K otázce počátků břevnovského kláštera*

Transkript

1 David Kalhous K otázce počátků břevnovského kláštera* Není to dlouho, co Petr Kubín rozvířil vody české medievistiky snahou oživit debatu o autenticitě Kristiánovy legendy. 1 K této polemice se záhy přidaly další drobnější studie, v nichž se autor kriticky vyjadřoval k některým jiným, často obecně uznávaným řešením problémů, jež byly převážně spojeny s kulty světců spjatých s prostředím přemyslovského knížectví. 2 Sympatická snaha nepodlehnout tradovaným řešením snad vždy nenarazila na souhlas, nicméně je třeba autorovi přiznat, že alespoň vybídla čtenáře k novému promýšlení zdánlivě uzavřených otázek. K podobně kriticky laděným příspěvkům se řadí i jedna z jeho posledních prací, jež zpochybňuje jak dobu založení břevnovského kláštera, tak osoby, jež byly s touto fundací spjaty. Kubín se ve své argumentaci vcelku právem dovolává zejména dvou nezpochybnitelných skutečností jednak založení kláštera sv. Vojtěchem nezmiňují jeho současníci-legendisté, ačkoli by tak podle autora učinit měli; 3 jednak jsou doklady, které světce s tímto klášterem a jeho založením spojují, pozdní buď dobou svého vzniku (Pulkava, břevnovská tradice), nebo svým dochováním (dvě údajné listiny z konce 10. století). Lze jenom souhlasit s tím, že historiografická tradice zachycující počátky kláštera je bezpochyby pozdní. První redakce Přibíkovy kroniky vznikla až v první půli 14. století. 4 Rovněž břevnovská tradice došla své písemné fixace až někdy v půli 13. století, 5 přičemž víme, že právě 13. století * Text vznikl s podporou grantového projektu Magnae moraviae Fontes Historici N. S. I (GA ČR P405/12/0625). 1 Naposledy K u b í n, Petr: Odpověď na repliku Davida Kalhouse o Kristiánovi. Časopis Matice moravské 128, 2009, s K tomu K a l h o u s, David: K historické metodě aneb nad pravostí Kristiánovy legendy. ČMM 128, 2009, s Souhrnně K u b í n, Petr: Sedm přemyslovských kultů. (Opera Facultatis theologicae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium 12). Praha Kubín, Petr: Založil břevnovský klášter opravdu sv. Vojtěch? In: Ora et labora. Vybrané kapitoly z dějin kultury benediktinského řádu. Red. R. Lomičková M. Jarošová. (Opera Facultatis theologiae catholicae Universitatis Carolinae Pragensis. Historia et historia artium 15). Praha 2013, s , zde s. 28: Když si uvědomíme, že Vitaprior i Vita altera jsou především hagiografie, jejichž hlavním smyslem byla oslava světce, lze si stěží představit, že by její autoři opomněli zmínit tak bohulibý čin, jakým bylo založení kláštera. 4 Tamtéž, s Tamtéž, s. 29. Srov. B l á h o v á, Marie: Historia fundationis monasterii Brevnoviensis. Časopis Matice moravské 134/

2 se v dějinách Břevnova kryje se vznikem celé řady listinných falz. 6 Je tedy nepochybné, že se tyto dva diskursy, jež vnímáme obvykle jako oddělené, historiografický a diplomatický, bezpochyby ovlivňovaly, neboť i listiny nabízely určitý pohled na minulost kláštera, zatímco jistý obraz minulosti kláštera naopak legitimizoval jeho majetkové nároky a další práva. Spojení počátků kláštera s osudy významného světce evropského formátu by pak bylo takřka učebnicovým dokladem podobného postupu. Kubín rovněž upozorňuje na to, že nejstarší doklady klášterních staveb historikové umění i archeologové spojují až s polovinou 11. století. 