Nadaèní listy. Václav Pokorný. øíkej mi to prosím potichouèku...

Transkript

1 Nadaèní listy Václav Pokorný øíkej mi to prosím potichouèku... è.9/únor 2009

2 5 4 > Velikonoční festival Praha Velikonoční festival Praha vznikl ve spolupráci Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a České filharmonie. Myšlenkou pořadatelů je vytvořit krátký, dramaturgicky sevřený festival, který by v době začínajícího jara a význačného křesťanského svátku nabídl obyvatelům hlavního města a jeho četným návštěvníkům atraktivní cyklus koncertů tematicky spjatých s tímto obdobím. Ctižádostí všech zúčastněných je vytvořit z Velikonočního festivalu Praha tradici a navázat na něj i v letech následujících. Velikonoční festival Praha se koná pod záštitou primátora Hlavního města Prahy MUDr. Pavla Béma Neděle hodin Kostel sv. Šimona a Judy ENSEMBLE TOURBILLON Petr Wagner umělecký vedoucí Franc,ois Couperin: Lec,ons de ténèbres Pondělí hodin Kostel sv. Šimona a Judy SCHOLA GREGORIANA PRAGENSIS David Eben umělecký vedoucí MAGNA PASCHA 50 DNÍ DOBY VELIKONOČNÍ Úterý hodin Kostel sv. Šimona a Judy COLLEGIUM GABRIELY DEMETEROVÉ Gabriela Demeterová umělecká vedoucí Johann Sebastian Bach: Braniborské koncerty hodin Kostel sv. Vavřince AD TRIO PRAGUE Dalderis Ints klarinet Olivier Messiaen: Kvartet pro konec času Středa hodin Smetanova síň Obecního domu SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Sólisté, ČFS BRNO Jiří Kout dirigent Antonín Dvořák: Requiem, op Čtvrtek hodin Smetanova síň Obecního domu SYMFONICKÝ ORCHESTR HL. M. PRAHY FOK Sólisté, ČFS BRNO Jiří Kout dirigent hodin Smetanova síň Obecního domu Antonín Dvořák: Requiem, op. 89 SYMFONICKÝ ORCHESTR PRAŽSKÉ KONZERVATOŘE SMÍŠENÝ PĚVECKÝ SBOR PRAŽSKÉ KONZERVATOŘE hodin Dvořákova síň Rudolfina Miriam Němcová dirigent ČESKÁ FILHARMONIE KONCERT ZE SKLADEB ŘEDITELŮ Sólisté, PRAŽSKÝ KOMORNÍ SBOR Gerd Albrecht dirigent PRAŽSKÉ KONZERVATOŘE Josef Bohuslav Foerster: Cyrano de Bergerac, op. 55 Joseph Haydn: Sedm slov Vykupitelových, Hob. XX/ Pátek hodin Dvořákova síň Rudolfina ČESKÁ FILHARMONIE Sólisté, PRAŽSKÝ KOMORNÍ SBOR Gerd Albrecht dirigent Josef Bohuslav Foerster: Cyrano de Bergerac, op. 55 Joseph Haydn: Sedm slov Vykupitelových, Hob. XX/ hodin Kostel sv. Šimona a Judy COLLEGIUM MARIANUM Jana Semerádová umělecká vedoucí Antonio Caldara: Il rè del dolore, oratorium Sobota hodin Foyer Smetanovy síně OD Giedré Lukšaité-Mrázková cembalo Johann Sebastian Bach: Dobře temperovaný klavír II hodin Dvorana Rudolfina OCTOPUS PRAGENSIS Petr Daněk umělecký vedoucí Pavel Černý varhany Carlo Gesualdo da Venosa: Responsoria Sabbato Sancto Charles Luython: Lamentace proroka Jeremiáše Úterý hodin Dvořákova síň Rudolfina PRAŽSKÝ BAROKNÍ SOUBOR Kateřina Kněžíková soprán, Markéta Cukrová alt, Václav Lemberk tenor, Jiří Sulženko bas PRAŽSKÝ KOMORNÍ SBOR Vojtěch Jouza dirigent Jan Dismas Zelenka: Žalm 110 Confitebor tibi Domine, ZWV 72 Žalm 113 In exitu Israel, ZWV 83 Missa Dei Patris, ZWV 19 PŘEDPRODEJ VSTUPENEK: On-line: Vstupenky na koncerty lze zakoupit v předprodejních pokladnách: Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK (s výjimkou koncertu ve Dvoraně Rudolfina ) a České filharmonie (s výjimkou koncertů v Kostele sv. Vavřince a ve Foyer Smetanovy síně Obecního domu ). Koncerty ve Dvořákově síni Rudofina a Dvoraně Rudofina pořádá ČF, ostatní FOK. Koncerty v Kostele sv. Šimona a Judy: 200, 250 a 300 Kč Koncert Smetanova síň Obecního domu: 150, 200, 300 a 400 Kč Koncerty v Kostele sv. Vavřince, ve Foyer Obecního domu a ve Dvoraně Rudolfina: 300 Kč Koncerty pořádané FOK a ČF dle ceníku v rámci sezóny FOK, resp. ČF. Pokladna FOK: Obecní dům, nám. Republiky 5, Praha 1, Po Pá: hodin Pokladna ČF: Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1, Po Pá: hodin

3 Slovo úvodem Únor bílý pole sílí. Silní buïme i my. Urèitì to budeme v následujících mìsících potøebovat. Je tìžké dávat nìkomu rady do života, když okolnosti si vyžadují øešení, na které kolikrát ani my sami nestaèíme. Na co jsme však staèili, je vydání dalších nadaèních listù ŽIVOT UMÌLCE. A tak se na chvíli odpoutejte od starostí a zalistujte si stránkami, které, jak nám hezky píšete, vás pohladí na duši a zahøejí na srdci. Nechejte se v tìchto, ještì studených únorových dnech, zahøát krásným povídáním se skladatelem panem Václavem Pokorným, vzpomeòte spolu s námi na fenomenálního R. A. Dvorského, o pár stránek dál pak také na geniálního Jiøího Císlera. S mladým Amadeem, panem Miroslavem Sekerou si povíme nìco o hudbì, a také o Mozartovi, jehož skladby si øada z vás mùže poslechnout prostøednictvím gramofonu, s jehož historií vás také seznámíme. Navštivte s námi Pelhøimov - mìsto rekordù a kuriozit a vemte sebou i své rodièe a prarodièe, neboś jak se doèetete na prvních nadaèních stránkách, lidé by nemìli ztrácet vzájemný kontakt, zejména pokud jde o kontakt rodinný. Ale to vy, naši ètenáøi urèitì víte. Obsah NADACE ŽIVOT UMÌLCE 2 Podpora výkonných umìlcù seniorù NADACE ŽIVOT UMÌLCE 5 Hovoøí Ing. Dagmar Hrnèíøová TALENT 8 Miroslav Sekera, klavírista OSOBNOST 14 PhMr. Václav Pokorný FENOMÉN 20 R. A. Dvorský & Melody Boys KRÁSY NAŠÍ ZEMÌ 24 Mìsto Pelhøimov HISTORIE 30 Historie gramofonu VZPOMÍNKA 34 Jiøí Císler KAM ZA KULTUROU 38 A tak se už nyní tìšíme, až se s vámi pøíštì zkontaktujeme i my. To už bude jaro a bude krásnì... Alexandra Stušková, DiS. šéfredaktorka Nadaèních listù Šéfredaktorka: Alexandra Stušková, DiS. alexandras@ .cz, tel: Grafická úprava: Blanka Roubíčková Redakce: Ing. Tomáš Salač, Radek Brož, Lýdie Soldánová, Dagmar Pastorová, Jaroslava Řezníčková Nakladatelství STUŠKOVÁ, IČ: , DIČ: CZ , R. č.: MK ČR E měsíčník 9/09, vychází , příští číslo: měsíčník, vyjde Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, Pardubice 1

