Obojživelníci (Amphibia) a plazi (Reptilia) okolí Valašského Meziříčí

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Obojživelníci (Amphibia) a plazi (Reptilia) okolí Valašského Meziříčí Bakalářská práce Vedoucí práce: prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. Vypracovala: Nikola Merková Brno 2011

2

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Obojživelníci (Amphibia) a plazi (Reptilia) okolí Valašského Meziříčí vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne... podpis autora......

4 PODĚKOVÁNÍ Děkuji především panu prof. RNDr. Zdeňkovi Laštůvkovi CSc. za ochotu a cenné rady při psaní mé bakalářské práce. Velice děkuji své rodině za pomoc a podporu při studiu.

5 ABSTRAKT Obojživelníci (Amphibia) a plazi (Reptilia) okolí Valašského Meziříčí Cílem práce bylo provést orientační hodnocení druhové diverzity na vymezených plochách v okolí Valašského Meziříčí a získané výsledky využít k celkovému hodnocení kvality krajiny. Pozorování probíhalo od poloviny března do září na čtyřech lokalitách v katastrálním území Krhová. Byl zjištěn výskyt devíti druhů obojživelníků: čolka velkého (Triturus cristatus), čolka horského (Mesotriton alpestris), čolka obecného (Lissotriton vulgaris), mloka skvrnitého (Salamandra salamandra), skokana štíhlého (Rana dalmatina), ropuchy obecné (Bufo bufo), ropuchy zelené (Pseudepidalea viridis), kuňky žlutobřiché (Bombina variegata), rosničky zelené (Hyla arborea) a pěti druhů plazů: ještěrky obecné (Lacerta agilis), ještěrky živorodé (Zootoca vivipara), slepýše křehkého (Anguis fragilis), užovky obojkové (Natrix natrix) a užovky hladké (Coronella austriaca). Nejpočetnějším druhem byl skokan štíhlý (Rana dalmatina). Výsledky mého pozorování ukázaly, že okolí Valašského Meziříčí, konkrétně katastrální území Krhová, je oblast na výskyt obojživelníků a plazů bohatá. Klíčová slova: druhová diverzita, obojživelníci, plazi, Valašské Meziříčí ABSTRACT Amphibia and Reptilia in the vicinity of Valašské Meziříčí The aim of the bachelor work was to evaluate the species diversity in selected spots in vicinity of Valašské Meziříčí and resuls use to landscape evaluation. Observation was realized from second half of March to September on four localities in land register Krhová. Was found nine species of amphibians: Triturus cristatus, Mesotriton alpestris, Lissotriton vulgaris, Salamandra salamandra, Rana dalmatina, Bufo bufo, Bufo viridis, Bombina variegata, Hyla arborea and five species of reptiles: Lacerta agilis, Lacerta vivipara, Anguis fragilis, Natrix natrix, Coronella austriaca. The most common was Rana dalmatina. The results indicate that vicinity of Valašské Meziříčí, concretely land register Krhová, is area with high frequency of amphibians and reptiles. Keywords: amphibians, reptiles, species diversity, Valašské Meziříčí

6 OBSAH 1 Úvod Cíl práce Literární přehled Systematický přehled druhů Charakteristika druhů vyskytujících se v okrese Vsetín Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) Čolek velký (Triturus cristatus) Čolek horský (Mesotriton alpestris) Čolek obecný (Lissotriton vulgaris) Čolek karpatský (Lissotriton montandoni) Kuňka žlutobřichá (Bombina variegata) Ropucha obecná (Bufo bufo) Ropucha zelená (Pseudepidalea viridis) Rosnička zelená (Hyla arborea) Skokan hnědý (Rana temporaria) Skokan štíhlý (Rana dalmatina) Skokan zelený (Pelophylax kl. esculentus) Skokan skřehotavý (Pelophylax ridibundus) Ještěrka obecná (Lacerta agilis) Ještěrka živorodá (Zootoca vivipara) Slepýš křehký (Anguis fragilis) Užovka hladká (Coronella austriaca) Užovka obojková (Natrix natrix) Zmije obecná (Vipera berus) Statut ochrany druhů vyskytujících se v okrese Vsetín Charakteristika sledovaných lokalit Lokalita Rybník Lokalita Hliník Lokalita U Obrázku a Lesní cesta Metodika Výsledky Rybník Hliník U Obrázku a Lesní cesta Diskuze Závěr Seznam použité literatury...34

7

8 1 ÚVOD Obojživelníci a plazi se netěší takové oblibě jako jiné druhy zvířat. Pro většinu lidí je to odporná, slizká havěť, a často za to také platí životem. Proto je nutné tyto druhy popularizovat a zajistit, aby se společnost dozvěděla o jejich důležité funkci v přírodě. Obojživelníci a plazi jsou důležitou součástí potravního řetězce, prokazují člověku službu tím, že požírají hmyz a jiné bezobratlé. Sami se stávají kořistí mnoha druhů ptáků i savců. Svými poměrně vysokými nároky na stav prostředí se stávají vynikajícími bioindikátory. Mezi hlavní důvody ohrožení obojživelníků patří krajinotvorné změny, především odvodňování pozemků, ničení tůní, obdělávání velkých ploch a přerušování migračních tras výstavbou komunikací. Další problém představuje kontaminace biotopů, buď přímým účinkem na obojživelníky, nebo zahubením jejich přirozených zdrojů potravy. Posledním velkým ohrožením je fyzická likvidace obojživelníků, časté jsou ztráty na komunikacích během migrací, nebo při zemědělských pracích kosení, orbě. Ohrožující je také zarybňování nádrží, ryby požírají larvy obojživelníků, dravé druhy i dospělce (Vojar 2007). Plazi jsou ohroženi především ničením biotopů, úkrytů a zimovišt, ale také chemizací zemědělství, kdy přicházejí o hlavní zdroj potravy hmyz. Devastující je také zemědělská mechanizace, ať už jde o kosení a následnou sklizeň sena, nebo orbu (Mikátová, Vlašín 2007). Nejdůležitější pro ochranu obojživelníků je ochrana jejich přirozených biotopů, například vyhlášením chráněných území, přechodně chráněných ploch či významných krajinných prvků. Neméně důležitá je údržba stávajících lokalit, především drobných, rychle se zazemňujících tůňek, a tvorba nových tůní na vhodných místech. Ochrana zimovišť je komplikovaná tím, že často nejsou evidovány. Hlavně pro žáby je také významná ochrana v době tahu (Mikátová, Vlašín 2002). Pro plazy je nejdůležitější stejně jako pro obojživelníky ochrana stávajících biotopů, především různých zídek, kamenných snosů, mezí. K rozšíření plazů lze také přispět budováním úkrytů. 7

9 2 CÍL PRÁCE Cílem mé práce bylo shromáždit dostupné informace o obojživelnících a plazech našeho území se zřetelem na širší okolí zájmové oblasti. Dále v okolí Valašského Meziříčí vytipovat tři studijní plochy s různým okolím a antropogenní zátěží, zpracovat metodiku sledování a na vymezených plochách provést v roce 2010 orientační hodnocení druhové diverzity. Získané výsledky využít k celkovému hodnocení kvality krajiny, negativních antropogenních vlivů a diskutovat možnosti zlepšení současného stavu. 8

