základní funkce: výměna dýchacích plynů O 2 a CO 2

Transkript

1 Dýchací soustava (apparatus respiratorius) Základy dýchací soustavy základy plic vznikají již v 2.měsíci těhotenství a postupně se vyvíjejí. Během této doby zajišťuje dýchání placenta. základní funkce: výměna dýchacích plynů O 2 a CO 2 Dvě hlavní části: - vodivá část zahrnuje dýchací cesty, které se podle místa křížení s trávicí trubicí dělí na: horní cesty dýchací nos, nosní dutina, nosohltan dolní cesty dýchací hrtan, průdušnice, průdušky - respirační část zahrnuje orgány vlastní výměny plynů = plíce Dýchaní: - vnější = alveolární - plicní ventilace výměna vzduchu mezi vnějším prostředím a plícemi - výměna O 2 a CO 2 mezi vzduchem a krví -vnitřní = tkáňové - výměna O 2 a CO 2 mezi krví a tkáněmi - oxidativní metabolismus tkání spotřeba O 2 a výdej CO 2 = buněčné dýchání (mitochondrie) dýchací cesty přivádějí vzduch do plic skládají se z trubicových orgánů stěny vyztuženy chrupavkou - vystlány hlavně cylindrických řasinkovým epitelem stavba dýchací trubice: - sliznice cylindrický řasinkový epitel + řasinkové žlázky - podslizniční vazivo má lymfatické buňky - hladká svalovina umožňuje peristaltické pohyby pravidelné pohyby při nádechu a výdechu - výztuž kostěná (nosní dutina) nebo chrupavčitá ( dých.trubice mimo průdušinek s d<1mm - vazivový obal a) Horní nos(nasus) dýchací a čichový orgán; nosní kořen, hřbet nosu (chrupavčitý), hrot nosu + nosní křídla, 2 nosní dírky (nostrily) oddělené chrupavčitou nosní přepážkou (nosní septum); kůže nosu je na hřbetě tenká a posunlivá, na křídlech tlustá a pevně spojená se spodinou, obsahuje hodně mazových a potních žláz; k nosu zasahují některé mimické svaly hlavně sval nosní, dutina nosní (cavum nasi) dutina uvnitř nosu, má kostnatý podklad (rozlišujeme strop, spodinu, přepážku a zevní stěny), tři nosní skořepy vystupují z postranních stěn a rozdělují dutinu na nosní průduchy horní je nad střední skořepou, střední pod střední skořepou, dolní pod dolní skořepou celá dutina je vystlána sliznicí (až 4mm) a dle její stavby a funkce lze rozeznat části: čichová strop dutiny při horní skořepě a horní části přepážky, má - 1 -

2 smyslový čichový epitel dýchací (respirační) - zaujímá zbývající část, nalézají se zde cylindrické řasinkové buňky - řasinky se míhají směrem k hltanu usedající prach se tak odplavuje do nosohltanu na sliznici je mnoho hlenových žlázek - zvlhčují vdechovaný vzduch + pomáhají zachytávat prach, a také jsou zde hojné pleteně, které oteplují vzduch dutina nosní filtruje, zvlhčuje a otepluje vzduch a je spojena s dalšími dutinami = sinus paranasales vedlejší dutiny nosní! chybí u novorozenců, v postupném vývoji pak dochází k vychlipování sliznice nosní do přilehlých kostí a vyhlubují do nich dutiny, které mají v konečném vývoji větší kapacitu než dutina nosní největší je dutina v těle horní čelisti (až 25 cm 3 ), dále pak v kosti čichové, klínové a čelní všechny tyto dutiny mají stejnou stavbu jako dutina nosní díky nim je lebka velice odlehčená nosohltan ( nasopharynx ) 1.oddíl hltanu, z boční stěny ústí do nosohltanu Eustachovy trubice spojují nosohltan se středním uchem spojuje nosní a ústní dutinu prochází jí vzduch i potrava v ústní části dochází ke křížení hrtanu a hltanu b) Dolní Hrtan (larynx) dutý orgán cca 5 cm vysoký tvaru převráceného komolého jehlanu tvořen chrupavkami, které jsou spojeny vazy a svaly největší z nich chrupavka štítná má 2 ploténky stříškovitě spojené tak, že vzniká hrana = hrtanová vyvýšenina = ohryzek k ní je kloubně připojena chrupavka prstencová její oblouk směřuje vpřed a vzad ploténka na ní shora nasedají dvě menší hlasivkové chrupavky tvar trojbokého jehlanu, chrupavka příklopková má podobu oválného listu s úzkým řapíkem a je uložena svou dolní částí dle úhlu obou plotének chr.štítné tato část = hrtanová příklopka (epiglottis) tím je hrtan chráněn proti vstupu potravy při polykání sklání se dolů a zakrývá tak hrt.otvor vznik zvuku: v hrtanu se vyskytují 2 páry hlasivek horní = pravé, dolní = nepravé; mezi pravými je hlasivková štěrbina - stahem jednotlivých drobných příčně pruhovaných svalů, mění hrtanové chrupavky své postavení změna napětí hlas.vazů, tím se mění jejich vzdálenost, a tak i hlasová štěrbina. - vydechovaný vzduch pak narážena hlasové vazy, rozechvívá je a jejich chvěním se vlní vzduch v horních cestách dýchacích a vzniká tón. - u dětí a žen má hrtan menší průměr než muži, a tak děti a ženy mají vyšší hlas než muži; ke změně hlasu dochází během puberty, kdy dochází jak u dívek tak k chlapců k růstu hrtanu a tak se snižuje Hlas výraznější u chlapců jazylka kost podkovitého tvaru, je zavěšená vazy na bodcovitém výběžku kosti spánkové je na ní vazivově zavěšena chrupavka štítná - 2 -

3 Průdušnice (trachea) nepárová trubice, začíná pod hrtanem a spojuje ho s průduškami; je dlouhá cm a 1,5 1,8 cm široká - je vyztužena podkovovitými chrupavkami, které mají tvar písmene C, a jsou uloženy tak, že vzadu zůstává souvislá vazivová stěna - je zavěšena na prstencovou chrupavku hrtanu, sestupuje krkem a do dutiny hrudní, kde se ve výši 5.obratle dělí na dvě průdušky Průduška (bronchus) párová trubice zanořující se do plic, pravá i levá průduška vzniká rozdělením průdušnice, jsou vyztuženy chrupavčitými prstenci - každá průduška vstupuje do plíce, kde se dále dělí pro každou plíci je daná primární průduška: ta se v levé plíci dělí na dvě sekundární a v pravé na tři sekundární průdušky, při čemž každá sekundární průduška zásobuje jeden plicní lalok - terciální průdušky pak zásobují jednotlivé plicní segmenty Respirační část : Plíce (pulmo) párový dýchací orgán kuželovitého tvaru, který je uložen v hrudní dutině, jejich hmotnost je g a jejich vnitřní plocha činí m 2 - u dětí mohou mít šedorůžovou barvu, dospělý člověk má plíce mramorově černé - plíce jsou rozděleny hrudní přepážkou na pravou a levou, každá plíce je hlubokými zářezi rozdělena na laloky (lobi); pravá plíce má tři laloky ( a levá plíce laloky dva; každá plíce tak vyplňuje polovinu hrudníku a jejich tvar je přizpůsoben hrudním stěnám, proto rozeznáváme: - plochu spodinovou(bazální) nasedá na bránici ( je konkávní ) - plochu žeberní (kostální) je obrácena k postranní stěně hrudníku, která je vyztužena žebry(tato plocha je konvexní) - plochu mezihrudí (mediastinální) obrácená do mezihrudí, má v přední části otisk srdce patrnější na levé plíci - směrem vzhůru se plíce zužují a jsou zakončeny zaobleným vrcholkem (hrot plicní); plochy plic v sebe přecházejí ostrými kraji, výjimkou je přechod při páteři, tam kostální