4 NADACE ŽIVOT UMĚLCE ČLENOVÉ SPRÁVNÍ RADY: Jaromír Èerník předseda, člen České filharmonie, zástupce UNIE Odb. svaz orchestrálních hudebníků ČR RNDr. Jan Komín hudebník, zástupce Svazu autorů a interpretů Vladimír Prošek dramaturg, hudebník, zástupce Uměleckého sdružení Artes Miroslav Svoboda člen sboru Statní opery Praha, zástupce UNIE Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR Prof. Jiøí Tomášek profesor HAMU, zástupce Asociace hudebních umělců a vědců Valérie Zawadská herečka, zástupkyně Herecké asociace ČLENOVÉ DOZORČÍ RADY: Prof. Jiøí Hlaváè předseda, prof. HAMU, zástupce Asociace hudebních umělců a vědců Ing. Michal Krùšek člen Pražského filharmonického sboru, zástupce UNIE Odb. svaz profes. zpěváků ČR Ivan Pazour člen orchestru České filharmonie, zástupce UNIE Odb. svaz orch. hudebníků ČR APARÁT: Ing. Dagmar Hrnèíøová výkonná ředitelka nadace Lýdie Soldánová tajemnice REDAKČNÍ RADA: Ing. Dagmar Hrnèíøová výkonná ředitelka nadace Mgr. Daniel Rùžièka šéfproducent, Centrum vzdělávacích pořadů ČT Ing. Martin Maøan ředitel společnosti INTERGRAM NADACE Podpora výkonných umìlcù seniorù Každý z lístkù symbolického nadaèního ètyølístku pøedstavuje jednu formu podpory, na které se NADACE ŽIVOT UMÌLCE zamìøuje. K velmi významným projektùm patøí urèitì podpora výkonných umìlcù seniorù. Je stejnì dùležitá jako podpora mladých, zaèínajících výkonných umìlcù. Vedle významné pomoci při akutním řešení sociálních a zdravotních problémů, věnuje NADACE ŽIVOT UMĚL- CE velkou část pozornosti těm umělcům seniorům, kteří ke konci života zůstávají osamoceni, bez svých nejbližších. Není jich málo, neboť tito lidé se po léta starali o zpestření našeho volného času často na úkor svého vlastního soukromí. Jejich život, který byl na rozdíl od ostatních možná trochu více bohémský, byl tak vždy i o kapánek rychlejší. Než si stačili uvědomit, že je potřeba přibrzdit, začít se věnovat nejenom publiku, ale také sobě samým, svým rodinám, bývalo kolikrát pozdě. Stáří je nevyhnutelné pro všechny, bez rozdílu stavu i povolání. Ne všichni umělci mají v podzimu života to štěstí, že mohou být v kruhu své rodiny. NADACE ŽIVOT UMĚLCE se snaží pro ně takovou rodinou být. Téměř od počátku své existence uděluje NŽU ocenění SENIOR PRIX jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost hercům, tanečníkům, operním, populárním i sborovým zpěvákům, orchestrálním i sólovým umělcům. Tím ale její péče nekončí. Každý rok si spolu se společností Intergram vzpomenou také na tzv. jubilanty umělce, kteří oslavují 75, 80, 85, 90 i více let. Formou blahopřejného dopisu, malým dárečkem, častokrát i osobní gratulací, tak tito lidé vědí, že se na ně nezapomnělo. Jen v loňském roce popřála NADACE ŽIVOT UMĚLCE více než osmdesáti jubilantům. 2

5 ŽIVOT UMÌLCE NADACE ŽIVOT UMĚLCE se nevyhýbá ani otázkám sociálním. Rok od roku narůstá počet umělců, kteří z důvodu tíživé životní situace potřebují pomocnou ruku. Častokrát nejde jenom o seniory, ale mnohdy i o mladé umělce. Bohužel rok od roku se také snižuje částka poskytnutých darů pro NŽU, která právě k výpomoci těmto potřebným umělcům slouží. Současná společenská situace se dramaticky zhoršuje. Lhostejnost a apatie jednoho vůči druhému se projevuje čím dál více. Duchovní hodnoty jako jsou láska, pomoc, úcta jako by pomalu ztrácely svoji hodnotu. Převažují pojmy zisk, sláva, moc, peníze. Avšak sami umělci by mohli hodiny a hodiny vyprávět, že právě ta sláva, zisk, někdy i moc a peníze jsou pouze dočasné. To všechno může mít člověk, když je mladý a zdravý, v tu dobu si to vůbec neuvědomuje a vše bere jako samozřejmost. Najednou však přijde nemoc, stáří a vyrovnávání se s touto zcela jinou životní situací bývá velmi složité. Ne každý to zvládá bez cizí pomoci, a právě v ten čas, více než kdy jindy potřebujeme pomocnou ruku všichni. 3

6 NADACE ŽIVOT UMĚLCE V posledních letech se vytrácí také důležitý pojem rodina. Její významnou životní roli si lidé začínají uvědomovat právě ve stáří a v nemoci. Pokud chybí rodina, kromě sociálních služeb není nikdo, kdo by se postaral. NADACE ŽIVOT UMĚLCE se snaží alespoň částečně přispívat výkonným umělcům nebo jejich rodinným příslušníkům v případě těžké životní situaci poskytnutím sociálních příspěvků. Není to jednoduché, neboť rok co rok umělců seniorů přibývá. Přibývají i žádosti, které posuzuje správní rada nadace na základě doporučení šesti zakládajících profesních organizací. Posuzování žádostí je práce mravenčí, složitá, ale určitě ne zbytečná. O tom svědčí desítky děkovných, často až dojemných dopisů, od našich umělců. I králové začínali korunou číslo účtu pro případné příspěvky /0100 adresa: NADACE ŽIVOT UMĚLCE Senovážné nám Praha 1 tel.: V souèasné dobì NADACE ŽIVOT UMÌLCE iniciuje projekt tzv. Domu ètyø múz domova pro seniory, domu aktivního stáøí pro umìlce seniory s eventuálním komunitním kulturním centrem. Ale to je už jiné povídání, o tom zase pøíštì. 4

7 Hovoøí Ing. Dagmar Hrnèíøová výkonná øeditelka NADACE ŽIVOT UMÌLCE I pøesto, že je teprve ve zkušební dobì, zhostila se své nové funkce výkonné øeditelky s velkou chutí a nasazením, jak s úsmìvem tvrdí, aby byla nadaci prospìšná už od samého zaèátku. Její zámìr i názory na NADACI ŽIVOT UMÌLCE jsou velmi zajímavé, stejnì jako ona sama. Zaujala mì natolik, že jsem se rozhodla s ní udìlat nadaèní rozhovor i pøesto, že je ve svém zamìstnání opravdu jen krátce. Zastávám totiž názor, že první dojem bývá nejdùležitìjší. Ostatnì posuïte sami. hudebních nadšenců, kteří, mnohdy právě díky podpoře ze strany nadace, mohli realizovat zajímavé umělecké projekty. Ve funkci působíte teprve krátce, co pokládáte ve svých počátcích za nejsložitější? Z mého pohledu bývá nejsložitější pochopení existujících pracovních i lidských vazeb na novém pracovišti, navázání prvních kontaktů, seznámení se s postoji nových spolupracovníků a očekáváním nadřízených, a také vytvoření atmosféry důvěry a tvořivé spolupráce. Technickou stránku věci dříve nebo později pochopíte, ale vzájemné vztahy a důvěru mezi lidmi si musíte vybudovat. Zaujala jste místo bývalé výkonné ředitelky Daniely Hrnčířové. Stejné iniciály, stejné příjmení. Příbuzenský vztah (který se na veřejnosti moc neodpouští) nebo obyčejná shoda jmen? Jde opravdu čistě o náhodu. S bývalou paní ředitelkou nejsme v žádném příbuzenském vztahu, ani jsme se spolu předtím neznaly. A příjmení Hrnčířová jsem vyvdala. (smích) Předpokládám, že jste už před svým nástupem do funkce o existenci NŽU věděla. Samozřejmě věděla, zejména od svých přátel z řad profesionálních hudebníků a ostatních Pracovala jste někdy v nějaké nadaci či podobné organizaci? Nepracovala jsem v nadaci ani v podobné organizaci z neziskové sféry, ale ve státní správě na realizaci poměrně specifického projektu, který se zabývá zaváděním metody Partnerství veřejného a soukromého sektoru, jako nového způsobu financování velkých, zejména infrastrukturních projektů v České republice. Kdo Vám nabídl práci výkonné ředitelky Nadace život umělce? Sama jsem již delší dobu přemýšlela o změně a možnosti propojení svých celoživotních zájmů z umělecké oblasti s náplní své práce být co nejblíže oblasti umění a tvořivých lidí, a zároveň využít svého poměrně technického 5

