Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Katedra trestního práva

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva Bakalářská práce Hlavní líčení, veřejné a neveřejné zasedání Roman Brettschneider 2008 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Hlavní líčení, veřejné a neveřejné zasedání zpracoval sám a uvedl všechny použité prameny. podpis autora

2 Obsah 1. Úvod Historie přípravného řízení v českých zemích Vymezení průběhu trestního řízení Přípravné řízení Předběžné projednání obžaloby Hlavní líčení Opravné řízení Podstata a účel opravného řízení v trestním řízení Opravné prostředky v českém trestním řízení, jejich rozdělení a základní rysy Vykonávací řízení Hlavní líčení Účel a význam hlavního líčení Příprava hlavního líčení Charakteristické rysy hlavního líčení Průběh hlavního líčení Rozhodnutí v hlavním líčení Podklad pro rozhodnutí problematika totožnosti skutku Způsoby rozhodnutí soudu Odchylky od obecného průběhu hlavního líčení Veřejné a neveřejné zasedání Účel a význam jednotlivých typů zasedání soudu Veřejné zasedání Neveřejné zasedání Právní úprava veřejného a neveřejného zasedání ve smyslu de lege ferenda Závěr Summary Seznam použité literatury

3 1. Úvod Tématem mé práce se stala soudní zasedání, resp. jejich formy. Nejdůležitější a nejvýznamnější úlohou soudního projednání věci je vyslovení zákonného a odůvodněného rozhodnutí o základní otázce trestního řízení, o vině obžalovaného a o trestu za spáchaný trestný čin. O tom se rozhoduje v hlavním líčení, které je těžištěm, nejdůležitějším stadiem, ve kterém trestní stíhání vrcholí a naplňuje se tak konkrétně smysl a účel trestního řízení. Jak postup orgánů a osob účastnících se hlavního líčení, tak i jeho příprava a průběh jsou proto podrobně upraveny tak, aby se zde v co nejširším rozsahu uplatnily základní zásady trestního řízení. Postup v trestním řízení musí být v souladu se zákonem, a proto je nezbytné, aby zákonu odpovídal i způsob rozhodování soudu v konkrétním typu jednání. Trestní řád v souladu se zásadou řádného zákonného procesu vymezuje, v jakém typu jednání může soud o určité otázce rozhodovat, čímž je zároveň respektována další důležitá ústavní zásada, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích určených zákonem, a to způsobem, který stanoví. Podle druhu a významu rozhodovaných otázek jsou pro jednání soudu v trestních věcech předepsána další dvě z celkového počtu tří zasedání. Jedná se o veřejné zasedání, jež je určeno k projednávání a rozhodování otázek, které se svým významem a povahou blíží základní otázce trestního řízení a někdy dokonce i přímo k projednávání a rozhodování otázek viny a trestu, jako je tomu při rozhodování o řádných a mimořádných opravných prostředcích. Třetím typem je neveřejné zasedání, které je vyhrazeno pro jednání soudu, v němž se rozhodují otázky menšího významu, přičemž není podle povahy věci zásadně třeba provádět důkazy výslechem obviněného, svědků a znalců nebo probírat věc za účasti procesních stran. Meritorně není cílem této práce mechanický popis určité výseče trestního procesu de lege lata, přestože materiály určené jako podklad mne k tomu vedou, ale snaha o vytvoření si vlastního pohledu na dané téma ve smyslu de lege ferenda, zejména pak v právní úpravě veřejného a neveřejného zasedání Historie přípravného řízení v českých zemích V 17. a 18. století nastal u nás rychlý přechod k soudnictví úřednickému, byrokratickému. Byl to jeden z průvodních jevů absolutismu, který za zdroj práva považoval panovníka a musel proto nahrazovat feudální soudce, volně právo nalézající, soudci se stávají úředníky rozhodujícími podle předpisů daných jim od krále. Ještě hluboko do 18. století vládne zásada zákonné důkazní teorie, spočívající v tom, že byl vytvořen systém strnulých, pro soudce - 3 -

4 závazných předpisů o tom, jak posuzovat váhu a přesvědčivost dokladů, svědectví a jiných důkazů, např. charakteristicky svědectví muže platilo více než svědectví ženy, výpověď šlechtice vážila více než výpověď poddaného apod. Byl to systém, který se vytvořil v učeném, teorií římsko-kanonickou ovládaném procesu na sklonku středověku a na počátku novověku. 1) V českých zemích platilo vedle práva zemského právo městské. Tento dualismus byl odstraněn Hrdelním řádem císaře Josefa I. Pro Čechy, Moravu a Slezsko z roku 1707, který spočíval na zásadách procesního práva římsko-kanonického a fakticky zavedl platnost řízení inkvizičního vedle řízení obžalovacího. 2) V témže základě spočíval první společný zákon pro dědičné země rakouské Criminalis Constitutio Theresiana z roku 1768, v němž jako základní forma řízení byl přijat inkviziční, tajný a písemný trestní proces s pozitivní teorií průvodní a torturou (peinliche Frage). Obhajoba obviněného v podstatě nebyla přípustná. Základní reforma byla provedena až trestním řádem ze dne 17. ledna 1850, který byl prostoupen duchem reformovaného francouzského řízení a reformovaných německých trestních řádů tehdejší doby. Byl zaveden obžalovací proces, rozdělený na dvě samostatná stadia. Byl zřízen institut vyšetřujícího soudce a z bývalé finanční prokuratury se oddělilo státní zastupitelství, vznikl systém porot, byla rozšířena práva obhajoby a hlavní líčení bylo prohlášeno za veřejné a ústní. Velký význam mělo uplatnění zásady volného hodnocení důkazů. Vliv na tento pokrokový proces nesporně měly francouzské kodifikace a revoluční události r Politická garnitura padesátých let 19. století však s tímto vývojem spokojena nebyla, a tak na základě tzv. politické objednávky legislativa připravila vydání nového trestního řádu z 29. července 1853, který se v zásadě vrátil k zásadám čistě inkvizičního řízení z roku 1803 (zejména k zákonné teorii průvodní, vyloučení laického prvku porot z řízení). Definitivní obrat v trestním řízení byl zahájen až ústavními zákony šedesátých let. Základní zákon o moci soudcovské č. 144 z 21. prosince 1867 ř. z. stanovil v čl. 10 a 11 1) 2) Miřička, A.: Trestní řízení, Všehrd Praha, 1923, str Vlček, E.: Dějiny trestního práva v českých zemích a v Československu, Brno, 2006, str

