Historie a některé sociální aspekty klubového veslování v ČR Diplomová práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra pedagogiky sportu Historie a některé sociální aspekty klubového veslování v ČR Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Mgr. Radim Šíp, Ph.D. Vypracovala: Bc. Kateřina Kolišová Učitelství pro ZŠ a SŠ Brno, 2009

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou/diplomovou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v Seznamu použité literatury. V Brně dne 20. dubna

3 Poděkování Ráda bych poděkovala panu Vladimíru Kopalovi, Jiřímu Prepslovi, Ivanu Slabochovi, Vítkovi Kučerovi, Miroslavu Navrátilovi, Vladimíru Halváčkovi, Františku Cvrčkovi a Hance Vejnarové, kteří si na mě našli čas, poskytli mi v rozhovorech cenné informace a podělili se se mnou o své vzpomínky. Zvlášť bych těla poděkovat panu Ivanu Slabochovi, který mně umožnil čerpat informace z dosud nepublikované publikace o historii VK Blesk. Děkuji také paní Světluši Hudečkové, která mi velmi pomohla s nalezením správných pramenů a byla mi konzultantem pro veslařské názvosloví. Pan Miroslav Švagrovský mi poskytl nejen literaturu, ale i spousty příběhů, z nichž některé se objevily v této práci. Také bych chtěla poděkovat svému bývalému trenérovi Filipu Koudelovi, který mi zapůjčil další potřebnou literaturu. V neposlední řadě bych ráda poděkovala vedoucímu mé diplomové práce panu Mgr. Radimu Šípovi Ph.D za cenné rady při tvoření této práce.

4 Obsah Úvod Historie veslování ve světě Historie veslování v Čechách Počátky veslování v Čechách Primátorky I. světová válka I. republika II. světová válka Poválečné období Komunismus Od Sametové revoluce až do současnosti Významné osobnosti českého veslařského života Josef Rössler Ořovský Maxmilián Švagrovský Veslařský klub Slavia Praha Založení VK Slavia a jeho historie do I. republiky Historie klubu za I. republiky a II. světové války Poválečná doba a komunismus Novodobá historie klubu Veslařský klub Blesk Založení klubu VK Blesk a život v něm do roku I. světová válka I. republika a II. světová válka Komunismus... 86

5 5.5 Novodobá historie klubu Veslařský klub Vajgar Jindřichův Hradec Počátky veslování na Vajgaru Založení klubu a jeho historie do konce I. světové války I. republika II. světová válka a komunismus Současná historie klubu ČAC Roudnice nad Labem Založení klubu a jeho nejstarší historie I. světová válka I. republika II. světová válka a komunismus Soudobá historie klubu Závěr Seznam použité literatury Přílohy Resumé

6 Seznam obrázků obr. 1 Mg. Ph. G. Zinke obr. 2 Trasa závodu Oxford Cambridge (3.) obr. 3 Diváci na regatě v Henley obr. 4 Projížďka gigové šestiveslice Concordia, která byla ve vlastnictví klubu Regatta obr. 5 Josef Renner zakladatel VK Slavia a ČVK (25 let Č. V. K.) obr. 6 Primátorky a jejich divácká kulisa obr. 7 Vítězové II. ročníku Primátorek osma ČVK obr. 8 Josef Rössler Ořovský obr. 9 Maxmilián Švagrovský obr. 10 Projížďka slávistické lodi u Střeleckého ostrova obr. 11 Jarní rej slávistických veslařů na Vltavě r obr. 12 Odpolední společenské setkání členů VK Slavia před klubovnou v Podolí r nebo Foto Ruda Bruner Dvořák obr. 13 Loděnice VK Slavia v Podolí obr. 14 Otevření nové loděnice u Jiráskova mostu obr. 15 Přeprava lodí na závody obr. 16 Nová loděnice VK Slavia r obr. 17 Klubová vlajka a veslo VK Slavia Praha (5.) obr. 18 Karel Bohuš Kober zakladatel VK Blesk obr. 19 VK Blesk v roce obr. 20 Klubová vlajka a veslo VK Blesk (4.) obr. 21 Vojenská plovárna okolo roku 1905 (kalendář 2002 Jindřichův Hradec ohlédnutí za minulostí) obr. 22 Rybník Vajgar okolo roku 1905 (kalendář 2002 Jindřichův Hradec ohlédnutí za minulostí)... 97

7 obr. 23 Veslařská dráha na rybníku Vajgar (6.) obr. 24 Klubová vlajka a veslo VK Vajgar (6.) obr. 25 Český Athletic Club v roce 1882, na fotce si můžeme všimnout, jaké všechny sporty se v ČAC provozovaly obr. 26 Mg. Ph. Ferdinand Zinke dlouholetý předseda ČAC a jeden z našich nejlepších veslařů své doby obr. 27 Loděnice a členové ČAC Roudnice obr. 28 Současná loděnice ČAC Roudnice z roku obr. 29 František Vrba na skifu obr. 30 Medaile vykládaná českými granáty vyhotovená v roce 1908 pro mistra veslaře Království Českého obr. 31 Klubová vlajka a veslo ČAC Roudnice n. L

8 Úvod Tato práce se snaží přiblížit klubový život, jak současný tak i minulý, ve vybraných veslařských klubech a zamyslet se nad tím, jak se změnil a co bylo toho příčinou. Pro tuto diplomovou práci jsme vybrali dva kluby z Prahy - VK Blesk a VK Slavia. Ze dvou mimopražských klubů, jsme dali přednost VK Vajgaru v Jindřichově Hradci a ČAC Roudnici nad Labem Blesk a Slavia psaly historii pražského veslování. VK Blesk se zejména díky Josefu Rössleru- Ořovskému zapsal výrazně do historie veslování a psal historii i jiných sportů. Veslařský klub v Roudnici nejen že ukazoval, jak mají vypadat veslařské regaty, ale i Praha se musela na konci 19 století sklonit před ČAC, které umělo připravit skvělou podívanou pro diváky a krásný zážitek pro veslaře. I v Roudnici se nevěnovali jen veslování, ale proběhl zde i díky přispění veslařů první fotbalový zápas, členové ČAC zakoupili první kanoe v Čechách. Také roudnický sport vzkvétal díky výrazné osobnosti jednoho z průkopníků našeho sportu Maxmiliána Švagrovského. Je zajímavé i srovnání těchto dvou uváděných osobností všemi uznávaný, nezištný a oblíbený Rössler-Ořovský s poměrně konfliktním a silně komerčně zaměřeným Maxou Švagrovským, jehož úspěchy byly právě v takovém srovnání poměrně krátké. VK Vajgar byl jedním z prvních českých veslařských klubů, který byl u nás založen. I když nemá v ničem prvenství, jako jiné kluby, přesto vždy v klubu vyrůstali aktivní sportovci. Jakožto veslařský klub měl a stále má velmi špatné tréninkové možnosti. Tréninková trať je dlouhá jen 1 km! Přes všechny obtíže se ale klub přenesl a existuje dodnes, což řada jiných klubů, které měly mnohem lepší podmínky, nedokázala. Navíc VK Vajgar vychoval řadu našich úspěšných reprezentantů. Abychom dobře pochopili souvislosti a události, které se odehrály v jednotlivých klubech, uvádíme v prvních dvou kapitolách nejprve historii světového veslování a následně i historii českého veslování, která je pro větší přehlednost rozdělena do několika podkapitol. V práci jsou podrobněji uvedeny životopisy dvou velkých osobností veslování a klubového života vůbec - Josefa Rösslera-Ořovského a Maxmiliána 8

9 Švagrovského. Dále následuje historie výše uvedených klubů zaměřená především na tehdejší a dnešní život v nich. Ve veslování existuje dosti výrazů, které člověk neznalý tohoto sportu nezná. Proto jsme pro ty, kteří chtějí porozumět textu dokonale, vypracovali seznam veslařských pojmů (příloha č. 1) a zkratek (příloha č. 2). K základní představě o veslování poslouží obrázek s popisem veslařského náčiní a vysvětlení rozdílu mezi párovým a nepárovým veslováním (příloha č. 3). V přílohách ještě nalezneme osm rozhovorů se zástupci jednotlivých klubů (VK Slavia Praha příloha č. 12, VK Blesk příloha č. 13, VK Vajgar Jindřichův Hradec příloha č. 14, ČAC Roudnice nad Labem 1882 příloha č. 15). Rozhovory byly zpracovány pomocí metodologie kvalitativního výzkumu a na základě polostrukturovaného rozhovoru, takže otázky byly připraveny předem, ale nevyhýbali jsme se ani dalším otázkám např. pro upřesnění některých informací apod. Otázky kladené dotazovaným se nalézají v příloze č. 11. V každém klubu byli vybráni 2 zástupci. První zažil starou dobu a je pokud možno v klubu nejstarší, druhý zná současnost klubu. Můžeme tak nahlédnou do života jednotlivých klubů a do představ a názorů jeho členů. V přílohách nalezneme i články o veslování převážně ze třicátých let 20. století z časopisu Star. Také jsou zde některé klubové historické dokumenty. Většina použitých fotografií je z archívu mého otce Jiřího Koliše. U zbylých fotografií je vždy uveden její autor nebo zdroj. V úvodu uvádíme pro ilustraci, co veslování bylo ale co stále i znamená, text o párovém veslování Mg. Ph. Gustava Zinkeho (obr. 1), roudnického lékárníka a syna slavného veslaře a jednoho ze zakladatelů ČAC Roudnice Ferdinanda Zinkeho. Celý článek byl vytištěn v knize Veslování (text byl pravděpodobně sepsán pro účely trenérské konference v r. 1941). Jeho název zní Skullování, v této diplomní práci je uvedena jen kratší úvodní část. 9

10 obr. 1 Mg. Ph. G. Zinke Vrcholem veslařského uměni je veslování dvěma vesly skullování. Žádný druh lodí neklade na veslaře tolik požadavků jako loď skullová. Za to však skýtá skullování veslaři největší požitek a po stránce tělesného vývoje možnost stejnoměrného zesílení. Při skullování pracují všechny svaly stejnoměrně. Snad by se dalo namítat, že vynáším skullováním nad veslování jedním veslem, uznávám, že pohled na závod osem jest mnohem impozantnější závodu o jednom veslaři, že ucelenost mužstva a technická jednotlivost jest obdivující, ale pro gourmanda veslařského sportu jest požitkem pozorovati jemnost a propracovanost práce skullerovy, jenž při technické jemnosti musí vyvinout ohromnou fysickou a morální sílu, má-li dosíci úspěchu. Důkazem toho, jak obtížným jest skullování, jest často se opakující případ, že z každého dobrého skullera bývá vždy dobrý veslař na lodi víceveslové, o opaku však nemůžeme mluviti jako o pravidlu. Že skullování jest velmi namáhavé a vyžaduje velké síly a vytrvalosti, toho důkazem jest okolnost, že staří skulleři, kteří nemohou ve své kategorii již docíliti rekordních výsledků, bývají zařazováni do lodí víceveslových, v kterýchžto kategorií konají pak celou řadu let služby jedinečné. Příkladem toho byli četní angličtí mistři skifaři Bersford starší i mladší, američan Kelley, kteří ještě ve věku 10

11 50 let byli vynikajícími veslaři ve čtyřkách a osmách. U nás jest takovým příkladem mistr Ing. Ivo Schweizer, původně mistr skifař a pozdější veslovod osmy roudnické, jež pod jeho vedením dobyla četných mistrovství republiky a hájila úspěšně barvy naší republiky na olympiádě a championátech Evropy U nás v mnohých klubech bývá zakořeněn velmi nesprávný zákon, že veslař pro zařazení do víceveslice nepotřebný se přenechá svému osudu a má-li chuť veslovati, stane se z něj skullér, jaký to ovšem bývá skullér, o tom se raději nezmiňuji. Klub, jenž takto málo dbá o své závodníky, přináší sobě i jim jedině trpké zklamání. Pro veslaře skýtá skullování největší požitky, tam může se uplatniti nejjemnější technická dokonalost a veškeré individuální schopnosti. Požadavky, jež jsou kladeny na skulléra jsou ovšem nemalé. Veslař, jenž se chce státi závodním skullérem musí míti v prvé řadě veliký tělesný fond, velkou vytrvalost, duševní rozvahu, bojovné srdce a naprostou jistotu na lodi a mravenčí píli a co nejdůležitější talent. Z veslaře bez nadání neuděláte do smrti skulléra ani průměrného. Ideálním pro skulléra jest veslař fysicky zdatný větší postavy a hlavně člověk pružný. Typ lehkého athleta jest pro skulléra vhodný. Skullér musí míti také ocelové nervy a klid. (Zinke, str ) V jiném článku v časopisu STAR č. 7 (465) z roku měli být lidé nalákání k veslování - viz příloha č. 17. V příloze č. 16 je článek z časopisu STAR č. 34 (492) z roku 1935 popisující historii veslařské závodní lodi. Sice tvar, materiál a hmotnost lodi se samozřejmě liší od dnešního tipu lodi, presto tento článek ukazuje, na čem se v třicátých letech veslovalo a jak se k této konstrukci lodi došlo. 11

12 12

13 1 Historie veslování ve světě První zprávy o veslařských závodech lze nalézt již ve starém Egyptě. Informuje nás o nich stéla nalezená u velké sfingy v Gíze. Jde o zaznamenání mimořádného výkonu faraóna Amenhotepa II. z konce 15. stol. př. n. l. v závodu na 3 míle. Doc. PhDr. Věra Olivová ve své knize Odvěké kouzlo sportu píše: Jeho Veličenstvo se stalo králem, když bylo dospělým mladíkem, který již ovládal své tělo. Dovršil ve statečnosti 18 let, znal všechnu činnost (boha války) Monta tak, že mu ve válce nebyl nikdo roven a znal koně tak, že mu nikdo nebyl roven v celém početném vojsku. Tam také nebylo nikoho, kdo jako on dovedl napnout luk a nikdo ho nepředčil v závodu v běhu. Jeho paže byly silné, takže neumdlel, když se chopil vesla a vesloval na zádi své střelhbité lodě, jako nelepší ze dvou set mužů. Mnozí z nich umdlévali, již když měli za sebou půl míle jízdy. Byli vysíleni. Jejich údy byly unavené a nedostávalo se jim dechu. Ale jeho veličenstvo bylo silné, se svým veslem dlouhým dvacet loket ustalo veslovat a přistálo se svou lodí teprve tehdy, když urazilo s vesly tři míle, aniž si dopřálo oddechu. Obličej všech zářil, když ho viděli, jak to činil. (Olivová, str ) Ve starém Řecku byly pořádány soutěže triér. Byly součástí Panathénských slavností, které měly demonstrovat sílu Athén. Ve středověku se uskutečňovaly veslařské souboje především v Benátkách (záznam z prvního závodu je již z r. 1274). (Anděl, str. 9) Moderní veslařské závody však mají počátky jinde než ve středomoří. Jako většina sportů i veslování má svou kolébku v Anglii. Na začátku 18. stol., kdy měla Anglie okolo 6 miliónů obyvatel, zde bylo jen o kolo převozníků, kteří žili a pracovali na řece Temži mezi Winsdorem a Gravesendem. Tito převozníci měli přirozeně závodivou duši, a tak se utkávali při národních slavnostech o ceny. (Burnell, str. 5) Klání veřejnost zaujalo, a tak se veslování rozšířilo záhy na školy, především pak na univerzity (o začátcích moderního veslování je natočený i hraný film Chlapec v modrém s Nicolasem Cagem v hlavní roli). Zájem o nový druh sportu stále stoupal. Svědčí o tom např. rozdělení studentů z Etonu, kde se chlapci dělili na dvě skupiny: sušší kluci dry 13

14 boys se věnovali kriketu, druhou skupinu tvořili kluci mokří wet boys neboli veslaři. (Anděl, str. 9) První veslaři závodili v kožených kalhotách, které si mazali vazelínou, aby se mohli pohybovat hýžděmi po dřevěném prkénku. Kožené kalhoty a vazelína nebyly zrovna estetickou a ani určitě příjemnou záležitostí, proto se právem pro veslování označuje rok 1873 za přelomový. Bylo totiž vymyšleno pojízdné sedátko do lodi. V tomto roce za velkého nadšení kožené kalhoty opustily nadobro veslařské lodě. (Anděl, str. 10) První velká regata moderního tipu, se uskutečnila roku 1775 v Anglii, byla to Ranelagh Gardens v Putney. (Burnell, str. 5) Nejznámějším závodem světa je souboj osmiveslic univerzit Oxfordu a Cambridge. Prvně byl odstartován v roce 1829 a již tehdy obě studentské osmy museli překonat trať v délce 4 a čtvrt míle. Trasa zůstala do dnešních dnů nezměněna, vede mezi londýnskými čtvrtěmi Putney a Chiswick (obr. 2 Trasa závodu Oxford Cambridge (3.). Již první závod sledovalo diváků. (Burnell, str. 5) Dodnes si souboj Oxford Cambridge udržel obrovský zájem. Přípravami na něj žije celá Anglie, v novinách se lidé mohou dočíst, jak se veslaři - studenti trénují, jejich výšky, váhy, životní příběhy atp. Z toho pak mohou tipovat, jak se které posádce bude dařit a na kterou si mají vsadit. Samozřejmostí zůstává, že bývalí studenti zůstávají své škole věrní a sejdou se v nějaké hospůdce (nejlépe s výhledem na řeku Temži) a fandí své bývalé škole oblečeni do vysokoškolského stejnokroje. Na tradiční závod se k řece Temži vždy přijde podívat více než 200 tisíc lidí, další stovky miliónů jej sledují v přímém televizním přenosu po celém světě. O tomto slavném závodě si můžeme také přečíst článek z časopisu STAR čís. 13 (315) z r. 1932, který je v příloze č

15 obr. 2 Trasa závodu Oxford Cambridge (3.) Podobným svátkem veslování je královská regata v Henley. Prvně se jela v roce 1839 na vzdálenost jedné a čtvrt míle (přesně dva kilometry, což je nyní oficiální veslařská trať). Měla být alternativou klasických regat na čtyři míle. Pod královskou záštitu se dostala roku 1851 a to díky princovi Albertovi, který se stal jejím prvním královským patronem. Od této doby se regata v Henley jmenuje Henley Royal Regatta. V prvním roce konání se závody pořádaly jen jedno odpoledne, ale pro velký úspěch se další roky konala regata vždy po 2 dny. Později ani 2 dny nestačily, a tak byly prodlužovány závody nejdříve na 3, pak na 4 a dnes se závodí plných 5 dnů. V pořadu regaty v Henley je i závod Diamond Challenge Sculls, který je vypsán pro skifaře. Reportáž z tohoto závodu můžeme nalézt v časopise STAR čís. (492) 34 z roku 1935 v příloze č. 5. Jistou zajímavostí je i zmínka o této regatě v nejpopulárnější knize o veslování Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) od spisovatele Jerome Klapka Jerome (1992). Ten své hlavní hrdiny nechal doplout do Henley v době, kdy zde byla pořádána královská regata. O závodu se nezmiňuje právě pochvalně, doslova uvádí: Byla tam nuda jako na každé veslařské regatě. Právě pro tu nudu si návštěvníci této 15

16 nejznámější veslařské regaty dodnes zpestřují svůj čas pikniky (obr. 3), projížďkami na lodích okolo závodů a schůzkami s přáteli u skleničky v řadě starých veslařských klubů, které tu mají svá sídla. Regata v Henley je především společenskou akcí, ale samozřejmě jde i o výkony závodníků. Přestože na vytyčené trati proti sobě závodí vždy jen dvě veslice, v posledních 15 letech zde bylo uspořádáno i několik závodů Světového poháru. obr. 3 Diváci na regatě v Henley V roce 1882 v Metropolitní veslařské asociaci (Metropolitan Rowing Association), která byla založena r se záměrem podporovat posádky a předávat titul Amatérské veslařské asociace, vydala první pravidla veslování. (Burnell, str. 5) Na evropskou pevninu se z Anglie přeneslo veslování zhruba ve 30. letech 19. století. Nejdříve byl sport přijímán tam, kde mu upravila cestu průmyslová revoluce Sportování rozvíjelo povahové rysy a postoje, které také tato společnost vyžadovala od příslušníků středních vrstev například stanovování dlouhodobých cílů se systematickou přípravou k jejich splnění, nebo soutěživost spojenou se schopností reagovat na neúspěch usilovnější prací. Sport se tak 16

17 vlastně nestával jen náplní volného času, v určité míře zastupoval i výchovný systém. (Ninger, Koliš, str. 6) 25. června roku 1892 v italském Turínu byla ustavena mezinárodní veslařská federace FISA. Zakládajícími zeměmi byly Švýcarsko, Belgie, Adriatika (dnes součást Itálie) a Itálie. FISA je nejstarší mezinárodní sportovní federací v olympijském hnutí. Za její sídlo bylo roku 1922 určeno švýcarské město Lausanne. Již na prvních novodobých Olympijských hrách (1896 Athény) se představilo i veslování a je na jejím programu dodnes. (7.) Na OH v Římě v roce 1960 bylo poprvé použito vyznačení veslařské dráhy a bylo pojmenováno Albano podle jezera, na kterém se regata jela. (Vašek, str. 20 a Kubík viz příloha č. 6) Od roku 1976, kdy byly uspořádány olympijské hry v kanadském Montrealu, se olympijských závodů účastní i ženy. Dnes sdružuje FISA 128 národních veslařských svazů, současný předseda FISA Denis Oswald je i místopředsedou Mezinárodního olympijského výboru. (7.) FISA vytvořila ke konci osmdesátých let další veslařské disciplíny a to veslaře lehkých vah (na jejich prosazení měla zásluhu i naše zástupkyně ve FISA Magdaléna Šarbochová). Vznikly pro veslaře menšího vzrůstu, jako jsou někteří asijští a orientální veslaři, kteří se chtěli zúčastnit a prosadit na světových soutěží. Pro muže je váha pro skifaře do 72,5 kg a do posádky se veslař musí vejít do průměru 70 kg. Lehké skifařky váží do 59 kg a posádka má váhový průměr určen na 57 kg. V posledních několika letech se uvažuje o zrušení této skupiny, jelikož dochází čas od času k úmrtí závodníka lehkých vah v důsledku dehydratace a následnému selhání organismu. 17

18 18

19 2 Historie veslování v Čechách 2.1 Počátky veslování v Čechách Veslování se v Čechách řadí mezi sportovní odvětví mající nejstarší tradici. Moderní pojetí veslování se k nám dostalo od Angličanů z Hamburku. Tam místní Angličané založili veslařský klub. Němcům se veslování zalíbilo a začali si také po anglickém vzoru zakládat kluby. Nový sport nabyl takové popularity, že před první světovou válkou byli Němci jedni z nejlepších na světě. Díky mladým česko-německým obchodníkům, kteří byli vysíláni do Hamburku na obchodní cesty, se veslování dostalo až k nám. První závody se konaly při oslavách příjezdu prvního vlaku do Prahy, což bylo 22. srpna (Anděl, str. 9) První závod se sice uskutečnil, ale na první klub jsme si museli počkat až do roku Tak jako v Hamburku, tak i v Praze se o založení loděnice zasloužili Angličané, kteří se bez svého národního sportu nemohli obejít. Klub sídlící na Žofíně, byl pojmenován English Crew, později přejmenován na English Rowing Club. Základnu tvořili nejen Angličané, ale i Češi a Němci. (Anděl, str. 9) Ovšem u prvního historicky doloženého pokusu o založení vůbec prvního českého sportovního klubu (v roce 1865) nestál nikdo jiný než samotný Miroslav Tyrš. Společně s Vilémem Weitenweberem podali žádost k c.k. místodržitelství o povolení Plavecké a veslařské jednoty Vltavan, žádost byla bohužel zamítnuta. (Ninger, Koliš, str. 7) O rok později byl při Sokole založen veslařský odbor. Sokolové, kteří byli základem rozvoje celého českého sportu, založily řadu veslařských klubů. Další odbory vznikaly na celém našem území např. v Hodoníně, Roudnici nad Labem, v Mělníce či v Praze. Odbory se časem měnily v kluby nebo zanikaly. (Anděl, str. 9) Jednu z cest, kterými k nám pronikal sport, zprostředkovali jako v řadě jiných zemí angličtí obchodníci. Pravděpodobně prvním veslařským kroužkem, ovšem dokumenty nedoloženým, byl veslařský kroužek na Střeleckém ostrově (podle některých tvrzení pamětníků měl působit od roku 1860 a v roce 1873 se přeměnil v English Rowing Club Pomineme-li nedoložený kroužek anglických 19

20 obchodníků a Veslařský klub Moravia v Uherském Hradišti, jehož trvání bylo tak krátké, že patrně nezačal ani s činností, byl naším nejstarším klubem pražský utrakvistický Prager Eisklub Verein (pražský lední klub), který se ustanovil v roce Část jeho členstva, kterou bavilo více veslování než bruslení, založila o dva roky později Prager Ruderklub Regatta. V roce 1872 se oba kluby spojily ve Vereinigter Eisklub und Ruderklub Regatta. Čeští členové v roce 1875 vystoupili a založili Český veslařský a bruslařský klub. (Ninger, Koliš, str. 7-8) To popisuje v jubilejní ročence ke sto letům veslování pan Anděl (1984): Počet českých členů v Regattě rostl, což se nelíbilo Němcům, kteří udělali rázná opatření. Většina Čechů pak klub opustila. Tím byl dán roku 1875 popud k založení Českého veslařského a bruslařského klubu. Lodní park byl obstojný, protože lodě si s sebou veslaři přinesli z Regatty (každá loď byla tehdy v osobním vlastnictví jednotlivce či posádky). Místopředsedou Vereinigter Eisklub und Ruderklub Regatta byl i známý fotograf František Fridrich (pravděpodobně fotografoval projížďku gigové šestiveslice Concordia viz obr. 4). Úspěšný fotograf měl vedle několika dalších měst i filiálku v Hamburku, kde při obchodních cestách zprostředkovával koupi lodí pro pražský klub. Své krásné ženě koupil veslici ve tvaru labutě, která se na čas stala pozoruhodností letních projížděk na Vltavě. (Ninger, Koliš, str. 19) obr. 4 Projížďka gigové šestiveslice Concordia, která byla ve vlastnictví klubu Regatta 20

21 Členská základna Regatty byla velmi početná, v roce 1872 měla 325 členů (pro srovnání VK Slavia má nyní okolo 150 členů, a to patří mezi naše současné největší veslařské kluby v Čechách). (Anděl, str. 9) Již v roce 1870 pořádala Regatta dva závody na Vltavě, při druhém z nich i závod jachet. Je však sporné, zda šlo o sportovní klání či o společenskou zábavní událost. Ve stanovách klubu ze stejného roku se totiž dočteme, že jeho cílem byla družná zábava, posilování a pěstování těla vedle výuky a řízení lodi. Také z popisu prvního závodu v pražském německém deníku Bohemia se dozvíme mnohem více o slavnostní projížďce 50 lodí ozdobených girlandami, květinami a všemožnými námořními vlaječkami či o večerním korsu člunů ozdobených lampiony a bengálským osvětlením, a o ohňostroji a kapelách, které na slavnosti hrály, než o závodě čtyř lodí. (Ninger, Koliš, str. 8) Lodě i posádky měly svá jména a vlajky. Pojmenovány byly například jako Satan, Racek, Blesk, Triton, Neptun Mužstvo Blesku bylo obzvláště aktivní a úspěšné i na mezinárodních regatách. Roku 1879 se z Českého veslařského a bruslařského klubu oddělily posádky Satana a Blesku a založily si své vlastní veslařské kluby, které záhy splynuly v jeden klub VK Blesk. (Anděl, str. 10) Jednou z nejdůležitějších věcí hned po klubové vlajce byly dresy. Nosili se vesměs dlouhé bílé kalhoty, trička s krátkými rukávci a čapky známého anglického tvaru. Blesk měl čapky blankytně modré podle čapek Cantabs (cambidgských studentů), trička také blankytně lemovaná. Č.V.K. měl čapky bílé a trička červenobíle pruhovaná, roudnický Lev trička modře a bíle pruhovaná a bílé čapky s modrým švem, Ragatta nejdříve modrobílá trička a tmavomodrou čepici, později i trička úplně tmavomodrá, Satan černé čapky a později červené atd. (Rössler-Ořovský, str. 18) Skutečným prvním českým klubem byly v roce 1874 V.K. Dolní Beřkovice. Téhož roku se zrodil v Jindřichově Hradci Bruslařský klub, který se postupem času změnil na Veslařský a bruslařský klub Vajgar. Po celých Čechách vznikaly nové a nové kluby, k nejvýznamnějším patřily kluby v Hodoníně, Roudnici, Ústí 21

22 nad Labem či v Břeclavi (poslední dva jmenované kluby byly převážně německé). (Anděl, str. 10) V osmdesátých letech 19. stol. se rodily nové kluby i na venkově. Mělník a Písek byly především české, v německé části to byly kluby v Ostravě, Brně a Litoměřicích. Ve většině klubů již začínají pozvolna veslovat i ženy, jen Praha se brání ženě za veslem. Češi v New Yorku si založili V.K. Čechů (1881), což byl náš jediný zahraniční klub. Cyklisté dali dobrý příklad veslařům tím, že si založily ústřední jednotu. Rok a půl trvalo veslařům připravit stanovy své vlastní ústřední jednoty. Roku 1884 se mohly veslaři pyšnit založením Ústřední jednoty veslařů z Čech. Všechny české kluby se staly ihned členy, pouze čtyři kluby, Sokol Písek, Hodonín, V.K. Ohře Louny a Dolní Beřkovice, odmítly členství. Nejaktivnějšími činovníky byli pánové Renner, Kober, Zinke a Haupt, prvním předsedou byl zvolen A. Wiesner. (Anděl, str. 10) obr. 5 Josef Renner zakladatel VK Slavia a ČVK (25 let Č. V. K.) Rozpad Českého veslařského a bruslařského klubu pokračoval, skupina Tritonu se odtrhla a založila vlastní klub, který se posléze sloučil opět se zbytkem veslařů z ČVaBK ovšem pod názvem V.K. Slavia Praha (1885). Předsedou byl zvolen 22

23 Ing. Josef Renner (obr. 5), vlastník největšího počtu lodí v nově založeném klubu. (Anděl, str. 10) Pět českých klubů ustanovilo v srpnu 1884 náš druhý sportovní svaz (hned po cyklistech), Ústřední jednotu veslařů z Čech. Na prvním mezinárodním veslařském kongresu v roce 1892 prokázal Josef Rössler-Ořovský své schopnosti sportovního diplomata: dosáhl přijetí naší jednoty do Mezinárodní veslařské federace. Členství se ovšem českým veslařům podařilo uhájit proti protestům Rakušanů a Němců jen po několik let. (Ninger, Koliš, str. 53) Veslování v Čechách se zkvalitňovalo a s tím rostly i výkony závodníků. Čeští veslaři poráželi německé i rakouské soupeře, a to se samozřejmě velmocím nelíbilo. Vyhlásily tedy bojkot českým veslařům. Řada českých klubů byla v Ruderverbandu, i ÚJVzČ se ucházelo o přijetí, ale Ruderverband ji nepřijala a ani jej neuznala jako národní svaz. České kluby tedy na protest vystoupily z Ruderverbandu, což mělo za následek bojkot českých veslařů jak ze strany Rakouska, tak i ze strany říšských Němců. Češi nesměli na závody, které pořádaly německé kluby. Další ránou bylo vynucené vystoupení ÚJVzČ z FISA. (Anděl, str. 11) Almanach vydaný 50. výročí ČAC vidí tuto situaci z jiného pohledu: Na jaře 1893 vystoupily české kluby Blesk, Slavia a ČAC z rakouského veslařského svazu (Oe. R. V.), přestoupivše současně k Ústřední jednotě veslařů z Čech, jež se tohoto roku probudila k činnosti a stala se členem evropského svazu veslařského (FISA). Německo a Rakousko tehda členy Fisy nebylo. Tím se staly Čechům vídeňské závody nepřístupnými Jednota jakožto svaz přijata do Oe. R. V. nebyla. Styky s Německem nebyly tím přerušeny, ale ovšem počala resp. stupňovala se agitace některých klubů vídeňských a severočeských, mající za účel znemožniti vzájemné starty klubů z Čech i klubů z Německa. (Bareš, str. 34) Po odchodu českých veslařů z Regatty se stal tento klub ryze německým, ale přátelství mezi veslaři nezmizelo a výsledkem bylo několik společně uspřádaných mezinárodních regat. (Anděl, str. 11). Regatta vzbudila ovšem vlnu nevole u českých veslařů výjezdem na závody do Drážďan, kam české kluby díky bojkotu nemohly. Dokládá to zpráva z roku 1896 ve Sportovním obzoru č. 3 str. 64: 23

24 Regatta dle našeho mínění neměla startovati v Drážďanech z ohledu solidárnosti ku pražským klubům, s kterými přátelské styky udržuje. Pražané jsou vyloučeni ze závodů Drážďanských, a měla tedy Regatta raději startovat ve Vratislavi, Terstu nebo Budapešti. Ostatně doufáme, že Regatta podruhé do Drážďan se nevypraví, neboť jinak by se s Drážďanskými ztotožňovala a pražští museli by se postaviti k Regattě do stejného poměru, v jaké jsou ke drážďanským. Sw. Dalším článek ve stejném měsíčníku, ale o rok později, dokládá nepěkné vztahy mezi českými a německými kluby, se dočteme: Wassersportu, veslařskému orgánu berlínskému, který v posledním čase velice si libuje ve štvaní proti Čechům, bylo dle usnesení veslařských klubů českých a Ústř. Jednoty Vesl. z Čech od všech českých klubů oznámeno, že nadále nebude předplacen ani odebírán. Odporučuje se ku následování též proti jiným štváčským listům v jiných oborech sportu. (Sportovní obzor, č. 3, roč. V., str. 56) Hned o měsíc později, přestože žádný český klub neodebíral již zmíněný Wassersport, se dočítáme: Almanach Wassersportu 1897 vydaný v Berlíně a vyznamenávající se vzornou statistikou závodů nejen v Německu ale i v Rakousku odbývaných letos zúmyslně ignoroval závody Vídeňské a Pražský závod podzimní. Stalo se to patrně proto, aby veslařstvo v Rakousku a v Německu nemohlo činiti porovnání mezi závody v Praze a ve Vídni, hlavně mezi mistrovstvím Rakouska 2000 metrovém veslovaném ve Vídni a Mistrovstvím Rakouska 4000 metrovém, veslovaném v Praze. Ve Vídeňském skulérském závodu po více let nestartuje žádná soutěž seriósní, ba jezdí se ano i rowoverem! V Praze ale všechna čísla skulérská bývají čestně a četně nejlepšími skuléry Rakouska obsazena. Při přehlížení výsledků jest očividno, kde skutečně jsou mistři veslaři Rakouska, že totiž jsou v Praze atd. Wassersport ve svém almanachu nechce stavět najevo. R. (Sportovní obzor, č. 4, roč. V., str. 79) 24

25 Pro české veslování sice tato izolace byla děsivá, ale ani to nezabránilo vzniku dalších nových klubů v Uherském Hradišti, v Táboře, v Brně, v Přerově, ale i v Praze. Zde totiž vznikl rozkol mezi veslaři ve V.K. Slavii. Problém byl ve dvou loděnicích, které V.K. Slavia vlastnila. Na Střeleckém ostrově byla loděnice pro širší členstvo, kdežto pod Palackého mostem byli veslaři závodníci. Po odvolání pražských závodů, výbor V.K. Slavia rozhodl, že loděnice pod Palackého mostem bude uzavřena. Část členů v čele s J. Rennerem vystoupila z V.K. Slavia a založila si nový klub a to ČVK Praha. Dalo by se říci, že rozpad Slavie byl vlastně prospěšný. Jelikož zbylí členové V.K. Slavia začali o to více trénovat, aby dokázaly ČVK, že jsou lepšími veslaři, to samé se pochopitelně dělo také na ČVK. (Anděl, str. 11) Veslování obohatilo český sport i trochu jinak. S veslařskou vodní turistikou se rozvíjel rekreační, kondiční sport ve středním a starším věku. Ve vltavských loděnicích se poprvé objevil sportovní klubismus. Agilní společenský život vytvářel z klubu organizační střediska českého sportovního dění a spojoval veslaře s širší národní společností Mezi veslaři se poprvé zakořenil jeden z průvodních projevů moderního sportu klubismus. Nově vzniklé kluby si potrpěli na vnější symboliku, nezbytná byla vlastní vlajka a dres ke zpravidla bílým dlouhým kalhotám nosili veslaři trička a čapky v klubových barvách. Tyto barvy se objevily i na lopatkách vesel, bortech lodí, na stužkách uvázaných v knoflíkových dírách, dokonce i na zařízení kluboven. V klubech neměli rozhodující slovo mladí ze závodních družstev, ale stará garda, někdejší závodníci a dlouholetí členové. Stará garda ovládala klubovny, po večerech se hrály karty nebo kuželky a přitom se často holdovalo pivu více, než bylo mladým zdravé; ti museli k závodům dodržovat životosprávu staří si je v tom ohlídali. Jak vzpomíná Josef Rössler, staří páni vládli a platili a mladí poslouchali a závodili. (Ninger, Koliš, str. 53) Sportovní život ve veslařských klubech se u nás na konci 19. stol. nejvíce blížil k dobovému anglickému pojetí amatérského džentlmenského sportu. Veslaři pocházeli z majetných vrstev, sport pokládali za moderní náplň volného času, kterého měli dostatek, a měli také dostatek podnikavosti. Ze svých povolání 25

26 byli zvyklí jednat s c.k. úřady, věděli si rady s nástrahami tehdejších právních předpisů, proto se mohli stát úspěšnými organizátory českého sportu a později jej jako jeho zástupci obhajovat v mezinárodních sportovních federacích. (Ninger, Koliš, str. 54) Veslování v této době bylo sezónním sportem, které se provozovalo jen tehdy, dovolovalo-li to počasí. To dokazuje to i článek ze Sportovního obzoru z roku 1896 na str. 24: Praha. Blesk, Slavia a Regatta pilně již veslují od té doby, kdy v březnu mrazy povolily. Skulleři již trénují pro jarní skulérský závod, který zajisté bude zase velezajímavý, jako loňského roku. Blesk začne zase co nejdříve cvičit pravidelně čtyrku sen. pro závod. N. 2.2 Primátorky Veslování bylo sice stále na vzestupu, ale jiná sportovní odvětví, jako např. cyklistika či těžká atletika, ho začala zastiňovat. Důvodem byla hlavně malá konkurence na poli závodním, daná izolovaností, a tím i malá atraktivnost tohoto sportu. Veslařští funkcionáři se zamysleli nad špatným stavem českého veslování a přišli na to, jak by se dala spasit pověst upadajícího sportu. Kvalitní mezinárodní konkurence tu nebyla, proto byl vytvořen velký závod, který by přilákal davy diváků. K Jarnímu skulérskému závodu byl připojen další závod a to Primátorky. Na tento závod osmiveslic se muselo delší dobu čekat, jelikož cena nové osmiveslice byla vysoká, a tak loď pro osm vesařů s kormidelníkem vlastnily pouze V.K. Slavia a ČAC Roudnice nad Labem. Konečně v roce 1909 si zakoupily lodě i ČVK a V.K. Blesk. Tím se mohl realizovat plán atraktivního závodu osem (obr. 6). Předseda ČVK, František Kašpar, jménem svého klubu požádal o patronát nad závodem městskou radu. Městská rada vyhověla žádosti a darovala i hlavní cenu a to Primátorský štít s nápisem Silné mládeži opoře vlasti. (Anděl, str. 11, 14) 26

