P Ú P S 6 Č P II 25 S

Transkript

1

2 ~altn'rittm 1914

3 P Ú Č P II 25 S N P S Č p S N

4 P 4 II II S e P S N J l II 1& 25 U 19 ~G 1:J J1 21 2&

5 p tl S Č p S 4 II N Jfvtten P tl 4 II lb 25 S Č P S N ťtrtft

6 II II ~Ptn

7 P 2 (; (j S 4 II S Č Č P P 4 II S S N !2 29 N Dáti 1!\ijtn

8 P 4 II P J 9 16 j ť S S 4 II Č Č 5 12 lb 26 P P S ::) :21 lb N N 1 8 io ';2.Hi ~ro~íntc

9 z"",gy "~G.k,,.ýc~ ~~6ťo\1I~C~ ~o,."'e6 m0~t Jih 1 a v a Čtvrcený štít, v 1. a 4. červeném poli stříbrný zlatě korunovaný dvojocasý lev, ve 2. a 3. střibrném poli červený ježek. K u t n á Hor a Na zlatě a červeně polceném štítě zlatý, královskou korunou korunovaný kalich, provázený dole zkříženými hornickými kladívky přirozených barev a držený zprava černou zlatě korunovanou orlicí a zleva stříbrným zlatě korunovaným dvojocasým lvem. Příbram Na červeném štítě na zeleném pažitu stříbrný kostel se dvěma věžemi a vížkou na střeše. zakončenými křížem. Jíl o v 6 Na červeném ~títě stříbrný zlat~korunovaný dvojocasý lev. Hor n í Bla t n á Polcený červený štít. vpravo střibrué břevno, vlevo děleno, nahoře stříbrný dvojocasý korunovaný lev, dole zkřižené hrábě a motyka přirozených barev. S tří b r o Na červeném Řtítě stříbrná hradba s cimbuřím a zlatou lilií v červené otevřené bráně se zlatým ostěnima zlatými veřejemi. Za hradbou vynikají dvě stříbrné čtverhranné věže s oknem, cimbuřím a červenou jehlanovou střechou zakončenou makovici. Na hradbě mezi věžemi stojí střibrný zlatě korunovaný dvojocasý lev. Vel k é Mez i ř í č í Na červeném Řtítě stříbrné orličí křídlo se zlatým perizoniem.

10 Listujete v první Heraldické ročence, vydané Her3ldickým klubem České numismatické společnosti. Její náplň navazuje na Erbovní sešity, jež vydávala Heraldická sekce Klubu vojenské historie při 28. základní organizaci Svazu pro spolupráci s armádou. Předsednictvo Českého ústředního výboru Svazarmu rozhodlo na zasedání dne 27.října 1972 tuto organizaci k 31. prosinci 1972 zrušit. Faktic~é zrušení Klubu vojenské historie bylo oddáleno pro podané odvolán~ a tak jeho činnost byla definitivně ukončena dne 21. května 1973, kdy byla odevzdána veškerá dokumentace. o Výbor bývalé Heraldické sekce dlouho hledal mezi zpřízaěnými kulturními organizacemi půdu pro další činnost, a však nekritická a často egoistická rivalita byla překážkou dohody o možné a společensky prospěšné spolupráci. Teprve výbor České numismatické společnosti projevil porozumjni pro nutnost vývoje české heraldik~ a svým rozhodnutím ze dne 10. června 1974 dal souhlas k ustavení pobočky s názvem Heraldický klu.oceské numismatické společnosti. Pro g r a ID Heraldického klubu České numismattcké společnosti 1 Obecná ustanovení.podle 19. stanov Če,ké numismdtické společnosti vznikl př1 CNS "Heraldický klub Ceské numismatické společnosti", zkratkou HK. Jeho působnost se vztahuje na území České socialistické republiky. 2 Právní postavení Heraldický klub ČNS je klubem s právním postavením pobočky ČNS

11 S 3 Poslání klubu Cílem HK je roz8iřovat poznatky v oblasti heraldiky a příbuzných vědních obord!rumismatiky, sfragistiky, faleristiky, genealogie, apod.!, pomáhat členům CNS při_beraldickém bádání a při budování sbírek, při výběru li~~ratury a při rozšiřování znalostí. S 4 Činnost klubu Výbor HK 'pořádá schůzky a přednášky, vydává Heraldickou ročenku a publikuje, pořádá exkurse a podobné akce. S 5 Členství Členství v HK vzniká pro člena ČNS souhlasným prohlášením člena ČNS a výboru HK. S 6 Zánik členství Členství v HK zaniká jednostranným prohlášením člena či výboru HK; dále zaniká zánikem členstvi v ČNS ve smyslu S 8. stanov ČNS a zánikem ČNS. 7 Práva a póvinnosti členů Členové HK se účastní schůzek a přednášek klubu a všech jeho dalších akci. Mají právo hlasovat a volit výbor HK. Povinnosti jsou totožné s S 7. odst. 5. O povinnostech člend ČNS ve stanovách ČNS. S 8 Finanční postavení Finanční hospodaření HK je obdobné hospodaření poboček ČNS. Lze vybírat dobrovolný příspěvek od členů až do výše příspěvku člena ČNS. Jeho výši stanoví. plenární schůze členů HK na jeden rok předem. S 9 Výbor klubu Výbor HK je devítičlenný a skládá se z předsedy, místopředsedy, jednatele, hospodáře, edičního referenta, herolda a 3 dalších členů. Je volen na jeden rok členy HK,jichž musí být přítomno alespoň 15, a to nadpoloviční většinou hlasů. S 10 Působnost výboru Výbor HK řídí činnost klubu, svolává schůzky, pořádá akce, zajiš!uje styk s ~V ČNS a s členy ČNS. Výbor podává i výklad programu HK a organizuje volby. Výbor odpovídá plénu HK a ~ ČNS. S II Zánik klubu Heraldický klub ČNS zaniká rozhodnutím dvou třetin hla sujících členů HK za přítomnosti alespoň poloviny všech členů klubu. Rovněž zaniká při zániku České numismatické společnosti.. 12 Ustanovení přechodná a závěrečná Znění tohoto programu H~ lze měnit jen dvou třetin členů klubu a úv ČNS. Dat~m založení klubu je shodné s datem gramu OV ČNS - dne 10. června se souhlasem schválení pro- Na své ustavující schůzi dne 25. června 1974, která se konala v duchu stanov a pokynů Ústředního výboru České numismatické společnosti, byl zvolen tento výbor Heraldického klubu ČNS: předseda JUD~ Zdeněk M. Zenger místopředseda JUD~ Jaromír Stach jednatel PhD~ Milan Buben hospodář Rudolf Jukl 'ediční referent Pavel R. pokorný herold Alfred Ch. Wierer ~ 19 -