10 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Systematický přehled druhů Třída: Obojživelníci Amphibia Čeleď: mlokovití Salamandridae Rod: mlok Salamandra Druh: mlok skvrnitý Salamandra salamandra (Linnaeus, 1758) Rod: čolek Triturus Druh: čolek velký Triturus cristatus (Laurentus, 1768) Druh: čolek dunajský Triturus dobrogicus (Kiritzescu, 1903) Druh: čolek dravý Triturus carnifex (Laurentus, 1768) Rod: čolek Mesotriton Druh: čolek horský Mesotriton alpestris (Laurentus, 1768) Rod: čolek Lissotriton Druh: čolek obecný Lissotriton vulgaris (Linnaeus, 1758) Druh: čolek karpatský Lissotriton montandoni (Boulenger, 1880) Druh: čolek hranatý Lissotriton helveticus (Rauzumovski, 1789) Čeleď: kuňkovití Bombinidae Rod: kuňka Bombina Druh: kuňka obecná Bombina bombina (Linnaeus, 1761) Druh: kuňka žlutobřichá Bombina variegata (Linnaeus, 1758) Čeleď: blatnicovití Pelobatidae Rod: blatnice Pelobates Druh: blatnice skvrnitá Pelobates fuscus (Laurentus, 1768) Čeleď: ropuchovití Bufonidae Rod: ropucha Bufo Druh: ropucha obecná Bufo bufo (Linnaeus, 1758) Rod: ropucha Epidalea Druh: ropucha krátkonohá Epidalea calamita (Laurentus, 1768) Rod: ropucha Pseudepidalea Druh: ropucha zelená Pseudepidalea viridis (Laurentus, 1768) Čeleď: rosničkovití Hylidae Rod: rosnička Hyla 9

11 Druh: rosnička zelená Hyla arborea (Linnaeus, 1758) Čeleď: skokanovití Ranidae Rod: skokan Rana Druh: skokan hnědý Rana temporaria (Linnaeus, 1758) Druh: skokan štíhlý Rana dalmatina (Bonaparte, 1840) Druh: skokan ostronosý Rana arvalis (Nillson, 1842) Rod: skokan Pelophylax Druh: skokan krátkonohý Pelophylax lessonae (Camerano, 1882) Druh: skokan zelený Pelophylax kl. esculentus (Linnaeus, 1758) Druh: skokan skřehotavý Pelophylax ridibundus (Pallas, 1771) Třída: Plazi Reptilia Řád: želvy Chelonia Čeleď: želvovití Emydidae Druh: želva bahenní Emys orbicularis (Linnaeus, 1758) Řád: šupinatí Squamata Podřád: ještěři Sauria Čeleď: ještěrkovití Lacertidae Rod: ještěrka Lacerta Druh: ještěrka obecná Lacerta agilis (Linnaeus, 1758) Druh: ještěrka zelená Lacerta viridis (Laurentus, 1768) Rod: ještěrka Podarcis Druh: ještěrka zední Podarcis muralis (Laurentus, 1768) Rod: ještěrka Zootoca Druh: ještěrka živorodá Zootoca vivipara (Jacquin, 1787) Čeleď: slepýšovití Anguidae Rod: slepýš Anguis Druh: slepýš křehký Anguis fragilis (Linnaeus, 1758) Podřád: hadi Ophidia Čeleď: užovkovití Colubridae Rod: užovka Coronella Druh: užovka hladká Coronella austriaca (Laurentus, 1768) Rod: užovka Elaphe 10

12 Druh: užovka stromová Elaphe longissima (Laurentus, 1768) Rod: užovka Natrix Druh: užovka obojková Natrix natrix (Linnaeus, 1758) Druh: užovka podplamatá Natrix tessellata (Laurentus, 1768) Čeleď: zmijovití Viperidae Rod: zmije Vipera Druh: zmije obecná Vipera berus (Linnaeus, 1758) 11

13 3.2 Charakteristika druhů vyskytujících se v okrese Vsetín Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) Celková délka těla může být až 21 cm, samci jsou menší. Jde o robustního obojživelníka se silnými končetinami. Ocas má na rozdíl od čolků oválný průřez. Na černém podkladu se nacházejí sytě žluté skvrny různého tvaru a velikosti. Mlok skvrnitý je vejcoživorodý, klade tedy přímo larvy velké 2,5 3 cm. Larvy mají vnější žábry, zbarvení je hnědé s tmavými skvrnami. Po metamorfóze dosáhnou mláďata velikosti 5 6,5 cm (Zwach, 2009). Obývá vlhké listnaté a smíšené lesy středních poloh s členitým reliéfem. Ohrožen je především přeměnou přirozených porostů na jehličnaté monokultury. Dalším ohrožením je velkoplošná těžba a pojezdy těžkou mechanizací, může docházet také ke ztrátám na silnicích. Limitujícím faktorem je vymizení míst k rozmnožování. Pro ochranu druhu je důležité zachování pramenišť, potůčků a původní dřevinné skladby. Důležitá je také ochrana zimovišť, na která se mloci často stahují ve velkém počtu (Mikátová, Vlašín, 2002) Čolek velký (Triturus cristatus) Délka těla se pohybuje v intervalu 10,6 20,2 cm, samci jsou menší než samice. Tělo je štíhlé, u samic mírně zavalité se zrnitou kůží, ocas zhruba stejně dlouhý jako tělo, ze stran zploštělý. Končetiny jsou silné, při natažení se přední a zadní dotýkají, dlouhé prsty s žlutými až oranžovými proužky, čenich zaoblený, hřbet hnědý až hnědočerný, u samic je častá světlá až žlutá vertebrální linka, která ale může chybět, boky šedé až černé s bílými tečkami a tmavými okrouhlými skvrnami, které přecházejí i na břicho. Břišní strana je žlutá nebo oranžová s černými, různě velkými skvrnami, skvrny mohou být okrouhé, ale také různě nepravidelné či rozpité. Hrdlo je tmavé s bílými tečkami, ocas je zespodu zbarven jako břicho, samci mají po stranách ocasu stříbrný proužek, kloaka je u samic bělavá, u samců černá. Samci mají ve vodní fázi mohutný hluboce vykrajovaný hřeben, který začíná mezi očima a nad kloakou je sedlovitě oddělen od vysokého ocasního lemu. Mimo období rozmnožování je hřeben slabě zoubkovaný a málo viditelný. Kůže je vlhká i v suchozemské fázi (Zwach, 2009). Vyskytuje se od nížin do nadmořské výšky asi 800 m, avšak preferuje nižší polohy. 12

14 Obývá větší a hlubší vodní plochy, larvy reagují citlivě na zvýšenou kyselost a chemické znečištění vody. Je ohrožen více než ostatní ocasatí obojživelníci, především kvůli mizení vhodných biotopů nebo zhoršení kvality vody. Je odolný vůči organickému znečištění. K ochraně druhu je třeba evidovat a chránit rozmnožovací místa, případně budovat nádrže vhodné velikosti (Mikátová, Vlašín, 2002) Čolek horský (Mesotriton alpestris) Celková délka těla je 6 11 cm, samci jsou menší. Kůže samců je hladká, u samic slabě bradavičnatá. Má robustní tělo s krátkými končetinami, čenich je zaoblený. Kůže je během vodní fáze hladká, během života na souši suchá a jemně zrnitá. Svatební šat samců je velmi pestrý. Hřbet je zbarven modře, boky jsou černě skvrnité. Středem hřbetu se táhne nízký ploutevní lem, který navazuje na ocasní lem. Lem je zbarven černými a žlutými skvrnami, které se pravidelně střídají (Gruder a kol. 2002). Břicho je zářivě oranžové, obvykle beze skvrn. Zbarvení hřbetu samic je modrošedé, hnědavé až hnědočerné, často s tmavým mramorováním. Středem hřbetu se může táhnout světlá vertebrální linka (Zwach, 2009). Obývá především horské a podhorské oblasti, obvykle nad 400 m n. m. Je poměrně vázán na lesní biotopy, v nižších polohách se mimo lesy vyskytuje výjimečně. Vyhledává menší tůně o hloubce 5 50 cm. Ohrožen je velkoplošným kácením, zazemňováním tůněk, úpravou lesních cest. Ochrana spočívá v evidenci a ochraně stávajících lokalit, zakládání drobných lesních tůněk a také odbahňování tůní stávájících (Mikátová, Vlašín, 2002) Čolek obecný (Lissotriton vulgaris) Délka těla kolem 11 cm, štíhlý čolek s tenkými končetinami. Kůže ve vodě hladká, na souši suchá a jemně zrnitá. Samec je zbarven velmi pestře, především ve svatebním šatě. Na hlavě má střídavě světlé a černé podélné pruhy, jeden z pruhů vede přes oko, hřbet a boky jsou v různých odstínech hnědé s černými okrouhlými skvrnami. Břicho je bílé s oranžovým až červeným proužkem uprostřed, také s černými skvrnami. Svatební šat se vyznačuje hlavně vysokým zoubkovaným hřbetním hřebenem, který bez přerušení navazuje na ocasní lem. Na spodní straně ocasního lemu je výrazný červený a modrý proužek. U prstů zadních končetin jsou široké tmavě zbarvené plovací lemy. U suchozemské fáze je zbarvení obdobné, pouze méně výrazné, také chybí hřeben a lemy. 13