27 obr. 6 Primátorky a jejich divácká kulisa Závod byl naplánován na jaro Trať byla vybrána se zatáčkou pod Vyšehradem a s cílem mezi pražskými mosty, pro snadnější přístupnost široké veřejnosti. První ročník byl odstartován 19. července 1910 v 11 hodin u jižní špičky Schwarzenberského (nyní Veslařského) ostrova. První do cíle dorazila loď V.K. Slavie. Již v druhém ročníku startoval mimopražský klub V.K. Jordán Tábor, který byl i mezinárodní posádkou, jelikož v lodi seděli polští studenti z táborské hospodářské akademie. Primátorský štít vyhrála posádka ČVK (obr. 7). Závod se těšil velké oblibě, návštěvnost byla několika tisícová. Šestý ročník primátorek musel být díky první světové válce posunut až na rok Mezi favority dvacátých let pařil K.V. Mělnických a jeden z nejúspěšnějších účastníků celé historie byl Vojtěch Hvězda (osm vítězství z osmnácti), jeden z nejlepších trenérů jak reprezentace, tak i Dukly Terezín a Dukly Praha. (Anděl, str. 14) 1934 startovaly na Primátorkách poprvé také ženské osmy. Závod byl založen Ženským veslařským klubem v Praze, putovní cenu daroval ing. arch. Houba. 27

28 obr. 7 Vítězové II. ročníku Primátorek osma ČVK Komunistický režim ubral nejslavnějšímu veslařskému závodu v Čechách diváky nejen zmatky, které vytvořil v závodech neustálým posouváním dat a míst konání, ale i jiným životním stylem, který většinu lidí naučil jezdit o víkendu na chaty. Dnes se účast diváků na tomto závodě opět pomalu navrací k původnímu stavu. Na pomyslném trůně primátorského závodu trůní od roku 1968 veslaři Dukly, kteří své hlavy museli sklonit jen čtyřikrát. V posledních několika letech se pořadatelé snaží o narušení vítězné šňůry Dukly. Závodníci z ostatních českých klubů na to nestačí, a tak jsou zváni na závody zahraniční osmy. Závodu se účastnili olympijští vítězové z Ruska, osma Cambridge, nebo mistři světa na osmě Němci. Nikdo nedokázal Duklu, která tento závod nikdy nepodceňuje a vždy si sesedne do své nejsilnější sestavy, porazit. Problémem pro zahraniční posádky je pro primátorky specifická trať se zatáčku, kde si loď, neznalá primátorské speciality, může zajet a nabrané manko se již v neklidných vodách Vltavy v závěrečném kilometru jen špatně stahuje. Proto pro diváckou přitažlivost a především pro motivaci ostatních českých klubů, které nemají profesionální 28

29 veslaře jako Dukla, se vypsala při 89. Primátorkách poprvé v závodě osem mužů cena pro nejlepší amatérkou posádku, která získala finanční odměnu (většinou to bylo Kč). 2.3 I. světová válka Atentát v Sarajevu zabránil startu 44. mezinárodní regaty v Praze, která byla velmi dobře obsazena. Na startu byly připraveny osmy, již měl zaznít startovní povel, když v tom přijel policejní komisař a zakázal pokračovat v soutěži. (Anděl, str. 15) František Polák celou situaci popisuje v almanach V. K. Blesk: Nadešel osudný 28. červen 1914, shodou okolností týž den pražských mezinárodních závodů. Přesedali jsme právě po vítězné jízdě naší (Rubličovy) čtyřky na startu na osmu, kterou nám tam zatím z klubu odveslovali a chystali jsme se nastoupiti k poslednímu číslu pořadovému seniorským osmám Zinkeovým proti svým soupeřům z Primátorek Č.V.K. a Slavii. Startér již byl připraven dáti povel k odjezdu, když telefonický příkaz od cíle z policejního nařízení start zastavil a závody ukončil vzhledem k právě došlé zprávě o sarajevských atentátech. Tento ročník závodu Zinkeových osem zůstal tak navždy otazníkem, jejž bychom rádi pro klub příznivě byli zodpověděli. (Polák, str. 50) Tím byla na celé čtyři dlouhé roky pozastavena závodní činnost veslařů. Většina majetku se v klubech přes válku zachovala, a tak se po válce bylo k čemu vrátit. Češi už se nemuseli bát izolace, ta skončila. Znova byla podána přihláška do FISA. Jméno svazu se změnilo na Československý svaz veslařský. Začalo se startovat na ME a OH. Ovšem na domácí scéně se nesměly střetnout německé a české posádky. Tento prvek přetrval z doby předválečné až do roku (Anděl, str. 18) 2.4 I. republika První poválečné olympijské hry se konaly v Belgii v Antverpách v roce České barvy hájily i tři lodě, osmiveslice mělnických studentů a roudnických veslařů, skifař, roudnický lékárník G. Zinke a čtyřka s kormidelníkem ČVK Prahy. V mezinárodní konkurenci neuspěli a vypadli již v rozjížďkách. Veslaři si přece jen odvezli z her medaili a to bronz. Získal ho Josef Šourek, veslovod první 29

30 vítězné osmiveslice V.K. Slavia z Primátorek. Nebylo to však na vodě ve skupenství kapalném ale na ledě! Hokejista Šourek dal již v druhé minutě Švédům branku, která rozhodla o vítězství Československa 1:0 a tím i zisku bronzové medaile. (Anděl, str. 18) Po válce byl domácím nejsilnějším klubem ČAC Roudnice. Tehdejší pražské kluby sídlily vedle sebe naproti Schwarzenberskému ostrovu (nynější Veslařský ostrov), po proudu byla první ČVK, hned těsně v závěsu stála loděnice V.K. Blesku a trojici uzavírala V.K. Slavia. Roudnici držel v čele hlavně Zinke, který byl v roce 1923 a 24 třetí na ME, i roudnická osma obsadila stejnou příčku na týchž mítincích. Ve dvacátých letech začala stoupat hvězda K.V. Mělník, postaral se o to PhDr. Otakar John, který byl skvělým trenérem a vychoval řadu vynikajících veslařů. Na Mělníku vesloval i automobilový závodník Lobkovicz a pozdější velitel obrany u Sokolova Otakar Jaroš. (Anděl, str. 18) V roce 1925 se pořádalo v Praze mistrovství Evropy, o průběhu nás informuje František Polák v almanachu Blesku. Ve dnech 3. a 4. září 1925 konal se v Praze pod protektorátem pan presidenta republiky kongres mezinárodní veslařské federace (F.I.S.A.) za účasti všech států sdružených ve FISA. Československo zastupovali prof. Novotný (Slavia), Dr. Sládek a Polák (Blesk), Dr. Widimský byl v té době vicepresidentem FISY. Slavnostní zahájení kongresu bylo v zasedací síni Staroměstské radnice ve spojení s recepcí pana primátora Dr. Baxy; pracovní schůze konaly se rovněž slavnostně vyzdobené síni radnice. Presidentem FISY byl Švýcar Baud, vzácný příznivec čsl. veslařů, generální sekretář rovněž Švýcar Manuel. Závody samé, konané za skvělé v Praze dosud nevídané konkurence ve dnech 5. a 6. září 1925, měly mohutný, ba nečekaný úspěch. Více než diváků jim přihlíželo, nevídaný dosud zjev v našem veslařství. Čsl. vlajka vlála sice jen jednou (v rozjížďkách dvojskiffu) na stožáru vítězů, přesto však úspěch byl opravdu dokonalý. Byla to sportovní i společenská událost prvního řádu, zdejší i zahraniční tisk neskrblil pochvalou. U cíle velká tribuna, mezi Smíchovem a Král. loukou, vojenský pontonový most, mezi Schwarzenbergským ostrovem a nábřežím (proti Regattě vojenský pilotový most), dokonalá signalisační a orientační služba, vojenské motorové čluny, bezvadná dráha, to vše bylo 30

31 skvělým vnějším rámcem této nádherné veslařské manifestace. Kongres i závody byly provázeny různými podniky společenskými. Kromě zmíněné již recepce u pana primátora, dne 4. září pořádal Svaz v Národní kavárně diner na počest delegátů kongresu a konečně v neděli 6. září večer po závodech konalo se slavnostní rozdílení cen v sálech Obecního domu, spojené s rautem, pořádaným Svazem na počest všech zahraničních účastníků. (Polák, F., str ) V Třeboni se roku 1932 ustavil při SK Třeboň veslařský odbor a na rybníku Svět začali trénovat první třeboňští veslaři. Také v Pardubicích se proháněli po hladině Labe od roku 1926 lidé na veslařských lodích. Dále po proudu Labe se usídlilo ČVK Litoměřice (1926) a další ČVK v Ústí nad Labem (1923). Němci veslovali v Litoměřicích, Děčíně, ale i v Ústí. Na krátko se objevil i klub na Otavě v Písku, ale brzy skončil. V Praze byl TJ Sokol Smíchov II (později Tatra) založen v roce V Libni se vylíhl roku 1923 nový klub, který se pyšnil zeleno-bílými barvami. Klub mnohokráte měnil název a místo, ale barvy mu zůstaly, nyní jeho čest hájí Bohemians Praha. (Anděl, str ) Mimo Prahu mohly ženy již na konci 19. století veslovat (Mělník, Roudnice, Tábor). Na Moravě první dámy přivítalo až roku 1919 ČVK Brno. V Praze se ženské veslování vůbec nepropagovalo, spíše naopak. Založení ženského veslařského klubu (ŽVK) teprve v roce 1931, bylo skutečným průkopnickým činem. (Anděl, str. 22) Roku 1926 začal vycházet časopis Vodní sporty, o který se zasloužil především dr. Kalibera, který také s velkým úspěchem několikrát komentoval Primátorky pro Český rozhlas. (Anděl, str. 27) Při svém rozhovoru na něj vzpomíná pan Slaboch (příloha č. 13), jako na osobnost VK Blesk: V roce 1936 došlo k ukončení jednání s Němci žijícími a veslujícími v Československu a k ustavení Československého svazu veslařského, který zahrnoval i německou menšinu. Začaly existovat dva svazy, náš Svaz veslařů republiky Československé a Československý svaz veslařský. (Slaboch, r ) 1 Citace od pana Slabocha uvádíme s rokem, jelikož jsou z připraveného almanachu k výročí 130 let VK Blesku, který vyjde až v druhé polovině roku

32 Také na Moravě se veslování dařilo. Byla zde řada dobrých posádek. I když neměli tak kvalitní podmínky pro trénink, jako oddíly sídlící na široké Vltavě či Labi, o to víc se snažili. ČVK Brno mělo tak dobrou osmu a čtyřku, že v roce 1939 nás měli reprezentovat na ME v Amsterodamu, kam i odjeli. Začátek druhé světové války ovšem znemožnil konání ME. Většina účastníků ME se vrátila ze zahraničních armád až po dlouhých šesti letech. (Anděl, str. 22) 2.5 II. světová válka Za války se veslovalo až do Heydrichiády, kdy byl vydán zákaz jakékoliv sportovní činnosti. Primátorská tradice nebyla také přerušena. Vnitrozemské kluby posiloval příchod nových členů, kteří prchali z okupovaného pohraničí. (Anděl, str. 28) Spousta veslařů nepřežila válku. Největší ztráty zaznamenaly V.K. Louny, nejdříve ve čtyřicátém prvém, kde i přes zákaz nadále někteří veslaři veslovali a byli tedy zastřeleni. Později přišla pro lounské veslaře další rána a to za heydrichiády, kdy byl pro schvalování atentátu a k vyzívání podpoře atentátníků gestapem rozpuštěn klub. Všechen majetek lounského klubu byl zabaven a členi byli pod stálým dozorem. Vyvražděn byl celý výbor ČVK Uherského Hradiště. Pro ilegální činnost byli zabiti i další veslaři jako předseda svazu veslařů Polák a jiní. Řady veslařů značně prořídly, mnozí zahynuli na frontách, ale veslování přežilo. (Anděl, str ) V připravovaném almanachu VK Blesk se o druhé světové válce píše: Po Heydrichově smrti bylo nařízeno nejprve zastavení činnosti, později silné omezení, takže se trénovat nedalo. Počátkem července bylo nařízeno ministerstvem uspořádat Primátorské osmy, kterých se musel každý klub zúčastnit. Proto uspořádala VK Slavia XXIX. Primátorské osmy, ve kterých jsme skončili pro nedostatečný trénink pátí. Veslařských mistrovství pořádaných dne jsme se neúčastnili. Persekuce našeho kulturního i sportovního života ještě více zesílila, ostatní veslařské závody byly zakázány. (Slaboch, r. 1942) 32

33 2.6 Poválečné období Již v červnu čtyřicátém pátém ČVK a Slavia uspořádaly Primátorky a Pražskou regatu. Zájem diváků byl rekordní. Přebíráním majetku po Němcích se do českých rukou dostal klub v Děčíně (založen 1946). Poválečná euforie zahnala mladé lidi do loděnic a řady veslařů se zaplnily. Veslování se opět postavilo na nohy. Jedna stříbrná medaile a dvě medaile bronzové, které přivezli čeští veslaři z ME v Luzernu v roce 1947, jsou toho důkazem. (Anděl, str. 30) Na ME v roce 1947 měl startovat jeden z našich nejúspěšnějších skifař František Vrba. O tom se zmiňuje ve svém dopise Ing. Theodor Kubík (viz příloha č. 6), který jej napsal na Svaz, aby poopravil chyby a nepřesnosti v knize 120 let veslování v Česku. Předzvěst komunistického převratu se dotkla i tohoto veslaře. Byl rozhodně naším nejlepším veslařem. Byl však vylosován do rozjížďky proti Španělovi a nějaký komunistický blb si vymyslel, že československý reprezentant nebude startovat proti reprezentantu Frankova Španělska a naše výprava musela Frantu odhlásit. 2.7 Komunismus Po převratu v roce 1948 odcházelo mnoho veslařů do emigrace. Pro komunisty představovalo veslování buržoazní sport. Nebyla mu věnována pozornost a tím i potřebné peníze. Prosazovány byly takové sporty jako fotbal, kanoistika, gymnastika, atletika, hokej Sjednocování se ale nevyhnulo ani nepopulárnímu sportu, jako bylo veslování. Ze sokolských organizací se stávaly oddíly, ty byly zařazeny pod Spartak, Dynamo, Tatran, Lokomotivu, Jiskru, Duklu a Rudou hvězdu. Změny ve jméně se dostalo i populárnímu časopisu Vodní sporty, který se proměnil v Lodní sporty a jeho charakter se lehce pozměnil. Přesto hvězda veslování nezhasla, spíše naopak, stříbrná medaile skifaře Vrby a osmy, kteří si ji přivezli ve čtyřicátém devátém, to jen potvrzuje. (Anděl, str ) V roce 1950 se v Třeboni na mistrovství republiky soutěží už ve všech disciplínách uznávané FISA, a tak si zde i ženy zasoutěžily poprvé o své tituly mistryň republiky. (Anděl, str. 32) 33

34 Velmi pěkně se zmiňuje kniha 120 let veslování v Česku o vítězích XI. Světových akademických her v Berlíně. Kde se akademickými mistry světa stali J. Vykoukal a A. Malinkovič na dvojskifu a K. Pařízek, J. Reich, L. Bažil, J. Balcar a M. Koranda na čtyřce. (Vašek, str. 17) Již výše zmiňovaný pan Kubík uvádí tuto věc na pravou míru. Na Světových akademických hrách v Berlíně byla z našich reprezentantů jedině vítězná čtyřka složena ze skutečných akademiků. Vykoukal byl vyučený kovář a Malinkovič truhlář. Osma žen, skládala se z děvčat z Roudnice, z nichž ani jedna nesplňovala podmínky pro statut akademika. Soudruzi podvodníci nahoře si uklidňovali svědomí tím, že dali všem podepsat přihlášku do Tyršova ústavu tělesné výchovy a sportu (pozdější institut), pro který nebylo třeba maturity, a tak jim vyrobili statut akademiků. Podvádění se začalo zavádět všude a považovalo se za samozřejmost. První obrovský úspěch zaznamenalo české veslování na XV. letních olympijských hrách v Helsinkách (1952). Třeboňská čtyřka s ve složení Karel Mejta (120 let veslování v Česku uvádí chybně na str. 17 jméno Mirek Mejta, což byl jeho bratr), Jiří Havlis, Jan Jindra, Stanislav Lusk a kormidelník Miroslav Koranda získala zlaté medaile. Svou neporazitelnost potvrdili i na ME v Kodani o rok později. Jejich vítězství neznamenalo jen první zlaté olympijské medaile z veslování pro naši zemi, ale dokázali to, o co se snažili veslaři již od čtyřicátého osmého roku. Komunistický režim zpozorněl. Na čtyřce seděli totiž samí dělníci a ne buržoazní kapitalisté. O zlaté čtyřce se popsaly stohy papíru a díky tomu se veslování dostalo na výsluní a také do jiné škatulky. (Anděl, str , Vašek, str. 17) Z ME v 1954 a 55 roce si přivezly ženy své první medaile a to bronzové. Postaraly se o to na dvojskifu Bartáková s Musilovou. (Anděl, str. 34) Olympijské hry v roce 1960 v Římě přály Kozákovi se Schmidtem, kteří si odvezli druhé zlato pro Československo z veslování, také osma se nemusela stydět za své třetí místo na olympijské trati. (Anděl, str. 35) Kongres FISA přiřkl pořadatelství ME pro rok šedesát jedna Praze a jako místopředsedu si Mezinárodní organizace zvolila Jaroslava Myslivečka. Evropský 34

35 šampionát se českým veslařům povedl, získali zde tři stříbrné a dvě bronzové medaile. (Anděl, str. 36) O mistrovství Evropy v roce 1961 u nás informuje i připravovaný almanach VK Blesku. Rok 1961 byl ve znamení 50. Mistrovství Evropy, které se konalo srpna (mužů) v Praze na novém stadionu vodních sportů na Vltavě a 8. Mistrovství Evropy žen srpna. Předcházely mu intenzivní brigádnické práce na úpravě terénu a okolí loděnic. Byla uvolněna značná část severní vodárenské části ostrova a postaveny provizorní stojany a hangáry pro lodě, další plata pro přistávání posádek. Prakticky všechny zahraniční účastníky hostil Veslařský ostrov a obě loděnice (VK Blesk a ČVK). (Slaboch, r. 1961) V šedesátém třetím na ME v Kodaňi Kozák vyhrál skif a dvojskif Andrs s Hofmannem získali tutéž medaili. Úspěch skifaře Václava Kozáka byl oceněn tím, že byl zvolen nejlepším sportovcem Československa. (Anděl, str. 36) Po skončení závodní veslařské kariéry se věnoval trénování. Jeho osud byl smutný, později podlehl alkoholismu, rozvedl se a stal se bezdomovcem. Díky pomoci ale dožil svá poslední léta v Terezíně v domově důchodců. Olympiáda v Mnichově (1972) byla úspěšná pro bratrskou dvojku Svojanovských, kteří byli stříbrní a čtyřka ve složení Mareček, Neffe, Janoš, Provazník s kormidelníkem Petříčkem, byla třetí. (Anděl, str. 39) Geniální nápad dostal Miroslav Švagrovský (příbuzný Maxmiliána Švagrovského) okolo roku 1974, že vystaví v Čechách novou veslařskou dráhu. Pan Švagrovský byl tehdy ředitelem pískoven v Račicích. Trápil ho fakt, že Labe není dost bezpečné, jelikož tam za den projela spousta nákladních lodí, která ohrožovala jeho svěřence v litoměřickém veslařském klubu, kde je trénoval. Načrtl si dráhu dlouhou 2 km tak, aby odpovídala všem závodním normám. Jeho záměr byl původně čistě takový, že chtěl postavit bezpečnou veslařskou dráhu. Jelikož byl ředitelem, tak neměl žádné problémy s tím, jak bude vypadat tvar kanálu. Později se z toho zrodil veslařský kanál v Račicích, který tam stojí dodnes. Dokonce zde bylo uspořádáno i MS v roce

36 Montreal byl pořadatelem OH pro rok Bratrská dvojka Svojanovských byla třetí stejně jako párovka ve složení Pecka (současný šéf sportovního centra Račice a bývalý trenér Vácalava Chalupy), Vochoska, Hellebrad, místo nemocného Koudely (současný šéftrenér Dukly) jel Lacina. (Anděl, str. 41). Poprvé na olympiádách startovaly i veslařky. Olympijské hry v Moskvě (1980) byly pouze za účasti států socialistického bloku, medaile ale přivezli z veslařské výpravy pouze Vochoska s Peckou, kteří skončili druzí. (Vašek, str. 32) Novinkou v roce 1985 bylo zřízení Tréninkových středisek mládeže TSM. Systém, přinesl pro mnohé oddíly nepříjemné překvapení. Totiž jen vybrané oddíly, u kterých byla zřízena TSM, byly zvýhodňovány finančně i materiálně. Což se postupem času projevilo v rozdílné kvalitě mládeže, ale časem i v dospělých v každém klubu. Samozřejmě zvýhodněné kluby na tom byly podstatně lépe. (Slaboch, r. 1985) Toto je v určitém rozporu s tím, co se můžeme dočíst ve 120 letech veslování v Česku. Tato brožura říká, že se střediska TSM a Střediska vrcholového sportu (SVS) zaváděla již po roce 1973 a tím vytvořila základ úspěchů veslařské representace let. (Vašek, str. 28) 2.8 Od Sametové revoluce až do současnosti Na bledském jezeře v osmdesátém devátém na MS se opět začalo dařit českému veslování. Jako by to mělo být předzvěst blížícího se státního převratu. Václav Chalupa zde zažil své první umístění na MS mezi muži a to na druhé příčce. Tímto rokem začala nadvláda jindřichohradeckého veslaře v českých vodách, až v olympijském roce 2004 byl poražen novou vycházející hvězdou Ondřejem Synkem. Přesto Václav Chalupa je žijící a veslující legendou na světových regatách, jen zřídka kdy chyběl ve finálové jízdě. Na MS byl čtyřikrát druhý a třikrát třetí, na OH v Barceloně (1992) získal stříbro. V roce 2008 zasednul Chalupa na dvojku společně s Jakubem Makovičkou a jen o setiny sekundy jim uniklo olympijské finále, přestože byli do Pekingu nominování na divokou kartu. 36

37 Dalším úspěšným závodníkem devadesátých let byl Tomáš Kacovský (nyní trenér skifařky Miroslavy Knapkové a ženské representace), skifař nově ustanovených lehkých vah. Kacovský byl v roce 1995 na MS v Tampere druhý. Stejné místo zopakoval ještě jednou o rok později a třetí místo obsadil v devadesátém sedmém. Konkurenci na lehkém skifu dělal Kacovskému mladší a velmi sebevědomý otrokovický rodák Michal Vabrouškek, kterému se povedlo v devadesátém osmém druhé místo na skifu na MS. Od této chvíle Vabroušek nepustil svou příležitost a z lehkého skifu nesesedl. Mistrem světa se stal pro rok Michal má ve své sbírce dvě stříbrné a po jedné zlaté a bronzové medaili z mistrovství světa, Z akademických mistrovství má další medaile. V roce 1993 pořádala Česká republika MS v Račicích, zde byl druhý již zmiňovaný Václav Chalupa a na vítězném platě se objevila i čtyřka s kormidelníkem ve složení Sokol, Blecha (současný úspěšný trenér nepárových representantů), Šefčík, Dalecký a kormidelník Hejdušek. V roce 2002 postihla kluby sídlící především na Vltavě a na dolním Labi povodeň. V Třeboni se protrhla hráz rybníka Svět a tím se ocitla pod vodou i loděnice Jiskry Třeboň. V Praze povodeň nejvíce postihla kluby sídlící na Veslařském ostrově v Podolí a VK Slavii. Nejlépe z pražských klubů dopadla Bohemians, která má loděnici na kopci. Tragicky byla také zasažena Roudnice nad Labem. (Vašek, str. 46) V současné době je české veslování opět ve světě vidět. Mohou za to jak skifaři Ondřej Synek (v r místo na OH v Pekingu), tak i Miroslava Knapková (po neúspěšné účasti na olympiádě v Pekingu, kde obsadila až 5. místo, si spravila chuť na ME, kde vyhrála). Špatně nejezdí v současné době ani mladá čtyřka bez kormidelníka ve složení Neffe, Bruncvík, Gruber, Horvát a dvojskif žen Antošová s Vařekovou. Mezi elitu se snaží prodrat lehký dvojskif bratrů Vetešníků. V roce 2009 byl oficiálně přijat 1. český klub nevidomých a to VK Tyflocentrum Ústí nad Labem za řádného člena ČVS. Jinak Česká republika nemá oficiálně žádný veslařský klub, který by se věnoval soustavně veslování 37

38 postižených osob. (Usnesení valné hromady Českého veslařského svazu (ČVS) ze dne 5. dubna 2009) Veslování je v našich zeměpisných šířkách záležitost především teplých měsíců. Když nastane zimní sezóna, přejde se z vody na veslařský trenažér, na kterém se od devadesátých let jezdí závody na 2000 metrů. Pořadí na trenažérech je v Čechách podobné jako na vodě, kralují jim stále stejná jména jako Chalupa, Synek, Knapková, Doleček, bratři Vetešníci 38

39 39

40 3 Významné osobnosti českého veslařského života Pro tuto kapitolu jsme vybrali pouze dvě osobnosti, přestože historie českého veslování jich má více. Josef Rössler-Ořovský i Maxmilián Švagrovský však byli pro vývoj veslování a především pro jeho klubový život zásadními osobnostmi. 3.1 Josef Rössler Ořovský Nejvýznamnější postavou českého sportu i českého veslování je Josef Rössler Ořovský ( ). Už od dětských let projevoval zájem o sport. Na jeho úkor zanedbával i školu, což mu ze začátku procházelo. V roce 1888 začal veslovat ve VK Blesk, mimo jiné provozoval rychlobruslení, plavání, šermoval a cvičil v Sokole. S bratrem podnikali na svém vlastním plavidle vodácké výlety. Otec ho zprvu v jeho sportovních aktivitách podporoval, sám byl i členem VK Blesk. Roku 1887 si mladý Josef (obr. 8) objednal u stockholmské firmy brusle, ale jaké pak bylo překvapení, když místo bruslí do Čech přišly lyže, do této doby u nás zcela neznámé sportovní náčiní. Problémy mladému sportovci začali roku 1888, kdy maturoval. Rychlobruslení bylo na prvním místě a škola i práce v otcově firmě šla stranou. Josef si vymyslel pseudonym, aby se skryl před rodiči a profesory, jednoduše si přeložil své jméno do češtiny (Röss = oř). Přídomku Ořovský se už nikdy nevzdal a používal ho do konce života. (Pacina, str ) 40

41 obr. 8 Josef Rössler Ořovský Z vyprávění Rösslera-Ořovského se dozvídáme v almanachu V.K. Blesk , jak se dostal k veslování. Pádloval jsem r ve svém trojprkenném ježdíku vlastní výroby proti proudu kol Vranovského ostrova. Přede mnou se dřela čtyřka s Jirkou Müllerem na kormidle a Preisslerem na stroku. Ježto jsem do Blesku docházel jako dorostenec a host se známými členy, znali jsme se. Veslaři pustili se do závodu s ježdíkem a prohráli to v dravém proudu. Nebožtík Jirka tehdy zuřil a nadával: takovej kluk a von nás veme; já ho zapřáhnu do štyrky, počkal von jeden (tenkrát se vonikalo), to bude funět! A na jaře 1888 jsem se pod velením Jirky trenéra stal seniorem ve čtyřce Náš strejda! (Rössler- Ořovský, str. 110) Rössler-Ořovský si vedl pečlivě deník, proto později mohl psát tak živě o událostech, kterých se účastnil (příloha č. 8). Protože však později ve svých zápiscích některé příběhy upravoval a doplňoval, nelze data z jeho deníků používat bez pečlivějšího prověření. 41

42 V Lodním deníku VK Blesk z roku 1888 se dozvíte, že prvním veslařem na volné řece byl ráno 26. března Rössler. A jak byl pilný, dotvrzuje skutečnost, že do konce měsíce vyjel na Vltavu třináctkárt. To se rozumí, že všechny ty jízdy nebyly tréninkové, někdy byly opravdu jen projížďkou. Jako 16. června 1888, kdy vyrazil na vodu ráno se skifem, před polednem se projel na Hopu (člun), odpoledne znovu trénoval na skifu a večer opět vyjel s Hopem. Takže vlastně trénoval dvoufázově; Vltavu však miloval od rána do noci, i když Ale to pochopíme, bylo mu devatenáct. V záznamní knize při té večerní projížďce v rubrice Host čteme: Proč vyškrabal toho hosta? To nebyl host, to byla holka. Večer, červen, císařská louka (Cyphelly, str. 17) Na vojně v Terstu si osvojil další sport a to jachting. Zde si koupil i svůj vlastní skif, který pojmenoval Emilka, podle dívky do které byl zamilován a kterou si později i vzal. Po vojenské službě pracoval v otcově firmě. Za prací byl poslán do Anglie (1893), kde se spíše než práci věnoval novým sportům jako tenisu, fotbalu, rugby a hokeji. Naučil se zde dokonalé technice ve veslování a jachtingu. Přesněji to popisuje sám: V zimě studoval Rössler-Ořovský studentské zimní veslování v Anglii a zúčastnil se trainingu osem Oxonians-Cantabs, vesluje v osmě Vesta Rowing Clubu. (Rössler-Ořovský, str. 25) Po návratu z Anglie zaznamenal své největší sportovní úspěchy, stal se Mistrem Čech ve veslování, v rychlobruslení porazil i legendární bratry Potůčky. Účast na neoficiálním mistrovství Evropy v rychlobruslení byl jeho sportovní vrchol. Stal se sekretářem veslařského svazu. Jeho diplomatické schopnosti se projevily při prvním kongresu FISA, kde zastupoval Ústřední jednotu veslařů z Čech, prosadil přijetí ÚJVzČ (jakožto národního svazu) do této organizace, což se do té chvíle zdálo zcela nemyslitelné. Taková aktivita a uznání národní samostatnosti, byť jen ve sportovní diplomacii, bylo velmi prospěšné. V roce 1895 založil Rössler-Ořovský Jarní skulérský závod, na který věnoval vyzývací cenu. Závod od jeho smrti nese zakladatelovo jméno a je součástí slavného českého závodu, Primátorek až dodnes. (Pacina, str ) 42

43 V 90. letech 19. stol. byl Rössler-Ořovský aktivním členem V.K. Blesk a s dalšími členy tohoto veslařského klubu v zimě pořádal vyjížďky na lyžích. Společně s členy Blesku vstoupil také do Českého Ski Klubu Praha, kde tvořil jeho jádro. (Rössler-Ořovský, str. 27) V roce 1896 dosáhl Rössler-Ořovský nevídaného úspěchu, když na FISA prosadil, že Praha bude pořádat Mistrovství Evropy pro rok Sám o tom informuje ve Sportovním obzoru (č. 2) z roku 1896 na str. 44: Mistrovství Evropy 1897 odbudou se v Praze Ústřední Jednota Veslařská z Čech obdržela tyto dny dotyčné sdělení od sekretáře Federace Evropské pana Cavaliere de Capuccio v Turině. Na veslařském letošním kongressu v Ženevě se vše definitivně ujedná. Sekretář Ústřední Jednoty Veslařské z Čech p. J. Rössler činí vše možné, aby v roce 1897 na závody do Prahy přivábil tolik cizích mnohoveslic (z Francie, Italie, Švýcarska, Belgie atd.), jako dosud nikdy na závodech veslařských v Rakousku nebylo vídáno. Komitét závodní bude 1897 muset býti složen ze zástupců všech českých klubů veslařských. Lodi české budou musit startovati pod vlajkou Ú.J.V.zČ., a sice za každý druh lodí jen jedna. Z Terstu se nám píše, že 1897 všechny druhy lodí budou konkurovati s sebou při rozjížďkách. Jest na českých klubech již nyní, ventilovati otázku společného startování členů více klubů v jedné mnohoveslici. Ježto mistrovství ta musí odbyta býti teprve na podzim koncem září, mají čeští veslaři čas řádně se vycvičiti. Nebylo-li by jinak možno, stačí, když Češi vrhnou celý zřetel jen na 2-3 druhy lodí, totiž skif, dvojku a osmu. Poslední druh bude lehce obsaditi smíšeným mužstvem Blesku, Slavie, Lounské Ohře, a Č.Athl.-Klubu v Roudnici. Doufáme, že každý český veslař nahlédne, jak důležité tj. viděti v Praze startovati tolik cizích mužstev, jako při mistrovstvích Evropy se to stane (start Francie, Italie, Belgie jest fakultativní aspoň 3 loďmi!), a bude pracovati na umožnění a zdaření se tohoto závodu. J. R. 43

44 Na další straně Sportovního obzoru uvádí: Subskripce na garanční fond pro mistrovství Evropy 1897, která se odbudou v Praze, bude zahájena v červnu. Čítáme, že do letošního podzimu lehce seženeme obnos potřebný. Ne-li, máme čas sehnati je do podzimu R. Nedostatek financí bohužel znemožnil pořádání této významné události, ale velkou roli sehrál i odpor části českých činovníků. To bylo pro Rösslera- Ořovského velké zklamání a na protest odstoupil z funkce sekretáře svazu. Od této doby sledoval veslování jen z povzdálí. (Pacina, str. 120) Informaci o tom, jak zasedala a hlasovala Ú.J.VzČ. přinesl měsíčník Sportovní obzor (č. 3, roč. V., str. 56): Definitivní hlasování o veslařském mistrovství Evropy r. 1897, jež odbýváno býti mělo v Praze, usneseno nepřistoupiti na žádosť federace Evropské, aby zápas se odbýval dne 12. září 1897, ježto pro závody v Praze jest doba (v polovici září) příliš pozdní. Federace, nechtíc termín měnit, bude mistrovství Evropy na místě v Praze jinde. Jest škoda veliká, že nám zápasy ty ujdou, ale doufáme, že se termínu, pro náš kraj příhodnějším, dohodneme. Mimo jiné usneseno též odbývati v Praze mezinárodní letní závody a pořádati veslařské výlety do Roudnice, Loun a na Mělník. Pro český sport odvedl Josef Rössler-Ořovský ze všech funkcionářů největší díl práce. Přeložil a upravil pravidla fotbalu a hokeje (tzv. míče ledového). Založil a byl spoluzakladatelem např. Českého (1899) a Československého olympijského výboru, Svazu kanoistů, hokejistů a lyžařů. Dokonce se zasloužil i o skauting v Čechách. Byl vášnivým filatelistou a vydal v soukromé edici první českou známku. Jeho skvělá diplomacie byla postavena především na tom, že ovládal devět jazyků. S Jiřím Guthem prosadil samostatné vystupování českých sportovců na prvních olympiádách v době, kdy ještě naše samostatná republika neexistovala! V roce 1909 přivezl do Čech kanadské kanoe (na této kanoi sjel většinu řek a založil řadu vodáckých tábořišť). Byl tím zakladatelem i českého trampingu. 44

45 Ostatky tohoto sportovce tělem i duší můžeme nalézt na vyšehradském Slavíně. (Pacina, str ) Josef Gruss, tehdejší předseda Československého olympijského výboru, o něm řekl: Soustředil v sobě energii několika osob či celého aparátu spolkového. Je nepochopitelno, kde pro vše to, co vykonal, našel čas. V celém sportovním žití Rösslera-Ořovského stojí v popředí láska. Rössler- Ořovský má rád sport, miluje mládí a zbožňuje přírodu (Pacina, str. 90) 3.2 Maxmilián Švagrovský Je málo známou a častou opomíjenou osobností českého sportu. Narodil se v Roudnici jako syn podnikatele Martina Švagrovského v roce 1853 (datum narození uvádí Pacina ve své knize chybně). Rodina Maxy, jak ho nazývala většina jeho přátel, byla vlastenecká, nezávislá a finančně mocná. Pan Martin Švagrovský obchodoval s dřívím. Jeho rozsáhlý majetek umožnil jeho dcerám a synům život, jaký pak vedli. To mělo ovšem za následek, že jeho pracně nashromážděné rodinné jmění se po čase rozpadlo. (Pacina, str ) Díky jednomu ze synů Švagrovského Augustovi se Roudnice může pochlubit velmi cennou sbírkou moderního malířství, kterou zkupoval a následně daroval roudnické galérii. V knize Galerie Roudnice se můžeme dočíst: Dům Švagrovských byl jedním střediskem, kde se scházeli politici, umělci, redaktoři, skladatelé, spisovatelé a vědci, kteří s k tomu dění připojili. V tomto prostředí žil August (i Maxmilián) Švagrovský a díky tomu, že sledoval nadšení obrozenců a zúčastňoval se ho a viděl jejich nezištnost a obětavost, zušlechtily se jeho povahové rysy. Po celý život pracoval pro prospěch svého národa, a to jak na politickém, tak i na kulturním poli. August vydatně financoval stavbu Národního divadla a to tím, že zde nechal navozit potřebné dřevo a to zcela zdarma! Staral se a finančně podporoval mnohé umělce, z těch známějších uveďme např. jeho synovce J. Zeyera, A. Slavíčka, M. Jiránka. Do roku 1909 čítala jeho sbírka obrazů přes 250 kusů. Jiránkův soubor společně se Zeyerovým paří k těm nejpočetnějším, ale 60 obrazů Slavíčka je opravdová vzácnost této galerie. Byl i sběratelem obrazů, kde měl A. Chittussiho, B. Havránka, Q. Mánesa atd. V roce 1904 v Roudnici založil galerii českého moderního malířství. (Hlaváčková, str. 7-10) Tento příklad zde uvádíme proto, abychom si mohli udělat představu, jak 45

46 rozsáhlý majetek Švagrovských mohl mizet, naštěstí po sobě zanechal obsah roudnické galerie. Švagrovští rádi hostili významné přátele, a tak u nich doma Neruda píše Písně kosmické, o kterých i napsal svému příteli Šemberovi: Sedím v Bechlíně u Švagrovských a jsem tomu velice rád. Cítím se tu volným a šťastným člověkem, bojím se skoro myšlenky, že přijde tak brzy zase den, kdy budu musit zase zpět do hnusného trublu. Jím, piju, procházím se, spím, pracuji a vše mě těší Sestře Maxmiliána a Augusta Růženě (pozdější majitelka a nakladatelka Lumíru), Neruda věnuje dokonce Malostranské povídky. (Pacina, str. 166, 168) Horká krev Maxmiliána ho dlouho doma neudržela. Nejdříve šel studovat do Vídně do polovojenské kadetky, ale nehodlal sloužit v rakouské armádě. Chtěl být osvoboditelem národa. Po návratu zpět do Čech studoval na pražském akademickém gymnáziu, kde se stal členem tajného spolku Blaník. Po vyzrazení prchnul do Německa, pak do Ruska a později až do Ameriky. Sloužil jako námořník na velrybářské lodi. Po generální amnestii se vrátil zpět do Čech a přihlásil se k námořnictvu, kde se později stal důstojníkem na obchodní lodi. Ve Francii ho zastihla zpráva o vypuknutí turecké války. Neodolal a okamžitě narukoval jako dobrovolník do armády. Své příběhy z Balkánu popsal v knížce Z deníku českého dobrovolníka. Prožil toho dost, byl pokládán za tureckého zvěda, stal se pobočníkem anglického plukovníka jízdy Maka Ivora a své zážitky líčil jako nepřetržitou řadu bojů a dobrodružství. (Pacina, str. 166) 46