12 Mezi odborníky jsou stále dosud spory, zda v souvislosti 's Japonskem je název heraldika oprávněn. Jedni tvrdí, že skutečná heraldika se vyskytuje jenom v Evropě a ostatní znakové systémy že do tohot9 výměru nespadají.podle druhých je právě Dálný východ kolébkou heraldiky. Skutečnost je takovái-žc.japonskéznaky~zniklyavyvijely se. zcela nezávisle.na Evropě. Avšak mnohé. rysy shodné s evropským vývojem a'používáním znakň opravnuji k tvrzeni, že i v Japonsku lze plným práve~ hovořit o heraldice... ~ Proto je třeba vysvětlit cesty, kterými se heraldická bádání v Japonsku brala. " Jakkoli po celou dobu japonských dějin heraldika 'b~la a do značně míry je dodnes- věci živou, pomůcek k jejímu studiu není mnoho. Vždy! teprve.v době Edo / / začalo trochu systematičtější heraldické bádání. Předtim vycházely hlavně tzv. B u k a'n /Zrcadlo rytířů/, vydávané vládou i s9ukromýml naklaqdteli. Byly to vlastně jen_ seznamy d~imyo / D a i m y o b u k a n / a vyqšich ú řednikň šogunátu / G o y a k u b u k a n / a jejich znakň. Jakási japonská obdoba evropských středověkých armoriáld. Z roku 1561 /4. rok éry Eiroku/jezmiňována práce vojevddce UESUGI Kenshin: K a n.t &. t o bar i ch ú m o n /Záznam o závěsech z kraje K,int&/, kde jeshromážd1íno na 251 znaků rdzných rodů. Heraldikou se trochu zabývlli i význačný vojenský teoretik YAMAGA S&k& / / a učenec ARAl Hakuseki / /. Ten ve svém díle II a n k a n p u /což je historie 337 rodů od roku 1600 do roku 1680; ve 30 svazcích/ uvádí i některé e r bovn í pověsti. Teprve v době lligashiyama / / vyd..mé knihy A s h i k a gam a k u m on/erby na závěsech z doby Ashikaga nebo' Erby na závěsech Ashika.ů/ a E i s ~ & m o n Z u k u s hi/různé erby z doby Eish&/, kde se nacnází 255 zn~ků jedn~~liv~ch nositelů a podrobný popis. jsou snad prvníml hlouběji poj~tými díly o heraldice. Dalqi studií zabývající s, heraldickou tématikou důkladněji, je A ~ i 'g o m o n k o /Úvahynad vzne~eným erbem Tokugawa/. Za ~mínku stojí zvláště kniha HANAWA Hokiichi: K e n m o n s "h o k e m on/znaky, které jsem viděl nebo o kterých jsem sly~el/. Je to 424. svazek jeho pr~ci G u n s hor u i j ú /obsahu- je i už výše zmináná dila ~shikqga makumon a,eiskó monzukushi/, v němž uvádi znakové zvláštnosti a zn~ky jinde ne~váděné. V sedmi letech oslepl/proto "0 kterých jsem sly~el"/, zemřel roku ČerpQl z různých pramenů, mezi jinými i z práce jilllténo SASAKl, vydané v roce 1539 /podle R.Lange/. Hanawa napsal, lépe řečeno nadiktoval celkem 530 svazk6. ~ dol~ Lange vlastnil antikvárni výtisk K o ha n m o n ch o /Sbírka znaků ze starých tisků/, ale nezniil autora ani datum vydání. Po celou dobu Tokugawa vycházely různé seznamy znaku, vět~inou jen s hrubým popisem a bez udání nositelů. Byly to vlastně vzorníky monů, hlavně k fotřebě barvířů a vy~ívaček. Po reformě Meiji začala díla o heraldice vycházet /resp. se dochovala/ ve vět~im počtu. Tak někdy po roye 1868 vyšlo v Ósace od MORI Mototasuke H a y a b i k i j & m o n k a n /Zrcadlo rodových erbd k jejich rychlému rozpoznáni/o Kromě předmluvy je to jen sez.am znakd s ro~isem. Asi z roku 1894 pocházi I roh a b i k i m o n ch o /Album znaků po~le a becedy/, pouhý seznam znakd s hrubým popisem. Z té doby je patrně také dal~i seznam: M o n ch i k u s a V tomto století pak na'poli heraldického bádání figurují jména jako. MIYATA Tomekichi: S h o k e' m o n k olin/zrcadlo rodových erbů/ obsahuje 2332 znakdi druhé vydáni vy~lo v.ky&to roku AYABJ; Otomatsu: I r o ft a b i k'ijó... n t a i z e n IOplný seznam rodových znaků scřolldňných podle abecedy/ ale má jen 1512 znaků; druhé vydání vyšlo v Tókyó roku OCHIAI Naobu81i: K o t (I b a n o' i z u m i' /Pramen slov/ jeto slovník, který obsahuje i znaky. FUKUI Manjir&: J & ~o n n o k e n k y ú /Studium rodových znakd/ IKUTAME Keitoku: K a m o n n e k e n k y ú /Studiu81 rudových znaků/o K a m o n n o y u r a i /Původ rodových znaků/~ KAT6 Hideyoshi - SHINSHI Keika: N.i hon n o k a Rl o n /J~ponské rodové znaky/o IT6 Kosaku: N i hon n o m. n s h ó /Japonské erby/. SANO Keisaku: K ó s hit s u n o I om o n lil h ó /Vzneqený erb cisařského domu/o OTA Akiroll: S o i s h i k a i k i d a i j i ten /Velký slovník rodových jmén a-rodokmenů/o OTA Oki~a: K a k e i k e i z u n o g ó rit e k i k o n k y ú /Racionální studium rodokmenu/ má sta! o pdvodu znaků. 1I1avni zásluhu o japonskou heraldiku má v~ak bezesporu NUMADA Rai~uko. Vydal v roce 1925 obsáhlé dilo N i hon m o n s h o g a k u/japonská heraldika/ a obdržel za ni cenu Císařské 'akademie. Napsal také M o ft s n & n o k e n k y ú /Studium erbů/o V roce 1965 vydalo nakladatelství Nihonjunshoku v KY~- - ::!O

