Tvorba běloruských skladatelů inspirovaná romány Vladimíra Karatkeviče

Transkript

1 JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra zpěvu Studijní obor Zpěv Tvorba běloruských skladatelů inspirovaná romány Vladimíra Karatkeviče Diplomová práce Autor práce: BcA. Kseniya Suprunovich, DiS. Vedoucí práce: prof. PhDr. Jindřiška Bártová Oponent práce: PhDr. Alena Borková Brno 2014

2 Bibliografický záznam SUPRUNOVICH, Kseniya. Tvorba běloruských skladatelů inspirovaná romány Vladimíra Karatkeviče [The creation of Belarusian composers inspired by novels of Vladimir Karatkevich]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Fakulta hudební, Katedra zpěvu, rok. 2014, 51 s. Vedoucí diplomové práce prof. PhDr. Jindřiška Bártová. Anotace Diplomová práce Tvorba běloruských skladatelů inspirovaná romány Vladimíra Karatkeviče popisuje rozvoj běloruské národní opery na přelomu 19. a 20. století a její znovurození ve 20. století pod vlivem tvorby slavného běloruského spisovatele Vladimíra Karatkeviče. Tato diplomová práce obsahuje historie vzniku dvou národních oper podle Karatkevičovych románů Šedovlasá legenda (skladatel Dmitri Smolsky) a Divoký lov krále Stacha (skladatel Vladimír Soltan), hudební analýzu árie hlavní postavy Nadzeje Janovské a rozhovor se solistou ND Brno Ivanem Choupenitchem, který zůčastnil opery Divoký lov krále Stacha v Minsku. Annotation Diploma thesis The creation of Belarusian composers inspired by novels of Vladimir Karatkevich describes the development of Belarusian national opera at the turn of 19th and 20th centuries and it s renascence in 20th century under influence of famous Belarusian writer Vladimir Korotkevich. This diploma thesis contains history of appeareance of two national operas by Korotkevich s novels The grey legend (composer Dmitri Smolsky) and King Stach's Wild Hunt (composer Vladimir Soltan), musical analysis of main character Nadzeja Javovskaja s aria and interview with soloist of ND Brno Ivan Choupenitch who took part in a performance King Stach's Wild Hunt in Minsk.

3 Klíčová slova Běloruská národní opera, Vladimír Karatkevič, Ivan Choupenitch, Nedzeja Janovská, Vladimír Soltan, Dmitri Smolskyij, Divoký lov krále Stacha, Šedovlasá legenda. Keywords Belarusian national opera, Vladimir Kortkevich, Nadzeja Javoskaja, Vladimir Soltan, Dmitri Smolsky, King Stach's Wild Hunt, The grey legend.

4 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. V Brně, dne Kseniya Suprunovich.

5 Obsah ÚVOD 6 1. ROZVOJ BĚLORUSKÉ NÁRODNÍ OPERY NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ 7 2. ZNOVUZROZENÍ BĚLORUSKÉ NÁRODNÍ OPERY SPISOVATEL VLADIMÍR KARATKEVIČ ( ): ŢIVOT A DÍLO SKLADATEL DMITRI SMOLSKY (nar ) OPERA ŠEDOVLASÁ LEGENDA Děj opery Historie vzniku opery Echo opery Šedovlasá legenda v roce SKLADATEL VLADIMIR SOLTAN ( ) OPERA DIVOKÝ LOV KRÁLE STACHA Kratký děj opery Divoký lov krále Stacha Historie vzniku a analýza opery Hudební analýza árie Nadzeje Janovské Rozhovor s Ivanem Choupenitchem o opeře Divoký lov krále Stacha 45 ZÁVĚR 47 POUŢITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE 48 PŘÍLOHY 49

6 Úvod Vznik opery je skvělým vynálezem celé italské a evropské kultury. Opera je více neţ jen ţánr, i kdyţ ve velkém měřítku je to syntetická forma umění. Opera můţe vzniknout pouze v těch kulturách, které dosáhly vysokého vývoje, a je důkazem jejich nezávislosti a důstojnosti. Proto dějiny opery jsou zvláštní částí historie celé národní kultury, je to ideologický a estetický faktor pro další vývoj operního umění jako reprezentativního typu tvorby. To je zvlášt důleţité, pokud jde o operní inscenace vytvořené na motivy děl tuzemské literatury. A především je nezbytná zkušenost jejich kritického pochopení v tuzemské kulturní činnosti. Samozřejmě, aby skladatel mohl identifikovat národní pohled na podstatu věci, nemusí se výhradně spoléhat na národní náměty. Přesto hudba národů, která se objevila na kulturní a umělecké mapě Evropy v 19. století, měla v sobě právě "hudební nacionalismus." Pouze ti skladatelé, kteří se stali mluvčími "vlastní" veřejnosti (nebo svého národu), získali statut mluvčích celého lidstva. Ve druhé polovině 19. století téměř současně v Bělorusku a Itálii (odkud se rozšířily po celém světě) se objevily opery nového estetického směru - verismu. Jiţ první takové opery jasně ukázaly, ţe hluboké lidské city a vášně patří nejen králům, ale i obyčejním lidem. Běloruská operní a skladatelská praxe prvních tří čtvrtletí 20. století pravděpodobně nepodporovala tuto myšlenku, ale naopak ji diskreditovala. Proto skladatelé Dmitri Smolsky a Vladimír Soltan, jakoby v odpověď na výzvu Giuseppe Verdiho: "Musíme se vrátit a to bude pokračování," rozhodli jít v patách spisovatele Vladimíra Karatkeviče. Umístili na opení scénu nejen rolníky, ale také (především) panstvo ušlechtilého původu. Proto lze říci, ţe běloruský operní romantismus v poslední čtvrtině 20. století, vyzbrojený skvělými nápady běloruského patriota Vladimíra Karatkeviče, dal všemu své místo a ţánr opery v Bělorusku konečně získal vektor národního, humanistického a přirozeně uměleckého vývoje. 6

7 1. Rozvoj běloruské národní opery na přelomu 19. a 20. století Historický vývoj běloruské národní opery dostává více spolehlivého a objektivního vědeckého osvětlení aţ v posledních dvaceti letech. Za pomoci prací A. Maldisové, G. Baryshevové, V. Dadiomovové, A. Kopilové, A. Ahverdavay, S. Shibeko a jiných vědců můţeme v operní kultuře Běloruska vidět opravdu značné pokroky. Připomeňme si však několik faktů, které se týkají vývoje opery v Bělorusku na přelomu 19. a 20. století. V roce 1890 bylo v Minsku slavnostně otevřeno nové městské divadlo, v němţ v době prvních třiceti let jeho existence tvořila stěţejní repertoár především operní díla. Důleţitý význam tohoto divadla v kulturním ţivotě Běloruska dokazuje i fakt, ţe se na mnoha produkcích podílela řada osobností, jako například skladatelé Arius Pazovsky nebo Vítězslav Suk, a nebo slavní zpěváci jako F. Šaljapin, M. Figner, A. Smirnov, Daish-Sinitskaya, L. Sobinov, L. Castellani - sólistka souboru Milanské La Scaly, "švédský slavík" A. Farstrem, nebo "král barytonu" M. Batistini. V roce 1891 byl Minsk druhým městem v rámci Ruské říše, ve kterém byla inscenována Verdiho opera "Otello" (první premiéra byla v roce 1887 v Mariinském divadle v Petrohradě), a na začátku 20. století tu zazněla třetí premiéra známé opery P. Mascagniho "Cavalleria rusticana", kterou dirigoval sám autor. Na přelomu 19. a 20. století působilo ve světě mnoho běloruských umělců, zejmnéna zpěváci jako Fjodor Stravinskij (Mariinskij těatr, St Petersburg), Maria Golmar (Wiener Hofoper) Anna Mejchik (La Scala, Milano, New York Metropolitan Opera), Platon Tiesevich, ve své době velmi známý bas, který v třicátých letech úspěšně vystupoval v operních domech v Itálii, Francii, Španělsku, a později od roku 1930 působil jako sólista v milánské La Scale, a také vynikající běloruský tenor Michael Zabejda-Sumitsky. Bohuţel nedostatek vhodných prostorů a samostatné divadelní scény, způsobený změnou politického reţimu v Bělorusku, výrazně zpomalil rozvoj národní operní kultury v třicátých letech 20. století. První pokusy o národní operní tvorbu v Bělorusku se bohuţel jiţ nedochovaly a jsou nám známé uţ jen podle názvu. Patří sem opera Nikolaje Čurkina "Vyzvalenne práce" (libreto M. Šestakov), opera "Taras 7

8 na Parnase" Nicholaja Aladova (libreto J. Dreizina), a také operní dílo "Bronislava" Nicholaja Rovenskyho (libreto V. Dubovky). Komická opera N. Aladova "Taras na Parnase" zazněla po zkomponování ţivě v Běloruském rozhlasu, nikdy však nebyla inscenována na jevišti. Některé fragmenty z této opery byly dopsány v roce 1960, a toto dílo se také vysílalo i v televizi. Od té doby se však z této opery uţ nic neprovádělo. Dnešní generace má jedinečnou příleţitost vidět jednotlivé fragmenty tohoto díla. Noty se však zachovaly pouze v rukopisné podobě klavírního výtahu, tedy ne v orchestrální verzi, ale i z tohoto nahlédnutí je zřejmé, ţe tato opera by mohla být velice zajímavým jevištním dílem. Opera N. Rovenského "Bronislava" v roce 1930, krátce po zatčení libretisty Vladimíra Dubovky, byla současnými úřady z politických důvodů konfiskována. Od té doby ji nikdo neviděl. Zachovalo se jen pár fragmentů z libreta a také jediný kus z této opery, árie Bronislavy, kterou si v paměti dochoval samotný autor opery Rovensky a opětovně ji napsal jiţ v emigraci. 1 I z této jediné árie máme důvod se domnívat, ţe toto dílo mohlo být vskutku velice výjimečné. Nová etapa vývoje opery v Bělorusku je spojená s otevřením Státní opery a baletu Běloruské SSR (nyní Národní akademické velké divadlo opery a baletu Běloruské republiky) v roce Před 2. světovou válkou zaznívaly na divadelní scéně opery, které byly zpívané většinou v běloruštině. Jednou z hlavních priorit tvůrčího týmu byla snaha o vytvoření národního repertoáru. Na ni se upínalo celé vedení běloruského divadla a celé kulturní společnosti. Před běloruskými umělci stál stejný vznešený obrozenecký cíl, jaký byl předtím i v mnoha slovanských zemích Evropy - vznikne samostatná divadelní scéna, která posílí národní cítění běloruských lidí a bude v nich formovat nacionální uvědomění. V roce 1970 byly na scéně Národního divadla v Minsku uvedeny dvě nové opery, které představovaly nový mezník ve vývoji běloruské opery. První operu "Giordano Bruno" sloţil skladatel Sergej Kortes a druhá opera "Sedaja legenda (Šedovlasá legenda) byla sloţena skladatelem Dmitrijem Smolskym. Tyto opery byly pozoruhodné zejména zajímavou volbou témat, hudebních výrazových prostředků a postav, které jiţ byly oproštěny od skrytého podtextu sovětského reţimu. Zcela nová 1 Глыбінны У. Да гісторыі першае беларускае оперы. Прыйсьце

