Etologie dravců a sov v záchranné stanici pro dravé ptáky Rajhrad

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Etologie dravců a sov v záchranné stanici pro dravé ptáky Rajhrad Diplomová práce BRNO 2006 Vedoucí diplomové práce : Vypracovala : Ing. Milan Vaněk, CSc. Ivana Sedláčková

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma : Etologie dravců a sov v záchranné stanici pro dravé ptáky Rajhrad vypracovala samostatně a použila jsem pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovi zemědělské a lesnické univerzity v Brně. V Brně, dne.. 2

3 Ráda bych poděkovala Jaroslavu Sedláčkovi za pomoc při práci ve stanici a za poskytnutí vlastních doplňujících informací. Vřelý dík patří také panu Ing. Milanu Vaňkovi, CSc. za cenné připomínky k práci. 3

4 Abstrakt Theme : The ethology of birds of prey and owls in the Bird Rescue Station in Rajhrad In september 1999, a special animal rescue establishment entitled Bird Rescue Station Rajhrad started officially its activity at Rajhrad (South Moravia). The Station is situated on the two location, where I practiced my observation in I observed a day activity, receipt of food, moult and period of reproduction. Since 1999, totally more than 321 injured or disabled animals of 36 species, namely birds and mammals have been taken over into care at the Station. According to long-term results, ca. 75% of these animals are successfully saved. After care or treatment, about 40 to 50 of them can be released back into the wild. Most of the birds of prey and owls delivered to be treated there sustain fractured wing bones, burners on the head, very often resulting from collisions with the motor vehicle. Altogether in last year were bred 9 chicks little owl, 3 chicks barn owl and 3 chicks kestrel. Key words: Bird rescue station, little owl, barn owl, kestrel Souhrn Téma : Etologie dravců a sov v Záchranné stanici pro dravé ptáky Rajhrad V září 1999 bylo v Rajhradě uvedeno do provozu Záchranná stanice pro dravé ptáky Rajhrad, specializovaná na záchranu dravců a sov. Nachází na dvou lokalitách, kde jsem také prováděla pozorování za rok Byla sledována denní aktivita dravců, příjem potravy, pelichání a období rozmnožování. Od roku 1999 do ledna 2005 bylo do ošetření a péče převzato více než 321 zraněných živočichů 36 druhů, jmenovitě ptáků a savců. Podle dlouhodobých výsledků pana Sedláčka se asi 75 % přijatých zvířat podaří zachránit a % jedinců je po vyléčení schopných návratu do přírody. Většina dravců a sov doručená k ošetření nebo 4

5 léčbě utrpěla zlomeniny křídelních kostí, popáleniny na zařízeních pro rozvod elektrické energie nebo úrazy hlavy, často jako následek střetu s motorovým vozidlem. Celkem bylo v loňském roce odchováno 9 mláďat sýčka obecného (Athene noctua), 3 mláďata sovy pálené (Tyto alba) a 3 mláďata poštolky obecné (Falco tinnuculus). Klíčová slova: Záchranné stanice, sýček obecný, sova pálená, poštolka obecná 5

6 OBSAH 1 Úvod Cíl práce Literární přehled Počátky vzniku péče o poraněné živočichy Popis dravců a sov Charakteristika řádu dravců falconiformes Charakteristika řádu sov strigiformes Potravní ekologie Úprava a zpracování kořisti Trávení Ochrana dravců a sov Legislativní ochrana Ochrana dravců a sov na elektrovodech Ochrana dravců a sov na komunikacích Pokyny pro první pomoc a odesílání zrněných dravců a sov Význam dravců a sov v zemědělsky využívané krajině Hnízdní příležitosti Hnízdní budky Hnízdní podložky Charakteristika stanice Vznik Popis Záchranná činnost stanice Organizační a personální zajištění Finanční zajištění Výchova a osvětová činnost Karanténa Voliéry Metodika pozorování

7 6 Výsledky a diskuze Výsledky hnízdění Krmení Vývržky Doplňky stravy Pelichání Kroužkování Denní aktivita Hnízdění jednotlivých druhů dravců a sov od počátku stanice Sova pálená (Tyto alba) Sýček obecný (Athene noctua) Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerium) Sýc rousný (Aegolium funereus) Poštolka obecná (Falco tinnunculus) Záchrana zraněných a jinak postižrných dravců a sov Navržená opatření k záchraně dravých ptáků Pokyny k následnému vypuštění Závěr Seznam použité literatury Přílohy

8 1 ÚVOD 20. století a zvláště jeho 70. a 80. léta jsou poznamenána až drastickým působením civilizace na přírodu a její jednotlivé části. Prudký rozvoj průmyslu, zemědělství a energetiky, výstavbu sídelních útvarů a nečekaný nárůst dopravy, to vše natolik nepříznivě ovlivnilo krajinu, že se mnohde pro řadu živých organismů stala neobyvatelnou. V důsledku znečištění ovzduší, nárůstu chemizace v zemědělství, lesnictví i v domácnostech, hromadění odpadů všeho druhu v krajině spolu s rozsáhlými změnami ve vodním režimu zemědělské a lesní půdy, velkoplošném odvodňování pozemků a regulací či zatrubňování vodních toků a zjednodušením krajiny nesmyslnými rekultivacemi došlo ke zmizení zvláště citlivých a ojedinělých biotopů, k narušení nebo zhroucení a rozpadu přirozených společenstev a k vymírání celé řady rostlinných a živočišných druhů (Lukášek, 1989). 8

9 2 CÍL PRÁCE Cílem diplomové práce bylo sledování dravců a sov v Záchranné stanici pro dravé ptáky Rajhrad. Proběhlo na dvou lokalitách (ul. Masarykova 124 a v zahradě benediktinského kláštera). Údaje o hnízdění a zdravotním stavu dravců a sov z průběhu léčby přijatých ptáků, byly poskytnuty vedoucím záchranné stanice Jaroslavem Sedláčkem za rok Vlastní pozorování dravců a sov bylo provedeno za rok 2005 a šlo o: popis jednotlivých činností stanice, sledování a zaznamenávání cirkadiálních rytmů dravců a sov, především denních aktivit, období hnízdění, pelichání, příjem potravy, zpracování a vyhodnocení údajů za dobu provozu stanice, navržení opatření k záchraně a následnému vypuštění těchto ptáků do volné přírody. 9

10 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 POČÁTKY VZNIKU PÉČE O PORANĚNÉ ŽIVOČICHY Jako každá nová věc se i záchranné chovy a odchovy prosazují velmi pomalu a mají řadu příznivců na jedné a odpůrců na straně druhé. U nás a podobně i v celé Evropě se začaly uplatňovat v ochranářské práci v širším měřítku až v 70. a 80. letech, z počátku vesměs v amatérských podmínkách s větší či menší profesionalitou a s lepšími či horšími výsledky. Postupně si náročnost práce a vážnost situace v přírodě vynucuje profesionální zabezpečení nebo alespoň zázemí, přičemž v žádném případě nesmí vznikat dojem, že dosavadní výsledky amatérské práce jsou zlehčovány nebo podceňovány. Prakticky žádné záchranné chovy a odchovy se zatím bez pomoci amatérských příznivců neobejdou. Také vybudování potřebných zařízení není jednoduché a naráží na řadu problémů. Jde o přízeň nebo nepochopení místních, okresních i krajských orgánů s umístěním, projektováním, zabezpečením finančních prostředků, materiálu a stavebních kapacit až po vybavení a trvalé zajištění provozu. Přitom se vesměs jedná o zařízení malá, jednoduchá a nenákladná. Rozsah a náklady na vybudování a finanční a personální potřeby při vlastním provozu jsou nesrovnatelné, např. s běžnými zemědělskými objekty. Počty přinášených zvířat se každým rokem zvyšují. Často jsme také upozorňováni, kde se nacházejí zvířata vyžadující naši pomoc a máme tak příležitost zasáhnout. Z tohoto důvodu pokládáme za potřebné v činnosti stanice pokračovat. Věříme, že po několika letech činnosti budeme moci předložit sdělení, které se bude opírat o mnohem větší soubor zkušeností a tím se zvýší jeho odborná závažnost (Lukášek, 1989). 10

