Postavení a organizace územní samosprávy v procesu reformy veřejné správy ČR

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Postavení a organizace územní samosprávy v procesu reformy veřejné správy ČR Bakalářská práce Autor: Martina Ryndová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Šárka Palermová Praha Duben, 2010

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury. V Příboře, dne 21. dubna 2010

3 Poděkování: Děkuji vedoucímu bakalářské práce, JUDr. Šárce Palermové, za cenné rady, připomínky a metodické vedení bakalářské práce.

4 Anotace Bakalářská práce se zabývá charakteristikou postavení a organizace územní samosprávy v procesu reformy veřejné správy v České republice. První kapitola přináší výčet pojmů, které jsou předmětem veřejné správy. Navazující druhá kapitola popisuje historický vývoj veřejné správy a územní samosprávy v období od počátků raného středověku do roku Třetí kapitola je věnována samotné reformě veřejné správy v České republice v rámci jednotlivých etap. Poslední kapitola analyzuje modernizaci ústřední státní správy v České republice a zároveň přináší zhodnocení výsledků této reformy, její efektivitu a dostupnost. Annotation This dissertation deals with the characterization of a position and organization of a regional self-government in the process of public administration reform in the Czech Republic. The firts chapter includes the terms specification which are the points of public administration. Successive second chapter describes historical development of public administation and regional self-government in the period from the Early Middle Ages to Third chapter is dedicated to the reform of public administration itself during individual periods in the Czech Republic. The last chapter analyses modernization of central state administration in the Czech Republic and brings results analysis of this reform, its efectivity and avalability.

5 OBSAH ÚVOD VYMEZENÍ VEŘEJNÉ SPRÁVY Správa Veřejná správa Státní správa Samospráva Reforma veřejné správy Decentralizace, dekoncentrace, subsidiarita HISTORICKÝ VÝVOJ VEŘEJNÉ SPRÁVY A ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVY V ČR Veřejná správa v období středověku a osvícenského absolutismu Vývoj veřejné správy v českých zemích v období první republiky Veřejná správa v českých zemích v období druhé republiky a protektorátu Vývoj veřejné správy po roce REFORMA VEŘEJNÉ SPRÁVY V ČESKÉ REPUBLICE Východiska reformy veřejné správy První fáze reformy Druhá fáze reformy K dalším úkolům reformy veřejné správy ÚČINNOST A EFEKTIVITA VÝKONU ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVY Zvýšení kvality fungování veřejné správy Úředníci územně samosprávných celků Spokojený občan cíl moderní veřejné správy E-government Portál veřejné správy Elektronický podpis egon

6 4.3.5 Zákon o egovernmentu Komunikační infrastruktura veřejné správy Czech POINT Datové schránky Základní registry veřejné správy Financování veřejné správy. 50 ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY SEZNAM GRAFŮ A OBRÁZKŮ PŘÍLOHA č

7 ÚVOD Samotné počátky reformy veřejné správy v České republice sahají do období devadesátých let dvacátého století, konkrétně do roku Společenské změny v naší zemi přinesly v tomto období pád totalitního režimu a přestavbu centralizované státní správy na decentralizovanou veřejnou správu, která si stanovila za cíl stát se více dostupnější občanům. Cílem práce je nejen přiblížení změn v organizaci územní samosprávy, které přinesla reforma veřejné správy v jednotlivých etapách, ale také zhodnocení výsledků této reformy, ať byly přínosem pro výkon veřejné správy efektivním, či nikoliv. Bakalářská práce je rozčleněna do čtyř kapitol. V první kapitole považuji za důležité, pro další výklad práce, vymezit základní pojmy veřejné správy, se kterými budu dále pracovat. Vysvětluji termíny správa, veřejná správa, členěná na státní správu a samosprávu, územní samospráva zastoupená samosprávou obecní a krajskou, reforma veřejné správy, decentralizace, dekoncentrace a subsidiarita. Druhá kapitola je zaměřena na historický vývoj veřejné správy a územní samosprávy v České republice. V této kapitole přibližuji vývoj veřejné správy na našem území, který přispěl k reformním procesům veřejné správy po roce V následující, třetí kapitole, se věnuji samotné reformě veřejné správy od roku 1989 v jednotlivých etapách, která nejprve přinesla zrušení národních výborů, vytvoření vyšších územně samosprávných celků, ukončení činnosti okresních úřadů a poté jejich následné převedení působnosti na ostatní orgány územní veřejné správy. Připomínám také reformu ústřední státní správy její kroky k modernizaci. V závěrečné, čtvrté kapitole, se zabývám analýzou jednotlivých reformních procesů jak ústřední, tak i územní správy. Hodnotím dosavadní výsledky reformy, zda-li splnily očekávání a přinesly efektivnější územní veřejnou správu více dostupnější občanům. 7

8 1 VYMEZENÍ VEŘEJNÉ SPRÁVY Cílem první kapitoly je seznámení s pojmy, o kterých tato práce pojednává. Zmíním pojmy jako správa, veřejná správa, státní správa, samospráva, územní samospráva, reforma veřejné správy, decentralizace, dekoncentrace a subsidiarita. 1.1 Správa Termín správa je obecný pojem, kterým se zabývá řada vědních disciplín, proto je obtížné tento pojem jednotně definovat. Správní věda pohlíží na termín správa jako na společenskou činnost, vykonávanou v určitém organizačním systému, zaměřenou na dosažení cílů stanovených řídícími orgány. 1 Základní rozlišení správy představuje rozdělení správy na správu soukromou a správu veřejnou, někdy nazývanou jako soukromoprávní a veřejnoprávní správa. Soukromá správa je správou soukromých záležitostí, kterou v soukromém zájmu vykonávají soukromé osoby. Proto je také soukromá správa spojována s hospodářskou aktivitou fyzických nebo právnických osob. Dle právní formy je také nazývána správou fiskální. 2 Přestože k rozhodování soukromé správy není třeba předchozí zákonné úpravy, nesmí být v rozporu se zákonem. Rozhodování soukromé správy se řídí principem co není zakázáno, je dovoleno. 3 Na rozdíl od soukromé správy správa veřejná, jak již sám název napovídá, má na starost správu veřejných záležitostí ve veřejném zájmu a to v oblastech sociální, kulturní, zdravotní, školské, dopravní aj. Veřejná správa je tak přísnější, daleko více podléhá kontrole a dozoru ze strany státu. V porovnání se soukromou správou se ta veřejná, neboli vrchnostenská, vykonávající veřejnou moc, řídí opačným principem co není dovoleno, je zakázáno. 1.2 Veřejná správa Než přistoupím k samotnému výkladu problematiky organizace veřejné správy 1 Mates, Pavel; Matula, Miloš. Kapitoly z dějin a teorie veřejné správy. Vysoká škola ekonomická Praha, ISBN Hendrych, Dušan. Správní právo. Obecná část, C.H. Beck Praha, ISBN Mates, Pavel; Matula, Miloš. Kapitoly z dějin a teorie veřejné správy. Vysoká škola ekonomická Praha, ISBN