47 obr. 9 Maxmilián Švagrovský Již předtím než se odebral na válečná pole, se věnoval od roku 1874 veslování v Roudnici. (Bareš, str. 7) Po návratu z války se do veslování pustil plnou parou a stal se kapitánem veslařského odboru v roudnickém Sokole (obr. 9). Z rodinných peněz financoval nákup lodí. Na lodi Libuši dal prostor pro veslování i ženám (r. 1881). Ze 42 členů tohoto odboru bylo 12 žen! V té době skutek nevídaný. Maxa byl přístupný všemu a všem. Abychom správně pochopili tuto převratnou novinku, musíme si uvědomit, že např. spolek Minerva dostal až v roce 1890 povolení založit v Praze dívčí střední školu. Dokonce baron Coubertin roku 1912 napsal: Ženy na olympijských hrách? Nepraktické, nezajímavé, neestetické a nekorektní! (Pacina, str ) 47

48 Švagrovský přestoupil do veslařské společnosti Triton, která byla složená z bohatých roudnických měšťanů. Její vznik je poznamenán výlučností tehdejšího sportovního prostředí. Šest pánů zakoupilo v Praze od Českého veslařského klubu za 160 zlatých těžkou plátovou čtyřveslici, přivezli ji na plovárnu ostrova Štvanice, překřtili na Triton a doveslovali s ní do Roudnice. Roudnický kronikář je vyjmenovává a uvádí jejich pozdější profese: dva knížecí obchodní, velkoobchodník v Praze, nájemce dvora, ředitel městské kanceláře v Roudnici a také roudnický lékárník, jímž byl proslulý veslař Ferdinand Zinke. V této společnosti vykrystalizuje Švagrovského myšlenka založit Český Ahtletic Club (ČAC), což činí v roce 1882 s přáním, aby se v něm nepěstovalo jenom veslování, ale i bruslení, cyklistika, kopaná, šerm, tenis a atletika. (Pacina, str. 168) Při příležitosti prvního veslařského závodu pořádaného v Roudnici se představil Maxa Švagrovský i jako novinář, když vydává na 4 novinových listech Veslařské zprávy. Zde můžeme nalézt nejen startovní listinu, přivítání hostů, fejeton popisující výlet šestiveslice z Prahy do Štěchovic, ale i Píseň českých veslařů od básníka Ervína Špindlera: Kolem břehů vnadných kolem sadů ladných letí naše loď. Tamto v háji stinném sobě odpočinem, pojď, dívenko, pojď! Hoj ha hoj! Vlajko vlaj, v rajský veď nás luh i háj, Čechů ráj! (Pacina, str. 169) Shodou okolností útočil ve stejném plátku Švagrovský právě na básníka Špinara, který v Podřipanovi napadal ČAC za to, že na závody pozvala i německé kluby a že se v Roudnici mluvilo příliš německy. Švagrovský odmítal jakoukoliv 48

49 uzavřenost a političnost ve sportu, což byly myšlenky opět jako u veslujících dam velmi pokrokové. (Pacina, str ) Stále energií překypující Švagrovský neznal hranic, i když v tu dobu již otevřel svůj obchod v Roudnici se sportovním zbožím (r. 1881), jel závod na 43km do Ústí nad Labem proti nejmenovanému veslaři, o této události psal čtrnáctideník Říp. Po čtyřhodinové plavbě zvítězil Max Švagrovský, kdežto soupeř jeho onemocněl přemožením (Pacina, str. 171) Pacina jeho jméno nezná, ale my si ho můžeme zjistit z almanachu ČAC vydaného k 50 letům tohoto klubu, byl to architekt Jan Heberle z VK Blesk na lodi Ida. Švagrovský proti němu jel na své lodi Blesk. (Bareš, str. 10) Valná hromada byla konána 10. října Zvolen byl na ní prvním čestným členem Maxa Švagrovský, jenž od té doby více v ČAC činným nebyl, ačkoliv se z Roudnice teprve r odstěhoval, věnoval se na dále celým temperamentem a energií cyklistice. (Bareš, str. 21) Bylo to díky Švagrovskému, že právě v Roudnici se odehrál první fotbalový zápas a to 15. srpna On prosazoval, aby se ČAC nesoustředila jen na veslování, ale pěstovala i ostatní sporty. Roudnice už začala být pro Švagrovského těsná, a tak odjel s částí rodinného majetku, který se rychle ztenčoval, zejména díky mecenášství bratra Augusta, do Prahy. Sportem Maxa žil, i proto si otevřel v Žitné ulici č. 656-II. první český povšechný závod sportovní. Později se obchod přestěhoval na Ferdinandovu (dnes Národní) třídu č. 25. Švagrovský také založil časopis Sportovní obzor (r. 1893), kde můžeme nalézt spousty reklam na jeho obchod. Jako obchodník se soustředil především na jízdní kola a potřeby pro rybáře, v zimě inzeroval, že má 40 druhů bruslí, nebo šest tipů vázání na lyže atd. Jeho sortiment byl na tu dobu neskutečně široký. Švagrovský ve svém obchodě poskytoval nejen servis pro zboží, které nabízel, ale i výuku v jízdě na velocipédu za 3 zlaté a opatřoval i policejní povolení na jízdu městem. Firemním jezdcem se stal pro Švagrovského přední rychlobruslař a velocipedista Jaroslav Potůček (mimo jiné i člen V.K. Blesk). (Pacina, str. 174, 178, 180) 49

50 Od bystrého pozorovatele k reklamnímu agentu nejhrubšího zrna, tak osciloval Maxa, než se jako obchodník potopil ve finančním krachu A Švagrovský co by novinář? Sokolu např. přiznal zásluhy, ale vyčítal mu, že mimo veřejné produkce a řídké výlety nepěstuje outing sport. Zastal se hráčů tenisu že je to ušlechtilá tělocvičná hra, zastával názor, že ženy ke sportu jednoznačně patří atp. (Pacina, str ) Ve svém Sportovním obzoru měl k dispozici skvělé redaktory: o fotbalu, hokeji a tenisu psali bratři Rösslerové, o atletice informoval Oscar John Lažnovský (jeden z prvních teoretiků sportu), bruslení bylo komentováno Robertem Drbalem, veslování a lyžování se věnoval sám Josef Rössler-Ořovský. (Pacina, str. 184) Švagrovského Sportovní obzor byl ve své době jedinečným časopisem. Lidem vysvětloval pravidla různých sportů, přinášel informace o technice jednotlivých sportů, byly zde oriskovány články, zaznamenávající události oné doby, různé fejetony, vtipy a dokonce i určitý druh seznamky lidí, kteří hledali společnost do přírody. I přesto nakonec časopis po 5 letech vydávání nebyl úspěšný a zaniknul. Přitom první čísla rozdával Maxa zdarma a doufal, že si lidé předplatí časopis na celý rok. Zjistil však, že je to myšlenka velmi naivní. V posledním čísle Sportovního obzoru ze dne 10. prosince 1895 můžeme nalézt zoufalé věty vydavatele: V Čechách není ani 500 lidí, kteří mají porozumění pro list takového druhu! Celý rok zasílali jsme list poštou nebo donáškou na tisíc adres, ale velká většina neplatí. Vzdávám se vydávání tohoto listu! (Pacina, str ) Maxa Švagrovský také přišel s další novinkou, a to jako první sportovní žurnalista u nás, se pustil do polemiky se státem. Chtěl po Rakousku, aby financovalo výstavbu nových sportovišť. (Pacina, str. 176) I nejstarší silniční běh v Evropě, Běchovice - Praha, může poděkovat za to, že je, Maxmiliánu Švagrovskému. Po svém příchodu do Prahy v roce 1896 rozhodl se založit v Praze sportovní klub, v němž by se pěstovala všechna sportovní odvětví, a který by byl jakýmsi ústředním klubem s odbočkami po celých Čechách. Měl hned jméno: Český klub sportovní. A jako sídlo tomuto novému klubu vyhlédl předměstí Prahy - Karlín, kde se již dlouho vyvíjela velká 50

51 tělovýchovná a sportovní činnost. Jednou z atrakcí, se kterou hodlalo jeho členstvo vystoupit na veřejnost, byl mistrovský závod v běhu do vrchu na 3 km a velký silniční závod o titul mistra Čech na 10 km. Čímž se stal právě běh Běchovice Praha, první start byl 27. května 1897 o 3 hodině odpolední. (2.) Dalším klubem, kde Švagrovský působil, je Athletic Club Vinohrady (později Athletic Club Sparta). Byl dokonce na krátkou dobu i jejím předsedou, než se některým členům přestaly líbit jeho reklamní praktiky a obchodní zájmy. V tomto klubu se za jeho účinkování nepěstoval jen fotbal (v jednom ze svých článků ve Sportovním obzoru dokonce píše, že pro příští sezónu hodlá klub angažovat anglického trenéra, což se také stalo skutečností a v klubu později trénoval cyklistický trenér S. C. Buckley), ale i míčové hry, tenis, kriket, badminton a hokej. (Pacina, str ) Ještě před odchodem ze Sparty (nejspíše vynuceným) uspořádal cyklistické závody na 24 hodin na Československé výstavě národopisné. (Pacina, str. 178). Za to byl i vyznamenán, což se můžeme dočíst ve Sportovním obzoru: Vyznamenání. Panu Maxovi Švagrovskému, chefovi firmy M. Švagrovský a Spol, dostalo se od výkonného výboru Národopisné Výstavy Českoslovanské diplomu uznání a bronzové medaile za zásluhy, jichž se o výstavu získal pořádáním atletických a cyklistických závodů ve výstavním amfitheathru. (Sportovní obzor č. 4, str. 90) Maxovi se v obchodě nedařilo, začal útočit na svou konkurenci a byl do značné míry asi i paranoidní. Když například psal dopis do Litomyšle, kde měli údajně jeho firemnímu jezdci Nikodémovi při závodě Praha Brno proříznout pneumatiku a tím mu znemožnit vítězství, podezíral z toho nekalou obchodní konkurenci. Po vyšetření tohoto případu se ukázalo, že pneumatika byla rozbitá již 10 km před městem a že tedy nikdo nemohl Nikodémovi ublížit. (Pacina, str. 181) 51

52 Obchod Maxmiliána Švagrovského byl pomalu ale jistě v koncích. Maxa urážel všechno a vše, jindy podlézal šlechtě (což se nelíbilo Čechům), došel dokonce tak daleko, že si sám psal do Sportovního obzoru děkovné dopisy! Nakonec zahořkl a na kola, jimž věnoval tolik své energie, zcela zanevřel. Dokonce napsal: Pod nejlepším jezdcem každé kolo jest nejlepší a dnes kdy závodění po živnostensku se provozuje, jest to prostě šálení obecenstva. Žel závodění dnes nemá skorem jiného cíle než reklamu továrníkům kol. (Pacina, str. 183) 1. května 1896 obnovil M. Švagrovský vydávání Sportovního obzoru. Bohužel časopis úplně sešel z cesty. Snažil se v něm dokonce o rubriku, kde chtěl recenzovat divadelní hry, čemuž příliš nerozuměl. Dál ve svých článcích jen urážel a napadal. Sportovní obzor končí nejen finančním, ale i morálním krachem. (Pacina, str. 186) Švagrovský byl na dně, proto v roce 1901 odjel do Ameriky, kde pracoval jako redaktor. Po návratu zpět do Čech se živil jako reklamní agent pro firmu Laurin a Klement. Během 3 let mu umírá manželka a dvě ze čtyř dětí. Předčasně odchází ze života syn Zdislav, poslední mistr Čech na vysokém kole z roku 1896, a jeho milovaná Liduška, která se provdala za Američana Hovermana, se kterým se odstěhovala do Paříže, kde ve svých 27 letech umřela. Zdrcen těmito ranami odjíždí tentokrát již naposled s dcerou Milenou z vlasti (r. 1913), opět do Spojených států. (Pacina, str. 187, 179) Jako novinář již nemohl pracovat, byl příliš konfliktní a dokonce byl obviněn, že je přítelem Rakouska, což už nemohl snést, a tak od novin odešel. V Clevelandu, kam se odstěhoval společně s dcerou, dělal i dělníka, skladníka atp. Umřel 1. července 1922 ve věku 68 let. (Pacina, str. 188) Příjmení Švagrovský z Českého veslování nevymizelo. Pan Miroslav Švagrovský byl dlouholetým veslařským funkcionářem, zasloužil se o výstavbu našeho jediného veslařského kanálu v republice (leží 10km od Roudnice ve vesnici Račice) a stále ho můžeme potkat na závodech jako rozhodčího. Jeho synové byl našimi úspěšnými reprezentanty ve veslování. 52

53 53

54 4 Veslařský klub Slavia Praha K pražskému veslařskému klubu sídlícímu na smíchovském břehu u Jiráskova mostu mám zvláštní vztah - začala jsem zde veslovat. Z klubu jsem odešla jen proto, že jsem začala studovat vysokou školu v Brně. Popravdě se mi ale stále stýská. Nic se totiž nevyrovná jízdě po Vltavě s výhledem na Pražský hrad. Nebo se projet pod Vyšehradskou skalou! I vůně, které se nabízely kolem břehů, mě chybí. Na Brněnské přehradě neucítím chuť vařícího se piva ze smíchovského Staropramenu, o pár kilometrů proti proudu jsem se těšila na vůni čokolády z modřanské Orionky. A to už jsem nezažila vůni lihovaru na Zlíchově! Nechci ale popisovat, co vše mi schází. Chci se věnovat především historii a životu ve slávistickém klubu. 4.1 Založení VK Slavia a jeho historie do I. republiky 17. října roku 1885 se sešli zástupci VK Triton s Částí členstva Českého veslařského a bruslařského klubu v Praze a dohodli se na sloučení pod společným názvem Slavia klub českých veslařů. Sídlo nového klubu bylo po VK Triton na smíchovském předmostí Palackého mostu, v místech, kde stál malý hrázděný pavilon v úrovni nábřeží s loděnicí v podbřeží. Prvním předsedou byl zvolen Josef Renner. Slavia se ihned přihlásila za člena Ústřední jednoty z Čech. Slavia byla tehdy šestým členem, hned po zakládajících klubech VK Blesk, VK Lev Roudnice nad Labem, ČAC Roudnice nad Labem, KV Mělnických a ČVaBK Praha. (Záznam z kroniky, který dokládá vznik nového veslařského klubu, nalezneme v příloze č. 7) O rok později se přidali do klubu i zbývající členové ČVaBK Praha a na valné hromadě 6. prosince se ustanovili nový název klubu na Veslařský klub Slavia (platný až do roku 1948). Předsedou zůstal stále Josef Renner. (Poláček, Cvrček a kol., str. 6) Své první závody Slavia pořádala roku 1887 dne 31. července a jsou to závody rovnou mezinárodní. Přijeli na ně totiž závodníci z USA z New Yorku, kteří byli z Veslařského klubu Čechů. Od té doby se přátelské styky s krajany v USA stále udržovaly. (Poláček, Cvrček a kol., str. 6) 54

55 S přílivem nových členů byly prostory po VK Triton již nevyhovující. Proto se roku 1888 klub přestěhoval do nové plovoucí loděnice u horní části Slovanského ostrova. Slavie chtěla zlepšit výkonnost svých závodníků, a tak s novou loděnicí najala i profesionálního trenéra ze Štětína Schüttze. Přijmutí trenéra se ihned odrazilo na výsledcích klubu, které byly skvělé. Roku 1889 byl zvolen nový přededa J. Alexander, který následujícího roku však zemřel. Taktéž výborný trenér Schüttz tragicky zahynul při proplouvání propusti v roce Slávia si ocitla opět bez profesionálního trenéra. Předsedou klubu byl zvolen opět J. Renner. (Poláček, Cvrček a kol., str. 8) Plovoucí loděnice se neukázala být dobrým sídlem, a tak se veslaři poohlédli po novém místě. Na Střeleckém ostrově si za 150 zlatých ročně pronajali plochu, na které byla postavena nová dřevěná klubovna se salónkem a loděnicí (obr. 10). Zde byly umístěny jen gigové lodě, závodní lodě byly uskladněny u Plackého mostu na smíchovské straně u ústí Motolského potoka (zvaného Kamenáč). Na Střeleckém ostrově se jezdilo pouze na plátových lodích a závodníci zde trénovali jen brzy z jara a na podzim. (Poláček, Cvrček a kol., str. 9) obr. 10 Projížďka slávistické lodi u Střeleckého ostrova 55

56 Pro naši představu činily v roce 1892 roční členské příspěvky 12 zlatých. Slávia zaměstnala také nového profesionálního trenéra Ottu Lederhuse z Drážďan. Klub ovšem nežil jen sportem, o tom svědčí i večírek uspořádaný v březnu nejen pro členy a jejich nejbližší, ale i pro všechny příznivce veslování. Předseda klubu Josef Renner koupil z vlastních prostředků čtyřveslici, dvojskif, skif a jolu. (Poláček, Cvrček a kol., str. 9) V roce 1895 se konala v pražské Stromovce Národopisná výstav. Slavia jí využila k propagaci svých úspěchů a vystavila tam své získané trofeje. 15. května pořádá Slavia na Střeleckém ostrově benátskou noc s ohňostrojem, povyražení pro nevyšší vrstvy Pražanů, na kterou dostala od pražských radní 200 zlatých. Potřebnou elektrickou energii brala z Národního divadla kabelem, který si musela sama natáhnout. (Poláček, Cvrček a kol., str. 10) O rok později se rozhodla Slavia pořádat Mistrovství zemí koruny české ve skifu. Jako velký mecenáš se opět projevil předseda klubu Renner. Když pokladník ohlásil schodek v hodnotě 658,70 zlatý, tak ho sám uhradil (r. 1897). (Poláček, Cvrček a kol., str. 10) V tomto roce podnik klub také výlet do Roudnice, informaci o této události přinesl Sportovní obzor (č. 5, str. 102): Vesl. klub Slavia podnikl v min. právě měsíci distanční jízdu ve 2 čtyřkách z Prahy do Roudnice se zastávkou na Mělníce. Na Mělníce navštívila Slavia klub veslařů Mělnických, v Roudnici Český Athleticklub. Sw. Stavba kamenného mostu přes Vltavu u Národního divadla donutila roku 1898 pronajmout klubovnu stavební kanceláři. Slavia se tak na čas přestěhovala k Palackému mostu do prostor po bývalém veslařském klubu Triton. (Poláček, Cvrček a kol., str. 12) Přelom století se stal přelomový i pro dres klubu. Na členské schůzi se odsouhlasilo, že dosavadní červeno-modře pruhovaný dres nahradí bílé trenýrky a bílé, červeně lemované tričko. Také se Slavie opět přestěhovala, a to na místo bývalé kartounky, kde s velkým nákladem zřídila loděnici a šatnu. Z dřívější šatny byl vybudován salónek. Jen na měsíc byl přijat berlínský trenér Hugo Werner, ale 56

57 výsledky jeho práce byly téměř neuvěřitelné. Závodníci, kteří prošli jeho kursem neprohráli v sezóně ani jediný závod. (Poláček, Cvrček a kol., str. 12) Pouhý rok trvala stavba mostu u Národního divadla, a tak stavební firma uvolnila opět klubovnu na Střeleckém ostrově. Slavia si ji opět vzala do pronájmu, ale ponechala si i místnost u Palackého mostu, kterou od ní požadoval Český Yacht klub. Výbor Slavie na to však nepřistoupil. Slavia se hlásí do Rakouského veslařského svazu, kam byla výborem přijata. Na Rudertagu však hlasovaly pro její přijetí pouze vídeňské kluby, ostatní v čele s brněnskými (německými) kluby byly proti, takže k přijetí nakonec nedošlo. V knize 25 let Č. V. K. se ale dozvídáme, že protičeský směr ve Vídni udržovali delegáti německých veslařských klubů ze zemí koruny české pod vedením veslařů z Litoměřic. (Wihan, str. 5) Slavnostního otevření mostu u Národního divadla, jehož výstavba způsobila Slavii tolik těžkostí, se zúčastnil sám císař František Josef. Svým způsobem se na oslavách podílela i Slavia, která uspořádala benátskou noc. Klub měl v tomto roce finanční těžkosti, a tak startoval pouze na pražských závodech. (Poláček, Cvrček a kol., str. 13) V následujícím roce se po náboru nových členů zlepšila i finanční situace klubu. Díky přílivu nových peněz byl vybaven salónek na Střeleckém ostrově velmi nákladným zařízením. Klub se rozšiřuje o i další sportovní odvětví. Je zavedena vodní turistika a vzápětí organizován výlet z Červené do Prahy. Společně s klubem Českých turistů je podniknut výlet do Vraného, jehož součástí je i ohňostroj. Slavia zakládá i hokejový oddíl, zúčastňuje se hokejového turnaje, ale mezi předními pražskými kluby nemohla uspět. (Poláček, Cvrček a kol., str. 13) V roce 1903 si klub opět vylepšil svou finanční situaci a to tím, že vypravil během Svatojánského ohňostroje loď pro obecenstvo, což následně přineslo do pokladny 100 zlatých, za které se pořídilo 8 maňasů. (Poláček, Cvrček a kol., str. 13) Rok 1904 se sice nesl v duchu dohody, kterou rakouský a německý veslařský svaz zakázal startovat německým posádkám v Praze a české lodě nesměly na 57

58 německé závody, ale to nijak nepoznamenalo společenský život. Další ze společenských akcí pořádaných klubem, které byly tehdy pravidelnou součástí života sportovních klubů, se stal přátelský večírek na Střeleckém ostrově s tancem a programem, na kterém sl. Heda Vaněčková za doprovodu piana zazpívala Schubertovu píseň U moře a Čajkovského Zapěj mi matko a pan Z. Q. Mariean přednesl houslový koncert od Paganiniho Mojžíš. 29. listopadu uspořádala Slavia v Národním domě na Smíchově společenské odpoledne, na kterém poprvé zazněl pochod VK Slavia, složený a klubu věnovaný kapelníkem pražské posádky Felixem Dörfnerem. Tentýž měsíc byla svolána mimořádná valná hromada, která se měla vyjádřit k požadavku Sboru ostrostřelců, v jehož nájmu byly místnosti na Střeleckém ostrově, na zvýšení nájemného z 300 na 800 zlatých ročně a o připadnutí klubového domku po třech letech Sboru. Výsledkem bylo rozhodnutí jednat o zvýšení nájemného na 400 zlatých ročně a o ponechání klubového domku Slavii. (Poláček, Cvrček a kol., str. 14) obr. 11 Jarní rej slávistických veslařů na Vltavě r Roku 1905 byl zvolen nový předseda Jindřich Rychlík. Téhož roku byly pořádány jako součást tréninku, výlety po Vltavě z Českých Budějovic do Prahy, po Berounce z Karlova Týna, po Sázavě z Čerčan, ale i z Prahy do Mělníka (obr. 11). 11. října jsme svědky události, která významně zasáhla do života nejen Slavie, ale pražského veslování vůbec. Tehdejší kronikář o ní píše doslova: 58

59 Vystoupil náš dlouholetý předseda a příznivec p. Josef Renner ještě s 16 členy, byv nahecován různými členy, jejichž členství viselo již jen na nitce, založil nový veslařský klub pod jménem Český veslařský klub na Smíchově a usadil se v našich bývalých místnostech v Kartounce, ze kterých jsme 8. listopadu dostali výpověď, a kde náš klub přeplatil. Část lodí, které byly jeho majetkem, vzal sebou. Z osvědčených závodníků však nevystoupil nikdo. (Poláček, Cvrček a kol., str. 16) Jinak ovšem vidí rozpad Slavie kniha 25 let Č.V.K.: V. K. Slavia měla dvojí klubové místnosti a loděnice. V bývalé Kartounce pod mostem Palackého na Smíchově, kterých používali veslaři, kteří se připravovali k závodům, a na Střeleckém ostrově pro širší členstvo. Když prohlásil závodní výbor, že nebude tohoto roku pořádati mezinárodní závody, usnesl se správní výbor V. K. Slavie, aby místnosti na Smíchově byly uzavřeny a všechen klubový život se soustředil na Střeleckém ostrově. S tím nesouhlasila část členstva hlavně mladšího, které chtělo pokračovati v závodním výcviku, třeba pražské závody neměly býti pořádány. Tak vznikla roztržka, která vyvrcholila a skončila začátkem října 1905 vystoupením části členstva s dlouholetým předsedou Jos. Rennerem z V. K. Slavia. (Wihan, str. 6 a 8) Na konci října r byla vypsána krejcarová sbírka na nákup nových lodí. Z krejcarové sbírky byly zakoupeny 3 nové lodě. Turisté podnikli nové výlety, nejdelším výletem v roce 1906 byl výlet do Drážďan. V dalších letech jezdili turisté na Hlubokou, do Tábora a opět do Drážďan. (Poláček, Cvrček a kol., str. 16) V roce 1912 vypršela nájemní smlouva na Střeleckém ostrově a bylo zapotřebí najít nové působiště. Vhodnou parcelu našla Slavia vedle VK Blesk a ČVK. Zvýšený počet členů také vyžadoval větší prostory, proto byl najat v roce 1913 v Podolí od správy Schwarzenberského panství pozemek, na němž byla v témže roce postavena nákladem korun, na tehdejší dobu přepychová budova loděnice a na velké slavnosti předána klubu (obr. 12, obr. 13). Byl to jeden z nejkrásnějších dnů Slavie, neboť konečně měla důstojný domov, poprvé od svého založení. (Poláček, Cvrček a kol., str. 20) 59

60 obr. 12 Odpolední společenské setkání členů VK Slavia před klubovnou v Podolí r nebo Foto Ruda Bruner Dvořák Po atentátu v Sarajevu na následníka trůnu arcivévodu Ferdinanda d Este (26. července 1914) byla zakázána veškerá sportovní činnost. Sportovní i klubový život se na celé čtyři roky zastavil. (Poláček, Cvrček a kol., str. 20) 4.2 Historie klubu za I. republiky a II. světové války Po první světové válce se život do klubu vrátil, ale až do roku 1930 se v kronice píše jen o úspěších na poli závodním. Nenajdeme tu nic, co se událo v klubovém životě. Smutnou zprávou je tedy informace z již zmiňovaného roku, kdy nejprve vyvrcholí rozpory mezi vedením klubu a závodníky, kteří se necítili v klubu spokojeni, takže většina seniorů a někteří junioři z klubu odcházejí. Druhou ranou osudu byla výpověď z pronajatého pozemku. Ten získala od Schwarzenberků pozemkovou reformou pražská obec, která, aniž by vůbec tušila, že na něm již několik let stojí krásná loděnice, jej vzápětí prodala tělovýchovné jednotě Sokol v Podolí. Jako charakteristiku tehdejších poměrů je nutno uvést, že výbor Slavie se o prodeji dověděl dva dny před rozhodnutím, z čehož jeden den byla neděle. (Poláček, Cvrček a kol., str. 29) Výbor tedy koupil o rok později nový pozemek pro stavbu nové klubovny a to v Bráníku. Po její realizaci však ředitelství 60

61 vodních cest prohlásilo pozemek za nezastavitelný a tím zhatilo plány na výstavbu nové loděnice. Po delším jednání se Sokolem Podolí se podařilo odsunout termín vystěhování z klubovny v Podolí o tři roky. (Poláček, Cvrček a kol., str. 30) obr. 13 Loděnice VK Slavia v Podolí Stejně jako v roce 1931 bylo klubu i v následujícím roce několikrát slibováno konečné vyřešení problému v souvislosti s vystěhováním jeho sídla v Podolí. Přes veškeré sliby nedošlo přidělení nového pozemku na jiném místě vyhrazeném v regulačním plánu všem veslařským klubům a tříleté odsunutí termínu vyhoštění z loděnice se neúprosně chýlilo ke konci. Pro nemožnost definitivního řešení rozhodl výbor o přesunutí klubu do provizorních prostor bývalého mlýna u Jiráskova mostu, poblíž míst, kde Slavia vznikla. Bohužel v tomto pro klub s tak dlouhou a bohatou historií nedůstojném prostředí se Slavia nachází dodnes. Krásná budova v Podolí byla prodána Dělnické tělocvičné jednotě v Malešicích, jejíž členové ji pečlivě rozebrali a vlastníma rukama znovu postavili. (Poláček, Cvrček a kol., str. 30) 9. června 1934 byla slavnostně otevřena loděnice a klubovna u Jiráskova mostu (obr. 14). Opět nastal odliv závodníků po neshodě s vedením klubu. Část jich odešla do ČVK. (Poláček, Cvrček a kol., str. 32) 61

62 obr. 14 Otevření nové loděnice u Jiráskova mostu V roce 1936 se zapojila Slavia do I. Propagačního dnu české kanoistiky. Týdeník STAR o tom informuje v čísle 21: Minulou neděli byl uspořádán na Vltavě mezi Jiráskovým a Palackého mostem den propagace kanoistiky a kajakářství. Tento podnik pořádaný Svazem kanoistů RČS. za účasti všech disciplinovaných klubů jmenovaného Svazu měl ten účel, aby naší široké veřejnosti vodáci předvedli ukázky našeho vodního sportu. Podnik se vydařil po všech stránkách. Po desáté hodině vyjely všechny pražské kluby od Českého Yacht klubu ve vzorných formacích podle typů lodí. Veřejnost překvapil nový vkusný stejnokroj vodáckého potěru vodních skautů, kteří vyjeli na svých pramičkách. Díky sportovní vyspělosti bylo umožněno, že při tak vysokém stavu vody shromáždily se všechny lodě před klubovnou VK. Slavie pod Jiráskovým mostem, kde za přítomnosti zástupců úřadů, tisku a několika tisíců diváků, byla vztyčena státní vlajka a zahrány státní hymny, zvedla se jako na povel k nebi pádla a vesla veškerých lodí, aby vodáckým způsobem vzdala čest vlajce a hymnám. Byl to imposantní 62

63 pohled na les vesel asi půl tisíce lodí, které zde byly shromážděny. Po tomto slavnostním zahájení byl utvořen v několika minutách, což při tak ohromném tělese bylo mistrovským kouskem režie, špalír lodí podél Jiráskova mostu a na trati vzniklé tímto špalírem byly předvedeny našimi předními závodníky ukázky závodů všech disciplin a typů lodí. Mezi závodní čísla bylo vloženo několik humoristických čísel, které se obecenstvu neméně zamlouvaly. Byly to zejména lov na velrybu a klání dvou lodí opatřených dřevci, kterýžto program obstarali vodní skauti. Pak byly předvedeny vrcholné ukázky vodácké techniky. Dva vodáci společně předváděli užaslému obecenstvu obrácení v eskymáckém kajaku. Kromě toho bylo předváděno úmyslné zvržení švédského kajaku a znovu nasednutí do tohoto na hluboké vodě, kterýžto výkon dovede snad ocenit dosti jenom odborník. Pak celá řada lodí všech typů projela propustí u Mánesa, což při tak značně vysokém stavu vody jest podnikem dosti riskantním. Po tomto bohatém a dosti úspěšném programu byl zakončen propagační den a byl dán povel k volnému odjezdu. Co chtěli vodáci dokázat svým propagačním dnem? Chtěli především manifestovat před pražským obecenstvem pro větší zájem a přízeň široké veřejnosti, která se dost k nám chová rak macešsky. Chtěli zároveň dokázat technickou vyspělost, chtěli dokázat lásku nejen ke svému sportu, ale především k republice a jejím symbolům. První propagační den kanoistů splnil veškeré předpoklady. (STAR 1936 č. 21, str. 8) V roce 1938 přináší týdeník STAR zprávu o nových vítězích primátorského štítu. VK. SLAVIA vítěz XXV. primátorek Roku 1910 byl jet závod osmiveslic o štít Prahy. Prvním vítězem byl V. K. Slavia, klub veslařů-vysokoškoláků. V dalších letech vystřídali se v držení slavného štítu nejrůznější teamy, v posledních ročnících pak byly to venkovské kluby ČAC. Roudnice a KV. Mělnických, které poráželi pražské veslaře. Jubilejní 25. ročník závodu přinesl nečekaný úspěch slavistické osmě. VK. Slavia po sedmi letech získala opět štít Praze. 63

64 Závodu byl přítomna řada významných osobností a putovní štít odevzdal Slavii primátor dr. Zenkl. (STAR č. 23, str. 21) V roce 1938 byl trénink v klubu dvakrát přerušen květnovou a zářijovou mobilizací, po které bylo Československo zbaveno Němci tzv. Sudet. I po okupaci v roce 1939 se čeští sportovci nezastavili a pokračovali ve své činnosti na důkaz nezdolnosti českého národa. Náčelník Chmelík se vzdal své funkce a po něm byl jmenován Václav Kraml. (Poláček, Cvrček a kol., str. 35) Jenže ten nevydržel ani rok. Klub prochází další krizí. Náčelník Kraml, vrstevník závodníků nemá patřičnou autoritu a mužstvo žádá zpět na jeho funkci J. Chmelíka. Vedle toho se dožaduje ultimativním dopisem i zakoupení nové osmy, jakou již vlastnily Blesk a ČVK. Když není jejich požadavkům vyhověno, náčelník je jmenován A. Šašek, vystupuje 10. března 20 závodníků z klubu a přestupují do Blesku a k Vinohradským veslařům. Slavia prodělává svůj po sportovní stránce nejtěžší rok historie. V klubu nejsou seniorští závodníci. (Poláček, Cvrček a kol., str. 37) 2. světová válka si vyžádala i oběti z řad veslařů Slavie. Mezi prvními oběťmi okupantů byl závodník Bedřich Škopek. Spojenecký špion, kryjící se pod šifrou A54. Německý důstojník Paul Thümmel, podával velmi cenné zprávy československé emigrantské vládě do Londýna. Byly předávány telegrafisty odbojové skupiny ÚVOD. Mezi těmi, kteří denně nasazovali život a na vlnách éteru vysílali tyto zprávy, byl i Bedřich Škopek, který se hned po obsazení ČSR zapojil do ilegální práce a od května 1940 pracoval pod jménem Bedřich Hodan jako telegrafista. Spolu s dalšími třemi telegrafisty byl však odhalen a 28. května 1941 zatčen, odvezen do Pečkárny, odtud později na Pankrác. Svůj mladý život položil za vlast 30. září 1941 na kobyliské střelnici. Slavia uctila jeho památku pokřtěním skifu jeho jménem a k 25. výročí jeho hrdinné smrti putovním pohárem na mistrovství republiky ve skifu, který věnoval na podnět Slavie Svaz protifašistických bojovníků. (Poláček, Cvrček a kol., str. 37) Při únorovém náletu na Prahu byl značně poškozen jak klub, tak i šatna přes ulici. Květnových bojů pražského lidu se zúčastnili i mnozí veslaři. Po osvobození Československa se mnozí bývalí členové klubu vracejí z nucených prací, z věznic a koncentračních táborů, většina s podlomeným zdravím, ale 64

65 nadšeně se zapojují do práce v klubu. Bohužel je řada i těch, kteří nepřežili útrapy a nevrátili se. (Poláček, Cvrček a kol., str. 40) 4.3 Poválečná doba a komunismus Až 16. listopadu roku 1946 se splnil sen slávistických veslařů o nové osmě. Ze Švýcarska ji zakoupili ze sbírky, která probíhala mezi členy klubu. Tato osma byla první svého druhu v Čechách a dostala při křtu jméno Honza. (Poláček, Cvrček a kol., str. 41) Ještě ve 40. letech se používalo k přepravě lodí koňského povozu, jak dokládá (obr. 15). obr. 15 Přeprava lodí na závody Po únoru 1948 došlo i v oblasti sportu k významným změnám. Veškerá tělovýchova je sloučena do Sokola, v jehož rámci jsou ustanoveny náčelnictva jednotlivých sportů, místo dosavadních svazů. V klubu je ustanoven akční výbor. 26. května se Slavie zapojuje do Sokola I. Smíchov, kde dle dohody ponese nový název Sokol I. Smíchov, veslařský oddíl Slavia. Změna v organizaci tělesné výchovy měla vliv na počet členů nynějšího veslařského oddílu. Ve sjednocené tělovýchově nebylo místa pro tzv. přispívající členy, kteří svými příspěvky finančně zajišťovali činnost klubu. Od nynějška bere veškeré finanční otázky tělovýchovy a sportu na své bedra stát. Tímto administrativním opatřením 65

66 se převážná část členů bývalého klubu nestává členy nového veslařského oddílu, ve kterém zůstávají pouze aktivní závodníci. Ještě téhož roku 21. dubna se křtí nový skif zakoupený předsedou Karlem Hlavatým pro skifaře Musila (odchovanec jindřichohradeckého klubu). Jméno dostal po popraveném Bedřichu Škopkovi. (Poláček, Cvrček a kol., str. 42) V roce 1951 se tělovýchovná jednota Sokol I. Smíchov slučuje se Sokolem Škoda Praha a oddíl se od této chvíle jmenuje jen Sokol Škoda Smíchov, veslařský oddíl (název Slavia mizí a objevuje se až po roce 1968). (Poláček, Cvrček a kol., str. 44) Usnesení ÚV KSČ a vlády ČSR z roku 1953 o rozvoji tělesné výchovy a sportu je uloženo orgánům ROH zabezpečovat provozování sportu pracujících v rámci své organizace, jako součást péče o pracující. To s sebou nese další organizační změny. Ruší se Sokol a na základě sovětského vzoru jsou ustanoveny samostatné dělnické sportovní organizace podle výrobního zaměření Spartak, Slavoj, Dynamo a další. Tělovýchovná jednota Sokol Škoda Smíchov dostává jméno DSO Spartak Škoda. Ustanovena je i veslařská sekce ÚV DSO Spartak. K historickému přelomu svým způsobem dochází v okamžiku, kdy hlásí do oddílu přestup Hana Musilová. Do té doby bylo veslování ve Slávii výhradně mužskou záležitostí, nyní začínají veslovat i ženy. (Poláček, Cvrček a kol., str. 45) V rámci reorganizace odborářské tělovýchovy (v roce 1956) se jednotlivé DSO slučují v ÚV TSO ROH a došlo opět ke změnám názvů tělovýchovných jednot. DSO Spartak Škoda se tak stala TJ Spartak Smíchov SWP. (Poláček, Cvrček a kol., str. 48) V roce 1964 po skončení sezóny se začalo s generální opravou oddílového domečku. Práce se konaly brigádnicky a trvaly několik let i na úkor tréninku. Tato brigáda prověřila důkladně poměr každého závodníka i funkcionáře k oddílu a nebylo jich bohužel málo, kteří přestali veslovat. Nový nábor nemohl být realizován, což vedlo k citelnému poklesu členské základny. (Poláček, Cvrček a kol., str. 54) 66