8 NADACE ŽIVOT UMĚLCE vzdělání. Přišla jsem, jak se říká zvenku a nabídla jsem nadaci, o jejíž existenci jsem už předtím věděla, že bych pro ni ráda pracovala. Stálo při mně štěstí a také velká náhoda, neboť shodou okolností se právě tehdejší paní ředitelka rozhodovala, zda přijmout či nepřijmout novou nabídku zaměstnání. Nakonec ji přijala a mne oslovila správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE s nabídkou práce na pozici výkonné ředitelky. V tomto čísle jsme se vydali za krásami naší země do Pelhřimova. Vy jste rodačka z tohoto města. Jak jste se dostala do Prahy? Jako spousta jiných lidí, začala jsem v Praze studovat, nejdříve střední a potom i vysokou školu, a pak už jsem se tady usadila. Prozradíte nám něco ze svého soukromí? Máte děti? Ano, mám dvě dcery. Starší Julii bude 17 let a studuje druhým rokem propagační grafiku na Střední umělecko průmyslové škole v Praze, Agátě je 15 let a chodí do deváté třídy základní školy v Ostrovní ulici. Je to církevní škola, kde kromě civilních zaměstnanců vyučují i řádové sestry. Je to výborná škola, vážím si u ní hlavně přístupu vytváření velké rodiny, zájmu o žáky a jejich problémy, které se ne vždy týkají pouze studia. Práce v takové nadaci je zodpovědná a také náročná na čas. Dá se rozumně skloubit práce i rodina? Myslím, že ano. I když práce v nadaci někdy vyžaduje účast na akcích mimo běžnou pracovní dobu, snažím se zbylý čas příjemně a užitečně rozdělit mezi péči o rodinu, mé zájmy a také odpočinek. Určitě platí, že pokud je člověk spokojený se svou prací, dá se dobře zvládnout i poměrně napjatý rozvrh všech ostatních zájmů či povinností. Věřím, že mi práce v nadaci tuto rovnováhu umožní. blíže spjaté s nadací, i když jedno vlastně ano. Již řadu let se věnuji sborovému zpěvu, kde se nadšeně pouštíme do interpretace zejména staré duchovní hudby, spolupracujeme např. také se studenty HAMU na jejich absolventských koncertech. Dalším mým zájmem je výtvarné umění. Asi sedm let jsem žila ve Francii, převážně v Paříži, kde jsem měla poměrně dost volného času, a tak jsem se vyučila malování na porcelán. Tohoto koníčka jsem si přivezla i do Prahy, dokonce jsem si pořídila keramickou pec, ve které se dá porcelán vypalovat. Ráda také vyrábím bižuterii, hlavně z polodrahokamů či z nepřeberné škály skleněných a kovových prvků. K mým velkým zálibám patří i turistika a cyklistika. Několikátým rokem po sobě se vždy v létě vypravíme s kamarádkou na velký cyklistický výlet do Alp a snažíme se dohnat to, co jsme během roku zanedbávaly. Těch aktivit je opravdu požehnaně. Po kom jste tak všestranně nadaná? Ani nevím, ale moje maminka i její maminka, tedy moje babička, byly velmi šikovné na všechno rukodělné. Babička byla vynikající švadlenou, a také maminka byla vždy velice Je známo, že máte velmi zajímavé koníčky. Většina mých koníčků souvisí nějakým způsobem s uměním. Nejedná se vždy o umění 6

9 tvořivá. Do čeho se pustily, to jim šlo. Možná, kdyby tehdy měly možnost svůj talent více rozvíjet, byly by z nich malířky, sochařky nebo by vyráběly krásné keramické nádobí. Kdo ví. nastal ten zlom, proč se to stalo, kdy se začala vytrácet vzájemná komunikace mezi generacemi. Můžeme se však pokusit to napravit, alespoň těmi nejjednoduššími způsoby pomocí v rodině nebo právě pomocí a podporou nadace, např. v programu orientovaném na seniory. To jste řekla hezky. Myslím, že jste na pravém místě, neboť práce v nadaci se nedá dělat pouze hlavou, ale také srdcem. To určitě. Propojení uměleckého světa, pomoci a podpory, které se v činnosti nadace snoubí, je význačné a potřebné. Babičky bývají šikovné. Ale vraťme se zpět k nadaci. NŽU má ve svém programu pomoc mladým začínajícím umělcům, ale také těm starším, na které se pomalu zapomíná. Setkala jste se ve svém životě s někým, u koho by Vás napadla myšlenka: tak to je přesně ten člověk, který by si zasloužil pomoc? Přímo ze svého okolí si žádnou konkrétní osobu nevybavuji. Hodně ale pociťuji, zejména u lidí v důchodovém věku, že ve svém okolí postrádají možnost komunikace. Těmto lidem schází popovídání si a čas věnovaný těmi ostatními. Se spoustou materiálních potíží se dokáží vypořádat, poněvadž jsou většinou skromní, ale s tím, že si na ně neuděláme čas, že se jim nevěnujeme a nepovídáme si s nimi, s tím se vypořádávají velmi těžce. Myslím, že se jedná o jeden z největších problémů současné společnosti. Asi by bylo složité určit, kde a kdy vznikly první příčiny tohoto vzdalování se, kde Je něco co byste v nadaci změnila, či posunula novým směrem? Myslím, že všechny aktivity, kterým se nadace věnuje, jsou velmi záslužné a užitečné, takže důležité je v nich i nadále úspěšně pokračovat. Každopádně jedním z budoucích větších úkolů nadace by měla být realizace projektu Dům čtyř múz domov pro výkonné umělce v seniorním věku. Zde má nadace za cíl vytvoření systému podpory trvalejšího charakteru, tedy díla, které může sloužit, doufejme, že dlouhodobě, jako doplnění k podpoře projektů dočasných a krátkodobých. Závěrem dovolte, abych Vám pogratulovala k nové pozici výkonné ředitelky nadace, ať se Vám práce líbí a hlavně daří. Děkuji. NADACE ŽIVOT UMĚLCE je organizace na svém místě, všem zakladatelům a podporovatelům mohu jen pogratulovat za tento počin a její téměř 17tileté působení. Přála bych nadaci hodně příznivců a nakloněných dárců a také to, aby měla stále větší možnost se prezentovat mezi těmi nejznámějšími neziskovými organizacemi. Doufám, že tomu budu moci také přispět. Za rozhovor dìkuje: Alexandra Stušková, DiS. Foto poskytla: Ing. Dagmar Hrnèíøová Výrobky paní øeditelky 7