7 Konečně připomíná problémy s identifikací údajného prvního břevnovského opata Anastázia. 8 Důležitou roli v Kubínově argumentaci opět hraje mlčení bezpečně soudobých pramenů, nejstarších vojtěšských legend. Autor zároveň upozorňuje s odvoláním na legendu o Vintířovi, že by nebylo obvyklé, pokud by legendisté opomněli ocenit světcovy zásluhy i prostřednictvím doložení jeho fundátorských aktivit. Otázka by si však jistě zasloužila hlubší studium. Zde bych si však dovolil odkázat alespoň na vzájemná srovnání václavských, vojtěšských a cyrilometodějských legend, jež jsou převážně považovány za soudobá svědectví, přesto se však důrazem své výpovědi i informacemi, jež nám zprostředkují, navzájem velmi liší. V cyrilometodějských legendách nenarazíme na postavu papeže Jana VIII., přestože bychom setkání s ním čekali. Srovnáme-li Život Konstantinův-Cyrilův a Život Metodějův, zjistíme rovněž podstatné odchylky v množství informací, jejich uspořádání i výběru, ačkoli se bádání shoduje na tom, že vznikly v podobném okruhu lidí a nedlouho po sobě. 9 Podobně václavské legendy vypravují každá zcela odlišný příběh a fundace svatovítského kostela, jež je tak drahá autorovi Crescente fide a všem dalším, kteří jeho text užívali, zajímá jen okrajově jiného soudobého anonyma, který sepsal První staroslověnskou legendu a jenž tomuto ústřednímu motivu předchozích textů věnuje pouhou větu. 10 Konečně se od sebe liší i nedlouho po sobě sepsané legendy svatovojtěšské, z nichž první představuje Vojtěcha-mnicha, zatímco druhá buduje obraz In: Milénium břevnovského kláštera ( ). Sborník statí o jeho významu a postavení v českých dějinách. Edd. M. Bláhová I. Hlaváček. Praha 1993, s Kubín, P.: Založil břevnovský klášter opravdu sv. Vojtěch?, s Tamtéž, s Tamtéž, s Kalhous, David: Anatomy of a Duchy. The Political and Ecclesiastical Structures of Early Přemyslid Bohemia. (East Central and Eastern Europe in the Middle Ages, , 19). Leiden Boston 2012, s ; B e t t i, Maddalena: The Making of Christian Moravia ( ). Papal Power and Political Reality. (East Central and Eastern Europe in the Middle Ages, , 24). Leiden Boston 2013, s Kalhous, D.: Anatomy, s ; Passio s. Vencezlai incipiens verbis Crescente fide christiana. Recensio bavarica. Ed. J. Emler. In: FRB 1. Pragae 1873, s ; První staroslověnská legenda o sv. Václavu. Text Vostokovský. Ed. N. J. Seberjanskij. In: Sborník staroslovanských literárních památek o sv. Václavu a sv. Lidmile. Red. J. Vajs. Praha 1929, s

3 K O T Á Z C E P O Č Á T K Ů Vojtěcha-misionáře, přičemž obě berou za svůj obraz biskupa, 11 který upřímně bojuje za zlepšení stavu své diecéze, avšak troskotá, aby se vydal za svým osudem, ať již jej autor viděl ve zdech kláštera, nebo v pohanské zemi. Zejména Brunonova legenda rovněž nabízí poměrně temný obraz Přemyslovců, do něhož by společné založení kláštera příliš nezapadalo. Naopak se obě legendy hodí do doby, kdy již jejich autoři dohlédli konce Vojtěchova života a jeho závěrečné roztržky s vlastní diecézí, přičemž pod tímto zorným úhlem nahlíželi celý Vojtěchův předchozí život. 12 To, že se o založení Břevnova nezmiňuje ani Kosmas, nikterak nepřekvapuje, uvážíme-li, kolik prostoru věnoval těmto záležitostem. 