Občanské právo pro lékaře

Transkript

1 1

2 2

3 Občanské právo pro lékaře JUDr. Petra Jakešová, Ph.D. JUDr. Petr Langer, Ph.D., LL.M. Olomouc, 2014

4

5 Obsah 1. Pojem a předmět občanského práva Otázky k procvičení celé materie první kapitoly Z judikatury 8 2. Občanskoprávní odpovědnost Otázky k procvičení celé materie druhé kapitoly Z judikatury Ochrana osobnosti včetně ochrany lidského těla Otázky k procvičení celé materie třetí a čtvrté kapitoly Z judikatury Informovaný souhlas Otázky k procvičení celé materie páté kapitoly Informovaný souhlas 33

6

7 7 1. POJEM A PŘEDMĚT OBČANSKÉHO PRÁVA Občanské právo je právním odvětvím tvořícím základ soukromého práva. Jedná se o právní odvětví, které upravuje osobní, rodinná a majetková práva a povinnosti lidí i právnických osob ve všech občanskoprávních záležitostech. Základním právním předpisem občanského práva a obecně základním kodexem celého soukromého práva je občanský zákoník, tedy zákon č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Subjekty občanského práva jsou lidé, neboli fyzické osoby. Každá fyzická osoba má právní osobnost, tedy je způsobilá mít práva a povinnosti. Od právní osobnosti je nutné odlišovat způsobilost člověka právně jednat, neboli vlastním právním jednáním nabývat práva a zavazovat se k povinnostem, což nazýváme svéprávností. Plně svéprávným se pak člověk stává zletilostí, nebo uzavřením manželství či přiznáním svéprávnosti na základě rozhodnutí soudu. Nezletilý, případně osoby na základě rozhodnutí soudu omezené ve svéprávnosti, plnou svéprávnost nemají. Zákonní zástupci nezletilého mají právo i povinnost udělit informovaný souhlas s poskytováním zdravotní péče a rovněž mají právo být informováni o zdravotním stavu dítěte. Soud může omezit svéprávnost člověka z důvodu duševní poruchy nepřechodného rázu, pro niž zletilý člověk není schopen právně jednat. Omezená osoba může rozhodovat sama v běžných záležitostech každodenního života. Její souhlas jako pacienta např. s běžnou prohlídkou či neinvazivním zákrokem je právně platný. Pokud tato osoba omezená ve svéprávnosti nesouhlasí se zákrokem, nebo na něm naopak trvá v rozporu se stanoviskem opatrovníka, musí rozhodnout soud. Pokud pacient není omezen ve svéprávnosti, je jeho souhlas nebo nesouhlas s léčbou právně závazný a zdravotnické zařízení je povinno jej respektovat. Občanský zákoník upravuje rovněž problematiku právního jednání osob s narušenou schopností právně jednat, kdy zavádí tzv. podpůrná opatření u osob stižených duševní poruchou. Jedná se o pomoc jiné osoby při rozhodování nebo zastoupení členem domácnosti. Občanský zákoník však není jediným právním předpisem, který by upravoval problematiku poskytování zdravotní péče. Soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy, tedy např. zákon o zdravotních službách Otázky k procvičení celé materie první kapitoly Za použití znalostí z učebního textu Občanské právo pro lékaře odpovězte prosím na níže uvedené dotazy. 1. Co je předmětem občanského práva hmotného? 2. Co je předmětem občanského práva procesního? 3. Které právní předpisy upravují otázky občanského práva hmotného?

8 8 4. Co rozumíme právní osobností? 5. Definujte svéprávnost. 6. Jakým způsobem se svéprávnosti nabývá? 7. Kdo jedná za nezletilé, nebo za osoby omezené ve svéprávnosti? 8. Může být osoba zbavena nebo omezena svéprávnosti? 9. Jak budete postupovat v případě, že se dostane názor nezletilého a jeho zákonného zástupce ohledně zásahu do integrity nezletilého do střetu? 10. Kdo a jakým způsobem uplatňuje nároky nezletilého z titulu újmy, kterou nezletilý utrpěl v důsledku lékařského zákroku? 11. Může osoba omezená ve svéprávnosti rozhodovat v otázkách svého zdravotního stavu? 12. Je možné omezit ve svéprávnosti nezletilého? 13. Je stanovena nějaká maximální lhůta pro omezení svéprávnosti? 14. Jak jednají právně osoby s narušenou schopností právně jednat? 15. Co rozumíte pod pojmem nápomoc? 16. Kdo je to podpůrce? 17. Co je obsahem předběžného prohlášení? 18. Kterou problematiku obsahuje občanský soudní řád? 19. Kterou problematiku upravuje zákon o zvláštních řízeních soudních? 20. Jaký je vztah mezi občanským zákoníkem a zákonem o zdravotních službách? Z judikatury Omezení způsobilosti k právním úkonům (svéprávnosti) je vždy závaž ným zásahem do osobnostní integrity občana. Dotýká se totiž mj. způsobilosti mít práva garantovaného čl. 5 Listiny základních práv a svobod a práva na soukromý a rodinný život garantovaného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Právě proto při aplikaci zákonných ustanovení umožňujících rozhodnout o omezení způsobilosti občana k právním úkonům, musí soudy dbát o to, aby při jejich používání šetřily smysl a podstatu základních práv a svobod. Pokud opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení, ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjis tí, že opatrovník svoji funkci v řízení nevykonává fakticky vůbec anebo zcela nedostatečně. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován nedostatečně čin ný opatrovník, je nepřípustným

