Sotva hoch vy el z temné pfiedsínû

Transkript

1 I. POSLEDNÍ VEâE E Obraz je báseà, kterou vidíme. LEONARDO DA VINCI Sotva hoch vy el z temné pfiedsínû domu svého mistra ven, zastínil si rukou oãi. Oslnily ho prudké paprsky dopoledního slunce. Na okamïik se zastavil na zápraïí, jako by zaváhal, pak se hluboce nadechl, vzdorovitû pohodil hlavou, levicí sevfiel kuffiík, aï v nûm tûtce a barvy zachrastily, a ráznû vykroãil do milánské ulice. Tento okamïik si pfiedstavoval uï dávno. Koneãnû svoboda, volnost, rozbûh do Ïivota...! Do Benátek? Do íma? Ne, nejdfiíve domû. TouÏil po svûïím vzduchu rodného Caravaggia. KdyÏ pfied ãtyfimi roky, na jafie l. P. 1584, pfiivedl jedenáctiletého Michelangela Merisiho jeho star í bratr Battista k mistru Peterzanovi, byl chlapec jako u vytrïení. Dlouhá cesta a ruch velkého mûsta, do nûhoï pfii el poprvé, ho zdaleka tak nevzru ily jako obrazy, které mu malífi ukázal ve své dílnû. Bohatost barev a vzne ené postavy svûtcû a andûlû zapûsobily na nûj takov m dojmem, Ïe kdyï koneãnû veãer ulehl na lûïko v pfiístûnku, jeï mu mistrova Ïena vykázala, dal se do pláãe. Padla na nûj úzkost z beznadûje, Ïe se nikdy nenauãí, nikdy nedokáïe namalovat tu krásu, kterou u mistra vidûl a jeï je tak jiná, neï si pfiedstavoval. Co byly proti tomu jeho obrázky krav, jeï kreslíval, kdyï byl s dûtmi na pastvû. Anebo jeho obrázek Mancinky, na kter byl tak hrd ; kaïd, kdo jej vidûl, hned poznal sousedovic dûvãe. Star Felluni, otec Mancinky, pak váïnû mluvil s jeho otcem. Signor Fermo Merisi mûl pochopení pro nadání svého syna. Sám jako majordomus místního lechtice dobfie rozumûl umûní. Rozhodl, Ïe dá Michela uãit malífiství, a sám mu vyhledal mistra Peterzana v Milánû. Záhy v ak zemfiel. Smutek nad otcovou smrtí byl potlaãován zvûdav m oãekáváním. Ale teì Michelangelo poznává, Ïe je jiné kreslit dûvãe sedící pfied ním u potoka na kameni neï zobrazit andûly a svaté, jen podle pfiedstavy, jak maluje mistr Peterzano

2 Z usedavého pláãe chlapec usnul. Ráno pfii el do dílny cel rozbolavûl. Uãedník Antonio se mu zaãal vysmívat, Ïe mûl zûstat u maminky. Neposmíval se dlouho. Do Michela vjel vztek, zavífiilo mu v hlavû, zatmûlo pfied oãima a pûstmi se vrhl na Antonia. Bu il do nûho jako smyslû zbaven. Mistr, pfiivolán kfiikem, rváãe roztrhl. Mûl sto chutí kluka hned vyhodit z dílny a poslat domû. Ale vãera dostal za jeho uãení, na ãtyfii léta dopfiedu, malé jmûní, dvacet skudû ve zlatû. Ty hned musel dát své Ïenû. A pomy lení, Ïe by je teì chtûl od ní zpût, záhy zchladilo jeho rozãilení. Sklíãenost mladiãkého Michelangela trvala dlouho. Chodil s mistrem do chrámû, kde Peterzano na kfiídlech varhan a nad oltáfii maloval v jevy se svat mi a s andûly, jak je tvofiila jeho fantazie. Michele se obdivoval jeho zruãnosti, zku enosti v míchání a naná ení barev a rychlosti práce. TíseÀ zvolna ustoupila zápalu pro malífiství. Sledoval kaïd mistrûv pohyb, jako by chtûl do sebe vsát jeho umûní. Chytal útrïky rozhovorû svého uãitele s jeho pfiítelem, slep m malífiem Lomazzem, o Leonardovi, Raffaelovi a Tizianovi, o jejich pfiíkladu, kter nikdo nepfiedstihne. KdyÏ jednou