11 3.2 POPIS DRAVCŮ A SOV CHARAKTERISTIKA ŘÁDU DRAVCŮ FALCONIFORMES Systém Řád Falconiformes je rozdělován ve 4 čeledi a více podčeledí (Grossmann a Hamlet, 1965) : 1. kondorovití - Cathartidae (7 druhů) 2. hadilovovití - Sagittariidae (1 druh) 3. jestřábovití - Accipitridae (220 druhů) s 9 podčeleděmi : luňci - Elaninae včelojedi - Perninae luňáci - Milvinae jestřábi - Accipitrinae orli - Buteoninae supi - Aegypiinae motáci - Circinae orlíci - Circaetinae orlovci - Pandioninae 4. sokolovití - Falconidae (61 druhů) se 4 podčeleděmi : sokolovci - Herpetotherinae kárancové - Polyborinae sokolíci - Polihieracinae sokoli - Falconinae Jsou to středně až značně velcí masožraví ptáci, kteří mají charakteristický tvar zobáku a úpravu pařátu. Patří k nim někteří z nejtěžších létajících ptáků, z našich orel mořský s rozpětím až 240 cm, vážící přes 6 kg. Nejmenší naši dravci neváží o mnoho více než hrdlička divoká a kos, např. dřemlík s rozpětím křídel asi 62 cm váží jenom

12 g, samec krahujce obecného s rozpětím 60 cm průměrně jen 135 g. U některých dravců se vyskytuje nápadnější pohlavní dimorfismus ve velikosti těla a samice mohou být přibližně o třetinu větší než samci (Hudec, 1977). Mají dosti tvrdé krycí peří, na spodních částech praporů s hojným pápěřím, paosten je většinou vyvinut. Pernice i nažiny jsou řídce porostlé také prachovým peřím a u některých nechybějí ani nevelké podušky prachu drobivého. Na holenní části nohy je peří zpravidla prodloužené a tvoří, tzv. kalhotky. Ručních letek je obvykle a rýdovacích per 12. Opeření obyčejně chybí pestré zbarvení, převažuje šedá a hnědá barva. Kostrční žláza je dobře vyvinutá a většinou opeřená. Pelichání trvá obyčejně delší dobu, takže rychlost a obratnost letu nebývá ztrátou per příliš ovlivněna. Některé z letek, a také mnohá krycí péra, mohou pelichat už během hnízdění, přítomnost čerstvého peří na hnízdech pak bývá viditelnou známkou toho, že hnízdo je obýváno. Pelichání je úplné a probíhá hlavně po ukončení hnízdění a to každoročně, s výjimkou prvního roku života. Jenom někteří z mladých dravců, např. krahujec obecný, nabývají už ve druhém roce života šatu dospělých, jiní, např. poštolka obecná, až ve třetím roce života. Mláďata se líhnou v opeření z bílého prachu, které již po několika dnech bývá vystřídáno druhým prachovým šatem. Následující šat mladých je většinou ztrácen až ve druhém roce života (Hudec, 1977). Morfologie a anatomie Zobák je v přední polovině horní čelisti sehnutý a vybíhá v ostrou špičku. Jeho okraje přesahují dolní čelist a mají ostré hrany, což usnadňuje trhání a uštipování masa z těl ulovené kořisti. Kořen zobáku a okolí zakulacených nozder jsou kryté tuhou zrohovatělou kůží, často živě zbarvenou (nejčastěji žlutou), ozobím čili voskovkou. Kostra se vždy vyznačuje silnou pneumatizací, u většiny druhů jsou kosti silné, což se shoduje s masivní stavbou těla, ale z našich dravců zvláště motáci mají kosti útlé. Většina dravců má 14 krčních obratlů a prodloužení krku usnadňuje dobývání vnitřností z mršin velkých savců. Nohy dravců jsou poměrně dlouhé a mají značně pohyblivé a většinou dlouhé prsty opatřené dlouhými, ohnutými a špičatými drápy. Jde o nohu chápavou tvořící, 12

13 tzv. spár. Slouží při uchopení a usmrcování kořisti, podle níž jsou pak různě adaptovány. Mozek je ve srovnání s ptáky jiných řádů na středním stupni rozvoje, u různých zástupců rodu Falco byla zjištěna relativní hmotnost asi 1 2 % hmotnosti těla. Velikost mozku dravců je ovšem dána hlavně rozvojem mozečku, jakožto centra pohybu, a zrakovými laloky, závislým na dokonalosti zrakových ústrojů. Ze smyslů je nejdokonalejší zrak, což je vidět na velikosti očí, namířených zpravidla hodně dopředu a umožňující binokulární vidění, tak důležité pro správný odhad vzdálenosti při stíhání a uchvacování kořisti. Trávicí ustrojí mají, v souvislosti s takřka výhradní masožravostí dravců, charakteristická přizpůsobení. Jazyk je velký a svalnatý, slinné žlázy jsou značně vyvinuté a vylučují hlavně sliz, usnadňující polykání kořisti. Dutina hrdelní je široká a jícen roztažitelný, což souvisí s hltáním často velkých soust. Potravy, které bývá po ulovení kořisti obyčejně přijímáno mnoho najednou, je ukládána jednak ve voleti, vyvinutém téměř u všech dravců (vyjma luňáků), jednak v pružném žaludku. Vole (ingluvies) tvoří výduť přední strany jícnu. Potrava se hromadí zvláště v tenkostěnném ventrikulu (žaludek), který se svou pružností nápadně liší od svalnatého žaludku býložravých ptáků. Většina dravců stravuje i kosti své kořisti. Pouze nestravitelná srst a peří jsou vyvrhovány v šišticovitých chuchvalcích čili vývržcích. Slepá střeva jsou zakrnělá. Zvláštností rozmnožovacího ústrojí je, že častěji než v jiných řádech ptáků bývají vyvinuté oba vaječníky, funkčně se rozvíjí vaječník i na pravé straně jmenovitě u krahujců (Hudec, 1977). Bionomie Vejce jsou většinou značně zakulacená a často hnědavě zbarvená nebo skvrnitá. Velké druhy dravců kladou pouze 1 2 vejce, některé malé formy rodu Falco až 6 vajec v jedné snůšce. Jejich hnízda dravců bývají nejčastěji větší stavby z větví, mohou být používána řadu let a neustálým přistavováním pak značně narůstají. Jsou umístěna na stromech nebo římsách a v rozsedlinách skalních srázů. Někteří sokoli hnízdí 13

