Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství Možné ovlivnění populací vybraných druhů členovců při jejich komerčním využití v potravě člověka Diplomová práce Vedoucí práce: Ing. Marie Borkovcová, Ph.D. Vypracovala: Martina Bednářová Brno 2007

2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Možné ovlivnění populací vybraných druhů členovců při jejich komerčním využití v potravě člověka vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. dne. podpis diplomanta.

3 PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucí diplomové práce Ing. Marii Borkovcové, Ph.D. za zajištění odborného zázemí a ochotu, s níž poskytovala konzultace. Děkuji také Doc. Ing. Jiřímu Pallovi, CSc. za cenné připomínky a rady, které přispěly ke zvýšení kvality práce.

4 ABSTRAKT Název diplomové práce: Možné ovlivnění populací vybraných druhů členovců při jejich komerčním využití v potravě člověka Autor: Martina Bednářová Cílem diplomové práce bylo zjistit, zda sběr členovců ve volné přírodě za účelem následného využití v potravě může ovlivnit stabilitu jejich populací. Práce je zaměřena na zástupce rovnokřídlých, protože z hlediska entomofágie patří k nejčastěji využívaným druhům. Výzkum probíhal v letech na dvou lokalitách na Moravě. Odchyt byl prováděn od dubna do října ve čtrnáctidenních intervalech. Po každém odchytu bylo provedeno určení druhového spektra a početnosti a byly stanoveny základní ekologické indexy. Výsledky naznačují, že případný mírný a řízený sběr by nemusel mít vliv na populace rovnokřídlých, neboť druhová diverzita zachycených rovnokřídlých se po dobu sledování nezměnila a rozdíly ekologických indexů byly minimální. Vzhledem k tomu, že předkládaná práce je prioritním zpracováním daného tématu nejen v České republice, ale také v Evropě, kde se dosud z důvodů nadbytku potravinových zdrojů o podobném využití hmyzu neuvažovalo, je do budoucna nutné provádět další výzkum možností využití alternativních potravinových zdrojů za současného zachování biodiverzity krajiny. Klíčová slova: členovci, rovnokřídlí, ekologie, entomofágie

5 ABSTRACT Title: Possible affection of populations of certain species of Arthropods by their commercial use as human food. Author: Martina Bednářová The aim of this work was to find out, whether gathering arthropods in nature in order to use them as food, could affect stability of their populations. We focused on Orthoptera, because they are among the groups most often used for entomophagy. Research took place during the years on two localities in Moravia. Insects were gathered from April to October fortnightly. After each catching main ecological indexes were set. Results indicate that moderate and controlled collecting does not necessarily have to have an influence on arthropods populations, because diversity of Orthoptera species did not change and differences between ecological indexes were minimal. Considering the fact, that this is primary work concerning this topic not only in Czech Republic, but also in Europe, where such use of insect was not impeached due to plenty of other food resources, it is necessary to carry on further research, aimed on possibilities of sustainable use of alternative food resources. Keywords: Arthropods, Orthoptera, ecology, entomophagy

6 OBSAH 1 ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Charakteristika řádu rovnokřídlí (Orthoptera) podřád: Kobylky (Ensifera) podřád: Saranče (Caelifera) Ekologické aspekty Využití hmyzu v entomofágii Amerika Asie Austrálie Afrika Evropa MATERIÁL A METODIKA Popis zájmového území Biozahrada v obci Postřelmov, okr. Šumperk Biozahrada v obci Drásov, okr. Brno-venkov Metodika sběru bezobratlých Index dominance Index druhové diverzity Ekvitabilita Abundance VÝSLEDKY Druhové spektrum Vyhodnocení ekologických indexů Index druhové diverzity Ekvitabilita Dominance DISKUSE ZÁVĚR SEZNAM LITERATURY SEZNAM TABULEK...52

7 1 ÚVOD Tato diplomová práce byla zaměřena na zjištění možnosti, případně rozsahu antropického ovlivnění druhové diverzity a abundance některých druhů členovců (Arthropoda) sběrem za účelem konzumace. Ve světě je doposud této problematice věnována relativně malá pozornost, přestože konzumace hmyzu je i navzdory zarytému negativistickému postoji západu den ode dne populárnější. Studie orientované na důsledky činnosti člověka se zaměřují zpravidla na dopady na přírodu/ekosystémy/biotopy/lokality obecně a na jiné skupiny živočichů (např. obojživelníky). Relativně malý počet prací, které se věnují přímo členovcům a hmyzu, sleduje zpravidla vliv hospodaření lidí na pastvinách, tedy činnost, která nemá primárně za cíl odebírat hmyz z krajiny, ale kde je jeho úbytek vnímán až jako sekundární negativní důsledek lidské činnosti. Proto jsme považovali za zajímavé zabývat se touto problematikou. 7

8 2 CÍL PRÁCE 1. zpracovat morfologii a bionomii rovnokřídlých 2. provádět sběr jedinců na vybraných lokalitách 3. průběžně sledovat hodnoty základních ekologických ukazatelů 4. z takto získaných informací vyvodit závěry týkající se možného ovlivnění populací rovnokřídlých 8

9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Charakteristika řádu rovnokřídlí (Orthoptera) Orthoptera, hmyz rovnokřídlý, je velmi početný řád hmyzu (Obenberger, 1955), do nějž patří kobylky, saranče, krtonožky a cvrčci. Jedná se o středně velký až velký hmyz (12 45 mm), několik druhů je však i menších (Krejča a Korbel, 1997). Zástupci tohoto řádu jsou většinou zbarvení zelenavého, olivového, hnědavého, okrového, někdy i červeného. Dospělý hmyz je zpravidla okřídlený nebo nese zbytky zakrnělých křídel. Bezkřídlé druhy se vyskytují velmi zřídka (Obenberger, 1955). Odlišnosti ve způsobu života mají za následek zřetelně patrné rozdíly v tvarech těla. Kobylky a saranče, které se zdržují většinou v nízkém vegetačním porostu, mají štíhlé a z boku zploštělé tělo, které jim umožňuje pohyb v husté vegetaci. Cvrčci, kteří žijí zpravidla v děrách v zemi, mají tělo válcovité. Rovnokřídlí jsou ve většině případů velmi dobře přizpůsobeni prostředí i zbarvením (Krejča a Korbel, 1997). Tři páry nohou (Obenberger, 1955) jsou dobře vyvinuté, zadní pár má ztluštělá stehna a prodloužené holeně, což rovnokřídlým umožňuje dobře skákat. Kousací ústní ústrojí se silnými kusadly umožňuje dobře kousat potravu. Složené oči, které najdeme na bocích v horní části hlavy, jsou relativně velké. Mnohočlánková tykadla jsou velmi dlouhá, zvláště v případě kobylek kobylek. Křídla jsou hustě protkaná žilkami. Přední pár křídel je kožovitý, více sklerotizovaný a plní ochrannou funkci, druhý pár je blanitý se širokým análním polem (Krejča a Korbel, 1997). Samičky kobylek a cvrčků mají dlouhé kladélko, kterým si upravují prostor pro kladení vajíček, saranče mají kladélko krátké. Vývoj probíhá proměnou nedokonalou (Obenberger, 1955). Z vajíčka se líhne malá larva, která tvarem těla připomíná dospělý hmyz. Několikrát se svléká, postupně jí dorůstají křídla a vyvinou se pohlavní orgány. Ve středoevropských podmínkách dospívají rovnokřídlí začátkem léta a do podzimu je nalezneme na výslunných loukách, stepích a lesostepích (Krejča a Korbel, 1997) Charakteristickým znakem rovnokřídlých jsou zvukotvorné orgány, které se vyvinuly u samečků. Kobylky a cvrčci vydávají známé cvrkavé zvuky, čili stridulují. Tyto zvuky vznikají třením základů křídel a jsou zachycovány sluchovým orgánem v podobě oválného okénka nebo štěrbiny na holeních předních nohou. Některé saranče vydávají 9