9 koncepce těchto inscenací dává cítit, ţe v opeře nastává nové svobodnější tvořivé období, které by bylo pět let zpátky zcela nepředstavitelné. Započal se jiţ přechod od "umění" sovětského k umění skutečnému a národnímu. Tento přechod však nebyl tak zcela jednoduchý a skladatelé nových oper se ještě museli v praxi setkávat s určitým politickým odporem. Opery jako "Matka Kuráţ" S. Kortese a "Francisk Skoryna" D. Smolskeho byly Ústředním výborem PBC zakázány a nesměly se provozovat na jevišti. Podařilo se je však uvést alespoň prostřednictvím rádiového vysílání. V tomto novém uvolněnějším období se začala formovat mladá generace umělců, kteří i navzdory občasným překáţkám postupně vytvářeli novou národní skladatelskou školu zaměřenou na národní tvorbu. V tomto období vynikají díla jako "Dzikaje palavanne karala Stacha" (Divoký lov krále Stacha) Vladimira Soltana a "Kňaz Navahradsky" (Kníţe Navahradský) Andreje Bondarenka. Tyto opery byly průlomem operní tvorby ve smyslu plného vyuţití historických námětů, národní mentality a odrazem duchovní síly a tradice běloruského lidu. 9

10 2. Znovuzrození Běloruské národní opery V průběhu dvacátého století celé Bělorusko, včetně národní hudby, procházelo utrpením. Pod vlivem politického reţimu se určitá skupina lidí rozhodla jednoduše přepsat historii národa tím, ţe v mnoha věcech podporovala ideu bývalé carské moci, jejíţ podstatou bylo přesvědčení, ţe všechny věci, které jsou ryze pravoslavného charakteru nebo jsou napsané v ruském jazyce, patří ke kultuře ruské, a umění, které bylo něčím spojené s katolickým vyznáním a bylo napsané latinkou a nebo v polském jazyce, patří ke kultuře polského národa. Toto přesvědčení se v praxi projevovalo nesčetnými paradoxy, kdyţ se kupříkladu studenti filozofické fakulty učili o spisovatelích Adamu Miczkiewiczovi a Vladislavu Syrakomľovi jako o cizokrajných spisovatelích. S podobnou absurditou se také setkávali studenti hudební vědy, kteří se museli učit o skladateli Stanislavu Moniuszkovi, který se narodil, studoval a tvořil na území běloruského teritoria, jako o zahraničním skladateli. Zavedením této zvláštní teorie se viditelně potírala historie běloruského národa a pod její vlivem se pak umělci nové generace nepovaţovali za dědice předešlých historických období. Vlastní tvorbu a sebe sama tím pádem prezentovalo jako něco nového. 2 Z historického a také z morálního hlediska byla velkou chybou odmítnout dědictví Litvínů (dnešních Bělorusů, kteří byli součástí Velkého Litevského kníţectví), kteří tvořili svá díla jak v ruštině, tak i v polštině. Toto rozhodnutí mělo bohuţel neblahé následky, které sahají aţ do dnešní doby, kdy ještě mnoho lidí skutečně věří v to, co bylo historicky přepsáno, a tedy, ţe kulturní a hudební historie běloruského národa se skutečně vytváří aţ od začátku 20. století. Těţká situace v zemi také způsobila zpomalení rozvoje nových uměleckých směrů. I kdyţ v té době ve světě vynikaly nové hudební směry jako impresionismus, expresionismus, avantgardní vídeňská škola a jiné, běloruští skladatelé v třicátých letech 20. století, z důvodů blokace těchto nových proudů, tvořili stále ještě ve stylu postromantickém. Velkou ţivnou půdou pro tvorbu běloruských umělců byl zejména folklór, jehoţ náměty ve své tvorbě bohatě vyuţívali. Prostřednictvím folklorizmu posilovali národní uvědomění běloruského lidu, stejně jako ostatní krajiny Evropy, které touto cestou přešly jiţ v dávné minulosti. 2 Скарабагатаў В. Асаблівасці станаўлення беларускай нацыянальнай оперы. Str.8 10

11 Co se týče umělců běloruského divadla na začátku dvacátých let, mezi nimi v různých publikacích (od roku 1921, a to především v "Tribuně umění"), začala koncepční diskuse o procesu vytváření národní opery. 3 Do konce třicátých let proběhla celková rusifikace běloruského lidu. Síla Stalinova teroru váţně ohrozila sílu běloruské národní inteligence. Před druhou světovou válkou bylo potlačeno 70% běloruských intelektuálů, z nichţ většinu tvořili spisovatelé a skladatelé. Této represi unikla pouhá 4 procenta umělců. Bohuţel i z tohoto mizivého procenta "zachráněných" lidí bylo mnoho lidí utlačováno, posláno do vyhnanství, do Gulagu a do vězení, kde je čekalo jen utrpení a smrt. Zoufalá situace v zemi se ještě více prohloubila začátkem druhé světové války přichodem nacistů, kteří po vzoru svých ruských předchůdců dokončili toto dílo zkázy a národní inteligenci eliminovali téměr úplně. Po skončení války byl stav zoufalý a v umění převládala velká krize. Situace se začala měnit k lepšímu, kdyţ byly v roce 1956 osvobozeni lidé z Gulagů. Rozpadající se atmosféra národního umění potřebovala vdechnout nový ţivot a bylo zřejmé, ţe země nutně potřebuje talent, který by byl schopen zvýšit úroveň běloruského národního umění. Tento talent se záhy objevil v osobě spisovatele Vladimíra Karatkeviče. Uţ první díla okamţitě postavila tohoto mladého spisovatele na piedestál slávy. Na rozdíl od mnoha svých kolegů Karatkevič nehleděl na běloruské obyvatelstvo podle politických směrnic té doby, která měla vytvořený svůj vlastní systém posuzování sociálních vrstev, ale přemýšlel hlavně o věčných tématech jako jsou láska, osud, nebo sociální nerovnost a které jsou aktuální v kaţdé době, a cítil se být jedním ze svých krajanů. Ve své tvorbě nechtěl sklouznout k povinnému klišé "sovětských spisovatelů", kteří srovnávali chudé rolníky s bohatšími vdělanými lidmi velmi zvláštním způsobem, kde chudý rolník znamenal v zrcadle společnosti víc, neţ vzdělaný profesor. Pro Karatkeviče byli všichni lidé jednoduše jen "Bělorusové." Spisovatel ve své tvorbě nepotírá rozdělení sociálních vrstev, naopak na tuto nerovnost ještě víc poukazuje a zdůrazňuje ji, aby tím poukázal na její nespravedlnost. Na jedné straně tak v jeho románech stojí chudá nevolnice Irina proti hrdinovi Romanovi Rakutovichovi (Sivaja legenda), kteří kvůli sociálnímu rozdělení proţijí velké útrapy, anebo Andrej Belaretskij a Naděţda Janovskaja, které od sebe dělila psychologická vzdálenost (Divoký lov krále Stacha) Голікава Л. Станаўленне беларускай культуры. Музычны тэатр Беларусі: Мн., 11

12 3. Spisovatel Vladimír Karatkevič ( ): Ţivot a dílo Kreativita Vladimíra Karatkeviče má v duši kaţdého Bělorusa zvláštní místo. Díla řady jeho současníků jsou dnes jiţ dávno zapomenuta, tvorba Vladimíra Karatkeviče však zůstává aktuální i pro dnešní mladé lidi. Spisovatel neţil dlouhý ţivot, ale neţ odešel, zanechal po sobě díla, která dodnes vzrušují svou hlubokou filozofií lásky a smrti, jasnými a zářivými obrazy a romantickým zápalem. V období sovětského reţimu jeho romány, povídky a básně probouzejí národní povědomí víc, neţ díla ostatních spisovatelů. Pro svou znalost ruských dějin a zejména dějin Běloruska - země hradů, a také pro svou orientaci v různých staletích a epochách evropských dějin byl Karatkevič velmi vyhledávaným spisovatelem 20. století. Spisovatel Vladimír Semjonovič Karatkevič je povaţován za zakladatele historického běloruského románu. V Bělorusku je také známý jako básník, scenárista, dramatik a esejista. Vladimír Karatkevič se narodil 26. listopadu 1930 v městečku Orsha v rodině účetního. Kdyţ začala druhá světová válka, rodina Karatkevičů musela být evakuována do Permského regionu a později do Orenburgu. Do rodného města se budoucí spisovatel vrátil v roce 1944 a teprve poté pokračoval ve studiu, získal středoškolské vzdělání a později ve svých studiích pokračoval na Kyjevské státní univerzitě, kterou také s úspěchem absolvoval. Karatkevič několik let pracoval jako učitel v ukrajinské vesnické škole, později se však znovu vrátil do rodné Orshe, kde také působil jako učitel. Později své znalosti ještě rozšířil studiem literárních kurzů a kinematografie. Oba kurzy absoloval v Moskvě. Literatura byla smyslem jeho ţivota, a tak se Vladimír Semjonovič stal spisovatelem z povolání. V roce 1962 se mladý autor přestěhoval do Minsku, kde napsal svá nejzdařilejší díla. Mezi nejznámější Karatkevičova díla patří román "Klasy pod tvým srpem" (1965) a román psaný v ţánru historických detektivek "Divoký lov krále Stacha" (1964). Obecně řečeno, všechna próza Vladimíra Karatkeviče vţdy nějak souvisí s tématem historické minulosti Běloruska. Svůj největší zájem autor soustředil na lednové povstání a samozřejmě na Druhou světovou válku. Karatkevič se také aktivně podílel na archeologických vykopávkách. Tyto poznatky a zkušenosti 12

