Příběh fotografie. Paměť a dějiny před i za objektivem. Výběr prací středoškolských studentů z 8. ročníku dějepisné soutěže EUSTORY

Transkript

1

2

3 1

4 2

5 Příběh fotografie Paměť a dějiny před i za objektivem Výběr prací středoškolských studentů z 8. ročníku dějepisné soutěže EUSTORY Edice EUSTORY, svazek 8 PANT

6 PANT Nábřežní 1272/2a Polanka nad Odrou A place can have memories too. Tracing my region s history. Series EUSTORY, Vol. 8 PANT, 2015 ISBN: No part of this work may be reproduced in any form without permission in written form by the publisher. 4

7 Obsah Poznámka vyhlašovatele a hlavního organizátora...6 Slovo partnerů...7 EUSTORY evropská historická soutěž pro studenty středních škol...9 Ohlédnutí za 8. ročníkem mezinárodní soutěže EUSTORY v České republice...11 Způsob a systém hodnocení prací v 8. ročníku soutěže EUSTORY...14 Pravidla soutěže v 8. ročníku soutěže EUSTORY...15 Jiří Klůc Hudba je také zbraň...17 Štěpánka Marková, Edita Studenovská Sokolské stopy minulostí...30 Daniel Žemla Po cvičení se bude celá jednota fotografovat...51 Barbora Horáková Věra Voženílková osud ženy ve 20. století...70 Nikola Ortová Osud rodiny Neumannovy...76 Johana Černochová Příběh Jana Pokorného...82 Eliška Suchomelová, Anežka Rozsívalová Bezmocný s velkou mocí...88 Josef Hlavinka ThDr. Štěpán kardinál Trochta...93 Sabina Vargová Prapradědečkova sibiřská stopa...99 Žaneta Fikarová, Eva Randová Neobvyklá cesta za hranice Pořadí nejúspěšnějších prací 8. ročníku středoškolské soutěže EUSTORY v ČR Abecední seznam účastníků 8. ročníku středoškolské soutěže EUSTORY v ČR Rady a tipy pro účastníky EUSTORY PANT, z. s Vyhlášení: Soutěž EUSTORY na období let

8 Poznámka vyhlašovatele a hlavního organizátora Držíte v rukou sborník 8. ročníku studentské soutěže EUSTORY. Přináší jednak nejlepší studentské práce a obecné informace o soutěži, jednak je výrazem našeho poděkování všem, kteří se na tomto ročníku EUSTORY podíleli studentům, kteří se do soutěže zapojili a poslali příspěvky, za jejich snahu a úsilí, pedagogům, kteří svým studentům pomáhali a radili, a samozřejmě také hodnotitelům a partnerům, bez jejichž pomoci by se taková soutěž neobešla. 8. ročník EUSTORY zorganizoval PANT, který se organizace soutěže ujal v roce Roli odborného garanta přijaly Ústav pro soudobé dějiny a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Masarykovy univerzity a Univerzity Palackého. Získali jsme podporu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky a soutěž EUSTORY byla zařazena do programu Excelence. Partnersky se na soutěži podíleli Ústav pro studium totalitních režimů a Archiv bezpečnostních složek. Prací, které splňovaly náročná kritéria soutěže, se nakonec sešlo 43. A těší nás, že některé byly na skutečně vysoké úrovni. I proto věřím, že v dalších letech bude mít EUSTORY statut prestižní a zajímavé soutěže, o kterou bude zájem mezi studenty, pedagogy i finančními partnery. Petr Pánek, předseda spolku PANT 6

9 Slovo partnerů Je tomu již 15 let, kdy se začal psát také český příběh EUSTORY, mezinárodní středoškolské studentské soutěže, jejímž posláním je otevírat mladým lidem dveře k poznávání nedávné minulosti. Děje se tak zejména prostřednictvím příběhů lidí žijících, nebo k nám promlouvajících už jen z fotografií či pomníčků majících povětšinou vztah k našemu bezprostřednímu okolí: ať už se jedná o členy vlastní rodiny či rodáky z obce, kde žijeme, anebo o osudy lidí, jejichž životní cesty se řízením osudu v určitém momentu protnuly zrovna s tou naší. Ať tak nebo onak, každý z nás tvoří pomyslný dílek určité pospolitosti v lokálním i národním měřítku. Avšak vlastní ukotvení si patrně lépe uvědomují ti, kteří se pokoušejí odkrývat otisky stop, které nám zde předkové zanechali, a snaží se jim porozumět. Právě ve vytváření a upevňování vztahu dospívajících lidí ke společenství a místu, jehož jsou nedílnou součástí, spatřuji velký význam projektu EUSTORY. Vede totiž k poznání, že nežijeme ať si to připouštíme, nebo ne jen dneškem, ale že máme také nějaké kořeny a že pro lepší orientaci ve vlastní přítomnosti je dobré něco o nich vědět. Tím se také historie stává nikoliv mrtvou a uzavřenou disciplínou, nýbrž nesmírně živým organismem, který se navzdory určitým danostem neustále proměňuje a inspiruje k přemýšlení: o dějích minulých i těch současných, o lidském údělu a nelehkosti bytí, o úskalích spojených se schopností i tíhou zodpovědně se rozhodnout v rozličných situacích (mnohdy pro 7

10 dotyčného nikoliv příznivě nakloněných), o odvaze, hrdinství i prohřešcích, ale též o zcela běžných všedních starostech a věcech, které k nám lidem náležejí. Asi to ode mě vzhledem k profesi zní poněkud nečekaně, ale k tomu, abychom přemýšleli o souvislostech, ve kterých prožíváme své životy (a minulost tvoří jednu z důležitých formativních rovin), nepotřebujeme být nutně profesionálními historiky. Studium historie nám ale může kromě jiného pomoci rozvíjet schopnosti kriticky myslet, rozlišovat podstatné od podružného a poměřovat hodnoty a jejich proměny v čase a prostoru. Jsem přesvědčen, že takovými dovednostmi by mělo disponovat co nejvíce občanů podílejících se na správě věcí veřejných. A k tomu podle mého názoru EUSTORY přispívá. Je dobře, že soutěž zakotvila v České republice, že pěvně zapustila své kořeny a že se setkává se značným zájmem jak studentů, tak jejich kantorů. Nebylo by to možné bez aktivního přístupu PANTu, který je v ČR hlavním organizátorem této soutěže, a Ústavu pro soudobé dějiny, který společně s Asociací učitelů dějepisu stál u jejích počátků. Současně jsem hrdý na to, že v posledních letech je jedním z důležitých partnerů tohoto projektu také Ústav pro studium totalitních režimů. Těší mě to o to více, že jsem se ve svých gymnaziálních letech zúčastnil vůbec prvního ročníku EUSTORY konaného v českých zemích. Tato zkušenost nepochybně kromě jiných faktorů ovlivnila i mé další kroky směřující k zájmu o soudobé dějiny. Věřím, že sborník sestavený z oceněných příspěvků posledního ročníku, který se nám dostává do rukou, si najde své čtenáře. Jistě půjde o skutečně zajímavé a inspirativní čtení. Autorům a jejich učitelům gratuluji a přeji jim mnoho dalších úspěchů a radosti z poznávání. Zdeněk Hazdra, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů 8

