GAARDER, Josteine. Sofiin svět. Košice: Knižná dielňa Timotej, 1996, ISBN

Transkript

1 Číslo projektu CZ.1.07/1.5.00/ Číslo a název šablony klíčové aktivity III/2 Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím ICT Tematická oblast Bible, vy_32_inovace_ma_35_04 Autor Mgr. Petr Vrána Ročník 1. Obor Čtyřleté gastronomické a technické obory a nástavbové studium Datum Anotace Uvedení do židovského a křesťanského myšlení Použité zdroje a odkazy: GAARDER, Josteine. Sofiin svět. Košice: Knižná dielňa Timotej, 1996, ISBN

2 Izrael Nemám v úmyslu konkurovat vašim školním hodinám křesťanské nauky, Sofie, ale přesto si můžeme stručně shrnout židovský základ křesťanství. Celé to začalo, když Bůh stvořil svět. Jak k tomu došlo, si můžeme přečíst na prvních stránkách bible. Ale pak se lidé proti Bohu vzbouřili. Trestem jim bylo nejen to, že Adam a Eva byli vyhnáni z ráje, ale na zem byla seslána smrt. Neposlušnost lidí vůči Bohu prochází celou biblí jako červený nit. Když zalistujeme v první knize Mojžíšově, dozvíme se o potopě a Noemově arše. Bůh uzavřel smlouvu s Abrahamem a jeho rodem. Tato smlouva nebo pakt spočívá v tom, že Abraham a jeho rod budou dodržovat boží přikázání a bůh bude na oplátku držet ochranou ruku nad Abrahamovými potomky. Později, když Mojžíš dostal tabulky ze zákony ( Mojžíšovy desky ) na hoře Sinaj, smlouva se obnovila. Stalo se to asi 1200 let před Kristem. Izraelité byli tehdy v Egyptě drženi v zajetí jako otroci, ale s pomocí Boha byl všechen lid převeden zpátky do Izraele. Dále se v bibli dozvíme, že v jedenáctém století před Kristem tedy dlouho před tím, než vznikla řecká filozofie vládli v Izraeli tři králové. První z nich byl Saul, dále David a po něm král Šalamoun. Celý národ Izraelitů byl teď shromážděn v jednom království a zvláště za krále Davida procházel obdobím politického, vojenského a kulturního rozmachu. Když byli králové korunováni, byli svým lidem mazáni olejem. Dostali titul Mesiáš, což znamená pomazaný. V souvislosti s náboženstvím byli králové považováni za prostředníky mezi Bohem a lidmi, a proto byli nazýváni syny božími a jejich země se potom mohla nazývat královstvím božím. Netrvalo však dlouho a moc Izraele zeslábla. Říše se rozdělila na severní (Izrael) a jižní část (Judeu). V roce 722 před naším letopočtem obsadili severní část Asyřané a země ztratila veškerý politický a náboženský význam. Jihu se nedařilo o mnoho lépe. Judeu obsadili roku 586 Babyloňané. Chrám byl zničen a velká část národa byla odvlečena do Babylonu. Toto babylonské zajetí trvalo do roku 539 př. N. l. Lidé se vrátili zpět do Jeruzaléma a znovu začali stavět chrám. Nicméně až do blížícího se začátku našeho letopočtu žili Židé téměř nepřetržitě pod cizí nadvládou. Židé si kladli otázku, proč se Davidova říše rozpadla a národ stíhalo jedno neštěstí za druhým. Bůh přece slíbil, že bude Izrael ochraňovat. Lidé však také složili slib, a sice že budou dodržovat jeho přikázání. Postupně se tedy rozšířil názor, že Izrael byl Bohem potrestán za neposlušnost svých obyvatel. Přibližně od roku 750 před naším letopočtem se začala objevovat řada proroků, kteří kázali o božím trestu uvrženém na Izrael za nedodržování božích přikázání. Jednoho dne bude Bůh Izrael soudit, prorokovali. Takovým prorokům se říká proroci posledního soudu. Zanedlouho se objevili i proroci, kteří hlásali, že Bůh část národa zachrání a sešle mu knížete míru, krále z rodu Davidova. Ten obnoví starou Davidovu říši a lidé opět zažijí šťastnou budoucnost. Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo, hlásal prorok Izajáš, nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Takovým proroctvím se začalo říkat mesianistická. Ještě zopakuji, že za krále Davida žili Izraelité šťastně. Postupně, jak se jim dařilo stále hůř, kázali proroci o tom, že jednoho dne přijde král pocházející z Davidova rodu. Tento Mesiáš nebo Syn boží národ vykoupí, znovu povznese Izrael ke slávě a moci a zřídí království boží na zemi.