13 byly inspirací pro jeden z jeho nejzajímavějších románů s názvem "Černý zámek Olšanský", který publikoval v roce Kromě klasické prózy Karatkevičova tvorba obsahuje také několik divadelních her, esejí, různé články a filmové scénáře. Jedním z nejlepších Karatkevičových románů je román "Leonidi se nevrátí na Zem", za který autor získal literární cenu Svazu spisovatelů BSSR Ivana Melezha. Nicméně se jméno románu časem změnilo na "Nezapomeň." Později byl román velmi ostře kritizován a to se spisovatele hluboce dotklo. V roce 1960 byla vydána sbírka Karatkevičovy prózy pod názvem "Azurový a zlatý den." Tato sbírka kromě jiných obsahovala také známý román "Šedovlasá legenda." Toto dílo poukazuje na historickou minulost vlasti, autor se v něm konkrétněji zaměřuje na Mogilevské povstání, které proběhlo v třicátých letech 17. století. "Dílo je plné vlasteneckých symbolů. Hlavní hrdina románu, Roman Rakutovich, v knize vystupuje jako národní hrdina. Rakutovich je v románu popisován jako jezdec na bílém koni, který má na sobě oblečený šarlatový plášť a v ruce drží starý obouruční meč. Toto ztvárnění je vlastně autorova metafora, kterou odkazuje na původní národní běloruskou státní vlajku. Po potlačení povstání v zemi "kruté, zatracené a hříšné" byl tento jezdec tvrdě potrestán spolu se svou milovanou, která je vnímána jako symbol Běloruska. 4 I kdyţ podle obsahu a tématu románu toto dílo spadá pod historickoromantický ţánr, autor v něm obrazně a věrně zprostředkoval atmosféru doby. Hlavnímu hrdinovi Rakutovichi v knize usekli ruce a Irenu, jeho milou, oslepili. I navzdory těžkému osudu však hlavní hrdina nemění své myšlení a pocity. Rakutovich a Irena budou mít děti, které budou dále pokračovat v práci svých rodičů a ponesou dál jejich ideu v lepší budoucnost své vlasti." 5 Karatkevič v románu připodobňuje bezrukého Rakutoviche a slepou Irenu ke své běloruské vlasti, která je, stejně jako hlavní hrdinové, jakoby bezruká a slepá vůči svému tíţivému osudu. Toto velice trefné srovnání, které je velmi jasně čitelné v podtextu knihy, dělá z Karatkeviče skutečně mistrovského spisovatele. Jedním z jeho dalších tištěných materiálů byl román "Divoký lov krále Stacha" 6, který se stal mezníkem spisovatelovy tvorby. Pro tento román si autor 4 Верабей А. Л. Уладзімір Караткевіч. Гісторыя беларускай літаратуры ХХ стагоддзя. Кн. 1. Мн, 2004, Str Верабей А. Л. Tamtéţ, Str Román je napsaný V. Karatkevičem v letech

14 vyslouţil od kolegů přezdívku "běloruský Sienkiewicz." Jedním z velkých obdivovatelů Vladimíra Karatkeviče byl také známý běloruský profesor Adam Maldis, který na toto dílo napsal velice výstiţnou kritiku. Kritika byla napsána začátkem šedesátých let a později byla inspirací pro vytváření scenáře pro operní inscenaci Vladimíra Soltana, která byla realizována téměř o 25 let později od vzniku této kritiky. Maldis v kritice popisuje Karatkeviče jako mistra napínavých příběhů a působivých zápletek, které jsou v dějové linii příběhu návzájem mistrovsky propojeny. "Co je to "divoký lov", který v noci straší lidi v okolí a děsí také Naděždu Janovskou a zabíjí poctivé chudé rolníky? A kdo je ten malý muž, který se objeví v noci na nečekaném místě ve starém zámku? Kdo se skrývá pod rouškou Modré paní, která vypadá jak postava ze starého portrétu? A co kletba visící nad rodinou Janovských? Tyto a mnohé další otázky musí být zodpovězeny mladým folkloristou Andrejem Belaretským, který na počátku osmdesátých let 19. století náhodou zabloudil do opuštěného šlechtického paláce..." 7 Karatkevičův talent a historický význam jeho knih brzy sklízí úspěchy. V roku 1960 vznikla na motivy jeho románu divadelní hra, která byla úspěšně provedena v divadle Janky Kupalu. Dmitrij Smolsky v roce 2005 při ohlednutí se za minulostí, zejména s ohledem na stav běloruské literatury a jazyka mezi roky 1960 a 1970, řekl: "V jeho tvorbě jsou cítit nekonečné jazykové nuance. Období, kdy jsem měl možnost spolupracovat s velkým spisovatelem během psaní opery, bylo pro mě darem osudu. Karatkevič žil běloruským jazykem, běloruskými obrazy a historií a pevně věřil, že toto je to nejlepší pro běloruskou duši. To je podstata našich kořenů, když si uvědomíte, že to nikdy nemohlo být jinak a nikdy by to jinak ani nemělo být. Karatkevič, to je Bělorusko." 8 Myslím, ţe to je pravý důvod, proč Karatkevičovy příběhy tolik upoutaly pozornost běloruských autorů, kteří se snaţili vytvořit národní opery, vyjádřit tak národního ducha a posílit povědomí běloruského lidu. 7 Мальдзіс А. Жыццѐ і ўзнясенне Уладзіміра Караткевіча. Партрэт пісьменніка і чалавека. Мн., 1990, Str Так стваралася лібрэта Дзмітрый Смольскі ўспамінае Уладзіміра Караткевіча і Сівую легенду." Успаміны запісаў Віктар Скорабагатаў. Культура května 14

15 4. Skladatel Dmitri Smolsky (nar ) Dmitri Smolsky se narodil v běloruském městě Minsk 25. února 1937 jako syn známého muzikologa B.S. Smolského. Jiţ v roce 1949 ve svých dvanácti letech sloţil hudbu na slova básně spisovatele Anatolie Astreika "Pozdravuji tě, školo!." Své hudební vzdělání započal na moskevské konzervatoři, dále pokračoval na Běloruské státní konzervatoři v kompoziční třídě profesora A. Bogatyreva a svá doktorandská studia úspěšně zakončil absolvováním pedagogického institutu Gněsiných v Moskvě. Po studiích mladý Dmitri určitou dobu působil jako pedagog na Mogilevském hudebním gymnáziu, v roce 1962 přešel na Běloruskou konzervatoř (nyní Běloruská hudební akademie), kde od roku 1968 vyučoval jiţ jako profesor. Smolenského tvůrčí moţnosti byly vskutku působivé. Jeho tvorba byla velmi různorodá. Je autorem několika velkých děl, mezi která řadíme také jeho 12 symfonií, 2 monumentální oratoria, ( Má rodná vlast, Poeta ) 2 opery ( Šedovlasá legenda, Franczisk Skaryna ), choreografické kompozice, hudbu pro lidové nástroje, vokální cykly, komorní a orchestrální tvorbu. Část jeho tvorby byla provedena světovými dirigenty v Berlíně, Muhlheimu, Soulu, Moskvě, Minsku nebo Kyjevě. Na počátku své umělecké kariéry v šedesátých letech Smolsky projevoval intenzivní zájem o nejnovější, moderní techniky skladby, coţ se také odrazilo v jeho tvorbě. Z této doby pochází známé oratorium Písně Hirošimy (1966), klavírní suita Hra světla (1964), nebo symfonie Aktafonija "(1967). Tato nezvyklá tvorba velmi ohromila celé široké okolí. Obecenstvo tuto novátorskou kompoziční vlnu však vnímalo spíše negativně, neţ pozitivně. V průběhu doby se skladatelovo nadšení konstruktivní hudbou postupně měnilo a Smolenského zájem se víc přesměroval na tradiční hudbu. Tuto změnu můţeme vidět především v oratoriu Má rodná vlast, které napsal v roce 1970 na texty básní běloruských poetů, kteří byli vyznamenáni cenou Leninského Komsomolu v roce V sedmdesátých letech skladatel vytvořil speciální písňové cykly na texty básní G. Lorky, F. Tutčeva, M. Cvetajevy, J. Palonského a A. Achmatové. Zvláštní místo v tvorbě D. A. Smolského zaujímá oratorium "Poeta" (1980) na texty J. Kupaly, které představuje klasiku běloruské literatury v celé psychologické sloţitosti 15

16 a kontradikci. V tomto oratoriu skladatel odkazuje na texty jak městských lidových písní, tak i na intonaci a melodii folklórních písní. Na konci sedmdesátých let D. Smolsky vytváří svou první operu, "Šedovlasá legenda" (1978) na libreto Vladimíra Karatkeviče. Později skladatel napsal operu "Francizsk Skaryna", která byla provedená jako televizní inscenace v běloruské televizi, a také operu "Apollo- zákonodárce. Opera byla provedena jen koncertně. 16

17 5. Opera Šedovlasá legenda Na začátku března 1978 hlásily plakáty Státního akademického Velkého divadla opery a baletu Běloruské republiky: připravuje se premiéra opery D. Smolského na libreto V. Karatkeviče "Šedovlasá legenda." Premiéra, která se uskutečnila 23. března 1978, sklidila neobyčejný úspěch diváků i kritiků. Nápad vytvořit operu "Šedovlasá legenda" u mne poprvé vyvstal v polovině 70. let, když jsem si přečetl román V. Karatkeviče a byl jsem zaujat jeho romantickou myšlenkou, milostným příběhem, vysokým napětím, rozmanitostí lidských charakterů - připomíná skladatel. - Předtím, než vzniklo libreto, jsem vypracoval počáteční scénář a začal psát hudbu, ve které jsem se snažil zachovat stylistiku tohoto příběhu a původní emocionalitu textu. Podrobné informace o době, ve které se odehrává děj opery, době rozkvětu Velkého Litevského knížectví, což mělo dopad na politiku a ekonomiku celé západní Evropy jsem se dozvěděl od Vladimíra Karatkeviče. To byl okamžik, kdy začalo naše přátelství. Během měsíce každé ráno jsem přicházel za Vladimírem Semjonovičem a pracovali jsme spolu. On měl výbornou knihovnu, hodně jsme mluvili o různých tématech. To byl velice emocionální, inteligentní a vzdělaný člověk. Mezi mými postavami nejsou dobré a zlé, všechny jsou ušlechtilé, každá se svou vlastní tragédií. Irina je pro mě krásnou dívkou s čistou duší, do které se bezmezně zamiloval Roman. Ljubka je ženská se silnými pocity, jejíž život je plný velké lásky a utrpení. Kizgayla je válečníkem, rytířem, který si dobře uvědomuje nespravedlnost, které se dopustil vůči Romanovi. V této galerii má zvláštní místo Najmit - kontroverzní a pro mě důležitá postava. Je cynický a hamižný, ale jeho slova víry a hlas pravdy jsou absolutně moderní a nezbytné. 9 9 D. Smolsky. Leták opery "Šedovlasá legenda." 17

18 5.1 Děj opery Příběh se odehrává ve městě Mogilev a jeho okolí na počátku 17. století. Konradu Ţakenovi, který je velitelem švýcarských ţoldáků působících v Bělorusku, je nařízeno, aby se urychleně dostavil do hradu svého pána Alechno Kizhajly. Po přijezdu se dozví, ţe v okolí začalo selské povstání v čele s místním šlechticem Romanem Rakutovičem. Cchaken nechápe iracionální strach Kizhajly před Rakutovičem, ale pak se dozví důvod nenávisti Romana. Kizhajla nechtěl propustit svoji nevolnici milou Rakutoviče. 1.dějství První scéna Při lovu na počest svatby šlechtice Kizhajly a Ljubky se na lesní mýtině scházejí nevolnice, mladé dívky patřící Kizhajlovi. Mezi nimi je také Irina, do které je Kizhajlův nejlepší přítel, skvělý válečník a rytíř, Roman Rakutovič bezmezně zamilován od doby, kdy mu po válečné bitvě zachránila ţivot a neumí si jiţ bez ní představit svůj další ţivot. Při této slavnostní příleţitosti se Rakutovič svěřuje svému příteli se svou láskou k jeho nevolnici Irině a ţádá ho o její ruku. Kizhajla je ohromen a jako rozený dţentlmen mu slíbí Irininu ruku, i kdyţ se snaţí ho ještě různými argumenty, které poukazují na Irinin původ, přesvědčit, aby si své rozhodnutí ještě promyslel. Rakutovič se přemluvit nenechá a Kizhajla ustupuje. Ve vzduchu zazní rohy mladé Kizhajlovy ţeny Ljubky. Poté, co si Ljubka vyslechne rozhovor mezi svým muţem a Rakutovičem, kterého Ljubka potají miluje, vehementně rozhodnutí svého muţe odmítá a zakazuje mu uvolnit Irinu z jeho sluţeb. Kizhazjla je však plný obav, protoţe nesplnění slibů můţe vést aţ k válce, a tím také k smrti milované země. Ljubka je však neoblomná - nechť je válka a krev, raději ať zahyne celé panstvo, ale Irina se nikdy nesmí stát manţelkou Romana Rakutoviče. Sama totiţ potají doufá, ţe se jednoho dne stane Rakutovičovou milenkou. Ljubka vyvíjí na svého novomanţele nátlak a podaří se jí ho přesvědčit výhrůţkou, ţe pokud její prosbě nevyhoví, nikdy si s ním nelehne na manţelské loţe. Irina je poslána do Mogilevského vězení. 18

