Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici. Diplomová práce

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici KRAJINA ÚDOLÍ PODŤATÉ V JAVORNÍKÁCH: BIODIVERZITA V KONTEXTU HISTORICKÉHO VYUŽITÍ KRAJINY A SOUČASNÉHO MANAGEMENTU Diplomová práce Vedoucí diplomové práce Vypracovala doc. Ing. Radomír Řepka, Ph.D. Bc. Petra Kadlecová Lednice 2012

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Krajina údolí Podťaté v Javorníkách: biodiverzita v kontextu historického využití krajiny a současného managementu vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne.. Podpis diplomantky

3 OBSAH 1. ÚVOD CÍLE PRÁCE TOPOGRAFICKÉ ASPEKTY STUDOVANÉHO ÚZEMÍ HISTORICKÉ ASPEKTY STUDOVANÉHO ÚZEMÍ Osídlování Javorníků Původ valašského obyvatelstva Valašské právo Osídlování Velkých Karlovic a údolí Podťaté...11 Území před vznikem obce Velké Karlovice...11 Obec Velké Karlovice METODIKA KRAJINA ÚDOLÍ PODŤATÉ HISTORICKÉ VYUŽITÍ Valašské vlivy a způsoby hospodaření Vliv Valachů na krajinu Způsoby hospodaření v krajině...20 A. Počátky zemědělství...20 B. Moderní dějiny...25 C. Lesnictví Údolí Podťaté na historických mapách Nejstarší vyobrazení Historická vojenská mapování Indikační skici Stabilního katastru Ostatní SOUČASNÉ VYUŽITÍ KRAJINY Přístupy k ochraně přírody a krajiny Zachování biodiverzity Divokost a divočina Ochrana krajiny Ekonomická hlediska Způsoby ohodnocení přírody a krajiny Dotační tituly...43 A. Zemědělské dotace...44 B. Evropské dotační tituly...48 C. Dotační programy financované z národních zdrojů Současné využití krajiny VÝSLEDKY SHRNUTÍ POZNATKŮ O MINULOSTI ÚZEMÍ SROVNÁNÍ AKTUÁLNÍHO VYUŽITÍ KRAJINY SE STAVEM ROKU SHRNUTÍ DOTAZNÍKOVÉHO ŠETŘENÍ VÝZNAMNÉ KRAJINNÉ SEGMENTY SROVNÁNÍ HISTORICKÝCH POHLEDNIC SE SOUČASNÝM STAVEM NAVRHOVANÁ OPATŘENÍ Soubor doporučených zásahů pro údolí Podťaté

4 4.7.2 Soubor doporučených zásahů pro jednotlivé segmenty Ekonomické hledisko navržených zásahů DISKUZE ZÁVĚR SOUHRN ABSTRACT SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY PŘÍLOHY

5 5

6 1. Úvod Diplomová práce se zabývá vývojem krajiny údolí Podťaté. Je to typické západokarpatské údolí s vrcholy kopců dosahujícími 900 m n.m. s relativním převýšením 250 m ode dna údolí. Prudké svahy jsou zalesněné, místa s mírnější expozicí přibližně do nadmořské výšky 700 m n.m. byly odlesněny a přeměněny na louky a pastviny. Zástavba je v krajině rovnoměrně rozptýlená, v posledních letech se však domy staví již pouze na dně údolí, především pro lepší dopravní dostupnost. K domům přiléhají hospodářské objekty, zahrady, sady, které volně přecházejí v louky a pastviny, za nimiž následuje les. Pozemky na SV exponovaném svahu jsou členěny lineárními kamenicemi. Údolí je trvale osídleno od 18. století a lidé v něm dodnes hospodaří převážně tradičním způsobem tak, jak se tomu naučili od svých předků. Se změnou životního stylu zdejších obyvatel jsou však ekologicky stabilní segmenty krajiny i rostlinná společenstva s výskytem zvláště chráněných druhů vystaveny nové situaci intenzivním technologiím na straně jedné a útlumu zájmu o Obr. 1 Údolí Podťaté půdu na straně druhé. Přírodou a krajinou údolí Podťaté se zabývám již léta. Začalo to prázdninovými dobrodružstvími v dětství, pokračovalo uměleckými ambicemi v adolescenci a dospělo k současným odborným aspiracím. Výsledkem jsou nejen jizvy a stohy výkresů, ale také řada semestrálních projektů, které vznikaly v průběhu studia (např. floristická studie, hodnocení ekologického potenciálu území, projekt 5+5), bakalářská a nyní i diplomová práce. Pravděpodobně se situace uklidní až koupí pozemku a konečně trvalým usazením v Podťatém. 6

7 1.1 Cíle práce Cílem této diplomové práce bylo na základě shromážděných historických podkladů, jako jsou především mapy (vojenské, katastrální, turistické, letecké snímky), zjistit vývoj krajiny údolí Podťaté. Dále byly využity výsledky mapování krajiny, úroveň stávající biodiverzity a fytocenologické zápisy společenstev území zpracované v rámci bakalářské práce. Srovnáním historických údajů o využití území a současného stavu byl stanoven optimální management pro celé území obecně a pro jednotlivé segmenty konkrétně. K získání historických podkladů a návrhu optimálního managementu území bylo využito také znalostí majitelů pozemků a místních znalců. Práce byla doplněna rozpočty navržených zásahů a uvedením vhodných dotačních titulů pro studované území. Na základě své diplomové práce jsem se snažila porozumět, jak tato výjimečná krajina vznikla a jakým vývojem prošla. Procesům, které ji formovaly i lidem, kteří v ní žili. Snahou bylo také zjistit, jak lze přistupovat k péči o lokality v chráněné krajinné oblasti. Nikoli pouze teoreticky, ale také rozhovory s vlastníky a hospodáři, tedy s lidmi, kteří mají s udržováním zdejší krajiny dlouhodobé praktické zkušenosti. Chtěla jsem pochopit jejich vztah ke krajině a sestavit plán péče zahrnující co nejvíc souvislostí, a to především směrem ke zjištěným cenným biotopům a lidem, kteří o ně pečují. Zároveň bylo cílem ukázat lidem žijícím v této oblasti, že pozemky pro ně nemusí znamenat jenom povinnosti, ale že jsou jejich bohatstvím. Stejně jako řešitelé projektu Cesty ke kulturní krajině (Beneš a kol., 2003) jsem se snažila spojit všechny historické i současné odkazy zdejší krajiny tak, aby bylo možné najít způsoby předání mých znalostí veřejnosti a propagovat trvale udržitelné způsoby péče o krajinu. Při poznávání údolí Podťaté jsem postupovala tak, jak parafrázovali současný přístup ke krajině mí oblíbení autoři: Jak uchopit krajinu? Na geodiverzitu navlečeme biodiverzitu, přidáme pravěké a historické vrstvy a skončíme u krásné literatury, umění a náboženství. (Cílek, Ložek, 2011) 7

8 1.2 Topografické aspekty studovaného území Údolí Podťaté je základní sídelní jednotkou obce Velké Karlovice. Nachází se v bývalém okrese Vsetín ve Zlínském kraji. Celé studovaná oblast leží na území České republiky, ale její vývoj byl ovlivněn polohou v pohraniční oblasti, nedaleko hranic Slovenska (Příloha č. 1). Jádro obce Velké Karlovice, stejně jako dalších obcí Horního Vsacka, leží na komunikační ose tvořené řekou Bečvou (Vsetínská Bečva, Betschva superiora), silnicí a železnicí. Na tuto hlavní osu navazuje řada příčných údolí různé délky (Hájek, 1948), z nichž jedno je právě údolí Podťaté. Rozloha území, na kterém byly studovány významné segmenty krajiny činí 140 ha. Hranice vedou po současném rozmezí lesní a nelesní půdy, na některých místech s přihlédnutím ke geomorfologii. Historický vývoj krajiny byl studován v širším okolí tohoto území, obecně v údolí Podťaté, které svírají hory Lopušná (913,4 m n. m.) a Bařinka (867,9 m n. m.). Údolí jihovýchodního směru začíná soutokem Tisňavského a Podťatého potoka (570 m n. m.) a končí zúženinou (650 m n. m.), za kterou se již rozkládá místní část Kubáň. Nejvýše položené místo zkoumaného území leží 720 m n.m. Studované území leží ve II. a III. zóně CHKO Beskydy. Od roku 2004 náleží do ptačí oblasti Horní Vsacko, patří také do CHOPAV Beskydy. 1.3 Historické aspekty studovaného území Krajiny Evropy spolu nedílně souvisí bez ohledu na to, jak rozmanité nebo členité mohou být. Souvisí spolu fyzicky díky geografii, geologii a topografii, které často ignorují hranice. Stejně jako historie se i krajina velmi často studuje pouze v rámci státních hranic, a tak se širší souvislosti a společné rysy přehlížejí. (Beneš a kol., 2003). Proto je v této práci věnován prostor i původu valašského obyvatelstva, rumunským vlivům a studován byl vývoj valašské entity v hrubých rysech pro celý Karpatský oblouk Osídlování Javorníků Na vsetínském panství ve 14. a 15. století postupoval zemědělský lid z různých částí Moravy stále se zužujícím údolím Vsetínské Bečvy směrem k Javorníkům. (Míchal, 8

9 Löw, 2003) Baláš (1949) píše, že Chotek rozeznává na moravském Valašsku dvojí historické osídlení, a to údolní a pasekářské (valašské). Osídlení údolní podle něj vytvořili moravští Slováci, kteří zesílili původní osídlení Valašska v jeho nejúrodnějších částech. Aby byly zužitkovány volné plochy i na horských hřbetech, začala vrchnost lákat nebo také přemisťovat pastevecké obyvatelstvo z okolních oblastí Valachy Původ valašského obyvatelstva Většina autorů píšících o valašské kolonizaci se shoduje na klíčovém významu současného rumunského území pro vznik a charakter kolonizace, ale odmítá, že by zdejší území bylo kolonizováno Rumuny. Baláš (1949) opět poukazuje na názory Chotka a zastává stanovisko, že moravští Valaši jsou svým původem Slované, k nimž se bez jakéhokoliv pohybu rumunských pastýřů z Rumunska rozšířilo pastevecké zaměstnání a s ním proniklo do valašského nářečí i několik rumunských slov, která se vztahují převážně k salašnické nomenklatuře. Další důvod proti teorii o přímém rumunském původu zdejšího obyvatelstva je život valašské ženy, v němž se neudržely žádné speciálně rumunské prvky, ačkoliv právě venkovská žena, izolovaná od okolního světa, udržuje staré tradice. Pastevecké zaměstnání se nepovažuje za směrodatný důkaz pro posouzení národnostního původu valašského obyvatelstva. Způsob obživy je totiž do značné míry utvářen přírodními podmínkami. Hornatý ráz Valašska si přímo vyžadoval toto zaměstnání, které zde nalezlo velmi vhodné podmínky, ale dále na západ již nepostupovalo, poněvadž narazilo na překážku rovinatého hanáckého kraje, který není pro pastevectví vhodný. (Baláš, 1949; Štika, 2009) Valašští kolonisté postupovali po oblouku horského pásma Karpat od 14. století, aby na východní Moravu přišli koncem 15. a zejména v 16. století. (obr. 1) Z rumunské části Maramureše se do míst spoře osídlených Slovany, nejdříve tedy do dnešní Zakarpatské Ukrajiny, přesunuli Rumuni, zvaní tam tehdy všeobecně Valaši ( Volochi ). Byli to pastevci pečující o velká stáda ovcí v horách, tehdy téměř hospodářsky nevyužívaných. Už na této první zastávce došlo k asimilaci s tamním zemědělským obyvatelstvem, které převzalo mnohé z chovatelské praxe kolonistů, včetně specifických forem života v horách a valašského práva. Také Valaši přejali do svého způsobu hospodaření, v Karpatech už od 19. století označovaného jako salašnictví, v každém novém území na Slovensku, v Haliči i v jižním Polsku něco z tamního chovu dobytka, který byl 9

10 součástí jejich zemědělského hospodaření. Přímý vliv rumunské národnosti je doložen pouze v Zakarpatské Ukrajině, v Haliči a na východním Slovensku. Název Valach tak není synonymem pro rumunskou národnost, ale označení pro chovatele ovcí a koz salašnickým způsobem, pro horské i podhorské hospodáře, kteří přijali valašský způsob života. (Štika, 1967; Štika, 2009) Obr č. 1 Valašská kolonizace postup osídlování karpatských regionů (Štika, 2009) Na Moravě mělo pro rozvoj salašnictví a valašské kultury klíčový význam 16. století. Rozšířila se tu nejenom nová chovatelská technika, ale i nové, převážně rumunské, výrobní názvosloví i ostatní kulturní formy, vážící se k horskému pastevectví. Podle jmen prvních valašských pastevců na Moravě se usuzuje, že to byli především Slováci, Ukrajinci a Poláci a jen ojediněle snad i Rumuni. Jména Valachů, kteří koncem 15. století přišli na panství hukvaldské naznačují, že šlo o lidi především ukrajinské národnosti. Na panstvích rožnovském a vsetínském se začali usazovat Valaši ze sousedních slovenských obcí. Zatímco na počátku patřil název jen valašským kolonistům, během 16. století se zde název Valaši rozšířil na všechny chovatele valašských hrubovlnných ovcí a postupně na obyvatele celého regionu. (Štika, 1967; Štika, 2009) 10

11 Valašské právo Až do konce 18. století byl hospodářský život horských salaší usměrňován tzv. valašským právem. Na Rožnovsku se jím řídili všichni chovatelé valašského dobytka, kteří se podíleli na salašnickém hospodářství, nájemci javořin a pastevci z horských salaší. Valašské právo je považováno za jeden z kompromisů mezi zvykovým a německým právem. Bylo vytvořeno za účelem kolonizace dosud neosídlených horských oblastní ve středních a západních Karpatech. Spolu s valašskými kolonisty se od 13. do 16. století rozšířilo z Rumunska až na východní Moravu. Valašské právo se používalo na území sedmi států. Vymezovalo postavení, povinnosti a práva k najímateli pastvin, Valachům a vrchnosti ze sousedních panství, ke státu a jeho institucím a na počátku i k domácímu rolnickému obyvatelstvu, do jehož kraje přišli. Významným způsobem se podílelo na pořádcích mezi Valachy samými. Na jeho dodržování dohlíželi valašský vojvoda, valašská hromada a valašský soud. Dle toho, že Valaši, kteří vlastnili stáda, si i po příchodu na Moravu udrželi vlastní samosprávu s úřadem vojvody a právem respektovaným vrchností lze soudit, že byli relativně zámožní. Nelze vyloučit, že vrchnost byla s valašským právem obeznámena již při jejich příchodu, neboť sledovala dění na sousedních slovenských panstvích. Poskytnutí jistých výsad vyplývalo z hospodářského přínosu Valachů a zásluh na osídlování horských Obr. 2 Staříček Fiurášek (Naše Valašsko, oblastí. Proto byli též dočasně osvobozeni od roboty. (Štika, 1967; Langer, 1999; Štika, 2009) Osídlování Velkých Karlovic a údolí Podťaté Území před vznikem obce Velké Karlovice Od 16. století začaly vznikat na Horním Vsacku nové obce. Nejvzdálenější obcí na vsetínském panství bylo do té doby Hovězí, nově přibyly směrem k uherské (slovenské) hranici obce Zděchov, Halenkov a Nový Hrozenkov. Na panství krasensko- 11

12 rožnovském, kde posledními obcemi byly dříve Vigantice a Vidče vznikly Valašská a Malá Bystřice, Hutisko, Solanec a Dolní, Prostřední a Horní Bečva. (Štika, 2009) Historický název Dolina Urgatina, který uvádí (Kutzer, 1886), jenž prý označoval údolí Velkých Karlovic, není v žádném historickém pramenu doložen. (Nekuda, 2002) Osídlování velkokarlovicka, kromě příchodu valašských kolonistů, probíhalo ze dvou směrů - od Vsetína podél řeky Bečvy a od Rožnova přes Soláň. Byli sem vysídlováni provinilci, aby mýtili lesy a usazovali se zde. Sousední obce Hutisko, Solanec, Prostřední a Horní Bečva sem vysílaly osadníky, kteří zakládali sídla, paseky a salaše příslušné mateřské obci. Majitelé rožnovského panství tyto osadníky podporovali. (Štika, 2009; Kutzer, 1886) Některé usedlosti v dnešních Karlovicích byly obydleny již v 16. století a největší přírůstek obyvatel nastal ve druhé polovině 17. století. Před založením obce zde byla stániska s kolibami a košáry, ta si ovšem přivlastňovali Slováci. Je popisováno mnoho sporů a soubojů o půdu, jelikož území, na kterém vznikly Velké Karlovice, náleželo prý původně vsetínskému panství. Hranice mezi panstvími však nebyla přesně vyznačena, a to platí i o hranici moravsko-slovenské, která byla zároveň hranicí mezi dvěma státy. V čase příchodu valašských kolonistů byla panství rožnovsko-krasenské a vsetínské právě na několik desetiletí spojená (do roku 1548). Proto již od počátku 16. století slovenští Valaši přeháněli svá stáda na moravskou stranu. Poté docházelo k sezónnímu osídlení, které souviselo jednak s letní pastvou a jednak s bezpečností vrcholky hor se udržovaly bezlesé kvůli rozhledu po území. Výpovědi svědků o hranici moravsko-slovenské z roku 1590 i 1522 potvrzují pronikání Valachů na toto území, jednou na základě předem uzavřené smlouvy s majitelem rožnovského panství, častěji však i bez této smlouvy nebo s jejím následným uzavřením. (Štika, 2009; Štika, 1967; Kutzer, 1886) Oblíbeným řemeslem bylo loupežnictví, zbojnictví. Také okolí údolí Podťaté je popisováno jako místo (konkrétně Kasárně, Pindula), odkud Uhři podnikali rabůvky na Valašsko. To vymizelo se zavedením portášských sborů. První chalupu postavil jistý Volek a při založení obce zde bylo již 200 domovních čísel. (Kutzer, 1886) 12