13 Ostatně argumentovat nutností zmínit určitou informaci je vždy nanejvýš sporné a jistě by od autora vyžadovalo shromáždění podstatně obsáhlejšího korpusu dokladů, které by navíc přihlížely ke specifikům jednotlivých textů. V opačném případě je to maximálně určité podotknutí, které může sloužit jako podnět k dalšímu výzkumu a jež stojí na premise, že zakladatelem kláštera byl sv. Vojtěch to tak ale vůbec být nemusí, jak ukazuje J. Šrámek. Nabízí se i další důvod, proč oba autoři vojtěšských legend mohli pomlčet o založení Břevnova: ani jeden z nich zřejmě nebyl s Břevnovem nijak spojen a Vojtěchova vazba k nově založenému klášteru jim mohla být zcela lhostejná. Vita Guntheri eremitae pochopitelně zmiňuje fundační aktivity Vintířovy, 14 avšak my stále nevíme, kde její text vznikl a proč. K otázce se za posledních 150 let vyslovila celá řada historiků, kteří ovšem původ a stáří textu na základě jeho obsahu spíše odhadovali. Dosud se všichni shodují na tom, že autor tohoto anonymního spisu hledal inspiraci ve Wolfherově Vita Godehardi; jeho vznik je pak kladen na sklonek 11. i do poloviny 13. století do Rinchnachu nebo do Břevnova. 15 Rinchnašský původ díla by ovšem dobře vysvětloval, proč se autor legendy tak obsáhle věnoval právě Vintířově fundaci, Rinchnachu. Ostatně stejně je tomu i v dalších podobných textech, např. v souboru pramenů, jež vznikly na Sázavě ve druhé polovině 12. a ve 13. století i zde je vylíčení života světce-zakladatele záminkou k založení paměti klášterní komunity, a to prostřednictvím sdílení postavy ideálního opata, který zároveň hájí majetek i práva kláštera a svých 11 L o t t e r, Friedrich: Das Bild des hl. Adalbert in der römischen und der sächsischen Vita. In: Adalbert von Prag Brückenbauer zwischen dem Osten und Westen. Red. H. H. Heinrix. (Schriften der Adalbert-Stiftung Krefeld 4). Baden-Baden 1997, s Kalhous, David: Svědectví z první ruky? Nad pramennou hodnotou nejstarších vojtěšských legend. Historia Slavorum Occidentalis 1, 2012 (2013), s Ke vztahu Kosmy ke klášterům systematicky Š r á m e k, Josef: Otazníky nad nejstaršími dějinami břevnovského konventu. Kosmův vztah k českým klášterům, aneb na okraj jeho Kroniky Čechů. In: Mladá historie. Ed. J. Stejskal. Olomouc 2008, s Vita Guntheri eremitae. Ed. G. H. Pertz. MGH SS 11. Hannoverae 1854, kap. 6, s Srov. K u b í n, P.: Sedm přemyslovských kultů, s. 208, kde je v poznámce pozn. 54 pečlivě vypočtena starší literatura. 221

4 mnichů. V dílech tohoto typu stojí na počátku instituce, nikoli světec. 16 Tak tomu ale ve vojtěšských legendách není. Nejzávažnější jsou však bezesporu autorovy námitky proti pramenům, které mluví a zároveň se hlásí do Vojtěchovy doby. Jedná se o listinu a aktový záznam, jež samy sebe datují do r Oba prameny jsou však dochovány až prostřednictvím konfirmací z počátku 13. století. Věnujme se nejprve listině papeže Jana XV., dochované v konfirmaci Přemysla Otakara I. z r. 1224, již naposledy analyzoval ve své příkladné studii Josef Žemlička. Ten sice zpochybnil další ustanovení papežského privilegia jako ahistorická, avšak stále byl ochoten považovat jej za pravé a respektovat některá jeho tvrzení. 17 Podle Petra Kubína však takto obecné zdůvodnění pravosti ale sotva může zachránit věrohodnost listiny, která obsahuje četné textové nesrovnalosti a která se dochovala až na pergamenu o více než dvě stě let mladším, než byl údajný papyrový originál. Zvlášť když uvážíme, jak zběhlý byl Břevnov ve 13. století ve výrobě falz, uprostřed nichž by zrovna papežská listina byla jedinou výjimkou. 