9 9 formalismem, který ve svém důsledku popírá právo zastoupeného účastníka na spravedlivé řízení. Nerespektování uvedených pravidel ze strany obecného soudu je porušením ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 5, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 LPS. (Nález ÚS z , sp. zn. II. ÚS 194/11). ***************************************** Soudy mohou ve výroku rozsudku, kterým omezují fyzickou osobu ve způsobilosti k právním úkonům, určit rozsah tohoto omezení jen se zřetelem k právním úkonům, z nichž vznikají, mění se, či zanikají občanskoprávní vztahy (včetně vztahů obchodních) a vztahy pracovněprávní, pro jejichž řešení je v případě sporu dána pravomoc soudu. K ostatním právním úkonům (k právním úkonům nad rámec omezení vysloveného pravomocným soudním rozhodnutím) jsou tyto osoby zcela způsobilé, a jednají v nich proto samy, nezávisle na svém zákonném zástupci. Soud není oprávněn omezit účastníka řízení ve vztahu k jeho petičnímu právu, popř. v jeho procesní způsobilosti ve vztahu k soudům ve smyslu 20 OSŘ nebo vůči jiným státním orgánům. (Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 30 Cdo 3398/2007).

10 10 2. OBČANSKOPRÁVNÍ ODPOVĚDNOST Občanskoprávní odpovědnost je typem právní odpovědnosti založené na normách občanského práva, která vymezuje nepříznivé právní následky škůdci, který způsobí jinému újmu v jeho majetkové či nemajetkové sféře. Odpovědnost je tedy důsledkem protiprávního jednání, nebo protiprávního stavu, které vedly ke vzniku újmy u postiženého. Základním předpokladem vzniku občanskoprávní odpovědnosti je protiprávní jednání či protiprávní stav. Dalším z předpokladů vzniku občanskoprávní odpovědnosti je vznik újmy, která může nastat jak v majetkové, tak v nemajetkové sféře postiženého. Posledním obligatorním předpokladem vzniku občanskoprávní odpovědnosti je kauzální nexus, neboli příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem či protiprávním stavem a vznikem majetkové či nemajetkové újmy. Fakultativním předpokladem vzniku občanskoprávní odpovědnosti je pak zavinění, které může být jak ve formě úmyslu, tak ve formě nedbalosti. Občanskoprávní odpovědnost, jak vyplývá z výše uvedeného, můžeme rovněž rozdělovat na odpovědnost za majetkovou újmu a na odpovědnost za nemajetkovou újmu. Zatímco povinnost nahradit postiženému majetkovou újmu, tedy škodu, zahrnuje vždy povinnost k náhradě škody, povinnost odčinit nemajetkovou újmu postihuje škůdce, pouze pokud to stanoví zákon, nebo bylo li to smluvně sjednáno. Typickým příkladem občanskoprávní odpovědnosti za nemajetkovou újmu je odpovědnost za ublížení na zdraví, kdy se postižený může domáhat jak úhrady vytrpěných bolestí, tak i další nemajetkové újmy a ztížení společenského uplatnění v případě, že poškozením zdraví vznikne na straně postižené osoby překážka lepší budoucnosti Otázky k procvičení celé materie druhé kapitoly Za použití znalostí z učebního textu Občanské právo pro lékaře odpovězte prosím na níže uvedené dotazy. 1. Definujte pojem občanskoprávní odpovědnosti. 2. Jaké jsou předpoklady vzniku občanskoprávní odpovědnosti? 3. Co rozumíte pod pojmem protiprávní jednání? 4. Existuje právně rozdíl mezi pojmem újma a škoda? 5. Co je to příčinná souvislost? 6. Jaké typy zavinění rozlišujete? 7. Vymezte rozdíly mezi subjektivní a objektivní odpovědností. 8. Jaké funkce plní občanskoprávní odpovědnost?

11 11 9. Co rozumíte pod pojmem nemajetkové újmy? 10. Je odpovědnost za ublížení na zdraví příkladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu? 11. Které nároky bude muset lékař kompenzovat pacientovi, pokud mu způsobí ublížení na zdraví? 12. Kdo a jakým způsobem rozhoduje o výši náhrady při ublížení na zdraví? 13. Kdo a jakým způsobem rozhoduje o výši náhrady při usmrcení? 14. Je škůdce povinen odčinit i způsobené duševní útrapy poškozeného? 15. Co rozumíme pod pojmem okolnosti zvláštního zřetele hodné, hovoříme li o způsobu a výši přiměřeného zadostiučinění? 16. Vyjmenujte všechny nároky poškozeného v případě, že je mu ublíženo na zdraví. 17. Jaká je částka představující pomyslnou hodnotu zmařeného, dosud neskončeného lidského života? 18. Které nároky je povinen uhradit škůdce v případě usmrcení poškozeného? 19. Jak odpovídá škůdce v případě škody způsobené věcí? 20. Jak odpovídá škůdce v případě škody způsobené nesprávnou informací?