Lomazzo vykládal o Poslední veãefii, kterou Leonardo da Vinci vytvofiil zde, v Milánû, v refektáfii klá tera Santa Maria delle Grazie, uãedník se nezdrïel a dychtivû se vyptával na obraz. Star Lomazzo, potû en zájmem, se nabídl, Ïe chlapci obraz ukáïe. To je tû venkovsk hoch nevûdûl, Ïe lep ího prûvodce a vykladaãe by nena el v celé diecézi. Giovanni Paolo Lomazzo znal slavn obraz Leonarda da Vinci do kaïdého detailu. Sám pfied více neï dvaceti lety maloval jeho vûrnou kopii, zdobí jídelnu klá tera della Pace. Ve smluven den za el Michele pro slepého mistra. Podzimní slunce záfiící na modrém nebi, teplé a pfiíjemné, zvy ovalo radostnou náladu nedoãkavého chlapce. Opatrnû vedl slepce ulicemi ke klá teru Santa Maria delle Grazie. KdyÏ pak v doprovodu mnicha vstoupili do prostorného refektáfie a MichelÛv zrak padl na prûãelní stûnu, kde ãekal zázrak, pocítil prudké zklamání. Místo nádhery, na kterou se tû il, vidûl jen nejasné obrysy malby se za l mi barvami. Na ostatních stûnách byly jiné obrazy, v echny jako Ïivé. Lomazzo vycítil hochovo zklamání. Snad jsi pfiekvapen, ãekal jsi asi víc. Nediv se, Ïe obraz je za l. Stûnou prosakuje vlhkost, která ho niãí. To mu v ak na velikosti neubírá. Mnich pfiistavil Lomazzovi Ïidli a v ichni usedli. Michele, kter se na obraz stále upfienû díval, zaãal jiï poznávat. Pozoroval velikou místnost se tfiemi okny v pozadí, se irok m stolem vpfiedu, u nûho Kristus v ãele a kolem nûj, po obou stranách, sedûli nebo stáli apo tolové, v ichni v jakémsi vzru ení, v nûjaké Ïivé rozmluvû to bylo vidût z jejich pohybû, ze vztaïen ch rukou, z v razu tváfií

3 Lomazzo i mnich trpûlivû ãekali, aï chlapec vstfiebá první dojmy. Obraz je báseà, kterou vidíme, fiíkal Leonardo da Vinci, zaãal Lomazzo svûj v klad. Jako báseà nebo knihu nemûïe pfieãíst jedním pohledem, n brï musí ãíst vûtu za vûtou, slovo za slovem, abys poznal dûj nebo my lenku, tak ani obraz neobsáhne a nepochopí, kdyï se na nûj jen letmo podívá. KaÏdé dobré dílo má my lenku, kterou k tobû mluví. Ty jí má porozumût a jako budoucí malífi ji musí umût sdûlit tak, aby ji divák pochopil a nezapomeà, i prost divák. Dívá se na poslední veãefii Je- Ïí ovu s apo toly. Na stole zbytky jídel, nedopité poháry. To je úvod do prostfiedí, detail k dokreslení. Na první pohled v ak poznává, Ïe nejde o obvyklou veãefii, Ïe se zde dûje nûco mimofiádného, neobvyklého, nûco, co v echny rozru ilo v echny kromû hlavní osoby, Krista. Je to chvíle, kdy JeÏí, uprostfied klidné veãefie, vyfikl slova: Jeden z vás mû zradí. Ano, jeden z vás, ktefií zde sedíte, teì, u tohoto stolu, jeden z vás je zrádce. Hrozné obvinûní! A zde vidí, jak v ichni dohromady a kaïd zvlá È za sebe na nû odpovídá! To je my lenka obrazu. Zaãátek dramatu, které vyvrcholí ukfiiïováním na Golgotû. Michele byl vzru en. Chvílemi se mu zdálo, Ïe nestaãí sledovat v klad a vnímat v jev, mnich vidûl jeho neklid, av ak Lomazzo pokraãoval, jak Leonardo provedl svou my lenku; uprostfied, v ãele podélného stolu sedí JeÏí, klidn, s mírnû sklonûnou hlavou a rukama poloïen ma na stole. Právû promluvil víc nemá co fiíci. Apo tolové, ti nejbliï