5 následující zásady trestního procesu, zásady, z nichž některé přetrvaly do současnosti jako pilíře trestního řízení: 1. jednání před soudem nalézajícím má být veřejné a ústní, 2. proces je řízením obžalovacím, 3. o vině obžalovaného mají v závažných, zejména politických případech rozhodovat porotci. Prosincová ústava z r tyto zásady umožnila uvést v život. Stalo se tak trestním řádem č. 119 t 23. května 1873 ř. z., který znamenal v podstatě úplný návrat k trestnímu řádu z roku 1850 a výrazně změnil povahu přípravného řízení trestního. Podle trestního řádu z r platného na území českých krajů konalo se přípravné řízení ve dvojí formě; jednak ve formě přípravného vyhledávání (policejního nebo soudního), jednak ve formě přípravného vyšetřování. Účel obou forem přípravného řízení i jejich procesní význam byl stejný. Příprava každé trestní věci mohla projít a někdy také procházela postupně oběma druhy přípravného vyhledávání (nejprve policejním, pak soudním) a nakonec i přípravným vyšetřováním. Policejní přípravné vyhledávání mělo v poměru k soudnímu přípravnému vyhledávání ráz toliko jednostranného úředního pátrání, pohybovalo se ve formách volnějších, mimosoudních, a náleželo ještě k samému trestnímu řízení. Konaly je bezpečnostní úřady, a to buď z úřední povinnosti nebo na příkaz státního zástupce. Pokynů státního zástupce byly bezpečnostní úřady povinny uposlechnout. Policejním úkonům vyhledávacím nepříslušela v řízení před soudem důkazní, resp. procesní moc. Soudní přípravné vyhledávání konal (zpravidla na návrh státního zástupce) vyšetřující soudce nebo okresní soud. Jejich práva a povinnosti byly podle znění zákona stejné jako vyšetřující soudce v přípravném vyšetřování. Přípravné vyšetřování, které vedl rovněž vyšetřující soudce nebo okresní soud určený tzv. radní komorou, bylo povinné jen u některých trestných činů (např. u zločinců, které měl soudit porotní nebo státní soud; u ostatních trestných činů bylo fakultativní). Mohlo být zahájeno jen tehdy, byl-li podán návrh oprávněným žalobcem proti určité osobě a pro určitý trestný čin. Soudní přípravné vyhledávání a přípravné vyšetřování, prováděné vyšetřujícím soudcem, mělo vzbuzovat představu, že materiály policejního přípravného vyhledávání nehrají žádnou roli při projednávání věci u soudu a že pouze úkony na žalobci nezávislého, nestranného vyšetřujícího soudce mohou mít význam při soudním rozboru. Ve skutečnosti však tomu tak zdaleka nebylo. Vyšetřující soudce se totiž návrhy zpravidla řídil, aniž zkoumal jejich opodstatněnost. Přitom zamítnutí návrhu žalobce na zavedení soudního přípravného - 5 -

6 vyhledávání i přípravného vyšetřování nebránilo státnímu zástupci v tom, aby podal v téže věci obžalobu. Rozsah a zaměření činnosti vyšetřujícího soudce byly pak téměř vždy fakticky předurčeny těmi materiály policejního přípravného vyhledávání, které žalobce vyšetřujícímu soudci odevzdal. O tom, kdo má přípravné vyhledávání provést, zda vyšetřující soudce, okresní soudce nebo policie, rozhodoval státní zástupce. Přitom výnos ministra spravedlnosti z , č kladl státním zástupcům na srdce, aby více používal formy policejního než soudního přípravného vyhledávání, poněvadž policejní orgány mohou vykonávati přípravné vyhledávání se stejnou jistotou, spolehlivostí a rozvahou, ba někdy ještě účinnějším způsobem, poněvadž ve volnější formě, než je to soudu možno. Na rozdíl od žalobce měl obviněný v přípravném řízení nepatrná práva, i když formálně v něm měl postavení strany jako žalobce. Obviněný se nemohl seznámit dostatečně s materiály vyšetřování a nemohl proto vykonávat účinně vliv na směr vyšetřování. Mohl sice zvolit obhájce, jeho způsobnost v přípravném řízení jak přiznávali i buržoazní trestněprávní rétorikové byla však celkem nepatrná. Obviněný měl právo stížnosti proti každému opatření vyšetřujícího soudce, to mu však nezajišťovalo náležitou ochranu. Rozhodovala totiž o ní v nepřítomnosti obviněného, ale za účasti vyšetřujícího soudce a státního zástupce a po jejich slyšení radní komora většinou neznajíc ani obsah spisu z vlastního názoru, jen podle přednesu vyšetřujícího soudce, který také sám přináší osnovu usnesení. A tak bývá pravidlem, že usnesení radní komory zní tak, jak je připravil vyšetřující soudce. Po listopadu 1989 došlo nejprve ke měně v oblasti trestního práva hmotného, když byly zrušeny přečiny (zák. č. 175/1990 Sb.), a konečně ke sjednocení úpravy přípravného řízení tak, že jednou formou přípravného řízení trestního se stalo vyšetřování vedené vyšetřovateli Úřadu vyšetřování Policie České republiky (zák. č. 292/1993 Sb.). Namísto bývalé prokuratury vzniklo státní zastupitelství (zák. č. 283/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Obecně se podle této úpravy až do konce r. 2001, tedy do účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb., přípravným řízením rozuměl úsek od zahájení trestního stíhání (zákon zmiňoval též okamžik od provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů), do podání obžaloby, postoupení věci, přerušení nebo zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby. 3) 3) Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T. a kol.: Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde Praha, 2006, str

7 2. Vymezení průběhu trestního řízení Trestní řízení probíhá v několika stádiích. Trestní řád stanoví jejich pořadí a jejich účel a charakter. Je zřejmé, jako podmínka naplnění účelu trestního řízení, že pravidelný průběh procesu se musí odehrávat v určité chronologii. Děje se tak působením orgánů činných v trestním řízení, popř. i ostatních subjektů trestního řízení, které zde nefungují navzájem zcela izolovaně, nýbrž svým specifickým postupem souhrnně přispívají k naplnění litery a smyslu 1 TrŘ, jakož i 1 ZSM, který je ve smyslu jeho odstavce 3 a 291 TrŘ lex specialis. Jednotlivé časové úseky, v nichž příslušné orgány činné v trestním řízení, popř. další subjekty plní postupně své úkoly (povinnosti) a vykonávají svá práva, s cílem dosáhnout účelu trestního řízení, nazýváme stádia trestního řízení. 4) Podle současného znění trestního řádu je třeba rozeznávat tato stádia: 1. přípravné řízení, 2. předběžné projednání obžaloby, 3. hlavní líčení, 4. opravné řízení, 5. vykonávací řízení. Platný trestní řád ovšem používá v rámci jednotlivých stádií ještě podrobnější členění. Vyplývá to například z ustanovení 12 odst. 10. Trestním řízením se podle tohoto ustanovení rozumí řízení podle trestního řádu, trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé a přípravným řízením úsek řízení podle trestního řádu od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování postoupení věcí, přerušení nebo zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby. 4) Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní, 3. přepracované a doplněné vydání, C. H. Beck v Praze, 2007, str.:

8 Z hlediska obsahového je cílem přípravného řízení zjistit, jeli podezření ze spáchání trestného činu proti určité osobě do té míry odůvodněno, aby byla podána obžaloba (návrh na potrestání) a věc odevzdána soudu. V tomto stádiu řízení je třeba především shromáždit základní důkazy, které svědčí nejen o vině obviněného (podezřelého) či které podezření vyvracejí. Přípravné řízení probíhá ve formě neveřejné. Toto řízení končí podáním obžaloby (návrhu na potrestání), resp. jiným rozhodnutím, které má za následek skončení trestního řízení (zastavením trestního stíhání nebo postoupením věci, podmíněným zastavením trestního stíhání, schválením narovnáním, návrhem na potrestání). Cílem předběžného projednání obžaloby je, aby se soud v hlavním líčení zabýval obžalobou, která je dostatečně odůvodněna, a tak chránil obviněného před nedůvodným projednáním věci ve veřejném hlavním líčení, resp. aby posoudil, zda přípravné řízení bylo provedeno podle zákona, nebyly v něm závažným způsobem porušeny procesní předpisy, zejména ustanovení, zajišťující právo obhajoby, a zda takové porušení bude možno napravit v řízení před soudem, resp. zda vůbec jsou v potřebném rozsahu objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možno ve věci rozhodnout ( 186). Zvláštní ustanovení o předběžném projednání obžaloby u mladistvých obviněných obsahuje zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů, v 61 (objasňování poměrů mladistvého obviněného). Nejdůležitějším stádiem trestního řízení, ve kterém by mělo ležet těžiště dokazování a rozhodování, je hlavní líčení. Obvykle se toto stádium charakterizuje formulací, že hlavní líčení je jádrem trestního řízení. Uplatňují se zde základní zásady trestního řízní, zejména zásada veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti, které v předchozích stádiích uplatnit buď nelze, nebo jen částečně. Soud přezkoumává v hlavním líčení obvinění obsažené v obžalobě (návrhu na potrestání) a provádí důkazy za účasti procesních stran. Hlavní líčení končí zpravidla rozsudkem, kterým se buď obžalovaný uznává vinným, nebo se obžaloby zprošťuje. Hlavní líčení ovšem může skončit i jiným způsobem (zastavením trestního stíhání, přerušením trestního stíhání, nebo postoupením věci, podmíněným zastavením trestního stíhání, schválením narovnání apod.). Cílem opravného řízení je na základě opravných prostředků přezkoumat předcházející řízení i rozhodnutí orgánů prvního stupně. Opravné řízení o řádných opravných prostředcích, tj. o odvolání a stížnosti a o mimořádných opravných prostředcích, kterými jsou dovolání, stížnost pro porušení zákona a obnova řízení, se výrazně odlišují. Kritériem dělení na řádné a mimořádné opravné prostředky je právní moc napadeného rozhodnutí. Řádné opravné prostředky směřují proti rozhodnutím, která ještě nenabyla právní moci, mimořádné proti těm, - 8 -

9 která již právní moci nabyla. Jiné dělení je podle účinku, tj. zda opravný prostředek má účinek suspensivní (odkladný) nebo ne. Odkladný účinek má odvolání, stížnost jen za určitých okolností ( 140). Pravomocné rozhodnutí, pokud obsahuje vykonatelný výrok, je třeba vykonat. Vzhledem k specifickému obsahu tohoto řízení se výkon tohoto konečného rozhodnutí výrazně liší od rozhodnutí učiněných v jiných stádiích trestního řízení. 5) Přípravné řízení České trestní řízení náleží k reformovanému typu evropského kontinentálního procesu, jehož atributem je existence předsoudního stádia trestního řízení. Pro toto stádium uvádí trestní řád označení přípravné řízení. Přípravné řízení je prvním stádiem trestního řízení. Jeho legální definice je obsažena v ustanovení 12 odst. 10. Přípravným řízením se rozumí úsek trestního řízení od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhaní do podání obžaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujícím tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování. V průběhu přípravného řízení mají být příslušnými orgány co nejrychleji v potřebném rozsahu vyhledány důkazy k objasnění všech základních skutečností důležitých pro posouzení případu včetně osoby pachatele a následku trestného činu ( 89 odst. 1., 164 odst. 1). Výsledkem přípravného řízení je buď podání obžaloby ( 176), nebo trvalé či dočasné upuštění od dalšího trestního stíhání ( 171 až 173, 179g, 306b, 307 a 309 tr. řádu, 70 zák. mládeže). Vedle obecného účelu přípravného řízení, který je identický s obecným účelem trestního řízení (tj. náležitě zjistit trestné činy a spravedlivě potrestat jejich pachatele - 1 odst. 1), přípravné řízení plní i určité zvláštní, specifické funkce, jimiž se toto procesní stadium odlišuje od jiných stadií trestního řízení. Základním smyslem přípravného řízení je opatřit podklad pro rozhodnutí, zda má být podána obžaloba a věcí se tedy má zabývat soud, či zda má být od dalšího trestního stíhání upuštěno. Mimo tuto funkci přípravného řízení, kterou můžeme označit jako funkci rozhodovací, náleží k úkonům přípravného řízení také zajištění důkazů a osoby obviněného pro budoucí trestní řízení před 5) Císařová, D., Fenyk, J. a kol.: Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované Linde Praha, 2006,