11 EUSTORY evropská historická soutěž pro studenty středních škol Od roku 2000 mají studenti středních škol České republiky možnost zapojit se do soutěže EUSTORY. V Evropě ji organizuje nadace Körber Foundation. Soutěž je rozdělena na národní, zcela samostatné soutěže, jejichž vítězové se setkávají na mezinárodních letních akademiích. V současnosti se projektu účastní již 15 evropských států, mezi jinými např. Německo, Polsko, Rusko, Ukrajina, Švýcarsko, Slovinsko, Slovensko, Litva a Česká republika, které pravidelně vydávají hodnotící materiály, v nichž formulují přínos soutěže pro vlastní studenty a v širších souvislostech i pro vytváření evropského dialogu. Národní soutěže organizují jednotlivé země samostatně. Stanovují strukturu, organizační zajištění, způsoby zpracování projektů a jejich hodnocení, zapojení různých subjektů i témata. Körber Foundation poskytuje finanční pomoc a zajišťuje mezinárodní spolupráci. Cílem soutěže je nejen probuzení zájmu mladých lidí o historii a její studium, ale především na základě konkrétních historických bádání a vlastních závěrů mladých účastníků přispívá k pochopení národních odlišností i toho, co národy Evropy spojuje. Téma práce se vyhlašuje vždy pro daný ročník v každé národní soutěži. Poskytuje možnosti pro konkrétní badatelský výzkum v místě bydliště nebo studia soutěžících a vztahuje se určitým způsobem k současným problémům. Nejstarší tradici má soutěž v Německu. Zde je dokonce završena Cenou spolkového prezidenta, přijetím vítězů prezidentem a finanční odměnou pro pět nejlepších prací (a dalšími cenami). Výsledky soutěže jsou široce medializovány. Mezi tématy minulých ročníků nalezneme např. Německo: Každodenní život za nacionálního socialismu. Válečná léta v Německu; Příběhy Východ Západ; Od císařství k republice 1918; Od kolapsu k rekonstrukci. Každodenní život v poválečném Německu; Polsko: Každodenní život v epoše stalinismu; Občané versus státní moc v letech ; Nejdůležitější události v životě mého okolí. Svědci a vzpomínky ve 20. století; Rodina v dějinných bouřích 20. století; Rusko: Ruské dějiny v historii mé rodiny; Dítě a dějiny. Symboly dětství. Koncepce EUSTORY je prověřována již téměř 30 let. Mezi základní pozitiva soutěže patří fakt, že: pojetí soutěžních prací vybízí k maximálnímu využití nabytých znalostí z historie; zaměření na moderní historii a její projevy v bezprostředním okolí studentů vedou k zájmu o samostatné studium současných problémů a hledání jejich řešení; klade důraz na ústní prameny, zapomenuté, opomíjené nebo neznámé zdroje rodinného dějepisu a na práci v regionálních archivech či knihovnách, což vyhovuje 9

12 touze mladé generace po vlastním objevování dějin a působí pozitivně na růst zájmu o dějiny; zaměřením na konkrétní problémy z okolí studentů, jejichž vysvětlení často oficiální historie nenabídne, vznikne potřeba vyjasnit je vlastní interpretací a vysvětlením, což směřuje ke snazší orientaci ve vlastní minulosti; témata podněcují k nacházení zapomenutých nebo potlačených historických epizod, které se ztrácejí na pozadí oficiálního výkladu historie; tento způsob bádání přispívá ke hledání alternativních způsobů myšlení o dějinách vlastní země, kraje, regionu; poznání složitosti vlastních rodinných, regionálních či národních dějin vede k větší schopnosti pochopit tradice, odlišnosti i to, co může být společné v evropském dialogu, což se jistě projeví v kvalitnější reflexi výsledků oficiálního výkladu dějin i v evropském rozměru; vytváří se prostor i pro historii minorit, pro různé úhly pohledu na dějinné události; přispívá k prohloubení vztahů mezi generacemi (spolupráce se svědky dějů) a k pochopení generačních stanovisek; preferuje moderní metody historického bádání (práce s ústními prameny), forma historické studie poskytuje prostor pro rozvoj schopnosti samostatně formulovat závěry; nabízí příležitost k rozvoji osobních kontaktů se studenty z jiných zemí, poznání jejich práce, porovnání výsledků i seznámení se s historickými problémy z různých regionů a jejich pochopení; to vytváří tolik potřebný prostor pro formování povědomí o společné budoucnosti občanů Evropy. V České republice byl organizátorem prvních šesti ročníků soutěže Ústav pro soudobé dějiny ve spolupráci s Asociací učitelů dějepisu ČR a pod záštitou čestného předsedy Akademie věd České republiky prof. Rudolfa Zahradníka. Dosavadních ročníků se zúčastnilo na 700 studentů z více než 150 středních škol ze všech krajů České republiky. Od roku 2013 soutěž v ČR organizuje PANT. 10

13 Ohlédnutí za 8. ročníkem mezinárodní soutěže EUSTORY v České republice V osmém ročníku EUSTORY odevzdalo v termínu práci, která splňovala podmínky uvedené v pravidlech, 43 soutěžících. Odborná komise pedagogů a historiků hodnotila soutěžní práce ve 2. kolech podle osmi formálních a obsahových kritérií: 1. původnosti tématu, myšlenkové úrovně, vnitřní soudržnosti, samostatnosti zpracování; 2. práce s pramenným materiálem; 3. schopnosti zasazení tématu do obecných souvislostí, znalosti literatury k tématu; 4. stanovení a sledování cíle, celkového přínosu práce; 5. poznámkového aparátu, vhodnosti příloh a jejich využití; 6. přehledně zpracovaného seznamu literatury a pramenů; 7. kompozice (úvod, stať, závěr), formálního zpracování a rozsahu; 8. stylistické a jazykové úrovně. Každou práci hodnotili dva hodnotitelé. K bodovému ohodnocení každý hodnotitel připojil rovněž stručné slovní zhodnocení práce. Z deseti prvních prací podle hodnocení komise vybírali profesionální historici partnerských institucí konečné pořadí. Ceny si vítězové 8. ročníku převzali z rukou Zdeňka Svěráka 15. dubna 2015 na slavnostním ceremoniálu v prostorách radnice Prahy 3. Předávání se spolu s organizátory z PANTu zúčastnili také odborníci z Ústavu pro soudobé dějiny, Akademie věd ČR, ÚSTRu, partnerských nakladatelství a také učitelé dějepisu. Vítězové si odnesli tablety Apple. Autoři všech deseti nejlépe hodnocených prací pak knižní ceny. Knihy a roční předplatné od partnera národního kola soutěže kulturně historické revue Dějiny a současnost získali i jejich učitelé. Těm věnoval roční předplatné časopisu Paměť a dějiny také ÚSTR. Záštitu nad 8. ročníkem mezinárodní soutěže EUSTORY 2014 přijali primátor hlavního města Prahy a starostka Městské části Prahy 3. Kromě hlavních cen EUSTORY byla udělena rovněž Cena revue Dějiny a současnost za nejlepší literárně zpracovanou soutěžní práci. Tu získal Jiří Klůc, který se umístil 11

14 na prvním místě i v hodnocení odborné komise, a stal se tak absolutním vítězem letošního ročníku. Po ceremoniálu se autoři deseti nejlépe hodnocených vydali na exkurzi do Archivu bezpečnostních složek. Tam se mohli seznámit s podobou či zpracováním archivních svazků, pracovišti ústavu, jeho činností a možnostmi využití zdejších fondů. Deset nejlépe hodnocených prací v VIII. ročníku EUSTORY: 1. Jiří Klůc Hudba je také zbraň, Gymnázium Ostrov, Ostrov, vedoucí práce: Ivan Machek 2. Štěpánka Marková, Edita Studenovská Sokolské stopy minulostí, Gymnázium dr. A. Hrdličky, Humpolec, vedoucí práce: Jiří Dalík 3. Daniel Žemla Po cvičení se bude celá jednota fotografovat, Sportovní gymnázium D. a E. Zátopkových, Ostrava-Vítkovice, vedoucí práce: Hana Breginová 4. Barbora Horáková Věra Voženílková: Osud ženy ve 20. století, OA, SPŠ, VOŠ cest. Ruchu a JŠ, Hradec Králové, vedoucí práce: Olga Tillová 5. Nikola Ortová Osud rodiny Neumannovy, Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Kralupy nad Vltavou, vedoucí práce: Faltejsková Miroslava 6. Johana Černochová Příběh Jana Pokorného, Akademické gymnázium, Praha 1 Nové Město, vedoucí práce: Marie Bicková 7. Eliška Suchomelová, Anežka Rozsívalová Bezmocný s velkou mocí, Gymnázium Šumperk, Šumperk, vedoucí práce: Tomáš Hlavsa 8. Josef Hlavinka ThDr. Štěpán kardinál Trochta, Gymnázium, Lovosice, vedoucí práce: Miroslava Quaiserová 9. Sabina Vargová Prapradědečkova sibiřská stopa, Biskupské gymnázium B. Balbína, Hradec Králové, vedoucí práce: Ondřej Matěj Havel 10. Žaneta Fikarová, Eva Randová Neobvyklá cesta za hranice, Gymnázium dr. A. Hrdličky, Humpolec, vedoucí práce: Jiří Dalík Všem soutěžícím děkujeme za snahu a úsilí, které při vyhledávání či zpracovávání pramenů, samotném psaní i finální úpravě svých prací vyvinuli. Stejně tak si vážíme cenné pomoci a rad jejich učitelů, bez nichž by bylo bádání a sepisování jistě o poznání náročnější! V této publikaci, jež navazuje na původní ediční řadu (1. až 6. ročník), vydávanou Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, jsou v plném znění zveřejněny první tři práce, následujících sedm textů (4. až 10. místo) bylo redakčně kráceno. Aktuální 8. svazek edice EUSTORY připravil k vydání PANT. Informace o soutěži EUSTORY jsou všem zájemcům dostupné na internetových stránkách: 12