13 at c to I roh a b i k i h Y ó jun m o n ch ó z e n /Úplný seznam standar~ních znaků podle abecedy/o V roce 1972 vydal WATANABE Mitsuo /nar. 1908/ N i hon no m o n s.h ó /Japonské erby/, kde sleduje původ různých znaků a uvádí fotokopie starých dokumentů s těmito znaky. 15.1istopadu 1969 vydal NIWA Motoji ve spolupráci s HI GUCHI Kiyayuki knihu K a m on/rodové znaky/o Po několikastránkovém úvodu a historickém přehledu popisuje a vykládá historii 1500 japonských znaků. Je to snad nejobsáhlejší dílo tohoto druhu z poslední doby. ~ zřejmě také nejpopulárnější, 30.1istopadu 1972 vyšlo už 16.vydání! V evropských jazycích je literatury o japonské heraldice poskrovnu. Kromě drobných zmínek ve slovnících, encyklopediích apod. /tématu se dotkl už Engelbert KAEMPFER ve své knize H i s t o r i a I m per i i J a p o n e i / je to článek od McCLATCIIIE v Trdns~ ctions of the As í í Society of Japan z roku i888 /5.svazek, str. 1-23/, kde pojednává o japonské heraldice, vlajkách, řádech a uvádí 80 zn~ků bez popisu. Příručka A n c i e n Jar o n od G.APPERTa. vydaná v Tókyó roku má na str vyobrazení a seznam znaků japonských daimyó. Velmi dobrým dílem jsou J a p a n i s che W a p pen od Rudolfa,LANGE. Uvádí nejen 1308 znaků /obkreslených z Hayabiki jomon kan od Mori Mototasuke/. ale i několik znaků reprodukovaných z Gunsho ruijú od Hanawa Hokiichi. Hlavně však pojednává o jar-onské heraldice ve všech jejích aspektech. Není to samostatná kniha. jen obsáhlý článek z Mitteilungen des Seminars fir Orientalische Sprachen /Berlin/, zr-racovaný s pravou nčmeckou důkladností. Boku 1906 ve Vídni vyddná kniha II.G.STROHL: J a pan i s che s W a p p e rt b uch uvádí znaky a současný stav vysoké šlechty v Japonsku. V Japorisku vyšla v angličtinč knihd T. HONDA: M o n s h o Family Crests. for 3ymbolic ues i g n o Japonská heraldika má své počátky v době Heiiln / /. Císařští dvořané zdo~ili si své oděvy a své dopravní prostředky - volské káry "gissha"- stylisovanými kresbami květů, rostlin a přírodních jevů. Po~tupně se tylo kresby individualisovaly a zač~lo se na ně pohlížet jako na vlastni znaky jejlchnositelů. První tdkový individualní znak je na portrétu známého ~lechtice oné doby Sugawara no Michizane. který byl dvorskými intrikami poslán do vyhnanství a tam r-ckn 903 zemřel. Je to květ ume /d ruh šves t ky/. Není ov?iem jisté. zda v tomto případě jd~ o osobní znak; vědělo se v~ak. že Sugaw~ra milovdl květy ume a ňasto byl s ni~i portrétován. Znaky ve svém pravém významu mohly být te~y užívány již dříve nebo také později. V zlchované literatuře a na pečetích jsou bezpečně doloženy roku dle v u žívání byly již dlouho předtím Současně s dvořany začali užívat znaky i japonětí bojovníci - bushi. Z počátečního znamení na korouhvi se postupem doby vyvinul znak vojevůdce. Tímto znakem pak byly označovány hlavně tobari - závěsy na stanovišti velitele~ Proti Evropě je tu jeden velký rozdíl: japon~tí rytíři nikdy neuužívali ~títu. Proto také japonský erb - mon - je tvořen jenom vlastním znamením. To není položeno na ~títě. protože ten nikdy neexistoval. To ov em vysvětluje i složitost a drobnokresbu japonských znaků; mony nebyly nikdy používány jako rozpoznávací znamení pro jednotlivé bojovníky v bitvě. Nahrazovalo je vyvolávání jména, rodokmenu a příslu~nosti - pokud na to byl čas. Nutno si též uvědomit sociální postavení japonského buši - nebojoval jako samostatný rytíř, ale jako služebník / to je doslovný překlad slova samuraji svého pána. Proto byly v boji užívány jen erby význačných vcliteld. nikoli všech zúčastněných rytířd. Každý samurajský rod se však honosil svým znakem a užíval jej v ude, kde to jen bylo možné. Zá~tity a pochvy mečd, brnění, lampióny, vějíře zástěny, lakované krabice, slunečníky - v~ude umísioval bushi své znaky. V pqdstře~í domu keramické ~títky nesly erb rodu, lucerna darovaná do chrámu byla ozdobena monem, znak na náhrobním kameni připomínal potomkům slávu rodu.. Ale nejčastěji byl znakem opatřen oděv. Mon se tu opakoval na pěti.místech: na prsou pod rameny. na rukávech a na zádech mezi lopatkami. Ženy obvykle nosívaly jenom tři. I dnes jsou obřadná kimona, užívaná při slavnostních příležitostech, ozdobena rodovými znaky. Jenom ten, kdo v minulých časech prováděl harakiri /ceremoniální způsob sebevraždy z důvodu ctil. neměl na svém bílém oděvu žádné znaky. Erby byly na látku přímo malovány /somenukimon, somedashimon/, vyšívány/nuitsukemon/, sestaveny z vystřižených částí /kiritsukemon/ nebo vetkávány. Někdv byly na oděvu nořeny i znaky z kovu nebo i ze stříbra. 'Je zajímavé, že Japonsko, země pestrosti a barev neužívá v heraldice barev. Tinktury,resp. rafování jako v kvropé, nemají pro rozlišení japonských erbů Žádný význam. Mony jsou jednobarevné: na tmavém podkladě obvykle bílé. na světlém černé~ někdy i tmavě modré. Na korouhvích, pečetích, závěsech apod. se vyskytují tmavomodré nebo rumělkové figury na bílém podkladě. Pestré erby /kagamon/, až pětibarevné. jsou výjimkou a vyskytovaly se jen v provincii Kaga /odtud jejich jméno/, kde je v městě Kanazawa maloval jeden umělec. Byla to jen módní záležitost, pro heraldiku nepodstatná. Nosily je pouze ženy. muži jenom výjimečně /záznam z roku 1437 se zmiňuje o 15 samurajích, kteří takové erby nosili/. I jejich označení "okázalý", "fantastický". "bláznivý" /datemon. hyómon, kyómon/ naznačuje. že Japonci i v heraldice dávali přednost zdrženlivé eleganci, která charakterisuje jejich vkus. Instituci heroldů Japonsko nezná. Nepořádaly se turnaje a nebylo též nikoho, kdo by bděl nad rozdělováním znaků. Ve