12 Z judikatury Název judikátu: vitium artis Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 10/26/2011 Spisová značka: 25 Cdo 4223/2009 ECLI: ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.t Typ rozhodnutí: Heslo: Dotčené předpisy: ROZSUDEK Náhrada škody Zdravotnictví Znalecký posudek čl. 420 odst. 1 obč. zák. čl. 11 odst. 1 předpisu č. 20/1966Sb. Kategorie rozhodnutí: B 25 Cdo 4223/2009 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně I. Ch., zastoupené JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v Kyjově, Svatoborská 363, proti žalované Nemocnici Kyjov, příspěvkové organizaci, IČO , se sídlem v Kyjově, Strážovská 976, zastoupené JUDr. Lenkou Chalaba-

13 13 lovou, advokátkou se sídlem v Kyjově, Riegrova 377, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 1, Templová 747, IČO , adresa pro doručování Brno, Nádražní 14, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 596/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2009, č. j. 44 Co 151/ , takto: I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2009, č. j. 44 Co 151/ , pokud směřuje proti výroku ve věci samé co do částky Kč, se zamítá; jinak se dovolání odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 11. ledna 2007, č. j. 7 C 596/ , zamítl žalobu na zaplacení Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne podstoupila žalobkyně v žalovaném zdravotnickém zařízení operaci štítné žlázy, při níž došlo k přerušení zvratného nervu. Okresní soud na základě dostupné zdravotnické dokumentace, svědeckých výpovědí a dvou znaleckých posudků zjistil, že lékařský zákrok byl proveden klasickou metodou lege artis bez komplikací a bez vědomého pochybení operatéra, přerušení zvratného nervu vpravo bylo včas rozpoznáno a léčeno, čímž byly trvalé následky minimalizovány. Při operaci štítné žlázy přichází v úvahu dva postupy, přičemž k poškození zvratného nervu může dojít u každého z nich v důsledku shody nepříznivých okolností, neboť nerv je velmi zranitelný a jeho topografická poloha není konstantní. Soud dospěl k závěru, že v dané věci nelze dovodit odpovědnost zdravotnického zařízení dle ustanovení 420 obč. zák., jestliže bylo při zákroku postupováno lege artis, neboť na straně žalované nedošlo k porušení právní povinnosti; podotkl, že každý lékařský zákrok v sobě nese určitou míru rizika poškození zdraví či dokonce úmrtí pacienta. Aplikace ustanovení 415 obč. zák. pak nepřichází v úvahu, neboť žalovaná žalobkyni o možných následcích prováděného zákroku poučila a žalobkyně k zákroku udělila písemný souhlas. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. května 2009, č. j. 44 Co 151/ , rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni Kč, v rozsahu Kč jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení pak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud označil za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od něj však dospěl k závěru, že při lékařském zákroku, jemuž se žalobkyně podrobila a jenž byl jinak proveden lege artis, došlo k pochybení operatéra označovanému jako vitium artis, jež mělo negativní dopad na zdraví žalobkyně, že při operaci bylo riziko poškození zvratného nervu podceněno, a jednalo se tedy o zaviněné nedbalostní porušení právní povinnosti ve smyslu 420 obč. zák. ze strany

14 14 žalované, spočívající v tom, že došlo k jinému poškození zdraví žalobkyně. Žalovaná neprokázala ve smyslu 420 odst. 3 obč. zák., že škodu nezavinila. Nárok žalobkyně je tak co do svého základu důvodný, přičemž výše škody byla znaleckými posudky ohodnocena dle vyhlášky č. 440/2001 Sb. celkem 310 body po 120 Kč (bolestné poranění zvratného nervu 70 bodů, a ztížení společenského uplatnění poškození hlasu, částečná ztráta 240 bodů), celkem tedy Kč. Ve zbývající části ohledně zvýšení základního odškodnění na patnáctinásobek ve smyslu ustanovení 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, v němž bylo soudu prvního stupně uloženo zabývat se vylíčenými rozhodnými skutečnostmi a k tomu navrženými důkazy. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle 237 odst. 1 písm. a), o. s. ř., a v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěrem, že žalovaná odpovídá za poškození zdraví žalobkyně, k němuž došlo v souvislosti s operací štítné žlázy. Vitium artis je chybou v lékařském umění s tím, že se nejedná o pochybení úmyslné ani nedbalostní, ale o nezaviněný neúspěch při poskytování zdravotní péče, neboť i správně provedený zdravotnický zákrok nebo výkon může být neúspěšný, aniž by se však jednalo o porušení právní povinnosti ve formě nedbalostního jednání. Odvolacímu soudu vytkla, že z jeho rozhodnutí není zřejmé, jakou právní povinnost měla porušit. Z výpovědí svědků ani znalců nevyplývá, že by při operaci došlo k jakémukoli nedbalostnímu jednání. Zvratný nerv se díky svému variabilnímu průběhu obtížně identifikuje (ostatně i jeho hledání má svá rizika), a jeho přerušení je tak velkým rizikem operace štítné žlázy, přičemž není znám postup, jak mu zabránit. Ani na základě znaleckého posouzení nebylo prokázáno, jakým způsobem došlo ke vzniku škody na zdraví žalobkyně. S každým zdravotním výkonem je spojeno jisté riziko komplikací, proto se od pacientů vyžaduje informovaný souhlas, aby mohli zvážit, zda podstoupí riziko konkrétního zákroku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do (dále jen o. s. ř. ), shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení ( 240 odst. 1, o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( 241 odst. 1 a 4, o. s. ř.). Dovolatelka ohlásila, že její dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu. Odvolací soud rozhodl v dané věci jediným výrokem, jenž je ovšem