10 soudem funkce zajišťovací. Shromáždění a zajištění důkazů je ovšem limitováno účelem přípravného řízení (neujišťují se a neshromažďují se všechny důkazy ve věci, ale dokazování je vedeno jen v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, zda má být podána obžaloba, nebo zda je na místě jiné vyřízení věci). V praxi tedy půjde zejména o shromáždění a zajištění takových důkazů, které by nebylo možné provést v hlavním líčení, a to buď pro jejich pomíjivost, anebo pro potenciální hrozbu jejich poškození nebo ztráty důkazní hodnoty, což by v obou případech ohrozilo splnění obecného účelu trestního řízení. 6) Povaha přípravného řízení je tvořena jednak způsobem jeho provedení (vyšetřování, vyhledávání, prověřování, atd.), jednak organizací institucí, které vedou trestní řízení a jejich vzájemnými vztahy v podmínkách českého trestního řízení jde především o organizaci policie a státního zastupitelství, resp. o jejich vzájemné vztahy. Právě v těchto oblastech přinesla výrazné změny novela trestního řádu č. 265/2001 Sb. Původní zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení, byl zásadně změněn a doplněn. Novela se stala komplexním a velmi rozsáhlým dokumentem a lze jej srovnávat snad s jen s rekodifikací. Při přípravě novely bylo poukazováno zejména na těžkopádnost a krkolomnost dosavadního přípravného řízení. Původní normě byla vytýkána duplicita činností, kdy v řízení předcházejícím podáním obžaloby docházelo k opakování v podstatě týchž úkonů a činnosti jednotlivých složek policie se tak v praxi překrývaly. První zkušenosti s novelou ovšem záhy ukázaly, že pozůstatky úpravy z roku 1961 v kontextu s novým textem působí stále potíže při výkladu nového textu zákona a že patrně bude třeba v budoucnu skutečné rekodifikace procesního trestního práva. V současné době existuje vládou schválený věcný záměr, který již reflektuje všechny nedostatky stávající fragmentovité právní úpravy. Jedním z hlavních motivů novely byla snaha zkrátit a zjednodušit přípravné řízení trestní a přenést těžiště dokazování před soud tak, aby se klíčovou částí trestního procesu stalo hlavní líčení a nikoli přípravné řízení, jak tomu dosud bylo. Rozsáhlá novela tak sledovala jasný cíl spravedlnost trestního procesu, a chtěla ho dosáhnout zejména posílením zásad veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti, které provázejí řízení před soudem, oproti principům opačným, typickým pro přípravné řízení trestní. Cílem přípravného řízení je prověřit podezření ze spáchání trestného činu a opatřit podklad pro podání obžaloby, nebo není-li důvod pro podání obžaloby, má sloužit podklad pro jiné rozhodnutí státního zástupce ve věci samé. Přípravné řízení má také za úkol zabránit nedůvodnému postavení obviněného před soud. Jeho povaha vyplývá již z jeho názvu. Ve 6) Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, učebnice pro Vysokou školu Karlovy Vary, o. p. s. 1. vydání, Linde Praha, 2007, str

11 vztahu k hlavnímu líčení jde o činnost přípravnou, předběžnou. 7) Předběžné projednání obžaloby Zatímco přípravné řízení je obligatorním stadiem v tom smyslu, že bez něj řízení před soudem proběhnout nemůže, prvé soudní stadium řízení, tj. předběžné projednání obžaloby, má povahu fakultativní. Ta je dána již dikcí samotného zákona. V 185 odst. 1 se dává předsedovi senátu k posouzení, zda obžalobu podanou u soudu vzhledem k jejímu obsahu, jakož i obsahu spisu nebude nutno předběžně projednat. Má-li za to, že je dán některý z důvodů předběžného projednání, nařídí je ( 186 Tr. Ř., 61 odst. 2 ZSM). Naproti tomu znění 181 odst. 1 TrŘ by mohlo svádět k pochopení předběžného projednání obžaloby jako stadia povinného. V tomto stadiu se neprovádí procesní dokazování zaměřené na meritorní otázky. Princip vzájemné kontroly činnosti orgánu trestního řízení, uplatňující se v průběhu jednotlivých stadií trestního řízení, působí i v tomto prvním soudním stadiu. Filtrační funkce přípravného řízení by se měla projevit tak, aby se do soudních stadií nedostaly případy, kde není trestní stíhání na místě. Filtrační funkce předběžného projednání obžaloby by pak neměla propustit do hlavního líčení ty obžaloby, které pro další řízení neposkytují spolehlivý podklad ( 181 odst. 1). Uvedená funkce tohoto stadia trestního řízení plyne též z věcné povahy důvodů předběžného projednání ( 186), novela trestního řádu číslo 265/2001 Sb. Rozsah filtrační funkce poněkud zúžila, když možnost soudu vracet věc státnímu zástupci omezila. Vlastní průběh tohoto stadia řízení je zaměřen na přezkoumání obžaloby jako celku, se zaměřením na otázky, které je třeba řešit, tzn. na důvody, které k předběžnému projednání obžaloby soud vedly. Konkrétně vyjádřeno, soud přezkoumává úplnost důkazního materiálu, jakož i opodstatněnost podané žaloby přiloženým trestním spisem ( 187 odst. 2, 3). V žádném případě, jak již bylo řečeno, nelze v tomto stadiu řízení řešit otázky meritorní. Předběžné projednání obžaloby nemůže být generální zkouškou na hlavní líčení. Rozhodnutí po předběžném projednání obžaloby ( 188 TrŘ, 62 ZSM) je v podstatě reflexí důvodů, které k tomuto stadiu řízení zavdaly podnět. Existují však v tomto směru výjimky: když důvodem řízení podle 186 není zjišťování okolností odůvodňujících narovnání ( 309) nebo fakultativní zastavení trestního stíhání ( 172 odst. 2), může soud při předběžném projednání obžaloby rozhodnout o schválení narovnání [( 188 odst. 1 písm. f)], resp. podle 188 odst. 2 může trestní stíhání zastavit. Přestože samostatným důvodem nařízení 7) Císařová, D., Fenyk, J. a kol.: Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde Praha, 2006, str

12 předběžného trestní stíhání, rozhodne soud v předběžném projednání obžaloby vždy o dalším trvání vazby ( 192). Konstatování zákona, že samosoudce obžalobu a návrh na potrestání průběžně neprojednává ( 314c odst. 1 TrŘ, 62 odst. 2 ZSM), neznamená automatické nařízení hlavního líčení ve věcech uvedených v 314a. I samosoudce, resp. samosoudce soudu pro mládež, přezkoumá podanou obžalobu nebo návrh na potrestání a spis a podle výsledků rozhodne některým ze způsobů předpokládaných v 314c odst. 1 TrŘ, resp. v 62 odst. 2 ZSM, nebo nařídí hlavní líčení ( 314d odst. 1 TrŘ). 8) Hlavní líčení V této části vymezuji pojem, jež je fragmentem přípravného řízení jen orientačně obecně, stejně jako u ostatních stadií. K hlavnímu líčení se opět vrátím v následující kapitole. Nejdůležitější a nejvýznamnější úlohou soudního projednání věci je vyslovení zákonného a odůvodněného rozhodnutí o základní otázce trestního řízení, o vině obžalovaného a o trestu za spáchaný trestný čin. O tom se rozhoduje v hlavním líčení, které je proto jádrem trestního řízení, jeho nejdůležitějším stadiem, ve kterém trestní stíhání vrcholí. Rozhodnutí tu učiní soud. Vychází z obžaloby a rozhoduje teprve potom, když byly podrobně probrány a na základě důkazů prováděných za účasti procesních stran objasněny všechny rozhodné skutkové okolnosti. Správnost soudního rozhodnutí je zajišťována co nejširším uplatněním základních zásad trestního řízení. V hlavním líčení vrcholí účel trestního řízení ( 1), totiž náležitě zjistit trestné činy a podle zákona spravedlivě potrestat jejich pachatele. Stádia předcházející, tj. přípravné řízení a předběžné projednání obžaloby, jsou svou podstatou jen přípravou k hlavnímu líčení. Hlavní líčení je též stadiem, v němž především mohou soudy uskutečnit své preventivně výchovné poslání ( 1 odst. 1). Jednotlivé fáze hlavního líčení a procesní úkony soudu a stran, tvořící jejich obsah, probíhají v přísně předepsaných formách, podle zákonem stanovených pravidel. Tyto formy a tato pravidla tu jsou zárukou splnění úkolů této části trestního řízení. 8) Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Trestní právo procesní, 3. přepracované a doplněné vydání, C. H. Beck v Praze, 2007, str