10 talent Miroslav SEKERA klavírista V šesti letech zazáøil jako filmová hvìzdièka ve Formanovì oscarovém filmu Amadeus, kde ztvárnil roli malého Mozarta. V té dobì mìl za sebou již tøi roky výuky hry na klavír a housle. Patøí k nejtalentovanìjším a nejvšestrannìjším muzikantùm své generace. Poprvé jsme se setkali vloni v øíjnu na 5. roèníku Mezinárodní soutìže Zdeòka Fibicha v interpretaci melodramu. Tuto soutìž z èásti finanènì podporuje také NADACE ŽIVOT UMÌLCE. Podruhé se setkáváme nyní, abych mu položila pár otázek. Slyšel jste o existenci NADACE ŽIVOT UMĚLCE? Samozřejmě, že slyšel. Je mi známo, že podporuje nejenom různé projekty a soutěže, ale také výrazně pomáhá mladým začínajícím umělcům, či naopak ji není lhostejný osud těch starších. Já už se sice mezi ty nejmladší neřadím, přesto mám možnost se zúčastňovat Mezinárodní soutěže Zdeňka Fibicha v melodramu, kterou pokládám v oblasti naší kultury za velmi přínosnou a která může fungovat právě díky podpoře mnoha organizací, a také podpoře NADACE ŽIVOT UMĚLCE. Festivalu melodramu se účastníte pravidelně každoročně? Díky paní ředitelce Šustíkové, která dělá dramaturgii a režii na koncerty tohoto festivalu, mám možnost se účastnit každoročně. Dostává se mi tak příležitosti spolupracovat s velmi zajímavými lidmi, kteří jsou v rolích recitátorů profesionály. Za všechny bych rád jmenoval např. herce Petra Kostku, Carmen Mayerovou, Hanu Maciuchovou, Alfréda Strejčka nebo fenomenálního Dalimila Klapku. Mají můj velký obdiv, neboť v melodramu mají těžší roli. Musí vnímat takty, vystihnout správný okamžik nástupu a ještě zvládnout náročnou recitaci. Vyjadřujete svůj obdiv k herectví, ale Vy sám jste velkou hereckou hvězdou. (smích) Myslíte tu miniroličku, kde jsem se mihnul asi v patnácti vteřinách coby malý Mozart? No, ale jelikož se jedná o oscarový film, pokládá se to samozřejmě za můj největší dosavadní Malý Amadeus V soutěži jste obsadil krásné 2. místo. Ano, spolu s Ditou Hořínkovou, výbornou zpěvačkou a recitátorkou, kterou jsem klavírně doprovázel. Toto místo považuji za úspěch, poněvadž mezinárodní konkurence byla opravdu silná. 8

11 úspěch. Paradoxně celý můj život se poté točil kolem Amadea. Dokonce mi vyšlo CD, které jsem i nazval Ve stínu Amadea. Skromnost stranou, sehnat tak hudebně nadané dítko toho věku přece nebylo právě jednoduché. Kolik Vám bylo let? Šest nebo sedm. Požadavkem role bylo, aby dítě, tedy malý Amadeus, dokázalo přesvědčivě zahrát na housle, na klavír, potažmo na cembalo. Mám pocit, že jsem se ani žádného konkurzu nezúčastnil. Filmaři šli najisto do hudební školy ve Voršilské ulici v Praze, do prestižní, známé a uznávané školy, kde jsem jim byl i přímo doporučen. Pro ty, kdo neví - Amadeus je špičkový oscarový snímek českého režiséra Miloše Formana, pojednávající o životě a díle velkého hudebního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta. Film se natáčel v roce 1984 v Praze. Povězte nám něco o Mozartovi, jak se na něj díváte Vy osobně? Mozart je jeden z největších hudebních géniů své doby. S jakou lehkostí on psal, to je něco naprosto fantastického. Myslím, že film dokonale vystihuje jeho tvorbu i dobu, ve které žil. Chtěl byste žít v té době? (smích) Těžko říct, myslím, že ani ne. Mně je docela dobře teď, v současnosti. Vraťme se tedy do ní i v našem rozhovoru. Máte pověst vynikajícího klavíristy. Současně na klavír i na housle hrajete už od svých tří let. To se mi zdá až neuvěřitelně brzy. Musel jste mít velké hudební zázemí. Je to zvláštní, ale nikdo z rodiny se hudbě nevěnoval. Vše začalo tím, že babička a děda koupili mé starší sestře dětskou foukací harmoniku s klaviaturou. Já na ni zpočátku foukal nějaké lidové písničky, hudba mě pak chytla a už nepustila. Nejsem zastáncem toho, aby dítě za každou cenu hrálo na hudební nástroj intenzivně už v tak raném věku. Vím, že ani jako rodič na tom trvat nebudu. Malé dítě by si mělo především hrát, učit se vnímat, komunikovat a ne se jednostranně věnovat výuce čehokoli, pokud mu to nepřináší radost. Znám případy, kdy se děti odmalička musely věnovat jen a jen hudbě, potom přišlo krizové období, třeba puberta, a ony přestaly hrát úplně. Třeba i z jakéhosi vzdoru. Láska k hudbě by měla přijít přirozenou cestou. U Vás přišla velmi brzy - a také zůstala. Musel jste být opravdu výjimečné dítě. (smích) Říkali to o mně. Zatímco jiní kluci si hráli s autíčky, mě zajímala klaviatura a smyčec. Problém byl sehnat v blízkém okolí našeho bydliště pro tak malé dítě pedagoga. Pocházím z Benátek nad Jizerou a tam ta možnost nebyla. Měl jsem však velké štěstí, že jsem se dostal do Prahy, do LŠU ve Voršilské ulici, kam se mnou několikrát týdně moje babička obětavě dojížděla. Na škole působila neocenitelná paní profesorka Zdena Janžurová, vynikající pedagožka pro děti předškolního věku. U ní jsem se pak, kromě výuky hry na housle, učil a zdokonaloval také ve hře na klavír. Hrajete i dnes na housle? Ne, to už ne, naposled jsem si zahrál před pár lety u nás v Benátkách na půlnoční mši druhý part houslí, ale jinak se věnuji hře na klavír. Je to moje profese. Kdy jste se definitivně rozhodl pro klavír? Ve čtrnácti letech. Vystudoval jsem konzervatoř a následně udělal zkoušky na AMU do třídy docenta Miroslava Langera, vynikajícího klavíristy, kterého dodnes považuji za svůj velký životní vzor. Zrovna před týdnem jsem ho navštívil a získal od něj nahrávku Mendelsohnových Písní beze slov, které natočil v osmdesátých letech. Je to naprosto fenomenální nahrávka, která si zaslouží být vydána. Jaký máte názor na tvorbu mladých, začínajících hudebních umělců? Já myslím, že dnes mají více možností, ale také je daleko větší konkurence. Je tady však jakési nebezpečí v tom, že žijeme v době CD a je nám neustále jakoby podstrkován vzor jak se co hrát má a jak se co hrát nemá. To třeba před sto lety takto nikdo nebral. Každý hrál tak, jak to cítil. Teď se nám ten vkus nějakým způsobem zužuje a začíná se hrát univerzálně stejně. Ale to zase samozřejmě neznamená, že by měl být člověk za každou cenu originální, to je v některých případech ještě horší. 9