15 15 složen ze dvou částí, v nichž jednak změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku Kč, a dále co do částky Kč, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( 236 odst. 1, o. s. ř.). Podle ustanovení 237 odst. 1, o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl váz právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Z uvedeného plyne, že v části, v níž dovolatelka napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zrušena část výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé o zamítnutí žaloby a výrok o náhradě nákladů řízení a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, dovolání není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu odmítl podle 243 b odst. 5 věty první a 218 písm. c), o. s. ř. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v němž směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž byla změněna část výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni Kč, je pak dovolání přípustné dle 237 odst. 1 písm. a), o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci spočívající především v tom, že odvolací soud pokládal dílčí nezdar při jinak lege artis provedeném lékařském zákroku za porušení právní povinnosti, a to formou nedbalostního jednání, že nespecifikoval, kterou právní povinnost žalovaná porušila a že na spor aplikoval jakousi kvazi objektivní odpovědnost, když ztotožnil porušení právní povinnosti s tím, že při lékařském zákroku došlo k jinému poškození zdraví žalobkyně. Současně dovolatelka namítá, že závěr odvolacího soudu o porušení právní povinnosti a o nedbalosti žalované nemá podklad v provedených skutkových zjištěních. Dovolací důvod podle 241a odst. 3, o. s. ř. spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení 132, o. s. ř., protože

16 16 soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení 133 až 135, o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Nelze li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné napadnout jeho skutkové závěry, např. namítat, že soud měl jinak hodnotit určitý důkaz, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových závěrů, že operace štítné žlázy byla provedena jednou ze dvou obvyklých a správných metod, šlo o standardní výkon bez komplikací, jež by spočívaly v krvácení, jiné nepřehlednosti terénu či anatomické anomálii, zvýšené riziko poškození zvratného nervu bylo známo a operatér se při jinak [nikoli tedy zcela] správném postupu dopustil (byť neúmyslného) pochybení, jež mělo za následek poškození zdraví žalobkyně. Tyto závěry mají oporu ve znaleckých posudcích znalců Černého a Lašťovičky. Odvolací soud tudíž vycházel ze zjištěného skutkového stavu a nelze mu vytýkat, že by vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů, že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, nebo že by v hodnocení důkazů existoval logický rozpor. Tvrzení dovolatelky, že není znám postup, jak zabránit riziku přerušení zvratného nervu při operaci štítné žlázy, z provedených skutkových zjištění nevyplývá. Okolnost, že zvratný nerv se vzhledem ke svému variabilnímu průběhu obtížně identifikuje, a jeho přerušení je tak velkým rizikem operace štítné žlázy, neznamená bez dalšího, že poškození zvratného nervu je obvyklým průvodním jevem operace, jemuž nelze ani při vynaložení veškerého úsilí zabránit. Nelze též přehlédnout, že byla k dispozici metoda, která uvedené riziko podstatně snižuje, a nebylo přitom tvrzeno a tím méně prokázáno, že by tuto metodu v daném případě nebylo možno použít. Nesprávným právním posouzením věci je podle 241a odst. 2 písm. b), o. s. ř. omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci práva se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně na zjištěný skutkový stav jej nesprávně aplikoval. Podle ustanovení 420 odst. 1 obč. zák. (podle něhož odvolací soud věc posoudil a dovolatel nenamítá, že by toto ustanovení na věc nedopadalo), každý odpovídá za

17 17 škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle 420 odst. 1 obč. zák. je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), dále vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění. Zaviněním se rozumí psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl nebo jako vědomá nebo nevědomá nedbalost. Presumpce zavinění se týká pouze nedbalosti, při níž vůle nesměřuje ke škodlivému výsledku. U vědomé nedbalosti jde tedy o to, že škůdce věděl o možnosti způsobení škody, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že škodu nezpůsobí. Nevědomá nedbalost spočívá v tom, že škůdce nevěděl, že může způsobit škodu, ačkoli to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 21 Cdo 1059/2003). V oblasti poskytování zdravotní péče jsou zdravotnická zařízení povinna postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy ( 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů). Takový postup je označován jako lege artis. Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním. Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda zdravotnické zařízení (lékař) zvolilo postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. ex ante, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí, respektive v době provádění zákroku. Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda zdravotnické zařízení postupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazování. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96). Proto je nepřesné konstatování odvolacího soudu, že soud prvního stupně ze správně zjištěného skutkového stavu nevyvodil správné právní závěry (tedy že odvolací soud se od soudu prvního stupně odlišil pouze v právním posouzení věci). Z těchto důvodů ani dovolací soud