plocha přechází v medistální zaoblením. - na medistální ploše je branka plicní (hilus) - v okolí hilu nalezneme vegetativní pleteň a mízní uzliny do hilu vstupuje hlavní průdušky a plicní tepna a vystupují plicní žíly a mízní cévy; hlavní průduška se pak dělí na průdušky segmentální(větví se jen v přesně omezené části laloku =segment) vzniká bronchiální strom = (bronchopulmonální segment) - segment.průdušky se dále dělí, při čemž ubývá chrupavčitých obloučků a řasinkového epitelu a začíná se objevovat hladké svalstvo, až vznikají slabounké průdušinky(bronchioly), které se otevírají do plicních lalůčků a ty se skládají z několika plicních váčků, jejichž stěny se vychlipují v plicní sklípky (alveoly) ty jsou vystlány jednovrstevným respiračním epitelem(je krytý submikroskopickou lipoidní blankou); mají polokulovité stěny (cca 0,2mm) člověk má kolem 700 miliónů alveolů o celkovém povrchu 80m 2. - plicní tepna se větví a každá část jde do jedné plíce a přináší neokysličenou krev, části tepny se pak větví až na kapiláry, které hustě prokrvují stěnu alveolů - 3 -

4 výměna plynů probíhá difúzí přes alveolokapilární membránu - vnitřní povrch alveolů je kryt tenkou vrstvou tekutiny, jejíž molekuly se přitahují a tím vzniká povrchové napětí, které je regulováno surfaktanty, což je směs fosfolipidů a bílkovin, která toto napětí snižuje a tak pomáhá udržet alveoly rozepjaté (někdy se surfaktanty musí dodávat novorozencům) povrch plic má plicní obaly každá plícemá dvě blány: zevní = pohrudnice(pleura parietalis) vazivová blána na vnitřní straně hrudníku, její části v sebe přecházejí v ostrých úhlech vznikají sinusy (záhyby), do nichž se při vdechu zasunují okraje plic - je přirostlá k boční stěně hrudníku i k bránici vnitřní = poplicnice(pleura pulmonalis) je na povrchu plic - mezi oběma blánami je štěrbina vyplněná tekutinou, tím je možný posun blan při dýchání Přenos O 2 a CO 2 : -z plicních alveol přechází kyslík difúzí přes jejich stěnu do plicních kapilár, odtud je transportován krví do tkání - CO 2 se přenáší opačným směrem - silou, jež určuje směr a rychlost difúze, je rozdíl parciálních tlaků obou plynů ve vzduchu v alveolách na jedné straně, a krvi plicních kapilárách na straně druhé v krvi: (viz referát krev) - se kyslík přenáší ve dvou formách: a) fyzikálně rozpuštěný v plazmě b) vázaný na molekuly hemoglobinu v erytrocytech: -při úplném nasycení krve kyslíkem (200ml O 2 /l krve) je více jak 98% O 2 vázáno na hemoglobin: - bílkovina globin (96%) - pigment hem (4%) obsahuje Fe 2+ každá molekula má 4 hemové a 4 polypeptidové řetězce, takže jedna molekula váže 4 molekuly kyslíku = Hb + 4O 2 Hb(O 2 ) 4 =oxyhemoglobin(světle červený), samotný hemoglobin tm.modrý nebezpečný je pro člověka CO, jeho afinita na hemoglobin je x větší než u kyslíku, takže CO se váže i při malém parciálním tlaku dalším nebezpečí jsou dusitany a dusičnany, které Fe 2+ oxidují na Fe 3+, tím vzniká methemoglobin, který není schopný přenášet kyslík - oxid uhličitý se přenáší ve třech formách: a) volně rozpuštěný v krevní plazmě b) ve formě HCO 3 - c) vázaný n hemoglobin CO 2 se v plazmě volně rozpouští v malém množství (7%) CO 2 přenášený plazmou se mění na HCO 3 -, a v plicích z něj opět vzniká CO 2 CO 2 + H 2 O H 2 CO 3 HCO H + takto se přenáší 67% CO 2 25% se pak váže v tkáňových kapilárách na hemoglobin a v plicích se zase uvolňuje plicní ventilace: - 4 -

