ALJAŠKA JAKO CÍLOVÁ DESTINACE CESTOVNÍHO RUCHU Bakalářská práce

Transkript

1 Vysoká škola polytechnická Jihlava Katedra cestovního ruchu ALJAŠKA JAKO CÍLOVÁ DESTINACE CESTOVNÍHO RUCHU Bakalářská práce Vedoucí práce: RNDr. Eva Janoušková Ph.D. Vladimír Špinar Jihlava 2009

2 Abstrakt Tato bakalářská práce má za úkol zmapovat turistické atraktivity Aljašky, podat přehled o stavu cestovního ruchu v této oblasti a vyhodnotit údaje získané výzkumem provedeným mezi místními obyvateli. Práce je rozčleněna na teoretickou a praktickou část. Teoretická část charakterizuje lokalizační, realizační a selektivní předpoklady rozvoje cestovního ruchu na Aljašce, seznamuje s jednotlivými lokalitami a nejznámějšími přírodními a kulturně-historickými atraktivitami dané oblasti. Praktická část seznamuje se stavem cestovního ruchu na Aljašce a postoji místních obyvatel k němu. Součástí jsou také výsledky vlastního výzkumu s názvem Asociace obyvatel Aljašky spojené s Českou republikou a podání jejich rozboru. Abstract This bachelor thesis is aimed at mapping the tourist destinations of Alaska, giving a view of the state of tourism there and evaluating the data obtained by a survey carried out among Alaska inhabitants. The thesis is divided into theoretical and practical parts. The theoretical part describes focalization, implementation and selective conditions of the development of tourism in Alaska, it presents particular destinations and the bestknown natural as well as culturally historical sights of the above mentioned area. The practical part concentrates on the state of tourism in Alaska and the attitudes of local inhabitants towards it. An inseparable part of the thesis are also the results of my own survey titled Associations of Alaska inhabitants connected with the Czech Republic and its analysis.

3 Na tomto místě bych chtěl především poděkovat své vedoucí bakalářské práce RNDr. Evě Janouškové Ph.D. za poskytnutí odborných připomínek a velkou trpělivost při konzultacích. Dále děkuji své rodině, která mě po celou dobu mého studia na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě podporovala, a tím mi ji umožnila dokončit. Děkuji také svým přátelům, kteří mě psychicky podporovali a kteří mě inspirovali k dokončení této práce.

4 Prohlašuji, že předložená práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracoval samostatně s použitím literatury a zdrojů, které uvádím v seznamu. Ve Žďáře nad Sázavou dne 21. dubna

5 Obsah 1 Úvod a cíl práce Úvod do problematiky Cíle práce Teoretická část Lokalizační předpoklady rozvoje cestovního ruchu na Aljašce Základní fakta Historie Sídla Přírodní podmínky Klima Povrch Flóra a fauna Ochrana přírody Národní parky Hospodářství Průmysl Doprava Realizační předpoklady rozvoje CR na Aljašce Hotely v Anchorage Hotely ve Fairbanks Hotely v Juneau Hotely v Sewardu Hotely v Homeru Hotely v Ketchikanu Hlavní letiště na Aljašce Selektivní předpoklady rozvoje CR na Aljašce Obyvatelstvo Společnost Praktická část Cestovní ruch v USA Trendy v cestování Američanů Cestovní ruch na Aljašce... 55

6 3.2.1 Cenové relace ubytování, stravování a služeb Nabídka doplňkových služeb CR (animace, fakultativní výlety ) Sezónnost CR v oblasti Statistika cestovního ruchu na Aljašce za léto Průzkum v cestovním ruchu OTÁZKY DOTAZNÍKU /SURVEY GUESTIONS Výsledky průzkumu Zhodnocení výzkumu Závěr Použité zdroje Přílohy

7 1 Úvod a cíl práce 1.1 Úvod do problematiky Aljaška je země, ze které se tají dech. Je to doslova země neomezených možností, mnohými označovaná za poslední nespoutanou divočinu světa. Snad nikde jinde na planetě není k vidění tolik přírodních atraktivit jako právě zde. Hory sahající až do nebes, křišťálově průzračná jezera, hluboké lesy, nekonečné ledovce a ty nejkrásnější barvy severské tundry, které si lze jen představit. Aljaška už po staletí přitahuje dobrodruhy z celého světa, hledače zlata, lovce a v poslední době především tisíce turistů, kteří zde mohou zažít neopakovatelné chvíle. Na světě už není mnoho míst, kde lze jet stovky kilometrů po silnici vedoucí překrásnou divočinou a nikoho při tom nepotkat, setkat se s medvědem nebo vlkem, chytit si lososa holýma rukama, projíždět se na kajaku s velrybami po boku nebo si vyzkoušet rýžování zlata. Aljaška je nepopsatelným drsným rájem, který není pro každého, ale jen pro lidi, kteří dokáží její drsnou krásu ocenit. Nečekejte zde luxusní hotelové komplexy, přeplněné dálnice, smog ani davy lidí. Aljaška je prostě jiná. Naštěstí. Cestovní ruch je pro oblast Aljašky naprosto klíčovou záležitostí. Vzhledem k velmi drsnému podnebí v převážné většině roku jsou místní podnikatelé za velmi krátkou dobu (druhá polovina května první polovina září) nuceni vydělat dostatek prostředků na pokrytí nákladů mimo turistickou sezónu. V hlavní turistické sezóně zaměstnává cestovní ruch po ropném průmyslu největší množství obyvatel, kteří jsou tak na něm naprosto závislí. Proto je této oblasti věnována na Aljašce velká pozornost a jakékoli změny k horšímu jsou zde vnímány velmi negativně. Je zde velké množství státních i soukromých institucí, které se zabývají problematikou turismu a jeho výsledky, které místní vždy nedočkavě očekávají, zveřejňují i několikrát ročně. Odvětví turismu je zde tedy sledováno a vyhodnocováno mnohem pečlivěji než kdekoli jinde na světě. Proto je mu v této práci věnováno mnoho prostoru. 7

8 1.2 Cíle práce Hlavní cíl: Hlavním cílem této bakalářské práce je podat co nejúplnější a odborný rozbor cestovního ruchu na Aljašce. Všechny údaje jsou přejaty od renomovaných tamních institucí zabývajících se tímto odvětvím. Součástí této práce je i zveřejnění výsledků vlastního průzkumu s názvem Asociace obyvatel Aljašky spojené s Českou republikou provedeného v období od června do září 2007 mezi padesáti místními rezidenty. Vedlejší cíl: Dalším cílem je seznámit čtenáře se skutečnostmi týkajícími se oblasti Aljašky potřebnými k pochopení principu fungování cestovního ruchu v této zemi. Kromě všeobecných a základních informací se jedná především o seznámení s nejatraktivnějšími přírodními a historicko-kulturními lokalitami, které jsou pro podstatu fungování cestovního ruchu v dané oblasti nesmírně důležité. Jsou zde tedy uvedeny informace o nejvýznamnějších sídlech, národních parcích, historických památkách či obeznámení s problematikou původních obyvatel. 8