18 18 v odůvodnění svého rozhodnutí neposuzuje zcela izolovaně správnost skutkových a právních závěrů. I znalecký posudek je důkazem, který podléhá hodnocení dle 132, o. s. ř. a jeho závěry nemohou být soudem mechanicky přebírány. Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud dovodil porušení povinnosti na straně žalované navzdory tomu, že oba znalci učinili závěr, že lékařský zákrok byl proveden lege artis. Tento závěr však nelze vytrhovat z kontextu, neboť jej znalci spojili především s volbou metody operačního postupu (srov. výklad o dvou možných metodách, z nichž obě jsou znalci považovány za obvyklé a správné, byť jedna je modernější a riziko poškození zvratného nervu je při jejím použití podstatně nižší) a s posouzením zdravotnické dokumentace (v níž znalec Černý nenalezl nic, co by tomu [tj. že šlo o postup lege artis] odporovalo ). Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) si však správně povšiml, že znalci současně konstatovali, že při zákroku došlo k nechtěnému poškození hlasu, což lze označit jako vitium artis (znalec Černý) a že při zákroku sice nedošlo k vědomému pochybení operatéra, avšak že operatér se dopustil pochybení, které mělo za následek přerušení zvratného nervu (znalec Lašťovička). Pojmy nechtěný a nevědomý však nelze ztotožňovat s pojmem nezaviněný (viz výše výklad o zavinění). Pojem vitium artis, nemá v medicínsko právní terminologii jednoznačný význam a v literatuře je vhodnost jeho užívání zpochybňována (viz např. Vondráček, J. a kol.: Medicínsko právní terminologie, Praha: Grada, 2009, s. 38; Mach, J.: Medicína a právo, Praha: C.H.Beck, 2006, s. 56; Štefan, J., Mach, J.: Soudně lékařská a medicínsko právní problematika v praxi, Praha: Grada, 2005, s. 213; Velký lékařský slovník). Při posouzení, zda postup vitium artis naplňuje znak protiprávnosti, je tedy třeba zkoumat, jakým způsobem tento pojem vymezili a použili znalci ustanovení v této věci. Podle znalce Černého pojem vitium artis v doslovném překladu chyba umění se používá k vysvětlení možných omylů a chyb, které neúmyslně vznikly při různých způsobech terapie, názory na ně mohou být rozporné, nelze je připisovat na vrub použité techniky, už vůbec není nezávislý [správně patrně závislý ] na použitých nástrojích, lidským faktorem selhání ovlivněn být může. Podle jednoznačnějšího vyjádření revizního znalce Lašťovičky je uvedený pojem chápán jako malá chyba nebo nezdar v jednom bodě jinak celkově správného postupu. Nelze tedy akceptovat tvrzení dovolatelky, že pojem vitium artis (jak byl použit znalci ustanovenými v tomto řízení) nepředstavuje pochybení úmyslné ani nedbalostní, nýbrž že jde o nezaviněný neúspěch při poskytování zdravotní péče. Z provedených důkazů se naopak podává, že jde o pochybení (nesprávnost v postupu), tj. porušení povinnosti, a to sice neúmyslné a nevědomé, ale učiněné v nevědomé nedbalosti. Lze připustit, že formulace, že došlo k určitému pochybení, které mělo negativní dopad na zdraví žalobkyně a že je třeba tuto skutečnost hodnotit jako porušení právní povinnosti ze strany žalované spočívající v tom, že při lékařském zákroku došlo k jinému poškození zdraví žalobkyně nesprávně ztotožňuje porušení právní povinnosti