9 pokládám za důležité připomenout, že ústavní základy české veřejné správy tvoří Ústava České republiky, ústavní zákony, které spolu s Ústavou jako základním zákonem státu a Listinou základních práv a svobod zakládají ústavní pořádek v naší zemi. Veřejná správa jako celek není Ústavou upravena, s ustanoveními, která tvoří pro veřejnou správu bezprostředně platné právo, které má být konkretizováno zákonem, 4 se můžeme setkat v hlavě třetí o moci výkonné a v hlavě sedmé o územní samosprávě. Pojem veřejná správa byl v minulosti nahrazován pojmem státní správa, čímž Československý socialistický stát naznačoval, že jedině stát a jeho orgány jsou způsobilými a oprávněnými dbát o veřejný zájem a rozhodovat o tom, co je třeba učinit za účelem obecného blaha. V současnosti však stát není jediným subjektem, který rozhoduje o záležitostech veřejnosti. Část veřejné správy svěřuje neboli přenáší na subjekty územní samosprávy, které jsou pověřeny samostatně vykonávat veřejnou správu na svěřeném úseku svým jménem a ve své působnosti. K dalším subjektům tvořícím veřejnou správu dále patří veřejnoprávní subjekty tzv. veřejnoprávní korporace, veřejné ústavy a podniky, veřejné fondy a nadace, fyzické a právnické osoby soukromého práva. Shrneme-li charakteristické znaky veřejnoprávních korporací jako subjektů veřejné správy podle Hendrycha, můžeme říci: 1. Veřejnoprávní korporace je právnickou osobou, která je založena zákonem nebo jiným vrchnostenským aktem na základě zákona, je způsobilá k majetkovým úkonům a odpovědna za své závazky. 2. Veřejnoprávní korporaci je svěřena mocenská pravomoc činit vrchnostenské úkoly. 3. Veřejnoprávní korporace je nezávislá na správních úřadech státu při plnění svých úkolů. 5 Veřejné správě přikládáme různý význam podle toho, co chceme poznat a hodnotit. V zásadě vymezujeme veřejnou správu ve dvou pojetích. První pojetí veřejné správy je ve smyslu organizačním. Toto pojetí tvoří subjekty státní správy, které uskutečňují veřejnou správu v určitém organizačním systému. Druhé pojetí veřejné správy tzv. funkční pojetí zahrnuje specifickou výkonnou činnost veřejné správy uskutečňovanou prostřednictvím jeho subjektů. Toto pojetí je 4 Hendrych, Dušan. Správní právo. Obecná část, C.H. Beck Praha, ISBN Hendrych, Dušan. Správní právo. Obecná část, C.H. Beck Praha, ISBN

10 hlavně zaměřeno na organizování chodu veřejných záležitostí, poskytování služeb, chránění veřejných zájmů. Lze říci, že rámec veřejné správy ve funkčním pojetí je tak daleko širší než v pojetí organizačním Státní správa Od roku 1990 je veřejná správa v České republice uskutečňována dvěma velkými vzájemně se ovlivňujícími částmi, za prvé státní správou (přímou a nepřímou) a za druhé veřejnou samosprávou (územní samosprávou a zájmovou samosprávou). Dělení veřejné správy je znázorněno na obrázku č. 1. VEŘEJNÁ SPRÁVA STÁTNÍ SPRÁVA SAMOSPRÁVA Přímá Nepřímá Územní Zájmová Obr. č. 1: Organizační dělení veřejné správy v ČR Státní správa je veřejnou správou uskutečňovanou státem, přičemž v každé společnosti zorganizované ve stát, je státní správa nezastupitelnou součástí veřejné správy. Státní správa představuje jednu ze základních forem činnosti státu a to formu, jejímž posláním je realizace výkonné moci státu. 6 Výkonná moc v České republice je uzákoněna v Ústavě České republiky v hlavě třetí, která jednak pojednává o postavení prezidenta republiky, hlavě státu, ale také o vládě, jako o vrcholném orgánu výkonné moci. Vláda má postavení orgánu státní správy se všeobecnou působností. Tuto působnost vykonávají ústřední orgány státní správy - ministerstva a další ústřední orgány státní správy. 6 Schelle, Karel. Reforma veřejné správy. Vysoká škola Karla Engliše Brno, ISBN

11 Co se týká postavení ústředních orgánů státní správy, je upraveno zákonem ČNR č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. 7 V České republice působí v současné době tato ministerstva, vykonávající státní správu pro správní odvětví jako celek: Ministerstvo financí Ministerstvo zahraničních věcí Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Ministerstvo kultury Ministerstvo práce a sociálních věcí Ministerstvo zdravotnictví Ministerstvo spravedlnosti Ministerstvo vnitra Ministerstvo průmyslu a obchodu Ministerstvo pro místní rozvoj Ministerstvo zemědělství Ministerstvo obrany Ministerstvo dopravy Ministerstvo životního prostředí. Činnost státní správy však není pouze výkonná, státní správa se také podílí na přípravě zákonů a tvorbě politiky státu. O státní správě proto hovoříme jako o hierarchicky organizované správě uplatňované na principu nadřízenosti a podřízenosti, která vyžaduje respektování určitých principů v činnosti státní správy. 8 Na závěr této části bych ráda zmínila orgány státní správy, které vykonávají státní správu a to buď přímou formou nebo nepřímou formou. Přímo vykonávají státní správu ústřední orgány státní správy (ministerstva a další ústřední orgány státní správy) a územně dekoncentrované orgány státní správy, o nichž bude pojednáno dále. 7 Průcha, Petr. Správní právo. Obecná část. Masarykova univerzita Brno, ISBN Mates, Pavel; Matula, Miloš. Kapitoly z dějin a teorie veřejné správy. Vysoká škola ekonomická Praha, ISBN