9 2 Teoretická část 2.1 Lokalizační předpoklady rozvoje cestovního ruchu na Aljašce Základní fakta 1 Aljaška zabírá obrovský poloostrov, který tvoří severozápadní část severoamerického kontinentu. Celková rozloha země je km 2, což představuje zhruba 16 % celkové rozlohy Spojených států amerických km 2 rozlohy je tvořeno vnitrozemským vodstvem. Aljaška je největším a nejsevernějším státem USA. Nejsevernějším místem Aljašky a tím i celých Spojených států je mys Barrow, který se nachází na úrovni 71 o 23 severozápadní šířky. Nejjižnější bod Aljašky se nachází na ostrově Amatignak v sopečném souostroví Aleuty, který leží na úrovni 51 o 11 severovýchodní šířky. Aljaška je nejen nejsevernějším, ale i nejzápadnějším a zároveň i nejvýchodnějším státem USA. Některé z ostrovů patřících k Aleutám totiž leží až za datovou hranicí. Maximální vzdálenost mezi nejsevernějším a nejjižnějším bodem je km, mezi nejzápadnějším a nejvýchodnějším pak km. Severní pobřeží Aljašky je omýváno Severním ledovým oceánem, respektive Beaufortovým mořem, jižní Tichým oceánem (Aljašský záliv), na západě je to potom Čukotské a Beringovo moře. Východní hranice s kanadskou provincií Yukon je dána poledníkem 141 o severozápadní délky. Hranice dále pokračuje směrem na východ a odděluje 640 km dlouhý pruh území Aljašky od kanadské provincie British Columbia. K Aljašce patří ještě Malý Diomedův ostrov v Beringově průlivu, který je vzdálen zhruba 4 km od Velkého Diomedova ostrova, patřícího k Ruské federaci. Celková délka aljašského pobřeží je km. Velmi členité je především tichomořské pobřeží, kde příliv dosahuje výšky okolo 6 m, v Cookově zátoce až 9 m. Příliv, který zaplavuje zátoku dvoumetrovými vlnami, patří k nejvyšším na světě. Pacifické pobřeží je dosti často bičováno mohutnými bouřemi a občas i obrovskými vlnami tsunami, které vznikají důsledkem podmořských zemětřesení. Jedna takto vzniklá vlna byla vůbec nejvyšší z vln tsunami, jaké známe. A to při zemětřesení v roce 1899, kdy se sesulo do zálivu Lituya m 3 zeminy. Sesuv vzedmul vodu zálivu a vytvořil tak vlnu 600 m vysokou. Vlna poničila vše do výšky 600 m na opačném břehu zálivu a ještě dnes jsou v této výšce patrné její katastrofické účinky. 1 KALIVODA, J. Aljaška. Praha, s. ISBN

10 Hlavní mořský proud (tzv. Aljašský proud), který je přítomen v Aljašském zálivu, přenáší masy teplé vody podél pobřeží směrem na západ. Protéká podél Aleutského souostroví, kde se jeho část stáčí postupně na sever a k západnímu pobřeží přes Beringův průliv až k mysu Barrow přináší teplou vodu. Pobřežní vody Beringova moře, kromě jižní části poloostrova Seward, jsou většinou mělké s dlouhými písečnými lagunami. Pobřeží Čukotského moře je podobné. Beringovo moře v zimě zamrzá a okrajové oblasti ledu tvoří jeden z největších světových rybářských regionů. Během léta led postupně směrem k severu rozmrzá, což umožňuje příbřežní lodní dopravu v Severním ledovém oceánu během pozdního léta Historie 2 Název Aljaška byl převzat z aleutského slova Alyeska, znamenajícího Velká země. Původní obyvatelé Aljašky, Athabascáni, Aleutové, Inuitové a pobřežní kmeny Tlingitů a Haida jsou potomky lidí, kteří přešli během poslední doby ledové (asi před lety) přes most, který jim poskytovala Beringova úžina v délce asi km. V době meziledové byl most zalit mořem a oba kontinenty byly odděleny dnešním Beringovým průlivem. O počátku novodobých dějin Aljašky je možno hovořit od 17. století. Tehdy byly prvními zájemci o tato území především sibiřští kozáci, obchodníci a lovci, kteří sem přišli právě přes Beringův průliv. Ten byl pojmenován podle dánského kapitána Vistuse Beringa. Bering průlivem proplul jako první v roce 1728 na své lodi sv. Peter a to pod ruskou vlajkou. Španělští, britští a francouzští dobyvatelé se sice dotkli území Aljašky, ale dominatní silou se zde stalo Rusko. Ruští obchodníci s kožešinami ovládli v 18. století Aleutské ostrovy a souostroví Kodiak. Tvrdě přitom mezi sebou soupeřili a téměř vyhubili pokojný kmen Aleutů. Když byly zásoby kožešin vyčerpány, přesunuli se Rusové na jihovýchod, kde si nemilosrdně podmanili kmen Tlingitů a své obrovské výdělky z prodeje kožešin použili na to, aby se město Sitka stalo americkou Paříží na Aljašce. Kolem roku 1860 byli Rusové příliš vyčerpáni napoleonskými válkami a také celkovým úpadkem trhu s kožešinami. Roku 1867 podepsalo Rusko smlouvu s ministrem zahraničí Spojených států amerických Williamem Henrym Sewardem ( ) a prodalo Američanům Aljašku za 7,2 milionu USD (asi USD v roce 2008), což je méně než 2 2 KALIVODA, J. Aljaška. Praha, s. ISBN

11 centy za akr (1 akr = m 2 ). Koupě byla veřejností velmi kritizována, ale nakonec Kongres tuto smlouvu schválil. Aljaška byla v té době nazývána Sewardovou ledovou bednou nebo vycucaným pomerančem. Tato koupě se později ukázala pro Spojené státy velice výhodnou jak z hospodářského, tak i ze strategického hlediska. Otevřel se přístup k obrovskému přírodnímu bohatství nerostné bohatství, možnosti rybolovu, rozsáhlé lesy, kožešiny. Později byla objevena velká naleziště zlata, převážně v okolí zlatonosných řek Klondike a Yukon. Města zlaté horečky, jako například pozdější hlavní město Juneau a Souhlas, se objevila v 80. letech 19. století. Circle City v roce 1893 hned po horečce na Klondiku. Z rozrostlého města Skagway se asi 30 tisíc nadšenců vydalo na strmou trasu Chilkoot Trail a potom se plavili na zlatá pole. Populace na Aljašce se za 10 let téměř zdvojnásobila. Později se zlatokopové přesunuli více na sever do měst Nome a Fairbanks. Když Japonci během II. světové války napadli některé ostrovy Aljašky, postavili tam Američané velké vojenské pevnosti s posádkami čítajícími tisíce lidí. Tyto ostrovy (Attu, Agattu a Kiska) se staly jediným místem USA, které kdy bylo okupováno nepřítelem. V obavě před námořními a leteckými útoky nechala armáda vybudovat známou dálnici Alcan Highway, spojující Aljašku s Kanadou v celkové délce km. A tak bylo celé vzdálené území nakonec spojeno s ostatními státy Unie a to rozhodně pomohlo poválečnému rozvoji Aljašky. Ta se stala 49. státem USA za prezidenta Eisenhowera 3. ledna 1959 jako první stát, který přímo nesousedí se zbytkem Spojených států. Na Velký pátek roku 1964 zasáhlo jižní střed Aljašky extrémně silné zemětřesení o síle 9,2 na Richterově stupnici, které nový stát hodně zdevastovalo. Zemřelo při něm 131 lidí. Zemětřesení zničilo centrum Anchorage (budoucího největšího města), přístavní města Valdez, Seward a Cordova a mnohé další osady. Jednalo se o vůbec největší zaznamenané zemětřesení na severoamerickém kontinentu. Obnova byla rychle nastartována roku 1968, kdy byly v Antarktickém oceánu u města Prudhoe Bay objeveny velké zásoby kvalitní ropy. Zákon z roku 1971 s názvem Alaska Native Claims Settlement Act umožnil stavbu potrubí (American pipe-line) v délce km směrem do nezamrzlého přístavu Valdez. Během let, kdy se stavba uskutečňovala, se z města Anchorage stalo moderní velkoměsto. Potrubí bylo uvedeno do provozu v roce 1977 a stalo se vyhledávanou turistickou atrakcí. Na krátkou dobu měla Aljaška nejvyšší příjem na osobu v celých Spojených státech. Toto období ale skončilo roku 1986, kdy poklesly ceny ropy. Jedna z nejtemnějších kapitol aljašských dějin nastala 24. března 1989, kdy ropný tanker Exxon Valdez narazil do korálového 11

