Emil Hácha a Nejvyšší správní soud ČSR

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity obor právo Katedra dějin státu a práva Emil Hácha a Nejvyšší správní soud ČSR Diplomová práce Vojtěch Slípka Brno 2017

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Emil Hácha a Nejvyšší správní soud ČSR zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Brně dne Vojtěch Slípka

3 Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu mé diplomové práce panu prof. JUDr. Ladislavu Vojáčkovi, CSc. za odbornou pomoc a cenné rady.

4 Abstrakt Tato práce se zabývá JUDr. Emilem Háchou a Nejvyšším správním soudem v době, kdy u něj Hácha působil ( ). Popsán je vznik Nejvyššího správního soudu, jeho fungování a obsazení v dané době. Zvláštní pozornost je věnována jeho judikatorní činnosti, zejména pak rozhodnutím soudu týkajících se Němců od roku 1933, kdy Konrád Henlein založil svou sudetoněmeckou stranu. Část práce je také věnována osobnímu a profesnímu životu Emila Háchy, hlavně pak jeho vědecké a publikační činnosti. Stručně je pak popsán jeho vstup do politiky. Klíčová slova Emil Hácha, Nejvyšší správní soud, Československo, Slovník veřejného práva československého, judikatura Nejvyššího správního soudu, Sudetoněmecká strana, Konrád Henlein Abstract The subject of this diploma thesis is Emil Hacha and the Supreme Administrative Court of Czechoslovakia during Hacha s tenure in the court. The formation of the court, its functioning and the members of the court are described. Special attention is given to the jurisprudence of the court and the cases regarding Germans since 1933 when Konrad Henlein created the Sudeten German Party in particular. Part of the thesis deals with personal and professional life of Emil Hacha, especially his academic and literary activities. His entry into politics is also described in brief. Key words Emil Hacha, Supreme Administrative Court, Czechoslovakia, Lexicon of Public Law of Czechoslovakia, jurisprudence of the Supreme Administrative Court, Sudeten German Party, Konrad Henlein

5 Seznam pojmů a zkratek NSS ÚS Nejvyšší správní soud Ústavní soud ř. z. Říšský zákoník Sb. z. a n. Boh. sb. Sbírka zákonů a nařízení státu československého Bohuslavova sbírka nálezů

6 Obsah Úvod Cesta k Nejvyššímu správnímu soudu Rodové kořeny Dětství a studium Úředníkem v zemském výboru Rodina a zájmy U správního soudu ve Vídni Podoba a vývoj NSS v době Háchově ( ) Pojem správního soudnictví Historický vývoj správního soudnictví na našem území Průběh řízení před správním soudem Listopadový zákon a vznik československého správního soudnictví Krize a novelizace nejvyššího správního soudu Soustava československých soudů veřejného práva Správním soudcem za Ferdinanda Pantůčka ( ) JUDr. Ferdinand Pantůček Háchovy odborné aktivity a funkce v těchto letech Vnitřní poměry a atmosféra Nejvyššího správního soudu Vzpomínky a svědectví Počty zaměstnanců soudu, měnící se legislativa a platy Pomocní referenti, početní poměr soudců a úředníků, věková hranice Senáty Sídlo soudu a úřední oděv soudců Lidé u soudu Atmosféra soudu Soukromý život nejvyššího správního soudce Slovník veřejného práva československého Myšlenka vzniku slovníku a jeho rakouský vzor... 47

7 6.2. Pořadatelé slovníku Hledání nakladatele a redakčního tajemníka Vztahy mezi redaktory slovníku Základní údaje o vydáních slovníku Účast soudců NSS na tvorbě hesel slovníku Dokončení slovníku Studie o Nejvyšším správním soudu Proněmecké nálezy z doby Háchova vedení Nejvyššího správního soudu (říjen listopad 1938) Nálezy NSS týkající se Němců Nálezy ve věcech policejních Nálezy ve věcech politických stran a spolkového práva Nálezy ve věcech jazykových Nálezy ve věcech školství Nálezy ve věcech ostatních Shrnutí Nechtěná cesta do politiky Jednání se sudetskými Němci Háchova stopa v předmnichovských jednáních Třetím prezidentem ČSR Závěr Seznam pramenů Monografie Články Archiválie Judikatura Právní předpisy Přílohy... 86

8 Úvod Tématem diplomové práce je Nejvyšší správní soud v době působení JUDr. Emila Háchy. Časové vymezení je dáno zejména léty Emil Hácha ( ), doktor práv, vědec, soudce, v neposlední řadě i třetí československý prezident ( ) a státní prezident Protektorátu Čechy a Morava ( ) je považován za rozporuplnou osobnost našich moderních dějin. Poválečná doba označila tohoto muže jako kolaboranta a sympatizanta hitlerovského Německa. I když po roce 1989 došlo v odborné historické literatuře k očištění jeho jména, část laické i odborné veřejnosti má Emila Háchu do dnešních dnů stále za pouhého napomahače nacistického režimu. Tato práce se však nebude zabývat prezidentem Háchou. V posledních desetiletích už vyšel značný počet prací objektivně posuzujících Háchovo působení v prezidentském úřadu a každý si tak může udělat vlastní představu, nakolik odpovídaly činy tohoto muže pozdější komunistické propagandě. Háchova neprávem poskvrněná pověst může zřejmě za to, že jeho osobnímu životu a zejména pak jeho profesnímu působení před zvolením prezidentem ČSR se dostává jenom velice malé pozornosti. Možná, že kdyby v roce 1938 nepodlehl okolnímu tlaku a odmítl vstup do politiky, byl by dnes v učebnicích častěji uváděn po boku ostatních právnických osobností první republiky. JUDr. Hácha byl inteligentní a cílevědomý člověk, který se svou pílí nenápadně vypracoval v jednoho z nejvýznamnějších právníků Československé republiky. Byl odborníkem na správní právo evropského formátu, napomáhal vzniku nové legislativy československého státu, reprezentoval naší justici v zahraničí a v neposlední řadě stál za vybudováním československého správního soudnictví. V úvodní kapitole je shrnuta Háchova životní a profesní cesta do roku Ve druhé kapitole je popsána podoba a vývoj správního soudnictví a Nejvyššího správního soudu v době Háchově. Třetí kapitola si všímá podrobněji okolností vzniku soudu a osobnosti jeho zakladatele Ferdinanda Pantůčka. Jádrem práce je Háchovo působení u Nejvyššího správního soudu a vnitřní poměry v tomto tribunálu za jeho vedení. Pozornost je věnována také Háchovým spolupracovníkům a kolegům, a rovněž osobnímu životu nejvyššího správního soudce. Podrobněji je popsána judikatorní činnost soudu. Jelikož po válce bylo Háchovi vytýkáno i údajné proněmecké rozhodování Nejvyššího správního soudu, tak zvláštní pozornost je věnována právě nálezům soudu od roku 1933 (kdy ustavil své sudetoněmecké hnutí Konrád 1

9 Henlein) do roku 1938 (kdy Hácha ukončil své působení v Nejvyšším správním soudu), v nichž bylo patrné vyostření českoněmeckých vztahů. Nelze však pominout ani Háchovo vědecké počínání, pedagogické působení na Právnické fakultě Karlovy univerzity a jeho další významné činnosti v oblasti zejména správního práva. Jedna kapitola je věnována i Slovníku veřejného práva československého, nejvýznamnější právní encyklopedii první republiky, která je neodmyslitelně spjata s Háchovým jménem a nepřímo, skrze její tvůrce, souvisí i s Nejvyšším správním soudem. Na závěr pak jsou popsány okolnosti Háchova nechtěného vstupu do politiky. Cílem této práce je přispět k většímu poznání historie a významu Nejvyššího správního soudu a připomenout osobnost JUDr. Emila Háchy v roli nejvyššího správního soudce. 2

10 1. Cesta k Nejvyššímu správnímu soudu 1.1. Rodové kořeny Životní příběh budoucího nejvyššího správního soudce Emila Háchy se započal v 70. letech 19. století v jihočeských Trhových Svinech. Jeho osud je téměř ukázkovým příkladem cesty cílevědomého a odpovědného muže za profesní kariérou a osobním štěstím. Bohužel právě jeho odpovědnost ho na konci života přivedla do tragické situace. Dnes je možné s odstupem času a bez ideologických předsudků konstatovat, že v ní díky svým morálním kvalitám obstál. Morální hodnoty člověka mají vždy počátek v jeho výchově. O tu Emilovu se dobře postarali jeho rodiče. Po otcově předčasné smrti pak zejména matka. Malý Emil i jeho mladší bratr Theodor tak vyrůstali v harmonickém a kultivovaném rodinném prostředí. Konzervativní jihočeské maloměsto také nesporně upevnilo u obou bratrů pozitivní křesťanské hodnoty. Trhové Sviny byly tehdy rovněž nejjižnějším českým městečkem. Do konce života zůstal Emil Hácha poctivým českým vlastencem, k čemuž byl předurčen i svým rodovým původem. Nejstarší stopy Háchova rodu vedou na Prácheňsko, souvislejší zprávy začínají v 16. století v Řenkově, vesnici mezi Milevskem a Sedlčany, kde byl grunt, jenž slowe Hachowskey. Roku 1773 se jeden z Háchových předků jménem Václav přiženil do Velké u Milevska. I Václavův syn Josef (Emilův a Theodorův pradědeček) se přiženil přes pole, a to do Hrazánek u Milevska, kde se stal později rychtářem. Jeho synem byl Jan Hácha - Emilův a Theodorův dědeček. I on se stal rychtářem, odbíral dokonce noviny a byl široko daleko znám jako písmák v roce 1848 byl určen za náhradníka zemského sněmu. Tomuto Janu Háchovi se v Hrazánkách jako nejstarší syn narodil v roce 1832 Josef Hácha - otec budoucího nejvyššího správního soudce Emila Háchy a jeho mladšího bratra Theodora. Z osmi sourozenců Josefa Háchy čtyři zemřeli v útlém věku. Dospělosti se dožili druhorozený František, Hynek a sestry Josefa a Anna. Josefa byla provdána za Františka Šittlera, tkalce z Jistebnice. Z jejích dětí později nejvíce vynikl syn Eduard Šittler monsignore, kanovník na Vyšehradě, archeolog, spisovatel a konzervátor (jeho zásahem bylo zachráněno mnoho pražských historických památek). Theodor Hácha si později vzal za ženu Eduardovu sestru Marii svou sestřenici z otcovy strany. Anna byla o 17 let mladší než její bratr Josef. Vedla mu domácnost v jeho úředních působištích a po bratrově sňatku zůstala několik let v jeho mladé domácnosti a chovávala malého Emila i Theodora. Později se provdala za trhovosvinenského sedláře Jakuba Danka, který bydlel 3

11 přímo naproti rodnému domu sourozenců Emila a Theodora. Tetička Danková pro ně až do její smrti v roce 1938 byla milou představitelkou starých háchovských generací. 1 Protože Háchové byl selský rod, lze jeho historii podle pramenů vystopovat poměrně daleko do minulosti. Rodina Klausů, z níž pocházela matka Emila Háchy, však vazby k půdě neměla, a tak lze příslušníky tohoto rodu identifikovat až od 18. století. Klausové byli většinou sládci a nevyskytoval se mezi nimi žádný rolník. Pradědeček Emila Háchy Kašpar Klaus byl sládkem v Chrlicích a zemřel ve Svitavách v roce Měl sedm dětí, z nichž Dominik Klaus byl druhým dědečkem Emila a Theodora Háchových, tentokrát z matčiny strany. Dominik Klaus vystřídal několik působišť, až nakonec zakotvil jako sládek v Medlešicích u Chrudimi, kde se mu v roce 1837 narodila dcera Marie matka budoucího nejvyššího správního soudce. Když Dominik Klaus ovdověl, zanechal sládkovského řemesla a přestěhoval se do Vlašimi. Zemřel v roce 1881 u své dcery a zetě v Trhových Svinech, kde byl i pohřben. Jedním z pěti sourozenců Marie Klausové (budoucí Háchové) byl František Klaus, jehož dceru Marii si později vezme za ženu Emil Hácha. I druhý z bratrů se se tedy ožení se svou sestřenicí tentokrát z matčiny strany. 2 Háchův otec byl ze sourozenců jediný, který studoval, a to na střední škole v Písku. Poté vychodil účetnický kurs, který potřeboval, pokud si chtěl zvolit povolání berního úředníka. 3 Po studiích byl nejprve berním praktikantem v Dobříši a v Kralovicích u Plzně, pak asistentem v Hluboké nad Vltavou a po zkouškách ze státního účetnictví se stal adjunktem ve Vlašimi. Zde se seznámil se svou budoucí manželkou. Oženil se s ní ale teprve poté, když byl v hodnosti berního kontrolora přeložen do Trhových Svinů a dosáhl tedy potřebného existenčního zajištění. V soukromí se věnoval i právnímu studiu, přestože to pro svou úřední kvalifikaci nepotřeboval. Jeho nadřízení ho považovali za vzorného a přesného úředníka. Emil Hácha zdědil po svém otci podobné vlastnosti Dětství a studium Když se Emil Hácha 12. července 1872 narodil, pobývali jeho rodiče ve Svinech teprve krátce. Prvorozeného syna pokřtili jmény Emil, Dominik a Josef. Rodným domem byl dům č.p. 299 v ulici Nové město, kde býval hostinec U města Hamburku - později zde byla 1 HÁCHA, Theodor Josef. Náš rod. In: HÁJEK, Karel. Jihočech Emil Hácha (sborník). České Budějovice: Jihočeské vydavatelské a nakladatelské družstvo, 1942, s Tamtéž, s VOTOČKOVÁ-LAUERMANNOVÁ, Olga. President Dr. Emil Hácha. Poslední události. Praha: Pražská akciová tiskárna, 1939, s HÁCHA, Theodor Josef. Náš rod. In: HÁJEK, Karel. Jihočech Emil Hácha (sborník). České Budějovice: Jihočeské vydavatelské a nakladatelské družstvo, 1942, s

12 umístěna měšťanská škola a školním účelům slouží tato budova dodnes. V domku přímo naproti přes ulici později provozoval sedlářství Emilův bratranec Josef Danko. 5 moje dětství do 11 let bylo krásné. To byl ještě otec živ Maminka? to bylo obětavé, dobré stvoření, zlatá maminka, vzpomínal později Emil Hácha. Moje matka byla po otci vlastně německého původu. Otec její býval sládkem a jmenoval se Klaus. Babička zase byla úplná Češka, ale jejich dcery si vůbec neuvědomovaly, že snad je v nich také německá krev. Tehdy nebylo národnostních třenic a lidé se navzájem ctili pro lidské hodnoty. S dědečkem jsem mluvil česky Němčinu však Hácha později zvládl dokonale. 6 I Emilův mladší bratr Theodor vzpomínal, že vyrůstali obklopeni starostlivou péčí našich dobrých rodičů. 7 Dlouhé procházky s otcem a dědečkem Klausem stály na počátku Emilovy záliby pro turistiku. Emil byl vážnější než jiní, nicméně naučil se lézt na stromy, plavat a bruslit. Do obecné školy začal chodit v šesti letech a po předběžné přípravě doma byl přijat hned do druhé třídy. Byl nadaný, rád se učil a stal se i pilným čtenářem. I tato píle stála u zrodu budoucího správního soudce. 8 V roce 1882 dali Háchovi svého prvorozeného syna na studia do Českých Budějovic, a to na jediné české gymnázium (později pojmenované po svém zakladateli, biskupu Janu Valeriánu Jirsíkovi) v jihočeské metropoli. Úspěšným vykonáním přijímací zkoušky do primy započal další etapu své životní cesty. V Budějovicích bydlel v rodině Václava Novotného, ředitele jediné české obecné školy ve městě, kde se spřátelil s jeho synem Václavem, budoucím českým profesorem historie. Emil byl právě v sekundě, když mu v roce 1884 ve věku pouhých dvaapadesáti let zemřel otec na zánět plic. Poté, co byl na Jirsíkovo gymnázium přijat i Emilův mladší bratr Theodor, přestěhovala se proto matka za oběma syny do Budějovic. 9 Hácha měl už v době gymnaziálních studií osobnostní rysy, které později napomohly jeho profesní kariéře. Podle vzpomínky Háchova spolužáka Václava Čáchy se Hácha během studií 5 VOTOČKOVÁ-LAUERMANNOVÁ, Olga. President Dr. Emil Hácha. Poslední události. Praha: Pražská akciová tiskárna, 1939, s TRPÁK, J.A. Dr. Emil Hácha o svém životě. Rozhovor s presidentem republiky den před jeho zvolením. Venkov, , s Přepis rozhlasové vzpomínky Theodora Háchy ze In: PASÁK, Tomáš. Emil Hácha ( ). 1. vyd. Praha: Rybka Publishers, 2007, s Tamtéž, s VOTOČKOVÁ-LAUERMANNOVÁ, Olga. President Dr. Emil Hácha. Poslední události. Praha: Pražská akciová tiskárna, 1939, s. 15 a

13 vyznačoval výbornou pamětí, bystrou chápavostí, jasným úsudkem, rozvážnou myslí, neúnavnou pílí a neumdlévající vytrvalostí. 10 Po celá studia, vzpomíná dále Čácha, byl Hácha výborným a vzorným studentem. Nebyl však žádným škarohlídem ani nepřítelem zábavy. Jeho zájmy však byly více duchovní, vyhledával divadlo a četbu. Čácha vzpomíná i na další rys jeho povahy, kterým byla snaha jíti ve všem až ke kořenu, jeho kritičnost a snaha po pravdě. Například ve sporu o rukopisy nepodlehl slepé víře v jejich pravost, ale zastával názor, že je třeba prozkoumat tvrzení obou stran. 11 Už na gymnáziu měl Emil Hácha tak vytříbený sloh, že jeho práce byly v hodinách češtiny dávány za vzor. 12 Tento talent později uplatní při stylizaci nálezů Nejvyššího správního soudu. Naučil se také německy, anglicky a později francouzsky. Učil se rovněž rusky, slovinsky a polsky. Profesorským sborem byl například v sextě doporučen do rodiny českobudějovického továrníka Hardtmutha, aby jeho syna zdokonaloval v češtině. 13 Roku 1890 Emil Hácha s vyznamenáním odmaturoval na Jirsíkově gymnáziu, přestěhoval se s matkou i bratrem do Prahy a začal studovat práva. Byla to šťastná volba. Na právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity studoval Hácha v letech 1890 až 1894, po celou dobu s vyznamenáním. V letech pak složil na výbornou tři zákonem předepsané rigorózní zkoušky a stal se z něho JUDr., doktor práv. 14 Se spolužáky na právnické fakultě se Hácha po dvou letech studií rozešel nebyl voják a tak je o rok předstihl. Měl také štěstí, že mezi jeho profesory na fakultě patřila i řada vynikajících osobností české právní vědy. Největší vliv na Háchu měli profesor veřejného práva Jiří Pražák jenž podnítil Háchův životní zájem o právo správní, a také profesor občanského práva Josef Stupecký (jemuž Hácha později věnoval vzpomínku ve sborníku k 20. výročí Stupeckého úmrtí). 15 Právě Stupecký doporučil mladému právníkovi, který ještě neměl třetí rigorózní zkoušku, aby vstoupil do kanceláře Dr. Sobičky ČÁCHA, Václav. Budějovický student Emil Hácha. In: HÁJEK, Karel. Jihočech Emil Hácha (sborník). České Budějovice: Jihočeské vydavatelské a nakladatelské družstvo, 1942, s Tamtéž, s VOTOČKOVÁ-LAUERMANNOVÁ, Olga. President Dr. Emil Hácha. Poslední události. Praha: Pražská akciová tiskárna, 1939, s PASÁK, Tomáš. Emil Hácha ( ). 1. vyd. Praha: Rybka Publishers, 2007, s MACHÁLEK, Vít. Životní příběh Emila Háchy. In: Emil Hácha před 70 lety zvolen třetím prezidentem ČSR. 1. vyd. Praha: Verité, 2008, s MACHÁLEK, Vít. Prezident v zajetí (život, činy a kříž Emila Háchy). 1. vyd. Praha: Regulus, 1998, s TRPÁK, J.A. Dr. Emil Hácha o svém životě. Rozhovor s presidentem republiky den před jeho zvolením. Venkov, , s. 3. 6

14 1.3. Úředníkem v zemském výboru Místo koncipienta u Dr. Sobičky bylo Háchovým prvním zaměstnáním. Dr. Sobička měl rozsáhlou praxi u vysokého kléru a při správě církevních statků, ale tato praxe přece jen nemohla postačit širokým a hlubokým právně vědeckým zájmům dr. Háchy. Roku 1898 proto vstoupil do služeb zemského výboru. Přijetí do těchto služeb bylo pro každého právníka vyznamenáním, zemské úřednictvo mělo znamenitou odbornou pověst a zemský maršálek kníže Jiří Lobkowicz pro ně vybíral jen nejschopnější uchazeče. 17 V roce 1896 zemský výbor vyhlásil konkurz na obsazení tří koncipientských míst. Přestože měl Hácha za sebou jen velice krátkou advokátní praxi, podal si žádost a z 32 uchazečů byl vyhodnocen jako pátý. O více jak rok později ale již uspěl a od 1. března 1898 byl jmenován koncipistou zemského výboru s nárokem na služné 1000 zlatých a na dvacetiprocentní přídavek na byt. 18 Zemský výbor království Českého zaujímal v tu dobu mezi úřady postavení zcela výjimečné. Nebylo tu žádného byrokratismu,, volně se dýchalo, sbor přísedících, v čele maje osvíceného Jiřího Kr. knížete z Lobkowicz, ponechával konceptnímu úřednictvu možnost se uplatniti a dovedl oceniti konanou práci Zemská služba byla ideálem snaživých právníků, vzpomínal po letech Háchův kolega od Nejvyššího správního soudu JUDr. Egon Zeis, jenž v letech 1905 až 1918 rovněž působil v zemském výboru. 19 V zemském výboru byl od roku 1894 zaměstnán také právník, básník a překladatel Antonín Klášterský, který ve svých pamětech rovněž zaznamenal unikátní vzpomínku: Se vstupem celé řady mladých pracovníků nastává v úřednictvu zemském nový život a soustřeďuje se hlavně kolem dvou kolegů, dra Emila Háchy (nastoupil k zemskému výboru v březnu 1898) a dra Jiřího Hoetzla (nastoupil r. 1902). Dr. Emil Hácha byl přikázán do našeho odboru a já uváděl jsem ho do praxe. Do agendy výboru se vpravil rychle a brzy bylo patrné, že je pro úřad posilou. U zemského výboru působili velmi dobří juristé, ale dr. Hácha byl právník z boží milosti, překvapoval svou důkladnou znalostí práva, svou neobyčejnou bystrostí, pronikavostí a duchaplností. Každý problém domýšlel do posledních důsledků a jeho některá rozhodnutí byla pravými kabinetními kousky právnického důmyslu a železné logiky. Vyškolen četbou právnických spisů i beletrie, byl výborný stylista a německý jazyk ovládal dokonaleji, než i sami naši kolegové německé národnosti MENZEL, Josef. Život Emila Háchy. In: HÁJEK, Karel. Jihočech Emil Hácha (sborník). České Budějovice: Jihočeské vydavatelské a nakladatelské družstvo, 1942, s MACHÁLEK, Vít. Prezident v zajetí (život, činy a kříž Emila Háchy). 1. vyd. Praha: Regulus, 1998, s ZEIS, Egon. První president nejvyššího správního soudu Dr. Emil Hácha šedesátníkem. Právník. 1932, roč. LXXI, s KLÁŠTERSKÝ, Antonín. Vzpomínky a portrety. Praha: Fr. Borový, 1934, s

15 K hájení stavovských zájmů vzniká u zemského výboru Klub českých zemských konceptních úředníků, jehož cílem je také podpora vědecké činnosti svých členů. Za tím účelem vydává časopis Správní obzor, jehož redaktory jsou Jiří Hoetzel a Emil Hácha. Do časopisu přispívá řada jejich kolegů (např. A. Hobza či Karel Laštovka). 21 Hácha a Hoetzel se podle Zeisovy vzpomínky brzy stávají vedoucí silou všeho pracovního ruchu mezi konceptním úřednictvem. Dlouholetá činnost ve stavebním referátu podnítí Háchův zájem o teorii správního práva. V prvním ročníku Správního obzoru (1909) vychází jeho studie O stavebním konsensu. Následují různé menší články z oboru samosprávy, zejména Dohled vyšších instancí samosprávných k hospodářství obcí a okresů. Jako redaktor se účastní na publikaci sboru konceptního úřednictva zemského výboru Krajská zastupitelstva. Snaha poznat jádro samosprávy jej vede ke studiu veřejného zřízení anglického, což mu usnadňuje dokonalá znalost anglického jazyka. Výsledkem tohoto studia jsou články O správním soudnictví v Anglii (1913) a Jednací řád anglického parlamentu. Vedle toho přednáší na Českém učení politickém (zřejmě myšleno České učení pro vědy politické - pozn. autora) o samosprávě, o anglickém parlamentárním zřízení, je členem Stálého výboru českých měst a Poradního sboru českých okresů Rodina a zájmy Právo představovalo pro Háchu důležitou náplň života, ale naštěstí ne jedinou. Od počátku pražských studií práv často docházel na Smíchov do rodiny svého poručníka, matčina bratra Františka Klause, kde se sblížil se svou sestřenicí a pozdější manželkou Marií Klausovou- Háchovou ( ). Marie byla jemná, vzdělaná a umělecky nadaná dívka, která se věnovala opernímu zpěvu. Když se Hácha stal vícesekretářem zemského výboru a dosáhl tak solidního hmotného zabezpečení, mohl si dovolit založit rodinu. V roce 1902 se po dlouholetém vztahu se svou sestřenicí oženil a o rok později se jim narodila dcera Milada Háchová, později provdaná Rádlová ( ). 23 Moje manželství bylo největším štěstím mého života, vzpomínal po letech. 24 Vedle práce a rodiny měl Hácha i další zájmy. Nepřehlédnutelné byly jeho sklony literární a umělecké. Spolu s bratrem přeložili jako první do češtiny dnes už světoznámý humoristický 21 KLÁŠTERSKÝ, Antonín. Vzpomínky a portrety. Praha: Fr. Borový, 1934, s ZEIS, Egon. První president nejvyššího správního soudu Dr. Emil Hácha šedesátníkem. Právník. 1932, roč. LXXI, s MACHÁLEK, Vít. Životní příběh Emila Háchy. In: Emil Hácha před 70 lety zvolen třetím prezidentem ČSR. 1. vyd. Praha: Verité, 2008, s TRPÁK, J.A. Dr. Emil Hácha o svém životě. Rozhovor s presidentem republiky den před jeho zvolením. In: Venkov, , s. 3. 8

16 román Tři muži ve člunu od Jeroma Klapky Jeroma (Topič, 1903), sám pak přeložil povídkový soubor R.Kiplinga, který vyšel v Ottově nakladatelství pod českým názvem Povídky z Indie. Psal básně. Do němčiny přeložil několik svazků Soupisu památek uměleckých a historických. V letech byl sekretářem kuratoria Moderní galerie. Za pobytu v Anglii věnoval mnoho času návštěvám galerií a uměleckých sbírek. Přátelil se s mnoha výtvarníky: architektem Josefem Fantou, s malíři Jansou, Hynaisem, Švabinským, Nechlebou (v roce 1915 namaloval Háchův portrét v úřadě) či Silovským (vytvořil poč. 30. let Háchovu podobiznu v taláru), se sochaři Myslbekem a Štursou. Doma měl hodnotnou sbírku obrazů, soch, grafik, krásných knih a keramiky. Pěstoval také pohybové aktivity: byl výborným plavcem, zdatným běžcem, lyžařem a bruslařem. Miloval turistiku a věnoval se alpinistice U správního soudu ve Vídni Milníkem v Háchově profesní kariéře se stal rok 1916, kdy byl povolán k vídeňskému c.k. správnímu soudu. Uprázdnilo se tam právě jedno české soudcovské místo a jakožto nejzpůsobilejší byl na něj vybrán právě dr. Hácha. Ač většinu soudců tvořili rodilí Němci z různých rakouských zemí, vyjádřil se president soudu markýz Bacquem, že pořádně německy umí jen Čech Hácha a Polák Bilinski 26 Zemský výbor království Českého byl nejvyšším úřadem územní samosprávy, a proto se k vídeňskému správnímu soudu často dostávaly stížnosti proti jeho rozhodnutím. Ve věcech, na nichž jako referent pracoval, objevoval se Hácha někdy u líčení před Správním soudem, aby své rozhodnutí obhajoval. Jeho úspěšné vystupování vzbudilo odbornou pozornost. 27 Členem tohoto soudu se měl stát již před válkou, ale z politických důvodů bylo jeho jmenování oddáleno. Do Vídně byl povolán jako dvorní rada ve věku pouhých 44 let, tedy na tehdejší dobu v poměrně mladém věku. V roce 1917 za ním přijely i manželka s dcerou. Ve Vídni však všichni trpěli válečným strádáním, kterému Hácha částečně přičítal pozdější nemoc své ženy. 28 V úřadě trávil všechen svůj čas. V prvních týdnech se seznamoval s kolegy, ale jen u jednoho, soudního rady Čapka, nalezl možnost sdílení svých kulturních zájmů. O nejznamenitějším českém právníkovi u vídeňského soudu, senátním prezidentu Ferdinandu 25 MENZEL, Josef. Život Emila Háchy. In: HÁJEK, Karel. Jihočech Emil Hácha (sborník). České Budějovice: Jihočeské vydavatelské a nakladatelské družstvo, 1942, s MACHÁLEK, Vít. Životní příběh Emila Háchy. In: Emil Hácha před 70 lety zvolen třetím prezidentem ČSR. 1. vyd. Praha: Verité, 2008, s KLIMENT, Josef. U obětovaného presidenta (strojopis). Archiv Národního muzea, f. Josef Kliment, kart. 23, inv. č. 622, s Tamtéž, s VOTOČKOVÁ-LAUERMANNOVÁ, Olga. President Dr. Emil Hácha. Poslední události. Praha: Pražská akciová tiskárna, 1939, s

17 Pantůčkovi, v dopise Klášterskému napsal: Je obdivuhodný, vyniká zde vysoko nad své prostředí, ale je jen a jen jurista. 29 Bylo velkou ztrátou pro zemský výbor, vzpomíná Egon Zeis, když Hácha koncem roku 1916 odchází jako dvorní rada k vídeňskému správnímu soudu. Těžce jsme ho propouštěli ze svého kruhu a jenom jedna tajná naděje usnadňovala loučení: že o ho brzy uvítáme zase doma jako presidenta správního tribunálu samostatného státu československého MACHÁLEK, Vít. Prezident v zajetí (život, činy a kříž Emila Háchy). 1. vyd. Praha: Regulus, 1998, s ZEIS, Egon. První president nejvyššího správního soudu Dr. Emil Hácha šedesátníkem. Právník. 1932, roč. LXXI, s

