HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 59 cena 40 Kč. gabriela beňačková mozart let české filharmonie

Transkript

1 HUDEBNÍ ROZHLEDY ročník 59 cena 40 Kč gabriela beňačková mozart let české filharmonie

2 2 festivaly, koncerty Vzhůru do Vranokoutů! Theodor Veidl ( ) ČESKÝ TRIPTYCH II. (Terezín) Dirigent / Conductor: Raoul Grüneis Režie / Stage director: Ernö Weil Scéna a kostýmy / Sets and costumes: Daniel Dvořák Sbormistr / Chorus master: Lukáš Vasilek, Jiří Chvála Orchestr a sbor Národního divadla / Kühnův dětský sbor V hlavních rolích / In the main roles: Jóhann Smári Saevarsson, Silvia Fichtl, Ilonka Vöckel, Brent L. Damkier Premiéra ve Stavovském divadle / Premiere on January 19, 2006 in Stavovské divadlo (Estates Theatre) Koprodukce s Theater Regensburg / Co-production with Theater Regensburg Maloměšťáci (Die Kleinstädter) FOTO: JULIANE ZITZLSPERGER PARTNEŘI NÁRODNÍHO DIVADLA MECENÁŠ ND

3 Gabriela Beňačková patří k našim nejvýznamnějším operním pěvkyním, které český národ po celou dobu své kariéry reprezentovaly na nejslavnějších pódiích světa. Její hlas s onou pověstnou tzv. slovanskou slzou byl opěvován jako jeden z nejkrásnějších a její umění natolik uznáváno, že se jí dostalo celé řady vynikajících ocenění včetně titulu jednoho z nejprestižnějších, rakouské Kammersängerin, který byl v této zemi automaticky vztahován i na jejího manžela, Josefa Čápa. Ale jak už bývá v tomto kraji zvykem, um a dovednost jsou tu spíše na překážku strana 3 Uměleckou instituci Českou filharmonii čeká počátkem letošního roku opět jubilejní sezona: čas kvapí, a tak po lesklých připomínkách stého výročí existence je tu dnes už sezona sto desátá. Není to pravda výročí zrovna kulaté. Zastihuje však filharmonii v období docela mimořádně šťastném. Na rozdíl od roku 1996 stojí dnes v jejím čele umělecky kvalifikovaný profesionál, šéfdirigentem je po dlouhé době mezinárodně ostřílený český umělec a orchestr dosahuje jak doma, tak v zahraničí oceňovaných interpretačních výsledků. strana 11 Baletní verze Evžena Oněgina, jejímž autorem je proslulý choreograf John Cranko a která byla 10. listopadu uvedena v pražském Národním divadle v české premiéře, vznikla před čtyřiceti lety původně pro Stuttgartský balet. Dodnes se však řadí ke Crankovým nejúspěšnějším tvůrčím počinům a patří k nejproslulejším dramatickým baletům 20. století vůbec. V Národním divadle, jehož orchestr řídil Sergej Poluektov, se hlavních rolí ujali Jiří Kodym (Evžen Oněgin), Nikola Márová (Olga), Michal Štípa (Lenskij) a Tereza Podařilová (Taťána). strana 32 Není tomu tak dávno, kdy si celý kulturní svět připomínal 400 let od vzniku opery. Na konci 16. století ve Florencii se v Palazzo Bardi scházeli členové skupiny nazvané Camerata, v jejichž čele stál hrabě Giovanni Bardi. Byli to především básníci Ottavio Rinuccini, Gabrielle Chiabrera a Laura Guidiccioni a hudebníci Vincenzo Galilei, Jacopo Peri, Giulio Caccini, Emilio de Cavalieri a Piero Strozzi Těmito slovy začíná Zbyněk Brabec první díl slibovaného seriálu o zahraničních operních scénách, který se ve svém úvodu zabývá vznikem opery a nejstaršími divadelními budovami. Nuže tedy vstupte, vážení čtenáři, do světa umění jednoho z nejkrásnějších, Hudební rozhledy jsou tu pro vás strana 40 ROZHOVOR 3 O hudbě i životě s Gabrielou Beňačkovou UDÁLOSTI 7 Mozart let České filharmonie FESTIVALY, KONCERTY 19 Skvělý pražský debut Rolanda Villazóna 19 Struny podzimu 23 Dvořákova pěvecká soutěž 24 Vladimír a Martin Válkové, Jan Simon a Moravská filharmonie Olomouc HORIZONT 26 Ještě jednou Moctezuma v opeře obsah DIVADLO OPERA BALET MUZIKÁL 29 Brittenova Řeka Sumida či Kam zamíří poutník Heřman? 29 Dnešní pohled na Verdiho? 32 Nadčasový Oněgin 33 Nezradit sám sebe rozhovor s Terezou Podařilovou ZAHRANIČÍ 40 Světová operní divadla I. Nejstarší divadelní budovy 42 Po Mozartových stopách v Salcburku 45 Zerbinetta Edity Gruberové STUDIE, KOMENTÁŘE 48 Zlatá éra české opery I. Úvodní zamyšlení 50 Co snad nevíte o starší české hudbě I. Máme vůbec Dějiny české hudby? KNIHY 52 Miloš Hons: Hudba zvaná symfonie SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ 54 Asociace výrobců hudebních nástrojů podporuje nejen české výrobce 55 Unikátní Petrof v rukou nového majitele 56 Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách I. Předchůdci houslí a počátky houslařského umění v Evropě 58 Hudební nástroje evropského středověku I. Pár slov k úvodu REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ 60 Od firmy k firmě 62 Recenze CD 1

4 2 editorial Vážení a milí čtenáři, opět je tu nový rok a s ním i celá řada předsevzetí, která byť je většina z nás nakonec neplní mají svou poměrně nezanedbatelnou roli: jsou totiž pokaždé projevem snahy o něco jiného a lepšího. I my jsme tentokrát bilancovali a nakonec se rozhodli ke zcela zásadní výtvarné změně časopisu, který vám předkládáme nejen ve větším formátu a v kompletně nové grafické úpravě připravené i novým grafickým studiem, jež o ni bude v následujících měsících pečovat, ale rovněž s některými obsahovými inovacemi včetně dvanácti stran navíc, z nichž několik bude barevných. Při promýšlení současného designu Hudebních rozhledů jsme však brali v potaz nejen moderní výtvarné trendy, ale i přehlednost a čitelnost textu, které patří bezesporu k jednomu z jeho nejdůležitějších, byť v oblasti časopisectví dnes často opomíjených prvků. Ne nepodstatné změny se však, jak jsem již naznačila, promítly i do obsahu našeho měsíčníku, který jsme rozšířily o dvě samostatné rubriky. První z nich se týká tance, jenž budeme podle pojednávaného tématu a formy příspěvků, zajišťovaných novou členkou naší redakční rady Lucií Dercsényiovou, ústrojně začleňovat do jednotlivých již zavedených rubrik, a druhá světa hudebních nástrojů. Ten jsme pojali jako samostatnou, pravidelně se opakující část, následující za pohyblivou rubrikou věnovanou knihám, v níž vás její autoři budou informovat o nejrůznějších, i zcela aktuálních zajímavostech z této oblasti. Oba tyto obory měly sice poměrně donedávna prostor ve svých vlastních časopisech, Hudební nástroje se poprvé na veřejnosti objevily v roce 1964 a Taneční listy dokonce ještě o celých třicet let dříve, ale jak už to dnes bývá, vzhledem k nedostatku finančních prostředků musely svoji činnost před šesti a dvěma lety ukončit. Tématika zmíněných oblastí je však stále natolik aktuální a zajímavá, že bychom alespoň v této míře jejich absenci chtěli nahradit a o dění v obou oborech vás pravidelně informovat. Samozřejmě, že jsme však promýšleli i obsah našich stávajících rubrik, které rozhodně nechceme rušit, protože dávají poměrně širokou možnost tematického záběru a svou skladbou umožňují v oblasti hudebního dění průběžně sledovat alespoň to nejpodstatnější, co se v České republice a dílem i v zahraničí děje. V lednovém čísle tak přinášíme velice zajímavé stati dr. Tomislava Volka a Jany Vašatové týkající se několika témat souvisejících s osobností W. A. Mozarta, jehož 250. výročí od roku narození si bude připomínat celý kulturní svět a nezapomněli jsme ani na stodesáté výročí prvního koncertu České filharmonie, jež bude náš orchestr číslo jedna slavit na den přesně, tedy již 4. ledna. Tolik k nejdůležitějším aktualitám, vedle nichž jsme ale připravili i několik tzv. trvalek, které vás budou pravidelně provázet po celý příští rok. Především plníme slib z loňského roku a zahajujeme seriál o nejvýznamnějších operních divadlech v zahraničí, jehož se jako garant ujal zkušený autor Zbyněk Brabec. Když jsme uvažovali o námětech, jimiž se v podstatě nikdo nezabývá a přitom by neměly skončit v propadlišti dějin, přišli jsme na téma emeritních českých umělců, jejichž léta hvězdné slávy jsou sice již v nenávratnu, ale oni sami vždy budou tvořit neopominutelnou součást dějin naší kultury. Úvod, jenž by vás měl s naším úmyslem seznámit podrobněji, napsal dr. Josef Herman, který bude zároveň celý cyklus zaštiťovat, a tak se určitě i zde máme na co těšit. Nu, a protože jsme v nově zavedené rubrice ze světa hudebních nástrojů nechtěli zůstat pouze u aktualit, rozhodli jsme se do ní zařadit rovněž dvě významná témata, zpracovávaná jejich autory na pokračování. Pohled do světa houslařského řemesla v Čechách, zaměřený na zajímavou paralelu houslař houslista z pera Rafaela Broma, jenž sám výukou houslařského umění prošel, a Hudební nástroje evropského středověku, seriál, který pro vás bude připravovat odborník rovněž nad jiné povolaný, Lukáš Matoušek. Vzhledem k tomu, že do studií jsme ještě zařadili kapitoly s názvem Co snad nevíte o starší české hudbě, garantované jedním z našich nejvýznamnějších odborníků na tuto oblast, doc. Jaromírem Černým, pohled na toto období hudebního vývoje bude poměrně obšírný. A protože samozřejmě v žádném časopise nemůže chybět stěžejní rozhovor s významnou osobností, připravili jsme pro vás tentokrát sled nesmírně zajímavého vyprávění naší přední pěvkyně, která sklízela vavříny na všech prestižních scénách světa, Gabriely Beňačkové. Bonusem je pak vedle v tomto čísle dalších čtyř přidaných stran navíc multimediální CD, kde vedle archivu Hudebních rozhledů 2005, elektronického festivalového zpravodajství z Pražského jara, Smetanovy Litomyšle a 1. ročníku Prague Proms či rubriky Doporučujeme, kterou jsme vám chtěli usnadnit výběr akcí, jež můžete do konce sezony ještě navštívit, najdete i část s hudebními ukázkami z Mezinárodní soutěže Pražské jaro a z nahrávky a filmu věnovaných nejvýznamnějšímu hudebnímu projektu roku 2005, Dvořákově Svaté Ludmile. Obraťte list, milí čtenáři a milé čtenářky, průvodce světem hudby je váš Hana Jarolímková, šéfredaktorka HUDEBNÍ ROZHLEDY číslo ročník 58 Měsíčník pro hudební kulturu Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše Janáčka, Nadace OSA Šéfredaktorka: Hana Jarolímková Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová Redakční rada: Lubomír Brabec, Lucie Dercsényiová, Roman Dykast, Milan Hořínek, Ivan Štraus, Jan Vičar Externí spolupráce: Jitka Slavíková Výtvarné řešení: František Štorm Adresa redakce: Radlická 99, Praha 5 tel. šéfredaktor: (+420) tel. redakce: (+420) (+420) tel. sekretariát: (+420) fax: (+420) rozhledy@volny.cz Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele firma SEND Předplatné, P. O. Box Praha 4 tel.: (+420) fax: (+420) SMS: (+420) send@send.cz, Cena jednoho výtisku: 40 Kč Cena výtisku pro předplatitele: 30 Kč Distribuce a předplatné ve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o. Šustekova 8, P. O. Box Bratislava tel.: (+421) ,-2 časopisy (+421) ,-3 předplatné fax: (+421) predplatne@press.sk casopisy@press.sk, Cena jednoho výtisku: 60 SK Cena výtisku pro předplatitele: 50 SK Objednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s. r. o. administrace vývozu tisku Sazečská 12, Praha 10 tel.: (+420) fax: (+420) Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřednictvím internetového serveru Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR tel.: (+420) Sazba: studio Togga, Praha Tisk: Dvořák & syn, Dobříš Odevzdáno do sazby: Evidenční číslo MK ČR E1244 ISSN Na titulní straně Gabriela Beňačková Foto Jadran Šetlík