14 středověku sice existoval úřad Shakai kyoku, ale jen pro registraci šlechty a nikoli pro erby. Vláda i soukromníci vydávali tzv. bukany /"zrcadlo rytířll"/. jakousi obdobu evropských armoriélll. ale tyto příručky sloužily jako seznamy šlechtic~ a vládních úředníkí1; erb uvedený u jmen rodu měl jenom r-ezpoznšvac í funkci. Zachovala se pouz~ zmínlta o tom, Žl při př.sunech provinčních knížat - daimyo - do sídla vlády v Ido /dnešní Tekyó/ bylo jejich pevinností trávit každé dva roky někelik měsíc~ v Edo; vždy byli určeni dva nebo tři samurajové, aby při pochodu pozorovali znaky potkávanýeh družin jinýck knížat yla to funkce nevdičná, protože při o mylu, který vedl k porušení povinné etikety, upadli tito pozorovatel6 v neblilest. Erb~ nebyly v Japonsku chráněny zákonem. Pouze znak císařllv, oguna /faktický vládce Japonskal a provinčních knížat bylo zakázáno užívat nepovolanými osobami. Na porušení zákazu byl jen jodiný trest - smrt. První takový zákaz je znám z roku Dochovalo se i jméno jist6ho Sanai Yamanouchiho, který byl v 18. století odsouzen k smrti pro neoprávněné nošení erbu Tokugawll /rod šóiunllv/. Ostatní znaky mohly být beztrestně napodobovány a bylo zcela běžnou praksí, že nové erby vznikaly napodobením nebo i převzetím znakll již existujících. Ve starší době byly,znaky převážně udělovány; císař je u děloval svým šlechticň~, ti svým vazalům. Během doby však převládlo přijímání svobodnou volbou, t~dy opačný vývoj než v Evropě. Kromě hlavního rodového znaku, který požíval velké vážnosti a který. nesměl být bez vědomí vlády měnan. se v Japonsku velmi častri vyskytují i znaky vedlejší, "pomocné", "zvláštní", "zadní". "tajné" /solllon, betsumon, uramen, himon apod./. Tyto pomocné znaky nebyly nikdy užívány na vojenských korouhvích a závěsech, jejich užití bylo spíš neoficiální /jako o značení majetku, pro větší ozdobnost. nebo i na lalllrionech nošených na noční zálety/o Jako pomocné znaky se užívaly tr8 chu obměněné erby rodinné, erb manželčin /v Japonsku neexistují alianční znaky,", erb příbuzného rodu nebo i nově přidělený znak. V Japonsku nenastalo zmnožování znakových polí /to vlastně ani neqlo/, ani polepšování erbň. Namísto toho se udělil znak nový, který pak byl užíván jako vedlej ~í k vlastnímu rodovému 8rbu. Vedlo hlavních a pomocných erbll používali šlechtici ještě tzv. shirushi, obměněné rodové znaky, které nosili na oděvech jejich služebníci. Naprostý ekvivalent evropského odznaku /badge/. Stojí za zmínku, že některé rytířské rody, žijící v horách, přikládaly vět~í význam vedlejšímu znaku před hlavním. Snad to bylo zpňsobeno jejich aversí proti vládě, že si více cenily 8rbu, který byl "jejich: než "oficiálně u1naného" lchiban znaku. Jak z užívání monu vyplývá, neznala japonská heraldika žádné honosné kusy. Jen u jednoho rodu, Kuge je známo, ž~ užíval heslo "lchiban" /První/. Zakladatel rodu Kuge Hiro Hidemitsu prý první přišel na pomoc vojevňdci Yoritomovi v jeho boji s rodem Taira /ke konci l2.století/, od té doby se rod Kuge pyšnil tímto heslem /ovšem opět ve formě znakuj. Problém nemanželských dětí, případně jejich legitimisace v Japonsku nikdy nenastal. ~lechta měla mnohem přísnější morálku a případný poklesek mohl být snadno napraven díky široce rozvětvenému systému adopce /adoptovat do,rodiny vzdálené příbuzné,žáky, učně nebo zaměstnance bylo a dosud je běžnou věcí/. Při udělení znaku nedostával obdarovaný erbovní list. ale haori /druh pláště/ s tímto znakem. Někdy jako poctu dávala knížata haori se svým vlastním znakem. Obzvláště bylo ceněno haori, které kníže už sám nosil. I císař někdy prop6jčoval za zásluhy sv6j znak. Císařským znakem ozdobené haori se však smělo nosit jen do roztrhání, další užívání výsostného znaku bylo zakázáno. Také mečíř6m dávala někdy knížata právo-užívat svého znaku k označení meč6. Tak někteří mistři, mohli své výrobky značit erbem Tokugaw6 /aoi - slezl; císařskýerb /chrysantéma/ lze nalézt na mečích z l2.století i z doby Tokugawa / /. /Výroba mečň byla vždy po-, važována'za čestné řemeslo. vhodné i pro šlechtice/. V době Genroku / / začali také prostí lidé, vesničané a měštané, užívat erb, napodobujíce tak samuraje. Nebyli vázáni rodovou tradicí ani neměli rodná jména, přijímali proto znaky svobodnou volbou, Nedbali ovšem příliš na originalitu a většinou přejímali znaky už existující. To ale, na rozdíl od Evropy,není v Japonsku zavrženíhodné, dokazuje to spíš úctu ke starým znak6m a oblibu těch kterých šlechtických r od ů, Vesničané a řemeslníci nosili od.ěv s mony jen při slavnostních. příležitostech. Mnohem méně úzkostlivá byla třída obchodníků, ti nosili mony stále a bez ostychu a používali je i jako firemních značek /v sociální hierarchii tehdejší doby stáli obchodníci až na posledním místě a _le~hta na ně hledala spatra/. Verbech našli zalíbení také různí kejklíři a "dámy" z povolání.bohužel! Tak se stal znak n~místo p6vodních asi 5 tisíc6 oprávněných nosite16 majetkem celého národa. Tak také vznikla heraldická kuriosita, která snad nikde jinde nemá obdoby společné znaky. Tyto "v_eobecné", "volné", "noužito~né" znaky nepatřily žádnému rodu; byly vyšity na haori, které bylo půjčov~no chudým lidem /kteří nemčli vlastní / na pohř~y a pro jiné ceremonielní příležitosti. Je t~ doklad pochopení řádu a z něho vyplývajících hodnot. tím kontrastnější, srovná~e-li jej např. s povrchnosti obdivovate16 herce Sakata Tojuro, kteří si jeho znak 16 oddělených hv!zd/ malovali na nábytek a na oděvy a užívali jej jako fandovský odznak!

15 Města v Japonsku maji také své znaky, ale teprve z posledni doby / od počátku éry Meiji / Před tím byla vždy pod správou některé-. ho šlechtice a nikdy nenabyla samostatnějšího postavení, jako měla města v Evropě. Ze stejného důvodu také nemají vlastní znaky jednotlivé provincie; neexistuje také vlastní státní znak - výsostným znakem. Japonska je erb císařského rodu šestnáctilistá chrysantéma. Chrámy, svatyně a kláštery nemají vlastních znaků; užívají znaků, Ósaka které patří božstvům v tom kterém místě ctěným 'šintoistická i budhistická božstva 'mají vlastní znaky - snad je tu jakási vzdálená podobnost s atributy světců, které se stávaly erbovním znamením/. Např. kněží ze svatyně.hachimana v Miyazaki měli ve znaku holuby sedící na bráně; holub je zasvěcen bohu války Hachimanovi, brána Itorii/ označuje svatyni. Častým znamením šintoistické svatyně je znak tomoe, budhistické chrámy mají ve znaku často svastiku. Kriteria, podle kterých staří Japonci přijímali erbovni znamení, byla téměř stejná jako v Evropě. Při jejich vztahu k přírodě a smyslu pro krásu není divu, že si především vo- Erb císařského domu lili květiny, třeba bezejmenné a rostoucí podél cest. Také zobrazení zvířat, ptáků a motýlů byla ve velké oblibě. Dvětomoe "Pokažená" svastika Různým předmětům byly připisovány magické vlivy a tak se ve znaku často objevují chrysantéma, paulovnie, borovice, bambus, fénix, želva aj. - symboly štěstí, dlouhého života, rozkvětu potomstva, božské ochrany. Japonští rytíři - bushi - užívali samozřejmě symbolů svého stavu: luk, šípy, toulec, helma, meč Tyto předměty Luk a šípy Zkřížené meče nejsou ani příliš stylisovány, spíše se zobrazují detailně rr~kreslené; pouze meč.je vždy kreslen schématicky, ve své nejstarší formě. Ukazuje to na starobylost takových znaků, protože pro Japonsko typický meč - katana - se ve znaku nikde neobjevuje. Náboženský cit hrál v životě rytířů důležitou úlohu _ často si brali do znaku i náboženské symboly: známou už svastiku, oblíb~né budhistické znamení, znak tomne, častý na svatyních šinto, a jiné šintoistické symboly: zvon zrcadlo štít že1vy a posly bohů:jelena, holuba, li~ku.:. Také u;omínku na nějakou oblíbenou svatyni - v provincii Shirano byl např. hojně.užíván list moruše.' V provincii Setsu /oblast Ósaky a Kyota/ byl jako erbovní znamení hojně rozšířen kříž, upomínka na ~ůsobení katolických misionářů. Za vlády Togukawů byli křestané pronásledování a křestanství zakazováno; znak kříže byl proto vykládán jako zobrazeni koňského udidla. Jinlk je kfíž jen označením pro "10" a nemá spojitost s křestanstvím. Snad nejoblíbenějšími byly zn~ky k!~ré sdělovaly význ~m jména nebo j~ pr1mo zobr~zovaly. Č1nské znakové písmo, bohatost japonštiny, záliba ve slovních hfíčkách a symbolika po~~ládaná skoro všem předmětům,'umoznují snadnou tvorbu mluvících erbů. Tak pánové Torii mčli ve znaku chrámovou bránu /torii/, Fujiwarové vistarii Ifuji/. pánové z Yoshina sakuru lyoshino je známé svými sakura~i/. ~od Tachibana se honosil stejn~jmenn~m.znakem /druh mandarinky/, Brána /torii! panové K01de a Ókubo měli svá jména - 27 _