12 talent Co považujete za svůj dosavadní největší osobní úspěch? (smích) Tak to zcela odbočím od hudební stránky, poněvadž mým největším dosavadním celoživotním úspěchem je to, že jsem se v listopadu šťastně oženil a v březnu čekáme rodinu. Celkově měsíc březen bude pro mě radostný. Kromě velké události narození potomka, mě čeká i hudební spolupráce s vynikajícím českým dirigentem Stanislavem Vavřínkem. S karlovarským orchestrem provedu Čajkovského koncert b moll a koncem března odlétám do Bostonu, kde budu spolupracovat se zahraničními zpěváky na skladbách soudobého amerického autora Josepha Summera. Američtí zpěváci jsou naprosto fantastičtí, např. co se týká jejich přípravy. V tak velké konkurenci, která v USA je, si nikdo nedovolí přijít pozdě či nepřipraven. Když už dostanou příležitost, dávají do přípravy opravdu všechno. Zmínili jsme pojem rodina. Co pro Vás osobně znamená? Především zázemí. Jsem dokonce tak nemoderní, že se mně ani nelíbí, když rodiče nežijí v manželském svazku. Svatební foto Takže Vaše paní je už paní Sekerová. (smích) Ano. S tím svým jménem jsem si už taky užil. Mám jednu opravdu veselou historku s paní ředitelkou Šustíkovou. To jsme jednou měli mít kdesi koncert a paní ředitelka volala tamní pořadatelce ohledně informace, v jakém stavu se nachází klavír, jestli je vůbec naladěný, zda se na něj dá hrát a tak. Ta paní pořadatelka si nebyla jista a tak ji paní Šustíková do telefonu povídá: Tak to nevadí, my se na něj přijedeme podívat se Sekerou. Načež bylo ve sluchátku hrobové ticho a po chvilce se paní pořadatelka ustrašeně ozvala: Ale já si nemyslím, že ten klavír je zas až tak špatný! Tak takové já mám příjmení. (smích) Na příjmení nezáleží. Člověk má být na své jméno hrdý, ať zní jakkoliv. A Vy hrdý určitě být můžete. Kdoví, třeba jste tu roli malého Amadea nedostal jen tak náhodou, třeba jste jím i byl. Dovolte mi tedy ještě na závěr otázku, jaké jsou Vaše pocity při hraní? Nejhorší pocity jsou, když rozezníte první tóny a zjistíte, že to neumíte (smích). Ale teď vážně. Když se člověk nechá unášet svojí vlastní interpretací, tak začíná ztrácet půdu pod nohama. Ideálem je být sám sobě dirigentem, který se na vše dívá trochu s odstupem, a jen v místech, kde to lze, může odpoutat emoce. Když se ale bude v emocích vznášet pořád, tak hrozí, že se už nenajde. Miroslav Sekera se našel dobře. Tedy lépe řečeno už záhy si ho našla hudba sama... text: Alexandra Stušková, DiS foto: poskytl Miroslav Sekera MEDAILONEK Miroslav Sekera se narodil v Praze. Ještě za dob studií zvítězil v několika domácích soutěžích (Mariánské Lázně 1991, Přehlídka konzervatoří Pardubice 1992). Z mezinárodních klání si odvezl 2. cenu ze soutěže v Gaillardu (Francie 2000). V roce 2002 zvítězil v rakouském Portschachu na soutěži J. Brahmse. Za dob studií na AMU vyhrál stipendium, soutěž pořádanou firmou YAMAHA. Za vynikající studijní výsledky a reprezentaci školy na mezinárodních soutěžích mu hudební fakulta AMU udělila cenu Naděždy Pochlebinové Sažinové. V současnosti je na volné noze, působí např. pedagogicky na HAMU, na katedře klavírní spolupráce. Je ženatý, brzy bude tatínkem. 10

13 11

14 12 Kdo se chystá v našem hlavním městě připravit významnou akci na vysoké společenské úrovni, zvolí Žofín. Tyto akce se však neuspořádají sami. K jejich dokonalé přípravě a organizaci je zapotřebí existence dobré agentury. Tou je bezesporu Agentura NKL Žofín s.r.o., kterou založil v roce 1994 pan Jan Nekola. I přesto, že počátky založení nebyly nikterak jednoduché, oslaví letos Agentura NKL Žofín s.r.o. už 15 let svojí působnosti. Ze vzpomínek pana Nekoly; O tom, že jsem získal do své péče Žofín, rozhodla v podstatě náhoda. Když se po listopadu 1989 uvolnila stavidla, neodolal jsem a založil si vlastní agenturu. Nepustil jsem se do podnikání sám, byli jsme na to dva. S kolegou Lubošem Hájíčkem jsme dva roky organizovali nejrůznější akce a pak jsme byli v roce 1993 osloveni, abychom se společně s několika dalšími agenturami zúčastnili výběrového řízení na provozování Žofína, který se právě rekonstruoval, a městská část Prahy 1 přemýšlela o jeho budoucím fungování. Nedopadlo to dobře, neboť byla vybrána jiná agentura. Velmi mě to mrzelo, ale co se dalo dělat. K mému velkému překvapení přišla rok poté opět výzva k účasti na výběrovém řízení. Původně vybraná agentura totiž nesplňovala představy městské části Prahy 1, takže ta vypsala řízení nové. Přihlásil jsem se sám jako fyzická osoba, občan Jan Nekola. Nevím, jakým řízením osudu se stalo, že mezi těmi všemi agenturami vybrali mě. Tímto dnem začala i činnost Agentury NKL Žofín s.r.o. Výčet akcí, které od té doby zorganizovala, je opravdu úctyhodný. Koncerty největších světových hvězd, návštěvy státníků, kongresy a konference, módní přehlídky, výstavy, akce pro děti či seniory, prezentační akce, manažerská setkání, také taneční kurzy či galavečeře... Významným byl v historii agentury rok 2005, kdy se agentura rozhodla uspořádat Evropské turné. Pro malý kolektiv to znamenalo vysilující práci sehnat sály, zajistit propagaci v jednotlivých městech, postarat se o vstupenky, o ubytování pro štáb a účinkující, o stravování, dopravu atd. Nezapomenutelný byl večer v Bruselu, kde byl uspořádán úvodní Žofínské jubileum Když byl ve Velkém sále 21. září 1994 Žofín otevřen velkolepým koncertem, na němž zpívaly naše největší hvězdy, prožíval jsem něco nepopsatelného. Byl jsem šťastný... Čerpáno z knihy: Moje cesta (nejen) na Žofín, J. Nekola, M. Formáčková koncert v nejkrásnějším a současně nejprestižnějším Paláci krásných umění. Agentura už spolupracovala také se světoznámými Alexandrovci. Po Bruselu následovala Varšava, Kyjev, Katovice, samozřejmě Žofín a řada měst naší republiky. Vrchol nastal v Kremelském sále v Moskvě. Všude bylo vyprodáno! Palác Žofín je každoročně plný akcí a především plný návštěvníků a diváků. Tak tomu bylo plných patnáct let a určitě bude i nadále. Oslavy patnáctého výroční proto nemohou vyvrcholit jinak, než velkým koncertem 21. září Agentura plánuje spojení koncertu s charitou, část výtěžku bude věnován na výzkum onkologie. Tak to dělá v rámci Benefičního koncertu již po tři roky. Tři roky, které letos uplynou od smrti zakladatele Agentury NKL Žofín, dlouholetého šéfa a výborného kamaráda Jana Nekoly. Právě on podlehl v srpnu roku 2006 zhoubné rakovině. Jan Nekola položil pevné základy, na kterých agentura staví dodnes. text: redakce ŽU, za pomoci pøíspìvku Jiøího Vaníèka, øeditele vnìjších vztahù, Agentury NKL Žofín s.r.o. Této fotografie si øeditel vnìjších vztahù Jiøí Vaníèek (nahoøe) velmi váží. Zatímco Lucie Bílá je pravidelným hostem paláce Žofín dodnes, dirigent Velkého orchestru František Preisler (vlevo) a zakladatel agentury Jan Nekola (vpravo), už mezi námi bohužel nejsou.