19 Druhá scéna Ve starém rodovém hradě rytíře Kizhajla se najatí vojáci připravují na velkou bitvu s armádou, v jejímţ čele stojí Roman Rakutovič, který doposud neodpustil bývalému příteli a nezapomněl na zradu. Kizhajlův voj vyráţí do boje na čele s odváţným a cynickým ţoldákem Konradem Ţakenem, který si nejvíc ze všeho cení peněz. Kizhajla si je vědom, ţe pravda je na straně Romana, přesto však pořád hledá oporu u ţoldáka Ţakena. I přes důvěru, kterou do něj Kizhajl vkládá, slyší před bitvou z jeho úst neočekávaná slova: "Co je pravda? Jak velká je cena, kterou zaplatíš za víru, pro níţ bude někdo trpět okovech? Kdyby neexistovala silná víra ve Všemohoucího Boha, potkal bych tady samotného Satana. Tvůj soupeř je však v právu a to ty nezměníš." Zanedlouho Romanova armáda útočí na hrad, který úspěšně dobije a obsadí. Roman Rakutovič se dozví zprávu o zajetí jeho milované Iriny, za které je odpovědná Ljubka, a vyzývá Kizhajlu na souboj. Roman vítězí a nádvořím zazní Kizhajlova pohřební píseň. 2.dějství Třetí scéna V knihovně polozbořeného Kizhajlova hradu zůstal Roman sám se svými myšlenkami. Do knihovny přichází Ljubka. Vyznává se mu ze své bezmezné hořké lásky a svěřuje mu všechny své myšlenky a pocity i svůj vlastní ţivot. Vroucně ho prosí a ţádá, aby jí dal syna, který by byl pokračovatelem slavného šlechtického rodu Kizhajlů. Romanovo srdce však náleţí jedině a pouze Irině, kterou vroucně miluje a je jí zcela oddaný, teď i navţdy. Roman se okamţitě vydává na cestu do Mogileva za svou osudovou láskou Irinou. Romanova armáda po cestě do Mogileva odolává útoku ze strany nepřítele. Tentokrát je však poraţena, Roman je zajat nepřátelskou armádou a vrţen do vězení, kde ho čeká hrozný trest. Čtvrtá scéna Do Mogilevského vězení, kde uvězněná Irina touţí po normálním lidském ţivotě, přichází Ljubka. Je plná zoufalství a vzteku, soud totiţ odsoudil Romana ke krutému trestu - uříznutí obou rukou, aby jiţ nikdy nemohly pozvednout meč proti 19

20 šlechticům. Ljubka se snaţí vynutit od Iriny přísahu, aby odmítla Romanovu lásku a přenechala ho jí, Ljubce. Ljubka se také mylně domnívá, ţe Irina Romanovi učarovala, a jeho lásku si získala kouzly, proto na Irinu naléhá, aby ho od svých čárů osvobodila. Neposlechne-li ji, vyhroţuje Irině oslepením. Irina je však statečná a milující ţena, proto na tyto výhruţky nereaguje a rezolutně Ljubku odmítá. Svému přesvědčení zůstává věrna a za ţádných okolností nechce zradit jejich vzájemnou lásku. Pátá scéna Děj se odehrává na hlavním náměstí v Mogilevě, které je plné lidí, čekajících na vynesení rozsudku nad Romanem a Irinou. S hrůzou a bolestí celé náměstí proţívá jejich muka a trápení. Roman přichází o ruce a nebude uţ nikdy moci doopravdy obejmout svou milovanou a na druhé straně oslepená Irina jiţ nikdy nespatří svého milého Romana. Navzdory jejich trápení však nikdo a nic nemůţe zničit jejich vzájemnou lásku, která překonala všechno trápení a stává se na dlouhé roky legendou, legendou lásky. 20

21 5.2 Historie vzniku opery Šedovlasá legenda Opera Šedovlasá legenda vznikla koncem roku 1970 v době, která byla velmi kontroverzní. Bylo to jedno z mnoha těţkých období v Běloruské republice. V tom čase získával moc dogmatismus a zejména izolace ze ţivota v politickém útlaku a v republice vzrůstala nedůvěra lidí vůči současnému politickému zřízení. Humanitární sektor, včetně spisovatelů, skladatelů a veškerých umělců, uměleckých organizací a tisku, byl zcela pod zvláštní státní kontrolou, která s pomocí ideologie mírového souţití izolovala republiku od dění okolního světa. Svazové republiky soustavně vyvíjely vlnu bojů proti jakýmkoli projevům nacionalismu v krajině. Jak je jiţ známo, Vladimír Karatkevič, autor libreta této opery, byl vynikající znalec běloruské historie. Tato Karatkevičova znalost osobně velmi zapůsobila na skladatele Dmitrije Smolského, který se během práce na "Šedovlasé legendě" zabýval Karaktevichovou osobností a tvorbou. "Mnoho z faktů historie Běloruska mi osobně vykládal sám spisovatel! Jak moc to bylo pro mě objevné! 10 V polovině roku 1970 dostal hudební skladatel Dmitrij Smolsky nápad vytvořit operu zaloţenou na historickém běloruském příběhu Šedovlasá legenda." Jak sám skladatel vzpomíná: Podle mého názoru je to klasický příbeh historického spiknutí. Chtěl jsem, aby hudba co nejpřesněji obsahově vyjádřila stylisticky konzistentní příběh a ztvárnila tak vše romantické - krásu šlechty a rytířství. Libreto jsem ze začátku ještě neměl, všechny hudební obrazy jsem tak vytvářel jen na základě osobních pocitů, které jsem měl počas čtení Karatkevičova románu. V té chvíli jsem už v mysli viděl všechny postavy opery, jejich reakce, chování, jejich pocity a vztahy s ostatními postavami, okamžitě jsem věděl, jak se budou postavy na jevišti pohybovat, dokonce jsem jejich zpěv i slyšel. A tak se stalo, že moje první opera byla vlastně složená bez konkrétního textového podkladu... " 11 Po napsání hudby k opeře vyvstala jen otázka autorství libreta. Nebylo vůbec myslitelné, aby byl autorem někdo jiný, neţ sám autor románu, Karatkevič. V jeho tvůrčí osobnosti se spájelo vše, co Smolsky potřeboval ke své práci. Silný umělecký talent, dar básníka a dramatika, a také vzdělání, které zahrnovalo také obor Так стваралася лібрэта Tamtéţ. Так стваралася лібрэта Tamtéţ. 21

22 scenáristiky a dramaturgie. A mohu zde také zmínit zajímavost, ţe Karatkevič mimo jiné oplýval také pěveckým nadáním. Karatkevič se Smolským pracovali na libretu jen jeden a půl měsíce. Sám skladatel na tuto spolupráci vzpomíná: "Ukázal jsem Vladimíru Semjonovičovi základní melodickou linii opery bez textu, jenom na vokály. Semjonovič zatím chodil po pokoji, mumlal si něco pod vousy, okamžitě na zpívané fráze tvořil textovou složku a já jsem měl mezitím dostatek času obeznámit se s mnoha literárními poklady jeho knihovny. Naše spolupráce se někdy vyvíjela ve velmi rychlém tempu, ale také se občas stávalo, že jsme se na nějakém místě vysloveně zasekli a nemohli se dostat dál. Tímto způsobem jsme vytvořili celou operu, jenom recitativy jsem do partitury vložil já sám, jednoduše jsem je vyňal z Karatkevičovy knihy. Na toto období vzpomínám velmi rád." Hlavním tématem Smolského opery je lyrické drama hrdinů: bojovníka Romana, jeho milované Iriny, která byla nevolnicí u Kizhajlů, Kizhajly a jeho manţelky Ljubky. Osudy hlavních postav, silných konfliktních charakterových protikladů jsou navzájem silně propletené. I přes tragický konec však na závěr opery zazní euforická radostná hudba, která v sobě nese ideu o nesobecké lásce, jeţ nakonec překoná všechny překáţky a utrpení. Opera v sobě snoubí lásku k běloruské půdě a příběhy jejích obyvatel. Skladatel poukázal na silné cítění a emocionální štědrost lidí, kteří jsou z různých sociálních vrstev. Podle vzoru Karatkeviče Smolsky taktéţ v opeře definoval všechny základní vlastnosti běloruského naturelu, mezi které patří například i upřímná láska k vlasti. Všechny čtyři základní postavy jsou pro mě pozitivní hrdinové, včetně Kizhajly - říká skladatel. - Mimochodem on má velice vlasteneckou árii. Konflikt Kizhajly a Romana začíná jako běžný a pak kvůli určitým okolnostem se změní na sociální konflikt: střet zájmů silných postav vyvolává napětí a konfliktní události. 12 Byl to zlatý věk běloruské opery, protoţe v té době pracovali vynikající dirigenti, reţiséři a výtvarníci. V těchto letech rozkvetl talent Alexandera Dedika, Igora Sorokina, Arkadia Savčenko, Svetlany Danyluk. Reţisér opery Semjon A. Stein shromáţdil kolem sebe stejně smýšlejících lidí: dirigenta, výtvarníka a choreografa. On sám byl nadšený a získal i jiné pro nové operní dílo. 12 Так стваралася лібрэта Tamtéţ. 22