14 na holých skálách bez větší stavby hnízd, nebo obsazují stromová hnízda jiných druhů ptáků. Motáci staví obvykle malá hnízda na zemi a používají je pouze jednou. Hnízdění většiny dravců předcházejí, tzv. svatební lety, při nichž samec i samice krouží vysoko nad hnízdištěm, dorážejí v letu na sebe a střídají kroužení se střemhlavými nálety ke hnízdům. Vysezování vajec trvá poměrně dlouho, nejméně 4 týdny a u našich velkých dravců až kolem 45 dní (orel skalní a mořský). Mláďata jsou nidikolního typu, nemají však typické znaky krmivých, poněvadž hned po vylíhnutí zcela dobře vidí a slyší. Dorůstají pomalu a ve hnízdě setrvávají, např. u malých sokolovitých dravců zhruba 1 měsíc. Na hnízdě často svoji hmotností převyšují dospělé a teprve když začnou létat, jejich hmotnost se redukuje. Většina dravců jsou rychlí letci a obratní lovci. U jednotlivých dravců je zřetelná úzká závislost tvaru křídla na funkci, tj. formách letu, přizpůsobených určitému způsobu lovu kořisti. Velmi rychlí lovci sokoli, kteří loví rychle se pohybující kořist stíháním ve vzduchu, mají úzká a dlouhá křídla, dodávající jim neobyčejné rychlosti, ale znesnadňují rychlé obraty. Tito dravci loví kořist ve volném prostoru napadením shora, vždy ve vzduchu, jen výjimečně na zemi, stíhají proto hlavně letící ptáky. Útočící sokol stěhovavý dovede ze všech ptáků vyvinou vůbec nejvyšší rychlost. Meinertzhagen a Lincoln naměřili rychlost až mezi km.hod -1. Jestřábi a krahujci mají kratší a zaoblená křídla, umožňující prudké obraty ve vzduchu. Loví často v lese pod stromy a prolétají obratně jejich korunami, útočí na kořist náhlými a nečekanými přepady. Větší dravci (káně, orli) mají obyčejně široká a dlouhá křídla, vhodná k plachtění a kroužení, loví méně pohyblivou kořist obvykle na zemi, nebo se živí skoro výhradně mršinami. Mezi různými dravci živící se mimo jiné hmyzem, např. poštolky, je zvláště specializovaným druhem včelojed lesní, který se živý hlavně včelím plodem a má spár uzpůsobený k vyhrabování zemních hnízd vos (Hudec, 1977). Rozšíření Rozšíření dravců je vcelku kosmopolitní, s vyloučením Antarktidy (Hudec, 1977). 14

15 Včelojed lesní (Pernis apivorus) Silně ohrožený druh podle vyhl.č. 449 / 01 Sb., není zvěří podle zákona č. 449 / 01 Sb.(Závalský, 2004). Středně velký dravec s malou, jemně formovanou hlavou. Zobák je poměrně štíhlý a protažený. Z drápů na předních prstech, které jsou méně zahnuté než u jiných dravců, je největší na 3. prstě. Obývá celé naše území a to lesnaté krajiny, zvláště s členitými a drobnými lesy v teplých polohách, které zajišťují dostatek potravy. Přílet na hnízdiště probíhá mezi koncem března až dubna, odlet v srpnu, ale hlavně během měsíce září. Je to přísně tažný pták, jehož zimoviště leží v tropických oblastech Afriky, zejména v její západní polovině. Hnízdí jednotlivě a hnízdiště obsazuje ihned po příletu. Páry se vytvářejí již na zimovištích nebo během jarního tahu. V prvních 2 3 týdnech po návratu provádějí svatební lety. K páření dochází mnohem později a to na větvi poblíž hnízda, které bývá vždy na stromě při kmeni, v silném rozvidlení kmene i na postranní silnější větvi. Snůška připadá asi na konec dubna. Hnízdí většinou jednou ročně v létě tak, že doba krmení spadá do období vysokého počtu larev vos a čmeláků. Sezení začíná zpravidla hned po snesení 1. vejce, druhé vejce je sneseno po 3 5 denní přestávce. Samec se střídá pravidelně se samicí. Doba sezení je průměrně dní. Mláďata se líhnou s odstupem 1 3 dní. Do věku 2 3 týdnů setrvává samice stále na okraji hnízda. Potravu přináší zprvu jen samec a samice vytahuje larvy z plástů a podává je jednotlivě mláďatům do zobáku. Ve věku 40 dní jsou schopna letu a ještě po další 2 týdny se vracejí do hnízda. Hlavní součástí potravy jsou vosy a jejich larvy, také různý jiný hmyz, v malé míře obratlovci a ojediněle byla zjištěna rostlinná potrava. Z hmyzu jsou to sršně, cvrčci, housenky motýlů a brouci. Z obratlovců byly zjištěny hlavně žáby (skokan zelený, hnědý, rosnička zelená), dále plazi (ještěrky, slepýš křehký) a drobní ptáci. Z rostlinné potravy to byly plody třešně a švestky. Včelojed nechytá včelu medonosnou a ani jejího plástů se nemůže nijak zmocnit. Po potravě nejčastěji pátrá tak, 15

16 že ji pozoruje ukrytý v koruně stromu. Někdy si opatřuje potravu při chůzi po zemi, po které umí i dosti rychle běhat (Hudec, 1977). Krahujec obecný (Accipiter ninus) Silně ohrožený druh podle vyhl. č. 395 / 1992 Sb., a je zařazen mezi druhy zvěře, které nelze lovit (Závalský, 2004). Středně velký dravec s poměrně krátkými křídly a dlouhým ocasem. Zobák má krátký a silný. Poměrně dlouhé nohy (běháky) jsou silné a v nejhornější části zarostlé peřím. Vpředu i vzadu je kryjí příčně postavené štítky. Samec je menší a má hřbet břidlicově šedý. Samice je větší se šedohnědým hřbetem. Mladí ptáci mají hřbet hnědý. Tento dravec létá velmi prudce, výborně kličkuje a proniká hustými stromy. V ČR hnízdí, protahuje a přezimuje, patří k našim hojnějším dravcům a hnízdí po celém území v lesních prostorech různého typu a v horách řídce po horní hranici lesního pásma. Na většině území Evropy je Accipiter ninus přelétavým a tažným ptákem. Obývá rozsáhlé lesní porosty, zejména jejich okraje, dále i kulturní krajinu s ostrůvkovitě roztroušenými středně velkými a menšími lesíky mezi poli a loukami. U nás dává přednost jehličnatým, zejména smrkovým porostům. Žije v nížinách i v horách. Po hnízdění, zvláště v zimě, se zatoulá i do měst. Většinou během dubna obsazují krahujci hnízdní revír. Místo volí samec, samice se objevuje o několik dní později. Hnízdo je umístěno nejčastěji na jehličnatých stromech, méně na listnatých. Stavba trvá přibližně 2 týdny, většinou staví samice a samec donáší materiál. Časté jsou případy použití starých hnízd vrány, sojky nebo veverky. Jen zřídka bývá použito téhož hnízda více let po sobě. Snášení vajec počíná v květnu. Průměrná snůška činí 3 9 vajec, není vyloučeno, že nejpočetnější snůšky pocházejí od dvou samic. Několikrát byly totiž pozorovány případy bigamie, při nichž obě samice spolu sdílely jediné hnízdo. Vejce jsou kladena v intervalu 2 3 dnů. Jejich inkubace se udává v rozmezí dní. Mláďata se líhnou v určitém intervalu za sebou. Samice je zprvu zahřívá a zůstává s nimi na hnízdě, kde jim rozděluje potravu, kterou loví samec. Ten je sám nikdy nekrmí a při uhynutí samice zahynou i mláďata. Jejich vývoj je velmi rychlý, 16