12 útesu a vypustil do moře odhadem hl ropy a znečistil km pobřeží v oblasti průlivu Prince William Sound. Tanker naložený 53 miliony galonů ropy z transaljašského ropovodu měl za sebou 15 hodin plavby na trase z Valdezu do Los Angeles. Byla to největší naftová katastrofa v historii Spojených států a její škody byly likvidovány po dlouhá desetiletí. Havárie doslova zastavila život v širokém okolí. Za tři měsíce zemřelo ptáků. Pro některé živočichy byla havárie doslova zkázou. K těm, kdo utrpěli nejvíce, patřili kormoráni, velryby a mořské vydry. Jak potvrdilo vyšetřování, obří loď v době nehody řídil třetí důstojník, který neměl oprávnění k navigaci v nebezpečných vodách. Navíc kapitán lodi Joseph Hazelwood byl v době nehody pravděpodobně pod vlivem alkoholu. Když začala těžba ropy v oblasti zálivu Prudhoe Bay klesat, začaly velké společnosti své zaměstanace propouštět; k tomu ještě omezený rozpočet armádě a uzavírka několika pilařských závodů byly předzvěstí špatných zpráv pro místní hospodářství. Ve snaze odrazit snižování příjmů z těžby ropy zvažuje stát zavedení daně z prodeje a příjmu. Ani jedna zatím na Aljašce neexistuje. Byly také zavedeny poplatky za vstup do národních parků, za kempy a používání turistických tras. Asi největší nadějí pro ekonomické obrození je stavba plynovodu, který by vedl z Arctic Slope přes Kanadu do dolních 48 států. Další, i když velmi kontroverzní možností bylo uvolnění chráněné oblasti Arctic National Wildlife Refuge (ANWR) pro těžbu ropy. Ochránci životního prostředí tvrdě bojovali za to, aby uchránili tuto obrovskou oblast o rozloze km 2 od ropných věží, a za prezidenta Clintona se jim to podařilo. S příchodem G. W. Bushe, bývalého naftaře z Texasu, se situace změnila a Kongres Spojených států povolil další těžbu v této arktické oblasti. Důvodem je rostoucí závislost USA na ropě dovážené ze zahraničí. V nedávné době se o Aljašce mluvilo především díky její guvernérce Sarah Palinové, která byla navržena na viceprezidenku USA při kandidatuře Johna McCaina na post prezidenta Spojených států. 12

13 2.1.3 Sídla 3 Anchorage ( obyvatel) 4 Anchorage je největším aljašským městem a nejdůležitějším dopravním uzlem ve státě. Je zde jediné velké mezinárodní letiště Aljašky, které odbavuje naprostou většinu letů mířících do země. Město bylo založeno roku 1914, když k němu dorazila železnice. Nachází se v jižní centrální části státu a dnes v něm žijí více než dvě pětiny obyvatel Aljašky. Město je proslulé svou květinovou výzdobou a krásou okolní krajiny, kterou vytváří pobřeží obklopené pásmem majestátních Chugach Mountains. Je nejvýznamnějším průmyslovým centrem země a sídlem většiny velkých společností. Je to také největší aljašský přístav. Projde tudy přes 90% veškerého zboží přicházejícího do země. Žije zde velké množství původního obyvatelstva. Dnes je typickým americkým městem, v jehož centru stojí stavby moderní architektury, divadla, kina, ale i hrázděné domky z ruské éry. Za jasných dní je možné z vyhlídek okolo města spatřit i siluetu hory Mt. McKinley vzdálené zhruba 400 km severně od města. Juneau ( obyvatel) 5 Hlavní město Aljašky ležící na souostroví Alexandera bylo založeno roku Je sídlem vlády a vládních institucí. Leží v jihovýchodní části při pobřeží. Nejrozvinutějším průmyslem je tedy průmysl rybářský a dřevozpracující. Město obklopuje překrásná příroda s typickými fjordy a ledovci. Je také i významným turistickým centrem a jednou ze vstupních bran do země. Bylo pojmenováno po známém hledači zlata Joey Juneauovi a proslavilo se především velkým množstvím galerií roztroušených po celém městě. Město je přístupné jen lodí nebo letadlem. Fairbanks (31 000, v aglomeraci obyvatel) Fairbanks je největší město v centrální oblasti Aljašky a třetí největší ve státě. Bylo založeno roku 1903 a je sídlem nejstarší aljašské univerzity, založené roku 1917 (University of Alaska), a řady muzeí. Město je nejdůležitějším dopravním uzlem ve vnitrozemí. Leží na hlavním tahu z jihu na sever (Richardson Highway). Známou 3 Travealaska.com [online] [cit ]. Dostupné z < 4 viz Příloha 5 5 viz Příloha 6 13

14 atrakcí města je tzv. Pioneer park, seznamující návštěvníky s historií této části Aljašky. Pro Fairbanks jsou také typické velké teplotní výkyvy a dlouhé drsné zimy. Město je častou zastávkou turistů při cestě do národního parku Denali. Sitka (8 800 obyvatel) 6 Město ležící na západní straně ostrova Baranof v souostroví Alexandera. Až do roku 1989 bylo hlavním městem Aljašky. Je jedním z nejstarších sídel země, založeným už v roce 1799, a je zde na místní poměry velké množství historických památek. K nejvýznamnějším patří luteránský kostel, vystavěný v roce 1840 jako první protestantský kostel na západním pobřeží USA. Významnou památkou je také ruská ortodoxní katedrála z roku 1848 a kostel sv. Petra. Je známé také jako rybářské centrum a sídlo mnoha rybářských společností a továren zabývajících se zpracováním lososů. Každý listopad se ve městě slaví slavný velrybí festival konaný na začátku velrybí sezóny. Ketchikan (8 000 obyvatel) 7 Ketchikan je páté největší město Aljašky a je často přezdívané hlavní město king lososů. Ekonomika města je založena na turistice a příjmech z rybaření. Je to jeden z přístavů vedoucích v objemu výlovu lososů na světě. V blízkosti se nachází státní rezervace Misty Fjords s úžasnou přírodou typickou pro tuto část Aljašky. Město dostalo své jméno podle zátoky, ve které se nachází, a doslova znamená roztažená křídla vyčerpaného orla. Město se také proslavilo největší světovou sbírkou totemů a svým extrémně vlhkým podnebím. Prší tu průměrně 200 dní v roce. Zajímavostí je, že má nejvyšší poštovní směrovací číslo v USA: Kodiak (6 300 obyvatel) Největší město jižně od Anchorage, ležící na stejnojmenném ostrově, který je často nazýván smaragdovým ostrovem pro svoji typickou čerstvou zelenou barvu. Je to jedno 6 viz Příloha 7 7 viz Příloha 8 14