18 Takto předloženo jeví se Kubínovo vyjádření jako nanejvýše opatrné a kritické, avšak je tomu skutečně tak? Autor například tvrdí, že břevnovští mniši té doby byli zběhlí ve výrobě falz. Má jistě pravdu v tom, že třináctému století Břevnov vděčí za celou řadu diplomatických podvrhů. Zběhlost v něčem však značí určitou obratnost, nicméně tyto listiny začaly vyvolávat podezření již poměrně záhy. Kromě toho lze předložit i pozitivní argumenty ve prospěch existence nějaké starší pravé předlohy. Není jistě pochyb o tom, že v současné podobě je listina notně zpadělaná a že většina práv, výhod a příjmů buď nebyla udělena vůbec (různá opatská privilegia), nebo byla udělena v jiné podobě ( desátky ). Ovšem intitulace je bezpochyby soudobá, stejně jako se na konec listiny hodí datační formule ostatně i Harald Zimermann, jenž listinu považuje za falzum, zmiňuje, že scriniář Štěpán se objevuje v celé řadě dalších listin Jana XV. 19 To, že nevíme nic o tehdejším papežově pobytu v Rieti, či fakt, že neznáme biskupa Dominica, jak namítá Zimermann, při neúplnosti našich znalostí o této době příliš nepřekvapuje. Protože není pravděpodobné, že by břevnovští mniši ve 13. století podnikali rozsáhlý diplomatický průzkum ve vatikánských archivech, aby tyto informace zjistili 16 K odlišným legitimizačním strategiím prostřednictvím děl výtvarného umění, tradičních knih, respektive kombinací různých postupů viz např. S a u e r, Christiane: Fundatio und Memoria. Stifter und Klostergründer im Bild 1100 bis (Veröffentlichungen des Max- -Planck-Instituts für Geschichte 109). Göttingen Žemlička, Josef: K hodnověrnosti listiny Jana XV. pro klášter v Břevnově (31. V. 993). In: Milénium břevnovského kláštera ( ). Sborník statí o jeho významu a postavení v českých dějinách. Edd. M. Bláhová I. Hlaváček. Praha 1993, s ; CDB I, č. 38, s ; CDB II, č. 259, s Srov. Die Papsturkunden, , I. Ed. H. Zimmermann. (Österreichische Akademie der Wissenschaften, Phil.-hist. Kl., Denkschriften 174). Wien 1988, č. 317, s Kubín, P.: Založil břevnovský klášter opravdu sv. Vojtěch?, s Die Papsturkunden I, č. 317, s ; srov. tamtéž, č. 316, s

5 K O T Á Z C E P O Č Á T K Ů (je obecně známo, že středověká falza starších kusů jsou od pravých listin pro nedostatek znalostí o diplomatice dané doby snadno rozeznatelná), musíme předpokládat, že základem falza insertu byla sice zvetšelá, avšak pravá listina Jana XV. Tento závěr podporuje i skutečnost, že konfirmace uvádí původní psací látku papežské listiny, papyrus, jenž vyšel z užívání v první polovině 11. století. 20 Opět není pravděpodobné, že by břevnovští mniši 13. století znali tuto skutečnost, aniž by sami nějakou papežskou listinou disponovali. Údajná listina či spíše zakládací akt Boleslava II., jež se hlásí rovněž k r. 993, se dochovala jednak jako údajný originál, jednak jako insert v konfirmaci Přemysla Otakara II., psané příbuznou rukou poloviny 13. století. 21 Petr Kubín ji hodnotí takto: Abychom mohli dát Pražákovi za pravdu, že listina [Boleslava II.] má věrohodné jádro, muselo by se nejdříve dokázat, že předpokládaný pamětní záznam vskutku existoval. To ovšem nelze nijak doložit, což znamená, že Pražákova teze k záchraně pravosti obsahu listiny nestačí. 