í u nûho, Jakub a Jan, se v úleku od nûho odklonili jiï zde je vyjádfieno, Ïe JeÏí bude odnynûj ka sám. Uãedníci, na kaïdé stranû stolu est, jsou ve skupinách po tfiech. KaÏdá trojskupina je samostatná, ucelená, a pfiece v harmonii s celkem. Petr, ten tfietí po pravici, pobízí Jana: Zeptej se, kdo zradí? Na ostatních vidí rozhodné: Já ne. I kdyï se nahlas ptají: Zdali já, Pane? Michele se uï uklidnil. Upfienû hledûl na v jev a soustfiedûnû poslouchal. A kde bys hledal Jidá e, toho skuteãného zrádce? Myslí nûkde v pozadí, stranou, na konci stolu? zeptal se slep malífi; neãekal v ak odpovûì. Tam ho malífii, ktefií Poslední veãefii malovali, dosud vïdy umísèovali. Ne v ak Leonardo i v tom pozná velikost jeho my lenky a mistrovství. Jidá zde sedí druh po pravici Krista, pfiímo vedle Jana, na bliï ím místû neï Petr, kter sedí aï za ním. Leonardo tím fiíká: Zrada je mezi nejbliï ími, tím je vût í a tûï í. Dívej se, jak je ten Jidá pfiece odli en: jedinû jeho obliãej je ve stínu, jen on, aã v trojskupinû s Janem a Petrem, je sám, jen on mlãí. Tak mal mi a fiekl bych velmi prost mi

4 prostfiedky dosahuje Leonardo úãinku, ale ne náhodnû tomu musí pfiedcházet velká my lenka. Lomazzo se teì dlouze odmlãel. Rád by vidûl dojem, jímï na hocha pûsobí obraz i jeho v klad. Citlivost slepce a umûlce mu fiíkaly, Ïe nemluví marnû. V imni si také, pomalu pokraãoval, jak kaïd na obvinûní odpovídá jinak. Pohybem rukou, povstáním, v razem obliãeje. To nejsou gesta, to je vyjádfiení vnitfiního pohnutí, skryté my lenky, svûdomí. Zas bylo ticho, za nûï byl Michele vdûãn. SnaÏil se vyãíst z malby mistrova slova. Na pokaïené stûnû v ak tûïko rozeznával tváfie apo tolû. Pak Lomazzo vyprávûl o zpûsobu malby a odpovídal na dychtivé chlapcovy otázky. Leonardo maloval Poslední veãefii plné tfii roky. Nûkdy neodloïil tûtec od rána do setmûní v ty dny zapomínal na jídlo a na v echen svût kolem sebe. Jindy zase pfii el, díval se, pozoroval, pfiem lel a zase ode- el nebo tûtcem jen nûco málo poopravil. Ale vïdycky, kdyï pfiistupoval k práci, se zdálo, Ïe je spoutan strachem. Vidûl vady na obrazech, které jiní pokládali za zázraãné v tvory. Proto pofiád nûco mûnil, vylep- oval a nemohl dospût ke konci s tím, co zaãal. Mnich, kter je doprovázel a dosud ti e poslouchal, se vmísil do hovoru: Vidím, mistfie, Ïe chcete chlapce zasvûtit do umûní, a na chlapci pozoruji, jak pfiímo hltá va e slova. AÏ skonãíte, chtûl bych také trochu pomoci, aby hoch poznal, jak Leonardo pracoval. Jen zaãnûte, pobízel Lomazzo. Vûdûl, Ïe mnich zná dopodrobna obraz i jeho historii, a sám byl zvûdav, co fiekne nového. Mnich pfiinesl Giraldiho Rozpravy o zpûsobu, jak skládat román a komedii a zaãal pfiedãítat úryvek, jak se má dramatick básník fiídit pfiíkladem proslulého Leonarda da Vinci. KdyÏ tento velk malífi mûl uvést nûjakou osobu do svého obrazu, dotazoval se nejdfiíve sám sebe na hodnotu tohoto ãlovûka: mûl-li b t rodu vzne eného ãi prostého, veselé ãi pfiísné povahy, ve chvíli neklidu ãi pohody, byl-li star ãi mlad, spravedliv ãi zl. KdyÏ po dlouhém rozjímání odpovûdûl na tyto otázky, chodíval na místa, kde