15 z nejstarších sídel Aljašky a zároveň jeden z nejvýznamnějších přístavů v zemi. V roce 2006 zde byly vyloveny ryby v hodnotě přesahující 100 milionů dolarů. Barrow (4 600 obyvatel) Barrow je město extrémů. Je to nejseverněji ležící město Spojených států amerických a jedno ze tří nejseverněji položených sídel nad obyvatel na světě. Leží hluboko za polárním kruhem omýváno Severním ledovým oceánem. Podnebí je extrémně mrazivé a suché. Průměrná teplota v únoru je - 25 o C. Léta jsou velmi krátká a chladná s průměrnou teplotou kolem 10 o C. Nejnižší teplota zde byla naměřena 27. ledna 1989, a to - 52 o C. Naopak nejtepleji bylo 21. června 1991, a to 28 o C. Název města znamená v řeči původních obyvatel místo, kde jsou loveny sovy. Oficiální název Barrow pochází ze jména britského admirála, který zde prozkoumával Arktidu. V oblasti je mnoho ropných rafinérií. Další města: Valdez, Glennalen, Dillingham, Wasilla, Palmer, Homer 8, Cordova, Unalasaka Přírodní podmínky 9 Většina původního krytu na území Aljašky je málo vyvinutá, studená a kyselá. Kromě nížin na jihovýchodě, jižního pobřeží a několika oblastí ve vnitrozemí je většina aljašského území tvořena věčně zmrzlou půdou, tzv. permafrostem. Ten tvoří 80 % území Aljašky, z toho přes polovinu tvoří souvislý permafrost, to znamená trvale zmrzlá půda s činnou (každoročně tající) vrstvou hlubokou od několika do maximálně 30 cm. Zbytek tvoří nesouvislý permafrost, který každoročně roztává a jeho činná vrstva sahá i do hloubky několika metrů. Od určité hloubky, která je závislá na klimatických podmínkách a charakteru podloží, zůstává půda trvale zmrzlá (tzv. permafrostová deska) a může dosahovat až do hloubky 70 m, jak je tomu v oblasti Severního ledového oceánu. Vrstva nad ní každoročně taje a dochází při tom k tzv. víření půdy. Permafrostová deska nepropouští vodu, a proto je povrch ve vnitrozemí, zejména 8 viz příloha 9 9 TESAŘ, J. Aljaška. Praha: Metramedia, S. ISBN

16 v západní a polární části Aljašky, v létě nasáklý a bývá pokryt četnými, převážně mělkými jezery, což je zdánlivě v rozporu s faktem, že v této oblasti je poměrně málo srážek. V létě se tedy na nepropustném permafrostu tvoří nesčetná jezera a bažiny, mezi nimiž meandrují potoky a říčky. Stojaté povrchové vody pokrývají v letních měsících asi pětinu arktického pobřeží, tj. asi 6,5 tisíce km 2. Taková jezera mají věšinou protáhlý, eliptický tvar a užším koncem směřují k severu. Největší z nich bývají až 15 km dlouhá a 4 km široká. Malých jezer je bezpočet. Časem tato jezera zarůstají vegetací a ve vnitrozemí i stromy. Na Aljašce je na tři miliony jezer větších než 20 akrů (8,1 ha), která jsou rozptýlena v tundře i mezi lesy a mají převážně ledovcový původ. Největším jezerem Aljašky je Illiama Lake, ležící na úpatí Aljašského poloostrova. Je 130 km dlouhé, 32 km široké a zabírá plochu km 2. Další významná jezera jsou Aleknagik, Becharof, Clark, Minchumina, Naknek, Selawik, Skilak, Teshekpuk a Tustumena. Na Aljašce je více než řek, které odvádějí vody do tří světových stran a patří k úmoří dvou oceánů. Do Severního ledového oceánu na severu, do Beaufortova moře, teče směrem tektonické poruchy řeka Colville, která je největším tokem Arktické pobřežní nížiny. Do Kotzebue Sound na západě ústí řeky Noatak, Kobuk a Selawik. Do Beringova moře na západě se vlévají největší řeka Aljašky Yukon a druhá nejdelší řeka Kuskokwim dlouhá km. Ostatní, podstatně menší řeky, Sustina, Matanuska, Chitina, Cooper, pramenící v Alaska Range a Wrangell Mountains, ústí do Aljašského zálivu v Tichém oceánu, stejně jako několik řek pramenících v Kanadě a tekoucích aljašským územím na jih či na západ, například řeky Alsek, Stikine a Taku. Téměř 5 % povrchu Aljašky je pokryto ledovci, kterých je zde kolem sta tisíc. Největší ledovce se vyskytují směrem na severozápad od Juneau. Největším aljašským a zároveň severoamerickým ledovcem je Malaspina Glacier, který pokrývá plochu km 2 na pobřežních plošinách mezi zátokami Jakutat Bay a Ice Bay. Podle dat získaných seismickými metodami je síla ledovce asi 600 m a lože, v němž spočívá, má dno m pod úrovní mořské hladiny. Ledovcový splaz Hubbard Glacier je označován za nejdelší na celé Aljašce, měří 144 km a místy je až 16 km široký. Další známé ledovce jsou například Bering, který je nejrozsáhlejším ledovcovým systémem na Aljašce, Black Rapids, Canwell, Castner, Columbia, Gulkana, Matanuska, Mendenhall, Portage či Worthington. 16