19 19 s nepříznivým následkem, což by při doslovném chápání mohlo vyvolat dojem, že odvolací soud dovodil objektivní odpovědnost žalované za výsledek. Z ostatního textu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však jednoznačně vyplývá, že tomu tak není, že věc byla správně posuzována podle 420 odst. 1 a 3 obč. zák. a že bylo zkoumáno a shledáno naplnění všech předpokladů této obecné (subjektivní) odpovědnosti. Uvedený formulační nedostatek části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tedy důvodnost dovolání není způsobilý založit. Není li pochyb o tom, že v postupu operatéra došlo k pochybení, jež bylo příčinou poškození zdraví žalobkyně, nelze závěr o splnění předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu 420 odst. 1, 3 obč. zák. úspěšně zpochybnit tím, že znalci nebyli schopni jednoznačně určit přesný mechanismus, jakým došlo k poškození zvratného nervu (zda přetětím, zhmožděním háky či vadným podvázáním apod.). Byly li prvé tři předpoklady odpovědnosti za škodu (protiprávní jednání, vznik škody a příčinná souvislost) prokázány, zavinění se předpokládá. Škůdce za tohoto stavu musí prokázat, že vzniklou škodu nezavinil (vyvinění neboli exkulpace), a to ani z nevědomé nedbalosti; nestačí, že prokáže, že učinil vše podle svých subjektivních schopností a znalostí. Kritérium tohoto hodnocení je objektivní, tedy rozhodující je míra úsilí, kterou je možno požadovat od každého. Toto měřítko se přitom aplikuje konkrétně, tedy s přihlédnutím k určité situaci, a diferencovaně, tedy s přihlédnutím k postavení a poměrům jednajícího, např. odbornosti lékaře (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 466; Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.A. kol: Občanský zákoník, Komentář, svazek I, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2008, s. 1068; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 25 Cdo 2542/2003). Právnická osoba se může zprostit odpovědnosti za škodu, prokáže li, že protiprávně způsobenou škodu nezavinila. To znamená, že právnická osoba musí vést s úspěchem důkaz o nedostatku zavinění na straně fyzických osob, které za ni jejím jménem jednali, nebo těch, které při své nnosti použila (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: cit. dílo, s. 476; Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M.A. kol: cit. dílo, s. 1071). S přihlédnutím k závěru znalců o nechtěném respektive neúmyslném pochybení, který nevylučuje, že šlo o pochybení nedbalostní (jež se předpokládá a musí být vyvráceno žalovanou, což se v daném případě nestalo), nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost jeho závěru, že žalovaná za vzniklou škodu na zdraví žalobkyně odpovídá. Okolnost, že s každým zdravotním výkonem je spojeno jisté riziko komplikací a že proto se vyžaduje od pacientů informovaný souhlas, aby mohli zvážit, zda riziko konkrétního zákroku podstoupí, nezbavuje zdravotnické zařízení odpovědnosti za škodu, jsou li její předpoklady splněny. Rozsudek odvolacího soudu je tedy v rozsahu, v němž je dovolání přípustné dle

20 20 ustanovení 237 odst. 1 písm. a), o. s. ř., z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, dovolací soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu zamítl podle 243 b odst. 2 věty před středníkem, o. s. ř. Podle 142 odst. 1, o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle výsledku dovolacího řízení žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají. Žalobkyně sice vynaložila náklady na sepis vyjádření k dovolání advokátem, avšak nejedná se o náklady vynaložené účelně ve smyslu uvedeného ustanovení. Stručné písemné vyjádření totiž obsahuje toliko konstatování, že právní názor odvolacího soudu je správný, shoduje se s názorem žalobkyně a odpovědnost žalované je plně na místě. Za této situace náklad vynaložený na takový úkon nemůže být účelným nákladem na bránění práva, a dovolací soud proto podle 243 b odst. 5 věty první, 224 odst. 1 a 142 odst. 1 věty první, o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. října 2011 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu

21 21 Soud: Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 02/28/2006 Spisová značka: 25 Cdo 2511/2005 ECLI: Typ rozhodnutí: ECLI:CZ:NS:2006:25.CDO Usnesení Heslo: Dotčené předpisy: Kategorie rozhodnutí: 420 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. 135 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. C 25 Cdo 2511/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně I. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému MUDr. J. L., zastoupenému advokátem, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 86/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. června 2005, č. j. 25 Co 729/ , takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku Kč na účet advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný na nákladech na výživu pozůstalé manželky platil Kč měsíčně od do , s odůvodněním, že žalovaný neposkytl potřebnou pomoc jejímu manželovi O. B., ač s ohledem na své zaměstnání

