ČESKÁ REPUBLIKA NÁLEZ. Ústavního soudu. Jménem republiky

Transkript

1 ČESKÁ REPUBLIKA NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Taneční centrum Praha - konzervatoř, obecně prospěšná společnost, se sídlem Pod Žvahovem 463, Praha 5, IČ: , zastoupené JUDr. Evou Červenou, advokátkou AK se sídlem Drtinova 24, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. února 2011 č. j. 10 C 124/ , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 54 Co 243/ a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012 č. j. 26 Cdo 1333/ , spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 5, 2) Městského soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 5, se sídlem nám. 14. října 4, Praha 5, zastoupené JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem AK se sídlem Karlovo náměstí 15, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, t a k t o : I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. února 2011 č. j. 10 C 124/ , rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 54 Co 243/ a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012 č. j. 26 Cdo 1333/ se zrušují. II. Návrh stěžovatelky, aby jí Ústavní soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, se odmítá. 1

2 Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. října 2012, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. února 2011 č. j. 10 C 124/ , rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 54 Co 243/ , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012 č. j. 26 Cdo 1333/ , a to pro porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen Ústava ), čl. 4 odst. 4, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ). Dále se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud rozhodl, že stěžovatelce se přiznává právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Ústavní soud návrhu na odklad vykonatelnosti podle ust. 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyhověl a usnesením ze dne 15. ledna 2013 sp. zn. III. ÚS 3900/12 vykonatelnost napadených rozhodnutí do rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti odložil. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ). II. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 124/2010. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a dále Městské části Praha 5 jako vedlejší účastnice řízení. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 54 Co 243/ byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. února 2011 č. j. 10 C 124/ , kterým soud uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka ) povinnost vyklidit nemovitosti, specifikované v rozhodnutí, na adrese Pod Žvahovem 463, Praha 5, jejichž správa byla žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice ) svěřena Hlavním městem Praha; odvolací soud změnil pouze lhůtu k vyklizení tak, že lhůtu k vyklizení stanovil k 15. červenci Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012 č. j. 26 Cdo 1333/ bylo odmítnuto dovolání žalované jako nepřípustné. 2

3 III. Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 5. února 2013 zcela odkázal na svůj rozsudek vydaný v předmětné věci. Obvodní soud uvedl, že soudy řádně zdůvodnily svůj právní názor i procesní postup, včetně toho, proč některé důkazy neprovedly a jejich rozhodování nebylo nijak překvapivé. Lidská práva stěžovatelky nebyla porušena. Tzv. vyšší zájem stěžovatelky lze stěží shledat v tom, že chce užívat předmětné nebytové prostory, neboť svoji činnost může provozovat i v jiných nebytových prostorách, kterých je v Praze dostatek. Městský soud v Praze ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 8. února 2013 odkázal rovněž na odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by shledal relevantní důvody pro další rozvádění či doplňování tam uvedených zjištění a právního hodnocení. Městský soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že svým rozhodnutím ani postupem v řízení neporušil ústavní práva stěžovatelky a že nejsou dány důvody pro vyhovění ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne setrval na odůvodnění svého rozhodnutí. Městská část Praha 5 se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřila. Protože zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal Ústavní soud tato vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení k replice. IV. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy její věc nesprávně právně posoudily; stěžovatelka především nesouhlasí s tím, jak obecné soudy posoudily otázku platnosti nájemní smlouvy. Stěžovatelka namítá, že v řízení nebyly provedeny jí navrhované důkazy výslechem svědků a listinné důkazy, na základě jejichž provedení by podle stěžovatelky musely soudy dospět k opačnému závěru. Podle názoru stěžovatelky se soudy nezabývaly otázkou, zda ze strany účastníků nešlo o ústně uzavřenou nájemní smlouvu. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že odmítl její dovolání s odůvodněním, že nebylo navrženo řešení právní otázky, která má zásadní právní význam; stěžovatelka je přesvědčena, že takové otázky v jejím dovolání formulovány byly. V. Ústavní soud, jak vyplývá z článku 83 Ústavy, je orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. 3