67 VK Slavia učinil zdařilý krok a založil jarní distanční závod skifařů na vzdálenost 6000m s otáčkou. Závod, který se dnes nazývá Memoriál Jaroslava Ondráka, si získal značnou popularitu i u veslařů Blesku, rekordmanem v počtu startů je náš ing. Vladek Lacina, který vynechal pouze jednou z důvodu nemoci. První ročník vyhrál Straka z Dukly 24:54,6 před Lacinou 24:59,8 a Martincem 24:59,9, oba z Blesku. Letos se pojede již 37. ročník. (Slaboch, r. 1970) Rok 1977 se zapsal do historie Slavie černým písmem. Loděnice pod Jiráskovým mostem poslední srpnovou neděli vyhořela. Požár zničil takřka celý lodní park, vesla a další majetek. Veslařský svaz daroval osm lodí, ale ani ostatní kluby nezůstaly lhostejné k neštěstí Slavie a zapůjčili nebo darovali vesla a lodě. (120 let Veslařského klubu Slavia Praha, str. 65) O 3 roky později stíhá Slavii další požár, a to v dámských šatnách. Výbor okamžitě zorganizoval rekonstrukční práce. (Poláček, Cvrček a kol., str. 67) V jubilejním 100. roce (1985) života Slavie má klub opět existenční problémy, a to jak generační tak se svým působištěm. Jiráskův most, pod kterým má Slavie své sídlo, se musí v brzké době opravovat a trvání v prostoru, ve kterém sídlila více než padesát let, je ohroženo. (Poláček, Cvrček a kol., str. 70) 4.4 Novodobá historie klubu V letech 1986 až 1992 má klub stále problémy. Slavie se vylidnila, lodě stárnou a peníze chybí. Na lepší časy se začalo blýskat až díky bratrům Kejvalům, kteří založili firmu TECHO, později i firmu RODOP a další společnosti a podporují Slavii finančně. Sportovní poměry vylepšil trenér Filip Koudela. Další spásou byly postkomunistické Primátorky v roce 1990, které uspořádala Slavia. Závodu veteránských osem se zúčastnil i emigrant a bývalý veslař Slavie René Líbal (který žije od roku 1969 ve švýcarském Lausanne). Líbal je činný ve Švýcarsku v rekreačním veslování a přichází s nápadem, že by byl zájem o sjíždění Vltavy rekreačními veslaři, z čehož by mohl být pro Slavii nemalý finanční příjem. Od roku 1991 se sjíždění Vltavy pořádá pro 1-3 skupiny ročně. Z výtěžku těchto akcí jsou z počátku pořizovány nové lodě, jedná se většinou o lodě Janousek z Anglie, které tam vyrábí v Londýně další slavný slávistický emigrant Bob 67

68 Janoušek a nechává je kamarádovi Renému za mimořádně výhodné ceny. (Poláček, Cvrček a kol., str ) V roce 1997 je po mnoha letech zbourán domeček a po složitém zakládání pod hladinou Vltavy začala výstavba nové klubové budovy. V rámci klubové přípravy veslovalo 12 veslařů z klubu proti proudu do Kamýka nad Vltavou a zpět. (Poláček, Cvrček a kol., str. 77) obr. 16 Nová loděnice VK Slavia r Slavnost při příležitosti otevření nové klubové budovy (obr. 16) se pořádala 1. máje roku (Poláček, Cvrček a kol., str. 79) Při této příležitosti byla vztyčena slavnostně i slávistická vlajka (obr. 17). Nikdo netušil, co klub čeká o tři roky později. Je začátek srpna roku 2002 a po celkem zvládnuté, i když dost extrémní, první povodňové vlně přichází za pár dní 14. srpna vlna druhá, mimořádně ničivá, opakující se za několik století. Celý klub je pod vodou, která dosahuje výšky 3m, nová budova je značně poničená, stejně jako šatny a posilovna přes ulici. V loděnici, přes částečnou včasnou evakuaci 11 lodí provedenou díky obětavosti potápěčů Jirků Kejvala a Svobody, padají vrata na špičky lodí a od požáru v roce 1977 je dokonána značná zkáza, která je v důsledku nízké polohy Slavie mezi všemi postiženými pražskými kluby nejhorší. Slávisté 68

69 však jako vždy v historii s nepřízní osudu bojují a v neděli 18. srpna se za nebývalé účasti aktivních i neaktivních členů, rodičů mládeže a příznivců klubu koná den úklidu v nebývale nadšené atmosféře. (Poláček, Cvrček a kol., str. 83) Z proplaceného pojistného za lodě zničené při povodni v předcházejícím roce i z dalších zdrojů se hlavně díky iniciativě Jiřího Svobody obnovuje lodní park a modernizuje se loděnice v mostním pilíři. V tomto roce se také stává Slavia universitním klubem. (Poláček, Cvrček a kol., str. 85) Začátkem září 2004 se téměř všichni funkcionáři klubu pod vedením Jiřího Poláčka věnují FISA Rowing Tour, která je pořádána v různých zemích světa každoročně již více než 25 let a letos se jede po Vltavě v pěti dnech z Týna nad Vltavou do Prahy, šestý den je ještě symbolická plavba starou Prahou (vč. proplutí pod Karlovým mostem) pro zúčastněných 90 veslařů ze 17 zemí celého světa na 18 gigových párových čtyřkách s kormidelníkem zapůjčených od veslařských přátel v Sasku. Důkladné a dlouhodobé přípravy se vyplácejí, řeka je po suchém předchozím roce už opět v normálu a akce, konaná za ideálního slunečného počasí, má mimořádný úspěch a přináší klubu dobrou reklamu zejména v zahraničí. (Poláček, Cvrček a kol., str. 86) Kniha 120 let Slavie končí v roce Protože jsem bývala členkou VK Slavia (do roku 2005, kdy jsem přestoupila do LS Brno, protože jsem začala studovat na brněnské Masarykově universitě), nepřestala jsem nikdy sledovat dění ve svém mateřském klubu. Do dnešního data (jaro 2009) se změnilo z mého pohledu ve VK Slavia mnohé. Lidé od 25 do 40 let se ve Slavii již prakticky nevyskytují. Snad je to zapříčiněné snahou současného hlavního trenéra Josefa Lukše a mecenáše klubu Jiřího Svobody udělat ze Slavie elitní veslařský klub, kde závodníci, kteří chtějí veslovat jen pro své potěšení, nemají místo. Musím ale připustit, že není po materiální stránce lépe vybavený klub v celé České republice. Za to Slavia vděčí právě Jiřímu Svobodovi a také jeho partnerce Oldřišce Pěkné, která dlouhá léta budovala firmu Pěkný Unimex a ze zisku firmy se snažila podporovat svůj mateřský klub. 69

70 obr. 17 Klubová vlajka a veslo VK Slavia Praha (5.) 70

71 71

72 5 Veslařský klub Blesk VK Blesk je nejstarším současným pražským klubem. Jeho loděnice se nachází na Veslařském ostrově v Praze v Podolí. V Blesku se věnoval veslování i slavný průkopník a zakladatel mnoha sportů u nás Josef Rössler-Ořovský. V tomto klubu působila řada osobností, vesloval zde i syn prvního prezidenta republiky Herbert G. Masaryk, členem klubu byl i Dr. Kalibera, vydavatel časopisu Vodní sporty. Ten jezdil především na kormidle, jelikož byl sám tělesně lehce postižený. K 50. výročí založení tohoto klubu byla vydána publikace, která je cenná především texty, které popisují činnost v prvním půlstoletí trvání klubu. 5.1 Založení klubu VK Blesk a život v něm do roku 1914 V roce 1875 byl založen Český veslařský a bruslařský spolek, který se odštěpil z utrakvistického Ruder-Club Regatta in Prag (založeného roku 1868). Klub měl svou vlastní vlajku a každé mužstvo, které bylo v klubu, mělo na břevnech napsáno svůj název (Satan, Blesk, Orlice, Triton, Matylda atd.) (Rössler- Ořovský, str. 11) Vlajka byla ve velké vážnosti a vedle křtu lodi (šampaňským) byla vlajka vždy zvlášť svěcena a s proslovy předávána. Dříve byla úplně jiná organizace klubu, většina lodí byla v osobním vlastnictví buď jednotlivců, anebo skupin veslařů. Tyto skupiny se nazývaly mužstva. (Rössler-Ořovský, str. 12) Jméno Blesk bylo jméno lodi, která byla dodána z jara roku 1875 z Hamburku do Prahy do Českého veslařského a bruslařského klubu panu K. B. Kobrovi (obr. 18). Byla to čtyřveslová sherry s pevnými havlinkami, kormidlem, lodním háčkem a malou lodní kotvou, plátová loď s páteří a námořními vesly. (Rössler- Ořovský, str. 13) 72

73 obr. 18 Karel Bohuš Kober zakladatel VK Blesk K panu Kobrovi náležela ještě asi desetičlenná společnost i s paní Aninou Kobrovou, která byla jako kormidelnice v čele, a s lodí Blesk pravidelně veslovala a pořádala tury. Pravidelně se pořádávaly výlety (především o víkendu a svátcích) dvou až třídenní do Závisti, Vraného, Leznice a zejména do Libřice. Největším výletem pro posádku Blesku byla cesta z Prahy do Hamburku, kterou vymyslel pan Kober. Využil styky s hamburským klubem Alsterclub a jejich pozvání na závody. Dne 15. července 1876 časně z rána vyjela čtyřka Blesku, veslovaná K. B. Kobrem, J. Řezníčkem, J. Novottnem aj. Pohlem, kormidlovaná paní A. Kobrovou, ze Střeleckého ostrova na cestu do Hamburku. Veslaři měli na sobě letní veslařský dres, každý v černém malém balíčku z nepromokavého plátna šat a nejnutnější maličkosti, jedině paní A. Kobrová měla malý cestovní vak v plátně balený za sedadlem kormidelnickým. Přes jezy se loď přenášela a pod Prahou to šlo již takřka bez překážek dále, neboť nebylo tehdy komorových plavidel. Ježto knihkupec K. B. Kober svou jízdu čtyřkou do Hamburku oznámil, psala tehdejší 73

74 žurnalistika zdejší i cizí o výpravě a byl tím vzbuzen všeobecný zájem nevšední. Prvního dne dorazil Blesk na noc do Roudnice, kde se tamní veslařský spolek Lev (dříve odbor Sokola) s předsedou Dr. V. Švehlou v čele mužstva jeho ubytování ujal. Druhý den dorazili do Děčína, třetí do Míšně, čtvrtý do Torgavy, pátý do Kosviku, šestý den do Magdeburku, sedmý do Schellendorfu, osmý do Hintzdorfu, devátý do Wehning, desátý do Altendorfu a jedenáctý do Hamburku. Pouze jednou dopřálo si mužstvo čtyřky poledního odpočinku, a sice šestého dne v Magdeburku. Jedenáctý den setkala se čtyřka v Zollenspierku s šestkou Oberon z Alsterclubu hamburského, kdež bylo slavnostní oficielní uvítání. Tato túra s dámou na kormidle způsobila takový rozruch, že i anglické noviny přinesly obšírné referáty. (Rössler-Ořovský, str ) Veslařská společnost Blesk byla založena 12. září 1876 K. B. Koberem, Pohlem, Slukovem, Novottnem, B. Stýblem, Ženíškem, Řezníčkem, Jar. Stýblem, Odkolkem a Šťastným. Vlajka blesku byla stanovená tak, jak ji známe do dnešních dob (obr. 20). Stále však mateřským klubem zůstává Č.V. a B.K. Blesk pěstoval stále mimo závodů i vodní turistiku. Děly se i jednodenní výlety do Štěchovic (poprvé 17. června 1877), do Libřice, kde byla založena kniha pro záznamy túr. Také byl uskutečněn zájezd Blesku do Roudnice a druhý den proti proudu zpět do Prahy. v lodi Blesku neveslovali na výletech jen stálí členové mužstva, ale do lodi usedali i hosté. Jedním z nich byl i Maxa Švagrovský z roudnického klubu Lev. Konaly se i další túry a to do Pikovic na Sázavě, Radotína na Berounce a plavby na vorech z Českých Budějovic. V roce 1878 se vodní turistika provozovala asi nejvíce. Přibyly nové lodě, zejména dvě kryté kanoe (byly to ovšem kajaky, ale dříve se nazývaly kanoe, a dostaly jména Bassa a Rusalka), ale také tři joly (Špaček, Hop a Aninka), dvojak wherry (Vineta), dvojka ramenná (Satan), čtyřka wherry (Hamburk) atd. (Rössler-Ořovský, str ) Dne 20. července 1879 vystoupilo mužstvo Blesk se všemi svými loděmi i členy z Českého veslařského klubu a týž den vstoupila veslařská společnost Austria do samotné veslařské společnosti Blesk. Odluka Blesku od Č.V.K. se nestala bez vážných důvodů, děla se za dosti pohnutých výjevů i slovních půtek 74

75 u příležitosti mimořádné valné schůze Č.V.K., kde zejména šermířský kroužek Blesku s Heberlem a několika Sokoly v čele zjednali pořádek. Pavilon Č.V.K. na Střeleckém ostrově byl valně pošramocen a mnohé barvené sklo verandy octlo se ve Vltavě i s borcem, který jím byl nucen vyskočit. Byl jsem tehdy v primě reálného gymnásia a pamatuji se živě, jaký rozruch valná na Střeláku způsobila. Pak ale nastalo uklidnění a veslaři se opět věnovali vodním sportům. (Rössler-Ořovský, str ) 1. října 1879 se stal Blesk klubem a 11. října konal svou první ustavující valnou hromadu. Prvním předsedou klubu byl zvolen Karel Bohuš Kober. Tehdy stála loděnice i klubový salónek na východní straně Střeleckého ostrova. (Rössler- Ořovský, str. 18) Aby mohl klub oficiálně existovat, poslal Kober na c. k. policejní ředitelství dopis oznamující založení nového klubu, který nalezneme v příloze č. 9. Již z mužstva a družstva Blesk při českém veslařském klubu přišel s prvými členy do klubu Blesk duch družný a přátelský s disciplínou spíše sokolskou než dnešní sportovní. Vždyť jedna celá čtyřka např. byla složena ze samých cvičitelů Sokola. A tak se pojil živel zábavný s živlem, který pojímal veslování jako vážný cvik. Stará pohodlná garda si zahrála ráda kuželky a v karty, avšak mladým to dovoleno nebylo. Ti nepatřili ke staré gardě. Zimní život učil členy pít pivo a aspoň ten zpěv byl protiváhou. Na Střeleckém i Barvířském ostrově (Žofín) míval Blesk své stoly v zahradní restauraci, kde se večer sedávalo při koncertech. Přišel mezi Bleskaře i Dr. Grégr, Neruda, páni i dámy od Národního divadla a zábava bývala zejména zásluhou nakladatele Kobra a jeho choti Anny, spíše vždy vážnou a jemnou, však nikdy povrchní. Mládež raději chodila promenádou koncertní, nebo vozila dívky. I svůj ples uspořádal Blesk a měl krásné taneční pořádky v tvaru lodě s vesly a kotvičky ku vetknutí. (Jeden ze staré gardy, str. 100) Na konci roku se konala první výroční schůze, první stranu výroční zprávy nalezneme v příloze č. 10. Abychom si mohli představit, jaký byl styk a atmosféra mezi kluby, necháme popsat Rösslera-Ořovského dnes již nevídanou situaci. Tehdá bývalo zvykem, že se kluby veslařské vyzývaly na matche o ceny. Český veslařský klub vyzval Reggatu na match, který se stanovil ke dni 26. září Regatta měla slabší 75

76 mužstvo, lhůta na training byla relativně krátká. Blesk, který byl s Regattou vždy v přátelských stycích, nabídl jí kamarádskou pomoc. Věc dnes nemožná a nepochopitelná stala se skutkem. 14 dní před matchem vstoupili pp. Kaltmeyer, Richter, Heberle, Preisler a kormidelník Kober za členy Regatty a veslovali ještě s dvěma Regattány Řivnáčem a Hübschem každý večer až do matche training. Jaké bylo překvapení, když v den vyzývacího matche toto mužstvo Regatty se objevilo u startu proti Č.V.K. a hladce zvítězilo. Stříbrný podnos putoval do Regatty; Regatta pak věnovala za sportovní pomoc Bleskařům stříbrný kalich. (Rössler-Ořovský, str ) Nešťastná nehoda sloučila 29. září 1881 dva kluby a to Blesk a Satan. Blesk sídlil na Střeleckém ostrově, Satan na Žofíně. Pamatuji se, jak na obou ostrovech bývalo zvykem, že se při koncertech procházeli veslaři ve svých dresech v tmavomodrých veslařských kabátcích mezi obecenstvem a sedávali v zahradní restauraci u stolu. Při takové příležitosti vsadila se čtyřka Satanu se čtyřkou Blesku o bezvadné projetí vrat staroměstského jezu čtyřkou. Sázka skončila smutně, mužstvo Satanu se ve vratech i s lodí po nabrání převrhlo a dva veslaři utonuli. Smutně plovaly jejich čapky prázdné po hladině ke Karlovu mostu. Blesk se tehdy měl stěhovati se Střeleckého ostrova do nového domova na Terschovu plovárnu smíchovskou a tak i Satan se rozhodl pod dojmem katastrofy, že opustí Žofín a že se připojí k Blesku. (Rössler-Ořovský, str. 20) Nejezdilo se již tolik závodů s otáčkami, pro turisty bylo přenášení jezu nepohodlné a někdy i nebezpečné, voda mezi jezy již nevyhovovala potřebám veslování. Jako dobrým řešením se ukázalo místo v zahradě Terschovy plovárny na Smíchově. Klub měl pěknou a v zimě vytápěnou loděnici umístěnou blízko k vodě. Tím si získal nové členy a jeho společenský život nijak neutrpěl. V Blesku se pouze neveslovalo, ale lidé si tu mohli také zašermovat (především šerm šavlí na celé tělo tu byl v kurzu), zabruslit (jak krasobruslení, tak i rychlobruslení), dále se zde člověk mohl naučit plachtění a lyžování. Sportovní vyžití bylo opravdu široké. (Rössler-Ořovský, str. 21) Od stěhování se Střeleckého ostrova na Smíchov byl klub odkázán více na sebe sama, chodilo se do Areny a mnohý na ostrovy zvyklý odpadl. Ze závodníků se stala stará garda, a ta převzala některé 76

77 staré zvyky. Tak např. pořádání jarní a podzimní žabičky. Žabička byla původu podolského a souvisela se vzpomínkou na hezkou ředkvičkářku, která chodila prodávati do podolských přístavních hospůdek své ředkvičky. Žába jako růžička, veselá a rozuměla i žertům. Pravá prodavačka od vody. Aby večer nemohla odejít, kupovali Bleskaři jeden po druhém kytičky ředkviček, až jí nezbylo v košíku nic a musela pro nové. Žabičky vyvinuli se pak z prostých večeří a večírků na proslulé oslavy vítězství po závodech nebo jiných událostí, např. zahájení sezóny, závěr veslařského období atd. Tyto žabičky trvaly až do rána bílého. Po večeři zpěv, přišlo kvarteto, kytara, výstupy komické střídaly se s vážnou hudbou a improvisovaným programem pánů od Národního (Mošna, Šamberk). (Jeden ze staré gardy, str ) Vlastní klubový život nezačínal nikdy před pátou hodinou odpoledne. Členstvo se rekrutovalo vesměs z řad inteligence buď zaměstnané anebo studující. (Roztočil, str. 113) V této době staří páni vládli a platili a mladí poslouchali a závodili. Ovšem styčným bodem mladých i starých byla turistika a v zimě dvakrát do týdne v klubovém modrém salónku (podle barev Blesku, nábytek v něm byl světle modrý) se pořádal večírek. Na výlety se smělo vyjet jen v bezvadném dresu, za to nesl zodpovědnost vůdce výpravy. Příprava na výlet nesměla nic podcenit. Byly prohlídnuty lodě, tílka a bílé kalhoty se musely vyžehlit. V sobotu namazal vůdce výpravy kožení vesel a zapsal se do knihy výjezdů. Dříve se v obchodech pracovalo i v sobotu do 6 nebo 7 hodin a nebylo moc lidí, kteří se mohli uvolnit z práce. Do lodi se naložilo rezervní oblečení, jídlo, pití, pléd a mnoho dalších věcí, ale hlavně 30loktovou šňůru. Ta se tam ovšem dávala potají, tak aby to nikdo neviděl. Zubatá u Modřan, Vraňák to byly názvy proudů, které se oficiálně veslovaly, ale samozřejmě že se i potajmu koníčkovaly. Po sedmé hodině se v sobotu obyčejně vyjíždělo z klubu a to povětšinou ve 3, 5 někdy i více lodích. První zastavení bývalo většinou v Chuchli, kde si veslaři dopřáli pár minut odpočinku a pak se pokračovalo dál. V hospůdkách se za 12 krejcarů přespávalo. Oblíbeným cílem byla hospůdka mistra hrnčíře Dvořáka v Libřici, méně zdatní veslaři nebo při nedostatku času se jezdilo do Závisti, kam turisté dojížděli již v noci. Přesto se po dojezdu do cíle nešlo hned spát. Byla suchá pentle (žízeň a hlad). Dvořák vítal, čepoval ze sudu. Mnohdy měli Bleskaři i po 1 uličníku 77

78 v lodi, ze kterého pivo zvlášť chutnalo. (Uličník byl dřevěný vysmolený korbílek, ve kterém se posílalo přes ulici, proto uličník.) Ráno se pochodovalo do lesů, do, libřického údolí, neb podle panenské Sázavy až na Babu aneb na Medník, jindy do Svatojánských proudů. (Rössler-Ořovský, str ) V letech mělo veslování v Blesku útlum. Někteří veslaři již zestárli, jiní už neměli chuť veslovat anebo odešli za povoláním z Prahy. Klub věděl, že musí přivést k tréninku mládež. Učinil se tak nábor a sehnali se noví junioři. Mezi nimi byl i Jaroslav Potůček (později náš významný rychlobruslař, v klubu s ním byl později i jeho bratr Bohumil, také náš význačný rychlobruslař) nebo Josef Rössler-Ořovský. Výlety na lodích opět v novém prostředí ožily. Jezdilo se stále do Libřice, Mělníka a Roudnice. Na výlety se jezdilo i na kajacích. (Rössler-Ořovský, str. 23) Před túrou se v klubu spalo, dokud to výbor nezakázal. V klubu se nesmělo kouřit, zato pít a jíst se mohlo, co se chtělo, s pitím se ale muselo mírně. Tréninkové nasazení Bleskařů sledoval z Královské louky (dnes Císařské) i kníže kardinál Schwarzenberg a po něm i Schönbron, ten dokonce poslal do Blesku svého tajemníka, aby mu přesně zjistil, v kolik čtyřka Blesku trénuje a kdy pojede dráhu, aby podle ní mohl část trati běžet. (Jeden ze staré gardy, str. 102) Rok 1890 byl tragickým pro klub Blesku, nejen že mu umřel jeho zakladatel a jeho první předseda K. B. Kober, ale i je stižen povodní. Proud rozbouřené Vltavy strh nejen plovárnu, ale i loděnici Blesku. Přes tuto pohromu se členové Blesku vzchopili a vybudovali si novou klubovnu. (Rössler-Ořovský, str. 24) Přišla doba, kdy z nějakých vážných důvodů (jednou z rána k večeru) výbor zakázal hry v karty. To bylo pro Sigla, Buzka, Lötzsche atd. zlou ranou. Dobře, najdeme si jinou zábavu a našli. Velký stůl uklizen, hráči šli kolem a házeli krejcary na dlaň položené, podchmatným úderem o plochu stolu k dvacetníku jako cíl ve středu stolu položenému, kdo dvaciáše krejcarem pokryl (byť i částečně bral labetu. Než se kdo strefil, bylo na stole hezkých pár zlatých. Hrála se i ruleta, domino, puffy a zase to byla čamburína čili baletka frček, která nejdéle bavila. (Jeden ze staré gardy, str. 101) 78

79 Na podzim roku 1893 se ustanovila samotná sekce plachtařů, která se nazvala Český Yacht Klub při V.K. Blesku. Někteří členové, kteří se měli věnovat tréninku veslařskému, za pěkného počasí a větru raději plachtili. Pro zamezení tohoto rozmaru, dohodlo se ve výboru, že vznikne samostatná plachetní sekce a kdo nebyl jejím členem, nesměl plachtit. Začátkem roku 1894 se plachetní sekce úplně oddělila, výbor blesku odchod jachtařů nesl velmi těžce, ale po ujištění, že z toho nebude nový veslařský klub, byla uzavřena dohoda. Klubovna Č.Y.K. (plovoucí houseboat) smí kotvit u loděnice Blesku. (Rössler-Ořovský, str. 27) V roce 1896 se Český Yacht Klub (obr. 19) odstěhoval na severní cíp navigační hráze v Podolí (najdeme ho zde dodnes), v dnešních dnech je znám především aférou, kdy kácí stromy vzrostlé podál Veslařského ostrova a místní obyvatelé se proti tomu bouří, ale to je zas jiná historie. (1.) obr. 19 VK Blesk v roce 1896 Blesk měl významný vliv přibližně od roku 1885 do začátku dvacátého století na oblast sportu, ale bylo to zapříčiněno především členstvím Rösslera-Ořovského v klubu. Z Blesku vzešel nápad na založení Sculling Cerclu, který zajišťoval finance pro veslaře na zájezdech do ciziny, ale měl i fotbalová studentská 79

80 mužstva, hrál se zde hokej jak na pevnině, tak i na ledě a v létě se věnovali lawntennisu (fotbalisté později vstoupili do S.K. Slavie, tenisté do I. Českého Lawn- Tennis Klubu). Také část vedená Rösslerem-Ořovským se v zimě věnovala lyžování a vstoupila do Českého Ski Klubu Praha a tvořila jeho jádro. Ořovský vidí výhodu v tom, že členové klubu byli allroundsportsmans (Rössler-Ořovský, str ) V letech devadesátých byl to právě Blesk, který dal návrh Ústřední jednotě z Čech, aby se přihlásila do mezinárodní veslařské federace FISA. (Sládek, str. 51) Proto, aby mohl Blesk startovat na nově založeném závodu osem o Primátorský štít (neboli Primátorky), složili se staří pánové na novou osmiveslici (1910). Do té doby se nemohl klub na tento tip lodě zmoci. Osma dostala jméno Praha, ale protože vynikala svou šíří, dostala hned od závodníků poněkud posměšný název Kufr, což těžce nesl především předseda Zelenka, který v tom viděl snižování hodnoty nové lodi. Pravděpodobně pro svou neblahou konstrukci zvítězila tato osma za 19 let ježdění po závodech pouze jednou. (Janiš, str. 35) Blesk také změnil své sídlo. Ruch smíchovské strany Vltavy vyměnil za klid Podolí. Také se zbavil závislosti na provozu plovárny. Klubovnu projektoval a stavěl roku 1909 arch. Alois Zázvorka. Členská základna tvořila zhruba 100 členů. Problémy byly jak v nedostatečné základně závodníků, tak i v malém počtu funkcionářů. Staří funkcionáři si byli vědomi, že potřebují mezi sebe mladší lidi. Proto přijali mezi sebe inž. Stanislava Mattuše, který se stal později předsedou klubu, a sehnali profesionálního placeného trenéra Oskara Senftlebena z Berlína. (Janiš, str. 37) V knize V.K. Blesk se Ferry Janiš (str. 39) pěkně zmiňuje o Janu Kejřovi. Velmi vhodně zapadal do společnosti mladých Bleskařů, kterou kolem sebe byl zatím seskupil Ing. St. Mattuš. Kejř byl neobyčejně milým druhem, s nímž se každý rád stýkal, korektní ve svém vystupování a dbalý nejen sportovní, ale i společenské úrovně v klubu. Možno bez nadsázky říci, že za jeho kapitánství v klubu byl společenský styk přímo vzorný. Representoval sportovně starou gardu a přičinil se o udržení vzájemných vztahů. Zemřel v zajetí v Srbsku po válečných útrapách v roce Z této zmínky si můžeme udělat obrázek, že nějaký 80

81 společenský život se v klubu vedl, i když z almanachu se dozvídáme převážně jen o sportovních výkonech členů Blesku. 5.2 I. světová válka První světová válka přerušila slibný sportovní vývoj V.K. Blesku. V roce 1914 byl zvolen výše zmiňovaný ing. Stanislav Mattuš za předsedu klubu. Debutoval na členské schůzi dne 7. března 1914 přednáškou na téma Veslařství u nás a v cizině, která byla zajímavým fragmentem jeho díla Historie veslařství. Rozepsané dějiny zůstaly po tragické smrti autora nedokončeny. (Sládek, str. 42) Mobilizace postihla většinu členů Blesku, ze správního výboru, který čítal 12 členů, zůstali doma jen 3, kteří museli udržet agendu klubu za války. Dne 4. října 1914 došla člena klubu F. Janiše první válečná dopisnice opatřená razítkem K. k. Feldportamt 33, v níž odesílatel Ing. Stanislav Mattuš, desátník pěšího pluku č. 11, oznamuje svému příteli, že na jižním bojišti u Parašnice setkal se s členem klubu Dr. Malcem. Omlouvá se současně, že dosud nepsal a končí slovy: Nevím dne ani hodiny. To byla první a poslední zpráva předsedy z války. Za tři hodiny po shledání se svým přítelem z Blesku klesl při přechodu Driny u Parašnice mrtev, zasažen srbskou střelou. Klubová vlajka se spustila na půl žerdi. První schůzka válečného výboru, sešla se tak za velmi smutných okolností a vyřizovala především smuteční kondolence, kterých došlo mnoho, jelikož padlý předseda se těšil neobyčejné oblibě. (Sládek, str. 44) 5.3 I. republika a II. světová válka Sezóna r jeví určitý vzestup sportovní. Začala nevinou demonstrací politického rázu tím, že veslařské kluby zúčastnily se značným počtem ozdobených lodí doprovodu slovanských hostů při zájezdu na Zbraslav. Výlety byly pořádány za poměrně značné účasti a bylo dokonce uvažováno o pořádání závodů, k nimž ovšem nedošlo, jak zápis uvádí: 1. pro nedostatečnou výživu mužstev a 2. pro ohledy vojenské. Veřejnost měla být vyloučena! Naproti tomu byly pořádány téměř každou neděli hromadné výlety za velmi dobré účasti a nálady členů. (Sládek, str. 47) 81

82 O zvýšený zájem o veslování svědčí nejlépe zápis ze schůze ze dne 22. června 1918, kde je uvedeno: naloďovat hosty mimo klub, tj. z plovárny a břehů se nedovoluje. Poplatek za půjčení lodi na výlet se zvyšuje na K 1,- za osobu a den. (zápis ze schůze V. K. Blesk 1918) Po převratu navrhuje Blesk na Svazu, aby se přihlásil do FISA, jako nový samostatný stát. 7. ledna 1919 zasedala první členská schůze, která dává budoucímu výboru nový program a to na obrození klubu, opravě klubovny, zajištění a rozšíření lodního parku, zdůraznění činnosti sportovní před stránkou společenskou atd. (Polák, str. 51) Někteří členové si přejí, aby klubový život byl organizován po vzoru Sokolů. Tomuto přání se vyhovuje, zavedlo se sice tykání a bratrství, ale díky špatným zkušenostem v pozdější době se od této myšlenky upustilo. (Polák, str. 52) Blesk se stává zakládajícím členem Veslařského závodního spolku a podal návrh pražským klubům na pořádání slavnostní jarní vyjížďky pod heslem Hold republice, který je jednomyslně přijat. Vytvořil se zvláštní výbor pro pořádání této vyjížďky. Podle Poláka (1929) se podařila znamenitě a byla opravdovou manifestací oddanosti pražských veslařů drahé naší republice. (Polák, str. 53) Roku 1920 se zvedá členský příspěvek ze 100 Kč na 200 Kč, úschovné za loď činí 50 Kč. Je také dána nová zásada pro nováčky a to podmínka tréninku a členem je jen na rok, pak se ukáže, jestli v klubu zůstane. (Polák, str. 56) Je zajímavé, že dnes se pořádají Žáby (tj. večírky po ukončení sezóny) většinou od října do prosince. Blesk v roce 1920 pořádá taktéž Žábu, ale 20. května a je to spojeno s vyjížďkou. Dnes na jaře pořádá snad jen TJ Tatra Smíchov večírek a ten se nazývá Pulec. V roce 1923 se koná Žába již v normálním termínu 7. října. (Polák, str. 57, 73) Dne 26. května 1921 se účastní klubové lodě vyjížďky k příležitosti 25. výročí jízdy první parolodi po Vltavě. 5. června pořádají kluby za účasti i Blesku slavnostní vyjížďku do Prahy při zahájení Masarykových her. (Polák, str. 61) 82

83 23. února 1923 se koná výborová schůze ve znamení smutku nad tragickým skonem otce našeho závodníka Mirky, min. financí Dra Rašína, který teprve krátce před tím stal se členem klubu. (Polák, str. 69) V březnu byla stižena pokladna klubu úpadkem banky Bohemia a klub se tím dostává do potíže, v bance měl uloženy všechny své penze. Likvidační výbor Bohemie uvolnil 20% z částek, které měl klub u banky uloženy, to bylo ovšem pro klub málo, aby se mohl dostat z finanční tísně. (Polák, str. 69, 73) V dobách převratových je předmětem mnohých diskusí otázka členství dam v klubu. Konečné uklidnění přináší teprve rozhodnutí valné hromady z roku 1923, které určuje, že členkami (ovšem jen přispívajícími) mohou se státi toliko ženy členů. Od té doby není v klubu t.zv. ženské otázky. (Polák, str ) Blesk v témže roce zřizuje pod vedením Ivana Komárka odbor lyžařský a hlavním střediskem se stala Láhrova bouda v Krkonoších. (Polák, str. 74) U příležitosti olympijského mezinárodního kongresu se pořádala 31. května 1925 slavnostní vyjížďka do Prahy. (Polák, str. 77) Členové, kteří upsali podíl na garanční fond, věnují jej na valné hromadě stavebnímu fondu. Z popudu Blesku se zřídil společný stavební výbor pražských klubů, který měl sledovat jejich zájmy při chystané regulaci podolsko-bránického pobřeží. Také klub podává návrh Svazu, aby působil na odstranění daně z dovozu lodí (to se stalo v r. 1928), také aby navrhl zrušení dávky ze zábav, která se stahovala i na všechny sportovní akce. (Polák, str. 82) Roku 1927 zimní příprava probíhá ve Strakově akademii pod vedením p. prof. Smotlachy. Také se již vesluje v plaveckém bazénu na veslovacím přístroji. Téhož roku 13. března pořádá klub přespolní běh na 5 km, byl pro tři kategorie: registrovaní závodníci, příchozí a středoškoláci. 5. května pořádá klub filmový večer v biografu Zdar v Podolí, kde byl promítnut říšskoněmecký veslařský film Das Rudern a také film o pražském mistrovství Evropy. Večer, který se konal ve vyprodaném domě, měl obrovský úspěch. Závodním dnům předcházela 29. května 1927 imposantní vyjížďka pražských klubů jako hold hlav. městu Praze. Blesk vyslal 12 lodí. Lodě shromáždily se u jižní špičky Střeleckého ostrova, 83

84 propluly propustí u štítkovských mlýnů, načež defilovaly před hosty na parníku Sokol, jejž zapůjčil čsl. plavební úřad. Bohužel při této příležitosti vážně poškozena naše závodní osma Praha. Sezóna tohoto roku byla zakončena klubovými závody a následnou společnou večeří.(polák, str. 86) Prodej sousedního pozemku V.K. Slavie (1927) podolskému Sokolu způsobuje, že výbor zabývá se velmi intensivně přemístěním klubu. Jdeme vstříc těžkým dnům praví ve své zprávě tajemník Dr. Ruth, který bude zkouškou věrnosti všech upřímných Bleskařů. (Polák, str. 89) Rok 1929 byl pro V. K. Blesk jubilejním. Na 11. října se připravila velkolepá oslava. Také se pořádaly k výročí závody, vydaly se jubilejní klubové odznaky, byla vydána jubilejní ročenka a uspořádal se společenský večer. 3. listopadu v 10 hodin dopoledne v Grégrově sálu Obecního domu hlavního města Prahy se konala jubilejní valná hromada. Kromě členstva na ní byly pozvány i úřady, korporace a příznivci Blesku. (Polák, str. 93, 99) Ve třicátých letech život v Blesku se ubíral spíše sportovním směrem. Za zmínku stojí především založení závodu, který se bohužel již dnes nejezdí. Přesto ve své době byl populárním a to hlavně proto, že to byl závod po vzoru anglické regaty Oxford-Cambridge. Historie závodu FRIEDLÄNDROVY OSMY Všechny naše veslařské závody mají dlouholetou tradici. Jediný z nich jako výjimka potvrzuje toto pravidlo: Friedländrovy osmy. V r zemřel tragicky náhle známý závodník a člen mistrovské osmy V.K. Blesk Jirka Friedländer. Malý okruh jeho přátel, jímž byl vždy věrným a poctivým kamarádem, s jeho matkou a příbuznými založili nejdelší a nejtvrdší závod, nesoucí jeho jméno, aby uctili sportovní památku zesnulého. V umělecky vypravené pamětní knize jsou zaneseny stanovy fondu, věnování cen a přesné propozice závodu; do této knihy zvěčňují se každoročně vítězové závodu svými podpisy i fotografiemi. Jako věčně 84

85 putovní cena, věnována socha umělecké dílo akademického sochaře Nušla osmi veslařů nesoucí nad hlavou závodní osmu; vítězi dále náleží čestná cena zobrazující hlavu Jirky Friedländra a 9 vítězných plaket. Proposice závodu stanoveny zcela odlišně od dosud u nás obvyklých forem. Délka trati určena 4 km oproti normální dráze dlouhé 2 km pro lodi závodní, závod stanoven jako závod s mezinárodní účastí. Vzorem pro tyto proposice byl závod Oxford-Cambridge. (STAR čís. (478) 20, 1935, str. 7) Přes zimní období si Blesk dokázal postavit v podstatě svépomocí první motorový člun, když pouze šroub a převodovku koupil v Německu. Člun údajně dosahoval rychlosti vyšší než 40km/h a byl velkou pomocí při pořádání závodů a při tréninku. Byl nazván Ferda po svém hlavním tvůrci p. ing. Ferdinandu Tichém a slavnostně spuštěn na vodu (Slaboch, r. 1933) Poprvé se zprávy kapitánů klubu zmiňují v tomto roce o slibu závodníků, který 10. dubna 1937 složilo 25 závodníků. Klub má problémy se získáváním nových závodníků/členů, které odvádí nám kanoistika a tramping, neboť jak pravil ve svém úvodním referátu předseda F. Polák: Ne, že by vodních sportovců nebylo, naopak je jich mnoho, ale většinou samý kanoista, který dává přednost pěknému výletu s přítelkyní před, podle jeho soudu, namáhavým a nákladným veslováním. (Slaboch, r. 1937) Za druhé světové války utrpěl i Blesk ztráty na životech svých členů, jako skoro každý klub zde v Čechách za okupace Německem. Někteří byli popraveni, jiní zemřeli v koncentračních táborech. Při svých hrdinných činech zemřeli např.: J. Brych, nositel vyznamenání čs. válečného kříže s chotí (aktivní pomoc parašutistům po atentátu na Heydricha), Lověna Kaliberová, nositelka vyznamenán čs. válečného kříže (za aktivní pomoc parašutistům po atentátu na Heydricha), oběti bojů na barikádách, náletů a v zahraničních bojových jednotkách, V. Lacina, N. Pokorný, bývalý předseda F. Polák, Z. Stiebitz, L. Šebek (bývalý kapitán), MUC. K. Šmaus, M. Vohrna. (Slaboch, r ) 85