18 2. Podoba a vývoj NSS v době Háchově ( ) 2.1. Pojem správního soudnictví Správní soudnictví je v dnešní době již neodmyslitelnou součástí právního státu, zaručující každému ochranu jeho práv proti nezákonným postupům a zásahům orgánů veřejné moci. Byť správní soudnictví zajisté spadá pod soudní moc dle tradiční dělby moci ve státě, tak jak ji rozdělil již v 18. století Charles Louis Montesquieu, od klasického soudnictví se v mnohém liší. Zatímco trestní soudy svou činností de facto posilují suverenitu státní moci, správní soudy naopak zastupují individuální práva občanů, které jim státní moc zaručuje. 31 Správní soudnictví tak představuje jeden ze způsobů kontroly veřejné správy a chrání základní smysl moderního právního řádu, který spočívá především v tom, aby se občanovi dostalo ochrany proti úřadům. 32 Přestože kořeny správního soudnictví lze shledat již ve 13. století v Anglii, na našem území se jedná o mnohem mladší oblast justice, která se vyvinula až v souvislosti s ideologií politického liberalismu ve 2. pol. 19. století. 33 Stále se také jedná o oblast, kterou je poměrně složité jakkoliv všeobecněji definovat, jelikož právní úprava a fungování správního soudnictví se v jednotlivých státech často velice zásadně liší. Rakouské a později československé soudnictví bylo do značné míry inspirováno jihoněmeckým typem správního soudnictví, pro který byla typická např. existence generální klauzule, kterou pak můžeme nalézt i v rakouské právní úpravě. 34 Spolu s generální klauzulí přijala tato úprava i zásadu judikovati a nikoliv spravovati, z čehož vyplynulo, že správní soud měl stát mimo ústrojí správy, předmětem kontroly mohla být pouze subjektivní práva a kontrola byla omezena jen na přezkum zákonnosti správního aktu Historický vývoj správního soudnictví na našem území Říjnový zákon a vznik správního soudnictví Přestože ke zřízení československého správního soudu došlo až na základě zákona ze č. 3/1918 Sb. z. a n., je nutné ve stručnosti shrnout již předcházející úpravu správního soudnictví v Rakousko-Uhersku. Jednak z důvodu, že sám Hácha u vídeňského správního soudu od 2. prosince 1916 po krátkou dobu působil, a pak hlavně proto, že přímo rakouská úprava byla 31 MAZANEC, Michal. Správní soudnictví. Praha: Linde, 1996, s HOETZEL, Jiří. Československé správní právo. 2. přeprac. vyd. Praha: Melantrich, 1937, s MAZANEC, Michal. Správní soudnictví. Praha: Linde, 1996, s Tamtéž, s RÁDL, Zdeněk. Nejvyšší správní soud. Normy o jeho zřízení a působnosti, komentované podle judikatura býv. správního soudního dvora a nejvyššího správního soudu s použitím materiálií a písemnictví. Průvodní slovo Dr. Emil Hácha. Praha: Československý kompas, 1933, s

19 již zmíněným zákonem č. 3/1918 Sb. z. a n. recipována do československého právního řádu a stala se tak základem pro zřízení i fungování Nejvyššího správního soudu na území Československa. Počátky správního soudnictví na našem území je tedy možné spatřit již v dobách rakouskouherské monarchie. V návrhu kroměřížské ústavy i v oktrojované březnové Stadionově ústavě se hovořilo o potřebě soudního přezkumu rozhodnutí správních úřadů, nicméně o vytvoření specializovaného správního soudu se zde však zatím nehovořilo. Klíčovou událostí v této oblasti byla pak prosincová ústava, jejíž součástí byl zákon č. 144/1867 ř. z. o soudcovské moci, který již ve svém čl. 15 hovořil o správním soudním dvoře a byl tím tak vytvořen ústavní základ pro zřízení správního soudnictví. 36 Prosincovou ústavou byl zřízen také Říšský soud, který měl však v oblasti správního soudnictví velice omezenou působnost, a tak zásadní zlom přišel až v roce 1875, kdy byl tzv. říjnovým zákonem č. 36/1876 ř. z. o zřízení správního soudu ze dne zřízen ve Vídni Správní soudní dvůr. Podle samotného Háchy zůstane chloubou liberálního režimu rakouských Němců, že uskutečňuje příslib prosincové ústavy, postaral se o zřízení nezávislého správního tribunálu s posláním chrániti jednotlivého občana v jeho právech proti nezákonným aktům úřadů správních. 37 Příslušnost správního soudu byla určena generální klauzulí, která soudu stanovila příslušnost k rozhodování všech případů, kdy osoba tvrdila, že jí bylo zasaženo do práv protizákonným rozhodnutím správního úřadu, přičemž se mohlo jednat jak o úřady státní, tak i zemské, okresní a obecní. Dále zákon obsahoval i negativní vymezení příslušnosti, ze kterého vyplývá, že příslušnost Správního soudního dvora byla subsidiární vůči příslušnosti řádných soudů. 38 Zákon o zřízení správního soudu obsahoval také ustanovení odkazující na vydání zvláštního zákona, který se měl zabývat případnými kompetenčními spory mezi jednotlivými soudy. Tento zákon pocházel také ze dne a šlo o zákon č. 37/1876 ř. z., jímž se ustanovuje, kdo má rozhodovat ve sporech o kompetenci mezi správním soudem a řádnými soudy a mezi správním soudem a soudem říšským. Jednalo se o velice stručný předpis, skládající se z pouhých pěti paragrafů, který stanovil, že kompetenční spor mezi správním soudem a řádným soudem bude rozhodovat říšský soud. V případě kompetenčního sporu mezi správním soudem a soudem 36 RÁDL, Zdeněk. Nejvyšší správní soud. Normy o jeho zřízení a působnosti, komentované podle judikatura býv. správního soudního dvora a nejvyššího správního soudu s použitím materiálií a písemnictví. Průvodní slovo Dr. Emil Hácha. Praha: Československý kompas, 1933, s Tamtéž, s SCHELLEOVÁ, Ilona. Správní soudnictví. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2004, s

20 říšským měl pak rozhodovat speciální senát složený ze čtyř členů z obou soudů, kterým předsedal president nejvyššího soudu, popřípadě jeho náměstek. 39 Zákon o zřízení správního soudu byl za dobu své účinnosti také dvakrát novelizován, byť ani v jednom případě se nejednalo o nijak zásadní změny ve fungování soudu. Bylo vydáno také několik prováděcích předpisů k tomuto zákonu, týkajících se vnitřního zřízení a fungování soudu, přičemž nejvýznamnějším z nich byl jednací řád c. k. správního soudu, který byl vydán nařízením č. 94/1876 ř. z. ze dne , a který byl posléze nahrazen novým jednacím řádem, který vyšel jako nařízení č. 209/1907 ř. z. ze dne První novelizace zákona o zřízení správního soudu proběhla zákonem č. 53/1894 ř. z. z a šlo pouze o změnu ustanovení v 10, týkajícího se příplatku pro radní působící u správního soudu po dobu deseti let. Byla také zavedena funkce druhého presidenta. 40 Následující novelizace byla rozsáhlejší a přinesl ji zákon č. 149/1905 ř. z. z , nicméně ani zde se nejednalo o změny fundamentálního charakteru - novelizace se týkala např. zamítnutí stížnosti pro nedůvodnost, předběžného řízení v jednoduchých rozepřích a nahlížení do spisů. 41 Až na tyto poměrně drobné úpravy fungoval původní zákon o správním soudu až do pádu a zániku rakouskouherské monarchie a správnímu soudu se podařilo - a to bylo úkolem, který mu důvodová zpráva kladla zvláště na paměť - vytvořit solidní teorii jednotlivých základních institutů veřejné správy i založit stabilní a spravedlivou judikaturu Průběh řízení před správním soudem Řízení dle zákona č. 36/1876 ř. z. bylo zahájeno na základě podání stěžovatele - stížnosti, přičemž aby podání bylo stížností, muselo splňovat určité pojmové znaky. Formální procesní náležitosti byly představovány tím, že stížnost musela být podána pouze písemně ( 14 - podání protokolární či telegrafické se nepřipouštělo), a to s takovým počtem opisů, aby každá strana řízení mohla obdržet jeden opis ( 20). Ke stížnosti bylo nutné připojit doklady, o které se stížnost opírá ( 18). Dále musela být stížnost podepsána advokátem a muselo v ní být označeno jak naříkané rozhodnutí, tak i den jeho doručení. Dalšími procesními podmínkami pak byla příslušnost soudu (viz. s. 12) a způsobilost stěžovatele být stranou sporu - muselo se jednat o právní subjekt, který byl stranou předchozího správního řízení a který je způsobilý před soudem samostatně jednat zákon č. 37/1876 ř. z. 40 zákon č. 53/1894 ř. z. 41 zákon č. 149/1905 ř. z. 42 MAZANEC, Michal. Správní soudnictví. Praha: Linde, 1996, s Slovník veřejného práva československého. XXII. sešit. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, 1931, s

21 Podání stížnosti bylo omezeno 60tidenní zákonnou prekluzivní lhůtou ( 14), která se počítá ode dne formálního doručení písemného vyhotovení aktu, který stížnost napadá. 44 Kromě přesného označení napadaného správního rozhodnutí musela stížnost obsahovat i tzv. stižní důvody - takové důvody, aby ze stížnosti bylo patrné v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno a v čem je spatřováno porušení stěžovatelových práv. 45 Pokud byla stížnost podána po uplynutí 60tidenní lhůty, soud nebyl k jejímu projednání příslušný, stěžovatel nebyl k jejímu podání legitimován či nebyly splněny formální náležitosti, nemohl soud přijmout stížnost k věcnému projednání ( 21). Procesní překážku představovala také res judicata věc, o které bylo již pravomocně rozhodnuto jiným orgánem. Formální nedostatky mohl soud dát stěžovatelovi k opravě, avšak pro nedostatek ostatních podmínek musela být stížnost omítnuta jako nepřípustná. K odmítnutí stížnosti tedy došlo, pokud vůbec nedošlo k věcnému projednání věci. Pokud k věcnému projednání došlo, k nevyhovění stížnosti pak docházelo zamítnutím. 46 Dle 17 podaná stížnost neměla automaticky odkladného účinku, strana však o něj mohla požádat. Zajímavé je, že o přiznání odkladného účinku stěžovatel nežádal soud, nýbrž správní úřad, který napadané rozhodnutí vydal. 47 Pokud stížnost splňovala všechny náležitosti, následovalo zpravidla přípravné řízení, jehož účelem bylo připravit věc k ústnímu projednání ( 24). Soud zde mohl vyzvat zúčastněné strany a správní úřad, aby k podané stížnosti dodaly ve lhůtě 14ti až 60ti dnů svou odpověď, případně byl možný i další výslech jak správního úřadu, tak i zúčastněných stran. 48 V praxi se však považovalo za dostatečné, pokud byla zúčastněná strana přizvána až k ústnímu jednání. 49 Pokud nebyl v průběhu přípravného řízení zjištěn procesní nedostatek či překážka v řízení, pro který by musela být stížnost odmítnuta, senát rozhodující v dané věci svým usnesením v neveřejném zasedání přípravné řízení ukončil a věc přikázal k veřejnému ústnímu líčení. Toto líčení bylo zásadně veřejné, vyloučení z důvodu ochrany mravnosti a veřejného pořádku byla stanovena v 29. Zastoupení advokátem před správním soudem nebylo povinné, avšak pokud si stěžovatel, spolužalovaný či jiná zúčastněná strana zvolila zástupce, muselo se v takovém případě jednat jedině o advokáta. Zajímavé je, že právnické osoby nemohly být zastupovány 44 Slovník veřejného práva československého. XXII. sešit. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, 1931, s Tamtéž, Tamtéž, Tamtéž, ONDRUŠ, Radek. Nejvyšší správní soud a jeho odkaz pro současnost. Justiční praxe. 2002, roč. L, č. 3, s Slovník veřejného práva československého. XXII. sešit. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, 1931, s

22 advokátem, ale pouze osobou ze svého středu - zřejmě tedy pouze osobou, která se podílela na rozhodování a chodu dané právnické osoby. Správní úřady byly před soudem zastupovány zástupcem vyslaným z ministerstva, proti kterému stížnost směřovala, či do jehož oblasti působnosti předmětná věc spadala. 50 Poté co byla daná věc v ústním líčení dostatečně rozebrána a vysvětlena, soud vydal rozhodnutí - tím mohl být buď nález či rozhodnutí. Usnesením se nazývá rozhodnutí soudu, kterým může v průběhu celého řízení stížnost odmítnout pro nepřípustnost, ale i všechna jiná rozhodnutí procesní povahy. Nález se pak vydává pouze po skončení ústního líčení a soud v něm rozhoduje ve věci samé. Novelou říjnového zákona č. 149/1905 ř. z. ze dne 21. září 1905 byly zavedeny i dvě formy zkrácených řízení před správním soudem. Soud mohl nyní v jednoduchých případech, ve kterých se rozhodovalo pouze o právní otázce, vynechat přípravné řízení ( 23 novely č. 149/1905 ř. z.). Dále také mohl soud rozhodnout o nekonání ústního líčení, ale pouze na žádost stěžovatele a v případě souhlasu jak správního úřadu, tak i zúčastněné strany ( 28 novely č. 149/1905 ř. z.) Listopadový zákon a vznik československého správního soudnictví Ke vzniku československého správního soudu pak došlo velice krátce po rozpadu Rakouska-Uherska a to již výše zmíněným tzv. listopadovým zákonem č. 3/1918 Sb. z. a n. o nejvyšším správním soudě a o řešení kompetenčních konfliktů ze dne , kterým byl Nejvyšší správní soud se sídlem v Praze zřízen. Tímto zákonem byl do československého právního řádu recipován rakouský zákon o zřízení správního soudu včetně jeho novelizací a prováděcích předpisů. Recepce původního předpisu byla provedena s několika změnami, které však nebyly nikterak zásadní. Týkaly se kompetencí NSS, ty byly nově rozšířeny i na věci disciplinární a policejní. Rozšíření příslušnosti soudu vyplývalo také do značné míry z toho, že do československého právního řádu nebyl recipován rakouský Říšský soud, takže ony věci z kompetence říšského soudu, jež se virtuelně hodily do kompetence soudu správního, (...) do ní spadly automaticky 52. Nejvýznamnější změnou dle samotného Háchy pak bylo škrtnutí kompetenční výluky správního soudu ve věcech, kdy byly správní úřady oprávněny postupovat podle jejich volného uvážení. Nejednalo se však o věcný přezkum volného uvážení, jelikož nadále platil princip, že soud zkoumá pouze zákonnost správního aktu. 53 Změna se dotkla 50 Slovník veřejného práva československého. XXII. sešit. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, 1931, s Tamtéž, s Slovník veřejného práva československého. Sešit XXII. Brno: Polygrafia - Rudolf M. Rohrer, 1931, s Tamtéž, s

23 i řešení kompetenčních sporů, jejichž právní úprava byla nově vtělena do zákona o NSS. Kompetenční spory mezi řádnými soudy a správními úřady, ale i spory mezi řádnými soudy a NSS, měl nyní rozhodovat zvláštní senát. Ten se skládal ze tří členů nejvyššího soudu a ze tří členů NSS, jejichž předsedu pak jmenovala na dobu tří let vláda. 54 Významnou osobou při tvorbě tohoto nového československého soudního tribunálu byl JUDr. Ferdinand Pantůček, který se následně stal i prvním prezidentem NSS. Jeho význam v této věci je možné spatřovat i v tom, že zákon o NSS bývá nazýván Pantůčkovým zákonem 55 a změny provedené v tomto zákoně oproti původní rakouské úpravě bývají zase nazývány Pantůčkovy škrty. 56 Osobou pro tuto činnost byl dle všech dobových pramenů nanejvýše vhodnou i vzhledem k tomu, že od roku 1906 působil jako rada u Správního soudního dvora ve Vídni. Důležitost, jaká byla Pantůčkovu zákonu už od samého začátku přikládána, je možné shledat i ve faktu, že byl publikován ve Sbírce zákonů pod nižším číslem (3) než např. zákon o zřízení samostatného státu československého (11). 57 Ferdinand Pantůček zůstal prezidentem NSS až do své smrti dne a o tom, jak citelná to byla pro Československo ztráta, dodnes vypovídá tehdejší tisk. Nejvyššímu správnímu soudu se brzy dostalo také ústavního zakotvení. Stalo se tak Ústavní listinou Československé republiky z roku 1920, která NSS zařadila do 88, zabývajícího se mocí výkonnou. 58 Podle tohoto ustanovení poskytuje soudní ochranu proti správním úřadům v nejvyšší stolici soud složený z nezávislých soudců a zřízený pro území celé republiky. Důležitá je zejména formulace, že tento soud bude rozhodovat v nejvyšší stolici, protože z něj jasně vyplývá, že zákonodárce měl v plánu zřízení soustavy nižších správních soudů. 59 K zřízení této soustavy mělo dojít zákonem č. 158/1920 Sb. z. a n., o správním soudnictví u úřadů okresních a župních, na základě kterého mělo dojít k vytvoření systému podle pruského vzoru, kdy by ve správních věcech v okresech a župách rozhodovaly laické senáty složené z úředníků a přísedících. 60 K fungování tohoto zákona však byla předpokládána taktéž realizace župního zákona, který měl reformovat dosavadní systém veřejné správy, a stejně tak i vytvoření správního řádu, který by řízení před těmito senáty upravoval. K realizaci ani jednoto z těchto předpisů však nedošlo a župní systém zřízení byl nakonec tzv. organizačním zákonem 54 zákon č. 3/1918 Sb. z. a n. 55 NOVOTNÝ, Josef. Nejvyšší správní soud. Správní právo. 1999, roč. XXXII, č. 2, s MAZANEC, Michal. Správní soudnictví. Praha: Linde, 1996, s NOVOTNÝ, Josef. Nejvyšší správní soud. Správní právo. 1999, roč. XXXII, č. 2, s MAZANEC, Michal. Správní soudnictví. Praha: Linde, 1996, s HOETZEL, Jiří. Československé správní právo. 2. přeprac. vyd. Praha: Melantrich, 1937, s ONDRUŠ, Radek. Nejvyšší správní soud a jeho odkaz pro současnost. Justiční praxe. 2002, roč. L, č. 3, s

24 č. 125/1927 Sb. z. a n. nahrazen zemským uspořádáním. Ke zřízení nižšího správního soudnictví tak nedošlo a NSS zůstal nadále jediným článkem správního soudnictví v ČSR Krize a novelizace nejvyššího správního soudu Jedním z cílů zřízení okresních a župních správních senátů na základě již zmíněného župního zákona z roku 1920 byla mimo jiné také snaha o odlehčení NSS, který byl prakticky okamžitě od svého vzniku neúměrně přetížen a počty případů značně převyšovaly pracovní kapacity soudu. Jelikož k realizaci župního zákona nikdy nedošlo, přetížení soudu bylo čím dál tím kritičtější. Důvody této krize se v dané době nedařilo ani spolehlivě zjistit. Prvotní vinu na tom zajisté nesl fakt, že soud přebral velké množství nedokončených případů po svém rakouském předchůdci. 62 Následné rozšiřování aktivit státu na nové obory správy pak dále přispívalo k tomu, že pracovní úkoly tribunálu přerostly jeho síly. K této situaci dle samotného Háchy nemálo přispěla i relativně malá nákladovost řízení u NSS, která vedla k tomu, že soudu byly předkládány i věcí marginálního významu, které ve většině případů ani neměly naději na úspěch. V některých případech se objevovala také určitá nevole správních úřadů podřizovat se právnímu názoru soudu. 63 Již v roce 1924 se tak objevily první pokusy o novou úpravu či novelizaci, která by tento stav napravila, avšak názorové rozepře byly tak velké, že se osnova této nové právní úpravy nedostala ani do parlamentu. Ve 30. letech však už situace byla tak neúnosná, že se opět začalo pracovat na nové zákonné úpravě a byla vytvořena nová vládní osnova. 64 Dokladem enormního přetížení soudu se mohou stát údaje z úředních výkazů prezidenta soudu, podle kterých činil počet stížností v roce 1927 počet 7 721, o pouhý rok později už to bylo nevyřízených věcí a do roku 1935 tento počet vystoupal až k číslu K pokusu o nápravu nakonec došlo cestou novelizace, přičemž se jednalo o vůbec první novelizaci, která měnila původní rakouský zákon o zřízení správního soudu poměrně výrazným způsobem. Změny byly provedeny zákonem č. 164/1937 Sb. z. a n. ze dne , jehož úkolem nebyla - naštěstí - celková novelisace zákona říjnového, nýbrž jen opatření, která mají ulehčiti přetíženému správnímu soudu 66. Avšak i vyjednávání o této nové úpravě doprovázelo mnoho názorových neshod. Podle vládní 61 SCHELLEOVÁ, Ilona. Správní soudnictví. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2004, s ONDRUŠ, Radek. Nejvyšší správní soud a jeho odkaz pro současnost. Justiční praxe. 2002, roč. L, č. 3, s HÁCHA, Emil. Krise nejvyššího správního soudu. Parlament. 1928, roč. VII, s MAZANEC, Michal. Správní soudnictví. Praha: Linde, 1996, s HUMENI, Jana. Nejvyšší správní soud ČSR v letech 1918 až Rigorózní práce. Praha: Univerzita Karlova v Praze - Právnická fakulta, 2010, s HOETZEL, Jiří. Zákon ze dne 16. června 1937 č. 164 o nejvyšším správním soudu. Několik poznámek. Praha: nákladem vlastním, srpen 1937, s

25 osnovy mělo např. dojít k tomu, že k ulehčení situace soudu mělo vést omezení jeho působnosti. S tímto postupem nesouhlasila značná část odborné veřejnosti, včetně významného profesora správní vědy a správního práva Jiřího Hoetzela, a ústavněprávní výbor poslanecké sněmovny nakonec na tuto cestu také nepřistoupil. 67 Jako další z možných variant se nabízelo zvětšení grémia soudců, které však již v té době čítalo takřka 60 členů. Toto řešení narazilo na nesouhlas samotných soudců NSS. Sám Hácha, který se po smrti Ferdinanda Pantůčka stal v roce 1925 v pořadí druhým prvním prezidentem soudu a který se na vytvoření novelizovaného zákona také sám podílel 68, tvrdil, že takovýto krok by měl za následek neudržení konstantní judikatury soudu. 69 Novelizace nakonec i přes tyto rozpory přinesla několik výraznějších změn, byť jak napsal Hácha nový zákon o nejvyšším správním soudě č. sb. 164/1937 nedotkl se osnovných myšlenek, na nichž byl vybudován starý zákon rakouský z roku 1875, který byl v podstatě převzat do našeho zákona č. 3/1918 o nejvyšším správním soudě. Nebylo ani pomyšlení na zásadnější změny. Dosavadní zákon prokázal za šedesátiletí svého trvání dobré vlastnosti a každá podstatnější změna byla by postavila nejv. správní soud před obtížné otázky, což by bylo znamenalo nové zatížení a nikoli úlevu, jíž tento soud tak naléhavě potřebuje, aby mohl dostáti svým úkolům. 70 Mezi oněch několik změn v nové úpravě patřilo zavedení pomocných referentů, kteří měli připravovat zprávy a návrhy pro jednání soudu, rozšíření počtu případů, které rozhodovaly tříčlenné senáty namísto tradičních pětičlenných, rozšíření možnosti odmítnout stížnosti bez projednání a možnosti konat neveřejného zasedání a také vznik nového institutu tzv. právních zásad, o kterých rozhodoval zvláštní rozšířený senát a které byly pro NSS a jeho budoucí rozhodování závazné. 71 Novelizace se nevyhnula ani jednacímu řádu NSS, nový řád vyšel jako vládní vyhláška č. 191/1937 Sb. z. a n., o jednacím řádu pro nejvyšší správní soud ze dne Poprvé ve Sbírce zákonů a nařízení vyšel jako příloha k novelizaci také český autentický překlad původního rakouského zákona z roku I když podle J. Hoetzela byla osnova novelizovaného zákona zhotovena za těsné spolupráce nejlepšího znalce látky, E. Háchy, a úroveň jednání v tehdejším ústavněprávním výboru byla nadprůměrná díky jeho předsedovi advokátu A. Maixnerovi, 72 tak o dopadu, který tato nová úprava mohla mít na praxi a vytíženost NSS, se bohužel dnes můžeme do značné míry pouze domnívat. Poměrně krátce po jeho 67 NOVOTNÝ, Josef. Nejvyšší správní soud. Správní právo. 1999, roč. XXXII, č. 2, s Tamtéž, s MAZANEC, Michal. Správní soudnictví. Praha: Linde, 1996, s HÁCHA, Emil. Poznámky k novému zákonu o nejvyšším správním soudě. Právní prakse , roč. II, č. 1, s zákon č. 164/1937 Sb. z. a n. 72 NOVOTNÝ, Josef. Nejvyšší správní soud. Správní právo. 1999, roč. XXXII, č. 2, s

26 účinnosti došlo totiž k připojení sudetských území k hitlerovskému Německu a později vzniku Protektorátu Čechy a Morava a pro toto zhodnocení tak nebyl dostatek času. Přesto však československý Nejvyšší správní soud pod vedením svých prvních prezidentů Pantůčka a Háchy zdárně vykonával nejdůležitější činnost soudu, kterou bylo vytváření konzistentní správní judikatury a navázal tak na úspěšnou judikatorní činnost svého předchůdce, rakouského Správního soudního dvora. 73 Toto dědictví po československém NSS je dnes nesmírně cenným archivním materiálem a jeho nejvýznamnější a nejznámější rozhodnutí je možné najít v Bohuslavově sbírce nálezů Soustava československých soudů veřejného práva V souvislosti s Nejvyšším správním soudem je také vhodné se stručně zmínit o ostatních soudech veřejného práva té doby, protože právě správní soud představoval již od dob monarchie jakýsi středobod této soustavy. Prvním z těchto satelitních soudů byl soud patentový, který rozhodoval o konečných rozhodnutích patentového úřadu. Byl zřízen již za Rakouska-Uherska zákonem č. 30/1897 ř. z. ze dne 11. ledna Po vzniku Československa byl pak vydán nový zákon č. 305/1919 Sb. z a n., na základě kterého vznikl Patentní úřad v Praze a spolu s ním právě i Patentní soud, přičemž předseda tohoto soudu, jeho náměstek, dva přísedící a jejich náměstci byli jmenováni prezidentem republiky z řad členů NSS a to na dobu 5 let. 74 Dále byl první prezident NSS současně také prezidentem Volebního soudu, který byl zřízen zákonem č. 125/1920 Sb. z. a n. a který organizačně spadal právě pod NSS. Druhý prezident NSS byl zároveň viceprezident Volebního soudu a senátům tohoto soudu předsedali senátní prezidenti opět z NSS. Stejně tak byli z členů NSS voleni členové Kartelového soudu a do soustavy veřejnoprávního soudnictví patřily také soudy pojišťovací, které jako jediné přežily likvidaci správního soudnictví komunisty na začátku 50. let. Dva členové NSS spolu s dvěma náhradníky byli také dle zákona o Ústavním soudu č. 162/1920 Sb. z. a n. vysíláni právě k Ústavnímu soudu ONDRUŠ, Radek. Nejvyšší správní soud a jeho odkaz pro současnost. Justiční praxe. 2002, roč. L, č. 3, s SCHELLEOVÁ, Ilona. Správní soudnictví. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2004, s MAZANEC, Michal. Správní soudnictví. Praha: Linde, 1996, s

27 3. Správním soudcem za Ferdinanda Pantůčka ( ) 3.1. JUDr. Ferdinand Pantůček Jak už jsem se zmínil v předcházející kapitole, stěžejní osobností při vytváření československého správního tribunálu byl JUDr. Ferdinand Pantůček. Narodil se roku 1863 v Hlinsku (okr. Chrudim) a práva vystudoval na pražské univerzitě, kde následně získal i titul doktora práv. Již od samého začátku své právnické kariéry pracoval v soudní službě, nejdříve jako tajemník prezidenta vrchního zemského soudu Dr. Jandy, posléze byl přeřazen k zemskému soudu do Prahy. V roce 1901 začala jeho nepříliš dlouhá politická kariéra, nejdříve jako poslance v říšské radě a následně i jako zemského poslance. Znechucen politickými poměry u nás, přijal v roce 1906 pozici rady Soudního správního dvora ve Vídni. 76 Vždy hrdě národně vystupoval a snažil se chránit české zájmy, a to nejenom u vídeňského správního soudu, ale i za 1. světové války, kdy byl od jara 1915 členem a důvěrníkem českého odboje - tajného výboru zvaného Maffie. Po válce se od prvních chvil vzniku našeho samostatného státu podílel na tvorbě nové legislativy v zákonodárné komisi Národního výboru a byl autorem řady justičních zákonů. 77 Hácha ho později označil za jakéhosi korunního právníka nového státu 78. Právě díky tomuto jeho působení se povedlo velice rychle prosadit zákon č. 3/1918 Sb. z. a n. o nejvyšším správním soudu a zřídit tak tento nový československý tribunál. Tomuto Pantůčkovu zákonu byla už od samého začátku přikládána velká důležitost. 79 Právě díky jeho úspěšné snaze o vznik československého správního soudu je F. Pantůček dodnes znám především jako jeho první prezident. Do funkce byl jmenován dekretem presidia Národního výboru z 15. listopadu 1918 a do úřadu nastoupil již následující den. 80 Už 21. ledna 1919 předsedal prvnímu veřejnému líčení u Nejvyššího správního soudu. Hácha později napsal: Je s dostatkem známo, komu náleží nejpřednější zásluha o správní tribunál československý. Ferdinand Pantůček byl původcem a pilotem zákona o nejvyšším správním soudu v Národním výboru, byl organisátorem soudu, jeho pevná a energická ruka a jeho neúnavné úsilí dovedly v neuvěřitelně krátké době tribunál vybudovati, opatřiti jeho osobní i věcné potřeby a uvésti v činnost, jako by již odedávna pracoval. Než úkoly administrativního šéfa soudu považoval Pantůček vždycky za vedlejší a méně důležitou složku svého úřadu. Hlavní svůj úkol viděl v založení judikatury, v určení jejího ducha a směru, tak aby soud stal se tím, čím podle svého 76 SEKANINA, František. Pantůček, Ferd., JUDr. Album representantů všech oborů veřejného života československého. Praha, 1927, s GALANDAEUR, Jan a kol. Slovník prvního československého odboje Praha: Hermes, 1993, s HÁCHA, Emil. Dr. Ferdinand Pantůček. Časopis pro právní a státní vědu. 1925, roč. 8, č. 3-4, s NOVOTNÝ, Josef. Nejvyšší správní soud. Správní právo. 1999, roč. XXXII, č. 2, s Tamtéž, s