22 22 byl takovou pomoc povinen poskytnout (byl proto odsouzen pro trestný čin podle 207 odst. 2 tr. zák.). Žalobkyně přitom jako osoba v domácnosti byla na zemřelého manžela odkázána výživou. Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne , č. j. 10 C 86/ , žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne , sp. zn. 6 T 7/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne , sp. zn. 12 To 379/2002, pravomocně uznán vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle 207 odst. 2 tr. zák. Protiprávního jednání se jako lékař pohotovostní lékařské služby N. P. dopustil dne tím, že pacienta O. B. (manžela žalobkyně), u nějž učinil diagnostický závěr o podezření na infarkt myokardu a doporučil mu vyšetření na interním oddělení nemocnice v J., po objednání odvozu opustil. Pacient tak zůstal bez lékařské pomoci po dobu delší než 50 minut, v jejímž průběhu upadl do bezvědomí a zemřel. Soud s odkazem na ustanovení 725 obč. zák. dovodil pasivní věcnou legitimaci žalovaného, který jako příkazník vykonával na základě příkazní smlouvy lékařskou první pomoc pro Okresní nemocnici J. Jestliže při tom postupoval non lege artis, k čemuž si nevyžádal souhlas příkazce (odchýlil se od pokynů příkazce), je sám odpovědný za škodu tím vzniklou ve smyslu 420 obč. zák. Ze znaleckého posudku prof. MUDr. V. D., CSc., znalce z oboru zdravotnictví, specializace kardiologie, revizního znaleckého posudku přednosty I. interní kardioangiologické kliniky Lékařské fakulty M. v B. Prof. MUDr. J. T., CSc., a z výpovědí MUDr. D. a MUDr. Š. soud prvního stupně vzal za prokázané, že bez provedení pitvy nebylo možné zjistit příčinu smrti O. B., tedy ani příčinnou souvislost mezi protiprávním postupem žalovaného a smrtí manžela žalobkyně, jakož i následné škody. Odlišný závěr o existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným postupem při poskytnutí zdravotní péče a poškozením zdraví s následkem smrti zaujala pouze Územní znalecká komise při Fakultní nemocnici H. v zápisu ze dne Svědek MUDr. P. T. jako předseda komise ve své výpovědi v této souvislosti však uvedl, že komise nezjišťovala příčinu smrti O. B. Na základě těchto důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebylo li možné provést pitvu zemřelého, nebyla jednoznačně prokázána příčina jeho smrti, proto nebylo ani prokázáno, že by protiprávní jednání žalovaného bylo v příčinné souvislosti se smrtí O., B.A. vzniklou škodou žalobkyně. Z toho učinil závěr, že není splněna jedna z podmínek odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu ustanovení 420 obč. zák K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne , č. j. 25 Co 729/ , rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (zejména s tím, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a smrtí svého manžela), nikoli však s jeho právními závěry v otázce pasivní legitimace žalovaného. S odkazem na ustanovení 420 odst. 2 obč. zák. dospěl k závěru, že žalovaný při lékařském výkonu nesledoval svůj osobní zájem, a nelze tak

23 23 hovořit o vybočení z činnosti, kterou měl na základě příkazní smlouvy jako lékař pro zmíněnou nemocnici vykonávat; není proto ve věci pasivně legitimován. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení 237 odst. 1 písm. c), o. s.ř., a to z důvodu uvedeného v ustanovení 241a odst. 2 písm. b), o. s.ř. Za otázku zásadního právního významu považuje hodnocení znaleckých posudků renomovaných lékařů o příčině smrti v souvislosti s rozhodováním o náhradškody v případě, že není možné provést důkaz pitvou zemřelého. Vytýká soudům obou stupňů, že znalecké posudky doplněné výpověďmi znalců, z nichž při svém rozhodování vycházely, zhodnotily v rozporu se zákonem, jestliže dovodily, že jimi nebyla prokázána příčinná souvislost mezi trestným jednáním žalovaného a smrtí manžela žalobkyně. Namítá, že soud prvního stupně neprovedl jí navržený důkaz znaleckým posudkem, který by stanovil příčinu smrti jejího manžela podle zdravotní dokumentace, současných znalostí z oboru, existující statistiky a zkušeností, s ohledem na zpopelnění těla zemřelého, kdy důkaz pitvou provést nelze, návrh však bez odůvodnění zamítl. Dovolatelka má za to, že příčinnou souvislost mezi smrtí manžela a trestným činem žalovaného, za který byl pravomocně odsouzen, dostatečně prokázala znaleckým posudkem Lékařské fakulty M. v B., zprávou Znalecké komise při Fakultní nemocnici v H. a doplňujícími svědeckými výpověďmi znalců. Dále se neztotožňuje s právním názorem soudu odvolacího o nedostatku pasivní legitimace žalovaného, neboť podle jejího názoru, pokud žalovaný jednal non lege artis, jednal tak nad rámec příkazní smlouvy a je za škodu odpovědný. Dovolání směřuje rovněž proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů, ačkoliv zde byly dány po celou dobu řízení důvody uvedené v ustanovení 150, o. s.ř. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil. Žalovaný se ve svém vyjádření plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu a uvádí, že dovolatelka pouze předkládá vlastní skutková zjištění ohledně příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a smrtí jejího manžela a nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, což však nemůže odůvodnit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 písm. c), o. s.ř., neboť rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Rovněž v otázce nedostatku pasivní legitimace souhlasí s právním názorem odvolacího soudu, neshledává zde důvod podle 241a odst. 2 písm. b), o. s.ř. a navrhuje zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( 10a, o. s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení 240 odst. 1, o. s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

24 24 Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( 236 odst. 1, o. s.ř.). Podle 237 odst. 1, o. s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku ohledně věci samé) potvrzen, aniž by mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle 237 odst. 1 písm. c), o. s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Žalobkyně v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b), o. s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), z formulace otázky zásadního právního významu a z vylíčení důvodů dovolání však vyplývá, že nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a správně právně posouzen. Otázka, kterou formuluje jako otázku zásadního právního významu, neřeší problém právní, nýbrž směřuje do oblasti hodnocení důkazů a týká se tak posouzení správnosti skutkových zjištění, jež přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 písm. c), o. s.ř. nezakládá. Dovolatelka odkazuje zejména na znalecký posudek Lékařské fakulty M. v B., zprávu Znalecké komise při Fakultní nemocnici v H. a výpovědi svědků MUDr. Š. a MUDr. P. T., z nichž podle jejího názoru jednoznačně vyplývá, že smrt jejího manžela byla v příčinné souvislosti s postupem žalovaného non lege artis. Dovolatelka tak předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí v této konkrétní věci, aniž by jí formulovaná otázka, týkající se způsobu hodnocení důkazů, měla zásadní význam pro rozhodovací činnost soudů vůbec.