10 cvrkavé zvuky třením zoubků holení o žilky na okraji předních křídel, jiné třením vnitřní strany stehna o zvláštní plošku na bocích zadečku. Zástupci tohoto řádu osídlili nejrůznější biotopy. Kobylky a saranče najdeme na slunných loukách a obecně sušších stanovištích. Cvrčkové dávají přednost vlhčímu prostředí, např. pacvrček písečný žije na březích vod. Krtonožkovití se přizpůsobili životu pod povrchem půdy. Přirozenými nepřáteli rovnokřídlých jsou zejména hmyzožraví plazi, ptáci a savci. V tropických oblastech je jejich přirozeným nepřítelem i člověk, primitivní kmeny je zde sbírají kvůli obživě (Krejča a Korbel, 1997). Z hlediska ekologického lze téměř všechny naše druhy považovat za významné bioindikátory a z větší části za ohrožené zástupce entomofauny s nezastupitelným místem v potravních řetězcích většiny suchozemských ekosystémů (Kočárek a kol., 2005). Zákonem chráněná je však na našem území pouze kobylka sága, jakožto druh kriticky ohrožený (Bezděčka, 1997). 10

11 3.1.1 podřád: Kobylky (Ensifera) Jedná se o středně až velmi velký hmyz, který dosahuje délky až 2 cm (Obenberger, 1955). Tělo je ze stran mírně zploštělé. Zadní stehna končetin jsou mohutná a umožňují tak pohyb skokem. Zadeček je pevně srostlý s hrudí (Zahradník a Severa, 2004). Charakteristickým znakem kobylek jsou dlouhá tykadla, která jsou minimálně stejně dlouhá jako tělo a často i mnohokrát delší. Bubínky sluchového ústrojí jsou umístěny na holeních předních nohou a cvrčivý zpěv vydávají třením křídel (Reichholf a Steinbach, 2003). Zpravidla mají dva páry navzájem značně rozdílných křídel. U některých druhů došlo k jejich zkrácení, někdy mohou křídla scházet úplně (Zahradník a Severa, 2004). Kobylky se svému okolí přizpůsobují barvou i tvarem, a tak se dobře maskují: druhy žijící v trávě jsou zelené, hnědě zbarvené najdeme na poli nebo u cesty (Dmitrijev, 1987). Zelenou barvu absorbují z chlorofylu obsaženého v listoví, jímž se živí (Imes, 1997). Spektrum potravy je u kobylek široké. Některé druhy jsou býložravé (Zahradník a Severa, 2004), jiné všežravé, další se živí organickými zbytky (Bezděčka, 1997). Většina kobylek je však dravá (Krejča a Korbel, 1997). Kořistí bývají nejčastěji saranče a jiné druhy kobylek, larvy hmyzu, pavoukovci a mšice (Kočárek a kol., 2005). Kobylky však nepohrdnou ani mouchami, larvami brouků a motýly (Bezděčka, 1997). Samice mají dlouhé kladélko, kterým kladou vajíčka zpravidla jednotlivě buď do rostliny nebo do země. Štěrbinku v rostlině, vzniklou vniknutím kladélka, zalepí. První larvy se líhnou velmi brzy, několikrát (nejčastěji 5 až 6krát) se svlékají, přičemž jsou víc a víc podobnější dospělci (Zahradník a Severa, 2004). Kobylky najdeme v mnoha různých biotopech osídlily vlhké i suché louky, stepi i lesy, některé druhy kobylek najdeme i v korunách stromů. Mnoho druhů vylézá na vegetaci a je aktivní v noci (Bezděčka, 1997). Některé druhy (většina cvrčků Grylloidea) se pohybují přímo po povrchu půdy. Krtonožky (Gryllotalpidae) žijí v podzemních chodbách (Kočárek a kol., 2005). Kobylky jsou zpravidla teplomilné, období jejich hlavního výskytu je od vrcholného léta až do časného podzimu (Zahradník a Severa, 2004). Samci kobylek a jen zřídkakdy také samice, jsou obdařeni schopností stridulace. Známé zvuky vznikají nejčastěji vodorovným třením bazálních částí předních křídel. Kobylky je registrují svými nesmírně citlivými párovými sluchovými orgány, umístěnými 11

12 v bazální části předních holení (Zahradník a Severa, 2004). Vydávané tóny jsou daleko slyšitelné a samci mohou stridulovat i několik hodin. Samice reagují na jejich stridulaci ze vzdálenosti několika metrů. Stridulace některých druhů může být pomůckou při jejich rozpoznávání. (Zahradník a Severa, 2004). Kobylky jsou rozšířeny téměř ve všech zoogeografických oblastech, nejvíce jich však nalezneme v tropech (Zahradník a Severa, 2004). Na vhodných lučních a stepních biotopech jsou kobylky a cvrčci velmi početní i v České republice. V České republice žije 40 druhů kobylek, 7 druhů cvrčků, dále pak cvrčík mravenčí, cvrčivec révový a krtonožka obecná (Bezděčka, 1997). Kobylky jako taxonomická skupina mají kladný význam zejména v zemědělství a zahradnictví, neboť likvidují velké množství škodlivého hmyzu (Zahradník a Severa, 2004) čeleď: Phaneropteridae: Kobylka horská (Isophya pyrenaea) Velikost mm. Má zakrnělá křídla. Vyskytuje se v horách na travnatých stanovištích od června do září. Zdržuje se na bylinách a nízkých keřích na okraji lesů, lesních cestách a průsecích. Ozývá se jemným cvrkotem. Rozšířena je ve střední a jihovýchodní Evropě (Krejča a Korbel, 1997). Kobylka křídlatá (Phaneroptera falcata) Velikost mm. Imaga se vyskytují od července do října. Živí se většinou rostlinnou potravou, zejména měkkými listy a květy. Žije na teplých, výslunných stepních loučkách a pastvinách (Krejča a Korbel, 1997), okrajích listnatých lesů, mezích, v zahradách apod., na keřích a vyšších bylinách (Kočárek a kol., 2005). Kobylka (Isophya kraussii) Velikost16 26 mm. Základní zbarvení je světle zelené. Jedná se o středoevropský, značně proměnlivý druh. Po celém území ČR je lokálně hojná. Obývá křoviny a vyšší byliny (Kočárek a kol., 2005). 12

