MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Geografický ústav Kateřina POHANKOVÁ PŘÍRUČKA GEOGRAFIE POBALTÍ PRO STUDENTY BALTISTIKY Bakalářská práce Vedoucí práce: RNDr. Vladimír Herber, CSc. Brno 2010

2 Jméno a příjmení autora: Kateřina Pohanková Název diplomové (bakalářské) práce: Příručka geografie Pobaltí pro studenty baltistiky Název v angličtině: Geography of the Baltic States A manual for studentsof the Baltic studies Studijní obor (směr): Geografie a kartografie se zaměřením na vzdělávání Vedoucí diplomové (bakalářské) práce: RNDr. Vladimír Herber, CSc. Rok obhajoby: 2010 Anotace v češtině Cílem této práce je vytvořit geografickou příručku, kterou by mohli používat ve výuce studenti oboru Baltistika na Filozofické fakultě MU. Příručka je rozčleněna na 7 kapitol: Základní informace, Fyzická geografie, Obyvatelstvo, Hospodářství, Historie, Kultura a Cestovní ruch. Text je doplněn grafy, obrázky a tabulkami. Součástí příručky jsou pracovní listy, výukové prezentace a metodická příručka pro vyučující. Anotace v angličtině The goal of the thesis is to create a geographical manual for students of the Baltic studies at the Faculty of Arts. The manual consists of 7 chapters: Basic information, Physical geography, Population, Economy, History, Culture and Tourism. Worksheets, presentations and teacher guidelines are included. Klíčová slova v češtině (3-8 slov): Geografie, Pobaltí, Baltské státy, geografická příručka Klíčová slova v angličtině (3-8 slov): Geography, Baltic States, geographic manual

3 Prohlašuji tímto, že jsem zadanou bakalářskou práci vypracovala samostatně pod vedením RNDr. Vladimíra Herbera, CSc. a uvedla v seznamu literatury veškerou použitou literaturu a další zdroje. V Brně dne vlastnoruční podpis autora

4 Na tomto místě bych chtěla poděkovat svému vedoucímu RNDr. Vladimíru Herberovi, CSc, že mi umožnil zpracovat toto téma a že mou práci vedl. Dále bych chtěla poděkovat své sestře Daně Pohankové za cenné připomínky k textu práce a grafické úpravě a bratru Jakubu Pohankovi za provedené korektury.

5 Obsah Úvod ZÁKLADNÍ INFORMACE Litva Lotyšsko Estonsko FYZICKÁ GEOGRAFIE Poloha a rozloha Pobřeží Reliéf Klima Vodstvo Půdy Biota Lesy Mokřady OBYVATELSTVO Vývoj počtu obyvatel v Pobaltí ve 20. století Hustota osídlení Náboženství Národnostní složení Urbanizace HOSPODÁŘSTVÍ Vývoj Zemědělství Průmysl Energetika Doprava Zahraniční obchod HISTORIE Rané osídlení... 36

6 5.2 Řád německých rytířů Středověká Litva Livonské války Ruská nadvláda Meziválečné republiky Druhá světová válka Sovětské republiky Cesta k nezávislosti Nezávislé Pobaltí KULTURA Folklor Etnografické regiony Litva Lotyšsko Estonsko CESTOVNÍ RUCH Turisticky atraktivní místa Chráněná území Litva NP Aukštaitija NP Žemaitija NP Dzūkija NP Kurská kosa Historický národní park Trakai Lotyšsko NP Gauja NP Ķemeri NP Slītere NP Rāzna Estonsko NP Lahemaa

7 NP Matsalu NP Karula NP Soomaa NP Vilsandi Mezinárodně chráněné oblasti Biosférické rezervace Ramsarská úmluva Světové dědictví UNESCO Seznam použité literatury Příloha 1 Fyzická mapa Pobaltí Příloha 2 Pracovní listy Příloha 3 Metodická příručka Příloha 4 CD s výukovými prezentacemi

8 Úvod Cílem mé bakalářské práce bylo vytvoření geografické příručky pro studenty baltistiky. Jako studentka balistiky i geografie zároveň totiž vidím, že geografické učivo je na baltistice opomíjeno, přestože si myslím, že je velmi důležité. Obor baltistika je sice akreditován ve studijním programu Filologie, ale zároveň je částečně koncipován jako teritoriální studium. Aby se studenti baltistiky ve svém studiu orientovali, je naprosto nezbytné, aby měli určité povědomí o geografii studovaného území. Pobaltí je přitom alespoň podle mých zkušeností ve výuce geografie na středních školách dost opomíjeno. Studenti tak nastoupí na univerzitu s velmi povrchní, pokud vůbec nějakou, znalostí území, jemuž se mají v následujících letech věnovat. Rozšíření této znalosti je ponecháváno vlastní aktivitě studenta. Bylo by však třeba zahrnou základy geografie i do samotného učiva. Moje učebnice je určena pro studenty prvního semestru baltistiky. Při její tvorbě jsem brala zřetel na to, že se jedná o studenty filozofické fakulty, kteří se pravděpodobně o zeměpis moc nezajímají a nezajímali. Tomu jsem se snažila přizpůsobit jazyk učebnice i informace jí podávané. Cílem není zpřístupnit studentům velké kvantum informací, ale přiblížit jim pobaltský region, aby se lépe orientovali ve svém dalším studiu. V kompetenci vyučujícího je potom ponecháno rozšíření učiva o aktuální informace. Při formálních úpravách práce jsem se snažila najít kompromis mezi požadavky pro bakalářskou práci a požadavky na dobrý učební materiál. Text učebnice je doplněn mnoha obrázky, grafy a tabulkami. U obrázků a tabulek uvádím zdroje, v textu jsem je však byla nucena kvůli plynulosti vynechat. Na konci práce však uvádím plný seznam použitých zdrojů. Velkou část z nich tvoří internetové stránky. To je kvůli zaměření práce nutností dostupné knižní zdroje ke geografii Pobaltí jsou jednak naprosto nedostačující, jednak ani nemohou být aktuální. Všechny informace jsem však ověřovala z více zdrojů, aby byly věrohodné. Učebnice je doplněna fyzickou mapou Pobaltí, pracovními listy, výukovými prezentacemi ke každé kapitole a metodickou příručkou pro vyučující. 10