3 Ježíš Tak, Sofie, vycházím z toho, že mému výkladu rozumíš. Klíčová slova jsou Mesiáš, Syn boží, spasení a království boží. Zpočátku byla chápána politicky. I v dobách Ježíše bylo mnoho lidí, kteří si představovali, že přijde Mesiáš v osobě politického, vojenského a náboženského vůdce stejného kalibru jako král David. Takový spasitel měl tedy představovat osvoboditele národa, který učiní konec utrpení Židů pod nadvládou Římanů. Jistě. Jenže byla i řada těch, kteří horizont trochu rozšířili. Už několik set let před Kristem se objevila řada proroků, kteří hlásali, že slibovaný Mesiáš spasí celé lidstvo. Tedy nejen že z Izraelitů sejme cizácké jho, ale osvobodí všechny lidi od hříchu a viny a také od smrti. Vždyť naděje na vykoupení v tomto smyslu byla rozšířena i po celém helénistickém světě. Pak se objevil Ježíš. Nebyl jediný, kdo vystupoval jako slibovaný Mesiáš a i on používal slova jako Syn boží, království boží, Mesiáš a spása. Plynule tak navázal na staré proroky. Vjíždí do Jeruzaléma a nechává se oslavovat zástupy jako spasitel národa. Tím se přímo odvolává na rituál, jímž byli staří králové dosazování na trůn. Nechává se též lidem pomazat. Nadešel čas, říká při tom, království boží se blíží. Snaž se pochopit, co říkám, Sofie, protože je důležité, abys mě sledovala: Ježíš se liší od ostatních mesiášů tím, že dal jasně najevo, že není žádný vojenský ani politický rebel. Jeho úkol byl mnohem větší. Hlásal spásu a boží odpuštění pro každého. Pak chodil mezi lidmi a říkal těm, s nimiž se setkal: Tvé hříchy jsou ti odpuštěny. Udělovat odpuštění hříchů takovým způsobem bylo něco neslýchaného. Ještě horší bylo, že Boha oslovoval jako otce (abba). V jeho době a židovském prostředí to bylo naprosto vyloučeno. Netrvalo proto dlouho a mezi učenci se proti němu zvedly protesty. Postupně začali konat přípravy k jeho umlčení. Ještě doplním, že mnoho lidí tehdy čekalo Mesiáše, který mečem a ohněm znovu nastolí království boží. Samotný výraz království boží také Ježíš ve všech kázáních používal ale v mnohem širším významu. Ježíš řekl, že království boží je láska k bližnímu, péče o slabé a chudé a odpuštění těm, kteří udělali chybu. Význam původního polovojenského výrazu se tedy podstatně posunul. Lidé čekali vojevůdce, který vyhlásí království boží. A teď si přijde Ježíš v dlouhé košili a sandálech a říká, že království boží neboli nová smlouva s bohem zní miluj bližního svého jako sebe samého. A ještě víc. On dokonce říká, že máme milovat své nepřátele. Když nás bijí, nemáme jim oplácet stejnou mincí, kdepak, máme nastavit druhou tvář. A máme odpouštět ne sedmkrát, ale sedmdesátkrát sedmkrát. Svým vlastním životem Ježíš dokázal, že se nevyhýbá ani hovoru s prostitutkami, zkorumpovanými celníky a s politickými nepřáteli lidu. A jde ještě dál. Říká, že nezdárný syn, který promrhá otcovo dědictví, nebo podvodný penězoměnec, který zpronevěřil peníze jsou před Bohem spravedliví, pokud se k němu obrátí a poprosí ho o odpuštění. Tak velkorysý je Bůh ve své milosti. Ale Ježíš jde ještě dál, víš a to se podrž: Ježíš řekl, že kajícní hříšníci jsou v očích Boha spravedlivější a odpuštění si tedy zaslouží víc než slušní občané bez hříchu a hany, kteří se pyšní svou bezúhonností. Ježíš zdůrazňoval, že nikdo si boží milost nemůže zasloužit. Sami sebe nemůžeme spasit. (To mysleli i mnozí Řekové!) Když Ježíš v kázání na hoře klade přísné etické požadavky, není to jen proto, aby ukázal boží vůli. Chce také ukázat, že žádný člověk není před Bohem bez hříchů. Milost boží je bez hranic, ale musíme se k Bohu obrátit s prosbou o odpuštění. ( ) Není divu, že Ježíš skončil na kříži.