17 ve věku 3 4 týdnů opouštějí hnízdo a rozlétávají se po okolních stromech, ve věku 5 týdnů jsou schopna létat. Accipiter ninus je význačným potravním specialistou, 97,7 % veškeré potravy tvoří ptáci, zbytek savci. Jde o vrabce, strnady, sýkory, kosy, špačky, pěnkavy a další. Kořist loví tím způsobem, že zpravidla číhá skrytý někde na vyvýšeném stromě, méně často létá nízko nad zemí při lesních okrajích či přímo proletuje v lese mezi stromy (Hudec, 1977). Jestřáb lesní ( Accipiter gentilis) Druh ohrožený podle vyhl.č. 395 / 1992 Sb., podle kterého je zařazen mezi druhy zvěře, které nelze lovit (Závalský, 2004). Středně velký dravec, vrch těla u dospělých je tmavohnědý a šedohnědý, spodina bílá s příčným skvrněním. Mláďata jsou nahoře hnědá, na spodině těla nahnědlá s podélným skvrněním. V letu jsou patrná široká tupá křídla relativně krátká a ocas je dlouhý se čtyřmi příčnými pruhy. Je to stálý pták, který u nás hnízdí pozřídku na celém území. Hojnější je v lesnaté kulturní krajině, v předhůří s nesouvislými lesy a místy v lužních lesích, něž uvnitř hlubokých horských lesů. Obývá lesy všech typů v nížinách i horách, především tam kde jsou členěny pasekami, světlinami nebo se střídají s otevřenými plochami. Hnízdí jednotlivě a páry si udržují trvale stejný revír, popřípadě i hnízdo, pokud jeden z partnerů nezahyne. Svatební lety na hnízdišti jsou prováděny zpravidla od března. K páření dochází na stromě blízko hnízda. Při výběru hnízdiště se účastní asi obě pohlaví. Pár buduje v revíru obvykle několik hnízd, která nepravidelně střídá a upravuje, i když v nich nehnízdí. První vejce bývá snášeno již koncem března, ale především v první dekádě dubna. Hnízdí jednou do roka. Vejce jsou snášena v intervalu zpravidla 2, někdy až 4 dní a jejich počet je průměrně 3 4. Samice začíná sedět patrně po posledním vejci. Doba sezení je dní. Doba hnízdní péče trvá asi dní. 17

18 Potravu jestřába lesního tvoří téměř výhradně ptáci (54 %) a savci (50 %). Ze savců je to, např. hraboš polní, zajíc, veverka, sysel, krtek, a myšice. Z ptáků koroptev, sojka, drozd, bažant, kur domácí, špaček a zvonek (Hudec, 1977). Káně lesní ( Buteo buteo ) Není zařazeno mezi zvláště chráněné druhy, podle vyhl.č.395 / 1992 Sb. Jedná se o zvěř dle zák. č.449 / 2001 Sb., podle kterého patří mezi druhy zvěře, které nelze lovit (Závalský, 2004). Je to středně velký dravec, zavalité postavy, s měkkým opeřením. Spodní část těla má většinou tmavohnědě skvrnitou, nejsou však výjimkou ani světlé nebo naopak zcela tmavé exempláře. Křídla jsou dlouhá, široká a složená sahají až na konec ocasu, který je mírně zaokrouhlený. Zobák v části ozobí je mírně protáhlý, s ostrým velkým hákem. Nohy jsou silné a běháky pokryté příčnými štítky, nebo zarostlé peřím. Prsty krátké, drápy ostré, ale nepříliš velké. Hodně létají, většinou bez pohybu křídel, zastavují se na místě a bijí zvláštním způsobem křídly. Buteo buteo patří k našim nejhojnějším dravcům a z větší druhů je nejpočetnějším vůbec. Protahuje i přezimuje prakticky na celém území. Hnízdí, jak v nížinách, tak i v horách asi do 1300 m n.m. Obývá lesy všeho druhu, především tam, kde se střídají s otevřeným terénem, pasekami, loukami a poli. Žije v monogamii, u většiny snad pouze jednoroční. Někdy již na podzim nebo za slunečních dní v zimě, ale hlavně po návratu do hnízdního revíru (od konce února), provádějí svatební lety. Snůška počíná v půli března, hnízdí jednou do roka a počet vajec je průměrně 3. Jsou snášena v intervalech 2 3 dní a samice začíná sedět podle velikosti snůšky. Dob sezení je dní. Mláďata se klovou 2 dni, líhnou se v intervalu podle snášení vajec a nasednutí. Někdy se může na zahřívání podílet i samec. Po vyvedení bývají mláďata ještě asi 9 11 týdnů krmena rodiči v okolí hnízdiště. Dle Hudce (1977) naprostou většinu potravy káně lesní u nás tvoří hraboš polní (70 % celé kořisti). 18

19 Moták pochop (Circus aeruginosus) Ohrožený druh podle vyhl.č.395 / 1992 Sb., Jedná se o zvěř dle zákona č.449 / 01 Sb., současně je celoročně hájený podle vyhl.č.224 / 2002 Sb. (Závalský. 2004). Dravec střední velikosti a poměrně štíhlého těla. Má měkké opeření, částečně vějířovitě uspořádané peří okolo očí, dlouhá úzká křídla a dlouhý ocas. Zobák je tvaru úzkého ostrého háku. Nohy jsou dlouhé, prostřední prst (bez drápů) měří přibližně polovinu běháku a drápy jsou velmi ostré. Dospělý samec je tmavohnědý se světlejší hlavou, podélným skvrněním na hrudi, našedlým ocasem a šedými štíty na křídlech. Samice má světleji žlutohnědě zbarvenou hlavu s tmavším pásem táhnoucím se přes oko a ocas je hnědý. Let tohoto dravce je pomalý, kymácivý, ale často i krouží. V ČR místně hnízdí, běžně protahuje a výjimečně přezimuje. Pravidelná hnízdiště leží v rybničnatých a bažinatých oblastech především v nížinách. Páry hnízdí zpravidla jednotlivě. Svatební lety jsou prováděny v blízkosti hnízdiště a u samice končí snesením prvního vejce, kdežto u samce mohou někdy pokračovat až do léta. Hnízdo bývá umístěno zpravidla na odlehlém místě uprostřed rákosin loňského porostu. Počátek hnízdění u nás připadá na půli dubna až konec května a to jednou ročně. Samice snáší 2 9 vajec a mláďata se líhnou v kratším intervalu něž je doba snášení u 5 vajec v období 8 dní. Pečují o ně oba rodiče, přičemž samec loví a nosí k hnízdu potravu, samice ji od něho přejímá, trhá mimo hnízdo a předává mláďatům. Po 2 3 týdnech loví i samice. Úplně vzletná jsou mláďata ve věku kolem 56 dní, ale samice o ně stále pečuje. Samec se v tuto dobu od rodiny odděluje. Hlavní potravou pochopa u nás jsou savci a ptáci do velikosti mladého zajíce a koroptve, v menší míře jiní vodní nebo i suchozemští živočichové (Hudec, 1977). Ostříž lesní ( Falco subbuteo) Silně ohrožený druh podle vyhl.č. 395 / 1992 Sb., není zvěří dle zákona č.449 / 01 Sb. (Závalský, 2004). Je velikosti poštolky obecné. Shora dosti tmavý, strany hlavy s kontrastním černým a bílým zbarvením, tzv. černý vous. Na břišní straně je vždy hustě podélně pruhovaný. Staří ptáci mají rezavě hnědou dolní část těla (kalhotky a spodní krovky 19