13 Obec Velké Karlovice Obec Velké Karlovice byla založena majitelem rožnovského panství Karlem Jindřichem ze Žerotína listinou z 8.listopadu Po založení osady obdržely Karlovice své rychtáře a fojty, takže byly podřízeny přímo správě rožnovského statku. (Kutzer, 1886) (Nekuda, 2002) (Štika, 2009) Ze zajímavostí údolí Podťaté je třeba zmínit buk na Bařince, jehož stáří se odhaduje na let (obr. 3). Jako největší buk v bývalém okrese Vsetín byl vyhlášen za památný strom. Od něj vede tzv. Arcibiskupská alej, tvořená starými duby (s obvodem kmene až 230 cm) a jasany. Na místě zvaném U Pasečanů se nachází další památný strom, tis červený s obvodem kmene téměř 3 m. Obr.3 Buk na Bařince Kaple v závěru údolí má historii shodnou s mnoha podobnými objekty. Zvonice se více rozšířily po roce 1751, kdy Marie Terezie vydala ohňový patent. Ten jejich stavby předepisoval, aby se mohlo v tom ohňovým místě na zvon udeřit a vyrtýři noční aby hned na zvon šturmovali, alarm dělali, když by oheň zpozorovali. Zvonice byly postupně přestavovány na kaple nebo zanikly, a tak se jich mnoho nezachovalo. Stejně tak v Podťatém (nad segmentem č. 10 Pod kapličkou) stála dřevěná zvonice z roku 1884, která se objevila např. ve filmu Portáši. Na jejím místě nyní stojí kaple z roku 1950, inspirovaná tvorbou Dušana Jurkoviče. (Mičkalová, Bajer, 2004) 13

14 Obr. 4. Zvonice v Podťatém (30.léta 20. století) (zdroj: Pohlednice. Archiv VMP, Rožnov pod Radhoštěm) Obr. 5. Kaplička v Podťatém (současný stav) 14

15 1.4 Přírodní poměry Na vývoj krajiny a jejího využívání má určující vliv primární krajinná struktura. Přírodní podmínky tvoří rámec pro veškeré činnosti v tomto území. Javorníky jsou celek složený převážně z flyšových komplexů jílovců a pískovců zlínského souvrství račanské jednotky magurského flyše. Ústřední hřbet s dílčími rozsochami je rozčleněn výraznými příčnými sedly, mezi něž patří i Lemešná. Většina mapovaného území náleží do Karlovické vrchoviny, která je na jihu lemována Javornickým hřbetem. Převažující půdní typ jsou kambizemě (mesobazická, rankerová, glejová), pouze v údolní nivě se nachází fluvizemě. Oblast je ohrožena půdními sesuvy. Geomorfologická klasifikace studovaného území: Provincie: Západní Karpaty Soustava (subprovincie): IX Vnější Západní Karpaty Podsoustava (oblast): IXC Moravsko-slovenské Karpaty Celek: IXC-3 Javorníky Podcelek: IXC-3A Ráztocká hornatina Okrsek: IXC-3A-3 Javornický hřbet Okrsek: IXC-3A-2 Karlovická vrchovina (Demek, 1987; Tomášek, 2007) Klimaticky spadá studované území dle W. Köppena do oblasti Dfb boreální klima bez suchého období s teplým létem. (Žalud, 2008) Dle Quitta se území nachází v oblasti CH6, čemuž odpovídá průměrný roční úhrn srážek mm a průměrná roční teplota vzduchu 5 7 C. (Tolasz, 2007) Potenciální přirozenou vegetaci dle Neuhäuslové (2001) by v údolí Podťaté tvořila společenstva bučin s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-fagetum). V tomto společenstvu ve stromovém patře převládá buk, příměs tvoří javor klen, jedle a smrk. Bylinné patro tvoří druhy řádu Fagetalia a svazu Fagion. Keřové a mechové patro bývá vyvinuto fragmentárně nebo chybí. Náhradní společenstva luční a pastvinná představují svazy lučních společenstev Arrhenatherion a Polygono-Trisetion, chudých luk a pastvin řádu Nardetalia, třída keřových společenstev Rhamno-Prunetea, třída ruderálních společenstev Galio-Urticetea a svaz Aphanion, zahrnující segetální cenózy. V 15

16 geobiocenologickém pojetí řadíme nejníže položená místa a jižně orientované svahy studovaného území do čtvrtého vegetačního stupně. Nachází se zde STG 4 B 3 Fageta typica (typické bučiny), na prudkých svazích byla zjištěna STG 4 AB 3 Fageta abietino-quercina (jedlodubové bučiny). Severně orientované svahy a Obr. 6. Přírodní síla výše položená místa území spadají do pátého vegetačního stupně, kde převládá STG 5 B 3 Abieti fageta typica (typické jedlové bučiny). Zamokřená místa náleží k STG 5 AB-B 4 Abieti-piceeta equiseti inferiora (přesličkové jedlové smrčiny nižšího stupně). (Buček, Lacina, 1999) Z biogeografického hlediska náleží údolí pod vrchem Lopušná do vsetínského bioregionu (3.9), podprovincie 3. Západokarpatská, provincie Středoevropské listnaté lesy. (Culek, 1995) 2. Metodika Diplomová práce byla vytvořena za použití několika přístupů. Nejdříve byla shromážděna literatura, zabývající se krajinou, ochranou přírody, biodiverzitou, CHKO Beskydy a obcí Velké Karlovice. Z poměrně velkého množství prostudovaných materiálů byly vybrány části týkající se Karpat, Moravy, Valašska, Velkých Karlovic tak, aby co nejvíce souvisely s krajinou údolí Podťaté. Pro dohledání nejstarších informací bylo důležité určit správní příslušnost území v konkrétním historickém období. Historické mapové podklady jsem získala prostřednictvím Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního, Moravského zemského archivu, Státního okresního archivu ve Vsetíně a v literatuře. Jejich zpracování proběhlo v programu Esri ArcGIS 9.3. Informace o historickém využití krajiny jsem hledala v databázích, knihovnách, muzeích a archivech. Na otázky ohledně managementu území a dotací jsem se ptala přímo lidí, kteří v této oblasti pracují. Navštíveny byly organizace: 16

17 Muzeum regionu Valašsko ve Vsetíně Valašské muzeum v Přírodě Rožnov pod Radhoštěm Salamandr ZO ČSOP Rožnov pod Radhoštěm Správa CHKO Beskydy. Jejich zaměstnanci mi poskytli jak konzultace, tak mi také zpřístupnili další materiály ke studiu. Na jejich aktivitě záviselo množství informací, které získám. Všude jsem se setkala se zájmem a ochotou. V rámci přípravy na diplomovou práci jsem absolvovala jeden semestr na Katedře krajinného plánování na Technické univerzitě ve Zvoleně. Zde jsem se jednak navštívila jiné oblasti osídlené během valašské kolonizace, a také jsem se naučila základům komunikace s veřejností, což jsem uplatnila při rozhovorech. Místa zachycená na historických pohlednicích jsem se pokusila znovu vyfotit v současnosti. Podklady pro terénní práci vznikly vytisknutím zmenšenin o rozměru shodném s displejem digitálního fotoaparátu a rozdělením pomocnou mřížkou na třetiny. V terénu pak bylo hledáno původní stanoviště fotografa (Příloha č. 2) a současným pohledem na vytištěnou historickou fotografii a na displej fotoaparátu byla pořízena fotografie nejvíce se blížící tehdejšímu snímku. Většinou to již nebylo možné zcela přesně jednak kvůli odlišnosti použitého přístroje a jednak, a to mnohem častěji, kvůli změnám v krajině, především zarůstání výhledů vegetací. S vybranými obyvateli v Podťatém byly uskutečněny rozhovory ohledně zemědělského hospodaření. Jednalo se o vlastníky vybraných segmentů krajiny, nájemce a pronajímatele pozemků, lidi zabývající se zemědělskou činností a osoby, které mi byly doporučeny. Součástí studia bylo také pozorování lidí v krajině a při zemědělských pracích, seznámení s místními zvyklostmi a vztahy mezi obyvateli. Rozhovor měl vždy stejnou strukturu a byl zaznamenáván na předtištěný záznamový arch (Příloha č. 3). S audio-záznamem většina osob nesouhlasila, proto od něj bylo upuštěno. Obsahoval otázky otevřené i uzavřené a byl sestaven podle vzoru metodiky Ústavu krajinné ekologie ČSAV (Lapka, Gottlieb, 2000). Součástí rozhovoru byla také otázka, zda by mi mohli doporučit další osoby, které by přispěly svými znalostmi 17

18 k řešenému tématu. Tím by měli být zaznamenáni nejdůležitější mluvčí. Informací poskytnutých v rozhovorech je třeba si velmi vážit, neboť byly poskytnuty z dobré vůle přispět k řešení této diplomové práce. Zásahy navržené pro údolí Podťaté obecně a pro jednotlivé segmenty konkrétně byly formulovány na základě konzultací s odborníky (SCHKO, ČSOP), rozhovorů s místními lidmi, metodiky ČSOP a informací z literatury (Petříček a kol., 1999; Novák, 2008). Dotační tituly byly řešeny příručkami MZE, informačními servery a konzultacemi s úředníky (Pozemkový úřad Vsetín). Ekonomické hledisko navrhovaných zásahů bylo vypracováno dle Ceníku AOPK ČR z roku Krajina údolí Podťaté 3.1 Historické využití Jiné jsou krajiny, kde lidé žijí po tisíce let a jiné ty, kde jsou lidé pouze pravidelnými návštěvníky při přesunu dobytka na sezónní pastviny nebo při příležitostném využití půdy. (Beneš a kol., 2003) Krajina údolí Podťaté za několik málo staletí zažila obojí. Její odlehlost od významných moravských center zapříčinila opožděné, ale velmi intenzivní využívání oproti ostatnímu území ČR. Paradoxem a problémem posledních dvou desetiletí této krajiny se však stala absence jejího využívání. Otázkou je, jestli takovýto útlum zájmu nehrozí i jiným krajinám a jestli se mohou z příběhu Valašska, či přímo údolí Podťaté, poučit. Popis historického využití krajiny údolí Podťaté přináší, tak jako u jiných autorů podobně zaměřených prací, pohled spíše na detaily, než na celek. Lidská činnost v minulosti měnila celé regiony, ale důkazy této činnosti jsou často omezeny na jednotlivá místa. Celkový obraz se tak dá poskládat z kaleidoskopu každodenní práce, péče o pole, dobytek a stavení. (Beneš a kol., 2003; Čeněk a kol., 2006) Valašské vlivy a způsoby hospodaření Historie využití krajiny údolí Podťaté se váže k počátkům osídlení této oblasti pasekářskou a valašskou kolonizací. Před valašskou kolonizací bylo studované území činností člověka ovlivňováno pouze minimálně. Lovila se tu zvěř (vysoká, divočáci, rysi, lišky, kuny, vlci a někdy i medvěd), v horských potocích se chytali pstruzi, číhalo 18

19 se na ptáky, brtnickým způsobem se vybíral med včelstvům. Z lesů se přiváželo palivové i stavební dříví, hledal se materiál pro různé dřevěné zboží. Pálila se potaš. Nejprve docházelo k sezónnímu osídlení, které souviselo jednak s letní pastvou dobytka a jednak s bezpečností vrcholky hor se udržovaly bezlesé kvůli rozhledu po území. Výpovědi svědků o hranici moravsko-slovenské z roku 1590 i 1522 potvrzují pronikání Valachů na toto území, jednou na základě předem uzavřené smlouvy s majitelem rožnovského panství, častěji však i bez této smlouvy nebo až s jejím následným uzavřením. (Štika, 1967; Štika, 2009) (Kutzer, 1886; Anonym, 2007) Vliv Valachů na krajinu Valaši byli vrchností i domácím lidem považováni za cizince, se kterými bylo výhodné žít v dobrém vztahu. Přínosný byl jejich způsob hospodaření i jejich specifické vlastnosti, jako je fyzická zdatnost. Na druhé straně se jich vrchnost po jistém čase a po jistých zkušenostech začala obávat a uvažovala i o jejich vypovězení. (Štika, 2009) Rozsáhlá plocha hor využívaná Valachy k salašnictví se zprvu touto činností mnoho nezměnila. Svůj dobytek vyháněli daleko od svých stálých sídel. Na pronajatých pastvinách pásli svá stáda bez omezení (s výjimkou hájených polností starousedlíků), zimovali v horských údolích a měli práva na kácení stromů a na rubání jemele, čatyny a jaseni v zimním čase. (Štika, 2009) Významné ovlivnění zdejší krajiny spočívá v předání salašnického způsobu života. Domácí obyvatelé vstupovali do služby k Valachům jako pasáci jejich stád, což byl jeden ze způsobů, jak se se salašnictvím obeznámit. Na druhé straně valašští kolonisté postupně získávali půdu a stále více se přibližovali postavení poddaných zemědělců. (Štika, 2009) Během 16. století, spíše v jeho druhé polovině, došlo k asimilaci Valachů s domácími usedlíky, kteří přijali salašnický způsob hospodaření i valašské právo. Obr. 6 Salašnictví (Archiv VMP Rožnov pod Radhoštěm) 19

20 Na panstvích rožnovském a vsetínském byli k ovcím najímáni lidé ze sousedních slovenských obcí Marikové a Štiavniku. Naopak lidé z moravských pohraničních obcí sloužili u Slovenských valachů. Jan Slováček z Johanové v Leskovci dne 4. září vyznal,... že po vyhoření Mezříčí šel zasi do Slovák a sloužil u Madenky půl léta a u Kuny v Šťiavničku a ti oba Slováci že projednali pastvy pod Javorníkem až k Bečví a platili za ty pastvy. (Štika, 2009) Způsoby hospodaření v krajině Všechny dále uvedené způsoby využití krajiny se doplňovaly, koexistovaly, vytlačovaly se a nahrazovaly. Paměť krajiny je totiž spojena s tím, že krajina má kybernetiku, tj. zcela určitý způsob sebeřízení. Funguje jako tekutá mozaika manipuluje svými složkami, které se chovají jako její pohyblivé stavební kameny. V průběhu staletí se mění rozložení lesa a bezlesí, mohou být patrny i nějaké vývojové tendence. A přesto jednotlivé složky mají, bez ohledu na svou konkrétní lokalizaci, stále tutéž logiku rozmístění. Paměť je schopnost obnovovat někdejší stav. Systém s pamětí má v zásobě více alternativních stavů schopných oživení. Jenže existuje-li paměť, existuje i její ztráta. (Sádlo, 1998) A. Počátky zemědělství Salašnictví Ovce se na východomoravských panstvích, stejně jako i kdekoliv jinde v českých zemích, chovaly dávno před příchodem Valachů. První Valaši a jejich stáda hrubovlnných ovcí valašek přišli na Moravu koncem 15. století. Po celé 16. století docházelo k setkávání lidí ze dvou hospodářských sfér pastevecké a rolnické. Zvláštností salašnického chovu dobytka bylo sezónní ustájování a pastva odolných plemen ovcí a koz na horských pastvinách a výroba speciálních mléčných výrobků ovčího sýra, žinčice, brynzy apod. Znalost této techniky, výrobní názvosloví i způsob organizace práce se na moravské Valašsko rozšířilo zásluhou valašských kolonistů. (Štika, 1967) 20

21 Lze předpokládat, že v prvních desetiletích zůstali Valaši u specifické formy stěhovavého pastevectví, při které se na zimu uchýlili do zimních stájí ( kotelnic ) v horských údolích. Dobytek byl ustájen v ohradě ( košáru ) a živil se především větvičkami Obr. 7 Pastva ovcí (Naše Valašsko, 1941) stromů. V létě se pro zimování dobytka rubaly větve jasanů (doloženo ze 16. století pod Javorníky), pro zimní období se v archivních pramenech v této souvislosti vzpomínají větve jehličnatých stromů ( četyně rubati ) a jmelí ( jemela metati ). V rozpisu valašské daně z 18. století, času největšího rozkvětu salašnictví vsetínského panství, vycházelo na každou poddanskou usedlost v průměru 8 ovcí dobytka a tři salaše. Ovšem v obcích pod Javorníky (Halenkov, Hovězí, Karlovice) byl počet salaší vyšší (průměrně 7 salaší na obec) a průměrně zde vycházelo 11 ovcí na usedlost. (Štika, 2009) Asi v 80. letech 18. století dosáhlo salašnictví vrcholu svého vývoje, zejména pokud šlo o počet chovaného dobytka. Roku 1786 se ve Velkých Karlovicích chovalo kusů valašských ovcí. Na celém Rožnovsko-krasenském panství zimovali tehdy poddaní ovcí a koz. Následoval úpadek, do poloviny 19.století pozvolný, poté již rychlý. Základní příčina tohoto úpadku tkví ve zvýšení ceny dřeva, které se stalo nezbytnou surovinou pro řadu odvětví průmyslu. Dalším důvodem ústupu salašnické výroby bylo i rozšiřování chovu hovězího dobytka, který od 19. století získal velmi důležité místo v postupné intenzifikaci zemědělství. Ve druhé polovině 19. století přistoupil nezájem o hrubou vlnu valašských ovcí, ze které se dříve vyráběl téměř celý oděv. (Štika, 1967) Během 20. století se snížily početní stavy ovcí téměř na polovinu. Úpadek salašnictví nezastavila ani snaha různých institucí a zemědělských odborníků o modernizaci extenzivního chovu ovcí a salašnické výroby. Poslední tradiční horské salaše na Rožnovsku zanikly v 50. letech 20.století. V 70. letech se podařilo v horských oblastech 21