15 Všem partnerům a sponzorům děkujeme za spolupráci. Vážíme si vaší přízně! Záštitu nad 8. ročníkem mezinárodní soutěže EUSTORY přijal primátor hlavního města Prahy. Partneři: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky Ústav pro studium totalitních režimů Archiv bezpečnostních složek Dějiny a současnost Körber-Stiftung EUSTORY The History Network for Young Europeans Odborní garanti: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Sponzoři cen pro vítěze: Knižní klub Nakladatelství Academia Nakladatelství EPOCHA Nakladatelství Lidové noviny Knihy.cpress.cz 13

16 Způsob a systém hodnocení prací v 8. ročníku soutěže EUSTORY Způsob hodnocení studentských prací 8. ročníku středoškolské soutěže EUSTORY vycházel z osvědčeného postupu předcházejících ročníků. Odborná komise hodnotitelů se skládala z historiků a pedagogů. Za historiky se práce posuzovatelů ujali Mgr. Petr Kopal, Mgr. Čeněk Pýcha, Mgr. Miroslava Ludvíková. Z řad učitelů v komisi pracovali Mgr. Monika Horsáková, Mgr. Svatava Kučíková, Mgr. Marcel Mahdal, Mgr. Milan Hes, Mgr. Andrea Kantorová, Mgr. Jiří Sankot. Hodnotitelé při posuzování prací vycházeli z předem určených kritérií, která zaručovala maximální možnou objektivitu přístupu. Členové komise měli k dispozici shodné bodové stupnice, prostřednictvím kterých byly práce ohodnoceny. V prvním hodnoticím kole byla každá práce posouzena dvojicí učitel/historik. Nezávisle na sobě oba hodnotitelé studentskou práci obodovali. Možné maximum, které mohla práce od hodnotitele získat, činilo 32 bodů. Body byly následně sečteny, tím vzniklo pořadí prací po prvním kole hodnocení. Do druhého kola postoupilo prvních patnáct prací. Tyto texty byly posouzeny odbornými hodnotiteli z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Na základě jejich hodnocení bylo vybráno 10 nejlepších prací a vytvořeno jejich konečné pořadí. 14

17 Pravidla soutěže v 8. ročníku soutěže EUSTORY Dodržení níže uvedených kritérií bylo podmínkou pro úspěšné absolvování soutěže. Práce, které nesplňovaly níže uvedená obsahová a formální kritéria, byly vyřazeny. Soutěž je určena studentům středních škol, kteří v roce jejího vyhlášení nejsou starší 20 let. Úkolem je vytvořit práci v rozsahu stran textu na stanovené téma, a to individuálně nebo ve skupině do pěti osob. Práce musí být v souladu s tematickým zadáním ročníku Příběh fotografie Paměť a dějiny před i za objektivem. Soutěžní práce musí obsahovat všechny formální a obsahové požadavky (včetně poznámkového aparátu) uvedené v článku Rady pro autory na webu soutěže. Práce musí být původní. Texty, které vznikly za jiným účelem než v rámci soutěže EUSTORY, jsou vyřazeny. EUSTORY je zařazena mezi soutěže typu B vyhlašované MŠMT. Termín přihlášení byl stanoven do em na: eustory@pant.cz. Soutěžní práce v tištěné i elektronické podobě bylo nutné zaslat do Kontaktní osobou za pořádající PANT byl pro 8. ročník soutěže Mgr. Milan Hes, Ph.D. Práce byly hodnoceny na základě následujících kritérií a metodiky. 15

18 I. Obsahová kritéria (maximum 20 bodů) 1) Původnost tématu, myšlenková úroveň, vnitřní soudržnost, samostatnost zpracování (maximum 5 bodů) 2) Práce s pramenným materiálem (maximum 5 bodů) 3) Schopnost zasazení tématu do obecných souvislostí, znalost literatury k tématu (maximum 5 bodů) 4) Stanovení a sledování cíle, celkový přínos práce (maximum 5 bodů) II. Formální kritéria (maximum 12 bodů) 1) Poznámkový aparát, vhodnost příloh a jejich využití (maximum 3 body) 2) Přehled pramenů a literatury (maximum 3 body) 3) Kompozice (úvod, stať, závěr), formální zpracování, rozsah (maximum 3 body) 4) Stylistická a jazyková úroveň (maximum 3 body) 16

19 Jiří Klůc Gymnázium Ostrov Hudba je také zbraň (Osudy vojáků muzikantů z Buzuluku na fotografii) Povedená práce, která odpovídá zadání. Autor skutečně pracuje s fotografickým pramenem. Autorovi se podařilo čtivým způsobem představit méně připomínanou kapitolu z dějin 2. československého odboje. Škoda ale, že nešel ještě dál a nepřinesl víc než v podstatě medailony fotografických snímků. (Zdroj: Vojenský historický archiv) Fotografie Zleva: Josef Bolard, Alexander Poláček, Alois Kačerek, Erich Schick/Šik, Petr Brechler, Heřman Bergman/Borský, Sigmund Hladík, Josef Neumann/Najman, Edvín Scharf/Šafář, Horymír Šebl, Ervín Traubmann/Toman, Arnošt Silan/Silbiger, Richard Tesařík a Vojtěch Eckstein/Erban. Fotografie pochází z fotoarchivu Vojenského historického archivu a je datována k roku 1942 do města Buzuluk, kde se formovala čs. zahraniční armáda v SSSR. 17

20 Úvod V současné době je trend zabývat se okolnostmi válečné historie související se zahraničním odbojem na Západě. Bohužel, téma československé vojenské jednotky v Sovětském svazu je dnes velmi opomíjeno, s tím i dějiny hudební čety, které jsou popisovány v této práci. Toto téměř nepopsané a zapomenuté téma dějin čs. vojenské jednotky vzbudilo můj zájem natolik, že jsem se pustil do bádání. Výsledkem je právě tato práce. O činnosti muzikantů v Buzuluku v roce 1942 bylo napsáno jen velice málo, a i to pouze útržkovitě. Žádná publikace zatím na toto téma nevyšla. Hlavním zdrojem pro můj výzkum byl fond 1. čs. samostatného polního praporu v Sovětském svazu (SSSR- -II) uložený ve Vojenském historickém archivu (VHA). Nejvíce informací jsem našel ve válečném deníku 1 a praporních rozkazech. 2 Informace o členech hudební skupiny se nacházejí opět především ve VHA, a to ve fondech evidence osob sloužících ve 2. světové válce v čs. zahraniční armádě, kmenových listů a fondu číslo 24 kvalifikačních listinách, a také ve sbírkách kmenových dokladů uložených ve Vojenském historickém archivu Bratislava i Vojenském archivu centrální registratuře Trnava. Cenným zdrojem informací však pro mě byl i fond Policejního ředitelství, uložený v Národním archivu 3, a fond, resp. sbírka soutěžních vzpomínkových prací Českého svazu protifašistických bojovníků, uložený tamtéž. V dostupné literatuře jsem našel zmínku o hudební četě samotné pouze v publikaci s názvem Vojenské fanfáry nad Vltavou 4. Stručná historie počátečního vývoje hudby v čs. vojenské jednotce je popsána v publikaci hudebního publicisty Jaroslava Jiránka z roku Ten se však věnuje především osudu Víta Nejedlého, který se stal příslušníkem čs. voj. jednotky později. Měl jsem k dispozici i vzpomínky dvou členů hudební čety z Buzuluku, z nichž jeden je ještě naživu. Pokusil jsem se tedy formou orální historie zachytit každodennost vojáků. Hudební těleso v Buzuluku Úvod do dějin vojenské hudby Počátky vojenské hudby sahají až do dávných dob starověku, kdy byly pro povzbuzení mužstva a k zastrašení nepřítele využívány rohy, bubny či trubky. Použití hudby při dobývání města Jericho, kdy plnila funkci signalizační, je zmíněno i ve Starém zákoně 6. V období třicetileté války dostala hudba zcela nový náboj, protože se poprvé objevuje její určitá systemizace. Na utváření podoby vojenské hudby na našem území měla v 17. století velký vliv turecká janičářská hudba, kterou tvořili elitní vojáci určení k osobní ochraně sultána. V Praze vznikla u Pražského posádkového pluku hraběte O Gilvyho již počátkem 1 Vojenský ústřední archiv Vojenský historický archiv Praha (dále jen VÚA-VHA Praha), fond (f.) SSSR-II, sign. 7/1, inv. č VÚA-VHA Praha, f. SSSR-II, sign. 15/3 4, inv. č Národní archiv Praha (dále jen NA Praha), f. Policejní ředitelství (PŘ) všeobecná spisovna. 4 BÍLEK, Jiří HODÍK, Milan PEŠEK, Bohumil. Vojenské fanfáry nad Vltavou: od hudeb císařských pluků k Posádkové hudbě Praha: příběh vojenské hudby v Praze. 1. vyd. Praha: Avis, s. ISBN JIRÁNEK, Jaroslav. Vít Nejedlý: Z historie bojů o novou, socialistickou kulturu. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, BÍLEK, Jiří HODÍK, Milan PEŠEK, Bohumil. Vojenské fanfáry nad Vltavou: od hudeb císařských pluků k Posádkové hudbě Praha: příběh vojenské hudby v Praze. 1. vyd. Praha: Avis, ISBN , s