17 2.1.5 Klima Na území Aljašky se rozkládájí polární a subpolární oblasti chladného podnebného pásu, vlhká přímořská oblast mírního pásu a oblast vysokohorská. Polární oblast zahrnuje především polární pustiny, kde je trvale zmrzlá půda. Jde o nejsevernější oblasti Aljašky nacházející se severně od Brooks Range za severním polárním kruhem. V této oblasti jsou dlouhé zimy a krátká studená léta. Devět měsíců v roce zde průměrná teplota nepřesáhne 0 o C. V zimě trvá více než dva měsíce polární noc, v létě je více než tři měsíce polární den. Pro tuto oblast jsou charakteristické nízké srážky - kolem 200 mm ročně. Tam, kde jsou srážky hojnější, přicházejí především ve formě sněhu. Do subpolární oblasti patří především tundry, kde v letních měsících půda rozmrzá do hloubky několika decimetrů. V působení tohoto pásma se nacházejí vnitrozemské oblasti okolí města Fairbanks, nížiny podél řek Yukon a Kuskokwim. Průměrná teplota zde přes polovinu roku nepřesáhne 0 o C. Pro tuto část Aljašky je příznačná delší mrazivá zima, kdy sněhová pokrývka leží na území několik měsíců. Zima začíná v říjnu a končí začátkem května. Nejchladnější období trvá od poloviny prosince do poloviny března, kdy teploty setrvávají po celou dobu kolem 20 o C. Nejchladnějším místem je Fort Yukon, kde byla naměřena teplota 54 o C. V roce 1947 byl ve Snag u Alaska Highway v jihozápadním Yukonu oficiálně zaznamenán teplotní rekord 63 o C, nejnižší teplota severoamerického kontinentu. V zimě nad Aleuty a Aljašku zasahuje z oblasti východní Sibiře Aleutská tlaková níže, z níž proudí bouřlivé větry východním směrem. V létě se tato níže přesouvá západně nad asijský kontinent. Letní teploty jsou vyšší než v jižnějších částech Aljašky a dosahují průměrně až kolem 17 o C. Přesto se však průměrná teplota pohybuje pod 0 o C. V této vnitrozemské oblasti je o něco více srážek, které dosahují průměrně 300 mm za rok. Při minimálním výparu a nepropustném zmrzlém podloží je ale v půdě vláhy dostatek. Směrem k východu množství srážek stoupá až k průměru 500 mm ročně. Jižní pobřeží Aljašky a Alexandrova souostroví patří do přímořské oblasti mírného podnebného pásu. Klima je zde ovlivněno teplým Severopacifickým mořským proudem (Kuro-šio), který směřuje od Japonska na Aljašku. Moře zde nezamrzá, průměrná roční teplota jižního pobřeží je 2 3 o C, s výjimkou Alexandrových ostrovů, kde je tepleji. Zimy jsou zde mírné, léta naopak chladnější než ve vnitrozemí. V nejchladnějších 17

18 měsících zde dosahují průměrné teploty 10 o C, v některých místech na samotném jihu oblasti (například na ostrově Kodiak) pak teploty nikdy neklesnou pod 0 o C. V létě jsou však maximální teploty jen kolem 14 o C. Přímořská oblast je územím s největšími srážkami na celé Aljašce v průměru až mm srážek ročně, na Alexandrových ostrovech až mm Povrch Průměrná nadmořská výška země činí asi 580 m. n. m. Aljašku lze nejlépe rozdělit do tří velkých oblastí pobřežní pásmo včetně Aleut, arktický sever a vnitrozemskou plošinu. Pobřežní pásmo včetně Aleutského souostroví Je tvořeno širokým pásmem pohoří, které je téměř paralerní s jižním pobřežím a v podstatě kopíruje jeho tvar. Centrální části tvoří nejmohutnější a nejvyšší horské hřbety, které se směrem k východu postupně snižují. Coast Mountains (Pobřežní hory) jsou pokračováním stejnojmenného pohoří Britské Kolumbie, s nímž mají shodnou stavbu a podobný reliéf. Pohoří se táhne v délce asi km podél Aljašského zálivu a jeho výška dosahuje místy až do m. Je sopečného původu a tvoří ji převážně granit pocházející z období jury až křídy. Před Pobřežními horami se táhne oblouk Alexandrova souostroví tvořeného přibližně ostrovy, oddělenými od pevniny četnými fjordy a hlubokými průlivy, které leží na zlomové linii směřující od jihu k severu a slouží jako důležité vodní cesty pro příbřežní lodní dopravu. Jednotlivé ostrovy vznikly zaplavením pohoří, jehož vrcholy se příkře zvedají do výšky 900 až m. Aljaškou zátoku ohraničují Chugach Mountains (nejvyšší hora Mt. Marcus Baker m) a Kenai Mountains, které jsou pokračováním pobřežního pásma hor táhnoucích se až k poloostrovu Kenai. Posledním výběžkem pobřežního horského pásma je spíše plochý ostrov Kodiak, kterým je zároveň zakončena geologická struktura charakteristická pro Pobřežní hory. Monumentální St. Elias Mountains s nejvyšší horou Mt. Logan (6 050 m), která je druhým nejvyšším vrcholem kontinentu a zároveň nejvyšší horou Kanady, neboť se nachází na jejím území, jsou mohutným horským uzlem a křižovatkou aljašských 18

19 pobřežních hřbetů, které se táhnou v délce kolem 500 km od Cross Sound na jihu až po ústí Copper River na severu a dosahují maximální šíře 160 km. Jsou nejvíce zaledněným pohořím americké pevniny. Za jednu z nejkrásnějších hor Severní Ameriky je považován jen o málo nižší St. Elias (5 488 m), zvedající se z pobřežního masivu. Prohlubeň, kde se nachází největší severoamerický ledovec Malaspina Glacier je ohraničena úzkým nezaledněným pásmem hor, které ledovci odřízly cestu k moři. Jediným odtokem v této oblasti tak zůstal fjord v Ice Bay. Dlouhé mořské zátoky pronikají hluboko do hor a v jejich závěrech trčí bílé ledovce, z jejichž čela se co chvíli odlamují obrovské kry. Největším ze zdejších ledovcových splazů je Brady Glacier, stékající z rozlehlé náhorní plošiny do Taylor Bay. Jeho silně rozbrázděný povrch s otevřenými trhlinami a hlubokými, temnými jeskyněmi v čelní stěně mu dodává až zlověstného výrazu. Tudy si našly cestu k pobřeží řeky, které se propadají z povrchu do jeho trhlin. Mohutná masa ledovce tvoří převis nad mořskou hladinou o šířce čtyř kilometrů. V této oblasti leží významná chráněná oblast Glacier Bay National Park, kterou tvoří pásmo asi km 2 hor, ledovců, mořského pobřeží, fjordů a zálivů. Do 100 km dlouhé Ice Bay, připomínající při pohledu shůry mohutně rozvětvený strom, spadá šestnáct velkých ledovcových splazů, které ji zanášejí obrovskými plovoucími krami. Wrangell Mountains na pozadí Pobřežních hor jsou vulkanického původu, a to především bazaltovými a andezitovými vyvřelinami, které formovaly tuto část ve třetihorách - i když poslední vulkanická činnost zde byla zaznamenána ještě v minulém století. Nejvyšším zdejším vulkánem je Mt. Blackburn, který má výšku m. Alaska Range má spolu s aleutským pásmem odlišnou geologickou stavbu. Jeho hřebeny jsou tvořeny převážně žulami, zatímco na úpatí pohoří leží nezvrásněné třetihorní sedimenty. Toto pohoří, táhnoucí se skoro km až k jezeru Illiama, představuje dlouhý řetěz hřbetů, které jako by vycházely ze sopečného pohoří Wrangell Mountains. Šířka nepřesahuje 50 km a průměrná výška se pohybuje kolem m. V centrální části se nachází pět sopečných vrcholů třetihorního původu, z nichž Mount McKinley dosahuje m a je nejvyšší horou celé Severní Ameriky. Další významný vrchol Mt. Foraker dosahuje výšky m, další tři vrcholy mají nad m a patnáct nad m. 19