5 Setkání, na které se nezapomíná aneb o hudbě i životě s Gabrielou Beňačkovou Hana Jarolímková Setkání s paní Gabrielou Beňačkovou jsme si domlouvaly již několikrát, ale pokaždé z toho kvůli nějakému důvodu sešlo. Teprve během stříbrné neděle před nedávno uplynulými vánočními svátky jsme si dohodly v kavárně Slavie, jejíž genius loci je dodnes nerozlučně spjat s otiskem někdejší přítomnosti i těch nejvýznamnějších osobností našeho kulturního života, schůzku napevno a strávily spolu neopakovatelné dopoledne. Gabriela Beňačková je totiž nejen stále šarmantní krásnou ženou, kterou s její bohatou záplavou zlatých vlasů rozhodně nikdo nepřehlédne, ale zároveň skutečnou královnou operního zpěvu poctěnou celou řadou ocenění včetně národní umělkyně či titulu jednoho z nejváženějších, rakouské Kammersängerin, jež má dlouhé a dlouhé hodiny o čem povídat. Vždyť zpívala na nejprestižnějších pódiích po celém světě a v hodnoceních, kde byl její hlas s onou pověstnou tzv. slovanskou slzou opěvován jako jeden z nejkrásnějších, se dostala mezi deset nejlepších pěvkyň mezinárodních scén. V bývalém paláci hrabat Lažanských, kde v letech bydlel i Bedřich Smetana, jsem tedy okouzleně naslouchala vyprávění, jež mě zavedlo do světa prosyceného nejen vůní divadelních líčidel, ale i neopakovatelně povznášející atmosféry úspěchu, s nímž však často ruku v ruce chodívá i zdrcující pocit prohry, jejíž ortel mohou nad pěvci v tu chvíli vynést všemocní diváci rozhovor 3 ODvažTE LANA, LOĎ PLUJE DÁL foto archív Národní divadlo a vstup na mezinárodní scénu Ve Zlaté kapličce jsem začínala v roce 1970 svou první životní premiérou, Natašou Rostovovou v Prokofjevově Vojně a míru. Již o rok později jsem ale pod taktovkou Jaroslava Krombholce nastudovala i svou druhou premiéru, Mařenku v Prodané nevěstě, kterou jsem na konci roku 1974 zpívala i ve Státní opeře v Mnichově. Také rok následující byl pro mě velmi důležitý, protože jsem tehdy v Národním divadle zpívala i svoji třetí premiéru Jenůfku v Její pastorkyni Leoše Janáčka, kterou jsem potom opět tentokrát v němčině nastudovala pro Státní operu v Mnichově. Zde mi byly posléze geniálním dirigentem, prof. Wolfgangem Sawallischem (s nímž jsme se znali již z pražských provedení děl A. Dvořáka Stabat mater a Requiem s orchestrem České filharmonie), nabídnuty i další role. Jako stálý host jsem tu potom zůstala celých dvacet let. Věrná jsem byla ale i Vídeňské státní opeře, kde jsem na sezonu rovněž podepsala smlouvu na provedení Jenůfky v němčině, a v níž jsem jako stálý host zůstala ještě o celé dva roky déle. Byla to krásná doba, a to i přesto, že vídeňské publikum je pověstné naprostou nesmlouvavostí, provázenou leckdy i nejrůznějšími, ne zrovna příjemnými skandály. V průběhu sezon jednotlivé sólisty dokonce vyhodnocovalo, a tak ti, kteří se dostali na výsluní jeho zájmu a stali se uctívanými miláčky číslo jedna (čehož jsem poměrně záhy ke své velké radosti dosáhla i já), požívali titulu Liebling, a ti, kteří sítem těchto přísných kritiků neprošli, museli čelit ostrým výpadům a mnohdy ustát i označení velmi nevybíravá. Svět naší branže obzvláště v bývalém hlavním sídle rakouské monarchie je však natolik tvrdý a nekompromisní, že ani ten, kterého jeden večer posluchači vynášeli až do oblak, druhý den nemohl propadnout. Přesto Vídeňská státní opera byla a zůstane mým nejoblíbenějším operním domem Modlitba Jenůfy (Její pastorkyňa), Vídeň Ne vše ale provázelo štěstí Jak se mi zpočátku dařilo v Evropě, tak mi ale nevyšel debut v newyorské Metropolitní. Mým prvním angažmá tu byli v roce 1979 Wagnerovi Mistři pěvci norimberští, ale já, bohužel, hned v prvních dnech dost vážně onemocněla (dostala jsem zánět mozkových blan), a tak jsem to po třech týdnech proležených na hotelovém pokoji vzdala a odletěla domů, kde jsem se pak léčila ještě dalších dvaapůl měsíce. Nástup se mi tudíž vůbec nevydařil a tak jsem se celou řadu let Metropolitní vyhýbala. Obzvláště po zkušenosti s Pragokoncertem, který mi tehdy dokonce předložil i účet za hotelový pokoj, a můj manžel musel nakonec shánět dolary, abychom to mohli vůbec zaplatit. Odjela jsem však potom do Jižní Ameriky, do Buenos Aires, kde jsem zpívala Taťjanu z Eugena Oněgina a v Teatro Colón pobyla téměř tři měsíce. Tehdy jsem už ale měla dceru, a protože jsem emigrovat nehodlala (moje sestra byla televizní hlasatelka a můj tatínek advokát a ti by na to těžce doplatili), tak jsem začala raději přijímat pouze nabídky z Evropy, abych nebyla tak daleko od domova. Teď bych se možná rozhodla jinak, ale nic už nejde vrátit, tudíž nemá žádný smysl se ohlížet zpátky, přesně podle mého životního motta odvažte lana, loď pluje dál!

6 4 rozhovor foto archív Nahrávání CD s Rudolfem Firkušným pro firmu Sony (písně A. Dvořáka, L. Janáčka a B. Martinů), které získalo cenu Grammy, New York Jako ve zlaté kleci Dnešní generace si vůbec neuvědomuje, jakého privilegia se jí dostalo tím, že se otevřely hranice a změnilo se společensko-politické klima a možnosti seberealizace. Já mám např. kolem pětadvaceti nahrávek a být to dnes, tak jich mám stovky. Spolupráci mi totiž snad tisíckrát nabízela nejen firma Decca či Deutsche Gramophon, ale například i Sony, kde jsem mohla začít nahrávat v podstatě okamžitě. Já ale byla vázaná smlouvou u Supraphonu a tudíž nebyla šance, stejně jako projekty, které by šly mimo Pragokoncert, kde jsem z koncertu dostávala poloviční a často čtvrtinový honorář a neměla jsem nejmenší možnost se z toho nějak vymanit. Ani dnes to však není úplně bez problémů, běh světa se velice zrychlil a když přijde mladý pěvec do divadla, okamžitě musí ukázat, co umí, zkušenost nezkušenost Pravidla, kterými je nutno se řídit, aby se člověk dostal mezi ty nejlepší Pokud chcete proniknout mezi špičku, musíte dřít, cvičit a respektovat určitá pravidla, podle nichž se díla, která tvoří základ repertoáru každého pěvce mého typu, zpívají po celém světě. To znamená nejen techniku a výraz, ale i dech, způsob, jakým se dělají fráze, místa, kde je accelerando či naopak ritardando, kde piano a kde forte Když jsem v době studií na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě vyhrála pěveckou soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech a stala se její absolutní vítězkou, dostala jsem nabídku roli Mařenky v Prodané nevěstě, kterou jsem se sice poctivě naučila od a až do z, ale teprve až při zkouškách v pražském Národním divadle (kam už jsem nastoupila do angažmá) s Jaroslavem Krombholcem jsem si uvědomila,

7 rozhovor 5 jak se vlastně celé dílo vyvíjí. Samozřejmě nejlepší je přijít na scénu a dopředu mít naučený part tak, jak by měl přibližně ve svém konečném výsledku vypadat a potom to již pouze dolaďovat a trénovat. Já jsem se hodně těch fines, bez nichž kýženého výsledku nedocílíte, naučila zejména díky poslechu nahrávek pěvkyň takových proslulých jmen jako Maria Callas, Renata Tebaldi či Mirella Freni, které vystupovaly pod taktovkami neméně proslulých osobností typu Artura Toscaniniho, Herberta von Karajana nebo Leonarda Bernsteina. Když pak k tomu přidáte ještě kus sebe sama, je to teprve to pravé Dirigent je navzdory všem současným trendům v opeře nejdůležitější a to ať si říká kdo chce, co chce. Je to pořád opera a někdo vám tu první dobu prostě dát musí, a to i kdyby se všichni postavili na hlavu. Tak je to po celém světě. A když pak přijdou ansámbly a sbory, opět to musí držet dirigent, osobnost, která logicky celé dílo ovládá. Mým miláčkem byl třeba Václav Neumann, s nímž jsme si opravdu padli do oka a vzájemně se respektovali. Naučil mě strašně moc, stejně jako můj velký přítel Jiří Kout, s nímž jsem se posléze sešla i v Metropolitní, či Jaroslav Krombholc. S Jiřím Bělohlávkem jsme se vlastně až na to jediné představení Jenůfy v Národním divadle před pěti lety pracovně nesešli, a to přesto, že jsme se vždy vzájemně ctili. Velkou školu discipliny, píle, respektování notového zápisu a oněch daných zákonitostí, o nichž jsem mluvila před chvílí, jsem však potom dostala zejména od Wolfganga Sawallische, který byl šéfem Mnichovské státní opery, kde jsem tehdy pod Krombholcovou taktovkou, jak jsem již řekla začínala s Mařenkou. Byla to geniální německá škola, která nás tehdy naučila opravdu velice tvrdě pracovat. Já bych se neodvážila přijít na zkoušku nepřipravená. To prostě neexistovalo. A protože jsem všechny jeho požadavky plně respektovala, spolupracovali jsem posléze velice intenzivně, a to i na celé řadě koncertů. Vedle Schumannovy Genovevy či řady kompozic W. A. Mozarta včetně Kouzelné flétny, kde jsem pod jeho taktovkou zpívala Paminu, jsme spolu dělali i celou řadu dalších vokálně-symfonických či operních děl včetně např. Beethovenovy Missy solemnis a Deváté symfonie. Profesor Sawallisch si mě vybíral především pro lyrické role, které mému hlasu vyhovovaly asi nejlépe. Musela jsem ale samozřejmě během své kariéry zpívat i ty, které jsou určeny mladodramatickému sopránu. Z dalších světových dirigentů, které bych chtěla vzpomenout, pak určitě nemohu vynechat Nella Santiho, skvělého odborníka zejména na operní tvorbu verismu. Umí hrát na několik nástrojů, nic mu neuteče a je to jeden z nejlepších pedagogů, jakého může pěvec potkat. Když se naučíte některé dílo s ním, nikdy už z něj nezapomenete ani notu, ale a to především nikdy ho už nedokážete zpívat jinak, protože on snad všechny ony specialitky z dob těch největších pěvkyň perfektně zná. Vynikající však byli i Giuseppe Sinopoli, Claudio Abbado, Carlo Maria Giulini, Bretislav Klobučar, García Navarro I moderní režie může být samozřejmě skvělá Já moderní výtvarné umění obdivuji, a tak jsem rovněž schopna akceptovat i vysoce moderní režii. Musí být ale adekvátní tomu, co jsem schopna ztvárnit. Dříve se vycházelo především ze základů, které byly napsány v klavírním výtahu, což mělo bezesporu své výhody. Když nás na tu roli bylo např. sedm a každý, dejme tomu, po šesti představeních odcházel, byl snadno nahraditelný a režisér nemusel nic zásadního měnit a něco vymýšlet. Stačilo podívat se na video a jít na scénu, protože se to hrálo, řekněme, v pěti divadlech téměř stejně. Samozřejmě, že i tehdy však existovaly výjimečné režisérské osobnosti, které tomu daly neopakovatelného ducha jako např. naprostý génius, Jean Pierre Ponnelle, který si jako architekt i scénu navrhoval úplně sám! Dnes, kdy jsou představení, při jejichž realizaci se často vychází z detailů, daleko složitější, je zmíněný způsob nastudování nového díla většinou označován jako klišé, ale já s tím rozhodně nemohu souhlasit, naopak z určitého hlediska to bylo vysoce produktivní. Pokud je ale vize nějakého současného režiséra dobrá, proč ne? V minulém roce jsem při otevření nové sezony v Metropolitní opeře viděla Tristana a Isoldu, naprosto moderně ztvárněné představení, založené víceméně na scéně a světlech, a přitom to bylo nádherné Jedním z opravdu avantgardních režisérů byl např. Kurt Horres, s nímž jsem v roce 1984 dělala ve Vídni velice moderní Pikovou dámu, kterou jsem zpívala s Vladimirem Atlantovem. Celé představení se odehrávalo převážně na hřbitově v krásných, ušlechtilých ruských róbách, vše bylo pouze černobílé, a přitom to působilo velice přesvědčivě a emotivně. Dalším modernistou ve svém oboru byl Ken Russel, anglický filmový režisér, s nímž jsem nastudovala ve Vídni Fausta a Markétku. Řada věcí, které si vymyslel, jako např. pozlacenou krávu stojící na jevišti, z níž se poté, co ji Mefistofeles nakopl, sypaly dukáty, by se mohla zdát jako diskutabilní, ale jednalo se o velice sugestivní představení, které tehdy bouřilo celou Vídní. Davy sice bučely a ječely, ale bylo stále vyprodáno V Mnichově jsem v Její pastorkyni zase zažila slavného Günthera Rennerta a ve Vídni a v Metropolitní, kde jsem tehdy zpívala Rusalku, vynikajícího Ottu Schenka. Dodnes mi v uších zní jeho Gabičku, jak mě oslovoval Richard Wagner Většina divadelních intendantů tvrdila, že mého hlasu, zaměřeného především na tzv. spinto obor s onou pověstnou foto Jadran Šetlík