se obyãejnû scházejí lidé podobného charakteru. Pozoroval jejich obvyklé pohyby, jejich fyziognomii a zpûsob chování. Kdykoliv nalezl sebemen í rys, kter by mohl slouïit jeho pfiedmûtu, naãrtl jej uhlem do kníïky, kterou nosíval vïdy s sebou. KdyÏ se mu po dlouhém bûhání zdálo, Ïe sebral dostateãn materiál, chopil se koneãnû tûtcû. Michelova tváfi jevila zfiejmé pohnutí. Bylo to náhlé poznání, jako blesk. Tedy skuteãní lidé! Tak jak opravdu vypadají, jací skuteãnû jsou. Ne figury, ne vymy lená krása, ale lidé vïdycky pfiece cítil, Ïe v tom

5 je smysl pravého umûní! Jeho my lenky prudce letûly. Dal í ãtení jiï skoro nevnímal. Mnich to záhy zpozoroval a skonãil. Bylo ticho. Michele soustfiedûnû hledal na postavách svûtcû potvrzení své my lenky. Slep malífi i mnich cítili chlapcovo vzru ení a mûli pro nû pochopení. Na obraz Poslední veãefie padal jiï stín a postavy obrazu, nejasné i v plném svûtle, se ztrácely a spl valy. Michele by byl sedûl a dále se díval a poslouchal. Mnich se v ak zvolna zvedal a také Lomazzo, kter nevidûl stmívání, tápal po své holi. NeÏ v ak vy li z refektáfie, ozval se hlas zvonu. Jasn, dûrazn, naléhav. Pfied klá terem Santa Maria delle Grazie stály skupinky dominikánû, ktefií Ïivû, neklidnû rokovali. Mnich pfiitáhl Lomazza k jednomu hlouãku. Co se dûje? Milánsk arcibiskup umírá. Svat Karel Boromejsk, dodal jeden. Svat? pfiekvapenû se zeptal Lomazzo. Urãitû bude prohlá en za svatého, usly el ostrou odpovûì. Lomazzo jiï mlãel. Nezdálo se mu mluvit, kde svatá inkvizice naslouchá

6 II. UMÍRÁ SVAT Kacífiská kniha je mor... PAPEÎ EHO XIII. Don Carlos de Aragon, vévoda z Terranovy, panûlsk místodrïící v Milánû, netrpûlivû pfiistoupil k oknu a zadíval se na nádvofií. VyhlíÏel Fra Bartolomea, kterého vyslal do paláce milánského arcibiskupa, aby vyzvûdûl, jak je stav kardinála Karla Boromejského. Odpoledne dostal zprávu, Ïe kardinál, kter se vrátil pfiede dvûma dny nemocn z cest, umírá. Pfiíli tomu nevûfiil. JiÏ nûkolikrát pfiedtím se roznesla podobná zvûst, nakonec planá. Vzpomínal, jak pfied léty, kdyï je tû slouïil v Madridu u dvora, pfiijel tam dokonce zvlá tní rychl posel z Milána se zprávou, Ïe arcibiskup zemfiel; bylo to tehdy, kdy na nûj vystfielil v kostele mnich z fiádu humilitánû, jemuï zde Karel Boromejsk nepfiál, a tûïce ho zranil. Tehdy byli v ichni pfiesvûdãení, Ïe zemfie, a nedoãkav místodrïící de Requesens, vá niv odpûrce arcibiskupa, vyslal ke králi posla s pfiedãasnou zprávou. Poslední paprsky matného slunce se dotkly hol ch vûtví vysokého dubu, slábly a prostranství nádvofií se potáhlo oparem lehkého zamïení. Zahrãela kola a branou paláce vjela lehká karosa. Nebyl to v ak oãekávan Fra Bartolomeo, n brï don Manrique, mlad sekretáfi velkého kancléfie, s Micarou, svou dceru kou, svûtlovlasou holãiãkou, s níï si Ïivû vyprávûl. Vyzvedl dûvãátko na ruku, to bázlivû pohladilo konû po hfiívû, a pak oba vesele, se smíchem za li dovnitfi, domû. Don Carlos odstoupil od okna a zazvonil na komorníka: Páter se je tû nevrátil? Nikoli, Milosti. V paláci byl ale otec jezuita, kter fiíkal, Ïe stav kardinála není nijak beznadûjn. Don Carlos se nedûvûfiivû usmál. Prosím velkého kancléfie, zda by mû mohl poctít svou náv tûvou. Komorník se uklonil a odcházel. A pozvi téï dona Manriqua, dodal místodrïící, kdyï komorník byl jiï ve dvefiích. Do komnaty padl soumrak, temnûl, houstl, aï velk kfiíï na stûnû ztrácel tvar, mizel, jen matné svûtlo olejové lampiãky vûãného svûtla nejasnû