9 1 ZÁKLADNÍ INFORMACE 1.1 Litva Hlavní město: Vilnius Měna: litas (lit) Vznik: vyhlášení litevské republiky obnovení nezávislosti Státní zřízení: parlamentní republika Hlavou státu je prezident, volený přímo a na pět let. Od roku 2009 je prezidentkou Dalia Grybauskaitė. Parlament je jednokomorový, nazývá se Seimas a tvoří ho 141 poslanců, jsou voleni na 4 roky. Z nich je 71 voleno přímou volbou, 70 poměrným zastoupením. Předseda vlády je navržen prezidentem a schválen parlamentem. Od roku 2008 je jím Andrius Kubilius, předseda pravicové strany Vlastenecký svaz Litevští křesťanští demokraté (lit. Tėvynės sąjunga - Lietuvos krikščionys demokratai). Státní symboly Vlajka: Litevskou vlajku tvoří tři vodorovné barevné pruhy. Žlutá barva symbolizuje zlatá pole, slunce a dobro. Červená znamená odvahu a krev prolitou na obranu vlasti, zelená značí lesy, přírodu, svobodu a naději. Tyto tři barvy jsou často využívány i v lidové kultuře. Státní znak: Litevský státní znak se nazývá Vytis zobrazuje stříbrného rytíře na koni na červeném pozadí. Tento znak se poprvé objevil na pečeti velkoknížete Algirdase ve 14. století. V letech používalo téměř stejný státní znak i Bělorusko, protože v minulosti bylo součástí litevského velkoknížectví. Obr. 1. Litevská vlajka Obr. 2. Litevský znak Státní hymna: Litevská hymna se nazývá Tautiška giesmė ( Národní píseň ), ale je také známá pod jménem Lietuva, tevynė mūsų, podle prvního verše ( Litvo, vlasti naše ). Napsal ji Vincas Kudirka v roce 1898, v době, kdy byla ještě Litva součástí ruské říše. V roce 1919 se píseň stala oficiální hymnou. V sovětské éře byla Tautiška giesmė zakázána a nahrazena prosovětskou hymnou. Její post jí byl navrácen v roce (zdroj: en.wikipedia.org/wiki/file: Flag_of_Lithuania.svg) (zdroj: en.wikipedia.org/wiki/file: Coat_of_Arms_of_Lithuania.svg) Administrativní dělení Litva je rozdělena na 10 krajů (lit. apskritis). Správními městy těchto okresů je Alytus, Kaunas, Klaipėda, Marijampolė, Panevežys, Šiauliai, Tauragė, Telšiai, Utena a Vilnius. Tyto kraje se dále dělí na 60 dalších samosprávných jednotek (lit. savivaldybė). Osm z nich jsou statutární města (Vilnius, Kaunas, Klaipeda, Šiauliai, Panevėžys, Alytus, Visaginas, Palanga). Zbylých 52 jednotek jsou okresy (lit. rajonas). Okresy se dále dělí na obce (lit. seniūnija). 11

10 1.2 Lotyšsko Hlavní město: Riga Měna: lats (lat) Vznik: vyhlášení lotyšské republiky obnovení nezávislosti Státní zřízení: parlamentní republika Hlavou státu je prezident, je volen parlamentem na 4 roky. Od roku 2007 je to Valdis Zatlers. Jednokomorový parlament se nazývá Saeima a jeho 100 členů je voleno na 4 roky na základě poměrného zastoupení. Předseda vlády je jmenován prezidentem a potvrzen parlamentem. Po pádu vlády v důsledku ekonomické krize se novým premiérem stal v roce 2009 Valdis Dombrovskis, předseda pravicové strany Nový čas (lot. Jaunais laiks). Státní symboly Vlajka: Lotyšská vlajka patří mezi nejstarší na světě. Středověká veršovaná Livonská kronika zmiňuje používání rudé standarty s bílým pruhem lotyšskými kmeny už kolem roku Tmavočervená barva se někdy vykládá jako odhodlání Lotyšů prolít krev za svobodu. Podle jiné legendy připomíná vlajka rytíře, který byl zraněn v bitvě a obvázán. Podobná legenda se vypráví i o rakouské vlajce. Ta se od lotyšské liší jednak odstínem červené barvy a jednak proporcemi pruhů. Státní znak: Lotyšský znak byl vytvořen speciálně pro vyhlášení nezávislosti v roce Kombinuje symboly lotyšské státnosti se symboly historických území. Vycházející slunce symbolizuje lotyšskou státnost. Tři hvězdy značí spojení tří Obr. 3. Lotyšská vlajka (zdroj: en.wikipedia.org/wiki/file:flag_of_latvia.svg) Obr. 4. Lotyšský znak historických zemí Kurzeme-Zemgale (Kuronsko-Zemgalska), Vidzeme a Latgale. Červený lev je znak Kurzeme a Zemgale, stříbrný gryf značí Vidzeme a Latgale. Státní hymna: Lotyšskou hymnou je píseň Dievs, svētī Latviju ( Bože, žehnej Lotyšsku ). Složil ji v roce 1873 lotyšský skladatel Kārlis Baumanis. Je považována za první píseň, ve které se objevilo slovo Latvija (Lotyšsko). Jako státní hymna byla píseň poprvé zpívána v roce 1918 při vyhlášení lotyšské republiky. V době sovětské okupace byla také nahrazena jinou písní. (zdroj: en.wikipedia.org/ wiki/file: Coat_of_Arms_of_Latvia.svg) Administrativní dělení V roce 2009 byla v Lotyšsku provedena reforma správního systému. Byly zrušeny okresy a byl vytvořen pouze jednoúrovňový správní systém. Bylo vytvořeno 109 okresů (lot. novads) a 9 statutárních měst (lot. republikas pilsēta). Statutárními městy jsou Daugavpils, Jēkabpils, Jelgava, Jūrmala, Liepāja, Rēzekne, Riga, Valmiera a Ventspils. Samosprávné jednotky novads se dále dělí na města (lot. pilsēta), městská přírodní území (lot. pilsētu lauku teritorija) a obce (lot. pagasts). 12

11 1.3 Estonsko Hlavní město: Tallinn Měna: eesti kroon (estonská koruna) Vznik: vyhlášení estonské republiky obnovení nezávislosti Státní zřízení: parlamentní republika Hlavou státu je prezident, volený parlamentem na pět let. V současné době je prezidentem Toomas Hendrik Ilves (zvolen 2006). Předseda vlády je navržen prezidentem a schválen parlamentem. Od roku 2005 je jím Andrus Ansip, předseda středopravé Reformní strany (est. Reformierakond). Jednokomorový parlament se nazývá Riigikogu a jeho 101 členů je voleno přímou volbou na 4 roky. Státní symboly Vlajka: Pro význam barev tří pruhů estonské vlajky existují různé výklady. Modrá může znamenat víru, věrnost a oddanost, ale také oblohu, moře a jezera. Černá symbolizuje barvu půdy nebo temnou minulost a utrpení estonského lidu. Bílá znamená úsilí o vzdělání a ctnost, je to také barva bříz, sněhu a bílých nocí. Státní znak: Státním znakem Estonska je zlaté pole se třemi modrými leopardy a dubovými ratolestmi okolo. Je velmi podobný dánskému státnímu znaku. Připomíná Valdemara II., dánského krále, který ve 13. století založil Tallinn. Státní hymna: Melodii složil v roce 1848 Fredrik Pacius. Stala se velmi populární a dnes ji jako svou hymnu nepoužívají jen Estonci, ale i Finové. Text estonské hymny Muu isamaa ( Má vlast ) napsal Johann Voldemar Jansen. Píseň byla poprvé představena na Obr. 5. Estonská vlajka (zdroj: en.wikipedia.org/wiki/file:flag_of_estonia.svg) Obr. 6. Estonský znak (en.wikipedia.org/wiki/file :Coat_of_arms_of_Estonia.svg) písňovém festivalu v roce 1869 a brzy se stala symbolem národního obrození. V roce 1920 se stala oficiální hymnou estonského státu. V době sovětské okupace byla zakázána, ale v roce 1990 opět obnovena. Administrativní dělení Estonsko se dělí na 15 okresů (est. maakond). Okresy se potom dále dělí na obce (est. omavalitsus). Obce mohou být městské (est. linn) nebo venkovské (est. vald). Okresy a jejich správní města jsou tyto: Harjumaa (Tallinn), Hiiumaa (Kärdla), Ida-Virumaa (Jõhvi), Järvamaa (Paide), Jõgevamaa (Jõgeva), Läänemaa (Haapsalu), Lääne-Virumaa (Rakvere), Pärnumaa (Pärnu), Põlvamaa (Põlva), Raplamaa (Rapla), Saaremaa (Kuressaare), Tartumaa (Tartu), Valgamaa (Valga), Viljandimaa (Viljandi), Võrumaa (Võru). 13