20 Aleutian Range a Aleutian Islands Od pevninského Aleutského pohoří vybíhá do moře km dlouhé souostroví Aleutských ostrovů, které jsou sopečného původu. Je zde asi 80 velkých vulkánů, z nichž 36 je aktivních. Výšky jednotlivých vulkánů se pohybují od do m. Na vrcholech starých kuželů někdy vznikly obrovské kaldery o průměru 2,5 až 13 m. Největší z nich, a patrně jedna z největších na světě, je Buldirská kaldera s vnitřními rozměry 43 x 20 km. Směrem k západu se ostrovy zmenšují a vzdálenost mezi nimi se naopak zvětšuje, a to z 8 až na 135 km. Nejzápadněji leží větší ostrov Attu. Arktický sever Skládá se ze dvou rozlehlých pohoří, Brooks Range a Mackenzie Mountains, která jsou posledními články systému Skalnatých hor. Brooks Range pocházejí z pleistocénu a jsou velmi rozmanitým souborem horských hřbetů, nesoucích povětšinou místní názvy. Maximální výšky se pohybují jen kolem m, nejvyšší hora, Mt. Michelson má m. I přesto se jedná o nejvyšší pohoří za polárním kruhem. Severní svahy nejsou pokryty vegetací, a pokud ano, pak ji tvoří jen typická severská tundra. Odkryté skalní výchozy se díky mrazovému tříštění rozpadají do typických tvarů mrazových srubů, plošin a kamenných moří. Mackenzie Mountains mají výrazně asymetrický tvar a tvoří je široké otevřené vrásy z doby prvohor až druhohor. Jsou tvořeny převážně sedimenty. Hřbety Great Divide se štíty Kelle Peak (2 590 m) a Dome Peak (2 743 m) na západě vymezují rozvodí. Východní svahy jsou dlouhé, mírné, členěné paralelně probíhajícími nehlubokými údolími, kterými protékají levobřežní přítoky Mackenzie River. Západní svahy jsou krátké, příkré a spadají až do spleti hřbetů a údolí Yukonské pánve. Arctic Coastal Plains se sklánějí od úpatí Brooks Range zvolna k severu. Nížiny vznikly usazením písků, jílů a vápenců z doby třetihor, západně pak mohutnými křídovými vrstvami. Celá tato oblast je kryta souvislým permafrostem. Vnitrozemská plošina Leží mezi severním a jižním horským systémem a je tvořena plochými horskými hřbety, náhorními planinami a širokými údolími spadajícími k Beringovu moři. Plošina je pokračováním kordillerského systému Basin and Range. Vysočiny a plošiny mají na západě výšku kolem 600 m, na východě se zvedají až do výšky m a postupně 20

21 splývají se sousedními horskými pásmy. Při západním pobřeží se tyčí význačné horské celky poloostrov Seward a hory Kuskokwin vyzdvižené podél zlomů do výšek kolem m. Ve východní vyzdvižené části plošin leží mezi mnoha horskými hřbety úzká, dlouhá a neobyčejně hluboká údolí vyplněná jezery, jejichž dna v některých případech klesají až k úrovni mořské hladiny. Tato srázná tektonická údolí jsou typická hlavně pro severní svahy Pobřežních hor. Yukonské nížiny leží v širokých erozních údolích, z nichž mnohá byla založena na zlomových liniích systému Denali. Největší nížiny centrální Aljašky, které se táhnou v délce asi 300 km a šířce od 50 do 150 km vznikly v třetihorách a čtvrtohorách. Jsou většinou ploché a meandrují zde řeky. Podobné jsou i nížiny podél řeky Kuskokwim, která se jako jedna z mála zdejších toků nevlévá do Yukonu, ale teče s ním paralelně po zlomové linii až k vlastnímu ústí do Kuskokwimské zátoky v Beringově moři Flóra a fauna Na jih od arktických pustin a ledovců, v subarktickém pásu, se táhne široké pásmo tundry. Trvale zmrzlá půda zde během krátkého léta na povrchu taje a dovoluje tak život některým nenáročným rostlinám. Je to první rostlinné a živočišné společenstvo s jasně vymezenými životními podmínkami. Rostlinstvo tundry tvoří výrazné a charakteristické společenství mechů například ploník (Polytrichastrum formosum), rašeliník dvouhrotec (Sphagnum capillifolium), klamonožka (Aulacomnium androgynum), dále lišejníků (Lichen), zakrslých dřevin a keříků, k nimž se druží většinou polštářovité formy bylin. Pro tundru jsou pak typické mechové porosty, mnoho druhů lišejníků dutohlávka (Cladonia rangiferina), pukléřka (Cetraria islandica), vousatec (Pennisetum alopecuroides), zábělník (Comarum balustre), a její porost dotvářejí drobné keříky vrba polární (Salix arctica) či bylinná (Salix herbacea), bříza nízká (Betula humilis) aj. Pro tundrové rostliny je typická dlouhověkost. Byliny se dožívají až 100 let, keříky dokonce 200 i víc let. V jižnějších oblastech, kde vegetační období trvá až tři měsíce, již najdeme travnaté porosty tvořené především metlicemi (Apera spica-venti) nebo psárkou (Alopecurusa pratensis). Pro pobřežní lokality jsou typické porosty trnitého všehoje (Panax ginseng). Ve vyšších polohách se vyskytují louky pokryté nenáročnými alpínskými společenstvy. 21

22 Typické jsou během krátkého polárního jara porosty několika druhů prvosenek (Primula versi). Lesy pokrývají 35 % povrchu Aljašky, což je asi km 2. Vyskytuje se zde celkem 33 druhů stromů, z nichž pouze 12 není zakrslých. V nižších pozicích převládají listnaté porosty (jasany, břízy, javory, olše a četné druhy vrb), ve vyšších polohách pak jehličnany (jedle, borovice). Na Aljašce žije, a to vzhledem k drsnému klimatu spíše v nižších polohách, 36 druhů savců a 120 druhů ptáků. Asi nejzajímavější z nich je sněžný kur neboli Ptarmigan (Lagopus lagopus) symbol této země. Dalšími typickými zastánci jsou říční orli (Pandion haliaëtus). Charakterické jsou pobřežní kolonie papuchalků (Fratercula arctica). Typickými obyvateli tundry a zároveň i základem potravinového řetezce jsou lumíci (Lemmus sibiricus), kteří tvoří podstatnou část jídelníčku šelem i dravých ptáků. Dalšími důležitými zástupci zdejší fauny jsou hranostaj (Mustela erminea), liška polární (Vulpes lagopus), rosomák (Gulo), vlk (Canis lupus occidentalis), sob (Rangifer tarandus), jelen wapiti (Cervus elaphus canadensis) nebo los (Alces alce) 10. Na Aljašce se vyskytují tři druhy medvěda. Na celém území je rozšířen medvěd hnědý (Ursus arctos) 11, jehož největší rasa se vyskytuje převážně na ostrově Kodiak (odtud též název medvěd kodiak). A i když je v podstatě všežravec, základ jeho jídelníčku tvoří lososí maso. Počet medvědů grizzly na Aljašce se odhaduje na kusů. Černý medvěd (Ursus americanus), tzv. baribal, je jeho menší příbuzný. Je rozšířen všude - kromě severního okraje Aljašky, a jeho jídelníček je spíše vegetariánský. Bílý medvěd lední (Ursus maritimus) se objevuje na Aljašce pouze v zimních měsících, kdy samice přichází porodit do teplé nory jedno až dvě mláďata. Zbytek roku tráví na ledových krách. Jeho základní potravou jsou tuleni. Pobřeží, a to jak Aljašky, tak i Aleutských ostrovů, obývají tuleni (Phoca vitulina) a lachtani (Eumetopias jubatus), jejichž populace je odhadována na asi kusů, lvouni (Otaria jubata), vydry mořské (Enhydra lutris) a mroži pacifičtí (Odobenus rosmarus). V letních měsících patří mezi typické obyvatele ledových vod Aljašky velryby druhu keporkak a humpback (Megaptera novaeangliae), velryby šedé (Eschrichtius robustus), běluhy mořské (Delphinapterus leucas) nebo kosatky (Orcinus orca) viz Příloha viz příloha viz příloha 20 22