5 - mechanický proces, při němž se pohybuje vzduch do plic a z plic, děje se tak v důsledku změny objemu hrudní dutiny, které vyvolávají dýchací svaly Dýchácí = ventilační = respirační pohyby: mechanika dýchání: výměna plynů se děje střídavým zvětšováním ( nádechem, vdechem, inspirací, inhalací ) a zmenšováním ( exspirací ) hrudní dutiny: vdech( inspirace): - je umožněn rozšířenm hrudníku všemi směry, což je dovoleno 2 funkčními mechanismy:1) pohybem horních žeber ( až po 7.) a hrudní kosti se hrudník rozšiřuje dorzoventrálně = mechanismus sternokostální 2) pohybem dolních žeber a bránice ve směru příčném a svislém = mechanismus kostodiafragmatický to, který typ mechanismu převažuje záleží na stavbě těla, hrudníku a činnosti svalů hlavní dýchací sval bránice zaručuje výměnu cca 2/3 vzduchu v plicích, pohybuje se jako píst a aktivně se posunuje dolů a pasivně nahoru; rozsah tohoto pohybu v klidu činní 1 cm, při hlubokém dýchání 3 cm, + současně se vyklenuje stěna břišní. - mezižeberní svaly zevní a mezichrupavková část vnitřních svalů dokončují vdech rozšířením hrudníku ve směru příčném a předozadním - plíce kopírují změnu objemu hrudníky jakoby spirálou, se začátkem nahoře vzadu a koncem dole vpředu výdech(exspirace): je vyvolán opačným pohybem hrudníku a bránice, protože klidové postavení hrudníku je blíže postavení výdechovému, je výdech téměř dějem pasivním, kdy hrudník vyvedený činností vdechových svalů z rovnovážné polohy klidové se do ní opět vrací, a až na dokončení výdechu se podílí svalstvo aktivně při hlubokém dýchání je i výdech aktivní činností svalovou k výdechu se uplatňuje: deformace (= torze) chrupavek žeberních retrakční síla plic váha hrudníku pasivní vytlačení ochablé bránice vzhůru činnost mezižeberních svalů vnitřních - za usilovného dýchání se uplatňují pomocné svaly dýchací, což jsou zejména při vdechu: svaly kloňené, zdvihač hlavy, velký a malý sval prsní, široký sval zádový. Při výdechu se uplatňují hlavně čtyřhranné svaly bederní. Podle využití dýchacích svalů lze dýchání dělit: a) dýchání kostální = žeberní probíhá činností horních (2 5) a dolních(6 10) b) dýchání abdominální = brániční většinou se mísí oba typy, ale obecně kostální horní převládá u žen, kostální dolní u mužů a u dětí převládá abdominální velikost plicní ventilace: při klidovém dýchání jsou plíce hodně pod úrovní maximální kapacity, velikost plicní ventilace závisí na: a) dechové frekvenci v klidu vdechů za minutu b) objemu vdechovaného a vydechovaného vzduchu - 5 -

6 celková (totální) kapacita plic se skládá ze 4 složek: 1) reziduální objem = zbytkový vzduch, objem (1800 ml), který setrvává v plicích i po nejusilovnějším výdechu 2)expirační rezervní objem = objem vzduchu (1200ml), který je člověk schopen vytlačit z plic po skončení normálního výdechu 3)dechový objem = objem vzduchu (500ml), který proudí do plic a z plic při normálním klidovém dýchání 4)inspirační rezervní objem = objem vzduchu (3000ml), který je člověk schopen nasát do plic i po skončení normálního nádechu totální kapacita je cca 6,5 litru, ale reziduální objem nemá v praxi význam, a tak součet expiračního, dechového a inspiračního