13 2. 4. Opravné řízení Podstata a účel opravného řízení v trestním řízení I při dokonalé právní úpravě, důmyslné a fungující organizaci trestního řízení a pečlivé připravenosti orgánů činných v trestním řízení se mohou vyskytnout v řízení chyby a nedostatky, ať se týkají skutkových zjištění nebo právního posouzení. Trestní řád čelí nebezpečí vzniku nesprávných rozhodnutí tím, že umožňuje, aby rozhodnutí bylo (zpravidla vyšším orgánem) přezkoumáno v tzv. opravném řízení a v případě, že je shledáno nesprávným, zrušeno. Bezprostředním účelem opravného řízení je náprava konkrétního nesprávného rozhodnutí v každé věci jednotlivé trestní věci. Řízení směřuje nejen k nápravě konkrétního nesprávného rozhodnutí, ale slouží také k zajištění správného a jednotného výkladu zákona a zkvalitnění práce orgánů činných v trestním řízení. Rozhodování o opravných prostředcích je nejdůležitějším procesním prostředkem dozoru vykonávaného orgány vyšších stupňů, které touto cestou usměrňují praxi podřízených orgánů činných v trestním řízení. Existence opravného řízení zvyšuje právní jistotu osob zúčastněných na řízení. 9) Opravné prostředky v českém trestním řízení, jejich rozdělení a základní rysy. Opravné řízení se zahajuje procesním úkonem, jímž se osoby k tomu oprávněné domáhají přezkoumání rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo policejního orgánu z důvodu uvedených v zákoně. Tento procesní úkon se nazývá opravným prostředkem. Trestní právo procesní upravuje několik druhů opravných prostředků proti rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Jsou jimi: stížnost, odvolání, odpor, dovolání, stížnost pro porušení zákona, obnova. 9) Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, učebnice pro Vysokou školu Karlovy Vary, o. p. s., 1. vydání, Linde Praha, 2007, str

14 Tyto opravné prostředky je možno systematicky dělit z více hledisek: 1. Nejrozšířenější je dělení opravných prostředků na řádné a mimořádné podle toho, zda tyto opravné prostředky směřují proti dosud nepravomocným rozhodnutím (řádné opravné prostředky) nebo naopak je lze podat proti rozhodnutí až potom, co nabylo právní moci (mimořádné opravné prostředky). Řádnými opravnými prostředky jsou stížnost a odvolání. Stížnost směřuje proti usnesení a odvolání proti rozsudku. Zvláštním druhem řádného opravného prostředku je odpor, který směřuje proti trestnímu příkazu. Jeho podáním se trestní příkaz ruší, aniž by tomu předcházelo nějaké přezkumné řízení. Mimořádnými opravnými prostředky jsou dovolání, stížnost pro porušení zákona a obnova řízení. Všechny tyto opravné prostředky směřují jak proti usnesením, tak proti rozsudkům. Vedle mimořádných opravných prostředků zná trestní řád ještě jedno fakultativní opatření, které plní funkci kontroly nad postupem státního zástupce při vydávání usnesení o postoupení věci a usnesení o zastavení trestního stíhání ( 174a). Jde o quasiopravný prostředek mimořádného charakteru, o jehož požití rozhoduje výlučně nejvyšší státní zástupce. Nejde o mimořádný opravný prostředek, protože zde chybí podání vlastního opravného prostředku. Jedná se o mimořádné kasační oprávnění, kterým nejvyšší státní zástupce může do tří měsíců od právní moci zrušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního řízení stíhání nebo o postoupení. 2. podle rozsahu přezkoumání původního rozhodnutí na podkladě podaného opravného prostředku můžeme opravné prostředky dělit na ty, u nichž jde o přezkoumání revizní, a na ty, u kterých tento princip uplatněn není. To znamená členění na opravné prostředky, u kterých orgán jednající o opravném prostředku na jeho podkladě přezkoumává napadené rozhodnutí ve všech směrech a v celém jeho rozsahu, a na opravné prostředky, u nichž se při přezkoumávání omezí v některém směru a rozsahu, např. jen na části rozhodnutí a na důvody uvedené výslovně v opravném prostředku nebo vymezené v zákoně. Rozsah platnosti revizního principu může být buď úplný, tj. že se přezkumná povinnost vztahuje na celé rozhodnutí, na všechny výroky týkající se všech osob jím dotčených, i když se opravný prostředek týkal jen jedné z nich, nebo omezený, tj. že se přezkumná povinnost vztahuje jen na část rozhodnutí (všechny výroky) týkající se osoby, ohledně níž byl opravný prostředek podán. Osobně i věcně omezený revizní princip je uplatněn jen u stížnosti ( 147). U odvolání, dovolání, stížnosti pro porušení zákona a obnovy řízení je v současné úpravě uplatněn princip vázanosti orgánu rozhodujícího o opravném prostředku podaným opravným prostředkem, resp. vytýkanými vadami (důvody uvedenými v opravném prostředku). Ve