12 Další ústřední orgány státní správy zajišťující některé specializované úseky např: katastrální záležitosti, správu státních hmotných rezerv aj. tvoří: Český statistický úřad Český úřad zeměměřičský a katastrální Český báňský úřad Úřad průmyslového vlastnictví Úřad pro ochranu hospodářské soutěže Správa státních hmotných rezerv Státní úřad pro jadernou bezpečnost Národní bezpečnostní úřad Energetický regulační úřad Úřad vlády České republiky Český telekomunikační úřad. Do druhé skupiny, které vykonávají státní správu nepřímo, tzn. na základě delegace či propůjčení výkonu státní správy, patří územně samosprávné celky obce nebo vyšší územně samosprávné celky kraje. Konkrétně se můžeme setkat s výkonem státní správy pověřeným obcím nebo krajům při sčítání lidu, volbách do obecního, krajského zastupitelstva aj Samospráva Samospráva na rozdíl od státní správy uskutečňuje veřejnou správu jinými veřejnoprávními subjekty než státem, které při výkonu správy spravují samy sebe, tzn., že rozhodují o vlastních záležitostech na základě svých potřeb a ze své vůle. Samospráva tak není založena na principu nadřízenosti a podřízenosti, ale na principu demokratického kolegiálního rozhodování většiny, jejichž společná vůle tvoří rozhodnutí orgánu (např. zastupitelstva, rady obce, kraje). 9 Tím se zásadně liší samosprávný orgán volen občany od orgánu státní správy ustanoveným jmenováním (konkrétně se může jednat 9 Kadečka, Stanislav; Průcha, Petr. Správní právo. Obecná část. Masarykova univerzita Brno, ISBN

13 o jmenování ministrů). Samosprávu v současné době členíme na územní a zájmovou. Územní samospráva Územní samosprávu v České republice představují obce (nejnižší úroveň) jako základní územní samosprávné celky a kraje jako vyšší územní samosprávné celky. Nejnižší úroveň samosprávy, tedy na úrovni obcí, označujeme jako místní samosprávu. Právo na místní samosprávu je považováno ze jedno ze základních práv místních společenství. Toto právo má své ústavní zakotvení, pod termínem územní samospráva, se skrývá jedna ze samostatných mocí ústavního systému 10 vedle moci zákonodárné, výkonné a soudní. Pojednání o místní samosprávě nalezneme v Ústavě České republiky v hlavě první a rovněž v hlavě sedmé, která se přímo územní samosprávou zabývá. Česká republika se k obnově místní samosprávy začala opět navracet na počátku devadesátých let s cílem přiblížit správu občanům. Pozitivní dopad na vývoj místní samosprávy v naší zemi mělo bezesporu přistoupení České republiky k Evropské chartě místní samosprávy v květnu Evropská charta místní samosprávy, která vymezuje správní dohled nad činností místní samosprávy, je považována za východisko decentralizace státní moci a veřejné správy. Priority Charty spatřujeme nejen v nezávislosti samosprávy bez zasahování vlády do rozhodování samospráv, ale také v zajištění práv a ochrany místní samosprávy, to znamená umožnit tak občanům zapojit se do rozhodování samosprávy. Nejdůležitějšími články územní samosprávy v České republice jsou obce a kraje. Obce Postavení obcí je charakterizováno v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) tak, že obec jako základní územní samosprávní společenství občanů tvoří územní celek, 10 Mates, Pavel; Pomahač, Richard. Reforma veřejné správy. Aspi, a. s., ISBN Postránecký, Josef; Vališ, Karel. Vybrané úmluvy a základní dokumenty Rady Evropy a Evropské unie. Masarykova univerzita Brno, ISBN Evropská charta místní samosprávy byla přijata Radou Evropy 15. října 1985 ve Štrasburku a v platnost vstoupila v roce Charta neobsahovala závazné části, které si musel členský stát Rady Evropy, který k Chartě přistoupil, respektovat, pouze určovala povinnost vybrat podle daných pravidel ze souboru závazných částí alespoň 20 odstavců, kterými se členský stát bude řídit. Tím měly evropské státy možnost přizpůsobit se evropskému standardu místní samosprávy. 13

14 který je vymezen hranicí území obce. Obec je veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek a v právních vztazích vystupuje vlastním jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů. 12 Obce mají právní zakotvení v Ústavě České republiky v hlavě sedmé, která jednak stanoví postavení obcí a také vymezuje nejvyšší samosprávný orgán obce neboli zastupitelstvo. 13 Zastupitelstvo obce tak vykonává svěřené nejdůležitější pravomoci v oblasti samostatné působnosti obce. K ostatním orgánům obce patří rada obce (výkonný orgán, zodpovědný za svou činnost zastupitelstvu), starosta (zastupující obec navenek a odpovědný za výkon své funkce zastupitelstvu), obecní úřad, tvořen starostou, místostarostou (či místostarosty), tajemníkem úřadu a zaměstnanci obecního úřadu (plnící úkoly jak v oblasti samostatné působnosti tak v přenesené působnosti) a zvláštní orgány obce, komise (zřizované radou obce), nebo výbory (zřizované zastupitelstvem obce). Obce můžeme členit na městys, město nebo statutární města. Městys je označení pro historický typ obcí. 14 Obec, která měla oprávnění užívat označení městys před dnem 17. května 1954, je městysem, pokud o to požádá předsedu Poslanecké sněmovny. Městem je obec, která má alespoň 3000 obyvatel a pokud tak stanoví předseda Poslanecké sněmovny po předchozím vyjádření vlády. Obec, která byla městem před 17. květnem 1954 a v současné době nesplňuje podmínku počtu obyvatel, je městem, pokud o to požádá předsedu Poslanecké sněmovny. V tom případě se k žádosti nevyjadřuje vláda. 15 Statutární města jsou města určená zákonem, mohou se členit na městské obvody nebo městské části s vlastními orgány samosprávy. 16 Členění městských obvodů a městských částí je upraveno statutem v obecně závazné vyhlášce města. 12 Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů 13 Viz ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů 14 Městys je typ obce, který velikostí i významem stojí mezi městem a vsí. V minulosti to byla sídla, kterým bylo právem uděleno pořádat týdenní a dobytčí trhy. 15 Horzinková, Eva; Novotný, Vladimír. Základy organizace veřejné správy v ČR.. Aleš Čeněk, ISBN Statutárními městy jsou: Kladno, České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové, Pardubice, Jihlava, Brno, Zlín, Olomouc, Přerov, Chomutov, Děčín, Frýdek-Místek, Ostrava, Opava, Havířov, Most, Teplice, Karviná a Mladá Boleslav. 14