15 U samic je zbarvení mnohem nenápadnější. Hřbet a boky jsou světle hnědé s drobnými tmavými skvrnkami. Na hlavě je náznak kresby jako u samců. Břišní strana má zlatavý nádech, střed břicha je oranžový až červený s tmavými skvrnkami. Samicím chybí hřbetní hřeben, mají pouze rozšířený ocasní lem (Gruder a kol. 2003) Čolek karpatský (Lissotriton montandoni) V ČR se vyskytuje pouze na východní a severovýchodní Moravě. Velikost samců je kolem 8 cm, samice jsou větší. Oproti jiným čolkům má výrazně hrubší kůži. Na přechodu hřbetu a boků má po obou stranách kožovité hrany. Konec ocasu je prodloužen v tmavé kožovité vlákno. U samců je vlákno výrazně delší než u samic. Samci mají v době rozmnožování vyvinut pouze ocasní ploutevní lem, hřbetní hřeben chybí. Chodidla zadních končetin samců jsou černá, bez ploutevních lemů. Zbarvení je nevýrazné, hřbet je žlutohnědý až šedozelený s černým mramorováním nebo skvrnkami. Na spodní hraně ocasu mají samci bílý pruh. Břicho samců je sytě oranžové, samice mají břišní stranu světlejší, obvykle žlutou až žlutooranžovou (Zwach, 2009) Kuňka žlutobřichá (Bombina variegata) Štíhlá a drobná žabka s délkou těla 4 až 5 cm. Kůže na hřbetě je bradavičnatá a drsná, na břiše hladká. Hřbetní strana je zbarvena nenápadně, převažuje hnědá, šedá nebo olivově zelená, někdy s tmavšími skvrnami. Uprostřed každé bradavky je černá skvrnka, což je zrohovatělý výrůstek, který slouží také jako jeden z poznávacích znaků mezi Bombina variegata (výrůstky špičaté) a Bombina bombina (výrůstky zakulacené). Břicho, hrdlo i spodní strana končetin jsou žluté až oranžové s nepravidelnými černými skvrnami. Zornice jsou srdcovitého tvaru. Samci mají v době rozmnožování na předních končetinách černé pářící mozoly. Pro oba druhy kuněk je typický tzv. kuňčí reflex. Jde o obranné chování, kuňka prohne tělo a vystrčí pestře zbarvené končetiny, čímž se snaží útočníka zastrašit. Snůšky jsou malé s velkým zárodkem a samice je často přichycují na rostliny nebo klacíky ve vodě. Pulci jsou samotářští a často si v usazeninách na dně vytvářejí důlky, hlavně při snižující se hladině. Pulci metamorfují po 3 až 4 měsících při velikosti kolem 2,5 cm, ovšem čerstvě metamorfované žabky mají pouze 0,6 až 0,8 cm (Zwach, 2009). Obývá menší, dočasné vodní plochy, je silně vázána na lesy. Využívá často osluněné kaluže na lesních cestách, zatopené příkopy. Pulci jsou odolní vůči organickému 14

16 znečištění vody. Příčinou ohrožení je hlavně ničení vhodných stanovišť, štěrkování cest, používání těžké mechanizace. Pro zachování druhu je důležitá ochrana a údržba biotopů, budování nových a náhradních tůněk, čištění tůní stávajících (Mikátová, Vlašín, 2002) Ropucha obecná (Bufo bufo) Naše nejběžnější žába s výskytem na území celého státu. Dobře se přizpůsobila antropogenním změnám prostředí, má ráda vlhko, ale je velmi málo závislá na vodním prostředí. Vodu vyhledává pouze za účelem rozmnožování. Samice dorůstají velikosti až 14 cm, samci jsou menší, obvykle do 9 cm. Oči mají vodorovně oválnou zorničku, duhovka je zlatavá až červenohnědá obvykle s vodorovným tmavším pruhem. Za očima jsou uloženy vystouplé příušní jedové žlázy parotidy. Kůže na hřbetě je bradavičnatá, zbarvená v různých odstínech hnědé. Břišní strana je světlá s tmavším mramorováním. Má silné, krátké končetiny a spíše než skokem se pohybuje chůzí. Samice kladou vajíčka v dlouhých provazcích, které namotávájí mezi rostliny na dně nádrží. Po rozplavání pulců se snůšky rozpadnou. Pulci jsou drobní, černí a zdržují se v hejnech. K metamorfóze dochází asi za 2 měsíce, pulci dosahují velikosti kolem 3 cm. Metamorfované žabky jsou velké 0,6 až 0,8 cm (Zwach, 2009). Objevuje se od nížin po horské hřebeny, ekologicky je velmi přizpůsobivá a obývá rozmanité biotopy. K rozmnožování využívá především hlubší nádrže, ale spokojí se i s mělčími tůňkami. Pulci jsou odolní vůči organickému znečištění, po metamorfóze opouštějí hromadně vodu. Dospělci se k rozmnožování vrací na místa, kde sami prodělali metamorfózu. Je ohrožena ničením míst vhodných k rozmnožování, chemizací zemědělství. Dále je výrazné ohrožení silničním provozem při jarních migracích, ale i migracích metamorfovaných jedinců. Pro ochranu druhu je důležitá ochrana a údržba rozmnožovacích ploch a v místech migrace přes vozovky zabezpečení jejich bezpečného přechodu (Mikátová, Vlašín, 2002) Ropucha zelená (Pseudepidalea viridis) Samice dosahují velikosti až 9 cm, samci jsou menší. Oči jsou málo vystouplé se zelenou duhovkou, zřítelnice je vodorovně oválná, ohraničená zlatou linkou. Za očima jsou velké příušní jedové žlázy. Samci mají vyvinutý šedavý hrdelní rezonanční měchýř. Kůže je silně bradavičnatá. Základní barva hřbetu je bělavá až béžová s 15