21 18. století vojenská kapela. Od roku 1777 se upřesňuje systemizace hudby a přijímání muzikantů stanovením podmínek pro zajišťování náboru dorostu, jeho vycvičení a školení. 7 Na začátku 19. století již rakouská hudba disponuje 120 orchestry, 58 z nich patřilo pěchotě. 8 Postupně se vojenská kapela stala součástí všech druhů rakouského vojska pěchoty, polních myslivců, císařských myslivců, bosnohercegovské pěchoty, zeměbranských pěších útvarů, dělostřelectva, jezdeckých pluků a válečného loďstva. Reforma z roku 1851, která znamenala úplnou reorganizaci vojenských hudebních těles, unifikovala dělení hudebníků na vojáky z povolání a v základní službě. Došlo k ustanovení funkce kapelníka, civilisty, který byl zodpovědný za profesní úroveň orchestru, a bubeníka, který řídil pochodující kapelu i všechny služební produkce. 9 Vystupování orchestrů mělo značný vliv na vznik lidových dechových orchestrů i celkový vývoj dechovky. V roce 1860 rakouská armáda registrovala již 164 plukovních orchestrů, v nichž sloužilo okolo pěti tisíc muzikantů všech národností. Na našem území jich působilo Po vzniku samostatného Československa většina hudebníků české národnosti vytvořila posádkové a později plukovní hudby. Vznikl tzv. inspektorát vojenských hudeb, roku 1923 byla v Praze založena Vojenská hudební škola. 11 Status kapelníka byl změněn na zařazení do funkce vojenského úředníka v důstojnické hodnosti, pozice bubeníka byla zrušena a nahrazena titulem dirigent. Plukovní kapely doprovázely jednotku při přesunech, cvičeních, hrály při pořadovém výcviku nováčků. Účastnily se veřejných oslav vzniku republiky, výročích bitev legionářů či státních pohřbů. 12 Společně s okupací po 15. březnu 1939 došlo k rozpuštění československé armády, a tedy i vojenské hudby. V době protektorátu bylo zřízeno v rámci vládního vojska 12 praporních hudeb po čtyřiceti muzikantech. Vojenské hudby vznikaly také při organizaci československé armády v zahraničí Hudební četa v Buzuluku Hudba v Buzuluku se začala formovat již od počátků vzniku čs. vojenské jednotky v Sovětském svazu. Mezi osobami přijíždějícími do tohoto ruského města bylo i mnoho těch, které měly nějaký vztah k hudbě, ať už to byla jejich předválečná profese nebo jen koníček. První zmínku o formování hudby najdeme ve válečném deníku z 23. února 1942, kde se nachází malá poznámka Organizování hudby. 13 Druhá pochází z 24. března 1942, kdy velitel jednotky Ludvík Svoboda oficiálně určil pět vojáků hudebníky. 14 Velitelem jmenoval rtn. Aloise Kačerka ze zákopnické roty, dalšími muzikanty pak čet. Josefa Bolarda (zákopnická rota), des. Ervína Traubmanna (kanony proti útočné vazbě), voj. Heřmana Bergmanna-Borského (zákopnická rota) a Edvína Scharfa-Šafáře (zákopnická rota). 7 BÍLEK, Jiří HODÍK, Milan PEŠEK, Bohumil. Vojenské fanfáry nad Vltavou: od hudeb císařských pluků k Posádkové hudbě Praha: příběh vojenské hudby v Praze. 1. vyd. Praha: Avis, ISBN , s VIČAROVÁ, Eva: Rakouská vojenská hudba 19. století a Olomouc. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002, ISBN X, s Tamtéž, s BÍLEK, Jiří HODÍK, Milan PEŠEK, Bohumil. c. d., s Místo úvodu. Kavk.cz [online]. [cit ]. Dostupné z: 12 HRUŠKA, Tomáš. Vojenská hudba v Brně, její historie a význam pro kulturní život města: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2012, s VÚA-VHA Praha, f. SSSR-II, sign. 7/1, inv. č. 13. Válečný deník, VÚA-VHA Praha, f. SSSR-II, sign. 15/3, inv. č. 39. Praporní rozkaz ze dne

22 Jmenovaní budou ubytovaní v rajonu minometné roty, která má dozor nad jejich ubytováním. Kmenově a ve stavu živených zůstanou zatím ve stavu svých rot, kde se zúčastňují vojenského zaměstnání. V úterý a v pátek odpoledne mají služební volno k hudebním zkouškám. 15 Oficiálně pak došlo ke zřízení hudební čety v rámci štábní roty praporním rozkazem č. 87 dne 13. dubna K výše uvedeným pěti mužům přibyli další dva Zoltán Berkovič a Petr Brechler. Byl jsem zavolán k por. Bedřichovi, který se mne zeptal, zdali by se nedal vytvořiti hudební kroužek z našich vojáků. ( ) Mám dojem, že byste se o to mohl pokusit. ( ) To by nebylo špatné, jde jen o to, najdu-li dost dobrých hudebníků, odvětil jsem. Právě kvůli tomu jsem Vás zavolal, obejděte po večerech všechny roty, sepište všechny ty, kteří umějí na něco hrát a měli by zájem ve volných chvílích se hudbou zajímat. 17 Z jednoho závodního klubu se nám podařilo získat větší množství dechových nástrojů, a protože jsme věděli, že Svoboda by si velmi přál mít vojenskou kutálku, pokusili jsme se secvičit pochod Pětatřicátníci. Já jsem na trubku hrát uměl, ale někteří jiní na žádný dechový nástroj neuměli. Přesto jsme v předvečer vojenské přehlídky tento pochod zahráli Svobodovi pod okny jeho bytu. Svoboda vyšel ven, pogratuloval nám a prohlásil, že na druhý den musíme účinkovat na zmíněné přehlídce. My jsme však nic dalšího neuměli a hráli ty Pětatřicátníky pořád dokola. Po přehlídce si nás Svoboda zavolal a ptal se, proč jsme hráli pořád to samé a my jsme po pravdě řekli, že nástroje máme jen pár dní a že nacvičovat můžeme jen výjimečně v osobním volnu. 18 Dne 23. dubna byli k četě přiděleni Erich Schick a Josef Najman, a četa tak měla devět osob. Již o tři dny později se konal v první koncert v klubu kasáren a další následoval tamtéž 3. května. 19 Vznikla tak tradice nedělních koncertů. Hudebníci hráli i při výjimečných událostech čs. vojenské jednotky, jako byla návštěva komunistických poslanců v květnu 1942 nebo návštěva ministra Národní obrany Sergeje Ingra v červenci téhož roku. Dne 16. července odjeli hudebníci a zpěváci, včetně těch, kteří nebyli příslušníky hudební čety, do Kujbyševa za účelem nahrání českých a slovenských písní pro Kujbyševský rozhlas, jenž zahájil 18. července 1942 každou sobotu večer pravidelné vysílání v českém jazyce. Celé hudební těleso se postupně rozrůstalo a členy se stali i mladí kluci, patnáctiletý Sigmund Hladík a 23. července o rok starší Vladimír Vrbenský, oba jako vojíni-elévové. Vystupovalo se ale prakticky při všem. Chvíle výcviku se snažili zpříjemnit při obědech anebo dokonce při závodech ve vrhu granátem. V listopadu 1942 měla četa již 26 členů, její počet se snížil 7. ledna 1943, kdy byli muzikanti přemístěni k bojovým jednotkám a zůstalo pouze deset osob. Bylo třeba znovu najít hudební talenty přicházející k jednotce. Pro mnohé může být překvapením, že v Buzuluku vznikla i píseň povědomá všem, kteří zažili základní vojenskou službu Směr Praha (Přes spáleniště ). Text napsal Jan Mareš, který požádal muzikanty o zhudebnění. Chtěl ji věnovat plk. Svobodovi jako vánoční dar. Píseň skutečně zkomponoval Ervín Traubmann-Toman ve čtyřčtvrtečním taktu. Píseň se však později ztratila a nebyla nikdy nalezena. Bylo proto rozhodnuto o vzniku nového pochodu s využitím refrénu z původního textu. Hudbu 15 VÚA-VHA Praha, f. SSSR-II, sign. 15/3, inv. č. 39. Praporní rozkaz ze dne Tamtéž, Praporní rozkaz č. 87 ze dne NA Praha, f. Ústřední výbor Svazu protifašistických bojovníků (dále jen SPB) karton soutěž 2535 Bolard Josef, s Vzpomínky Heřmana Borského, archiv autora. 19 VÚA-VHA Praha, f. SSSR-II, sign. 7/1, inv. č. 13, Válečný deník. 20