86 První valná hromada se konala 22. června Bylo to nejen shledání s přáteli a kamarády, ale i sčítání co zbylo a co je možné udělat. (Cyphelly, str. 20) 5.4 Komunismus Po únorovém převratu v roce 1948 si i V.K. Blesk neponechala, jako většina klubů v Čechách, svůj historický název, ale vstoupila do TJ Sokol Vyšehrad, pod jehož jménem i do roku 1957 vystupovala. V roce 1957 se změnil název na Slavoj Vyšehrad. (Cyphelly, str. 21) Sjednocování tělovýchovy pokračovalo (r. 1949). Na zákrok občanského výboru jsme dobrovolně sundali naše tabule V.K. Blesk, v únoru se začal předávat veškerý majetek za přítomnosti členů berní správy do Sokola. Za Blesk přítomni p. ing. Dobiáš a p. Jiránek. Byly předány veškeré vkladní knížky, bilanční kniha s inventářem, pokladní knihy od r. 1947, razítka, šekové knížky. V únoru začaly hony na politicky nežádoucí osoby, z nichž Karel Rohlíček a Josef Kompošt byli mezi prvními, které Stb hledala. Za dramatických okolností se jim oběma spolu podařilo uprchnout, když pro Rohlíčka si přišla Stb až na Tetřevky a on pěšky a stopem uprchl do Prahy, měsíc ho skrývali Wihanovi a následný přechod hranic se mu s Kompoštem podařil. (Slaboch, r. 1949) V roce 1950 byl položen základní kámen k výstavbě nové loděnice a klubovny na Veslařském ostrově (předtím Schwarzenberském) v Praze-Podolí. (Cyphelly, str. 21) Stavba nové loděnice se nazvala akcí Z a almanach Vyšehradské tělovýchovy (vydaném za socialismu) nás upozorňuje, že na něm bylo odpracováno brigádnických hodin. Stavba byla dokončena a slavnostně předána primátorem Prahy Svobodou dne 20. února (Cyphelly, str. 22) Oproti tomu Slaboch ve svém přitavovaném almanachu uvádí: Stavba nové klubovny byla zařazena do akce M5 a bude se muset provádět formou brigád. (Slaboch, r. 1951) Na brigádách se shodnou, ale název akce zůstává rozdílný, přesto je pro nás důležitý fakt, že Slavoj se stěhoval z pevniny na ostrov. V roce 1954 se rozhodne, že vzhledem k nízké informovanosti členstva, bylo zapotřebí vydávat Zpravodaj oddílu, a tak první číslo vychází v březnu téhož roku. (Slaboch, r. 1954) 86

87 Že situace v 50. letech nebyla vůbec růžová, nám dokládá i fakt, že musel klub žádat souhlas ministerstva vnitra o povolení, aby mohla proběhnout valná hromada a současně i o společenský večer ( ). Na podzim 1956 došlo ještě k jedné významné a pro klub tragické události, která v podstatě ukončila jednu etapu života veslařského klubu Blesk. Stará klubovna byla před zbořením a na ostrově stála loděnice nová. Na jedné z posledních schůzí výboru ve staré klubovně byly projednávány tzv. maďarské události kdy Sověti likvidovali pomocí tanků povstání v Maďarsku. Stará parta selhala, někdo to udal a totalitní režim neváhal. Ve veřejném soudu byli začátkem roku 1957 odsouzeni čtyři význační členové výboru k nepodmíněným trestům ve výši 5 až 12 měsíců. JUDr. Jaroslav Anděl, Ing. Luděk Bažil, Ing. František Polák, Ing. Vladimír Švéda. Po odvolání byly rozsudky ještě zvýšeny. Soud byl veřejný, rozsudek leží v archivu klubu a zbývá otázka, kdo to udal. Není účelem tohoto almanachu dále pátrat, zbývá jen smutek v duši, že k něčemu takovému mohlo v Blesku dojít. (Slaboch, r. 1956) V 60. a 70. letech byl na vzestupu především sportovní život. Klubové posádky Slavoje Vyšehrad nejen úspěšně reprezentovaly Československo na mistrovství Evropy, ale i na olympijských hrách v Tokiu (1964), kde obsadily třetí místo v závodě osem. Úspěšní byli i další odchovanci Slavoje na olympijské regatě v Mnichově (1972), kde bratři Svojanovští s kormidelníkem Petříčkem vybojovali stříbrnou medaili a také čtyřka s kormidelníkem (Jánoš, Mreček, Neffe, Provazník a opět na kormidle s Petříčkem) získala bronzovou medaili. (Cyphelly, str. 24) V roce 1965 se na valné hromadě navrhlo a to již po několikáté, Tělovýchovné jednotě, aby povolila historický název klubu Veslařský klub Blesk. Bohužel bez odezvy. (Slaboch, r. 1965) Rok 1969 se nesl v duchu oslav 90. výročí založení tohoto pražského klubu. Slavnostní schůze se konala 16. ledna 1970 ve Valdštejnském paláci na Malé Straně v Praze v době začínající normalizace po obsazení Československa armádami Varšavského paktu, tedy již za nepřítomnosti řady vynikajících členů Blesku, kteří odešli z různých důvodů do zahraničí. 87

88 Hlavní a všeobecně velmi uznávaný projev, ze kterého čerpá i tato ročenka ve své úvodní části, pronesl Dr. Kalibera, oddíl dostal od Svazu veslařů ČSSR čestné uznání za zásluhy o čs. veslařství. Zdravice pronesli zástupci všech pražských veslařských oddílů i zástupci některých oddílů mimopražských jako pánové Straka (ČVK Litoměřice), Pazderka (S. Děčín), Vejlupek (S. Lysá). Řada trenérů a veslařů byla při této příležitosti odměněna. (Slaboch, r. 1969) Rok 1979, ve kterém Veslařský klub Blesk oslavil 100. výročí svého založení, bylo vydáno mnoho pamětních medailí a odznaků, uspořádána byla tisková konference, vyšla také celá řada článků v novinách, srovnávajících obě plavby, tu původní před 103 roky i tu opakovanou v roce stoletého výročí založení klubu. Slavnostní schůze se konala 3. listopadu v Ústředním kulturním domě železničářů na nám. Míru, na Vinohradech. Byla přítomna řada význačných osobností veslařského i veřejného života. Oceněno bylo 44 veslařů a veslařek čestným diplomem. Čestné uznání in-memoriam bylo uděleno šesti význačným členům klubu. (Slaboch, r. 1979) Václav Svoboda si připravil řeč na téma srovnání plavby z Prahy do Hamburku dnes a před 103 lety. Těžko se srovnává plavba našich zakladatelů v roce 1876 s plavbou opakovanou. Původní loď Blesk byla široká a těžká, kormidlování, kterého se ujala pí. Aninka Kobrová, nebylo vůbec jednoduché, koryto řeky bylo neznámé, časté proudy vyžadovaly maximální soustředění a pozornost. Opakovaná cesta, iniciovaná zakladateli veteránského bleskáčského veslování pány Svobodou, Žárou, Věntusem a především Pavlem Mlčochem, tedy členy výboru klubu, skončila stejným úspěchem jako plavba původní. Kromě jmenovaných se přidali další veslaři tak, aby posádka mohla být střídána, bratři Svojanovští, Mejzlík, Kučera, Fiřtík, Rulf a Švec, kormidelníci Vébr a Tippl. Momentálně neveslující členové výpravy jeli v doprovodném vozidle. Původní plavba trvala 11 dní, opakovaná plavba na závodní lodi Hagan trvala 8 dní. Znamenalo to denně ujet 95 km, což mluví samo za sebe a výkon to byl jistě velký. Taky se na to účastníci již od zimy připravovali. Časté bylo přenášení lodě, protože jezů a různých překážek přece jen přibylo. Taky závodní loď nebyla vždy 88

89 výhodou. Zvláště na stojatých vodách za větru trápily posádky vlny. Uvítání na jezeře Alster bylo stejně slavné jako před 103 lety. (Slaboch, r. 1979) Oslavy a události v klubu jsou kromě tradiční žáby, už jen oslavami založení klubu. Tedy v roce 1989 se opět koná oslava. Ke 110. výročí se zorganizovalo nejen setkání členů a pozvaných hostů, ale i výstava nejcennějších medailí a úspěchů klubu v jeho historii. (Slaboch, r. 1989) 5.5 Novodobá historie klubu V roce 1990 se lépe dýchá v nové demokratické republice i VK Blesku, který se vrátil k myšlenkám a ideálům svých předků, kteří v roce 1879 zakládali veslařský klub Blesk a dle zákona č. 83/1990Sb. založil dobrovolné samosprávné sdružení občanů Veslařský klub Blesk. (Slaboch, r. 1990) V roce 1993 dostal Blesk od Ministerstva financí do bezplatného užívání loděnici. Ovšem dalších 10 let trvalo, než loděnice konečně přešla do osobního vlastnictví klubu. (Slaboch, r. 1993) Pro klub historická událost se odehrála v roce 1996, kdy startoval poprvé na regatě v Cambridgi. Podle tvrzení ředitele regaty byl Blesk prvním českým klubem, který startoval v tomto pro veslaře známém městě. Zajímavé je i to, že podle starých zdrojů byl veslařský klub Blesk založen dle vzoru anglického veslařského klubu právě z Cambridge (bleděmodrá barva Blesku tomu odpovídá). (Slaboch, r. 1996) Veslařský klub Blesk roku 1999 slavil 120 let od svého založení. Při této příležitosti Blesk uspořádal malou oslavu, kam byli pozváni členové a příznivci klubu. Oslava byla konána v restauraci podolské Sokolovny za velké účasti členů klubu i předsedů pražských oddílů a zástupců Svazu veslování. (Slaboch, 1999) Rok 2002 byl tragický pro většinou pražských klubů (TJ Bohemians, mají loděnici na menším kopečku, ty tolik povodeň nezasáhla). I VK Blesk nebyl ušetřen. O povodni se můžeme dočíst z připravovaného almanachu: V srpnu 89

90 2002 postihly Prahu a velkou část nejen České republiky ale i střední Evropy ničivé povodně. Dosahovaly velikosti až pětisetleté vody. Jelikož VK Blesk stojí na ostrově, bylo jeho zasažení tak velkou vodou nevyhnutelné. Voda se zvedla do výšky několika metrů nad příjezdovou komunikaci k loděnici. Zaplavena byla tedy nejen spodní část posilovny, veslařský bazén, sauna, kanceláře, kotelna, ale samotná loděnice stejně jako společenské prostory vestibul, šatny, salonek, bohužel i archiv. Protože přístup na ostrov byl velmi brzy zakázán a hlídán policií, neměli členové klubu vůbec možnost některé věci zachránit. Avšak ihned po opadnutí vody se vrhli starší i mladší, noví i stálejší členové do úklidu a odklízení následků. Každý pomáhal jak mohl. Dokonce se podařilo ujednat náhradní soustředění pro žactvo v Jindřichově Hradci, který jako jeden z mála povodní zasažen nebyl (na rozdíl od Třeboně, kde soustředění původně plánované bylo). Po prázdninách se samozřejmě nekonaly žádné závody na zasažených územích, a tak Blesk velmi uvítal další přátelskou pomoc přijal pozvání na závody v Německu Bad Waldsee, Nurtingenu a Grossauheim. (Slaboch, 2002) Na athénských olympijských hrách v roce 2004 vybojovala čtyřka párová stříbrnou medaili. V lodi seděl i odchovanec VK Blesk David Kopřiva. Almanachy většiny našich klubů po 2. světové válce vypadají spíše jako telefonní seznamy. Jsou zde zaznamenány úspěchy sportovců v klubu, převládají jen čísla vyhraných závodů. Většinou zde nenajdeme zmínku ani o pořádání žáby. Jinak tomu není ani v připravovaném almanachu VK Blesk. Přesto musíme připustit, že z pražských klubů je tento nejživější, především v počtu večírků a menších akcí. Dříve by jim mohl konkurovat SK Smíchov, ale dnes tento klub zažívá krizi. Blesk proto zůstává stálicí s dobou partou na vrcholu společenské zábavy pražských veslařů. 90

91 obr. 20 Klubová vlajka a veslo VK Blesk (4.) 91

92 92

93 6 Veslařský klub Vajgar Jindřichův Hradec Jindřichohradecký klub stojí na břehu rybníku Vajgar, napájí ho řeka Nežárka. Historie klubu je neodmyslitelně spjata právě s rybníkem Vajgar a s děním okolo něj. 6.1 Počátky veslování na Vajgaru Již v 15. století se po zamrzlé hladině rybníku klouzali vnuci Vladyky Šaška z Mezihoří, který pro ně nechal vyrobit želízka k bruslení. Plavání bylo ve Vajgaru zakázáno, až v roce 1840 vznikla na jeho břehu první plovárna - vojenská. V deníku Bohemia č. 107 z roku 1845 se o tom objevuje zpráva, že se pro kratší den přestalo již vyučovat na plovárně plování, jízdě na loďkách, konversaci a tanci. Z této informace si můžeme udělat obrázek o programu plovárny, který byl bohatý. (Muk, str. 3) Zůstaňme u jízdy na lodičkách. Právě na Vojenské plovárně bylo možno si pronajmout lodičku k veslování po rybníku (obr. 21). Ve knize Vzpomínky Frant. Pravdy (Vojtěcha Hlinky) na studie gymnasijní v Hradci Jindřichově r vzpomíná spisovatel František Pravda, na zábavu tehdejší mládeže: na loďkách jsme se projížděli častěji. Platilo se od nich za hodinu. Při tom jsme se také koupali. Plovati uměl skoro každý student, ale málo který se tomu učil v plovárně, chodilo se k tu stranu k Jindřiši, kde se střílelo do terče a tam v tom umění v řece jsme se cvičili. I klouzati se nám bylo milým vyražením, ale želízek, čili bruslí, se málo užívalo, my to dovedli dobře i bez nich (Pravda, str. 27) To že zde ještě ženy pravděpodobně neveslovaly, se dozvídáme ze stejného zdroje. Pravda ve svých vzpomínkách uvádí, že jeho kolega si najal loďku, aby na ni pozval dvě panny, když však spatřil blížit se profesora, zbaběle vyskočil z loďky na blízký břeh a ponechal docela nekavalírsky záchranu obou bezradných děvčat na panu profesorovi. (Pravda, str. 27) 93

94 obr. 21 Vojenská plovárna okolo roku 1905 (kalendář 2002 Jindřichův Hradec ohlédnutí za minulostí) 6.2 Založení klubu a jeho historie do konce I. světové války Veslařský klub v Jindřichově Hradci začal nejprve jako klub bruslařský, proto se musíme podívat do historie nejprve tohoto zimního sportu. 21. listopadu přináší zprávu časopis Ohlas od Nežárky, že se jedná o založení bruslařského spolku. Byly vypracovány stanovy klubu a činnost se zahájila ihned zřízením provizorního kluziště. Prvním předsedou byl zvolen Václav Kunstovný. Pro členství v klubu bylo získáno 70 lidí. Schválení stanov místodržitelstvím se protáhlo, ale spolek svou činnost s prozatímním souhlasem okresního hejtmana zahájil ihned. Jindřichohradečtí se tedy hlásí k prvenství a to tím, že roku 1874 byl založen vůbec první sportovní klub na území Čech. (Muk, str. 4) Bruslařský klub při svém založení nesledoval cíle závodní, nebo sportovní, ale především zábavní. Podstatnou částí jeho činnosti byly taneční zábavy někdy i s kostýmní, pořádané na kluzišti nebo v místnosti klubu. Na výborových schůzích se projednávaly především přípravy těchto večírků, jejich finanční úspěchy, ale také návrhy na vylepšení kluziště. Byly to právě taneční zábavy, které udržovaly klub finančně. Při normálním bruslení hrával na kluzišti většinou jen flašinet, občas ale 94

95 i hasičská hudba. Pořádaly se též večery, kdy byl led osvětlen lampióny. (Muk, str. 5) V roce měl klub 224 členů a začalo se uvažovat o letním sportovním využití Vajgaru pro veslování. Tuto myšlenku do klubu vnesli bývalí abiturienti hradeckého gymnázia podporovaní profesorem Hešem. Na takovou činnost však klub neměl zatím dost peněz. Dokonce i zimní úprava kluziště byla ponechána v režii zaměstnanců klubu. Pořádání večírku v roce 1890 bylo schváleno jen s podmínkou, že se pan prof. Heš zaručil, že uhradí případný schodek akce. 21. března 1891 byly projednány a schváleny nové stanovy, spolek se změnil na Bruslařský a veslařský klub. Účelem spolku vedle udržování a úpravy kluziště mělo být i pořízení lodí a veslařských potřeb. Osobní zápůjčkou získal klub 200 zl. na vybavení lodního parku: 1892 byly zakoupeny 3 lodě po 30 zl., další 2 joly po 50 zl., jedna stará za 30 zl. a dvě lodě obyčejné. Mimo to byl koupen i skif, ačkoliv klub neměl v programu pěstovat sportovní veslařinu. Podle jednoho zápisu směli na něm jezdit jen členové výboru. (Muk, str. 7) Pro uskladnění lodí bylo nutné zřídit přístaviště. Jako nejvhodnější místo se ukázalo nábřeží Vajgaru pod domem staré pošty. Zde se postavila dřevěná bouda a lidé si mohli lodě vypůjčovat. Za jednu hodinu platili členové 5 kr., nečlenové 10 kr. Nový sport se v Jindřichově Hradci rychle uchytil, dokazuje to i nákup nových lodí o rok později (1893) a to dvou seslíčkových a jedné velké plachetní joly pro 10 až 12 osob za 200 zlatých a v roce 1896 dvojité seslíčkové lodi z Německa. V tomto roce byl příjem z pronájmu loděk již 200 zl. (Muk, str. 8) Vedle důstojníků, kteří představovali v klubu zvláštní společnost, jinou skupinu v jeho životě reprezentovali studenti gymnázia, pro budoucnost sportovního vývoje klubu daleko významnější než důstojníci, z nich se vychovávala budoucí sportovní generace. Až do této doby se ani na gymnáziu o tělesnou výchovu valně nedbalo, ve výročních zprávách gymnázia se mluvilo jen o hrách a o volném oddechu o přestávkách, teprve ve výroční zprávě za rok pod nápisem: Opatření v příčiny rozvoje mládeže studující se uvádí: Ve zdejším městě stává bruslařský spolek, jenž na velkém rybníce zařizuje prostranné kluziště se zvláštním oddělením pro ty, kteří se bruslení učí. Studujícím je přístup 95

96 vždy povolen, a sice chudým zdarma, zámožným za nepatrný příplatek. Věta, že studentům je dovoleno bruslit, ve zprávě za rok je doplněna sdělením, že klub nabídl studentům slevu při pronájmu loděk a že ředitelství uváživši, že veslování je tělu velice prospěšné, paže sílí a duchapřítomnost i odvahu veslařů vzpružuje, svolilo k tomu s podmínkou, že se žáci vykáží potvrzením od rodičů, že berou sami na sebe zodpovědnost, že žáci dovedou plavat. (Muk, str. 8) Po změně stanov následovala řada nerušených a ničím se nevymykajících let. Především taneční zábavy pořádané klubem na sebe strhávaly pozornost celého města. Bruslařský a veslařský klub hrál významnou roli při různých veřejných oslavách, z nichž některé staly se i podnětem ke sportovním výkonům (obr. 22). Tak při zájezdu Svazu českých lékařů do Jindřichova Hradce 1892 byla na Vajgaře uspořádaná první regata, při níž byly na programu závody na jolách a šipkách, vrhání květin a benátská noc. Závodníci na každé lodi si obstarali stejná trika a počet závodních lodí byl rozmnožen loděmi a jolami vypůjčených z vojenské plovárny. Vítězná jola byla obsazena pozdějším ředitelem královského muzea Ludvíkem Domečkou, univ. prof. dr. Fr. Nušlem, bibliotékářem univ. knihovny Ferdinadem Tadrou a prof. Jindřichem Mukem, pozdějším známým autorem matematických učebnic. Podobně jako tato exhibice klubu žila dlouho v paměti současníků i benátská noc, která byla uspořádána při sjezdu České lesnické jednoty v Jindřichově Hradci roku 1894, kdy mezi tisícími svítícími bludičkami plula po hladině Bílá paní, nebo podobná benátská noc, která uvítala účastníky zájezdu Pražského Hlaholu o dva roky později. (Muk, str. 9) Jelikož byl Bruslařský a veslařský klub v podstatě jediným místem, kde se dalo v Jindřichově Hradci sportovat (ještě zde byl cyklistický klub, ale ten procházel neustále krizemi a stagnoval), měl na tu dobu neskutečný počet členů. Např. v roce 1896 z celkového počtu 297 studentů na gymnáziu 209 bruslilo, veslovalo 147 a 227 se cvičilo v plování. Jinak měl klub 51 činných a 52rodinných členů, z nichž se hlásilo 74 k veslování a 47 k bruslařům. (Muk, str. 9) 96

97 obr. 22 Rybník Vajgar okolo roku 1905 (kalendář 2002 Jindřichův Hradec ohlédnutí za minulostí) Krátce před válkou se opět začalo jednat o změně stanov. Fr. Šetka podal návrh, který dosvědčuje, že někteří členové si již tehdy uvědomovali, že klub v současné formě, kdy se začínal slibně rozvíjet i jiný sport, se stává přežitkem. Šetkův návrh doporučoval změnit klub ve sportovní spolek, který by vedle odboru bruslařského a veslařského ustanovil i odbor lyžařský, sáňkařský, tenisový a turistický. Návrh byl odkázán komisi, jež se k jeho projednání vůbec nesešla. Došlo jen k tomu, že klub dosáhl souhlasu města, aby organizoval sáňkování. Žádosti o propůjčení pastvin pro tenisové hřiště velkostatek nevyhověl. (Muk, str. 9). Zamítnutí návrhu přispělo nejspíše to, že v Hradci již jeden tenisový odbor byl a že v době žádosti (1911) značně poklesla členská základna na 31 členů (2 čestní, 16 bruslařů, 13 veslařů). První světová válka znamenala v klubovém životě značný útlum. V letech nebyla dokonce zahájena ani bruslařská sezóna. (Muk, str. 10) 6.3 I. republika Oživení činnosti klubu po válce a jeho přeměnu ve skutečně moderní sportovní klub souvisí s příchodem nového primáře do jindřichohradecké 97

98 nemocnice univ. doc. dr. Emanuela Rychlíka (později přezdívaný mladými členy náš pánbu ). Vraceje se z válečné služby, která mu zabránila již dříve nastoupit na místo primáře chirurga, přinášel s sebou do Hradce zkušenosti výkonného krasobruslaře a vynikajícího veslaře i významného funkcionáře. Bylo proto přirozené, setkal-li se ve svém novém působišti s tak jedinečnými podmínkami pro své oblíbené sporty. Ujal se práce v klubu jak po stránce organizační, tak po stránce sportovní. (Muk, str. 11) Po konci války se zvedla i členská základna v roce 1920 již měl klub 90 členů a byl nucen oznámit, že další členy nepřijímá, protože nemohl pro poválečnou drahotu rozšiřovat lodní park, přestože roční obrat činil korun. Válku totiž přečkalo jen 15 lodí, z toho 2 byly zcela nepoužitelné. (Muk, str. 11) 12. července 1923 mění stanovy název klubu na Veslařský a bruslařský klub Vajgar. Pro rozrůstající se klub a členy, kteří chtěli více trénovat, nebylo dostačující již staré dřevěné přístaviště. Členové potřebovali větší zázemí, a tak byl roku 1922 zakoupen pozemek na nábřeží pod kostelem sv. Jana dům čp. 91/II. Hlavní část peněz byla získána od členů a to tisícikorunovými bezúročnými půjčkami, které se měly každoročně slosovat a do 10 let postupně splatit. Po dobu půjčky neměli věřitelé platit členské příspěvky. Od spořitelny byla získána půjčka v hodnotě 50 tisíc korun a projekt na stavbu loděnice zadán firmě ing. Veselý Rohlík. Slavnostně byla nová klubovna otevřena 3. listopadu (Muk, str. 12) Pod vedením doc. dr. Rychlíka se veslování v jindřichohradeckém klubu dostávalo rychle nahoru a první úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Především závodníci z řad gymnaziálních studentů poráželi na závodech své soupeře jak z Jižních Čech z Tábora, tak i z Prahy. Doc. dr. Rychlý se neangažoval jen v letní sezóně. Ve školním roce 1923/24 připravil pro studenty gymnázia (což bylo 238 žáků) krasobruslařský kurz pod vedením mistra republiky MUDr. Slánského, jenž pracoval jako sekundář ve zdejší nemocnici. (Muk, str. 13) K pravidelnému trénování studentů se přidali i vojáci z 29. pěšího pluku pod vedením bývalého odchovance por. Lhotáka (1923). V roce 1924 se stala v Praze pro jindřichohradecký klub nemilá událost. Po středoškolských závodech podalo 98

99 ČVK protest proti účasti J. Vosolsobě, který přestoupil tehdy z gymnázia na obchodní školu a všechna mužstva z Vajgaru byla proto diskvalifikována. Rozhořčení jak pražských klubů, tak jindřichohradeckého trvalo dva roky a mělo za následek bojkotování závodů na Vajgaru pražskými kluby. Tak byly pokaženy i jubilejní závody k 50. výročí od založení klubu (1924), kdy se jich účastnili jen závodníci Jordánu z Tábora a z Roudnice. (Muk, str. 13) V roce 1925 odchází doc. dr. Rychlý do nového působiště do Písku. Před svým odchodem daroval klubu cvičnou čtyřku Vajgar, na níž dobyli jindřichohradečtí mnoho úspěchů a pojmenovali ji po jejím dárci. Klub jmenoval současně doc. dr. Rychlého čestným kapitánem. S jeho odchodem upadá především bruslení. (Muk, str , 16) Za zmínku stojí Posvícenský klubový závod, který byl uspořádán na Vajgaru po ukončení sezóny (1927), kdy proti sobě závodili družstva háčkové versus strokové, Vojkovičtí versus přespolní, periférie versus město a lehká versus těžká váha. (Muk, str. 15) V druhé polovině 20. let byly v klubu vážné pokusy založit plavecký odbor. Závod Napříč Vajgarem, se měl stát trvalým bodem plavecké sezóny. V roce 1926 byly pod tímto názvem vypsány první amatérské plavecké závody, maňasové a kanoistické závody, kde startoval pro zvýšení zájmu věčně mladý Nikodém z Prahy. Závody se pořádaly ještě v roce 1927 a V roce 1930 jejich pořadatelství převzal Jihočeský Vysokoškolský Sport. (Muk, str. 16) V roce 1930 dostal MUDr. Václav Žahourek úkol, aby vytvořil z bývalých hradeckých středoškoláků, kteří studovali v Praze na vysokých školách, pražskou odbočku Vajgaru, využívající pohostinství některých pražských klubů. Tomuto rozhodnutí předcházel neúspěšný rok 1930, kdy ve zprávě náčelníka bylo uvedeno, že v roce 1928 měl Vajgar výborné mužstvo středoškoláků, kteří byli ovšem před maturitou, a proto v roce 1930 z celého mužstva zůstali jen dva. Dopadlo to tak katastrofálně, že časopis Ohlas nad Nežárkou o tom píše 28. září 1931: letos poprvé se Hradec nezúčastní středoškolských závodů, škoda. V roce 1933 se dokonce klub poprvé neúčastnil Přeboru jižních Čech. V tomto 99

100 temném období, bylo světlou nadějí utvoření ženského družstva. V zimním období se někteří veslaři věnovali hokeji, který byl oproti veslování v Jindřichově Hradci na vzestupu. (Muk, str. 17) V roce 1931 uspořádal Jindřichův Hradec velice zdařilé závody. Týdeník STAR čís. (278) č. 28, str. 10 o tom napsal: Četná návštěva svědčí o oblibě veslařiny v jižních Čechách. Ve třicátých letech dvacátého století zasáhla klub hospodářská krize. Přišel o státní podporu a penze ze vstupného se také tenčily. Situace vyvrcholila roku 1934, kdy se hospodaření klubu dostalo na mínus ,50 Kč. Množily se upomínky Spořitelny, nestačily již směnky, za něž se zaručovali osobně funkcionáři klubu. Došlo dokonce k tomu, že bylo zvoleno sanační komité a uvažovalo se o rozprodání veškerého majetku, který klub vlastnil. Roku 1935 dala Spořitelna po nezaplacení dlužných směnek klubový majetek do dražby, Vajgar se nechtěl vzdát bez boje. Jednání se protahovala, za veslaře intervenoval i předseda Svazu veslařů dr. Kallmünze, ale nic nepomohlo. 19. ledna 1937 šel klub do veřejné dražby. Dluh dosáhl Kč. (Muk, str ) Po vleklém jednání se podařilo Spořitelnu přesvědčit a klub zachránit. Přesto klub do roku 1940 téměř neexistoval, činný byl pouze odbor hokejistů. V roce 1940 se konala valná hromada za účasti 15 věrných členů a bylo rozhodnuto, že se pokusí klub zachránit. 6.4 II. světová válka a komunismus I rybník Vajgar postihla druhá světová válka a to tím, že přes něj vedla protektorátní hranice a protínala jej na Severce. Na začátku čtyřicátých let minulého století docházelo k umělé reorganizaci sportovních klubů (od úřednického stolu), výsledkem měl být jednotný jindřichohradecký klub. K sjednocení skutečně došlo, jen Vajgar se rozhodl jít svou vlastní cestou, i když jeho finanční situace byla stále zoufalá. Po dosažení dohody se Spořitelnou dosahoval dluh Kč. Navíc stav klubu byl žalostný, okna klubovny byla vytlučena, lodě byly prodány v dražbě panu Krausovi, aby odpočívaly v jeho cihelně, která byla v zabrané části, tedy v Říši. Proto bylo velkou radostí pro přátele veslování, když se dočetli 31. března 1941 o tom, že odbor veslování opět 100

101 obnovuje svou činnost. Pan Kraus vypůjčil klubu lodě, a tak se dalo opět trénovat. 30. listopadu se konala 67. valná hromada za přítomnosti 39 členů. Valná hromada byla povolena za předpokladu, že na ní nebudou žádné debaty a dotazy. Bylo rozhodnuto, že kluziště se bude opět v zimě udržovat a v létě, že se bude provozovat půjčovna loděk. Dalším příjem peněz byl z pronájmu klubovních místností, které se poskytly hudební škole. Především se ale dokázal uspořádat velmi úspěšný ples, za kterým stál pokladník Rudolf Aiechelman. Z výtěžku bylo možno opravit již 18 let neudržovanou budovu klubovny. V letní sezóně bezděčně přispívali k ztenčení dluhů také příslušníci říšské okupace, kteří se nemohli nabažit se svými družkami projížděk po hladině rybníku. (Muk, str ) Po osvobození se účastnil Veslařský a Bruslařský klub Vajgar sjednocení a nové organizace tělovýchovy. Nejprve byly veslaři v tělocvičné jednotě Sokol Jiholen, později se z klubu stalo Dynamo a nakonec Slovan (1956). (Muk, str. 25) V 70. letech musela stará budova klubovny ustoupit stavbě nové silnice, která vedla okolo rybníka Vajgar. Náhradou byla vystavěna nová loděnice o pár set metrů stranou, ale život v klubu to na několik let zcela zahubilo. Obnovil jej až Václav Chalupa - bývalý jindřichohradecký odchovanec a účastník olympiády v r v Římě na dvojce s kormidelníkem a otec současného veslaře Václava Chalupy. Ten chtěl, aby jeho syn po té, co skončil s basketbalem, netloustl a začal zase sportovat. Lidé se již do klubu vrátili a zůstali v něm. 6.5 Současná historie klubu Václav Chalupa se zasloužil i o živení atmosféry kolem rybníka Vajgar. V roce 1993 poprvé uspořádal Chalupa cup., kam každoročně zve nejlepší veslaře světa, aby se v přátelské atmosféře utkali a především večer pěkně pobavili. Trať závodu není oficiálních 2000m, které se jezdí na klasických závodech, ale pouze na 250m. Rybník Vajgar umožňuje stejně maximální trať v délce 1km (obr. 23). (6.) 101

102 obr. 23 Veslařská dráha na rybníku Vajgar (6.) V roce 2005 veslaři odešli od Slovanu a přejmenovali je z Tělovýchovné jednoty Slovan Jindřichův Hradec oddíl veslování Vajgar na kratší a výstižnější název Veslařský klub VAJGAR Jindřichův Hradec vlajka a barva vesel se ovšem nezměnila (obr. 24). (6.) obr. 24 Klubová vlajka a veslo VK Vajgar (6.) 102

103 103

104 7 ČAC Roudnice nad Labem Založení klubu a jeho nejstarší historie Počátky veslování v Roudnici hledejme již v roce 1874, kdy se do tohoto města odstěhoval z Prahy JUDr. Vilém Švela. S doktorem Švelou vesloval i místní lékárník Mg. PH. Ferdinand Zinke. Roku 1878 zakoupil od Oesterreichera loďku Marii, která původně patřila dr. Švelovi. Mezi prvními, kdo v Roudnici veslovali, byl i Maxmilián Švagrovský, který měl také své loďky. O rok později (1875) byl založen Veslařský spolek v Roudnici, který měl v náplni své práce především menší vyjížďky a výlety a především pořádání zábav. (Bareš, str. 7) Ve vlastnictví spolku byly lodě Drak, Ideál, Volnost, Rozkoš, Milá a Ljubica. (Bareš, str. 8) Počátek organizovaného veslařství v Roudnici souvisí právě s lodí Drak, plechovou výletní lodí s plochým dnem, na níž se konala i delší cesta např. do Ústí nad Labem s posádkou 5 mužů. (Prepsl, str. 29) Bílé kalhoty a modré bundy byly spolkovým úborem. Celá společnost se soustředila kolem dr. Švely, který byl její duší. (Bareš, str. 8) V roce 1879, kdy se vrátil definitivně Švagrovský z boje proti Turkům, se spojil veslařský spolek s tělocvičnou jednotou Sokol, kde utvořil veslařský odbor. Jeho činnost byla ovšem mizivá, až na pár vyjížděk se nic zajímavého nedělo. Až v roce 1881 se vše změnilo. Kroužek Triton (pozdější zakladatelé Českého Athletic Clubu) a veslařský odbor, který byl pod vedením Maxy Švagrovského, začal více sportovat. Dokonce v r. 1881o posvícení uspořádal Sokol i první závody, jenže slabý sportovní výsledek a velký peněžní schodek, způsobily, že Sokolové veslování zatratili. (Bareš, str. 8-9) V tomto roce brázdily hladinu Labe v Roudnici už i ženy. Z kroužku Triton se stala soukromá veslařská společnost Triton (r. 1881) zakladatelé byli: Jindřich Fládrich, Zikmund Korálek, Václav Profeld, Gustav Rutte, Jan Soběský a Mg. Ph. Ferdinand Zinke. Ještě téhož roku koupili tito pánové v Praze plátovou loď a z Amfitrite ji překřtili na Triton (více se můžeme dočíst o této události v kap. Maxmilián Švagrovský). V zimě, kdy se nedalo 104

105 veslovat, tato společnost připravovala založení nového klubu a to Českého Athletic Clubu. (Bareš, str. 9) obr. 25 Český Athletic Club v roce 1882, na fotce si můžeme všimnout, jaké všechny sporty se v ČAC provozovaly Pro založení klubu byl důležitý jeden fakt, a to že do spolku Triton vstoupil Maxmilián Švagrovský. Jeho znalosti veslování a plachtění, které nabyl na moři (viz kap. 3.2), jeho energie a především finanční síla byla hnacím motorem pro založení klubu. Dne 23. dubna 1882 byl založen Český Athletic Club, který měl 12 členů (obr. 25). Prvním předsedou byl zvolen Karel Himmelsberger, který byl knížecím správcem. Členy ČAC se staly i ženy a to hned 4 (1882). (Bareš, str ) Jak vznikl název klubu? Byl to právě M. Švagrovský, který požadoval, aby byl nový klub multisportovním místem, aby se zde nepěstovalo jen veslování, ale i fotbal, bruslení, cyklistika, šerm, tenis, atletika nebo rybolov. Proto dostal do vínku i název Athletic Club. (Bareš, str. 10) 105

106 Klub si zřídil loděnici na levém labském břehu, která byla plovoucí. Na voru byla vysoká veslárna a nižší svlékárna s koupelnou. Nezbytně se vytvořila i vlajka, kterou klub užívá dodnes (obr. 31). (Bareš, str. 10) 27. srpna 1882 je zářivý letní den. Z náměstí pochoduje průvod sportovců za zvuku hudby k řece. U břehu je pro obecenstvo zakotvena loď, na níž koncertuje hudební sbor. Na přídi se malebně rozsadili žižkovští sokolové, kteří zde končí svůj výlet na Říp, oblíbené místo sokolských výletů. První mezinárodní veslařské závody v Roudnici zahajují čtyři dámy projížďkou na lodi Triton. (Pacina, str. 169) Dámy se dočkaly svého prvního závodu 28. září téhož roku, a to na 800m, který byl i prvním veslařským závodem žen u nás. (Bareš, str. 13) Na závodech pořádaných r mohli čeští veslaři poprvé spatřit anglický sloh, podle kterého veslovalo drážďanské mužstvo Albis. Jeho veslovod a kormidelník byli Angličané. Bylo nápadné všem veslařům, že loď Albis jela při pomalejším tempu rychleji než loď pražského Tritonu. (Prepsl, str. 30) Den před slavným posvícením, 15. září 1883 se roudničtí veslaři vydali do Drážďan k závodům, které se pořádaly pod záštitou následníka saského trůnu Bedřicha Gustava. Do dvojky s kormidelníkem s lékárníkem Ferdinandem Zinkem (obr. 26), nasedli hned na roudnickém břehu úředník Ordnung, zvaný Mik, a obchodník Müller, zvaný Egyptský, a hurá po řece dolů. Posvícenské husy a koláče ponechali s lítostí kamarádům. Švagrovský si pohmoždil ruku, a tak jel vlakem, aby se u parníkového přístaviště v Ústí všichni sešli a naložili svou Češku, tvrdé necky, jak jí říkali, na paroloď do Drážďan. Když tak učinili, zpozorovali kapitána, jak jim z lodního můstku mává rukama. Bylo zřejmé, že to není mávání vítací, nýbrž spíše označení směru, kudy jim bude třeba paroloď opustit. Maxa si to namířil svým klátivým krokem ke kapitánovi, aby se ho dotázal, co si přeje. Co si přeji? odvětil kapitán. Přeji si, abyste ihned vaši loď odnesli na břeh, neboť nalézáte se na osobním parníku, který podobných nákladů nepřijímá. A já si přeji, odvětil Maxa, abyste mi laskavě sdělil své jméno. Vám jako saskému příslušníku bude zajisté známo, že zítra se konají veslařské závody v Drážďanech za protektorátu vašeho následníka krále, kterému chci odeslati depeši následujícího znění: Kapitán osobní lodi pan X. odmítá přijmout 106

107 naši závodní loď na palubu, čímž znemožňuje naši účast na veslařských závodech v Drážďanech, následkem čehož vyslovujeme lítost nad tím, že odebrána nám byla možnost vzdáti Vaší královské výsosti co nejvyššímu protektoru těchto závodů náš oddaný hold. Přemožený saský kapitán smekl svou kapitánskou čepici a zmohl se na uctivá slova: Pánové, abych vás přesvědčil o tom, že dovedu respektovati sportovní cítění svého nastávajícího krále, dávám tímto rozkaz, aby vaše závodní loď byla na palubě ponechána, a přeji vašemu závodu mnoho zdaru. Roudnická dvojka pak v závodu neuspěla, už také proto, že na háčku, ve špičce lodi, byl Ordnung o dvacet kilogramů těžší než Müller, ale za to večer se vyvedl náramně. Nálada byla báječná a my, poražení roudničtí veslaři, jsme se této náladě nevyhýbali. Na to následoval taneční večírek, který byl velice animovaný, a při něm teprve i naše činnost dosáhla, hlavně u dam, plného uznání (Pacina, str. 172) obr. 26 Mg. Ph. Ferdinand Zinke dlouholetý předseda ČAC a jeden z našich nejlepších veslařů své doby V roce 1883 začaly práce na výstavbě nové loděnice na břehu pod přívozem, mezi železnicí a pivovarskou vodárnou, provozuschopná byla již na jaře (Bareš, str. 14) 107