17 nepravidelnými zelenými skvrnami. Na vrcholcích bradaviček mohou být červené skvrnky. Břicho je bělavé se skvrnami nebo mramorováním. Vajíčka jsou menší než u ropuchy obecné, samice je klade v provazcích. Pulci jsou šedohnědí, před metamorfózou už s viditelnými skvrnami. Metamorfóza probíhá za 1 2,5 měsíce vývoje, při velikosti pulců kolem 3 cm. Velikost metamorfovaných žabek je 0,8 až 1,2 cm (Zwach, 2009). Typický druh stepí a lesostepí, rozmnožuje se v mělkých tůňkách, často periodických. Hlavním ohrožením jsou biocidy, dále ničení biotopů vhodných k rozmnožování. Důležitá je evidence, ochrana a údržba rozmnožovacích míst (Mikátová, Vlašín, 2002) Rosnička zelená (Hyla arborea) Štíhlá žába, velikost těla u samic 4 5 cm, samci jsou drobnější. Čenich je zaoblený, oči vystouplé s vodorovně oválnou zřítelnicí. Samci mají na hrdle rezonanční měchýř, který při skřehotání nafukují. Kůže na hřbetě je hladká, na břišní straně mírně zrnitá. Končetiny jsou dlouhé a tenké s přísavnými terčíky na koncích prstů, dokonale přizpůsobené ke skákání i šplhu. Hřbetní strana těla je zbarvena v různých odstínech zelené, břicho je bělavé až šedé. Od nozdry se táhne úzký tmavý proužek, který pokračuje přes oko a ušní bubínek až k pánvi, kde končí kličkou. Zbarvení je rosnička zelená schopna měnit podle zbarvení podkladu a teploty prostředí. Snůška měří 2 5 cm, krátce po rozplavání pulců se rozpadá. Pulci mají vysoký ploutevní lem, zbarveni jsou hnědozeleně až žlutozeleně. Metamorfóza nastává za 2 až 3 měsíce, pulci dosahují velikosti až 4,5 cm. Metamorfované žabky jsou velké 0,5 0,8 cm (Zwach, 2009). Vyskytuje se v nížinách a středních polohách. Vajíčka a larvy jsou citlivé na organické znečištění vody. Ohrožena je likvidací vhodných biotopů, splachy z polí, hnojením rybníků, odstraňováním břehových porostů nebo naopak zarůstáním břehů dřevinami a následným zastíněním vodní plochy. K ochraně druhu je důležité zachovat vhodné biotopy a zajistit extenzivní způsob hospodaření (Mikátová, Vlašín, 2002) Skokan hnědý (Rana temporaria) Naše druhá nejběžnější žába, dobře se přizpůsobuje změnám v krajině. Mimo období rozmnožování se často zdržuje v lesích. Samice dorůstají velikosti až 10 cm, samci jsou 16

18 menší. Čenich je tupě zakulacený, na hrdle mají samci dva málo vyvinuté rezonanční měchýře. Zadní nohy jsou dlouhé, avšak kratší než u skokana štíhlého, při natažení dopředu dosahují patními klouby pouze k oku. Zbarvení je velmi variabilní, hřbet je zbarven v různých odstínech od béžové, přes hnědou, okrovou až po téměř černou. Hřbetní strana je také často poseta skvrnami, někteří jedinci mohou být silně skvrnití, u jiných můžou skvrny úplně chybět. Břicho je bělavé až krémové s tmavším mramorováním, samice mají mramorované i hrdlo, zatímco samci mají hrdlo bělavé. Samice kladou vajíčka ve velkých shlucích, které plavou na hladině. Snůšky se po vykulení pulců hned rozpadají. Metamorfóza nastává za 2,5 3 měsíce, pulci dosahují délky kolem 3 cm. Velikost metamorfovaných žabek je 0,6 1,2 cm (Zwach, 2009). Je nenáročný na typ vodních i suchozemských biotopů. Vyskytuje se na vlhkých, hlavně lesních stanovištích, může však obývat i otevřené biotopy. Důležitá je vlhkost prostředí a blízkost vodních nádrží. Negativní vliv na populaci skokana hnědého má chemizace zemědělství, vysoušení krajiny, osazování nádrží rybami. Ohrožen je také v době migrace, pokud putuje přes silnice. Důležitá je ochrana vodních i suchozemských biotopů, budování malých nádrží, obnova vlhkých luk. Dále je nutná ochrana během migrace (Mikátová, Vlašín, 2002) Skokan štíhlý (Rana dalmatina) Samice dorůstají do velikosti 10 cm, samci pouze do 7 cm. Hlava je výrazně zašpičatělá, rostrum výrazně přesahuje dolní čelist. Oči jsou vystouplé, horní polovina duhovky je obvykle zlatě zbarvena, dolní polovina je tmavá. Samci nemají vyvinutý hrdelní rezonátor. Nohy jsou dlouhé, uzpůsobené ke skoku. Při natažení dopředu přesahuje patní kloub čenich. Hřbetní strana může být zbarvena od světle šedé, přes pískově hnědou, až po tmavě hnědou, obvykle bez skvrn. Na zadních nohou jsou tmavé pruhy. Břicho je bílé až nažloutlé. Samice klade vajíčka v kulovitých shlucích, které přichycuje ke stonkům rostlin nebo klacíkům. Po vykulení pulců se snůšky nerozpadají. Vývoj pulců trvá 2,5 až 3 měsíce, pulci dosahují délky do 3,5 cm. Metamorfované žabky měří 0,7 1,2 cm (Zwach, 2009). Obývá okraje lesů, sukcesní lesní stadia, lesostepi, obvykle do nadmořské výšky 400 m n. m. Rozmnožuje se v mělčích, bohatě zarostlých, prohřátých, trvalých, někdy i periodických tůních. Ohrožen je ničením míst k rozmnožování, nebo jejich znečištěním. 17

19 Dále je ohrožen na silnicích při jarním tahu. Je důležitá ochrana míst k rozmnožování, a ochrana při jarní migraci (Mikátová, Vlašín, 2002) Skokan zelený (Pelophylax kl. esculentus) Skokan zelený ve skutečnosti není druh, ale tzv. klepton zvláštní druh mezidruhového křížence. Samci dosahují velikosti kolem 7 cm, samice jsou větší (Zwach, 2009). Základní zbarvení i kresba jsou velmi proměnlivé, někdy podobné skokanu krátkonohému, jindy skokanu skřehotavému. Rezonanční měchýře jsou bílé nebo špinavě bílé (Gruder a kol., 2003). Vývoj pulců trvá 2,5 3 měsíce, metamorfované žabky dosahují velikosti 0,7 1,6 cm (Zwach, 2009) Skokan skřehotavý (Pelophylax ridibundus) Tělo je zavalité, hlava oblá s vystouplýma očima. Na zadních končetinách je nízký, protáhlý a tmavě zbarvený patní hrbol. Rezonanční měchýřky jsou šedé. Zbarvení hřbetní strany je hnědé, zelenohnědé nebo šedohnědé s tmavohnědými až černými oválnými skvrnami. Středem hřbetu se často táhne světlý vertebrální pruh. Břicho je bělavé s tmavým mramorováním či skvrnami. Vajíčka klade v řídkém slizovitém obalu do hlubší vody. Vývoj pulců trvá 2,5 3 měsíce, metamorfované žabky měří 1,5 2 cm (Zwach, 2009) Ještěrka obecná (Lacerta agilis) Nejběžnější druh ještěrky v ČR. Délka těla je cm, samci jsou větší než samice. Samice jsou zbarveny v různých odstínech hnědé, na hřbetě mají pás tmavohnědých skvrn, tyto skvrny mohou chybět a hřbet je potom rezavě hnědý. Boky samic jsou světle hnědé s tmavými skvrnami, břicho je žlutavé až nazelenalé. Samci mají břicho zelené až zelenomodré, často s černými tečkami. Boky jsou také zelené, obvykle s tmavou kresbou, hřbet je zbarven stejně jako u samic. Mláďata jsou hnědá se světlými skvrnami, dospívají ve třetím roce (Zwach, 2009). Největším ohrožením je ničení biotopů. V blízkosti lidských obydlí jsou také loveny kočkami či slepicemi (Pecina, 1983). 18