15 Každá obec je charakterizována třemi základními aspekty a to: občany, územím a působností. Občanem obce rozumíme fyzickou osobu se státním občanstvím České republiky, hlášenu k trvalému pobytu v obci. 17 Území obce představují jednotlivé části území České republiky. Každá obec má jedno nebo více katastrálních území. Dvě nebo více obcí, které spolu sousedí, se pak mohou na základě dohody sloučit. Rovněž se obec může na základě dohody připojit k jiné obci, se kterou sousedí a část obce může být také oddělena. Vymezení působnosti obce se týká právně vymezeného okruhu společenských vztahů, který zahrnuje předmět, obsah a rozsah činností, v nichž obec realizuje svoji pravomoc. 18 Obce pak mohou vykonávat jednak samostatnou působnost nebo přenesenou působnost. V souvislosti se samostatnou působností obec spravuje záležitosti samostatně. Jedná se o samosprávnou činnost obce, do které smí stát zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem, který stanoví zákon. Co se týká přenesené působnosti, hovoříme o dekoncentrované státní správě svěřené obcím zákony. Pro svěřený výkon státní správy v rámci přenesené působnosti je nutno rozlišit na základě rozsahu přenesené působnosti obce ještě na: obce I. stupně obce s pověřeným obecním úřadem II. stupně obce s rozšířenou působností III. stupně. U obcí I. stupně se jedná o výkon státní správy v základním rozsahu bez ohledu na velikost, počet obyvatel či personální obsazení obecního úřadu. Obce s pověřeným obecním úřadem obce II. stupně, vykonávají přenesenou působnost v širším rozsahu nejen pro svá území, ale i pro území dalších obcí. Poslední, tzv. obce s rozšířenou působností III. stupně, jsou pověřeny výkonem státní správy v širším rozsahu. Touto činností je pověřeno v České republice 205 obcí. 17 Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů ( 16). 18 Průcha, Petr. Správní právo. Obecná část. Masarykova univerzita Brno, ISBN

16 Kraje Kraje, neboli vyšší územně samosprávné celky, byly zřízeny na území České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, ve znění předpisů pozdějších, k Tento zákon ustanovil 14 vyšších územních samosprávných celků, stanovil jejich sídla a zároveň vymezil jejich území. 20 Postavení krajů a činnost krajů představuje zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění předpisů pozdějších. Zákon o krajích naplňuje princip, že kraj, jako územní samosprávné společenství občanů, které má právo na samosprávu, vystupuje jako veřejnoprávní korporace, která má vlastní majetek a nese odpovědnost z těchto vztahů. 21 Stejně jako obce, tak i kraje, vykonávají jak samostatnou tak přenesenou působnost. V samostatné působnosti kraje spravuje kraj záležitosti, které se týkají kraje v rámci zákonů samostatně, bez přímého nařizování ze strany státu. 22 Kraje usilují především o uspokojování potřeb svých občanů a o všestranný rozvoj území kraje. Přenesená působnost kraje znamená pro kraj výkon státní správy stanovený zákonem. Krajské zřízení je samostatně spravováno zastupitelstvem. K dalším orgánům kraje dále patří rada kraje (tvořena hejtmanem, náměstkem či náměstky hejtmana a dalšími členy rady), hejtman kraje (zastupující kraj navenek a odpovědný zastupitelstvu kraje), krajský úřad (tvořen ředitelem a zaměstnanci kraje). 23 Územní správa je od ukončení činnosti národních výborů v roce 1990 představována nejen obcemi a kraji, ale také okresními úřady, jako územně nejnižšími orgány státní správy se všeobecnou působností. K těmto zvláštním orgánům, představovaným jako územně dekoncentrované (specializované) orgány státní správy patří finanční úřady, celní úřady, úřady práce, katastrální úřady, okresní správy sociálního zabezpečení a mnoho dalších. Tyto orgány státní správy jsou stanoveny zákonem č. 36/1960 Sb., o územním členění státu. 19 Kadečka, Stanislav; Průcha, Petr. Správní právo. Obecná část. Masarykova univerzita Brno, ISBN Hlavní město Praha, Středočeský kraj, Jihočeský kraj, Plzeňský kraj, Karlovarský kraj, Ústecký kraj, Liberecký kraj, Královéhradecký kraj, Pardubický kraj, Vysočina, Jihomoravský kraj, Olomoucký kraj, Moravskoslezský kraj, Zlínský kraj. 21 Zákon č. 129/2000 S., o krajích (krajské zřízení), ve znění předpisů pozdějších ( 1). 22 Kadečka, Stanislav; Průcha, Petr. Správní právo. Obecná část. Masarykova univerzita Brno, ISBN Krajský úřad je členěn na odbory a oddělení, v oblasti samostatné působnosti plní úkoly, uložené zastupitelstvem nebo radou kraje a pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti, v oblasti přenesené působnosti kraje vykonává krajský úřad státní správu s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu kraje, 31, 57, 61 a

17 Do dnešní doby evidujeme na našem území 76 okresů v 7 správních krajích a 10ti obvodech v Praze, které mají obdobnou funkci jako okresy v krajích. Zájmová samospráva Přestože zájmová samospráva zaujímá ve veřejné správě důležité místo, není v Ústavě vůbec zmíněna. Zájmová samospráva zahrnuje samosprávu profesních komor, zejména zahrnuje advokátní komory, lékařské komory, hospodářské komory a mnohé jiné, které vykonávají určitý druh veřejné správy, která souvisí s danou profesí. 1.3 Reforma veřejné správy Reforma veřejné správy je dalším pojmem, kterým bych se chtěla v rámci první kapitoly zabývat. Termín reforma veřejné správy lze definovat jako cílevědomou kvalitativní nebo kvantitativní změnu činnosti veřejné správy, která se týká větší části organizace. K reformám veřejné správy se přistupuje v případě, že veřejná správa nefunguje tak, jak by měla nebo je třeba veřejnou správu přizpůsobit ústavě. Co se týká reformy veřejné správy v České republice, řada kompetencí ze strany státu byla reformou přenesena na územní samosprávné celky, v první etapě došlo k přenosu kompetencí na nově vytvořené kraje, v etapě druhé na úroveň obcí a z nich zejména na obce s tzv. rozšířenou působností. Reformy mají pochopitelně důsledky ve vztahu k adresátům veřejné správy, ne všichni dokážou přijmout a vyrovnat se s novou situací, hlavně ti navyklí na určité stereotypy a kteří musí přijmout horší podmínky (příkladně jejich dřívější záležitosti budou náležet do působnosti jiného orgánu). Reforma veřejné správy v České republice, s cílem kvalitně plnit funkci veřejné služby občanům v demokratickém právním státě, využívala k dosažení těchto cílů zásady decentralizace, dekoncentrace a uplatňování principu subsidiarity v činnosti veřejné správy. 17