28 poslání býti má. 81 I když se podle Háchy jednalo o přísného legistu, který vždy vycházel ze zákonné normy, neměl prý nikdy daleko k volnému nalézání práva. O tom vypovídá např. jeho pojednání o sousedském právu k 3. novele občanského zákona, kde Pantůček doporučuje judikatuře, aby nevycházela jen z přísného práva, ale i ze slušnosti. Právě na Pantůčkův podnět bylo také z listopadového zákona vyškrtnuto ustanovení 3 písm. e) původního rakouského zákona č. 36/1876 ř. z. o správním soudu, které vylučovalo z přezkumné pravomoci soudu věci, ve kterých správní úřad rozhodoval podle svého volného uvážení. 82 Nejenom na základě Pantůčkovy judikatorní činnosti je možné posoudit jeho právnické kvality. Byl i autorem vědecké literatury věnující se správnímu právu. Zejména zde můžeme spatřovat Pantůčkovu zvláštní oblibu pro specializaci na vodní právo. Kromě vodního práva se Pantůček zabýval zejména sousedskými právy, ale svůj názor vyslovil např. také ve věci legitimace obcí ve věcech stavebních. 83 Jeho názory v těchto oblastech je tak dodnes možné nalézt nejen v jeho publikační činnosti, ale právě i v tehdejší judikatuře NSS. Podle Jiřího Hoetzela pramenil Pantůčkův úspěch především v neobyčejné znalosti věci a podivuhodném daru právnické fantazie, díky které mohl domýšlet každou otázku do všech možných důsledků. Navíc prý oplýval neobyčejnou bystrostí a dialektickou obratností. Po Pantůčkově smrti Hoetzel napsal: Řekl bych přímo, že Pantůček byl jakousi inkarnací právnické obratnosti. Pod jeho rukou jakoby právní předpisy oživovaly, při jeho polemikách máte dojem šachové hry. Výklad gramatický, výklad tu extensivní, tam restriktivní, poukaz na analogii, argumenty a maiori ad minus, a contrario, poukaz na intenci zákona, odkaz na absurdnost důsledků potíraného názoru střídají se a kupí a stupňují se takovým způsobem, že stojíte někdy přímo fascinováni. 84 Ferdinand Pantůček zemřel 13. února 1925 a ztráta tohoto právníka byla pociťována nejen v odborných kruzích, ale i mezi laickou veřejností. Autoři nekrologů vzpomínali na jeho zásluhy o novou samostatnou vlast a přirozeně připomínali zejména jeho činnost na Nejvyšším správním soudu. Sám Hácha po jeho smrti napsal: Předčasná smrt prvého presidenta nejvyššího správního soudu Dr. Ferdinanda Pantůčka byla s mnoha míst oželena jako ztráta národní Háchovy odborné aktivity a funkce v těchto letech Hácha a Pantůček se setkali jako spolupracovníci u Správního soudního dvora ve Vídni, kde Hácha od roku 1916 působil jako soudní rada. Při tomto společném působení Pantůčkovi 81 HÁCHA, Emil. Nejvyšší správní soud. Vzpomínky na jeho zřízení a jeho dnešní stav. Právník. 1928, roč. LXVII, č , s HÁCHA, Emil. Dr. Ferdinand Pantůček. Časopis pro právní a státní vědu. 1925, roč. 8, č. 3-4, s Tamtéž, s HOETZEL, Jiří. Dr. Ferdinand Pantůček. Právník. 1925, roč. LXIV, č. 5, s HÁCHA, Emil. Dr. Ferdinand Pantůček. Časopis pro právní a státní vědu. 1925, roč. 8, č. 3-4, s

29 neuniklo nadání, které Hácha pro správní právo vykazoval, a tak bylo jen otázkou času, kdy si ho Pantůček povolá k nově založenému československému správnímu soudu do Prahy. Po vydání listopadového zákona a vzniku soudu Hácha ještě nějaký čas zůstal ve Vídni, kde bylo nutné vyřešit postoupení agendy rakouského soudu týkající se českých zemí. Při jednání o tomto předání však došlo ke konfliktu mezi oběma soudy. Český správní soud v čele s Pantůčkem požadoval, aby vídeňský soud vydal do Prahy všechny spisy týkající se československé republiky, jejichž vyřizování bylo zahájeno po 28. říjnu Jurisdikce vídeňského soudu byla však oficiálně ukončena až 11. listopadu 1918, a tak tento soud vydal do Československa pouze věci zahájené po tomto datu. Kauzy zahájené v onom mezidobí vydat odmítal, a to i po důrazném protestu prezidenta Pantůčka z 30. listopadu Věc nakonec musela být vyřešena až na první plenární schůzi Nejvyššího správního soudu, která rozhodla, že vídeňský soud neměl od 28. října pravomoc rozhodovat v československých věcech a všechna jeho rozhodnutí po tomto datu jsou tak neúčinná. Aby stěžovatelé nebyli tímto mezisoudním konfliktem zasaženi na svých právech, bylo současně nařízeno všem československým správním úřadům, aby předmětné správní spisy spolu se stejnopisy stížností předložily neprodleně Nejvyššímu správnímu soudu, aby o nich rozhodl. Díky této rozepři tak v řadě případů nastala situace, kdy ve věci rozhodoval jak pražský, tak i vídeňský správní soud, a je nutné poznamenat, že nezřídka dospěly k rozdílným rozhodnutím. 86 Po vyřešení této situace se Hácha vrátil do vlasti a 23. prosince 1918 byl jmenován senátním prezidentem Nejvyššího správního soudu. Nedlouho poté si ho Pantůček zvolil za svého zástupce a 20. března 1919 byl Hácha jmenován druhým prezidentem Nejvyššího správního soudu. Společně se pak podíleli na organizaci soudu a oba se tak mimořádně zasloužili o zajištění fungování soudu v enormně krátké době několika měsíců. Díky své znalosti jazyků a zahraničních právních řádů byl Hácha také předurčen k zastupování soudu v zahraničí a byl tak vysílán jako československý zástupce na mezinárodní konference, sjezdy a porady. 87 Hácha se také staral o neustálý kontakt soudu s pražskou právnickou fakultou, kde byl od roku 1910 členem komise pro státní zkoušky státovědné a také zde následně působil jako docent srovnávacího správního práva. Dále byl členem právní rady Československé republiky, členem České akademie věd a umění a také členem České učené společnosti. 88 Zřejmě nejvýznamnější funkcí a oceněním jeho právnických kvalit, kterého se mu v této době dostalo, 86 HÁCHA, Emil. Nejvyšší správní soud. Vzpomínky na jeho zřízení a jeho dnešní stav. Právník. 1928, roč. LXVII, č , s LAUERMANNOVÁ-VOTOČKOVÁ, Olga. President Dr. Emil Hácha. Praha: Pražská akciová tiskárna, 1939, s Tamtéž, s

30 bylo jeho zvolení soudcem u stálého rozhodčího soudu v Haagu v roce Tato mimořádná pocta jasně dokazuje, že Hácha nebyl pouze významným právníkem na území Československé republiky, ale že byl považován za právnickou osobnost světového formátu. Zajímavý je i fakt, že vila, kterou Hácha v Haagu obdržel jako své sídlo, později přešla do vlastnictví našeho státu, kterému patří dodnes. 89 I to jistě vypovídá o Háchovu odkazu a úctě, kterých se mu v té době dostávalo i v zahraničí. Známé jsou také Háchovy právnické studie z této doby. Nejznámější je zřejmě pojednání o právní povaze univerzity, vycházející z nálezu Nejvyššího správního soudu č ze dne 24. října Profesorský sbor lékařské fakulty Univerzity Karlovy zde podal stížnost k NSS proti rozhodnutí ministerstva školství a národní osvěty. Stěžuje si na rozhodnutí ministerstva, které nevyhovělo jejich návrhu na jmenování jimi vybraného kandidáta mimořádným examinátorem při doktorských zkouškách. Klíčovou otázkou v této studii je, zda fakulta univerzity resp. profesorský sbor fakulty je právním subjektem - osobou, do jejíchž subjektivních práv může správní orgán zasáhnout a k jejichž ochraně je Nejvyšší správní soud povolán. Hácha zde vysvětluje několik situací, kdy může fakulta i její profesorský sbor vystupovat jako právnická osoba a jejich stížnost by tak mohla být důvodná. Naproti tomu pak také popisuje situaci, kdy univerzitní fakulta a její členové vystupují jako orgány státní správy a stížnost k NSS zde tedy v úvahu nepřipadá. Po důkladném vysvětlení problematiky se Hácha plně ztotožňuje s rozhodnutím soudu, který stanovil, že činnost profesorského sboru fakulty při organizaci profesorských zkoušek je právě onou činností státního úřadu správního bez jakýchkoliv subjektivních práv. Soudu tak proto nezbývalo nic jiného, než stížnost jako bezdůvodnou zamítnout. 90 Dalším již méně známým Háchovým pojednáním, je studie o užívání kostelů katolických jinými církvemi založená na nálezu NSS č z 15. listopadu Šlo zde o situaci, kdy kostel ve vlastnictví obce, který byl již dříve věnován obcí římskokatolické církvi k bohoslužebným účelům, byl následně věnován usnesením obce i dvěma dalším církvím k simultánnímu užívání tohoto kostela. Výkon tohoto usnesení byl však následně zastaven dozorčím správním úřadem, který v jednání obce spatřoval překročení jejích kompetenčních oprávnění. Právě na toto jednání dohlédacího úřadu pak podala obec stížnost a soud tak řešil hranice státního dohledu nad obcí. Bylo nutné vyřešit otázku, zda šlo o soukromoprávní poměr 89 MACHÁLEK, Vít. Životní příběh Emila Háchy. In: Emil Hácha před 70 lety zvolen třetím prezidentem ČSR. 1. vyd., Praha: Vérité, 2008, s HÁCHA, Emil. Nejvyšší správní soud o právní povaze university. Věstník ministerstva vnitra republiky československé. 1923, roč. V, č. 1, s

31 dvou stran, do kterého dozorčí úřad nesměl zasahovat, či zda obecním usnesením byl porušen veřejný zájem a úřad zasáhl oprávněně. Rozhodujícím v tomto sporu byl nakonec fakt, že již od dob Rakouska-Uherska bylo římskokatolické církvi přiznáváno postavení samosprávného církevního úřadu. A tím, že obec svévolně poskytla kostel k bohoslužebným účelům i jiným církvím, bylo zasaženo do úředních kompetencí římskokatolické církve. Dozorčí orgán tak zde podle Háchova názoru zasáhl oprávněně a soud správně stížnost obce zamítl. 91 Na základě všech těchto počinů v právnické kariéře Emila Háchy tak po smrti Ferdinanda Pantůčka v roce 1925 nebylo o jeho vhodném nástupci prakticky žádných pochyb. Jednoznačnou podporu, které se Háchovi dostávalo i přímo od zaměstnanců Nejvyššího správního soudu, dokládá jejich dopis adresovaný premiéru Švehlovi. V něm vyjadřují své pevné přesvědčení, že tím správným člověkem, který je schopný navázat na Pantůčkovu práci, je právě Hácha. 92 Jejich přání bylo vyhověno a Emil Hácha byl dekretem ze dne 22. července 1925 jmenován v pořadí druhým prvním prezidentem Nejvyššího správního soudu. Dekret podepsal v Lánech prezident Masaryk a signoval ho premiér Švehla. Hácha pak úspěšně působil v této funkci až do 29. listopadu 1938, kdy byl nucen v zájmu československého národa přijmout poslání nesmírně obtížnější HÁCHA, Emil. Nejvyšší správní soud o užívání kostelů katolických jinými církvemi. Věstník ministerstva vnitra republiky československé. 1923, roč. V, č. 3, s MACHÁLEK, Vít. Životní příběh Emila Háchy. In: Emil Hácha před 70 lety zvolen třetím prezidentem ČSR. 1. vyd., Praha: Vérité, 2008, s TOMÁŠEK, Dušan; KVAČEK, Robert. Causa Emil Hácha. 1. vyd., Praha: Themis, 1995, s

32 4. Vnitřní poměry a atmosféra Nejvyššího správního soudu 4.1. Vzpomínky a svědectví V neděli 2. srpna 1925 přinesly Národní listy aktuální zprávu z Úředního listu republiky Československé, že prezident republiky jmenoval rozhodnutím z 22. července 1925 dosavadního II. prezidenta Nejvyššího správního soudu doktora Emila Háchu do čela této instituce. V článku se píše, že jeho jmenování se všeobecně očekávalo, nicméně že přesto se objevily snahy protlačit do této funkce politické kandidáty (poslance a senátora). Autor článku (píšící pod značkou M. ) uzavírá, že Háchovo jmenování bylo důstojné a spravedlivé. 94 Důležité pro poměry v Nejvyšším správním soudu bylo, že Háchových kvalit si vysoce cenil zesnulý dosavadní I. prezident Nejvyššího správního soudu F. Pantůček, který v posudku z dubna 1923 konstatoval, že Hácha ve svém úřadě plně se osvědčil, ba stal se nepostradatelným. Nejen že ovládá suverénně celý rozsáhlý a tak obtížný obor správního soudnictví, on věnuje svému úřadu také všechny své síly a nedbaje žádné námahy obětuje mu své zdraví 95 Svou roli hrála jistě i skutečnost, že Hácha měl podporu zaměstnanců soudu, kteří vystoupili ve prospěch jeho jmenování i aktivně. V březnu 1925 zaslalo grémium soudu obšírný dopis předsedovi vlády A. Švehlovi stvrzený 38 podpisy, v němž vyjádřilo názor, že po úmrtí prvního prezidenta dr. Pantůčka se nenajde osoby způsobilejší, aby NSS zůstal bezpečným ochráncem občanských svobod a účinným nástrojem konsolidace poměrů v RČS. 96 JUDr. Karel Koschin, zakládající člen Nejvyššího správního soudu, po letech vzpomínal: Bylo proto přijato se všeobecným uspokojením, nejen v kruzích soudu samého, nýbrž i v celé právnické veřejnosti, když přes záhadné pokusy protichůdné, došlo v červenci 1925 ke jmenování Dr. Háchy na toto čelné místo. Ač všichni, kteří tehdy k soudu nastoupili z různých oborů, měli za sebou mnohaleté samostatné praxe, přece jsme takřka se zatajeným dechem sledovali, jak takový Pantůček nebo Hácha dovedli každý i sebe komplikovanější případ rozpitvati do nejmenších prvků a vyloupnouti z něho ono vlastní sporné jádro, jež mělo dojíti rozřešení, a jak zase dovedli ve spleti různorodých, často již zapomenutých norem nalézti třebas i jediné slovíčko, kterým se sporný problém náhle ujasnil tak, že rozřešení se pojednou zdálo každému snadné a samozřejmé. Byl-li však Pantůček v tomto oboru mistrem, pokračuje Koschin, udivoval nás Hácha nad to hlubokým základem vědeckým, kterým každý svůj názor dokázal 94 Národní listy , roč. 65, č. 210, s TOMÁŠEK, Dušan, KVAČEK, Robert. Causa Emil Hácha. 1. vyd. Praha: Themis, 1995, s Tamtéž, s

33 podepříti, a to literaturou domácí i zahraniční. Nejednalo se o bezduché citace, ale o znalost cizích právních řádů. Proto se také záhy ujalo rčení, že Hácha by mohl od minuty zasednouti na místo presidenta správního soudu kteréhokoli z cizích států. 97 Další zakládající člen soudu JUDr. Egon Zeis (v době Háchovy prezidentské volby byli spolu s Koschinem u soudu už posledními pamětníky jeho začátků) u příležitosti Háchových šedesátin poznamenal: Čím Hácha je pro správní justici naší, bylo by zbytečno líčiti. Stačí poukázat na judikaturu nejvyššího správního soudu v nejtěžších oborech správního práva, jako ve věcech vodních, hornických, silničních, stavebních, v oboru nového práva pracovního, ve věcech obecních, která je z valné části jeho dílem neb aspoň jest jím ovlivňována. Bylo štěstím pro náš správní soud, že po vynikajícím organisátoru, jakým byl Pantůček, přišel v jeho čelo Hácha. Zeis u něho obdivoval konstruktivní schopnost stavěti teorii do služeb praxe a dosahovat shody mezi přísnou právní logikou a skutečným životem. Hácha měl podle Zeise stále na zřeteli vysoké poslání správního soudu, totiž sloužiti ochraně subjektivních práv ve veřejné správě. 98 Je ovšem nutno říci, vzpomíná senátní rada Jiří Havelka, že Háchovy senáty byly vždy složeny z výborných, ba nejlepších členů soudu. Bylo to do jisté míry dáno již tím, že v těchto senátech se zpravidla projednávaly věci zvláště obtížné, a ty byly přidělovány vždy referentům, kteří měli pověst výborných právníků, ale částečně to vyplývalo z výslovného přání Háchova, který neměl rád kolem sebe lidi věcně slabé. 99 Soupis zvlášť důležitých nálezů Nejvyššího správního soudu, připisovaných Emilu Háchovi, provedli po jeho prezidentské volbě s přispěním některých pánů členů soudcovského sboru v té době už bývalý sekretář soudu J.Kliment a stávající sekretář B.Stuchlý. 100 Už zmíněný K. Koschin oceňoval, že Pantůčkovo a Háchovo vedení dalo tehdy všem začínajícím členům soudu pro jejich pozdější samostatnou působnost neocenitelnou průpravu. Porady, v nichž se probíraly stížnosti např. z oboru práva stavebního, vodního či horního, měly vždy ráz instrukčního cvičení seminárního, při němž Hácha dokázal v krátkosti jasně podat 97 KOSCHIN, Karel. Dr. Emil Hácha u nejvyššího soudu. Pražské noviny , č. 276, s ZEIS, Egon. První president nejvyššího správního soudu Dr. Emil Hácha šedesátníkem. Právník. 1932, roč. LXXI, s HAVELKA, Jiří. Dvojí život. Vzpomínky protektorátního ministra. 1. vyd. Praha: MÚA a NLN, 2015, s KLIMENT, Josef, STUCHLÝ, Bohuslav. Z literární a soudcovské činnosti Dr. Emila Háchy. Právní prakse , roč. III., č. 3-4, s

34 obraz celého příslušného oboru, aby tak i těm přísedícím senátu, kteří náhodou v oboru tom nebyli zapracováni, poskytl možnost všestranného a spravedlivého rozsouzení. 101 Háchova autorita v čele soudu tedy bezesporu vyplývala především z jeho odborných znalostí. Neméně důležitou roli ale hrála i Háchova povaha. Porady neměly podle Koschinových vzpomínek ráz nějakého ponurého povýšeneckého mentorování. Hácha měl veselou a vždy přátelskou povahu. Vždy byl ochotný vyslechnout či vypravovat nějakou anekdotu, takže dovedl vnést do senátu tak sympatické ovzduší, že nám nikdy ani nepřipadalo, že se tu dřeme s nějakým těžkým případem. Spíše nám bylo, jako bychom se bavili, na nějaké přátelské besedě, zahaleni modravým oblakem kouře, který tehdy ještě náš pan první statečně dýmal z nesčetných Operas, třebas již někdy odnikotinovaných. Vždy byl ochotný trpělivě vyslechnout každý názor i nejmladšího člena senátu. A i když byl tento názor sebenaivnější, nikdy chybujícího nezesměšnil a dokázal mu šetrně vyložit jeho omyl. Přitom ale nelpěl tvrdošíjně na svém mínění, a pokud se zcela výjimečně mýlil, dokázal to uznat. Ke každému se choval vždy kolegiálně a přátelsky. Nesnesl patolízalství, které dokázal vzápětí zesměšnit sarkastickým vtipem. Koschin, jehož vzpomínka je poměrně unikátní, také konstatuje pro chod soudu a pro Háchu důležitou věc: Je přirozené, že za takovéhoto vedení si dovedl vychovati řadu spolupracovníků, na něž se později mohl bezpečně spolehnouti. 102 Spolupracovníků měl poměrně hodně a jejich počet s měnícími se předpisy postupně narůstal. Rovněž rozsah jeho práce a odpovědnost byly jasně dány Počty zaměstnanců soudu, měnící se legislativa a platy V zákoně č. 36/1876 ř. z. z 22. října 1875 se v 10 konstatuje, že Správní soud skládá se z presidenta a tolika presidentů senátních a radních, kolik bude potřebí. Podle návrhu vlády je tehdy jmenoval císař. 103 Dvě nařízení vlády ( vydané od veškerého ministerstva ) z 5. srpna 1876 nařízení č. 94/1876 ř. z. o jednacím řádu správního soudu, a nařízení č. 95/1876 ř. z., jímž se zákon z 22. října 1875 uváděl ve skutek 104 určovala, že říditi správní soud přísluší prezidentovi nebo jeho náměstkovi. Při nepřítomnosti prezidenta pak hodnostně nejstaršímu prezidentovi senátu. Prezident či náměstek měli právo přidělovat práci radním a úředníkům pomocným pro službu konceptní a manipulační. Zákon č. 53/1894 ř. z. z 19. března 1894 pak dal vzniknout funkcím prvního a druhého prezidenta. 105 Nařízení vlády č. 209/1907 ř. z. 101 KOSCHIN, Karel. Dr. Emil Hácha u nejvyššího soudu. Pražské noviny , č. 276, s Tamtéž, s Zákonník říšský pro království a země v radě říšské zastoupené Částka XIII., s Zákonník říšský pro království a země v radě říšské zastoupené Částka XXIX., s. 231 a Zákonník říšský pro království a země v radě říšské zastoupené Částka XVIII., s

35 z 22. srpna 1907 o novém jednacím řádu c. k. správního soudu upřesnilo, že prvního prezidenta zastupuje druhý prezident, případně podle důstojnosti nejstarší člen soudu jako náměstek. 106 Pantůčkův zákon č. 3/1918 Sb. z. a n. z 2. listopadu 1918 o nejvyšším správním soudě zavedl v 1 nový název: Nejvyšší správní soud. 107 Upřesnil také počet soudců a hodnostní třídy: soud se skládal z prvního presidenta (II. tř. hodn.), z druhého presidenta (III. tř. hodn.), ze 4 senátních presidentů (IV. tř. hodn.) a 20 radů nejvyššího správního soudu, z nichž jest 7 ve třídě IV., ostatní ve třídě V. a z potřebného počtu tajemníků, sil kancelářských, pomocných a sluhovských. 108 Celkem to bylo 26 soudců. Nařízení Národního výboru československého č. 7/1918 Sb. z. a n. z téhož dne pak ještě vedle soudcovského personálu podrobněji stanovilo počet dalšího personálu. Pro práce konceptní, vedení zápisů při přelíčeních a poradách a výpomoc v záležitostech prezidiálních bylo zřízeno 6 tajemníků, z toho dva s titulem vrchní tajemník 28 (VI. hodn.třída), dva s titulem tajemník (VII. hodn.tř) a dva s titulem místotajemník (VIII. hodn.tř.). Pro práce účetní byl zřízen 1 účetní úředník. Pro práce kancelářské bylo prozatím ustanoveno 7 kancelářských úředníků, kteří měli na starost řízení prezidiální a těsnopisné kanceláře, správu knihovny či vedení podatelny a spisovny. Jeden byl systemizován jako vrchní ředitel pomocných úřadů (VII. hodn.tř.), jeden jako ředitel pomocných úřadů (VIII. tř.hodn.), dva jako vrchní kancelářští úředníci (IX. hodn.tř), dva jako oficiálové (X. hodn.tř.) a jeden jako kancelista (XI. hodn.tř.). Pro jmenování kancelářským úředníkem byla vyžadována pokud možno vyšší střední škola. Zřízenecký personál se skládal z vrátného, 10 úředních zřízenců, 1 litografa a 1 kočího (šoféra). Pro písařské práce mohl první prezident ustanovit potřebný počet stenografů a písařů. Pro jmenování radů NSS I. třídy (ve IV. hodn.třídě) bylo zavedeno pravidlo, že jím mohl být jmenován jen ten, kdo už alespoň 4 roky strávil jako státní úředník v V. hodnostní třídě (jen pokud by takový uchazeč nebyl, mohli být na toto místo prozatím jmenováni radové NSS v V. hodn. třídě). Obsazování všech těchto míst se mělo dít postupně podle potřeby. 109 Tento početní stav zaměstnanců platil i v roce 1925, kdy byl Hácha postaven do čela Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k přetížení agendy soudu (viz kapitola 2), kdy řešení stížností začalo mít i několikaletý skluz, byl tento stav ale nadále neudržitelný. Přímo odpovědný byl nyní ve funkci prvního prezidenta i Hácha. Stal se nyní administrativním šéfem soudu 106 Zákonník říšský pro království a země v radě říšské zastoupené Částka XCIV., s Ten rakouský se nazýval Verwaltungsgerichtshof, v českém překladu správní soud. V jednacím řádu z roku 1876 už je použit název c. k. správní soud. 108 Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Ročník Částka I., s Tamtéž, s. 4.

36 a příslušelo mu tedy řízení soudu, úřadování a dozor nad soudem. Sestavoval rozhodovací a plenární senáty a přiděloval úkoly radům (referentům) i ostatnímu personálu. Na judikatorní činnost soudu měl jen vliv nepřímý. 110 Nicméně Neomezoval se jen na řízení a vedeni soudu, ale sám se rozsáhlou měrou účastnil prací soudu alespoň jednou týdně vždy předsedal senátu a vybíral si otázky nejsložitější a nejnesnadnější, například z práva horního, vodního, stavebního, pracovního, dokládá tehdejší známý právník a vysokoškolský profesor JUDr. Václav Joachim. 111 Prezidium Nejvyššího správního soudu bylo také tímto soudem uznáno za správní úřad. 112 V této souvislosti je třeba poznamenat, že i Hácha byl jenom člověk a měl tudíž i jisté nedostatky. Podle vzpomínky Jiřího Havelky (od roku 1933 senátního rady a později od roku 1936 šéfa prezidia soudu) byl Hácha vynikajícím soudcem a právníkem mimořádných schopností, ale neměl nejmenší pochopení ani zájem pro administrativu soudu. Nežli jsem se stal přednostou prezidia Nejvyššího správního soudu, vzpomíná Havelka, měl největší vliv v otázkách administrativních vrchní kancelářský správce Gross, patrně i proto, že tehdejší přednosta prezidia neměl valné chuti vyvolávat s Grossem spory. Ještě před mým vstupem do prezidia Gross odešel do penze /1932 pozn. autora/, pohádav se pro jakousi malichernost s Háchou, jenž mu předtím bezmezně důvěřoval. Ač Gross byl nesporně výborným kancelářským úředníkem, šel ve svých snahách uplatňovati svůj vliv příliš daleko, takže jeho odchod byl ku prospěchu poměrům u soudu. Za mé činnosti v prezidiu se Hácha o administrativu téměř vůbec nestaral a ponechával mně úplně volnou ruku. 113 V roce 1926 všechny zaměstnance NSS zajímal zcela určitě i nový platový zákon 114, v němž byla provedena nová systemizace míst. Služební plat soudce se skládal ze služného, činovného 115 a výchovného 116. Platy soudců NSS byly velmi solidní a zajišťovaly slušnou existenci. Například základní služné v nejnižším 1. stupni činilo Kč ročně, v nejvyšším 10. stupni pak Kč ročně. Služné prvního předsedy nejvyššího správního soudu bylo stanoveno v 40 zvlášť a činilo Kč ročně (neměl však žádné činovné). Ostatním 110 HÁCHA, Emil. Nejvyšší správní soud. In: Slovník veřejného práva československého. XXII. sešit. Brno: Polygrafia Rudolf M.Rohrer, 1931, s JOACHIM, Václav. Dr. Hácha jako právník. Lidové noviny , roč. 51, č. 330, s HOETZEL, Jiří. Československé správní právo. Část všeobecná. 2. přepracované vydání. Praha: Melantrich a.s., 1937, s HAVELKA, Jiří. Dvojí život. Vzpomínky protektorátního ministra. 1. vyd. Praha: NLN a MÚA, 2015, s zákon č. 103/1926 Sb. z.a. n. Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Částka 51. Soudců se týkala ustanovení (s ) a přechodná ustanovení o převodu do nových platů v (s ). 115 Činovné byl nový název pro dřívější místní přídavky, příbytečné, aktivní přídavky apod. Vyměřovalo se podle obcí, v nichž úředník působil, do čtyř skupin, a to v 12 zákona 103/ Výchovné pro soudce bylo stanoveno v 42 zákona 103/1926 a činilo při jednom nezaopatřeném dítěti 1800 Kč, při více nezaopatřených dětech 3000 Kč ročně. 29

37 Háchovým kolegům příslušelo kromě základního služného ještě funkční služné: druhému předsedovi NSS Kč ročně, předsedovi senátu NSS až Kč ročně a radovi NSS až Kč ročně. Ve studii Nejvyšší správní soud, která poprvé vyšla ve XXII. sešitě Slovníku veřejného práva československého v roce 1931, už Hácha popsal novou systemizaci míst (provedenou i na základě nového platového zákona), při níž došlo k výraznému zvýšení počtu soudců NSS. Soud byl nově složen z prvního a druhého předsedy, z 9 předsedů senátu, ze 48 radů, z 5 vedoucích sil sekretariátu (vrchních sekretářů), z 8 ostatních sil sekretariátu (sekretářů) a z dalšího personálu podle stále platného nařízení Národního výboru č. 7/1918 Sb. z. a n. 117 Početní stav soudců dosáhl nyní čísla 59. Ani toto navýšení však přetíženému soudu nepomohlo. Výsledkem pokusů o vyřešení situace byl nakonec zákon č. 164/1937 Sb. z. a n. o nejvyšším správním soudě z 16. června 1937 a nový jednací řád daný vládní vyhláškou č. 191/1937 Sb. z. a n. (viz kapitola 2). Vláda poté svým usnesením z 9. července 1937 provedla další novou úpravu systemizace míst v NSS, která reagovala na možnost zřízení pouze tříčlenných senátů a z toho plynoucí potřebu většího počtu senátních prezidentů. Např. ve zprávě ústavně-právního výboru senátu o novelizovaném zákoně o Nejvyšším správním soudu se můžeme dočíst, že Obsáhlé rozmnožení členů-radů nejvyššího správního soudu nedoporučoval ani sám jeho první president, neboť pak by prý bylo těžko udržeti jednotnost rozhodování, i když částečné zvýšení počtu radů je nutné. Zato přijata jest druhá výpomoc, totiž snížení počtu členů senátů na 3 pro řadu případů méně závažných, neboť týž počet radů možno pak rozvrhnouti na větší počet senátů. 118 Od července 1937 měl tedy NSS toto složení: vedle míst I. prezidenta (mimo stupnici funkčního služného) a II. prezidenta (I. stup. funkč. sl.) tu bylo 13 míst senátních prezidentů (II. stup. funkč. sl.), 48 míst senátních radů (III. stup. funkč. sl.), 6 míst vrchních sekretářů (V. stup. funkč. sl.) a 11 míst sekretářů (VII. stup. funkč. sl.). Soudců bylo tedy celkem 63. Počet míst pro nově zavedené funkce pomocných referentů, kteří měli soudu rovněž ulehčit, stanoven nebyl, dokud se tato novinka neosvědčí. Zpočátku se počítalo asi s deseti referenty HÁCHA, Emil. Nejvyšší správní soud. In: Slovník veřejného práva československého. XXII. sešit. Brno: Polygrafia Rudolf M.Rohrer, 1931, s RÁDL, Zdeněk. Nejvyšší správní soud. Komentář k zákonu ze dne 16. června Praha: Československý kompas, 1937, s Tamtéž, s