13 Kobylka smrková (Barbitistes constrictus) Velikost mm. Imaga lze nalézt od července do září. Vyskytuje se v lesních oblastech. Je to noční a za soumraku aktivní hmyz, který žije na jehličnatých, ale i na listnatých stromech. Místy je hojná (Krejča a Korbel, 1997). Kobylka zavalitá (Polysarcus denticauda) Velikost 27, 5 40 mm. Imaga se objevují od června do září. Je většinou zeleně zbarvená. Vyskytuje se v horských oblastech na loukách a volných travnatých plochách. Živí se rostlinnou potravou (Krejča a Korbel, 1997). V ČR se vyskytuje místy dost hojně na horských pastvinách, loukách a jiných volných travnatých plochách (Anděra, 2003) čeleď: Krtonožkovití - Gryllotalpidae: Krtonožka obecná (Gryllotalpa gryllotalpa) Velikost mm. Vyskytuje se od ledna až do prosince. Je pokryta hustými chlupy a má ohromné přední nohy jako krtek. Protáhlým tvarem těla a hrabavýma předníma nohama je dobře přizpůsobena životu v zemi. Je všežravá, v zemi ožírá kořínky rostlin a živí se i larvami hmyzu. Rozšířena je od nížin po horské oblasti (Krejča a Korbel, 1997) čeleď: Conocephalidae: Kobylka (Conocephalus dorsalis) Velikost mm (Krejča a Korbel, 1997). Válcovitá kobylka menší velikosti se zkrácenými křídly, které jí neumožňují létat. Jedná se o vlhkomilný druh (Reichholf- Riehmová, 1997). Žije zejména na březích vod, na pobřežním rostlinstvu, nejčastěji v rákosí. Vyskytuje se od července do října. Živí se rostlinnou i živočišnou potravou. Je rozšířena v celé střední Evropě (Krejča a Korbel, 1997). 13

14 čeleď: Meconematidae: Kobylka dubová (Meconema thalassinum) Velikost mm. Imaga se vyskytují od července do října. Často se vyskytuje na stromech v blízkosti měst a vesnic, v alejích i v zahradách a na hřbitovech. Živí se většinou živočišnou potravou, např. housenkami (Krejča a Korbel, 1997), příležitostně okusuje i listy stromů (Anděra, 2003). Přezimují vajíčka. Jedná se o evropský druh, který je hojný po celém území ČR v nížinách a pahorkatinách (Kočárek a kol., 2005) čeleď: Kobylkovití - Tettigoniidae: Kobylka hnědá (Decticus verrucivorus) Velikost mm. Imaga se vyskytují od července do září (Krejča a Korbel, 1997). Žije ve vrchovinách i horách, zhruba do 1000 m.n.m. obvykle na vlhkých loukách, pastvinách, ojediněle i na travních plochách na okrajích lesů (Krejča a Korbel, 1997). Polovina její potravy sestává ze živočišné složky, druhou polovinu tvoří rostlinný materiál (Rietschel, 2003). Kobylka cvrčivá (Tettigonia cantans) Velikost mm (Anděra, 2003). Vyskytuje se většinou v horských oblastech, kde se zdržuje na pasekách a na polích. Vyhledává i vlhčí místa, například v dolinách u potoků. Vyskytuje se od července do října. Samečkové cvrčí. Larvy žijí na vlhčích loukách, na obilných a bramborových polích (Krejča a Korbel, 1997). Kobylka zelená (Tettigonia viridissima) Velikost mm. Vyskytuje se od července do října v teplých oblastech (Krejča a Korbel, 1997). Jde o hojnou a široce rozšířenou kobylku nižších poloh, kde žije na lukách a polích zkulturnělé krajiny, na okrajích lesů, v zahradách a parcích (Rietschel, 2003). Je masožravá, živí se zejména mšicemi. Rozšířena je v celé Evropě i mimo Evropu (Krejča a Korbel, 1997). 14

15 Kobylka luční (Roeseliana roeselii) Velikost mm. Žije od července do září na vlhkých loukách v blízkosti vod, např. na březích močálů, rybníků a u vodních příkopů. Vyskytuje se v celé střední Evropě (Krejča a Korbel, 1997). Dává přednost loukám s vysokou vegetací, úhorům apod. Živí se drobným hmyzem a ožvykuje měkké tkáně travin i bylin. Dle Anděry (2003) je to jeden z našich nejhojnějších druhů menší velikosti. Kobylka šedá (Pholidoptera griseoaptera) Velikost mm. Dospělci se vyskytují od července do října. Žije na okrajích lesů, v travnatém a křovinatém podrostu (Krejča a Korbel, 1997) na lesních světlinách, pasekách, někdy vyhledává i smetiště, nebo zanedbané suché pastviny či stráně. Dospělí jedinci jsou čilí ve dne i v noci a loví všechny možné druhy hmyzu, zejména mšice a mouchy, ale požírají i rostliny (Gerstmeier, 2004). Místy je hojná (Krejča a Korbel, 1997). V ČR se vyskytuje od nížin do hor (Kočárek a kol., 2005) čeleď: Koníkovití - Rhaphidophoridae: Koník skleníkový (Tachycines asynamorus) Velikost až 19 mm (Krejča a Korbel, 1997). Je to špinavě žlutohnědý, hnědě skvrnitý bezkřídlý koník s dlouhýma nohama (Reichholf-Riehmová, 1997). Nejčastěji se vyskytuje ve sklenících botanických zahrad. V letním období se může vyskytovat dočasně i ve volné přírodě, odkud se na zimu stěhuje do skleníků. Živí se rostlinnou i živočišnou potravou, údajně i mšicemi (Krejča a Korbel, 1997) čeleď: Cvrčkovití - Gryllidae: Cvrček polní (Gryllus campestris) Velikost mm (Krejča a Korbel, 1997). Povrch těla je lesklý, na bázi křídel je žlutá skvrna. Zadní holeně nesou řadu silných trnů. Žije v bezlesých biotopech (Křístek a Urban, 2004) na mezích, travnatých stráních a sušších loukách (Krejča a Korbel, 1997). Živí se živočišnou i rostlinnou potravou (Zahradník a Severa, 2004). Larvy přezimují. Je rozšířen po celém území střední Evropy. Místy je hojný (Krejča a Korbel, 1997). 15

16 Cvrček domácí (Acheta domestica) Velikost mm (Krejča a Korbel, 1997). Jde o druh druhotně rozšířený po celém světě. Je vázaný na obydlí s ústředním vytápěním, ale vyskytuje se také na smetištích. Cvrček domácí vyžaduje pro svůj tropický původ teploty kolem 32 C a zároveň vysokou vlhkost vzduchu. Je to noční hmyz, který se ve dne ukrývá v dírách a štěrbinách. Ve střední Evropě je široce rozšířen (Reichholf a Steinbach, 2003). Je všežravý, k jeho potravě patří rozmanité zbytky rostlinného i živočišného původu (Zahradník a Severa, 2004). 16