12 2 FYZICKÁ GEOGRAFIE 2.1 Poloha a rozloha Názvem Pobaltí nebo Baltské státy se souhrnně označuje Litva, Lotyšsko a Estonsko. Jde o nevelké přímořské státy, které spojují podobné geografické podmínky a také podobná historii. Ze západu a ze severu jsou Baltské státy ohraničeny Baltským mořem s Rižským a Finským zálivem. Na východě sousedí Estonsko a Lotyšsko s Ruskem, Lotyšsko a Litva s Běloruskem. Litva dále sousedí na jihu s Polskem a Ruskem (Kaliningradskou oblastí). Rozlohou je největší Litva s km 2, následuje Lotyšsko s km 2 a Estonsko s rozlohou km 2. Pobaltí bývá většinou řazeno do východní Evropy, už proto, že po druhé světové válce byly tyto státy přímou součástí Sovětského svazu. Z geografického hlediska je však můžeme řadit také do Evropy střední. Podle měření, které prováděli v roce 1989 francouzští geografové, leží geografický střed Evropy v Litvě, asi 25 km severně od Vilniusu. Estonsko bývá někdy řazeno i do severní Evropy. Důvodem je jednak jeho poloha (podobně jako ve Skandinávii jsou tu například v létě tzv. bílé noci ), jednak spřízněnost s finskou kulturou. Estonština je ugrofinský jazyk a je velmi podobná finštině. Naopak litevština a lotyština patří mezi indoevropské jazyky, tvoří samostatnou skupinu baltských jazyků. Jde o jediné dva živé jazyky, které do této skupiny patří. 2.2 Pobřeží Severoestonský glint je součástí asi 1200 km dlouhého baltského glintu, vápencové terasy, která se táhne od Ålandských ostrovů až k Ladožskému jezeru. Obr. 7. Estonský glint na poloostrově Pakri (zdroj: 14 Písečná kosa geomorfologický útvar, který vzniká usazováním písečných nánosů v místě zlomu vln nedaleko od břehu. Často vznikají tam, kde se pobřeží prudce stáčí do vnitrozemí. Baltské moře patří k nejmladším na světě. Vzniklo zhruba před 6 7 tisíci lety, když po poslední době ledové roztál skandinávský ledovec. Se světovým oceánem se Baltské moře spojilo jen úzkým průlivem mezi Dánskem a Švédskem. Proto je také jeho slanost (3 7 ) mnohonásobně menší než průměrná slanost oceánu (33 ). Vývoj Baltského moře stále pokračuje. Zemská kůra, která byla masou ledu zatlačena dolů, se pozvolna zvedá. Za 100 let se pevnina v Pobaltí zvedne asi o 30 cm. Tím dochází k ústupu mořské hladiny a postupnému rozšiřování pevniny. Okolo Litvy a Lotyšska je pobřeží mělké, rovné a písčité. Naopak estonské pobřeží je velmi členité s četnými zátokami, úžinami a ostrůvky a často se strmými břehy. U litevského pobřeží leží jedna z nejznámějších baltských písečných kos Kurská (lit. Kuršių nerija). Sahá sem ze sousední ruské Kaliningradské oblasti a její konec je u litevského přístavu Klaipėda vzdálen od pobřeží jen pár set metrů. Tento úzký průliv spojuje Baltské moře s Kurským zálivem. Do hloubi Lotyšska a částečně i Estonska se zařezává Rižský záliv. Moře je tu mělké v zálivu dosahuje maximální hloubky 60 m. Od Baltského moře jsou jeho vody odděleny Západoestonským souostrovím (est. Lääne-Eesti saarestik) to je

13 tvořeno ostrovy Saaremaa, Hiiumaa, Muhu, Vormsi a několika sty dalších menších ostrovů. Díky postupnému zdvihu zemské kůry se stále objevují nové ostrovy a zvětšuje se území původních. V severním Estonsku je poněkud jednotvárné pobřeží narušeno vápencovou terasou, která na pobřeží tvoří tzv. glint strmý břeh, který dosahuje výšky až 50 m. Menší glinty se nacházejí také na severním pobřeží estonských ostrovů Saaremaa a Muhu. 2.3 Reliéf Pobaltí leží v oblasti velké Východoevropské roviny. Z geologického hlediska je pobaltské území tvořeno Baltským štítem - nejstarší částí evropské pevniny. Je tvořen předprvohorními žulami, rulami a jinými Obr. 8. Nejvyšší vrchol Pobaltí Suur Munamägi (318 m) (zdroj: OFwpZxkSRos/s640/ atostogos-tryse-suur-munamagi-015.JPG) 15 Moréna ledovcem nesený horninový materiál, který se hromadí kolem jeho okrajů. metamorfovanými horninami. Povrch pobaltských států je plochý a nížinný, ale není zcela rovný, je zvlněn mnoha kopcovitými pásy. Jde o morénové valy - největší vliv na dnešní podobu povrchu měl totiž skandinávský ledovec. V době posledního zalednění pokrýval téměř celé území Pobaltí (pouze s výjimkou malé části jihovýchodní Litvy). Ledovec před sebou hrnul úlomky různého materiálu, který mu stál v cestě. Na místech, kde se zastavil, se vytvořily hornaté pásy. Naopak na místech, kde ledovec ležel, se vytvořily prohlubně dnešní nížiny. Také tu vznikla četná ledovcová jezera. Podél celého Baltu se táhne široký pás Pobřežní nížiny. Nadmořská výška pozvolna stoupá směrem do vnitrozemí, kde ojedinělé vrcholy v Lotyšsku a Estonsku přesahují 300 m n. m. Nejvyšší vrchol celého Pobaltí se nachází v jihovýchodním Estonsku nedaleko ruských a lotyšských hranic. Je jím Suur Munamägi (Velká vejcová hora), nacházející se v pohoří Haanja, s nadmořskou výškou 318 m. Severně od pohoří Haanja se nachází vysočina Otepää, jejíž nejvyšší vrcholy dosahují výšky přes 200 m. Sever Estonska je tvořen rozsáhlou vápencovou plošinou. Na jih od pobřežního glintu se rozprostírá krasová oblast se závrty, ponory, podzemními toky a prohlubněmi vzniklými zřícením stropů podzemních dutin. Její součástí je mírně zvlněná planina Pandivere. Nejvyšší bod Lotyšska se nachází v centrální části zvané Vidzemská vysočina (lot. Vidzemes augstiene). Vrchol Gaiziņkalns měří 311 m n. m. Jihovýchod země je zvlněn Latgalskou vysočinou (lot. Latgales augstiene). Oblast kolem Rižského zálivu je nížinatá, západu země dominuje nevysoká Kurzemská vysočina (lot. Kurzemes augstiene). Litva je nejnížinatější ze tří pobaltských států. Její nevyšší vrchol Aukštojas (zvaný též Aukštasis kalnas) dosahuje výšky pouhých 294 m n. m. Nachází se na jihovýchodě země v Medininkské vysočině (lit. Medininkų aukštuma), která sem zabíhá z Běloruska. Vrchol není nijak výrazný, protože v jeho okolí se nachází množství kopců podobné výšky. Aukštojas byl prohlášen nejvyšším vrcholem Litvy v roce 2004 do té doby byl