38 4.3. Pomocní referenti, početní poměr soudců a úředníků, věková hranice Tito pomocní referenti mohli zejména mezi sekretáři soudu vyvolat jisté napětí. Podle vládní předlohy představovali ale i velkou naději. Jiří Hoetzel tehdy přínos i rizika tohoto institutu okomentoval v časopise Právník. Úředníci státních úřadů byli povinni přijmout tuto službu (což se mu nezamlouvalo). Referenti měli připravovat zprávy a návrhy pro jednání senátů a vykonávat práce konceptní a zapisovatelské. V senátech měli mít poradní hlas. Protože byli ustanoveni z řad osob práv znalých nejdéle na tři roky ( 10 zákona č. 164/1937 Sb. z. a n.), mohli prokázat či neprokázat své schopnosti, a být tedy buď přínosem pro grémium soudu do budoucna, nebo nebýt přítěží. Osvědčení úředníci by pak i po návratu do svých správních úřadů představovali jakýsi kvalitní zásobník pro případná doplnění soudu. Protože pomocnými referenty se mohli stát i úředníci sekretariátu soudu, byla i jim ponechána možnost dostat se časem do grémia soudu. A uzavírá: Osvědčenému smyslu pro spravedlnost prvního presidenta se zajisté podaří zjednati i tu stav klidu. 120 Při projednávání novelizovaného zákona o Nejvyšším správním soudu vyvolala větší diskusi i otázka, kolik členů soudu má mít způsobilost k úřadu soudcovskému - tedy kolik muselo u NSS působit bývalých soudců. 121 Pro Háchu měla tato otázka význam praktický, neboť souvisela se systémem personálního doplňování soudu. Hlavní problém, totiž přetížení soudu, ale tato debata vůbec neřešila. Spíše sloužila ke zviditelnění zákonodárců, kteří si byli vědomi, že v obecném povědomí jsou soudci jakýmisi strážci spravedlnosti a objektivity. Říjnový zákon č. 36/1876 ř. z. z roku 1875 v 10 ustanovil, že nejméně polovina členů soudu má mít kvalifikaci k úřadu soudcovskému. V 13 bylo totéž stanoveno pro senáty (ač jak vysvětlil Hácha v ústavně-právním výboru tato ustanovení tehdy původní vládní osnova neobsahovala). 122 Tato podmínka byla výslovně vyžadována také v 8 jednacího řádu z roku 1876 (nařízení č. 94/1876 ř. z) při hlasování v obecném shromáždění, a rovněž tak v jednacím řádu z roku 1907 (nařízení č. 209/1907 ř. z) pro složení odborných senátů ( 7), odborného plena ( 8) a úplného shromáždění plenissima ( 12). Hácha se jasně vyjádřil, že není rozdíl mezi kvalifikací členů soudu, ať vyšli z řad soudců nebo z řad správních úředníků (jeden z poslanců poukázal, že markantním dokladem tohoto tvrzení je sám první prezident). I bývalý prezident 120 HOETZEL, Jiří. Zákon ze dne 16. června 1937 č. 164 Sb. z. a n. o nejvyšším správním soudu. Několik poznámek. Praha: nákladem vlastním, srpen 1937, s Podle 4 zákona č. 217/1896 ř. z. o organizaci soudní byl k úřadu soudcovskému způsobilý ten, kdo vykonal soudcovskou nebo advokátní zkoušku, a také každý řádný veřejný učitel práva při právnické a státovědecké univerzitě tuzemské (tedy řádný universitní profesor práva). 122 RÁDL, Zdeněk. Nejvyšší správní soud. Komentář k zákonu ze dne 16. června Praha: Československý kompas, 1937, s

39 Pantůček ač vyšel z řad soudců to uznával. 123 Hácha k tomu v ústavně-právním výboru dále řekl: Jakékoli mechanické omezení zcela nepochybně ztěžuje účelný výběr nových členů soudu a často přímo znemožňuje účelné sestavení rozhodovacích senátů. Věcně nedá se ani dosavadní ani jakýkoliv jiný klíč dobře hájiti, poněvadž jak mravní, tak odborné kvality správního soudce jsou garantovány daleko spíše individuálními vlastnostmi než předchozím zaměstnáním. 124 V 10 odst.2 zákona č. 164/1937 Sb. z. a n. se nakonec objevila kompromisní formulace mezi vládním návrhem a názorem ústavně-právního výboru, totiž že Aspoň dvě pětiny.. členů musí mít způsobilost k úřadu soudcovskému. Soudci NSS touto formulací nebyli nijak pracovně ohroženi (dvě pětiny byly méně než původní jedna polovina) a Háchovi to trochu mohlo ulehčit výběr nových soudců. 125 Při projednávání novely zákona o NSS byla řešena také otázka věkové hranice soudců NSS pro odchod do výslužby. Tato věc měla praktický dopad pro Háchu osobně i pro některé další členy soudu v jeho věkové kategorii. Zákon o překládání soudců do výslužby podle věku z roku v 1 stanovoval, že soudce musí odejít do trvalé výslužby dovršením 67. roku svého věku. Tuto hranici pak tentýž paragraf snižoval od 1. ledna 1937 na 66. rok (Háchovi bylo v červenci 1937 už pětašedesát) a od 1. ledna 1940 na 65. rok. Vládní návrh obsahoval ustanovení o zvýšení této věkové hranice členů NSS na 68. rok, a to jako přechodnou výjimku ze zákona až do konce roku Zdůvodňoval to tím, že už zapracovaní členové mohou soudu výrazně pomoci s převisem dosud nevyřízených stížností. Týkalo se to asi deseti soudců, kteří by do konce roku 1940 odešli do výslužby. 127 Přechodné ustanovení novely zákona pak skutečně věkovou hranici zvýšilo do konce roku 1940 na 68. rok věku. 128 Blízký spolupracovník Háchův a tehdejší šéf prezídia soudu Jiří Havelka k tomu ve svých vzpomínkách poznamenal: K prodloužení věkové hranice u soudců Nejvyššího správního soudu došlo zcela zřejmě jen se zřetelem na Háchu, jehož odchod od soudu byl tehdy již iminentní /tj. bezprostředně aktuální/, ježto se obecně spatřovala značná újma v tom, kdyby Hácha byl nucen podle zákona 123 RÁDL, Zdeněk. Nejvyšší správní soud. Komentář k zákonu ze dne 16. června Praha: Československý kompas, 1937, s Tamtéž, s Hácha v ústavně-právním výboru doporučoval vládní návrh, protože NSS musí být doplňován i z praktických znalců různých správních oborů. Vládní návrh z roku 1937 obsahoval ustanovení, že aspoň jedna třetina soudců musí být jmenována z úředníků-právníků ve veřejné správě (což doposud v platném zákoně obsaženo nebylo), a dále, že aspoň jedna třetina musí být jmenována ze soudců ustanovených u řádných soudů, tedy nikoli jako doposud jen z osob, které mají způsobilost k úřadu soudcovskému Tamtéž, s zákon č. 165/1934 Sb. z. a n. 127 RÁDL, Zdeněk. Nejvyšší správní soud. Komentář k zákonu ze dne 16. června Praha: Československý kompas, 1937, s Zákon č. 164/1937 Sb. z. a n. o nejvyšším správním soudě ze dne 16. června

40 o soudcích,, soud opustiti, ač byl v plné síle duševní i tělesné. 129 První prezident tedy mohl zůstat v čele soudu až do roku Události roku 1938 tomu však zabránily. Při aplikaci novelizovaného zákona o NSS se podle vzpomínky Jiřího Havelky projevily i negativní důsledky Háchovy dobré povahy. Týkaly se personální politiky. Patrně z toho důvodu, že v jádře byl dobrého a měkkého srdce, neměl odvahu a sílu zastávat linii, jež by jednotlivci ublížila, a celému soudu prospěla. Když byla v roce 1937 obsazována čtyři nová místa senátních prezidentů, bylo původně stanoveno, že dva služebně nejstarší senátní radové, z nichž jeden byl Čech a druhý Němec, budou vzhledem ke svému stáří preterováni (tj. přeskočeni v postupu). Nestalo se to však, neboť Hácha přímluvám ministra dr. Spiny za německého soudce Senáty 33 neodolal velmi horlivým Soudci jednali a rozhodovali pravidelně v senátech. Podle zákona č. 36/1876 ř. z. byly senáty původně složeny ze 4 radních a předsedy. K vyřizování daní a poplatků byly zřízeny senáty stálé. Pokud senát rozhodoval o platnosti nějakého nařízení, byl složen z 6 radních a předsedy. Přípravná opatření a rozhodnutí incidenční mohly činit senáty menší, složené pouze z 2 radních a předsedy. 131 Jednací řád č. 94/1876 ř. z. upřesňoval, že stálé (finanční) senáty ustanovuje prezident soudu (6 radních, předsedu a 2 náhradníky). Mohl finančnímu senátu i sám předsedat. Složení jiných senátů záleželo na vůli prezidenta. Senát ustanovený k tomu, aby rozhodoval a vynášel nálezy, byl senát jednací. Jestliže předseda senátu dospěl k názoru, že návrh většiny hlasujících odporuje zákonu č. 36/1876 ř. z., jednacímu řádu nebo některému předchozímu rozhodnutí soudu, mělo o věci rozhodnout plné či obecné shromáždění soudu. Rovněž prezident mohl spornou věc předložit rozhodnutí obecného shromáždění. Toto shromáždění se skládalo z veškerých členů správního soudu (k přijetí usnesení byla potřebná účast tří čtvrtin členů). Předpisy daňové a poplatkové ale mohlo řešit jen obecné shromáždění složené z členů nebo náhradníků stálých finančních senátů. Při poradách o každé věci nejprve referent popsal podstatu věci a navrhl způsob vyřízení. Byl-li zřízen koreferent, podal své dobré zdání hned po referentovi. Hlasování řídil předsedající. Radní dávali své hlasy podle služební hodnosti, a to od nejstaršího. V obecném shromáždění hlasovali prezidenti senátů až po radních, a to mladší před staršími. Hlasování se dělo bez 129 HAVELKA, Jiří. Dvojí život. Vzpomínky protektorátního ministra. 1. vyd. Praha: NLN a MÚA, 2015, s HAVELKA, Jiří. Dvojí život. Vzpomínky protektorátního ministra. 1. vyd. Praha: NLN a MÚA, 2015, s zákon č. 36/1876 ř. z.

41 uvádění důvodů a usnesení se činilo nadpoloviční většinou hlasů (při shodě hlasů byl povinen hlasovat i předseda). Výsledek hlasování zaznamenal zapisovatel. Jednalo-li se o přípravné opatření nebo o rozhodnutí incidenční, mohlo se hlasovat i písemně a bez sezení. Při ústním líčení přečetl nejprve svůj písemný záznam referent (uvedl všechny okolnosti stížnosti). Poté mohl mluvit stížnostvedoucí a nakonec se vyjádřili zástupci pohnaného správního úřadu. Usnesení o nálezu se mohli zúčastnit jen ti soudci, kteří byli přítomni při celém ústním přelíčení. 132 Nový jednací řád č. 209/1907 ř. z. připomínal, že stálé finanční senáty (pro věci daňové a poplatkové) mají být sestaveny jen z členů, které trvale ustanovil prezident. Ten mohl předsedat plenárním zasedáním i všem senátům. Senáty rozhodující o platnosti nařízení byly nadále sestavovány ze 6 radů a předsedy. Byly zde upřesněny také typy plenárních shromáždění. Ta mohla být složena: 1. ze členů odborných senátů (odborné plénum), 2. ze členů stálých finančních senátů (finanční plénum), 3. ze členů, kteří nejsou předsedy nebo referenty ve finančních věcech (administrativní plénum) a nebo 4. ze všech členů soudního dvora (plenissimum). Členové soudu byli rozděleni do odborných senátů, a to podle právních oborů jimiž se zabývali. Každý odborný senát se skládal z 12 členů a 3 náhradníků. Odborná pléna měla zaručovat zejména jednotnost rozhodování. Změny jednacího řádu příslušely plenissimu. Nadále byli pro porady v plenárních shromážděních a senátech jmenováni referenti, případně koreferenti. Usnesení se schvalovalo absolutní většinou hlasů. 133 Zákon č. 164/1937 Sb. z. a n. zavedl pomocné referenty (viz oddíl 4.3). NSS nadále jednal o rozhodoval zpravidla v senátech složených z předsedy a 4 členů. Pro ulehčení a zrychlení práce soudu ale zákon zavedl také možnost tříčlenných senátů (např. pro přípravná opatření či spory o veřejné dávky nebo náhradu nákladů). Při rozhodování o platnosti nařízení byly senáty složeny už pouze ze 4 členů a předsedy. Zaujal-li NSS opakovaně právní názor odlišný od právního názoru žalovaného úřadu, mohl I. prezident předložit tuto věc rozšířenému senátu, složeného z předsedy a 8 členů soudu. Právní zásady, na nichž se usnesly rozšířené senáty, byly pro Nejvyšší správní soud závazné. Senáty sestavoval nadále I. prezident, ale nová byla formulace, že dbá toho, aby byly pokud možno stálé nařízení č. 94/1876 ř. z. 133 nařízení č. 209/1907 ř. z. 134 zákon č. 164/1937 Sb. z. a n. 34

42 K zákonu č. 164/1937 Sb. z. a n. byl vydán také jednací řád č. 191/1937 Sb. z. a n., který víceméně přebíral ustanovení z nového zákona a předchozích předpisů. Novinkou např. bylo, že plenární zasedání volilo z členů NSS členy a náhradníky ústavního soudu (což se ovšem dělo už od roku 1920, a to podle zákona č. 162/1920 Sb. z. a n. o ústavním soudu) Sídlo soudu a úřední oděv soudců Rostoucí počet zaměstnanců NSS bezesporu zvyšoval nároky na sídlo soudu. Vždyť jen počet soudců se od roku 1918 do roku 1937 zvýšil z 26 až na počet 63. Naštěstí budova, v níž byl soud umístěn, byla poměrně monumentální. Nejvyšší správní soud totiž sídlil v budově bývalé kadetní školy v Praze na Hradčanech, zprovozněné v roce 1900 /příloha 1/. Budovu nelze ani dnes přehlédnout, i když je zčásti zarostlá stromy. Celý komplex se nachází hned vedle Pražského hradu a Královské zahrady a je ohraničen ulicemi Na Valech, U Prašného mostu, Tychonovou a ulicí Mariánské hradby. Dnes zde sídlí ministerstvo obrany. Usnesením Národního výboru z 12. listopadu 1918 byla kadetka věnována účelům justičním. Dopisem z následujícího dne pak jednatel Národního výboru dr. Soukup informoval F. Pantůčka, že mu byl úředně přikázán byt bývalého velitele kadetky (v pavilonu na pozemcích kadetky). NSS tu sídlil od roku 1918 do počátku dubna Spolu s ním tu nalezlo útočiště ministerstvo spravedlnosti. Paradoxem bylo, že NSS tu byl vlastně umístěn dočasně. Zákonem č. 322/1919 Sb. z. a n. z byl totiž tento objekt roku 1920 vrácen vojenské správě a zde umístěné instituce si měly najít nová útočiště. V roce 1921 se dalším obyvatelem objektu stala Vysoká škola válečná. Vláda přijala ve 20. letech dvě usnesení o zahájení novostavby soudu. Dokonce bylo určeno stavební místo a došlo k výkupu několika pozemků. Ale nová budova nikdy postavena nebyla. Po 15. březnu 1939 pak němečtí okupanti 11. dubna 1939 rozhodli o vystěhování budovy a bezprostředně týž den muselo stěhování začít. Nejvyšší správní soud pak sídlil ve Vyšehradské ulici č. 16 a do kadetky se už nikdy nevrátil. 136 Soudci NSS ovšem potřebovali nejen prostor pro svou práci, ale rovněž úřední oděv. Do roku 1927 mohli nejspíše používat oblečení, zavedené nařízením ministerstva práv č. 187/1897 ř. z. z 9. srpna 1897 /příloha 2/. 137 Je ale otázkou, zda tomu tak skutečně bylo. 135 vládní vyhláška č. 191/1937 Sb. z. a n. 136 MAZANEC, Michal. Zánik bývalého Nejvyššího správního soudu ve světle dokumentů Státního ústředního archivu. In: Pocta Vladimíru Mikule k 65. narozeninám. Uspořádal Prof. JUDr. Oto Novotný, CSc. 1.vyd. Praha: ASPI Publishing s.r.o., 2002, s ; HUMENI, Jana. Nejvyšší správní soud ČSR v letech 1918 až Rigorózní práce. Praha: Univerzita Karlova v Praze - Právnická fakulta, 2010, s Úřední roucho se podle tohoto nařízení skládalo z černého řásnatého taláru z lehké vlněné látky, který se dal vpředu zapnout, měl otevřené asi 50 cm široké rukávy a sahal až téměř ke kotníkům. K rouchu se nosil nákrčník z černé lesklé hedvábné látky a bílá košile. Součástí ústroje byl dále okrouhlý baret, po stranách opatřený trojhrannými zářezy, který se měl dát na hlavu při vyhlašování rozsudku a při braní do přísahy. Podle funkce a 35

43 Na fotografiích, které byly veřejně publikovány s popisem jejich funkcí, byli jak Pantůček (v roce 1925), tak Hácha (1927) pouze ve společenském civilním oděvu /přílohy 3 a 4/. Známější jsou však Háchovy fotografie v soudcovském taláru už coby I. prezidenta Nejvyššího správního soudu. V Poctě k šedesátým narozeninám Dr. Emila Háchy, vydané v roce 1932 v Bratislavě 138, bylo publikováno foto, později ještě několikrát otištěné, na němž je Hácha zachycen s přísným výrazem nesmlouvavého soudce. A zachycen je zde už v novém československém úředním oděvu, jenž byl zaveden vládním nařízením č. 25/1927 Sb. z. a n., které bylo vydáno podle 49 platového zákona z roku /příloha 5/. Toto nařízení v 2 určovalo, že soudci NSS jsou povinni nosit úřední oděv při všech veřejných jednáních před Nejvyšším správním soudem. Podobně jako jeho rakouský vzor se oděv skládal z černého taláru a baretu. Talár byl řasnatý šat z lehké vlněné látky, jenž se vpředu zapínal a sahal až ke kotníkům. Dvě trojhranné klopy potažené fialovým sametem tvořily u krku hrotitý výkroj, v němž byla vidět náprsenka košile. Rukávy byly dole asi 50 cm široké a byly na svrchní straně pokryty černým fialově lemovaným pruhem vroubkovaného hedvábí. Pod límec byla pevně všita pláštěnka stejné šířky, která sahala až do poloviny nadloktí a na obou stranách až do kraje předního dílu taláru. To, co činilo oděv československým, byl odznak upevněný na levé straně prsou, jehož nejspodnější okraj měl sahat doprostřed hermelínového (či sametového) lemu pláštěnky. Uprostřed odznaku byl černý heraldický štítek z talárové látky, do něhož byl vsazen stříbrně lemovaný malý znak ČSR, položený přes starořímské fasces, z jejichž spodního konce pod znakem vybíhaly na obou stranách tři lipové lístky. Ty byly stejně jako okraj štítku a fasces vyšity starým zlatem. Fasces i lipové listy byly zdobeny červeným hedvábím. Baret, který se měl dát na hlavu jen při vynášení rozsudku a při braní do přísahy, měl na obou stranách trojhranné zářezy a od svého rakouského předchůdce se vlastně lišil jen tím, že byl na spodní straně lemován 3 cm širokým pruhem fialového sametu. Tento úřední šat nosili soudci podle 4 tříd, které se rozeznávaly jen límcem taláru a lemováním na pláštěnce. Soudci Nejvyššího správního soudu neměli na taláru a baretu samet fialový, ale tmavozelený. Oděv radů NSS patřil do 2. třídy - límec taláru a lemování byly z tmavozeleného sametu. Oděv II. předsedy NSS a senátních předsedů (3. třída) měl okraj pláštěnky opatřený 10 cm širokým lemem z hermelínu nebo jeho napodobeniny. Oděv I. předsedy NSS (4. třída) měl pak hermelínem nebo postavení soudců byl oděv rozlišen do šesti tříd, které se rozeznávaly límcovitým okolkem a baretem. První čtyři třídy se lišili šířkou hermelínového lemování. Např. předseda nejvyššího soudního dvora měl lemování široké 12 cm. 138 Pocta k šedesátým narozeninám Dr. Emila Háchy. Redigoval Univ. prof. dr. Jiří Hoetzel. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. oznamoval, že Vláda určí, při kterých příležitostech jsou soudci povinni nositi úřední oděv, a vydá bližší předpisy o jeho úpravě. 36

44 jeho napodobeninou potaženu celou pláštěnku /přílohy 6 a 7/. 140 V roce 1934 vytvořil grafický portrét Emila Háchy výtvarník Vladimír Silovský. Na zdařilém obrazu je Hácha zachycen v taláru prvního prezidenta NSS s jedinou chybou. Silovský totiž nevykreslil znak na levé straně prsou /příloha 8/ Lidé u soudu Samozřejmě že Nejvyšší správní soud netvořila jen budova či úřední oděv. Soud tvořili především konkrétní lidé. Nelze jmenovat všechny, ale oživme tu po letech alespoň některé. 142 V souvislosti s Nejvyšším správním soudem je dnes vedle Háchy a Pantůčka asi nejznámější JUDr. Josef Václav BOHUSLAV ( ), zakládající člen NSS. Dříve působil jako soudce, v NSS se stal nejprve radou a později i senátním prezidentem. Hned na počátku existence soudu byl z příkazu prezidia soudu pověřen pořádáním Sbírky nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních a Sbírky nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech finančních. Obě řady vycházely pod tímto názvem od roku 1920 do roku 1933, ale od následujícího roku už nesly název Bohuslavova sbírka nálezů NSS. J. V. Bohuslav totiž sice v roce 1928 odešel do výslužby, ale několik následujících let až do roku 1933 sbírku stále redigoval. Byl autorem až neuvěřitelného množství odborných publikací a článků. Byl rovněž nadšencem do turistiky a napsal i několik turistických příruček. V roce 1920 byl plenárním zasedáním vyslán jako zástupce NSS do právě vzniklého ústavního soudu, z něhož odešel rovněž v roce 1928 /příloha 9/. Hned v úvodu Sbírky nálezů NSS zmiňuje Bohuslav jméno JUDr. Karla KOSCHINA ( ), dalšího zakládajícího člena soudu, který zřejmě až do roku 1923 pomáhal Bohuslavovi s tvorbou rejstříků ke sbírce nálezů. Koschin byl zpočátku vrchním tajemníkem a posléze radou NSS. U soudu byl stálým referentem pro hornické věci a v roce 1930 vydal spolu s JUDr. J. Petersem v edici Komentované zákony ČSR publikaci Horní zákony československé. 143 Z příkazu volebního soudu pořádal Sbírku zásadních rozhodnutí a usnesení 140 Vládní nařízení č. 25/1927 Sb. z. a n. ze dne 12. března 1927, kterým se určuje, při kterých příležitostech jsou soudci povinni nositi úřední oděv a jímž se vydávají bližší předpisy o jeho úpravě. 141 PASÁK, Tomáš. Emil Hácha ( ). 1. vyd. Praha: Rybka Publishers, 2007, s Životopisné a věcné údaje v následující části jsou převzaty z těchto publikací: BOHUSLAVOVA SBÍRKA nálezů NSS, KATALOG NÁRODNÍ KNIHOVNY v Praze. NAVRÁTIL, Michal. Almanach československých právníků. Praha TOMEŠ, Josef. a kol. Český biografický slovník XX. století I-III. Praha: Paseka, SEKANINA, František. Album representantů všech oborů veřejného života československého. Praha: Umělecké nakladatelství J. Zeibrdlich, LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech Plzeň: A.Čeněk s.r.o., SLOVNÍK VEŘEJNÉHO PRÁVA ČESKOSLOVENSKÉHO I-IV, ; Na případné speciální publikace jsou odkazy u jednotlivých jmen. 143 PETERS, Josef. KOSCHIN, Karel. Horní zákony československé. Praha: Československý kompas,

45 volebního soudu. Z komentáře k zákonu o volebním soudu z roku 1935 je patrné, že bylo vydáno 5 svazků této sbírky. Koschin byl penzionován v roce 1943, zpět do služby povolán r V Bohuslavově sbírce nalezneme ale i další jména. V letech spolupracoval s Bohuslavem na vydávání sbírky nálezů (části administrativní., dále jen A) JUDr. Osvald JANOTA ( ), který pak v období sbírku z příkazu prezidia sám pořádal. Byl nejprve rakouským, a pak československým ministerským úředníkem. V roce 1921 se stal radou NSS. Publikoval o školských zákonech a také napsal dvě hesla do Slovníku veřejného práva československého /dále jen Slovníku/. Od roku 1936 do roku 1938 byl z příkazu prezidia NSS pořadatelem Bohuslavovy sbírky (A) JUDr. Václav DUSIL ( ), senátní rada NSS. Vydal několik odborných publikací (např. o trestním či spolkovém právu). V roce 1936 byl vyslán jako náhradník do ústavního soudu. Do Slovníku napsal 6 hesel. Po Dusilovi se pořadatelem Boh. sbírky (A) stal v roce 1939 Antonín HONS (1892-?), původně ministerský úředník. Na počátku 30. let se stal nejprve sekretářem, a poté radou NSS. Byl literárně velice činný a napsal řadu článků a studií, zejména z oboru správního práva. Ve Slovníku publikoval jedno heslo. Na Sbírce nálezů NSS ve věcech finančních spolupracoval s Bohuslavem ve 20. a 30. letech JUDr. František KOVANDA, který byl nejprve tajemníkem a poté radou NSS. Spolu s dalším členem soudu Freudenfeldem vydali v roce 1937 publikaci o přímých daních. Rejstříky ve Sbírce nálezů (A) sestavoval v období JUDr. Václav JANDA, místotajemník a později sekretář NSS. Po něm až do roku 1938 tuto práci dělal JUDr. Josef SRB, sekretář, vrchní sekretář a od roku 1936 rada NSS, kterého poté vystřídal sekretář NSS JUDr. Vladimír BAZIKA. V Albu representantů všech oborů veřejného života československého byli v roce 1927 vedle Pantůčka, Háchy a Bohuslava představeni další soudci NSS. Především je třeba zmínit Huga DIWALDA (1869-?), který byl v r jmenován II. prezidentem NSS. Byl to původně ministerský úředník, který působil i u vídeňského správního soudu. Po převratu se stal senátním 144 KRÁLÍK, Lukáš. Judikatura a její publikace. Disertační práce. Praha: Univerzita Karlova Právnická fakulta, 2011, s. 58. PETERS, Josef. KOSCHIN, Karel. Horní zákony československé. Praha: Československý kompas, HOETZEL, Jiří. Československé správní právo. Část všeobecná. 2. přepracované vydání. Praha: Melantrich a.s., 1937, s TROJANEC, Jan., FIŠER, Josef. Komentované řády volení do obou sněmoven Národního shromáždění a zákony související. Praha: Státní tiskárna, 1935, s HUMENI, Jana. Nejvyšší správní soud ČSR v letech 1918 až Rigorózní práce. Praha: Univerzita Karlova v Praze - Právnická fakulta, 2010, s. 60 a s

46 prezidentem. V roce 1935 editoval III. svazek Knihy judikátů NSS (rejstřík judikátů z let ). 145 Pro Slovník napsal 3 hesla /příloha 10/. JUDr. Jaroslav FRANĚK ( ) pracoval nejprve u místodržitelství v Praze, poté byl na ministerstvu obchodu ve Vídni. Po převratu jmenován nejprve radou, posléze senátním prezidentem NSS. Do prvního dílu Slovníku přispěl jedním heslem /příloha 11/. JUDr. Václav KINDL (1863-?) působil v soudní službě, po převratu ho Pantůček povolal k NSS do funkce senátního prezidenta zvolen plénem NSS soudcem ústavního soudu, ale už o dva roky později odešel do trvalé výslužby /příloha 12/. Otto KOPFSTEIN (1868-?) byl ministerský úředník a působil i jako dvorní tajemník u správního soudu ve Vídni. Po převratu působil krátce ve státní službě a v roce 1921 byl jmenován senátním prezidentem /příloha 13/. Slovák JUDr. Milan RADLINSKÝ (1870-?) byl před válkou advokátem a pak působil v soudní službě. Po převratu jmenován radou NSS jako oficiální zástupce pro Slovensko /příloha 14/. JUDr. František Gorazd VACEK ( ) působil ve státní správě (vrchní fin. rada na zemském finančním ředitelství). Po převratu se stal radou NSS, 1923 senátním prezidentem a předsedou finančního senátu NSS. Redigoval finanční část sbírky nálezů NSS /příloha 15/. Felix VOBR (1869-?) také působil ve státní správě, pak na min. kultu a vyučování ve Vídni a rovněž u správního soudu tamtéž. Po převratu nastoupil k NSS jako rada a od roku 1921 jako senátní prezident /příloha 16/. K ústavnímu soudu ČSR /dále jen ÚS/ byli jako členové nebo náhradníci Nejvyšším správním soudem delegováni vedle už zmíněných Bohuslava a Dusila také další soudci NSS. Senátní prezident JUDr. Václav VLASÁK (1864-?) byl členem ÚS od roku 1920 do roku 1932, kdy odešel do trvalé výslužby. Josef ČAPEK (1870-?) působil ve státní správě a také u vídeňského správního soudu. Po převratu byl jmenován senátním prezidentem NSS. Náhradníkem ÚS byl v letech 1920 až 1928, kdy na tuto funkci rezignoval. JUDr. Bedřich ŘÍHA (1863-?) působil v soudní službě. Po převratu se stal radou a posléze senátním prezidentem NSS. V ÚS zastával funkci náhradníka, a to v letech Na konci roku 1923 odešel na trvalý odpočinek. Ivan SCHULZ (1871-?), rada NSS, byl delegován jako náhradník k ÚS v období od r do 1931, kdy rovněž odešel do trvalé výslužby. JUDr. Egon ZEIS ( ) působil nejprve ve státní službě a poté zejména v českém zemském výboru. Na konci roku 1918 povolán k NSS jako rada. Od r byl senátním prezidentem, k roku 1938 je v tisku titulován jako II. prezident NSS. 146 Penzionován byl v roce 1942, ale po osvobození 145 KRÁLÍK, Lukáš. Judikatura a její publikace. Disertační práce. Praha: Univerzita Karlova Právnická fakulta, 2011, s Pražský ilustrovaný zpravodaj. 1938, č. 48, s. 21 (rubrika Týden). Právní prakse , roč. III., s 72 (rubrika Po časopisech). 39

47 povolán zpět do služby. 147 Byl autorem řady odborných publikací a článků, zejména z oboru správního práva, a spoluautorem jednoho hesla Slovníku. Od roku 1928 byl nejprve náhradníkem a poté i členem ÚS (na tuto funkci rezignoval v květnu 1936). Hácha ho podle vzpomínky sekretáře NSS Josefa Klimenta považoval za svého nástupce. 148 JUDr. Josef TUČEK (1878-?), senátní prezident NSS, byl od roku 1930 nejprve náhradníkem a poté (do 1939) i členem ÚS. JUDr. Bedřich BRENDLER, rada NSS, byl zvolen náhradníkem ÚS v r. 1931, ale už na konci roku1935 odešel do trvalé výslužby. JUDr. František ZIKÁN (1876-?), rada NSS a ve 2. pol. 30. let senátní prezident. Do ÚS zvolen jako člen v r. 1936, ale funkci vykonával po složení slibu jen krátce v období , protože odešel na odpočinek (a byl tak např. ušetřen písemného slibu věrnosti Vůdci). Do Slovníku přispěl dvěma hesly. Těžké životní chvíle čekaly v budoucnu JUDr. Vladimíra MRAZÍKA ( ), původně soudce a také vášnivého šachistu, který byl v l senátním radou NSS a také stálým referentem volebního soudu byl členem ústavního soudu. V roce 1939 ho Hácha přivedl jako spolehlivého člověka do politiky a Mrazík se stal generálním tajemníkem skrytě protiněmecké organizace Národní souručenství. V této pozici spolupracoval s odbojem, byl však nacisty zatčen a vězněn. Po válce byl ještě tři roky senátním prezidentem NSS, ale v roce 1952 byl znovu zatčen, tentokrát komunisty, a na základě vykonstruovaného obvinění odsouzen k 6 letům vězení. V roce 1968 napsal ještě článek, v němž obhajoval správní soudnictví a kriticky se vyjádřil ke komunistické justici /příloha 17/ 149 Z dalších členů NSS můžeme zmínit např. JUDr. Jaroslava JANOVSKÉHO (1893-?), původně ministerského úředníka, který se stal ve 30. letech senátním radou NSS. Ve Slovníku byl autorem dvou hesel. Byl docentem Karlovy university, na níž se habilitoval spisem Teorie veřejného vlastnictví. Velkou literární činností se vyznačoval JUDr. František FREUDENFELD, rada NSS, který tvořil většinou německy (např. o stavebních předpisech pozemkové reformě či obecních volbách). Česky psal např. o honebním zákoně či o pracovním právu. Přispěl také do Slovníku. Sekretářem NSS byl v letech JUDr. Josef KLIMENT ( ), jehož osud byl později úzce spjat s osudem Emila Háchy. Tento právník, právní historik a publicista vynikal mezi zaměstnanci NSS rozsáhlou vědeckou činností. Byl jedním z hlavních představitelů 147 HUMENI, Jana. Nejvyšší správní soud ČSR v letech 1918 až Rigorózní práce. Praha: Univerzita Karlova v Praze - Právnická fakulta, 2010, s KLIMENT, Josef. Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy (strojopis). Archiv Národního muzea, f. Josef Kliment, kart. 22, inv. č. 619, s. 70/ MRAZÍK, Vladimír. O problematice rozšíření soudní kontroly správy v ČSSR. Právník. 1968, roč. CVII, č. 7, s,