20 ocasní), u mladých rezavé zbarvení chybí, hřbet je černohnědý a spodní část těla hlouběji skvrnitá. Křídla má úzká, dlouhá a nazad ohnutá, ocas je kratší a dozadu zúžený. Hnízdí řídce na celém území ČR především v nižších a středních polohách s nesouvislými lesy a častěji v blízkosti vod. Tažný pták na celém areálu rozšíření. Přílet spadá většinou do 2. poloviny dubna a května. Odlétá v srpnu nebo září. Páry jsou věrni místu hnízdění, často však mění strom, na němž hnízdí. K páření dochází na stromě. Hnízdo bývá na vyšším stromě nebo na kraji lesa na místě s dobrým rozhledem. Hnízdí v květnu a červnu, úplná snůška sestává ze 2 4 vajec. Jsou snášena denně, vzácněji ve dvoudenních intervalech a sedí na nich obě pohlaví. Se sezením začíná samice již asi týden před snášením vajec a je v této době krmena samcem. Doba sezení trvá 28 dní. Mláďata zůstávají na hnízdě dní a po vylétnutí jsou ještě delší dobu rodiči krmena (Hudec, 1977). Falco subbuteo je dokonalý letec a svoji potravu loví výhradně ve vzduchu. Nejčastější kořistí jsou drobní ptáci, např. skřivani, pěnkavovití, ale také vlaštovkovití a dokonce i rorýsi. Pochytají také hodně létajícího hmyzu (Závalský, 2004). Dřemlík tundrový ( Falco columbarius ) Jde o druh silně ohrožený, podle vyhl. č. 395 / 1992 Sb., ale není zvěří dle zákona č. 449 / 01 Sb. Samec je nejmenší sokolovitý dravec Evropy. Má kratší ocas, zašpičatělá křídla, na svrchní straně je modrošedý, samice a mladí ptáci jsou hnědaví. Na celém území ČR každoročně v malém množství protahuje a přezimuje. Hlavní dobou jeho výskytu jsou měsíce říjen březen. Falco columbarius bývá tundru, lesotundru a části tajgy promíšené mechovými bažinami a jinými bezlesími plochami. Jeho hnízdo bývá umístěno ve skalách, na zemi v rašeliništích, borových lesících, křovinách a řidčeji i na stromech. Snáší 3 4 vejce, a hnízdo opouštějí mláďata ještě nelétající ve věku necelého měsíce. Jeho potravou jsou převážně drobní ptáci, méně hmyz a zřídka i drobní savci. U nás v zimě loví téměř výlučně drobné ptáky až do velikosti drozda (Hudec, 1977). 20

21 Poštolka obecná ( Falco tinnunculus) Tento dravec není zařazen mezi zvláště chráněné druhy podle vyhl. č. 395 / 1992 Sb. Jedná se o zvěř dle zák. č. 44 9/ 2001 Sb., podle kterého je zařazen mezi druhy zvěře, které nelze lovit (Závalský, 2004). Samec má šedý ocas s širokým černým pruhem na konci, temeno a týl hlavy je také šedý. U samic a mladých ptáků jsou na hřbetě početné příčné tmavé vlnky, hlava je hnědá a na hnědém ocase několik tmavých příčných pruhů. Při pátrání po kořisti se mnohdy třepetá na místě a spouští se přímo dolů k zemi. U nás běžně hnízdí na celém území a každoročně přezimuje. Obývá hlavně kulturní krajinu zejména v nižších polohách, kdežto oblastem se souvislým lesem se vyhýbá. Přílet na hnízdiště a svatební lety probíhají již v prvních dnech března. Místo hnízda volí častěji samec. Hnízdí nejčastěji na stromech buď na hnízdech postavenými jinými ptáky, nebo ve stromových dutinách. Ve městech a místy i v menších obcích hnízdívá ve věžích kostelů a ve výklencích vyšších budov. Začátek snůšky je nejčastěji do začátku dubna nebo května. Počet vajec kolísá od 1 10, většinou 4 6. Na snůškách sedí kolem 30 dnů a stejně dlouho trvá i hnízdní péče o mláďata. Falco tinnunculus loví za třepotavého letu a často také vyčkává kořist vsedě z vyvýšeného místa. Nejčastější potravou jsou drobní hlodavci a z nich hraboš polní (Hudec, 1977). 21

22 3.2.2 CHARAKTERISTIKA ŘÁDU SOV STRIGIFORMES Systém Řád Strigiformes obsahuje dvě čeledi, hodnocené často jako podčeledi : sovovití - Tytonidae (2 rody s 11 druhy) puštíkovití - Strigidae (23 25 rodů se 133 druhy) Jde o masožravé ptáky, většinou střední velikosti. Vyznačují se měkkým a načechraným peřím, velikou hlavou na krátkém krku, hákovitým zobákem, obvykle opeřenýma nohama s vratiprstem a špičatými drápy. Jejich výrazný obličej má veliké oči směřující dopředu a kolem nich radiálně seřazená drobná péra, která tvoří, tzv. závoj, zpravidla na okraji odlišený i kresbou. Největší naší sovou je výr velký, který má hmotnost i nad 3 kg a v rozpětí křídel až 180 cm. Jednou z nejmenších sov vůbec je kulíšek nejmenší o hmotnosti jen 60 g a měří v rozpětí letek 35 cm (Hudec, 1977). Peří je u nich měkké, rostoucí hustě a má široké prapory s hojným bazálním pápěřím. Paosten a prachová péra v dospělosti chybějí. Jenom peří v obličejové části hlavy je úzké a drobné, soustředěně seřazené kolem očí a tvořící diskovitý nebo srdčitý (sova pálená) závoj. Stále načechrané peří značně zvětšuje obrys těla a podílí se s měkkými prapory letek, z nichž 1. a 3. mají okraje vnějších praporů hřebínkovité, na tlumení šumu působeného za letu křídly. Ručních letek je 11, první jsou krátká a rýdovacích per je většinou 12. Kostrční žláza je neopeřená. Ve zbarvení peří převládájí šedé a hnědé odstíny s čárkovitou a větvičkovitou krycí kresbou, podobnou kůře stromů (Hudec, 1977). Právě vylíhlá mláďata jsou porostlá hustým a homogenním, obyčejně bíle zbarveným prachovým peřím (neoptile). Přibližně po týdnu je toto opeření vyměňováno za nové prachové (tyto) nebo častěji poloprachové opeření (mesoptile), které bývá nejdéle do měsíce postupně nahrazováno krycími pery (teleoptile). Dospělé sovy pelichají vesměs jednou ročně (úplné pelichání), jejich pelichání je pomalé a trvá 3 4,5 měsíce. U našich druhů začíná většinou již za hnízdění (Hudec, 1977). 22

23 Morfologie a anatomie Zobák je od kořene zahnutý, končí ostrou špičkou a má ostré hrany. Kolem nozder je zduřelé ozobí. Větší část zobáku je skrytá ve štětinatém peří. Nohy jsou u většiny druhů až po prsty opeřené a u některých až po drápy (sýc rousný). Noha tvoří charakteristický spár jako u dravců, chybí jí však musculus amiens a má velmi pohyblivý vratiprst (4. prst). Pneumaticita kostry je mnohem slabší než u dravců, pouze v lebce je značná. Krčních obratlů je 14, hrudní obratle jsou nesrostlé. Mozek sov má oproti jiným ptákům značně veliké hemisféry, takže se poměrnou velikostí předního mozku ztotožňuje s ptáky s nejdokonalejším mozkem a nejrozvinutější mozkovou činností. Dokonalost jeho stavby je nejspíše odrazem velmi výkonných smyslů, především zraku a sluchu. Oči sov jsou svým způsobem nejdokonalejšími zrakovými orgány ptáků. Jsou teleskopického typu, přizpůsobeného k vidění za velmi slabého světla. Soví oko má obrovskou kulovitou čočku, silně vyklenutou velikou rohovku a jenom malý oční vějířek. Nehybnost očí však nedovoluje zamíření na předměty zcela blízké, proto sovy poněkud ustoupí, mají-li rozeznat předmět v blízkosti zobáku, nebo se snaží zaostřit krouživými pohyby hlavy. Má speciální adaptace, užitečné pro ptáka lovícího za hustého šera, popřípadě ve tmě. Umožňuje zřetelné vidění při minimálním světle, pracuje spolehlivě ještě při nevelkém zlomku luxu a přitom má velikou rozlišovací schopnost. Sovy však vidí dobře i za jasného dne. Celé zorné pole obou očí má rozsah 160, tedy mnohem menší než mají ptáci s postranním postavením očí. Tento nedostatek je kompenzován neobyčejnou pohyblivostí hlavy, kterou otáčí až o 180. K zavírání očí při mrkání používají sovy horního víčka, čímž se liší od všech ostatních ptáků. Ve spánku však mají oko zakryté spodním víčkem. Druhým velice dokonalým a pro sovy významným smyslem je sluch. Sluchové otvory jsou většinou veliké, leží často za vztyčenou řasou závoje, která působí jako boltec a kromě toho může široký otvor uší více či méně přivírat. Velikost ušních otvorů je zvlášť nápadná u forem s vysloveně noční aktivitou, kde zabírají celou postranní část lebky (kalous ušatý, puštík obecný, sýc rousný). Také bubínek je veliký. Citlivost jejich sluchu je mnohonásobně větší něž u ostatních ptáků, což je významnou pomocí při nočním stíhání kořisti, které se za přílišné tmy děje jenom po sluchu. 23