14 považován za nejvyšší nedaleký Juozapinės kalnas. Podél celé jihovýchodní hranice Litvy se táhnou Baltské vrchy (lit. Baltijos aukštumos). Od Žemaitské vysočiny (lit. Žemaičių aukštuma), jejíž vrcholy sice nepatří k nejvyšším, ale jsou výraznými dominantami krajiny, je odděluje Středolitevská nížina (lit. Vidurio žemuma). 2.4 Klima Pobaltské klima je mírné, vlhké a ovlivněné Baltským mořem. Přestože leží Pobaltí od nás pěkný kus na sever, rozdíly v podnebí nejsou zase tak markantní. V zimě se sem přes Baltské moře dostávají teplejší vzduchové hmoty z Atlantského oceánu, díky kterým jsou zimní teploty poměrně mírné. Na pobřeží dosahuje průměrná lednová teplota kolem -4 C, ve vnitrozemí je o něco nižší. Průměrné červencové teploty se pohybují okolo 16 C. Na pobřeží je klima mírnější, ale zato deštivější. Zatímco na zbytku území pobaltských států prší nejvíce v létě, u moře přicházejí největší srážky v podzimních měsících. Obecně je počasí o něco deštivější než u nás. Mohou za to putující cyklony z Atlantského oceánu. Díky uzavřenosti Baltského moře zde ale prší mnohem méně než na jiných západních pobřežích v Evropě. Obr. 9. Klimatické poměry ve vybraných městech (upraveno z zdroj dat: klimadiagramme.de) 16

15 2.5 Vodstvo Kromě povrchu měl skandinávský ledovec také velký vliv na vodstvo současných pobaltských států. Vytvořilo se mnoho ledovcových jezer, která jsou pro severní Evropu typická. Většina z nich vznikla v prohlubních morénových vysočin. Koncové morény uzavřely cestu vodě tekoucí z tajícího ledovce, a ta naplnila povrchové sníženiny. Na místech, kde byly dříve kopce, teď zůstaly jen ostrovy v ledovcových jezerech. Jiná ledovcová jezera vznikla působením vody, která vytékala zpod ledovce. Tato jezera připomínají řeku, jsou dlouhá, úzká, hluboká, často zkroucená, se strmými břehy. Největším jezerem v Pobaltí je Čudskopskovské jezero (est. Peipsi-Pihkva järv) na Estonsko: Rõuge Suurjärv 38 m estonsko-ruských hranicích. Jde vlastně o tři Nejdelší řeka propojená jezera: na severu obrovské Čudské Lotyšsko: Daugava 1005 km (Peipsi järv), na jihu menší Pskovské (Pihkä järv) a uprostřed tato dvě jezera spojuje malé Teplé Litva: Nemunas 937 km jezero (Lämmijärv). Jde o páté největší jezero Estonsko: Võhandu 162 km v Evropě větší rozlohu mají jen Ladožské a Oněžské jezero nedaleko Petrohradu, jezero Vänern ve Švédsku a jezero Saimaa ve Finsku. Do Čudsko-pskovského jezera ústí nejdelší estonská řeka Võhandu, řeka Emajõgi a asi 30 dalších řek. Vytéká však jen jediná, řeka Narva, která ústí do Finského zálivu. Narva je relativně krátká, měří jen 75 km, ale je zdaleka nejvodnější řekou Estonska. Podél této řeky a středem jezerního komplexu probíhá estonsko-ruská hranice. S Čudským jezerem se co do rozlohy žádné další jezero v Pobaltí nemůže měřit. Druhé největší estonské jezero Võrtsjärv je i přes úctyhodnou rozlohu 270 km 2 více než 13x menší. Leží v jižním Estonsku a vytéká z něj řeka Emajõgi, která ústí do Čudského jezera. Charakter břehů jezera ovlivňuje již zmíněný, nestejnoměrný tektonický zdvih na severu se zemská kůra zvedá rychleji, a tak se tu obnažuje nízký písčitý břeh, zatímco na jihu vznikají bažiny. Stejný jev pozorujeme i u Čudského jezera. Obě jezera se využívají hlavně k rybaření, vodní dopravě a rekreaci. Obr. 10. Hlavní estonské řeky (zdroj: globalenergy/library/national_energy_grid/estonia/graphics/est-riv.gif) 17 POBALTSKÁ NEJ Nejvyšší vrchol: Estonsko: Suur Munamägi 318 m Lotyšsko: Gaiziņkalns 312 m Litva: Aukštojas 294 m Největší jezero: Estonsko: Čudské (Peipsi) km² Litva: Drūkšiai 45 km² Lotyšsko: Lubāns km² Nejhlubší jezero: Lotyšsko: Drīdzis 65 m Litva: Tauragnas: 60 m Třetí největší vodní plochou v Estonsku je přehrada na řece Narvě. Její rozloha je 191 km 2, ale většina této plochy leží

16 v Rusku, Estonsku patří jen 40 km 2. Na dolním toku Narvy, v místě, kde řeka teče přes Baltský glint, se nachází Narevský vodopád. Před vystavěním přehrady byl nejmohutnějším vodopádem Evropy. Přestože se v Estonsku nachází ještě dalších téměř 1500 jezer, žádné z nich už nedosahuje podobných rozměrů. Nejvíce jezer leží v jihovýchodních vysočinách Haanja, Otepää a Karula. I v Litvě a Lotyšsku najdeme velké množství jezer převážně ledovcového původu. V Lotyšsku jsou jezera nejvíce koncentrována v jihovýchodním Latgalsku. Mezi nimi je i nejhlubší pobaltské jezero Drīdzis (65 m) a největší lotyšské jezero Lubāns. Rozloha jezera činí při nízkém stavu vody jen 25 km 2. Výška hladiny však kolísá v rozmezí asi 3 metrů a při nejvyšším stavu vody se už rozloha blíží 100 km 2. V Litvě najdeme nejvíce jezer na západě země v Baltských vrších. Největší jezero Drūkšiai leží na hranicích Litvy s Běloruskem. Kromě jezer ledovcového původu se u Baltského moře nachází také pobřežní jezera vzniklá z lagun. V Litvě to je například Krokų Lanka, v Lotyšsku Engures ezers. Tab. 1. Hydrogramy některých baltských řek (zdroj dat: Litevská řeka Minija je typickým příkladem baltské pobřežní řeky. Tyto řeky mají režim se dvěma průtokovými maximy. Jedno při jarním tání sněhu a druhé při silných podzimních deštích. Podobný režim mají řeky Venta a Pärnu. Průtok Nemunasu je poměrně stabilní s pravidelnými jarními povodněmi. Řeka je totiž regulována Kaunaskou přehradou. Tok pobaltských řek často usměrňují jezera či bažiny. Podobný režim mají řeky Neris nebo Lielupe. Estonská řeka Pedja má poměrně malý průtok, ale o to větší je jarní záplavová vlna. V době podzimních dešťů přichází záplavy také, ale jsou výrazně menší. Podobný režim toku mají řeky, které leží ve vnitrozemí, například Daugava nebo Gauja. Všechny pobaltské řeky patří typově k řekám rovin. Mají nevelký sklon, široká koryta, tečou pomalu a křivolace, meandrují. Estonské řeky jsou poměrně krátké. Ty, které tečou na sever a ústí do Finského zálivu, tvoří na Baltském glintu krásné vodopády. Pro řeky na jihu je charakteristické koryto hluboce zařezané v červeném pískovci. Mezi ně patří řeky Pärnu, Põltsamaa a Pedja, které pramení v estonské Pandiverské vysočině. Litva a Lotyšsko se pyšní řekami mnohem delšími. Největší pobaltskou řekou je lotyšská Daugava, známá také pod názvem Západní Dvina. Od pramene v ruské Valdajské vrchovině až po ústí do Rižského zálivu měří 1020 km, z toho v Lotyšsku 352 km. Obr. 11. Hlavní lotyšské řeky (zdroj: Stejně jako Daugava ústí do Rižského zálivu i řeka Gauja (est. Koiva). Pramení ve Vidzemské vysočině a její tok tvoří částečně hranici Lotyšska 18