48 Kaprasovy právně historické školy habilitoval na Univerzitě Karlově v oboru čs. právních dějin. Psal např. o mírovém projektu Jiřího z Poděbrad, o obecním zřízení či o Svaté říši římské. Byl také autorem komentáře k zákonu o NSS. 150 V roce 1938 ho Hácha přivedl do politiky, když z něho učinil svého politického sekretáře a později tiskového referenta. Za protektorátu publicisticky obhajoval Háchovu politiku a věděl o jeho spojení s londýnským exilem. Protože se dostával do sporů s ministrem Emanuelem Moravcem (představitelem skutečné kolaborace), jemuž vadil Klimentův vliv na Háchu, byl z prezidentské kanceláře v r odstraněn a odsunut zpět k Nejvyššímu správnímu soudu jako jeho I. prezident. Poválečnou spravedlností byl ovšem odsouzen na doživotí byl amnestován. Napsal obsáhlé vzpomínky, dosud knižně nevydané, jež jsou uloženy v Archivu Národního muzea /příloha 18/. 151 Druhým zaměstnancem NSS, jehož osud výrazně ovlivnil Emil Hácha, byl JUDr. Jiří HAVELKA ( ). Tento původně ministerský úředník přišel k NSS díky své účasti na vydávání Slovníku veřejného práva československého /viz kapitola 6/. Od roku 1933 byl radou a od roku 1936 šéfem prezidia NSS. Hácha si ho určitě nevybral náhodou. Vynikal totiž výjimečnými schopnostmi a znalostmi odbornými, byl velmi nadaný, pracovitý a výkonný. I jeho Hácha přivedl do politiky, když ho jmenoval přednostou Kanceláře prezidenta republiky a také ministrem vlády. Po okupaci měl značný vliv na Háchu (např. inicioval jeho rozhodnutí rychle rozpustit parlament a vytvořit Národní souručenství jako legální základnu odporu proti okupantům) a udržoval spolu s Eliášem kontakty s domácím i zahraničním odbojem. Právě pro tyto své protiněmecké postoje byl z obou svých funkcí na jaře 1941 po nátlaku K. H. Franka odstraněn. Po příchodu Heydricha do Prahy v září 1941 ho nacisté zatkli a válku přežil v domácím vězení jen díky Háchově intervenci a záruce. Po válce byl podobně jako Kliment obviněn z kolaborace, avšak na rozdíl od něho byl Národním soudem osvobozen. Nadále však byl režimem perzekvován. Jeho zajímavé vzpomínky byly v roce 2015 vydány knižně /příloha 19/. 152 V souvislosti s Háchou je třeba zmínit ještě jednoho zaměstnance NSS, a to JUDr. Zdeňka RÁDLA ( ). V letech byl sekretářem a posléze vrchním sekretářem soudu. V roce 1927 si vzal za manželku Háchovu dceru Miladu. Vzhledem k takto vzniklému 150 KLIMENT, Josef. Zákon o nejvyšším správním soudě a jeho jednací řád. Praha: Čin, 1937, 87 s. Právní prakse , roč. II., s (recenze K. Laštovky). 151 PETRÁŠ, René. Josef Kliment. In: SKŘEJPOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech Praha: Linde a.s., 2009, s MUSIL, Michal. Příběh Háchova politického sekretáře. Soudobé dějiny. 1995, č. 4, s TOMEŠ, Josef. Protagonista nevděčné role. Příběh Jiřího Havelky. In: HAVELKA, Jiří. Dvojí život. Vzpomínky protektorátního ministra (doslov). 1. vyd. Praha: MÚA a NLN, 2015, s

49 příbuzenskému vztahu k Háchovi byl krátce po svém sňatku přeložen k ministerstvu financí jako vrchní odborový rada. Manželství se ale nevydařilo a Rádlovi se v roce 1937 rozvedli. 153 Rádl byl ve 30. letech autorem dvou obsáhlých komentářů k zákonu o NSS Atmosféra soudu V úplném závěru tohoto neúplného výčtu je třeba uvést jako doklad o atmosféře mezi zaměstnanci soudu ještě dvě jména. A to jména senátních radů JUDr. Ladislava PAVLOUSKA ( ) a JUDr. Alexandera ZEYERA (1882-?). Pavlousek byl dříve, než v r odešel k NSS, advokátem a starostou Kralup nad Vltavou. Zeyer byl synovcem básníka Julia Zeyera a bratrem akademického malíře Angelo Zeyera. Při shánění materiálů o NSS se mi dostala do rukou tenká tištěná brožurka nazvaná celkem úředně Referát rady N.S.S. Zeyera pro mimořádné plenum N.S.S. v Praze na Vikárce 20. února Už Vikárka v názvu se zdála trochu podezřelá. Po otevření sešitku se však z vážného referátu vyklubala žertovná osmistránková báseň, kterou Alexander Zeyer (který evidentně zdědil po svém strýci kousek talentu) jako autor věnoval L. Pavlouskovi jak vyplývalo z obsahu k odchodu do penze. Radca od správnýho súdu tu obchází jednotlivé odbory a shání informace. Laskavý humor, který jeho cestu provází, svědčí o tom, že vážení soudci si dokázali udělat i legraci sami ze sebe. Na poslední stránce jsou natištěny faksimile 34 podpisů zaměstnanců soudu. Hned jako první vlevo nahoře je dobře čitelný podpis Emila Háchy /příloha 20/. Jestliže F. Weyr ve svých pamětech píše o Háchovi, že skutečným vtipem a humorem nebyl přírodou nadán 155, můžeme si z toho vyvodit, že oba pánové měli zřejmě pouze rozdílný pohled na otázku zábavy. Překladatel Klapkových Tří mužů ve člunu dával zřetelně přednost suchému anglickému humoru. Pohotovost břitkého vtipu, vzpomíná Karel Koschin, má vůbec v oblibě a nic si z toho nedělá, když některý z jeho přátel si šlehne i po jeho osobě, jen když je to vtipné. Nutno ovšem v zápětí od něho očekávati neúprosnou odvetu, která pak zpravidla sedí. 156 A jak tedy viděl Zeyer svého šéfa? Za šrajbtyšem v mraku kouře na čele s předzvěstí bouře velitel tu ve svém křesle 153 HAVELKA, Jiří. Dvojí život. Vzpomínky protektorátního ministra. 1. vyd. Praha: MÚA a NLN, 2015, s. 17 a RÁDL, Zdeněk. Nejvyšší správní soud. Normy o jeho zřízení a působnosti, komentované podle judikatura býv. správního soudního dvora a nejvyššího správního soudu s použitím materiálií a písemnictví. Průvodní slovo Dr. Emil Hácha. Praha: Československý kompas, 1933, 504 s.; RÁDL, Zdeněk. Nejvyšší správní soud. Komentář k zákonu ze dne 16. června Praha: Československý kompas, 1937, 248 s. 155 WEYR, František. Paměti 2. Za republiky ( ). 1. vyd. Brno: Atlantis, 2001, s KOSCHIN, Karel. Dr. Emil Hácha u nejvyššího soudu. Pražské noviny , č. 276, s

50 zkoumá výkaz, sčítá restle. Zjistiv věc, dí: Zájmy státní, kausalitu adekvátní, vědy právní věčný pomník práva veřejného slovník nutno pro ten případ znáti, sic se všechno zase zhatí. Sláva soudu rychle zvadne, když si to děláte snadné Referát rady N.S.S. Zeyera pro mimořádné plenum N.S.S. v Praze na Vikárce 20. února Tiskem Politiky v Praze. Tištěno jako rukopis, s

51 5. Soukromý život nejvyššího správního soudce Hácha uměl nejen pracovat, ale i odpočívat. Ve dnech volna s manželkou i přáteli hodně cestoval a navštěvoval poutní místa i historické památky doma i po celé Evropě. V roce 1926 např. navštívil Porúří, v roce 1927 se poprvé dostal do Říma a o rok později byl v Paříži. Nejraději ale odpočíval při lyžování a horských výletech v Krkonoších Mezi jeho nejlepší přátele se řadili univerzitní profesor Otakar Sommer a významný československý diplomat Vojtěch Mastný, a samozřejmě kolegové z redakce slovníku. K prázdninové společnosti v Harrachově patřili také např. básníci Viktor Dyk a Hanuš Jelínek či rodina známého legionářského spisovatele generála Rudolfa Medka. Z politiků byl Háchovi názorově blízký předseda sociální demokracie Antonín Hampl. Přátelské vztahy udržoval i s představiteli církve. Podle Josefa Klimenta nebyl Hácha dogmatik, ale rozumný křesťan liberál, zastánce morálních hodnot. Přátelil se také s mnoha umělci. Kromě jmen zmíněných v první kapitole to byl např. jeho synovec Kamil Roškot, předseda Asociace akademických architektů. 158 Velkou oporou v životě Háchovi byla jeho manželka Marie. Moje žena byla jen o rok mladší. Trpělivě na mne čekala, než jsem se mohl ženit. Byla to rána když po krční operaci nemohla již zpívat. Žili jsme vlastně jenom pro sebe. Léto jsme trávili v Jincích, kde jsme měli vilku; tam bývala šťastna. Byla to vzácná, nenáročná a obětavá, oddaná žena, vzpomínal Hácha po letech. 159 Po návratu do Prahy v roce 1918 střídali manželé Háchovi pronájmy, teprve po letech se jim podařilo získat odpovídající vlastní byt. Ve 20. letech bydleli v ulici Na Slupi, odkud to měl Hácha daleko do úřadu. Mohl ale navštěvovat bratrance Eduarda Šittlera na blízkém Vyšehradě. V r však postihla rodinu těžká ztráta Eduard zemřel a několik měsíců nato i jeho sestra, manželka Theodora Háchy (který po návratu z Ameriky, kam odjel v mládí na zkušenou, pracoval např. pro firmu Frič). Svého bratra navštěvoval Hácha v Hostomicích pod Brdy, kde bydlel i Jiří Havelka. Milada Háchová, jediná dcera Háchových, se v roce 1927 vdala za místotajemníka NSS JUDr. Zdeňka Rádla. Byla absolventkou obchodní akademie. Sportovala a měla široké kulturní 158 MACHÁLEK, Vít. Prezident v zajetí (život, činy a kříž Emila Háchy). 1. vyd. Praha: Regulus, 1998, s TRPÁK, J.A. Dr. Emil Hácha o svém životě. Rozhovor s presidentem republiky den před jeho zvolením. In: Venkov, , s

52 zájmy. Manželství bylo zpočátku šťastné a vztah Rádla k rodičům jeho ženy velmi dobrý. O to větší šokem byl jejich rozvod v roce Milada už zůstala sama. V roce 1933 se Háchovi přestěhovali do většího bytu v Dostálově ulice naproti dejvickému nádraží. Do kadetky na Hradčanech chodíval Hácha vždy procházkou přes Prašný most. V novém bytě bylo dost místa na rozsáhlou sbírku umění a velkou knihovnu. 160 Ta obsahovala přes 1000 svazků odborné a krásné literatury. Každý svazek byl opatřen Ex libris, jež pro Háchu navrhl grafik Antonín Burka /příloha 21/. 161 Burkova sestra chodila do školy s Miladou, od níž se Hácha dozvěděl o nadání mladého umělce. Když viděl ukázky jeho prací, požádal ho, aby mu navrhl Ex libris. Burka v něm zobrazil Háchův zájem o anglické právo portrétem anglického soudce s parukou (jehož smutný pohled jakoby viděl do budoucnosti). Právnický symbol zpestřil lipovými lístky, symbolem češství. 162 Vzhledem k nemoci Marie Háchové manželé pravidelně navštěvovali různé známé lázně (Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Poděbrady, Trenčianské Teplice aj.). Každoročně také jezdili za tetičkou Dankovou do Trhových Svinů. Hácha byl milovníkem rychlé jízdy. V polovině 30. let měli Háchovi konečně vlastní byt, a to ve vilové čtvrti Střešovice, v ulici Nad Vojenským hřbitovem. Byl rovněž blízko kadetky. Rok 1938 měl být pro Háchu dobou očekávaného ochodu do výslužby. Proto zvýšení věkové hranice pro odchod do penze v zákoně o NSS přijal se smíšenými pocity a nehodlal ji plně využít. Všechny sny ale zničila tragická událost. Koncem ledna musela být paní Háchová náhle hospitalizována v sanatoriu s velmi vážným onemocněním plic a 6. února 1938 zemřela. Pochována byla na Vinohradském hřbitově do téhož hrobu jako Háchova matka - později sem byl pohřben i Hácha, jeho bratr Theodor a v roce 1989 i dcera Milada. Hácha pak hledal útočiště v práci. 163 O jeho duševním rozpoložení svědčí závěrečné verše ze sbírky lyrické poezie Omyly a přeludy, kterou vydal anonymně v počtu 50 výtisků pro své blízké přátele v roce 1939: MACHÁLEK, Vít. Prezident v zajetí (život, činy a kříž Emila Háchy). 1. vyd. Praha: Regulus, 1998, s BURKA, Antonín. Užitková grafika. Soubor 52 dřevorytů z let Vydáno 100 číslovaných a podepsaných exemplářů. Nákladem vlastním. Praha, VOTOČKOVÁ-LAUERMANNOVÁ, Olga. President Dr. Emil Hácha. Poslední události. Praha: Pražské akciové tiskárny, 1939, s MACHÁLEK, Vít. Prezident v zajetí (život, činy a kříž Emila Háchy). 1. vyd. Praha: Regulus, 1998, s SLOMEK, Jaromír. Neznámý básník a překladatel. In: Emil Hácha před 7o lety zvolen třetím prezidentem ČSR. 1. vyd. Praha: Verité, 2008, s ; se jménem autora sbírka vydána až v roce

53 Bez ní jsou síně mé všechny zas pusté a prázdné, z čarovné pohádky smutek a stesk jen mi zbyl, tesklivá vzpomínka vadna a vadne, životem unaven nemám již útěšný cíl Omyly a přeludy. Praha, 1939, vydáno bez uvedení autora, s. 60 (z básně Epilog); do sbírky, která je nyní v osobním vlastnictví autora práce, Hácha tehdy vlastnoručně vepsal jméno paní Paula Stuchlíková - Mastná, což byla sestra Háchova přítele Vojtěcha Mastného. 46

54 6. Slovník veřejného práva československého 6.1. Myšlenka vzniku slovníku a jeho rakouský vzor Ve funkci I. prezidenta Nejvyššího správního soudu se JUDr. Emil Hácha podílel na významném projektu prvorepublikové právnické literatury, který je dodnes počinem výjimečným a nepřekonaným. Tímto projektem byl Slovník veřejného práva československého. Vydání prvních čtyř dílů se aktivně účastnil, poslední pátý díl už byl vydán po jeho tragické smrti. Encyklopedie je neoddělitelně spjata s Háchovým jménem. Slovník nebyl - a ani být nemohl - přímým produktem činnosti Nejvyššího správního soudu, ale souvisel s ním personálně i organizačně. Emil Hácha byl především jedním z hlavních pořadatelů Slovníku. Ale nejen to ke spolupráci na tvorbě slovníkových hesel získal i nezanedbatelný počet svých kolegů, tedy zaměstnanců soudu. Háchova kancelář byla zároveň jakousi neoficiální organizační základnou pořadatelů. Jména hlavních redaktorů Slovníku jsou napsána na titulních stránkách jednotlivých dílů. Kromě Háchy který měl z nich nejvyšší ústavní funkci to byli profesor Karlovy university v Praze JUDr. Jiří Hoetzel, profesor Masarykovy university v Brně JUDr. František Weyr a profesor Komenského university v Bratislavě JUDr. Karel Laštovka. Pouze na prvním díle Slovníku spolupracoval profesor Karlovy university v Praze JUDr. Antonín Hobza. Co jméno, to významná právnická kapacita. Náš Slovník měl býti representačním podnikem československé teorie a praxe veřejnoprávní. Proto měli mezi jeho vědeckými vydavateli býti zástupci všech tří našich právnických fakult a jako representant praxe první president Nejvyššího správního soudu dr. Emil Hácha, vzpomíná ve svých pamětech František Weyr. 166 Podle Háchova životopisce Víta Machálka si Hácha svým podílem na redakci Slovníku získal největší zásluhu o snadnější poznávání československého právního řádu a jeho historického vývoje. 167 Hácha nazval vydání tohoto díla otázkou cti československých právníků. Jeho hlavním účelem bylo poskytnout našemu praktickému úřednictvu dávno postrádanou příručku WEYR, František. Paměti 2. Za republiky ( ). 1. vyd. Brno: Atlantis, 2001, s MACHÁLEK, Vít. Prezident v zajetí. 1 vyd. Praha: Regulus, 1998, s Tamtéž, s

55 Slovník měl vyvážit potřeby právní praxe a právní teorie, přičemž potřeba praktická měla mít přednost. 169 Například v Almanachu československých právníků (1930) označil JUDr. Michal Navrátil Slovník za největší naší právní encyklopedii 170 a to vyšel zatím v roce 1929 pouze 1.díl. Důvod vydání Slovníku objasnili v doslovu k 5. dílu z roku 1948 Jiří Hoetzel a František Weyr. Spolu s Emilem Háchou a Karlem Laštovkou si tehdy po vzniku republiky - uvědomili, že teoretické a praktické potřeby odborné právnické literatury potřebují slovníkové dílo z oblasti veřejného práva, které bývá v jiných literaturách obvyklé. Vzor takového encyklopedického díla tu byl. Čtyřdílný Mischler-Ulbrich (jak byl mezi právníky populárně nazýván) neboli Österreichisches Staatswörterbuch. Handbuch des gesamten össterreichisches öffentliches Rechtes profesorů pražské Karlo-Ferdinandovy university Dr. Ernsta Mischlera a Dr. Josefa Ulbricha, se dočkal v letech před první světovou válkou dokonce dvou vydání. Byla tu jen malá potíž byl psán německy. A také neodpovídal nové právní realitě, jež nastala po rozpadu rakouské monarchie a vzniku československého státu. 171 Veliké převraty ve zřízení státním a v právním řádu způsobily, že velká část tohoto díla, na němž účastnili se i přední odborníci čeští, pozbylo již pro potřebu dnešní namnoze významu, čteme ve vydavatelské pozvánce k subskribci na zadní straně obálky I. sešitu Slovníku veřejného práva československého z roku Zde je asi na místě zdůraznit, že Mischler- Ulbrich byl skutečně slovníkem a dílem celorakouským. Nahlédneme-li jen namátkou do obsahu prvního dílu 2. vydání z roku 1905, nalezneme tu jména významných českých právníků Bohuslava Riegera, Albína Bráfa, Jiřího Pražáka či třeba Viléma Funka, přičemž posledně jmenovaný symbolizuje i právní kontinuitu staré a nové epochy, protože přispěl i do 1., 3. a 4. dílu Slovníku veřejného práva československého. 173 Na tomto druhém rozšířeném vydání Mischler-Ulbrichova slovníku spolupracoval i Jiří Hoetzel (Wegerecht). 174 Staatswörterbuch obsahoval vlastně abecedně řazená odborná pojednání na témata, jež byla přidělována jednotlivým právním specialistům, kteří byli na konci textu také uvedeni. Protože 169 Slovník veřejného práva československého. Svazek V. Doslov J. Hoetzela a F.Weyra. Brno: Nakladatelství Rovnost, 1948, s NAVRÁTIL, Michal. Almanach československých právníků. Praha, 1930, s Slovník veřejného práva československého. Svazek V. Doslov J. Hoetzela a F.Weyra, s Slovník veřejného práva československého. I. sešit. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, Österreichisches Staatswörterbuch. Handbuch des gesamten österreichischen öffentlichen Rechtes herausgegeben unter Mitwirkung zahlreicher Fachmänner von Dr. Ernst Mischler und Dr. Josef Ulbrich. Erster Band. Wien: Alfred Hölder, 1905, s. V-VIII. Slovník veřejného práva československého. Svazek V. Seznam autorů, s ADAMOVÁ, Karolina. Jiří Hoetzel. In: SKŘEJPOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech Praha: Linde a.s., 2009, s NAVRÁTIL, Michal. Almanach československých právníků. Praha, 1930, s

56 toto uspořádání slovníku bylo vyhovující, rozhodli se pořadatelé, že v zásadě budou sledovat vzor Mischler-Ulbricha, 175 pohled. což je při vizuálním porovnání obou slovníků patrné na první Kdo z pořadatelů a kdy přišel jako první s myšlenkou vydat československý slovník už asi nelze zjistit, ostatně dnes už to ani není důležité. Myšlénku vydávati u nás něco podobného, jako byly různé abecední sborníky německé,, pojal jsem nedlouho po převratu, píše František Weyr ve svých pamětech, 176 V Doslovu k 5. dílu Slovníku ale spolu s Jiřím Hoetzelem použili formulaci poněkud kolektivnější, totiž že nedlouho po politickém převratě v říjnu 1918 si pořadatelé uvědomovali potřebu podobného díla Pořadatelé slovníku Zúčastnění budoucí pořadatelé Slovníku o literárním nápadu nesporně určitou dobu diskutovali. Důležitým předpokladem byl fakt, že se všichni navzájem znali a také byli v osobním či pracovním styku. Ještě v době svého působení v Zemském výboru Království českého se poznali Emil Hácha, Jiří Hoetzel, Antonín Hobza a Karel Laštovka. 178 Mimo tuto líheň právníků vzešlých z konceptního úřednictva stál František Weyr, jenž se dostal do kontaktu zejména s J.Hoetzelem a K. Laštovkou až při tvorbě ústavy a jiných důležitých zákonů nového státu. Jiří Hoetzel se stal odborovým přednostou na ministerstvu vnitra, které vedl v letech schopný vůdce agrárníků Antonín Švehla. Hoetzel tu vedl legislativní odbor a při tvorbě ústavy (za jejíhož tvůrce je považován především on) spolupracoval také s Františkem Weyrem, který rovněž patřil k nejužšímu okruhu jejích tvůrců. Karel Laštovka v odboru pracoval zejména na správní reformě (tzv. župním zákonu). 179 Všechny tyto okolnosti tedy nesporně přispěly k utvoření pořadatelského týmu Slovníku: Hácha, Hoetzel, Hobza, Weyr a Laštovka. Všichni si potřebu podobného slovníku velmi dobře uvědomovali. Vedle Háchy jako muže praxe se tu objevily výrazné individuality právní teorie. Nespornou osobností v oblasti správního práva byl JUDr. Jiří Hoetzel ( ). Po krátké advokátní a soudní praxi působil v letech ve službách českého zemského výboru. Zajímalo ho správní právo a v roce 1918 se stal řádným profesorem správního práva 175 Slovník veřejného práva československého. Svazek V. Doslov J. Hoetzela a F. Weyra, s WEYR, František. Paměti 2. Za republiky ( ). 1. vyd. Brno: Atlantis, 2001, s Slovník veřejného práva československého. Svazek V. Doslov J. Hoetzela a F. Weyra, s KLÁŠTERSKÝ, Antonín. Vzpomínky a portrety. Praha: Fr. Borový, 1934, s ADAMOVÁ, Karolina. Jiří Hoetzel. In: SKŘEJPOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech Praha: Linde a.s., 2009, s PETRÁŠ, René. Karel Laštovka. In: SKŘEJPOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech Praha: Linde a.s., 2009, s ADAMOVÁ, Karolina. František Weyr. In: SKŘEJPOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech Praha: Linde a.s., 2009, s PEŠKA, Zdeněk. František Weyr šedesátníkem. Právní prakse , roč. 3, č. 7-8, s

57 a správní vědy na Právnické fakultě Karlovy univerzity. Byl skutečným nástupcem profesora Jiřího Pražáka, zakladatele českého veřejného práva. V letech vedl zákonodárnou sekci ministerstva vnitra a byl autorem vládního návrhu první ústavy ČSR z roku V meziválečném Československu byl hlavním expertem v ústavních a správních otázkách. Přispíval do řady časopisů a dodnes studenti čerpají z jeho učebnice Československé správní právo (část všeobecná) z roku 1934 (2. vyd. 1937). Jeho práce jsou založeny především na pozitivistické metodě. Byl členem České akademie věd a umění a rovněž členem státní zkušební komise historickoprávní a státovědecké. Habilitoval také v oboru správního práva své budoucí kolegy v redakci Slovníku, Háchu (1920) a Laštovku (1921), na pražské právnické fakultě. 180 Rovněž JUDr. Karel Laštovka ( ) patřil k nejvýznamnějším odborníkům správního práva v naší historii. Jeho obdivuhodná znalost právních detailů z něj činila jakýsi živý právnický slovník. V letech pracoval rovněž v Zemském výboru Království českého. V letech byla jeho akademická kariéra spjata s Univerzitou Komenského v Bratislavě. Do roku 1921 působil na ministerstvu vnitra, kde spolu s Hoetzelem a dalšími odborníky připravoval řadu důležitých zákonů z počátků naší republiky. Podílel se na přípravě jedné z nejradikálnějších správních reforem v našich dějinách, tzv. župní reformě, která však nakonec nebyla realizována. Publikoval řadu článků, ale jeho životními knihami se staly Zákon župní. Díl I. z roku 1925 (druhý díl už neměl smysl, protože v roce 1927 byla župní reforma nahrazena tzv. organizačním zákonem) a Československé správní právo. Část zvláštní I z roku 1936, kterou navázal na obecnou část Hoetzelovu. 181 Další individualitou v pořadatelském týmu byl JUDr. Antonín Hobza ( ). Počítám Hobzu mezi naše nejskvělejší právníky a stylisty. Jeho literární práce týkají se hlavně práva církevního a práva mezinárodního. Sepsal nám první systém práva mezinárodního, 182 napsal J.Hoetzel v úvodním textu v Poctě k Hobzovým šedesátinám. Vystihl přitom celkem přesně hlavní Hobzův přínos právní vědě. I Hobza byl koncipistou českého zemského výboru, 180 ADAMOVÁ, Karolina. Jiří Hoetzel. In: SKŘEJPOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech Praha: Linde a.s., 2009, s NAVRÁTIL, Michal. Almanach československých právníků. Praha, 1930, s TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. Století. I. díl. A-J. Praha a Litomyšl: L.Horáček Paseka, 1999, s WEYR, František. Paměti 2. Za republiky ( ). 1. vyd. Brno: Atlantis, 2001, s PETRÁŠ, René. Karel Laštovka. In: SKŘEJPOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech Praha: Linde a.s., 2009, s NAVRÁTIL, Michal. Almanach československých právníků. Praha, 1930, s TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. Století. II. díl. K-P. Praha a Litomyšl: L.Horáček Paseka, 1999, s HOETZEL, Jiří. Antonín Hobza jako státovědec. In: Pocta k šedesátým narozeninám univ. prof. Dr. Ant. Hobzy. Praha: Bursíka & Kohouta, 1936, s

58 a to v letech Pak se rozhodl pro univerzitní kariéru v oboru církevního práva. Po vzniku ČSR byl zastáncem odlukového modelu v poměru mezi státem a církví. Záhy se ale začal intenzivně věnovat oboru mezinárodního práva a v roce 1917 se na české právnické fakultě stal prvním řádným profesorem tohoto oboru - jako vůbec první univerzitní učitel v celém rakousko-uherském soustátí. Psal učebnice mezinárodního práva, a to v duchu právního pozitivismu. Usiloval o přesný výklad všech institucí mezinárodního práva. Byl také několikrát pověřen praktickými diplomatickými úkoly. Od roku 1919 byl členem Stálého rozhodčího soudu v Haagu. 183 Z redakčního týmu slovníku ale odešel už v roce 1930, kdy je naposledy uveden mezi pořadateli na titulní stránce XIX. sešitu. 184 Doslova velikánem právní vědy, zejména z hlediska množství odborné literární produkce, byl mezi redaktory Slovníku JUDr. František Weyr ( ). Napsal téměř neuvěřitelné množství článků, studií a knih, a to nejen v češtině, ale i v němčině a francouzštině. Založil a vedl dokonce mezinárodní právněteoretický časopis. Zabýval se i právní filozofií, sociologií a statistikou a stal se zakladatelem normativní právní teorie (východiskem vědeckého zkoumání je podle něho norma, právník může zkoumat pouze to, zda norma nižšího řádu je v souladu s normou vyššího řádu, ústřední normou je ústava). Pocházel z matematické rodiny Weyrů. Narodil se sice ve Vídni, ale práva vystudoval v Praze. V roce 1909 habilitoval a stal se docentem v oboru správního práva na právnické fakultě české univerzity v Praze. Jeho hlavním působištěm se ale posléze stalo Brno v roce 1919 byl povolán na Masarykovu univerzitu, kde se stal řádným profesorem ústavního práva zde byl i rektorem. V letech působil jako člen revolučního Národního shromáždění a podílel se také na tvorbě československé ústavy. Od roku 1919 do roku 1929 byl prezidentem Státního úřadu statistického (za což mu prezident republiky vyslovil dík). K jeho významným knihám patří např. Teorie práva (1936) či Československé právo ústavní (1937) Hledání nakladatele a redakčního tajemníka Nezbytným předpokladem celého podniku bylo ovšem zajištění patřičné peněžní podpory z veřejných prostředků a nalezení vhodného nakladatele. O finanční podporu se podle 183 KINDL, Vladimír. Antonín Hobza. In: SKŘEJPOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech Praha: Linde a.s., 2009, s TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. Století. I. díl. A-J. Praha a Litomyšl: L.Horáček Paseka, 1999, s NAVRÁTIL, Michal. Almanach československých právníků. Praha, 1930, s Slovník veřejného práva československého. XIX. sešit. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, ADAMOVÁ, Karolina. František Weyr. In: SKŘEJPOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech Praha: Linde a.s., 2009, s NAVRÁTIL, Michal. Almanach československých právníků. Praha, 1930, s ; TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. Století. IIII. díl. Q-Ž. Praha a Litomyšl: L.Horáček Paseka, 1999, s PEŠKA, Zdeněk. František Weyr šedesátníkem. Právní prakse , roč. 3, č. 7-8, s