4 Jeho radikální poselství o spáse ohrožovalo tolik zájmů a mocenských pozic, že musel být odstraněn. Pavel Několik dní poté, co byl Ježíš přibit na kříž a pohřben, rozšířily se pověsti, že vstal z mrtvých. Tak ukázal, že byl něco víc, než obyčejný člověk. Podal důkaz, že byl opravdu Syn boží. Křesťanská církev pověst o zmrtvýchvstání Ježíše přijala. Už svatý Pavel tvrdí: Ale kdyby Kristus nevstal z mrtvých, pak by bylo naše poselství nižádné a naše víra nesmyslná. Všichni lidé teď doufali ve zmrtvýchvstání těla. Vždyť Ježíš byl ukřižován pro naši spásu. A teď si, milá Sofie, musíš uvědomit, že na židovské půdě se nejedná o nesmrtelnost duše nebo o nějakou formu stěhování duší. To by odpovídalo řeckému anebo indoevropskému uvažování. Podle křesťanské nauky však není v člověku nic ani například lidská duše co by bylo samo o sobě nesmrtelné. Církev věří ve zmrtvýchvstání těla a věčný život, ale boží zázrak spočívá právě v tom, že budeme ochráněni před smrtí a zatracením. Není to naše vlastní zásluha a nemusíme za ni děkovat nějaké nadpřirozené nebo vrozené vlastnosti. První křesťané začali hlásat radostné poselství o spáse skrze víru v Ježíše Krista. (Řecké slovo Christos je překlad hebrejského mesiáš, a znamená tedy pomazaný.) Pavel se obrátil na křesťanství teprve několik let po Ježíšově smrti. Na svých četných misijních cestách světem řeckého a římského vlivu, jak se dočítáme ve Skutcích apoštolů, učinil z křesťanství náboženství tehdejšího světa. O Pavlových kázáních a vedení křesťanů se mimo jiné dozvídáme z jeho dopisů, které psal prvním křesťanským obcím. Pak se objevil v Athénách. Přišel přímo na náměstí hlavního města filosofie. A když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. Navštívil athénskou synagogu a zapředl hovor s epikurejskými a stoickými filosofy. Ti ho vzali s sebou na pahorek Areopag. Tam mu řekli: Rádi bychom se dozvěděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dozvědět, co to je. Umíš si to představit, Sofie? Na tržišti v Athénách se objeví neznámý Žid a pustí se do proslovu o Spasiteli, jenž byl přikován na kříž a posléze vstal z hrobu. Už při první návštěvě Pavla v Athénách začínáme tušit kolizi mezi řeckou filosofií a křesťanským učením o spáse. Pavel však zjevně svou řečí zaujme. Stojí pod hrdými chrámy Akropole a pronáší následující řeč: Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem oltář s nápisem,neznámému bohu. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidi vystavěli, ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý. On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční období i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.,neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme, jak to říkají i někteří z vašich básníků:,vždyť jsme jeho děti. Jsme-li tedy božími dětmi, nemůžeme si myslit, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo kamene lidskou zručností a důmyslem. Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem Lidem tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých. To byl Pavel v Athénách, Sofie. Mluvíme o tom, jak křesťanství začíná prosakovat do řeckého a římského světa jako nový prvek odlišný od epikurejské, stoické nebo novoplatónské

5 filosofie. Živnou půdu nové víry však Pavel nalézá právě v této kultuře. Poukazuje na to, že v každém člověku je zakořeněna touha po nalezení Boha. To nebylo pro Řeky nic nového. To nové, co Pavel hlásá, je, že Bůh se zjevuje lidem a setkává se s nimi. Není to tedy jenom bůh filosofický, s nímž se lidé mohou setkat prostřednictvím svého rozumu. Nepodobá se ani sošce ze zlata a stříbra nebo kamene takových bylo nahoře na Akropolis i dole na náměstí až až. Ale Bůh nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli. Je to konkrétní osoba, která zasáhla do historie a umřela na kříži za viny lidí. Skutky apoštolů praví, že poté, co Pavel promluvil na Areopagu, někdo si z něj tropil posměšky za to, co říkal o Ježíšově povstání z mrtvých. Ale několik posluchačů řeklo: Rádi bychom o tom slyšeli ještě něco víc. A bylo i několik takových, kteří se k Pavlovi připojili a křesťanskou víru převzali. Tak Pavel pokračoval ve své misijní činnosti. Už několik desetiletí po ukřižování Krista existovaly ve všech důležitých řeckých a římských městech v Athénách, Římě, Alexandrii, Efesu a Korintu křesťanské obce. V průběhu tří či čtyř staletí se celý helénistický svět pokřesťanštil.