23 složil nejen Traubmann, jak je v pramenech uváděno, ale na vzniku měli podíl i další členové hudební čety, především Edvín Šafář a Alois Kačerek. Jan Mareš poté dopsal ke skladbě slova a pochod byl na světě. 20 Vzhledem k tomu, že na tomto pochodu byl zúčastněn náš malý kolektiv, myslím, že není správné, uvádí-li se ještě dnes jeho autorem Traubman. Má-li býti autorem jen jeden člověk, pak by musel přijíti na veřejnost s hotovou věcí, což v tomto případě, i když neupírám Traubmanovy zásluhy o tento pochod, nebylo. Pak by bylo nutno uváděti jako spoluautora Scharfa, Kačerka i druhých, kteří měli na stvoření tohoto pochodu nemalou zásluhu. Autorem slov je bezesporu Mareš, ale o jeho melodii se zasloužil užší kroužek hudebníků 1. čs. samostatného praporu v SSSR. 21 Po boji u Sokolova hrála 9. května 1943 šestnáctičlenná hudební skupina na Všeslovanském mítinku v Moskvě. V Novochopersku se v tu dobu začal formovat 1. čs. samostatná brigáda, dne 19. května nastoupil k jednotce hudební skladatel Vít Nejedlý 22, který postavil dechový (27 osob), malý symfonický orchestr (17 osob) a pěvecký sbor (40 osob). Hudbu doprovázel také recitační, taneční a pěvecký soubor. V září 1943 měl premiéru pořad Do boje Slované, který zaznamenal velký úspěch. V lednu 1944, po bojích u Kyjeva a pravobřežní Ukrajiny, došlo k rozpuštění hudební čety, protože její členové většinou plnili úkoly při týlovém zabezpečení jednotek. Při vzniku 1. čs. armádního sboru posílili hudbu volyňští Češi. Postupně vznikla samostatná hudba u 1., 3. čs. brigády i u náhradního pluku. U každého praporu, roty nebo baterie navíc vznikala menší hudební tělesa. Perličkou byla cikánská kapela 2. praporu 1. čs. brigády. 23 Dne 21. září 1944 měl premiéru pořad Přicházíme ze Sovětského svazu. Poprvé vystoupili hudebníci na vlastní půdě při pohřbu generála Jaroslava Sázavského 7. října, první koncert se konal v obci Ladomírová na Slovensku 11. prosince Po smrti Víta Nejedlého převzal funkci hlavního dirigenta Ervín Toman, uměleckým vedoucím se stal Ervín Šafář. V únoru 1945 vznikla hudba nově vzniklé 4. čs. brigády, kterou tvořili především hudebníci ze Slovenska. Na konci války tak v rámci 1. čs. armádního sboru působily orchestry u každé ze čtyř brigád v počtu hudebníků. Při velitelství sboru působil Armádní umělecký soubor, který od dubna 1945 nesl jméno Víta Nejedlého. Medailonky osob na fotografii 24 (Poznámka autora: Osoby na fotografii jsem popisoval zleva, ne podle abecedy.) Josef Bolard trubka Prvního muže zleva na fotografii lze identifikovat jako Josefa Bolarda, který se narodil v Praze-Libni 20. října Před vstupem do čs. vojenské jednotky pracoval v družstvu Reflektor, se kterým odjel ve 30. letech do SSSR. V Buzuluku byl odveden 16. února 1942 a zařazen ke spojovací četě. V hudební četě působil od jejích počátků, 20 NA Praha, f. ÚV SPB, soutěž 2535 Bolard Josef, s Tamtéž 22 Vít Nejedlý se narodil 22. června 1912 v Praze do rodiny komunistického historika Zdeňka Nejedlého. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a konzervatoř ve hře na klavír. V roce 1939 emigroval s rodinou do Sovětského svazu. Od května 1943 se angažoval v hudebním tělese čs. vojenské jednotky. V prosinci 1944 onemocněl tyfem, na který 2. ledna 1945 zemřel. 23 BÍLEK, Jiří HODÍK, Milan PEŠEK, Bohumil. c. d., s Pokud není uvedeno jinak, v této části čerpal autor z dochovaných kmenových listů a kvalifikačních listin ve VÚA-VHA Praha a kmenových dokladů Vojenského historického archivu Bratislava i Vojenského archivu centrální registratury Trnava, protože jejich uvedením by poznámkový aparát nabyl nepřiměřeného rozsahu vzhledem k rozsahu vlastního textu. 21