7 ozafiovalo tûlo UkfiiÏovaného. Nesly nû se otevfiely dvefie a komorník ve- el s rozïat mi svícny v obou rukou. Mihotav jas zapla il tmu. Po chvíli vstoupil velk kancléfi, postar í muï, v bezvadném obleku s bûlostn m okruïím. Velk kancléfi mûl u dvora panûlského místodrïícího zvlá tní postavení. Byl jmenován králem, jemuï pfiímo podléhal, a nedûvûfiiv Filip II. si jím zaji Èoval kontrolu nad státní ãinností svého místodrïícího. Brzy za ním ve el je tû s úsmûvem radosti v oãích don Manrique. Velk kancléfi se tázavû podíval na vévodu, Ïe spolu s ním pfiijímá i jeho sekretáfie. V oãích dona Carlose v ak nena el odpovûì, on sám nevûdûl proã snad pro ten záblesk pohody, kterou pfied chvílí spatfiil na nádvofií paláce. Smutné zprávy, zaãal místodrïící, kdyï se posadili. Svat otec i církev budou velmi postrádat tak v znamného kardinála. Jeho stav je jiï opravdu tak váïn? Byl zde pr jezuita, kter prohlásil, Ïe stav není beznadûjn právû proto se obávám nejhor ího. Netrpûlivû ãekám Fra Bartolomea. Velk kancléfi pok vl hlavou. I Jeho Veliãenstvo, ná král Filip II., bude kardinála postrádat, zvlá tû teì, kdy díky vám je zde klid a pokoj. MístodrÏící se samolibû usmál. Nepostfiehl naráïku velkého kancléfie na svou ústupnost vûãi arcibiskupovi, která se nesrovnávala s odporem jeho pfiedchûdcû a kterou velk kancléfi nelibû nesl. Pro tuto povolnost jmenoval Svat otec vévodova syna kardinálem. Musíme mít pfiipraveného rychlého posla ke králi. A k na emu vyslanci u papeïského dvora. Don Manrique, kter se vyznal v diplomatické fieãi, pochopil. Neznal my lenky místodrïícího, vûdûl v ak o zámûrech velkého kancléfie. Milán se v posledních létech zmûnil k nepoznání. Kardinál Karel Boromejsk, asketa, muï bez úsmûvu, horliv a vá niv ve vûcech víry, se vzdal v ech hodností, jeï mu v ímû nabízel jeho str c, papeï Pius IV., a ode el sem, na v spu boje proti ífiícím se bludûm Luthera a Kalvína. Chtûl zde postavit hráz kacífiství, udûlat z Milána svaté mûsto a z lidí andûly podle sv ch pfiedstav. Náv tûva kostelû, zpovûdí a pfiijímání se stala mûfiítkem pravovûrnosti. Tam, kde dfiíve hlaholil smích a Ïerty, byl jen pfiidu en hovor a ohlíïení se, zda soused neposlouchá. Lidi ovládl strach. Místo andûlû se z nich stali pokrytci. panûlská posádka reptala a místodrïící sem jen tûïko shánûl posily. Teì je nadûje na zmûnu pfiíleïitost, která se musí vyuïít k posílení panûlské moci. Ano, bude tfieba jednat rychle, dodal don Carlos. V tu chvíli vstoupil do komnaty Fra Bartolomeo s nevelkou knihou pod païí. Tváfiil se váïnû, neskr val vzru ení. Spatfiil kardinála na loïi