15 Marina Vyskvorkina Štefan Margita Sisa Sklovska Felix Slováček Velký orchestr paláce Žofín, dirigent Kryštof Marek Velký sál paláce Žofín 20. dubna 2009 od 19,30 hod. Předprodej vstupenek: Síť Ticketpro Palác Žofín: po - pá 12,00-16,30 hodin tel.: , informace: 13

16 osobnost Kdo by neznal písnì Øíkej mi to prosím potichouèku, Je tomu mìsíc, Chladné polibky nebo Šumìní deštì. Jejich autorem, a také mnoha dalších swingových písnièek, je skladatel a hudební aranžér PhMr. Václav Pokorný Čím to je, že tyto skladby, podobně jako další písničky té doby, jsou stále populární nejenom pro pamětníky, ale také pro dnešní mladou generaci? Možná v nich nacházíme něco, co v současném hektickém světě postrádáme. Jistou noblesu, vzájemné slušné chování, ale také dostatečně výstižnou jednoduchost textů bez vulgarismů a podbízení se, příjemné melodie, chytlavý rytmus a vůbec celkovou pohodu při jejich poslechu. Ale dosti úvah, nechme již vyprávět samotného pamětníka, jemuž se dostalo možnosti spolupracovat s takovými legendárními orchestry, jako byly Melody Boys R. A. Dvorského, orchestr Karla Vlacha, Karla Krautgertnera či známý Taneční orchestr Československého rozhlasu (TOČR). Dejme slovo panu Václavu Pokornému. Řekl bych, že dříve bylo všechno jednodušší. Tolik se nespekulovalo, ale psala se muzika. To co slyšel posluchač v rádiu, si mohl koupit v notách a hrát tak, jak to slyšel. Bylo také více lidí, kteří dělali muziku spíše amatérsky, nedalo se na ní tolik vydělávat. Ta hmotná zainteresovanost sehrává dost negativní úlohu. Hlavní věc, aby to vyneslo. Ostýchám se říci to slovo, ale to umělecké je častokrát vedlejší. Co se mi však na tehdejším provozování taneční hudby nelíbilo, bylo všelijaké pitvoření za účelem pobavení obecenstva s pochybným vkusem. To pak doznělo v šedesátých letech. Ale ty dnešní dýmy, blikání světel, velmi mnoho decibelů, nekonečné opakování několika málo taktů a rádoby temperamentní poskakování, to se mi také nelíbí. Já vím, že to ta dnešní generace nemá lehké. My jsme měli ten báječný vzor Jaroslava Ježka. Pan Václav Pokorný se narodil 26. července 1918 v Příboře, jako prvorozený syn Vladimíra a Boženy Pokorných. O dva roky později se narodila sestřička Boženka a o další dva roky bratr Vladimír. Jako nejstarší měl původně pokračovat již v šestém pokolení v rodinné tradici stát se lékárníkem. Farmacii sice vystudoval, avšak pouze při tomto povolání nezůstal. Pomalu se blížila doba, kdy se jméno Václav Pokorný dostávalo do povědomí všech, kteří měli alespoň trochu rádi taneční hudbu. Ale nepředbíhejme a vraťme se například k zajímavým vzpomínkám na první vnímání zvuků, tehdy ještě malého dítěte. Moje první vzpomínka na zvuky je negativní. Když jsem byl jako malé dítě na nádraží svědkem odjezdu vlaku, strašně jsem řval, protože mně vadil zvuk parní píšťaly. Další vzpomínka už je radostnější. Když hrála maminka na klavír, lezl jsem pod něj, abych toho zvuku užil co nejvíce. Ještě než jsem začal chodit do školy, byla moje babička na léčení v Teplicích a nějaký čas jsem tam byl s maminkou u ní. Jednou mě sebou vzaly do kavárny, kde hrála salónka. Nejraději jsem měl směs z Prodané nevěsty, protože tam bylo před pochodem komediantů bubnové sólo. 14

17 S rodièi, 1919 Se sourozenci1924 Když jsem se naučil písmena (číst jsem se nenaučil pořádně nikdy), tak mne začala maminka učit hrát na piáno podle Damovy školy. Asi po roce, to mi bylo sedm, mne předala učiteli, který mne v jedné třídě učil. Svízel byla, že mne cvičení nebavilo a raději jsem přehrával nějaké písničky. Už tehdy jsem si sliboval, že jednou sestavím něco, kde by bylo co nejvíce pěkných akordů. Dalo by se říci, důležitým mezníkem, byl pro mne rok Bylo mi 14 let. V té době vyšla Vackova Cikánka. Rodiče mi koupili vydání pro zpěv a klavír a já jsem se Cikánku naučil brzy zpaměti. Vrcholem blaha byl pro mne 1929 zvětšený akord před závěrečnou tónikou. To už jsem chodil do kvarty a pořádal objevné cesty po klaviatuře. Z toho vznikaly i moje první skladby. Dalším významným zvětšeným akordem byl druhý akord v refrénu Ježkova Pochodu neutrálů. To bylo mé první setkání s Ježkovou hudbou. O rok později přišel na příborské gymnasium studovat Zdeněk Petr. Brzy jsme se o sobě dověděli a sdělovali si, co jsme kde slyšeli. Na klavíru jsme pak harmonizovali všechno, co nás jen trochu zaujalo. Začalo to hodinami klavíru a ostatní hudební výchovou, která se obvykle dětem v dobrých rodinách dostává. Rozhodující okamžik tedy přišel na střední škole. Ke 1. polovina 30. let slovu se přihlásila i Václavova největší láska jazz. Zde se v mladém studentovi probudil skladatel... Psal se rok 1933/1934 a v kvintě příborského gymnasia se hraje vlastní hra Irkadovo vítězství, antická revue ve stylu V + W s hudbou Václava Pokorného. Student Václav Pokorný je ovšem příliš cílevědomý a houževnatý, než aby se spokojil s potleskem spolužáků. Míří hned hezky vysoko. Z rozhlasu odposlouchá obsazení Melody Boys, instrumentuje své nové věci pro tento orchestr a R.A. Dvorskému je nabídne. Vyhraje na celé čáře. Soubor světového jména zařazuje do svých pořadů skladby dosud neznámého studenta z Moravy. Moje hudební úspěchy dělaly mým rodičům starosti, protože chtěli, abych byl lékárníkem. A tak se šel otec přímo zeptat R. A. Dvorského, jestli má ten chlapec skutečně talent. Dvorský prohlásil, že jednoznačně ano, vybavuje si pan Pokorný tuto událost a dále pokračuje ve vzpomínkách: S Dvorského kapelou jsem se sešel poprvé v roce 1935 v Karlových Varech, v té době byla pětičlenná. R. A. Dvorský, Václav Bláha, Jindřich Kocina, Bohumil Klemr a Ferry Friedl. Všichni hráli v jednotném oblečení, ke kterému si přidávali při hraní latinsko-amerických skladeb vysoké kloubouky. Tím jsem moc nadšen nebyl, poněvadž to souviselo se všelijakým pitvořením. Trvalo hodně dlouho, než byly tyto nešvary odbourány a než se přežily. Největší zásluhu na tom měl Karel Krautgartner, který šel vědomě za cílem získat taneční hudbě právo na to, aby byla považována za umění. R. A. Dvorský 15