23 Členy operní reţie byli vynikající mistři divadelního umění: dirigent Vladimir Mošenskij, reţisér Semjon Stein, výtvarník Jurij Tur, sbormistři Alexej Kogodějev a Nina Lomanovič, choreograf Dina Arypova. Opery se zúčastnily: Irina - Irina Šikunová a Nina Kozlová (také v této roli hrála Raisa Praško), Roman - Alexander Dedik, Vladimir Ivanovský a Michail Galkovsky, Ljubka - Svetlana Danyluk, Olga Tišyna a Tamara Pjačinskaja, Kizhajla - Arkadij Savčenko a Igor Sorokin, Najmit - Jaroslav Petrov a Michail Druţina. V roce inscenace opery běloruská divadelní skupina vystoupila na jevišti Velkého divadla v Moskvě. "Šedovlasá legenda" byla zahrnuta do zájezdového plakátu. Před zájezdem skladatel udělal některé změny v partituře, protoţe jiţ za dva měsíce po prémieře byla opera ukazována divákům na zájezdě v Rusku, diskuze a kritika nového běloruského operního díla se konala ne běhěm setkání v divadle, ale hned v tisku. *** Divadlo uvádělo operu "Šedovlasá legenda" během šesti sezón. V roce 1980 Svazem skladatelů BSSR byla opera navrţena k získání státní ceny BSSR. Kromě skladatele byli také nominováni reţisér Semjon Stein, dirigent Vladimír Mošenskij a zpěvačka Irina Šikunova (Irina). Přestoţe ocenění získali jen D. Smolsky a I. Šikunova, stala se tato událost fenoménem a měla mimořádný význam v dějinách hudby a divadla Běloruska, protoţe poprvé, zejména opernímu představení, byla udělena státní cena, a to bylo "vrcholem dlouhodobého rozvoje národního operního žánru. 13 Později byla opera vcelku natočena Běloruským rozhlasem (orchestr a sbor Běloruského rozhlasu, dirigent - Boris Rajski, sbormistr - Victor Rovdo, Roman - Alexander Dedik, Irina - Irina Šikunova, Kizhajla - Arkadij Savčenko, Ljubka - Tamara Pjačinskaja, Najmit - Jaroslav Petrov). Běloruská televize na základě tohoto fonografického záznamu realizovala natáčení opery v reţii Gennadije Nikolajeva. Film-opera "Šedovlasá legenda" "byl na zájezdě" v zahraničí, zejména byl ukazován polskou televizí. 13 Яновіч Н. Сохранить верность лучшему в себе. Советская музыка

24 5.3 Echo opery "Šedovlasá legenda" v roce 2012 V roce 2012 Národní akademické divadlo opery a baletu otevřelo výroční sezónu rozsáhlou premiérou opery "Šedovlasá legenda." První premiéra tohoto nesmrtelného díla, jak bylo uvedeno výše, se konala v roce Ale dnes nejen dnešní mládeţ, ale lidé zralejšího věku jiţ tuto hru nepamatují. V nové době je jiná společnost. Nové moţnosti jeviště a reţie vyţadují nové scénické přečtení díla. Skutečnost, ţe skladatel stvořil druhou verzi operzi a divadlo se obrátilo k "Šedovlasé legendě", má svou logiku a vnitřní zákonitost. Partitura vtělená orchestrem (dirigent Victor Plaskina) dělá velice dobrý dojem. Hudba je překvapivě melodická, coţ je neobvyklé pro moderní autory.celkové vizuální řešení opery (umělecký ředitel Alexander Kostjučenko) je mnohostranné a víceúrovňové. Prvky scénografie se transformují rychle a nečekaně. Zdá se, ţe montáţ scén je téměř filmová. Lov se odehrává v lese, kde je široký otevřený prostor. Dále je komorní, ale expresivní scéna v loţnici Ljubky Kizhajly. Potom tmavý a majestátní prostor hradu. Transformace interiérových prvků přidává dodatečné napětí. Sloupce v loţnici se náhle proměňují v obrannou věţ. Obrovská lampa v zámku Kizhajly ve finále se přeměňuje na oheň, který osvětluje místo popravy hrdinů. A hořáky se přeměňují na svíčky těch, kdoţ se modlili za mučedníky. Dekorace a rekvizity pro operní představení byly připraveny v Moskvě: pět mostů, jeden z nich visící s hmotností 1,5 tuny. Také byl na jevišti namontovaný obrovský hrad a středověký zámek, který je vybavený jako hollywoodský pavilon s lustry, krby, zbraněmi, staroţitným nábytkem a maketami rytířů. Hlavní myšlenku operního díla reţisér vidí "v opozici a konfrontaci mezi dvěma sférami - děsivým, tmavým, krutým světem války, nepřátelství, krve a prachu zničeného zámku a čistým světem lásky v zlatých ikonách zářícího chrámu. 14 V rozhovoru s ţurnalistou novin "Sovětskaja Bělorussija" těsně před premiérou druhé verze opery "Šedovlasá legenda" reţisér Michail Pandţahavidze řekl, ţe příběh je mu blízký v tom, co se týče rodinných vztahů: "To je vážný příběh o rozkládání společnosti. Podle mého názoru, to nejhorší, co se může stát, je, když lidé pod vlivem vášně odsuzují ke hladu a krveprolití celé národy. Myslím si, že dnes v 14 Мушынская Т. Магутнае рэха легенды. Мастацтва. Září,

25 kontextu takového množství občanských válek po celém světě text Karatkeviče je velice aktuální. ( )" - Co si myslíte o názvu knihy? Proč je to "legenda", a dokonce "šedovlasá"? Láska Romana a Iriny triumfuje zde jako očistná oběť bez ohledu na všechny hrůzy. Přes hrozné utrpení a peklo války zůstávají lidmi, kteří se stále milují. Oni jsou nad těmi všemi nočními můrami, které je obklopují. I když musí velmi draze zaplatit za své chyby, jejich pocity jsou tak čisté, že nám to s výtvarníkem Alexandrem Kostjučenko pomohlo stvořit obraz jejich lásky. Na jevišti jsme použili ikonu Petra a Fevronie - známý symbol nerozlučných. Labutí věrnost mezi lidmi je vzácný případ. - A přesto mám strach o materiál Karatkeviče: nedávno jsem viděla velmi špatnou filmovou verzi "legendy". - Doufám, že v naší opeře nebude spekulace s národním koloritem. Narodil jsem se a vyrůstal v Ašchabadu a velmi dobře chápu, jak člověk může nesmyslnost a dokonce i nechutnost schovat za etiku. Je to jako filmy o válce: můžeš natočit v podstatě cokoliv a všechno bude přijaté, protože je takové téma. Režisér se může snadno schovat za národním koloritem a všechno se mu odpouští. A já bych chtěl, aby má opera nakonec měla národní základ, ale aby zároveň byla mezinárodní pro vnímání. Aby se na ni mohli diváci dívat bez ohledu na nějakou zvláštní mentalitu." 15 Důleţitá role v celkové struktuře představení je věnována osvětlení (výtvarník Sergej Ševčenko, Rusko) a počítačové grafice (Elena Achremenko, Pavel Suvorov, Rusko). Rozšiřují prostor pro odehrávání se opery. A je to jeden z účinných nástrojů, aby se opera jako ţánr stala bliţší současným divákům, kteří jsou přivyklí k videoefektům. Skladatel Dmitrij Smolsky udělal některé změny v nové verzi opery, a proto představení bylo vystaveno kritice hudebních vědců a příznivců všeho běloruského. Z opery úplně zmizel příběh o lidovém povstání. Sám skladatel odstranil z inscenace scény, které neodpovídaly realitě dneška. Pro je mě podstatou příběhu především svatokrádež, kterou udělal Roman, když se zamiloval do Iriny, nevolnice Kizhajly, a chtěl se s ní vzít. Kvůli lásce Roman 15 Попова В. Пилить опилки бесполезно. Советская Белоруссия. 21. srpna

26 porušuje morální zákony, práva a pokrevní svazky, rodovou čest. Proto scéna národního povstání není v druhé verzi opery na rozdíl od textu Karatkeviče a první redakce opery, - uznává D. Smolsky v letáku představen.í 16 - Pro mě je především důležité lidské drama pocitů, vztahů a činů, které mohou být odůvodněny logicky (ale ne morálně), a také činnost, kvůli které hrdina trpí a lituje. To vše jsem se právě snažil vyjádřit, o tom všem jsem tvořil hudbu a pouze na to jsem se soustřeďoval....před několika lety jsem rozhodl vrátit se k této opeře a byl jsem opravdu nadšený z toho nápadu. Druhá verze se hodně liší co se týče dramaturgie a orchestrální partitury. V průběhu minulých let jsem získal další zkušenosti, znalosti a profesionalitu. Souhlasím s režisérem opery a se scénografií představení, je mi blízký nápad odporu mezi zámkem síly a chrámem světla. Dnes vidím tento příběh právě v takovém návrhu." V nové verzi opery nejsou přehodnocení a ţádné naráţky na současnost. Je to pečlivě obnovený dokument epochy, ze kterého je odstraněno vše, co můţe přivést ke "špatným" myšlenkám. Není vidět role národa v dějinách. Kritici předkládají, ţe skladatel neukázal, jak národ vyuţívá boj elit a zároveň jak elity vyuţívají národ ve svých intrikách. Přesto, kritici souhlasí s tím, ţe "Šedovlasá legenda" je běloruská národní opera. A to je vynikající! 16 D. Smolsky. Leták opery "Šedovlasá legenda." 26

27 6. Skladatel Vladimir Soltan ( ) Vladimir E. Soltan absolvoval Běloruskou státní hudební akademii v oboru Kompozice u profesora A. Bogatyreva (1979), také absolvoval asistentskou stáţ (1983). Vladimir Soltan je autorem několika známých instumentálních děl a opery "Divoký lov krále Stacha". V roce 1990 byl skladatel oceněn Státní cenou Běloruska. Jeho hudba má výraznou intonaci, intenzivní citovost a národní osobitost. Na začátku své kariéry Vladimir Soltan rád skládal hudbu vokálních ţánrů, ale také se zajímal o orchestrální, komorní a instrumentální hudbu. Mezi nejznámější díla z tohoto období patří Suita pro komorní orchestr "Myšlenky a nálady", která příjemně působí svou upřímností, citovostí a melodickým výrazem. Dalším tvůrčím krokem V. Soltana se stala skladba dvou symfonií. Obsah Symfonie č. 2 je zaloţen na dramatické obraznosti a uţívání metafor. Těţké, intenzivní koloritní znění je pouze občas přerušováno lyrickými melodickými intonacemi nebo, jako ve finále, taneční tématikou. Současně s touto symfonií vytvořil skladatel Koncert pro orchestr a mnoho miniatur pro různé hudební nástroje. V roce 1987 V. Soltan napsal Koncert pro cello a orchestr - rozsáhlé expresivní dílo s přesvědčivou hudební dramaturgií. Rozvinutá témata, bohatá textura a virtuózní sólový part svědčí o velkém talentu a intenzivním tvůrčím růstu autora. Na konci 80. let 20. století V. Soltan dokončil práci na své opeře "Divoký lov krále Stacha", která je zaloţená na příběhu V. Karatkeviče. Její hlavní koncepční význam a patos jsou zaměřené na tragický boj proti tmě a zlu, které jsou symbolizovány "divokým lovem". Hudební jazyk opery má různé stylistické roviny: na jedné straně je to folklór, který získává originální interpretaci, a na druhé straně stylizace a tradice tzv. "velké opery". 27