17 s Estonskem. Řeka Venta pramení v Žemaitské vysočině v severní Litvě a je známá svým vodopádem u města Kuldīga. Vodopád je vysoký jen asi 2 m, ale se svou šířkou 249 m je nejširším vodopádem v Evropě. Venta ústí do Baltského moře ve městě Ventspils. V Litvě má pramen i řeka Lielupe (lotyšsky Velká řeka ). Po Daugavě je další řekou evropského významu litevský Nemunas (Němen). Pramení v Bělorusku na jižním svahu Minské vysočiny. Je dlouhý 937 km, v Litvě je jeho střední a dolní tok (475 km). Do jeho povodí patří 72 % litevského území. Na území Litvy jde o typickou řeku rovin. Teče pomalu, meandruje. Obzvlášť působivé jsou zákruty mezi Druskininkai a Kaunasem. V místech středního toku se na konci doby ledové táhlo velké ledovcové jezero. Dnešní řeka teče nejhlubšími místy bývalého jezera. Před Kaunasem je řeka regulována největší litevskou vodní nádrží Kaunaskou přehradou. Obr. 12. Hlavní litevské řeky (zdroj: V Kaunasu se potom do Nemunasu vlévá druhá největší litevská řeka Neris. Ta pramení v Bělorusku a na horním toku nese jméno Vilija. Dolní tok Nemunasu tvoří státní hranici mezi Litvou a ruskou Kaliningradskou oblastí. Nemunas se vlévá do Kurského zálivu a vytváří tu širokou deltu s velkým říčním ostrovem Rusnės. K dalším významným litevským řekám patří Nevėžis, Šešupė a Šventoji. Tab. 2. Nejvýznamnější pobaltské řeky (podle Řeka Délka Plocha povodí Průměrný průtok [km] [km 2 ] [m 3 /s] Daugava (LV) Nemunas (LT) Neris (LT) Gauja (LV) Venta (LT/LV) Šešupė (LT) Võhandu (EST) Pärnu (EST) Lielupe (LV) Emajõgi (EST) Narva (EST)

18 2.6 Půdy Pobaltím se táhne široká zóna nasycených podzoluvisolů. Typickým porostem těchto neúrodných půd jsou smíšené lesy. Převládají v Litvě a Lotyšsku. V Estonsku je půdní skladba o něco pestřejší. V severním a západním Estonsku, kde je vápencové podloží blízko zemskému povrchu, tvoří půdní pokryv rendziny. Tyto půdy mají sice vysoký obsah živin, ale jsou velmi kamenité a citlivé na sucho, proto jsou většinou neobdělávané. Spolu s mírným klimatem však umožňují růst bohaté přirozené vegetace. V zemědělství se dají málo využít i glejové půdy, které tvoří téměř polovinu půdního pokryvu Estonska a třetinu lotyšských půd. Jde o zamokřené půdy, na kterých většinou rostou bory či listnaté lesy. Někde se také využívají jako pastviny. Přes 20 % estonských půd jsou půdy rašelinné, zvané též histosoly nebo organosoly. Tyto půdy mají v profilu nejméně 30 cm rašeliny. Nejúrodnějšími půdami jsou kambisoly a luvisoly. Jejich rozmístění se shoduje s polohou hlavních zemědělských oblastí. V Litvě tvoří orná půda téměř polovinu půdního pokryvu, zatímco v Lotyšsku je to necelých 30 % a v Estonsku jen 12 %. 2.7 Biota Pobaltí leží v pásmu smíšených lesů mírného pásu, stejně jako Česká republika. Kromě lesů tu najdeme louky, bažiny a vodní plochy, písčité pobřeží a kulturní, člověkem upravenou krajinu Lesy Lesy zabírají více než třetinu území baltských států. Oproti ČR najdeme v Pobaltí relativně hodně pralesů lesů téměř neovlivněných člověkem. Přesto i tady je většina lesů kultivovaných a uměle vytvořených. Největší masivy lesů se nacházejí tam, kde je neúrodná půda. V Litvě jsou největší lesní masivy na jihovýchodě, v oblasti Baltských vrchů. Dainavský prales (lit. Dainavos giria) zabírá území úctyhodných ha. Naopak v úrodné Sūduvě na jihozápadě je lesů velmi málo. V Lotyšsku jsou nejvíce zalesněnými oblastmi střed země (rižský region), jihovýchod a západní pobřeží. Estonsko je zalesněné nejvíce. Jedním z důvodů je umělé zalesňování území soukromých farem po násilné kolektivizaci. Těžba dřeva patří k základním článkům estonského hospodářství. Obr. 13. Los evropský je největší pobaltský savec. V létě se zdržuje ve vlhkých a bažinatých lesích nížin, na zimu putuje na sušší stanoviště. (Zdroj:prirodazs.wz.cz/obrazky/los_evropsky1.jpg) Většina lesů je smíšených. Z jehličnanů tu dominují borovice a smrky, z listnáčů břízy, olše, jasany a javory. Litvou probíhá severní hranice výskytu habrů. Na pobřeží a v písčitých oblastech najdeme světlé bory. Husté lesy poskytují přirozené prostředí pro zvířata, která jsou v západní Evropě vyhynulá nebo velmi ohrožená. Žije tu vlk, rys, medvěd, prase divoké, los, muflon Mokřady Na mnoha místech Pobaltí vznikly v důsledku přebytku vlhkosti mokřady. Směrem na sever mokřadů přibývá. V Litvě zaujímají jen asi 5 % rozlohy, v Lotyšsku už 10 %, v Estonsku tvoří mokřady téměř čtvrtinu rozlohy země. Jedním z druhů mokřadů jsou 20