8 6 rozhovor slovanskou slzou, je na Wagnera škoda, protože jeho opery zpívají většinou takové ty hlasy heroiny, jejichž předností je zejména velká výdrž. Já však tvrdím, že to není úplně tak pravda, protože Wagnerova díla jsou velice hluboká a krásná, i když technicky velmi obtížná, v nichž se musíte na jejich délku předem naladit a zejména vnímat důkladně text, na němž jsou založena. Z technického hlediska pak představuje vzhledem k horizontální struktuře Wagnerových kompozic asi nejvýznamnější odlišnost jiný způsob dýchání a frázování. Já jsem měla v repertoáru Bludného Holanďana Sentu a Tannhäusera Elisabeth, kterých jsem se nazpívala až až, v Curychu, Stuttgartu, Hamburku, Janově, Madridu Rovněž jsem nastudovala celého Lohengrina, ale režie Roberta Wilsona, založená nejenom na střídání přesného držení prstů, loktů apod., které jsem dřeli řadu dnů, ale i na tom, že jsme ani při milostném duetu spolu nesměli komunikovat a dávat najevo nějaké city, mně nevyhovovala, a tak jsem nakonec z představení odstoupila. Mám však pořád zálusk na Tristana a Isoldu, ale ještě počkám. Zatím mi stačí alespoň Smrt Isoldy koncertně Zamilované role Jednou z mých nejzamilovanějších rolí je samozřejmě Jenůfka, která mě provází celý umělecký život téměř 35 let. Mám ji neskutečně v sobě zažitou, a tak stále váhám s nastudováním Kostelničky. Moc ráda mám ale i Káťu Kabanovou, Mimi, Leonory ze Síly osudu a Fidelia či Desdemonu, kterou jsem podobně jako Madeleinu z Andrey Chéniera zpívala hodně s mým vynikajícím kolegou a partnerem Plácidem Domingem. Byla to pokaždé nádherná, téměř božská představení, umělecky naprosto vyrovnaná a naplněná Po boku dalších hvězd Bylo jich hodně. Například Peter Dvorský, s nímž jsem zpívala především Rusalku a Bohému, Francisko Araiza, Franco Bonisolli, skvělý Thomas Hampson či Luis Líma, se kterým jsme se setkávali po celém světě. Z kolegyň bych pak vzpomenula např. Leonii Rysanek a Senu Jurinac vynikající Kostelničky. Také jsem zpívala s Lucianem Pavarottim, který na jevišti hodně improvizuje. Byl opravdu nevyzpytatelný a vždy vás něčím překvapil. Jako jediný z pěvců, které znám, pil po celou dobu představení vodu se spoustou ledových kostek, které navíc ještě chroupal Rusalka opera milovaná po celém světě Ve Vídni patřila Dvořákova Rusalka, režírovaná tehdy Otto Schenkem, k nejvyprodanějším představením vůbec stejně jako později v Metropolitní, kam se celá produkce v roce 1993 přestěhovala. Obzvláště v Americe, kde jsem ji vlastně premiérovala, sklízela obrovské úspěchy, provázené fantastickými kritikami a ohlasy. Prince se mnou tehdy ve Vídni zpíval Peter Dvorský a v MET Ben Heppner, v jehož repertoáru byl např. i Janáčkův Laca. Inscenace se potom hrála i v dalších zemích, kde za mě převzala štafetu Renée Fleming Rudolf Firkušný nejfantastičtější klavírista, jakého jsem kdy v životě poznala K Americe, konkrétně k městu New York se ještě váže moje spolupráce s českým klavírním virtuosem, Rudolfem Firkušným, jemuž jsem měla to privilegium říkat Rudynku a s nímž jsme mezi představeními Rusalky v MET pro firmu Sony natočili CD s písněmi A. Dvořáka, L. Janáčka a B. Martinů, za kterou jsme dostali cenu Grammy. I když už mezi námi není, vždycky na něho budu vzpomínat jako na nejcitlivějšího, nejnoblesnějšího a nejfantastičtějšího klavíristu, s nímž jsem kdy spolupracovala Dodnes nesplněný sen, Maršálka v Růžovém kavalírovi Role, k níž jsem se dosud nedostala a po které jsem vždy velmi toužila, je Maršálka v Rosenkavalierovi. Nevím, někdy vás některé věci v životě minou, ani si neuvědomíte jak Vokálně-symfonický repertoár a písňové recitály Opery samozřejmě nejsou mou jedinou láskou. Je i řada nádherných děl vokálně-symfonických, které mám ve svém repertoáru a zpívala jsem je nejen s naší Českou filharmonií, ale i s nejrůznějšími světovými orchestry včetně Londýnské či Mnichovské filharmonie. Milovala jsem např. Mahlerovu Osmou symfonii a Verdiho Requiem, které jsme např. s Londýnskou filharmonií a Giuseppem Sinopolim zařadili do turné po Japonsku. Sinopoli měl tenkrát na pódiu k dispozici tři sbory tedy celkem 502 pěvců a bylo to opravdu úžasné. K dílům, které si v mém srdci našly své stálé místo, ale určitě patří i Dvořákovo Stabat mater, Requiem, Te Deum či Svatební košile, Beethovenova Devátá a Missa solemnis, Mozartovy mše C dur a c moll a Requiem, monumentální Schönbergovy Gurre-Lieder, které jsem zpívala mnohokrát pod taktovkou Wolfganga Sawallische a řada dalších kompozic včetně Janáčkovy Glagolské, kterou jsem naposledy provedla s Českou filharmonií a současným šéfdirigentem Zdeňkem Mácalem. S nimi jsem rovněž byla na turné se Straussovými Čtyřmi posledními písněmi. Strauss patří vůbec k mým velkým oblíbencům A co budoucnost? Já momentálně moc neplánuji. V posledních čtyřech letech jsem to neměla zrovna v životě jednoduché. Onemocněla jsem, zemřel mi manžel a do velmi vážného zdravotního stavu se dostala i moje maminka, o kterou se teď se sestrou starám (a ne marně, uzdravuje se velice dobře). Vzhledem k tomu ale, jak se říká, nevím dne ani hodiny. Večer si lehnu a nedokážu odhadnout, co bude ráno, jestli budu muset odletět do Bratislavy za maminkou, nebo budu moci zůstat u dcery a vnoučat, nevím Ale jak jsem říkala již na začátku našeho rozhovoru, člověk se nesmí ohlížet, ale žít dál. Mám velkou chuť vrátit se ke starší muzice, a tak se moc těším na červnový koncert s orchestrem Virtuosi di Praga, s nímž budu zpívat výběr z árií W. A. Mozarta. Dále budu zpívat Straussovy Čtyři poslední písně na Žofíně s orchestrem Národního divadla, řízeného Johnem Fiorem, který se zde tak skvěle uvedl při loňském uvedení kompletního Ringu a zná mě dvacet let. Jinak promýšlím nový písňový repertoár, kde patrně opět nebudou chybět moji oblíbenci Richard Strauss a Gustav Mahler a písně Roberta Schumanna a Franze Schuberta. Všechno chce ale svůj čas Nikdy jsem nechtěla pražské publikum ignorovat Zcestovala jsem celý svět, vystupovala na nejprestižnějších scénách a pódiích a s nejvýznamnějšími pěveckými partnery i dirigenty, ale dodnes mě mrzí, že jsem musela opustit prkna Národního divadla. V roce 1981, kdy jsem měla podepsanou smlouvu s Plácidem Domingem ve Vídni na Andreu Chéniera, mě tu v podstatě donutili podat výpověď a to z důvodů (tak je to doloženo v zápise), že zpívám špatně a falešně! Do Zlaté kapličky jsem se potom vrátila pouze na jediné představení Libuše při slavnostním znovuotevření Národního divadla v roce 1983 a potom až po celých osmnácti letech, kdy jsem tu pod taktovkou Jiřího Bělohlávka opět pouze jednou zpívala s bratry Dvorskými Její pastorkyňu. Kdyby se však tohle všechno nestalo, celý život bych zůstala Národnímu divadlu věrná

9 stav Mozartova bádání Tomislav Volek Velká jubilea jsou vždy i výzvou k bilancování. Avšak i pouhý pokus poodkrýt při příležitosti 250. výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta onu kolosální sumu poznatků, k nimž v případě této osobnosti a její tvorby dospěly věda a interpretační umění, je dnes mnohem nesnadnější než tomu bylo v roce 1956 při dvoustém výročí. Nejen proto, že soubor vědeckých poznatků se za uplynulých 50 let obrovsky rozrostl, což je povznášející, ale že ve sféře hudební interpretace vstoupily do hry dvě vzájemně protikladné tendence, tj. na jedné straně úsilí co nejvěrněji interpretovat partituru, na druhé straně názor operních režisérů, kteří se cítí být takřka spoluautory díla, nakládají s ním dle své libovůle a dílo předkládají publiku ve značně změněné podobě. Začněme s nesporně pozitivními výsledky ve sféře vědeckého poznání. Podílejí se na něm doslova stovky badatelů z mnoha zemí, přičemž v kvantitě jsou nápadné rostoucí aktivity vědců amerických. Z jednotlivých projektů největší pracovní kapacitu poutalo vydávání Mozartova díla formou nové kritické edice (Neue Ausgabe sämtlicher Werke), započaté v roce S rokem 2006 dosáhne nevídaného čísla v případě tvorby jednoho skladatele 130 svazků v 10 řadách. Jde o dílo editorů tří generací. Těžkým handicapem edice se stalo, že pro vydání některých klíčových děl nebyly k dispozici Mozartovy autografy, vyvezené za války z Berlína do tajených úkrytů, přičemž s velkým krakovským fondem se mohli editoři seznámit až v roce To negativně poznamenalo např. vydání Idomenea, Kouzelné flétny a dalších děl, z nichž některé pokud by měly dostát všem požadavkům kritické edice by měly být vydány znovu. Paralelně s edicí díla probíhalo vydávání 4 svazků korespondence a zápisků členů rodiny Mozartovy, provázené 3 svazky pečlivých komentářů a indexů. (V roce 2006 bude jejich reedice doplněna svazečkem doplňků.) Mohutný svazek písemných dokumentů k Mozartovu životu a dílu byl vydán v roce 1961 a dosud k němu byly připojeny dva svazky dodatků. Ve stejném roce byl pod názvem Mozart und seine Welt in zeitgenössischen Bildern vydán pečlivě připravený svazek mozartovské ikonografie, obsahující mj. i velkou partii o podvrzích, v níž byla početně zastoupena i tehdejší muzejní expozice na Bertramce. Osou dalšího výzkumu se stalo 6. vydání silně rozšířeného Köchelova seznamu v roce 1964, následované několika reedicemi. Po 40 letech jeho užitečné existence by ovšem dnes už byla třeba jeho další opět rozšířená a korigovaná redakce. Hodlá ji uskutečnit skupina amerických mozartologů pod vedením autora rozsáhlé monografie o Mozartových symfoniích Neala Zaslawa, ale po dosavadních zkušenostech se Evropanovi zdá, že takový projekt je příliš těžké realizovat jinde než na evropské půdě. Podobně jako v bachovském výzkumu musela být i v pokročilém stádiu výzkumu mozartovského systematicky prozkoumána a definována chronologie vývoje Mozartova písma ( Schriftchronologie ), a to především notového. Tento extrémně náročný úkol zvládl ve velkém rozsahu nejzkušenější mozartovský editor Wolfgang Plath. Paralelou k výzkumu písma se stal výzkum papírů Mozartových autografů. Zatímco však výzkum písma mohl Plath i díky fotokopiím absolvovat takřka celý v Salcburku, zkoumání papíru repro archív události Mozart Kresba stříbrnou tužkou podle posledního Mozartova portrétu z dubna 1789, jehož autorkou je Dorothea Stock. vyžadovalo objíždět po desítky let takřka celý svět a v knihovnách i v soukromých tresorech mnohdy neochotných sběratelů vyškemrávat přístup k přísně střeženým drahocenným autografům. Anglický staromládenecký gentleman Alan Tyson obětoval tomuto úkolu značnou část svého života. Jako elitní průkopník vytvořil k danému úkolu původní metodiku popisu, počínající rozměry papíru a končící reprodukcí vodoznaků, jejich určením a datací. Díky kolosálnímu množství detailních zjištění uvedených badatelů doznala chronologie Mozartovy tvorby mnoha korektur. Nejsou tak zásadní jako tomu bylo v případě analogického výzkumu Bachových autografů, ale některé jsou přece jen významné. Není zajisté zanedbatelné např. zjištění, že tzv. 1. koncert pro lesní roh nevznikl jako svého druhu první, ale jako poslední atd. V průběhu vydávání kritické edice se postupně objevovala další a další badatelská a editorská manka a z důvodné snahy je zlikvidovat vzniklo 18 svazků doplňků. Z nich stojí významově v popředí výsledek prvního systematického výzkumu Mozartových skic a fragmentů. Po generace byla tradována představa, k níž zavdal několika výroky v korespondenci příčinu sám Mozart, že totiž kompoziční proces u něho probíhá obvykle v hlavě a až po jeho ukončení dílo v rychlosti zapisuje. Takové výroky jistě nebyly v naprostém rozporu se skutečností, ale mnohdy tomu bylo z různých příčin prokazatelně přece jen jinak. Postupné nálezy stovek skic a řady fragmentů prokázaly, že i u Mozarta si kompozice náročnějších hudebních struktur vynutila např. zápis začátku skladby v hlavních hlasech. Jindy šlo o návrh árie pro prestižního pěvce a konečné rozhodnutí o skladbě samé padlo až po 7