17 3.1.2 podřád: Saranče (Caelifera) Zástupci tohoto podřádu mají ze stran zploštělé tělo a jsou většinou hnědí, hnědozelení až zelenaví (Zahradník a Severa, 2004). Druhy dosahují velikostí od pouhých několika milimetrů (např. rod Tetrix) až po 6 centimetrů (Locusta migratoria) (Zahradník a Severa, 2004). Zpravidla se zdržují v trávě a v nízké vegetaci, některé na křovinách a také na stromech. Od kobylek je rozpoznáme tak, že mají krátká tykadla, sluchové orgány leží na prvním zadečkovém článku, samice mají krátké kladélko, které může i zcela chybět a samci vydávají zvuk třením stehen zadních nohou o první pár zpevněných křídel nebo o zadeček (Reichholf a Steinbach, 2003). Kousací ústní ústrojí je mohutné. Křídla jsou ve většině případů vyvinuta, avšak mezi sarančemi najdeme i druhy krátkokřídlé (brachypterní) (Zahradník a Severa, 2004). Redukce křídel se u nich vyskytuje dokonce častěji než u kobylek (Křístek a Urban, 2004). Vyvstávající žilky krovek umožňují vyluzovat velmi dobře slyšitelnou stridulaci. Saranče vydávají i další, i když méně výrazné zvuky také jinými způsoby, například při letu (Psophus stridulus). Saranče se zpravidla pohybují pomalou chůzí pomocí všech párů končetin. Avšak pokud vycítí nebezpečí, dovedou uprchnout velmi dlouhým skokem. V krajním případě odlétají. Druhy žijící na našem území však létají jen na krátké vzdálenosti. Právě tyto krátké cesty vzduchem ovšem nabízejí příležitost prohlédnout si barevná spodní křídla některých druhů (Zahradník a Severa, 2004). Saranče jsou povětšinou teplomilné (Zahradník a Severa, 2004) a světlomilné (Křístek a Urban, 2004). Obývají nejčastěji otevřené prostory, čili louky, stepi, okraj lesa, paseky i zahrady, zvláště v nížinách. Některé žijí i ve vyšších polohách. Nejčilejší jsou za slunečných dnů a při optimální teplotě alespoň 20 C. Největší počet sarančí v přírodě nalezneme v létě a v časném podzimu, kdy jejich stridulace ozvučí celou krajinu. Většina druhů klade více vajíček najednou mělce do země. Samice vrcholem zadečku vyhloubí jamku a její zadeček se při této činnosti znatelně protahuje. Čerstvě vylíhlé primární larvy vylézají ze země a ihned prochází prvním svlékáním. Během larválního života se svlékají pětkrát až šestkrát a starší larvy se víc a víc podobají dospělým jedincům. Většina druhů přezimuje ve stadiu vajíček, jen marše (Tetrix) přezimují jako larvy nebo dospělci (Zahradník a Severa, 2004). 17

18 Saranče jsou vesměs býložravci (Obenberger, 1955), jsou schopné zkonzumovat i tvrdá rostlinná pletiva, která rozkoušou silnými kusadly (Zahradník a Severa, 2004). Na celém světě je známo přibližně druhů, u nás jich žije asi 40 (Zahradník a Severa, 2004). Podle Bezděčky (1997) žijí v ČR 2 druhy pacvrčků, 7 druhů marší a přes 50 druhů sarančí čeleď: Maršovití - Tetrigidae: Marše (Tetrix tenuicornis) Velikost až 12,8 mm. Stridulační i tympanální (sluchové) orgány chybějí, marše tedy necvrčí jako ostatní saranče. V nížinách a pahorkatinách se vyskytuje především na suchých, ale i na vlhčích místech. V ČR je hojná po celém území (Kočárek a kol., 2005). Marše obecná (Tetrix subulata) Velikost mm (Krejča a Korbel, 1997). Dospělce lze spatřit od brzkého jara až do října. Přezimují dospělci, nebo již dorostlé nymfy (Reichholf-Riehmová, 1997). Žije na vlhkých loukách v blízkosti vod, ale i ve světlých lesích na sušších loukách. Místy je hojná. (Krejča a Korbel, 1997). Tato saranče se živí především řasami, mechy a lišejníky, avšak též houbami, zahnívajícími částmi rostlin apod. Vyznačuje se velkou proměnlivostí barev i tvarů. U nás je marše obecná k vidění po celý rok (Rietschel, 2003). Marše (Tetrix undulata) Velikost až 11,8 mm. Preferuje vlhká místa, velice často kolem drobných kaluží, zalétává však i na suchá stanoviště. Živí se rostlinami z čeledi lipnicovitých. V České republice je velmi hojná (Kočárek a kol., 2005) čeleď: Sarančovití - Acrididae: Saranče pěší (Podisma pedestris) Velikost mm. Žije na lesních a horských loukách, pasekách a světlinách. Dospělci se vyskytují od června do října. Při přemnožení může ožíráním listů poškozovat listnaté stromy a keře (Krejča a Korbel, 1997). 18

19 Saranče proměnlivá (Gomphocerippus rufus) Velikost mm. Jejím poznávacím znakem jsou tykadla s bílým zakončením. Tento středně suchomilný druh je v ČR lokálně hojný. Žije na loukách a v řídkých lesích (Kočárek a kol., 2005). Saranče horská (Miramella alpina) Velikost mm. Žije většinou v horských oblastech od června do září. Živí se zejména trávou, mechem a lišejníky. Rozšířena je v západní, střední a východní Evropě. Při přemnožení se stává škůdcem (Krejča a Korbel, 1997). Saranče vlašská (Calliptamus italicus) Velikost 15,5 34 mm. Žije v teplých oblastech na polích a úhorech. Imago se vyskytuje od července do září. Místy je hojná a v jižní Evropě dochází občas k jejímu přemnožení (Krejča a Korbel, 1997). Saranče vrzavá (Psophus stridulus) Velikost mm. Imago se vyskytuje od června do října. Nápadná je krvavě červenými zadními křídly, patrnými při vzlétnutí. Žije na teplých výslunných a suchých horských loukách a stráních (Krejča a Korbel, 1997). V ČR v současnosti ubývá (Kočárek a kol., 2005). Saranče modrokřídlá (Oedipoda caerulescens) Velikost mm. Vyskytuje se v oblastech s nízkou vegetací. Nápadná je bledě modrými zadními křídly s tmavou páskou, viditelnou při vzlétnutí. Je to xerofilní druh, žije na suchých, teplých stanovištích, většinou v kamenolomech, na písčitých místech. Imago se vyskytuje od července do září. Rozšířena je v celé střední Evropě, místy je hojná (Krejča a Korbel, 1997). 19

20 Saranče červenokřídlá (Oedipoda germanica) Velikost mm. Obývá vyprahlé, velmi suché a řídce porostlé lokality, většinou na písčité půdě, vřesoviště a staré štěrkovny. Je vzácná. Živí se trávami. Severní hranice areálu probíhá přes Německo a Čechy (Reichholf-Riehmová, 1997). Imaga se vyskytují od července do října (Reichholf a Steinbach, 2003). V ČR se vyskytuje pouze na stepních a lesostepních lokalitách v Čechách (Anděra, 2003). Saranče (Sphingonotus caerulans) Velikost mm. Vyskytuje se na velmi teplých a suchých stanovištích. Imago se zdržuje od srpna do září na písčitých, travnatých lokalitách, na štěrkovištích u řek a na teplých půdách, zejména na kamenitých stanovištích (Krejča a Korbel, 1997). V ČR žije vzácně v nížinách na celém území (Kočárek a kol., 2005). Saranče uherská (Acrida hungarica) Velikost 34 54,5 mm. Největší středoevropská saranče se štíhlým a protáhlým tělem. Imaga žijí od července do října na suchomilné vegetaci, většinou na písčitých, skalnatých nebo hlinitých stanovištích (Krejča a Korbel, 1997). Saranče čárkovaná (Stenobothrus lineatus) Velikost mm. Je rozšířena od nížin po horské oblasti. Žije na suchých loukách a polích, ale i na lesních loučkách a okrajích lesů. Imago se vyskytuje od července do října (Krejča a Korbel, 1997). Zbarvení je velmi proměnlivé, zelené až červenofialové. Za rok může mít v teplejších oblastech i dvě generace (Krejča a Korbel, 1997). Je to hojný, všeobecně rozšířený druh (Anděra, 2003). Saranče měnlivá (Chorthippus biguttulus) Velikost mm. Je všeobecně rozšířena ve střední Evropě. Žije na teplejších loukách, ale i na lesních loučkách a v lesích. Imaga se vyskytují od června do října. Ve vegetačním období může mít i dvě generace (Krejča a Korbel, 1997). Obě pohlaví dovedou stridulovat a jejich zvláštní zpěv je slyšet až do podzimu. (Zahradník a Severa, 2004). Jedná se o náš vůbec nejhojnější druh (Anděra, 2003). 20