18 1.4 Decentralizace, dekoncentrace, princip subsidiarity Nejdříve přiblížím termín centralizace kdy výlučným subjektem veřejné správy je stát a jeho orgány. Část pravomocí může být delegována na nižší složky za předpokladu, že vyšší orgán je oprávněn zasahovat do celé působnosti podřízených orgánů. Daná rozhodnutí jsou přijímána výhradně na nejvyšší úrovni a na podřízené orgány jsou přenášena rozhodnutí z centra. Decentralizace ve veřejné správě, na rozdíl od centralizace, je chápána jako přenechání neboli delegování části výkonu veřejné správy státem samostatným nižším subjektům, především orgánům územní i zájmové samosprávy, na které je přeneseno více úkolů, pravomoci a odpovědnosti. Takové orgány vykonávají veřejnou správu samostatně a z vlastní iniciativy. 24 Dekoncentrace je potom rozdělení výkonu veřejné správy na více nižších orgánů stojících na stejné úrovni na základě hierarchického uspořádání. Rozlišujeme dekoncentraci vertikální a horizontální. Vertikální dekoncentrace znamená přesun působnosti a pravomoci z vyšší úrovně na úroveň nižší. Mezi úrovněmi pak existuje vztah nadřízenosti a podřízenosti, kdy ústřednímu správnímu úřadu je podřízen dekoncentrovaný orgán s celostátní působností. Naopak horizontální dekoncentrace se projevuje rozdělováním funkcí na stejné úrovni mezi více orgánů. Tyto orgány si nejsou navzájem nadřízeny a podřízeny, ale fungují na principu spolupráce a součinnosti (rozdělování ministerstev). 25 Princip subsidiarity znamená řešení veřejných záležitostí na té úrovni, která má nejblíže k řešenému problému, tzn. k občanům. Orgány na vyšší úrovni by tak neměly rozhodovat o záležitostech, které spadají do kompetence orgánů na nižší úrovni. 24 Horzinková, Eva; Novotný, Vladimír. Základy organizace veřejné správy v ČR.. Aleš Čeněk, ISBN Horzinková, Eva; Novotný, Vladimír. Základy organizace veřejné správy v ČR.. Aleš Čeněk, ISBN

19 2 HISTORICKÝ VÝVOJ VEŘEJNÉ SPRÁVY A ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVY V ČR Územně správní členění státu má bezesporu dlouholetou historii. Pokud mám přiblížit vývoj územní samosprávy na našem území, musím připomenout důležité mezníky, kterými prošla naše republika a které tak přispěly k reformním procesům veřejné správy po roce Veřejná správa v období středověku a osvícenského absolutismu V průběhu raného středověku se začaly utvářet na našem území základy ústřední státní správy a to již za panování českého knížectví od roku V té době správu státu vykonával panovník prostřednictvím vazalů, kteří vykonávali regionální státní správu na území, jehož centrem byl hrad a my hovoříme o centrální správní činnosti tzv. hradského systému. 26 Úkolem tohoto centralizovaného systému bylo zajištění blaha tehdejší komunity. Centrální řízení bylo sice zachováno i později po vyhlášení tzv. Statut knížete Konráda Oty v roce 1189, přesto přinesla statuta alespoň oslabení moci panovníka. Nově vznikající patrimoniální správa, nazývána jako správa vrchnostenská tak otevřela prostor novému výkonu správní činnosti s pomocí šlechticů. Šlechta vykonávala na našem území politickou, ekonomickou a soudní moc nad obyvatelstvem až do zrušení nevolnictví u nás v roce Dalšími institucemi, které omezovaly rozhodování panovníka byly od druhé poloviny třináctého století vznikající zemský sněm a zemský soud. 27 Zemský sněm byl pověřen především výběrem daní, zemský soud pak sloužil k posuzování sporů mezi šlechtou. 26 Lacina, Karel; Čechák, Vladimír. Evropské systémy veřejné správy. Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., ISBN Tamtéž, str

20 Snahy o větší centralizaci státní správy dosáhly vrcholu v druhé polovině osmnáctého století v období osvícenského absolutismu, za vlády Marie Terezie ( ) a jejího syna Josefa II. ( ). Tehdejší byrokratické instituce bylo nezbytné přeměnit v souvislosti s úsilím o demokratizaci celé společnosti. Převratné události přinesly konec vrchnostenské správy a zavedení omezené územní samosprávy. Na úrovni ústřední státní správy pak byla zřízena rezortní ministerstva. 28 Pozitivním přínosem v napjaté politické situaci bylo přijetí Stadionova obecního zřízení v roce Toto obecní zřízení poprvé zakotvilo zásadu svobodné obce jako základ svobodného státu. Mimo termín místní obce, které se tak již v minulosti staly základními správními jednotkami státu, se ve Stadionově obecním zřízení setkáváme ještě s termíny okresní obce a krajské obce. Rovněž byla poprvé zakotvena statutární města Praha, Brno, Liberec, Olomouc a Opava. Oktrojovaná ústava z roku 1849, která upravila organizaci veřejné správy na úrovni zemí, krajů a okresů pak přispěla k výraznému posílení pravomocí velkých administrativních jednotek krajů. Krok zpět a návrat k centralizaci však opět přineslo období bachovského absolutismu. Postavení krajů v tomto období bylo značně oslabeno a v roce 1862, po přijetí prosincové ústavy, dochází na našem území zcela ke zrušení krajů. 29 Na druhé straně se rušením krajů značně rozšířily pravomoce nejnižších orgánů okresů. 2.2 Vývoj veřejné správy v českých zemích v období první republiky Územní samospráva se začala rozvíjet v českých zemích po vyhlášení samostatné Československé republiky v říjnu roku První zákon nového státu, zákon č. 11/1918 Sb., tzv. recepční zákon, převzal dosavadní říšské a zemské zákony a také nařízení, stejně jako samosprávné, státní a obecní úřady, aby byla zajištěna kontinuita s rakousko -uherským právním řádem a veřejnou správou Schelle, Karel. Vývoj veřejné správy v letech Eurolex Bohemia s.r.o., ISBN Mates, Pavel; Matula, Miloš. Kapitoly z dějin a teorie veřejné správy. Vysoká škola ekonomická Praha, ISBN Schelle, Karel. Vývoj veřejné správy v letech Eurolex Bohemia s.r.o., ISBN