10 8 mozart jednání s ním. A tak dále. Mladý muzikolog Ulrich Konrad byl proto vedením edice pověřen soustředit všechny dochované skicy a fragmenty, které se dosud podařilo nalézt, utřídit je a ve dvou svazcích je dodatečně připojit k edici díla. Název jeho z této práce vzešlé knihy Mozarts Schaffensweise: Studien zu den Werkautographen, Skizzen und Entwürfen (1992) sice slibuje více než kniha obsahuje, ale o určitých aspektech Mozartova tvůrčího procesu přinesla skutečně mnoho nových poznatků. Nepochybně i v uznání objevnosti tohoto výzkumu bylo Konradovi svěřeno heslo Mozart v novém vydání encyklopedie MGG a na prosincovém zasedání vedení mezinárodní nadace Mozarteum 2005 byl zvolen do jejího čela. Objevila se i řada zcela nečekaných zjištění velkého dosahu. Tak např. v roce 1996 zveřejnila jedna italská badatelka svůj nález, který v určitém ohledu vrhl nové světlo i na údaje uvedené a hlavně ty neuvedené, tj. zamlčené v dopisech Leopolda Mozarta. Rita Peirettiová totiž zjistila, že árie Mitridata z Mozartovy stejnojmenné opery Vado incontro al fato estremo není od Mozarta, třebaže se nachází ve všech dobových opisech Mozartovy opery a tudíž i v kritické edici díla (autentická Mozartova árie je tam připojena pouze v dodatku) a rovněž v nahrávce díla. První představitel Mitridata v Miláně si totiž prosadil, že při provedení Mozartovy opery bude místo předložené árie Mozartovy (toho čtrnáctiletého kluka z ciziny) zpívat árii ze stejnojmenné opery Q. Ga spariniho z roku Leopold Mozart se o tom v dopise do Salcburku slovem nezmínil a tudíž to do roku 1996 nevěděl ani mozartovský výzkum. Nemenší dosah měl ve stejném roce publikovaný objev dvou amerických badatelů (B. A. Brown a A. Rice), kteří si při prohlížení lístkového katalogu hudební sbírky vídeňské Národní knihovny povšimli dvou hudebnin s textem z Così fan tutte, ale pod jménem Antonio Salieri. Tím bylo odhaleno cosi podstatného: libreto této opery napsal Da Ponte původně pro dvorního kapelníka Salieriho a ten začal skutečně operu komponovat, pak si však zřejmě uvědomil, že nedokáže hudebně vyjádřit např. delikátní odstíny zpěvu, jímž se mladý muž sice uchází o přízeň krasavice, ale ve skutečnosti ji vůbec získat netouží a svůj zájem jen předstírá. Po několika dokončených číslech hudebně zcela nenapadnutých raději kompozice zanechal. Co však musel jako neúspěšný autor zažívat, když po čase slyšel Mozartovu skladbu, a to včetně partií, které se jemu samotnému zhudebnit nepodařilo!? Teprve po tomto objevu bylo možno správně porozumět do té doby přehlíženému výroku staré vdovy Konstance Mozartové, zaznamenanému v Salcburku anglickým manželským párem Novello, že Salieriho nepřátelství začalo s Mozartovou kompozicí Così fan tutte. Sám operu začal, ale vzdal, protože ji považoval za nehodnou (unwürdig) zhudebnění. Přes objevy uvedeného druhu je i neinformovanými nadúředníky v hudbě občas vyslovován podiv nad tím, že se mají věnovat peníze dokonce i na mozartovský výzkum. Copak po dvou staletích je možno ještě něco objevovat? Nač chcete ještě přijít? Tazatelům tohoto druhu nemá smysl předkládat některý ze subtilních, leč závažných problémů, ale i oni snad porozumí závažnosti nedávného a naprosto šokujícího objevu ve starých registrech vídeňského soudu, že totiž kníže Karel Lichnovský zažaloval Mozarta o částku 1435 zlatých a 32 krejcarů a spor roku 1791 vyhrál. Jsme konfrontováni se zdrcujícím faktem: Mozart měl nedlouho před smrtí zaplatit bohatému šlechtici částku, která mnohonásobně překračovala jeho celoroční plat jakožto hudebníka v dvorních službách. K tomu měl zaplatit i soudní poplatky ve výši 24 zlatých. Spisy této záhadné kauzy byly dávno skartovány a stručný záznam v registru více nevypovídá, takže nic nevíme o tom, jak mohl tak kolosální dluh, spočítaný i na krejcary, vzniknout. Likvidování společensky nepříjemné korespondence a zřejmě i listinných dokumentů vdovou Konstancí mělo očividně mnohem větší rozsah, než se dosud odhadovalo. Avšak: do úvah o vzniku Kouzelné flétny, Tita a Rekviem je dnes nutno zakalkulovat i skladatelovu nanejvýš stresovou situaci v souvislosti se soudně vymáhaným dluhem. A jak potom nahlížet na zvlášť tristní způsob Mozartova pohřbu? Za samostatný pasus stojí na závěr naší krátké úvahy aktivity amerických mozartologů. Představují zvláštní skupinu, které finanční zdatnost různých amerických nadací umožňuje obvykle několikaleté studijní pobyty v Evropě, věnované intenzivnímu výzkumu určitého tematického okruhu. Z tohoto výzkumu vzešlé práce představují významný přínos zvláště tehdy, když se věnují lokálním tématům, které dlouhodobě zanedbával např. rakouský výzkum: instituce vídeňské dvorní opery v době Mozartově a její repertoár, vídeňské opisovačské dílny, singspielová tvorba Mozartových současníků atd. Problém pak leží jinde: kdo nenasával od dětských let Evropu a její minulost, mívá i po skvělé profesionální přípravě s interpretací některých historických detailů takřka nepřekonatelné interpretační potíže. Doufejme, že budoucnost všechno napraví. Salcburk a vídeň oslavují Jana Vašatová Mozartovo 250. výročí narození si bude 27. ledna připomínat celý kulturní svět podobně jako 5. prosince 215 let ode dne, kdy zemřel. Celý příští rok je takto výrazně ohraničený a nabízí tedy velký prostor k oslavám. Přední místo zde samozřejmě zaujmou dvě hlavní rakouská mozartovská města, kde se i běžně setkáváme s Mozartem téměř na každém kroku Salcburk a Vídeň. V Salcburku se Mozart narodil, v salcburském Dómu, ve kterém měli svatbu jeho rodiče, byl pokřtěn a sám zde působil jako varhaník, v Salcburku jsou s jeho životem spojeny dva domy rodný v Getreidegasse a ten, kde Mozartovi bydleli od r. 1773, na druhé straně řeky na někdejším Hannibalově náměstí (dnes Makartplatz). Nedaleko města se nachází i vesnička St. Gilgen, odkud pocházela Mozartova matka a kde dožila jeho sestra Nannerl (přestože tu Mozart nikdy nebyl, i zde se o prázdninách uskuteční drobné slavnosti). V Salcburku sloužil Wolfgang Amadeus podobně jako jeho otec Leopold arcibiskupu Schrattenbachovi, který ho přes veškeré pozdější rozepře velice podporoval; rád jezdil do Hellbrunnu a chodil do kaváren, z nichž některé fungují dodnes. V Salcburku Mozart strávil dvě třetiny svého života, odsud vyjížděl na koncertní cesty a zde vznikla velká část jeho díla, vedle raných oper hlavně symfonického a komorního a především celé jeho dílo sakrální. Mozartovy mše budou také znít volně pro všechny příchozí celý příští rok o nedělích a svátcích v salcburském dómu, klášterním kostele Sv. Petra, Františkánském kostele a poutním kostele Maria Plain severně od města, kde měly svou premiéru. Dominanta města středověká pevnost Hohensalzburg foto archív