19 Obr. 14. Bobr evropský je největším evropským hlodavcem. Žije hlavně v nivních lesích, živí se lýkem, větvičkami stromů a bylinami. (zdroj: rašeliniště ta vznikají na místech s nepropustným podložím. Odumřelé rostliny se tu rozkládají bez přístupu kyslíku a vzniká rašelina. Tento typ mokřadů najdeme především v Estonsku. Roste tu hlavně rašeliník, vřes, suchopýr a rojovník bahenní, ze stromů břízy a borovice. V nížinách vznikají na podobném principu jako rašeliniště slatiniště. Půda slatinišť je mnohem bohatší na živiny, takže tu najdeme také více druhů rostlin, například přesličku, zelený mech, ostřici, z dřevin olši a vrbu. Roste tu i množství lesních plodů pro nás neznámá je klikva a moruška ostružiník. cs.wikipedia.org/wiki/soubor:beaver_pho34.jpg) Pobaltí se pyšní poměrně velkou populací vodních savců - bobrů, ondater a vyder. Bohaté zastoupení zde má také ptačí říše, které poskytuje pobřežní krajina a množství mokřadů ideální podmínky. V Pobaltí se nachází jedna z největších hnízdišť čápů. Tab. 3. Podíl lesů na území vybraných evropských států (zdroj dat: Finsko 66,5 % Švédsko 61,8 % Estonsko 50,5 % Lotyšsko 45,5 % Česká republika 33,6 % Litva 30,7 % Polsko 29,4 % 21

20 3 OBYVATELSTVO 3.1 Vývoj počtu obyvatel v Pobaltí ve 20. století Populace pobaltských států doznala ve dvacátém století značných změn. Na jednu stranu obyvatel přibývalo Počet obyvatel k : díky rozvíjejícímu se hospodářství, zdravotnictví a Litva: vzdělání obyvatel přibývalo. Zároveň však populace Lotyšsko: utrpěla dvěma světovými válkami. Jen při druhé světové válce a poválečných nepokojích ubyla Estonsko: v pobaltských republikách více než čtvrtina obyvatel. Někteří zemřeli ve válce a v odboji, jiní byli odvezeni do Německa na nucené práce, další byli deportováni na Sibiř, zemřeli v koncentračních táborech či věznicích. Za německé okupace bylo vyvražděno 90 % pobaltských Židů. Na konci války odešli baltští Němci a Švédové do svých vlastí a také mnoho Litevců, Lotyšů a Estonců emigrovalo ve strachu ze sovětské vlády na Západ. Populace v Litvě dosáhla předválečného stavu až v roce Obr. 15. Počet obyvatel Litvy v letech (Pozn.: Data před rokem 1940 jsou jen orientační, protože Litva v dnešních hranicích tehdy neexistovala. Zdroj dat: db1.stat.gov.lt; Vaitekūnas, S., 2004, 142) Vrcholu dosáhla populace v Pobaltí na konci 80. let. Při censu v roce 1989 žilo v Estonsku 1 565,7 tisíc obyvatel, v Lotyšsku 2 666,6 tisíc a v Litvě 3 674,8 tisíc obyvatel. Potom však začal počet obyvatel pozvolna klesat. Důvodů bylo několik. Mnoho lidí jiné než litevské národnosti emigrovalo do Ruska, Běloruska a Ukrajiny. Po pádu železné opony také začali mladí odcházet za prací na Západ. Úbytek mladých lidí s sebou přinesl přirozené snížení porodnosti. Porodnost klesá i nadále. Přirozený přírůstek Litvy a Lotyšska patří k nejnižším v Evropě. S tím souvisí i stárnutí populace. Tento trend je v baltských státech ve srovnání s Evropou také velmi výrazný. Zvyšuje se průměrný věk obyvatelstva a ubývá lidí v předproduktivním věku. Ještě v roce 2000 činil v Litvě podíl lidí ve věku 0 15 let téměř 22 %, ale v roce 2008 už tato věková skupina tvořila pouhých 16,9 % populace. 22

21 Obr. 16. Přirozený přírůstek v Estonsku ( ) (zdroj dat: Hustota osídlení Pobaltí je ve srovnání se střední Evropou osídleno velmi řídce. Největší Litva je rozlohou jen o málo menší než Česká republika, ale lidí v ní žije 3x méně. Přesto je s hustotou osídlení 53 obyvatel/km 2 osídlena daleko hustěji než zbylé dva státy. V Litvě je obyvatelstvo nejvíce soustředěno ve Středolitevské nížině a v okolí dvou největších měst, Vilniusu a Kaunasu. Lotyšsko má průměrnou hustotu zalidnění pouhých 34 obyvatel na km 2. Nejvíce je zalidněné okolo Rižského zálivu a především v okolí Rigy. Hustota zalidnění v Estonsku dosahuje jen 31 obyvatel/km 2. Po Skandinávii a Islandu jde o nejméně zalidněný stát v Evropě. Populace se tu koncentruje především podél severního pobřeží. 3.3 Náboženství Baltské země byly ve středověku nejpohanštějšími výspami Evropy. Přes mnohé křižácké výpravy a další snahy získat tato území pro křesťanství dokázala Litva odolávat christianizaci až do roku I poté přetrvávalo pohanství mezi lidem a křesťanství přejalo mnoho pohanských prvků. Původní baltské náboženství mělo mnoho rysů společných se slovanskými pohanskými tradicemi. Dodnes jsou pohanské tradice velmi populární. Přežívají v různých svátcích a dokonce i ve svérázných neopohanských kultech. O starém estonském náboženství toho na rozdíl od baltského mnoho nevíme. Dnes je oficiálním náboženstvím v celém Pobaltí křesťanství. Situace v jednotlivých republikách se však liší. Litva Podle posledního sčítání lidu se 79 % lidí hlásí ke katolické církvi. Tato církev zde dominuje především díky dlouhému období společného polsko-litevského státu. Pravoslaví je tu zastoupeno v menší míře než v Lotyšsku a Estonsku. Hlásí se k němu jen 23

22 4,1 % lidí, hlavně Rusů, Bělorusů a Ukrajinců. Pouhé 1,9 % obyvatel se hlásí k protestantským církvím v severní Litvě je zastoupena reformovaná církev, v západní, bývalé Malé Litvě luteránská. Jiné nebo nespecifikované náboženství vyznává 5,5 % obyvatel a 9,5 % je bez vyznání. Judaismus, ke kterému se v meziválečném období hlásilo téměř 10 % obyvatel, je dnes zastoupen pouhými 0,3 %. Lotyšsko Na rozdíl od Litvy převažuje v Lotyšsku protestantské vyznání. Luteránství tu hrálo důležitou roli už na počátku 16. století a podpořila ho také švédská politická a německá ekonomická nadvláda. Dnes se k luteránství hlásí 19,7 % obyvatel. Katolíci jsou zastoupeni hlavně v jihovýchodní části Lotyšska v Latgale, které bylo dlouho součástí Polska. Členy katolické církve je 18,8 % populace. Podél celé hranice s Ruskem dominuje pravoslavná církev. Hlásí se k ní celých 15,7 % a jde převážně o ruské imigranty. Poměrně velká číst z nich jsou tzv. starověrci, kteří nepřijali reformy patriarchy Nikona v 17. století a utíkali do okolních států před pronásledováním. Estonsko I v Estonsku dominuje luteránská církev, následovaná pravoslavnou. Estonci se však o náboženství příliš nezajímají. V průzkumu Eurobarometr z roku 2005 uvedlo pouze 16 % Estonců, že věří v existenci Boha. To činí z Estonců nejateističtější národ Evropy, následovaný Českou republikou, kde existenci Boha uznává 19 % dotázaných. K luteránské církvi se při posledním sčítání lidu přihlásilo 13,6 % obyvatel Estonska. Téměř stejný počet, 12,8 %, uvedl jako své náboženství pravoslaví. K ostatním křesťanským církvím se přihlásilo jen 1,4 % obyvatel, 34,1 % vyznává jiné nebo nespecifikované náboženství a ostatní se nehlásí k žádnému náboženství. 3.4 Národnostní složení Tab. 4. Národnostní složení [v %] (2009) (zdroje dat: Litva Lotyšsko Estonsko Litevci 84,0 Lotyši 59,3 Estonci 68,7 Rusi 4,9 Rusi 27,8 Rusi 25,6 Poláci 6,1 Bělorusi 3,6 Ukrajinci 2,1 Bělorusi 1,1 Ukrajinci 2,5 Bělorusi 1,2 Ukrajinci 0,6 Poláci 2,4 Finové 0,8 ostatní 0,7 Litevci 1,3 ostatní 1,7 Ostatní 1,3 24