22 a v záhumenkových hospodářstvích chov ovcí kombinované užitkovosti znovu částečně oživit. Tento chov byl téměř zlikvidován počátkem 90. let v důsledku nezájmu odběratelů a vymizení zpracovatelů vlny. Dříve chovatelská sekce Zemědělské rady moravské usilovala o zušlechtění valašské ovce křížením s berany s kvalitnější vlnou nebo pořádala instruktáže o moderním sýraření přímo na salaších. Od poloviny 90. let je snaha znovu zavést chov ovcí se zaměřením na masnou užitkovost v ekologických hospodářstvích. (Štika, 1967; Čeněk a kol., 2006) Pasekářství Pasekářskou kolonizaci iniciovali především usedlí rolníci, kteří pasekami rozšiřovali obce se starým rolnickým osídlením. V 15.století a v první polovině 16.století jich bylo jen nepatrně. K významné změně ve využívání zdejších hor došlo během 16. a 17. století. Horská údolí se zaplnila stálými sídly a na jižních svazích se uchytili první pasekáři. Zlatým věkem pasek bylo 17. a 18. století, poslední osídlené paseky vznikaly v Beskydech ještě na počátku 20. století. (Štika, 1967) Pasekáři se stali nejvýznamnějším elementem při zalidňování horského území. Pozemky vzdělávali poblíž usedlosti (šlo většinou o tzv. rozptýlené osídlení) a postupně je, většinou bez souhlasu vrchnosti, rozšiřovali. Pálením a žďářením získávali dočasná pole a louky dále v horách. Na výše položených pasekách převažoval chov dobytka a ujal se zde i salašnický způsob chovu ovcí. (Štika, 2009) Pasekáři jsou zmiňováni ve sporu o panské pozemky na Lopušné (913,4 m n.m.) v 60. letech 19. století. Spor se týkal práva na pastvu v lese a využívání dříví z lesního pozemku č Vystupuje v něm 21 velkokarlovských pasekářů. V údolích Tisňavy a Podťaté bylo původně 17 pasekářů, po r (oddělení Malých Karlovic) ji zůstalo 12. Devět těchto pasek se rozdělilo na menší díly. (Kalus, 1949) Javořiny Koncem 17. a počátkem 18. století byly ve větší míře zakládány tzv. javořiny. Tak se tehdy nazývaly rozsáhlé horské pastviny, řídce porostlé stromy a keři. Byla to místa na kopcích s nemnoha dřevinami (převážně javory) anebo zcela vykácená. Není známo, z jakých důvodů byly javořiny zřizovány, bylo-li jejich zakládání plánovité či náhodné. Tvrdí se, že panství zřizovala javořiny proto, aby dosáhla zvýšení příjmů. Ale peněžité dávky zůstávaly dlouhá léta ve stejné výši, ačkoliv se peníze značně znehodnocovaly. 22

23 Až do konce 17. století byly podmínky pronájmu mírné. Odvádělo se každé desáté dobytče a malý peníz z každého kusu. Jiný výklad říká, že zakládáním javořin se majitelé panství snažili zabránit škodám v lesnictví, které způsoboval dobytek ve zmlazujících se porostech. (Dobeš, 1949; Štika, 1967) Kočovným Valachům vrchnost pronajímala nijak neohraničené rozsáhlé plochy hor a dostačoval k tomu pouze jejich název (Radhošť, Kněhyně, Smrk). V praxi Valaši bez většího omezení přecházeli za pastvou z místa na místo. Od poloviny 16. století, kdy se salašnickému způsobu chovu ovcí začali věnovat i usedlí zemědělci a přibývalo pasekářských pozemků, došlo ke změně postupu při pronájmu horských pastvin. Během 17. století valašského dobytka přibylo natolik, že už se stáda nemohla libovolně potulovat a popásat po horách, ale byla omezena jen na přesně vymezené javořiny. Nové smlouvy už pastvinu blíže lokalizovaly a objevila se i různá omezení a zákazy. (Štika, 2009) Následně vzrůst zájmu o horské salašnictví využila vrchnost ke zvýšení poplatků za nájem javořin. (Štika, 1967) Během 18. století přijali poddaní na rožnovsko-krasenském panství do dědičného nájmu více než 30 javořin o celkové rozloze kolem 9000 jiter. Rozloha jedné javořiny se pohybovala od jiter (v sousedním Léskovém byla javořina o rozloze 525 jiter). Kolem r byl sepsán Seznam javořin, které vysoká vrchnost uvnitř uvedeným poddaným zčásti prodala, zčásti svěřila. Z okolí údolí Podťaté jsou doloženy tyto zmínky: karlovičtí Korytáři koupili javořinu Medvědí. Ta jim byla vyměněna za Malý Javorník, a když si na této javořině vzdělali louky, byla jim za trest odňata a jejich vnuku Janu Korytářovi dalo mnoho úsilí, aby roku 1780 získal Javořinu Lopušánky. Fojt Jan Bil z Velkých Karlovic přišel při oddělení Malých Karlovic od meziříčského panství o mnoho pozemků. Náhradou za tuto ztrátu získal právo na postavení mlýna a roku 1775 mu byla svěřena javořina Konec Lemešné. Byl na ní ustanoven vrchařem a měl si podle zákupní listiny počínat spravedlivě. Ročního nájmu platil 14 zl. a na javořině se smělo pást 300 ovcí a 20 kusů hovězího. 23

24 1749 Jan Tomek, Jan Macešek, Martin Kantor z Horní Bečvy, jav. Lemešná, 170 zl., 200 ovec titéž, jav. Dolní konec Lemešné 1780 Jan Korytář z Karlovic, jav. Příschlop Lopušanky, 200 ovec o javořině Lopušná se píše, že byla až do r panská a že uživatelé platili 1 zl. 15 kr. ročně a 7 kr. z kusu dobytka. Poněvadž se prý národ v Tísňavách a Podťatém rozmnožil tak, že pastva nestačila, bylo jim sleveno a platil každý ze 17 uživatelů jen po 1 zl. jako bývalá javořina je popisována Bařinka, která náležela karlovskému fojtství. Původně ji vlastnil Pavel Lot, od jeho syna Josefa ji koupil hrabě Eugen Kinský r Od té doby je tam myslivna. (Kutzer, 1886; Dobeš, 1949; Štika, 1967; Štika, 2009) Pravidla pro využívání javořin v 16. století byla minimální stáda valašského dobytka se nesměla přiblížit polnostem usedlíků. V 17. století se už objevuje povinnost chránit vzrostlé stromy na javořině, jejichž pokácením se nájemce vystavoval riziku odejmutí javořiny. Tyto stromy si vyhrazovalo panství pro svou potřebu. Od 18. století nebyla dovolena pastva v lese, a dokonce ani přehánění přes les a chránily se např. i mladé boučky. Bez zvláštního povolení se nesměla na javořinách ani zakládat pole. (Dobeš, 1949; Štika, 2009) Dočasná pole na lesní a pastvinné půdě Tato forma obdělávání půdy měla jen doplňkový význam, ale v souvislosti s historickým využitím krajiny údolí Podťaté je zmíněna, protože na území našeho státu se nejdéle udržela v oblasti Karpat, v místech nejintenzivnějšího působení valašské kolonizace. Na moravsko-slezsko-slovenském pomezí tyto techniky zanikly až v období socialismu. Ve 20. století došlo k jejich oživení za hospodářských krizí během 1. světové války, ve třicátých letech a za 2. světové války, kdy souvisely s působením partyzánských brigád v této oblasti. Lesní polaření Dočasná pole vypálená v lesním porostu jsou na Horním Vsacku označovaná jako požár. Záznamy dokládají starší typ požáření, praktikovaný především na javořinách s 24

25 řídkým lesním porostem. Bylo součástí extenzivního obhospodařování horských oblastí. Dočasné pole, získané vypálením lesa či javořiny, se buď změnilo v trvalé pole, nebo častěji se po krátkém využití ponechalo pusté, aby samovolně zarostlo trávou, keři a stromy. V racionalizovaném lesním hospodářství 19. století už nebylo místo pro původní požáření. Nová praxe lesního hospodaření se střetla s tradičním zájmem lesních dělníků a ostatních horalů o zemědělské využití rubisek. Výsledkem byl kompromis, kdy v prvním roce se pokácely stromy, ve druhém roce se paseka osela obilím nebo osadila brambory. Jako pole se využívala po tři léta. V tom posledním se na rubisko vysadily stromy. Poslední záznamy o vypalování rubisek v Javorníkách se objevují v 50. letech 20.století. Dočasné polnosti na ladech a pastvinách Na ladech, území v katastru vedeném jako nerodící půda, byla kultivována dočasná pole. Tato pole rodila pouze oves. Početné záznamy dokladují stereotypní postup: vzdělané místo se oselo ovsem, po jehož sklizni po několik let leželo ladem. Rozličná byla pouze délka úhoru, a to až 15 let. V mnohých horských obcích se tato praxe uchovala až do začátku 20. století. Košárování Při setí do košárů ovce zašlapaly přes noc zrno křibice (odrůda obilí) do vlhké půdy vyhnojené trusem. Z rožnovska je tato technika doložena ještě za 1. světové války, z Horní Lomné ještě za II. sv. války. (Štika, 1974) B. Moderní dějiny Tak, jako se zrychluje současný životní styl, tak i změny v krajině nabraly rychlý spád. Půl století ve vývoji krajiny není dlouhá doba, ale české a moravské krajiny jsou podrobovány změně už potřetí. Kolektivizaci zemědělství v 50. letech, direktivně prosazené koncentraci výroby v 70. letech a teď majetkovým restitucím a nastupujícím tržním vztahům v držbě půdy. Posledních šest let ( ) se vyznačuje spontánním útlumem zemědělského využívání krajiny. (Kopecká a kol., 1996) V roce 1957 bylo ve venkovských oblastech ČR dosaženo převahy socialistického sektoru tedy hospodaření v JZD. Jako památný den ve Velkých Karlovicích je 25

26 uvedeno úterý 5. listopadu 1957, kdy byly rozorány meze a vznikl tak hon od nádraží ke kostelu podél státní silnice (dnešní č. 487). (Duda, 1958) Na jeho místě je dnes trvalý travní porost, který slouží jako tréninková dostihová dráha pro koně. Duda (1958) dále zmiňuje vytváření honů v údolí Podťaté a Léskové, ale ty nejsou již blíže lokalizovány. Z textu lze vyčíst neochotu místních obyvatel hospodařit v JZD. Dokládá to nízký vstup zemědělců do JZD, popis zavádění arondací i celkový vyčítavěagitační podtón textu, který končí výzvou k aktivitě v oblasti živočišné výroby. Pícninářství Od padesátých let bylo pícninářství a chov dobytka propagováno jako jedině správný směr a konečný cíl zemědělské výroby v této oblasti. Jako negativum je podáván fakt, že značná část luk a téměř skoro všechny pastviny jsou zde ve stavu přirozeném, nekultivovaném a poskytují malé a většina pastvin skoro žádné výnosy. (Brada, 1949) Pro Karlovice bylo pícninářství určeno jako nejvýhodnější soustava polního hospodářství na základě vědeckého zjištění a posouzení výrobních poměrů s přihlédnutím k ekonomickému výsledku. To znamenalo omezit produkci obilovin a okopanin a část polí věnovat několikaletému pícnímu porostu. Hlavním produkčním odvětvím Horního Vsacka se stal chov hovězího dobytka. (Duda, 1958) Také v údolí Podťaté bylo postaveno chovatelské zařízení pro chov skotu, z něhož jsou dnes patrné již jen zbytky základů. Jalovice spásaly většinu luk a pastvin, které byly buď dosévány jetelotravními směskami, nebo nově zakládány na polích. Jenže intenzivní využívání luk a pastvin z nich vytlačuje jak konkurenčně slabší druhy rostlin, tak hnízdící ptáky nebo četné druhy hmyzu. Pokud se travní porosty nadměrně hnojí, posiluje se tím nárůst několika málo druhů na úkor ostatních. (AEO ČR, 2007) Brada (1949) kritizuje zdejší zemědělce za pěstování obilnin a okopanin a volá po tom, že veškeré zvelebovací snahy v Zemědělství na Horním Vsacku musí směřovati ke zlepšení dosavadních luk a pastvin a vůbec k rozšíření a zajištění krmivové základny pro racionální chov dobytka. Dále píše, že pastviny, jichž je zde ha, ležící nejvíce na svazích Javorníků od Makyty přes Stolečný, Velký Javorník až k Lemešné a na jižních svazích Vsackých hor od Cábu přes Tanečnici, Soláň, Benešky až k Vysoké, jsou vesměs přirozené, neupravené, namnoze jsou to pastviny spojené s lesem, tedy ani pastviny ani les. Jako opatření navrhuje přesné vylišení vhodných ploch pro pastviny a všechny nevyhovující plochy zalesniti. To, co zůstane pastvinami, se má hnojit hlavně dusíkatými a statkovými hnojivy. Na pozemcích, které nelze upravit hnojením 26

27 navrhuje založení umělých luk. Dále plánuje umělé žírné pastviny pro hovězí dobytek, které prý bude třeba zakládat i v údolích, neboť pastviny ve vyšších polohách, jako například na Javorníkách, mohou sloužiti jen pro ovce. Umělé louky a pastviny, jetelotravní a štírovníkotravní směsi označuje za budoucnost zemědělství tohoto kraje. C. Lesnictví Před příchodem prvních kolonistů byla studovaná oblast kompletně pokryta smíšenými porosty. Lesy v těchto vrchovinách zůstávaly dlouho nedotčeny těžbou, nebo byly těženy jen při okrajích. Původní lesní porosty se měnily v důsledku postupujícího osídlení a později i hospodaření s lesem. Člověk způsobil nejen odlesnění, ale i změnu půdní struktury kultivací. Kolem svých sídel si ponechával nebo záměrně pěstoval u dvora lípu, jasan, na mezích lísku, na nivách někde košíkářskou vrbu, na suchých pastvinách jalovec. (Langer, 1999) Odlesňování probíhalo nejdříve podél toku Bečvy a jejích přítoků, ale s houstnoucím osídlením zasáhlo i výše položené svahy a hřebeny. Tento stav je spojován s tzv. pasekářskou kolonizací, kdy lesy byly rozdrobeny velkým množstvím enkláv, pasek. Od 16. století, současně s Obr. 8 Využití dřeva rozšiřováním valašského pastevectví, se tehdy většinou listnaté lesy využívaly k chovu koz a ovcí. Na počátku 19. století mívali sedláci 30 až 60 ovcí, které společně pásli na horských pastvinách, hlavně však v pastevních lesích. Také lesy velkostatků byly do roku 1850 zatěžovány pastvou. (Anonym, 2007; Tkáčiková, Spitzer, 2011) 27

28 Odlesňování dosáhlo maxima v 19. století. Na většině území lesy chyběly a například od řeky Bečvy se táhly dlouhé pastviny se solitérními stromy, jalovci a křovinami až na hřebeny Javorníků. Souvislejší plochy lesů produkující stavební dříví zůstaly pouze na pozemcích vsetínského a rožnovského velkostatku. Zato na pozemcích obcí a drobných majitelů zůstalo zachováno lesů minimum, a to hlavně v místech, kde nebylo možné jinak hospodařit. Byly to tzv. selské lesy. (Tkáčiková, Spitzer, 2011) Přesto Kutzer (1886) popisuje jak ve Velkých Karlovicích bohaté lesy ležely dosud ladem, netušíce, že i na ně v krátké době přijde řada. Když v letech 30. vydával polesný sedlákům buky, bylo tolik pokácených starých kmenů v lese hnijících, že nemoha se hnouti, jim prý až domlouval: Sedláci, lajdáci, dřevo tady hnije a vy ho neberete. Obr. 9 Dřevo tady hnije Podťaté, 2011 Rozvoj lesnictví souvisí mimo jiné s otevřením skláren ve Velkých Karlovicích. Roku 1826 byla založena Františčina huť, která spotřebovala ročně (dle údajů z roku 1843) 2000 sáhů ( m 3 ) dřeva do jedné pece. Později měla pece tři. Sklárna zanikla v roce V Léskovém, údolí sousedícím s Podťatým, byla založena roku 1863 Mariánská huť a fungovala do roku Odborní zaměstnanci přišli do Karlovic z jiných skláren, místní lidé zajišťovali dodávky dřeva a formanskou přepravu surovin a výrobků. (Nekuda, 2002) V tu dobu na krasensko-rožnovském panství prosazoval rozšíření plochy lesů Ignác Ferles, působící zde v letech Zalesňovací akce pro povodí Horní Bečvy měl na vsetínském panství na starosti lesmistr Bernard. Prvním krokem byla evidence lesní plochy na katastru javořin a později i její snaha o arondaci, tj. vynětí rozlohy javořin a scelení se sousedními lesy. (Štika, 1967; Tkáčiková, Spitzer, 2011) Na podkladě zákona o likvidaci servitutů došlo v letech k likvidaci dědičného nájmu javořin a podstatně se zvětšila plocha pravidelných lesů vysázených už podle zásad intenzivního lesního hospodaření. Bývalá vrchnost se s nájemci vyrovnala buď odstupným, nebo rozdělením javořiny, přičemž vrchnosti připadl více 28