11 mozart foto archív Vídeňská státní opera V obou Mozartových salcburských domech jsou běžně přístupné zajímavé expozice, teď k nim přibude několik mimořádných výstav ovšem nejvýznamnější výstava je plánována od 27. ledna 2006 do 7. ledna 2007 do nového domu salcburského muzea Carolina Augustea v Nové rezidenci na Mozartově náměstí, která pod titulem Viva! MOZART přinese v moderní instalaci vedle autografů Mozartových raných děl, nástrojů a např. dopisů a obrazů i připomínky tehdejší společnosti okolo mladého skladatele. Ve dnech 27. až 29. led na bude také pod heslem Město jako jedno velké jeviště probíhat nejen v koncertních sálech, ale i na náměstích, uličkách či dvorech domů zahajovací festival, v jehož rámci se bude nejen na všech místech hrát, ale nejrůznější instituce budou pořádat dny otevřených dveří. Mezinárodní Mozartovy týdny, které už půlstoletí pořádá salcburská nadace Mozarteum, se tentokrát uskuteční od 20. ledna do 5. února a vedle opery La Finta Giardiniera přinesou ostatně jako obvykle řadu vynikajících koncertů, k jejichž protagonistům patří vedle Wiener Philharmoniker a dirigentů Riccarda Muttiho či Nikolause Harnoncourta i místní slavná tělesa Camerata Salzburg a Mozarteum Orchester. Mezinárodní nadace Mozartea v průběhu roku pořádá i cyklus soudobé hudební tvorby v konfrontaci s Mozartovou hudbou s titulem Dialogy. Připraveny jsou nejen koncerty, ale i literární pásma, netradiční divadelní formy apod. Mozartovým operám otevře své jeviště i Landestheater (Zemské divadlo) a samozřejmě slavné loutkové divadlo Marionettentheater, který ovšem běžně Mozartovy opery uvádí, ale v roce 2006 přidá ještě samostatné odpolední hodinové výhradně mozartovské pořady. Všech dvaadvacet Mozartových jevištních děl pak uvedou Salzburger Festpiele. Tento 85 let starý mezinárodní hudební festival se na tento výjimečný projekt chystá už několik let, na programu budou jeho vlastní inscenace i inscenace vzniklé v koprodukci s dalšími operními scénami. Po celý rok se návštěvníci Salcburku budou moci těšit z Mozartovy hudby v cyklu 30 mimořádných koncertů Best of Mozart ve Velkém sále Mozartea. Kina budou promítat filmy o Mozartovi, jeho díla budou pravidelně zaznívat i na zámku Mirabell, v knížecích pokojích pevnosti Hohensalzburg, v Residenci, Barokním muzeu apod. a dokonce i ve spojení s dobovými kulinářskými požitky v salcburských restauracích O nic hůře na tom nebude ani Vídeň, kde Mozart žil a tvořil od svých 25 let. Hlavní město mocnářství však s otcem navštívil už jako šestiletý v Schönbrunnu se po koncertě usadil císařovně Marii Terezii na klíně I Vídeň měla pro Mozarta svá půvabná zákoutí a místa na slunci (i místa stinná): nebyl jenom Hofburg a střídavá pochopení a nepochopení ze strany dvora, ale i chrám Sv. Štěpána, kde si Mozart bral Konstanci Weberovou (a kde bylo jeho tělo po smrti vykropeno v tamější kapli), dům v Domgasse č. 5, kde prožil asi nejšťastnější a nejplodnější léta svého života zde v prvním patře, kde Mozartovi bydleli, vznikla Kouzelná flétna a Únos ze serailu, začal zde i práci na Figarově svatbě. Dříve zde býval jenom skromnější skladatelův památník, ale v den skladatelových narozenin bude tento dům celý zpřístupněn jako Mozarthaus. V centru Vídně stával i dům, kde Mozart zemřel ale v Rauhensteingasse je na jeho místě známý obchodní dům Nedaleko něho byl před několika lety otevřen Haus der Musik (Dům hudby), kde je jeden sál také věnován Mozartovi. Ke skladatelovu odkazu se před lety hlásil i Theater an der Wien (Divadlo na Vídeňce), který se v lednu 2006 otevře jako ryze mozartovská scéna. V průběhu jubilejního roku zde bude postupně inscenováno 7 Mozartových oper (Idomeneo, Lucio Silla, La Clemenza di Tito, Don Giovanni, Kouzelná flétna a Così fan tutte), oratorium Die Schuldigkeit des ersten Gebots (Povinnost prvního přikázání) a v baletní podobě Rekviem, proběhne řada koncertů a překvapivě zde bude uvedena i opera Plameny Ervína Schulhoffa. Nechybí ani světová premiéra hudebního divadla s názvem Odio Mozart (Nenávidím Mozarta) Bernharda Langa na libreto Michaela Sturmingera. Ve Vídni se soustředily k organizaci mozartovských oslav snad všechny kulturní instituce, jejich činnost je koordinována ustaveným výborem Wiener Mozartjahr Podílet se na nich budou tradiční vídeňské koncertní instituce (Konzerthaus, Musikverein) a divadla (Staatsoper, Volksoper ta předsadila premiéru Kouzelné flétny už do prosince 2005), filmoví tvůrci, divadelní a taneční ansámbly a chce se říci všichni, co mají ruce a nohy. Podobně jako v Salcburku budou i vídeňské ulice ve dnech 27. až 29. ledna patřit Mozartově hudbě, literatuře s ní spojené, filmům apod. a hlavně těm, kteří se chtějí se všemi těmito ozvuky setkat a slavit génia jak zní oficiální slogan mozartovského roku. V průběhu roku budou rovněž pořádány různé akce a workshopy pro děti a mládež (např. v Centru Herberta von Karajana, ve vídeňských lidových školách, v muzeích atd.). V rámci koncertů a scénických představení se objeví i řada nových děl, vzniklých na objednávku při příležitosti oslav Mozartova roku, řada programů, konfrontujících Mozarta a jeho dobu s dneškem atd. Na konci roku proběhne festival Mozartovy tvorby s americkým režisérem Peterem Sellarsem, pojmenovaný podle Mozartovy zednářské lóže Nově korunovaná naděje, kterého se v diskusích a vlastních tvůrčích odrazech zúčastní umělci různého zaměření. Od 17. března do 17. září bude v Albertinu ve spolupráci s Institutem Lorenza da Ponteho otevřena velká mozartovská výstava, která představí Mozarta, jeho dílo, opery, cesty a evropská místa jeho zastavení v dobovém kontextu a v napětí mezi rokokem, klasicismem a osvícenstvím. Velká výstava na téma Vídeň město tolerance je připravena od března také v Židovském muzeu. Stranou nezůstávají ani velké festivaly např. Klangbogen Wien a Wiener Festwochen. Celý rok se bude koncertovat v Auerspergském paláci, v Schönbrunnu aj. Mozart je samozřejmě doma také v Praze a jako na světového umělce si na něho nikdo nemůže dělat výhradní právo. I když je to s ním možná trochu jako se slavnými modrostříbrnými Mozartkugeln ty skutečně originální vyrábí jen pan Fürst a musíte si pro ně do Salcburku Mozart a Praha Tomislav Volek Téma, které má tato krátká úvaha na počátku Mozartova jubilejního roku ve svém názvu, může jako samostatná stať vyjít jen v českém časopise. Ve světové mozartovské literatuře sice neexistuje kniha o Mozartovi, která by přinejmenším v souvislosti s premiérou Dona Giovanniho neuvedla také pochvalné slovo o Praze, ale to je obvykle o vzdálené české metropoli v souvislosti s Mozartem také všechno. Takřka v žádné z těchto prací se nenachází nic o tom, proč právě v Praze získaly Mozartovy opery a další jeho díla velkou odezvu. Patrně je tomu tak proto, že o Praze 18. století a zvláště o tehdejší hudební Praze se ve světě neví téměř

12 10 mozart Mozart u klavíru nedokončená olejomalba Josepha Langeho vyhotovená pravděpodobně v zimě 1782/83 repro archív nic. Uveďme pro názornost dva takové podařené výklady na téma Mozart a Praha. Vídeňský univerzitní profesor muzikologie Gernot Gruber uznal ve své knize Mozart und die Nachwelt (1985) Pražanům smysl pro umění, ale nadšení pro Mozarta prohlásil za vlastenecký postoj Němců, protože Mozart byl také činitelem v boji proti českému národnímu hnutí. Angličan Andrew Steptoe je profesí psycholog a učí na londýnské univerzitě, což mu však nebrání psát např. o Mozartových operách. V knize The Mozart- Da Ponte Operas (1988) vyřídil Prahu na základě skutečně úplně nulové znalosti historických fakt: Ačkoliv někteří z řad kultivované české šlechty, kteří žili ve Vídni, navštěvovali Prahu a chodili do divadla, většina publika však pocházela ve srovnání s Vídní z řad provinční společnosti s vkusem nesofistikovaným. Anglický psycholog netuší, že ve skutečnosti to bylo obráceně. Že v Praze díky zdejšímu působení italské opery už od roku 1724 jakožto veřejné instituce bylo v době Mozartově mnohem více sofistikovaného publika než ve Vídni, kde byla veřejnost vpuštěna do Burgtheatru až o dvě generace později, a proto tam v 80. letech nebylo dost vyzrálého publika pro umělecky náročné opery jako byla Figarova svatba, Don Giovanni etc. Proto museli Mozart a Da Ponte do vídeňského nastudování Dona Giovanniho dodat pokleslou scénu Zuzanky, ohrožující spoutaného Leporella nožem, kterou dnes v opeře nikdo neprovádí. Je třeba hledat další doklady o tom, kde tehdy převládal nesofistikovaný vkus? Jestliže téma Mozart a Praha se pojednává jinak u nás a jinak v zahraničí, ještě snáze se zahraničí vyhýbá srovnáním. Příklad za mnohé: pro Mnichov složil Mozart stejně jako pro Prahu dvě opery La finta giardiniera a Idomeneo. Tam neměly obě dohromady více než šest představení. V Praze byl Don Giovanni uváděn opakovaně a La clemenza di Tito patřila k tak oblíbeným kusům, že na koncertě bylo publikum schopno zpívat sbory s sebou. A dále: může některé jiné město uvést srovnatelný projev úcty k zesnulému umělci, jaký prokázala Praha svou smuteční slavností za Mozarta v chrámu sv. Mikuláše? Začal snad mozartovský výzkum někde jinde dříve než v Praze, kde vyšla první mozartovská monografie už v roce 1798 a za deset let byla vydána znovu (F. X. Němeček)? Byl snad někde jinde dříve než v Praze (1837) zřízen mozartovský památník (Univerzitní, dnes Národní knihovna)? Na závěr stručné konfrontace zvlášť milý trumf: byla snad Prahou iniciovaná opera oper v některém městě dodnes prováděna častěji než v Praze? Nikoliv, i v tomto bodu drží Praha mozartovský primát. (Zbývá si jen přát, aby tato představení měla interpretační úroveň, jakou si opera oper zasluhuje ) Bertramka, kde W. A. Mozart za svých pobytů v Praze bydlel u manželů Duškových foto archív Začátek Mozartova dopisu vídeňskému příteli Jacquinovi ze 14. ledna 1787 s podrobným a bezprostředním líčením zážitků při první návštěvě Prahy

13 události 110 let České filharmonie 11 4x foto archív ČF Ludvík Čelanský Vilém Zemánek Václav Talich Rafael Kubelík Po deseti letech se opět slaví Petar Zapletal Uměleckou instituci Česká filharmonie čeká počátkem tohoto roku znovu jubilejní sezona: čas kvapí, a tak po lesklých připomínkách stého výročí existence je tu dnes už sezona sto desátá. Není to pravda výročí bůhvíjak kulaté. Zastihuje však filharmonii v období docela mimořádně šťastném: na rozdíl od roku 1996 stojí dnes v jejím čele organizačně zkušený a umělecky kvalifikovaný profesionál, šéfdirigentem je po dlouhé době mezinárodně ostřílený český umělec, atmosféra v řadách pracovníků ústavu je klidná a soustředěná, orchestr dosahuje jak doma, tak v zahraničí po zásluze oceňovaných interpretačních výsledků. Vždy tomu ale tak nebylo. I jen letmé nahlédnutí do historie České filharmonie, která dosud nemá uceleně zpracovány ani dějiny orchestru ani dějiny instituce, přináší poznání, že její cesta k dnešní úrovni byla poměrně klikatá. První pokusy o její zmapování pocházejí z per Josefa Bolešky ( , Česká filharmonie , Praha 1906) a Richarda Veselého ( , a) Čtvrtstoletí České filharmonie, I. část , Praha 1927 a b) Dějiny České filharmonie, Praha 1935); z počátku šedesátých let minulého století je práce Václava Holzknechta ( ) Česká filharmonie, Příběh orchestru (Praha 1960). Předčasná smrt přerušila záslužnou práci Vladimíra Šefla ( , a) Dějiny České filharmonie I., a Dějiny České filharmonie. Múzy mlčí? ). Oba nedatované díly této práce zůstaly v rukopise a jsou uloženy v archívu Nadace ČHF. Šefl je také autorem textu ve sborníku Česká filharmonie, vydaném k 75. výročí trvání tělesa (Praha 1971). Obsáhlou práci rovněž příležitostného typu vydala Česká filharmonie v nakladatelství Paseka v roce 1996 ke stému výročí svého založení; jejím autorem je Karel Mlejnek (Česká filharmonie deset kapitol ze stoleté historie orchestru). Do čtyř obsáhlých svazků je rozložena obsáhlá rukopisná práce Antonína Schuberta Sláva a utrpení českých filharmoniků (na prvním ze čtyř dílů se podílel i muzikolog Miloš Pokora); první je archivován v Nadaci ČHF, ostatní tři v archívu České filharmonie. Podrobnější informace o pracích menšího rozsahu (Josefa Zajíce Kronika České filharmonie, text Odpověď Filharmonického družstva proti útokům v poslední době na ně a na artistickou správu České filharmonie podniknutým, článek Ferdinanda Tondera Co bude s Českou filharmonií, stati Vladimíra Helferta Obroda České filharmonie a Čelanský a Česká filharmonie ad.) jsou soustředěny jednak v autorově stati Orchestr Česká filharmonie ve sborníku, vydaném k 110. výročí v roce 2006, jednak v hesle elektronického Českého hudebního slovníku osob a institucí na Internetu. Významným a neopominutelným přínosem k dějinám České filharmonie jsou dílčí stu die a stati, zveřejněné ve sborníku z mezinárodní muzikologické konference, kterou uspořádala Česká filharmonie ke stému výročí trvání v roce 1996 (připomenu z nich alespoň příspěvek Jaroslava Holečka Česká filharmonie ad fontes, Jiřího Pilky Dirigentská štafeta v České filharmonii, Ivana Poledňáka Multidimenzionalita sporu o Gerda Albrechta, Miloše Pokory Česká filharmonie a soudobá hudební tvorba, dále příspěvky Jaroslava Smolky, Milana Kuny, Tomislava Volka, Jiřího Vysloužila a dalších. I když i jen výběrová bibliografie (včetně časopiseckých článků, recenzí apod.) obsahuje stovky položek, celistvý obraz o dějinách České filharmonie zatím k dispozici nemáme. Základní spornou otázkou byl až do dubna 1972 problém přesného určení data vzniku tělesa. Omezený rozsah tohoto článku nedovoluje podrobnou rekapitulaci historicky významných údajů o událostech, jež vzniku České filharmonie předcházely nebo s jejím zrozením bezprostředně souvisely, tedy alespoň stručně. Zaručeně prvních koncertů České filharmonie se uvádí hned několik; připomíná se při tom především 1. leden roku 1894, kdy propukla stávka členů orchestru opery Národního divadla v Praze, jež se stala přímým podnětem k založení orchestru. Inspirátoři stáv ky mysleli tehdy ovšem víc na řešení sociálních problémů členů orchestru Národního divadla. Připomenu ještě, že 6. července téhož roku byl ustaven výbor České filharmonie, jehož členy byli Antonín Dvořák, Karel Bendl, Zdeněk Fibich, Josef Richard Rozkošný, Emanuel Chvála, Otakar Hostinský, Karel Kovařovic, Josef Bohuslav Foerster a další významné osobnosti tehdejšího českého hudebního života. Ostatní důležitá data jsou obsažena v obou již zmíněných materiálech v publikaci ke 110. výročí České fil harmonie a v příslušném hesle v elektronickém slovníku. Všechny úvahy a spory o určení dne vzniku ČF ukončila 13. dubna 1972 odborná expertíza, pod níž jsou podepsáni Jiří Bajer, Václav Holzknecht, Vilém Pospíšil a František Mužík: Datum vzniku České filharmonie uvádí komise zcela jednoznačně den 4. ledna Jubilejní koncerty, které byly kdy k tomuto datu uspořádány, byly proto uspořádány právem; právem se Česká filharmonie opřela o toto datum při koncepci své poslední jubilejní sezony a stejně tak oprávněně uspořádalo ministerstvo kultury z téhož podnětu výstavu v Domě umělců, již ostatně bylo možno uspořádat kdykoliv.