8 Je bled, vyãerpan, ale klidn. Páter Adorno, jeho zpovûdník, mu jiï udûlil poslední pomazání. V ichni v paláci se modlí. A jezuité se radí. U loïe kardinála se ti hlavní objeví vïdy jen krátce, jako by se chtûli pfiesvûdãit, jak dlouho je tû..., ale s arcibiskupem jiï nepoãítají. Zdá se, Ïe jejich generál fiádu má zasáhnout u Svatého stolce, aby arcibiskupství bylo obsazeno co nejdfiíve, aby tu nebyla pfieru ena jejich práce. MístodrÏící a velk kancléfi si vymûnili pohledy. Pak don Carlos po- Ïádal mnicha, aby se záhy znovu vypravil do arcibiskupova paláce, aby mûli zaruãené zprávy. Právû ãas musí b t spojencem. Fra Bartolomeo svolil jen nerad. Na dne ní veãer mûl jinou práci. Vãera chytila svatá inkvizice studenta a na la u nûho knihu Giordana Bruna La cena delle Ceneri Veãefie na Popeleãní stfiedu. Fra Bartolomeo mûl posoudit její obsah pro inkvizitora. Tû il se na to. Giordano Bruno! Dfiíve dominikánsk mnich, a dnes odpadlík. Jen novoty a bludy, pomyslel si a otevfiel knihu. Sly íte? Potírá Aristotela, zvolal vzru enû. Popírá uãení matky církve, Ïe Zemû je stfiedem vesmíru. Fra Bartolomeo se rozpaloval. Arcibiskup je tû Ïije a jiï se v jeho diecézi ífií nákaza. Konstituce milánské synody pfiece zakázala vydávat a roz ifiovat knihy mezi lid a nynûj í Svat otec ehofi XIII. nadarmo nepsal, Ïe kacífiská kniha je mor, kter naráz zamofií celá mûsta a kraje. MístodrÏící vidûl, jak se mnich rozhorluje. Jeho to v ak pfiíli nezajímalo. Sly el sice, Ïe nûkdo tvrdil, Ïe Zemû se toãí kolem Slunce, ale to jsou nesmysly, lidé si pofiád nûco vym lejí. A teì jak si zbûhl mnich tu mluví o nekoneãnosti vesmíru, nekoneãnosti poãtu hvûzd, a o tom, Ïe se Zemû a hvûzdy pohybují, dokonce vlastní silou. MístodrÏící má teì jiné starosti, o bludy aè se stará církev a svatá inkvizice. Netrpûlivû vstal na znamení ukonãené audience a pfie el k oknu. Také velk kancléfi se chystal k odchodu. Divil se, proã s tím mnich zaãal, a rychle odhadoval jeho zámûry. Znovu pocítil mrazení, jako pfied t dnem, kdy se dovûdûl, Ïe v Neapoli uvrhla inkvizice do vûzení kníïete Spinelliho, pr pro podezfiení z kacífiství, a zakázala i panûlskému místokráli, aby se o tu vûc zajímal. Co tahle fieã Fra Bartolomea má znamenat? Zkou í nás? Koho? Proã? Jen don Manrique by byl rád je tû nûco z té knihy sly el. Nedal to v ak najevo a vy el za velk m kancléfiem, následován dominikánem

9 III. MAZAL ÎEBRÁKÒ Îádostivé du i nic dost nepospíchá. SALLUSTIUS KdyÏ veãer po návratu z klá tera Santa Maria delle Grazie ulehl Michele ve svém pfiístûnku, nemohl dlouho usnout. Uãedník Antonio nebyl doma, toulal se v ten sobotní veãer nûkde po mûstû a Michele mûl alespoà klid na pfiem lení. Znova se vracel k tomu, co vidûl a sly el, opût prom lel kaïdou podrobnost obrazu Leonarda da Vinci a kaïdé slovo malífie Lomazza i mnicha, jenï je doprovázel. Otevfiel se mu nov svût, svût velkého umûní a skuteãnosti. Vidûl v duchu mistra, jak chodí s blokem po Borghettu, hledá a kreslí. Zítra si také pofiídí blok a bude kreslit. Lidi, jak je vidí, skuteãné lidi. V tom Èastném pfiedsevzetí usnul. Ráno ho probudilo vyzvánûní zvonû. Zdálo se mu, Ïe znûjí zvony celého Milána. Pfiistoupil k okénku a vidûl, jak lidé stojí v hlouãcích a povídají, jedni vzru ení, jiní lhostejní. MÏilo, v ichni se choulili v plá tích a pfiehozech