28 7. Opera "Divoký lov krále Stacha" Jedenáct let po premiéře "Šedovlasé legendy" na jevišti Státního akademického Velkého divadla opery a baletu BSSR se objevila další opera, ve které jednaly Karatkevičovy postavy. Ano, uplynulo pouze jedenáct let, ale to byl nejen jiný čas, ale začínala i nová epocha. Inscenace opery "Divoký lov krále Stacha" je významným fenoménem v rozvoji národního běloruského hudebního divadla. Skladatel V. Soltan pokračuje v tvůrčím rozvoji nejlepších tradic běloruské opery, ale také vytváří poměrně moderní dílo se zvláštním proniknutím do světa lidových legend a přesvědčivě řeší problémy hudební a scénickou dramaturgií. Příběh V. Kartkeviče přitahuje pozornost rozmanitostí situací, jejich romantickým tajemstvím, barevností obrazů, geniálním detektivním příběhem, ve kterém se slučují legenda a skutečnost. "Divoký lov krále Stacha" je nejen zábavně napsaná kníţka. Tento příběh je hudební ve své podstatě. Přes fascinující příběh románu, vnitřní napětí a atmosféru tajemství, které neustále zesilují, příprava libreta a scénáře opery byly mnohem obtíţnější kvůli početným popisům všedního ţivota, etnografickým detailům, psychologickým tahům a skrytým konfliktům. Román obsahuje dramatické, psychologické a sociální linky, které se jedinečným způsobem prolínají v opeře V. Soltana. Ale hlavní potíţ hudební a scénické interpretace románu je spojena s pronikavou osobitostí spisovatele, kterou není moţné interpretovat přes akademická pravidla operního ţánru. 28

29 7.1 Stručný děj opery Divoký lov krále Stacha Děj opery se odehrává na konci 19. století. Mladý vědec a folklorista Andrej Běloreckij zabloudil během bouřky a dostal se do rodového zámku Balotnyja Jaliny, který patří rodině Janovskych. Vítá ho hospodyně domu Nadzeja Janovskaja, která je poslední zástupkyní svého rodu. Nadzeja říká Běloreckému, ţe rod Janovských byl prokletý na dvacet generací dopředu, protoţe její předek Starý Roman spáchal zradu. Nadzeja je zástupkyní dvacátého pokolení, čeká na brzkou smrt a s jejím úmrtím skončí rod Janovských. Vypráví o objevení duchů, jeţ bude znamenat její smrt. Těmito duchy jsou Divoký lov, Malý člověk a Modrá ţena. Běloreckij zůstává v zámku, aby ochránil Nadzeju a odhalil události. Vidí Malého člověka - bytost malého vzrůstu, s velmi dlouhými prsty, která se dívá do okna v noci. Běloreckij také potkává Modrou ţenu, která schází se staroţitného obrazu a je velmi podobná na Nadzeju. Běloreckij se postupně seznamuje s ostatními obyvateli a příbuznými Janovské, a to se Svetilovičem, Bermanem, Dubatukem, lovcem a stopařem Ryhorem. Jednoho večera je Běloreckij v baţině pronásledován Divokým lovem skupinou mlčenlivých jezdců, kteří nehlučně jezdí na koních, volně překonávají baţinu, dělají obrovské skoky a zanechávají stopy staroţitných podkov. Běloreckému se zázračně podaří schovat se v zámku a od té doby s obnovenou energií i nadále hledá lidi, kteří se skrývají za divokým lovem. Spolu s Ryhorem odhalují tajemství smrti otce Nadzeje, který byl vehnán divokým lovem do baţiny dva roky před příjezdem Běloreckého. Pomalu odhalují i tajemství divokého lovu. Všichni jezdci budou zabiti místními rolníky a jejich koně - zástupci umírající plemene drygantů se utopí v baţině. Duchové zámku také zmizí. Malý člověk je bratrem Bermana, je to nepříčetný mrzák, kterého Berman propouštěl z tajných chodeb. Modrá ţena je sama Nadzeja, která se toulala v zámku ve snu. Běloreckij se oţení s Nadzejí Janovskou a odveze ji pryč z Balotných Jalin. Nadzeja se nakonec uzdraví od neustálého strachu a náměsíčnosti a narodí se jim dítě. 29

30 7.2 Historie vzniku a analýza opery Děj románu "Divoký lov krále Stacha" se velmi hodil náladě, která v té době převládala v běloruské společnosti, protoţe i u Karatkeviče "navracení se... k legendě o králi Stachu Gorském, jejíž původ sahá až do počátku 17. století, bylo způsobeno snem o svobodné a nezávislé zemi, přáním probudit u Bělorusů národní hrdost." 17 Vladimir Soltan chtěl napsat symfonickou báseň a jiţ vytvořil dvě části pro budoucí skladbu, které se mimochodem staly součástí partitury opery. Je to jeden ze dvou symfonických obrazů "Lov" a nyní slavný "Valčík" z první scény. Nicméně vyhrál nápad vytvořit právě operu. Tento nápad patřil V. Skorobogatovi a byl podpořen reţiséry a herci divadla. Skladatel cítil neotřesitelnou víru ve svůj talent a inspiroval se společným náporem operní skupiny. Tato příznivá situace je velmi vzácná, kdyţ jde o inscenaci nového operního díla. V. Soltan tvořil své postavy jako to kdysi dělali Mozart a Verdi - pro konkrétní zpěváky: Nadzeja Janovskaja - Natalia Kostenko a Tamara Glagoleva, Dubatouk - Vladimir Eknadyesau a později Alexander Keda, Andrej Běloreckij - Victor Skorobogatov a Juri Bastrykau, Svěcilovič - Ivan Šupenič, Berman - Victor Strelčenja a Vladimir Kavrus, Ales Varona - Vladimir Generalov a Mark Gulegin, Ryhor - Jaroslav Petrov, panstvo - Victor Smykalav a Michail Druţina. Dirigentem opery byl Jaroslav Voščak (po jeho smrti Alexander Anisimov), Vjačeslav Cjupa reţíroval toto představení, sbormistrem byl Alexei Kogodeev, výtvarníkem Ernst Heidebrecht a choreografem Nikolaj Dudčenko. Jiţ v červnu 1987 divadelní umělecký výbor schválil připravené části partitury a Ministerstvo kultury udělalo zakázku na vytvoření opery. Méně neţ za rok byla celá opera připravená. Premiéra se konala dne 6. dubna v roce 1989 a měla obrovský úspěch. V červnu 1990 bylo představení dvakrát uvedeno ve Velkém divadle v Moskvě, i kdyţ se zpočátku plánovalo pouze jedno vystoupení. A to byl jedinečný případ pro praxi ruského Velkého divadla. V září téhoţ roku se opera konala pod širým nebem v Troickém předměstí v Minsku. Představení se zúčastnili ţáci jezdecké školy a díky nim symfonický obraz "Lov" udělal velmi dobrý dojem na diváky. V roce 1990 opera byla natočena běloruskou televizí (reţisér - Victor Ševelevič). 17 Верабей А. Tamtéţ, str

31 Je třeba poznamenat, ţe opera "Divoký lov krále Stacha" není přímou ilustrací příběhu Korotkeviče. A to je přirozené, protoţe opera jako hudební ţánr má své zákony, na které musí brát ohled kaţdý skladatel a libretista. Proto textový materiál Karatkeviče v opeře V. Soltana byl výrazně zkrácený libretistou S.Klimovičem a scénář se převáţně skládá z epizod činností, které tvoří dramaturgické uzly. Zdá se, ţe operní scénář byl velmi úspěšný. Skladatel a libretista se zaměřili na ty momenty, které nejlépe splňují charakteristiky operního ţánru a dávají moţnost nejjasněji odhalit zásady romantické opery a zároveň nenaruší detektivní základ příběhu V. Karatkeviče. Autoři opery detailně ukázali dvě hlavní linie: folklorně epickou a romantickou. Epický začátek se projevuje v opoře na historii běloruského národa, jeho písňovou tvorbu, legendy a některé detaily všedního ţivota, coţ dává opeře velkou hodnotu a díky tomu se opera značně liší od operních skladeb předchozích let a jejich závislostí na hrdinskou a vlasteneckou tematiku. Romantické prvky jsou jasně vidět v symbolice jmen a titulů a charakteru jednotlivých scén (zejména z divokého lovu). V kaţdém ze čtyř obrazů opery V.Soltana jsou klíčové části, které jsou tematickými uzly spojeny intonací s hudbou celého díla. Specifičnost dramaturgie opery "Divoký lov krále Stacha" pochází z její zvláštní hudební zákonitosti a v ní je pouţíván polyfonní princip organizace materiálu. Několik dramatických linek se samostatně rozvíjí v opeře V. Soltana. Tyto linky se setkávají v kulminačních bodech, díky čemu děj opery nabývá výraznou dynamiku. V hudbě opery jsou jasně slyšet tři stylistické linky. První patří k tradicím M. Glinky a P. Čajkovského. Spojení s M. Glinkou je vidět v přirozeném kombinováni epických a fantastických prvků a také v partech sboru. Skladatel pouţil princip dvojitého kombinování kontrastních sborových písní v zákulisí: melodické muţské a hravé dívčí (podobně jako v prvním dějství opery "Ivan Susanin"). Spojení s P. Čajkovským je cítit v lyrických kantilénových epizodách. Pozoruhodným příkladem je velká árie Nadzeje ve třetí scéně "Jak velična, jak choraša stajat " (Příklad č.1) s její výraznou melodikou, kulatostí vět a expresivitou hudby. V lyrických epizodách skladatel opravdu dospívá k překvapivé integritě. Podobnost na P. Čajkovského je evidentní i v dramatické organizaci činností, zejména v úvodní části, kde 31

32 dramaturgickým základem jsou balada Dubatouka a kvintet (podobně jako v první scéně opery "Piková dáma": balada Tomského a kvintet). Druhá stylistická linka je zvláštním odkazem na národní původy. To se projevuje tak, ţe skladatel se opírá na běloruské písně a pouţívá lidové nástroje. "V hudbě V. Soltana se folklór objeví v akademické variantě, která byla typická pro operu minulého století... Tomu plně odpovídá žánrový typ vybraný skladatelem." 18 A jen jednou V. Soltan pouţívá citaci, a to v písni Ryhora zaloţené na protáhlé běloruské písni. Třetí stylistická linka se projevuje v nepřímé souvislosti se západním (hlavně německým) hudebním romantismem. O tom svědčí přítomnost prvků fikce a příběh zaloţený na legendě. V hudebním jazyku několika scén je cítit nadšení z pozdního romantismu, coţ se projevuje zvukovou barevností, obecným koloritem instrumentace s pouţitím prostředků hudební elektroniky, expresivitou orchestru a smyslnou krásou melodií. To vše komplikuje hudební kontext s důrazem na neromantické zbarvení hudby. Kaţdá z těchto tří výše uvedených stylistických vrstev je spojena s určitou řadou obrazů a jejich intonačním vyjádřením. Hudební charakteristiky V. Soltana jsou zcela jasné, pestré a psychologicky opodstatněné. Skladatel zřetelně označuje intonační rozsah kaţdé jednotlivé postavy a zabarvení dramaturgie. Partitura opery umoţnila zpěvákům vytvořit ţivé jedinečné scénické obrazy v souladu s jejich výraznou osobností, aniţ by narušili celkovou koncepci představení. Dubatouk je hlavní postavou děje opery. Je to povinný účastník všech uzlových operních epizod. Je neustále v pohybu, v aktivních vztazích s ostatními postavami. Jeho vokální part je psaný poněkud odlišným způsobem, neţ party ostatních postav: s velkým tahem, dynamický, jakoby urychlující celkový vývoj hudby. Podle skladatele, hudba spojená s Dubatoukem se stala prvním krokem v práci s materiálem opery. Zejména balada Dubatouka "Zdroj skrytého zla" a legendární příběh o strašné zradě Romana a proroctví Stacha "Odplaty přijde čas..." - byly prvními sólovými čísly, která napsal skladatel. 18 Str. 46. Галушко М. Национальный сюжэт современное прочтение. Советская музыка