23 Obr. 17. Souhrnné etnické složení pobaltských států (2008) (zdroje dat: Litevci jsou nejpočetnějším národem v Pobaltí. Většina jich samozřejmě žije v Litvě. Litva je, co se týče národnostního složení, ve srovnání s dalšími dvěma státy velmi heterogenní. Nikdy v historii nebylo v Litvě tak vysoké poměrné zastoupení Litevců. Téměř čistě litevským městem je Panevėžys za Litevce se považuje 95,7 % jeho obyvatel, jen o něco méně jsou Litevci zastoupeni v Kaunasu a Šiauliai. Lotyši jsou národ příbuzný Litevcům. Jde o jediné dva současné baltské národy. Lotyšů je však mnohem méně než Litevců, na celkové populaci Pobaltí se podílí jen necelými 19 % a ve své vlastní zemi netvoří ani 60 % obyvatel. Situace se však zlepšuje, na počátku 90. let totiž měli Lotyši v Lotyšsku jen těsnou většinu 51 %. Ve větších městech Lotyši málokdy tvoří absolutní většinu. Výjimkou je Valmiera, kde 81 % obyvatel jsou Lotyši. Estonci nepatří mezi baltské národy. Jsou to Ugrofinové, příbuzní s Finy a vzdáleně také s Maďary. V Pobaltí jich nežije ani milion. V samotném Estonsku tvoří Estonci 65,3 % obyvatel. Kromě dvou nejvýchodnějších okresů mají téměř všude většinu. Největší podíl Estonců je na ostrově Hiiumaa. Rusi jsou nejpočetněji zastoupenou menšinou ve všech třech pobaltských státech. Začali se sem stěhovat už na začátku 14. století. Mnohem více jich však přišlo po událostech v 18. století, kdy se celé Pobaltí postupně dostalo pod nadvládu ruského cara. Po druhé světové válce, kdy se pobaltské republiky staly součástí Sovětského svazu, pokračovala rusifikace a příliv ruských imigrantů. Po rozpadu Sovětského svazu zůstali Rusové náhle v zemi, kde nebyli vítáni. Dodnes jsou vztahy místního obyvatelstva s ruskou menšinou problematické, a to především v Lotyšsku a Estonsku. Po získání nezávislosti tu totiž bylo občanství automaticky přiznáno pouze těm Rusům, kteří tu žili před rokem 1940, a jejich potomkům. Občanství tedy nezískali ti, kteří do Pobaltí přišli za sovětské okupace 25

24 nejčastěji vojáci, agenti sovětských tajných služeb a vedení nově postavených průmyslových závodů. Pro tyto obyvatele Lotyšska a Estonska existuje označení neobčan. Mají většinu práv stejných jako občané, ale nemohou volit, nemohou kandidovat ve volbách a jsou zproštěni vojenské služby. Podmínky získání místního občanství jsou v Lotyšsku a Estonsku podobné jako v jiných státech. Přesto stále mnoho Rusů toto občanství nemá, často proto, že nejsou ochotni se naučit místní jazyk a nebo toto občanství prostě nechtějí (např. se chtějí vyhnout vojenské službě). Ruská menšina v Pobaltí je i dnes předmětem mnoha sporů a negativně se podepisuje i na vztazích s Ruskem. Tab. 5. Vývoj podílu Rusů v pobaltských republikách (zdroje dat: * počet % počet % počet % počet % Litva , , , ,9 Lotyšsko , , , ,8 Estonsko , , , ,6 *v Estonsku proběhl census 1922, v Litvě 1923 a v Lotyšsku 1925 V Litvě je situace trochu jiná, protože ruská menšina je tady mnohem menší. Proto mohli všichni Rusové získat automaticky litevské občanství a mají své zástupce i v litevském Seimasu (parlamentu). Nejvíce Rusů žije logicky podél hranice s Ruskem a Běloruskem, většinu tvoří například v litevském Visaginasu (51 %), lotyšském Daugavpilsu (53 %) nebo estonské Narvě (80 %). Velký podíl mají však také v hlavních městech Rize a Tallinnu. Poláci tvoří významnou menšinu v Litvě. Hojně se zde usazovali po spojení litevského a polského státu v roce Po vyhlášení první nezávislé litevské republiky obsadilo Polsko Vilnius a jeho okolí a připojilo tento kraj k Polsku. To vedlo k další imigraci Poláků. Polská menšina je dnes nejvíce zastoupená v okolí Vilniusu a v okrese Šalčininkai, kde tvoří přes 80 % obyvatel. Mnozí litevští Poláci jsou však ve skutečnosti popolštění Litevci nebo Bělorusi. Poláci mají stejně jako Rusové zástupce v litevském Seimasu. Bělorusi a Ukrajinci mají v Pobaltí podobné postavení jako Rusi, jen je jich mnohem méně, takže se jejich situace netěší takové mezinárodní pozornosti. Žijí hlavně kolem běloruských státních hranic. Litevcům jsou především Bělorusi velmi kulturně blízcí, protože byli dlouho obyvateli Litevského velkoknížectví, a od těch dob zde také žijí. Naproti tomu většina Ukrajinců, kteří v Pobaltí žijí, sem přišla až po druhé světové válce. Židé tvořili dříve velmi významnou složku pobaltské populace. První Židé se zde usazovali už ve 12. stol. ve snaze uniknout před křižáckými výpravami. Nejvíce jich přicházelo do Litvy, kde jim kníže Vytautas už ve 14. století zajistil svobodné vyznávání judaismu. V 19. stol. se Vilnius stal důležitým centrem evropské židovské kultury, říkalo se mu Jeruzalém Severu. Dalšími významnými městy pro židovskou populaci byl Daugavpils a Riga. V roce 1939 žilo v Pobaltí 350 tisíc Židů, z toho 250 tisíc v Litvě. Většina z nich se zabývala obchodem. V důsledku nacistické okupace a hrůzného holocaustu jich tu však po válce zůstalo jen asi 45 tisíc. Díky příkořím, která zakoušeli od 26