21 Saranče suchobytná (Chorthippus longicornis) Velikost 13,5 21 mm. Vyskytuje se na polích a loukách, na sušších i vlhčích stanovištích. Přezimují vajíčka. Imaga žijí od července do října. Rozšířena je po celé střední Evropě. Je hojná (Krejča a Korbel, 1997). Saranče zelená (Omocestus viridulus) Velikost mm. Imaga se vyskytují od června do srpna. Sameček se od samičky liší zbarvením těla. Obývá vlhké i suché lesní loučky a rašeliniště od nížin do hor (Krejča a Korbel, 1997). Živí se lučními trávami i jinými bylinami (Reichholf-Riehmová, 1997). V ČR je hojná na celém území, hlavně na lukách (Gerstmeier, 2004). Saranče luční (Chorthippus montanus) Velikost 13 21,3 mm. Vlhkomilný druh, který se nejčastěji vyskytuje na mokrých loukách a na močálovitých stanovištích od nížin do podhůří. Imaga se vyskytují od července do října. Je rozšířena v celé střední Evropě (Krejča a Korbel, 1997). V ČR je hojná po celém území (Kočárek a kol., 2005). Saranče (Chorthippus vagans) Velikost mm. Je velikostně i barevně velmi podobná saranči měnlivé. Obývá suché louky, okraje lesů a další extenzivně využívané plochy kulturní krajiny. Samička klade vajíčka v létě v malých skupinkách nehluboko pod povrch půdy (Reichholf-Riehmová, 1997). V ČR je hojná v nížinách i v horách (Kočárek a kol., 2005). Saranče německá (Oedipoda germanica) Velikost mm. Od července do září se imaga vyskytují na vřesovištích, osluněných svazích, na okraji vinohradů apod. V současné době patří tento druh k druhům vzácným až velmi vzácným. Rozšířena je v Evropě a západní Asii. Je velmi teplomilná (Zahradník a Severa, 2004). 21

22 Saranče (Myrmeleotettix maculatus) Velikost mm. Vyskytuje se od června až do pozdního podzimu (Zahradník a Severa, 2004). Živí se výhradně rostlinnou potravou, přednostně různými travami. Preferuje suché písčité půdy s řídkou vegetací (Reichholf-Riehmová, 1997). Osidluje nížiny, pahorkatiny i hory a na příhodných stanovištích bývá hojná. Stridulují i samice. Rozšířena je v Evropě, na Sibiři a v Malé Asii (Zahradník a Severa, 2004). Saranče stěhovavá (Locusta migratoria) Velikost mm. V Evropě a ve střední a západní Asii je rozšířena rasa Locusta migratoria migratoria. Nálety saranče stěhovavé byly v minulých stoletích zaznamenány i v Čechách a na Moravě. V současné době už v Evropě není saranče žádným nebezpečím. U nás se objevují zřídka a jednotlivě a většinou se jedná o zalétlé jedince (Zahradník a Severa, 2004). Saranče (Euthystira brachyptera) Velikost až 22 mm. Obývá vlhké i suché biotopy, louky, pastviny apod. V ČR je hojná až velmi hojná (Kočárek a kol., 2005). Saranče (Chrysochraon dispar) Velikost mm. Středně vlhkomilný druh obývající vlhké nebo podmáčené louky, ale i suché lokality. V ČR se vyskytuje lokálně hojně po celém území (Kočárek a kol., 2005). 22

23 3.2 Ekologické aspekty Příroda prochází neustálými proměnami již od prvopočátku. V posledních několika desetiletích se však výrazně projevuje vliv jednoho druhu člověka. Člověk ovlivňuje přírodu každým aspektem své činnosti, urychluje vymírání druhů, šíří nepůvodní organismy. Není pochyb o tom, že některé změny přináší lidské populaci užitek, avšak příroda je často ovlivňována neúnosným způsobem (Vačkář, 2005). Měníme a devastujeme přírodu a podřezáváme si tak větev, na níž sedíme. Život na naší planetě závisí totiž téměř zcela na zelených rostlinách jako primárních producentech a příslušníků třídy hmyzu jako primárních konzumentech. Pokud jde o pestrost forem a četnost, zastiňují tyto dvě formy života všechny ostatní mnohobuněčné organizmy. Svým přežitím závisejí jedna na druhé a tvoří jádro veškerých suchozemských a sladkovodních ekosystémů. Bez hmyzu by zelené rostliny rychle vyčerpaly zásoby živin, organická hmota by se hromadila v podobně hnijících zbytků a mnoho druhů kvetoucích rostlin by vymřelo kvůli nedostatku opylovačů. Svým způsobem tak za svou existenci vděčíme zástupcům světa hmyzu. Tvorům, kterých se často bojíme nebo jimi pohrdáme. Vynakládáme nemalé zdroje na vypuzení těchto živočichů z každé stránky našeho života, skutečnost je však taková, že si nelze ani na chvíli myslet, že bychom snad mohli přežít bez nich. To oni činí náš svět obyvatelným. Jako miniaturní služky a komorníci vykonávají neúnavně a efektivně úklidové funkce matky přírody. Nic jiného, žádné zvíře, žádná rostlina, ani nic neživého, je nemůže nikdy nahradit. A právě kvůli své pestrosti, své všudypřítomnosti, svému ekologickému významu a svému dopadu na ostatní formy života, je hmyz skutečně význačnou třídou. (Meyer, 2007) Hmyz jako taxonomická skupina disponuje enormní biodiverzitou a také ohromnou biomasou, která zůstává většinou nevyužita. Hmyz nám nabízí mnohé výhody, včetně možností využití hmyzu ve výživě zvířat, lékařství, náboženství, umění a výrobky uměleckého řemesla. Jsou také efektivními recyklátory organické hmoty a jejich komercializace nabízí chudým možnost ekonomického zisku. (Ramos-Elorduy,1997) Navzdory tomu je hmyz v ohrožení. Většina druhů, které v minulosti vyhynuly nebo v budoucnosti vyhynou, patří k hmyzu. Přesto jsou studie týkající se vyhynutí hmyzu 23