29 zalesněný díl. Ředitelství velkostatku Kinských mělo v plánu vytvoření souvislých pásem lesů nepřerušovaných soukromými pozemky a usilovali o zbývající části javořin. (Štika, 1967; Štika, 1974; Tkáčiková, Spitzer, 2011) Kolem roku 1860 už zcela upadalo salašnictví. K rozsáhlému zalesňování pustých pastvin, dotovanému moravskými zemskými úřady, docházelo od roku V tomto období způsobovaly v důsledku rozsáhlého odlesnění v povodí Vsetínské Bečvy k velké škody povodně. K zlepšení tohoto stavu vedlo hlavně urychlené zalesňování především vyplavených pastvin a pastevních lesů. Zalesněním pramenných oblastí řek v horních polohách se podstatně zlepšily odtokové poměry bystřin, v nichž vznikaly erozí rokle a rýhy, které se musely nákladně technicky hradit. (Anonym, 2007; Tkáčiková, Spitzer, 2011) Ve zdejších lesích se až do roku 1900 uplatňovaly clonná a toulavá seč, jimiž vznikaly opět smíšené porosty s vysokým zastoupením jedle a buku. V období do 1. poloviny 19. století převládalo na Valašsku zalesňování za použití síje. Zalesňovalo se především semeny jedle a listnáčů (buk, habr, javor), která se získávala sběrem nebo výkupem od místních sběračů. Bylo to tedy osivo místní provenience. (Anonym, 2007; Tkáčiková, Spitzer, 2011) Smrkové porosty vznikly z velké části na zemědělské půdě, tedy na půdě, která byla před 200 až 300 lety odlesněna (v době valašské kolonizace) a znovu zalesněna. Původ osiva je nejasný, ale zdejší populace smrku ztepilého rozhodně nemohla poskytnout dostatek osiva pro tak intenzivní zalesňovací práce. Vypěstované sazenice tedy nebyly místní provenience. Dnes na těchto místech už můžeme pozorovat 3. generaci porostů, převážně smrkové výsadby. (Štika, 1967; Tkáčiková, Spitzer, 2011) Rozvoj přirozené obnovy bukových porostů byl značně omezován hlavně od 50. let 20.století. Na plochy vzniklé holosečným hospodařením, často spojeným s polařením, se vysazovaly smrkové monokultury. Přesto je v Javorníkách dosud velké zastoupení hlavně starších bukových a smíšených jedlobukových porostů, méně je těchto porostů středního věku a mladších. Obecně z dospělých porostů v Javorníkách ustupuje jedle, v nárostech vesměs chybí až na výjimky bývalých selských lesů výběrného rázu a některých lokalit (například u Velkých Karlovic). 29

30 Současná dřevinná skladba je charakteristická tím, že je alespoň zčásti přirozená (Tab. 1). Značné výměry místy dosahují porosty palivových lesíků s habrem, lípu, břízou a pařezovým bukem. Jsou to zbytky původních bukových a dříve hojných březových porostů, které vznikly výmladností vtroušených dřevin. (Obr. 9). Obr. 9 Palivový lesík v Podťatém Zastoupení dubu, habru a lípy se v oblasti oproti přirozené skladbě vlivem pařezin zvýšilo. Tabulka 1. Zastoupení hlavních dřevin podle podoblastí v procentech: Javorníky. Jehličnany 75,5 smrk 56,6 jedle 17,0 borovice 1,6 modřín 0,2 ostatní 0,1 Listnáče 24,5 buk 22,0; habr 1,4; lípa 0,3; ostatní 0,8 (Štika, 1967; Anonym, 2007) Oficiální statistiky vykazují vzrůstající podíl lesní půdy až do dnešních dní. Skutečné množství a pokryvnost lesa je na Valašsku vyšší, než se udává. Je možné odhadnout, že je nutno k oficiální výměře lesa ještě připočíst dalších 10 %. Lesy totiž rostou i na dlouhodobě neudržované nelesní půdě a Obr. 10 Nenápadné zalesňování zanedbaných či nelegálně zalesněných trvalých travních porostech. (Tkáčiková, Spitzer, 2011) 30

31 3.1.2 Údolí Podťaté na historických mapách Krajinu lze chápat jako viditelného průvodce po minulosti, po původu a dlouhém rozvoji kultury. Pouze úlomky tohoto nekonečného příběhu lze nalézt v historických dokumentech nebo ve starých mapách. Krajina může o svém vývoji vypovědět daleko více, daleko dramatičtěji, daleko osobitěji a daleko bezprostředněji. Krajina je produktem vnímání lidí nejedná se jednoduše jen o jiný termín pro prostředí, ale o něco navíc, co vzniká v očích, myslích a srdcích pozorovatelů, kteří zacházejí se skutečnými prvky našeho prostředí jako se surovinou, ze které vznikají vzpomínky a asociace, pochopení a vlastní interpretace. (Beneš a kol., 2003) Nejstarší vyobrazení Na Fabriciově mapě z roku 1569, nejstarší známé mapě Moravy (měřítko 1 : ), je horopisný obraz Valašska znázorněn metodou kopečkovou za předpokládaného osvětlení od východu. Výška hor je v souvislosti s velikostí kopečků, lze rozeznat Vlárský průsmyk a z říční sítě je zakreslena Bečva. Na Komenského mapě z roku 1627 jsou již správnější polohy míst a jejich vzdáleností. (měřítko 1 : ) Hory jsou znázorněny kopečky se západním osvětlením. Vodní síť je nepoměrně hustší. Bečva a její přítoky jsou poměrně věrně zakresleny, ale nepojmenovány. Na Müllerově mapě z roku 1716 (měřítko 1 : ) Valašsko zaujímá jižnější část přerovského kraje a severní až severovýchodní část hradištska. Kopečky se západním osvětlením jsou většinou zalesněny. Říční síť je v hlavních rysech správná, je pojmenována Bečva. Zaznamenány jsou i sklárny severně od Rožnova. (Láznička, 1941) Obrázek 11. Fabriciova, Komenského a Müllerova mapa. (Láznička, 1941) 31

32 Historická vojenská mapování I. vojenské mapování (josefské) probíhalo v letech v měřítku 1: Údolí Podťaté je zachyceno na mapovém listu Morava, č. 71. Bylo vytvořeno na podkladu Müllerovy mapy, ale bez přesně určených trigonomických bodů, pouhým pozorováním v terénu z koně. Mapování bylo velmi podrobné a ke každému listu vznikl vojensko-topografický popis oblasti. Význam spočívá v zachycení území před nástupem průmyslové revoluce, v době největšího rozkvětu kulturní barokní krajiny a její největší diverzity. II. vojenské mapování (Františkovo) probíhalo v letech v měřítku 1: Údolí Podťaté je zachyceno na mapovém listu O_8_X. Geodetickým základem byla vojenská triangulace a podkladem mapy Stabilního katastru, takže bylo dosaženo dobré přesnosti. Mapování zachytilo nástup průmyslové revoluce, rozvoje intenzivních forem zemědělství a období, kdy lesní plochy dosáhly historicky nejmenšího rozsahu. III. vojenské mapování (Františko-josefské) probíhalo na Moravě v letech v měřítku 1 : Údolí Podťaté je zachyceno na mapovém listu Vzniklo na podkladu Stabilního katastru se zpřesněným výškopisem. Výsledkem mapování jsou kolorované topografické sekce 1: (Geolab, 2010) Obr. 12 Historická vojenská mapování (Geolab, 2010) Indikační skici Stabilního katastru Vyměřování katastrální mapy ve Velkých Karlovicích v roce 1833 zaznamenal Kutzer (1886) jako strast pro místní občany. Museli totiž vypomáhat devíti geometrům a jejich příručím a výlohy obce na toto měření činily 1300 zl. šajnů. Prvořadým účelem indikačních skic bylo zajištění přesných podkladů pro stanovení berních povinností na novém základě. Indikační skici jsou první ucelený soubor přesných map katastrů všech 32

33 obcí na Moravě. Vznikly na základě geodetického zaměření, přičemž podkladem pro ně se stala trigonometrická síť, jejíž počátek byl stanoven císařským patentem. Měření se provádělo triangulací a základem celé sítě byla věž kostela sv. Štěpána ve Vídni. Indikační skici, v souladu se svým posláním, používají plošnou projekci, která nezaznamenává výškové rozdíly. Dokládají způsob a rozsah zemědělské činnosti, jsou důležitým pramenem ke studiu osídlení, dopravních cest a vodních toků. (Rácek, 2002) Podkladová data byla získána v Moravském zemském archivu. Indikační skici z roku 1833 jsou kompletní pro studované území, opravy z roku 1877 jsou neúplné. Značná nepřesnost přilnutí hranic území (v řádu metrů) vznikla při georeferencování indikačních skic. Ačkoliv bylo použito vždy 4 10 referenčních bodů a byly kombinovány různé podklady, nepodařilo se dosáhnout větší přesnosti. (Příloha č. 4) Hranice území studovaného v diplomové práci vedoucí po současných trvalých krajinných liniích se částečně uplatnily i nad historickou mapou. Podél celé hraniční čáry došlo k vyhlazení a zjednodušení krajinných linií. Celá severovýchodní hranice se téměř shoduje na mapě s dnešními liniemi v krajině s tím rozdílem, že tenkrát se jednalo o opticky nejasnou hranici mezi poli hustě členěnými tenkými mezemi, zahradami a volně rostoucími jednotlivými stromy a mezi pastvinami se skupinkami stromů. Nyní je hranice v mapě sice stejně výrazná, ale ve skutečnosti vzniká silný kontrast mezi otevřenou plochou luk hrubě členěnou výraznými liniovými vegetačními prvky a kompaktní hradbou vzrostlých, hustých lesů. Hranice na jihozápadě území se současnými trvalými krajinnými liniemi shoduje pouze na několika místech, a to tam kde má hraniční čára přibližně severo-jižní průběh. Celá linie ve směru SZ JV se posunula z průměrně o 160 m směrem do údolí (průměrné relativní převýšení na tuto vzdálenost činí 50 m). Na první pohled je zřejmé, že půdní bloky byly mnohem menší. To, co jsou dnes jednolité travní porosty, bylo dříve několik polí oddělených mezemi. Např. největší polokulturní louku na svahu Lopušné o rozloze 11 ha tvořilo dříve 32 půdních bloků dále vnitřně členěných na jednotlivé parcely. Část údolí je tvořena úsekovou plužinou a část nepravidelnou záhumenicovou plužinou, která je na některých místech rozdělena na úseky. Vznik této kombinace plužin se vysvětluje dvojím postupem osídlení (údolní a pasekářské). 33

34 V krajině roku 1833 nebyl žádný krajinný prvek dominantní. Při pohledu z údolí byly lesy kdesi v dáli. Blízko stavení byla mozaika polí a zahrad. V potoční nivě převažovaly louky, pak po svazích následovala pole, pastviny řídce porostlé stromy a až za nimi lesy. Na některých místech pole přímo hraničila s lesy. Severně od studovaného území, na oblých vrcholech kopců a jižně exponovaných vrcholových partiích, byly také zemědělské usedlosti obklopené polemi, takže tímto směrem byl souvislý les vidět až na obzoru. Nyní, pokud tady nějaká drobná pole jsou, tak v potoční nivě. Následují rozsáhlé travní porosty bez volně roztroušených stromů či dřevin v rozptýlených skupinách a poté hned hustý les. Ten se od roku 1833 ke dnu údolí přiblížil v celém studovaném území průměrně o 380 m, přičemž nejvíce poklesla hranice mezi lesní a nelesní půdou přímo po spádnici na Lopušné, a to o délku 800 m a 120 výškových metrů Ostatní Další historické mapy byly získány v SOKA Vsetín. Jedná se o pozůstalost Josefa Válka, který byl nadšeným karlovským amatérským kartografem. Jeho mapy jsou zpravidla na pauzovacím papíře, tužkou a barevnými pery. Jejich obsah je často nejasný. Ukázka je v příloze č. 5. S rozvojem turistického ruchu souvisí i vydávání map. Mapy v příloze č. 6 jsou malého měřítka a o vývoji krajiny nám kromě zatížení turistickým ruchem víc neprozradí. Katastrální mapa má pro studované území pouze informativní charakter. Obec Velké Karlovice zatím neprošla komplexními pozemkovými úpravami a katastrální mapa není digitalizována. Na mnohých místech nesouhlasí hranice pozemků s ortofotomapou a také způsob jejich využívání uvedený v katastru často není aktuální. 3.2 Současné využití krajiny Přístupy k ochraně přírody a krajiny 1. Zachování biodiverzity Termín biologická rozmanitost neboli biodiverzita zdůrazňuje různorodost organizmů a jejich prostředí. Tato koncepce, integrující všechny úrovně živého světa od genů po ekosystémy, se objevila v polovině 80. let 20. století. Slovo biodiverzita se skládá z řeckého bios = život a románského divers = rozmanitý či různý, je tedy pojmem obsahujícím rozmanitost života. 34

35 Nevztahuje se pouze na přírodní zdroje, ale také na ty přetvořené člověkem, tedy na odrůdy kulturních rostlin, plemena domácích zvířat i kulturní krajinu. V Úmluvě o biologické rozmanitosti (CBD, 2004) jsou biodiverzitou míněny veškeré aspekty proměnlivosti (variability), které jsou patrné v rámci živého světa, a to včetně rozmanitosti (diverzity) uvnitř jedinců či mezi nimi a dále mezi populacemi, druhy, společenstvy a ekosystémy. Biodiverzita je považována za vlastnost života, neboť ekosystémy a společenstva, pokud měly dostatek času a možnost vyvíjet se v souladu s přirozeným výběrem, se vyznačují zpravidla maximální možnou rozmanitostí druhů a forem. Obecně se rozlišuje biodiverzita genetická, druhová a ekosystémová. (Kleinert, 1999; Plesník in Vačkář, 2005) Biodiverzita může působit dojmem abstraktní kategorie stejně jako např. stabilita globálního systému, v jejichž jménu se může zapomenout i na to, o co jde, tedy o konkrétní jednotlivá živá i neživá jsoucna, která konstituují náš svět. Z praktického hlediska je důležitější upozorňovat na hodnotu, krásu a zajímavost těchto jednotlivostí, než se ohánět málo podloženými čísly, dokumentujících po způsobu burzovních indexů propady všeho možného. (Braniš, Storch, 2002) Také krajina je živou soustavou, jednou z organizačních úrovní života, která je začleněna do strukturní hierarchie organely buňka tkáň orgán jedinec populace společenstvo krajina. V této řadě vzrůstá komplexnost, počet vazeb, měkkost struktury. (Sádlo, 1998) Biologická rozmanitost hraje důležitou roli při fungování ekosystémů a jejich služeb. K ekosystémovým procesům přispívají organismy nejčastěji nikoli jako jednotlivé druhy, ale jako funkční skupiny gildy. Gildou chápeme skupinu druhů se společným výskytem, vymezenými podmínkami prostředí, nebo druhů, které shodně využívají určité zdroje. (Plesník, 2007) Pohledy na biodiverzitu se u přírodovědců různí. Někteří se domnívají, že úbytek biodiverzity lze zastavit ponecháním asi 10 % lesů samostatnému vývoji. Jiní naopak považují za nevyhnutelnou obnovu tradičních poměrně intenzivních managementů, a to i v lesích, a dokonce explicitně volají po nerozšiřování pralesů. Například botanici se v otázce biodiverzity častěji počítají k těm druhým, ovšem třeba mykologové by mohli více oceňovat trouchnivějící dřevo, tolik typické pro bezzásahové lesy. 35