15 vztahu k dalším rozhodnutím dotčeným osobám jsou požité principy rozsahu přezkoumání doplněny principem beneficia cohaesionis (dobrodiní záležející v souvislosti); prospívá-li důvod, pro který je vyhověno opravnému prostředku, změní se napadené rozhodnutí i ve prospěch osoby, která opravný prostředek nepodala. 3. Podle způsobu vyřízení rozlišujeme opravné prostředky, u nichž se uplatňuje princip kasační (zrušovací) a opravné prostředky, u nichž se uplatňuje princip apelační (reformativní). Pokud orgán konající řízení o opravném prostředku a rozhodující o něm zjistí nesprávnost napadeného rozhodnutí, zruší je a odkáže věc k novému projednání a rozhodnutí orgánu, který původně ve věci rozhodl, popř. orgánu jinému kasace. Pokud ujistí nesprávnost napadeného rozhodnutí, sám jeho vady napraví tak, že vynese nové rozhodnutí zbavené vad apelace. 4. Opravný prostředek může mít účinek odkladný (suspenzivní) anebo může být bez takového účinku, podle toho, zda jeho podání má za následek odklad výkonu rozhodnutí až do doby, než se o opravném prostředku rozhodne, nebo zda podání opravného prostředku odklad výkonu nezpůsobuje. Odkladný účinek je na místě u opravných prostředků proti takovým rozhodnutím, jejichž výkonem by byl účel opravného prostředku zmařen Vykonávací řízení Vykonávací řízení je relativně samostatné stadium trestního řízení, které navazuje na dřívější stadia, pokud v nich orgány činné v trestním řízení vydaly rozhodnutí, jejichž obsah je třeba vykonat. Účelem vykonávacího řízení je tedy zajistit nucené uskutečnění obsahu rozhodnutí určitého orgánu činného v trestním řízení, jestliže to povaha takového rozhodnutí vyžaduje (zejména zakládá-li rozhodnutí práva a povinnosti nebo ukládá-li nějaká omezení), a to zpravidla za předpokladu, že rozhodnutí nebylo splněno dobrovolně. Výkonem vydaného rozhodnutí se má dovršit dosažení účelu trestního řízení ( 1 odst. 1) a zajistit účinnost a neodvratnost ukládaných trestních sankcí, tj. trestů a ochranných opatření, resp. u mladistvých trestních, ochranných a výchovných opatření. Vykonávací řízení není obligatorním stadiem trestního řízení, protože orgány činné v trestním řízení vydávají řadu rozhodnutí, jejichž obsah není třeba vykonávat žádným zvláštním postupem; jde např. o usnesení o zastavení trestního stíhání, pokud na ně nenavazuje žádný další postup, třeba propuštění obviněného z vazby. Na druhé straně existují typická rozhodnutí, jejichž obsah lze uskutečnit právě ve vykonávacím řízení; platí to především o odsuzujícím rozsudku, jimž byl uložen trest nebo ochranné opatření, zejména pak jde-li o nepodmíněný trest odnětí svobody

16 V řízení před soudem pak platí, že rozhodnutí senátu vykonává nebo jeho výkon zařizuje předseda senátu a rozhodnutí samosoudce pak vykonává nebo jeho výkon zařizuje samosoudce. Rozhodnutí související s výkonem trestů a ochranných opatření vydává soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni, pokud trestní řád výslovně nestanoví něco jiného (výjimka vyplývá např. s ustanovení 320, odst. 2 pro výkon trestu odnětí svobody, 335 a 336 odst. 2 pro výkon trestu obecně prospěšných prací.) 10) 10) Císařová, D., Fenyk, J. a kol.: Trestní právo procesní, 4. aktualizované a přepracované vydání, Linde Praha, 2006, str

17 3. Hlavní líčení Jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole v obecném vymezení pojmu hlavní líčení, je toto stadium těžištěm trestního řízení, neboť se v něm rozhoduje o hlavní otázce trestního řízení, a to o vině obžalovaného a o trestu, popř. i ochranném opatření a náhradě škody a naplňuje se tak konkrétně smysl a účel trestního řízení. Nejdříve však, než přiblížím tento pojem, by bylo vhodné připomenout si alespoň okrajově charakter působení a tedy i smysl tohoto stádia. Ochrana práv a svobod člověka nabyla zejména po listopadu 1989 na významu. Změna společenského systému sebou nutně přinesla řadu změn. Je třeba uvést, že ne všechny změny byly změnami pozitivními. Většina osob si ve zjednodušené a jím vyhovující podobě zapamatovala čl. 2 odst. 3 Listiny každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Toto ustanovení ve své podstatě určuje hranice svobody jednotlivce. Mnohdy však lze slyšet, co není zakázáno, je dovoleno. Na dotaz co je zakázáno, bývají odpovědi rozpačité. V tomto pojetí je představa mnohých taková, že mohou všechno a řada osob se takovým způsobem také chová. Svá práva může každý uplatňovat do té míry, dokud tím nezasahuje do práv a svobod jiného. Tedy svoboda jednotlivce je determinována svobodou ostatních členů společnosti. V tomto směru jsou významné především článek 3 odst. 3 Listiny, podle kterého nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, a článek 4 Listiny, který stanoví: a) možnost ukládání povinností jen při zachování základních práv a svobod, b) úpravu mezí základních práv a svobod, c) platnost zákonných omezení základních práv a svobod pro všechny případy ve stejném rozsahu a d) zákaz zneužívání takových omezení k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Vycházejme tedy z chování jednotlivce, který vytváří podmínky pro vznik pravidel. Některé články citované z Listiny tak uvádím proto, že tvoří základ pro vznik porušení stanovených pravidel chování, která se neustále mění a stupňují se tak nároky společnosti. Mezi samotným vznikem protispolečenského stavu a snahou o nápravu, nebo jistým zadostiučiněním vzniká z požadavku doby velká mezera, kterou je potřeba zaplnit již předem stanovenými procesními úkony a dojít do stádia rozhodnutí ve věci. V tomto případě se tedy budeme pohybovat ve stádiu hlavního líčení, který je předmětem této kapitoly. V hlavním líčení, jako nejdůležitějším stadiu trestního stíhání, se v nejširší míře uplatňují základní zásady trestního řízení vymezené v