24 zanedbávány. Přestože v reálném čísle se mluví o tisícovkách, zdokumentováno bylo pouze cca 70 případů. Nejčastěji se vyskytují dva základní typy vymírání: vymření druhu úzce specializovaného na určité území a vyhynutí druhu při vyhynutí jeho hostitele. Obě tyto formy jsou často ignorovány záchrannými programy zaměřenými na obratlovce a rostliny. (Dunn, 2005) Thomas aj. (1994) ve své práci uvádí, že rychlost, s jakou ve Velké Británii vymírají bezobratlí se vyrovná a možná i překoná rychlost vymíraní obratlovců a rostlin. Ohrožené druhy jsou často druhy termofilními, které tyto oblasti osídlili v dobách, kdy letní teploty ve Velké Británii byly vyšší a přežily v refugiích vzniklých prehistorickým hospodařením. Nyní se tyto biotopy z krajiny ztrácí a mění se i jejich dynamika. Mnoho druhů bezobratlých není dostatečně pohyblivých, aby v moderní krajině nalezlo vhodné prostředí. Snahy o ochranu hmyzu navíc často selhávají. K tomuto selhání dochází především proto, že management lokalit není koncipován s ohledem na tři požadavky, jimiž se hmyz liší od obratlovců: 1. Přestože někdy na podporu hmyzí populace stačí malá plocha (do 1 ha), takto izolovaný segment není vhodný po dobu delší 3-10 let. 2. Některé druhy hmyzu nejsou dostatečně pohyblivé na to, aby osídlily nové oblasti, pokud jsou tyto vzdálené více jak 300m-1km od starých. 3. Některé druhy mají také velmi úzkou ekologickou valenci pokud jde o teplotu. Navzdory těmto problémům dosáhli ochránci přírody značných úspěchů při udržování populací ohrožených druhů hmyzu v oblastech chráněných území, kde byly znalosti dynamiky a ekologie hmyzích populací aplikovány při vývoji managementu (Thomas, 1995). Co se týče studií na téma faktoru ovlivňujících hmyz a členovce obecně, máme k dispozici poměrně malé množství odborných děl, vznikajících většinou v Americe nebo Velké Británii. S jistotou však můžeme říci, že hmyz celkově i rovnokřídlí jsou velmi citliví na narušení svých biotopů. Dokládá to i studie, která proběhla v roce 1998 v Ugandě. Její závěry prokazují jednoznačný pokles druhové diverzity a abundance v narušených ekosystémech (Raherilalao, 1998). S tím souhlasí i Bourn (2002) který tvrdí, že hmyz je velmi citlivý na změny ve svém prostředí, zvláště pak na okrajích svých areálů. Jordan aj. (2003) studovali význam konektivity jednotlivých ploch a koridorů a jejich atributů pro 24

25 zachování lokální populace Pholidoptera transsylvanica (Orthoptera). Podobným směrem se zaměřili i Straussová a Biedermann (2006). Podle nich jsou populace hmyzu v městských brownfields ovlivňovány především strukturou vegetace, krajinou a půdními vlastnostmi. Jako negativně působící se ukazuje malý rozměr brownfields. Marshall (2006) podotýká, že na diverzitu a četnost rovnokřídlých mají pozitivní vliv travnaté pásy na okrajích orné půdy. Chambers a Samways (1998) se zase zabývali reakcí rovnokřídlých na čtyřicetiletý experimentální režim vypalování a sečení, jehož cílem bylo stanovit doporučení pro management ochrany bezobratlých. Dle jejich výsledků reagovali bezobratlí na narušení specificky na každé lokalitě, a to i přesto, že tyto lokality ležely ve vzájemné blízkosti. Druhová diverzita a početnost rovnokřídlých byla vyšší u lokalit vypalovaných jednou ročně než u těch, které byly vypalovány jednou za tři roky. Na kosení populace rovněž reagovaly, početněji se rovnokřídlí vyskytovali na lokalitách kosených jednou ročně, než na lokalitách kosených třikrát ročně. Ve srovnání ploch jednou ročně vypalovaných a jednou ročně kosených byla početnost a diverzita větší u vypalovaných ploch. Podobné problematice se věnoval i Joern (2004), který srovnával vliv vypalování a pastvy bizonů na hmyzí populace. Dle jeho závěrů vypalování lokalit v jedno, dvou nebo čtyřletých intervalech nemělo nijak výrazný vliv na druhovou diverzitu nebo početnost. Naproti tomu však pastva měla významný dopad, v tomto případě pozitivní. Uvádí, že na lokalitách určených k pastvě našel až o 45% více druhů. K podobnému závěru dospěl i Latchininsky (1995), který ve své práci uvádí, že na lokalitách s nadměrnou pastvou vznikají pro populace sarančí tak vhodné podmínky, že zde velmi často dochází k přemnožení a následně k významným škodám na kulturních plodinách. Problematikou přemnožení sarančí se zabývali i Benfekih aj. (2002). V práci prezentuje závěry, které označují člověka a jeho zemědělské praktiky jako osobu primárně zodpovědnou za tyto ekologické katastrofy. Tvrdí, že nárůst početnosti sarančí má přímý vztah k lidmi působenými změnami ve struktuře vegetace. Poněkud jiné výsledky získal Kang (1994), který prováděl podobný výzkum v Mongolsku. Dle jeho závěrů sice pastva skutečně vyvolala nárůst diverzity a denzity rovnokřídlých, avšak zastoupení škůdců bylo velmi malé. 25

26 Vliv člověka na rovnokřídlé studovali i Samways a Lockwood (1998). Podle nich má člověk tak výrazný dopad na jejich populace, že se mnoho z nich ocitlo uvězněno v malých oblastech a jsou kriticky ohroženi antropogenními vlivy a někteří dříve obávaní škůdci dnes patří mezi vyhynulé druhy. Jonas aj. (2002) se zabývali reakcí bezobratlých na různé způsoby obhospodařování pastvin ve středním Kansasu. Sledovány byly porosty sveřepu, stará pole a původní prérie. Rovnokřídlí se nejvíce vyskytovali v porostech sveřepu. Autoři se však domnívají, že populace rovnokřídlých reagují spíše než na rozdíly přírodní především na rozdíly ve způsobu hospodaření. Projevila se totiž negativní reakce na mechanické narušení spojené se sušením sena na původních prériích. Pokud se týká přímého vlivu sběru za účelem konzumace, máme k dispozici zdrojů ještě méně. Víme však, že vesničané v severovýchodním Thajsku byli schopni sběrem hmyzu za účelem konzumace omezit jeho škody na kulturních plodinách. V roce 1983 v Bangkoku zástupci města začali kampaň, během níž bylo sesbíráno a jako potrava využito více než 10 tun sarančí. Důvodem této kampaně byla neúčinnost snah o omezení populací pomocí chemických prostředků. V článku, který občany vybízel ke sběru bylo mimo jiné psáno i toto: smažené a křupavé saranče jsou znamenitou pochoutkou pro mnoho lidí jsou neoblíbenějším jídlem. Ruční sběr na rozdíl od chemických prostředků tedy prokazatelně měl dopad na hmyzí populaci. (DeFoliart, 1997) 26