33 Příklad č.1. Árie Nadzeje Janovské 33

34 Part Dubatouka je napsaný ve dvou verzích (pro tenor a bas). Oba zpěvaci (V. Eknadyesau - tenor a A. Keda - basa) přesvědčili diváky o moţnosti takového experimentu, protoţe správně identifikovali umělecké jádro neudrţitelnou touhu po slávě. Kaţdý z nich si logicky promyslel svou roli a našel potřebnou intonaci. Interpretace A. Kedy byla klidnější, zlověstná a někdy se studeným klidem. V. Eknadyesau zpíval s velkým uměleckým temperamentem, jasem, scénickým rozpětím. Zpěvákovi se podařilo najít přirozenou syntézu scénické plasticity, svobody chování a jasné vokální deklamace. To vše vţdy přitahuje pozornost diváků. Ve srovnání s Dubatoukem postava Běloreckého ztratila aktivitu chování a spolu s ní ţivou bezprostřednost, oduševnění, které dal postavě autor románu V. Karatkevič. Postava Běloreckého je spojená s rovnoměrným, tichým leitmotivem, který v opeře není téměř vyvinut. Je to typický "leitmotiv-satelit", který se nejčastěji provádí v orchestru. (Příklad č.2) Postava Běloreckého v takovém poměru opačných charakterů, které tvoří dramatické jádro opery, se zdá nejméně prospěšnou. Zpěváci museli mít velkou odbornou zkušenost a herecký talent (J. Bastrykau), scénickou přitaţlivost a bezprostřednost (V. Skorobogatov), aby mohli rozvíjet tento obraz od začátku aţ do konce. V. Skorobogatov byl v tomto ohledu zvláště přesvědčivý. Jeho zpěv byl jemným, hlubokým, koncentrovaným a odměřeným ve všem. Part Běloreckého stejně jako party Nadzeje Janovské a Sveciloviče má především formu arioso a recitativů s převahou lyricko-dramatického začátku. Tyto party se přirozeně prolínají intonací, někdy pronikají navzájem a mají společné hudebně lexikální zvláštnosti, přímo se rozvíjí a někdy se zdají monotónní. To je obzvlášť cítit v partu Svěciloviče, kterému někdy nestačí zářivé barvy, a to bylo zdůrazněno i kritiky: "Bohužel... part Svěciloviče je stvořeny zcela v tradičních světlomodrých barvách (mimochodem, mladý zpěvak I. Šupenič ho provedl s velkým věnováním)." 19 Sám skladatel V. Soltan definoval povahu této postavy takto: "Je lyrická od začátku až do konce, což je velmi blízko k románu." 20 Postava Nadzeje Janovské je hlavní v opeře V. Soltana. Je to jediný, velice sloţitý, rozporuplný ţenský obraz ve vzájemném poměru, ve kterém se odhalují ostatní postavy v plnosti své lidské přirozeností. Part Janovské je jediný ţenský part v opeře. Tato postava je vnímána nejen jako obraz konkrétní osoby, ale také jako Галушко М. Национальный сюжет современное прочтение. Советская музыка Вараскін А. Музычны тэатр Беларусі. Мн., Беларуская навука

35 metafora - zobecňovaný obraz rodné země, po které se honí "divoký lov". Tuto metaforu je moţné přečíst takto: nejen mladá dívka se potřebuje opřít o rameno silného muţe, ale celá země čeká na svého obránce, svého rytíře. Rozvinutá melodika árie Janovské charakterizuje její lásku, naději, její duchovní ušlechtilost a krásu. Příklad č.2 Part Nadzeje je velmi komplikovaný co se týče hloubky charakteru a rozsahu nálady. Celý part je zaloţen na půltónech, jemné psychologické nuanci a srovnání světla a stínu. Tato role je intonačně velmi blízká k partu Bělareckého. Skladatel pouţil metodu hudebního a situačního vztahu postav kvůli jejich duchovnímu příbuzenství. Je třeba poznamenat, ţe skladatel věnoval zvláštní pozornost postavě 35

36 Nadzeje, pečlivě zvaţoval kaţdou její větu, kaţdý zvláštní detail a situační obrat. Mimochodem árie ze třetí scény v konečné podobě je dvanáctou variantou napsanou V. Soltanem. Obě zpěvačky (N. Kastenka a T. Glagoleva) řeší part Nadzeje romantickým způsobem. A současně kaţdá zpěvačka svým vlastním způsobem ukazuje duševní stav své postavy, nad kterou visí těţký náklad věčného prokletí. V interpretaci N. Kastenky dominují něha, tajemství, velký výraz, hloubka a intonační rozmanitost. Zpěv T. Glagolevé má ţenské kouzlo, upřímnost, spontánnost a romantický sen. Psychologicky pravděpodobný vývoj obrazu je charakteristický nejen pro hlavní postavy, ale také pro ty menší epizodické. Objeví se před diváky jako skuteční lidé, s jejich bolestí a pochybností, ambiciózní nadějí a osobní katastrofou. Je zvláště zajímavé, kdyţ se zpěvákům podaří najít ţivý nerv i v malých partech, jako jsou Varona (V. Generalov) nebo Berman (G. Kavrus, V. Strelčena). Velkou psychologickou roli v opeře "Divoký lov krále Stacha" má orchestr. O tom svědčí vývoj intonace hlavních témat, postupná transformace leitmotivů (příslušně událostem, které se vyskytují), dynamika hudební a dramatické činnosti. Jiţ v procesu práce nad operou V. Soltan, který má výborný cit pro dramaturgii, věnoval velkou pozornost syntéze hudby a akce. "Přiznám se: operní scéna je velmi děsivá. Nicméně, velmi chci všechno cítit v orchestru, cítit plný kontakt hudby s akcí." 21 V důsledku cílevědomé tvůrčí práce je finální operní dílo jednotné, hudba v něm vystupuje jako součást akce a především je to cítit v epizodách divokého lovu, které jsou řešené výhradně pomocí orchestrálních prostředků. Divoký lov je metaforou osudu a symbol hrůzy, která poutá lidské pocity. To je také základ průchozího vývoje. Na divoký lov jsou zaměřeny všechny dramatické linky opery, které se rozvíjí paralelně nebo se protínají nebo přerůstají v konflikt. Leittéma divokého lovu má tři tematická zrna: signál k zahájení lovu - fanfáry mědi (Příklad č. 3), motiv osudu třítónová souslednost oktávních chodů v basu (Příklad č. 4), motiv strachu, napjatého čekání - postupný pohyb tónů nahoru na pozadí pulsujícího rytmu cválání (Příklad č. 5). Leittéma se vcelku provádí v kulminačních epizodách opery, které obnovují obraz divokého lovu. Ale některé tematické odkazy jsou oddělené v hudbě. V kaţdé konkrétní situaci vyjadřují určité emocionální podmínky a míru napětí. 21 Солтан В. Творческое горение. Мастацтва Беларусі Str

37 Překlad slavného literárního díla do jazyku hudebního divadla je velmi sloţitý. A opět, jako při zrození partitury, získávají sílu zákony interakce a prolínání hudby a dramatu. Divadelní tým musel vyřešit tento sloţitý úkol, spojený se správným pochopení záměru spisovatele V. Karatkeviče. Inscenace opery "Divoký lov krále Stacha" je vzácný příklad společné tvořivosti, která fascinovala tým divadla. Inscenace V. Soltana se vyznačuje vysokou divadelní kulturou, na níţ má velkou zásluhu V. Cupa reţisér s jasnou tvůrčí individualitou. V práci na opeře "Divoký lov krále Stacha" sloučil psychologický rozvoj světa jednotlivých postav s všeobecnými symboly, díky čemu byl důraz přesunutý z vnějších událostí na rozvoj vnitřní činnosti. Plamen svíčky v rukách Nadzeje je symbolem naděje, leitmetoda s portrétem starého Romana postupně odhaluje podvodný záměr Dubatouka, atd. Jedná se o moderní způsob produkce, který je určen pro asociativní úroveň vnímání diváka a podporuje hluboké pochopení komplikovaného světa opery. V tvůrčí práci s týmem V. Cupa vyloučil moţnost zpěváků "zpívat sólo" a udělal velký důraz na souborový zpěv, coţ pozitivně ovlivnilo přirozenost chování zpěváků na jevišti a jejich organické spojení s partnery. Neobvykle a originálně je vyřešený závěr opery "Divoký lov krále Stacha", který nemá nic společného s tradičními operními závěry, s jejich důkladným řešením konfliktních situací. V opeře V. Soltana je závěr klidný. Takové filozofické zobecnění s vnitřním podtextem dává divákovi moţnost se ještě hlouběji ponořit do obsahu díla a lépe pochopit koncepci opery V. Soltana a její komplikovaný svět morálních problémů. Opera V. Soltana je tvůrčím úspěchem celé divadelní skupiny. Jiţ po prvních premiérách vyšlo najevo, ţe "Divoký lov krále Stacha" je významnou událostí v hudebním umění operního divadla republiky. Představení získalo velké veřejné uznání. Kritici a diváci poznamenali hodnotu opery, která "... má intriku a detektivní barvy, fantazii, iluzi a také lyriku duše a hnutí mysli." 22 Kritici psali o inscenaci, ţe "pomocí představení "Divoký lov krále Stacha" divadlo řeší řadu problémů, které čelí současná scéna, včetně problému vytvoření národní opery." 23 Kritici také zaznamenali spojení nové opery se sociálním procesem národního obrození: "Dnes, Коробков С. Мчится «дикая охота». Знамя юности. 3. prosínce Лейн А. Музыкальные образы времени. Советская Белоруссия. 24. srpna