rezervního objemu tvoří tzv. vitální kapacitu plic = maximální objem vzduchu, který lze vydechnout po největším nádechu, je to orientační ukazatel výkonnosti plic a závisí na věku, hmotnosti, výšce, stavbě těla a pohlaví. Ženy 3,2 litru, muži 4,2; zvětšuje se u sportovců, zpěváků, foukačů skla atd Kontrola plicního dýchání 1) nervová a) bránice a mezižeberní svaly jsou ovládány na základě nervového impulsu, vycházejícího z prodloužené míchy b) koncovým a středním mozkem lze vůlí regulovat frekvenci a hloubku dýchání c) v dýchacích svalech se nacházejí tzv. proprioreceptory ( jsou ve svalech či šlachách upínajících se na žebra), které tlumí činnost dýchacího centra 2) látková a) kontrola CO 2 v krvi mozek a míchu obklopuje čirá tekutina (mozkomíšní mok), se kterou jsou v trvalém kontaktu chemoreceptory; hladina CO 2 v krvi a mozkomíšním moku je srovnatelná, neboť CO 2 do moku difunduje když chemoreceptory zjistí vyšší koncentraci CO 2, vysílá nervový systém =řes míchu pokny k intenzivnějším pohybům bránice ta pak začne pracovat rychleji, prohloubí se dýchání a CO 2 se odvádí z těla ve větší míře b) kontrola O 2 v krvi receptory v cévách stimulují mozkové dýchací centrum ke zvýšení dýchací aktivity tehdy, dojde-li k poklesu koncentrace kyslíku c) vliv emocí smích, pláč Obranné dýchací reflexy Ve sliznici dýchacích cest jsou nervová zakončení a ta jsou drážděna pevnými částečkami, nadměrným množstvím hlenu, dráždivými a čpavými látkami Podráždění sliznice hrtanu, průdušnice a průdušek vede ke kašli Kašlání: Začíná neobvykle hlubokým nádechem, stáhnou se hlasivky a uzavře se hlasová štěrbina, takže se vzduch zadržuje v plicích hlasová štěrbina se náhle otevře a proud vzduchu vyletí z úst rychlostí až 160 km/hod Podráždění nosní sliznice vyvolává kýchnutí, to je podobné kašli, ale vzduch vyletí spíše nosem - 6 -

7 Škytání podráždění bránice, většinou horkou nebo studenou potravou Zívání je způsobeno nedostatkem kyslíku v ovzduší nebo únavou; většina kyslíku je ve svalech a mozek tak má nedostatek vzduchu Smích způsobuje podráždění bránice Kyslíkový dluh Dochází k němu po ukončení cvičení, kdy se spotřeba kyslíku nevrací ke klidovým hodnotám a zvýšené dýchání nějakou dobu přetrvává. Kyslík se v této době využívá v tkáních právě ke splacení dluhu, který vznikl při cvičení. Při nedostatku kyslíku v tkáních dodává kyslík myoglobin, který tak způsobuje kyslíkový dluh a vznik kyseliny mléčné. Kyslíkový dluh = kyslík, který je třeba doplnit v hemoglobinu; neboli kyslík, který se spotřebovává v důsledku zvýšené tělesné teploty tkání a kyslík nutný k oxidaci kyseliny mléčné, která vznikla při cvičení Vývoj dýchacích cest a plic První známka dolních cest dýchacích třítýdenní zárodek má malé vychlípeniny na přední straně trávicí trubice v místech horní části budoucího jícnu, vychlípenina se prodlužuje, takže lze rozlišit horní užší stopkatou část a dolní rozšířenou, která se větví na dva váčky pravý a levý(trochu menší) Z místa odstupu stopky pak vzniká hrtan, ze stopky průdušnice a z váčků plíce. Horní cesty dýchací se vztahují k vývoji dutiny ústní, kde se časném embryonálním vývoji objevují tři lišty, z nichž ta nepárová dá základ nosní přepážce, a párové = patrové se spojí v základ patra, které odděluje jednotlivé dutiny. Nemoci 