27 3.3 Využití hmyzu v entomofágii Hmyz vždy hrál větší či menší roli ve výživě lidstva (DeFoliart, 1997). Entomofágie, tedy konzumace hmyzu, pojídání hmyzu, je znovuobjeveným trendem moderní civilizace. Entomofágie je stará jako lidstvo samo, důkazy o ní podávají jak jeskynní malby, tak rozbory koprolitů, tj. zkamenělých exkrementů. (Borkovcová a Bednářová 2007). Od prvopočátků lidských dějin byl hmyz obvyklou součástí jídelníčku a v mnoha částech světa pokračuje tato tradice kontinuálně do dnešních dnů. Hmyz je zde významným zdrojem nutričních látek a také ovlivňuje ekonomickou a ekologickou situaci venkovských komunit. Výjimkou je pouze Evropa, kde postupně s vývojem civilizace bylo od konzumace hmyzu ustoupeno. Hmyz, který se na trzích v rozvojových zemích vyskytuje nejčastěji v sušené formě, je velice bohatý na bílkoviny, některé druhy jich obsahují více než 60 % (DeFoliart, 1992). Analýzy ukazují, že složení hmyzího proteinu má pro člověka velkou hodnotu (Borkovcová, 2005; Jones a kol., 1972). Stejně je to i s tukem, jehož složení je pro potřeby metabolismu člověka velmi příznivé obsahem omega-3 mastných kyselin (Barker, 1997). Je všeobecně známo, že u primitivních národů byl hmyz hodnotnou částí jídelníčku. Lidé z vyspělých zemí by proto měli být opatrní při vyslovování nedůvěry tomuto druhu potravy, neboť toto vede k velkému snížení konzumace hmyzu a to bez náhrady ztracených živin a dalších výhod (DeFoliart, 1997). Přestože hmyz není jedinou skupinou živočichů, která poskytuje daleko větší biomasu než obratlovci, jeho velkou výhodou je to, že miliony a možná stovky milionů lidí přijaly myšlenku užití hmyzu a co víc, mají hmyz rádi. Zpracování hmyzu je snadné. Tyto výhody neplatí pro další ekologicky významné skupiny, které jsou nebo by mohly být kandidáty pro využití v potravě. (DeFoliart, 1992) Entomofágie má však také svá omezení, vzhledem k širokému spektru druhů obsahujících silné farmakologické sloučeniny, které jsou známými toxiny pro obratlovce. Navíc je velice pravděpodobné, že mnoho potenciálně jedlých druhů může obsahovat neznámé toxiny (Blum, 1994). 27

28 3.3.1 Amerika V celé Americe je hmyz ceněnou a oblíbenou součástí jídelníčku. Například v Mexiku se vajíčka vodních ploštic s úspěchem prodávají jako takzvaný Mexický kaviár. V Severní Americe hmyz byl přirozenou součástí jídelníčku domorodého obyvatelstva a v současné době je to právě Severní Amerika, která znovu objevila entomofágii pro civilizovaný svět. Důvod je nasnadě, Severní Amerika je zemí, kam odedávna přicházelo mnoho lidí z celého světa, a ti si s sebou přiváželi své stravovací návyky. V obchůdcích v asijských a černošských čtvrtích dostanete koupit prakticky cokoli, hmyz nevyjímaje. V Jižní Americe jsou oblíbenou pochoutkou mravenci střihači namočení v čokoládě (Borkovcová a Bednářová, 2007) Asie Ani Asie nezůstává v entomofágii pozadu. Například v Thajsku jedí 55 druhů hmyzu (Chen aj., 1998) a na celém asijském kontinentu je konzumováno téměř 70 druhů (DeFoliart, 2002). Nejtypičtější skupinou hmyzu pro tento kontinent jsou jednoznačně švábi. Oblíbené jsou zde rovněž kandované saranče, jejich lov je prý nejoblíbenější zábavou dětí a dostanete zde dokonce koupit i dárkové koše s hmyzem. Tak jako na celém světě se zde hmyz prodává na trzích většinou živý, zákazník si je tak zcela jistý, že je čerstvý. Především v Japonsku se entomofágie těší velké oblibě a jídla, jejichž součástí je hmyz, jsou podávána i na prestižních setkáních a společenských událostech. Sám císař Hirohito prý měl ze všeho nejraději larvy vosíka Vespula levisi (Borkovcová a Bednářová, 2007). Na tomto kontinentu si hmyzu váží nejen pro jeho chuť a výživnou hodnotu. Čínští lékaři již odedávna předepisovali různými způsoby upravený hmyz jako lék či posilující nápoj. Na jejich seznamu hmyzu s léčivými účinky bylo celkem 84 druhů, například potápníci byli doporučováni jako antidiuretikum (DeFoliart, 2002). 28

29 3.3.3 Austrálie Rovněž v Austrálii dovedou původní obyvatelé využít všech potravních nabídek volné přírody, hmyz nevyjímaje. Děti aboriginiů se učí chytat hmyz už od útlého dětství, z čehož je jasné patrné, jakou důležitost jejich kultura hmyzu přikládá. Oblíbené jsou zde larvy různých druhů bourovčíků, které domorodci vyhrabávají z půdy u kořenů eukalyptů a pečou v horkém popelu. Zvláštností, která se na jiných kontinentech nevyskytuje, je konzumace mravenců rodů Camponotus a Melophorus, kterým se říká medové hrnce. Těmto mravencům ostatní členové kolonie přinášejí nektar a vybraní jedinci pak cenné živiny uchovávají ve svém zadečku. Ten zvětší svůj objem až na několikanásobek rozměrů ostatních částí mravencova těla. V časech strádání pak mravenci takto získanou potravu vyvrhují a stávají se tak jakousi spižírnou (Borkovcová a Bednářová, 2007) Afrika V Africe hmyz byl a je přirozenou součástí jídelníčku. Například v oblasti Kwara v Nigérii, kde zkušenost s entomofágii přiznává velká většina obyvatel (DeFoliart, 2002), je běžně požíváno 7 druhů hmyzu, z nichž nejdůležitější je larva Cirina forda (Fasoranti a Ajiboye, 1993). V Ekvádoru je konzumováno 84 druhů jedlého hmyzu (Onore, 1997), a v subsaharské Africe je běžnou součástí jídelníčku 250 druhů hmyzu, z toho tvoří blanokřídlí 30%, rovnokřídlí 29% a brouci 19% (DeFoliart, 2002). Nejtypičtější skupinou hmyzu konzumovanou na tomto kontinentu jsou bezpochyby termiti. Domorodí obyvatelé si nejvíce cení termitích královen. Jsou enormní zásobárnou živin, a proto jsou podávány přednostně starým a nemocným či naopak malým dětem (Borkovcová, 2004). Dalším typickým pokrmem jsou různě upravené saranče. V některých oblastech vlivem jejich sběru došlo dokonce až k přesbírání a populace sarančí jsou zde ohroženy. Zcela novou podobu tak dostává biologický boj se škůdci, především pak se sarančí stěhovavou (Locusta migratoria), která v některých lokalitách páchá značné škody. Taktika zničit škodlivý hmyz jeho snědením je stále populárnější (Borkovcová a Bednářová, 2007). 29