a zimomfiivû pfie lapovali v blátû ulice. Michele spatfiil svého mistra, jak se oddûlil od hlouãku a jde domû. Oblékl se a vstoupil do kuchynû, zvûdav na novinu, kterou tu il. Peterzano i jeho Ïena kleãeli na podlaze pfied obrazem Madony a nahlas se modlili za du i past fie, kter opustil své stádo. Pfiiklekl k nim a sepjal ruce; v duchu v ak myslel na své plány. Michele potom vyuïíval kaïdé volné chvíle, aby se dostal ven z domu. Peterzanovi ani jeho Ïenû to nebylo divné; Antonio také vybûhl, kdy mohl, a vracíval se domû nûkdy i pozdû veãer. Michele s ním nechodil. Mistr vûdûl, Ïe se chlapci nemají rádi, netu il v ak, Ïe jeho druh uãeà nechodí za dûvãaty ani mezi chlapce. Merisi se nofiil do Borghetta, pfiedmûstí, kam do úzk ch ulic ani slunce neproniklo, do uliãek pfieplnûn ch dûtmi, Ïebráky a mrzáky, a zde hledal své typy, jak to pr dûlával Leonardo da Vinci. âasto se celé hodiny jen potuloval a díval, jindy si stoupl stranou a pozoroval. Nûkdy spatfiil tváfi nebo postavu, jeï ho

10 zaujala. Hltavû ji prohlíïel, poté vytáhl papír a uhel a rychle kreslil. âasto se kolem nûho nakupily dûti, dívaly se mu do ruky a smály se. Michele je nevnímal. KdyÏ pak el k domovu, co chvíli se zastavil, vytáhl blok a zam lel se nad kresbou. Neb val spokojen ; zdálo se mu, Ïe obliãeji ãi postavû nûco chybí. Nevûdûl co, ale jasnû cítil, Ïe to není, jak chtûl. Kdyby se ho nûkdo zeptal, co vlastnû chtûl, nedovedl by vysvûtlit, av ak cítil to, intenzivnû, v emi smysly. Byl pln vnitfiního neklidu a nespokojenosti. Hledání ho napínalo aï pocièoval pfiímo tûlesnou bolest. Pak b val v práci roztrïit, netrpûliv, popudliv. TouÏil jen b t uï zase zpátky, u svého modelu, aby si na nûm zjistil, co nezachytil, v ãem je to, co nemûïe a nemûïe vystihnout. Spûchal tam, kde ho potkal, hledal, trpûlivû ãekal, marnû, uï ho nespatfiil. Rozmrzele se loudal zpût. Mistr Peterzano pozoroval na Michelangelovi tu zmûnu. Nûkolikrát se na nûj rozkfiikl. Uãedník se vytrhl ze zamy lení a pokraãoval v práci. Jednou v nedûli, kdyï chlapci byli zas pryã, se Peterzano svûfiil Ïenû, jak se Michele v poslední dobû zmûnil. Druh den za la Ïena do pfiístûnku, kde ho i spali, a zaãala prohrabávat Michelangelovy vûci. S chudou v bavou byla brzy hotová a ani v kapsách nic nena la. KdyÏ rozhrnula postel, spatfiila hodnû poãmáran ch papírû. Samé hlavy a figury. Ale jak podivné! Îádní andûlé s kfiídly, ani svatí, Ïádná krása, jakou vidûla na obrazech manïela. Co to jen kreslí? VÏdyÈ to jsou samí Ïebráci, tady dokonce snad nûjak zloãinec. Umí to, aï se ãlovûk otfiese. Namátkou vzala nûkolik kreseb, a sotva se Peterzano vrátil domû, ukázala mu je. Kde jsi to vzal? Co to vyvádí? Kdo ti to dovolil? kfiiãel mistr na Michela, kter uïasle stál a mlãel. Já tû zde uãím poznávat a malovat krásu podle vzoru velk ch mistrû, a ty mi tu kreslí Ïebráky a zloãince. Kam to chce pfiivést? Kdo myslí, Ïe se na to bude chtít dívat? Jsem Ïákem Tizianov m a ty má b t m m Ïákem. Tohle ti nedovolím, nedovolím! Uãedník Antonio se podíval na kresby a v prvním okamïiku vycítil, Ïe je v nich Ïivot a skuteãnost. Líbily se mu. Líbily se mu víc