108 Veslaři, kteří zůstali v roudnickém Sokole, měli také chuť si založit vlastní spolek po vzoru ČAC, a tak na jaře roku 1883 vzniká nový klub v Roudnici a to Lev (rok 1875, který se vedle jména Lev někdy vyskytuje, je rokem založení veslařského odboru Sokola, resp. Veslařského spolku). Bohužel Roudnice nebyla tak velké město pro 2 kluby a zániku se tak Lev nevyhnul (r. 1887). Jeho předsedou byl od samého začátku, až po jeho konec JUDr. Vilém Švela. (Bareš, str. 13) Zmiňme se také o první kanoi v Čechách (r. 1884). Několik členů ČAC koupilo pro klub americké v Ontariu v Petersbourgh stavěné canoe Pussi a sice za 10 liber šterlingů od dvou anglických sportsmanů, kteří vykonavše na lodi té dunajskou trať do Lince a pak z Budějovic po Vltavě na Mělník a odtud že ji do Roudnice pošlou. Avšak na cestě u Střekova přepadla je bouře tak prudká a tak náhlá, že se potopili a zachránili jen loď a holé své životy. Vše ostatní, i těch 10 liber a ostatní peníze, fotografie atd. utonulo v Labi. (Bareš, str. 15) 14. září 1884 pořádá ČAC první mistrovství Čech ve skifu. Mistrovství toto bylo dlouho nejčelnějším a v cizině váženým zápasem českých skullerů, neboť v Praze té doby mistrovství skiffového nebylo Vítězi v tomto závodě dáván titul Champion veslař Čech Závody měly v každém směru úspěch, místní časopis z důvodů politických (mladočeský Říp) vytýkal ČAC, že zve kluby německé, že pak s jejich členy bylo v Roudnici hovořeno německy. Klubu se nedostalo porozumění, že chtěl pozvat lepší konkurenci. Zahraniční časopisy oproti tomu uznávaly snahu ČAC. (Bareš, str ) První říjnový den pořádal klub na počest knížecích novomanželů - tehdy ještě dědičného prince Ferd. Zdenka Lobkowicze - vyjížďku 8 lodí do Brzánek. Dokonce na lodi Drak se vezli šlechtičtí novomanželé z vinic u Kochovic do Roudnice. Večer před tím byl na Labi velký ohňostroj, benátská noc a lampiónový průvod. Touto krásnou akcí byla zakončena veslařský rok ČAC v tomto roce otevřela své vlastní kluziště, kde se bruslilo. (Bareš, str. 17) V roce 1885 byly podnikány delší vyjížďky, a to na Mělník, do Dolních Beřkovic, Štětí, Litoměřic a do Nelahozevse. Závodní činnost v tomto roce byla 108

109 opravdu úctyhodná, počet startů (14) byl nevyšší mezi všemi kluby ve střední Evropě. 29. června vysvěcoval svůj nový prapor spolek plavců Polaban. Maxa Švagrovský byl pozván jako řečník této akce. ČAC uspořádala dopolední veslařské závody na počest tohoto dne. Veslařská čísla se střídala s originálními závody plavců a rybářů jako předjíždění plavců na pramičkách, chytání kachny a p.. (Bareš, str. 18) Závody v Drážďanách, téhož roku, se museli roudnickým veslařům líbit. Nejen že vždy obsadili úspěšně druhá místa v závodech, kterých se zde zúčastnili, ale také drážďanští pro ně připravili při hostině, která se konala po závodech, hudbu, která hrála Kde domov můj a vlajka ČAC zakrývala při hostině celou jednu stěnu sálu. (Bareš, str. 19) Konečně pořádala ČAC dne 13. září 1885 své IV. mezinárodní veslařské závody pod protektorátem prince Ferd. Zdenka Lobkowicze. Byly to jedny z nejkrásnějších závodů roudnických. Startovalo všech přihlášených 12 klubů. Pro účastníky závodů byla na celé trati Praha Podmokly vymožena sleva na zvláštní legitimace. Při závodech a po nich koncertovala hornická kapela kladenská, která již ráno uvítala hosty ze Saska na nádraží saskou hymnou. Závody tyto zanechaly v říšských hostech dobrý dojem a drážďanské i berlínské časopisy objevily, že Češi nejsou tak nebezpeční, jak je líčí časopisy německé z Čech, a že česká pohostinnost je vzorná. K závodům přijelo neobvyklé množství hostů, jen Němců z říše bylo tehdá v Roudnici přes 200. Ti děkovali ČAC za pohostinství i zvláštním insertem v N. Řípu. Po závodech následoval velký banket a ples. Němečtí hosté rozplývali se v přípitcích nadšeným uznáním. (Bareš, str ) Již v roce 1886 směli veslovat v ČAC žáci místního gymnázia. Ovšem asi jen na zapřenou. Podřipan z 11. února 1887 o tom píše: S členy ČAC směli žáci gymnasia veslovati na Labi, ano i odívati se krojem klubovním, do tělocvičny Sokola však nemají přístup, poněvadž otcové města tomu nepřejí. (Gymnásium bylo ještě obecní, zastupitelstvo obce bylo staročeské, Podřipan mladočeský.) (Bareš, str. 21) 109

110 V. mezinárodní závody v Roudnici byly poznamenány útoky tisku. Nejen Podřipan se obouval do ČAC, že chce pozvat opět německé kluby, oproti tomu německé noviny ze severních Čech, chtěli německé kluby od účasti odradit. Což mělo za následek, že nestartovala pražská Regatta a drážďanská Albis v Roudnici. Naopak to připravilo půdu pro vypsání výlučně německé regaty v Litoměřicích. Přes tyto okolnosti se stala Roudnice uznávaným střediskem veslování. (Bareš, str ) Také se již v té době říká Roudnici český Henley. (Pacina, str. 189) O posvícenském pondělí dne 13. září 1886 pořádal ČAC spolu s VK Lev domácí veslařské závody, po nichž následovala vodní hra honba kachny na 4 neckách a skončeno s plováním o závod. V roce 1891 je poprvé předsedou zvolen Mg. Ph. Zinke. Téhož roku povolilo gymnázium svým žákům veslovat, což potvrdilo klubu dopisem. Předtím sice žáci v klubu trénovali, ale tajně. (Bareš, str ) Roudnická osmiveslice Perun se vrací po závodech v Praze 1. srpna 1892 po Labi domů. Na kormidle Ferdinand Zinke, na dvojce inženýr Alois Samohrd. Vyjíždí z Prahy v osm hodin ráno, do Roudnice doveslují půl hodiny před půlnocí. Nedivme se, na Mělníku, ve městě vína, se totiž uskutečnila delší zastávka. Roudničtí veslaři měli poslední závod sezóny za sebou, a tak cesta domů byla bohata episodami. Kormidelníkovi se pak ovšem nezdál styl posádky a chtěl celé mužstvo přehlédnout. Ale jak si stoupl, zhoršil se styl náhle ještě více, takže se loď nahnula a odbyta malá lázeň. Kolikrát se takhle rozjaření roudničtí sportovci vykoupali, kronika nepraví. (Pacina, str. 173) Téhož roku se hrál, a to 15. srpna, pravděpodobně první zápas ve fotbale u nás. Nastoupila tehdy proti sobě družstva Č.A.C., vedená ing. Macchim a mužstvo Sokola, které muselo být doplněno o členy Č.A.C., tento tým vedl ing. Samohrd. Sokolové prohráli 0:1. (Pacina, str. 173 a Bareš, str. 32) Na počest tohoto prvního utkání se na ostrově v Roudnici koná každý rok tento zápas až do dnes. 110

111 ČAC si zřídil v r i odbor cyklistiky. Činnost odboru mohla se lépe vyvinouti až po závodní sezóně veslařské, neboť část jezdců veslovala. První výlet cyklistický byl 7. května do Libotenic současně s výletem veslařským. (Bareš, str. 35) Zimní kluziště ČAC mělo svou slavnou postavu, a to člena ČAC učitele Karla Šťastného, který se stal mistrem bruslařem Čech (1894), když zvítězil v krasobruslení. Téhož roku se hrálo i několik zápasů ve fotbale. 10. června 1894 při slavnosti Ústřední matice školské na ostrově sehrán match v kopané se členy jednoty Sokol, ČAC zvítězil. Slavností této, pořádané u příležitosti návštěvy pražského spolku akademiků, spolku Slavia, účastnil se ČAC i tím, že do průvodu vypravil skvostně vyzdobený alegorický vůz veslařský, na němž plachetní loď s plnými plachtami řídila kormidelnice A. Černá, po jeho stranách kráčeli veslaři v kroji a před vozem cyklisté ČAC s koly, květinami dekorovanými. Rok 1894 je i rokem, kdy začal úpadek veslování v Roudnici. (Bareš, str ) Dokonce almanach vydaný k 50. výročí ČAC uvádí: Rok 1895 znamená zakončení prvého slavného období Českého Athletic Clubu a jeho mezinárodních závodů a počátek poklesu jeho činnosti. ČAC ukončil svou dobrovolně na sebe vzatou úlohu, býti průkopníkem sportovnímu veslování českému. (Bareš, str. 37) Tak ČAC roku 1895 ukončila svou závodně-pořadatelskou činnost. (Bareš, str. 38) Všechna činnost v ČAC upadala, veslování skomíralo, kopaná se příliš nehrála, cyklisté již vyjížděli jen sporadicky. Tak se můžeme dočíst, že již v roce 1898 se pěstuje v tomto labském klubu jen veslování a o rok později již klub nevyvíjí žádnou činnost, co se týká pořádání závodů a to na dobu 2 let. (Bareš, str ) Maxa Švagrovský ve svém Sportovním obzoru číslo 2., roč. IV. z roku 1896 se snaží nalákat diváky na závody do Roudnice: Roudnické závody. Doufáme, že Roudnice odbude zase letos na jisto závody veslařské, při čemž na živou účast Prahy čítati může. Nechť řídí se při pořádání závodů těchto principem jak Pražští: režie se sníží na nejmenší tím, když se nestavějí ani tribuny ani stany pro publikum, a ostatní výlohy kryjí se vklady. Závody také arciť interessují jen veslaře a užší kruh publika, to jsou činitelé, kteří přijdou, ať jest hezké počasí nebo 111

112 ne. A za takých okolností nemusí se Č.A.C. zbytečných výloh a deficitu báti. Co tedy závodům schází v Roudnici? Nic! Veslaři i lodě tam jsou, a byť by se i méně čísel vypsalo, závody to jsou přece! (str ) Dne 18. dubna 1900 obdržel klub od společnosti státních drah měsíční výpověď z nájmu pozemku, na němž byla loděnice z části postavena (od roku 1883) a jehož se nyní použilo k rozšíření nádraží, nutné pro novou lokálku Roudnice-Hospozín. Loděnice musela býti proto zbořena, i byla klubu laskavostí chefa fy. Julius Langer bezplatně propůjčena pila, stojící přímo naproti bývalé loděnici na pravém břehu Labe u restaurace Pod lipou, ve kteréžto pile se již nepracovalo. Loděnice tato byla sice z ruky, nejsouc přímo na břehu, ale byla jen prozatímní (1900 a 1901). V roce 1900 se začal v klubu hrát lawn-tennis. (Bareš, str. 42) Nová loděnice byla vystavěna podle plánů Ing. Samohrda, který dokonce za vlastní náklady postavil zděný spodek této stavby. Za práci tu vystavil Ing. Samohrd předsedovi klubu (Ferdinandu Zinkemu) saldovaný účet a odevzdal jej, podotkl, že tak činní z vděčnosti ke klubu, kde našel vždy dobré přátele a odkud si vyvesloval nejlepší cenu svoji ženu. Loděnice byla dokončena na jaře r (obr. 27). (Bareš, str. 43) V roce 1902 se zvedlo české veslování ze dna a s ním i ČAC. Postavení nové loděnice snad dalo ten správný impuls pro zvýšení sportovní činnosti v klubu. Dokonce 3. srpna pořádal klub domácí závody s čísly veslařskými, plaveckými a žertovnými. Mimo to bylo uspořádáno mnoho veslařských výletů za hojné účasti členů klubu. (Kočí, Schweizer, Vodseďálek, str ) I společenský život se opět pozvolna vracel do starých zaběhnutých kolejí. Když opomineme šermířský večer konaný na začátku jara 1903, tak za zmínku stojí oslava 60. narozenin Ervína Špindlera. Společně se Sokolem a Řipem uspořádalo ČAC 29. srpna starostovi, poslanci a spisovateli Špindlerovi slavnostní večer. V říjnu byl zas pořádán večer v Řipu za účinkování klubových tamburašů, kteří byli na vrcholu svého umění a síly, ovšem na úkor veslařiny. (Kočí, Schweizer, Vodseďálek, str. 46) 112

113 obr. 27 Loděnice a členové ČAC Roudnice V letech za vedení dr Divíška se můžeme dočíst, že bylo veslováno na strojích, které daroval továrník J. Pracner. (Kočí, Schweizer, Vodseďálek, str. 46) Bohužel již nevíme, jak takové stroje vypadaly. Téhož roku byl pořádán ples ČAC a to 6. února. Representační ples byl společenskou událostí pro město, což vidno i z toho, že prvotřídní dekoraci provedla fa A. Zeman z Prahy a že vydání činilo na tehdejší dobu značnou sumu 795 K. Ples velmi se vydařil, ale čistého zisku bylo jen 47 K. (Kočí, Schweizer, Vodseďálek, str. 46) ČAC se také na popud správního výboru pokusila o sestavení českého veslařského názvosloví (r. 1905), které ovšem selhalo pro nedostatek pracovníků. (Kočí, Schweizer, Vodseďálek, str. 48) Téhož roku na ukončení veslařské sezóny se pořádal noční výlet na Lis v Brzánkách do hostince Valšova a při nejlepším veselí, které se při hudbě a tanci rozproudilo, vznikl v hostinci od stropní petrolejové lampy požár, který vzdor účinné pomoci všech přítomných veslařů 113

114 i přispěchavších hasičských sborů sežehl celý dům i s přilehlými budovami. Na znovu postaveném domě hlásá zasazená tam deska, jak se veslaři roudničtí v čele s předsedou lékárníkem Zinkem o zdolání požáru domu toho zasloužili. (Kočí, Schweizer, Vodseďálek, str. 48) V letech byly pořádány často výlety na lodích. Nejčastějšími cíly byly Mělník, Litoměřice, ale nejvíc se jezdilo do výše zmiňovaných Lis. Navíc v r se zúčastnili Zinke, kapitán Jelínek a dr. Divíšek společně s pražskými Slávisty vodního výletu po Vltavě z Červené do Prahy na těžké pramici jménem Kráva. Výlet se zdařil a bylo na něj účastníky často vzpomínáno. (Kočí, Schweizer, Vodseďálek, str ) V roce 1909 pořádání žáby dorazilo i do Roudnice, ale tato akce byla čistě jen pro výkonné mužstvo. (Kočí, Schweizer, Vodseďálek, str. 51) ČAC si nemohlo nechat ujít prvenství v proplutí první lodě nově postaveným zdymadlem u Štětí. Stalo se tak na gigové lodi , čímž zahájila provoz tohoto zdymadla. (Kočí, Schweizer, Vodseďálek, str. 52) Styky ČAC se Sokolem byly v roce 1910 velmi dobré a o šibřinkách provedli členové ČAC vlastní půlnoční scénu s předáním blahopřejné adres bohu Neptunovi. Dne 10. dubna pořádán byl programový večer z účinkování vlastního hudebního a pěveckého odboru, který se tehdy v klubu vytvořil, ale brzo zanikl 2 října byl otevřen slavnostně nový most roudnický, při čemž ČAC uspořádala velkolepou benátskou noc. (Kočí, Schweizer, Vodseďálek, str. 54) 9. července uspořádalo ČAC výlet na Mělník s prohlídkou hořínského zdymadla (dnes je to technická památka, kde se již 7. rokem pořádá na jaře mistrovství republiky na dlouhé trati), jelo se sice na lodi, ale nikdo se příliš nenadřel, jelikož byla zvolena doprava parníkem. Společenských výletů veslařských pořádána byla celá řada a tehdejší kapitán Josef Benda, sám výborný společník a zpěvák, pochvaloval si ve své zprávě na valné hromadě, že na těchto výletech o sklenku vína a veselou píseň nikdy nebyla nouze. (Kočí, Schweizer, Vodseďálek, str. 55) 114

115 V roce 1912 slavil klub své 30. výročí. 11. května byla pořádána v Řipu společná večeře a o den později se konala slavnostní valná hromada za účasti všech českých veslařských klubů. Panu lékárníku Zinkemu zde byl darován stříbrný model osmiveslice. Vše bylo zakončeno odpolední vyjížďkou všech lodí a večer se pořádal velký vojenský koncert. (Kočí, Schweizer, Vodseďálek, str. 55) Téhož roku bylo pořádáno několik vyjížděk, nejpovedenější byl pravděpodobně výlet konaný společně s Řipem do zálužských hájů. Velkou událostí byla také pro ČAC návštěva ministra veřejných prací dr. Františka Trnky, který byl klubem náležitě uvítán. Přijeli za ním až na hranice okresu na sportovních lodích. Pan ministr jel totiž do Roudnice na parníku. (Kočí, Schweizer, Vodseďálek, str. 56) Ferry Janiš se v almanachu V.K. Blesk vydaném k 50. výročí založení tohoto klubu hezky zmiňuje o roudnickém odchovanci Ing. Ivu Schweizerovi: Ing. Ivo Schweizer je vynikajícím zjevem v české obci veslařské. Opustiv svůj sliding ve čtyřce, věnoval se s celou vehemencí své houževnaté povahy práci veslem ve skifu, v němž dopracoval se skvělé dokonalosti. Sympatický Roudničan byl vždy přítelem naší vlajky, spolehlivým závodníkem a jest v galerii našich seniorů chloubou V.K. Blesku. Usadiv se pak definitivně v Roudnici, stal se duší disciplinovaného muže, jež několikráte překvapilo Prahu svými krásnými výkony v závodech. (Janiš, str. 38) Tento muž byl i mnohostranným sportovcem za ČAC hrál i tenis a vedl lyžařský odbor. (Prepsl, Štembera, Fofonka, str. 55) 7.2 I. světová válka 24. srpna 1913 pořádá 12 členů z ČAC výlet do Žandavy v Sasku a 7. září byly hosty členové ČVK z Prahy, kteří pořádali výlet do Drážďan. (Kočí, Schweizer, Vodseďálek, str. 57) Další výlet byl pořádán až v roce 1914 a to 19. července do Drážďan se zastávkou a prohlídkou Českého Švýcarska, ovšem za pět dnů tj. 24. července musela být přerušena veškerá sportovní činnost klubu, jelikož začala 1. světová válka. Přesto, aby předseda klubu udržel nadšení pro veslování, daroval do klubu ceny pro nejpilnější veslaře. Z bojišť přicházely do klubu smutné zprávy o padlých veslařích. Mezi prvními padl Benda u Lvova, zemřel také 115

116 mecenáš klubu Bächr, o kterém se ve svém vyprávění zmiňuje pan Prepsl. (Krajbich, str. 59) V březnu r postihla ČAC jarní povodeň, která způsobila značné škody na loděnici i na tenisových dvorcích. 6. dubna 1915 zemřel nájemce dvora na Kalešově pan J. Hauptvogel, který ve své závěti pamatoval na klub odkazem 5000 K. v hotovosti, pro stavbu nové loděnice. Odkaz ten učinil na důkaz vděčnosti vůči klubu za příjemné chvíle, které prožila v klubu jeho dcera, krátce před tím zemřevší. Tento krásný dar od ušlechtilého člověka, byl prvním pilířem fondu pro stavbu loděnice. Snaha pro postavení nové loděnice doznala tím mocné vzpruhy a neupadla již v zapomnění. (Krajbich, str ) Díky nedostatku paliva v zimě se pomalu začíná ztrácet majetek ČAC. Značná část plotu byla odcizena, i nápis ČAC byl částečně zcizen, proto zbytek byl pečlivě uschován. Klub se musel uchýlit k opatření proti zlodějům. Plot byl opraven železem, stožáry na vlajky byly schovány. (Krajbich, str. 60) V roce 1917 se definitivně rozhodne o založení fondu na výstavbu nové loděnice. Velkou částkou a to 1000 K. do něho přispěje rodina Bächrů, kroužek Vodní družstvo dalo dar 325 K. Fond na stavbu nové loděnice byl nezbytností, jelikož se mělo opět rozšiřovat nádraží v Roudnici směrem k loděnici, a tak se jen čekalo, kdy dostane ČAC výpověď z pozemku. Vzhledem k nejistým poměrům bylo usneseno odstraniti sportovní ceny ze skříně v Řipu a uložiti je dobře zabalené v bednách u p. předsedy na půdě (u Zinkeho). Současně mělo být vyšetřeno, kde je šermířské náčiní, jež dle rozhodnutí výborové schůze ze dne 21. května 1915 mělo být shledáno v Řipu a v Libuši a uloženu u p. kapitána. K. J. Jelínka. V té době se také těšila loděnice nevítaným nočním návštěvám, po nichž chyběly celé řadě členů prádlo a cvičební úbory, což obé bylo těžko k dostání. Veslařská činnost byl přesto dobrá. Dokonce se konaly i výlety a to především do Kozlovic.(Krajbich, str. 61) Na výborové schůzi se usnesli, že svolají na Silvestra kabaret ve prospěch Červeného kříže, který měl velký úspěch. (Krajbich, str. 63)) 116

117 7.3 I. republika Zábavní výbor uspořádal v roce 1918 na počest zahájení veslařské sezóny večírek. Účinkovali zde síly osvědčené při prvním kabaretu. V tomto roce se nadšeně veslovalo a s velkým nadšením byla v klubu přijata zpráva, že 28. října se ustanovila Československá republika a že ČAC již může fungovat v demokratickém státě. (Krajbich, str ) V roce 1920 zaznamenalo ČAC velký sportovní úspěch, jakožto nejlepší posádka osmy se mohla zúčastnit olympijských her v Antverpách. Mimo to se také na tyto hry kvalifikoval i roudnický veslař a syn předsedy taktéž lékárník Mg. Ph. G. Zinke. Na olympiádu měl Zinke odjet se svým bratrem, který byl veslovodem roudnické osmy, ten bohužel onemocněl, a tak byl nahrazen Ing. Schweizerem, o kterém se tak pěkně zmiňuje almanach Blesku. Na stroka přešel Jiří Kallmünzer. Osma byla vyřazena již v rozjížďce a to lodí Norska, stejně tak dopadl i Zinke na skifu. (Bareš, Kočí, Krajbich, str. 68) Jedním z nejvýznamnějších členů byl pan lékárník Zinke, který zemřel v roce Almanach ČAC o tom píše toto: Na podzim postihla zlá nehoda předsedu Mg. Ph. Ferd. Zinkeho; při vystupování z lodi zlomil si nohu, kterýž úraz měl v zápětí delší chorobu, k níž se přidružily další ještě komplikace, jimž jmenovaný také 14. prosince 1921 podlehl. ČAC ztratila v zemřelém nenahraditelného předsedu, spoluzakladatele a štědrého podporovatele všech veslařských snah a zkušeného rádce i odborníka. Světlá památka tohoto vzácného sportovce a lidumila zůstane navždy spojena s dějinami ČAC a českého veslařství. K uctění památky zemřelého předsedy se rozhodl výbor pojmenovat nově připravovanou loděnici: loděnice Mg. Ph. Ferdinanda Zinkeho. (Bareš, Kočí, Krajbich, str. 69) U příležitosti výročí ČAC (r. 1922) byla nejen konána slavnostní valná hromada, ale položen i základní kámen nové loděnice. K této příležitosti zazpíval i Hlahol a celá akce byla zakončena společným obědem v restauraci Pod lipou. (Bareš, Kočí, Krajbich, str. 70) Téhož roku na podzim byla loděnice dostavěna (obr. 28). Celkové náklady na stavbu činily Kč a byly získány především z darů jak od příznivců klubu, tak i od různých institucí. (Prepsl, str. 33) 117

118 obr. 28 Současná loděnice ČAC Roudnice z roku 1922 V květnu r byl uspořádán kabaret, jehož výtěžek byl věnován pokladně klubu. Téhož roku se účastnila osma a skif ČAC mistrovství Evropy. Mistr skiffař G. Zinke byl při závodu až do 1950 m druhým a jen tím, že mu do dráhy vjely loďky diváků, dostal se na místo třetí za Holaďana Guntera. Osma umístila se rovněž na třetím místě. (Bareš, Kočí, Krajbich, str ) Na závěr roku byl pořádán Silvestr, jehož tučný výtěžek šel na svazové konto pro pořádání veslařského mistrovství Evropy v Praze, které bylo v roce V témže roce byla dostavěna loděnice. Členi ČAC pořádali ve 20. letech výlety jen sporadicky, jejich hlavní činnost se soustředila na závodní veslování, kde dobývali mnohá vítězství. Na svou prestiž a zvýraznění se před veřejností klub dbal. Proto také 13. června jel přivítat na lodích Mezinárodní komisi pro splavnost Labe, která přijela do Roudnice na parníku. (Bareš, Kočí, Krajbich, str. 76) Výlety sice omezeny byly, to se ovšem nedalo říci o večírcích. Pořádán byl především masopustní věneček a různé kabarety, také byly pořádány posvícenské závody, které se pyšnily hojnou účastí domácího publika. (Bareš, Kočí, Krajbich, str. 77) 118

119 U příležitosti celostátního sjezdu hostinských, konaného 7. srpna 1928 v Roudnici, uspořádána byla vyjížďka všech lodí a večer benátská noc na Labi. V listopadu téhož roku byl pořádán společenský čaj a 15. prosince opět kabaret za spoluúčinkování družiny dr. Káše z Prahy. (Bareš, Kočí, Krajbich, str. 80) O rok později přijeli 9. listopadu bratři Kášové opět na kabaret a sehráli Kocourkovské učitele. (Bareš, Kočí, Krajbich, str. 81) V roce 1930 si zakoupila ČAC novou závodní osmu, protože stará se předchozí sezónu rozbila a byla nepojízdná. Bohužel nová osmiveslice nevydržela ani do konce sezóny a byla rozbita při převozu ze závodů v Německu. Již 12. května 1931 zakoupil další novou osmu, když došla náhrada z banky Slavia, což znamená, že se daly v té době již lodě pojišťovat. Avšak: Dne 9. června zúčastnil se klub vylučovacího závodu ve čtyřkách pro match Francie-Československo, ve kterém podlehl Blesku a ČVK Praha. Tento match konal se také 13. června, k němu zapůjčil svaz veslařů novou, ještě nepojmenovanou osmu ČAC, uloženou v klubovně Slavie Praha, Francouzům, kteří při tréningu najeli na soukromou zábavní lodici a osmu na špičce dosti vážně poškodili. Toto poškození bylo již třetí během tří let, stihla tedy osmiveslice ČAC jedna nehoda za druhou. Zakoupit si závodní osmu byla vždy drahá záležitost. Proto si uvědomme, jaká to byla pro klub děsivá zpráva. Téhož roku byla také pořízena do klubu loď Káča, která sloužila pro převozní a záchranné účely. (Bareš, Kočí, Krajbich, str. 84) Z tohoto roku se můžeme dočíst o roudnických veslařích i ve sportovním časopise STAR: Roudničtí veslaři sněmovali Český Athletic Club v Roudnici n. L. konal dne 30. října 1931 svou 50. řádnou valnou hromadu. Bylo jednomyslně usneseno oslaviti toto vzácné jubileum zvláštní slavnostní valnou hromadou a slavnostní vyjížďkou všech lodí na jaře Valná hromada věnovala pietní vzpomínku všem svým zemřelým členům a členkám. Zprávy funkcionářů podali jasný přehled o činnosti klubu v roce Sportovní činnost byla neobyčejně bohatá. (STAR čís. (296) 46, 1931, str. 8) 119

120 V roce 1932 oslavila ČAC své 50. výročí existence, k této poctě byl vydán i almanach o historii klubu. V uznání zásluh o veslařství přiznává Svaz veslařů ČAC uspořádání regaty o mistrovství republiky. Na závody se přišlo podívat několik tisíc diváků (věc dnes v našich zemích nevídaná)! (Prepsl, str. 34) V roce 1935 se podařilo ČAC dostat na své závody universitní loď Cambridge, která s přehledem vyhrála, o její účasti zde se zmiňuje i časopis STAR čís. (489) 31, který vydal k této příležitosti obsáhlejší článek, který si můžeme přečíst v příloze č. 18. obr. 29 František Vrba na skifu Do roku 1936 byla osma tohoto klubu takřka k neporažení. Hořkou pilulkou bylo pro ČAC, že v tomto roce nezískala ani jeden titul z republikového mistrovství. Tato situace se odrazila u veslařů i výboru, když někteří zanechali své činnosti v klubu. Čímž začínají chybět dobří organizátoři, přestalo se soustavně trénovat, nedostavují se bývalé úspěchy a veslaři nevydrží trénovat po celou sezónu. Úroveň si zachoval jedině František Vrba na skifu (obr. 29). 120

121 (Prepsl, str. 34) Vraťme se ale k článkům, který popisují závody, který ještě ČAC vyhrála. ČAC. Roudnice opět vítězem Friedländrových osem -tr- Letošní závody Friedländrových osem, který je naším prvním veslařským závodem, se sportovně plně vydařil. Škoda, že počasí bylo závodu velmi nepříznivé. Jistě by byla účast diváků mnohem vyšší. Takto bylo na startu na 1500 zmoklých vytrvalců, kterým déšť nevadil. Vltava byla dosti zvlněna a u startu, který byl pod Barrandovem, byl dosti silný vítr, který vadil klidnému provedení startu. Rámec závodů tvořily závody nováčkovských čtyřek na 1000 m a dámských čtyřek na 600 m. Hlavní závod osem jel se na trati 4 km. U startu byly tři lodě. Na boji č. 2 startovala Regata, ČAC. Roudnice, boj č. 3 a VK. Blesk boj č. 4. Od startu se ujala vedení osma Blesku, téměř následována Roudnicí. Regata byla o loď zpět. V polovině trati již osma Roudnice bezpečně vedla. Na druhém místě se střídaly Regata s Bleskem. U Železničního mostu byl rozhodnut celý závod. ČAC Roudnice jela klidně a nikým neohrožována dojela do cíle o čtyři lodě úplně svěží. Jiný obraz byl na druhém místě. Osma Blesku se snažila vyrovnati náskok Regaty, ale ta si šetřila síly na finish. Blesk před cílem úplně odpadl, zřejmě vyčerpán a loď projela setrvačností cílem. Po skončení závodů byly vítězům v klubovně VK. Blesk rozdány ceny. (tr. STAR čís. (532) 22, 1936, str. 8) Stejně jako v prvním závodu sezóny uspěla roudnická osma i na našem nejslavnějším závodě a to na XXIII. Primátorkách v roce Informuje nás o tom týdeník STAR č. 24 (str. 9). Oproti Friedländrovým osmám to byl závod napínavý až do cíle. Přihlášeno bylo sedm lodí, nejvyšší počet osem od založení Primátorek. Zajímavé je sledovat vývoj veslařství na venkově a jeho úpadek ve městě, speciálně v Praze. Primátorky měly v čele dvě venkovská mužstva. Je to výsledek společenských, neroztříštěných zájmů. Výsledek kamarádské spolupráce, naprosto přímé a poctivé. Nezištná bitva jednoho za všechny 121

122 a všech za jednoho. Schopnost což nutno zdůraznit bojovat a vůle: vyhrávat. V Praze není půda pro kolektivní práci pro teamwork. Je řevnivost v mužstvu. Osobní zájmy neustoupí zájmu celku. Podněcování jednoho druhým podlamuje důvěru v celek; a konečně umění vydat se je všeobecně neznámé. Dokud se závodí jen ku hranici možností, které mužstvo vlastní, dotud nelze vyhrávat. Tahle hranice musí být překročena vůlí k vítězství. V neposlední řadě má svůj podíl na neúspěchu i vedení. Není schopných cvičitelů tím není řečeno, že je nemáme kteří by věnovali nezištně svůj čas meningu. Nedovede se podchytit zájem jedinců, kteří dnes jsou slabými veslaři a zítra mohou být mistry. 7.4 II. světová válka a komunismus Paradoxně druhá světová válka má za následek znovuvzkříšení klubu, jelikož do Roudnice přišli lidi, kteří byli odsunuti ze Sudet. Za války bylo popraveno, umučeno nebo padlo celkem 15 členů a členek ČAC. Po válce se zas někteří veslařští členové vydali z Roudnice za prací. Přesto má ČAC dost lidí, aby mohla postavit dvě osmy. (Prepsl, str. 35) S nástupem komunismu v r se i ČAC musela sjednotit, stejně jako předchozí kluby, a proto vstoupila do Sokola Roudnice n. L., později do TJ Benzina Roudnice n. L. a v roce 1953 do TJ Spartak Roudnice n. L. (Prepsl, str. 35) Veslaři z Roudnice již neslavili své výročí velkolepými zábavami kabarety nebo honosnou valnou hromadou. Své 70. výročí v r oslavili pořádáním mistrovství republiky ČSR mužů a žen. V padesátých letech vychází hvězda původně roudnického veslaře Václava Kozáka, který trénoval v klubu pod vedením zkušeného veslaře a medailisty z ME Františka Vrby. (Prepsl, Štembera, Fofonka, str. 48) To 80. výročí bylo přeci jen oslaveno o něco lépe. Pořádání závodů bylo samozřejmostí a došlo i na schůzi: veřejné veslařské závody a trojutkání Roudnice Mělník Stalingrad Praha. Slavnostní schůze se konala 122

123 24.6. ve SZK ROH na Husově náměstí a odpoledne byl v klubu křest lodí. (Prepsl, Štembera, Fofonka, str. 53) O 90. výročí se sice almanach zmiňuje, ale oslavy žádné velké nebyly. I závody na počest výročí klubu se patrně nepořádaly, jelikož se o nich almanach nezmiňuje. V roce 1965 veslařský klub v Roudnici stihla smutná událost. Předseda oddílu MgPh Gustav Zinke podlehl v listopadu těžkému zranění. Při cestě do zaměstnání vešel bezděčně pod jedoucí vlak Jeho úmrtím končí veslařský věhlas rodu Zinkeů v Roudnici nad Labem. (Prepsl, Štembera, Fofonka, str. 57) stihla klub další tragédie, a to úmrtí zasloužilého mistra sportu Františka Vrby, který byl nejen vzorem pro veslaře, kteří chodili do klubu, ale byl i duší klubu. Pomáhal a radil v tréninku, opravoval lodě atd. (Prepsl, Štembera, Fofonka, str. 63) O jeho smrti hovoří i pan Prepsl ve svém rozhovoru (viz příloha č. 15). V roce 1982 proběhla oslava stého výročí od založení roudnického klubu. Klub pořádal závody na počest jubilea a taneční zábavu v kulturním domě Říp v Roudnici n. L. 7.5 Soudobá historie klubu Po revoluci až se zaregistroval klub u ministerstva vnitra opět jako ČAC Roudnice n. L Od této chvíle působí jako samostatný subjekt sdružený stále v TJ Spartak. Tělovýchovná jednota pak v roce 1998 rozdělila majetek do vlastnictví jednotlivých klubů, které pod ní spadají. ČAC dostal loděnici a pozemky veslařů, které do TJ v roce 1956 vnesl, a navíc dostal dílny veslařů, chatu u račického kanálu, saunu a krytý bazén s letním koupalištěm včetně pozemků. Na počest již výše zmiňovaného vynikajícího veslaře a člověka Františka Vrby pořádá ČAC od roku 1995 Roudnické sprinty jakožto memoriál Františka Vrby. V témže roce se poprvé zrodil v hlavách roudnických veslařů nápad přechodu Krkonoš. Jde o víkendovou záležitost, kdy se jde 1. den z Rokytnice nad Jizerou do Horní Malé Úpy a druhý den zpět. Cesta vede vždy přes Sněžku, jinak se volí 123

124 různé trasy. Aby byla cesta dokonalá, tak se zprvu jezdilo do Rokytnice z Roudnice den předem (většinou v pátek) na kole. I když v neděli po dokončení túry svorně všichni prohlašují, že příští rok již nejdou, již na jaře znovu připravují trasu, kudy povedou jejich kroky v létě přes krkonošské hřbety. obr. 30 Medaile vykládaná českými granáty vyhotovená v roce 1908 pro mistra veslaře Království Českého Plánované oslavy 120. výročí od založení klubu v roce 2002 byly zrušeny. Důvod byl velmi prostý a smutný a to povodně. V roce 2004 byl 1. reprezentační ples ČAC. Letos tj se pořádal již šestý. Po povodních v roce 2002 bylo rozhodnuto o rekonstrukci letního koupaliště, které již bylo 10 let uzavřeno. ČAC jakožto vlastník koupaliště měl rekonstrukci na starosti. Klub si zažádal o dotace na tuto stavbu. Stavba měla být hotová dokončena k určitému termínu, což se však nestalo. Klub měl tedy veškeré dotace podle zákona vrátit, ty však již proinvestoval. Klub je dnes v exekuci, situace není stále dořešena. Dnes již ČAC není vlastníkem plaveckého bazénu, který byl 124

125 převeden na město Roudnice n. L. Tím byl oddálen problém navrácení některých dotací, přesto nad klubem hrozí neustále existenční hrozba. Navzdory podmínkám, dluhům a členské základně, která je opravdu nepatrná, se klub stále drží při životě a s ním i jeho jistý duch, který udržují spíše starší členové, kteří se v klubu rádi sejdou nad sklenicí dobrého piva a u grilovaného selátka. Snad bude osud k tomuto labskému klubu milostivý a neskončí v konkursu. Byla by to škoda, vždyť se jedná o jednu z nejkrásnějších veslařských loděnic. Roudnický veslařský salónek, který se otevře jen jednou do roka při závodech, na vás dýchne atmosférou starých časů. Můžete si zde prohlédnout trofeje a staré medaile vykládané českými granáty (obr. 30). Zánikem tohoto klubu by české veslování přišlo i o část své historie. obr. 31 Klubová vlajka a veslo ČAC Roudnice n. L

126 Roudnickým veslařům Josef Hora Vesele šumí voda, jez, tiše k severu plyne řeka. Město, stráně, mračna a les zvábila její ramena měkká, vesele volá zpěv jejich vln: Pojď ke mně, kdo života, mládi jsi pln, jsem mládí, jsem síla, jsem zdraví, radostný živel jsem a bujný mysli proud hravý, jenž zakroužil nad světem. Ty, jehož jsem vlnami nesla a k zápasu zvábila, na moji hruď napři vesla a hoj, dej se do díla, nechať se zakmitne lodi kýl, by v kytici vodu mou rozrazil a jako šipka se do letu dal, kupředu a proti proudu, Hluboký dech a mohutný sval s vlnami v zápas tě, veslaři, vpjal a chlapíkem učinil loudu. Vesele šumí píseň vln, vesele napřou se ruce. Zdraví a radosti, síly pln vyrazil do proudu veslař prudce, život je krásný a den je smavý, posvátné života živly ho zdraví voda a slunce. (100 let veslování v Roudnici n. L., str. 3) 126