59 vzpomínky F. Weyra zasloužili pražští členové našeho pořadatelského sboru. 186 Podařilo se jim získat velkorysou pomoc ve formě dost značné peněžité subvence od tehdejší československé vlády Antonína Švehly 187 (byl premiérem v letech ). Můžeme jen předpokládat, že důležitou roli zde sehrálo předchozí působení Hoetzela a Laštovky na Švehlově ministerstvu vnitra. Hledání vhodného nakladatele se ovšem ukázalo být svízelnějším problémem. Přednostní snahou bylo nalezení české nebo slovenské firmy. Česká domácí nakladatelství ale jevila pro tento podnikatelský záměr pramalé porozumění a zejména neměla chuť převzít finanční rizika. Věhlasná právnická jména tu nezapůsobila. Firmy si kladly také nepřijatelné podmínky, zejména co se týče obchodní kontroly ryze vědeckého vedení redakce (chtěly kontrolovat obsah i rozsah jednotlivých literárních příspěvků). O tísni pořadatelů se dozvěděl v této počáteční přípravné fázi ředitel brněnského německého nakladatelství Rudolfa M. Rohrera Dr. Berthold Spitz a začal s pořadateli vyjednávat. Výhodou bylo, že Rohrerova firma byla starým a dobře zavedeným podnikem, a to i v zahraničí. F. Weyr měl navíc s Dr. Spitzem kladnou zkušenost při vydávání svého časopisu. Politické potíže ovšem mohla způsobit nacionální vyhraněnost německého nakladatelství. Firma Rohrer však ochotně přistoupila na stanovené podmínky a byla uzavřena nakladatelská smlouva na předpokládané několikasvazkové dílo. Z taktických důvodů si firma formálně přibrala za společnici brněnskou firmu Polygrafia. Rohrer se prostě snažil přizpůsobit popřevratovým poměrům, aniž by zavdal svému němectví. Obchodní prozíravost se firmě podle vzpomínky F. Weyra nakonec i vyplatila, když se celý literární podnik ukázal být zejména po státní subvenci značně aktivním. 188 Když v roce 1927 vyšel v Brně I. sešit Slovníku veřejného práva československého, bylo na titulní stránce ještě jedno důležité jméno. Jako redakční tajemník je tu uveden JUDr. Jiří Havelka ( ), tehdy místotajemník v ministerstvu železnic. Hácha ho poznal ve svém semináři srovnávacího správního práva (který vedl od roku 1924), do něhož se Havelka přihlásil z čirého zájmu o teorii veřejného práva, neboť doktorem práv v té době už byl. Seminární schůzky se konaly i v Háchově kanceláři u soudu. 189 Havelka působil na ministerstvu železnic od roku 1921 a v jeho prezidiu od roku Byl literárně činný v otázkách železničního práva 186 WEYR, František. Paměti 2. Za republiky ( ). 1. vyd. Brno: Atlantis, 2001, s Slovník veřejného práva československého. Svazek V. Doslov J. Hoetzela a F.Weyra, s WEYR, František. Paměti 2. Za republiky ( ). 1. vyd. Brno: Atlantis, 2001, s Slovník veřejného práva československého. Svazek V. Doslov J. Hoetzela a F.Weyra, s HAVELKA, Jiří. Dvojí život. Vzpomínky protektorátního ministra. 1. vyd. Praha: MÚA a NLN, 2015, s. 16 a

60 a byl spoluzakladatelem a redaktorem Časopisu pro železniční právo a politiku. 190 Na Háchu musel zapůsobit velmi příznivě. Když se posléze pořadatelé Slovníku rozhodli nabídnout místo tajemníka redakce právě Havelkovi, byla to volba šťastná a prozíravá. 191 Pořadatelé byli nesporně schopni odborně redigovat jednotlivé příspěvky, ale celý podnik vyžadoval i drobnou a úmornou práci organizační a administrativní. Havelka byl obratný mladý muž, hodící se svými nespornými schopnostmi velmi pro tuto funkci, 192 vzpomíná F. Weyr. Na titulních stranách jednotlivých sešitů Slovníku můžeme sledovat i Havelkův kariérní vzestup. Z místotajemníka ministerstva (I. sešit, 1927) se postupně stal vrchním ministerským komisařem (IV. sešit, 1928), odborovým radou (V. sešit, 1928) a posléze vrchním odborovým radou (XXI. sešit, 1931). Když byl v roce 1931 habilitován na právnické fakultě UK, stojí pod jeho jménem už pouze soukromý docent Karlovy university v Praze. 193 V roce 1932 Havelka odešel z ministerstva železnic a Hácha mu nabídl uvolněné místo senátního rady. Od počátku roku 1933 byl tedy i jeho život spjat s Nejvyšším správním soudem (v roce 1936 se stal přednostou prezidia soudu) Vztahy mezi redaktory slovníku Jedinečné informace o okolnostech vzniku Slovníku, o práci redakce a vztazích mezi redaktory nám podává ve druhém díle svých pamětí František Weyr. 195 Redakční schůze se konaly pravidelně v Praze, zpravidla v úřadovně prezidenta Háchy tedy v budově Nejvyššího správního soudu. Práce na přípravě Slovníku vyžadovala mnoho schůzí, porad a korespondence, 196 což některé zúčastněné ještě více osobně sblížilo. Weyr tak nalezl cestu k Háchovi (který mu nabídl tykání) a Havelkovi, méně k Hoetzelovi a Laštovkovi. S Hoetzelem měl vztah značně napjatý, a to zejména proto, že ten neuznával Weyrovu normativní teorii. Hoetzel prý býval náladový, ale Weyr k němu přesto pociťoval osobní sympatie. Podstatně jiného druhu byl můj zásadně nepřátelský vztah k Antonínu Hobzovi Naše vzájemné nepřátelství, které vzniklo ještě před převratem, mělo sice východisko v naukovém rozporu, ale vlastní kořen jeho tkvěl přímo v rozdílech povahových, 197 píše Weyr. To, že pražští členové redakce přibrali do týmu ještě profesora Hobzu z pražské univerzity, bylo zřejmě proti 190 NAVRÁTIL, Michal. Almanach československých právníků. Praha, 1930, s Podle vzpomínky F. Weyra to byl nápad Háchův a Hoetzelův - WEYR, František. Paměti 2. Za republiky ( ). 1. vyd. Brno: Atlantis, 2001, s WEYR, František. Paměti 2. Za republiky ( ). 1. vyd. Brno: Atlantis, 2001, s Slovník veřejného práva československého. XXIV. sešit. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, HAVELKA, Jiří. Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015, s. 17 a WEYR, František. Paměti 2. Za republiky ( ). 1. vyd. Brno: Atlantis, 2001, s Tamtéž, s Tamtéž, s

61 Weyrově vůli. Hobza prý svou averzi dával najevo tím, že se nezúčastňoval žádné ze společných porad, v nichž byl přítomen Weyr. Hobza z redakce nakonec vystoupil podle Weyrovy verze kvůli neshodám s pražskými členy redakce. Z Weyrových vzpomínek nicméně vyplývá důležitost Háchovy role v redakčním týmu. Právě Hácha diplomaticky urovnával různé osobní neshody. Z žertu prý jednou dokonce označil Weyra a Hoetzela za primadony, které se špatně snášejí, a které je těžko srovnávati. 198 Oba pánové byli prostě příliš velkými osobnostmi. Přes Weyrovu zatrpklost vůči všemu pražskému je ale třeba ocenit jeho nadhled: Ale ať se již věci měly jakkoliv, bylo jistě zásluhou Háchovou, že redakce Slovníku zůstávala po celou dlouhou dobu pohromadě. 199 Weyrovy vzpomínky jsou dokladem, že i význační odborníci jsou pouhými lidmi Základní údaje o vydáních slovníku Slovník veřejného práva československého vycházel nejprve vždy v sešitech (každý o pěti tiskových arších a v pevné ceně 25,- Kč), poté i knižně. Než ale vyšel v květnu 1927 první sešit, bylo potřeba domluvit přispěvatele a těm prvním (slovník byl koncipován abecedně) poskytnout i čas na sepsání hesel. Nebyl to jistě úkol jednoduchý. V úvodním sešitě už je seznam 166 autorů 200, kteří přislíbili spolupráci, v sešitě LIII. z roku 1939 se tento počet rozrostl na číslo Nakonec se celého podniku zúčastnilo podle seznamu autorů z roku 1948 celkem 268 přispěvatelů. 202 Do roku 1929 vyšlo 11 sešitů (I XI) prvního svazku, který pak v témže roce vyšel knižně dalších sešitů (XII XXVI) bylo vydáno knižně v roce Třetí svazek následoval po 12 sešitech (XXVII XXXVIII) v roce A čtvrtý svazek poslední vydaný za života Emila Háchy vyšel po 13 sešitech (XXXIX LI) v roce Pak byly vytištěny už jen tři sešity pátého svazku a nastal konec. Německá firma Rohrer pochopitelně vydávání československého slovníku po okupaci zastavila WEYR, František. Paměti 2. Za republiky ( ). 1. vyd. Brno: Atlantis, 2001, s Tamtéž, s Slovník veřejného práva československého. I. sešit. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, Slovník veřejného práva československého. LIII. sešit. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, Slovník veřejného práva československého. Svazek V. Seznam autorů, s Slovník veřejného práva československého. Svazek I. A-CH. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, Slovník veřejného práva československého. Svazek II. I-O. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, Slovník veřejného práva československého. Svazek III P-Ř. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, Slovník veřejného práva československého. Svazek IV S-T. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, Pozn. aut: Sešit LII. vyšel v červnu 1938, sešit LIII. pak v prosinci téhož roku. Sešit LIV. se mi však už sehnat nepodařilo jeho vydání v říjnu 1939 zmiňují jen Weyr a Hoetzel v Doslovu k pátému svazku v roce Je možné, že byl pouze vytištěn, ale už nebyl distribuován. 54

62 V nakladatelské pozvánce na zadní straně I. sešitu byl v roce 1927 náklad původně rozpočten asi na 35 sešitů a okrouhle 3000 stran. 208 Ve XXXVIII. sešitě byl už tento odhad zvýšen na 45 sešitů. Počet sešitů i počet stran nakonec přesáhly původní odhady. Ve všech pěti svazcích nakonec slovníková hesla zabrala plných 4988 stran. Sami pořadatelé (včetně Hobzy a Havelky) přispěli do Slovníku celkem stovkou hesel, z nichž mnohá měla rozsah solidních vědeckých studií. Háchův Nejvyšší správní soud byl v roce 1932 vydán i jako knižní publikace Účast soudců NSS na tvorbě hesel slovníku Z Nejvyššího správního soudu se do literární odborné práce na Slovníku zapojilo kromě Háchy (13 hesel) a Havelky (6 hesel) celkem 15 dalších zaměstnanců této instituce. Byli to: II. prezident Hugo Diwald i jeho nástupce v této funkci Dr. Egon Zeis, sekretář NSS Antonín Hons, senátní prezidenti JUDr. Jaroslav Franěk a Dr. Otakar Mašek, a senátní radové JUDr. Arnošt Drkoš, JUDr. Václav Dusil, JUDr. František Freudenfeld, JUDr. Osvald Janota, JUDr. Jaroslav Janovský, JUDr. Josef Kaňka, JUDr. Karel Koschin, JUDr. Jan Říha, JUDr. Jaroslav Říha a JUDr. František Zikán, kteří dohromady vytvořili 30 slovníkových hesel. Lze to zjistit z obsahů jednotlivých dílů, kde jsou uváděny i pracovní pozice autorů. Háchova snaha podněcovat literární tvořivost svých kolegů je určitě sympatická. Nesporně se tím snažil zvýšit i odbornou prestiž Nejvyššího správního soudu. Potvrzuje to i pozdější vzpomínka senátního rady Karla Koschina: musím jen zdůraznit, jak právě pro náš soud mělo nedocenitelný význam vydávání Slovníku veřejného práva, jehož duší byl Hácha Toto dílo se stalo nejen nevyčerpatelnou studnicí vědomostí ze všech oborů veřejného práva pro každého referenta našeho soudu, zejména v oborech, jež až do té doby nebyly vůbec systematicky zpracovány, nýbrž zavdalo také na přímé vybídnutí Háchovo podnět i řadě našich mladých právníků, aby se sami pokusili o vědeckou práci literární Dokončení slovníku Po porážce nacismu se k dokončení přerušeného díla odhodlali František Weyr a Jiří Hoetzel (Laštovka i Hácha zemřeli a Jiří Havelka byl nespravedlivě popotahován kvůli svému působení v době protektorátu). Přibrali nové redakční tajemníky a projekt skutečně v roce 1948 dokončili. Ke cti jim slouží, že v Doslovu k poslednímu svazku si jmenovitě a vděčně vzpomněli na Emila Háchu, což v červenci 1948, kdy text psali, už vyžadovalo pevný postoj a odvahu. 208 Slovník veřejného práva československého. I. sešit. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, HÁCHA, Emil. Nejvyšší správní soud. Brno, 1932, 172 s. 210 KOSCHIN, Karel. Dr. Emil Hácha u nejvyššího soudu. Pražské noviny , č. 276, s

63 Na sklonku svých kariér navíc dokázali napsat tato slova: Jsme vděčni osudu, že nám dopřál dožít se tohoto ukončení. Během naší dřívější vědecké činnosti stáli jsme nejednou proti sobě v polemických šarvátkách, zastávajíce v právní theorii každý jiné hledisko. Společná práce na Slovníku nás však, a to zejména po jeho vzkříšení v roce 1946, lidsky opět sblížila a utužila naše vzájemné upřímné přátelství a kamarádství Slovník veřejného práva československého. Svazek V. Doslov J. Hoetzela a F.Weyra. Brno: Nakladatelství Rovnost, 1948, s

64 7. Studie o Nejvyšším správním soudu I přestože se Háchovi kvůli jeho pracovní vytíženosti u Nejvyššího správního soudu nedostávalo mnoho času na činnost vědeckou, stal se autorem několika významných studií. Nový podnět k bohaté vědecké práci zavdal Háchovi Slovník veřejného práva československého, neušlo v roce 1932 J. Hoetzelovi. 212 V předcházejících kapitolách již byla zmíněna jeho pojednání o právní povaze univerzit či o užívání katolických kostelů jinými církvemi. Zcela přirozeně se však Háchovou nejvýznamnější a nejrozsáhlejší vědeckou prací stala studie s názvem Nejvyšší správní soud. Protože se jedná víceméně o čistě teoreticko-právní studii a právní teorie není předmětem této práce, bude jenom stručně shrnut obsah studie a větší důraz bude kladen na její význam v dané době. Jedná se o více než padesátistránkovou práci, rozdělenou do šesti kapitol. V úvodu je popsán vznik správního soudu na našem území - tak jak byl již popsán ve druhé kapitole této diplomové práce - a jeho typické znaky. Na myšlenkách mnoha právních teoretiků pak Hácha ukazuje, jak se postupně vyvíjela ochrana a názory na ochranu subjektivních práv jednotlivce před nezákonným postupem správních orgánů. 213 V nejrozsáhlejší druhé části studie pak Hácha vysvětluje základní pojmy a zásady. Vymezuje předmět soudní kontroly jen na akty správních úřadů a na základě teorie a tehdejší judikatury dovozuje, které orgány mezi správní úřady patří a které nikoliv. Dále je zde popsáno samotné správní rozhodnutí, jeho konečnost a zákonnost a subjektivní právo jednotlivce spolu s jeho možným porušením ze strany úřadů. Pozornost je věnována i skutkovým podstatám správních aktů spadajících pod soudní kontrolu, ze zásad pak zásadě projednací a vyhledávací a kasační zásadě. 214 Další dvě kapitoly studie jsou pak poměrně stručné. Třetí kapitola se zaobírá organizací Nejvyššího správního soudu. Je zde vysvětleno postavení prvního prezidenta jako administrativního šéfa soudu, judikatorní funkce senátů a také jejich složení pří rozhodování o věcech, které spadají do pravomoci Nejvyššího správního soudu. 215 Čtvrtá část studie se pak zabývá zvláštními kompetenčními předpisy. Jsou zde vymezeny věci, které jsou vyloučeny z příslušnosti soudu, jako věci patentní, volební spory, disciplinární věci profesorů vysokých škol, vojenské věci a jmenovací akty. Dále je zde řešeno naopak 212 HOETZEL, Jiří. Dr. Emil Hácha šedesátníkem. Národní listy , č. 189, s Slovník veřejného práva československého. XXII. sešit. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, 1931, s Tamtéž, s Tamtéž, s

65 i rozšíření jurisdikční kompetence soudu ve věcech pozitivních kompetenčních konfliktů mezi zemskými zastupitelstvy a nejvyššími vládními úřady. 216 Další velkou kapitolu svého pojednání o Nejvyšším správním soudu věnuje pak Hácha řízení před soudem. Popsány jsou dopodrobna všechny části řízení. Nejdříve zahájení a vývoj procesu, včetně vymezení účastníků řízení a zásad, na kterých řízení spočívá - zásady dispoziční, oficiality, rovnoprávnosti, písemnosti a ústnosti. Dále jsou uvedeny formální a obsahové náležitosti stížnosti, její přijetí a i případné odmítnutí soudem, jazyk podávané stížnosti a její právní účinky. Rovněž jsou popsány fáze řízení zkráceného i řádného, skládajícího se z přípravného řízení, veřejného líčení a následného vydání nálezu či usnesení. Řešeny jsou zde i věci týkající se přerušení a zastavení řízení, ale také např. nahlížení do spisů a doručování účastníkům řízení. 217 Podrobně bylo již řízení před soudem popsáno ve 2. kapitole této práce. Poslední šestá část Háchovy studie se pak zaobírá zárukami stálosti judikatury. Tato krátká pouze dvoustránková kapitola je přitom velice zajímavá, protože Hácha - velký obdivovatel anglosaského práva - se zde zamýšlí nad prostředky, které má Nejvyšší správní soud k zajištění stálosti alespoň své vlastní judikatury. Velká náklonnost Háchy k anglosaskému soudnímu systému je patrná hned na začátku, kdy píše: U nás stále platí žárlivá zásada absolutismu, (...), že rozsudky v konkrétní věci vynesené nikdy nemají moc zákona a nemohou býti rozšiřovány na případy jiné. Popisuje dále alespoň možnost svolání plenární schůze soudu, v případě, pokud by rozhodující senát plánoval vydat rozhodnutí odchylující se od dosavadní judikatury, či rozhodnutí ve věci nové, ve které dosud není dřívějšího rozhodnutí. Tato schůze však není senátem rozhodovacím a ve věci sama nikdy nejudikuje, samotné rozhodnutí pak tedy závisí na původním senátu. 218 Při čtení studie má čtenář po většinu času pocit, jako by četl nějakou současnou učebnici zabývající se správním právem. I to ukazuje na právní vyspělost tehdejšího soudu a i pevnost, s jakou byly základy našeho samostatného správního soudnictví položeny. Pro pochopení důležitosti tohoto pojednání je však nutné si uvědomit, že to byla první československá studie, která se zabývala fungováním a složením Nejvyššího správního soudu, a její význam pro laickou i odbornou veřejnost byl tak ve své době značný. Studie Nejvyšší správní soud byla vydána jako součást Slovníku veřejného práva československého a později vyšel v Brně i její otisk jako samostatná knižní publikace, dnes již 216 Slovník veřejného práva československého. XXII. sešit. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, 1931, s Tamtéž, s Tamtéž, s

66 prakticky nesehnatelná. 219 Prof. Dr. Hoetzel později o této Háchově vědecké práci napsal: Mezi jeho nejskvělejší práce počítám stať o nejvyšším správním soudu v Slovníku československého veřejného práva, která je prvním systematickým výkladem na Lemayerův říjnový zákon o správním soudu vídeňském. Jaká hloubka a všestrannost právnického vzdělání, jaká důmyslnost postřehů a dedukcí. 220 Kdo dovedl jako Hácha napsati do Slovníku celou monografii o nejv, správním soudě, prokázal imponující znalost věci, i speciální literatury domácí a cizí. 221 Hácha byl i autorem četných jiných studií týkajících se veřejného práva. Je nutné zmínit také jeho další rozsáhlejší práci - vydanou rovněž jako součást Slovníku veřejného práva Československého - s názvem Správní soudnictví. V tomto pojednání Hácha vysvětluje podstatu správní justice a popisuje její vývoj ve Francii, Anglii a střední Evropě. 222 Kromě těchto dvou studií se Hácha na Slovníku podílel i vytvořením celé řady dalších hesel, jakými byly např. Disciplinární právo, Horní úřady a řízení, Koaliční právo, Pracovní právo a další. 223 Celkem napsal Hácha pro Slovník 13 příspěvků, mnohé z nich se zabývaly i právem v sociální oblasti a je v nich tak možné spatřit Háchův názor na právní řád upravující tuto problematiku. 224 Přesto však se jeho nejvýznamnější a nejrozsáhlejší vědeckou prací zcela přirozeně stala právě studie o Nejvyšším správním soudu. 219 HÁCHA, Emil. Nejvyšší správní soud. Brno, 1932, 172 s. 220 HOETZEL, Jiří. Emil Hácha presidentem republiky. Pražské noviny , č. 276, s HOETZEL, Jiří. Dr. Emil Hácha šedesátníkem. Národní listy , č. 189, s Slovník veřejného práva československého. XLVI. sešit. Brno: Polygrafia Rudolf M. Rohrer, 1936, s Háchova hesla je možné najít v dílech 1-4 Slovníku veřejného práva československého. 224 MACHÁLEK, Vít. Prezident v zajetí (život, činy a kříž Emila Háchy). Praha: Nakladatelství Regulus, 1998, s

67 8. Proněmecké nálezy z doby Háchova vedení Nejvyššího správního soudu (říjen listopad 1938) 8.1. Nálezy NSS týkající se Němců Jak už bylo řečeno v úvodu této práce, po válce začal být Hácha často vykreslován jako kolaborant a Hitlerův napomahač. Kromě zpochybňování mnoha jeho činů coby prezidenta republiky a protektorátu však mnohým obviněním neušla ani Háchova právnická činnost a jeho působení ve funkci prvního prezidenta Nejvyššího správního soudu. Háchovo působení v úřadu prezidenta republiky není předmětem této práce, a tak budou předmětem zkoumání právě tvrzení týkající se údajného proněmeckého rozhodování Nejvyššího správního soudu pod Háchovým vedením. Publikací, která také obsahuje takovéto nařčení, byla Československá Golgota od Adolfa Zemana z roku Právě zde nalezneme pasáž zpochybňující nezávislé rozhodování správního soudu v době, kdy byl Hácha jeho prvním prezidentem. Zeman ve svém díle píše: Jistou pozornost nejen v kruzích právnických a politických, nýbrž i v širší veřejnosti vzbudily výnosy Nejvyššího správního soudu, jimiž byly zrušeny četné rozsudky nad henleinovci pro protistátní činy. Tyto výnosy způsobily hodně zlé krve mezi soudci a podiv mezi právníky a nelibost ve veřejnosti. (...) Jednání dra Háchy bylo proto posuzováno tehdy různě. Zatím co jedni v něm viděli přílišnou shovívavost vůči Němcům, jiní viděli v tom právě přísnou objektivitu a nesmlouvavý cit pro spravedlnost. Bylo ovšem zcela přirozené, že tato přísná objektivita hnala vody na mlýn Henleinův, že tyto výnosy byly přijímány s radostným uspokojením v německých kruzích nejen sudetských, ale i v Říši, kde byly s pochvalou komentovány, i propagandisticky využívány jak náleží proti nám. Hle jak spravedliví jsou čeští soudcové, soudící nebohého Němce, když sám president Nejvyššího správního soudu musí jejich rozsudky rušit jako nezákonné! 225 Toto Zemanovo tvrzení pak bylo často používáno jako důkaz Háchových sympatií vůči Němcům, a proto bude jeho pravdivost v této kapitole podrobena bližšímu zkoumání. Na úvod je možné si všimnout i nesprávné Zemanovy terminologie, že výnosy Nejvyššího správního soudu rušily rozsudky nad henleinovci. Československý správní soud samozřejmě žádné rozsudky rušit nemohl a ani jeho rozhodnutí se nenazývala výnosy. Nicméně je pravděpodobné, že se jednalo pouze o chybu v terminologii. 225 ZEMAN, Adolf. Československá Golgota. Historicko-politická reportáž. 1. vyd.. Praha: Jos. R. Vilímek, 1947, s

68 Pro účely hlubšího zkoumání obvinění z nadržování Němcům byly dále z Bohuslavovy sbírky nálezů NSS ve věcech administrativních vybrány nálezy soudu, které se podstatným způsobem týkají právě Němců a které byly vydány v období od 1. října 1933, kdy Konrád Henlein založil Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu (SHF Sudetendeutsche Heimatfront), v roce 1935 přejmenovanou na Sudetoněmecku stranu (SdP - Sudetendeutsche Partei), až do 28. listopadu 1938, tedy posledního dne Emila Háchy ve funkci prvního prezidenta soudu. Teprve příslušníci SHF a SdP byli označováni jako henleinovci. Nejvyšší správní soud v daném období vydal 103 nálezů týkajících se Němců. Ve většině případů byl nález vydán na základě stížnosti podané německým občanem žijícím na českém území, německou obcí - tedy obcí, kde žilo značné procento Němců, či některým německým spolkem nebo německou politickou stranou. V několika případech se však jednalo také o stížnosti, které podali čeští občané nebo české obce bez výrazné německé menšiny. Z těchto 103 nálezů soud v 76 případech stížnosti nevyhověl a byla tedy zamítnuta či odmítnuta, ve 23 případech soud stížnosti vyhověl a zrušil napadené rozhodnutí správního úřadu, ve 4 případech pak vyhověl pouze částečně. Tato statistika však nikterak nevypovídá o tom, zda výnosy byly přijímány s radostným uspokojením v německých kruzích, jak píše Zeman. Je tedy nutné zjistit, které nálezy byly proněmecké podle toho, zda bylo rozhodnuto ve prospěch či neprospěch německé strany sporu. Důležitý je také fakt, že Nejvyšší správní soud byl po většinu daného období značně přetížený, a tak nálezy z této doby zpravidla rozhodují o stížnostech podaných o 3-4 roky dříve. V roce v době od říjnového založení henleinovců do konce tohoto roku - vydal Nejvyšší správní soud 7 nálezů týkajících se Němců, ve 2 z nich bylo rozhodnuto ve prospěch německé strany. 226 V roce 1934 bylo vydáno 22 nálezů, z nichž pouze 4 byly v německý prospěch. 227 V následujícím roce 1935 bylo pak vydáno největší množství předmětných nálezů - 32, z nichž bylo 11 proněmeckých. 228 V roce 1936 bylo už číslo nálezů opět nižší, bylo jich vydáno 15, z toho 4 ve prospěch německé strany. 229 V roce 1937 bylo nálezů 19 a proněmecky rozhodnutých pak Od začátku roku 1938 až do Háchova listopadového odchodu z NSS bylo 226 Sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Nálezy z roku Část II. Roč. XV. Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1933, s Bohuslavova sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Část I-II. Roč. XVI. (1934). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1935, 1789 s. 228 Bohuslavova sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Část I-II. Roč. XVII. (1935). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1936, 1695 s. 229 Bohuslavova sbírka nálezů nevyššího správního soudu ve věcech administrativních. Roč. XVIII. (1936). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1937, 1112 s. 230 Bohuslavova sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Roč. XIX. (1937). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1938, 1079 s. 61

69 pak nálezů 8, z nichž ani jeden nehovořil v německý prospěch. 231 Dohromady bylo tedy v letech ve věcech týkajících se Němců vydáno již zmiňovaných 103 nálezů, přičemž pouze ve 29 z nich bylo rozhodnuto proněmecky, naopak v 74 případech hovořilo rozhodnutí ve prospěch československé strany. Ačkoli posuzování, zda soudní rozhodnutí hovoří ve prospěch jedné či druhé strany, zajisté v některých případech záleží i na subjektivním pohledu posuzujícího, ze zjištění uvedených v této práci v žádném případě nevyplývá, že by Nejvyšší správní soud pod Háchovým vedením byl nakloněn německým občanům, obcím či stranám. Z uvedených čísel naopak vyplývá, že v jejich prospěch se soud vyslovil v necelé třetině předmětných nálezů. Aby však bylo možné s tvrzením obsaženým v Zemanově Československé Golgotě patřičně polemizovat, budou v následujících podkapitolách zkoumané nálezy tematicky rozčleněny dle oblastí, které byly před tehdejším soudem nejčastěji řešeny. Vždy budou také podrobněji popsány některé z nálezů jak ve prospěch německé, tak i české strany Nálezy ve věcech policejních Nálezy v této oblasti nejčastěji řešily stížnosti v případech vyhoštění německých občanů pro jejich činy proti veřejnému pořádku a bezpečnosti, přestupků za ohrožení pořádku, různých druhů pobuřování či výtržností, ale i např. v policejních zásazích do práv osob, které byly členy rozpuštěných německých politických stran a spolků. Dohromady bylo v této oblasti ve zkoumaném období vydáno 16 nálezů NSS, z nichž v německý prospěch rozhodly 3. Soud tak proněmecky rozhodl pouze v 19% případů, nižší procento úspěšnosti Němci měli už jen ve věcech jazykových. Lze z toho vyvodit, že právě veřejný pořádek byl - zejména u přestupků a činů směřujících proti československému státu - poměrně přísně střežen. Počet nálezů v policejních věcech také postupně vzrůstal a řešená provinění a přestupky byly čím dál tím agresivnější - od původních veřejných prohlášení a rozdávání letáků až k násilným demonstracím a ničení majetku. I zde je tedy možné spatřovat vzrůstající napětí v tehdejším Československu. Zajímavým příkladem nálezu ve věci vyhoštění německého občana je nález z 6. října 1936 č /36 (v Bohuslavově sbírce pod č ), a to zejména proto, že jsou v něm přehledně shrnuty zákonná ustanovení a podmínky pro vyhoštění cizince. Prvotním zákonem upravujícím podmínky vyhoštění byl rakouský zákon č. 88/1871 ř. z., který stanovil dva předpoklady pro vyhoštění osoby, přičemž se jednalo o vyhoštění policejní, které tedy prováděl správní úřad. 231 Bohuslavova sbírka nálezů nejvyššího správního soud ve věcech administrativních. Roč. XX. (1938). Praha: V. Tomsa právnické vydavatelství, 1939, 1272 s. 62

70 Prvním předpokladem bylo, že vyhoštěný nemá v tuzemsku domovskou příslušnost, a druhým pak, že jeho pobyt v tuzemsku se jeví jako nepřípustný z hlediska veřejného pořádku a bezpečnosti. Československým zákonem zabývajícím se vyhoštěním byl zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. z. a n., který však upravoval pouze vyhoštění na základě odsouzení soudem dle tohoto zákona. Stěžovatel, který byl vyhoštěn výměrem policejního komisařství, se v tomto případě domáhal toho, že právě na základě zákona na ochranu republiky je nadále možné vyhoštění pouze na základě rozhodnutí soudu a nikoliv správního úřadu. K této námitce však soud nepřihlédl z toho důvodu, že v zákoně na ochranu republiky není žádné ustanovení, které by zákon č. 88/1871 ř. z. zrušovalo, či s ním bylo v rozporu, a tak i po jeho vydání může vyhoštění provést správní úřad, tedy policejní komisařství. Ony dva předpoklady pro vyhoštění byly také naplněny. Stěžovatel byl nepopiratelně německým občanem, byl spojen s bývalou Německou nacionálně socialistickou stranou dělnickou, pronesl proněmecku řeč u příležitosti slavnosti slunovratu, a tudíž byla jeho nebezpečnost pro veřejný pořádek nepopiratelná. Nejvyšší správní soud tak svým nálezem stížnost zamítl pro bezdůvodnost. 232 Příkladem nálezu, kterým Nejvyšší správní soud naopak zrušil rozhodnutí správního úřadu, a to ve prospěch německé strany, je nález z 15. listopadu 1934 č /33 (v Boh. sb. pod č ). Stěžovatel byl v tomto případě okresním úřadem v Teplicích uznán vinným přestupkem dle čl. 3 odst. 2 zákona č. 125/1927 Sb. z. a n. o organizaci politické správy, jelikož se na veřejném místě nepřístojným způsobem vyjádřil v němčině o správci městské policie a porušil tím dobrý mrav a slušnost. Za to byl odsouzen k pokutě 150 Kč, pro případ nedobytnosti pak k sedmidennímu vězení. Stěžovatel se následně odvolal k zemskému úřadu v Praze. Ten ale odvolání nevyhověl a navíc ještě rozšířil výrok o vině kromě porušení dobrého mravu a slušnosti i na ohrožení veřejného klidu a pořádku, přičemž výrok o trestu ponechal nezměněn. Proti tomuto rozhodnutí o odvolání podal stěžovatel stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu a namítal, že zemský úřad zhoršil jeho právní situaci, když změnil rozhodnutí úřadu prvního stupně v jeho neprospěch. Byl tím tedy porušen zákaz reformatio in peius. Zemský úřad se bránil tím, že reformatio in peius by byla v policejním řízení dána pouze, pokud by byl stěžovatel odsouzen k vyššímu trestu. S tímto názorem úřadu však soud nesouhlasil a dovodil, že změnu v neprospěch stěžovatele je možné spatřovat už ve faktu, že po rozhodnutí úřadu prvního stupně byl stěžovatel vinen dvěma přestupky, přičemž po rozhodnutí o odvolání byl 232 Bohuslavova sbírka nálezů nevyššího správního soudu ve věcech administrativních. Roč. XVIII. (1936). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1937, s