25 sovětské vlády, jich však velká většina emigrovala do Izraele nebo jiných zemí. Dnes žije v Estonsku téměř Židů, v Litvě a v Lotyšsku asi Mateřským jazykem většiny z nich je jidiš, ale zároveň většinou mluví dobře i místními jazyky. Tataři se v Pobaltí usazovali hlavně ve středověku, kdy Litva sahala až k okraji jejich říše. V dobách litevského velkoknížectví patřili mezi vojenskou elitu. V Litvě se usazovali hlavně okolo Vilniusu a Trakai. Vznikla tu dokonce vesnice s kuriózním názvem Keturiasdešimt Totorių ( Čtyřicet Tatarů ) dnes ji obývá asi 180 lidí, z nichž 150 jsou Tataři. Přes svůj turkický původ byli Tataři vždy loajální k místním vládám a účastnili se například protiruských povstání v letech 1830 a Dnes jich žije v celém Pobaltí asi Romové v Pobaltí mají podobný sociální status jako u nás. Žijí většinou v komunitách podle vlastních společenských pravidel, sdružují se hlavně na předměstí velkých měst. Za 2. světové války byli stejně jako Židé systematicky likvidováni nacisty, perzekuce se jim poté dostalo i ze strany sovětské vlády. Jejich populace však díky vysoké porodnosti po válce rychle vzrostla. V Lotyšsku, kde žilo před válkou Romů, jich je dnes téměř V Litvě je Romů podle oficiálních statistik necelých a v Estonsku je jejich populace nepatrná. Karaimové jsou národ turkického původu, který vyznává zvláštní formu judaismu (tzv. karaitský judaismus). Za dob Vytautase Velikého, který podnikal vojenské výpravy do stepí Zlaté hordy, se začali usazovat v Litvě. Vytvořili tu zvláštní společenství, měli svá přísná pravidla a náboženská přikázání, která řídila život všech členů. Dlouhá staletí bylo centrem Karaimů město Trakai, kde se proslavili jako pěstitelé okurků a rybáři. Dnes jich je jen asi 250 a většina jich žije ve Vilniusu, několik také v Trakai a Panevėžys. Lívové jsou ugrofinský národ, jehož pozůstatky žijí v severozápadním Lotyšsku a jihozápadním Estonsku. Jde o jeden z původních kmenů, které obývaly území Lotyšska. Postupně se však smísili s baltskými kmeny a Obr. 18. Karaimská modlitebna (kenessa) (zdroj: lidí hlásících se k této národnosti dnes zůstal jen nepatrný počet. Ještě kolem roku 1900 sice žila v severním Kurzeme na tzv. Lívském pobřeží asi tisícičlenná komunita Lívů, ale ti byli později sovětskou vládou násilně vystěhováni a splynuli s Lotyši. Údaje o dnešním počtu Lívů se různí, lidí identifikujících se jako Lívové však pravděpodobně není více než 200 a lidi mluvící plynule lívsky bychom spočítali na prstech. V roce 2009 zemřel Viktor Berthold, který byl považován za posledního monolingvního rodilého mluvčího lívština byla jeho mateřským jazykem. Různé lívské organizace se však dnes snaží oživit lívský jazyk a kulturní tradice, a to i mezi mladými lidmi, kteří se považují za Lívy. Lívština je předmětem zájmu filologů a lze ji studovat na univerzitě. 27

26 3.5 Urbanizace Ještě v 50. letech žilo v Pobaltí téměř 70 % obyvatel na venkově. Příliv obyvatel do měst nastartovala kolektivizace, díky které lidé přišli o své pozemky. Po roce 1990 se proces urbanizace zpomalil. Na začátku devadesátých let se dokonce projevila mírná opačná tendence, návrat lidí na venkov, šlo však pouze o dočasný jev. Dnes činí míra urbanizace v Litvě 67 %, v Lotyšsku 68 % a v Estonsku 69 %. Z důvodu malé hustoty zalidnění je obyvatelstvo poměrně nerovnoměrně rozloženo. Většina obyvatel žije jen v několika největších městech. Nejvíce je tato nerovnoměrnost vidět v Lotyšsku. Z necelých 2,5 milionů obyvatel žije přes v Rize a druhé největší město, Daugavpils, má už pouhých obyvatel. Riga je také největším pobaltským městem, přestože Lotyšsko je populačně menší než Litva. Tab. 6. Deset největších měst v Litvě (2008) (zdroj dat: Město Počet obyvatel 1 Vilnius Kaunas Klaipėda Šiauliai Panevėžys Alytus Marijampolė Mažeikiai Jonava Utena Obr. 19. Litva (zdroj: Kaunas druhé největší litevské město leží na soutoku řek Neris a Nemunas. V minulosti patřil Kaunas k hlavním opěrným bodům Litevského velkoknížectví. Doba jeho největší slávy však nastala v meziválečném období. Vilnius v té době obsadili Poláci a Kaunas se stal hlavním městem Litvy. Jeho obyvatelé jsou na to dodnes patřičně hrdí, stejně jako na fakt, že Kaunas je téměř čistě litevským městem, bez výrazné ruské menšiny. Mezi Kaunasem a Vilniusem panuje rivalita podobná naší brněnsko- -pražské. Kaunas je také domovem nejslavnějšího litevského basketbalového týmu Žalgiris. Obr. 20. Basketbal je v Litvě druhým náboženstvím. Nejslavnějším klubem je právě zeleno-bílý kaunaský Žalgiris. Jeho název upomíná na slavné vítězství nad křižáky u Grunwaldu (lit. Žalgiris). (zdroj: Klaipėda jediný významný litevský přístav, slouží především nákladní dopravě. Na architektonickém vzhledu města se nejvíce podepsal řád německých rytířů, kterému Klaipėda (německy 28

27 Memel) patřila od 15. století. Za napoleonských válek byla dokonce na krátký čas hlavním městem Pruského království. Po první světové válce připadla Klaipėda pod správu Francie, ale Litva ji v roce 1923 vojensky připojila. Na základě paktu Molotov-Ribbentrop z roku 1939 byla Klaipėda až do konce války součástí nacistického Německa. Po válce odtud odešlo téměř veškeré německé obyvatelstvo, které ve městě dřív převažovalo. Šiauliai město v severní Litvě nedaleko od známé Hory křížů. Je důležitým železničním a silničním uzlem a také kulturním a historickým centrem. Panevėžys průmyslové město, které leží v severovýchodní Litvě na řece Nevėžis. Významný je zde strojírenský, textilní a potravinářský průmysl. Údajně je Panevėžys posledním místem Evropy, kde bylo přijato křesťanství. Mažeikiai největší litevské město, které není městem krajským. Leží na samotném severním okraji Litvy. Patří do kraje města Telšiai, které je sice menší, ale je považováno za hlavní město etnografického regionu Žemaitija. Město Mažeikiai je známé hlavně svou ropnou rafinerií, která se 10 % podílí na litevském HDP. Tab. 7. Deset největších měst v Lotyšsku (2009) (zdroj dat: Město Počet obyvatel 1 Riga Daugavpils Liepāja Jelgava Jūrmala Ventspils Rēzekne Valmiera Jēkabpils Ogre Obr. 21. Lotyšsko (zdroj: Daugavpils druhé největší město Lotyšska leží na největší pobaltské řece Daugavě. Je významnou dopravní křižovatkou, leží totiž nedaleko litevských i běloruských hranic. Jeho obyvatelstvo je z 56 % tvořeno Rusy a z 15 % Poláky, Lotyšů je zde jen 17 %. Po 2. světové válce bylo město industrializováno sovětskou vládou, ale většina tohoto průmyslu v 90. letech zanikla. Proto patří město z ekonomického hlediska k nejproblematičtějším v zemi. Jūrmala vyhlášené přímořské letovisko s lázněmi a krásnou architekturou. Už v 19. století se sem jezdili léčit hosté z celého carského Ruska. V 90. letech sice zaznamenala mírný úpadek v návštěvnosti, ale dnes už se opět těší velké popularitě. Nachází se tu také největší akvapark v severní Evropě. 29