14 let české filharmonie Karel Ančerl Václav Neumann Jiří Bělohlávek Tomislav Volek poukázal už před třemi lety (viz Rudolfinum Revue , č. 3, s ) na mimořádně důle žitou skutečnost, že Česká filharmonie vznikla odlišným způsobem, než jiná tělesa toho druhu v Evropě i např. ve Spojených státech. V Paříži, v Londýně, v New Yorku i jinde bylo založení symfonických těles zhusta podmíněno iniciativou bohatých podnikatelů, zatímco Česká filharmonie vznikla tak říkajíc zdola, z podnětu samotných hudebníků. Manifestačním projevem její existence byl už zmíněný koncert 4. ledna 1896, při němž Antonín Dvořák dirigoval vlastní skladby. Ke skutečnému osamostatnění orchestru došlo však až po stávce členů orchestru Národního divadla v únoru V čele tělesa stanul Ludvík Vítězslav Čelanský, zvolený valnou hromadou šéfdirigentem a předsedou filharmonie, který řídil první koncert 15. října 1901 a filharmonii vedl až do 16. dubna roku 1902, kdy resignoval a jeho funkci převzal dr. Vilém Zemánek. Čelanský se pak stal šéfem ještě jednou v letech Není pochyby, že Čelanský se o filharmonii zasloužil; především zřejmý nedostatek ochoty soustředit se k soustavné studijní práci s orchestrem však tomuto nadanému umělci zavíral cestu k trvalému úspěchu. Na konci svého druhého angažmá, když se prokázalo, že v nových poměrech na šéfovskou funkci zjevně nestačí, uvolnil Čelanský cestu Talichovi. Vilém Zemánek (šéfem byl v letech ) byl naopak muž velmi pracovitý, jemuž patří nesporná zásluha, že udržel existenci filharmonie i v časech mimořádně těžkých. Scházelo mu ovšem ono kýžené posvěcení k dosažení uměleckých vrcholů. Byl dobrým organizátorem a také blízkým přítelem Josefa Suka, který v jeho génia pevně věřil; Zemánkovu pozici v českém hudebním životě ale komplikoval mj. i jeho německý původ Od samého počátku převažovaly v činnosti filharmonie (v určité míře i nad otázkami elementárně uměleckými) problémy existenční. V tíživé situaci pomohli nezištně Oskar Nedbal a Jan Kubelík, kteří přispěli finančně, ale hlavně v roce 1902 zorganizovali zájezd do Anglie, při němž Kubelíkův český orchestr využil popularity sólistova jména. I Václav Talich, který po Zemánkovi převzal šéfovskou taktovku v roce 1919, musel o holou existenci tělesa bojovat; přesto ho přivedl k vysoké interpretační úrovni a zejména k osobitému interpretačnímu stylu. Talichova Filharmonie se stylem hry a zejména zvukem zásadně odlišovala od jiných evropských těles. Talichova osobnost spojovala v sobě neúnavnou pracovitost s jedinečnou vizí, jejímž základním rysem byla tradice české školy, jak ji pro Talicha představoval zejména styl hry Českého kvarteta. Když v roce 1941 odcházel Talich do Národního divadla a předával šéfovskou taktovku Rafaelu Kubelíkovi, bylo to těleso vyspělé, vnitřně konsolidované a v realizaci reprodukčního ideálu už vyzrálé. Kubelík dokonale zvládl neobyčejně těžké poslání, jímž ho Talich pověřil: v čase druhé světové války a okupace ČSR se projevil jako dirigent, v jehož projevu jsou vzácně vyrovnány náročnost při studiu, pozornost k detailu a čitelné, elegantní a přitom takřka romanticky efektní gesto. Kubelík nejen zachoval, ale dále rozvíjel až do roku 1948, kdy odešel do emigrace směr nastoupený Talichem. Na tomto směřování posléze nic nezměnila ani krátká epizoda prvního působení Václava Neumanna, který přišel do filharmonie po Kubelíkově odchodu bez obsáhlejších zkušeností a teprve po jejich dosažení v Karlových Varech, v Drážďanech i v orchestru FOK atd. se k filharmonii na konci let šedesátých vrátil jako špičkový umělec. Neumann pak dovedl skvěle navázat na šéfovskou éru Karla Ančerla z let Zatímco ovšem Ančerl uplatnil v roli šéfdirigenta i svůj úzký vztah k moderní hudbě a věcný přístup k hraným dílům, Neumann (šéfem byl od roku 1968 do října 1990) na vyšší úrovni vracel projev České filharmonie k poněkud romantičtějšímu výrazu; záslužně se také věnoval dílu Gustava Mahlera a Bohuslava Martinů. Neumann rovněž se sobě vlastní noblesou a velkou dávkou diplomatické obratnosti převedl Českou filharmonii přes těžké období normalizačních let; v roce 1989 on sám a po jeho vzoru i hráči orchestru vydali prohlášení, v němž se postavili za tehdy vězněného Václava Havla a odmítli nahrávat, dokud nebude propuštěn na svobodu. S odstupem času můžeme jen litovat, že působení Jiřího Bělohlávka, který stanul v čele České filharmonie po Neumannově odchodu na odpočinek, trvalo jen dva roky ( ). Bělohlávek, který dnes patří ke špičce světové dirigentské elity, byl velmi náročným šéfem, jehož kreace představovaly organické spojení perfekcionismu a intelektuální reflexe s vysokou muzikalitou. Filharmonii naštěstí zásadně neublížilo ani poněkud kontroverzní působení dvou zahraničních dirigentů v šéfovských rolích. Gerd Albrecht byl v Praze znám jako výtečný hostující dirigent. V letech nesporně obohatil repertoár tělesa, když uváděl např. autory, jejichž život skončil vinou okupačního nacistického režimu, skladby Zdeňka Fibicha či operu Leoše Janáčka Osud atd., a jeho kreace měly vesměs punc spolehlivé solidnosti, ale ve vyvolaném konfliktu vsadil na tzv. nacionální kartu a popudil proti sobě velkou část české hudební i laické veřejnosti.

15 110 let české filharmonie 13 6x foto archív ČF Gerd Albrecht Vladimir Ashkenazy Zdeněk Mácal Vladimir Ashkenazy byl v roce 1998 povolán do šéfovské funkce v pevné víře, že jeho spontánní umělecká invence, jeho zkušenost a široký rozhled vnesou po vzrušeném období Albrechtově do života orchestru potřebný klid a rozšíří mu počet příležitostí k zájezdům do zahraničí. Množství Ashkenazyho dalších závazků ale postupně vedlo k nezdravé redukci rozsahu jeho běžné každodenní práce s orchestrem, takže v roce 2003 ze šéfovské pozice odstoupil. Dnes má Česká filharmonie ve Zdeňku Mácalovi v čele osobnost, která v poměrně krátké době přesvědčila domácí i světovou veřejnost o tom, že navazujíc na nejsvětlejší stránky z éry Talichovy, Kubelíkovy, Ančerlovy a Neumannovy je pro filharmonii zárukou dalšího růstu. Mácal, který po vítězství v besançonské dirigentské soutěži pracoval ve vlasti s Českou filharmonií, orchestrem FOK a s dalšími tělesy, získal po odchodu do exilu v roce 1968 bohaté zkušenosti v cizině a do vlasti se v roce 2003 vracel jako zralý, charismatický a pro svou práci až entuziasticky zaujatý umělec. Svědčí o tom po dvou sezonách naprosto nezpochybnitelné úspěchy při (jak se sám dnešní šéf vyjádřil) obnovování a dalším prohlubování nejcennějších tradic. Česká filharmonie zůstává i nadále jedním z nejpřednějším evropských symfonických těles. Příliš mnohé jsem v této stručné stati musel pominout: i jména mnoha dalších dirigentů, kteří jako například Karel Kovařovic, Otakar Ostrčil, Talichovi nezapomenutelní partneři Karel Šejna a František Stupka, z mladších Zdeněk Košler, Libor Pešek, Vladimír Válek ad., ze zahraničních hostů pak Paul Klecki, Wolfgang Sawallisch či sir Charles Mackerras přinesli v rozpětí sto deseti let České filharmonii velmi cenné hodnoty Nechť mi čtenáři laskavě odpustí, že jsem ve snaze respektovat vymezený rozsah textu nezachytil všechno, co za alespoň lakonickou zmínku stojí. A ať spolu se mnou věří, že přes zatímní absenci uceleného obrazu historie České filharmonie se tato instituce brzy dočká svého nejen povolaného, ale i vskutku vyvoleného dějepisce. Václav Riedlbauch o současnosti Jana Vašatová Generální ředitel ČF profesor Václav Riedlbauch tvrdívá, že nejlépe je oslavit jubileum prací a tak také filharmonie činí. Proč ovšem slavnostně připomíná právě oněch 110 let? Lepší by byla 111 magie tří čísel, to by se mi líbilo skoro víc. Ale vážně! Česká filharmonie vždy krátce po novém roce účinkovala na koncertě, který pořádala Akademie věd České republiky, ale jinak jsme na sebe neměli žádnou vazbu. Před časem však přišla tehdejší předsedkyně Akademie věd prof. Helena Illnerová a známý historik prof. František Šmahel s nápadem, že by bylo dobré oživit někdejší spolupůsobení vědy a umění mj. i proto, že tak se tato instituce původně jmenovala Česká akademie věd a umění. Hlavně však byla schopná ze štědrých mecenášských a nadačních zdrojů podporovat i umělce. Nejen tvůrčí jak známo, např. Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Josef Suk i Vítězslav Novák a Leoš Janáček dostávali výroční ceny ČAVU, ale tato instituce byla schopna podpořit nemalou měrou i počátky existence ČF jako orchestru. Proč tedy tuto nádhernou tradici, tuto symbiózu vědeckých mozků a uměleckých talentů nějakým způsobem nepřipomenout. Rozhodli jsme se najít správný moment, kdy všechno odstartovat, aby to nebyla ojedinělá spolupráce, ale základ nové tradice. ČF si přibližně v témže týdnu, kdy se koná koncert pro Akademii, připomíná den, kdy 4. ledna roku 1896 Antonín Dvořák zvedl taktovku a dirigoval první koncert tedy zrod orchestru ČF. Nejbližší příležitost ke spolupráci ČF a AV se tudíž nabízela r a to je ta 110. Je to tedy trochu záminka, abychom demonstrovali, že existence orchestru neznamená jenom historickou část, ale nese v sobě i vizi do budoucna. V české společnosti, v níž žijeme, je potřeba trvale připomínat, jak tahle poměrně malá zemička neustále plodí fantastické vědecké mozky a umělecké talenty a to je vlastní smysl celé té akce. Jak vidíte, dostal jsem se do středu sezony, ale zde je i ohnisko celého uvažování. V čem konkrétně se bude spolupráce s AV odehrávat? Do zmíněného koncertu, kde bude ČF spolupořadatelem (za účasti Zdeňka Mácala, který se té ideje chopil a bere ji za svou), jsme umístili jednu z námi objednaných kompozic. Chceme ukázat, z čeho se zrodila ČF (Smetana, Dvořák) a zároveň i to, že se díváme dopředu proto je tam novinka, Concerto giocoso Evžena Zámečníka. AV využije vedle jubilea ČF toho, že 8. ledna bude mít Zdeněk Mácal sedmdesátiny, a chce mu udělit svoji Zlatou medaili, což je veliké vyznamenání. Také jsme se dohodli, že udělování těchto zlatých medailí, i když ne každoročně, by mělo být v budoucnu příležitostí dekorovat významné postavy české současnosti, napříč obory. Chtěli bychom oživit i někdejší praxi udělování výročních cen umělcům nejen hudebníkům, ale zástupcům různých druhů umění. Čtvrtým bodem naší spolupráce