21 Orgány státní moci a státní správy se po vzniku Československa staly Národní výbory, kterým byly podřízeny veškeré správní úřady včetně policejních i soudních institucí. Národní výbory zasahovaly do pravomoci státních i samosprávných úřadů i proti vůli ústředních orgánů. Činnost Národních výborů však byla podle Schelleho značně nejednotná a bezkoncepční, proto došlo koncem roku 1918 k likvidaci Národních výborů. 31 Nejednotná veřejná správa převzatá Československou republikou z rakouskouherské monarchie recepčním zákonem neodpovídala potřebám československého státu, proto bylo nutno řešit situaci reformou československé veřejné správy. Zmíněná reforma veřejné správy měla zajistit demokratizaci činnosti správních orgánů, nově rozdělit správní obvody a také zvýšit efektivnost orgánů státní správy. 32 Přijatý župní zákon č. 126/1920 Sb., o zřízení župních a okresních úřadů, který byl přijat současně s ústavou Československé republiky (zákon č. 121/1920 Sb.), upravoval nový systém veřejné správy. Státní správou byli pověřeni na základě přijaté ústavy prezident republiky, vláda a ústřední orgány státní správy neboli ministerstva. Veškerá moc pak náležela vládě. Župní zákon však nepřinesl výrazné změny ve veřejné správě, proto nové vytvoření systému správy bylo schváleno tzv. organizačním zákonem č. 125/1927 Sb., o organizaci politické správy. Na základě organizačního zákona tak byla naše země rozdělena na zemi Českou, Moravsko-slezskou, Slovenskou a Podkarpatskoruskou. Státní správu v těchto zemích vykonávaly zemské úřady se sídly v Praze, Brně, Bratislavě a Užhorodu. Rozhodující postavení ve státní správě pak náleželo ministerstvu vnitra, jehož působnost spočívala převážně v zabezpečení bezpečnosti a dohledu nad veřejným pořádkem. 33 Musím připomenout, že ministerstva byla tvořena samostatným odborem prezidiálním a dalšími čtyřmi odbory, které se dále členily do 17 oddělení. 31 Likvidace Národních výborů byla usnesena dne 4. prosince 1918 na schůzi vlády z podnětu zahraničního výboru Národního shromáždění na návrh ministerského předsedy K. Kramáře. 32 Schelle, Karel. Vývoj veřejné správy v letech Eurolex Bohemia s.r.o., ISBN Schelle, Karel. Vývoj veřejné správy v letech Eurolex Bohemia s.r.o., ISBN

22 Odbor prezidiální měl kromě samotného prezidia na starost hlavně správu podřízených úřadů ministerstvu, dále správu státních podniků spravovaných státem a také politických úřadů. Co se týká samotných odborů, první odbor byl pověřen záležitostmi státními, státoprávními, zákonodárnými a mezinárodními. Druhý odbor měl příkladně v kompetenci správu Sbírky zákonů a nařízení a správu Věstníku ministerstva vnitra. Třetí odbor řešil záležitosti státní bezpečnosti a policie. A poslední, čtvrtý odbor, měl na starost oddělení pojišťoven, spořitelen a společností s r.o. 34 Vedle státní správy bych se chtěla také zmínit o organizaci obecní samosprávy třicátých let. Přijatý organizační zákon v oblasti obecné samosprávy přinesl postupné omezování působnosti obecních samosprávních orgánů nejen ve finanční oblasti. Obce byly pověřeny vypomáhat v činnosti úřadům finančním, dopravním, zdravotním, zemědělským, ale také soudním orgánům, státní či školské správě. Zajišťováním těchto činností na vlastní náklady se ale obecní samospráva dostávala zcela do podřízenosti státní správy. 2.3 Veřejná správa v českých zemích v období druhé republiky a protektorátu ( ) Přijetím mnichovské dohody 1. října 1938 byly v Československu značně oslabeny pozice parlamentní demokracie. Okupované území republiky bylo podrobeno hluboké krizi, které využilo jak Slovensko tak Podkarpatská Rus. Přijetím dvou ústavních zákonů, č. 299/1938 Sb., o autonomii Slovenska a č. 328/1938 Sb., o autonomii Podkarpatské Rusi, se tak z republiky stala federace. Následné události ze 14. března 1939, kdy nacistická vojska překročila Československé státní hranice a prezident republiky Emil Hácha podepsal dohodu o vytvoření Protektorátu Čechy a Morava, došlo k definitivní likvidaci Československa. 35 Tato dohoda jako právní základ protektorátu Čechy a Moravy, vydaná 16. března 1939 Adolfem Hitlerem, postavila území Československa jako součást německé říše. V čele protektorátu stál 34 Schelle, Karel. Vývoj veřejné správy v letech Eurolex Bohemia s.r.o., ISBN Lacina, Karel; Čechák, Vladimír. Evropské systémy veřejné správy. Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., ISBN

23 prezident, nejvyšším orgánem výkonné moci byla vláda. Zastáncem německé říše byl Hitlerem jmenovaný Říšský protektor, který zajišťoval bezpečnost a pořádek v Čechách a na Moravě dle zájmů říše. Co se týká centrální správy, byla zahájena reorganizace vlády a ministerstev. Tzv. Hendrichovy správní reformy v roce 1942 přinesly nejen sloučení všech hospodářských ministerstev v Ministerstvo hospodářství a práce, ale byla také zřízena nebo reformována tato ministerstva: Ministerstvo lidové osvěty, Ministerstvo zemědělství a lesnictví, Ministerstvo dopravy a techniky, Ministerstvo školství, Ministerstvo vnitra. V oblasti územní samosprávy byli v řadě obcí sesazeni starostové a nahrazeni německými komisaři. V květnu roku 1940 došlo k rozpuštění obecních zastupitelstev a okresních orgánů. Na základě vládního nařízení č. 51/1944 o úřednické správě obcí pak převzali vedení správy v obcích s více než obyvateli úředničtí vedoucí a tím byla obecní samospráva zcela zlikvidována. Chtěla bych se také zmínit o Prozatímním státním zřízení československé republiky, neboli o Československém národním výboru, založeném 17. října 1939 v Paříži, který významně zasáhl do vývoje Československa. Tento výbor byl uznán spojeneckými velmocemi (Francií a Velkou Británií) jako orgán zastupující národy Československa v zahraničí. 36 Prozatímní státní zřízení československé republiky v emigraci spravovalo záležitosti československého lidu až do konce války pod vedením prezidenta republiky Edvarda Beneše (formou vydávaných Ústavních dekretů vykonával zákonodárnou moc), exilové vlády a státní rady. 37 Právě zmíněné Ústavní dekrety, vydávané prezidentem republiky, měly vliv na utváření systému veřejné správy a samosprávy. Musím připomenout také dekret prezidenta republiky č. 11/1944 Úř. věst., o obnovení právního pořádku ze 3. srpna roku 1944, který řešil problematiku právní kontinuity mezi státní správou z období první republiky a správním poválečným uspořádáním. Důležitým dekretem z hlediska významu pro poválečné formování parlamentarismu v osvobozené republice se stal další z dekretů - Ústavní dekret prezidenta republiky č Schelle, Karel. Vývoj veřejné správy v letech Eurolex Bohemia s.r.o., ISBN V čele exilové vlády stál předseda vlády podporován ministerstvy a to: Ministerstvem financí, Ministerstvem vnitra, Ministerstvem sociální péče, Ministerstvem pro hospodářskou rekonstrukci, Ministerstvem obchodu, Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem spravedlnosti. Rovněž vznikl Nejvyšší kontrolní a účetní úřad. Státní rada, jako součást prozatímního státního zřízení, byla zřízena Ústavním dekretem č. 1, jako poradní orgán prezidenta a prozatímního státního zřízení v emigraci. 23