25 25 Ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu ohledně skutkových zjištění v otázce příčinné souvislosti (otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C 1025), nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Námitka se tak týká skutkových zjištění, která podle názoru dovolatelky nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nikoli řešení otázek právních ( 241a odst. 3, o. s.ř.). Stejně tak přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 písm. c), o. s.ř. nezakládá ani dovolatelkou vytýkaná vada řízení (neprovedení důkazu znaleckým posudkem), která je dovolacím důvodem podle 241a odst. 2 písm. a), o. s.ř. Na těchto závěrech nic nemění ani skutečnost, že žalovaný byl pravomocným rozhodnutím trestního soudu (rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne , sp. zn. 6 T 7/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne , sp. zn. 12 To 379/2002) odsouzen pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle 207 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že jako lékař pohotovostní lékařské služby po objednání odvozu opustil pacienta, u nějž učinil diagnostický závěr o podezření na infarkt myokardu a jemuž doporučil vyšetření na interním oddělení nemocnice, přičemž pacient tak zůstal bez lékařské pomoci po dobu delší než 50 minut, v jejímž průběhu upadl do bezvědomí a zemřel. Obecně platí, že soud v občanském soudním řízení je vázán vždy rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, přičemž rozsah této vázanosti je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Rozhodnutí o tom, že byl spáchán dokonaný trestný čin, neznamená vždy jen konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele, ale i závěr o vzniku určité újmy, kterou v případě trestných činů proti životu a zdraví představuje i nemajetková újma, jejíž odškodnění právní předpisy připouštějí, jakož i závěr o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a zmíněnou újmou (srov. Zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní řízení, bývalého NS ČSR ze dne , sp. zn. Pls 2/79, publikovanou pod č. 22 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979, s ). Škodný následek ani příčinná souvislost mezi neposkytnutím pomoci a vzniklým následkem není znakem skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci, za který byl žalovaný pravomocně odsouzen (podle ustanovení 207 odst. 2 tr. zák. kdo osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti). Právnická literatura v souladu s ustálenou soudní praxí dovozuje, že trestní odpovědnost lékaře při výkonu služby za tento trestný čin připadá v úvahu jen tehdy,

26 26 nevznikly li z jeho opomenutí žádné následky na životě nebo zdraví poškozeného, jinak by šlo o některý z trestných činů proti životu a zdraví ve smyslu ustanovení 219 až 224 tr. zák. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2004, str. 1238, bod 14, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , sp. zn. 2 Tzn 72/97, publikovaný pod č. 37, bod II., ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Jestliže byl tedy v této konkrétní věci žalovaný odsouzen pro trestný čin neposkytnutí pomoci, neobsahuje pravomocný trestní rozsudek ve výroku o vině závěr o vztahu opomenutí žalovaného vůči vzniklému následku; odvolací soud byl proto oprávněn otázku příčinné souvislosti sám posoudit na základě jím provedených důkazů, aniž byl rozhodnutím trestního soudu v tomto směru vázán. Za situace, kdy z hlediska otázky příčinné souvislosti neshledává dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným, pozbývá významu otázka pasivní legitimace žalovaného; nepodléhá li totiž dovolacímu přezkumu otázka příčinné souvislosti jakožto podmínky odpovědnosti žalované za škodu, která obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby, nemohlo by se ani jakékoliv řešení otázky pasivní legitimace projevit v poměrech dovolatelky kladně (srov. rozsudek NS ČR ze dne , sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne , sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99). Dovolání dále výslovně směřuje i proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Ačkoli výroky o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím jsou obsaženy v rozsudku, mají povahu usnesení ( 167 odst. 1, o. s.ř.), proto je třeba přípustnost dovolání proti nim posuzovat podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle ustanovení 237, o. s.ř. není dána již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede, za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) je tedy pokládán nárok uplatněný žalobou ( 79 odst. 1, o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto V daném případě věcí samou byl tedy požadavek na placení měsíčního výživného pozůstalé manželky. Dovolání pak není přípustné ani podle ustanovení 238, 238a a 239, o. s.ř., protože napadeným usnesením nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních 238 a 238a, o. s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení 239, o. s.ř.

27 27 Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje v celém rozsahu proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto odmítl podle 243 b odst. 5, věty první, a 218 písm. c), o. s.ř. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení 243 b odst. 5, věty první, 224 odst. 1 a 146 odst. 3, o. s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce Kč (odměna z částky určené podle 2 a 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vypočítaná podle ustanovení 10 odst. 3 a 3 odst. 1 bod 6. vyhlášky a snížená na polovinu podle 14 odst. 1 a poté podle 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ustanovení 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75 Kč. Žalovanému tak vznikly náklady v celkové výši Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. února 2006 JUDr. Petr V o j t e k, v.r. předseda senátu