127 Závěr Než jsem začala zpracovávat téma mé diplomní práce, měla jsem představu o klubovém životě značně pokřivenou. V mém podvědomí se konaly časté výlety, večírky, plesy a různé jiné akce do nástupu komunismu. Jenže klubový život se měnil plynule pozvolna tím, jak narůstal zájem toho kterého klubu o závodní veslování a zejména o výsledky. Bez ohledu na změnu politického systému. Změny lze zaznamenat (nejen ve veslování) od chvíle, kdy se kluby začaly více soustřeďovat na výkon a umístění na regatách. To se stalo vizitkou klubu. Již ne honosné společenské akce, kde bylo čest být pozvaným hostem. S pozvolným omezováním vedlejších aktivit nastal však i odliv dřívějších mecenášů a donátorů klubů. Teprve v poslední době se k veslování pomalu navrací někteří bývalí veslaři a činnost v oddílech částečně sponzorují. Zatím však dotují převážně jen sportovní činnost, ostatní aktivity nebývají příliš oživovány. Velmi nemilé zjištění také bylo, že o vlastní archívy je v klubech minimální zájem. Snad jen s výjimkou klubu ČAC Roudnice nad Labem 1882 již nikde není speciální místnost nebo alespoň místo, kde by se shromažďovaly kroniky, fotografie atp. Pan Prepsl v ČAC je snad posledním opravdovým kronikářem. Každý rok z knih jízd pečlivě sčítá odveslované kilometry jednotlivých lodí a veslařů. Výsledky zapisuje a uschovává v loděnici v místnosti, kde jsou kroniky všech sportů provozovaných v místním klubu. Protože se však o nesportovní akce a jinou činnost klubu sám nezajímá, do kronik je ani neuvádí. Zabývá se pouze sportovní stránkou. Na jeho příkladu je jasně vidět, že neexistuje žádný systém ve vedení záznamů o činnosti klubů, je to jen záležitost některých jednotlivců a jejich aktivity. V ostatních klubech je situace velmi podobná. Např. VK Slavia své kroniky, fotografie a jiné důležité dokumenty klubu přestěhovala před potopou v roce 2002 v jakýchsi kontejnerech do skladu firmy Sving. Jenže od té doby ve skladu přibylo podobných kontejnerů a nikdo neví, kde přesně ony slávistické jsou a v jakém stavu. Vše se dělalo narychlo, aby se zachránilo co nejvíce. Po povodních bylo zase příliš mnoho práce s opravou loděnice a lodí, proto se nikdo nestaral o přemístění kronik zpět do klubu. Ve VK Vajgaru došlo v 70. letech ke zbourání 127

128 původní loděnice, která musela ustoupit stavbě nové silnice. To mělo vliv po dobu několika let i na omezenou činnost klubu. Historické dokumenty, fotografie a kroniky se ztratily a nikdo dnes netuší, kde mohou být. Jiným velkým problémem většiny klubů zůstává neodbornost těch málo nadšenců, kteří se snaží sepsat historii svého klubu. Jejich dnes sestavované ročenky, programy či almanachy jsou spíše statistické tabulky, které však často obsahují i zásadní nepřesnosti. Nenajdeme zde už ale vůbec žádný příběh, který by měl být zanechán budoucím generacím, nejsou připomínány starší osobnosti a bývalý společenský život v klubu. Na zajímavou myšlenku mě přivedly rozhovory se zástupci VK Blesk (příloha č. 13). Pánové Slaboch i Kučera oba nezávisle na sobě tvrdí, že atmosféru v klubu vytváří správce. Z vlastní zkušenosti takový názor mohu jen potvrdit. Když je správce neochotný, loděnici má především za svoje obydlí, kam mu ostatní chodí dělat jen nepořádek a ruší ho nějakým neustálým obtěžováním. Pro všechny je čas strávený v klubu téměř nepříjemný. Naopak člověk, který v loděnici nejen žije, ale dokonale se s takovým prostředím sžije, dokáže i do takového prostředí přilákat řadu zájemců o sport a o klubový život vůbec. V některých klubech dnes nejsou dokonce ani společenské prostory, kde by se klubový život mohl odbývat. Není se kde scházet a popovídat si. Většina klubů, aby ekonomicky byla schopná přežít, některé své prostory komerčně pronajímá. Často pak opravdu zůstávají jen prostory pro vlastní sport. V tom je opravdu ta největší změna mezi dnešními kluby a těmi, které kdysi dávno začínaly. V dnešních veslařských klubech najdete takovouto členskou základnu: žáky, dorostence a juniory, ale téměř mizí dospělí veslaři! Zcela jistě je nutné si připustit, že dnešní doba má pro mladé lidi mnoho jiných lákadel než jen tvrdý sport. Ale právě klubový život, nenucené společenské akce a společná zábava je s největší pravděpodobností jediná možná cesta k zachování a rozvíjení původních myšlenek zakladatelů sportu a sportovních klubů. Jedna věc je úspěšná reprezentace a vítězství na závodech, ale špičkový sportovec musí vyjít ze širší 128

129 základny. Nebude-li zájem o život v klubech, za nějaký čas nebude dostatek těch, kteří by se tvrdé tréninkové dřině podvolili. České veslování se v současné době potýká s nedostatečnou členskou základnou. Není zájem o tento druh (méně lukrativního) sportu. Různé vedlejší aktivity - výlety, večírky, rauty, plesy a oslavy, které bývaly běžnou součástí klubového života, by je mohly do tohoto prostředí přitáhnout. Veslování je krásný sport a lidé od vody bývají poněkud méně zkažení a často velice bezprostřední. Bylo by velkou škodou, kdybychom na bývalý bohatý klubový život zapomněli a veslařské kluby přeměnili jen na jakousi výrobnu vrcholových sportovců. 129

130 Seznam použité literatury Anděl, J., a kol. Jubilejní ročenka ke stému výročí vzniku veslařské organizace v Československu Praha: Výbor Svazu veslování ústředního výboru Československého Svazu tělesné výchovy, s Bareš, J. Veslařství v Roudnici N. L. In 50 let ČAC Roudnice. Roudnice N. L.: Český Ahletic Club v Roudnici nad Labem, 1932, str Bareš, J., Kočí, S., Krajbich, J. V. ROK In 50 let ČAC Roudnice. Roudnice N. L.: Český Ahletic Club v Roudnici nad Labem, 1932, str brk 2, STAR sportovní tělocvičné automobilové rozmanitosti čís. (315) 13, 1932, str. 15 Burnell, R. History In FISA INTERNATIONAL ROWING FEDERATION RETROSPECTIVE STUDY International Olympic Committee, str Bz. STAR sportovní obrázkový týdeník čís. (487) 29, 1935, str. 11 Cyphelly, J. S modrými perutěmi. In STO LET VYŠEHRADSKÉ TĚLOVÝCHOVY. Praha: TJ Slavoj Vyšehrad, 1978, str Hlaváčková, M. Galerie Roudnice. Roudnice nad Labem: Oblastní galerie výtvarného umění, s J. R., Sportovní obzor, číslo 2., roč. IV., Praha: 1. června 1896, str. 44 Janiš, F. Blesk v letech In V. K. Blesk Praha: Prota, s Jeden ze staré gardy 3. Klubový život ve starém Blesku In V. K. Blesk Praha: Prota, s Jerome, Jerome K. přeložil Novák, J. Z. Tři muži ve člunu (o psu nemluvě). 8. vyd., 3. vyd. tohoto překladu. Praha: Ivo Železný, s Kalendář 2002 Jindřichův Hradec ohlédnutí za minulostí. Havlíčkův Brod: VIDEO-FOTO-KUNC, V seznamu literatury se vyskytují články jak z novin, tak i z časopisů, autoři se buď nepodepsali, nebo po sobě zanechali zkratku či jen své jméno např. Bz., Milan. 3 Autor se v knize podepsal pod text, který napsal, jako Jeden ze staré gardy, proto jej zde tak uvádíme. Totožnost autora se nám nepodařilo zjistit. 130

131 Kočí, S. Schweizer, I. Vodseďálek, J. III. ROK In 50 let ČAC Roudnice. Roudnice N. L.: Český Ahletic Club v Roudnici nad Labem, 1932, str Krajbich, J. IV. ROK In 50 let ČAC Roudnice. Roudnice N. L.: Český Ahletic Club v Roudnici nad Labem, 1932, str Milan. STAR sportovní obrázkový týdeník čís. (489) 31, 1935, str. 9 Cambridge přijela Muk, J. 90 let veslařského a bruslařského sportu v Jindřichově Hradci Jindřichův Hradec: TJ Slovan Jindřichův Hradec, s N., Sportovní obzor, číslo 1., roč. IV., Praha: 1. května 1896, str. 24 Ninger, M., Koliš, J. Český sport vyd. Kladno: Nezávislý novinář (IV), s. ISBN X. O. V., STAR sportovní obrázkový týdeník čís. (531) 21, 1936, str. 8 Olivová, V. Odvěké kouzlo sportu. 1. vyd. Praha: Olympia, s Pacina, V. SPORT V KRÁLOVSTVÍ ČESKÉM. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, s. ISBN Poláček, J., Cvrček, F., a kol., 120 let Veslařského klubu SLAVIA PRAHA. VK Slavia Praha, s Polák, F. Od převratu do roku jubilejního. In V. K. Blesk Praha: Prota, s Pravda, F. Vzpomínky Frant. Pravdy (Vojtěcha Hlinky) na studie gymnasijní v Hradci Jindřichově r Jindř. Hradci: Jednota literární, s Preps, J. Štembera, J. Fofonka, P. 100 LET VESLOVÁNÍ V ROUDNICI N. L. Ústí n. L.: veslařský oddíl TJ Spartak Roudnice, 1982, 75s Prepsl, J. Tradice veslařů zavatzuje In 100 LET ROUDNICKÉ SPORTOVNÍ SLÁVY A ÚSPĚCHŮ Roudnice nad Labem: Tělovýchovná jednota SPARTAK v Roudnici nad Labem, 1968, str R. Sportovní obzor, číslo 2., roč. IV., Praha: 1. června 1896, str. 45 R. Sportovní obzor, číslo 4., roč. V., Praha: 9. května 1896, str. 79 Rössler-Ořovský, J. Vznik a vývoj Veslařského klubu Blesk., Vodní turistika ve starém Blesku. In V. K. Blesk Praha: Prota, s , s

132 Roztočil, A., V klubu před třiceti lety. In V. K. Blesk , Praha: Prota, s S-. STAR sportovní tělocvičné automobilové rozmanitosti čís. (270) 20, 1931, str. 8 S-. STAR sportovní tělocvičné automobilové rozmanitosti čís. (271) 21, 1931, str. 10 Sládek, B. Rok 1914 a světová válka. In V. K. Blesk Praha: Prota, s Sportovní obzor, číslo 2., roč. IV., Praha: 1. června 1896, str Sportovní obzor, číslo 3., roč. V., Praha: 15. dubna 1897, str. 56 Sportovní obzor, číslo 4., roč. IV., Praha: 1. srpna 1896, str. 90 STAR sportovní obrázkový týdeník čís. (465) 7, 1935, str. 15 STAR sportovní obrázkový týdeník čís. (478) 20, 1935, str. 7 STAR sportovní obrázkový týdeník čís. (534) 24, 1936, str. 8 STAR sportovní tělocvičné automobilové rozmanitosti čís. (278) 28, 1931, str. 10 STAR sportovní tělocvičné automobilové rozmanitosti čís. (296) 46, 1931, str. 8 STAR týdeník přátel sportu čís. 23 (638), 1938, str. 21 Sw. Sportovní obzor, číslo 3., roč. IV., Praha: 1. července 1896, str. 64 Sw. Sportovní obzor, číslo 5., roč. IV., Praha: 1. září 1896, str. 102 Tr. STAR sportovní obrázkový týdeník čís. (532) 22, 1936, str. 8 t. r. STAR sportovní obrázkový týdeník čís. (492) 34, 1935, str. 11 Usnesení valné hromady Českého veslařského svazu (ČVS) ze dne 5. dubna 2009 Vašek, M. 120 LET VESLOVÁNÍ V ČESKU. Praha: Český veslařský svaz, s Wihan, J. Od založení klubu do světové války ( ) In: 25 LET Č. V. K.. Praha: Český Veslařský Klub, str Zápis ze schůze V. K. Blesk ze dne 22. VI Zinke, G., Skullování. In: Veslování. Nákladem Svazu Veslařů Republiky Československé, 91s 132

133 Internetové zdroje: 1. ČT 24 [online], Posl. úpravy: [cit ]. Dostupné na WWW:< >. 2. Běchovice Praha, otevřené mistrovství ČR v silničním běhu [online], cit Dostupné na WWW:< 3. The Boat Race Course [online], cit Dostupné na WWW:< 4. Oficiální stránky VK Blesk [online], cit Dostupné na WWW:< >. 5. Oficiální stránky VK Slavia [online], cit Dostupné na WWW:< 6. Oficiální stránky VK Vajgar Jindřichův Hradec [online], cit Dostupné na WWW:< >. 7. Oficiální stránky FISA [online], cit Dostupné na WWW:< >. 133

134 Přílohy 1. Veslařské pojmy 2. Veslařské zkratky 3. Obrázek olympijského veslování 4. Oxford Cambridge 5. Poslední boje o Diamond 1935 velkým dramatem 6. Dopis p. Kubíka 7. Stanovy VK Slavia 8. Ořovského deník 9. Dopis slavnému c. k. policejnímu ředitelství o založení klubu Blesk 10. První výroční zpráva Blesku 11. Otázky k rozhovorům 12. Rozhovory VK Slavia 13. Rozhovory VK Blesk 14. Rozhovory VK Vajgar 15. Rozhovory ČAC Roudnice n. L. 16. Kousek historie veslařské závodní lodi

135 1. Veslařské pojmy 1, 2, 3 8 Tak se číslují veslaři v posádce, 1 je háček a nevyšší číslo má strok lodi Bidlo je nepárové veslo, někdy i veslování (bidlák veslař, který se věnuje nepárovému veslování) Cvaknout se vypadnout, překlopit se z lodi do vody Čtyřka veslařská loď, kde sedí čtyři veslaři, a každý vesluje jen s jedním veslem Čtyřka párová = párovka veslařská loď, kde sedí čtyři veslaři, a každý vesluje se dvěma vesly Dvojka veslařská loď, kde sedí dva veslaři, a každý vesluje s jedním veslem (může být s kormidelníkem) Dvojskif veslařská loď, kde sedí dva veslaři, a každý vesluje se dvěma vesly Flos molo, plato Gig dřívější závodní loď o něco širší než dnešní typ lodí. Háček je v posádce ten, který vesluje nejblíže k přídi, název háček vznikl podle háku, kterým se tento veslař přitahoval a odstrkoval od plata Jola robustní loď vybavená nejen vesly, ale i plachtou Krab (nebo chytnout kraba, popřípadě zakrabit) veslo zůstane ve vodě většinou po technické chybě veslaře, toho následně tzv. krab rozhodí, může se také překlopit, způsobit defekt na lodi atd. Maňas loďka zhotovená z tří prken a ovládaná kajakářským pádlem Osma veslařská loď, kde sedí osm veslujících lidí (každý má jen jedno veslo) a kormidelník Skif je loď, kde vesluje jen jeden člověk (skullér byl dříve i veslař, který vesloval na skifu)

136 Skul (=skull) starší typ lodi, byl daleko širší a jeho povrch byl z dřevěných plátů, velmi stabilní loď Šlág, tempo, frekvence udává počet zanoření lopatky do vody za minutu Veslovod = strok, někdy psán i štrok je v posádce ten, který udává tempo na lodi a vesluje nejblíže k zádi Žába veslařský večírek, v současné době se pořádá většinou na konci sezóny

137 2. Veslařské zkratky ČAC ČVaBK ČVK ČVS ČSTV KV LS Oe. R. V. SCM SVS TJ TSM ÚJVzČ ÚV VK Český Ahtletic Club Český veslařský a bruslařský klub Český veslařský klub Český veslařský svaz Český svaz tělovýchovy Klub veslařů Lodní sporty Rakouský veslařský svazu Sportovní centrum mládeže Středisko vrcholového sportu Tělovýchovná jednota Tréninkové středisko mládeže Ústřední jednota veslařů z Čech Ústřední výbor Veslařský klub

138 3. Obrázek olympijského veslování

139 4. Oxford Cambridge

140 5. Poslední boje o Diamond 1935 velkým dramatem

141 6. Dopis p. Kubíka

142

143

144 7. Stanovy VK Slavia

145 8. Ořovského deník

146 9. Dopis slavnému c. k. policejnímu ředitelství o založení klubu Blesk

147 10. První výroční zpráva Blesku

148 11. Otázky k rozhovorům 1. Kdy a jak jste se prvně setkal s veslováním? 2. Proč jste zůstal veslování věrný? 3. V kolika letech přicházeli do klubu noví veslaři? 4. Jaký byl život v klubu v době vašich začátků? 5. Kolikrát do týdne jste se v klubu scházeli a co vše jste tam dělali? 6. Měli jste nějaké večírky či jiný druh společenské zábavy? 7. Jezdili jste s klubem na nějaká soustředění či výlety? 8. Lišil se hodně trénink dříve od dnešního? 9. Jaké byly tréninkové možnosti a vybavení klubu dříve ve srovnání s dnešním stavem? 10. Co si myslíte, že je v klubu jiného dnes ve srovnání s minulostí? 11. Kdo si myslíte, že byla největší osobnost klubu? 12. V čem byl dřívější představitel klubu ve srovnání s dnešním předsedou jiný? 13. Kdy podle vašeho názoru byl klub nejlépe veden, případně kdy nejvíce prosperoval a proč? 14. Které období naopak považujete za nejhorší? 15. Co si myslíte o současném klubovém životě? 16. Máte nějakou představu, jak se bude klub vyvíjet v budoucnosti?

149 12. Rozhovory VK Slavia František Cvrček ( ), bývalý náčelník, později trenér ve VK Slavia Praha a čestný člen klubu. Kdy a jak jste se prvně setkal s veslováním? Začínal jsem v roce S kamarády jsme jezdili na kole po Malé Straně. U Karlova mostu byla loděnice, přístáveček, pramičky tam půjčoval pan Rousek, velká historická osobnost. Zachraňoval utopený, měl tam spoustu věnců, co dostával od magistrátu. Tak ten pan Rousek vyřazoval pramičky a jednu nám věnoval. Museli jsme si ji opravit, zažehlit koudel s dehtem žehličkou. Tam na těch pramičkách jsme začínali. Chodili jsme do průplavu načerno a zkoušeli jsme, jak nám to půjde proti proudu z Čertovky. Ta lodička se jmenovala Postrach Vltavy. Dva kluci od nás ze třídy se pak přihlásili, že půjdou veslovat sem do Slávie. Závodně. Jel jsem se na ně podívat na kole. Koukal jsem se na ně z mostu. Oni byli jenom tři a měli čtyřku, jeden jim chyběl, nepřišel. Volali na mě, ať si to jdu zkusit. Tak jsem odložil kolo a seběhl dolů z mostu. První pán, co mě tam pozval, byl pan Jaroslav Stibitz, velmi dobrý člověk, taková silná velká vazba, ten byl první, co mě přijal do klubu. Začal jsem s nimi trénovat. Chodilo se 3x týdně. Tenhle Jarda Stibitzů si sedl na kormidlo na giga a už se trénovalo. Měli jsme tu tři gigové lodě - Lauru, Sázavu a Otavu. Později přibyla ještě čtvrtá - Berka, ta byla pojmenovaná po jednom slávistickém funkcionáři. Pak přišel z vojny z nějakého cvičení pan Mžourek, to byla největší slávistická persona. Ten nás převzal. Pod Tondou Mžourků jsme jeli první jarní gigové závody. Ze Slávie jsme jeli 4 čtyřky, Tonda byl velkorysý člověk. Já jsem jel na té, která měla být první. Samozřejmě nebyla, vypadl jsem ze slajdu a nemohl to nasadit, dojeli jsme druhý. Vyhráli Třeboňáci. Potom byla druhý den klubová schůze, já jsem byl strašně nervózní, co bude. Sedli jsme si v šatně. Tonda Mžourek povídá: Já vás budu přihlašovat na další závody, ale v jiných sestavách. A jmenoval lodě a já zase seděl v jedné z nich! Byl jsem šokovaný. To byla čtyřka od háčka já, na dvojce Líbal, na trojce Jarda Houdek (bývalý

150 zápasník), na štroku můj kamarád z Malé Strany Švec. Takhle jsme začali trénovat a Tonda se nám věnoval. Pak jsme jeli do Roudnice na závody, na nákladní auto se musela postavit konstrukce a na ní se dávaly lodě. Ty závody jsme vyhráli, pro všechny to byl šok. Pak se jel krajský přebor a přebor republiky na Mělníku. To jsme jeli čtyřku a osmu. Vyhráli jsme obojí, byla velká sláva. První vítězství na republice! Bylo mi 13 let. Proč jste zůstal veslování věrný? Protože tu byli dobrý kamarádi, dobrá parta, klub se mi líbil a ten sport mi bavil. Já jsem vlastně sportovat neuměl, nebyl jsem žádný sportovec. Akorát jsem chodil plavat na Občanskou plovárnu. V kolika letech přicházeli do klubu noví veslaři? Kolem 13 let. Asi tak jako já začínal. Jaký byl život v klubu v době vašich začátků? Drželi mi tu kamarádi, to tady byla parta. Pak tu byli ti zápasníci Líbal s Houdkem a další. Osma - to už bylo hodně kluků. Když se začaly vyhrávat závody, hned nás to bavilo víc. Kolikrát do týdne jste se v klubu scházeli a co vše jste tam dělali? Když začal trénovat Tonda Mžourků, tak jsme chodili každý den kromě soboty, v neděli byly závody. V zimě se začalo trénovat později. Když nám bylo tak 14 let, tak jsme chodili na Plzeňskou ulici do sokolovny. Hráli jsme tam s medicinbalem házenou a košíkovou, když jsme se sešli dřív, tak jsme spíš blbli. Když pak začali s námi chodit starší lidi - třeba Luděk Musilů, to byl tehdy slavný veslař původně z Hradce, občas převzal i vedení tréninku. Ten nás učil trochu sokolským způsobem, držel sokolský režim. Hlavní trenér se jmenoval Náčelník, on se tomu vždycky smál - Jirka Svobodů, indiánský náčelník. To byla taková terminologie.

151 Měli jste ještě nějaká jiná zvláštní slova? Když se jeden z nás, Hlaváček, v roce 1960 připravoval na olympiádu spolu se Strejčkem, vyhrávali i zahraniční regaty. Tak tihle měli takový slogan: Parťáku lencnem si? Se Strejčkem jeli dvojku a na jedněch závodech si to řekli. Tak si lencli a chytili kraba. To lencnem asi znamená, že pojedou rychleji? Jo, že povalej. Vy jste se ale také připravoval na olympiádu. Tonda Mžourek sezval všechny kandidáty na olympiádu a postavil tři osmy. A na jedné jsem jel já s Hlaváčkem na kontrolním tréninku. To už vesloval Venca Chalupů, táta Vaška. Když Venca skončil s veslováním, tak přišel sem do Slávie. Venca tíhnul strašně ke skifu, on byl poslední vítěz skulu s kormidelníkem. To byl dobrý parťák. On chtěl jezdit skifa, ale měl velkou váhu. Když šel Venca Chalupů do šatny, tak mu říkali, Vašku, kam stěhuješ tu almaru, on byl velký a vypracovaný. Tady nebyl na takovou váhu skif. V Roudnici byl sklad, kde byl jeden skif, který byl ale zlomený. Vašek ho společně s Luďkem Musilů opravili. Taky tu opravoval lodě Jarda Ondrák zvaný Žárovka. Nakonec na tom skifu Venca vyhrál Jarní skulérský závod. My jsme tu měli tři dobré veslaře - Jardu Ondráka, Pavla Prokšíka a Vencu. Oni jeli proti sobě, jednou vyhrál Prokšík, pak Ondrák a třetí sérii vyhrál Chalupa. Měli jste nějaké večírky či jiný druh společenské zábavy? Kromě žáby moc ne, snažili jsme se něco dělat, třeba Mikulášskou a takové různé legrace. Například paní správcová Dvořáková vdávala dceru. Ve starém zděném baráčku měla za oknem výslužku pro hosty. Tam byly zvedací okna a Milan Kárníků nás nalákal, okno se zvedlo a on tam šáhl a vytáhl dortíky. To byla ostuda, on nás učil hrozný věci.

152 Jezdili jste s klubem na nějaká soustředění či výlety? V neděli se jezdilo do Prasečí zátoky naproti Chuchli. Lodě se vytáhly na břeh a koupali jsme se. Na výlety se moc nejezdilo. Jezdil se závod Zbraslav Praha. Ten měl velkou tradici. V sobotu se lodě vyveslovaly nahoru, přenocovat a v neděli dolů. Zrušilo se to, jak se stavil Barrandovský most. Pak se jezdili ještě distanční závody s otáčkou. Když se měla otáčet osma, tak to byl problém, chvíli se to jezdilo jako krajský přebor. Pak se to skončilo. Mě pak napadlo založit Ondráka. Jeho memoriál. Jak on umřel? Jarda Ondráků se zabil na motorce, když vyjížděl z klubu. To už byl ženatý a měl dceru. Když byli Líbal s Janouškem studenti fakulty sportu a vystudovali, tak se stali členy vědecké rady na ČSTV a založili tam tzv. Experiment. Nějaké peníze sehnali a že budou vychovávat nováčky. Tady ve Slávii, byl vždycky dobrý dorost. Za peníze vylepšili posilovnu, mohlo se jet i na závody do zahraničí. To byli první, co vůbec v té době odjeli, byli v Holandsku a Německu. Vedli to Maštálka a Svejkovský, ti chtěli dělat revoluci v klubu. Dlouholetý předseda klubu byl Tonda Mžourek a jeho systém se jim nelíbil. Další lidi se k nim přidali a chtěli to zlomit. Byl jsem tehdy kapitán a náčelník, na schůzi, kde oni chtěli něco měnit, jsem měl hodnocení a řekl jsem, že si myslím, že by to nebyla dobrá cesta. Chtěl jsem to povídání zakončit nějak chytře, něčím vznosným, tak jsem řekl: Já přicházím s jiným nápadem. Letos se nám zabil na motorce Jarda Ondrák, založme mu na památku závod. Tak jsme udělali takovou akci, celý klub se složil na pohár a příští rok má tenhle závod už 40. výročí. Když se ten závod založil, šel jsem za Vencou Kozákem a ten mi slíbil, že dokud bude živý, budou startovat na Ondrákovi všichni Dukláci. Což se dodrželo, i když Venca tu už taky není, ale Dukla startuje i dnes. Lišil se hodně trénink dříve od dnešního? A jak! Změnilo se nejvíc, že se začalo jezdit na jarní rozveslování do zahraničí. Začalo se jezdit do Jugoslávie začátkem 80. let.

153 Jaké byly tréninkové možnosti a vybavení klubu dříve ve srovnání s dnešním stavem? Je třeba vzít v úvahu dobu. Peníze moc nebyly. Když jsem přišel do klubu, tak tady byly jenom gigové a pár autrigrových (závodních) lodí. Ty tu zbyly po válce. Pár skifů a dvě čtyřky. S Musilem jsme je opravovali. Pak se sem vlastně dostali další autrigrový lodě přes FTVS a přes pana profesora Kanára, tedy on se tak asi nejmenoval, ale říkalo se mu tak. Fakulta sem uskladnila svoje lodě, na kterých jsme také směli jezdit. Co si myslíte, že je v klubu jiného dnes ve srovnání s minulostí? Po trenérské stránce je největší změnou pravidelný zimní trénink. To začal už Tonda Mžourek. On to přinesl z Mělníka, odkud pocházel. Mžourka vychoval pan Jón, ten napsal spousty veslařských příruček, a ten pan Jón je nenaučil jen veslovat, ale i o veslování přemýšlet. A pak taky to jarní rozveslování. Také postavení veslařského bazénu v Podolí, který se začal využívat v zimě. Kdo si myslíte, že byla největší osobnost klubu? Pro mě bezkonkurenčně Tonda Mžourek. Proč? Byl to můj první trenér a dlouholetý trenér všech. On trénoval i Musila. Navíc byl osobnost. Dopředu vždycky nastrčil někoho jiného než sebe, ale věděl, že na to už bude stačit. V čem byli dřívější představitelé klubu ve srovnání s dnešním předsedou jiní? To se mi nechce srovnávat. Jirka Poláček (současný předseda) je moje veslařské dítě. Tady má předseda klubu štěstí, že má kolem sebe dobrou partu.

154 Kdy podle vašeho názoru byl klub nejlépe veden, případně kdy nejvíce prosperoval a proč? Když klub vyhrával Československý pohár. To byla soutěž, kde se bodovaly všechny starty. Které období naopak považujete za nejhorší? Asi když jsme vyhořeli. To bylo strašný. Zachránily se jen ty lodě, co byly na vleku a byly připravené na závody. Ráno jsme měli jet do Mělníka. První pomoc nám nabídnul Blesk, půjčil nám svou nejlepší čtyřku. Různé kluby a Svaz nám půjčily vesla. Akorát Tatrovka nám sice taky půjčila vesla, ale hned druhý den nám volali, že je chtějí zpátky. To byla velikánská ostuda. Ten rok se jelo poslední kolo pohárů tady v Praze a vyhráli jsme. Některý kluby byly opravdu férový. Co si myslíte o současném klubovém životě? Myslím, že slávistický je dobrý. Myslíte, že život tu je? No, to já nevím, já sem jezdím jen na schůze. Ale já to nepociťuju nějak jinak. Máte nějakou představu, jak se bude klub vyvíjet v budoucnosti? Celkově si myslím, že se to stabilizovalo. Účast na závodech je celkem slušná. Je to stále stejné, mám dojem.

155 Hana Vajnerová (* ), která je veteránskou závodnicí VK Slavia a naší bývalou reprezentantkou ve veslování. Kdy a jak jste se prvně setkala s veslováním? Přes kamarádku Danu Vaškovou, ona začala dřív. Naše třídní učitelka Dana Hobzová byla bývalá veslařka a přitáhla nejdříve Danu, aby něco dělala. Já začala až v roce 76 pod Olinou Pěknou. V zimě byly tréninky na Strahově a na jaře jsem poprvé seděla v lodi. Proč jste zůstala veslování věrná? To nevím. Hodně jsem o tom přemýšlela, myslím si, že mi to docela šlo, nebylo to moc kolektivní, na to jsem nebyla. Později byla pro mě asi největší motivace, že jsem nikdy nedosáhla toho, co jsem chtěla. Nakonec jsem to ale dotáhla až na olympiádu do Soulu v roce V kolika letech přicházeli do klubu noví veslaři? Kluky jsem tehdy moc nevnímala, holky začínaly většinou od dorostenek. Já ale začala až v juniorkách. Jaký byl život v klubu v době vašich začátků? Veselý. Já byla ale takový blázen, který neustále jen trénoval. Také to bylo tím, že jsem chodila do školy. Rychle jsem odtrénovala a posedět, na to mi nezbýval čas. Takž jsem ten život moc nevnímala, já ten klub měla jen k tréninku. Kluci spolu určitě chodili na pivo, ale to jsme my holky nepěstovaly. Na konci roku se dělala žranice. To jsme milovala a moc jsem se na to těšila. Bylo nás deset a každá přinesla plné lavory jídla. Já přinesla topinky, někdo bramborový salát, jiný ovoce zalité kakaovou pěnou. To bylo moc dobré. Všechno bylo na ty lavory, aby se nás deset najedlo, pak nám bylo moc zle, těžko. Později jsme s holkami chodily na žáby a chodilo se z klubu do klubu za zábavou. Teď je to tu dobré, udělalo se

156 hřiště v klubu a děti si tam hrají před nebo po tréninku fotbal bez ohledu na to, kolik komu je. Kolikrát do týdne jste se v klubu scházeli a co vše jste tam dělali? Scházeli jsme se každý den. Olina Pěkná dnes tvrdí, že jsem chodila i v neděli, ale to si nepamatuji. Hlavně jsem veslovala, já neměla ráda běh. Když jsme měla běžet k Palackého mostu (zhruba 400m), tak jsem to brala za své maximum, kam můžu doběhnout. V reprezentaci a hlavně v zimě se pak muselo běhat o dost víc a to mě nebavilo. Bývaly i nějaké večírky či jiný druh společenské zábavy? Ty žranice a žáby. Jinak nic jako dnešní diskotéky nebylo. Jezdili jste s klubem na nějaká soustředění či výlety? Když byl Franta Cvrček předsedou klubu, tak se hodně snažil, abychom vždycky vyhráli Pohár anebo se v něm Slavia dobře umístila alespoň do 3. místa. ČSTV přidělilo klubu peníze a jelo se za odměnu na zahraniční regatu do Villachu nebo do Gentu. Jenže zhruba po roce 1984 se přestalo jezdit do zahraničí. Ani vlastně nevím proč. Lišil se hodně trénink dříve od dnešního? Nevím, já trénuji stále to samé, co jsem jezdila a co vydržím, ale současný trenér Slavie Pepa Lukš říká, že už se nejezdí tolik kilometrů. Já začínala s Olinou, pak nás trénoval Petr Lakomý, ale nejtěžší kalibr byl Jirka Ulč. O tom se říkalo, že když někdy nechali Němci vylepené tréninkové plány, tak je Čulda posbíral a už se jelo podle toho. Olina Pěkná jezdila hodně rychlost, Petr Lakomý měl vytrvalost a rychlost tak půl na půl. Dřív se přes zimu dělala jen vytrvalost - nebyly veslařské trenažéry, takže nebyly ani závody. Také nebyly závody Světového poháru, nejezdilo se tolik na zahraniční regaty, vytrvalost se jezdila převážnou část roku a až těsně před závody se šlo do rychlosti. Teď si myslím, že jak jsou trenažéry, tak se víc trénuje kvalita. Také nevím, jak moc se posiluje, ale dřív jsme měli šílené posilovny.

157 Jaké byly tréninkové možnosti a vybavení klubu ve srovnání s dnešním stavem? Já jsem se dostala rychle do střediska, a tak jsem měla vždycky nejlepší lodě. V klubech to bylo horší, tam byly většinou starší lodě. Co si myslíte, že je v klubu jiného dnes ve srovnání s minulostí? Máme novou krásnou loděnici oproti tomu domečku, co tu stál. Je to rozhodně lepší. Zázemí je také nesrovnatelné s minulostí, i když tělocvična je na druhé straně ulice a je dost malá. Je to dané i tím, že tu jsou lidi jako Jirka Svoboda, kteří do klubu dávají peníze. Dokonce i veteráni si koupili novou osmu a vesla. Lidsky je to ale stále to samé. Trenéři trénují pořád za malé peníze a dělají to jen díky jejich vztahu ke sportu. Není tu vlastně nějaká velká změna, potkávám tu stále i stejné lidi, se kterými jsem veslovala. Kdo si myslíte, že byla největší osobnost klubu? Tady byla spousta lidí. Ondráčci, Suchopár, Hvězda, Starosta. Za mě byla Slavia klubem, kdy přetahovali lidi, kteří do Prahy šli studovat. Připadalo mi, že tu nikoho nevychovávají. Určitě ale osobnostmi tu byly Olina Pěkná se Zdenou Norkovou, Filip Koudela, Anička Marešová, pan Blažek, pan Mžourek, z těch mladších je největší osobností Jirka Kejval. V čem byl dřívější představitel klubu ve srovnání s dnešním předsedou jiný? Kdo je dneska předseda? Jirka Poláček? Popravdě já moc předsedy nesledovala. Franta Cvrček hlídal moc čísla, body a tabulky. Pana Mžourka si všichni vážili a nikdo si k němu nic nedovolil. Jirka Kejval Slavii moc pomohl po finanční stránce, zasloužil se o novou loděnici a prý dlouho platil za klub i elektřinou. Pavel Pěkný se staral asi především o sponzorování klubu, což rozhodně také není zanedbatelné.

158 Kdy podle vašeho názoru byl klub nejlépe veden, případně kdy nejvíce prosperoval a proč? Podle jakého měřítka se to měří? Jestli je to umístění v Poháru, tak jednoznačně se to vedlo Frantovi Cvrčkovi. Sice jsme nadávali, co všechno musíme jet a že toho máme dost, ale zase to bylo pro klub. Jestli se to bere podle postavení loděnice, nebo podle množství dodaných nových lodí, to ani nevím, kdo jich koupil nejvíc. Které období naopak považujete za nejhorší? Logicky by to mělo být po vyhoření loděnice, ale to jsem sem zrovna začínala a nepřišlo mi to tak strašné. Co si myslíte o současném klubovém životě? I když nemám vždy nejlepší loď, je pravda, že tady na ní mají nárok ty, co jezdí nejlépe. Také se všechno moc řeší přes Pepu Lukše. Chybí tu údržbář nebo nějaký správce, který býval v každém klubu. Každá oprava teď trvá strašně dlouho. Máte nějakou představu, jak se bude klub vyvíjet v budoucnosti? Bude to nejspíš záviset na lidech, kteří tu budou. Musí tu být obětavci, kteří se budou chtít věnovat trénování. Také sponzoři jsou potřeba, jelikož lodě hodně stojí. Potřebujeme nadchnout někoho, kdo bude pořádně trénovat a jezdit na mistrovství světa, aby tu byl vzor pro mladé.

159 13. Rozhovory VK Blesk Ivan Slaboch (* ) stále aktivní veteránský veslař ve VK Blesk. V současné době dokončuje brožuru k 130. výročí VK Blesk. Kdy a jak jste se prvně setkal s veslováním? Byli jsme 4 kamarádi a hráli českou házenou. Protože jsme ale byli malí, tak nám to moc nešlo. Máma byla bývalá vodačka a seznámila se s tátou ve sportovním klubu Smíchov, kde bylo také veslování. Vzala nás rovnou do Blesku a tam se nás začal trénovat Jula Gerhard, to bylo v roce Proč jste zůstal veslování věrný? To bylo především výbornou partou. Veslování bolelo a my jsme museli jezdit na těžkých gigových lodích, což nebyla žádná legrace. Když se začalo vyhrávat, tak se nám to líbilo víc a víc. V kolika letech přicházeli do klubu noví veslaři? My jsme přišli ve 14 letech na podzim. Myslím, že jsme byli nejmladšími v klubu. Jaký byl život v klubu v době vašich začátků? Čistě sportovní. To bylo za bolševika, takže jsme cvičili na Spartakiádu a chodili jsme jako bažanti do průvodu. To nás ale moc nebavilo. Nás tam držely holky a lidi vůbec. Společenský život tenkrát moc nekvetl. Kolikrát do týdne jste se v klubu scházeli a co vše jste tam dělali? Scházeli jsme se každý den. A co jsme dělali? Hráli fotbal, přímo u loděnice máme krásné hřiště, a vzadu bývalo hřiště na volejbal, tam se hrával i nohejbal.