16 let české filharmonie je připravovaná kniha o 110 letech existence ČF, která vyjde v nakladatelství Academia. Mohl byste tuto chystanou publikaci charakterizovat? O detailech bych zatím nerad mluvil. Není to monografická kniha jednoho autora, jako tomu bylo při 100 letech ČF, ale připravuje ji kolektiv autorů pod přísným a rázným vedením dr. Yvetty Koláčkové. Rozhodli jsme se koncentrovat především na faktografii, která může sloužit i pro práci badatelskou, publicistickou apod. Celá kniha je zaměřena na orchestr, na jeho práci s akcentem na posledních 10 let. Publikace vyjde nejpozději do konce sezony i v anglické jazykové mutaci, aby mohla sloužit také propagaci ČF v zahraničí. Vraťme se ještě k premiérám, k objednávkám ČF. Oslovili jste 5 skladatelů, zástupců pěti generací ale proč zrovna ty konkrétní? Vychází to ze dvou zdrojů. Zdeněk Mácal byl dlouho v cizině, terén české soudobé hudby nemůže ani přesně ovládat. Mnohokrát jsme spolu o soudobé hudbě diskutovali, ptal se mne na různé typy, poslouchal i řadu nahrávek, seznamoval se s partiturami a pak říkal, že přece jen dá na moje doporučení; idea 5 generací byla společná. Pokud jde o konkrétní výběr autorů, Zdeněk Mácal např. několikrát dělal Variace na téma a smrt Jana Rychlíka skladatele Otmara Máchy, váží si jeho díla. Navíc jsme věděli, že Mácha v té době dokončuje partituru velké symfonie, takže jsme ho požádali, aby ji zaměřil k jubileu ČF. S Máchou jsme se tak oba ve správné chvilce potkali a byl také prvním z té pětice autorů, který nám hotovou partituru odevzdal. Dále jsme se dohodli na jménech Evžen Zámečník a Ivan Kurz a ty dva nejmladší jsem Zdeňku Mácalovi doporučil. Hanuše Bartoně znám léta a Slavomíra Hořínku považuji za jednoho z největších talentů té úplně nejmladší generace. Celý výběr je tedy takovou symbiózou Mácalova a Riedlbauchova diskusního kroužku Jubilejní sezona je tedy charakterizována jednak těmito premiérami a jednak? My jsme sezonu už dál záměrně netematizovali. Sezona 2003/04 a částečně 2004/05 byla ve znamení projektu Česká hudba 2004, kdy jsme se koncentrovali na prezentaci i méně známých českých skladeb. Tentokrát jsme nešli úplně tímto způsobem, nicméně základ je pořád stejný: pan šéf rád kombinuje méně známé skladby především z českého regionu s velkým světovým repertoárem, rovněž se snaží vracet v repertoáru ČF k některým klíčovým dílům, aby mohl i pedagogicky působit na orchestr. Tzn. maximálně vtisknout svůj interpretační vklad i do skladeb, které jsou pro orchestr notoricky známé. Pokud se nám vyčítá, že tato sezona je konzervativnější tedy je a bude! Musíme se vracet ke klíčovým dílům světového repertoáru, kde je nezanedbatelný právě vklad šéfdirigenta, který se vyloženě věnuje interpretační stránce a chce, aby orchestr šel s ním na jeho strunu. To považuji za velmi důležité momenty spojení nahrávání s jeho vkladem šéfdirigentským. Podle jakého klíče zvete hostující dirigenty? To je věcí oboustranných časových možností. Řada světových dirigentů je hodně angažována u svých orchestrů a daleko méně času jim zbývá na hostování. Jejich termínové zaneprázdnění vám nedává absolutně žádnou šanci se s nimi bavit jinak než v horizontu 4 5 let. Nám se občas úspěšně podaří některou z těchto světových hvězd sem dostat, ale jsou to malé zázraky. Např. nedávno Charles Dutoit o jeho hostování se diskutovalo od r Do Prahy např. zajíždí rád sir John Eliot Gardiner, a teď s ním dojednáváme, jestli to vyjde v sezoně 2007/08 Na jedné straně se snažíme přitáhnout do Prahy opravdu světovou špičku, na straně druhé se raději snažíme omezit počet hostujících dirigentů a spíše chceme, aby s orchestrem ČF pracovali pravidelně. Jednak si orchestr a dirigent na sebe musí chvíli zvykat pak vědí o svých dobrých i slabších stránkách a jeden druhému může daleko lépe vyhovět, a za další: je-li to umělec toho kalibru, o jaký máme zájem, může přinést něco, co orchestr od jiného nedostane a to je myslím to nejcennější. Zde sázíme na světovou elitu. Vedle toho chceme zachycovat i zajímavé zjevy nejmladší; včas, dokud je sem ještě můžeme dostat. Snažíme se tam, kde se objevilo něco nového a pro nás zajímavého, budovat si trvalou spolupráci. Teď v lednu je ČF v polovině své jubilejní sezony kdybyste se měl ohlédnout na ty uplynulé měsíce a zhodnotit je, jak jste spokojeni s jejich průběhem. To se řediteli říká špatně, to by měli hodnotit posluchači a vy publicisté! Samozřejmě mne spíš těší reakce návštěvníků, nejen odborníků těší mne i to, když se někde na chodbě nebo na ulici potkám s někým z kolegů z orchestru a cítím, že z něho jde něco pozitivního, pěkného. Mám pocit, že to je ten největší úspěch který někdy považujete za samozřejmost a ono to samozřejmostí není. Je to pro mne, říkám to pyšně, příznakem posledních několika let a přičítal bych to změně situace; a pozná se to i na pódiu výkony jdou trvale nahoru, některé koncerty jsou naprosto zázračné. Chodím na ně pravidelně sedím na svém místě na balkoně a pozoruji nejen co se děje na pódiu, ale co se děje kolem mne v auditoriu a když lidé odcházejí a vidíte, jak publiku svítí oči, je to ředitelská satisfakce non plus ultra. Víc nepotřebuji. Když má někdo narozeniny, vždycky se mu něco přeje co byste přál ČF třeba do příštích deseti let? Já myslím dál, deset je málo! Proto jsme celé jubileum pojednali i s výhledem do budoucna! Protože orchestr je pro mne mohu použít příměr? něco jako včelstvo. Včela jako jedinec samozřejmě existuje, ale to vlastní je včelstvo, to je ten organismus. Každá ta součástka je strašně důležitá, ale celek se neustále mění. Jedni umírají, druzí se rodí vše se neustále obměňuje ale včelstvo jako celek zůstává a trvá. Orchestr mi připomíná totéž. Za posledních 5 let je možná dobrých dvacet procent lidí nových; musejí okamžitě naskočit, přizpůsobit se režimu, obsáhnout obrovský repertoár orchestr jde pořád dál a dál. Orchestr je vlastně stále mladý, díky neustálé generační obměně nemůže zestárnout a má obrovskou perspektivu Čili přeji orchestru, ať mu ta trvalá obměna přináší jenom to lepší protože i výměna může být k horšímu. Aby to včelstvo vydrželo, aby se obměňovalo v tom nejlepším. To ostatní už potom přijde samo. Václav Riedlbauch foto archív ČF

17 slovo šéfdirigenta Zdeňka Mácala Hana Jarolímková V lednu roku 2006, kdy Česká filharmonie oslaví 110 let od svého založení, se bude nejen vzpomínat, ale zároveň rekapitulovat a hodnotit vše, co se za tu dlouhou dobu povedlo či naopak dodnes zůstalo nedořešeno. Jedním z těch, jejichž názor v uvedených sumarizacích nemůže chybět, je samozřejmě i současný šéfdirigent našeho orchestru číslo jedna, Zdeněk Mácal, který v měsíci oslav vstoupí do druhé poloviny své 3. sezony. Moje první otázka tedy směřovala k tomu, jak by ony dva uplynulé roky své práce s Českou filharmonií zhodnotil, s čím je spokojen a co teprve na zlepšení čeká V zásadě bych řekl, že se toho povedlo poměrně hodně. Jednu z nejpodstatnějších věcí ale pro mě představuje skutečnost, že ve Filharmonii zavládl po uplynulém, poměrně dramatickém desetiletí klid a my se můžeme plně koncentrovat na práci. A ono je to znát snad na každé zkoušce. Například dnes jsme se věnovali Mahlerově Páté symfonii, kterou jsme rok nehráli. I tehdy ve Španělsku, kdy jsme ji měli na programu naposledy, dopadla výborně, ale s tím, jak ji Česká filharmonie interpretuje dnes, se to nedá srovnat Jsou snad hráči soustředěnější a připravenější než dříve? Ano, a to je velká změna. Oni si zvykli na mě, já si zvykl na ně a některé připomínky už ani nemusím říkat a zastavovat kvůli tomu zkoušku: pouze se na ně podívám nebo jim své přání naznačím a oni již přesně vědí, co chci. Prostě dokáží už číst v mém výrazu a v pohybech či gestech mých rukou tak dokonale, že k naší komunikaci stačí úplné minimum a to je fascinující. Abychom se však tak skvěle sehraným týmem stali, potřebovali jsme samozřejmě čas. A jak se vaše vzájemné porozumění a větší koncentrovanost a připravenost jednotlivých hráčů projevují konkrétně na výkonech orchestru? Tak určitě v onom specifickém zvuku, kterým byla Česká filharmonie vždy proslulá. Zahraniční dirigenti, kteří zde hostují, se o jeho zlepšování samozřejmě nestarají, ani nemají čas. Přijedou, nastudují program, oddirigují koncert a odjedou. A tak, pokud bych to řekl doslova, ta denní špinavá mravenčí práce zůstává především na mě. Já jsem byl vlastně letos s Českou filharmonií pouze na malé výjimky od konce srpna téměř denně a to je na kvalitě toho zvuku i na způsobu práce strašně znát. Navíc já mám jednu poměrně velkou výhodu, a sice že jsem konzistentní, což znamená, že to, co jsem vyžadoval např. přede dvěma lety, před rokem, vyžaduji i dnes. A protože si to hráči už pamatují, pracuje se nám samozřejmě mnohem lépe A kdybyste onen typický zvuk České filharmonie měl charakterizovat? To není jednoduché, ale základem je respektovat snahu oněch devíti mých předchůdců, z nichž každý udělal nepopiratelně obrovský kus práce. foto Jadran Šetlík 110 let české filharmonie Zdeněk Mácal Odhadovala bych, že umělecky nejbližší je vám ale ze všech asi Václav Talich Přesně tak. Zvuk, kterého s Českou filharmonií dosáhl a o jehož docílení se snažím i já, je především založen pokud se pokusím o nějaké verbální zachycení té jeho specifické lahodnosti na zpěvnosti smyčců a brilantnosti dřevěných dechových nástrojů, k nimž se připojují měkce žestě a bicí. Všechno to však musí být homogenní a vyrovnané, kdy hráči jsou sjednoceni nejen ve zvuku, ale i v myšlení, a tak dýchají spolu se mnou i každou frázi stejným způsobem. A navíc tu českou zpěvnost mají v krvi, to se nedá naučit. Pokud ji pak přidají jako špetku koření či parfému např. i do německého či francouzského repertoáru, je to přesně ono zvukové specifikum, kterým se tento orchestr může pyšnit a je jím proslulý. A zařadil byste v současné době Českou filharmonii mezi špičkové světové orchestry? To není jednoduchá otázka, protože dělat v této oblasti pořadí nejde tak jednoduše jako např. ve sportu. Ale řekl bych to takhle: jistě existuje repertoár, který zahrají některé orchestry lépe, ale v čem nás těžko kdo překoná a slyšel jsem to v provedení mnoha výborných světových orchestrů, je česká hudba v tom jsme číslo jedna už teď. Ale já bych do budoucna chtěl, abychom byli té konkurence schopni i v jiném repertoáru. A musím říci, že i v této oblasti se nám již začíná pomalu dařit. Ve Wiesbadenu jsme letos na podzim začali realizovat cyklus všech devíti Beethovenových symfonií, který byl rozplánován celkem do pěti vystoupení. Hned po prvním večeru nám však tamní ředitel nabídl rozšíření tohoto cyklu ještě o nějaké sólové koncerty a to je velice důležité, vždyť v Německu od nás chtějí repertoár německého skladatele! A když už jsme u toho Beethovena, mým snem je docílit interpretace, jakou jsem slyšel před mnoha lety od Paula Kletzkého: polského dirigenta žijícího ve Švýcarsku, který pracoval zejména s německými orchestry, perfektně znal německou tradici a když s Českou filharmonií nahrával 15