24 stal se jedním ze zakládajících členů. Boje u Sokolova se podle publikace M. Brože nezúčastnil, protože měl být přeřazen k náhradní rotě. 25 To se však v pramenech nepodařilo ověřit. Každopádně víme, že se zúčastnil všech dalších bojů našich vojáků na východní frontě. V řadách hudební čety poté zastával funkci účetního rotmistra. Válka pro něj skončila v hodnosti rotmistra. Až do odchodu do důchodu pracoval jako technik krajského filmového podniku. Žil v Praze-Holešovicích. Alexander Poláček pozoun Narodil se 30. srpna 1902 v Kyjevě (Ukrajina). V Buzuluku byl odveden 11. února 1942 pod kmenovým číslem 208/m. U hudby sloužil do konce války. Alois Kačerek klarinet Nejzkušenější a také nejstarší hudebník čs. vojenské jednotky, kterého určil Ludvík Svoboda velitelem hudební čety. Narodil se 4. září 1893 v Rybí u Nového Jičína. Již za první světové války sloužil u c. k. rakousko-uherské vojenské kapely. Po demobilizaci se usadil v Černovicích (dnes Rumunsko), kde hrál v místním divadle na hoboj a ve volném čase účinkoval s různými skupinami v kavárnách a barech. 26 V roce 1940 emigroval do Sovětského svazu a dne 21. února 1942 vstoupil v Buzuluku do čs. vojenské jednotky. V čele hudby stál až do příchodu Víta Nejedlého, poté se stal jejím řadovým členem, resp. dirigentem. Vojtěch Schick/Šik housle Čtvrtá osoba z fotografie je Vojtěch Schick, od července 1946 počeštěně Šik. Narodil se 13. března 1907 v Prostějově do rodiny židovského původu Josefy (roz. Mandlové) a Sigmunda Schickových. Po absolvování reálného gymnázia v roce 1922 pracoval jako obchodník v oděvnictví. 27 Po okupaci právě kvůli svému původu opustil těhotnou přítelkyni a emigroval do Sovětského svazu. Dne 17. února 1942 vstoupil do čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Ve stavu náhradní roty zahájil výcvik, nicméně již 23. dubna 1942 byl přemístěn k hudební četě. V lednu 1943 odjel v rámci 3. roty s 1. čs. samostatným polním praporem na frontu. Zúčastnil se bojů o Sokolovo, Kyjev, pravobřežní Ukrajinu, na Dukle a v květnu 1945 došel jako rotný do Prahy. Ve volných chvílích a při dalším výcviku nadále hrál v hudbě 1. čs. samostatné brigády. Demobilizoval a v srpnu 1945 se oženil se Zdenou Duchoňovou (* Prostějov). V únoru 1948 emigrovala celá rodina i s malým synem Pavlem (* ) do Buenos Aires, hlavního města Argentiny, kde pravděpodobně i zemřel. Petr Brechler lesní roh Narodil se 23. srpna 1902 v Moskvě (Rusko). V Buzuluku byl odveden 14. února 1942 pod kmenovým číslem 254/m. U hudby sloužil do konce války. 25 BROŽ, Miroslav. Hrdinové od Sokolova. 2. vyd. Praha: Avis, s. ISBN , s NA Praha, f. ÚV SPB, soutěž 2961 Hybler Vladislav. 27 Státní oblastní archiv Prostějov, Památník 75. výročí reálky (Státního reálného gymnasia) v Prostějově Prostějov 1946, s

25 Heřman Bergman/Borský bubny Narodil se 22. dubna 1917 v Bohumíně. Otce vůbec nezažil, zemřel čtyři dny před Heřmanovým narozením, matka zemřela, když mu byl rok a půl. Vychovávala ho proto rodina jeho strýce. Po vyučení na elektromechanika měl dlouho problémy najít zaměstnání. Přivydělával si proto jako závozník nebo správce tenisových kurtů. Před vypuknutím války navazoval jako člen Sociálně-demokratické mládeže kontakty s komunistickými organizacemi za účelem vytvoření jednotné protinacistické fronty. Před válkou byl rovněž dva roky aktivním členem Sokola. Po okupaci v březnu 1939 emigroval do Polska, kde se hlásil do Čs. legionu, avšak z politických důvodů nebyl přijat. Po vypuknutí války se pěšky přesunul na východ. Až do ledna 1940 pracoval v zemědělství v českých vesnicích na Volyni. Před odjezdem do Buzuluku pracoval v sovchozní elektrárně jako elektrotechnik. Dne 10. února 1942 byl odveden pod kmenovým číslem 147/m. Jeho žena později také vstoupila do jednotky. 28 Ve funkci spojaře spojovací čety se zúčastnil bojů u Kyjeva a na Dukle, během války byl jednou zraněn. Válku zakončil v hodnosti podporučíka. Jeho nevlastní rodiče nepřežili věznění v koncentračních táborech. Po válce zůstal v armádě, sloužil mimo jiné u obranného zpravodajství, u dalších útvarů a vojenských oddělení civilních úřadů. Do výslužby odešel v hodnosti plukovníka. Za svou vojenskou kariéru obdržel tato vyznamenání: Čs. válečný kříž 1939, Čs. vojenská pamětní medaile se štítkem SSSR, sovětská medaile Za vítězství nad Německem , Čs. vojenská medaile Za zásluhy, stříbrná medaile Řádu za svobodu, sovětská medaile Za osvobození Prahy, Polský válečný kříž, medaile Za zásluhy o obranu, Řád rudé hvězdy (1957) a Dukelská pamětní medaile. Sigmund Hladík klarinet Dnes již posledního žijícího příslušníka, nejen hudební čety v Buzuluku, ale i všech hudebních těles čs. vojenské jednotky, se mi podařilo kontaktovat a osobně si vyslechnout jeho vzpomínky na počátky hudebníků v Buzuluku. Narodil se lotyšské matce židovského původu a českému otci 1. března 1927 v německé Mohuči. Jeho rodiče jako umělci cestovali po celé Evropě. V letech pobývala rodina v Praze, po okupaci se rozhodli emigrovat. Dostali se do Lotyšska k příbuzným, nicméně Pobaltí v roce 1941 obsadil Sovětský svaz, a tím pádem skončila doba svobody. Již v červnu téhož roku byla celá rodina zatčena a předána do shromažďovacího tábora pro nepřátele SSSR v Tallinu a po dvou týdnech pokračovala transportem dále na východ. Bohužel, železniční transport napadla německá letadla a Sigmundovi zahynula maminka. Spolu s otcem byl pak převezen do internačního tábora v Orankách a odtud do gulagu poblíž města Akťubinsk v Kazachstánu. 29 Po propuštění podmíněném vstupem do čs. vojenské jednotky dorazili v únoru 1942 do Buzuluku, kde byl jako teprve patnáctiletý odveden jako elév. 30 Zhruba rok hrával s hudební četou, poté byl v Novochopersku zařazen jako spojař. Prošel boji 28 Maria Bergmannová (* Nikolajevka, SSSR), odvedena 18. června 1943 v Buzuluku, kmenové číslo 6765/ž, národnost ruská, sloužila v důstojnické jídelně. 29 Rozhovor se Sigmundem Hladíkem ze dne Jeho otec byl rovněž odveden Václav Hladík, nar v Praze, odveden , kmenové číslo 375/m. 23

26 u Kyjeva, pravobřežní Ukrajiny a na Dukle. Později se vrátil k hudbě a stal se členem Armádního uměleckého souboru. Na konci války demobilizoval a stejně jako jeho rodiče pracoval až do důchodu jako artista. Z války má dodnes trauma, trpí nespavostí. Žije v Praze. Josef Neumann/Najman trubka Jediný volyňský Čech hudební čety v Buzuluku se narodil 28. dubna 1919 v Rovnu. Před vstupem do čs. jednotky formálně sloužil v Rudé armádě, přímých bojů se však neúčastnil. V dubnu 1942 dorazil do Buzuluku, kde se stal příslušníkem 3. roty. Zúčastnil se boje u Sokolova, poté až do konce války sloužil u hudby. Edvín Scharf/Šafář housle Narodil se 18. ledna 1908 v Ostravě do rodiny Zikmunda a Augusty (roz. Gutmannové) Scharfových. Před válkou se živil jako hudebník v různých klubech a barech. I s otcem byl v říjnu 1939 transportován do Niska, odkud oba uprchli do Rovna, a dne 17. února 1942 odveden do čs. vojenské jednotky. Angažoval se při vzniku hudební čety, podílel se na shánění nástrojů nebo vzniku pochodu Směr Praha. 31 Po úmrtí Víta Nejedlého v lednu 1945 se stal jako podporučík hlavním dirigentem a uměleckým vedoucím Armádního uměleckého souboru. Po demobilizaci bydlel v Heřmanově ulici v Praze, poté spojil svůj život s Karlovými Vary, kde se nadále věnoval profesi muzikanta. Oženil se a v roce 1948 si změnil jméno na Šafář. 32 Zemřel za záhadných okolností, údajně při loupežném přepadení, listopadu 1997 ve svém bytě v Karlových Varech. Je pohřben na místním židovském hřbitově. Horymýr Šebl violoncello Pocházel z ukrajinského Charkova, kde se narodil 11. května V Buzuluku, kde byl odveden 18. února 1942, absolvoval poddůstojnickou školu s prospěchem dobře. Na frontu odešel ve funkci velitele družstva 1. roty a při prvním bojovém vystoupení Čechoslováků na východní frontě utrpěl těžká zranění. Byl vyznamenán Čs. válečným křížem 1939 a po vyléčení sloužil nadále u hudby. Poté se stal příslušníkem tankového praporu a v hodnosti desátníka zemřel 30. března 1944 při bombardování města Rovno. Ervín Traubmann/Toman klavír Narodil se 4. listopadu 1910 ve Studénce na severní Moravě do rodiny židovského původu. Před válkou byl profesionálním hudebníkem. V Buzuluku vstoupil do jednotky 16. února 1942 pod kmenovým číslem 273/m. K 2. červenci téhož roku byl povýšen na četaře (hodnost desátníka získal v předmnichovské armádě). Psal hudbu k novým písním, je autorem i té nejznámější Směr Praha. 31 Na všech frontách za svobodu vlasti. 1. vyd. Karlovy Vary: OV SPB, 1969, s NA Praha, f. PŘ , sign. S98/26, k Dle sdělení Evy Šťastné z Židovské obce Karlovy Vary. 24