18 - Zásada řádného zákonného procesu Předseda senátu (samosoudce) musí již při přípravě hlavního líčení zvážit, zda ohledně důkazů obsažených ve spisovém materiálu nebyla porušena důležitá ustanovení trestního řádu a zda tyto podstatné vady v dokazování nepovedou k tomu, že v důsledku porušení zásady řádného zákonného procesu nebudou některé v přípravném řízení provedené důkazy absolutně neúčinné, a proto je nebude možno v hlavním líčení vůbec použít, popř. relativně neúčinné, jejichž procesní vadu lze dodatečně odstranit a tím důkaz z hlediska použitelnosti konvalidovat. Pokud nebyla věc vrácena z tohoto důvodu státnímu zástupci k došetření, bude se muset těmito otázkami zabývat i senát (samosoudce) v průběhu hlavního líčení. V důsledku této zásady pak je třeba dbát na dodržování všech procesních předpisů upravující průběh hlavního líčení, zejména pak pravidel dokazování a v té souvislosti i ustanovení trestního řádu zajišťujících uplatnění práva obžalovaného na obhajobu v hlavním líčení. - Zásada zajištění práva na obhajobu Předseda senátu (samosoudce) si již při přípravě hlavního líčení musí uvědomit, že v řízení je třeba objasnit i všechny okolnosti svědčící ve prospěch obžalovaného a z tohoto hlediska též připravit dokazování v hlavním líčení tak, aby k hlavnímu líčení byly předvoláni jak svědci svědčící v neprospěch obžalovaného a podporují obžalobu, tak i svědci svědčící v jeho prospěch (svědci obhajoby) a obdobným způsobem připravit i dokazování ohledně ostatních důkazů. Přitom je třeba respektovat ustanovení trestního řádu upravujícího provádění dokazování za aktivní součinnosti stran ( 2 odst. 5, 180 odst. 3, 203 a 215 odst. 2, 3). Jenom tak je možné zajistit, aby žádná nevinná osoba nebyla odsouzena a aby pachatel byl odsouzen jen za takový trestný čin (skutek), který spáchal, a byl mu uložen spravedlivý trest (ochranné opatření; případně v souladu se zákonem upuštěno od potrestání apod.). Právo na obhajobu je důležitým předpokladem zjištění skutkového stavu věci, němž nejsou důvodné pochybnosti, a vydání zákonného a spravedlivého rozhodnutí. Pokud vznikne v mezidobí důvod nutné obhajoby ve smyslu 36 a obžalovaný si obhájce ve stanovené lhůtě nezvolí, musí mu být v rámci přípravy hlavního líčení obhájce neprodleně ustanoven opatřením podle 39 odst. 1 ( 38 odst. 1). - Zásada oficiality a zásada vyhledávací Předseda senátu (samosoudce) na základě zásady oficiality při přípravě hlavního líčení, ale i v průběhu vlastního hlavního líčení musí z vlastní iniciativy učinit vše pro naplnění účelu

19 trestního řízení v každé projednávané věci. Jakmile jsou dány zákonné podmínky pro provedení určitého procesního úkonu, např. nařízení hlavního líčení, je předseda senátu (samosoudce) povinen bez průtahů a co nejrychleji takový úkon provést ( i lhůty v 181 odst. 3) a nemůže od něho upustit např. pro neúčelnost nebo proto, že si jeho provedení účastníci procesu nepřejí. Zásada vyhledávací konkretizuje zásadu oficiality v hlavním líčení, zejména pokud jde o důkazní řízení. Z této zásady vyplývá, že soud má povinnost důkazní iniciativy. Tj. povinnost zajistit provádění důkazů stranami obžaloby a obhajoby, včetně případného jím provedeného doplnění dokazování ex officio, nezávisle na návrzích a stanoviscích stran, které se však jinak aktivně v hlavním líčení na dokazování podílejí a v převážné většině ho i mají provádět ( 2 odst. 5, 180 odst. 3, 181, 203, 214 a 215). - Zásada rychlého procesu a zásada přiměřenosti Požadavek co nejrychlejšího projednání trestních věcí, který je v 2 odst. 4 spojen se zásadou oficiality, nesmí být uplatňován na úkor řádného objasnění věci. Na druhé straně je však provedení hlavního líčení v souladu s tímto požadavkem významnou zárukou správného a spravedlivého rozhodnutí, neboť neodůvodněné průtahy v řízení a celková délka procesu negativně ovlivňují množství a kvalitu důkazů. Hlavní líčení má být nařízeno v řízení před okresním soudem do tří týdnů a v řízení před krajským soudem do tří měsíců od podání obžaloby (srov. 181 odst.3). Rychlost řízení je zajištěna celkovou úpravou hlavního líčení. Předseda senátu (samosoudce) má podle 203 odst. 2 dbát o to, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Zabránit průtahům mají i další ustanovení trestního řádu, např. 196 odst. 2, 219 odst. 1 atd. Také v hlavním líčení platí zásada přiměřenosti (zdrženlivosti) upravená v 2 odst. 4, která je blíže rozvedena pro způsob provádění hlavního líčení v 52, podle něhož je třeba při provádění úkonů trestního řízení, tedy i hlavního líčení, šetřit osobnosti osob na úkonech zúčastněných a jejich Ústavou zaručených práv, kdy Ústavou se myslí i Listina základních práv a svobod a v širším smyslu i mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Do těchto práv osob na úkonech zúčastněných je možné zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Tato zásada se tedy vztahuje nejen na obžalovaného, ale i na poškozené, svědky, znalce, zúčastněné osoby atd. V souladu s tím zákon o soudnictví ve věcech mládeže

20 zdůrazňuje, že v průběhu celého hlavního líčení dbá předseda senátu ochrany zájmů mladistvého obžalovaného a zájmů poškozeného ( 64 odst. 4 ZSM). - Zásada obžalovací Zásada obžalovací se v hlavním líčení projevuje především v tom, že se koná na základě obžaloby (návrhu na potrestání), kterou podává a před soudem zastupuje státní zástupce. Zásada obžalovací zásadním způsobem ovlivňuje též charakter soudního řízení, zejména provádění dokazování, ve kterém, ač je řízeno soudem, mají aktivní roli strany, které významně zasahují do průběhu dokazování. Proto při dokazování v hlavním líčení státní zástupce podle 180 odst. 3 nejen navrhuje provedení důkazů, které nebyly navrženy již v obžalobě a potřeba je provést vznikla v průběhu řízení před soudem, ale zpravidla provádí se souhlasem nebo na výzvu předsedy senátu důkazy ( 203, 215 odst. 2), které podporují obžalobu, což je důsledkem provedení zásady, že státní zástupce je v řízení před soudem povinen dokazovat vinu obžalovaného. Proti obžalobě se obhajuje obžalovaný, příp. zastoupený obhájcem, který má právo ve stejném rozsahu jako státní zástupce se souhlasem předsedy senátu provádět důkazy ( 215 odst. 2) ve prospěch obhajoby, a jejich spor rozhoduje nezávislý a nestranný soud, který zároveň prostřednictvím předsedy senátu (samosoudce) jednání řídí. Soud pak je obžalobou vázán z hlediska obsahu a rozsahu projednání věci v hlavním líčení, neboť může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (nemo index sine autore 220 odst. 1). Právním posouzením skutku v obžalobě však není soud vázán ( 220 odst. 3). Státní zástupce může vzít obžalobu (návrh na potrestání) zpět až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě; po zahájení hlavního líčení však tak může učinit jen se souhlasem obžalovaného. Zpětvzetím obžaloby (návrhu na potrestání) se věc vrací do přípravného řízení ( 182). Dispoziční právo státního zástupce je omezeno v tom směru, že při hlavním líčení nemá právo rozšířit obžalobu o nový skutek. Ukazují-li výsledky hlavního líčení, že se obžalovaný dopustil ještě dalšího skutku, který je trestným činem, a žádá-li státní zástupce o vrácení věci vzhledem k potřebě společného projednání, soud vrátí věc státnímu zástupce k došetření ( 221 odst. 2). Pro vrácení věci platí ustanovení Zásada presumpce neviny Tato zásada vyjadřuje požadavek, aby vina obžalovaného byla úplně a nepochybně prokázána. Proto ji musí mít předseda senátu (samosoudce) při studiu spisu a přípravě