71 shledán vinným již ze čtyř přestupků. Napadené rozhodnutí zemského úřadu tak soud zrušil pro nezákonnost Nálezy ve věcech politických stran a spolkového práva Tyto nálezy řešily politicky nejcitlivější oblasti a významem tak zřejmě převyšují většinu nálezů z ostatních oblastí. Nejčastěji se jednalo o rozhodnutí ve věcech zrušení nedovolených německých politických spolků či politických stran a následný zánik veřejných funkcí osob, které byly členy těchto stran. V této oblasti bylo vydáno 23 nálezů, přičemž v německý prospěch svědčilo 7 z nich, tedy přibližně 30%. Nejvíce nálezů (9) bylo vydáno v roce 1935 a většinou - vzhledem k tomu, že vydání nálezu trvalo v této době několik let - řešily problematiku zrušení politických stran na základě zákona č. 201/1933 Sb. z. a n. o zastavování činnosti a rozpuštění politických stran. Jedním z nejrozsáhlejších a nejvýznamnějších nálezů Nejvyššího správního soudu se stal nález o rozpuštění Německé národně socialistické strany dělnické z 26. října 1935 č /35 (v Bohuslavově sbírce pod č ). Stížnost byla podána Ing. Rudolfem J., který vystupoval jako předseda představenstva strany. Tato strana byla usnesením vlády z 11. listopadu 1933 rozpuštěna na základě zákona č. 201/1933 Sb. z. a n. a to i přesto, že strana se už 3. října 1933 rozešla dobrovolně. Důvodem pro to byl fakt, že rozpuštění dle tohoto zákona mělo pro stranu dalekosáhlé důsledky a prakticky do budoucna znemožňovalo, aby vznikla jakákoliv nová strana s obdobným programem, jaký měla strana rozpuštěná. Podaná stížnost tak namítala, že jelikož se strana před vydáním vládního usnesení již rozpustila, nemohlo tak dojít k jejímu zákonnému rozpuštění. Tato námitka však byla bezpředmětná, neboť zákon č. 201/1933 Sb. z. a n. ve svém 22 stanoví, že okolnost, že se strana rozešla dříve, než její činnost byla zastavena nebo než byla rozpuštěna, nemění nic na uplatnění ustanovení tohoto zákona. Stížnost také namítala neústavnost předmětného zákona a některá procesní pochybení vlády. Ani těmto námitkám však soud nevyhověl. Další námitka pak tvrdila, že nebyly splněny předpoklady pro rozpuštění politické strany podle zákona č. 201/1933 Sb. z. a n., podle kterého musí daná strana svou činností zvýšenou měrou ohrožovat samostatnost, ústavní jednotnost, celistvost, demokratickou republikánskou formu nebo bezpečnost republiky. Splnění této skutkové podstaty bral však soud již za prokázané na základě dřívějšího soudního rozsudku potvrzeného i Nejvyšším soudem, ve kterém bylo jasně zjištěno, že tato strana má ve svém programu odtržení části republiky a její připojení k Hitlerově říši. K dalším námitkám, jež tvrdily, že stranický program předpovídal 233 Bohuslavova sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Část I-II. Roč. XVI. (1934). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1935, s

72 pouze získání nezávislosti určitých území nenásilnou silou, také nebylo přihlédnuto, neboť vláda měla dostatek důkazů, že strana vytváří i složky vojenského rázu. Argumenty stížnosti tak nebylo možné uznat, a proto byla stížnost zamítnuta. 234 Následující dva nálezy vydané také 26. října 1935, rovněž řeší problematiku rozpouštění německých politických stran. V nálezu č /35 (v Boh. sb. č ) je zamítnuta stížnost proti rozhodnutí, kterým byla zastavena a zakázána činnost Německé strany národní na základě zákona o právu spolčovacím č. 134/1867 ř. z. a zákona o organizaci politické správy č. 125/1927 Sb. z. a n. Důvodem bylo, že program této strany obsahoval prvky násilí a porušování veřejného pořádku a jeho konečným cílem bylo sloučení s Německou národně sociální stranou dělnickou. 235 V dalším nálezu č /35 (v Boh. sb. č ) je pak opět zamítnuta stížnost několika členů Německé strany národní proti rozhodnutí, kterým jim byla zastavena a zakázána činnost místních a župních organizací této strany. Soud zde dal za pravdu správnímu rozhodnutí a potvrdil, že právoplatný zákaz činnosti strany znamená i zákaz činnosti jejích místních, okresních a župních organizací. 236 Ani ve věcech politických stran však soud nerozhodoval vždy ve prospěch české strany. Příkladem takového rozhodnutí je nález z 20. května 1936 č (v Boh sb. č ). Stěžovatel zde na základě rozhodnutí správního úřadu ztratil funkci náhradníka v obecním zastupitelstvu dle 10 zákona č. 201/1933 Sb. z. a n., protože byl příslušníkem Německé strany národní, které byla zastavena činnost. Dle tohoto zákona je přitom příslušníkem takové strany i ten, kdo za ni kandidoval, či za ni byl navržen na veřejnou funkci, pokud neprokáže ve lhůtě mu dané, že tak činil proti své vůli, nebo že ze strany vystoupil dříve než před šesti měsíci ode dne, kdy byla straně zastavena činnost, či kdy byla rozpuštěna. Stěžovatel ve svém odvolání proti rozhodnutí v prvním stupni tvrdil, že ze strany odstoupil dříve než před šesti měsíci a odvolával se na své písemné prohlášení o vystoupení ze strany, které je ve spisech Německé strany národní a také na svědectví několika tehdejších členů dané strany. Správní úřad se však těmito uvedenými vývody stěžovatele nezabýval a pouze stanovil, že ve stanovené mu lhůtě neprokázal nedobrovolnost svého činu, či včasnost svého vystoupení, aniž by však ve svém výroku uvedl, na základě jakých úvah k tomuto rozhodnutí dospěl a jak hodnotil stěžovatelem předložené důkazy. V tomto Nejvyšší správní soud spatřoval podstatnou vadu řízení, kterou byla stěžovateli značně 234 Bohuslavova sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Část I-II. Roč. XVII. (1935). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1936, Tamtéž, s Tamtéž, s

73 ztížena obrana a která způsobila, že NSS nemohl dané rozhodnutí ani spolehlivě přezkoumat. Pro vadnost řízení proto bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno. 237 Ve většině těchto poměrně klíčových rozhodnutích je možné vidět, že tehdejší právní řád i činnost správních úřadů poměrně přísně chránily jednotu republiky a razantně zakročovaly proti snahám o rozbití československého státu. Dále je jasně patrné, že Nejvyšší správní soud se za rozhodnutí úřadů v těchto nálezech plně postavil Nálezy ve věcech jazykových V této oblasti byl jednoznačně vydán nejvyšší počet nálezů. Soud v jazykových věcech rozhodoval v 38 případech, přičemž ve prospěch německé strany se přiklonil pouze v 6 z nich. Německá úspěšnost v těchto případech tak činila pouhých 16%. Z tohoto faktu pak jasně vyplývá, že tehdejší jazyková právní úprava, kterou představoval zákon č. 122/1920 Sb z. a n., jímž se stanoví zásady jazykového práva a jazykové vládní nařízení č. 17/1926 Sb. z. a n., byla nakloněna používání státního jazyka československého. Většina stížností byla podávána německými obcemi a brojila proti užívání českých nápisů na ukazatelích a cedulích, proti používání českých formulářů či razítek nebo proti používání státního jazyka v oficiální korespondenci. Typickým příkladem rozhodnutí je např. nález z 16. února 1934 č (v Bohuslavově sbírce pod č ). Německé město si zde stěžuje na rozhodnutí zemského úřadu v Praze, kterým mu bylo uloženo, aby byly městské úřadovny označeny i českými nápisy, aby českým stranám byly dodávány přihlašovací a ohlašovací lístky pouze v češtině a aby městské podniky ve styku s českými stranami užívaly pouze tiskopisy v českém jazyce. Stížnost se snaží na základě různých ustanovení ústavy a jazykového zákona nalézt a dokázat, že zvolení používaného jazyka je čistě v kompetenci daného města. Soud však k těmto námitkám nepřihlédl, stanovil, že městu žádné takovéto sebeurčovací právo nenáleží a stížnost pro bezdůvodnost zamítl. 238 Ojedinělým příkladem rozhodnutí ve věci, kdy byla stížnost podána českou stranou sporu, je pak nález z 21. září 1934 č. 7210/331 (v Boh. sb. č ). Jan F. podal stížnost na rozhodnutí zemského úřadu v Praze, který potvrdil výměr obecního úřadu v Děčíně. Tento výměr byl doručen stěžovateli v českoněmecké dvoujazyčné verzi, přičemž stěžovatel namítal, že na základě jazykového nařízení č. 17/1926 Sb z. a n.. je mu úřad povinen vydat rozhodnutí 237 Bohuslavova sbírka nálezů nevyššího správního soudu ve věcech administrativních. Roč. XVIII. (1936). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1937, s Bohuslavova sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Část I-II. Roč. XVI. (1934). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1935, s

74 pouze v jazyce českém. Soud mu dal následně za pravdu a stanovil, že z čl. 72 odst. 2 jasně vyplývá, že Děčín jako obec s alespoň 20% příslušníků československého jazyka, je povinna vydat daný výměr československému příslušníkovi pouze v jazyce státním. Stížnost tak soud shledal jako důvodnou, napadené rozhodnutí správního úřadu zrušil. Ani zde tak nerozhodl ve prospěch německé strany. 239 Jako příklad jednoho z mála nálezů v této oblasti, které byly rozhodnuty ve prospěch německé strany, je nález z 2. února 1937 č /37 (v Boh. sb. pod č ). Obec zde podala stížnost proti rozhodnutí zemského úřadu v Praze, kterým jí bylo nařízeno, že dvojjazyčná českoněmecká obecní vyhláška musí být vyhotovena na základě čl. 81 odst. 4 jazykového nařízení č. 17/1926 Sb. z. a n. na prvním místě v jazyku státním, tedy československém. Nejvyšší správní soud však s názorem správního úřadu nesouhlasil a dovodil, že úřad může určit pořadí, v jakém budou nápisy v jednotlivých jazycích na obecní vyhlášce uspořádány pouze v případě, kdy sám úřad svým správním aktem nařizuje vydání takovéto vyhlášky. Citované ustanovení tak není možné použít v situaci, kdy již obec dvojjazyčnou vyhlášku sama vydala. Rozhodnutí tak bylo zrušeno pro nezákonnost Nálezy ve věcech školství Toto je oblast rozhodnutí s menším významem, ve které také Nejvyšší správní soud rozhodoval spíše sporadicky. Ve zkoumaném období bylo vydáno 8 nálezů ve školských věcech týkajících se Němců, 3 z nich soud rozhodl v jejich prospěch. Stížnosti se týkaly zejména obcí, ve kterých se nacházela jak česká, tak i německá škola. Řešilo se v nich např. složení školní rady či jazykové kvalifikace správce školy. Zajímavé jsou dva nálezy - první nález z 19. prosince 1934 č (v Boh. sb. č ) a druhý z 9. června 1937 č /37 (v Boh. sb. č ). Oba jsou takřka totožné a jedná se o stížnosti podané proti rozhodnutím, ve kterých bylo vyloučeno dítě z německé školy a přikázáno do školy české, jelikož bylo zjištěno, že rodiče těchto dětí jsou české národnosti. V obou případech se tak stalo na základě 20 odst. 2 zákona č. 4/1906 mor. z. z., který stanoví, že na Moravě je pro dítě povinná ta škola, jejíž vyučovací jazyk souhlasí s národností dítěte. Stížnosti v obou případech brojily proti vyřazení z německých škol a snažily se dokázat, že děti jsou národnosti německé a nikoliv české. Jejich česká národnost však byla v obou případech 239 Bohuslavova sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Část I-II. Roč. XVI. (1934). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1935, s Bohuslavova sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Roč. XIX. (1937). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1938, s

75 prokázána - na základě výslechů svědků i dřívějších prohlášení jejich rodičů - a proto soud musel obě dvě stížnosti zamítnout pro bezdůvodnost. 241 I když se toto násilné vytrhávání dětí z jejich škol může zdát z dnešního pohledu poměrně kruté, stále je z těchto rozhodnutí patrné, že Nejvyšší správní soud se ve svých nálezech vždy striktně držel platné zákonné úpravy. Dalším zajímavým rozhodnutím je nález z 20. prosince 1933 č (v Boh. sb. pod č ), který řeší jazykové osvědčení Němce, který byl správcem městských mateřských škol v Teplicích. Stížnost směřovala proti rozhodnutí ministerstva školství a národní osvěty, které zprostilo stěžovatele funkce správce městských mateřských škol na základě toho, že neprokázal svou způsobilost průkazem o vysvědčení učitelské dospělosti s českým vyučovacím jazykem dle 64 nařízení č. 6031/1886 ř. z. Stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu následně podala obec spolu s místní školní radou. Podané stížnosti dal nakonec soud za pravdu z důvodu, že zmiňované vysvědčení učitelské způsobilosti je potřeba jen pro vyučování na školách obecných. Jelikož v mateřských školách funkce správce nespočívá ve vyučování ani ve vychovávání dětí, nýbrž pouze v pedagogickém řízení školy, je dle soudu možné, aby úřad osvědčil jazykovou způsobilost správce jiným způsobem. Rozhodnutí správního úřadu tak bylo zrušeno pro nezákonnost Nálezy ve věcech ostatních Do této oblasti spadají zbývající rozhodnutí soudu, která už nebylo možné zařadit do samostatné kategorie. Jedná se o 18 nálezů, přičemž ve prospěch německé strany sporu soud rozhodl v šesti případech. Nejčastěji se zde soud zabýval přiznáním státního občanství, obecní samosprávou, veřejnými zaměstnanci a pracovním právem. Zajímavé jsou zejména tři nálezy ve věcech veřejných zaměstnanců. Jedná se o nálezy z let 1936 a 1937, které jsou v Bohuslavově sbírce uvedeny pod čísly , a Soud rozhodoval, zda se stěžovatelé jakožto státní zaměstnanci provinili tím, že byli členy Německé národně socialistické strany dělnické, ač jim muselo být známo, že tato strana sleduje protistátní cíle. Klíčovým v této oblasti byl zákon č. 147/1933 Sb. z. a n. o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců, který je příkladem legislativní snahy o ochranu Československé republiky. V nálezech č a se stěžovatelé prakticky shodně dovolávali faktu, 241 Bohuslavova sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Část I-II. Roč. XVI. (1934). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1935, s Bohuslavova sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Roč. XIX. (1937). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1938, s Sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Nálezy z roku Část II. Roč. XV., s

76 že o protizákonné činnosti strany nevěděli a ani vědět nemohli. V obou případech však soud dovodil, že oba stěžovatelé vzhledem ke svým stranickým funkcím, museli být s touto činností obeznámeni. Navíc v době, kdy byli stále členy strany, už byly její protistátní snahy všeobecně známy. Nález č tak stížnost zamítl v celém rozsahu pro bezdůvodnost. Avšak nález č stížnost pouze co do výroku o vině odmítl pro nepřípustnost a naopak jí musel dát za pravdu v otázce trestu a výrok správního úřadu o trestu tak zrušit pro nezákonnost. Důvodem nezákonnosti přitom bylo, že správní úřad shledal stěžovatele vinným nikoliv podle zákona č. 147/1933 Sb. z. a n., nýbrž podle zákona č. 15/1914 ř. z. o služební pragmatice, přičemž ale závažnost jeho činu a i následnou výši trestu určil úřad právě už podle nového zákona č. 147/1933 Sb. z. a n. Co se týče nálezu č , ten jako jediný zrušil napadené rozhodnutí jak ve výroku o vině, tak i ve výroku o trestu. Důvodem byl fakt, že správní úřad shledal stěžovatele - který byl nepopiratelně členem rozpuštěné strany - vinným dle 2 a 3 zákona č. 147/1933 Sb. z. a n. Jako na člena strany se na něho však vztahoval pouze 2, jelikož 3 byl pak určen osobám, které by činnost strany schvalovaly či podporovaly pouze z vnější. 243 Z uvedených nálezů tak vyplývá, že i když zde Nejvyšší správní soud značnou část rozhodnutí správních úřadů zrušil právě ve prospěch německé strany sporu, byl k tomu nucen na základě chyb těchto úřadů, které v předcházejícím řízení nesprávně aplikovaly platnou právní úpravu Shrnutí Na závěr této kapitoly je tedy nutné konstatovat, že ze zkoumaných nálezů Nejvyššího správního soudu žádným způsobem nevyplývá, že by soud ve svém rozhodování jakýmkoliv způsobem stranil Němcům, nýbrž že se vždy držel platné právní úpravy. Stejně tak, i když Zemanovo vyjádření v Československé Golgotě, že tato přísná objektivita hnala vody na mlýn Henleinův, že tyto výnosy byly přijímány s radostným uspokojením v německých kruzích nejen sudetských, ale i v Říši, je zřejmě do určité míry pravdivé a Němci skutečně využívali kladná rozhodnutí soudu ke svým propagandistickým účelům, je nutné konstatovat, že i v těchto případech soud rozhodoval objektivně a na základě zákona. Asi by bylo vhodné na tomto místě připomenout, že na nedemokratické prvky německého režimu poukázal Hácha v roce 1934 ve studii o novém obecním zákonodárství v Prusku: 243 Bohuslavova sbírka nálezů nevyššího správního soudu ve věcech administrativních. Roč. XVIII. (1936). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1937, s Bohuslavova sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Roč. XIX. (1937). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1938, s

77 Princip vůdcovský je na konec otázkou světového názoru. Kdo nepozbyl víry v demokracii a v zřízení zastupitelské, nemůže se s ním nikdy smířiti 244 Na nestranné rozhodování Nejvyššího správního soudu vzpomínal při Háchově zvolení prezidentem republiky i Dr. Hoetzel, který napsal: Tento soud se těší pověsti naprosté objektivity v očích celé veřejnosti bez ohledu na národnost, náboženství a stavovskou příslušnost. Musíme k tomu uvážiti, že nejvyšší správní soud rozhoduje o věcech, které mají veliký význam politický. 245 Tuto objektivitu je nutné ocenit zejména proto, že si ji soud udržel i v době, kdy už velmi napjaté českoněmecké vztahy dále vyostřoval nárůst nacionalismu mezi sudetskými Němci, který vyvrcholil vzestupem henleinovců, a také hospodářské potíže státu způsobené světovou hospodářskou krizí. 246 Co se týče samotného Háchy, ten sám respektoval platné právo stejným způsobem, jakým to pod jeho vedením prokazoval i Nejvyšší správní soud. Ze vzpomínek Jiřího Havelky přitom vyplývá, že takto činil i přesto, že sám s mnohými zákony a československou politikou vzhledem k Němcům nesouhlasil. Havelka píše: Bylo by nespravedlivé, kdybych tu neuvedl, že Hácha byl vždy uvědomělý český vlastenec. Arci Hácha byl duch kritický a měl své zvláštní názory na některé jevy našeho veřejného života, leč pochybovati o jeho upřímném češství znamenalo by příliš stavěti se proti pravdě. Vývoj českého a německého poměru - mám na mysli pouze vnitřní politiku československou - vzbuzoval v něm leckdy vážné obavy, jež pak vedly ke kritice českého postupu. 247 Navzdory tomu, že Hácha osobně s některými československými předpisy nesouhlasil a obával se, že v leckterých případech platná právní úprava postupuje vůči českým Němcům až příliš razantně, jako soudce ovšem uplatňoval ( ) zákony, jež osobně kritizoval, do všech důsledků a nevyhýbavě HÁCHA, Emil. Nové obecní zákonodárství v Prusku. In: Pocta k 60. narozeninám Dr. Jiřího Hoetzla. Redigoval Dr. Emil Hácha. Bratislava: Universita Komenského Knihovna Právnické fakulty, sv. 41, 1934, s HOETZEL, Jiří. Emil Hácha presidentem republiky. Pražské noviny , č. 276, s RICHTER, Karel. Češi a Němci v zrcadle dějin. Svazek vyd., Praha: Akcent, 1999, s HAVELKA, Jiří. Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015, s Tamtéž, s

78 9. Nechtěná cesta do politiky 9.1. Jednání se sudetskými Němci Od počátku roku 1938 se začal vyostřovat konflikt ohledně Němců žijících mimo území hitlerovského Německa. V únoru tohoto roku Hitler vyhlásil nárok Říše na všechny Němce žijící v zahraničí, přičemž toto prohlášení začal i záhy naplňovat, když 13. března 1938 násilím obsadil sousední Rakousko. Na území Československa, kde díky historickému vývoji po staletí vyvstávala českoněmecká otázka jako značně problematická, vznikla v říjnu roku 1933 Sudetendeutsche Heimatfront (Sudetoněmecké vlastenecké fronta - SHF) v čele s Konrádem Henleinem, která okamžitě získala obrovskou podporu německé menšiny žijící v pohraničí. Byť od založení henleinovců se tato strana snažila vystupovat jako loajální k československému státu a naoko kritizovala Hitlerův režim, tak její vztah k domácí vládě se začal postupně více vyostřovat a již od roku 1934 byla SHF financována z Říše. V roce 1935 byla strana přejmenována na Sudetendeutsche Partei (Sudetoněmecká strana - SdP) a v podstatě tvořila jakousi předsunutou pobočku hitlerovské NSDAP. V tomto roce také SdP zvítězila v parlamentních volbách, a to s nejlepším výsledkem ze všech kandidujících stran. Spolu s vyostřením všeobecných Hitlerových požadavků začaly v roce 1938 vzrůstat i požadavky Henleinovy SdP na československou vládu, v čele které tehdy stál jako premiér Milan Hodža. Od počátku roku 1938 se Hodžova vláda pod silným mezinárodním tlakem snažila již kritickou situaci jednostranně vyřešit. Tímto řešením měl být tzv. národnostní statut, který upravoval tři nové otázky ohledně národnostních menšin: proporcionální zastoupení menšin v úřadech, proporcionální podíl menšin na státních dodávkách a ustanovení o odnárodňování. Příprava tohoto statutu však trvala několik měsíců, během kterých SdP vypracovala svůj vlastní návrh na řešení situace. Ten vycházel z osmibodového programu předneseného Konrádem Henleinem již 24. dubna 1938 v Karlových Varech. 249 Aby Hodža dal najevo, že návrh SdP nebere na lehkou váhu, vytvořil poradní sbor nazývaný také jako Právní rada 250, který se měl zabývat požadavky sudetských Němců. O účast v tomto sboru požádal Hodža v té době všeobecně uznávaného prvního předsedu Nejvyššího správního soudu. Hácha měl osobně vést jednání se zástupci SdP a byl tak poprvé vytržen ze svého dosavadního klidného soudcovského života. O jeho důležitosti při sestavování sboru právních expertů svědčí i vzpomínky Jiřího Havelky, podle kterého Dr. Hodža provedl výběr znalců tak, že při ústním rozhovoru s prvním 249 HAVELKA, Jiří. Účast právnických expertů při jednání se sudetoněmeckou stranou v červnu Právník. 1938, roč. LXXVII, sešit 8-9, s KLIMENT, Josef. Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy ( ). Archiv Národního muzea, f. Josef Kliment, kart. 22, inv. č. 619, s

79 presidentem nejvyššího správního soudu Dr. Háchou naznačil osoby, které by se měly expertisy zúčastniti, doplnění jich se pak stalo na návrh Dr. Háchy. Na základě Hodžovy domluvy s Háchou pak byla vytvořena skupina ve složení prof. Dr. Hoetzel, prof. Dr. Weyr, odborový přednosta kanceláře prezidenta republiky Dr. Schieszl, předseda Ústavního soudu prof. Dr. Krejčí, vrchní odborový rada kanceláře prezidenta republiky Dr. Sobota a již zmiňovaný senátní rada nejvyššího správního soudu doc. Dr. Havelka. Dr. Sobota se však žádných jednání tohoto sboru nikdy nezúčastnil a z osobních důvodů se účasti posléze vzdal i prof. Weyr. Tato expertní skupina měla tedy za úkol podávat svá odborná vyjádření ohledně sudetoněmeckých požadavků vládě, které pak mělo připadnout samotné rozhodnutí ve věci. 251 Dne 7. června 1938 se k Háchovi dostavili zástupci SdP - poslanci Dr. Peters, Kundt a Dr. Schicketanz a odevzdali mu svůj návrh nazvaný náčrtek. V náčrtku SdP požadovala nové uspořádání státu, týkající se jak území, tak i obyvatelstva, přiznání suverenity národa německé národnostní skupině a také nové uspořádání výkonné moci, správy, úřednického práva a soudnictví. Požadováno bylo i nové jazykové právo a další speciální otázky. Háchova skupina se poprvé sešla 9. června 1938, aby vypracovala své stanovisko k požadavkům SdP. Je zajímavé, že prof. Weyr vypracoval své vlastní vyjádření, podle kterého považoval další jednání se sudetoněmeckou stranou na základě jejich náčrtku za nemožné. Zbytek skupiny vypracoval posudek, který byl i spolu s vyjádřením prof. Weyra 12. června 1938 odevzdán Hodžovi a následující den pak i zástupcům sudetoněmecké strany. 252 Posudek se zabýval zejména tím, zda jsou požadavky SdP slučitelné s platnou československou ústavou. Zde shledal dva obzvláště nebezpečné body návrhu. Prvním bylo vytvoření lidového zastoupení každé národní skupiny, které by pak reprezentovalo skupinu v celém státě a předvídalo i zvláštní hlasování pouze lidu uvnitř každé národní skupiny. Druhým problematickým bodem pak bylo vytvoření instituce předsedy onoho lidového zastoupení národní skupiny, který by nebyl odpovědný Národnímu shromáždění a ani by nemohl být své funkce po dobu funkčního období zbaven. Z tohoto pak jasně vyplynulo, že by se každé národní skupině dostalo takové samostatnosti, že už by se nemohlo hovořit o jednotném státu. 253 Sudetoněmecká strana poté dne 19. června 1938 předala Háchovi svou odpověď na posudek nazvanou vyjádření, které je možná poněkud překvapivě formulováno zcela nevýbojným stylem a je z něho zřejmá i určitá ochota sudetských Němců k pokračování v jednáních. I přesto však k žádným dalším jednáním nedošlo. Hácha ještě vypracoval Hodžovi svůj soukromý názor na organizaci národnostní samosprávy, o který byl 251 HAVELKA, Jiří. Účast právnických expertů při jednání se sudetoněmeckou stranou v červnu Právník. 1938, roč. LXXVII, sešit 8-9, s Tamtéž, s Tamtéž, s

80 požádán. Další vyjádření celé expertní skupiny v této věci už nebylo možné pro nedostatek času vypracovat a činnost sboru znalců v čele s Háchou byla ukončena. Podle Havelky z důvodu, že vláda a političtí ministři pokládali zřejmě návrhy znalců za příliš daleko jdoucí. 254 Z tohoto vyjádření lze vyčíst, že tehdejší vláda zřejmě zcela nechápala závažnost sudetoněmeckých problémů ani jejich budoucí mezinárodní význam. Samotné posuzování souladu požadavků sudetoněmecké strany s tehdejší platnou ústavou se může jevit jako do určitě míry zbytečná práce, protože z náčrtku sudetoněmecké strany i z posudku skupiny expertů jasně vyplývá, že si obě strany byly vědomy, že cílem SdP je primárně právě změna platné ústavy. Srozumění s cílem požadavků je i přímo vyjádřeno v posudku tak, že je tedy nepochybné, že realisace návrhu by vyžadovala základních změn ústavy, jak to ostatně navrhovatelé sami předpokládají 255. Na druhou stranu šlo o skupiny expertů právnických, kterým hodnocení požadavků z politického či jiného hlediska nepříslušelo a jejich referát dal Hodžově vládě jasnou zprávu o rozsahu nesouladu sudetoněmeckých představ s platným československým právem. Ze vzpomínek Háchova blízkého spolupracovníka Josefa Klimenta lze vyčíst, že sám Hácha se zřejmě snažil k věci přistupovat co nejpozitivněji a doufal, že by spolu s případnou reformou mohly být vyřešeny i jiné ožehavé právní otázky, např. odpovědnost státu za nezákonné počiny veřejných orgánů při výkonu správy. Kliment píše: Když se mi Hácha o této věci zmiňoval, projevil nadhled, (...) že zdaří-li se jednání o souboru národnostního statutu, svezou se s tím i různé další věci, znamenající posílení právního rázu našeho státu. 256 Žádné z těchto přání se však Háchovi nesplnilo Háchova stopa v předmnichovských jednáních Podcenění vážnosti problémů v Sudetech a neochota rázně a rychle jednat, kterou předvedli Hodža a jeho vláda, vyostřily situaci natolik, že rychle přitáhla i mezinárodní pozornost. Sudetští Němci měli od počátku plnou podporu Hitlera a kvůli zdlouhavým jednáním o národnostním statutu či jiném řešení situace pak zástupci SdP líčili věc v zahraničí jako umělé protahování a neochotu ke konkrétnímu jednání ze strany československé vlády. 257 Situace se již na jaře 1938 natolik vyhrotila, že 21. května 1938 byla vyhlášena částečná mobilizace československé armády. I toto byl pravděpodobně jeden z kroků, který přinutil západní velmoci vložit se do situace. Velká Británie začala vyjednávat s Hitlerem o řešení situace v Sudetech a rovněž Francie 254 HAVELKA, Jiří. Účast právnických expertů při jednání se sudetoněmeckou stranou v červnu Právník. 1938, roč. LXXVII, sešit 8-9, s Tamtéž, s KLIMENT, Josef. Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy ( ). Archiv Národního muzea, f. Josef Kliment, kart. 22, inv. č. 619, s HAVELKA, Jiří. Účast právnických expertů při jednání se sudetoněmeckou stranou v červnu Právník. 1938, roč. LXXVII, sešit 8-9, s