neï bezkrevní andûlé mistra Peterzana. Ale tady mûl velkou pfiíleïitost. Zaplavila ho v echna nechuè k Michelovi i závist, zvût ená tím, co teì vidûl. Nevûdûl, co fiíci posmû ného a jedovatého. Sykl: To bude mazal ÏebrákÛ. Vtom se mu zatmûlo pfied oãima, zavrávoral a padl hlavou na hranu stolu. Rána, kterou dostal mezi oãi, byla tvrdá. Jen jako v mrákotách sly- el kfiik a v nûm nerozeznal ani hromování mistra, ani jekot jeho Ïeny. V Michelangelovi se v echno vzboufiilo; tr zeà hledání, bolest nepocho

11 pení a vztek z posmû ku ho zbavily v í rozvahy. KdyÏ udefiil Antonia, vrhl se na papíry a vztekle je hodil malífii k nohám. Kopnul do dvefií a vyrazil ven. Tfii dny ho nevidûli. âtvrt den ho pfiivedl mistr Lomazzo, nevyspalého, pinavého, hladového. Mistr Peterzano nefiekl ani slovo a také Michele nepromluvil. Îádná lítost na nûm nebyla vidût. Ve el do pfiístûnku, umyl se a mlãky snûdl veãefii, kterou mu mistrova Ïena dala. Mistr Peterzano el doprovodit Lomazza domû. Star malífi mu znova, stejnû jako pfiedevãírem, vyãítal, Ïe chlapci nerozumí. koda Ïe on, slepec, nemûïe vidût ty kresby. Je tû dobfie, Ïe hoch, kter Lomazza doprovázel, Michela poznal. Stál pr opfien o dûm a ani je nevidûl. KdyÏ k nûmu Lomazzo pfii el a vzal ho za ruku, dal se do pláãe a nechal se vést. Jen kdyï vytu il, Ïe ho vedou domû, k Peterzanovi, chtûl se vytrhnout a kfiiãel: Ne, ne, tam nepûjdu. Uklidnil se, teprve kdyï mu Lomazzo slíbil, Ïe mûïe vïdycky pfiijít k nûmu, kdyï mu nûco bude, Ïe s mistrem promluví a Ïe se zase pûjdou podívat na nûjaké obrazy. V duchu Lomazza zamrzelo, Ïe si po náv tûvû klá tera Santa Maria delle Grazie chlapce více nev ímal. Ne, Peterzano ani jeho Ïena nesmûjí Michelovi nic fiíkat, je to asi zvlá tní povaha, ale kter pak umûlec nemá zvlá tní povahu? V noci po návratu domû dostal Michele prudkou horeãku. Kfiiãel ze spaní, blouznil, aï Antonio, cel vystra en, klepal na dvefie mistra Peterzana. Îena vstala, a kdyï sáhla chlapci na horké ãelo, pocítila trochu soucitu. Je to vlastnû dítû, které je samo ve svûtû. Uklidnila ho studen mi obklady a ráno se pfiimluvila, aby ho nechali spát. Michelangelo se zvolna probouzel. Jak se probíral, zmocàoval se ho pocit prázdnoty, osamocenosti, pocit zbyteãnosti a marnosti. Cítil nechuè ke v emu. Jeho sen, kter mu t dny naplàoval Ïivot, Ïe bude velk m malífiem, umûlcem jako Leonardo da Vinci, sen, Ïe lidé budou v obdivu stát pfied jeho obrazy, byl teì v troskách. Mazal ÏebrákÛ. Kdo se bude chtít na takové obrazy dívat? Ta slova mu ne la z mysli, i dnes ho pálila a bolela tak jako ve chvíli, kdy je sly el poprvé. Vzpomnûl si na domov, zatouïil utéct domû. Ale copak mûïe? Co by mu fiekl bratr, jak by to vysvûtlil mamince? V ichni kamarádi by se mu vysmáli, jak se brzy vyuãil. Nevidûl v chodisko, v echno bylo edivé, marné, lhostejné. Tak leïel celé hodiny, s otevfien ma oãima upfien ma na strop. Nakonec vstal, cel rozbolavûl, a pomalu se oblékal. Vtom se vrátil Peterzano z práce, a jak Michele poznal podle hlasu, pfii el s ním i Lomazzo. Michele si nepfiál nikoho vidût. Ale nebylo mu to dopfiáno. Za chvíli pfii el za ním do