4 Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V souzené věci soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru, že nájemní smlouva ze dne 11. října 2006, uzavřená mezi žalobkyní Městskou částí pro Prahu 5 a stěžovatelkou jako žalovanou, je ve smyslu ust. 37 odst. 1 obč. zákoníku absolutně neplatná, neboť její předmět nebyl vymezen dostatečně určitě. Nárok žalobkyně na vyklizení předmětných nemovitostí proto obecné soudy shledaly důvodným. Tento závěr obecných soudů, dovozující absolutní neplatnost sjednané nájemní smlouvy z faktu, že v ní nebyl předmět nájmu přesně označen, pokládá Ústavní soud v dané konkrétní skutkové situaci za extrémně formalistický. Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro neurčitost jeho předmětu, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že žalobkyně Městská část Praha 5 jako pronajímatel nájemní smlouvu sama připravovala, přičemž tato disponuje širokým aparátem včetně osob s právnickým vzděláním. Tato smluvní strana je proto také stranou silnější, na rozdíl od žalované Tanečního centra Praha - konzervatoře, jako obecně prospěšné společnosti, která se zabývá vzdělávací a uměleckou činností, a která se v oblasti práva nepochybně natolik dobře neorientuje a smlouvu uzavírala v dobé víře a přesvědčení o její správnosti. Je také rovněž třeba připomenout, že touto smlouvou se obě strany dlouhá léta (prakticky od roku 2005) řídily a respektovaly ji. Přestože předmět nájmu nebyl ve smlouvě zcela přesně vymezen, o rozsahu užívání předmětné nemovitosti nebylo sporu, oběma stranám bylo známo, co je předmětem nájmu. Navíc obě strany každoročně určovaly rozsah oprav na jednotlivých částech nemovitosti, přičemž žalovaná do oprav nemovitosti sama investovala nemalé finanční prostředky. Městská část Praha 5 přijímala po celou dobu trvání nájmu od žalované nájemné. Ačkoli tedy předmětná nájemní smlouva podle zjištění soudů neměla dostatečně přesně vymezený předmět nájmu, tedy nebyly přesně specifikovány nemovitosti, se kterými je žalovaná oprávněna nakládat, obě strany však neměly pochybnosti o tom, co je předmětem nájmu, neboť tento byl dán rozsahem faktického užívání předmětných nemovitostí. Lze tedy předpokládat přinejmenším konkludentní konsenz obou smluvních stran ohledně předmětu nájmu. V této souvislosti je třeba pro úplnost uvést, že režim této smlouvy se řídí ustanovením 663 a násl. obč. zákoníku a pro platnost smlouvy se nevyžaduje písemná forma. 4

5 Ústavní soud zdůrazňuje, že v soukromoprávní sféře je třeba určitost právního úkonu posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, přičemž pro interpretaci obsahu závazkového vztahu je rozhodující skutečná vůle obou smluvních stran v době uzavření smlouvy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že v soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy se musí dodržovat) - a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné. Vedlejší účastnice si musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemůže smlouvy uzavírat a později namítat jejich neplatnost dle své vlastní vůle. V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s článkem 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (viz obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 87/04 dostupný na Ústavní soud připomíná, že výše uvedené závěry vycházejí z posouzení konkrétních okolností daného případu a je proto nutno je aplikovat vždy v závislosti na konkrétních okolnostech řešeného případu. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na výše uvedené závěry se Ústavní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, obsaženými v ústavní stížnosti. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náklady řízení před Ústavním soudem. Podle ust. 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě existence takových výjimečných okolností shledána nebyla. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud podle ust. 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ust. 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí - rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. února 2011 č. j. 10 C 124/ , rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011 č. j. 54 Co 243/ a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5

6 12. července 2012 č. j. 26 Cdo 1333/ zrušil. Návrh stěžovatelky, aby jí Ústavní soud přiznal náklady řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud podle ust. 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. února 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu Za správnost vyhotovení: Iveta Dvořáková 6