36 Česká a moravská harmonická krajina byla formována do své podoby v podstatě selským barokem a při péči dobrých soudobých hospodářů může trvale uchovávat a dále rozvíjet jak její půvaby, tak biodiverzitu vyšší, než souvislé lesní komplexy. (Kopecká a kol., 1996; Hédl, 2009) 2. Divokost a divočina Existovala idea přírody ještě před tím, než si ji lidé vymysleli, aby mohli definovat její opak, kulturu? (Beneš a kol., 2003) Jednou z možností, jak s přírodou naložit, je nechat ji ukázat, čeho je sama schopná. S takovým přístupem se jako cenné jeví procesy, v daném případě divokost. Při tom ale musíme přijmout fakt, že divočinu nelze ex definitione vytvořit, že ji lze pouze připustit. Cílovou podobou ekosystému přitom není pevně vymezen stav, ale naopak permanentní změna. (Míchal, 2002) V průběhu staletí se rovnováha mezi přírodou a kulturou měnila. V souvislosti s aktuálními kauzami (kácení lesů na Šumavě) a trendy (ekologické zemědělství) se jako jedna z možností péče o krajinu nabízí ponechání prostoru divočině. Mohlo by to znít logicky z hlediska toho, že zdejší krajina je v naší vlasti jednou z posledních osídlených, tedy nejkratší dobu ovlivňovaných člověkem, a že je tedy vysoká pravděpodobnost návratu k přírodnímu stavu. Nedaleko studovaného území se nachází fragment bukového pralesa Razula. Děje v krajině vedou k určitému místně specifickému stylu uspořádaného chování. Svou vlastní kybernetiku má každá složka, ze vzájemného působení těchto kybernetik je generována kybernetika krajiny, a ta zase složky zpětně ovlivňuje. Smyslem kybernetiky krajiny je homeostáze (vyváženost) strategií, a to znamená v takové hře minimalizovat selekční ztráty a zároveň prodloužit délku partie. Mechanizmem autoregulace krajiny tedy není časoprostorová stálost jejích složek, ale Obr. 13 Mykologická kompozice. naopak jejich věčná hra na přetlačovanou. 36

37 (Sádlo, 1998) Jenomže v současné Evropě neporušenou divočinu již nenajdeme ani v nejvyhlášenějších národních parcích, neboť tam přinejmenším chybí významná zoologická složka dnes již vyhynulí býložravci jako tur a divoký kůň, nehledě k mnoha dalším živočichům a rostlinám, které sice ještě někde dožívají, ale už jen jako vzácné relikty. Z toho je zřejmé, že i v národním parku nebo národní přírodní rezervaci se budeme vždy muset spokojit jen s určitým kompromisem. (Ložek 2009). Nezbývá než přiznat, že Americká koncepce ochrany divočiny jakožto volné, nespoutané přírody je do naší kulturní krajiny nepřenosná. (Míchal, 2002) Dnešní evropská krajina ve vší své rozmanitosti a bohatosti je v první řadě kulturní krajina a je kulturní ve dvojím smyslu: byla vytvořena jak lidskou činností, tak i lidskými představami a myšlenkami. Fyzické prvky prostředí, které používáme při vytváření krajiny (včetně biologické rozmanitosti a přírodních prvků), vznikly na základě lidské činnosti a následných změn. (Beneš a kol., 2003) Většina přírody a krajiny a to i ty části, považované veřejností za divokou a nedotčenou přírodu, tvoří vlastně více či méně zásadně ovlivňované kulticenózy. To, co bychom rádi nazývali divočinou, jsou podle Janzena (in Rázgová, 2000) prostě jen různé druhy našich zahrad, které nám poskytují různé služby (od produkce surovin až po možnost pozorovat zvířata). Tyto kulticenózy se vyvíjely pod určitým tlakem člověka a jeho zvířat staletí až tisíciletí a během té doby se staly domovem společenstev s velmi bohatou biologickou diverzitou. Klasické rustikální krajiny svou mozaikovitostí a množstvím ekotonů výrazně obohatily druhovou pestrost kvalitativně i kvantitativně, zejména pokud zůstala zachována aspoň část původních klimaxových ekosystémů (Pecina, 2002) tak jako v údolí Podťaté. Řada přirozených nelesních ekosystémů, které jsou přírodě blízké, protože jsou význačnými nositeli biologické rozmanitosti kulturní krajiny, by u nás v dlouhodobé perspektivě byla po vyloučeních lidských zásahů ohrožována sukcesí, která by v naprosté většině případů vedla ke spontánnímu zalesnění. (Míchal, 2002) Tato harmonická krajina se však stává pozůstatkem minulých epoch. Zasluhuje naši soustředěnou péči, protože vznikla a udržovala se lidskou činností a bez ní nemůže přetrvat. (Kopecká a kol., 1996) Jenže je to teprve něco přes půl století, kdy lidé prosazující ochranu přírody pochopili, že k udržení určitého stavu ekosystému zdaleka nestačí pouhé administrativní zajištění ochrany. Tehdy se často kladly proti sobě názory 37

38 konzervační (statická, administrativní) ochrany s tzv. aktivní ochranou, to jest řízenou péčí, udržovacími zásahy. Současný pocit je, že řízená péče je jedinou možností konzervace, tedy udržení a ochrany, určitých plynulých stádií zákonitých změn ekosystémů. (Pecina, 2002) 3. Ochrana krajiny Dokážeme sice usměrnit vývoj rostlinných a přírodních společenstev, ale rozhodnout o cílovém stavu někdy nebývá jednoznačné. Otázka Co bychom měli v krajině chránit? je popudem pro vědecké bádání i roznětkou pro nekončící filozofický spor. Intuitivní ideál však v našem snažení zůstává víceméně stejný, i když obtížně definovatelný: jakási vyvážená krajina s pestrou mozaikou rozmanitých přírodních i člověkem vytvořených stanovišť s bohatou květenou a zvířenou. Krajina, která by byla příjemná pro život. (Cílek, Ložek, 2011) Jednou z možností, jak se o krajinu postarat, je vyhlásit některé její části jako chráněné území. V krajině, která je intenzivně využívaná, obhospodařovaná a trvale se mění, jsou chráněná území významným útočištěm řady vzácných, ohrožených organizmů a jejich společenstev. Jsou to do jisté míry ostrovy vzniklé zaplavením původní přírody lidskou činností. V modernějším pojetí jsou to místa s nadprůměrným počtem druhů, horká místa biodiverzity, obvykle podmíněná pestrým geologickým podkladem a stanovištní rozmanitostí prostředí. (Cílek, Ložek, 2011) Studované území leží v CHKO Beskydy. V rámci tohoto velkoplošného chráněného území bylo vyhlášeno ještě 57 maloplošných zvláště chráněných území. Z toho předmětem ochrany 13 MZCHÚ jsou nelesní společenstva podmáčených a květnatých luk a jalovcové pastviny, stejně tak jako předmětem této práce jsou obdobné biotopy ve formě vybraných segmentů krajiny. Je faktem, že dosud žádné maloplošné ZCHÚ nebylo vyhlášeno přímo v údolí Podťaté. Ačkoliv je studované území z hlediska biodiverzity, ekologické stability a druhové ochrany významné, není natolik výjimečné, aby zde bylo vyhlášeno MZCHÚ. Lze na to však pohlížet také tak, že studované území není využíváním ani chováním zdejších obyvatel ohroženo řada MZCHÚ vznikla z nouze, aby uchránila cenná místa před zkázou. V průběhu téměř již dvousetletého vývoje se chráněná území stala nenahraditelnou nejen ekologickou, ale i kulturní, sociální a dokonce i ekonomickou entitou. Systém 38

39 chráněných území se vyvíjí od principu reprezentativnosti, který byl ještě výběrový, směrem ke snaze pokrýt územní ochranou vše, co za to stojí. V územní ochraně se čím dál tím více uplatňují i hodnoty kulturní a spirituální. Každá krajina byla vytvořena dlouhodobým vzájemným působením lidí a přírody, a i když jsou některé její rysy ošklivé nebo nepřirozené, jsou součástí bohaté historie kulturní krajiny. Antropogenní podíl na utváření krajiny, určité modifikace její morfologie i ekosystémů jsou integrovány do režimu, nezřídka i do motivace územní ochrany s hmotnými archeologickými, historickými a kulturními památkami. (Beneš a kol., 2003; Čeřovský, 2007) Klíčem k moderní ochraně přírody je především vědecké poznání, kritické myšlení a chápání souvislostí, nikoliv ekologický fundamentalismus. Možná jednou, v budoucnosti, budeme chránit kompletně celou krajinu nástroji dnes tak nereálnými, že nebude třeba ji rozdělovat na místa zakázaná a povolená. Prostě dobrý vztah ke svému okolí se pro nás stane samozřejmostí a pravidla, zákony a normy budou nástroji hledání řešení, nikoliv hledání a trestání viníka. Možná. (Cílek, Ložek, 2011) Lidé, kteří odpovídají za péči a ochranu přírodního a kulturního prostředí, se čím dál více snaží vidět krajinu jako celek. To znamená, že uznávají její přírodní a společenskou dimenzi a že návrhy, jak řídit budoucí změny, budou pojímány jako nejprve analytická a následně syntetická řešení. Lekci jsme dostali od samotné krajiny: jestliže je krajina také kombinací kulturních a přírodních faktorů, musí být takové i naše plány. (Beneš a kol., 2003) Rozhodnout, jaký bude cíl ochranářské péče není jednoduché, neboť správné řešení by mělo vycházet jak z poznání dlouhodobého vývoje daného objektu, tak z podchycení všech stanovištních činitelů, které v místě působí. Předpokládá to získat patřičné doklady z minulosti a zároveň sledovat změny stavu spontánně probíhající v současnosti. (Ložek, 2009). Boj s přírodou, využívání přírody a krajiny nebo ochrana přírody a péče o chráněná území jsou jen různá jména pro vztah člověka k přírodnímu prostředí. (Cílek, Ložek, 2011) Management přírody a krajiny lze vykládat jako řízenou péči o přírodu a krajinu, popř. jako hospodaření s přírodními zdroji. Dnes není již otázkou, zda máme provádět management přírody, dnes už se řeší, jak ho budeme dělat. Jednou z nejvýznamnějších myšlenek souvisejících s tzv. ekosystémovým přístupem je přizpůsobivý neboli adaptivní management. Jeho součástí je systém poznatků a hypotéz, o něž se opírají cíle managementu i navrhovaná opatření. Opatřením v tomto smyslu může být umělý zásah, 39

40 ale také rozhodnutí neovlivňovat přírodní procesy nebo zachovat tradiční způsoby hospodaření (kosení, pastvu atd.). Adaptivní management počítá s neustálými změnami v živých systémech a proto neplánuje detailně budoucnost, ale soustředí se na zpětnou vazbu na všech úrovních tak, že tato má vliv nejen na aktuálně navrhovaná opatření, ale také na vstupní hypotézy a cíle. Tento proces je sám ovlivňován svými průběžnými výsledky. (Rázgová, 2000) Ekologické i estetické změny krajiny mají svůj původ ve změti rozhodnutí o jednotlivých konkrétních územích (zpravidla parcelách). Přímé rozhodování o krajině neexistuje. Většina pronikavých změn v ní vznikla, vzniká a bude vznikat jako vedlejší účinek rozhodnutí o využití jednotlivých pozemků, z nichž ten nejradikálnější je umístění stavby. Především v rozhodování o využití pozemku je hledaný praktický klíč k interpretacím krajiny. Nikdy nebudeme schopni provádět doslova management ekosystémů, ba ani management jednotlivých biologických druhů. Co dělat můžeme, je pouze management lidské činnosti, která druhy a ekosystémy nějakým částečně známým způsobem ovlivňuje. Lidské zásahy, narozdíl od přírodních dějů, bývají obvykle pravidelné, a to časově i prostorově. (Kopecká a kol., 1996; Rázgová, 2000; Hédl, 2009) Obr. 14 Navrhovat, kontrolovat navržené Ekonomická hlediska Způsoby ohodnocení přírody a krajiny Krajina je nejenom výzvou k celistvému chápání proměn civilizace a přírody, ale také bohatstvím, na němž v příštím století bude záviset nejenom naše materiální dobro, ale možná i duševní rovnováha. (Cílek, 1998) Protože nejen různé skupiny obyvatelstva ve společnosti, ale i jednotlivci v rámci těchto skupin, mají rozdílné hodnotové žebříčky, které se navíc mění v čase a podle okolností, 40

41 stanovit ekonomickou hodnotu ekosystémových služeb je obtížné. Mnozí ochranářští biologové se obávají, že vyčíslením finanční hodnoty konkrétního biotopu ztratíme etické a duchovní rozměry ochrany přírody (Odling-Smee, 2005; in Plesník, 2007) Přístup k hodnotě údolí Podťaté se výrazně proměnil. Kolonizováno bylo jako nevyužívané s motivem získat z něj obživu využíváním lesa a zakládáním pastvin. O výdělek šlo jak osadníkům, tak vrchnosti, kterým obojí činnost přinášela nemalý zisk. (Štika, 2009) Obr. 15 Obživa na Valašsku 30. let 20. století (archiv, VMP Rožnov pod Radhoštěm) Doba, kdy zemědělské pozemky hospodáře živily tím, co se na nich sklidilo, jsou pryč. (Kolektiv, 2011) Nyní se hledají nové způsoby, jak krajinu využívat, ale nezničit, jak vytvořit zisk s ohledem na všechny její funkce. Moldan (1995) ve svém článku o ekologickém aspektu konceptu trvalé udržitelnosti pohlíží na přírodní prostředí, přírodu a přírodní zdroje z ekonomického hlediska jako na významná aktiva, která můžeme rozřadit do čtyř kategorií: materiální statky, ekologické (ekosystémové) služby, životní prostředí a biodiverzitu. Tato aktiva se snižují s pokračujícím ekonomickým růstem. Proto se jich musí užívat tak, aby jejich základna nebyla snižována ve svém úhrnu ani žádná důležitá oblast nebyla kriticky narušena. K tomu je potřeba mít spolehlivé indikátory ekologické únosnosti jednotlivých činností, které musí postihnout klíčové elementy interakcí mezi přírodním a společenským systémem. Za jeden z možných indikátorů je považována míra redukce biologické rozmanitosti. Ekosystémové služby jsou přínosy získané od ekosystémů, např. oběh živin, regulace záplav estetické a rekreační služby. (Enviwiky, 2007) Je na společnosti, aby stanovila, zda určitá ekosystémová služba zůstane pro uživatele zadarmo, nebo zda pro ni vytvoří trh. Přístup k e službě může být omezen legislativně, nebo naopak na její zachování 41

42 může státní správa poskytovat dotace. (Plesník, 2007) Mezi způsoby, jak zachovat ekosystémové služby (M.A. 2005; in Plesník, 2007) uvádí zvýšení využívání ekonomických nástrojů a tržních přístupů, (např. uživatelských poplatků nebo plateb za ekosystémové služby) a zahrnutí ekosystémových služeb do strategií, koncepcí a programů a konkrétních činností. To, co je přínosné pro biologickou rozmanitost nebo estetiku, nemusí jít nutně ruku v ruce s ekonomickým využíváním přírody. V přirozené krajině se v minulosti často hospodařilo, aniž by se vědělo, jaký to může mít dopad na žijící druhy a na jejich ekologii. Vztah mezi lidmi a přírodou je křehký, ale naše moderní společnost se může díky svým činům stát šetrným správcem zděděného životního prostředí. (Beneš a kol., 2003) Pro zachování přírodního bohatství jsou důležití drobní zemědělci. Právě oni mají největší zásluhu na zachování biologické rozmanitosti luk a pastvin, neboť většinou nemají tendence používat minerální hnojiva, pesticidy, nešetrnou výkonnou techniku nebo jiné intenzivní technologie. Jejich hlavním motivem většinou není finanční zisk, ale snaha dochovat a udržet dědictví svých předků. Těchto lidí je stále méně. Částečně je zastupují různé nevládní organizace, které vyzbrojeny nadšením a lehkou mechanizací se starají o majetek jiných. Ročně správa CHKO uzavírá na základě Programu péče o krajinu přes 200 smluv s lidmi, jejichž pomocí se daří každý rok pečovat o více jak 400 ha luk a pastvin, ošetřovat vzácné druhy dřevin v lesích a likvidovat nepůvodní druhy rostlin kolem vodních toků. (Morcinková, 2011; Kolektiv CHKO, 2011) Mimoprodukční efekty zemědělství a lesního hospodářství jsou rozvíjeny jako veřejný statek, za který společnost, zastoupená různými organizacemi a demokratickým státem, platí uživatelům půdy. Od r je v Evropě zaváděn systém státních grantů nabízených vlastníkům půdy v oblastech citlivých z hlediska životního prostředí. Choulostivé oblasti jsou zde definovány jako území, v nichž tradiční způsoby zemědělského a lesnického hospodaření vytvořily krajinu s biotopy volně žijících organizmů, jejichž udržování je v zájmu veřejnosti. Subvencování vlastníků v choulostivých oblastech je chápáno také jako podpora regionálních kultur a výraz snah uchránit ve sjednocujícím se kontinentu vše jedinečné, specifické a nezaměnitelně národní. (Kopecká a kol., 1996) 42