22 Kubín tedy automaticky předpokládá, že i obsah inzerovaného aktu je falešný, a že tíže důkazu spočívá nikoli na tom, kdo nevěří v pravdivost zde obsažených informací, avšak na tom, kdo v ně věří. Pomiňme, že to z principu není možné, a zastavme se podrobněji u argumentů Jiřího Pražáka, které Petr Kubín dále nikterak nekomentuje, ani nevyvrací. Jedná se zejména o několik diskrepancí mezi různými verzemi této listiny, případně mezi jeho aktuálním stavem a obsahem. Přestože konfirmace i raně novověký inventář hovoří o Boleslavově aktu jako o prastarém a špatně čitelném, dochovaný text je naopak čitelný velmi dobře, jak upozornil J. Pražák. 23 Ten rovněž dále poukázal na to, že zdánlivě shodné texty se od sebe dosti liší a že znění insertu potvrzuje i konfirmace Karla IV. z r Naopak, tvrdí Pražák, nenarazíme v insertu na statky, jež by klášter získal například v první půli 13. století, přičemž listina obsahuje různá ustanovení, která již byla v polovině 13. století archaická. 25 Konečně autor upozorňuje na přivěšenou jednostrannou pečeť. Zatímco způsob jejího připevnění k listině byl spíše moderní, samotná podoba pečeti (jednostranná pečeť) sice neukazuje na sklonek 10. století, avšak rozhodně ukazuje na období, 20 Srov. CDB II, č. 259, s. 249: Et quia idem privilegium, ut mos fuit hominum temporis illius, in carta iuncea sive scirpea scriptum erat et in parte magna vetustate nimia iam consumptum CDB I, č. 375, s ; P r a ž á k, Jiří: Privilegium pervetustum Boleslai. In: Milénium břevnovského kláštera, s Srov. Š e b á n e k, Jindřich D u š k o v á, Sáša: Studie k českému diplomatáři I. K otázce břevnovských fals. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity (dále SPFFBU) 2, 1953, č. 2 4 (Zdeňku Nejedlému k 75. narozeninám), s Kubín, P.: Založil břevnovský klášter opravdu sv. Vojtěch?, s Pražák, J.: Privilegium, s Tamtéž, s Tamtéž, s. 18; G r a u s, František: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské I. Praha 1953, s. 313, pozn. 63, upozorňuje na desátek ze zajatců; obecně F i a l a, Zdeněk: K otázce funkce našich listin do konce 12. století. SPFFBU C 7, 1960, s

6 kdy se na území českých zemí pečeti teprve začínaly užívat. Také forma připevnění je dokladem snah průběžně přizpůsobovat starý akt měnícím se požadavkům doby na ověření dokumentů. 26 K Pražákem nashromážděným indiciím nutno připočíst i svědectví zlomku břevnovského klášterního inventáře z konce 14. století, jenž se zmiňuje dokonce o 11 listinách českých vévodů. 27 Je přitom málo pravděpodobné, že by břevnovští mniši padělali i dokumenty pro interno. Sečteme-li shromážděné argumenty Josefa Žemličky a Jiřího Pražáka, bude se nám starobylost uvedených listin, respektive jejich předloh, jevit jako dosti pravděpodobná. Už skutečnost, že listiny obsahují jména osob, které skutečně mohly v uvedeném roce žít, prokazuje existenci nějakých starších dokladů, neboť ve středověku se falzátoři obvykle nezabývali hlubšími analýzami historických pramenů, díky nimž by dosáhli podobné shody. Nelze samozřejmě vyloučit, že sv. Vojtěch byl do těchto listin připsán ve snaze dále posílit postavení kláštera zdůrazněním jeho vazby na významného světce. Nicméně s ohledem na jeho postavení diecézního