18 osobnost V roce 1937 pan Václav Pokorný odmaturoval a nastoupil na praxi v otcově lékárně. Kontakt s R. A. Dvorským mu tehdy zprostředkovával Zdeněk Petr, který byl už od roku 1938 v Praze. Pak zapracovaly dějiny a všechno bylo jinak. Po Mnichovu se octlo mé rodné město v okupovaných Sudetech. Praxi jsem dokončil a po vykonané zkoušce (německy) jsem odjel studovat na Karlovu univerzitu do Prahy. To znamenalo i bezprostřední kontakt s Dvorským. Přinesl jsem mu nový foxtrot, který dal otextovat dalšímu nováčkovi, Jiřímu Apltovi. Tak vzniklo Několik přání. Dvorský skladbu vydal jako malou písničku, zároveň ji nahrál a nazpíval na desky Ultraphon. Když mi vyplácel honorář, povídá: A teď, Václave, jděte k Janu Kaprovi, aby Vás učil harmonii. Bohužel tato výuka netrvala dlouho. Skončila po 17. listopadu 1939, který znamenal i konec studia. Kromě tzv. malých písniček začal Dvorský vydávat i sborníčky Moje kytara, kde byly písničky s kytarovým doprovodem. Václav Pokorný mu navrhnul, aby paralelně s touto edicí vydával i úpravy pro mužský čtyřhlas. Dvorský jeho návrh přijal a edici nazval Silná čtyřka. Příchod do Prahy znamenal pro Václava Pokorného také kontakt s Karlem Vlachem, který tehdy hrával s malým obsazením v Alhambře. R. A. Dvorský mne poslal za Karlem Vlachem, aby mi tam přehráli Několik přání. Po dvaceti letech si ode mne tento tiskáč vypůjčil Karel Krautgartner při příležitosti schůzky muzikantů, kteří s ním hrávali za války v Brně. Řekl mi, že když to dostali jako novinku a přehráli ji, usoudili, že teď už to začíná být ono. Ono to začalo být bezpochyby. Na konci války vznikla melodie, kterou otextoval Jiří Aplt, píseň se jmenovala Chladné polibky. Karel Vlach V posledních válečných letech pak vznikly ještě skladby Věčná otázka, Šumění deště, Říkej mi to prosím potichoučku. Dvorský je všechny vydal, i když přehrávání přenechal Karlu Vlachovi. K nesmrtelné melodii Říkej mi to prosím potichoučku pan Pokorný přidá úsměvnou historku: Psal jsem partituru Říkej mi to potichoučku, a to dokonce i o přestávkách mezi přednáškami na Karlově univerzitě. To budilo pozornost, a tak se mi jedna kolegyně podívala do not, a když uviděla pasáž... že jsem Tvoje nejkrásnější a tak dále..., tak povídá: A tak dále přece v textu nemůže být. A vidíte, přece to tam zůstalo. Po válce vydal Václavu Pokornému Dvorský ještě písničky Ruku v ruce, Je tomu měsíc, Půlnoční zvony a Když město jde spát. Potom se toho hodně změnilo a pro Dvorského nastaly zlé časy. Když v roce 1966 R. A. Dvorský zemřel, byl jsem na jeho pohřbu a tam mi Karel Vacek řekl: Melody Boys odcházejí, šéf jde první. Pan Václav Pokorný se za svůj život setkal se spoustou zajímavých osobností. Úsměvná vzpomínka se váže k setkání s Janem Werichem. Když se v roce 1945 vrátil Jan Werich z Ameriky, dělal s Karlem Vlachem estrády a ten potřeboval aranžmá. Psali jsme je se Zdeňkem Petrem dohromady a partitury jsme kromě svých jmen podepisovali také značkou Pe Po. Jednou jsem se dostal na Vlachovu zkoušku, kde byl také Werich. Nějak došlo k tomu, že si všimnul těch podpisů a povídá: To jeden dělá pinstrumentaci a druhý paranžmá. (smích) Po studiu v Praze se pan Václav vrátil do rodného města a nějaký čas působil v otcově lékárně. Tehdy se ozvala touha po sborovém zpěvu. Vytvořil z žáků příborského gymnasia vokální kvintet, kterému říkal Milé dítky. Kromě toho měl pod patronátem i taneční orchestr reálného gymnasia, který se v roce 1948 přihlásil do Soutěže tvořivosti mládeže. Zaranžoval jim písničky Proti větru, Svět patří nám a dodal tiskáč Go Down Moses. S tímto repertoarem vyhráli okresní kolo v Novém Jičíně. Na krajském kole v Ostravě je porazil orchestr ČSM z Frýdlantu nad Ostravicí. Jejich vedoucím byl Boris Hajdušek, violista ostravského rozhlasového orchestru. Navázali jsme přátelství, ze kterého vznikl odvážný projekt, a to provést s touto kapelou a příborskými ochotníky Divotvorný hrnec. Ke karlínskému provedení s Werichem, které režíroval Voskovec, opisoval a aranžoval pro Vlachovu kapelu z dovezených desek 16

19 Zdeněk Petr. Jak ty partitury vyráběl, tak mi je posílal a já je částečně pomocí saxofonisty prof. Müllera opisoval. 5. dubna 1950, v den kdy se mi narodila prvorozená dcera, byla generálka a potom premiéra. Hrnec jsme pak hráli několikrát v Příboře a na celé řadě zájezdů. Asi to byl nejvelkolepější čin mého života, dodává pan Václav. S ochotníky pak spolupracoval dále a dělal vše, co bylo zapotřebí. Vzpomínám na Molierova Zdravého nemocného, ještě jsme dělali Jiráskova Pana Johanese, pak také třeba Gogolovu Ženitbu, kde nebyla žádná muzika a já tam představoval důstojníka. Když jsme to odehráli, přišla za pár dní do lékárny jedna z divaček a povídá: Pane Pokorný, Vám to tak slušelo, Vy byste měl být důstojníkem. Osud ji vyslyšel. Zanedlouho poté jsem dostal povolání k lékařské prohlídce do Vojenské nemocnice v Olomouci a k pohovoru na Krajskou vojenskou správu v Ostravě na Hranečníku. V Opavě mě oblékli do uniformy s hodností kapitána zdravotnické služby. A zase bylo všechno pochopitelně úplně jinak... Pan Pokorný byl sice ve spojení s místní kapelou, ale jak sám říká, nebylo to nic valného. Za opavské éry vznikly např. melodie Kdybych já věděla, Nevím jak to říci, Připijme na zdraví a neotextovaný valčík Valčík v silonu. Po dvou letech byl přeložen do Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. Stal se podruhé otcem (syn Petr) a dostal spolu s rodinou byt v Dejvicích, ve kterém bydlí dodnes. Důležitým mezníkem v životě pana Václava Pokorného byl odchod Karla Krautgartnera od Vlacha a vytvoření jeho vlastního orchestru, který hrál v kavárně Vltava. Potřeboval aranžmá a za spolupracovníka přijal pana Pokorného. Opsal jsem si spoustu jeho partitur, které měly punc nevšední instrumentace, vypráví mi s úsměvem pan Václav: Zvlášť ohromující však pro mě bylo míchání saxů a plechů. Uvedu Orchestr Vl. Šrubaøe, dirigent V. Pokorný,1945 Orchestr K. Bìhala, dirigent V. Pokorny, 1946 jeden příklad za všechny. Ve Wolfově foxtrotu Jen tak jsem se otočil je sestaven akord odshora dolů: alt, tenor + dvě trumpety. Absolutně jsem nemohl vyluštit, proč to tak zní, dokud jsem neuviděl partituru. Koho by to do té doby napadlo strkat plechy pod saxy. Všechny takové a podobné fóry jsou uvedeny v Krautgartnerově knize o aranžování. Já jsem měl za úkol sehnat a dodat do tisku notové příklady. Dalším spolupracovníkem na knize byl Dr. Heřmanský. Tato éra skončila vytvořením TOČRu a profesionalizací všech funkcí kolem. Rytmus Praga, u klavíru V. Pokorný, 1953 Přišla šedesátá léta, ve kterých převažovala beatová hudba. Podle slov pana Václava Pokorného, už neměl ty správné podmínky. Nedokázal do této hudby a doby vplout tak rychle jako před lety do swingu. Navíc mu bylo už padesát let. Začal dělat tiskové aranžmá pro Panton. Základní charakteristikou tiskové úpravy je skutečnost, že se dá hrát i ve stanoveném minimálním obsazení. Snažíval jsem se, aby co nejvíce odpovídala tomu, co znal posluchač z desky nebo z rádia. Tímto způsobem byly zpracovány všechny tiskové úpravy Glenna Millera a dalších swingových hvězd. To bylo do padesátých let. Pak už šly nahrávky a tiskáče každý svou cestou. Škoda. Rozhodně nelze do tiskové úpravy vecpat všechno, co vymysleli aranžéři big bandů a tím méně, co vytvořili autoři úprav těles koketujících se symfonickým zvukem. 17