18 16 česká filharmonie 110 let všech devět Beethovenových symfonií, profiltrovaných právě tím jejím specifickým zvukem, o němž jsme hovořili, výsledek byl naprosto ideální! A protože já jsem rovněž pomalu celý život pracoval v Německu, kde jsem řídil jejich nejvýznamnější orchestry, tak německý styl dobře znám a přesně vím, jak mám ten orchestr vést Dalším krokem v prosazování se i v oblasti mimočeského repertoáru je nahrávání pro japonskou firmu Octavia Records, která nejenže má rovněž zájem právě o symfonie Ludwiga van Beethovena, ale pro níž momentálně nahráváme i cykly symfonií Johannesa Brahmse, Gustava Mahlera a Petra Iljiče Čajkovského. Máme již ale také např. dokončenu nahrávku Šeherezády Rimského-Korsakova, která by měla být na CD dohromady s proslulými Obrázky z výstavy M. P. Musorgského, a to nemluvím o českých autorech téměř hotovém cyklu Dvořákových symfonií a plánované Smetanově Mé vlasti. Projekty jsou to obzvláště v dnešní době, kdy se cédéčka prodávají velmi málo, opravdu velkorysé. Ale u nás se zatím nic z produkce japonské firmy Octavia Records koupit nedá a přitom se její tituly prodávají už i ve Francii, Německu, Itálii a zemích Beneluxu Bohužel, není to jednoduché. S producentem firmy, panem Tomo Ezakim proběhla již celá řada jednání, ale ani poslední návrh, který počítal se zahájením prodeje těchto desek u nás 1. ledna, se nakonec realizovat nebude. Japonská CD jsou totiž velice drahá, a tak podle pana Ezakiho existuje reálná možnost, že by se podobně jako např. zboží slavné luxusní značky Louis Vuitton, prodávané v Evropě o 60% levněji než v Zemi vycházejícího slunce, tady ve větším počtu levně nakoupila a v Japonsku pak za ceny, které jsou tam mnohonásobně vyšší, prodávala. Já se tomu jen usmívám, protože kabelka od Vuittona stojí v Japonsku také až 2000 euro, čili se někomu samozřejmě může vyplatit jich nakoupit u nás nebo v ostatních zemích Evropy více, ale převážet kvůli zisku CD, kterých by musely být tisíce, aby to mělo význam, si opravdu představit neumím. A nebylo by řešením nakoupit licenci a začít jednotlivá CD prodávat pod vlastním labelem? I o tom se uvažovalo, protože společně s Českou filharmonií máme hotových už asi patnáct titulů a do dvou tří let jich bude nahráno dokonce kolem čtyřicetipěti, což je v dnešní době naprosto fantastické! Uvidíme, nějak se to vyřešit bude muset. 4. ledna 2006 tedy přesně po 110 letech od prvního koncertu České filharmonie, který tehdy řídil Antonín Dvořák proběhne v Rudolfinu již zmíněný slavnostní koncert. Na rozdíl od programu v roce 1896 tvořeném pouze Dvořákovými díly, Slovanskou rapsodií As dur, předehrou Othello, první pěticí Biblických písní v autorově instrumentaci a Novosvětskou tentokrát zazní předehra ke Smetanově Prodané nevěstě, a jeho Polka, Furiant a Skočná, Dvořákova Symfonie č. 5 F dur, op. 76 a premiéra Concerta giocosa Evžena Zámečníka. Tedy po Otmaru Máchovi dalšího reprezentanta z oslovené pětice skladatelů představujících kompoziční jazyk pěti různých generací, od kterého bylo pro slavnostní 110. sezonu objednáno nové orchestrální dílo. Máchova Symphonia Bohemorum hraná v říjnu dopadla výborně, posluchači na čtvrtečním koncertě dokonce skladateli vzdali hold potleskem ve stoje, což opravdu u děl současných skladatelů tak obvyklé nebývá To je pravda. Měl jsem z toho obrovskou radost, stejnou, jakou jsem měl z úspěchu Vycpálkovy kantáty O posledních věcech člověka, kterou jsem tu dirigoval asi přede dvěma lety. Otmara Máchu (stejně jako Evžena Zámečníka, s nímž jsem v Brně studoval) dobře znám a úspěch jsem mu opravdu z celého srdce přál. Když jsem nastoupil do České filharmonie jako šéfdirigent a provedl mu na jednom z abonentních koncertů jeho Variace na smrt Jana Rychlíka, které byly hrány po celém světě snad už tisíckrát, on za mnou po vystoupení přišel a řekl mi: Víš, já jsem ty svoje Variace slyšel už tolikrát a od tolika nejrůznějších orchestrů, ale ještě je nikdy žádný z nich neprovedl tak krásně jako Ty s Českou filharmonií. Tu příští skladbu napíšu pro Tebe. Víte, to je taková radost a takové zadostiučinění za tu veškerou dřinu, kterou do toho musíte vložit, pokud za tím stoprocentně stojíte, že si to snad ani neumíte představit. Vždyť co hodin jenom musím, kdy je nade mnou pouze Bůh, strávit s tou partiturou sám, abych ji rozšifroval, pochopil a skladatelovo sdělení potom mohl posluchačům co nejsrozumitelněji a nejspontánněji předat! To je obrovská zodpovědnost, protože buď tu skladbu nerozkryjete a shodíte ji, nebo z ní uděláte senzaci! Na závěrečném abonentním koncertě této sezony, kde 22. června vedle předehry k Donu Giovannimu a klavírního koncertu W. A. Mozarta zazní i Dvořákova Osmá symfonie, by měla Česká filharmonie spojit své síly s asi deseti vybranými studenty Gymnázia Jana Nerudy. O vás je známo, že s mladými lidmi pracujete rád. Měl by snad být tento v našich podmínkách výjimečný koncert předzvěstí nějaké pravidelnější spolupráce filharmoniků s hudebním mládím? Já bych rád, protože jsem to dělal celý život. Mám však v plánu i další projekty, a sice např. vedle občasných mistrovských kurzů či workshopů nastudovat celý program přímo se studenty některé z konzervatoří nebo z AMU a ten koncert potom i dirigovat. V Americe je úplně běžné zvát si významné dirigenty k řízení studentských koncertů. Pro studenty je to nejen velká inspirace a motivace, ale rovněž možnost pro získání cenných rad a informací, k nimž by se vlastní praxí dostávali i řadu let. Zvláště pro začínající dirigenty je důležité zkoušet s orchestrem a ne jenom s klavírem, protože je obrovský rozdíl dát např. nástup jenom dvěma klavírům nebo čtyřiceti hráčům. I na Manhattan School of Music, kde jsem učil dirigování, jsem nakonec dostal díky pochopení její ředitelky Marty Istomin (mj. i první manželky slavného violoncellisty Pablo Casalse, pozn. red.) k dispozici orchestr. Ono to předávání zkušeností je obrovsky naplňující, protože když potom po celé Evropě či Americe potkáváte své někdejší studenty či hráče, s nimiž jste kdysi trávila nějaký čas u stejného orchestru a oni si pamatují, co jste jim kdy řekla na hodinách či při zkouškách, je to úžasný pocit! Dalším významným projektem, který budete během té letošní sezony realizovat a jenž jste sám inicioval, jsou Schönbergovy Písně z Gurre, zařazené do programu Pražského jara. Toto slavné dílo bylo u nás premiérované v rámci Filharmonických koncertů Nového německého divadla a od té doby zde zaznělo a to včetně Brna, kde se s ním posluchači dokonce setkali v českém překladu pouze několikrát a po 2. světové válce již vůbec ne. Bude se tedy jednat o jednu z nejvýznamnějších událostí festivalu To je pravda, moc jsem si to přál a strašně se na to těším. Jedná se o velký projekt, na němž pracujeme již asi dvaapůl roku. Bohužel, protože v Praze není k provedení tohoto velkolepého Schönbergova díla, které vyžaduje nejen obrovské obsazení orchestru s deseti hornami apod., ale rovněž nejméně 180 sboristů, odpovídající sál, samotnou realizaci provázejí i technické problémy. Smetanova síň se kvůli tomu dokonce musí upravit. Bude to ale stát za to. Je to překrásná muzika, která tady, jak jste se již zmínila, desítky let nezazněla.

19 festivaly, koncerty 17 Na Pražském jaru ale uvedete i repliku programu, který na jeho prvním ročníku v roce 1946 dirigoval Rafael Kubelík. Ano, tehdy zazněla Foersterova Slavnostní předehra C dur, op. 70, Ostrčilova Křížová cesta, op. 24 a Dvořákova Symfonie č. 7 d moll, op. 70, také krásný program A budou tyto dva významné projekty vysílány v televizi? Zahajovací koncert snad ano, ale Gurré-Lieder, bohužel, patrně ne. Je to škoda, protože se jedná vskutku o zcela mimořádnou událost, která by se měla pro budoucí generace zachytit. Pokusíme se ve vlastní režii možná alespoň o pořízení zvukového záznamu, a třeba se někdy najde i nějaký vydavatel nebo sponzor. A právě na to je zaměřena i moje poslední otázka, která se tedy již nebude týkat oblasti umělecké, ale dotkne se oblasti ekonomické. Vy jste nastoupil do České filharmonie s myšlenkou, že shánění sponzorských peněz pro její další rozvoj se stane takřka nedílnou součástí i vaší práce jako šéfdirigenta, tak, jak jste na to byl zvyklý v Americe. Mluvil jste o tom tehdy se mnou s obrovským entuziasmem a já se přiznám, že jsem si v duchu říkala, jak budete asi zdejší situací a zdejšími představiteli movitých firem zklamán. Po roce jste byl a teď? Bohužel, měla jste úplnou pravdu a ani po dvou letech nemohu říci, že jsem spokojen.. V Americe je ta situace úplně jiná, tam vlastně existuje téměř všechno pouze díky sponzorským penězům. Dokonce ani školy, muzea, knihovny či nemocnice (!) žádnou státní podporu nemají (o tom, že by byl nějaký orchestr podobně jako Česká filharmonie institucí dotovanou byť ne natolik, aby nemusela usilovat o další finanční zdroje ministerstvem kultury, si tam mohou pouze nechat zdát!) a bez sponzorů by tedy vůbec nemohly fungovat. Já jsem byl vzhledem k tomu zvyklý s nimi stran sponzoringu pro orchestr jednat téměř neustále a ty peníze od nich dostávat. Tady je to ale opravdu stále ještě v plenkách, kdy návratnost sponzorovaných peněz je minimální a proto se do toho nikomu moc nechce. Snad až se v této sféře alespoň částečně změní podmínky. To je snad jediná věc, která mě opravdu mrzí a jež se zatím stále ještě příliš nedaří. Já se ale nevzdávám SLAVNOSTNÍ KONCERT u příležitosti 250. výročí narození W. A. Mozarta neděle , v 19:30, kostel sv. Šimona a Judy v Dušní ulici, Praha ledna 2006 si celý kulturní svět připomene 250. výročí narození jednoho z nejvýznamnějších skladatelů všech dob, Wolfganga Amadea Mozarta. K celé plejádě umělců, kteří oslaví toto výročí, se rád připojuje také Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy v Praze (VUS UK), přední české neprofesionální sborové těleso, složené především ze studentů, absolventů a zaměstnanců Univerzity Karlovy a ostatních pražských vysokých škol. VUS UK je nejstarším akademickým sborem u nás (založen roku 1948), spolupracuje s profesionálními dirigenty, sólisty i orchestry a je častým hostem renomovaných festivalů u nás i v zahraničí. Páteř slavnostního koncertu tvoří provedení slavných Vesperae solennes de confessore KV 336 a méně známého zhudebnění mešního ordinária - Missa longa KV 262. Obě díla budou dále doplněna některými drobnostmi zejména z ranného období Mozartovy tvorby, mezi jinými také specifickým útvarem salzburské liturgie, chrámovými sonátami. ČESKÁ FILHARMONIE hraje všem 19+20/1/06... čtenářům Hudebních rozhledů doporučujeme čtvrtek a pátek hodin Dvořákova síň, Rudolfinum W. A. MOZART - Symfonie č. 9 C dur - Koncert č. 24 c moll pro klavír a orchestr F. SCHUBERT - Symfonie č. 9 C dur Velká klavír Lukáš VONDRÁČEK dirigent Walter WELLER Vstupenky nyní ONLINE na Přímá cesta ke vstupenkám: Informační servis tel , fax: info@cfmail.cz online na Vysokoškolský umělecký soubor UK, sólisté, komorní orchestr Camerata Carolina řídí Jiří Petrdlík a Jakub Zicha Informace na: www. vus-uk.cz, vus@vus-uk.cz

20 18 festivaly, koncerty Rolando Villazón se do Prahy vrátí , kdy opět vystoupí ve Smetanově síni Obecního domu foto archív