1)infekční choroby přenos kapénkovou infekcí, původci jsou viry, bakterie nebo mykoplazmata; viry a bakterie jsou odpovědny za záněty dýchacích cest a) rýma zánět nosní sliznice a nosohltanu; viry Rhinoviry b) Laryngitida zánět hrtanu c) Faryngitida zánět hltanu d) Tonsilitida zánět mandlí e) Bronchitida zánět průdušek Pneumonie = zápal plic Virové nebo bakteriální onemocnění, jedná se o zaplnění alveolů hlenem a tekutinou, což komplikuje výměnu plynů jedna z bakteriálních forem = legionářská choroba - legionella pneumophila výskyt pneumonie v dnešní době je hlavně u lidí nakažených HIV nebo již mající AIDS, jako prevence slouží chemoprofylaxe (=preventivní podávání antibiotik) další skupinou ohrožených lidí jsou ti, se slabou imunitou a hlavně staří lidé hrozba celoplošné nákazy v domovech důchodců TBC (souchotiny) Mycofacterium tubercolosis, tvorba uzlíků tuberkulózní tkáně v plicích, přenáší se kapénkami nebo mlékem; napadají nejčastěji plíce (plicní TBC), dále mízní uzliny, hrtan, střeva, ledviny, kosti (kostní TBC), kůži (kožní TBC) a další orgány; přitom vznikají uzlíky (tuberkuly), které mohou v procesu hojení zvápenatět nebo se rozpadají a pokračuje další chorobný proces. Při masivním pomnožení zárodků TBC a jejich roznesením krevní cestou vzniká těžký TBC stav, tzv. miliární TBC. Pokroky v chemoterapii (antibiotika, tuberkulostatika) a zvýšenou hygienou došlo k podstatnému snížení této nákazy - 7 -

8 především ve vyspělých civilizovaných zemích (poslední dobou však počty nemocných opět stoupají a to i v těch nejvyspělejších zemích). Vysoká schopnost původce choroby vypěstovat si imunitu nutí lékaře kombinovat více druhů velice silných antibiotik, modifikovat stávají antibiotika a hledat nová. Prevence vyžaduje zabránění kontaktu (izolace nemocných s otevřenou TBC, ozdravovací plány v chovu skotu), správnou výživu, pohyb na čerstvém vzduchu, ochranné očkování (malé děti) atd. preventivní a profylaktická opatření hygienické služby; Černý kašel Bordetella pertusis, je to zánět bronchů a trachey provázený kašlem, postihoval hlavně děti, dnes očkování Záškrt = Difterie Corynebacterium diphteriae, zánět nosohltanu, hrtanu a průdušnice v těžkých případech obrny Chřipka podoba rýmy, kašle a bolesti krku, virové onemocnění 2) neinfekční choroby ovlivňují fci plic Pneumotorax smrštění plic v důsledku proniknutí vzduchu do pohrudniční štěrbiny Je většinou provázen kolapsem plíce menšího nebo většího rozsahu. Může být buď spontánní, nebo vzniknout následkem poranění plic nebo hrudníku. Projevuje se dušností, bolestí na hrudi, suchým kašlem. Někdy se vzduch sám vstřebá, jindy je zapotřebí složitějšího zásahu (odsávání vzduchu, drenáž). Umělý pneumotorax jako léčebná metoda při tuberkulóze plic se již nepoužívá. Astma zúžení bronchiolů v plicích zapříčiněné alergickou reakcí Asbestóza způsobena prachem nebo vlákny ve vzduchu, vaziová přeměna plicní tkáně dýchací poruchy Emfyzem = rozedma plic vznik podporuje kouření, dědičná choroba, projevující se zničním stěn alveolů, takže může dojít k poruchám sycení krve Nádorová onemocnění - Bronchogenní karcinom je nejčastějším nádorem plic, jehož de facto jedinou příčinou je kouření. Je to velmi zhoubný nádor, který navíc bývá často odhalen až v pozdních stadiích. V jejich