43 Pokud by se zákonem stanované principy regulace činností na určitém zájmovém území soustřeďovaly pouze na omezování práv vlastníků, mohly by být právem označovány za pozůstatky centrálně direktivního systému. V tržním systému má být omezování činností ve veřejném zájmu propojováno s ekonomickými stimuly tak, aby se péče o krajinu a její ráz stala podnikatelsky přitažlivou. Jenže takové hospodaření druhovému bohatství příliš nesvědčí. Firmy, které se péči o krajinu věnují čistě na komerční bázi si pronajímají rozsáhlé pozemky tak, aby mohli provést práci s co nejnižšími náklady a maximalizovat zisk. I oni pomáhají uchovat typický vzhled valašské krajiny, ale nenesou za ni zodpovědnost tak jako soukromí vlastníci. (Kolektiv, 2011; Kopecká a kol., 1996) V jednom bodě se přece jen zájmy ochrany přírody a touha po zisku potkaly. Staníková (2011) ve své bakalářské práci uvádí jako největší lákadla k návštěvě Valašska (Velkých Karlovic) kvalitní životní prostředí a možnosti sportovní vyžití. Rekrutovala se tak nová skupina vlastníků pozemků, pro které jejich udržování není zdrojem obživy, ale jejich stav ano. Typickým příkladem jsou firmy provozující různé sportovní a rekreační aktivity, jako např. lyžařské sjezdovky na Kohútce, Portáši a Čartáku, kde na loukách-sjezdovkách roste řada zvláště chráněných druhů rostlin. (Kolektiv, 2011) Zde jsou rekreanti účelem managementu, který nahradil domácí zvířata, kvůli kterým se louky a pastviny udržovaly Dotační tituly Pojmem dotace se v ekonomii rozumí peněžitý dar nebo daru podobná peněžitá úhrada ze strany státu nebo územněsprávního celku nějakému subjektu v zájmu snížení ceny určitého statku, jehož poskytování je ve veřejném zájmu. (Dotace, 2012) Dotační tituly zaměřené na ochranu přírody a krajiny umožňují získat další zdroje příjmů ze zemědělské činnosti. (AEO ČR, 2007) Někdy jsou také jedinou možností, jak ze svých pozemků něco získat. A čím dál častěji jsou jediným důvodem, proč s nimi něco dělat. V řešeném území jsou nejběžnější zemědělské dotace, dále dotace tzv. ochranářské poskytované MŽP (PPK, POPFK). Vhodnost zdroje k financování péče o lesní a nelesní segmenty krajiny závisí především na výměře pozemků a na tom, zda majitel má zájem o pozemky pečovat nebo je pouze ochotný poskytnout souhlas k tomu, aby se o lokalitu 43

44 postaral někdo jiný. Na základě podrobné analýzy byly stanoveny konkrétní dotační tituly vhodné pro jednotlivé segmenty krajiny a jsou uvedeny jako součást přílohy č. 8. Pojmy související s problematikou dotačních titulů Cross Compliance kontrola podmíněnosti, zahrnuje podmínky dobrého zemědělského a environmentálního stavu (GAEC) a povinné požadavky na hospodaření (SMR). VDJ velká dobytčí jednotka, 1 VDJ=500 kg živé váhy, skot ve věku nad 24 měsíců LPIS veřejný registr půdy (registraci vyřizují Pozemkové úřady MZe) Místně příslušný OOP orgán ochrany přírody, pro údolí Podťaté Správa CHKO Beskydy A. Zemědělské dotace 1. SAPS Jednotná platba na plochu zemědělské půdy Žadatelem je fyzická nebo právnická osoba, obhospodařující zemědělskou půdu, která je na ni vedena v Evidenci půdy (LPIS). Pro managementové zásahy v údolí Podťaté přicházejí v úvahu kultury TSP travní porost stálé pastviny a TO travní porost ostatní. Další kultury nejsou pravděpodobně využitelné ať již z důvodu nepříznivých klimatických podmínek nebo kvůli tomu, že minimální výměra (v součtu všech půdních bloků) je nejméně 1 ha zemědělské půdy. Podpora se vypočítává vzorcem: Výše podpory = sazba na 1 ha zemědělské půdy v Kč x způsobilá plocha zemědělské půdy v ha. Platba je poskytnuta žadateli obvykle v termínu od 1.prosince do 30.června. (AOPK ČR, 2011) 2. Top-Up Národní doplňkové platby K jednotné platbě na plochu jsou poskytované tzv. Top-Up národní doplňkové platby. V současných podmínkách údolí Podťaté lze uvažovat o Platbě na chov krav bez tržní produkce mléka, Platbě na přežvýkavce a Platbě na chov ovcí a koz. Žádat mohou fyzické i právnické osoby, ale hospodářství musí být registrováno v ústřední evidenci. Minimální chované množství jsou 2 VDJ (berani se nezapočítávají, ovce a kozli nad 12 měsíců jsou počítáni jako 0,15 VDJ). (AOPK ČR, 2011) 44

45 3. LFA a Natura 2000 Platby v méně příznivých oblastech a Natura 2000 na zemědělské půdě Žadatelem je fyzická nebo právnická osoba obhospodařující zem. půdu s kulturou travní porost v oblastech LFA či Natura 2000 na minimální výměře 1 ha, která je na ni vedena v LPIS. Tato zemědělská půda musí být po celý kalendářní rok udržována v souladu s podmínkami Cross Compliance. Platba LFA se poskytuje pouze na travní porosty obhospodařované v těchto oblastech: horské oblasti (HA, HB) ostatní méně příznivé oblasti (OA, OB) oblasti se specifickým omezením (S). Dle LPIS pozemky v údolí Podťaté spadají do oblasti HA. Platba Natura 2000 se poskytuje pouze na travní porosty, které se nacházejí na území ptačích oblastí a zároveň na území 1. zóny NP nebo CHKO nebo evropsky významných lokalit zařazených do národního seznamu a zároveň na území 1. zóny NP nebo CHKO. Studované území je sice vyhlášeno jako ptačí oblast, ale protože leží ve 2. a 3. zóně CHKO, tuto podmínku nesplňuje. Tyto příspěvky jsou vázány pětiletým hospodařením a žadatel musí zajistit, aby byly travní porosty alespoň 1x ročně spaseny nebo alespoň 2x ročně posečeny v termínech do 31.července a do 31. října, pokud zároveň na ploše neuplatňuje některé z AEO, kde jsou stanoveny jiné termíny sečí. Žadatel musí dodržovat intenzitu chovu hospodářských zvířat (minimálně 0,2 VDJ na 1 ha travního porostu a maximálně 1,5 VDJ na 1 ha zemědělské půdy vedené v Evidenci) a zvláštní ustanovení ohledně dusíku. (AOPK ČR, 2011) 4. AEO Agroenvironmentální opatření (AEO), jejichž cílem je podpora takového hospodaření, které je v souladu s ochranou a zlepšením životního prostředí a krajiny, podporou zachování obhospodařovaných území vysoké přírodní hodnoty, přírodních zdrojů, biologické rozmanitosti a údržby krajiny. Základní podmínkou pro poskytování plateb v rámci AEO je uzavření pětiletého závazku a v rámci tohoto závazku každoroční podávání žádosti o poskytnutí dotace, splnění požadavku minimální výměry pro podání žádosti o zařazení a také respektování 45

46 společných podmínek pro žadatele. Výše platby je stanovena jako 100% kompenzace ztráty příjmů ze snížené produkce. Zemědělci jsou hrazeny služby společnosti, které poskytuje tím, že hospodaří šetrným způsobem, a tím chrání přírodu, krajinu, vodu a půdu nad rámec běžné zemědělské praxe a požadavky právních předpisů. AEO obsahují 3 podopatření, která se dělí na tituly: Postupy šetrné k životnímu prostředí: A1 Ekologické zemědělství A2 Integrovaná produkce Ošetřování travních porostů (základní a nadstavbové) tituly B1 až B9 Péče o krajinu. C1 Zatravňování orné půdy C2 Pěstování meziplodin C3 Biopásy (Dovrtěl, 2007) Žadatelem je fyzická nebo právnická osoba obhospodařující zemědělskou půdu, která je na ni vedena v LPIS (včetně nepodnikatelů majících právní subjektivitu jako např. obce, školy, nepodnikající fyzické osoby, apod. (AEO ČR, 2007) Základní podmínkou pro poskytování finanční podpory v AEO je uzavření pětiletého závazku, kdy bude každoročně podávána žádost o poskytnutí dotace. Výše dotace se vypočítá jako součin výměry a sazby stanovené pro příslušné AEO. Při kombinaci několika AEO na jednom půdním bloku jsou předpisy EU stanoveny maximální limity celkové dotace, které pro travní porosty činí 450 /ha. Při porušení podmínek jsou sankce uvedeny % snížením dotace nebo neposkytnutím dotace. (Metodika, 2011) (AEO ČR, 2007) K žádosti o dotaci i plánovaným managementovým zásahům se v ZCHÚ, a tedy i v údolí Podťaté, vyjadřuje OOP. Některé činnosti běžně prováděné v rámci zemědělské praxe jsou závislé na souhlasném vyjádření OOP (mulčování, přísev, obnova TP) či povolení (válení a smykování). OOP také mohou modifikovat některé podmínky, např. povolení vynechání jedné seče u dvousečných luk, odložení seče či změna povinnosti seče nedopasků. OPP navrhuje zařazení do nadstavbového titulu, vydává potvrzení, pokud nemohla být vykonána AEO ve stanovaném termínu či rozsahu (např. kvůli počasí). (Metodika, 2011) 46

47 Metodika dále stanovuje podrobné informace k ošetřování travních porostů, například specifikuje, že za odklizení biomasy se považuje i nabalíkování biomasy a balíky lze na půdních blocích ponechat, pokud jejich ponechání nebrání plnění dalších podmínek. Přesně vymezuje předmět a sazbu dotace, náležitosti žádosti, podmínky vstupu a kombinace s jinými AEO, podmínky poskytnutí dotace a sankce za jejich porušení. Na půdních blocích zařazených do AEO je možné provádět z dotací MŽP např. výsadbu linií a skupin dřevin, tvorbu tůněk, revitalizace mokřadu, odstranění nežádoucích náletových a invazních dřevin, ošetření památného stromu, výstavbu oplocení mokřadu atd. Tyto činnosti však nesmí snížit výměru půdního bloku v AEO. Navíc pokud je žadateli v rámci AEO již hrazena újma vznikající nastavením podmínek v AEO (např. újma za snížení výnosu píce z důvodu pozdní seče či nehnojení) nelze činnost, která vede ke vzniku této újmy podporovat ještě z dotací MŽP. (Metodika, 2011) Pro údolí Podťaté se jako nejvýznamnější titul jeví B. Ošetřování travních porostů. V současné době zde není evidován ekologicky hospodařící zemědělec, který by mohl spadat do podopatření A1 ekologické zemědělství. Tabulka č. 2 Členění dotačních titulů pro ošetřování travních porostů 1. Základní tituly louky pastviny 2. Nadstavbové tituly mezofilní a vlhkomilné louky hnojené/ nehnojené/ nehnojené s neposečenými pásy horské a suchomilné louky hnojené/ nehnojené/ nehnojené s neposečenými pásy druhově bohaté pastviny trvale podmáčené a rašelinné louky ptačí lokality na travních porostech hnízdiště bahňáka ptačí lokality na travních porostech hnízdiště chřástala polního suché stepní trávníky a vřesoviště V některých případech nabízí LPIS kombinace: mezofilní vlhkomilná louka / druhově bohatá pastvina, horská suchomilná louka / druhově bohatá pastvina. Pro žadatele v ZCHÚ, tedy i v celém údolí Podťaté, je povinný vstup do nadstavbového titulu. Souhlasné vyjádření OOP s titulem louka B1-L a pastvina B7-P žadatel předkládá 47

48 v případě, že ve vrstvě druhově bohatých travních porostů v LPIS je vymezen nadstavbový titul, přičemž žadatel chce deklarovat titul základní. Z pohledu ochrany přírody je na těchto lokalitách možné použít oba způsoby hospodaření - jak pastviny, tak i louky. Je ponecháno na zemědělci, jaký způsob obhospodařování si pro závazné období zvolí, ale nesmí se měnit v průběhu závazku. Pro vstup do titulů Ošetřování travních porostů je nutné dodržet základní soubor podmínek týkajících se vstupu pozemků z LPIS, hnojení a intenzity chovu hospodářských zvířat. Pro každý nadstavbový titul je pak přesně definován soubor dalších pravidel, jejichž dodržování je vynucováno finančními sankcemi až do výše platby. (Metodika, 2011; AEO ČR, 2007) B. Evropské dotační tituly 1. Operační program Životní prostředí Operační program Životní prostředí (OPŽP) je druhý největší český operační program, který v letech nabízí téměř 5 miliard euro z evropských fondů. Vyhlašuje jej Státní fond životního prostředí České republiky. Jeho cílem je ochrana a zlepšování kvality životního prostředí jako základního principu trvale udržitelného rozvoje. Prostředky jsou poskytovány na podporu konkrétních projektů v sedmi oblastech (v závorkách je uveden podíl jednotlivých prioritních os v OPŽP): 1. Zlepšování vodohospodářské infrastruktury a snižování rizika povodní (40,4%) 2. Zlepšování kvality ovzduší a snižování emisí (12,9%) 3. Udržitelné využívání zdrojů energie (13,7%) 4. Zkvalitnění nakládání s odpady a odstraňování starých ekologických zátěží (15,8%) 5. Omezování průmyslového znečištění a environmentálních rizik (1,2%) 6. Zlepšování stavu přírody a krajiny (12,2%) 7. Rozvoj infrastruktury pro environmentální vzdělávání, poradenství a osvětu (2,9%). O dotaci na projekty může žádat téměř každý program je otevřen obcím a městům, organizacím státní správy a samosprávy, výzkumným a vědeckým ústavům, 48

49 právnickým a fyzickým osobám i neziskovým organizacím. Projekty mohou být omezeny minimální hranicí nákladů, která se liší podle druhu projektu. (Stručně, 2012) Pro zájemce jsou podrobné informace dostupné v podobě informačního letáku, webových stránek a informační telefonické linky. Základní poradenské služby jdou zdarma. Pro studované segmenty krajiny (údolí Podťaté) je možno čerpat z oblasti podpory 6.2 Podpora biodiverzity a 6.3 Obnova krajinných struktur. Dotace jsou poskytovány do výše maximálně 90% z celkových způsobilých výdajů projektu, u vybraných typů opatření až do výše 100%. Dotace jsou nižší např. u projektů předkládaných podnikatelskými subjekty nebo projektů, které vytvářejí příjmy. Typy podporovaných projektů: 6.2 Podpora biodiverzity Opatření k ochraně ohrožených druhů rostlin a živočichů. Zajišťování péče o chráněná území. Opatření k překonávání migračních bariér - rybí přechody. Regulace a likvidace populací invazních druhů rostlin a živočichů. Realizace trvalých opatření na ochranu jeskyní a krasových jevů. Obnova a výstavba návštěvnické infrastruktury ve zvláště chráněných územích, ptačích oblastech, evropsky významných lokalitách, přírodních parcích a geoparcích. Opatření k minimalizaci škod způsobených ohroženými druhy živočichů. Studie zprůchodnění migračních překážek. 6.3 Obnova krajinných struktur Realizace vegetačních opatření v krajině (výsadba a obnova remízů, alejí, soliterních stromů, větrolamů, územní systém ekologické stability atd.). Opatření k zachování a celkovému zlepšení přírodních poměrů v lesích ve zvláště chráněných územích, územích soustavy Natura 2000, vymezených regionálních a nadregionálních biocentrech územních systémů ekologické stability a v prioritních oblastech pásem ohrožení emisemi. (Prioritní, 2012) 49

50 2. Program rozvoje venkova Program rozvoje venkova České republiky na období vychází z Národního strategického plánu rozvoje venkova. Finanční prostředky uvolněné na celé 7-leté období dosahují 3,6 mld. Euro. Z hlediska ochrany a tvorby životního prostředí jsou podstatná opatření obsažená především v osách I IV. OSA I je zaměřena na podporu konkurenceschopnosti zemědělství a lesnictví a posílení dynamiky podnikání v zemědělské výrobě a v navazujícím potravinářství. OSA II se dále člení na tři priority: - Biologická rozmanitost, zachování a rozvoj zemědělských a lesnických systémů s vysokou přírodní hodnotou a tradičních zemědělských krajin. - Ochrana vody a půdy, která je cílena na ochranu jakosti povrchových a podzemních vodních zdrojů. - Zmírňování klimatických změn má podporou využívání obnovitelných zdrojů energie prostřednictvím stávajícího lesního potenciálu a možností jeho rozšíření a zachování pozitivních funkcí lesa. Objem finančních prostředků na Osu II činí cca 55 % celkových prostředků Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova. Součástí Osy II jsou Agroenvironmentální opatření a opatření zaměřená na udržitelné využívání lesní půdy prostřednictvím plateb v rámci Natura 2000 a lesnicko-environmentální plateb. Osa III se zaměřuje na tvorbu pracovních příležitostí a podporu využívání obnovitelných zdrojů energie, podmínky růstu a kvality života na venkově a vzdělávání venkovských obyvatel. Osa IV Leader je osou metodickou a je uskutečňována prostřednictvím realizace cílů jednotlivých opatření os I III. Hlavním přínosem je způsob, jakým jsou akce rozvoje venkova realizovány a vzájemně propojeny. Všechny osy z pohledu údolí Podťaté mají význam. Při realizaci managementových zásahů přichází v úvahu využití Agroenvironmentálních opatření z Osy II, která se prolínají se zemědělskými dotacemi. (Program, 2007) 3. LIFE+ Program LIFE+ je evropský finanční nástroj podporující projekty zaměřené na ochranu přírody a životního prostředí v Evropské unii. Otevřen je pro období jako součást integrovaného přístupu EU k ochraně životního prostředí. 50