16 napsána znakovým písmem /kanji/. Na památku významných událostí byly voleny takové znaky, které je nějak připomínaly. Tak např. se vypráví, že v bojích mezi rody ~aira a Minamoto /připomíná to poněkud válku Růží/ došlo u Yashimy k následující události: Z lodstva rodu Taira vyplouval každý den člun, v němž byl na tyči připevněn vějíř s obrazem slunečního kotouče /hi no maru/, a křižoval u pobřeží proti vojdm Minamoto. Vojevůdce Yoshitsune dal příkaz, aby tento vějíř; kterému vojska Taira přikládala zázračnou moc, byl sestřelen. Provedl to mladý lučištník Nasu no Yoichi a Yoshitsune mu pak za odměnu určil erb "ogi ni hi no maru" - vějíř s obrazem slunce.. Erbovní pověsti, které takto vznikaly, jsou v Japonsku velmi rozšířeny a mnohdy se podobají i pověstem evropským. V roce 1281, kdy Japonsko ohrožovali Mongolové, Utsunomiya Sadatsuna, vňdce předvoje japonské armády, nesl do boje dvě posvátné korouhve se znakem slunce a měsíce. Jakmile je kázal rozvinout, zadul tajfun a zničil lodstvo Mongolň. Sadatsuna pak dostal korouhve darem a sám je daroval do chrámu. Nepřipomíná to trochu pověst o praporci sv.václava ze Starých pověstí českých? Rod Narita vysvětluje svůj erb, misku a dvě jídelní hd~ky tím, že jeho zakladatel kdysi na ~estě do boje pocítil hlad; veše.! proto do blízké šintoistické svaty~ě a vzal si tam misku rýže a pár hůlek, což bylo určeno za obět. V boji se vyznamenal, přičítal to milosti božstva, jemuž byla svatyně zasvěcena, a vzal si ty předměty do znaku. Mimoděk se tu nabízí s~ovnání s příběhem z bible, jak král David si vzal obětní chleby Některé pověsti byly značně fantastické /např. o Tokimasovi, regentovi H6j6, kterému se ve snu zjevil drak a zanechal mu na památku tři ~upiny - znak se zachoval dodnes/, jiné až syrově realistické: rod Niwa se py~ní erbem dvou pruhů ve tvaru X; jeho předek bojoval prý v jedné bitvě tak u datně, že když si po boji otřelo koleno me~, zůstaly tam dva krvavé pruhy. Tři. šupiny Zkřížené pruhy Jiná pověst vypráví, že Takenouchi Yasutada byl vynikajícím lučištníkem; na šípech měl napsáno své jméno. Jeho střelecké u~ění obdivovali i nerřátelé, sesbírali proto jeho šípy, celkem 63, napsali na ně jména bojovníkd, kteří jimi byli zabiti nebo raněni, a poslali je knížeti leyasovi, jehož byl Yasutada vazalem. leyasu byl velmi potěšen uměním svého rytíře a rozhodl, aby Yasutada používal na své korouhvi znamení "roku j6 san" /šedesat tři/o Při vzrůstu rodu byly obvykle pro kolaterál'ní větve užívány jen varianty původního erbu. Tím lze vysvětlit značný počet stejných, jen nepatrně změněných znakd - v Japonsku je velká soudržnost rodu. Bud byly přidány další figury nebo byla stávající figura zarámována /čtverec, ozubené kolo, ovinutí bambusem, vistarií, travou, kruhové obrysy různé tloušeky od "vlasového" přes "nitěný, 6zký, střední, plný, středně silný, silný, velmi tlustý" až po "hadí okoul.. e adoptovanému kosočtverec, Měnila se také sama figura užitím různé linie, zdvojením obrysu atd.,.nebo se přpdměty ve znaku znásobovaly, zaujímaly jiné postavpní, otáčely. Např. daimyó Uesugi Ujimori dal svému syrovi svůj znak "bambus a sedící motýl" vtipně pozměněný na "bambus a motýl v letu"..._-=c:=.. Obměnou vznikl i znak Tokugawd: tři listy slezu. lento erb původně patřil rodu Honda, který první přišel na pomoc Kiyoyasovi, dědečkovi prvního šóguna leyasu / /. Po vyhrané bitvě hostil Honda Masatada KiyoyaSlu Hadí oko ve svém zámku a předložil mu rybu, o- zdobenou třemi listy slezu. Kiyoyasu byl tím velmi potěšen a protože slez byl znakem rodu Honda, požádal Masatadu, aby mu ho věnoval. Tato pověst má jako variantu ještě pokračování s využitím slovní hříčky. Masatada prý ochotně souhlasil se slovy: "habakarinashi" /není námitek, nic tomu nebrání/ a Kiyoyasu odvětil, že si vezme pouze listy /"ha bakari"/. Jiná verse vysvětluje situaci opačně, že totiž Kiyoyasu obdivoval erb Hondů a Masatada mu jej nabídl. Kiyoyasu odporoval, že ho nechce oloupit a působit mu Ikodu /"habakari - být sorry/ a tak se i stalo. Tokugawové pak užívali 3 lístky slezu, ovšem ve změněné formě, jako svdj znak /Aoi go mon/. Rozdělení japonských znaků podle figur je zhruba stejné jako v Evropě. Do kategorie "Astronomie a zeměpis" sp~dají slunce, mě~íc, hvězdy, ale i Tokugawa aoi /slez/ morské vlny, sníh ~ ~~ry. Pro Japonce - 28 _

17 jsou to všechno věci božského původu. Rostliny různě stylisované i pečlivě vykreslené tvoří největší část. Celkem je jich na japonských znacích zobrazeno asi na 100 druhů. Zvířata, hlavně drobná, byla také častým erbovním znamením. Snášející se jeřáb v kruhu Čtyři honící se sokolí péra Japonci ovšem nečiní rozdílu v jejich původu a tak se tu vedle zvířat domácích a mořských vyskytují i drak, fénix a jiní mytologičtí tvorové. Oblast "předmětů" je též značně rozsáhlá a nachází se v ní kromě zbraní, nástrojů, vějířů, Netopýr Dva králíci mincí, člunů a jiných věcí i uzly, lastury a oblíbený motiv "hadího oka". Chrámové brány, ploty, poustevny a také studny a střešní tašky řadí japonští heraldikové.pod "konstr~~ce". Různé ornamenty jsou uváděny pod stejn~jme~nou h!av1ckou. poslední skurina "písmo a znaky" Je.neJ~aJ1~avěJ~í~ Kromě elementů znakového ~ísma tu nacház1me 1 znamou.s!a~tiku a pentagram /tomuto znamení byla v Japonsku s~ejne Jako ve středověké Evropě připisována moc zahánět zle qu~hy/. Je tu i japonská zvláltnost, speciál~í obra~ce, kteryml se označovaly kapitoly /celkem 54/ prvnlho rom~nu na světě. "Vyprávěni o princi Genji" / /. Nekteré rody Sl je vzaly jako svůj znak. Je zajímavé, že se nikde nevyskytuje nějaká část lidského těla; pouze na jediném znaku spatřujeme Jáblovu hlavu /je-li ovšem molno považovat Jábla za lidskou bytost/o Zálibě v písmu vděčí japonská heraldika ještě za jednu kuriositu, "holandské mony" /Orandamon/. Vznikly někdy za pobytu Evropanů jod poloviny 16. století do začátku 17.století/. Byla to kaligraficky 1 a t i n k o u přepsaná jména rodů nebo názvů znaků. /TyLo znaky se nazývaly "holandské" proto, že po uzavření země bylo jedině Holandanům dovoleno dále s Japonskem obchodovat; pojem "ho- Borovice landský" se tak stal synonymem pro "cizí"./ "Holandské mony" se však udrlely jen několik desetiletí; vláda měla a versi vůči všemu clzímu,a tak se jich jejich nositelé opět vzdali Některé znaky mají v Japonsku svá vl~stní jména /např. Nakagawaguruma - kolo Nakagawů; jméno může také naznačovat styl a způsob kresby tkupř. "ve stylu malíře 6gata Korin", "podle vkusu mistra čajového obřadu Sen no Rikyu apod./ V éře Meiji jod roku 1868/ došlo ke zru~erií' feudální společnosti; zůstalo však zachováno šlechtictví a dokonce zřízen úřad SÓchitsuryó,.kter~jak se zdá,se kromě šlecht1ckého protokolu zabýval i trochu heraldikou. Ale teprve ve 20.století se prací jed Orandamon notlivých nadšencůihlavně Numata Raisuke,dostávala heraldika do popředí zájmu širokých vrstev. V roce 1945, po skončení války, byla v Japonsku zrušena v~echna privilegia a šlechtické tituly /kromě titulů císařského rodu/o A tak starým rodům, které se /všechny bez výjimky/ v době Meiji vzdaly svých statků a které nyní ztratily i své tituly, zůstalo jen jejich dobré jméno a rodový znak. To je ovšem,spolu s mečem, pro japonského rytíře ten největší poklad. A ostatně i pro každého člověka! Vladimír Kalivoda