20 Ještěrka živorodá (Zootoca vivipara) Celková velikost je cm. Hřbet je zbarven v různých odstínech od žlutohnědé po černohnědou. Břicho samic je bělavé až béžové s minimem tmavých skvrn, samci mají břicho žlutavé, žlutooranžové až oranžovočervené, většinou hustě skvrnité. Na hřbetě a bocích je obvykle tmavá kresba a bělavé tečky. Je vejcoživorodá, mláďata po narození měří 3 3,5 cm, zbarvena jsou hnědě často s tmavším ocáskem. Dospívají třetím až čtvrtým rokem (Zwach, 2009). Ochrana druhu spočívá především v ochraně prostředí (Pecina, 1983) Slepýš křehký (Anguis fragilis) Jedinný ještěr v ČR, který nemá vyvinuty končetiny. Samice dosahují délky až 40 cm, samci do 30 cm. Tělo je hadovitě protáhlé, hlava s tupým čenichem. Oči jsou drobné s pohyblivými víčky, duhovka červenohnědá, zornička kulatá. Ocas je dlouhý, zakončený tupým bodcem. Zbarvení hřbetu je v různých odstínech hnědé, může se vyskytovat tmavá kresba nebo pásy. Někteří jedinci mohou mít na hřbetě modré skvrny. Břicho samic je černé, černá barva přechází i na boky. Samci mají na břišní straně úzký černý pás, okraje břicha jsou zbarveny světle. Slepýš křehký je vejcoživorodý, čerstvě narozená mláďata měří 5 8 cm. Zbarvená jsou obvykle zlatavě s tmavým hřbetním pruhem táhnoucím se od hlavy až po konec ocasu. Břicho a boky jsou černé. Pohlavně dospívají třetím rokem (Zwach, 2009). Ohrožen je ničením biotopů a také obhospodařováním polí Užovka hladká (Coronella austriaca) Délka těla je u samic do 80 cm, samci dorůstají do 50 cm. Tělo je štíhlé, hlava zaobleně trojúhelníkovitá. Zbarvení je proměnlivé, hřbet je zbarven v různých odstínech šedé a hnědé. Na tomto základu jsou rozmístěny hnědé až načervenalé skvrny. Od čenichu přes oko a dále na krk se táhne typický tmavý proužek. Břicho samců je žlutohnědé až šedorůžové, samice mají břicho šedavé. Užovka hladká je vejcoživorodá, mláďata dosahují po narození délky 8 14 cm, zbarveny jsou jednotně šedohnědě s tmavými skvrnkami a sytě červeným břichem (Zwach, 2009). 19

21 Užovka obojková (Natrix natrix) Náš nejhojnější had, samice dorůstají do 110 cm, samci jen do 80 cm. Hlava je vejčitého tvaru, oko má kruhovou zorničku. Hřbetní šupiny jsou úzké a mírně kýlnaté, boční široké. Základní zbarvení je v různých odstínech hnědé až šedé, břicho je černobíle skvrnité. Za hlavou jsou charakteristické půlměsíčité skvrny bělavé až sytě žluté barvy, které jsou lemovány černou kresbou. Vajíčka jsou protáhle oválná, dlouhá 2,5 3,5 cm o průměru kolem 1,5 cm. Mláďata po vylíhnutí měří cm a jsou zcela soběstačná. Dospívají třetím až čtvrtým rokem (Zwach, 2009) Zmije obecná (Vipera berus) Náš jediný jedovatý plaz. Oko je s kolmou zornicí a červenohnědou až červenou duhovkou. Tělo samců je štíhlé, u samic mírně zavalité. Základní zbarvení samců je v různých odstínech šedé s výraznou klikatou kresbou na hřbetě. Samice jsou zbarveny hnědě, klikatý pruh na hřbetě je méně výrazný. U zmije se vyskytují dvě základní barevné odchylky. První je morfa prester, jedinci této odchylky jsou jednobarevně černí, pouze s bílými retními štítky. Tato forma je častější ve vyšších polohách. Druhou odchylkou je morfa chersea, u které je základní zbarvení hnědočervené až sytě rezavé, hřbetní klikatá kresba může být slabě znatelná. Zmije je živorodá, rodí 6 12 mláďat o velikosti kolem 13 cm (Zwach, 2009). 20

22 3.3 Statut ochrany druhů vyskytujících se v okrese Vsetín Ohrožení druhů podle vyhlášky č. 395/1992. O druhy ohrožené, SO druhy středně ohrožené, KO druhy kriticky ohrožené Český název Latinský název Statut ochrany Mlok skvrnitý Salamandra salamandra SO Čolek velký Triturus cristatus SO Čolek horský Mesotriton alpestris SO Čolek obecný Lissotriton vulgaris SO Čolek karpatský Lissotriton montandoni KO Kuňka žlutobřichá Bombina variegata SO Ropucha obecná Bufo bufo O Ropucha zelená Pseudepidalea viridis SO Rosnička zelená Hyla arborea SO Skokan hnědý Rana temporaria - Skokan štíhlý Rana dalmatina SO Skokan zelený Pelophylax kl. esculentus SO Skokan skřehotavý Pelophylax ridibundus KO Ještěrka obecná Lacerta agilis SO Ještěrka živorodá Zootoca vivipara SO Slepýš křehký Anguis fragilis SO Užovka hladká Coronella austriaca SO Užovka obojková Natrix natrix O Zmije obecná Vipera berus KO 21

23 4 CHARAKTERISTIKA SLEDOVANÝCH LOKALIT Město Valašské Meziříčí leží na soutoku Vsetínské a Rožnovské Bečvy ve Valašskomeziříčské kotlině mezi Vsetínskými vrchy, Hostýnskými vrchy a Podbeskydskou pahorkatinou. Město obsahuje katastry Brňov, Bynina, Hrachovec, Juřinka, Krásno nad Bečvou, Krhová, Lhota u Choryně, Podlesí, Poličná a Valašské Meziříčí. Všechny sledované lokality se nachází v katastrálním území Krhová. 4.1 Lokalita Rybník Lokalita se nachází v nadmořské výšce 322 m n. m, jedná se o mokřad sestávající ze dvou sousedících tůní, které jsou rozděleny hrází. Místo je prakticky ve středu obce, ze dvou stran jsou zahrady rodinných domů, třetí strana vede k zástavbě a hlavní cestě, která je vzdálena cca 50 metrů, čtvrtá strana sousedí s pastvinou. Tuto lokalitu mám probádanou nejlépe, protože je asi 30 metrů od našeho domu a pozemek vlastní mí rodiče, dá se tedy říci, že se kolem pohybuji téměř dennodenně. Název lokality není oficiální, ale u nás se tak vžil, že nemluvíme o tůních, ale o Malém a Velkém Rybníku, případně jednoduše Rybníku. Tůňky vznikly asi před sto lety, když zde rodina mého otce začala stavět dům. Vytěžili hlínu na pálení cihel, ze kterých postavili náš dům, a prodávali je i sousedům ke stavbě domů. Když přestali vyrábět cihly, díry po těžbě zůstaly a zdržovala se v nich voda. Kolem tůní byly také vysazeny vrby, z nichž některé jsou tam dodnes. Později byly břehy tůní vysušeny a zpevněny, a začaly se využívat k chovu ryb. V rybí osádce se objevovali kapři, štiky, karasi, jelci a úhoři. Z této doby také pochází název Rybník, a i přesto, že v tůních už delší dobu ryby nejsou, název zůstal. Kolem roku 1993 se v tůních začaly vyskytovat ondatry pižmové a udělaly si nory do hráze a do břehů. Z toho důvodu začala voda z tůní mizet, ryby postupně, hlavně v zimě kvůli nízké hladině uhynuly, a také musela být menší tůň částečně zasypána, protože voda z ní natékala sousedům do sklepa. Tímto zásahem z původní plochy asi 13 x 10 metrů zbyla tůňka 3 x 8 metrů. Větší z tůní má velikost 18 x 13 metrů. Od roku 2000 jsou v obou tůních pouze obojživelníci: tři druhy čolků v celkem hojném počtu, dva druhy skokanů, a několikrát jsme našli i rosničku zelenou (Hyla arborea). V okolí tůní se také vyskytuje užovka obojková (Natrix natrix), užovka 22