23 Typické jsou jarní a podzimní tahy jelenů karibu (Rangifer tarandus caribou) za potravou, které jsou pro život tundry velkou a nezbytnou událostí. Typičtí jsou i sobi, kteří denně urazí stovky kilometrů, a na této cestě je zpovzdálí doprovázejí i lišky, vlci a rosomáci, čekající na slabé a nemocné kusy. Na pobřeží hnízdí velké kolonie racků mořských (Larus marinus) Ochrana přírody Na aljašském území se nachází devět národních parků, dvě národní památky, deset národních chráněných oblastí, dva národní historické parky a dva národní lesy. Celkem je chráněno 13 % území státu. Celková rozloha národních parků je km 2, což je skoro dvojnásobek rozlohy celé České republiky. Aby se uchovaly přírodní vztahy a vazby ekosystému severského lesa a tajgy, musejí být chráněné oblasti rozsáhlejší než v mírém pásmu. Vody na Aljašce jsou sice velmi čisté, nicméně mnoho zdrojů pitné vody nesplňuje poměrně přísné federální standardy pro pitnou vodu. Většina problémů s pitnou vodou pochází z nedostatečné či chybějící kanalizace, zejména ve venkovských oblastech. Na špatné kvalitě vody se podílejí i četné ropné skvrny a jejich nedostatečná likvidace. Řada problémů je se znečištěním ovzduší. Hlavním problémem je vysoký obsah oxidu uhelnatého v zastavěných oblastech, a to především v zimním období. Kvůli teplotním inverzím se pak tvoří smogové vrstvy a znečištění vzduchu v oblasti Anchorage a Fairbanks překračuje povolené státní limity. Obzvláštně dobře je to vidět v oblasti Fairbanks, kde se negativní vliv emisí tepelných elektráren spalujících uhlí kombinuje s emisemi z domácího vytápění a s výfukovými plyny. Nelze pominout ani toxické emise, zejména amoniak a benzen, které jsou vázány na oblasti v sousedství ropných rafinérií. Odpadové hospodářství je na dobré úrovni. Zdejší úložiště odpadu odpovídají všem moderním ekologickým normám. I přesto je mnoho odpadů likvidováno postaru, a například otevřené skládky jsou stále primárními zařízeními na likvidaci odpadů na aljašském venkově. V roce 2001 měl stát Aljaška na svém území sedm míst pro likvidaci odpadu, která se ocitla kvůli závažnému překročení povolených norem nebo již i bezprostřednímu ohrožení osídlených oblastí na federálním seznamu pro území s nutností přednostního 23

24 vyčistění. V redukci znečištění je patrný značný pokrok, neboť například v letech bylo množství vypouštěných toxických látek sníženo o rekordních 72% Národní parky 13 Aljaška je obrovská země oplývající úžasnou přírodou, která ale zatím leží mimo zájem turistického světa. Zdejší příroda je jejím největším bohatstvím, které vždy lákalo dobrodruhy z celého světa. Pro ochranu tohoto bohatství bylo zřízeno celkem 9 národních parků, 2 národní památky, 2 národní lesy a 10 chráněných oblastí. Tyto lokality jsou všechny uváděny pod souhrným názvem National Parks, což může být pro návštěvníky někdy poněkud matoucí. Nalezneme zde například nejvyšší horu Severní Ameriky, největší ledovce a ledovcová pole, nejrozsáhlejší tundry a nepřeberné množství fauny a flóry. Většina parků je zapsána na seznamu UNESCO. Kenai Fjords National Park Park byl založen roku 1980 a je jedním ze tří aljašských parků dosažitelných po silnici. Za vstupní bránu do parku je většinou považováno přístavní město Seward, ležící asi 130 mil na jih od Anchorage. Více jak polovinu rozlohy, konkrétně akrů, pokrývá Harding Icefield, z něhož vyčnívají jagged nunatak", což je eskymácké označení pro osamělé vrcholky. Toto ledovcové pole je největší svého druhu ve Spojených státech. Nejpřístupnějším místem je Exit Glacier, ke kterému je možné v létě dojet autem ze Seward Highway. U tohoto ledovce je nádherně vidět vliv ledovce na krajinu. Široké údolí tvaru U postupně zarůstá vegetací a čím blíže se přibližujete k ledovci, tím je vegetace mladší. I zde se lze setkat s medvědem, orlem či losem. Zdaleka nejpopulárnější způsob, jak si užít nádhernou přírodu parku, je okružní plavba kolem fjordů a tisíců ostrůvků, kterou nabízejí firmy sídlící v přístavních městech. Ze své vlastní zkušenosti doporučuji absolvovat nejdelší, sedm hodin trvající plavbu, při které lze spatřit všechny nejznámější mořské živočichy (kosatky, několik druhů velryb, lachtany, mořské vydry atd) a vidět například rozpadání ledovců nebo vzdálené Ptačí ostrovy. 13 American Park Network, Alaska s National Parks, 2007, informační materiál 24

25 V zimě se sem dostanete na lyžích, sněžným skútrem, psím spřežením či pomocí sněžnic. Je zde také možnost zaplatit si letecký výlet na ledovec. Do ostatních částí se návštěvníci dostanou pouze lodí či letecky. Ročně park navštíví návštěvníků. Obrázek 1: Ledovec Pederson Glacier, Aailik Bay, Kenai Fjords National Park Wrangell/St. Elias National Park Aljašský národní park Wrangell-St. Elias byl zapsán na listinu Světového dědictví UNESCO společně s kanadským parkem Kluane v říjnu I při letmém pohledu do mapy je jasné, že se tu stýká několik mohutných horstev. V tomto parku se nachází celkem devět z šestnácti nejvyšších vrcholů Spojených států. Celkovou rozlohou km 2, která odpovídá šesti Yellowstoneským parkům, je park Wrangell-St. Elias největším národním parkem v USA. Když si k této ploše připočtete ještě rozlohu sousedního národního parku Kluane v Kanadě, pak jen málokde ve světě najdete podobně ohromnou horskou oblast. I proto je to místo, kde běžně najdete u domu zaparkované malé letadlo. Když pilot takový běžný jednomotorový letoun natankuje, vydrží mu palivo asi na čtyři a půl hodiny letu. Cestovní rychlost takového letadla je něco přes 200 km v hodině, ale na jedno natankování se pilot dostane sotva do jedné poloviny rozlohy parku. A vypravit se do nitra zdejších hor pěšky - to znamená uspořádat řadu týdnů trvající expedici plnou nástrah. Hlavní horstva parku jsou čtyři: pohoří Wrangell v centrální části a pohoří Saint Elias, které stoupá prudce od Aljašského zálivu. Hory Chugach se zvedají od jižního pobřeží a severní hranici parku tvoří pohoří Nutzotin. Samotné pohoří Wrangell je vulkanického 25