160 Měli jste nějaké večírky či jiný druh společenské zábavy? Večírky jsme neměli žádné kromě žáby, která byla spíš doménou dospělých. My jsme tam byli vždycky trpěni a v deset večer jsme museli odejít. Jezdili jste s klubem na nějaká soustředění či výlety? Jezdilo se na zájezdy, hned na jaře další rok v roce 1956 jsme jeli na závody na Mělník a spali jsme tam. Také jsme to tam vyhráli a to jsme neuměli veslovat, ale měli jsme velkou bojovnost. Proti nám jeli mělničáci a ti taky moc neuměli veslovat. Lišil se hodně trénink dříve od dnešního? To se lišilo hodně. Základy jsou stejné, pohyb je jednoduchý, ale dá se velmi těžko naučit. Teď je jiné vybavení. Ale trenéři musí přeci jen dbát na naučení správného pohybu a ten je stále stejný. Jaké byly tréninkové možnosti a vybavení klubu dříve ve srovnání s dnešním stavem? Já můžu posuzovat to, co bylo po roce Před tím se klub 4x stěhoval, nejdříve byl na Střeleckém ostrově, pak na Smíchově, ze Smíchova do Podolí a právě v tom roce 1955 se přestěhoval sem na Veslařský ostrov. Já už přišel do plně vybaveného klubu. Co si myslíte, že je v klubu jiného dnes ve srovnání s minulostí? Zařízení klubu je nesrovnatelně lepší, veslařský bazén je udělaný nově, moderně. Posilovna je moc hezky vybavená. Salónek se ale nijak nezměnil. Hodně nám pomohla povodeň v roce 2002, je to trochu paradox, všechno se ale předělalo a udělalo nově. Kdo si myslíte, že byla největší osobnost klubu? Blesk je na osobnosti velmi bohatý. Když to vezmu od zakladatele, tak knihkupec Kober, který hodně cestoval a někde v cizině se setkal s veslováním a zalíbilo se mu to. Zastřelený Mattuš. I další zastřelení za haidrichiády. Ale třeba v Lounech

161 to bylo horší, tam vystříleli celé předsednictvo. Standa Lusků, doktor Kalibera, vydavatel Vodních sportů, on byl maličko postižený, ale při slavnostech vyvěšoval vlajku. Pavel Mlčoch také zvelebil klub. V čem byl dřívější představitel klubu ve srovnání s dnešním předsedou jiný? V podstatě jsme se dostali na stejnou úroveň, jako když jsme se zakládali. My jsme zažádali podle zákona 83 o sdružování, abychom byli právnická osoba. Mezi tím byla řada předsedů, kteří majetkem nevládli. Tam ta situace byla jiná, staralo se jen o sport. Odpovědnostní situace je teď naprosto jiná. Kdy podle vašeho názoru byl klub nejlépe veden, případně kdy nejvíce prosperoval a proč? Teď prosperuje bezvadně, v klubu jsou dobří lidé. Jenže záleží, v jakém měřítku to bereme. My máme i měřítka sportovní. Když nám dobře jezdí mládež, tak je to bezvadné. Nebo když se někdo z mládeže dostane do Dukly nebo do reprezentace, tak je to super. V 50., 60. a 70. letech byla Dukla v Blesku, tady bylo středisko pro dospělé. Také jsme zde postavili osmu, která byla na olympiádě. Veslovali tu bratři Svojanovští, Marečkova čtyřka a Karel Neffe. Naše snažení se teď upřelo k mládeži. Které období naopak považujete za nejhorší? Já považuji za nejhorší období Okolo maďarských událostí. Výbor Blesku si o tom na svém zasedání povídal a někdo to z toho výboru prásknul. Čtyři lidi dostali si šli sednout na tvrdo a v odvolacím řízení, když se snažili o snížení trestu, tak jim ještě půl roku přidali. To bylo zlé - Bleskáč něco práskne na Bleskáče, taková nesoudržnost. Určitě to klub tehdy poznamenalo. Co si myslíte o současném klubovém životě? Je bezvadný. Všichni teď rádi do Blesku chodí. Stojí to hodně na správci, jak on je přívětivý. Prodává tatranky, točí pivo, limo. Baslovi to tam teď drží, otevírají salónek, lidi se tam rádi posadí a povídají si.

162 Máte nějakou představu, jak se bude klub vyvíjet v budoucnosti? Zůstane na tom místě kde je. Je to sice v povodňovém pásmu, ale krásné. My se jen bojíme toho, že přijde vysoká voda. Ale máme dobrou pojistku A po sportovní stránce to je jasné, budeme se dále věnovat hlavně mládeži.

163 Vít Kučera (* ) současný hlavní trenér VK Blesk. Kdy a jak jste se prvně setkal s veslováním? Bylo to přes Davida Kopřivu (stříbrný z párové čtyřky z LOH 2004 v Athénách), se kterým jsem chodil na základní školu, a on mě do klubu přivedl. Jsem tu od 10 let. Proč jste zůstal veslování věrný? Určitě jsem chtěl dělat sport. Přes tátu jsem dělal házenou, ale nebyla tam parta. Navíc tam nebyli pro nás trenéři. Všechno tady na Blesku bylo, proto jsem tu zůstal. V kolika letech přicházeli do klubu noví veslaři? Někteří už přichází v 8 a v 9 letech. Když jsem byl mladý, tak jsem moc nevnímal, v kolika kdo přišel, až teď jako trenér to sleduji. Chodí sem i lidi kolem 20 let, že chtějí naučit veslování. Bereme všechny. Jaký byl život v klubu v době vašich začátků? Jezdili jsme na závody autobusem. Tam se tvořila celá ta parta. Vidím v tom dnes problém, že už se s ním jezdit nemůže, protože je to drahé. Když se jede autobusem, tak je to plné dojmů. Také žáby byly vždycky. Kolikrát do týdne jste se v klubu scházeli a co vše jste tam dělali? Když jsem začínal tak 3-4x do týdne. V létě to bylo o veslování na vodě a běhání. Běhalo se například 10x kolem loděnice, a pak se šlo na vodu. Měli jste nějaké večírky či jiný druh společenské zábavy? S klukama jsme se vždycky někde scházeli. U nás je vždy období, kdy funguje správce a je otevřená klubovna, tak to pak bylo v klubovně. Když ten správce k tomu nemá cit, tak byl salónek zavřený a my chodili někam do hospody, třeba

164 tady naproti do Sokolovny. Teď tu máme skvělé správce, je to dáno i tím, že mají děti zhruba v tom věku, kdy se chtějí bavit. Dělají se tu teď například filmové večery. Koupili jsme novou plazmovou televizi, tak si mají na čem ty filmy pouštět. Jezdili jste s klubem na nějaká soustředění či výlety? Soustředění máme rámcově 3x do roka zimní, jarní a letní. Spojili jsme teď zimní soustředění i s malými dětmi. Jarní dělíme, děti jedou až když je pěkně. Junioři, kteří musí už něco zajet, tak jedou hned v březnu na 2 týdny na Slapy. V létě jezdíme do Třeboně. Na konci sezóny jezdíme za odměnu na nějakou zahraniční regatu třeba do Marbachu. Vybíráme si regaty tak, aby tam děti mohly něco vyhrát, měly z toho radost a bylo to takové odlehčení na závěr sezóny. Lišil se hodně trénink dříve od dnešního? Vidím v tom velký rozdíl. Je jiná metodika, sestavování tréninku. Jiné jsou intenzity. Dřív to bylo omezeno jen frekvencí záběrů. Teď se orientujme i podle tepové frekvence, což je mnohem přesnější. Jaké byly tréninkové možnosti a vybavení klubu dříve ve srovnání s dnešním stavem? My jsme měli černější období v průběhu 90. let a na začátku tohohle století. Měli jsme špatné financování. Teď se to o dost zlepšilo. Máme novou posilovnu, opravený veslařský bazén. Zázemí je dobré. Lodě se také snažíme nakupovat nové, ale je to těžké, dobré lodě jsou dost drahé. Co si myslíte, že je v klubu jiného dnes ve srovnání s minulostí? Všechno je jiné. Mentalita dětí je jiná. Motivace je úplně jiná, proč to ty děti dělají. Už to není jako za komunistů, dostat se někam ven, mít lepší vojnu na Dukle atd. Řekl bych, že se s těmi dětmi musí teď víc diskutovat, než trénovat.

165 Kdo si myslíte, že byla největší osobnost klubu? To je strašně těžká otázka. Já tu vidím každý den hromadu úspěchů klubu, jak procházím chodbou s fotkami našich bývalých veslařů. Například bratři Svojanovští, já jsem je neznal, oni skončili dřív, než jsem začal. Dál tu byla Marečkova čtyřka. Ale trochu mi chybělo u těch lidí, kteří ty výsledky dosahovali, že když skončili, tak se od veslování úplně odtrhli. Není tu takový Venca Chalupa, to ne. Pro tebe jsou osobnosti lidi, se kterými se stýkáš, třeba trenéři. Jsou to lidi, kteří to dělají ve svém volném čase. Dělají to zadarmo, nebo za symbolickou odměnu. Jsou tu celé víkendy, nebo musí na závody, dělají ten klub. To jsou pravděpodobně největší osobnosti klubu. Jinak se tradovalo, že osobností klubu byl nejstarší z Tikalů, který byl fenomenálním předsedou. Spíš bych to ale viděl na ty dobrovolné trenéry. V čem byl dřívější představitel klubu ve srovnání s dnešním předsedou jiný? Jako ten žáček jsem předsedy nevnímal. Později sice víš, že tu někdo jako předseda je, ale jsou od tebe strašně daleko. Posledních několik let to vnímám. Myslím si, že v tom není až tak rozdíl, ale je to čistě o osobnosti toho předsedy. Přéma (Přemysla Panuška je i současný hlavní svazový trenér) celkem funguje, problém je, že je maličko ve střetu zájmů. Bojí se, aby mu to někdo vyčetl, tak si raději na to dává velký pozor. Je fakt, že maličko je všechno podchycené na Svazu, ale nijak nás nezvýhodňuje. Kdy podle vašeho názoru byl klub nejlépe veden, případně kdy nejvíce prosperoval a proč? Ty největší úspěchy byly 60. a 70. léta minulého století. Dukla sice byla, ale bylo to víc na těch klubech, jaké kdo udělá posádky. Za komunistů to bylo řízeno a financováno zhora, to se veslaři měli celkem dobře. V devadesátých letech se teprve hledaly cesty, jak klub financovat, ale ze socializmu byl každý zvyklý, že dostane peníze od státu. Najednou tomu tak nebylo. Takže byl problém. Ke konci 90. let jsme dostali budovu do osobního vlastnictví od ministerstva financí. Udělala se nástavba a pronajaly se prostory, které nám teď přinášejí stálý příjem. V současné době je to dobré.

166 Které období naopak považujete za nejhorší? V roce 2002 bylo špatně. To byla povodeň. Byl tu průšvih s trenérem Láďou Petříčkem, byl velmi konfliktní a nevycházel tu s ostatními trenéry. Výbor nefungoval dobře, byly tu velké rozpory mezi lidmi a tím se prodlužovaly i ty nutné opravy po povodních. Bylo to špatné. Co si myslíte o současném klubovém životě? Nikdy nemůžeme říct je to super, ale do jisté míry jsem spokojený, že se tu udělala skupina trenérů, kteří jsou schopni se dohodnout. Výbor, ne že by udělal všechno, uměl bych si představit, že udělají víc, ale dávají nám trenérům dostatečný prostor. Samozřejmě si dokážu představit, když dostanu o 2 milióny víc, tak je utratím velmi efektivně, ale to se nestane. Zaměstnal bych další 4 trenéry. V roce 2004 jsem začal pracovat jako trenér, protože se mi ta situace už vůbec nelíbila. Teď je to tu o dost lepší. Máte nějakou představu, jak se bude klub vyvíjet v budoucnosti? Peníze jsou teď celkem stabilizované. U těch lidí nikdy nevíš, jak to dopadne. Tady je to i dost závislé na správcích, je to zaměstnání, kde hrozí syndrom vyhoření. Většina správců k tomu došla anebo otupěli. Tihle správci drží už dlouho. Myslím, že už tu budou 2 roky. Také trenéři, tam ten syndrom vyhoření hrozí ještě víc. Ve chvíli, jak jeden nebo dva trenéři odejdou, tak ten klub půjde dolů. Chceme být klubem především pro mládež, ti dospělí budou zajištěni i někde jinde.

167 14. Rozhovory VK Vajgar Vladimír Hlaváčkek ( ), který je stále aktivním veslařem, závodí za veterány ve VK Vajgar Jindřichův Hradec, mimo jiné byl i trenérem v jindřichohradeckém klubu. Kdy a jak jste se prvně setkal s veslováním? S veslování jsem začal, ještě když stál starý klub. Oslovil mě tehdy náčelník, jestli nechci veslovat a já souhlasil. Bydlel jsem nedaleko klubu, tak to pro mě nebyl problém. Honza Nutil mě naučil na dřevěné lavici veslařský pohyb a hned první den v pět hodin jsem již seděl za veslem a pokoušel jsem se veslovat. Celkem mi to šlo, byl jsem zvyklý z práce s lopatou pořádně zabrat, tak mi to nedělalo problém. Sice v tom žádná technika nebyla, ale jel jsem. To mi bylo tak mezi 17. a 18. rokem. Proč jste zůstal veslování věrný? Je to závislost. Můžu to přirovnat třeba ke kouření, když už jednou kouříte, je těžké přestat, tak nějak je to i s veslováním. A není to jen u mě. Já jsem dělal kdysi nábor a došli sem kluci, tehdy jim bylo 13 let a chodí sem dodnes a to jim je 68! Myslíte, že tu zůstali díky dobré partě, sportu nebo z nějaké jiného důvodu? Sportem to začíná, pak se přidají kamarádi a všechno se to nějak nabaluje. Když tu jsou kluci, dojdou i holky, zkrátka ono to všechno spolu souvisí. V kolika letech přicházeli do klubu noví veslaři? V 17 nebo 18 letech, jako jsem přišel já. Tehdy žádné žákovské kategorie nebyly. Závody se dělily úplně jinak než dnes. Závodilo se v kategoriích Nováčci,

168 Nezvítězivší, Masters, ještě byla nějaká gymnaziální kategorie, ale já nestudoval, tak si přesně nepamatuji název. Jaký byl život v klubu v době vašich začátků? Ono se tu v Jindřichově Hradci moc věcí dělat nedalo, kolem dokola byly Sudety, tak jsme nikam nesměli. Pro nás bylo štěstí, že jsme mohli do klubu a nějak se zabavit. Co se tady dělo v klubu, byla tady nějaká zábava, oslavy, slavnosti atp.? Klub pořádal slavnosti na vodě. Dva flosy byly k sobě svázány a na nich hrála živá kapela a tančilo se. Kdo tam chtěl, tak zaplatil korunu a člen klubu ho převezl na pramičce na taneční plac. Také se soutěžilo na maňáscích, to byly takové dřevěné lodě, vypadalo to trochu jako necky. Závod byl kolem ostrova, to byla pro všechny velká zábava. Večer většinou bývala žába. Každý donesl, co doma měl, ženské napekly něco dobrého a to se společně vypilo a snědlo. Takováhle velká akce ale byla jen jednou do roka. Měli jste tady i jiné druhy společenské zábavy jako např. plesy? Plesy máme až do dnes, ale už nejsou takové, jako bývaly. Mezi lidmi kolovalo, že je veslařský ples v Jindřichově Hradci nejlepší široko daleko. Na ples nesměl nikdo špatně oblečený, to by ho tam ani nepustili. Na ples mohli nejdříve pozvaní hosté a pak zbylou kapacitu doplnili lidmi, kteří už stáli vyšňoření před Střelnicí (místní kulturní dům). Plesy začaly na přelomu 40. a 50. let, to se na tom tehdy domluvili místní doktoři, kteří byli ve veslařském výboru, že by bylo dobré mít vlastní ples. Kolikrát do týdne jste se v klubu scházeli a co vše jste tam dělali? Scházeli jsme se každý den. My neměli moc velký lodní park, tak jsme se museli na jedné lodi vystřídat třeba i čtyři posádky. Každá posádka měla na trénink vymezenou přesně hodinu a to víte, že jsme se nažili za ten čas si pořádně užít vodu a loď. Najezdili jsme toho tolik, že jsme to už ani nepočítali. Lodě jsme občas získávali z Prahy. Pro ně již byly staré a chtěli je vyhodit. Např. jsme si

169 z Prahy přivezly rozbitou párovku, rok a půl jsem ji opravoval. Po opravě jsme ji chtěli vzít na závody do Prahy, ale bohužel hned jak jsme ji naložili na vlek, tak se nám rozlomila. Jezdili jste s klubem na nějaká soustředění či výlety? Ne, nikam se nejezdilo. Všude byly Sudety, tak to ani nešlo. Navíc nebyly ani peníze. Naše devítičlenná rodina žila z desetikoruny na týden. To bylo hrozné. Postupně se to ale zlepšovalo. Na začátku 50. let, už chodila do veslařského klubu i smetánka místní společnosti. Lišil se hodně trénink dříve od dnešního? Především to bylo dané tím, že jsme na trénink na vodě měli každý pouze hodinu. Jak jsem se zmiňoval o té rozbité slávistické párovce, tak nakonec Jarda Kubín řekl, že by z ní udělal dvojku. Já se Strejčkem jsme mu pomohli a nakonec, to už jsme byli v reprezentaci, jsme na ní ještě jezdili. Byla to loď pěkná, ale strašně těžká, dali jsme do ní dost dřeva! Vynášeli jsme ji vždycky ve třech, a i tak nám dala pěkně zabrat. Chodili jste posilovat? Ne, neposilovali jsme, my jsme hodně běhali. Kdo si myslíte, že byla největší osobnost klubu? Otta Dozbaba, bývalý náčelník klubu. Jeho prapravnuci tu teď veslují. On byl velmi vážený muž. Jenže bohužel s příchodem komunismu nám do klubu tělovýchova nasadila takovou ženskou, my jsme jí říkali Špión. Bydlela hned vedle sálu v loděnici. Ona udala náčelníka, že vede protistátní řeči, a kdyby na hodinu neodešel, tak by ho zavřeli. V čem byl dřívější představitel klubu ve srovnání s dnešním předsedou jiný? Kamarádský jsou asi stejně. Otík byl v klubu každý den a byl tam, dokud se nezavřela loděnice. Jedlička je skutečný předseda, stará se o víc věcí.

170 Kdy podle vašeho názoru byl klub nejlépe veden, případně kdy nejvíce prosperoval a proč? Pokud opominu dnešní klub, tak nejlépe se nám vedlo, když jsme přešli od Sokolů pod Státní statky. Oni měli 2 náklaďáky. Přitom na celém okrese tu byly jen 3 nákladní auta! Vozili nás na závody a dali nám i nové dresy. Teď se mají v klubu dobře, nasednou a jedou. I když je to starší Avie, je to výhra. Které období naopak považujete za nejhorší? Nejhorší byla ta válečná doba. Nesmělo se veslovat, shromažďovat, lodě byly schované. My jsme se scházeli za Hradcem v hospodě s kuželníkem každou neděli, abychom byli mezi lidmi. Co si myslíte o současném klubovém životě? Klubový život už moc není. Mladí se neumí bavit. Žába se stále dělá, ale po půl hodině mladí odejdou a jdou se bavit buď jinam, nebo jdou domů. Vždyť doma mají všechno, asi pro to se shání těžko lidi pro veslování. Dřív se udržovala disciplína na vysoké úrovni. Kdo nepřišel přesně, tak se nesvezl, protože neměl loď. Např. jsme v klubu měli veslaře Láďu Nováka. Byl veliký a silný, každý závod, co jel na skulu, vyhrál. Jednou jsme šli na osmu na 6. hodinu i s Láďou, ale on nepřišel. Tak se převlékl Otík a šel s námi na vodu on. Jeli jsme nahoru a najednou od Boubelovky po potoce jel na kánoi Láďa se slečnou. Hned jak nás z dálky uviděl, tak křičel: Otíku nezlob se, mně jdou špatně hodinky!. Otík řekl, ať na nás počká v klubu. Po tréninku Otík svolal celý mančaft a řekl: Podívejte se, protože Láďa nemá moc veliký zájem o veslování a myslí si, že je primadona, tak mu dáme 2 roky zákaz veslování. A když bude chtít, tak ať za 2 roky přijde. Řek Láďovi: Rozuměl jsi? Láďa řekl jen Jo. A od tý doby jsem ho tu už víckrát neviděl. To si dnešní trenér nemůže dovolit, to by tady nebyl snad nikdo. Máte nějakou představu, jak se bude klub vyvíjet v budoucnosti? Klub tady bude ještě dlouho. Vždycky se stane, že to nějak kolísá a lidi sem nejdou, ale nakonec stejně někdo dorazí. Jeden rok, když jsem ještě jezdil se Strejčkem dvojku, tak tu nebyl nikdo. Na kormidlo nám musela chodit dcera

171 hospodského, abychom mohli jezdit. Rok na to jsme udělali nábor a přišlo 13 kluků a všichni chodí dodnes. A když přišli kluci, tak přišly i holky a najednou nás tu bylo plno.

172 Miroslav Navrátil (* ), který je aktivním veslařem, závodí za veterány ve VK Vajgar Jindřichův Hradec. Mimo jiné je i správce a trenér v klubu u rybníka Vajgaru. Kdy a jak jste se prvně setkal s veslováním? Můj táta stavěl letiště po celé republice, jedenáctkrát jsme se stěhovali. Nakonec jsme zakotvili v Praze v Podolí hned naproti veslařskému klubu. V roce 1961 se zde konalo Mistrovství Evropy, tak to mě zaujalo a šel jsem se zeptat do Blesku, jestli bych nemohl začít veslovat. Ujal se mě trenér Jula Gerhard, jezdíval dvojskifa a má, myslím, i bronzovou medaili z Evropy. To byl sedmdesátiletý pán, který nám předváděl parádní kliky a jednou týdně chodil do posilovny. Bylo mi asi 13 let. Proč jste zůstal veslování věrný? Nevím, proč jsem zůstal u veslování, ale nějak mě to chytlo. Nejdříve jsem přišel do klubu jen, abych zhubnul. Sice jsem nezhubnul, ale už jsem netloustnul. Opravdu trénovat jsem začal až v mužích, tam jsem to pak dotáhl až do reprezentace. V kolika letech přicházeli do klubu noví veslaři? Nejvíce jich přicházelo v dorostu, žáčkům se nikdo moc nevěnoval. Jaký byl život v klubu v době vašich začátků? V Blesku jsme žili hodně klubovým životem. Bylo to v té době, co osma Blesku vyjela start na olympiádě. Dukla tehdy ještě nesbírala ty nejlepší veslaře. Ty tam šli jen na vojnu a po vojně se vždy vraceli zpět do svého mateřského klubu. V klubech byla silná družstva.

173 A tady v Jindřichově Hradci? Tady jsou jen staří členové. Ročníky 40 až 53, dál tu není nikdo. Ještě tu chodí současný předseda se Staňkem, ale ti jsou ve výboru. Třeba čtyřicátníci tu nejsou žádní. Kolikrát do týdne v klubu trénujete? Trénuje se tu každý den. Máte nějaké večírky či jiný druh společenské zábavy? Žába letos ještě nebyla. Jenže oni se ti mladí stejně neumí bavit, když udělám žábu, tak ji dělám pro ty, co sem chodí tak jako tak. Před 3 lety tu byla žába, ta se povedla, dokonce tu zůstalo i pár mladých, co uměli hrát na nějaké nástroje, ostatní mladí ale odešli. Asi nejspíš na diskotéku. Ale tady se zpívalo a hrálo až do tří do rána. Jako dříve. Co nějaké plesy? My jsme skončili loňským plesem, to byl 36. ročník. Pamětníci mi vyprávěli, že se tam hlavně prezentovali sponzoři klubu. Veslování bylo brané jako sport vyšších vrstev. Tak např. přišel pan doktor, koupil si čestnou vstupenku a ještě dal obálku s penězi. Na plese se vyhlásili všichni, co přispěli. Bylo to takové divadélko, kde si všichni přihřáli svou polívčičku. Proč už to tak nejde dnes? Je málo takových lidí. Stále tu je Kasalova pila. Majitelé, jsou to starší lidé, asi 75 až 80 let, my jim doneseme čestnou vstupenku a oni nám dají do tomboly vařečky, prkýnka atp. Víc ale moc nikdo nechce dát. Jezdíte s klubem na nějaká soustředění či výlety? Děláme jarní soustředění pro ty, co máme ve středisku, protože se musí připravit na závody na dlouhé trati a následně na kontrolní závody. Občas Vajgar rozmrzne až 10 dnů před závody, tak to bychom toho moc nenatrénovali. Minulý rok nebyl skoro žádný led, zkoušel jsem tedy soustředění doma, ale není to ono. Rodiče,

174 škola, další povinnosti To dítě se nemůže pořádně připravit. Je lepší odjet pryč. Navíc tu máme pro trénink jen jen kilometr. A jezdi si na tom pořád dokola, po 12 kilometrech se ti točí hlava. Co výlety? Děláme, jezdíme na hory. Máme tu Avii a v té jezdíme celý rok. Dřív jsme jezdili na Kvildu, letos vyzkoušíme Staré Město pod Lanštejnem. Je tam bývalý svazarmovský oddíl biatlonu. Také jezdíme do Prahy na Primátorky, tam jedeme dřív, aby si děcka užila Prahu a ať trochu potrénují na posádkách, které pak jedou jen na závodech. Jaké je teď vybavení klubu? Za poslední dobu se zlepšilo. Pro nás je to zlepšení, ale je to tím, že pražské oddíly se starých lodí zbavují a pro nás jsou stále dobré a krásné. Trochu je opravíme a máme na čem jezdit. Poslední novou loď jsme tu koupili asi před 5 lety. Byl to skif pro Davida Jirku, který tehdy vypadal, že bude jezdit dobře a naštěstí se to potvrdilo. Byli jsme rádi, peníze nám na loď půjčili z okresu a David byl hned ten rok 3. na mistrovství světa juniorů a pak za další 3 roky v Miláně na párovce dospělých stříbrný. A na olympiádě v Athénách byli zase na 2. místě! Kdo si myslíte, že byla největší osobnost klubu? Z té mé historie od roku 1989, to byl pan Strejček, který tady byl předsedou už 30 let a předsedoval až do své smrti. Umřel typicky veslařsky - při tréninku na veslařském bazénu. Nádhera! Pro mě je zvláštní, že tady nikdo nepřipomíná Vaška Chalupu. Vašek tady v klubu moc nebyl. Odešel na Duklu jako osmnáctiletý. Porážel ho tehdy Podrazil, který byl lepší skifař. Je pravdou, že pořádáním Vaškova Chalupa Cupu získáme za rok nejvíc peněz. Jenže nám dávají především naturálie a ne peníze. Ty bychom ale potřebovali víc.

175 Kdy podle vašeho názoru byl klub nejlépe veden, případně kdy nejvíce prosperoval a proč? Výbor, který tady je teď, umí sehnat peníze. Udělali jsme dobře, že jsme po panu Strejčkovi vynechali několik generací. On byl 29. ročník, po něm to vzal třiatřicetiletý Jedlička. Je takový drzý podnikatel a říká všechno na rovinu. Nám bylo trapné jít někam škemrat o peníze. Za jeho éry jsme se ale osamostatnili od jednoty. K tomu kroku nikdy pan Strejček odvahu nenašel, i když i on to tak asi cítil. Byl ale také předseda celé jednoty, takže to nemohl dost dobře udělat. Navíc aby někdo někde neřekl, že dává do veslování moc peněz, tak sem radši nedal nic. Nedávno jsme dostali dotaci od ministra Jandáka (on vesloval dřív v Blesku) a dal nám 2 milióny ze zbytku státního rozpočtu! Které období naopak považujete za nejhorší? To vím z historie, moje žena tady tehdy veslovala. Byla tu úplně sama. Navíc paní Loukotová (brněnská trenérka, dříve reprezentační trenérka juniorek) jí zařídila, že nesmí veslovat, protože jim strašně překážela. Tak jí poslala k doktorovi, že má srdeční arytmii. Byla sice ze všech nejrychlejší, ale trénovala jen občas a to se paní Loukotové nelíbilo. Když přestala veslovat, tak tu nikdo netrénoval. Pak tu začali trénovat až Chalupovci, kteří museli vysekat kopřivy, aby se vůbec dostali k vodě. Co si myslíte o současném klubovém životě? Každé úterý se tu scházíme. Chlapi klubovým životem žijí, ale ostatní Jsou tu akce, ale to jsou víc moje aktivity než všech ostatních. Že by děcka přišli a řekly, že by jely tamhle, že by udělaly tohle, tak to tedy ne. Máte nějakou představu, jak se bude klub vyvíjet v budoucnosti? Teď jsem byl zrovna na náboru. Musíme nějaké děti získat. Ve veslování je všechno věc náhody - kdo přijde, jaký bude a jestli u toho zůstane. Většinou veslují děti bývalých veslařů. Ale věřím, že to půjde.

176 15. Rozhovory ČAC Roudnice n. L. Jiří Prepsl (* ), bývalý dlouholetý předseda kubu ČAC Roudnice a její kronikář. Také je to poslední žijící vítěz primátorek na klubové lodi ČAC Roudnice z roku 1946 (později roudnická osma zvítězila ještě v r. 1951, ale již pod názvem TJ Sokol Benzina). Kdy a jak jste se prvně setkal s veslováním? V Roudnici jsem začal chodit až do páté třídy obecné školy. Můj bratr už hrál fotbal, tak jsme všichni chodili kopat tady za 1. SK. Zároveň jsme se chodili dívat na tenis a na veslování. Tehdy ani žádní žáci neveslovali. Jezdilo se až od středoškoláků. Mluvím o letech 1930 až 34. A když v roce 38 přišel zábor Sudet, tak sem přišlo do Roudnice strašně moc lidí. I fotbalistů. My už vycházeli z dorostu, neměli jsme co dělat, ale chtěli jsme dál sportovat. V té době měli veslaři jen čtyřku ženských, mužských a nějakého Vrbu, který jezdil skifa. Jelikož jsme se s veslaři dobře znali, tak jsme se dohodli a začali jsme veslovat. To bylo ale až za války. Proč jste zůstal veslování věrný? Protože mě to bavilo a měli jsme možnost závodit. Byli tady mistři. Viděl jsem na vlastní oči veslaře z Cambridge, to přitáhlo, chtěli jsme být jako oni. Znali jsme Zinkeho, Vrbu, Burdu, měli jsme přímo v loděnici vzory. V kolika letech přicházeli do klubu noví veslaři? To byli starší lidi, už vyučení, tak kolem 18 roků.

177 Jaký byl život v klubu v době vašich začátků? Každý rok byla na podzim žába. Jinak toho moc nebylo, všechno se točilo spíše kolem sportu. Kolikrát do týdne jste se v klubu scházeli a co vše jste tam dělali? Každý den se trénovalo. Neděle bývaly volné. Hlavně se veslovalo, taky se hrál fotbal a chodilo se běhat. Měli jste nějaké večírky či jiný druh společenské zábavy? Ne, jen ta žába se dělala pravidelně. To začali až teď, že dělají plesy, myslím, že letos byl šestý. Viděl jsem na to plakát v pivnici. Jezdili jste s klubem na nějaká soustředění či výlety? Jezdilo se po Labi, ale to byly jen jednodenní výlety. Vykoupat se a zase zpět. Doprava v té době byla složitá, takže na soustředění se nikam nejezdilo. Lišil se hodně trénink dříve od dnešního? Hodně se lišil, ty možnosti, co jsou teď, to se ani nedá srovnávat. Ale lepšilo se to rychle, už v roce 1940 jsme byli v Praze na Strahově, kde jsme i spali a měli jsme tam přednášky o tréninku. Bylo tam snad sto lidí a všichni jsme spali v jedné obrovské místnosti. Jaké byly tréninkové možnosti a vybavení klubu dříve ve srovnání s dnešním stavem? My jako nováčci, jsme závodili na gigových lodích. Gigů tu bylo poměrně dost, pro začátečníky nebyly nejlepší, ale byly. Skify tu byly dva soukromé a jeden klubový. I tím bylo dáno, že se zde jezdily jen čtyřky a osmy. Bylo tu dost cvičitelů pro nováčky. Lidi nemohli chodit za války do Sokola, tak přišli sem. Za nás tu byly i mladé holky.

178 Co si myslíte, že je v klubu jiného dnes ve srovnání s minulostí? Víc lidí chodilo do klubu. Z výborů tu bylo víc lidí, takže větší dohled. Také víc cvičitelů, dnes tu skoro nikdo není. Kdo si myslíte, že byla největší osobnost klubu? Předsedu tu dělal nějaký ředitel od Bächru, díky němu sem přišli i jiní lidé, protože to byl pan ředitel. Za mě to byly osobnosti. Třeba jako pan lékárník (pozn. Zinke), nebo doktor Odseďálek. Jenže pak to začalo zavánět a kolem roku 1936 lidi začali z klubu odcházet. Jak skončil v klubu legendární lékárník pan Zinke? Skončil špatně, byl starý a moc už neviděl. Lékárník Zinke byl kdysi bohatý, měl i pole. Jenže jeho manželka hrála tenis, on byl zase kapitánem, navíc byl funkcionářem ve veslování, tihle lidi si to všechno platili. Musel si na všechno vydělat, neměl žádný důchod. Jezdil pořád ještě do práce do Ústí vlakem a vlak místo na pátou kolej přijel na třetí. A on ho neviděl a vlezl přímo pod něj. Moc přesluhoval a dřel se. Taky jsme tu měli Frantu Vrbu. To byl moc dobrý veslař a chlap, ale chudý. Sbíral tu u klubu dříví, aby si mohl doma zatopit, a vozil si to na kole domů. Auto ho na mostě za to dříví zachytilo a zabilo ho. To byly dvě velké tragédie, které klub poškodily. V čem byl dřívější představitel klubu ve srovnání s dnešním předsedou jiný? Lékárník byla osobnost. To se asi nedá srovnávat, byli tu různí lidé. I já byl předseda snad 11 let. Teď je asi 19 let předsedou pan Kopal. Kdy podle vašeho názoru byl klub nejlépe veden, případně kdy nejvíce prosperoval a proč? To byla doba, hodně lidí tu bylo. Všichni byly tady na veslování hrdí. Polabské kluby jezdily k nám na posvícení, my k nim. Pak se to ostatní kluby dozvěděly, a tak se to udělalo jako závody pro všechny kluby. Ale byly tu vždycky problémy

179 s dopravou. Když tu byl první motorový člun, tak jsme jezdili například do Prahy na motoráku. Kdo řeku zná, umí si představit těch komor. Navíc lodě byly o dost těžší než teď a táhnout to za tím člunem, to byla věc. Které období naopak považujete za nejhorší? Asi teď. Klub je ve velkých problémech. Možná byly ale i horší časy, to bych si musel vzít knížku a projít to. Taky bylo špatné období, když se zabil Franta Vrba. Co si myslíte o současném klubovém životě? Veslovat se tu trochu chodí, ale tréninky za moc nestojí. Ano, oni odveslují denně 12 km, ale neumí finišovat. Není na benzín, aby vedle těch dětí jel trenér na motoráku. Pořádají se sice ty plesy, ale jinak je to slabé - každý toho času má málo. Lidi jsou bohatší a jezdí k moři, je jiná doba, nemají čas na závody. Máte nějakou představu, jak se bude klub vyvíjet v budoucnosti? To je ve hvězdách, protože jsme v dražbě. A je to na prohrání. To by musel Topolánek nebo někdo jiný, třeba Paroubek, nám dát peníze, aby se to urovnalo. Jenže si budeme muset pomoct sami. Ale jak? Nevím.

180 Vladimír Kopal (* ) současný předseda ČAC Roudnice nad Labem Kdy a jak jste se prvně setkal s veslováním? Prý již někdy když mi byl necelý rok, tak jsem jezdil na osmě s kormidelníkem, asi jako dovažek, nevím. Jinak jsem začal aktivně veslovat v roce Proč jste zůstal veslování věrný? Díky partě lidí, kteří okolo vody jsou a kde je vždy dobře. V kolika letech přicházeli do klubu noví veslaři? Když jsem začínal já, tak většina kluků přicházela v dorosteneckém věku 14 až 15 let, ale kolem roku 1980 již začínali i mladší ve 12 letech. Jaký byl život v klubu v době vašich začátků? Řekl bych, že jsme se nescházeli tak často za zábavou. Nejdříve byl trénink a potom jsme buď stavěli loděnici, nebo třeba si šli zahrát fotbálek nebo nohejbal. Kolikrát do týdne jste se v klubu scházeli a co vše jste tam dělali? Každý den se trénovalo. Pokud nebyly závody tak v sezoně i celé víkendy byly tréninkové. Měli jste nějaké večírky či jiný druh společenské zábavy? Jen taková klasika, občas posezení u ohně. Jezdili jste s klubem na nějaká soustředění či výlety? Když jsem začínal, tak nic takového nebylo. Soustředění by se dalo říci, že bylo téměř každý víkend, tedy pokud nebyly závody, tak jsme jezdili 4 až 5 x denně na vodě.

181 Lišil se hodně trénink dříve od dnešního? Dřívější trénink byl kratší ale intenzivnější. Nekoukali jsme na tepovou frekvenci a nejezdili jsme si nikam nechat změřit laktát. Takové věci v té době u nás v klubu nebyly. Jaké byly tréninkové možnosti a vybavení klubu dříve ve srovnání s dnešním stavem? Myslím si, že tréninkové možnosti byly stejné, ale vybavení bylo horší. Nevyužívala se tolik regenerace a další doplňkové činnosti, teď je to i mnohem dostupnější. Co si myslíte, že je v klubu jiného dnes ve srovnání s minulostí? Dnes je lepší prostředí v klubu, je tu kvalitnější vybavení a celkové možnosti využití areálu jsou vyšší. Kdo si myslíte, že byla největší osobnost klubu? Pro mě jednoznačně František Vrba, byl to i zasloužilý mistr sportu, mnohonásobný mistr ČR a medailista z mistrovství Evropy, po ukončení závodnické kariéry zde v klubu trénoval a přivedl k veslování i Vaška Kozáka. V čem byl dřívější představitel klubu ve srovnání s dnešním předsedou jiný? To je těžké posuzovat. Dříve byly jiné možnosti, prakticky všichni představitelé klubu byli zaměstnanci místních továren, kde jim bylo umožněno někdy i v pracovní době vyřizovat věci klubu. Hlavně se pracovalo 8,5 hodiny a byly jisté peníze. Finance na činnost zajišťovali placení funkcionáři Tělovýchovné jednoty přes okresní ČSTV a byla i samozřejmá podpora podniků ve městě. Ne vždy finanční, ale například zajištění dopravy atd. Dnes je doba horší, není pevná pracovní doba, a tak je to těžší, protože se každý nejdříve musí postarat o rodinu a teprve potom jít dělat koníčka. Na všechno je méně času. Je daleko složitější zajistit finance na činnost klubu a údržbu majetku než to bylo za komunismu.

182 Kdy podle vašeho názoru byl klub nejlépe veden, případně kdy nejvíce prosperoval a proč? Z hlediska sportovních výsledků, tak je to jednoznačně v letech předválečných a těsně po válce, kdy veslaři klubu celkem pravidelně startovali i na mistrovstvích Evropy a měli medaile na domácích mistrovských závodech. V pozdějších letech to již záleželo na momentálním složení a velikosti členské základny nebo jedincích. Po materiální stránce je to zase o možnosti získávaní financí. Dříve vypomáhaly podniky. Dost klubů bylo i pod jejich patronací a závodilo pod názvem firmy. Dnes je to spíše o stycích členů klubu a možnostech jednotlivých soukromých firem. Které období naopak považujete za nejhorší? Teď je to dost špatné. Je to díky financování rekonstrukce letního koupaliště, které je v našem majetku. Situace dnes je velmi černá. Hrozí nám, pokud budeme muset vracet státní dotace, možná i zánik klubu nebo přijdeme při nejmenším o majetek. Ale snad se to nestane. Co si myslíte o současném klubovém životě? Klubový život mi přijde celkem dobrý. Velká část členů se zde schází za účelem zábavy, tak mi to přijde v pořádku. Máte nějakou představu, jak se bude klub vyvíjet v budoucnosti? Pokud ustojíme současnou finanční situaci, tak bude určitě lépe. Pochybuji ale, že budeme mít někdy tak velkou základnu, jako to prý bylo do roku 1960, kdy jich bylo i 150 až 200 činných členů. Dnes má mládež mnoho jiných možností na využití volného času, proto je to ke sportu netáhne a už vůbec ne k veslování.

183 16. Kousek historie veslařské závodní lodi

184 17. Chcete závodně veslovat?