27 Arnošt Silbiger/Silan 34 harmonika Třetí osobou zprava je na fotografii Arnošt Silbiger, po válce Silan, který se stal symbolem řady snímků se svou harmonikou. Narodil se 19. listopadu 1921 v Bohumíně do rodiny právníka JUDr. Arnolda Silbigera ( ) a Ester Silbigerové, roz. Kirschnerové ( ). Kvůli svému židovskému původu 35 musel emigrovat do SSSR a dne 27. dubna 1942 byl odveden v Buzuluku do čs. vojenské jednotky. Absolvoval kurz telefonistů a jako spojka velitele 1. čety (velitel Oldřich Kvapil) 3. roty 1. čs. samostatného polního praporu odjel na frontu. Později v Novochopersku absolvoval důstojnickou školu. Konec války ho zastihl jako podporučíka ve funkci osvětového důstojníka 4. pěšího praporu 3. čs. samostatné brigády. Po osvobození zůstal v armádě, kde pracoval na oddělení osvěty ministerstva Národní obrany, nicméně v 50. letech byl z armády propuštěn a vězněn. Po rehabilitaci pracoval jako ředitel studií Čs. rozhlasu. 36 Zemřel 2. listopadu Je pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze. Richard Tesařík zpěv Většina pamětníků znala Richarda Tesaříka především z frontové linie, kde projevil své velitelské schopnosti a stal se jednou z nejvýznamnějších osobností druhoválečného odboje. Přitom o něm není známo, že měl velký talent na umění. Psal básně, poémy, zpíval Táta měl krásný basbaryton. S bráchou jsme se styděli, když si zpíval ve sprše a operní árie byly slyšet až na dvoře. 37 vzpomíná jeho syn Richard, známý herec a zpěvák kapely Yo Yo Band. Narodil se 3. prosince 1915 manželům Jaroslavu Tesaříkovi a Emilii Tesaříkové, rozené Wagnerové v pražských Vinohradech. Otec byl obchodním příručím, matka vystupovala ve Vinohradském divadle jako operní subreta a právě po ní zdědil umělecký talent. V roce 1921 se rodina přestěhovala do Příbrami, kde mladý Richard docházel do obecné a měšťanské školy. Kvůli rodinné tradici poté studoval dvouletou obchodní pokračovací školu a praxi získával u příbramské firmy s textilem Barkus. Vzdělání si ještě rozšířil aranžérskou školou v Praze a pak jako aranžér pracoval v několika obchodních firmách po celých Čechách. Vojenskou prezenční službu nastoupil v říjnu 1937 u pěšího pluku 37 v Berouně, absolvoval poddůstojnickou školu v Kladně a v dubnu 1938 po návratu do Berouna byl povýšen na svobodníka. Během mobilizace velel družstvu strážního praporu v Žatci-Pospoloprtech, nicméně po jejím skončení se vrátil do domovské posádky a v lednu 1939 odjel s celým pěším plukem 37 jako posila na Podkarpatskou Rus, kde se dobrovolně přihlásil do boje s maďarskými jednotkami. V dubnu 1939 byl propuštěn z armády a vrátil se do Pardubic, kde se věnoval původnímu povolání. Ale již 13. srpna 1939 překročil hranice do Polska. Jako jeden z mála příslušníků Čs. legionu se krátce po vypuknutí války 14. září 1939 podílel na odražení 34 Na popisku fotografie chybně uveden jako Šilhan. Totožnost však potvrdil jeho syn. 35 Jeho sestra Edita se stala obětí holokaustu, naopak rodiče věznění v koncentračním táboře přežili. Ze vzdálenějších příbuzných nepřežilo válku 12 osob. 36 BROŽ, Miroslav. c. d., s TESAŘÍK, Richard. Otec se občas choval jako carský důstojník. Lidovky.cz [online]. [cit ]. Dostupné z: lidovky.cz/richard-tesarik-otec-se-obcas-choval-jako-carsky-dustojnik-pnw-/lide.aspx?c=a131105_121213_ln_domov_ebr 25

28 náletu německých bombardérů u Tarnopolu. Po porážce Polska pobýval s kvasilovskou skupinou na Volyni a v březnu 1940 se vrátil k bývalému legionu, nyní Východní skupině čs. armády v zahraničí. 38 V SSSR zůstal jako instruktor budoucí čs. armády a s oranskou skupinou přijel na počátku února 1942 do Buzuluku. V Buzuluku zpočátku zastával funkci výkonného rotmistra 2. roty, v březnu byl povýšen na rotného a po absolvování důstojnické školy se stal velitelem čety 2. roty. V listopadu 1942 získal hodnost rotmistra a takto odjel na konci ledna 1943 na frontu. Při střetnutí s Němci u Sokolova utrpěl lehké zranění a za projevené hrdinství obdržel Čs. válečný kříž 1939 a sovětský řád Rudé hvězdy. Později při reorganizaci 1. čs. brigády absolvoval s výtečným prospěchem tankové učiliště v Tambově. Několik dní sloužil jako náčelník štábu tankového praporu brigády, nicméně dne 5. srpna 1943 se stal velitelem roty lehkých tanků T-70M a po dalším přesunu na frontu ke Kyjevu měla přijít jeho nejslavnější chvíle. Během osvobozování hlavního města Ukrajiny 5. listopadu 1943 postupovaly Tesaříkovy tanky k zoologické zahradě a filmovým ateliérům. Následující den dosáhla jeho rota deseti tanků jako první břehů Dněpru. Jako jeden ze tří příslušníků 39 brigády získal za boj o Kyjev titul hrdiny Sovětského svazu. Později se již jako velitel 3. tankového praporu účastnil těžkých bojů na Dukle. Dne 22. září 1944 během útoku na Hyrowu horu zasáhla jeho stroj pancéřová pěst, Tesařík s velkým štěstím z hořícího tanku vyskočil, nicméně přišel o levé oko a svým vzhledem začal kvůli pásce připomínat Jana Žižku. Po vyléčení se znovu zapojil do bojů v oblasti Dukelského průsmyku. V březnu 1945 byl jmenován velitelem čestné stráže prezidenta republiky Edvarda Beneše v Košicích. Poté studoval Vojenskou akademii tankových a mechanizovaných vojsk v Moskvě a po návratu domů zastával od července 1949 funkci profesora na katedře tankového vojska Vyššího vojenského učiliště v Praze. Od prosince 1950 pracoval jako náčelník štábu Velitelství tankového a mechanizovaného vojska, kvůli sporům ale nejdříve přešel na nižší funkci, a poté byl dokonce obviněn kvůli ztrátě údajně utajovaného dokumentu. Odseděl si devět měsíců ve vyšetřovací vazbě, krátce nato však bylo stíhání zastaveno. V listopadu 1954 převzal velení 13. tankové divize v Mladé Boleslavi, od října 1956 již jako generál zastával funkci zástupce velitele 1. vojenského okruhu a v červenci 1958 se stal prvním zástupcem velitele 4. armády. Po propuštění do zálohy v listopadu 1960 nastoupil zaměstnání u ČSAD, do důchodu odešel z Avie Letňany. Zemřel 27. března 1967 na následky infarktu v Ústí nad Labem. 40 Vyznamenání: Zlatá hvězda hrdiny SSSR ( ), 5x Čs. válečný kříž 1939, Čs. vojenská medaile Za zásluhy I. stupně ( ), čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem, Řád SNP I. třídy, Zlatá medaile Čs. vojenského řádu bílého lva Za vítězství, sovětský Řád Lenina ( ), 2x sovětský řád Rudé hvězdy ( a ) a mnoho dalších československých i sovětských řádů a medailí. Vojtěch Eckstein/Erban zpěv Tento významný poválečný politik a spisovatel se narodil 19. srpna 1913 v Praze do rodiny židovského původu. Po maturitě na reálném gymnáziu vystudoval Právnickou 38 Někdy nazývána také jako oranská nebo suzdalská, podle míst internace. 39 Spolu s Josefem Buršíkem a Antonínem Sochorem. 40 Vojenské osobnosti československého odboje vyd. Praha: AVIS, ISBN , s