léčbě se dosud nepodařilo dosáhnout téměř žádného pokroku. Bronchogenní karcinom vzniká nádorovou přeměnou buněk bronchů (průdušek) a je asi sedmkrát častější u mužů, nicméně i u žen se jeho frekvence poslední dobou zvyšuje. V současnosti za rok nově onemocní asi 100 lidí na obyvatel, což je v České republice zhruba nových případů za rok. Jako kritická hranice pro zvýšené riziko vzniku tohoto nádoru se udává množství vykouřených cigaret. přicházejí i stále přesvědčivější důkazy o tom, že zvýšené riziko s sebou přináší i pasivní kouření. V časném stadiu se karcinom projevuje tzv. nespecifickými příznaky, které se zrovna tak objevují u mnoha dalších nemocí a není z nich samotných zřejmé, čím jsou způsobeny například teplotou, kašlem a - 8 -

9 vykašláváním krve. Teploty nejasného původu, po týdny neustávající kašel a tím spíše vykašlávání krve by však každého měly přivést k lékaři a ten by v každém případě měl pomyslet i na nádorovou příčinu těchto příznaků. Nádory plic však bývají často náhodným nálezem na rentgenovém snímku, který je prováděn ze zcela jiného důvodu, např. při jakékoli hospitalizaci (přijetí do nemocnice), k níž rentgen plic a srdce běžně patří. Velkou a bohužel zároveň těžko řešitelnou záludností bronchogenního karcinomu je, že se ho často podaří odhalit až ve chvíli, kdy je ve velmi pokročilém stadiu a možnost operační léčby je omezena nebo zcela vyloučena. Není to však špatnou prací lékařů, ale proto, že se nádor dlouho nijak neprojevuje. Nemocný necítí žádné obtíže, a tudíž jej ani nic nepřivede k lékaři. Když první potíže nastanou nebo při náhodném nálezu, už může být pozdě. Léčba je nutná včas Operace je u nemalobuněčných karcinomů možná asi ve % případů. Má-li ji pacient podstoupit, musí splňovat určité nároky na funkci plic a cévní soustavy, aby pro něj operace samotná a pooperační období nepředstavovaly přímé ohrožení života. Operace má smysl i v případě, že se nepodaří odstranit všechnu nádorovou tkáň čím méně nádorové tkáně zůstane, tím lepší výsledky může přinést následné ozařování nebo chemoterapie. Radioterapie, tedy ozařování, je zaměřena jak na vlastní nádor, tak na další komplikace: léčbu metastáz v mozku, bolestí, útlaku horní duté žíly masou nádoru. Radioterapii lze kombinovat se současnou nebo následnou chemoterapií. Hlavní léčbou u malobuněčných karcinomů je chemoterapie, kdy se pro zvýšení účinku podává několik léků současně. V prvním stadiu lze také chemoterapii kombinovat s radioterapií, při které se ozařuje mediastinum. Mozek se ozařuje jako prevence proti vzniku metastáz, které se objevují až u 70 % pacientů. Bronchogenní karcinom je nádorem s velmi špatnou prognózou, který ve velkém procentu případů nelze vyléčit. Terapie se tedy zaměřuje aspoň na prodloužení života, úlevu od příznaků a zlepšení kvality života nemocného. Tracheostomie chirurgický zákrok, nutný při neprůchodnosti hrtanu nebo při uměle řízeném dýchání; na krku se při tom v průdušnici vytvoří otvor, umožňující trvalé dýchání tento otvor lze opět zavřít. obdobná je tracheotomie, při níž je do průdušnice aplikovaná trubice Literatura a další zdroje: J.Fleischmann Anatomie člověka II, SPN 1964 J. Hořejší Lidské tělo, Gemini 1992 R. Linc Biologie člověka SPN 1970 I. Novotný, M. Hruška Biologie člověka - Fortuna