51 Program LIFE+ je rozdělen do tří složek: - LIFE+ Příroda a biologická rozmanitost, - LIFE+ Politika a správa v oblasti životního prostředí, - LIFE+ Informace a komunikace. Míra spolufinancování z prostředků EU činí maximálně 50 % způsobilých nákladů. Ve výjimečných případech u opatření spadajících do oblasti Příroda a biologická rozmanitost může míra podpory dosáhnout až 75 %. Doba trvání projektu není stanovena, v průměru se pohybuje v rozmezí 2-5 let. Žadateli o finanční dotaci z LIFE+ mohou být veřejné nebo soukromé orgány, subjekty a instituce (právnické a fyzické osoby, výzkumné ústavy, nevládní organizace, obce, kraje atd.). (LIFE+, 2012) C. Dotační programy financované z národních zdrojů 1. PPK- Program péče o krajinu Jedná se o dotační program vyhlášený Ministerstvem životního prostředí. Poskytuje neinvestiční prostředky až do výše 100 % vynaložených nákladů na postupné naplňování a realizace opatření, která povedou k udržení a systematickému zvyšování biologické rozmanitosti. Program je zaměřen na provádění drobného managementu a dělí se na tři samostatné podprogramy lišící se způsobem financování a rozsahem prováděných opatření: PPK A chráněná území: Podprogram pro naplňování opatření vyplývajících z plánů péče o zvláště chráněná území a jejich ochranná pásma a zajišťování opatření k podpoře předmětů ochrany ptačích oblastí a evropsky významných lokalit. PPK B volná krajina: Podprogram pro zlepšování dochovaného přírodního a krajinného prostředí. PPK C handicapy: Podprogram pro zabezpečení péče o ohrožené a handicapované živočichy. K managementovým opatřením v údolí Podťaté lze využít PPK B volná krajina, který slouží k zajištění drobného managementu a dalších drobných neinvestičních jednoletých opatření. Podprogram podporuje následující opatření: 51

52 nelesní opatření (ochrana krajiny proti erozi, udržení kulturního stavu krajiny), realizace a péče o prvky ÚSES, vytváření drobných přírodních prvků v krajině (obnova mezí a remízků). (PPK, 2012) 2. Podpora obnovy přirozených funkcí krajiny Podpora obnovy přirozených funkcí krajiny (POPFK) je národní dotační program MŽP podporující investiční i neinvestiční záměry realizující adaptační opatření zmírňující dopady klimatické změny na vodní, lesní i nelesní ekosystémy. Dále Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky a správám národních parků umožňuje realizovat opatření vyplývající z plánů péče o zvláště chráněná území, ze souhrnu doporučených opatření pro ptačí oblasti, záchranných programů a programů péče pro zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů. Slouží i k financování monitoringu a podkladových materiálů. Na jednoleté i víceleté realizace je poskytována dotace až do výše 100% celkových nákladů. V rámci programu se počítá s rozdělením řádově desítek milionů korun ročně. Podprogramy jsou žadatelsky otevřené a realizace je možná na celém území ČR. U ostatních podprogramů musí být žadatelem AOPK ČR nebo správa NP a realizace je omezena na konkrétní území. Program se dělí na šest podprogramů. Za pozornost stojí podprogramy, kde mohou žádat fyzické osoby (a tedy i majitelé nebo uživatelé vybraných segmentů krajiny). Maximální výše podpory v rámci podprogramu činí Kč. Podprogramy a by mohla v Podťatém využít SCHKO. Podprogram Adaptační opatření pro zmírnění dopadů klimatické změny na nelesní ekosystémy slouží k financování opatření týkající se tvorby a obnovy ekostabilizačních prvků v krajině. Podporuje následující opatření: obnova vegetačního krytu, odstraňování nepovolených skládek odpadu, péče o dřeviny, protierozní opatření, regulace šíření invazních druhů, šetrné hospodaření na zemědělské půdě, úprava stanovištních poměrů, 52

53 zachování a vytváření krajinných prvků. Podprogram Adaptační opatření pro zmírnění dopadů klimatické změny na lesní ekosystémy slouží k financování opatření v lesích České republiky v souvislosti s postupující změnou klimatických podmínek. Podporuje následující opatření: opatření pro zlepšování druhové, věkové a prostorové skladby lesních porostů, včetně likvidace invazních druhů, opatření za účelem bezpečného ponechání dřevní hmoty v lese, ponechání výstavků stanovištně původních dřevin na dožití a k následnému přirozenému rozkladu po těžbě v lesním porostu, zpracování lesních hospodářských plánů (dále jen LHP ) pro hospodářskou úpravu nepasečných forem hospodaření v národních parcích a jejich ochranných pásmech. (Podpora, 2012) Současné využití krajiny Mapa č. 1 ukazuje současné využití krajiny pomocí osmi mapovacích jednotek. Lesy jsou dominantním krajinotvorným prvkem této oblasti, ale studované území je nezahrnuje. Hospodaření v nich upravuje lesní hospodářský plán pro LHC Velké Karlovice (kód ). Přírodě blízké louky a pastviny se zachovaly se především na špatně dostupných místech pro moderní zemědělskou techniku. Extenzivně využívané, nehnojené louky a pastviny s převahou lučních druhů jsou jedny z nejcennějších ploch území. Společenstva polokulturních luk tvoří nejrozšířenější mapovací jednotku. Vyznačují se přítomností kulturních a ruderálních druhů. Vznikly především hnojením a doséváním přírodě blízkých luk a pastvin. Rozloha kulturních luk a pastvin se snižuje spolu s klesajícími stavy dobytka. Ačkoliv samy neoplývají druhovou bohatostí, doplňují krajinnou mozaiku. Druhově chudé kulturní louky jsou dobře dostupné pro agrotechniku. 53

54 Zahrady a sady se nachází u každého stavení. Extenzivní plochy pro pěstování ovoce, zeleniny a okrasných rostlin nebývají oplocené a volně přechází do krajiny. Liniové výsadby ovocných dřevin se nachází buď podél komunikací, nebo jako hraniční linie mezi pozemky. Sady bývají poblíž stavení, na pomezí zahrady a louky. Obr. 16 Extenzivní vysokokmenný ovocný sad Dřevinná společenstva jsou ostrůvkovitě rozptýlená dřevinobylinná společenstva zpravidla na místech, kde terén nedovolil jiný způsob obdělávání pozemku. Tyto plochy nyní nejsou produkčně využívány a proto se staly refugiem lesních druhů, které se vytrácí z lignikultur. Liniová dřevinná společenstva vznikla ve stržích, na rozhraních terénních stupňů, při kamenicích. Zpravidla v nich rostou původní druhy dřevin a mnohé z těchto společenstev se vyznačují vysokou biodiverzitou. Břehové porosty lemují vodoteče. Koryto Podťatého potoka doprovázejí převážně stromy, jeho přítoky spíše nižší vegetace s keři. Dřeviny zpevňují břehy svými kořeny. Pole se ve zkoumaném území téměř nevyskytují. Využívání orné půdy k pěstování plodin neprodukčního charakteru je ve zdejších podmínkách natolik náročné, že má pouze doplňkový význam. Hlavními plodinami jsou brambory a oves Graf 1. Současné využití krajiny 1. Polokulturní louky a pastviny 38% 2. Zahrady a sady 22 % 3. Kulturní louky a pastviny 12 % 4. Dřevinná společenstva 8 % 5. Přírodě blízké louky a pastviny 7 6. Břehové porosty 6 % 7. Ostatní 6 % 8. Pole 1% 54

55 4. Výsledky 4.1 Shrnutí poznatků o minulosti území Archeologické i archeobotanické výzkumy z jiných lokalit dokazují, že vzájemné působení lidí a přírody v kulturních krajinách nebylo vždycky harmonické; například během vrcholného a pozdního středověku byly lesy ve většině Evropy úplně vymýceny. Na druhou stranu byly dlouhou dobu používány smíšené systémy obdělávání půdy, které byly nákladně a s velkým úsilím vytvořeny a jejichž výsledkem je dnešní krajina bohatá na různá stanoviště. Část této bohaté krajinné mozaiky byla však v 19. a 20. století pokryta jednoúčelovým lesem. (Beneš a kol., 2003) Krajina údolí Podťaté byla využívána nejprve extenzivně, příležitostně se využívaly zdroje, které sama nabízela. Poté byla cíleně kultivována a využívána intenzivně. Ve 20. století intenzita využívání klesala, a tento pokles se ještě zrychlil v 90. letech. Historické využití krajiny souvisí s jejím osídlením, a to jak ve smyslu stálosti a hustoty osídlení, tak typu. Zdejší oblast byla osídlena nejprve sezónně a až poté trvale, ale s rozdíly během roku v létě lidé v krajině působili rozptýleně ve vyšších polohách, v zimě koncentrovaně v údolích. Teprve následovně vznikla trvalá sídla údolního, pasekářského a valašského typu, která sebou nesla osobité způsoby obživy. Roli hraje i původ obyvatelstva. Zkoumanou oblast osídlili lidé jak z nejbližšího okolí, tak ze vzdálených míst. To byli hlavně Valaši lidé chovající dobytek salašnickým způsobem, který se rozšířil z Rumunska. Ti však nezměnili zdejší krajinu svým příchodem, ale až asimilací s místním obyvatelstvem a následným rozšířením salašnické techniky. V údolí Podťaté se postupně vystřídaly různé hlavní krajinné složky. Nejdříve byla lesnatá převažovaly zde bučiny a jedlobučiny. Posléze byly rozsáhlé lesní komplexy vystřídány pastevními lesy a javořinami. Jakmile na nich začala být vzdělávána dočasná pole, objevila se i pole trvalá, až souvislé lesy měly menší výměru, než pole a pastviny. Těžko říci, co ještě byl pastevní les a co už pastvina se stromy, javořina. Různorodé využití krajiny brání jednoznačné kategorizaci. S ústupem salašnictví se pastevní plochy zalesňovaly a pole zatravňovala. Nakonec nastoupilo intenzivní lesnické a pícninářské 55

56 hospodaření. Rozdíl mezi lesní a zemědělskou půdou je od té doby jasný, krajina je jednoznačně čitelná. Původní lesní porosty byly postupně prořeďovány pastvou a těžbou dřeva, která byla zpočátku výběrová, poté postupovala pasečným způsobem od okrajů pohoří k nejvyšším polohám. Po maximálním odlesnění v 19. století došlo k urychlenému zalesnění, především kvůli vodohospodářské situaci a rozvoji průmyslu. Zatímco pastevectví pouze změnilo zastoupení jednotlivých druhů dřevin, nahrazení přirozené obnovy lesa výsadbou předpěstované sadby zásadně změnilo druhové složení porostů. Chov dobytka byl hlavním zdrojem obživy místních obyvatel. Co se týče počtu kusů, kulminoval v 80. letech 18. století, kdy převažovaly ovce a kozy. V 80. letech 20. století vrcholil chov dobytka na počet velkých dobytčích jednotek, kdy převažoval hovězí dobytek a klesaly početní stavy ovcí. Získání orné půdy je ve Obr. 17 Pastva hovězího dobytka (archiv, VMP Rožnov pod Radhoštěm) zdejších podmínkách velice náročné, jelikož většina pozemků se nachází ve svahu a půdní profil je mělký. Proto bylo někdy výhodnější využívání dočasných polí než starost o trvalá pole. Nejprve vznikala dočasná pole žďářením na lesních pasekách a na pastvinách. Trvalá pole byla zakládána v okolí stálých sídel, v pásech se zvedala po svahu od stavení k lesu. Historická vyobrazení dokumentují, že mnohé současné travní porosty byly ještě ve 30. letech 20. století pravidelně orány. Z hlediska vlastnické struktury začal vývoj skutečností, že se ani nevědělo, komu zdejší území patřilo, a to ani z hlediska panství a dokonce ani státu. Majitelé okolních panství (rožnovské, vsetínské) sem začali zvát kolonisty a teprve dodatečně se řešily spory ohledně přesného určení hranic. Vrchnost nechala nově příchozí užívat za mírný poplatek rozsáhlá, pouze orientačně vymezená území. Jak stoupal zájem o toto dříve 56

57 neatraktivní území, byly poplatky zvyšovány a pozemky upřesňovány. Později bylo možno získat do nájmu javořiny a to buď dědičně nebo nedědičně. Po roce 1853 došlo k rozdělení části pozemků velkostatků mezi drobné nájemce, kteří se tak stali soukromými vlastníky. To trvalo do 70. let 20. století, kdy byly pozemky ne vždy zcela dobrovolně předávány k hospodaření v JZD. V 90. letech 20. století byly pozemky navráceny soukromým majitelům družstevní forma hospodaření se ve zdejších podmínkách neudržela. 4.2 Srovnání aktuálního využití krajiny se stavem roku 1833 Mapovací jednotky z mapy č. 1 Současné využití krajiny byly porovnány s mapovacími jednotkami na Indikačních skicách, přičemž byl zjišťován historický stav současných krajinných složek. Přírodě blízké, polokulturní a kulturní louky a pastviny Všechny současné louky a pastviny jsou zachyceny jako pole. Pole však neměla výměru současných travních porostů, ale byla drobná, hustě členěná travnatými mezemi v podélném (po spádnici) i příčném (po vrstevnici) směru. V tomto není rozdíl mezi polokulturními a kulturními loukami. Ve čtyřech případech ze sedmi přírodě blízkých luk a pastvin v údolí Podťaté bylo alespoň 50% segmentu již tenkrát travním porostem. Žádný současný přírodě bohatý travní porost však není zcela shodný s tehdejšími travními porosty, vždy je alespoň jeho část zachycena jako orná půda. Zahrady a sady Zahrady a sady byly na stejných místech, jako jsou nyní. Jen jejich rozloha se od té doby výrazně rozrostla pohlcením okolních pozemků a dále přibyly zahrady a sady na místech, kde vznikla nová stavení. Dřevinná společenstva Všechna současná plošná i liniová dřevinná společenstva jsou zaznamenána na Indikačních skicách na stejném místě jako nyní. Některá tehdejší zanikla, zato ta dochovaná jsou hustější a jejich rozloha se mírně navýšila postupným rozrůstáním do okolí. 57

58 Pole Původní pole se nedochovala. Jelikož většina dnešních polí je na dně údolí, kde byla postavena silnice, nelze žádné z nich identifikovat jako prvek totožný s Indikační skicou. Na svazích zůstal zachován v hrubých rysech tvar pozemků, ale pole která na nich jsou v současnosti s těmi původními nelze srovnávat ani rozlohou, ani způsobem umístění. Břehové porosty Ačkoliv bylo koryto Podťatého potoka regulováno a přitékající bystřiny hrazeny, délka a tvar vodních toků v údolí Podťaté zůstala stejná. Současné břehové porosty jsou ucelenější než roku 1833, kdy jsou zakresleny pouze na několika místech. Pole, zahrady a pastviny sahaly až k potoku, zatímco nyní je břeh ponechán bez využití. Ostatní Výměra této mapovací jednotky se navýšila stavbou silnice, která nahradila klikatou cestu, a dále novými domy a okolními zpevněnými povrchy. 4.3 Shrnutí dotazníkového šetření Dotazník měl podobu strukturovaného rozhovoru, ke kterému bylo vybráno devět osob. Kromě dotazovaného/dotazované se k otázkám zpravidla vyjadřovala také partnerka/partner. Všichni s rozhovorem a použitím poskytnutých informací souhlasili. Nikdo z dotázaných není v současné době rolníkem, tedy osobou, která má hlavní roční příjem ze zemědělské produkce. Někteří z nich byli rolníky, než odešli do důchodu nebo se začali věnovat jinému způsobu obživy. U všech dotázaných se zemědělskému hospodaření věnovali prarodiče. S jednou výjimkou pak hospodařili jako rolníci také všichni rodiče. Praprarodiče s jistotou hospodařili jako rolníci v sedmi případech. Všichni dotázaní se pečovat o pozemky naučili od svých předků, pouze 1/3 z nich má však možnost své zkušenosti a znalosti předat dál, svým potomkům. Průměrná rozloha hospodářství mezi dotázanými je 9 ha lesní i nelesní půdy. Trvalé travní porosty mají průměrně rozlohu 4 ha. Jediný dotázaný uvedl 1 ha orné půdy. Většina pozemků od navrácení JZD neměla upravovány půdní vlastnosti. Hospodaří se 58