18 nce )(O"~e j~.e~c"b'y "Když pak král skonal, přistoupil Edward III. k tělu jeho, a vzaltě na znamení svého vítězství tři p~trosí péra z jeho pfilbice a heslo "Ich diene", i podal je svému synovi Černému princi, kterémuž vlastně všechn21 čest toho dne náležela, a který potom jakožto princ Waleský a nástupce trůnu tato zftamení do svého znaku pfijal; jakož až pod nes se spatřují tfi pštrosí péra a heslo "Ich diene" ve znaku jeho ftástupcův, princův lvaleských".o/ Takt~ neho podobně líčí fada starších historických prací závěr bitvy u Crécy a vznik "erbu" princů waleských. N~vzdory tomu, že již pfed více než sto lety.byla tato historka odsunuta do fi,,:e bájí0/, objevuje se zejména v populární literatufe znovu a znovu. Nesmírné její vitalitě vydatně pfispívá, že ji traduje i fada historiků, předev~ím Franti",ek Palacký a byt s neosobní poznámkou "prý",v heraldické literatufe i Martin KoláfY Skutečnost však vyhlíží zcela jin~k. Již od jara roku 1346 francouzský následník Jan, rozd~j"'í král Jan II. Dobrý, tísnil anglické vojsko v jihozápadní?r'-lncii. Když se 12.i\ervence onoho roku vylodil Edward III. s nově sebranou zem&kou hotovostí v pfístavu St.Goast la Hogue,melo se obecně za tc, že mu potáhne na pomoc. Ten vflak se dal na pochod k ústí Sei-. ny. Naprosto nečekaný zvrat donutil proto fr21dcouzského krále, disponujícího jen nepočetným vojskem, uryc~leně povolávat pomoc ze všech stran. Tak se ocitl český král Jan se synem Karlem, nedávno zvoleným fímským císafem, právě dlícím v Trevíru a pfipravujícím se na korunovaci, v ležení francouzských vojsk. Edward III. postouril do těsné blízkosti Pafíže a využiv pfedčasných obranných manévrů?rotivníka,ignoroval výzvu k řádné polní bitvě; ustoupil na sever a po ně kolfka dnecn pronásledování provázeného drobnýwi poty~kami postavil se Francouzům na návr~í u Grécy, kde došlo dne 26.srpna k nejznámější bitvě prvního období tzv. Stoleté války. Strategicky se pfedevším výrazně projevila pfevaha anglické pěchoty /s koní sesedlo i rylífstvo/ a lukostfelců nad tě~kou rytífskou jízdou, která byla v krátkém boji majícim spíle charakter šarvátky zcela rozdrcena~ Černým princem /the Black Prince/ je zván Edward of Woodstock / /, prvorozený syn anglického krále Edwarda III. a jeho choti Philippy / /, dcery Viléma - 32 _ Dobrotivého, hraběte z Holl~ndu a Hainault a hraběnky Jany, sestry Philipa VI. z Valois. Ve tfech letech dostal hraběcí titul /Earl of Ghester/, v sedmi vévodský /Duke of Cornwall/, první vévodský titul udělený v dějinách Anglie, a konečně ve třinácti letech obdržel titul pr í waleského~ Tři roky poté doprovázel otce pfi výpravě na pevninu a v bitvě u Grécy získal vedle kftu opravdového válečníka údajně i badge princ~ w31eských.je mnohem pravděpodobnější,nežli tato

19 romantická verze. že pštrosí péra pocházejí ze strany princovy matky a'náležejí ke znaku vedlejšího titulu hrabat z Hainault /panství Ostrevans/. Tři stříbrná pštrosí péra na černém štítě byla by pak i mluvícím znakem /pštros - anglicky ostrich/ jako narážka na jméno Ostrevans. Skutečnost, že se znak dostal do Anglie prostřednictvím královny Philippy of Hainault. by potvrzovalo i to. že pštrosích pér užívali i princovi bratři a jejich potomci. Dokonce i nemanlelský syn Cerného prince, Sir Roger de Clarend.nužíval tří stříbrných pštrosích pér na černém pokosném břevně ve zlatém štítu. Je zcela vyloučéno. že by znak tak triumfálně získaný v bitevním poli se stal obecně užívaným v rodině a byl posléze ponechán i na štítě bastardově. Při nejmpnším je zajímavé, že tento údajný symbol reka byl princem užíván v době míru /shield for peace/. zatímco na jeho místo v dobách válečných nastupoval královský znak' se stříbrným trojlaločným turnajským límcem /znamení prvorozeného syna/. Heslo "Ich dien" bylc v minulosti odvo~pváno z walesštiny a jeho vznik je obklopen dalšími pověstmio/ Dnps se pokládá za správný německý původ a výklad "sloužím". Při válečném štítě /shield for war/ užíval nositel staroněmeckého hesla "Houmout", 'což znamená "vel kodušný". Snad se obě hesla měla číst společně - "sloužím velkodušně" - a měla vyjadřovat princův vztah k otci a vlasti~. Rovněž tradiční vysvětlení přezdívky Černý princ podle barvy brnění je přinejmenším nepřesné. nebot existují doklady, že princ nosil zbroj zlatou nebo stříbrnou. Pravdě nejpodobnější je, že přezdívku dostal podle pláště v barvách svého štítu v dobách míru, který nosil přes brnění. Oba štíty zdobí i místo princova posledního odpočinku v canterburské katedrále, kde bylo jeho tělo uloženo roku Náhrobní tumba nese ležící postavu v plné heraldické zbroji. odění je zdobeno královským znakem anglickým s příslušným rozlišovacím znamením a pod přílbou složen klenot. lev. Týž znak je umístěn i na pří! bě nad hrobem~. O nepravděpodobnosti celého příběhu svědčí základní zjištění i u českého krále. Jan Lucemburský především užíval téhož klenotu jako ostatní čeští králové: černá orlí křídla,posázená zlatými lipovými lístky. Tohoto klenotu užil již na své první královské pečeti z roku 1310 ~. Je to jako u posledních Přemyslovců majestátní vosková pečet s jezdcem v aversu. Oproti pečetím přemyslovským je tu však jezdec obrácen heraldicky doleva, v pravici má tasený meč, v levici štít kryjící prsa. Na štítě a čabrace koně jsou znaky Čech a Lucemburska. Přílba nese dvě složená orličí křídla, posázená dvěma řadami lipových lístků. V okrajt vyznačeném hrubým až provazcovitým perlovcem čteme nápis: +IOANNES DEI GRATIA:BOHEMIAE:REX:CO MES LUCEMBURGENSIS +. S~ejná v ohledu heralrlické výzdoby i klenotu je i dalií pečet, připisovaná roku Také na o statních, jinkk třebas odliiných pečetěch je v klenotu jasně patrný pár orličích křídel. Po stránce klenotu není zanedbatelné ani Janovo jezdecké vyobrazení v tzv. rukopisu Gelnhausenově. Je to rukopis A ze tří kodexů jihlavského městského práva, pojící se bezprostředně k osobě Jana z Gelnhausenu, jihlavského m5stského písaře. Jebo činnost je ve městě bezpečně doložena v letech 1397 až Do těchto let třeba klást vznik právních kodexu A a K. O uměleckou výzdobu, které je dílem několika iluminátorů. se postaral Janův nástupce, městský písař Míchal a je možno ji s nějvětší pr~vděpodobností datovat lety Na foliu 49 b z8líněného kodexu A u zápisu privilegia o osvobození