30 3.3.5 Evropa Nejstarší písemné dochované zmínky o entomofágii v Evropě pochází ze 4. století BC. Jejich autorem je Herodotos, nazývaný otec dějepisu (Burr, 1939). Také Aristophanes, známý řecký básník 4. století BC popisuje prodavače drůbeže, kteří prodávali čtyřkřídlá kuřata (Keller, 1913). Podle Bodenheimera (1951) tím byly míněny kobylky, které byly levné a byly konzumovány chudými vrstvami obyvatelstva. Také mladí pastýři na pastvinách je rádi jedli. Zatímco nižší třídy jedly kobylky a sarančata, horní třídy Řeků zjevně upřednostňovaly cikády. Podle Aristotela (3.století BC) (Holt, 1885) byly nymfy cikád považovány za velkou lahůdku. Aristoteles o nich píše jako o známém jídle v Aténách a navíc doporučuje, způsob jejich konzumace nejlepší jsou nymfy, které právě vylezly z půdy, aby se přeměnily na dospělce. Nejprve jsou chutnější samci, ale po oplození, kdy jsou samičky plné bílých vajíček, jsou zase chutnější právě samičky (Bodenheimer, 1951). V prvním století našeho letopočtu řecký filosof Plutarch (Bodenheimer, 1951) nastiňuje změnu v chování některých Řeků a sice podle některých se cikády jíst neměly, protože jsou uctívány. Plinius starší, římský přírodovědec, v 1.stol našeho letopočtu (v: Bodenheimer, 1951) píše o cikádách, které se jí na východě státu, a také se zmiňuje o tom (Burr, 1939; Bodenheimer, 1951), že labužníci jeho doby vysoce oceňovali larvy brouka Cerambyx heros, které byly před hostinami vykrmovány moukou a vínem. Athenaeus okolo 200 AD zmiňuje cikády jako lahůdku, která se podávala na řeckých banketech, aby stimulovala chuť k jídlu (Bodenheimer, 1951). Jeho svědectví má obzvláště váhu, protože tento řecký gramatik a rétorik psal široce o řeckém současném životě, včetně vaření. Podle Bodenheimera (1951) začala nová éra entomofágie v Evropě v roce 1602, kdy Aldrovandi napsal knihu De Animalibus Insectis Libri Septem. Zmiňuje zde mnoho druhů jedlého hmyzu, a také stravovací zvyky různých komunit. Podobně De Réaumur (1737) ve své knize Memories pour servir a l Histoire des Insectes popisuje nejen konzumaci hmyzu ve Francii, ale podává také přehled o entomofágii v těch zemích, kam se Francouzi dostali při výzkumných cestách. Immanuel Kant (1802) ve své knize Physical Geography popisuje nálet sarančat na Evropu v roce 1693 a způsob, jak se v Německu na některých místech s náletem obyvatelé vyrovnali sarančata jedli přímo nebo je konzervovali octem a pepřem a toto jídlo podávali na schůzích městské rady ve Frankfurtu. 30

31 V současné době se hmyz v Evropě konzumuje jen výjimečně a spíše jako rarita (Borkovcová a Bednářová, 2007) zejména v luxusních restauracích. Komerčně je jedlý hmyz v Evropě chován v Belgii, Francii a Španělsku (Ramos-Elorduy, 1997). 31

32 4 MATERIÁL A METODIKA 4.1 Popis zájmového území Biozahrada v obci Postřelmov, okr. Šumperk Lokalita se nachází na soukromém pozemku v nadmořské výšce 284 m, na okraji vesnice v zástavbě rodinných domů a zahrad. Celá zahrada má výměru 1000 m 2 a z této plochy je zhruba jedna čtvrtina obhospodařovaná jako produkční zahrada rodinného typu. Zde majitelka pěstuje zeleninu pro potřebu své rodiny. Zbývající část je zatravněná přirozeným způsobem a v trávě je zasazeno několik keřů červeného rybízu, malin a angreštu. Na části travnatého pozemku se rovněž nachází záhony trvalek a okrasné keře. Vše je obděláváno extenzivně, živiny do půdy jsou zapravovány pouze přidáváním kompostu v období výsadby nebo sklizně. Tráva ze zatravněné plochy je 2x ročně po posečení kompletně kompostována a kompostován je rovněž veškerý bioodpad z produkční části zahrady a z domácnosti. Ze zahrady jsou systematicky likvidovány kopřivy, pcháče a ostatní druhy plevelů Biozahrada v obci Drásov, okr. Brno-venkov Zahrada leží na okraji obce v řadové zástavbě selských stavení, za zahradou jsou soukromá pole. Výměra zahrady činí 2458 m 2 a leží v nadmořské výšce 270 m. Po ukončení intenzivního obhospodařování v roce 1995 byla zahrada postupně převáděna na arboretum, s cílem prezentovat žákům Základní školy Drásov způsoby a možnosti ekologického obhospodařování zahrad. Celá plocha byla projektována ve stylu Feng-shui, rostliny vysázené v jednotlivých partiích byly striktně domácího původu, a to jak byliny, tak keře a stromy. Na zahradě nebyly vysazeny žádné jedovaté druhy rostlin, naopak, výsadba byla vedena takovým způsobem, aby v každé části roku bylo na zahradě možné něco sníst, a to jak plody, tak listy, stonky nebo kořeny. Travnaté části zahrady byly rovněž vedeny jako jedlá zahrada. Sečení travnatých ploch probíhalo během roku postupně, na zahradě měly svoje místo kopřivy a pcháče jako živné rostliny pro housenky motýlů a zdroj nektaru po celou sezónu. Několik roků po sobě zde byly zachyceny chráněné a vzácné, popřípadě zajímavé druhy bezobratlých, především majka fialová (Meloe violaceus), otakárek fenyklový (Papilio machaon), zlatohlávek zlatý (Cetonia 32

33 aurata), zlatohlávek huňatý (Epicometis hirta, dříve Tripinota hirta), kudlanka nábožná (Mantis religiosa), křižák pruhovaný (Argiope bruennichi) a kovařík (Ampedus sp.). Různě po zahradě na menších ploškách mezi keři nebo trvalkami byly vysazovány sazenice zeleniny. Žádný bioodpad nebyl pálen, vše bylo kompostováno a rovněž nebyly používány žádné chemické prostředky k ošetřování rostlin. 4.2 Metodika sběru bezobratlých Vzhledem k prioritnímu zpracování tohoto tématu nebylo možné použít již vyzkoušený postup a byla vypracována metodika vlastní. Při jejím zpracování se vycházelo z předpokladu, že jídlo z hmyzu by mohlo obohatit jídelníček majitelů přibližně jednou za 14 dnů, a to v množství přibližně 50 ml hmyzu na osobu. Jako nejvhodnější pro sběr se jednoznačně jevili zástupci řádu rovnokřídlí (Orthoptera), a to proto, že se v travnatém terénu vyskytují prakticky po celou sezónu, jsou snadno odlovitelní a prakticky již bylo odzkoušeno, že druhy tohoto řádu jsou velmi vhodné pro entomofágii (DeFoliart, 1982, DeFoliart, 1995, Borkovcová, 2005). Při počtu 3 obyvatel domu bylo tedy 1x za 14 dnů ze zahrady v Drásově a 1x za 14 dnů ze zahrady v Postřelmově posbíráno vždy maximálně 150 ml různých druhů a různých vývojových stadií rovnokřídlých. Sběr byl prováděn v sezónách 2005 a 2006 vždy od dubna do října. Postup sběru vycházel ze způsobu odchytu používaném severoamerickými indiány (DeFoliart, 2002), který byl modifikován pro naše potřeby následovně: Na travnatém pozemku byl zapíchnutými kolíky vytyčen prostor přibližně 10x10 m tak, aby jedna strana čtverce byla vždy tvořena zdí lemující dlouhé strany zahrady. K této zdi byly postaveny mělké nádoby s vodou jedna vedle druhé. Hmyz byl poté naháněn do těchto nádob od protější strany vytyčeného čtverce pomalým postupováním proti nádobám. Rovnokřídlí zachycení v nádobách byli okamžitě vybíráni do odměrného válce, především větší kusy. Ostatní rovnokřídlí a další bezobratlí byli bezprostředně po odběru potřebných jedinců vypuštěni zpět do trávy, aby nedošlo k jejich zbytečnému usmrcení. Chycení rovnokřídlí byli usmrceni v mrazicím boxu ledničky, determinace nalezených druhů byla následně provedena na Ústavu zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství. Pro potřeby této práce byly ze zjištěných výsledků spočítány základní ekologické indexy. 33