24 Také hmat je důležitým smyslem sov a je soustředěn do četných vibriss při kořeni zobáku. Ulovená potrava je totiž pohlcována po hmatu, poněvadž zrak nablízko selhává a oči jsou při kouskování a pohlcování potravy zpravidla zavřené nebo alespoň zakryté mžurkou. Syrinx má vždy jediný pár zpěvných svalů, z čehož vyplývají i jednoduché hlasové projevy sov. Jazyk je masitý, podobný jazyku dravců. Vole (ingluvies) není vyvinuté. Svalnatý žaludek je v souvislosti s masožravostí tenkostěnný a vakovitý. Zvláštností jsou velká, na konci vakovitě rozšířená slepá střeva, jejichž obsah je mazlavý a je podobně jako u býložravých ptáků vyměšován odděleně od stolice z tenkého střeva. Žlučový váček je velký (Hudec, 1977). Sovy většinou nestaví hnízda, ale kladou snůšku do opuštěných hnízd jiných ptáků (dravců, holubů, krkavcovitých pěvců), do přirozených dutin ve stromech a hnízdních dutin šplhavců, nebo na zem. Z našich sov jenom kalous pustovka buduje jednoduché hnízdo na zemi. Vejce jsou vesměs bílá a značně kulovitá. Druhy žijící v mírném pásu mohou klást více než 10 vajec, nebo hnízdit dvakrát do roka. U sov je veliká závislost intenzity množení na potravě. Při jejím nedostatku nehnízdí vůbec a při nadbytku kladou mnoho vajec, čímž dochází ke značnému zmnožení lokálních populací. Vysedění snůšky trvá poměrně dlouho, a také vývoj mláďat je pomalý. Sovy sedí na snůšce hned po snesení prvního vejce, takže mláďata se líhnou postupně, jsou různě stará a velikostně velmi rozdílná. Líhnou se opeřená, jsou však slepá a hluchá nidikolního typu. I po vylétnutí z hnízda jim rodiče ještě po nějakou dobu přinášejí potravu (Hudec, 1977). Sovy jsou masožravci lovící kořist za šera a v noci, kdy nemají konkurenci v jiných druzích ptáků. Úspěšný lov za tmy jim zajišťuje řada adaptací, tj. nehlučný let a vysoce specializované zrakové a sluchové ústrojí. Uchvacují kořist spárem jako dravci a to vždy na zemi. Usmrcují ji probodnutím ostrými, srpovitě zahnutými drápy. Loví převážně drobné hlodavce a rejskovité savce, drobné ptáky a větší hmyz. Drobní dravci a ptáci jsou pohlcováni většinou vcelku. Potrava je rychle stravována, např. sova pálená stráví pohlcenou myš za 2 2 ¼ hodiny (Guérin in Groebbel, 1932). Nestravitelné části, 24

25 jako srst, peří a rovněž kosti, bývají vyvrhovány v podobě šišticovitých vývržků. Soví vývržky se od dravčích liší obsahem kostí, zvláště lebek a končetin (Hudec, 1977). Rozšíření sov je kosmopolitní s výjimku Antarktidy. Značná ekologická plasticita jim dovolili obsadit nejrůznější prostředí, tj. arktickou tundru, suchou poušť i deštný prales tropického pásma a u některých druhů se vyvinula i značná synantropie (Hudec, 1977). Sova pálená (Tyto alba) Silně ohrožený druh podle vyhl.č.395 / 1992 Sb., není zvěří dle zákona č.449 / 01 Sb.(Závalský, 2004). Jde o středně velkou sovu s mohutnou hlavou, nohy jsou delší, štíhlé a křídla dlouhá, takže přesahují ocas. Na přední straně hlavy je výrazný srdčitý závoj, tvořený peřím uspořádaným soustředně kolem očí. Shora je šedá s bílými výraznými tečkami, naspodu světle žlutě rezavá s tmavými roztroušenými tečkami. Pravidelně hnízdí v ČR, je stálá, ale početně nehojná. Původně obývala skály a dutiny stromů. Ve velké části svého areálu se však stala synantropním ptákem v zemědělské krajině a obývá hlavně věže kostelů, zříceniny hradů, půdy domů a stodoly. Je většinou věrná místu hnízdění a páry jsou trvalé. Tok začíná většinou v březnu. Hnízdo nestaví, vejce snáší přímo na podklad. Se snůškou začíná zpravidla v prvé dekádě dubna. Počet hnízdění v roce je závislý na výskytu drobných hlodavců. Počet vajec je 3 9 jsou čistě bílá a málo lesklá. Jsou snášena ve dvoudenních někdy i několikadenních intervalech. Samice sedí sama od prvého vejce a je krmena samcem. Doba sezení je dnů. Vzletnosti dosahují ve stáří asi 60 dnů. Potravou jsou především drobní savci, ptáci, obojživelníci a v menší míře i hmyz. Ze savců byl daleko nejčastější hraboš polní (Microtus arvalis), z ptáků vrabec domácí (Passer domesticus), z obojživelníků pouze blatnice česneková (Pelobates fuscus) a z hmyzu především chroust obecný (Melolontha melolontha) (Hudec, 1977). 25

26 Výreček malý (Otus scops) Kriticky ohrožený druh podle vyhl.č. 395 / 1992 Sb., není zvěří podle zákona č. 449 / 01 Sb. (Závalský, 2004). Je velikosti asi drozda. Zbarvení je šedavé nebo hnědavé s jemnou tmavší kresbou. Od přibližně stejně velkých sov (sýce a sýčka) se liší menší hlavou a malými oušky, které však dodávají hlavě poněkud hranatý tvar (Hudec, 1997). Výrečci jsou u nás nově hnízdícím druhem. Teprve v posledních 10 letech bylo prokázáno jejich hnízdění na jižní Moravě. Je, ale nepravidelné a lze předpokládat, že počet hnízdních párů nepřevyšuje v současné době 5. Hnízdění začíná již od května a probíhá ve stromových dutinách, někdy i v dutinách zdí. Snůška obsahuje 3 5 vajec a je vysedávána dnů. Mláďata opouštějí hnízdo po 3 týdnech (Závalský, 2004). Převážně se živí hlavně většími druhy. Jde zejména o brouky a housenky, dále drobnými obratlovci, měkkýši a červy (Hudec, 1977). Výr velký (Bubo bubo) Ohrožený druh podle vyhl.č. 395 / 1992 Sb. Jedná se o zvěř dle zák. č. 449 / 2001 Sb., podle kterého je zařazen mezi druhy zvěře, které nelze lovit (Závalský, 2004). Největší u nás žijící sova. Má velkou hlavu s oranžovýma očima a výraznými oušky. Celkové zbarvení je žlutě nebo rezavě hnědé, na hřbetě značně tmavší, s četnými tmavými podélnými nebo příčnými skvrnami. Běhák je vždy opeřený a drápy velmi silné. Křídla jsou široká, zaokrouhlená a ocas lehce zaokrouhlený. U nás je stálým hnízdícím ptákem. Po uzákonění ochrany výrů v roce 1929, došlo k prokazatelnému zvýšení jeho početního stavu. Obývá místa s dostatečnými možnostmi úkrytu a potravy, jak v horách, tak i ve středohoří a nížinách. Jde většinou o skály, kamenité stráně nebo zříceniny hradů uprostřed lesů (Hudec, 1977). Tok výrů probíhá v lednu únoru a snůšky jsou snášeny většinou již v březnu. Nejraději hnízdí na přirozených skalních útvarech, popř. v lomech. Nejčastěji snášejí 2 3 vejce, výjimečně 1 nebo 4. Sezení trvá asi 35 dnů. Mláďata setrvávají na hnízdě asi 40 dnů, a poté se rozlézají po okolí. 26