24 hladká (Coronella austriaca), ještěrka obecná (Lacerta agilis), ještěrka živorodá (Zootoca vivipara), slepýš křehký (Anguis fragilis colchicus), ropucha obecná (Bufo bufo), ropucha zelená (Pseudepidalea viridis), a někdy se objeví i ondatra pižmová (Ondatra zibethicus). Na jaře se tůně naplní vodou z tajícího sněhu a je v nich asi metr a půl vody, ale po několika týdnech hladina klesne na zhruba půl metru. Během května začne lokalita masově zarůstat okřehkem menším (Lemna minor) a koncem května už je celá hladina porostlá. Do roku 2009 v červenci až srpnu tůně vysychaly, zarůstaly orobincem a celkově se stále více zazemňovaly, proto jsme v říjnu 2009 provedli odbahnění obou tůní. Na dně tůní byla asi 30 centimetrová vrstva bahna, které se naneslo především opadem listí z vrb a splachem půdy z polí. Lokalita vyhovuje také spoustě druhů bezobratlých, hojně se vyskytuje několik druhů vážek, šídel a šidélek, pijavky, nítěnky, potápníci, vírníci, larvy komárů a pakomárů, perloočky, buchanky. V únoru 2008 a 2010 jsem pozorovala velký výskyt perloočky věšenky obecné (Simocephalus vetulus), ovšem po několika týdnech vymizela, v roce 2010 se vyskytla i v další vlně koncem května. Rybník se nachází na území obce Krhová. V katastru obce je veden jako vodní plocha. Není prohlášen za zvláště chráněné území, ale pracovníci ČSOP Valašské Meziříčí toto místo každoročně navštěvují. 4.2 Lokalita Hliník Jedná se o dobývací prostor cihlářské suroviny, kde se těžila hlína pro cihelnu v sousedním Hrachovci. Půdní pokryv byl odtěžen a na většině území je obnaženo eluvium jílovců, případně deluviání hlíny (netěžené prostory, uložená skrývka). Nyní plocha zarůstá náletovými dřevinami. Nadmořská výška v nejnižším bodě hliniště je 326 m n. m, v nejvyšším bodě 352 m n. m. Vedle hliniště se nachází řízená skládka komunálního odpadu. Skládkování bylo zahájeno v roce 1970 a ukončeno v roce Nyní je skládka uzavřena, ale jedná se o jejím znovuotevření a rozšíření právě na území hliniště. Terén hliniště je díky těžbě velmi členitý a skýtá mnoho míst pro výskyt plazů a obojživelníků. Je zde mnoho periodických tůněk a kaluží, které většinou v červnu vysychají a zarůstají orobincem, ale také dvě trvalé tůňky a dvě velké nádrže s výskytem ryb. Dále jsou zde místa s návozy kamení a dřevěných pražců, které by mohly 23

25 být zajímavé z hlediska výskytu plazů. Pro přehlednost jsem tato místa zakreslila do leteckého snímku hliniště (viz přílohy). Mimo sledované druhy, jsem zaznamenala výskyt poláka velkého (Aythya ferina), poláka chocholačky (Aythia fuligula) a kachny divoké (Anas platyrhynchos) na vodní nádrži v areálu bývalé skládky, srnce obecného (Capreolus capreolus) a zajíce polního (Lepus europaeus) na celém území hliniště. Ve vodní nádrži na dně hliniště se vyskytují ryby, například jelec tloušt (Leuciscus cephalus). V okolí periodických tůněk jsem nalezla krtonožku obecnou (Gryllotalpa gryllotalpa). Dvě trvalé tůňky a jejich okolí jsou velmi bohaté na výskyt vážek. Tyto tůně také zarůstají stolístkem klasnatým (Myriophyllum spicatum), který značně ztěžuje pozorování obojživelníků, neboť ti jej úspěšně využívají jako skrýš. Bohužel lokalita je ohrožena plánovaným rozšířením řízené skládky odpadů. Vlastní těleso skládky je sice navrženo na ploše zarybněné vodní nádrže, přesto by stavební práce a následný provoz skládky pravděpodobně narušily nebo zničily i rozmnožiště obojživelníků. Stavba zatím naráží na nesouhlas obyvatelů blízkého okolí, takže je možné, že nakonec vůbec nebude uskutečněna. 4.3 Lokalita U Obrázku a Lesní cesta Původně jsem měla pro pozorování vybránu pouze lokalitu U Obrázku, ale protože nebyla nijak hojná na počet druhů, přibrala jsem k ní druhou lokalitu, na kterou jsem narazila náhodou, a která byla nově vzniklá. Lokalita U Obrázku je významný turistický bod, je to rozcestí několika turistických tras a také zastávka Naučné stezky Veřovické vrchy. Nadmořská výška činí 453 m n. m. Je zde postavena kaplička na uctění památky lesníka, který se zde v 18. století za prudké bouře při svozu dříví utopil i s koňmi. Blízko kapličky vyvěrá studánka Jarošovka, která pokračuje drobným potůčkem do dvou tůňek. Menší tůňka je blízko u pramene a vytvořili ji zaměstnanci Městských lesů. Toto místo není moc šťastné, tůňka je ve stínu, její dno je zaneseno listím a je neosídlena. Druhá z tůňek je větší, v roce 2008 ji zde vyhloubili pracovníci ČSOP Valašské Meziříčí a právě v této tůňce jsem pozorovala výskyt obojživelníků. Velikost tůňky je asi 8 x 5 metrů. Pořád je poznat, že byla vytvořena poměrně nedávno, ale břehy už začínají obrůstat orobincem a sítinou. Kolem tůně vede několik lesních cest, jedna asfaltová, ostatní kamenité. V jejich okolí se často 24

26 vyhřívají ještěrky a slepýši. Na tůňku občas zavítají kachny divoké (Anas platyrhynchos). Lokalita Lesní cesta vznikla v roce 2010 při svozu dřeva, vyježděním kolejí na okraji hliněné cesty a jejich následným zavodněním. Nadmořská výška lokality je 389 m n. m. Přestože byly kaluže mělké, vydržely i kratší období sucha, protože kolem protéká potok a půda je podmáčená. Úplně vyschly až v průběhu srpna při déletrvajícím suchu. I když jde o novou lokalitu, ihned byla osídlena obojživelníky, nicméně je velmi pravděpodobné, že zanikne stejně rychle, jako vznikla. Vzdálenost lokalit U Obrázku a Lesní cesta je asi 600 m vzdušnou čarou. Obě se nacházejí v CHKO Beskydy. 25

27 5 METODIKA Lokality jsem od poloviny března do května obcházela většinou v dvoutýdenním intervalu, kvůli zjištění výskytu obojživelníků. V létě už jsem vybraná místa navštěvovala méně často a hledala jsem spíše zástupce plazů. Výjimku tvoří lokalita Rybník, na kterou jsem chodila často i několikrát do týdne. Výskyt jsem zjištovala obvykle vizuálně, odchyt jsem prováděla pouze kvůli focení, nebo když jsem si nebyla jistá determinací druhu. Odchytávala jsem přímo do ruky nebo jsem použila akvarijní síťku. Výjimečně jsem také využila poslech hlasových projevů, konkrétně u samců rosničky zelené (Hyla arborea). Výsledky pozorování lokalit jsem sepsala do přehledných tabulek, v nichž je uvedeno datum, sledované druhy, počet dospělců, případně snůšek, larev, pulců, svleček nebo mrtvých jedinců. Tabulky jsou uvedeny v příloze. Determinaci jsem prováděla na základě vlastních znalostí, v některých případech podle Zwacha (2009). 26