20 smus berně z roku 13~3 je pr1pojena jezdecká podobizna krále Jana. Stylis~ce jezdce je obdobná jako na výše popsané pečeti, pouze na štítu je samotný český lev a čabraka kone je bez ozdob. Otevfená pfllba nese mohutné černé orlí kfídlo se zlatými dolů obrácenými lístky 19'. Konečně o klenotu králově mluví i staročeská báseň o bitvě u Kreščaku: Nepfietelé sobě steskú když supowie kfídlo bleskú pod niemal ten rytiefdrahý kfičieše své heslo - z Prahy!~/ Klenot tedy zůstdl týž jako na ost~tnich dokladech i v bitvě u Crécy. Zmínka o hesle či pokfiku "praha", "Z Prahy", užitém v tomto boji, vyvrac í druhou část celé historky, totiž údajnou devisu Janovu "Ich dien". Toto heslo není u Jana Lucemburského nikde doloženo a jak se zdá, nebylo užito ani v jeho poslední bitvě. Devisa měla být dokonce umístěna na klenotu. To je sice typické pro válečné pokřiky v západoevropské heraldice, ale českému a stfedoevropskému prostfedí z téže doby zcela cizí. Zbývá ještě. z~istit původ, př í pad n ě vývoj uvedené fabule. Z če~kých pramenu pfinášejí zprávu o králově smrti dvě více méně soudobé kroniky - Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmil~~. Nikdo z nich ýšak událost nezná. Neobjevuje se ani v dalších kronikách o století ml~dších a dokonce ani vyprávěčsky nejvděčnější díla česk~ kro~ikáfské literatury vůbec, Kronyka Cžeská Václava Hájka z Libočan a o jedno a půl století mladší Poselkyně Jana Františka Beckovského podobnou událost nezaznamenávají. Hovněž soudobá kronikáfská díla německá, francouzská a italská, ač znají o bitvě řadu podrobností, jsou v tomto směru bez výsledku~ Marně hledáme i v historických dílech českého bardkniho dějepihectvi. P r v n í m, kdo toto téma zazn<!menal, je Franz Pubitschka v roce l784~, jenž př evza I údaj z francouzské předlohy'0/. Barre sám neuvádí přesný zdroj svých informací, pouze cituje neidentifikovatelnou "Anglickou histotii". Stejně an~ličti soudobí kronikáfi se o události nezminují, i když jen sotva lze pfedpo~l'dat, že by hrdinský čin anglického princp unikl jejich pozornosti. Prvnim, kdo uvedl ve znáuost příb~h, byl až proslulý sběratel starožitnosti a humanista William Camden / / VB spise Remaines of a greater Work, concerning Britaine, the inhabilitants thereof, their Languages, Names, Surnames Empreses, Wise Speeches, poesies and epitaphes, poprvé vydaném v Londýně roku 1605, dfile r~k 1514, 1623 a několikadalšich vydáních. Je r ozbortn ě př Ln e jmen ě í m pozoruhodné, že první verzi příhody klade k Poitiers a teprve v pozdějlích edicích se objevuje Crécy, rochopitelně bez jakýchkoli vysvětleni a pramend pro svá tvrzeni. Závěrem lze tedy říci, že jde o pozdní, zřejmě smy~lený příběh zjevně anglického původu, kter) se pfes Fran~ii či Německo dostal na sklonku 1&. století do české historické literatury. Živnou půdou mu byl r omant í p r vn í poloviny nastupujícího století, a převzetí Palackým pak zpečetilo lavinovité rozlífení včetně mnoha ztvárnění výtvarných~. Pavel R. Pokorný, D~ Milan Buben POZ~ÁMKY A LITERATUrlA: 1. Zap, Karel Vladislav: Česko-moravská kronika. Díl II. Praha. I.L.Kober S Zejména v roce 1861 se objevila fada takfka shodných článků v tehdejším tisku, vyvracejících ustálené tvrzeni na základě stati v The Illustrated London News z ledna téhož roku. Srov. napf.lumír, Roč. 1861, část 1., str.40. Historické práce věc popíraly již o několik let dříve. Pauli, R.; Geschichte von England. Band IV. Gotha. F.A. Perthes S V nové době se problémem vcelku správně zabývá Milde, Josef: Několik poznámek o heraldice britské a nizozemské. Ueraldický časopis. Roč. I. 1948, číslo 3.S.l1. 3. Palackt František: Dějiny národu českého v Čechách d v Moravě. Díl II., část 2. Praha S. 70. Kolář, Martin: Českomoravská heraldika I, Praha S O bitvě viz podrobně ČD S , kde i další literatura. 5. Od té doby plati zákon schválený parla~ontem, podle něhož se syn a dědic anglického trůnu svým narozením stává vévodou z Cornwallu, hrabětem z Chestoru,atd., zatímco k titulu Prince of Wales je tfeba zvláštního ustanovení a investitury panovnikem. Proto je také dnešní princ waleský teprve 21. v dějinách. 6. Srov. napf. gohemia, Jg Nr. 1. S Edward Prince of Wales se stal prvním rytífem nově založeného ~ádu podvazkového /1348/. O celém problému viz:scott Gilee, C.Wilfrid: The Romance of Heraldry. London PI Pine, L.G.: Princes of Wales. London Pinches, J.H.& R.V.: The Royal Heraldry of Englan~. London PI. 55, Detail náhrobku reprodukuje též: Umění a Lidstvo. Larousse. Encyklopedie umění stfedověku. Praha, Odcon 1969, obr Posse, otto: Die Sielel der Deutschen Kaiser und Koenige. Band I. Dresden Taf. 48, Nr.5, Taf. 49, Nr Celý cyklus reprodukuje Friedl,Antonín: Přemyslovci a Lucemburkové. Melantrich, Praha 1~38. S obr.příl. Revizi datování rukopisů provedl Hoffmann, František: K dílu Jana z Gelnhausenu a jeho pokračovatelů v Jihlavě. studie o rukopisech XI S Zde starší literatura. Pfestože jde o doklad víc nel o půl století novější, nelze jej tuším v této věci pominout. ll. FRB. III Je to zlomek jinak neznámé básně, stylem připomínající Alexandreidu, otištěný Prokopem Lupáčem z Hlaváčova v Historii o císafi Karlovi /Knihopis 5060/ z roku Nehodlám zde rozebírat problém autentičnosti skladby, který může vyvolat její pozdní záznam, neboi i - :