59 na nich bez dodatkové energie ve formě hnojiv, úpravy ph ani se neodvodňují podmáčená místa. Nejběžnějším způsobem údržby travních porostů je kosení dvakrát ročně se sušením travní hmoty na místě. Ačkoliv pouze tři hospodáři zpracovávají pokosenou hmotu do balíků ve formě senáže (Příloha č. 7), co se týče výměry, tento způsob údržby převládá pro svou jednoduchost (skladování, manipulace, trvanlivost píce). Žádný z dotázaných nemá přímo v úmyslu pozemky zalesnit. Dva hospodáři to připouští jako jednu z možností, jak se svými pozemky dále naložit, ale stejný počet uvažuje opět o zorání polí. Mezi dotázanými není zájem zalesňovat pravděpodobně proto, že kromě nelesních pozemků, kterým bylo v rozhovorech věnováno více pozornosti, vlastní zdejší hospodáři průměrně 6 ha lesa. Rostliny a živočichy svých pozemků alespoň částečně zná necelá polovina dotázaných. Znalost se navíc váže jen na rostliny léčivé nebo obecně známé, o výskytu zvláště chráněných druhů se nezmiňují. S jedinou výjimkou pan L. Stoklasa jmenuje orchideje, oblíbené květiny i složení pícninářských směsí. Lidé, kteří ve zdejší krajině žijí a hospodaří, ji popisují slovy: lesy, louky, kopce, příroda (nedotčená, horská, krásná), pastva ovcí. Nejčastější odpovědí je však KAMENÍ. Mezi vlastnostmi a dovednostmi, které jsou nutné k péči o pozemky, se nejčastěji vyskytl názor, že hospodář musí být hloupý a silný. Lidé, kteří jej takto popsali, mají své zkušenosti s náročnou prací s nejistým výsledkem. Pak se vyskytují obraty jako trpělivost, vnímavost. Další skupina názorů se týká obecně vědomostí o půdě, dobrého hospodaření, vztahu a zodpovědnosti vůči pozemkům. Nejméně lidé mluvili o konkrétních dovednostech jako hnojení, orba atd. Oslovené osoby měly také možnost vyjádřit se k tomu, kdo podle nich nejlépe zajistí péči o krajinu a ochranu přírody. Vyšlo najevo, že nejvíce v tomto ohledu důvěřují sobě jakožto samostatným hospodářům a poté ochráncům přírody, pokud však mají status dobrovolnictví. 59

60 Graf 2. Kdo nejlépe zajistí péči o krajinu a ochranu přírody? 15% 8% 8% 69% SHR D, a.s. SS, MžP DOP SHR soukromě hospodařící rolníci, D družstva, a.s. akciové společnosti, SS státní správa, MŽP Ministerstvo životního prostředí, DOP dobrovolní ochránci přírody. Informace a skutečnosti, které z rozhovorů vyplynuly, objasnily řadu jevů pozorovatelných v krajině i to, že lidé mají k údolí Podťaté a hospodaření v něm pozitivní a pevný vztah. Z této skutečnosti pak vycházela navrhovaná opatření a závěry. 4.4 Významné krajinné segmenty Segmenty krajiny, které byly zvláště významné z hlediska biodiverzity nebo historie území, byly určeny k individuálnímu bližšímu poznávání. Segmenty jsou vyznačeny na mapě č. 2 Zonace typů managementu jako typ péče individuální. Deset segmentů je zpracováno z hlediska historického, současného i plánovaného využití a jsou uvedeny jako samostatná příloha. č. 8. Každý segment dále obsahuje popis, navrhovaná opatření, finanční náklady na zajištění péče, položkový rozpočet, vhodné dotační tituly, seznam zjištěných rostlinných druhů a fotodokumentaci. 60

61 4.5 Srovnání historických pohlednic se současným stavem Pohlednice, které mi laskavě poskytlo VMP Rožnov pod Radhoštěm, zachycují nejčastěji okolí hostince Polanský nebo pohled do údolí z pastviny na Kasárni. Přesto se na některých pohlednicích dají najít přímo studované segmenty krajiny, ačkoliv se často nachází na okraji nebo v pozadí. (Příloha č. 9) Snímky nejsou přesně datovány, ale vznikaly zpravidla ve 30. letech 20. století. Snímek se k vydání pohlednice používal opakovaně a nelze tedy použít datum odeslání na poštovním razítku. Do této kapitoly byly zařazeny pouze vybrané pohlednice, které dokládají tehdejší stav krajiny údolí Podťaté nebo dokonce přímo studovaných segmentů krajiny. 1a, 1b Snímky nabízí pohled z Kasáren na údolí Podťaté. V prvním plánu je zřejmá změna funkce území z produkční na rekreační. Dobový snímek zachytil situaci, kdy ještě část lesů tvořily smíšené porosty, jejich výměra však byla výrazně nižší. Nyní jsou lesy téměř výhradně smrkové a jejich rozloha se zvýšila natolik, že údolí Podťaté je na soudobém snímku sotva patrné. Nelesní půda byla výrazně členěna poli oranými po vrstevnici, v současné době jsou pole zalesněná, zatravněná nebo zastavěná. 2a, 2b Tento snímek z Kasáren je mladší než 1a, neboť lesní komplexy jsou již téměř výhradně smrkové. Jejich rozloha je však zatím téměř shodná s předchozím snímkem, zatímco na soudobé fotografii lesy jednoznačně dominují krajinnému obrazu. 3a, 3b Tento snímek dnes již nelze zopakovat, neboť místo, odkud byl pořízen, je zalesněno (viz 11a, b). Srovnávací snímek je pořízen z opačné strany tak, aby byly patrné segmenty 4. Volkovo, 8. Podešví 1 a 9. Podešví 2. Je na něm dobře vidět, že louka ze segmentu 9. byla orána a využívána jako pole až k lesu, jak také vypověděl pan L. Stoklasa. Dále jsou na něm zřetelné kamenice, které v sobě mají méně stromů, ale více keřů (obzvláště č. 9). Solitérní jabloň na louce segmentu 9. stojí do dnešních dní, přestože se jedná o lyžařskou sjezdovku. (Obr. 18) Lze vidět i koruny stromů ze sadu v segmentu č

62 Obr č.18 Jabloň na Podešví 4a, 4b Tato pohlednice nabízí pohled údolím Podťaté ke Kasárni. Je zřetelně vidět segment č. 6 Na mlýně, za ním hostinec Polanský, dále na pozadí pak segmenty 4. Volkovo, 8. Podešví 1 a 9. Podešví 2. Z pohlednice se zdá, že prostor před stavením č. 341 je zatravněn, navíc se vedle domu suší seno na kůlech. V současné době je na snímku vidět segment č. 6, který se však rozrostl a zakrývá další výhledy. V popředí stojící strom patrně nebude tím samým jedincem, ale ověřuje paměť tohoto místa. 5a, 5b Tento snímek dokládá stejné skutečnosti jako snímek předchozí. Zajímavá je silueta jasanu osekávaného na letiny, holý kopec Lemešná (950 m n.m.) a Kasárne na pozadí. 6a, 6b V prvním plánu je na této pohlednici vidět segment č. 2. Kolvárek. Je ve spodní části zorán (meze jsou v terénu slabě znatelné dodnes) a na jeho okraji je vidět řídký smrkový porost. Na pozadí jsou rozsáhlé louky, pastviny a pole (místní část Kubáň). Opticky je poměr lesní a nelesní krajiny vyrovnaný. Nyní opticky v krajině převládají lesy nad poli a travními porosty, také doprovodná dřevinná vegetace ve volné krajině je v současnosti bujnější, než dříve. V dnešní době je segment zcela zatravněn a od okrajů přirůstá les, který je také hustší. Na okraji lesa přibyl křovinatý pás (důležité pro ptactvo) a břehový porost Podťatého potoka je rozvinutější (pozitivní z hydrologického hlediska). Dobře patrná je změna využití území na Kasárni, kde došlo k zalesnění a zastavění celého vrchu kromě dvou úzkých pruhů lyžařských sjezdovek. Tyto dva pruhy, díky umělému 62

63 zasněžování bíle svítící dlouho poté, co v okolí sníh roztál, jsou pohledovou dominantou závěru údolí. 7a, 7b Tato pohlednice v pravé části (nad č.p. 336) ukazuje, že segment č. 2. Kolvárek byl orán až do 2/3 výšky svahu. Světlá plodina je pravděpodobně oves. Za povšimnutí stojí, že travní porost v popředí snímku je kvalitativně odlišný, v současné době převládá stařina. Dřevin na hraně srázu přibylo. Hranice lesa se přiblížila ke stavením, navíc travní plochy s lesem sousedící jsou neudržované (na snímku zažloutlé) a zarůstají náletem. Osídlení ve dně údolí značně zhoustlo. 8a, 8b Na snímku je vidět chalupa č.p. 310, ve které žije pan Stoklasa. Na zimním snímku je vidět, že kamenice nebyla vegetací zarostlá tak hustě, jako nyní. Na pozadí je vegetace v krajině i lesy jsou o poznání řidší. Pod sněhem leží současný segment č. 9. Podešví 2. V levé části snímku stojí v kamenici strom, který nese známky osekávání na letiny. Lze usuzovat, že louka byla orána a využívána jako pole, zatímco extenzivní sad zde byl již tenkrát. 9a, 9b Na této pohlednici kvůli sněhu sice nevidíme, jak byla využívaná současná louka v segmentu č. 4. Volkovo a spodní část segmentu č. 7. Minarčíkovo. Můžeme si však všimnout, že lesy na pozadí byly podstatně členitější a řidší, přestože se již jednalo převážně o smrkové porosty. Také nezasahovaly tak hluboko do údolí. Segment č. 6. Na mlýně je vidět pouze v náznacích na hraně terénu, nyní je oproti tomu velmi výrazný. Zajímavý je kontrast smíšeného, převážně bukového a křovitého porostu v segmentu č. 6 s jednolitými lesními porosty. V prvním plánu je za terénní vlnou strž náležící k segmentu č. 4. V dnešní době jej tvoří převážně vzrostlé stromy s bohatým keřovým a bylinným podrostem, ale na pohlednici je vidět pouze několik jednotlivých korun stromů. Podle analogie s ostatními liniovými prvky v údolí Podťaté lze předpokládat, že dřeviny byly převážně keře, a proto nejsou v roklině vidět. Vzadu uprostřed je vidět segment č. 3. Bučník, který je také řidší a obsahuje až 50% jehličnatých stromů. V této části údolí není tolik zahuštěná zástavba. 63

64 10a, 10b Tento snímek je starší, než 11a a 12a, jelikož u hostince ještě nestojí přístavba. A také lípa mezi domy je menší. Pohled opět ukazuje vysoké procento zornění nelesních půd. Rozoraná je louka v popředí (nyní segment č. 4. Volkovo), svah nad hostincem a drobné plochy až k segmentu 2. Kolvárek, který je zorán celý až k lesu kromě travnaté meze v polovině svahu (narozdíl od snímku 7a, kde byl zorán pouze do 2/3). Kamenice na segmentu č. 4 Volkovo není vidět jako souvislý pás dřevin, pouze jako terénní nerovnost s několika keři a jabloní. 11a, 11b Tato pohlednice ukazuje situaci nad hostincem Polanský z druhé strany. Na levé straně je les v současnosti posunut o hodně níž do údolí. Ze srovnávací fotografie to však není patrné přes bujnou vegetaci v popředí a díky vzrostlému kompaktnímu lesnímu porostu. 12a, 12b Na tomto obrázku je vidět vysoké zastoupení orné půdy oproti dnešku. Téměř celá stráň za hostincem Polanský je zorána. V místě vysokokmenného ovocného sadu bylo vybudováno hřiště s umělým povrchem, které je ve vegetačním období mimořádně kontrastní k okolním plochám. Zřetelné je přiblížení lesa až k budovám. Na pozadí jsou opět patrná políčka na segmentu č. 2. Kolvárek. Na tomto pohledu kromě malého kousku nad hostincem odpovídá současné zalesnění tehdejšímu stavu. Částečně můžeme vidět kamenici na segmentu č. 4. Volkovo, která je tvořena keři a pouze několika stromy, zatímco dnes jsou zde převážně stromy s řídkým podrostem keřů. Uprostřed snímku, přímo mezi hostincem a domem č.p. 322 stála krásná velká lípa, která tam již není. Dokládá, že tehdejší lidé se nebáli mít vzrostlé dřeviny v blízkosti svých obydlí. 64

65 4.7 Navrhovaná opatření Soubor doporučených zásahů pro údolí Podťaté Kulturní krajina a její ráz, tak jak je chráněn v rámci CHKO, může zůstat zachována pouze stejnými úkony, jakými byla vytvořena. Dokud nebude formulován nový předmět ochrany, nelze měnit ani přístup ke krajině. Navrhovaná opatření tedy respektují dochovaný ráz krajiny tak, jak uvádí Plán péče o Chráněnou krajinnou oblast Beskydy na období (Plán, 2008). Paradoxem současného stavu krajiny ČR obecně je, že zatímco některé louky a pastviny jsou využívány natolik intenzivně, že jsou konkurenčně slabší druhy rostlin, ptáci a četné druhy hmyzu vytlačovány, jiné louky a pastviny (zejména v odlehlejších oblastech pohraničí) se naopak přestávají využívat. Opuštěné lokality zarůstají, navrátit je do původního stavu je s přibývajícím časem stále více obtížné. Přicházíme tak o prostředí, které plní v krajině důležité funkce a zároveň je kulturním dědictvím po našich předcích. (AEO ČR, 2007) Návrh managementu tohoto území vychází ze současného stavu a snaží se o zachování stávající výměry trvalých travních porostů. Řada modelů a scénářů, založených na uvažovaných změnách podnebí a využívání území v Evropě 21. století, naznačuje, že v budoucnosti bude na našem kontinentu ubývat zemědělská půda, zejména pastviny (Rounsevell, 2006; in Plesnik, 2007) Změna jejich využití je možná pouze tak, aby se po určitém čase mohla zase stát pastvinou. Např. zalesnění nebo zastavění jsou tedy změny nevhodné, zatímco dočasné zornění nebo provozování vybraných sportovních aktivit je možné. K základním opatřením k dosažení trvale udržitelného rozvoje travních agroekosystémů, které v údolí Podťaté převažují, v rámci správné zemědělské praxe dle Nováka (2008) patří: - pravidelné využívání (pastva, kosení, popř. mulčování) - dodržování limitů ekologické únosnosti - ochrana mělkých půd a erozně ohrožených strmých svahů s trvalými travními porosty pasením ovcemi a vyhýbání se pasení a přehánění hovězího dobytka 65

66 - ochrana biodiverzity a genofondu, revitalizace ustupujících vzácných, ohrožených druhů rostlin, živočichů a jejich populací - zamezení nevhodného umísťování technických zařízení pro zvířata, obzvláště napáječek v blízkosti zranitelných vlhkomilných společenstev rostlin. Obr. 19 Nevhodné umístění napajedla v segmentu č. 8 Na mapě č. 2 Zonace typů managementu je rozlišeno sedm typů managementových opatření. Graf 3. Typy managementu v údolí Podťaté 1. Údržba TTP 2. Individuální 3. Péče o zahrady a sady 4. Údržba nelesních porostů dřevin 5. Údržba břehových porostů 6. Ostatní Údržba přírodě blízkých TTP je převážně navržena individuálně v rámci jednotlivých segmentů, což je přesně to, co potřebují. Obecně se jedná o kosení lehkou mechanizací, ruční úklid a pokosené hmoty nebo šetrnou pastvu. Údržba polokulturních TTP stojí na pravidelném kosení a úklidu pokosené hmoty, přičemž může být použita i těžká mechanizace. Mulčování lze použít pouze doplňkově, neboť se tím neodstraňují živiny, kterých je zde v důsledku dřívější péče nadbytek. Další agrotechnické opatření je provzdušňování. Pastva zvířat by měla být organizována tak, aby nedošlo k degradaci travního porostu nadbytkem živin nebo poškození travního drnu silným sešlapáním. 66

67 Údržba kulturních TTP může být nadále intenzivní, pokud bude zároveň dobře postaráno o ekotony a další významné krajinné prvky, které k nim náleží. Obecně je nutné dodržovat předpisy ohledně používání hnojiv, pomocných půdních látek a pomocných rostlinných přípravků. Ačkoliv by byl vítán jejich převod např. do režimu ekologického zemědělství, intenzivní využívání při dodržení nastavených pravidel je lepší variantou, než ponechání bez využití. Individuální management je stanoven pro pozemky, které mají vysokou hodnotu z hlediska úrovně biodiverzity nebo historie a je obsahem přílohy č. 8. Jejich zachování lze nazvat veřejným zájmem, proto by o tyto segmenty mělo být pečováno přednostně. Péče o zahrady a sady je odrazem osobní kreativity zdejších obyvatel. O zahradách na Valašsku existují samostatná pojednání (např. Popelářová, Bajer, 2011). Obecná zásada pro pěstování okrasných rostlin je, že ty, které lze najít v okolní krajině jsou vhodnější, než ty exotické. Tradičními rostlinami jsou jalovec, barvínek, ptačí zob, ovocné stromy a pod. Liniové výsadby dřevin a extenzivní a sady obsahují hlavně ovocné dřeviny (Prunus domestica, Malus domestica). O stromy je nutné pravidelně pečovat nejenom řezem, ale v případě potřeby také ochranou proti okusu, zavlažováním a hnojením. S výsadbou nových jedinců se musí začít dříve, než starší stromy dožijí. Důležité je také odstraňovat biomasu travinobylinného podrostu sečením. Obr. 20. Sadovnická úprava před nákupním střediskem v Podťatém, příklad nevhodného použití rostlin Údržba nelesních porostů dřevin umožňuje extenzivní využívání (přepasení, sběr plodů, výběrná těžba dříví) tak, aby nebyla ohrožena existence těchto druhově bohatých společenstev. Měl by být ponechán prostor pro přirozené zmlazení, popřípadě lze dosadit vybrané druhy původních dřevin (např. Abies alba, Taxus baccata). Obnova holosečným způsobem je nežádoucí. Liniová společenstva je vhodné obnovovat po kratších úsecích tak, aby nepřestala působit jako spojitá linie. V současnosti zde fungují 67