24 Úř. věst., o národních výborech a Národním shromáždění ze dne 4. prosince Dekret upravoval postavení a vznik prvního poválečného zákonodárného sboru. Po vydání Košického vládního programu 39 pak další vydané vládní nařízení, č. 49/1945 Sb. o prvních volbách do okresních a zemských národních výborů, svěřilo výkon státní moci na úrovni jednotlivých zemí, okresů, měst a obcí Národním výborům. Charakteristické pro toto období bylo, že se více začaly projevovat tendence, které stále více opomíjely činnosti národních výborů jako orgánů samosprávy. Národní výbory nižších stupňů byly podřízeny národním výborům vyšších stupňů nejen ve výkonu státní správy, ale i samosprávy, což se pak výrazně prosazovalo i po únoru roku Zřetelné vítězství Komunistické strany ve volbách do Ústavodárného národního shromáždění 26. května 1946 výrazně ovlivnilo politický vývoj i veřejnou správu. Přijetím Ústavy Československé republiky, v roce 1948, (nazývána jako Ústava 9. května) došlo definitivně k upravení organizace, struktury i kompetencí výkonu státní moci i organizaci veřejné správy. 40 Zákon č. 280/1948 Sb., o krajském zřízení, pak zrušil zemskou úroveň veřejné správy a tak přestaly existovat Moravskoslezská země, Česká země i Slovenská země. Zároveň zákon ustanovil nové územní organizace 19 krajů 41 (13 v českých zemích, 6 na Slovensku), které se dále členily na 270 okresů. Postavení Prahy bylo upraveno zvláštním zákonem. 38 Schelle, Karel. Vývoj veřejné správy v letech Eurolex Bohemia s.r.o., ISBN První vyhlášený poválečný vládní program tzv. Košický vládní program ze dne 5. dubna roku 1945 pak vyjádřil předěl v dějinách národů související s porážkou hitlerovského fašismu a zánikem Protektorátu. Problematikou státní správy se zabývala V. kapitola programu, ve které stálo: Na rozdíl od dřívějšího byrokratického, lidu vzdáleného správního aparátu, tvoří se v obcích, okresech a zemích jakožto nové orgány státní a veřejné správy lidem volené národní výbory. Tyto lidem volené, pod neustálou kontrolou lidu odvolatelné národní výbory budou v obvodech své působnosti spravovat všechny veřejné záležitosti a dbát vedle orgánu ústředních o veřejnou bezpečnost a zřídí si podřízený jim demokratický úřednický aparát. Vláda bude svou politiku uskutečňovat přes národní výbory a plně se o ně opírat. Všechny správní a násilnické orgány a instituce, vytvořené bývalými režimy okupantů a zrádců se zrušují, pro prozatímní správu obcí a okresů s většinou státně nespolehlivého, neslovanského obyvatelstva budou určeny správní komise. Osvobozený lid vyšle do národních výborů své nejlepší představitele, nehledě na to, jsou-li nebo nejsou-li příslušníky některé politické strany, kteří se však osvědčili v boji proti cizáckým vetřelcům a zrádcům a svými činy dokázali a dokazují skutečně vlastenecké cítění a demokratické přesvědčení. Zároveň však bude lid a vláda bedlivě střežit, aby se do národních výborů nevetřely živly, které spolupracovaly s okupanty, podporovaly zrádce a ve službách nepřítele si získaly mrzké výhody. 40 Lacina, Karel; Čechák, Vladimír. Evropské systémy veřejné správy. Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., ISBN V českých zemích byly zřízeny tyto kraje: Pražský, Českobudějovický, Plzeňský, Karlovarský, Ústecký, Liberecký, Hradecký, Pardubický, Jihlavský, Brněnský, Olomoucký, Gottwaldovský, Ostravský. 24

25 Krajské národní výbory byly podřízeny vládě, jejich výkonné orgány (Plénum, Rada) pak příslušnému národnímu výboru a ministerstvu vnitra. Výkonnými složkami krajského národního výboru byli mimo radu také předseda, referenti a komise. Členy Rady tvořili spolu s předsedou náměstkové a referenti. Co se týká výkonu správní činnosti, ten pak náležel jednotlivým referátům v jejichž čele stál volený referent a přednosta referátu. Významné postavení zaujímal tajemník krajského národního výboru, ustanoven do této funkce ministerstvem vnitra. Tajemník ovlivňoval práci Rady, zastupoval předsedu, byl představeným zaměstnanců krajského národního výboru. 42 Znázornění orgánů veřejné správy po roce 1949 můžeme vidět na obrázku č.2. Vláda Krajské národní výbory Plénum Rada Předseda Náměstci Komise Odbory Tajemník Referenti Přednostové Praha: Ústřední národní výbor Okresní národní výbory Obvodní národní výbory Místní národní výbory Městské národní výbory Obr. č. 2: Územní orgány veřejné správy po roce Lacina, Karel; Čechák, Vladimír. Vývoj systémů veřejné správy. Vysoká škola finanční a správní Praha, ISBN