27 Jeho velikosti a síle odpovídá i složení potravy. I když se mezi kořistí vyskytují i drobní hlodavci (hraboši, hryzci), bývají vždy zastoupeni i ježci, potkani, mladí zajíci i další druhy savců podle biotopu hnízdiště. Z ptáků bývají zastoupeni krkavcovití pěvci, holubi, bažanti, ale také hodně dravců (káně lesní, krahujci, poštolky) a sovy (puštíci, kalousi) (Závalský, 2004). Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum) Silně ohrožený druh podle vyhl.č. 395 / 1992 Sb., není zvěří dle zák. č. 449 / 01 Sb. (Závalský, 2004). Jde o nejmenší evropskou sovu, velikosti asi hýla, s větší plochou hlavou. Shora má tmavohnědé zbarvení s bělavými skvrnami, naspodu šedobílý s černavými podélnými skvrnami. Typické je časté pocukávání ocasem (Hudec, 1977). Kulíšci obývají zejména horské jehličnaté nebo smíšené lesy, nevyhýbají se však ani rozlehlejším lesům v nižších polohách. Hnízdit začínají v dubnu, popř. v květnu. Jejich hnízda jsou vždy umístěna ve stromových dutinách, nejčastěji po strakapoudech. Počet snesených vajec kolísá mezi 4 6. Sezení trvá kolem 28 dnů a doba hnízdní péče o mláďata je asi 30 dnů. Hlavní potravou jsou ptáci a drobní savci. Ojediněle loví i hmyz. Z ptáků byli zjištěni, např. sýkory, čížci, králíčci a pěnkavovití, ze savců hraboši, norníci rudí a rejsci (Závalský, 2004). Sýček obecný (Athene noctua) Silně ohrožený druh podle vyhl. č. 395 / 1992 Sb., není zvěří dle zákona č. 449 / 01 Sb. (Závalský 2004). Sova velikosti kosa, s krátkým ocasem a širokou plochou hlavou. Shora tmavohnědý, s početnými bělavými skvrnami a naspodu bělavý s podélnými tmavohnědými skvrnami. Při vyrušení se někdy natáhne do výšky a vzápětí se zase zcela přitiskne k podkladu. U nás je stálým druhem, dříve značně početným, ale dnes zbývá v posledních nemnoha oblastech po několika párech. Obývá otevřenou krajinu s jednotlivými stromy, 27

28 sady, zahrady, stará stromořadí, polní remízky, hřbitovy a nevyhýbá se ani městům. Páry žijí po celý život v trvalém svazku. K hnízdění si sýčci volí, jak dutiny stromů, tak nejrůznější úkryty v budovách a místně dokonce i zemní nory. Hnízdit začínají nejčastěji v dubnu a snáší 3 6 vajec. Doba sezení trvá dnů a péče o mláďata okolo 4 týdnů (Hudec, 1977). Podle místní situace a klimatických podmínek jsou zastoupeny v potravě sýčků tři hlavní složky kořisti drobní savci, ptáci a bezobratlí. Výjimečně loví i obojživelníky a plazy (Závalský, 2004). Puštík obecný (Strix aluco) Druh bez zvláštní ochrany podle vyhl. č. 395 / 1992 Sb., není zvěří dle zákona č. 449 / 01 Sb. (Závalský, 2004 ). Středně velká zavalitá sova, s velkou hlavou, tmavýma očima a nepříliš dlouhým ocasem. Základní barva šedá, šedohnědá až tmavě hnědá, naspodu světlejší, hrubě tmavě podélně skvrnitá a na křídlech několik řad světlejších skvrn. Kolem očí typický závoj. Je to nejpočetnější druh sovy, hnízdící po celém území ČR od nížin až do hor. Obývá starší lesy, zejména listnaté, žije však i v lesích smíšených, jehličnatých, v alejích s dutými stromy, v zahrádkách i v městských parcích a hřbitovech. Na hnízdišti se zdržuje po celý rok. Většinu snůšek snášejí puštíci v březnu, někdy také mnohem dříve i v lednu. Nejraději vyhledávají dutiny stromů a ptačí budky, ale hnízdí také v budovách a ve starých dravčích hnízdech. Vajec bývá ve snůšce nejčastěji 3 4 a jejich počet se však může pohybovat v rozmezí 1 9. Doba sezení činí 28 dní a stejnou dobu setrvávají na hnízdě i mláďata (Hudec, 1977). Složení kořisti puštíka je pestřejší než u většiny ostatních druhů sov. Základ kořisti je tvořen drobnými hlodavci (hraboši, myšice), dále loví ostatní drobné savce do velikosti holuba, obojživelníky, plazy, ale také ryby a hmyz (Závalský, 2004). 28

29 Kalous ušatý (Asio otus) Druh bez zvláštní ochrany podle vyhl. č. 395 / 1992 Sb., není zvěř podle zákona č. 449 / 01 Sb. (Závalský, 2004). Jde o středně velkou, štíhlou sova s výraznými oušky na hlavě. Je světle žlutohnědý s tmavým skvrněním a má výrazné oranžové oči (Hudec 1977). Kalousi se u nás vyskytují v lesních oblastech do výšky asi 1000 m n. m. Spolu s puštíkem obecným je nejpočetnější sovou v ČR. Obývá lesy střídající se s otevřenými plochami polí a luk, často i polní remízky, skupiny stromů a někdy i větší parky. Asio utus začíná se snášením vajec většinou v březnu a dubnu, může to být také dříve v zimních měsících, anebo také později v květnu. Ke hnízdění využívá zejména stará hnízda krkavcovitých pěvců, dravců a veverek. Zjištěna byla i hnízda na zemi, ev. v prostornějších budkách. Nejčastější počet vajec ve snůškách bývá 3 6. Doba sezení trvá asi 28 dnů a stejnou dobu trvá péče o mláďata na hnízdě. Ve většině případů tvořil převažující složku potravy kalousů ušatých hraboš polní. Pouze při minimálním stavu Microtus arvalis, stoupá v kořisti zastoupení drobných ptáků, obojživelníků a ostatních drobných savců (Závalský, 2004). Sýc rousný (Aegolius funereus) Druh silně ohrožený podle vyhl. č. 395 / 1992 Sb., není zvěří dle zákona č. 449 / 01 Sb. (Závalský, 2004). Menší sova, velikostí i zbarvením podobná sýčkovi obecnému, od kterého se liší hustě opeřenýma nohama a hlavou s kontrastnějším zbarvením závoje. Oči jsou blíže než u sýčka a jsou černě orámovány. Prsty má hustě opeřené až po drápy (Hudec, 1977). Sýc rousný se u nás vyskytují jak v okrajových pohořích (většinou nad 700 m n. m.), tak i v přilehlých rovinatých a rozlehlejších jehličnatých porostech (Závalský, 2004). Hnízdí jednotlivě, páry nejsou trvalé a vytvářejí se snad každým rokem znovu. Tok Aegolius funereus začíná většinou v březnu a začátek snůšky se může protáhnout až do května. Vejce jsou kladena nejčastěji v dutinách stromů (po datlech černých) 29