20 osobnost Dechový orchestr LDPS,1984 Bezprostředně po ukončení služby vojáka z povolání, v roce 1976, nastoupil pan Václav Pokorný jako civilní zaměstnanec vojenské zprávy na Velitelství železničního vojska v Praze. Humorně dodává: A zase bylo všechno jinak. O rok později pořádalo VželV (Velitelství železničního vojska v Praze, pozn.) nějakou společenskou akci, na které hrál dechový orchestr lokomotivního depa Praha střed. V sále byl také klavír a já jsem hrou na něj vyplňoval přestávky mezi sériemi. Dověděli se kdo jsem a požádali mne, abych jim dělal aranžmá na moderní taneční hudbu. O instrumentaci pro tuto hudbu jsem měl sice něco prostudováno, ale teprve tady jsem poznal zač je toho loket. Co taková kapela dovede a hlavně nedovede zahrát. Psát pro profesionály může být umění, ale psát a něco nacvičit s amatéry, je kumšt. S dechovkou se dají provádět experimenty a nalézat řešení, o která se předtím nikdo nepokusil. A to právě na základě praktik, které jsme používali u Krautgartnera. Po čase kapelník dechového orchestru LDPS zemřel, pan Pokorný si udělal kvalifikační zkoušku a několik let působil jako de iure kapelník, i když ve skutečnosti vedl kapelu Jaroslav Klán. Popsat veškeré skladatelské i hudební počiny, veškeré životní situace a povolání, v jakých se pan Václav Pokorný za celý svůj dlouhý život ocitnul, by bylo na celou knihu. Vždyť mu bude letos již 91 let! Posledním jeho zaměstnáním byl ÚVIS (Ústřední vědecko informační středisko armády v Praze). Tam byl do roku Poté odešel definitivně do důchodu, avšak aktivní život nezanechal. Dokonce dostal k devadesátým narozeninám počítač a s touto novou technologií se sžil bez jakýchkoliv problémů. Má založeny i své internetové stránky kde nabízí partitury úprav pro smíšený sbor v elektronické podobě. Pan Pokorný bývá také častým hostem rozhlasových a televizních pořadů, dodnes na něj s úsměvem vzpomínají např. v Českém rozhlasu Region Středočeský kraj, kde byl hostem v pořadu Jana Rosáka Tandem. Intenzivně spolupracuje také s kapelníkem Václavem Markem a jeho swingovým ansáblem Blue Star. Ti mu dokonce v den jeho významného životního jubilea devadesátých narozenin, uspořádali na počest v divadle Semafor slavnostní koncert. Pan Václav Pokorný byl jednou ženatý a má tři děti. Dceru Annu, syna Petra a druhou dceru Kateřinu. (Syn Petr (přezdívka Kulich) působil např. v kapelách Etc Vladimíra Mišíka nebo Framus 5 Michala Prokopa). Na svůj věk vypadá pan Václav velmi dobře. Neustále se usmívá. Narodil se v čase, kdy za pár měsíců po něm se teprve narodila i Československá republika. Za svůj život měl možnost se setkat s opravdovými legendami české hudební scény. Byl lékárníkem, důstojníkem, kapelníkem, hudebním aranžérem, ale především skladatelem, jehož už od mládí výrazně ovlivnila tvorba Jaroslav Ježek Jaroslava Ježka. text: redakènì upravila A. Stušková pøedloha: V. Pokorný, A zase bylo všechno úplnì jinak, CD Blue Star, foto: archiv pana Václava Pokorného Skladby Jaroslava Ježka poznáme téměř všichni, když však zaslechneme ono známé: Říkej mi to prosím potichoučku, že jsem Tvoje ze všech jediná..., písničku, kterou znají milióny lidí, jen málokdo z nás ví, kdo tuto chytlavou melodii vlastně napsal. Pan Jaroslav Ježek byl dvorním skladatelem Voskovce a Wericha, o panu Václavu Pokorném můžeme s klidem říci, že byl dvorním skladatelem R. A. Dvorského. Svému celoživotnímu vzoru se vyrovnal... 18

21 19

22 fenomén Osobnost našeho vydání, pana Václava Pokorného, jsme nazvali dvorním skladatelem R. A. Dvorského. Kdo však byl samotný R. A. Dvorský? Že se vám zdá tato otázka ponìkud hloupá? Ale kdepak. Staèí se zeptat nìkoho z mladší generace, málokdo vám dokáže odpovìdìt. Pøitom naše babièky a prababièky toto jméno vyslovovaly i ze spaní. Štíhlá postava v bílém saku, vždy upravený vzhled, plaše vyhlížející úsmìv, peèlivì støižený knírek pod nosem. To vše pøesnì vystihuje èeského hudebního skladatele, nakladatele, zpìváka, herce, klavíristu a kapelníka, od jehož narození uplyne letos v bøeznu již sto deset let. Spolu se svou kapelou Melody Boys se stal fenoménem své doby a také fenoménem tohoto vydání. R. A. Dvorský, vlastním jménem Rudolf Antonín, se narodil 24. března 1899 ve Dvoře Králové nad Labem. Zemřel 2. srpna 1966, v rodném městě je i pohřben. Již od dětství projevoval mimořádné hudební nadání a v šestnácti letech napsal své první skladby. Vystudoval obchodní školu a poté, během první světové války, působil jako úředník v pivovaru. Po válce se rozhodl odejít do Prahy, kde nastoupil jako redaktor v hudebním nakladatelství Josef Springer. Současně s tímto povoláním hrál a zpíval v Hašlerově kabaretu v Lucerně, v letech 1919 až 1921 pak v Červené sedmě. Od roku 1924 měl už svůj vlastní hudební pořad v rádiu, kde hrál na klavír. V letech působil v souboru Františka Cinka Melody Makers, poté založil vlastní orchestr - Melody Boys. Zaèátky Melody Boys fenomén své doby. Původní kvinteto, které se časem, hlavně posílením smyčců, rozšířilo až na dvacetičlenný soubor. Orchestr, který měl velmi široký záběr, a jehož většina členů ovládala i několik nástrojů. Během chvíle se tak mohla saxofonová sekce proměnit ve smyčce. V repertoáru byly lidové písně, tanga, swing i jazz. R. A. Dvorský dokázal skvěle vycítit vkus publika. Orchestrem prošla řada předních hudebníků: Inka Zemánková, Míla Spazierová-Hezká, sestry Allanovy, Arnošt Kavka, harmonikář Kamil Běhounek, dále Karel Vacek, Jan Rychlík nebo Jiří Traxler. Melody Boys se stali nejpopulárnějším orchestrem, jaký kdy vznikl. Pořádali zájezdová představení, vystupovali v nejskvostnějších hotelech v Karlových Varech, na pražských Barrandovských terasách, či v Lucerna baru. Vystoupení orchestru na Barrandovských terasách bylo dokonce pravidelně vysíláno rozhlasem. Poslouchání Melody Boys se stalo takřka společenskou povinností. K nejznámějším hitům té doby patřily skladby: Cikánka, Nikdo se neptá, co srdce šeptá, Sám s děvčetem v dešti, Hm hm!..., Letí šíp, Chladné polibky a spousta dalších. 20