26 Přijetím ústavních zákonů č. 12/1954 Sb., o národních výborech a zákonem č.13/1954 Sb., o národních výborech, byly potvrzeny krajské, okresní, městské, obvodní a místní národní výbory. 43 Následnou další úpravou národních výborů zákonem č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, které zachovalo dělení na kraje, okresy a obce, avšak počet krajů 44 se snížil z 19-ti na 10 (v českých zemích na 7) a počet okresů ze 180-ti na 76 (v českých zemích). Nové kraje byly v českých zemích tvořeny těmito okresy: Středočeský kraj zahrnoval okresy: Praha-východ, Praha-západ, Benešov, Kutná Hora, Kolín, Mladá Boleslav, Nymburk, Mělník, Kladno, Rakovník, Beroun a Příbram. Západočeský kraj zahrnoval tyto okresy: Plzeň, Klatovy, Rokycany, Karlovy Vary, Sokolov, Cheb, Tachov a Domažlice. Jihočeský kraj zahrnoval okresy: České Budějovice, Tábor, Písek, Strakonice, Prachatice, Český Krumlov, Jindřichův Hradec a Pelhřimov. Severočeský kraj sdružoval okresy: Ústí nad Labem, Chomutov, Most, Teplice, Louny, Děčín, Litoměřice, Česká Lípa, Liberec a Jablonec nad Nisou. Východočeský kraj sdružoval okresy: Hradec Králové, Pardubice, Chrudim, Havlíčkův Brod, Jičín, Semily, Trutnov, Náchod, Rychnov nad Kněžnou, Ústí nad Orlicí a Svitavy. Jihomoravský kraj zahrnoval okresy: Brno, Jihlava, Třebíč, Znojmo, Břeclav, Hodonín, Uherské Hradiště, Gottwaldov (Zlín), Kroměříž, Vyškov, Prostějov, Blansko a Žďár nad Sázavou. Severomoravský kraj zahrnoval okresy: Ostrava, Olomouc, Přerov, Nový Jičín, Vsetín, Frýdek-Místek, Karviná, Opava, Bruntál a Šumperk. Shrneme-li poznatky o vzniku prvního krajského zřízení na území naší republiky, lze závěrem říci, že zavedení krajského zřízení bylo nejvýznamnějším zásahem do struktury výkonu veřejné správy, k němuž v období let 1945 až 1990 u nás došlo. Zvolený systém řízení práce národních výborů se ukázal ale jako nevhodný, vzhledem k tomu, že 43 Mates, Pavel; Matula, Miloš. Kapitoly z dějin a teorie veřejné správy. Vysoká škola ekonomická Praha, ISBN Tímto zákonem v českých zemích byly zřízeny kraje: Středočeský se sídlem v Praze, kraj Jihočeský se sídlem v Českých Budějovicích, kraj Západočeský se sídlem v Plzni, kraj Severočeský se sídlem v Ústí nad Labem, kraj Východočeský se sídlem v Hradci Králové, kraj Jihomoravský se sídlem v Brně, kraj Severomoravský se sídlem v Ostravě. 26

27 podřízené nižší národní výbory vyšším národním výborům neměly možnost samostatné působnosti a zájem občanů o práci národních výborů se tak snížil. V některých oblastech přineslo krajské zřízení nejen přerušení historických vazeb, ale také negativní zásah do infrastruktury (např. Jihlavský kraj). Některá města ztratila změnou územního členění postavení kraje, což mělo za následek vyhrocení vztahů. Rovněž občané nepřijali pozitivně utvoření velkých okresů, které se jim staly vzdálenější pro řešení jejich záležitostí. Ani přijetí dalšího zákona č. 65/1960 Sb., o národních výborech, který charakterizoval národní výbory jako orgány, jejichž povinností bylo zabezpečit komplexní rozvoj v rámci územní působnosti pomocí centrálního státního plánu rozvoje, nebylo úspěšné a neobešlo se bez komplikací. Ukázalo se, že centrální plán rozvoje nebyl schopen zahrnout všechny sféry a oblasti, které patřily do komplexního rozvoje regionu či obce. 45 Je nutno připomenout také postavení Komunistické strany Československa, která vedoucí úlohu realizovala nejen ve společnosti, ale také v oblasti veřejné správy. Nový zákon č. 69/1967 Sb., o národních výborech, který vzešel právě na XIII. sjezdu této strany, upozornil na potřebu zvýšení působnosti městských a místních národních výborů, čímž byla nadále zachována třístupňová soustava národních výborů na úrovni krajů, okresů a obcí. 2.4 Vývoj veřejné správy po roce 1968 Výrazné změny ve vývoji státoprávního uspořádání Československa i v organizaci správních orgánů přinesl ústavní zákon č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ze dne 27. října Na základě tohoto zákona byla Československá republika členěna na území České socialistické republiky a území Slovenské socialistické republiky. Federální shromáždění, jako nejvyšší orgán státní moci a jediný zákonodárný sbor Československé republiky, poprvé tvořily dvě rovnoprávné sněmovny a to Sněmovna lidu (200 poslanců) a Sněmovna národů (150 poslanců) Lacina, Karel; Čechák, Vladimír. Evropské systémy veřejné správy. Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., ISBN Lacina, Karel; Čechák, Vladimír. Vývoj systémů veřejné správy. Vysoká škola finanční a správní Praha, ISBN

28 Přijetím dvou ústavních zákonů federální vládou, č.171/1968 Sb., o zřízení federálních ministerstev a federálních výborů ze dne 19. prosince 1968 a č. 172/1968 Sb., o federálních výborech ze dne 19. prosince 1968, byla zřízena tato ministerstva a federální výbory. Ministerstva: Ministerstvo zahraničních věcí Ministerstvo národní obrany Ministerstvo vnitra Ministerstvo plánování Ministerstvo finance Ministerstvo zahraničního obchodu Ministerstvo práce a sociálních věcí. Federální výbory: pro ceny pro technický a investiční rozvoj pro průmysl pro zemědělství a výživu pro dopravu pro pošty a telekomunikace pro tisk a informace. Co se týká postavení regionálních, územních orgánů veřejné správy, ty patřily zákonem o československé federaci do kompetencí České národní rady. Česká národní rada hned po zahájení své činnosti zřídila zákonem č. 2/1969 Sb., ze dne 8. ledna 1969, tato ministerstva v čele s českou vládou. Ministerstvo plánování Ministerstvo financí Ministerstvo práce a sociálních věcí Ministerstvo výstavby a techniky Ministerstvo školství Ministerstvo kultury Ministerstvo pro mládež a tělesnou výchovu Ministerstvo zdravotnictví Ministerstvo spravedlnosti 28

29 Ministerstvo vnitra Ministerstvo průmyslu Ministerstvo stavebnictví Ministerstvo zemědělství a výživy Ministerstvo lesního a vodního hospodářství Ministerstvo dopravy Ministerstvo pošt a telekomunikací Ministerstvo obchodu. Konečnou úpravu dostala ministerstva zákonem č. 126/1970 Sb., o opatřeních v soustavě federálních ústředních orgánů, kdy byly nahrazeny federální výbory federálními ministerstvy. Toto rozčlenění ministerstev pak zůstalo až do roku Zákonem č. 126/1970 Sb., působila ve federaci tato ministerstva: Federální ministerstvo zahraničních věcí Federální ministerstvo národní obrany Federální ministerstvo vnitra Federální ministerstvo finance Federální ministerstvo zahraničního obchodu Federální ministerstvo práce a sociálních věcí Federální ministerstvo pro technický a investiční rozvoj Federální ministerstvo paliv energetiky Federální ministerstvo hutnictví a strojírenství Federální ministerstvo zemědělství a výživy Federální ministerstvo dopravy Federální ministerstvo spojů. Stát, jako rozhodující subjekt, se podílel jak na stanovení pravidel, dohledu, tak i rozhodujícím způsobem na organizaci i na řízení. Národní výbory měly sice své kompetence, ale bez odpovědnosti. Proto základním problémem organizace a výkonu centrální státní správy i orgánů, které vykonávaly státní správu v nižších územních celcích v Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, se stalo řízení ekonomiky. 29