81 Hodžově vládě pohrozila, že pokud se s Henleinem nedohodnou na řešení situace, zruší s Československem spojeneckou smlouvu. V srpnu 1938 vyslala Velká Británie do Československa lorda Waltera Runcimana, který měl situaci zhodnotit a být prostředníkem k nalezení řešení. Hácha, obdivovatel Velké Británie a jejího právního systému, vkládal do Runcimanova příchodu velké naděje. Podle Klimenta si Hácha sliboval příležitost ukázat celému světu objektivním způsobem, že jsme s Němci zacházeli vždy ve shodě s převzatými mezinárodními závazky o ochraně menšin a že i náš národnostní statut jest dalekosáhlým cílem. Na smírné vyřešení situace však již bylo pozdě a bylo v některých sudetských oblastech dokonce vyhlášeno stanné práv byla pak Sudetoněmecká strana úředně rozpuštěna a Henlein byl stíhán pro velezradu. 258 Mezitím však jednání britského premiéra Chamberlaina v Hitlerově sídle v Berchtesgadenu dospělo do kritického bodu. V noci na 21. září 1938 sdělili velvyslanci Velké Británie a Francie prezidentu Benešovi ultimátum. Pokud se Československo nepodřídí berchtesgadenskému diktátu a nepostoupí Německu Sudety, nebude moci do budoucna počítat s vojenskou ani jinou pomocí žádné z těchto zemí. 21. září 1938 ráno se následně sešla vláda a tento diktát přijala. Když se o tomto dozvěděl téhož dne ráno Hácha, který byl už tak značně zklamán z jednání Angličanů i z Runcimanovy mise, přimělo ho to k pokusu o záchranu situace a nalezení smírnějšího řešení. Zcela nezvykle ze své pracovny v budově Nejvyššího správního soudu telefonicky kontaktoval prezidenta Beneše, se kterým do té doby telefonicky nikdy nehovořil a osobně se s ním vídal pouze jednou ročně na oficiálním obědě pro zástupce české justice. Ze vzpomínek Josefa Klimenta je zřejmé, jak rozčarován z celé situace Hácha byl a že k presidentu Benešeovi nemá Hácha zdaleka tak vřelou osobní sympatii. Poté co si Hácha v telefonickém rozhovoru vyslechl Benešovy argumenty, snažil se ho ještě naposledy přesvědčit, že na mírnější řešení situace ještě nemusí být zcela pozdě a žádal, aby Beneš vyslal osobně do Berlína předsedu vlády Hodžu, o jehož diplomatických schopnostech Hácha nepochyboval. Snažil se přesvědčit prezidenta, že ani po odpadnutí Anglie a Francie bychom nezůstali zcela sami a že i síla sjednoceného obyvatelstva není dosud otřesena. Beneš však Háchovy prosby nevyslyšel. Po skončení telefonátu sdělil Hácha bezútěšný výsledek Klimentovi a svému spolupracovníkovi Dr. Havelkovi v prezidiální kanceláři Nejvyššího správního soudu. Podle 258 KLIMENT, Josef. Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy ( ). Archiv Národního muzea, f. Josef Kliment, kart. 22, inv. č. 619, s

82 Háchy se k telefonu dostavil téměř spící president, který zřejmě již na jakékoliv řešení situace rezignoval. 259 K žádnému pokusu o záchranu z československé strany tak nedošlo, načež vypukly demonstrace obyvatel, kteří byli proti přijetí berchtesgadenského diktátu. Také na základě těchto veřejných projevů nevole pak 22. září 1938 Hodžova vláda odstoupila. Za nového předsedu vlády si prezident Beneš vybral generála Jana Syrového. Později sám generál Syrový popisoval velice zvláštní způsob, jakým Beneš tuto situaci řešil, když s ním nikterak nekonzultoval, zda přijme danou funkci a následně pak ani složení vlády. Beneš mu celou situaci prezentoval s odvoláním na jeho vojenskou poslušnost. 260 Téhož dne začala probíhat další jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem, kde už Hitler značně zvyšoval své původní požadavky a trval i na odstoupení pohraničních oblastí Československa Polsku a Maďarsku. Tato Hitlerova agresivita zaskočila západní velmoci natolik, že posvětily všeobecnou československou mobilizaci ze dne 23. září. Mezinárodní nátlak Hitlera však pokračoval a po několika dnech vyústil po půlnoci z 29. na 30. září 1938 v podpis Mnichovské dohody. Na jejím základě mělo Československo podstoupit svá pohraniční území Německu, Maďarsku a Polsku. Téhož dne jednal o přijetí mnichovského diktátu prezident Beneš i vláda. Přes všeobecnou mobilizaci a zřejmou neústupnost obyvatelstva rozhodli za pouhých patnáct minut jednání a bez hlasování tuto dohodu přijmout. Několik dní poté rezignovala Syrového vláda i prezident Beneš, který následně opustil Československo. Za zmínku stojí i Háchovo počínání, kdy po vyhlášení mobilizace uvolnil armádě k dispozici mladší úředníky správního soudu, protože dle jeho názoru v případě války nezáleží tolik na dobrém fungování soudu. Jeho neustálá snaha o co nejschůdnější vyřešení kritické situace Československa je vidět i po přijetí mnichovského diktátu, např. v příkazu, kterým rozhodl, že všechny nálezy Nejvyššího správního soudu na základě stížností ze Slovenska budou vyřizovány ve slovenštině. Snažil se tím vyjít vstříc Slovákům a udržet soudržnost už tak okleštěného státu Třetím prezidentem ČSR Cesta Emila Háchy, která tohoto právníka a vědce nakonec zavedla do politiky, byla definitivně určena na podzim roku 1938, kdy Hácha sám zřejmě nejvíce toužil po zaslouženém 259 KLIMENT, Josef. Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy ( ). Archiv Národního muzea, f. Josef Kliment, kart. 22, inv. č. 619, s Tamtéž, s HAVELKA, Jiří. Dvojí život: Vzpomínky protektorátního ministra. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2015, s

83 odchodu do penze. Nicméně po zářijových událostech a následné abdikaci a odjezdu prezidenta Beneše se začalo ukazovat, že právě Hácha je pro mnoho lidí právě tím, kdo by mohl prezidentský úřad převzít. V polovině listopadu, kdy začala československá politická reprezentace jednat o vhodném kandidátovi, se Hácha jako nestraník a zkušený a respektovaný odborník zdál být jedinou osobou, na jejíž vhodnosti pro úřad se shodne celé politické spektrum. Hácha byl navíc zcela přijatelný i pro laickou veřejnost a jako hluboce nábožensky smýšlející muž také pro církev. 262 Několik dnů po těchto jednáních pak navštívil Háchu předseda tehdejší republikánské strany a nově se tvořící Strany národní jednoty Rudolf Beran. Sdělil mu jednomyslné usnesení předsedů všech českých politických stran spolu se slovenskou a podkarpatskou politickou reprezentací, že ho hodlají zvolit prezidentem republiky. Hácha se snažil tomuto úkolu všemožně bránit kvůli svému stáří a politické nezkušenosti. Během lhůty, kterou mu dal Beran na rozmyšlenou, Hácha hledal oporu u své rodiny a přátel. Všem dával jasně najevo své přesvědčení, že pro prezidentský úřad není způsobilý. Ze své situace byl nešťastný, protože si byl zjevně vědom, jak složité situaci bude budoucí prezident vystaven, a že přijetí volby bude znamenat i jeho vlastní sebeobětování. Po několika dalších schůzkách s Beranem a ostatními politickými předáky však nakonec podlehl jejich nátlaku a přislíbil, že kandidaturu přijme. Hlavním důvodem byl zřejmě fakt, že Hácha si byl vědom, že pokud by odmítl, k žádnému politickému konsensu ohledně jiného kandidáta by vůbec nemuselo dojít a československý stát by tak nadále zůstal bez hlavy státu. Jednomu z vyslanců vlády ministru Ladislavu Feierabendovi své rozhodnutí zdůvodnil takto: Je to velká oběť, ale přinesu ji, je-li to nutné v zájmu národa a státu. 263 Od Háchy to rozhodně nebyla prázdná fráze Poslední překážkou ke zvolení Háchy prezidentem republiky byla jeho funkce prvního prezidenta Nejvyššího správního soudu, která byla neslučitelná s výkonem budoucího úřadu. O odstranění této překážky se postaral 29. listopadu 1938 druhý prezident soudu Dr. Egon Zeis, jenž Háchu penzionoval. Tento den také proběhlo u Nejvyššího správního soudu rozloučení s nyní už bývalým prvním prezidentem. Nejen pro Háchu se zřejmě jednalo o velice emoční záležitost, z dvacetiletého působiště se mu jistě neodcházelo s lehkým srdcem. Za všechny zaměstnance soudu pronesl proslov Dr. Zeis, následně se pak Hácha se všemi osobně rozloučil. Na Nejvyšší správní soud zavítal naposledy ještě druhého dne, 30. listopadu 1938, tedy v den, kdy byl zvolen třetím prezidentem Česko-slovenské republiky. 262 UHLÍŘ, Jan B. Třicátý listopad Emil Hácha před 70 lety zvolen třetím prezidentem ČSR. 1. vydání. Praha: Vérité, 2008, s MACHÁLEK, Vít. Prezident v zajetí (život, činy a kříž Emila Háchy). Praha: Nakladatelství Regulus, 1998, s

84 Samotné Háchovo zvolení bylo v Československu přijato velice kladně, o čemž svědčí např. článek prof. Dr. Hoetzela, který píše: Rozhodnutí politických činitelů kandidovati na úřad presidentský Emila Háchu bylo přijato veřejností s velikou radostí a srdečností. Na to bych kladl veliký důraz. Mluví z toho veliké naděje, které má občanstvo k třetímu presidentovi republiky jako k osobě politicky neangažované a osvědčivší se svým celým působením, naposled v hodnosti vysokého soudce. 264 Hned po volbě 30. listopadu také Háchovi vlastnoručně psaným dopisem blahopřál bývalý prezident Beneš z Londýna. Psal, že ví jak těžké úkoly budete míti jako president republiky, a přeji proto republice i Vám, aby jí dnešní Vaše volba v těchto těžkých dobách sloužila k plnému zdaru. Hácha byl tímto Benešovým přáním velmi potěšen a sám mu odpověděl 10. prosince tímto dopisem: Pane presidente, Váš laskavý list mě dojal, ale také povzbudil v mém úkolu, který jsem přijal zdráhavě a s největším sebezapřením, jako tvrdý příkaz povinnosti. Těšil jsem se na své skromné soukromí a na literární práci, své dávné záliby. Povinnosti mé nynější funkce dopadají na mne velmi těžce, neboť jsem si vědom své nedostatečnosti. Snažím se v mezích mých sil to make the best of it, a těším se nadějí, že má funkce jest jen přechodné povahy a že v dohledné době bude se mne sňata... Takto vřelý dopis, včetně oslovení Beneše prezidentem, přitom Hácha napsal v době, kdy v Československu vrcholily protibenešovské tendence a značná část veřejnosti bývalého prezidenta vinila za situaci, v jaké se republika nacházela. 265 Životní cesta právníka a soudce skončila. Nyní ho čekala už jen trnitá a nevděčná pouť politika. 264 HOETZEL, Jiří. Emil Hácha presidentem republiky. Pražské noviny , č. 276, s MACHÁLEK, Vít. Prezident v zajetí (život, činy a kříž Emila Háchy). Praha: Nakladatelství Regulus, 1998, s

85 Závěr Nejvyšší správní soud patřil k pilířům justiční soustavy mladého demokratického Československa. Zakladatel soudu, JUDr. Ferdinand Pantůček, i jeho spoluzakladatel a Pantůčkův pokračovatel, JUDr. Emil Hácha, dokázali vytvořit funkční instituci, která chránila individuální práva jednotlivců proti chybám orgánů veřejné správy. Přetížení soudu, k němuž z různých příčin došlo hned počátkem 20. let, bylo dáno systémovým režimem, v němž tato instituce fungovala. Správní soud rozhodoval pouze v nejvyšší stolici, nižší články chyběly. Byla tu celkem oprávněná obava z nestálosti judikatury i z amatérismu laiků. Pantůček i Hácha se snažili tento stav svými návrhy alespoň částečně zlepšit, ale politickou vůli zákonodárců mohli pouze ovlivnit, nikoli změnit. V Nejvyšším správním soudu působila řada vynikajících odborníků, ať už ze státní správy nebo ze soudní služby. Mnoho z nich, včetně Háchy, bylo literárně činných a jejich jména najdeme v řadě odborných publikací či studií. Slovník veřejného práva československého bude už navždy spjat s Háchovým jménem. Nálezy soudu byly pro státní správu jakousi kotvou, k níž se úředníci mohli v případě potřeby uchytit. S tím, jak rostl počet předpisů a rozšiřovala se působnost státu v řadě nových oblastí, rostl i význam Nejvyššího správního soudu. V této práci je učiněn zřejmě první pokus o rozbor nálezů soudu z oblasti soužití Čechů a Němců, která byla v první republice velmi politicky citlivá. Ze zjištěných poznatků vyplývá, že za Háchova působení se tato instituce snažila chovat skutečně nestranně. A to v tehdejší složité době, zejména po nástupu nacismu v sousedním Německu, nebylo málo. Emil Hácha byl jedním z nejvýznamnějších odborníků na správní právo. Jeho pracovní vytíženost v čele soudu mu však nedovolovala rozsáhlejší činnost teoretickou. Proto je dnes považován spíše za představitele právní praxe a méně už za představitele právní teorie. Háchův nechtěný odchod do politiky byl spíše souhrou historických okolností v kombinaci s jeho charakterovými vlastnostmi a odpovědností. Zajímavý by byl rozbor důvodů, proč Hácha po 15. březnu 1939 neodešel do ústraní. Jednu z možných odpovědí jsem našel v publikaci PhDr. Zdeňky Psůtkové a prof. MUDr. Zdeňka Vahaly DrSc., z roku 1992, věnovanou 78

86 československým prezidentům. Kapitolu věnovanou prezidentu E. Benešovi tito autoři nazvali Touha po moci. Kapitola věnovaná Emilu Háchovi nese název Touha pomoci. 266 Od počátku 90. let minulého století se o Háchovo spravedlivé posouzení snaží Společnost Emila Háchy z Prahy a také město Trhové Sviny. Háchův hrob na Vinohradském hřbitově v Praze už nese jeho jméno a na rodný dům v Trhových Svinech byla v roce 1995 umístěna pamětní deska, doplněná v roce 2003 o Háchovu bustu. Nápis na desce připomíná i jeho roli právníka a soudce: ZDE SE NARODIL JUDr. EMIL HÁCHA VÝZNAMNNÝ ČESKÝ PRÁVNÍK A V L PRESIDENT NEJVYŠŠÍHO SPRÁVNÍHO SOUDU BYL ZVOLEN PRESIDENTEM ČSR. JAKO TZV. STÁTNÍ PRESIDENT PROTEKTORÁTU SE I V NELEHKÉ DOBĚ PO SNAŽIL O UCHOVÁNÍ ČESKÉ NÁRODNÍ SVÉBYTNOSTI. NA PAMĚT OBČANÉ RODNÉHO MĚSTA PSŮTKOVA, Zdeňka, VAHALA, Zdeněk. I nám vládli nemocní? Naši první prezidenti očima medicíny. 1. vyd. Praha-Liberec: Práh Martin Vopěnka a King Josef Král, s. 79

87 Seznam pramenů Monografie 1. BURKA, Antonín. Užitková grafika. Soubor 52 dřevorytů z let Praha: Nákladem vlastním, Emil Hácha před 70 lety zvolen třetím prezidentem ČSR (sborník). Editoři Rubín, Jiří a Tomeš, Josef. 1. vyd. Praha: Verité, 2008, 149 s. ISBN GALANDAEUR, Jan a kol. Slovník prvního československého odboje Praha: Hermes, 1993, 165 s. ISBN HÁCHA, Emil. Nejvyšší správní soud. Brno, 1932, 172 s. 5. HÁCHA, Emil. Nové obecní zákonodárství v Prusku. In: Pocta k 60. narozeninám Dr. Jiřího Hoetzla. Redigoval Dr. Emil Hácha. Bratislava: Universita Komenského Knihovna Právnické fakulty, sv. 41, 1934, 307 s. 6. HÁJEK, Karel. Jihočech Emil Hácha (sborník). České Budějovice: Jihočeské vydavatelské a nakladatelské družstvo, 1942, 59 s. 7. HAVELKA, Jiří. Dvojí život. Vzpomínky protektorátního ministra. 1. vyd. Praha: MÚA a NLN, 2015, 295 s. ISBN HOETZEL, Jiří. Antonín Hobza jako státovědec. In: Pocta k šedesátým narozeninám univ. prof. Dr. Ant. Hobzy. Praha: Bursík & Kohout, 1936, 184 s. 9. HOETZEL, Jiří. Československé správní právo. 2. přeprac. vyd. Praha: Melantrich, 1937, 454 s. 10. HOETZEL, Jiří. Zákon ze dne 16. června 1937 č. 164 o nejvyšším správním soudu. Několik poznámek. Praha: nákladem vlastním, srpen 1937, 18 s. 11. HUMENI, Jana. Nejvyšší správní soud ČSR v letech 1918 až Rigorózní práce. Praha: Univerzita Karlova v Praze - Právnická fakulta, 2010, 111 s. 12. KLÁŠTERSKÝ, Antonín. Vzpomínky a portrety. Praha: Fr. Borový, 1934, 539 s. 13. KRÁLÍK, Lukáš. Judikatura a její publikace. Disertační práce. Praha: Univerzita Karlova Právnická fakulta, 2011, 343 s. 14. LANGÁŠEK, Tomáš. Ústavní soud Československé republiky a jeho osudy v letech Plzeň: A. Čeněk s.r.o., 2011, 319 s. ISBN MACHÁLEK, Vít. Prezident v zajetí (život, činy a kříž Emila Háchy). 1. vyd. Praha: Regulus, 1998, 370 s. ISBN MAZANEC, Michal. Správní soudnictví. Praha: Linde, 1996, 451 s. ISBN MAZANEC, Michal. Zánik bývalého Nejvyššího správního soudu ve světle dokumentů Státního ústředního archivu. In: Pocta Vladimíru Mikule k 65. narozeninám. Uspořádal Prof. JUDr. Oto Novotný, CSc. 1.vyd. Praha: ASPI Publishing s.r.o., 2002, 483 s. ISBN

88 18. NAVRÁTIL, Michal. Almanach československých právníků. Praha, 1930, 560 s. 19. Omyly a přeludy. Praha, 1939, 62 s. 20. Österreichisches Staatswörterbuch. Handbuch des gesamten österreichischen öffentlichen Rechtes herausgegeben unter Mitwirkung zahlreicher Fachmänner von Dr. Ernst Mischler und Dr. Josef Ulbrich. Erster Band. Wien: Alfred Hölder, 1905, 1055 s. 21. PASÁK, Tomáš. Emil Hácha ( ). 1. vyd. Praha: Rybka Publishers, 2007, 445 s. ISBN PETERS, Josef; KOSCHIN, Karel. Horní zákony československé. Praha: Československý kompas, 1930, 629 s. 23. Pocta k šedesátým narozeninám Dr. Emila Háchy. Redigoval HOETZEL, Jiří. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1932, 326 s. 24. PSŮTKOVA, Zdeňka, VAHALA, Zdeněk. I nám vládli nemocní? Naši první prezidenti očima medicíny. 1. vyd. Praha-Liberec: Práh Martin Vopěnka a King Josef Král, s. ISBN RÁDL, Zdeněk. Nejvyšší správní soud. Komentář k zákonu ze dne 16. června Praha: Československý kompas, 1937, 248 s. 26. RÁDL, Zdeněk. Nejvyšší správní soud. Normy o jeho zřízení a působnosti, komentované podle judikatura býv. správního soudního dvora a nejvyššího správního soudu s použitím materiálií a písemnictví. Praha: Československý kompas, 1933, 504 s. 27. Referát rady N.S.S. Zeyera pro mimořádné plenum N.S.S. v Praze na Vikárce 20. února Tiskem Politiky v Praze. Tištěno jako rukopis. 12 s. 28. RICHTER, Karel. Češi a Němci v zrcadle dějin. Svazek vyd., Praha: Akcent, 1999, 274 s. ISBN Sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Roč. I-XIV. Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, SEKANINA, František. Album representantů všech oborů veřejného života československého. Praha: Umělecké nakladatelství J. Zeibrdlich, 1927, 1204 s. 31. SCHELLEOVÁ, Ilona. Správní soudnictví. 1. vyd. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2004, 100 s. ISBN SKŘEJPOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech Praha: Linde a.s., 2009, 694 s. ISBN Slovník veřejného práva československého. Sešit I - LIII. Brno: Polygrafia - Rudolf M. Rohrer, Slovník veřejného práva československého. Svazek I. A až Ch. Brno: Polygrafia - Rudolf M. Rohrer, 1929, 871 s. 35. Slovník veřejného práva československého. Svazek II. I až O. Brno: Polygrafia - Rudolf M. Rohrer, 1932, 1202 s. 81

89 36. Slovník veřejného práva československého. Svazek III. P až Ř. Brno: Polygrafia - Rudolf M. Rohrer, 1934, 960 s. 37. Slovník veřejného práva československého. Svazek IV. S až T. Brno: Polygrafia - Rudolf M. Rohrer, 1938, 995 s. 38. Slovník veřejného práva československého. Svazek V. U až Ž. Brno: Rovnost, 1948, 1098 s. 39. TOMÁŠEK, Dušan; KVAČEK, Robert. Causa Emil Hácha. 1. vyd., Praha: Themis, 1995, 221 s. ISBN TOMEŠ, Josef. a kol. Český biografický slovník XX. století I-III. Praha: Paseka, 1999, 3 sv. ISBN , , TROJANEC, Jan; FIŠER, Josef. Komentované řády volení do obou sněmoven Národního shromáždění a zákony související. Praha: Státní tiskárna, 1935, 195 s. 42. VOTOČKOVÁ-LAUERMANNOVÁ, Olga. President Dr. Emil Hácha. Poslední události. Praha: Pražská akciová tiskárna, 1939, 45 s. 43. WEYR, František. Paměti 2. Za republiky ( ). 1. vyd. Brno: Atlantis, 2001, 520 s. ISBN ZEMAN, Adolf. Československá Golgota. Historicko-politická reportáž. 1. vyd.. Praha: Jos. R. Vilímek, 1947, 388 s. Články 1. HÁCHA, Emil. Dr. Ferdinand Pantůček. Časopis pro právní a státní vědu. 1925, roč. 8, č. 3-4, s HÁCHA, Emil. Krise nejvyššího správního soudu. Parlament. 1928, roč. VII, s HÁCHA, Emil. Nejvyšší správní soud o právní povaze university. Věstník ministerstva vnitra republiky československé. 1923, roč. V, č. 1, s HÁCHA, Emil. Nejvyšší správní soud o užívání kostelů katolických jinými církvemi. Věstník ministerstva vnitra republiky československé. 1923, roč. V, č. 3, s HÁCHA, Emil. Nejvyšší správní soud. Vzpomínky na jeho zřízení a jeho dnešní stav. Právník. 1928, roč. LXVII, č , s HÁCHA, Emil. Poznámky k novému zákonu o nejvyšším správním soudě. Právní prakse , roč. II, č. 1, s HAVELKA, Jiří. Účast právnických expertů při jednání se sudetoněmeckou stranou v červnu Právník. 1938, roč. LXXVII, sešit 8-9, s. 8. HOETZEL, Jiří. Dr. Emil Hácha šedesátníkem. Národní listy , č. 189, s HOETZEL, Jiří. Dr. Ferdinand Pantůček. Právník. 1925, roč. LXIV, č. 5, s HOETZEL, Jiří. Emil Hácha presidentem republiky. Pražské noviny , č. 276, s

90 11. JOACHIM, Václav. Dr. Hácha jako právník. Lidové noviny , roč. 51, č. 330, s KLIMENT, Josef, STUCHLÝ, Bohuslav. Z literární a soudcovské činnosti Dr. Emila Háchy. Právní prakse , roč. III., č. 3-4, s KOSCHIN, Karel. Dr. Emil Hácha u nejvyššího soudu. Pražské noviny , č. 276, s LAŠTOVKA, Karel. Kliment, Josef. Zákon o nejvyšším správním soudě a jeho jednací řád, 1937, str. 87 (recenze). Právní prakse , roč. II., s MRAZÍK, Vladimír. O problematice rozšíření soudní kontroly správy v ČSSR. Právník. 1968, roč. CVII, č. 7, s MUSIL, Michal. Příběh Háchova politického sekretáře. Soudobé dějiny. 1995, č. 4, s Národní listy , roč. 65, č. 210, s NOVOTNÝ, Josef. Nejvyšší správní soud. Správní právo. 1999, roč. XXXII, č. 2, s ONDRUŠ, Radek. Nejvyšší správní soud a jeho odkaz pro současnost. Justiční praxe. 2002, roč. L, č. 3, s PEŠKA, Zdeněk. František Weyr šedesátníkem. Právní prakse , roč. 3, č. 7-8, s Po časopisech. President dr. Hácha a nejvyšší správní soud. Právní prakse , roč. III., s Pražský ilustrovaný zpravodaj. 1938, č. 48, s TRPÁK, J. A. Dr. Emil Hácha o svém životě. Rozhovor s presidentem republiky den před jeho zvolením, Venkov , s ZEIS, Egon. První president nejvyššího správního soudu Dr. Emil Hácha šedesátníkem. Právník. 1932, roč. LXXI, s Archiválie 1. KLIMENT, Josef. Dvacet let v úřadovnách Emila Háchy (strojopis). Archiv Národního muzea, f. Josef Kliment, kart. 22, inv. č KLIMENT, Josef. U obětovaného presidenta (strojopis). Archiv Národního muzea, Judikatura f. Josef Kliment, kart. 23, inv. č Sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Nálezy z roku Část II. Roč. XV. Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1933, s

91 2. Bohuslavova sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Část I-II. Roč. XVI. (1934). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1935, 1789 s. 3. Bohuslavova sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Část I-II. Roč. XVII. (1935). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1936, 1695 s. 4. Bohuslavova sbírka nálezů nevyššího správního soudu ve věcech administrativních. Roč. XVIII. (1936). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1937, 1112 s. 5. Bohuslavova sbírka nálezů nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Roč. XIX. (1937). Praha: V. Tomsa - Právnické vydavatelství, 1938, 1079 s. 6. Bohuslavova sbírka nálezů nejvyššího správního soud ve věcech administrativních. Roč. XX. (1938). Praha: V. Tomsa právnické vydavatelství, 1939, 1272 s. Právní předpisy 1. Zákon č. 134/1867 ř. z., o právě spolčovacím. 2. Zákon č. 144/1867 ř. z., o moci soudcovské. 3. Zákon č. 88/1871 ř. z., jímžto se pořádá policejní vyhošťování a honění postrkem. 4. Zákon č. 36/1876 ř. z., o zřízení správního soudu. 5. Zákon č. 37/1876 ř. z., jímžto se ustanovuje, kdo má rozhodovati v příčině sporů, vzešlých o kompetenci mezi správním soudem a řádnými soudy a mezi správním soudem a soudem říšským. 6. Nařízení č. 94/1876 ř. z., jímžto se vyhlašuje jednací řád c.k. správního soudu. 7. Nařízení č. 95/1876 ř. z., o vnitřním zařízení správního soudu a osobách při něm zřízených. 8. Zákon č. 53/1894 ř. z., jímž se mění 10 zákona č. 36/1876 ř. z. o zřízení správního soudu. 9. Zákon č. 217/1896 ř. z., o organisaci soudní. 10. Nařízení ministerstva práv č. 187/1897 ř. z., kterým se zavádí pro soudcovské úředníky a pro úředníky státních zastupitelstev, jakož i pro odborné soudce laiky úřední roucho, vztažmo upravuje se pro soudní úředníky nošení stejnokroje. 84

92 11. Zákon č. 149/1905 ř. z., jímž se mění některá ustanovení zákona č. 36/1876 ř. z. o zřízení správního soudu. 12. Nařízení č. 209/1907 ř. z., jímž se vyhlašuje jednací řád pro c.k. správní soud. 13. Zákon č. 15/1914 ř. z. o služebním poměru státních úředníků a státních zřízenců (o služební pragmatice). 14. Zákon č. 3/1918 Sb z. a n., o nejvyšším správním soudě a o řešení kompetenčních konfliktů. 15. Nařízení č. 7/1918 Sb. z. a n., o ustavení a jmenování personálu pro nejvyšší správní soud v Praze. 16. Zákon č. 122/1920 Sb. z. a n., jímž se stanoví zásady jazykového práva. 17. Zákon č. 158/1920 Sb. z. a n., o správním soudnictví u úřadů okresních a župních (Župní zákon). 18. Zákon č. 50/1923 Sb. z. a n., na ochranu republiky. 19. Vládní nařízení č. 17/1926 Sb. z. a n., jímž se provádí ústavní zákon jazykový pro obor ministerstev vnitra, spravedlnosti, financí, průmyslu, obchodu a živností, veřejných prací a veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, pro veřejné korporace, podléhající těmto ministerstvům v republice Československé, jakož i pro úřady místní samosprávy. 20. Zákon č. 103/1926 Sb. z.a. n., o úpravě platových a některých služebních poměrů státních zaměstnanců (Platový zákon). 21. Nařízení č. 25/1927 Sb. z. a n., kterým se určuje, při kterých příležitostech jsou soudci povinni nositi úřední oděv a jímž se vydávají bližší předpisy o jeho úpravě. 22. Zákon č. 125/1927 Sb z. a n., o organisaci politické správy (Organizační zákon). 23. Zákon č. 147/1933 Sb. z. a n., o stíhání protistátní činnosti státních zaměstnanců. 24. Zákon č. 201/1933 Sb. z. a n., o zastavování činnosti a rozpouštění politic. stran. 85

93 Přílohy Příloha 1 /budova soudu na dnes už vzácné pohlednici z 20. let - v osobním vlastnictví autora práce/ Příloha 2 /obrazová příloha nařízení ministerstva práv č. 187 z roku 1897/ 86

94 Příloha 3/F.Pantůček, 1925, Album/ Příloha 4 /E. Hácha, 1927, Album/ Příloha 5 /Emil Hácha, Pocta, 1932/ 87

95 Příloha 6 /Emil Hácha v taláru I. presidenta soudu; Historický obzor č. 2, 1993/ Příloha 7 /vlevo JUDr. Hájek a JUDr. Tuček v oděvu senátních presidentů, vpravo ve stejném taláru II. president JUDr. E. Zeis, vedle něho je dobře vidět oděv senátního rady E.Hácha se loučí s kolegy, ; Pražský ilustrovaný zpravodaj č. 48, 1938/ 88

96 Příloha 8 /Emil Hácha na grafickém portrétu Vladimíra Silovského z roku 1934; tento tisk má číslo 42 a je v soukromém držení/ 89

97 Příloha 9 /J. V. Bohuslav, 1927, Album/ Příloha 10 /H. Diwald, 1927, Album/ Příloha 11 /J. Franěk, 1927, Album/ Příloha 12 /V. Kindl, 1927, Album/ 90

98 Příloha 13 /O. Kopfstein, 1927, Album/ Příloha 14 /M. Radlinský, 1927, Album/ Příloha 15 /F. G. Vacek, 1927, Album/ Příloha 16 /F. Vobr, 1927, Album/ 91

99 Příloha 17 /Vladimír Mrazík Pestrý týden, / Příloha 18 /zleva: Havelka, Hácha, Mrazík a Kliment v lednu 1941; převzato z pamětí J. Havelky Dvojí život/ Příloha 19 /Jiří Havelka v roce 1939; Dvojí život, 2015/ 92

100 Příloha 20 /podpisy Háchy a jeho kolegů od soudu, některé jsou dobře čitelné; 1930/ 93

101 Příloha 21 /Ex libris vytvořil pro Háchu výtvarník Antonín Burka; převzato z Burkova souboru 52 dřevorytů z let Užitková grafika, 1930 bylo vydáno pouze 100 číslovaných a podepsaných exemplářů/ 94