28 6 VÝSLEDKY 6.1 Rybník V roce 2010 se v Rybníku vyskytovalo 5 druhů obojživelníků a 5 druhů plazů. Nejhojnějším obojživelníkem je čolek velký (Triturus cristatus), při jednom pozorování jsem zaznamenala nejvíce 58 dospělců. Jejich stavy od roku 2005 vzrostly, dříve bylo v Rybníku nejvíce čolků obecných (Lisotriton vulgaris). Nyní je čolek obecný méně početný, oproti roku 2005, kdy nebyl problém chytit najednou 60 čolků obecných, byl v roce 2010 nejvyšší počet najednou pozorovaných dospělců 5 kusů. Stavy čolka horského (Mesotriton alpestris) se za sledované období moc nezměnily, stále je v Rybníku nejvzácnější, nalezen byl vzácně a pouze po jednom jedinci. Nejhojnější žábou je skokan štíhlý (Rana dalmatina), jeho počty také poklesly, oproti dřívějším asi 70 snůškám jsem v roce 2010 napočítala snůšek pouze 35. Nejvíce jsem pozorovala 11 dospělců. Dříve se v Rybníku rozmnožoval také skokan hnědý (Rana temporaria), v roce 2010 jsem na něj ovšem nenarazila. Po delší době se ovšem objevila rosnička zelená (Hyla arborea), pozorovala jsem pouze jednu samičku, ale v noci se ozývali nejméně dva samci. V dřívějších letech se občas v okolí, obvykle na blízké pastvině, vyskytla ropucha obecná a ropucha zelená, ale v Rybníku se nerozmnožují. V roce 2008 jsem nalezla kuňku žlutobřichou (Bombina variegata), šlo o ojedinělý nález. V okolí se také hojně vyskytují ještěrky. Ještěrka obecná (Lacerta agillis) žije jak na březích tůně, tak i na svahu příjezdové cesty, která kolem Rybníku probíhá. Preferuje jižní svah, kde se vyhřívá na mraveništích vyčnívajících z trávy, nejvíce jsem při jednom pozorování viděla 13 jedinců. Naproti tomu ještěrka živorodá (Lacerta vivipara) se hojněji vyskytuje na severním svahu. Najednou jsem nejvíce pozorovala tři jedince. Na svazích cesty je také hojný slepýš ve svém podruhu slepýš křehký východní (Anguis fragilis colchicus). Nejčastěji na něj narážíme při obracení sena na svazích, protože slepýš bývá s oblibou ukryt pod senem. Tato záliba je mu často osudnou při strojovém obhospodařování. U Rybníku mají také oblíbenou skrýš pod nerezovým poklopem, kde se přes poledne schovávají často společně s užovkami obojkovými nebo ještěrkami obecnými. Nejvíce jsem takto objevila 10 kusů slepýšů. V Rybníku se často zdržují užovky obojkové (Natrix natrix) a loví čolky, obvykle jsem viděla čtyři mladé jedince. V roce 2010 jsem poprvé v okolí Rybníka objevila dva jedince užovky hladké 27

29 (Coronella austriaca), ovšem je pravděpodobné, že se zde vyskytovaly už dříve, jen jsem na ně nenarazila. Jednu jsme našli při obírání rybízu, jak se vyhřívá na větvi a druhá se vyhřívala na louce na mraveništi. Oba nálezy byly náhodné. 6.2 Hliník Na Hliníku jsem pozorovala šest druhů obojživelníků a tři druhy plazů. Nejhojnějším zástupcem ocasatých obojživelníků je čolek velký (Triturus cristatus), vyskytuje se v trvalých tůních, hned vedle plotu bývalé skládky. Nejvyšší zjištěný počet je 17 dospělců. Vedle čolka velkého v trvalých tůních žije také čolek obecný (Lisotriton vulgaris), pozorovala jsem šest dospělců. Z žab je hojně rozšířen skokan štíhlý (Rana dalmatina), viděla jsem šest dospělců a 62 snůšek. Většina snůšek byla nakladena v trvalých tůních, ale 17 snůšek bylo i v periodických tůňkách. Další hojnou žábou je kuňka žlutobřichá (Bombina variegata), která osidluje periodické tůňky. Kuňky se spokojí i se sebemenší kaluží, o kterou ostatní obojživelníci nemají zájem. Nejvíce jsem našla 8 dospělců. V periodických tůních se také rozmnožuje rosnička zelená (Hyla arborea), dospělec byl pozorován pouze jeden, ale v tůňkách byli pulci různé velikosti a v noci je slyšet skřehotání samců, takže výskyt je určitě větší. Dalším druhem rozmnožujícím se v periodických tůních je ropucha obecná (Bufo bufo), našla jsem pouze snůšky a pulce, na dospělce jsem nenarazila. Většina těchto pulců nestihla dokončit vývoj a jejich kaluže vyschly. V trvalých tůních jsem dvakrát narazila na samce ropuchy zelené (Bufo viridis). Z plazů je nejhojnější užovka obojková (Natrix natrix), která se zdržuje jak u periodických, tak i u trvalých tůní. Nejvíce jsem pozorovala pět kusů. Další užovkou, která se zde vyskytuje, je užovka hladká (Coronella austriaca). Dvakrát jsem viděla ještěrku obecnou (Lacerta agilis), vždy po jednom kusu. 6.3 U Obrázku a Lesní cesta Na lokalitě U Obrázku jsem pozorovala tři druhy obojživelníků a tři druhy plazů. V březnu jsem viděla tři dospělce skokana štíhlého (Rana dalmatina), v dubnu se objevily i tři snůšky. Pulci se po rozplavání vytratili a asi byli vyloveni kachnami, které na tůňku občas zalétají. Několikrát jsem nalezla kuňku žlutobřichou (Bombina variegata), vždy po jednom kusu. Objevila jsem také snůšku ropuchy (Bufo sp.), ale pulci se stejně jako 28

30 pulci skokana vytratili. Z plazů byla nejhojnější ještěrka živorodá (Lacerta vivipara), která se vyskytuje v okolí kolem lesních cest. Nejvíce jsem viděla pět kusů. Na okrajích cest se také vyskytuje ještěrka obecná (Lacerta agillis), které jsem pozorovala tři jedince, a jednou jsem narazila na slepýše křehkého východního (Anguis fragilis colchicus). Protože lokalita U Obrázku byla na výskyt sledovaných živočichů poněkud slabá, pozorovala jsem ještě jednu blízkou lokalitu, kterou jsem pro přehlednost nazvala Lesní cesta. Na této lokalitě se vyskytovaly tři druhy obojživelníků a dva druhy plazů. Z obojživelníků jsem pozorovala kuňku žlutobřichou, nejvíce sedm jedinců. Kuňky se také v kalužích rozmnožovaly, našla jsem snůšky a pulce různého stáří. Část pulců prodělala metamorfózu před vyschnutím kaluží. Dalším obojživelníkem, který kaluže využil k rozmnožování byl čolek horský (Mesotriton alpestris). Při jedné návštěvě jsem našla tři čolky, z toho jednu neobvykle světle zbarvenou samici. Čolci nakladli vajíčka, viděla jsem i vylíhlé larvy, ale metamorfózu nestihly a vyschly. Jednou jsem zahlédla ve vedle protékajícím potoce larvu mloka skvrnitého (Salamandra salamandra). Z plazů jsem pozorovala jednu užovku obojkovou (Natrix natrix), která prolézala kaluže a lovila pulce. Nad kalužemi na lesním svahu jsem viděla jeden exemplář ještěrky obecné (Lacerta agillis). 29