21 když připustím pozděj~í puvod, zůstane dokump,ntem historického povědomí. K termínu "supi" křídla budiž snad poznamenáno, že v básni Heinricha von Freiberg o Janovi z Michilo~ vic jsou křídla v klenotu rovněž nazývána supími. Srov. Kraus, Arnošt: Jan z Michalovic. Německá báse~ třináctého věku. Praha la. FRB. IV a Edice uvádi obšírně Zíbrt II. část Prameny. 14. Pubitschka, Franti~ek: Chronologische Geschichte Bohmens des 5ten Theils. I.Band. J.K.Hraba, Prag S Barre, Joseph: Histoire generale d Algemagne. Paris Též německy v Lipsku 1750 IDíl IV. S 678/. 16. Nejznámější je snad kresba Mikolá~e Alše. CdU e1"6o~."kt.,,4 Slll~~1Cl Mezinárodní astronomická unie vzdala v nedávné době hold československé vědě pojmenováním šesti kráterů na odvrácené straně Měsíce jmény českých vědců. Dva z nich byli erbovníci, a protože jméno dalšího českého erbovníka bylo již dříve dáno jinému kráteru na viditelné straně Měsíce, byli tedy dohromady tři čeští nositelé znaků poctěni tímto mimořádným způsobem. Prvním z trojice je Tadeáš Hájek z Hájku, jinak známý pod latinisovanou formou svého jména Thadeus Hagetius de Hagek, alias Nemicus Inemus je latinský překlad příjmení Hájek/. Narodil se roku 1525 v Praze, kde získal na universitě titul mistra svobodných umění. Své znalosti ještě doplnil studiemi ve Vídni, Bologni a Miláně, kde byl promován doktorem lékařství. Po návratu do vlasti byl jmenován profesorem matematiky na Karlově universitě v Praze a. brzy si získal' pověst jednoho z nejvýznamnějších atronomů své doby. Několik let strávil v Uhrách jako vrchní lékař císařské armády proti Turkům, kde si dobyl znamenitého jména, o čemž svědčí jmenování osobnim lékařem císaře Maxmiliána II. a později i Rudolfa II. Díky Hájkovu doporučení byli dva přední světoví astronomové Tycho Brahe a Johannes Kepler loba vysoce oce~ovali jeho vědeckou prácil, pozváni ke dvoru Rudolfa II., kde se jim dostalo nejlepších pracovních podmínek.. Hájkův vědecký věhlas byl poprvé oceněn v době, kdy mu nebylo ještě 29 let, a to dne 14.září 1554, kdy mu byl císařem Ferdinandem I. z titulu krále českého udělen predikát "z Hájku" a následující znak~: černo zlatě dělený štít. Nahoře koruna Izlatá obroučka, n~ níž osm stříbrných hvězd~, dole pokosem tři černá břevna. Na kolčí přílbě s točenicí a s přikrývkami černo zlatými jsou dva zlatě a černě dělené buvolí rohy, mezi nimiž zlatá hvězda lobr. ll. Ačkoliv se o koruně v majestátu nečiní zvláštní zmínky, je kreslena perspektivně zespodu, takže všech osm hvězd je viditelných Ijinak by bylo vidět jen předních pěti. Přestože v majestátu není výslovně nic ř~čeno a je těžké to i dokázat, troufáme si tvrdit lanalogicky podle znaků udělených několika jiným českým astronomům 16. a 17.stoletíY I, že tato koruna, jejíž zvláětní tvar připoffiíná "celestial crown"

22 obr. 1 obr. 2 a je jinak pravděpodobně v evropské heraldice unikátní, měla symbolisovat vědecké zaměření nového erbovdíka a snad měla i nějaký skrytý astrologický význam. Roku 1571 byl Hájek přijat mezi stavy Království českého a jeho Řlechtictví bylo pak rozšířeno Maxmiliánem II. na celé 6zemí Svaté fíše římské. Pět let před smrtí dostalo se mu Idne 22.1istopadu od Rudolfa II. následujícího polepšení znaku~ : polcený Itít, ~ jehož pravé černo zlatě dělené polovině koruna a nad ní hvězda, obojí zlaté, dole pokosem tři černá břevna; v levé modré polovině jelení paroh o sedmi výsadách v přirozené barvě, pošikem prostřelený červeným šípem se stříbrným hrotem dola. Na korunované turnajské přilbě s přikrývadly vpravo černo zlatými a vlevo modro stříbrnými zlatá hvězda mezi dvěma střídavě černo zlatými dělenými bůvolími rohy, z jejichž konců ční tfi paví péra~ 10br.ZI. Takto byl rozmnožen jednoduchý znak známého universitního profesora "hvězdná koruna" byla zaměněna za heral dickou konvenční korunu a jedinou hvězdou nad ní, přilba je "o t evř enávš-, ba i klenot byl polepšen. Ne.jz a j fmavě j š í však je rozmnožení znaku o erb Hájkovy matky Ilevá polovina š t í t.uz", jejíž jméno se dosud ne j.od ař Ll o identifikovat?'. Přibíráni znaků rodičů do polí vlastního znaku nehylo mezi českou šlechtou nikdy v oblibě, takže i v tomto směru je Hájkův erb spíše výjimkou. Poslední poctou, která byla Hájkovi udělena, bylo pojmenováni měsíčního kráteru 10 souřadnicích 60 0 J a VI jeho jménem. IJruhým z českých erbovníků, jellluž se dostalo téže pocty, je Jan Markus Marci z Kronlandu Ilatinisovanou formou Johannes Marcus Marci de Cronland/. Narodil se roku 1595 v Lanškrouně a titul doktora lékařství získal na Karlově u niversitě. kde se poté stal profesorem ve věku pouhých 25 let. Nčkolikrát byl zvolen děkanem lékařské fakulty a rektorem university a stal se osobním lékařem císaře Ferdinanda III. Vedle lékařství se zajimal o alchymii a kabalu

23 obr. 1 a byl znám 'vou znalostí orientálních jazyků. Během obléhání Prahy Svédy roku 1648 zorganizoval vojenskou setninu z řad studentů, stal se jedním z jejích důstojníků a navíc byl schopen stát v čele lékařské služby v.oblež~ném mě~~ě. Jeho objevy ve spektrální analyse, o kterych pojednávaj1 jeho knihy "Thaumantias, "liber de arcu coelesti" a "Dissertatio de natura iridis" jsou základní pro moderní výzkum v tomto oboru, a je vskutku kuriosní, že jsou zachyceny i v jeho znaku, uděleném mu dne 19.října l654~ císařem Ferdinandem III. jako králem českým: polcený štít, v pravé polovině stříbrné je zlatá koruna, v levé modré stříbrná orlice se zlatým sluncem na hrudi; přes obě pole je v hlavě štítu duha o pěti obloucích /zelený, červený, zlatý, červený, zelený/o Na korunované turnajské přílbě otevřená orličí křídla střídavě stříbrno modře / ta pak stříbrně lemována/ dělená. Přikrývky jsou modro /stříbrně lemované/ stříbrné lobr. 3/. Studie o analyze světla jsou v uděleném erbu symboliso- vány orlem se sluncem a velice vzácnou heraldickou figurou duhou a snad také jinak v našich z e.ní ch zcela n ezn ámýrr, lemováním křídel a přikrývek. Koruna na štítě je ~luvící a ukazuje na erbovníkův predikát. Vladyka Markus z Kronlandu zemřel roku 1667 a jeho jméno bylo dáno měsíčnímu kráteru o souřadnicích 22 5 a 169 Z. Posledním z triumvirátu je J<in EVangelista rytíř Purkyně Iněkdy chybně psáno Purkynie/, zakladatel prvních fysiologických 6stavů na světě lve Wroclawi a V ~raze/. Narudil se roku 1769, vystudoval medicínu v Praze a stal se universitním profesorem ve Wrocldwi Ik~m byl.pov?lán ~a. doporučení J.W.Goethal a od roku 1649 na Karlove unlver~1te v Praze. V mnoha ohledech jsou jeho studie o zraku a bunce platné dodnes. Již během jeho dlouhého života dostalo se jeho práci plného ~znání. Stal se PhD~ h.c. na pražské a ~UD~ h.c. na vídenské universitě. byl jmenován čestným členem mnoha učených společnosti a byl vyznamenán mnohu domácími i za :3 -