38 kdy je v Bělorusku otázka národní nezávislosti, národního jazyka, kultury, národní paměti, se vznik tohoto díla stává jakýmsi symbolem duchovního života." 24 V novinách "Stuttgarten Leitung" byl publikován článek, jehoţ autor mimo jiné uvedl, ţe "představení podle romána V.Karatkeviče "Divoký lov krále Stacha" se stalo vzácným příkladem syntézy umění a současnosti." 25 Inscenace opery V. Soltana je spojená s osvojením pro národní operu nových odvětví běloruské literatury, s rozšířením rozsahu ţánrů, které během mnoha let byly představené na běloruské operní scéně, a to většinou hrdinské, vlastenecké a lidové. Tato inscenace je významným krokem při hledání nového scénického ţivota národní opery, je to pozoruhodné dílo, vzorek umělecky přesvědčivého provedení moderního hudebního představení na běloruské scéně, a je to odpověď na jednu z klíčových otázek vývoje nejen ţánru opery, ale umění obecně. V roce 1990 byla opera nominována na Státní cenu. Dostalo ji osm lidí: skladatel Vladimir Soltan, dirigent Jaroslav Vaščak (posmrtně), dirigent Alexander Anisimov, výtvarník Ernst Heidebrecht, reţisér Vyačeslav Cupa, pěvci Natalia Kostenko (Nadzeja Janovská), Viktor Skorobogatov (Andrej Běloreckij) a Vladimir Eknadyesau (Dubatouk). S. Korobkov, zobecňující myšlenku opery, správně poznamenává: "Lov - je duchem, realitou a fantomem. Smysl času, historie a pochopení člověka, jeho přirozené síly, slabosti a jeho svobody - to vše je propletené v hudbě opery. Divoký lov je jako nevyhnutelný životní chod, předurčený osudem a dříve či později překonaná odplata a osvobození, které sliboval národní hrdina." 26 Od roku 1752, v němţ se objevil ţánr běloruské opery, aţ do dnešního dne ani jedna běloruská opera neměla takový šťastný osud. Od dubna 1989 je opera "Divoký lov krále Stacha" stále na plakátech národní opery Běloruska. S přestávkami je na jevišti více neţ dvě desetiletí, a to je rekord, bezprecedentní příklad v národním repertoáru. Hlavním důvodem pro dlouhověkost pravděpodobně je, ţe všechno se sešlo a shodovalo. Touha po nezávislosti a extrémní zájem o vlastní historii, mysticismus a 19. století, hrady a echo legend, láska, strach a nečekaná smrt, romantická dáma a ušlechtilý rytíř, který je schopen ji zachránit. Skladatel Vladimír Soltan, reţisér Vjačeslav Cupa, scénograf Ernst Heidebrecht. Čím častěji posloucháš 24 Галушко М. Национальный сюжет современное прочтение. Советская музыка Parin A. Blick nach Europa (Leitgenossische Opern in der Sowjetunion) Stuttgarten Leitung 49 28/ІІ Карабкоў С. Tamtéţ, str

39 a díváš se na "Divoký lov krále Stacha", tím více si uvědomuješ, ţe to je naše hudební a divadelní klasika, která je určena pro dlouhou ţivotnost. Příklad č. 3 Příklad č. 4 39

40 Příklad č

41 7.3 Hudební analyza árie Nadzeje Janovské Ária Janovské v hudební formě ABA se začíná melodickou předehrou, ve které autor pouţil naturální tetrachordovou stupnici (CDEF). Melodie předehry má symbolizovat východ slunce. Začíná v klidném tempu a v pianové dynamice. Ukázka č.1 Díl A začíná v dynamice forte a přináší hlavní melodii árie. Celý díl je v durové tónině (As dur). Krásná zpěvná melodie pokračuje v dlouhých frázích. Hudební melodický motív má kořeny v lidové hudbě. První takty zpěvné melodie Janovskaye jsou podloţeny arpeggiom v harfě, na kterou se vzápětí připájí melodie houslí. Melodie árie bez větších intervalových skoků má vzostupný charakter. Árie je monologem hrdinky, která se opojená krásou přírody vyznává sama sobě ze své lásky. 41

42 Ukázka č.2 ( Jak velična, jak choraša stajat... ) Díl B charakterizuje změnu nálady, která přechází z pastorálního klidu a přináší nové hudební motivy ţivějšího charakteru. Zpěvná melodie přechází do parlanda, které je v hudebním doprovodu zdůrazněno zvukem pizzicata v orchestru. Ukázka č.3 42

43 Po parlandové melodii přináší další takty árie tempové sklidnění v legátě. Závěr fráze je ukončen náročním oktávovým skokem. Ukázka č.4 Melodie árie v závěru B části postupně moduluje do tóniny E dur, v které zazní opakující se motiv z A části. Toto místo přináší zmněnu taktového označní na 4/4. Návrat dílu A s označním con moto přináší nové emoce, tónina přechází do A dur. Ukázka č.5 ( Moj mily host... ) V poslední části autor zvolil klasický harmonický doprovod. Text árie se nese v rovnakém duchu jak na začátku, hrdinka oslavuje krásu přirody, při slovách salodky vodar kruţiť halavu (z té sladké vůňe se mi točí hlava) melodie přechází do subito piana. Pozitivní závěr plný nadšení a sily je zdůrazněn harmonickým stoupáním melodie, před samotným závěrem melodie stoupá za pomoci rozloţeného arpeggia (cisd-fis-a) na vysoký drţený tón cis. 43

44 Ukázka č.6 44

45 7.4 Rozhovor s Ivanem Choupenitchem o opeře Divoký lov krále Stacha Ivan Choupenitch je sólistou opery Národního divadla v Brně, vítěz mezinárodních soutěţí, jeden z nejslavnějších běloruských tenorů. Pochází z Minsku, kde taky vystudoval Běloruskou hudební akademii a do roku 1991 pracoval v Bělorusku. Zachoval své přátelství s Národním akademickým Velkým divadlem opery a baletu Běloruské Republiky a je pravidelným hostem Vánočních operních koncertů v Bělorusku. Mluvili jsme s Ivanem Choupenitchem o jeho práci v opeře Divoký lov krále Stacha. - Před Vašima očima se zrodila opera Divoký lov krále Stacha. Jak na toto období vzpomínáte? - V mých vzpomínkách zůstali nádherné momenty z tohoto období, aţ teď vím, jaké jsem měl obrovské štěstí pracovat a tvořit s velkými mistry operního umění. Jedním z nich byl velký maestro Jaroslav Voscak a také geniální běloruský skladatel 20. století Vladimír Soltan. Kdyţ se začala práce nad operou, byl jsem ještě mladý sólista opery a právě jsem se vrátil z pěvecké soutěţe M.I. Glinky s čestným uznáním. Tato soutěţ se konala v Jerevaně a právě tam začala moje umělecká spolupráce s Jaroslavem Voscakem. Vzpomínám si, ţe s panem Voscakem to byla velice detailní práce nad kaţdou frází a přítomen byl vţdy i samotný skladatel, který mohl libobolně opravit jakékoliv nevhodné vokální momenty, které se tam vyskytli. - Kdo byli vaši partneři na jevišti? - Tehdy byl u nás nádherný operní soubor mladých talentovaných solistů s krásnými hlasy. Moji nejoblíbenější partnerkou na scéně byla Natalia Kostenko, se kterou jsem také zpíval své nejlepší velké role v Národním divadle v Minsku, Vladimir Eknadiosov, Alexander Keda, Generalov, všechní výborní kolegové, kteří vytvořili, jak tehdy psala kritika, jedno z nejlepších představení té doby. Zvlášť musím ocenit práci s talentovaným reţisérem Cjupou. Kolika novým a důleţitým věcem (nutným mladému zpěvákovi) jsem se naučil ve spolupráci s tímto talentovaným reţisérem. Všechny inscenace zdokonalil do posledního detailu, vše bylo velmi pohodlné a pěkně. - Opera Divoký lov krále Stacha byla na svojí dobu povaţována za moderní. Jakou reakci způsobila mezi diváky? 45

46 - Z pohledu inscenace toto představení bylo navrţené jako krok do budoucnosti. Byli v něm velmi zajímavé scénické nápady a řešení osvětlení. Diváci vţdy fascinovaně sledovali toto představení! - Na jaké vzrušující momenty si vzpomínáte? - Aţ do teď si vzpomínám na scénu na hřbitově, v baţině, kdyţ jsme hraly duchy. Tato scéna byla řešena reţisérem tak nečekaně, ţe i teď dostávám husí kůţi kdyţ o tom přemýšlím, tak hodně na mě zapůsobila. Na jevišti byl umístěn nábytek z plesu v 1. dějství. Někde vyčnívaly ţidle, byly vidět stoly. A take řešení osvětlení bylo osudné s rozptýleným světlem a kouřem jako mlha na blatech. - Působil jste i v operách jiných běloruských autorů? - Bohůţel v jiných běloruských operách jsem nezpíval. Měl jsem štěstí zpívat ještě operu Sergeje Kortese Matuška Kuraţ v koncertním provedení. 46

47 ZÁVĚR Jiţ dvě opery na témata slavného běloruského spisovatele Vladimíra Karatkeviče ("Šedovlasá legenda" a "Divoký lov krále Stacha") jsou uvedené na národní operní scéně Běloruska. Obě (a zatím jen ony) jsou oceněné Státní cenou Běloruska v oblasti divadelního umění. Jsme přesvědčeni, ţe opery Dmitrije Smolského a Vladimíra Soltana jsou dobrým začátkem ztělesnění Karatkevičovych postav v opeře, protoţe právě takoví ušlechtilí rytíři dávájí lidem neuhasitelné světlo. 47

48 POUŢITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE Вараскін А. Музычны тэатр Беларусі. Мн., Беларуская навука Верабей А. Л. Уладзімір Караткевіч. Гісторыя беларускай літаратуры ХХ стагоддзя. Кн. 1. Мн, 2004 Галушко М. Национальный сюжэт современное прочтение. Советская музыка Глыбінны У. Да гісторыі першае беларускае оперы. Прыйсьце Голікава Л. Станаўленне беларускай культуры. Музычны тэатр Беларусі: Мн., Коробков С. Мчится дикая охота. Знамя юности. 3. prosínce Лейн А. Музыкальные образы времени. Советская Белоруссия. 24. srpna Мальдзіс А. Жыццѐ і ўзнясенне Уладзіміра Караткевіча. Партрэт пісьменніка і чалавека. Мн., Мушынская Т. Магутнае рэха легенды. Мастацтва. Září, Попова В. Пилить опилки бесполезно. Советская Белоруссия. 21. srpna Скарабагатаў В. Асаблівасці станаўлення беларускай нацыянальнай оперы. Солтан В. Творческое горение. Мастацтва Беларусі Так стваралася лібрэта Дзмітрый Смольскі ўспамінае Уладзіміра Караткевіча і Сівую легенду." Успаміны запісаў Віктар Скорабагатаў. Культура května. Яновіч Н. Сохранить верность лучшему в себе. Советская музыка D. Smolsky. Leták opery "Šedovlasá legenda." Parin A. Blick nach Europa (Zeitgenossische Opern in der Sowjetunion) Stuttgarten Leitung 49 28/ІІ

49 PŘÍLOHY E.Bundzeleva v roli Nadzeje Janovské ( Divoký lov krále Stacha, 1998) A.Keda v roli Dubatouka( Divoký lov krále Stacha, 1998) 49

50 E.Bundzeleva a A.Keda ( Divoký lov krále Stacha, 1998) A. Moskvina v roli Iriny ( Šedovlasá legenda, 2013) 50

51 Inscenace opery Šedovlasá legenda v roce Inscenace opery Šedovlasá legenda v roce