biskupa mi připadá pravděpodobnější, že byl do založení nového kláštera rovněž nějakým způsobem zapojen. Že se o tom legendy nezmiňují, bych přičetl autorskému záměru anonyma i Brunona z Querfurtu, kteří zejména pak Bruno nebyli Přemyslovcům příznivě nakloněni. Neexistence pozůstatků starších staveb, tedy staveb z doby před r. 1050, mnoho nedokazuje. Jak mnohokrát připomenul Petr Sommer, většina klášterů bývala zprvu zbudována nikoli z kamene, nýbrž jako dřevěná provizória, jejichž stopy lze archeologicky jen obtížně odhalit. Proč klášter v polovině 11. století již upřednostňoval spojení se sv. Benediktem a sv. Vojtěchem, 28 to vlastně zodpověděl sám Petr Kubín: Zatímco v době založení kláštera byl Vojtěch pražským biskupem, za vlády opata Menharta již patřil mezi přední soudobé světce. Jednalo se tedy o snahu posílit vazbu na populárního a ve své době velmi významného světce za situace, kdy byla vazba na sv. Alexia a Bonifáce nejasná. (Pomíjím zde fakt, že doklady, jež autor uvádí, nemusí zachycovat úplné zasvěcení kláštera, avšak mohly být zapsány s cílem vyzdvihnout ty světce, kteří byli pro Břevnov v daném okamžiku důležití.) Kubínovu snahu identifikovat Anastázia lze pominout 29 v posledních sto letech bylo podniknuto mnoho pokusů rozeznat (anebo ztotožnit) Anastázia, Radlu a Astrika. Nic nás ovšem nenutí vidět ve stejnojmenném břevnovském opatovi osobu zmiňovanou počátkem 11. století v různých 26 Pražák, J.: Privilegium, s Zlomek inventáře kláštera Břevnovského z let Ed. J. Truhlář. Věstník Královské české společnosti nauk, třída filos.-histor.-jazykozpytná, roč Praha 1889, s. 284: Item cisticula cum litteris 11 dominorum ducum, ex quibus due sunt in papiro. 28 Kubín, P.: Založil břevnovský klášter opravdu sv. Vojtěch?, s. 32 s odkazem na CDB I, č. 38, s Tamtéž, s

7 K O T Á Z C E P O Č Á T K Ů funkcích a hodnostech v Uhrách. 30 Zároveň tomu však ani chronologie založená na dostupných zprávách nejstarších pramenů nebrání jako břevnovský opat je Anastázius dosvědčen k r. 993, jako opata v Międzyrzecze (?) jej prameny dokládají ke 4. dubnu a o šest let později je k 1. listopadu uváděn jako uherský arcibiskup. 32 Jak jsme mohli vidět, sotva můžeme hovořit o nějakých bezvadných dokladech, jež by bezpečně a nezpochybnitelně potvrzovaly závěry Kubínovy studie a vůbec celého staršího bádání. Ovšem tak je tomu v případě starších dějin jenom málokdy. Paradoxně jen důvěra k údajům, jež nemáme jak zpochybnit, tvoří spolu s opravdu rozsáhlým a systematickým využitím komparativní metody nutné premisy jakékoli další badatelské práce. 30 Po mém soudu nejpřesvědčivěji o tomto problému pojednal G y ö r f f y, Györgi: Zu den Anfängen der ungarischen Kirchenorganisation auf Grund neuer quellenkritischer Ergebnisse. Archivum Historiae Pontificiae 8, 1969, s , zde s Diplomata Ottonis III. Ed. T. von Sickel. MGH DD Hannoverae 1893, č. 396, s. 828: Anastasius abbas monasterii sancte Marie Sclavanensis provincie. 32 Diplomata Heinrici II. Ed. H. von Bresslau. MGH DD 3. Hannoverae 1903, č. 143, s. 172: Anastasius Ungrorum arciepiscopus subscripsi et interfui. Viz též Dedicatio ecclesiae S. Petri Babenbergensis. In: Epistolae Bambergenses 3. Monumenta Bambergensia. Bibliotheca rerum Germanicarum 5. Ed. P. Jaffé. Berolini 1869, s , kde je již uváděn jako Astrik. 225