31 7 DISKUZE Nejbohatší na výskyt obojživelníků a plazů je lokalita Rybník, ovšem u této lokality mohou být výsledky ovlivněny tím, že jsem ji navštěvovala nejčastěji. I přesto že se nachází prakticky v centru obce, je toto naleziště negativně ovlivňováno minimálně. Jedním ze zásahů jsou zemědělské práce, při sečení a hlavně při obracení sena může docházet k usmrcování nejčastěji plazů, ale i obojživelníků. Díky tomu, že vlastníky pozemku jsou mí rodiče, snažíme se hospodařit tak, abychom život v Rybníku a jeho okolí co nejméně ovlivňovali. Horší je to s okolím, které obojživelníci využívají jako zimoviště. Bohužel nevím, kde nejvíce zimují, ale předpokládám, že to budou okolní zahrady. Přes silnici pravděpodobně nemigrují, protože jsem tam nikdy nezahlédla přejeté jedince. Další zátěží jsou splachy z okolních pastvin, hodně dusíku se pak projevuje zarůstáním hladiny okřehkem menším (Lemna minor). Při silnějších srážkách se do Rybníku splavuje i půda. Následkem smyvu půdy a hromadění opadu z okolo rostoucích vrb je narůstající vrstva sedimentů na dně nádrží. V roce 2008 došlo už v polovině května k vyschnutí větší tůně. Aby obojživelníci měli šanci dokončit vývoj, vyhloubili jsme jim v bahně nádržku o rozměrech 1 x 2 metry, do které se mohli stáhnout. V průběhu léta celý Rybník zarostl orobincem. V následujícím roce se celá situace opakovala, proto jsem zažádala o dotaci z Programu péče o krajinu a v říjnu 2009 jsme provedli odbahnění obou tůní. Bez tohoto zásahu by lokalita pravděpodobně brzy zanikla. Je možné, že brzké vysychání v předcházejících letech se podepsalo na sníženém výskytu některých druhů obojživelníků v roce Na lokalitě Hliník bylo pozorování značně ztížené kvůli její rozloze. Zjistit druhové zastoupení obojživelníků nebylo v době rozmnožování zas tak složité, stačilo najít vodní plochy a pravidelně je obcházet, ovšem hledání plazů bylo spíše o náhodě. Tato lokalita vznikla činností člověka a stále je člověkem ovlivňována. Největším zásahem je dle mého názoru sousedství, nyní už uzavřené, skládky komunálního odpadu. Tato skládka také ohrožuje existenci lokality, pokud se uskuteční její plánované rozšíření. Dalším antropogenním zásahem jsou motorkáři, kteří na hliništi často jezdí. Mají vyježděné trasy, projíždějí mezi periodickými tůňkami, ale všimla jsem si, že vodě se vyhýbají, takže obojživelníky a jejich larvy přímo neničí, spíše ještě vyjetými kolejemi utvářejí vhodná rozmnožiště pro kuňky. Tyto koleje možná časem budou jejich jedinná místa k rozmnožování, protože periodické tůňky stále více zarůstají orobincem a časem budou 30

32 nejspíš zazemněny. Menší tůňky brzy vysychají a obojživelníci nestíhají dokončit vývoj. Problémem jsou také černé skládky, které jsou roztroušeny v různých částech hliniště, nejvíce kolem silnice. Pro zachování nebo zvýšení počtu druhů obojživelníků na této lokalitě, by bylo vhodné odbahnit alespoň část periodických tůněk, aby nevysychaly před metamorfózou pulců. Lokalita U Obrázku nebyla na druhy tak bohatá, nejspíše proto, že byla založena nedávno (v roce 2008). Skokani štíhlí (Rana dalmatina) a ropuchy obecné (Bufo bufo) zde sice nakladly vajíčka, ale po rozplavání pulci zmizeli, jedinné vysvětlení, které mě napadá, je, že je vysbíraly kachny divoké, které na tůňku zalétají. Pro plazy je lokalita příznivá, využívají osluněné svahy podél lesních cest. Lokalita je málo antropogenně ovlivněná. Poslední lokalitou je Lesní cesta, která je ukázkou toho, že ne každý antropogenní zásah musí být negativní. Kaluže vzniklé při těžbě dřeva velice rychle osídlily kuňky žlutobřiché (Bombina variegata), čolci horští (Mesotriton alpestris) a užovky obojkové (Natrix natrix). Stromy kolem cesty byly vykáceny, takže kaluže jsou dobře prohřívány. Tato lokalita bude však pravděpodobně brzy zničena dalšími pojezdy, případně vyštěrkováním cesty. Všechny druhy, které jsem pozorovala, mají v okrese Vsetín potvrzen výskyt. Rozdíly jsou v početnostním zastoupení, například čolek velký (Triturus cristatus) je v okrese znám pouze z několika lokalit a je nejvzácnějším čolkem. Naproti tomu na mnou sledované lokalitě Rybník je nejpočetnějším obojživelníkem. Čolek horský (Mesotriton alpestris) je v okrese nejhojnější čolek, vyskytuje se však častěji ve vyšších polohách, proto je u nás vzácnější. Běžně se vyskytuje čolek obecný (Lissotriton vulgaris). Skokan hnědý (Rana temporaria) je v okrese Vsetín nejhojnějším obojživelníkem, avšak v Krhové jsem v roce 2010 žádného nepozorovala, i když do roku 2009 se vždy několik párů objevilo. Jejich místo zaujal skokan štíhlý (Rana dalmatina), který je na sledovaných lokalitách nejhojnější žábou, ale v celém okrese je naopak jedním z nejvzácnějších druhů skokanů. Ropucha obecná (Bufo bufo) se vyskytuje rozptýleně na celém území okresu, ropucha zelená (Pseudepidalea viridis) nepříliš hojně obývá bezlesá místa nižších poloh. V Krhové se obě vyskytují spíše vzácně. Mezi další druhy vyskytující se ve vsetínském okrese patří čolek karpatský (Lissotriton montandoni), skokan skřehotavý (Rana ridibunda) a skokan zelený (Rana kl. esculenta). Čolek karpatský (Lissotriton montandoni) se vzácně objevuje ve 31

33 Vsetínských vrších a Radhošťské hornatině. Kriticky ohrožený skokan skřehotavý (Rana ridibunda) se vyskytuje v nejnižších polohách okresu, nejblíže v sousedním Hrachovci. Výskyt skokana zeleného (Rana kl. esculenta) byl na Vsetínsku zjištěn pouze poslechem hlasového projevu, potvrzen odchytem zatím nebyl. Dále se v okrese vyskytuje šest druhů plazů, na mých lokalitách jsem pozorovala pět druhů. Chybějícím druhem je zmije obecná (Vipera berus), na kterou jsem v roce 2010 nenarazila, ale v roce 2007 jsem jeden exemplář viděla v lese asi 300 metrů od lokality U Obrázku. Užovka obojková (Natrix natrix) je vázána na vodu, vyskytuje se tedy na lokalitách společně s obojživelníky, kteří jsou její hlavní potravou. Objevuje se také v Srním potoku, který Krhovou protéká. Užovka hladká (Coronella austriaca) je v poslední době hojně rozšířena přímo ve vesnici, na loukách a zahradách, u Základní školy Krhová bylo v roce 2010 pět mláďat, které měly úkryt v puklinách ve zdi budovy. Také když najdu na cestě přejetého hada, je to obvykle právě užovka hladká. Ještěrka obecná (Lacerta agilis) i ještěrka živorodá (Lacerta vivipara) jsou v rámci okresu poměrně hojné (Pavelka, Trenzner, 2001). 32