21 hlavního líčení vždy na paměti a vyvarovat se toho, aby si již jen na podkladě obžaloby a důkazů obsažených ve spise vytvořil zásadní názor na vinu či nevinu obžalovaného. Přitom musí počítat i s tím, že obžalovaný se svým obhájcem mohou přijít s novými verzemi týkajícími se žalovaného skutku a novými důkazy tyto jejich verze podporujícími. S návrhy na nové, dosud neprovedené důkazy, může přijít i státní zástupce. I tyto možnosti musí předseda senátu (samosoudce) zvažovat z hlediska, které svědky (příp. i nenavrhované k osobnímu výslechu) k hlavnímu líčení předvolá, na jaké skutečnosti jejich výslech v hlavním líčení zaměří, a které další důkazy příp. opatří a provede tak, aby vyloučil možné pochybnosti o vině, ale případně i nevině obžalovaného. Ze zásady presumpce neviny vyplývá i požadavek na předsedu senátu (samosoudce) a přísedící, aby bez ohledu na své poznatky, které získali ze spisu, vystupovali vůči obžalovanému nestranně a nezaujatě. Proto musí předseda senátu (samosoudce) poučit obžalovaného na počátku dokazování v hlavním líčení před jeho výslechem o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění ( 33 odst. 3, 207 odst. 1), má povinnost vést dokazování tak, aby okolnosti svědčící v jeho prospěch, a to i v případě, že obžalovaný je zcela pasivní, byly náležitě objasněny, neboť je povinen zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu nezbytném pro příslušné rozhodnutí (srov. 2odst. 5) musí přezkoumávat pečlivě obhajobu a jím navrhované důkazy (srov. 125) apod. Poskytování informací o trestním řízení je ve smyslu 8a odst. 1 omezeno nejen z hlediska objasnění skutečností důležitých pro posouzení věci, ale i s přihlédnutím k presumpci neviny. Proto musí předseda senátu (samosoudce) při informování veřejnosti prostřednictvím sdělovacích prostředků odmítnout poskytnutí takových informací, které by mohly vést k předčasnému závěru o vině obžalovaného. Odsuzující rozsudek může být vynesen, až když byly odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obžalovaného. Není-li vina plně prokázána, musí být obžalovaný zproštěn obžaloby [srov. zejména 226 písm. a),c)]. Nedokázaná vina má pak stejný význam jako dokázaná nevina. Aby na obžalovaného mohlo být pohlíženo jako na vinného určitým trestným činem, musí odsuzující rozsudek nabýt první moci. - Zásada ústnosti a zásada bezprostřednosti Zásada ústnosti záleží v tom, že soud rozhoduje na základě ústně provedených důkazů a ústních přednesů stran. Proto soud v hlavním líčení řídí jednání ústně, má ústní styk se stranami a ostatními účastníky procesu, ústně vyhlašuje rozsudek i jiná rozhodnutí jím učiněná. Obžalovaní, svědci a znalci zásadně vypovídají v hlavním líčení ústně, listiny,

22 kterými se u soudu provádí důkaz, musí být přečteny. Ústním provedením soudního procesu se vytvářejí optimální předpoklady pro zjištění skutkového stavu věci a pro naplnění zásady bezprostřednosti, neboť soud rozhoduje na základě důkazů před ním provedených a je veden k tomu, aby čerpal důkazy z pramene nejbližšího zjišťovaným skutkovým okolnostem případu. Proto musí předseda senátu (samosoudce) již při přípravě hlavního líčení mít na paměti, že osobní přítomnost obžalovaného a svědků v hlavním líčení umožňuje soudu bezprostředně odstranit nejasnosti a rozpory v jejich výpovědích s pomocí ostatních účastníků trestního řízení (srov. 215). Při úvaze o tom, které svědky, popř. znalce, je třeba předvolat k hlavnímu líčení, přihlédne zvláště k významu a důležitosti jednotlivých důkazů z hlediska objasnění věci a z hlediska bezprostřednosti jejich vypovídající hodnoty, dále k důkazním návrhům, uvedeným v obžalobě, popř. k důkazním návrhům obžalovaného a jeho obhájce, a to i pokud jde o jejich návrhy, aby jim bylo umožnění takové důkazy provést ve smyslu 215 odst. 2,3. Pokud soud nepovažuje osobní výslech některých svědků nebo znalců za potřebný, musí se řídit 221 odst. 1,5 a zabývat se tím, zda státní zástupce a obžalovaný budou s takovým postupem souhlasit. Jde-li o přečtení protokolu o svědecké výpovědi osoby mladší než patnáct let, která je i v době hlavního líčení stále mladší patnáct let, ustanovení 211 odst. 1 až 3 se neuplatní a takovou výpověď lze přečíst i bez splnění zde uvedených podmínek, protože v tomto případě se uplatní speciální ustanovení 102 odst. 2 věta druhá. Protokol o výpovědi svědka lze číst bez jakýchkoli dalších podmínek v případech, kdy jeho osobní výslech je uskutečnitelný proto, že svědek zemřel nebo se stal nezvěstným, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelný anebo onemocněl chorobou, která natrvalo nebo pro dohlednou dobu znemožňuje jeho výslech ( 211 odst. 2 písm. a), anebo šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle 158a ( 211 odst. 2 písm. b). Ve všech případech, kdy dosud uvažuje o možnosti provedení svědeckého důkazu přečtením protokolu o výpovědi svědka, musí dbát o to, aby šlo skutečně o protokol o výpovědi svědka, nikoli o úřední záznam (srov. 158 odst. 3, 5 a 8). Z povahy věci pak plyne, že dřívější výslech svědka nesmí vykazovat takové vady, které ho činí v řízení nepoužitelným. Protokol o výpovědi svědka, který má podle 100 odst. 1, 2 právo odepřít výpověď, lze u hlavního líčení přečíst jen za předpokladu, že před výslechem, jehož se protokol týká, byl svědek o svém právu řádně poučen a výslovně prohlásil, že ho nepoužívá, přičemž obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit a výslech, který má být přečten, byl proveden způsobem odpovídajícím trestnímu řádu ( 211 odst. 4)