30 a někdy i v budkách. Jejich počet je od 2 do 7, nejčastěji jich bývá 3 6. Doba sezení je dnů a doba výchovy mláďat na hnízdě asi jeden měsíc (Hudec, 1977). Většinu potravy sýce rousného tvoří drobní savci, tj. hraboši polní i mokřadní, norníci, myšivky a rejsci, ve zbytku jsou zastoupeni drobní ptáci a výjimečně byl zjištěn i hmyz (Závalský, 2004). 3.3 POTRAVNÍ EKOLOGIE Naši dravci a sovy obvykle zabíjejí chycenou kořist prokousnutím temene, přičemž jí rozdrtí mozek, což vede k její okamžité smrti. Někteří ulovení jedinci hynou v pařátech predátora následkem šoku. Není známo, jestli a jak zabíjejí dravci a sovy ulovený hmyz nebo žížaly. Lze však předpokládat, že tyto bezobratlé někdy rozdrtí v zobáku, nebo prostě pozřou za živa (Klímovský, 1998) ÚPRAVA A ZPRACOVÁNÍ KOŘISTI Mrtvá kořist je zpracována buď přímo na místě ulovení, nebo je odnášena na příhodnější místo. Způsob úpravy kořisti závisí především na její velikosti a na hladu predátora. Malá kořist bývá pozřena vcelku, zatímco větší je rozčleněna a pozřena po částech. Detaily úpravy kořisti se mezi jednotlivými druhy dravců a sov poněkud liší. Např. kalous ušatý může uloveného hraboše pozřít vcelku a to vždy hlavou napřed, nebo si ho může naporcovat. Nejprve odtrhne hlavu, kterou pozře, pak rozčlení a po částech pohltí hrudní koš, ramenní pletence a přední končetiny, načež obdobným způsobem zpracuje a pozře zadní část těla, včetně střev. Ptáky škubají dravci velmi pečlivě, zatímco sovy vůbec, nebo jen částečně. Relativně velké ptáky sovy a dravci člení a požírají jen zčásti. Prakticky všichni dravci a sovy občas požírají mršiny velkých zvířat. Přitom zjevně ozobávají kusy masa a jen vzácně spolknou nějakou kost. Žádný z našich dravců však není na mrchožroutství specialista. 30

31 Samice našich dravců a sov kořist malým mláďatům člení na drobné kousky, které jim jednotlivě vkládají do zobáku (samci kořist pouze loví). Mláďatům přitom přednostně zkrmují vnitřnosti (Mlíkovský 1998) TRÁVENÍ Trávící orgány dravců a sov se ve své podstatě nijak neliší od jiných ptáků. V detailech jejich struktury můžeme najít četné rozdíly i mezi sovami, krahujcovitými a sokolovitými dravci. Jedním z rozdílů je přítomnost volete, dravci ho mají (luňáci ne), zatímco sovy ne. Kromě toho mají sovy žláznaté slepé střevo, které u nich zřejmě významně napomáhají trávení. U dravců a sov je stejné chemické složení žaludečních šťáv, které obsahují HCl. Hlavní rozdíl je v tom, že Falconiformes mají v žaludečních šťávách daleko vyšší koncentraci iontů vodíku, tzn., že jsou žaludeční šťávy daleko kyselejší. Hodnota ph u dravců činí 1,3 1,8 a u sov 2,2 2,5. Je prokázáno, že ph žaludku silně kolísá. U sovy pálené se po pozření potravy ph zvyšuje na 6,2, po zbavení vývržku poklesne až na 1,9, zatímco bez potravy má v žaludku ph - 4,0. Malá mláďata dravců a sov stráví do věku asi jednoho týdne veškeré kosti. Jde zřejmě o to, že vápník z kostí kořisti potřebují pro stavbu vlastní kostry. Mezi dospělými dravci a sovami je v trávení vidět výrazný rozdíl. Zatímco ve vývržcích dravců lze nalézt jen asi 5 % pozřené kořisti, ve vývržcích sov je to daleko více, přibližně % (Klímovský, 1998). Duke et al. (1976) nestrávené (nikoli nestravitelné) zbytky potravy dravci i sovy vyvrhují zpět jícnem ve formě, tzv.vývržků. Objem vývržků je u sov tvořen přibližně ze % z kostí, zatímco zbytek jsou chlupy, peří, chitinové zbytky hmyzu. U dravců kosti téměř chybí. Vývržky jsou formovány ve svalnatém žaludku. Vývod dvanáctníku je totiž tak úzký, že jím nestrávené části kořisti neprojdou a zůstanou v žaludku. Ten je svými pohyby formuje do příslušného tvaru, aniž přitom ale kosti rozdrtí (Grimm et Whitehouse, 1963). Po zformování se vývržek posune zpět do žlaznatého žaludku, 31

32 kde po určitou dobu setrvá, než je vyvržen. Žláznatý žaludek se na tvorbě vývržku nijak nepodílí, poněvadž vývržky jsou v něm jen dočasně uloženy. Z jedné dávky potravy bývá obvykle vytvořen jeden vývržek, ale zdaleka to není pravidlem. Někdy část potravy zůstane v žaludku a je zabudována až do dalšího vývržku, nebo naopak jeden vývržek vznikne až z několika dávek potravy. K poslední situaci, ale dojde jen tehdy, když je další kořist pozřena dříve než je předchozí kořist příliš natrávená. Například u sovy pálené může být tento časový rozdíl maximálně 6 hodin (Smith et Richmond, 1972). S tímto problémem souvisí i doba, která uplyne od pozření potravy do vyvržení jejích zbytků ve vývržku. Smith a Richmond (1972) v experimentech se sovou pálenou zjistili, že tento interval závisí, jednak na množství pozřené potravy a na tom, jestli sova vidí další potravu nebo ne. Souvisí to i s tím, zda sova potravu pozře v noci, nebo ve dne. Vývržek po pozření typického hlodavce o hmotnosti 25 g připraven k vyvrhnutí zhruba po 8,5 9 hodinách. Pokud sovy, ale jinou kořist neviděli, vyvrhovaly zbytky téhož hlodavce až po 24 hodinách při denním krmení a po 27 hodinách při nočním krmení. Vyvržení vývržku do značné míry závisí na rozhodnutí samotné sovy. Je-li kořisti nedostatek, snaží se zřejmě z již pozřené kořisti strávit co nejvíce a co nejdéle ji nevyvrhuje. Velikost vývržků, produkovaných dravci a sovami, je tím větší, čím větší je druh predátora. Podrobnější údaje o variabilitě velikosti vývržků jsou ale vzácné. Wijnandts (1984) zjistil, že u kalousů ušatých průměrná velikost vývržků výrazně kolísá v průběhu roku, s maximem v květnu až červnu a s minimem v listopadu až v prosinci. Průběh této křivky je přesně opačný, než je průběh křivky, popisující množství vyvrhovaných vývržků. Zdá se tedy, že kalousi vyvrhovali po celý rok denně přibližně stejný objem vývržků, nebo jej rozdělili do dvou nebo více částí (Klímovský, 1998). 32