26 původu, avšak pouze hora Mount Wrangell je dosud činnou sopkou. Poslední erupce byla v roce 1900 a nyní se hora předvádí jen občasnými výrony páry. Celá řada zdejších štítů dosahuje výšky přes metrů. Nejvyšší z nich - Mt. St. Elias - je se svou nadmořskou výškou metrů druhou nejvyšší horou ve Spojených státech. Informace o tomto koutu světa jsou pro každého vzdálené a neuvěřitelné, skutečnost je však ještě úžasnější. Měřítko všeho je tu ohromné. Když půjdete proti proudu kterékoli řeky až tam, kde vzniká, najdete vždy ledovec - ledovec ustupující, ledovec postupující nebo pobřežní ledovec, ale vždycky to bude ledovec. Území samotného parku Wrangell-St. Elias je o něco málo větší než dvě třetiny České republiky. Všeho všudy tu jsou ovšem pouze dvě prašné silnice. Když zaprší, tak po nich celé dny nic neprojede, protože brody, které je nutno překonat, jsou neprůjezdné. Po jedné z těchto silniček, zvané McCarthy Road, se lze dostat do městečka Kennicott. Označení městečko by ovšem patřilo do trojitých uvozovek. Trvale zde bydlí přibližně třicet pět lidí, a pouze staré opuštěné doly a pár dřevěných domů označují místa, kde kdysi městečko stálo. Starý důl se rozpadá, kolejnice jsou vytrhané a domy na spadnutí. Skutečné město duchů. Zbytky kdysi červeně natřených dřevěných staveb se rýsují proti okolním zasněženým kopcům. Místo jako z pohádky, které má neopakovatelnou romantickou atmosféru, kterou umocňuje především na ledovci stojící důl Kennicott Mine 14. Důl má velmi pohnutou historii, která sahá do roku 1900, kdy zde byla objevena obrovská ložiska mědi. Důl se však nacházel uprostřed divočiny. A tak bylo potřeba postavit železnici přes horský masiv, mohutné řeky a nestabilní ledovce. Někteří tvrdili, ze je to šílenství, ale podařilo se. Čtyři roky pracovali dělníci bez přestávky, celou zimu ve čtyřicetistupňových mrazech. Přes hory převezli na kusy rozložený nákladní parník, aby ho na řece Copper River složili dohromady. Potom mohli během zimy přepravovat materiál na stavbu železnice pomocí psích spřežení, na koňskem hřbetu přes hory a parníkem po řece. Důl byl uzavřen v roce 1938 poté co byla vytěžena meď za 200 milionů dolarů, což v té době představovalo ohromnou částku. Těžba byla ukončena bez předchozího varování ze dne na den a dělníkům bylo oznámeno jen to, že poslední (a jediný) vlak do civilizace odjíždí za hodinu. 14 viz Příloha 18 26

27 Ledovce, ledovce a zase ledovce - to platí o celém území národního parku. Z vlhkého mořského vzduchu, narážejícího na pobřežní hory, tu každoročně spadne až patnáct metrů sněhu. Ve vyšších polohách sníh neroztaje po celý rok, a proto zde převládají rozsáhlá ledová pole. Například Bagley Icefield poblíž pobřeží je největším ledovým polem v celé Severní Americe, když nebereme v úvahu polární oblasti. Také ledovce vytékající z těchto polí jsou ohromné. Největší z nich je ledovec Malaspina u jižního pobřeží. Vegetace je zvláště v centrálních zaledněných oblastech řídká, avšak žije tu překvapivě mnoho živočichů. Na rozeklaných skalách je možné spatřit ovce a horské kozy, křovinami porostlé louky a nížiny vyhledávají losi, ale také medvědi. V oblasti se pohybuje velké stádo jelenů karibu. Běžně se tu vyskytují kojoti a lišky. V údolích řek Copper River a Chitina River byli v letech 1950 a 1962 vysazeni bizoni. Mnoho řek a jezer je každé léto cílem putování lososů, kteří se v nich třou. První zprávy o těchto horách pocházejí již z roku 1741, kdy Vitus Bering objevil a pojmenoval horu Mt. St. Elias jménem patrona dne objevu, ale dodnes je toto pohoří navštěvováno jen sporadicky. Stačí se projít pár kroků po ledovci a okamžitě zmizí všechny známky jakékoli přítomnosti člověka. Chladné bizarní tvary ledu oživují pouze proudy stékající vody a vše obklopuje majestátní velehorská příroda. I dnes, na konci dvacátého století, má tady uprostřed velehorské divočiny člověk pocity, jaké asi zažívali ti, kteří do těchto míst přišli mezi prvními. Ročně park navštíví asi jen návštěvníků. Obrázek 2: Okolí ledovce Root Glacier, Wrangell/St. Ellias National Park 27

28 Katmai National Park Park byl založen 2. prosince 1980 a nachází se zhruba 470 km jihozápadně od Anchorage. Tento národní park, jehož rozloha je km 2,, je jen velmi málo navštěvovaný, a to především z důvodu jeho nedostupnosti. Cesta letadlem z Anchorage do nejpřístupnější části parku Brooks Camp výjde zhruba na 550 dolarů. Patnáct aktivních sopek staví oblast Katmai NP na jedno ze sopečně nejaktivnějších míst na Zemi. Také zemětřesení zde není výjimkou. 6. června 1912 explodovala sopka Novarupta Volcano, jejíž výbuch byl desetkrát silnější než exploze sopky Mt.Saint Helens a je označován jako nejsilnější výbuch 20. století. Po několik dní byl prach z výbuchu v atmosféře téměř celé severní hemisféry. Na 65 km 2 bylo pohřbeno nánosem až 200 metrů vysoké vrstvy popela. Tak vzniklo Valley of Ten Thousand Smokes. Popel postupně chladnul, a dnes je to měkký drobivý kámen v nejrůznějších odstínech růžové, oranžové a béžové barvy. Toto údolí je zvrásněné úzkými roklinami, které vytvořily vítr a voda tekoucí z hor. Proto může být překonávání řek a potoků v této oblasti velice nebezpečné. Při kalné vodě lze velmi těžko odhadnout hloubku, která může dosahovat až několika desítek metrů. Tato oblast je velice bohatá na lososy, kteří tvoří hlavní položku jídelníčku největších hnědých medvědů, kteří jsou zde zastoupeni největší světovou chráněnou populaci. Obrázek 3: Medvědi Grizzly v Katmai National Park 28