29 fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Začal se angažovat v komunistické mládeži, po okupaci se stal redaktorem ilegálního mládežnického časopisu. Právě kvůli této činnosti byl donucen emigrovat a přes Polsko se v září 1939 dostal do SSSR, kde pracoval jako zemědělský technik a učitel němčiny. 41 Na počátku roku 1942 odjel do Buzuluku a dne 10. února byl odveden. Absolvoval školu pro důstojníky v záloze a průzkumnický kurz. Na frontu k Sokolovu odjel ve funkci zpravodajského důstojníka praporu. Za projevené hrdinství obdržel Čs. válečný kříž a sovětský Řád rudé hvězdy. Později při reorganizaci jednotky byl jmenován zástupcem náčelníka a v lednu 1944 náčelníkem zpravodajského oddělení štábu 1. čs. samostatné brigády. V první den karpatsko-dukelské operace utrpěl těžké zranění, přišel o pravé oko a léčil se až do jara Do konce války pak působil na štábu sboru. Během svého působení v jednotce navázal kontakty se sovětskými zpravodajskými orgány. 42 Dne 21. října 1945 se za ČSSD stal poslancem porevolučního (prozatímního) Národního shromáždění, ve kterém zastával post předsedy branného výboru. V sociální demokracii byl zástupcem generálního tajemníka, současně však také agentem KSČ uvnitř strany. Ve volbách 1946 byl opět zvolen poslancem až do 29. května V 50. letech se zapojil do akce Státní bezpečnosti proti bývalým soc. demokratům. Poté pracoval jako šéfredaktor nakladatelství Academia, angažoval se ve Svazu protifašistických bojovníků. Od listopadu 1971 do října 1976 zastával opět funkci poslance Federálního shromáždění. Měl velký podíl na vzniku knihy Ludvíka Svobody Z Buzuluku do Prahy 43, jeho vlastní memoáry vyšly poprvé v roce 1966, podruhé o sedmnáct let později. 44 O svém působení u hudebního tělesa se však v knize nezmiňuje. Zemřel jako plukovník v záloze 28. ledna Závěr V práci, která se jako první uceleně věnuje historii hudební čety v Buzuluku a osudům jejích příslušníků, se mi podařilo zpracovat neznámé a zapomenuté, avšak velice důležité informace. Podle mého názoru měla a má vojenská hudba významný pozitivní vliv na psychiku vojáků. Hledání odpovědi na otázku, jaké byly osudy jednotlivých mužů na fotografii, bylo velmi složité. Díky probádání velkého množství neznámých pramenů se čtenář může dozvědět o zajímavých, leckdy až neuvěřitelných osudech Hudba je všude kolem nás, každý se občas zúčastní nějakého koncertu či si pouze pustí rádio nebo písničku na internetu. Nejinak tomu bylo i v Buzuluku, kde pro mnohé znamenala muzika zpříjemnění dlouhých chvil při náročném výcviku. Během několikaměsíčního bádání jsem strávil hodiny v archivech, knihovnách, ale také u poslední žijící osoby na fotografii Sigmunda Hladíka. Právě jemu bych chtěl tuto práci věnovat, neboť v letošním roce oslaví již své 88. narozeniny. Historie hudebního tělesa v Buzuluku by si rozhodně zasloužila větší pozornost, ve své budoucí práci bych se jí rád věnoval a rozšířil rozsah bádání na celé dějiny hudby v 1. čs. armádním sboru. Čtenář jistě ocení bohatou přílohu, kterou tvoří většinou nepublikované dokumenty a fotografie. 41 FIDLER, Jiří. Sokolovo 1943: Malý encyklopedický slovník. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, ISBN , s KOURA, Petr SOMMER, Vítězslav. Ve vládě s komunisty nebudeme míti žádný vliv. Deníkové záznamy profesora Zdeňka Pešky z let Paměť a dějiny, 2008, č. 1, s SVOBODA, Ludvík. Z Buzuluku do Prahy. 7. vyd. Praha: Mladá fronta, s. 44 ERBAN, Vojta. Běženci a vítězové. 2. vyd. Praha: Naše vojsko, s. 27

30 Použité prameny a literatura Archivní prameny: Vojenský ústřední archiv Vojenský historický archiv Praha - fond Evidence čs. vojenských osob v zahraničí za 2. světové války - fond 24 kvalifikační listiny - fond SSSR-II 1. čs. samostatný polní prapor v SSSR - fond kmenových dokladů Vojenský historický archiv Bratislava - sbírka kmenových dokladů Vojenský archiv centrální registratura Trnava - sbírka kmenových dokladů Národní archiv Praha - fond Policejní ředitelství Praha II všeobecná spisovna fond Ústřední výbor Svazu protifašistických bojovníků Státní oblastní archiv Prostějov - Památník 75. výročí reálky (Státního reálného gymnasia) v Prostějově Soukromý archiv autora Literatura: BÍLEK, Jiří HODÍK, Milan PEŠEK, Bohumil. Vojenské fanfáry nad Vltavou: od hudeb císařských pluků k Posádkové hudbě Praha: příběh vojenské hudby v Praze. 1. vyd. Praha: Avis, s. ISBN BROŽ, Miroslav. Hrdinové od Sokolova. 2. vyd. Praha: Avis, s. ISBN ERBAN, Vojta. Běženci a vítězové. 2. vyd. Praha: Naše vojsko, s. FIDLER, Jiří. Sokolovo 1943: Malý encyklopedický slovník. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, s. ISBN HRUŠKA, Tomáš. Vojenská hudba v Brně, její historie a význam pro kulturní život města: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, s. Vedoucí diplomové práce Stanislav Tesař. JIRÁNEK, Jaroslav. Vít Nejedlý: Z historie bojů o novou, socialistickou kulturu. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, s. KOURA, Petr SOMMER, Vítězslav. Ve vládě s komunisty nebudeme míti žádný vliv. Deníkové záznamy profesora Zdeňka Pešky z let Paměť a dějiny, 2008, č. 1. KOL. AUTORŮ. Na všech frontách za svobodu vlasti. 1. vyd. Karlovy Vary: OV SPB, s. SVOBODA, Ludvík. Z Buzuluku do Prahy. 7. vyd. Praha: Mladá fronta, s. VIČAROVÁ, Eva. Rakouská vojenská hudba 19. století a Olomouc. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002, ISBN X. KOL. AUTORŮ. Vojenské osobnosti československého odboje vyd. Praha: AVIS, s. ISBN

31 Internetové zdroje: TESAŘÍK, Richard. Otec se občas choval jako carský důstojník. Lidovky.cz [online]. [cit ]. Dostupné z: major v. v. Sigmund Hladík (1927). Pametnaroda.cz [online]. [cit ]. Dostupné z: Místo úvodu. Kavk.cz [online]. [cit ]. Dostupné z: 29

32 Štěpánka Marková, Edita Studenovská Gymnázium dr. A. Hrdličky, Humpolec Sokolské stopy minulostí (Historie Sokola a biografie humpoleckého sportovce Jiřího Šimka) Autorky si ke zpracování vybraly neotřelé a zajímavé téma Sokola v Humpolci a zejména životní příběh jednoho z jeho protagonistů, Jiřího Šimka. S tématem se vypořádaly skvěle, práce má jasně formulovaný cíl, myšlenkovou úroveň a je vnitřně soudržná. Dívky při zpracování využily všech možností, které jim téma nabízelo, problematiku zařadily do širších souvislostí, pracovaly s literaturou i prameny. I z formálního hlediska je práce velmi kvalitní. (Zdroj: osobní archiv autorek) Slovo úvodem Na stránkách této práce jsme se pokusily zachytit především celou Šimkovu sportovní éru a také nahlédnout do jeho osobního života. To vše v kontextu doby uplynulého století, tehdejší i dnešní společnosti a politických poměrů. Na počátku naší práce seznamujeme čtenáře s obecnou historií a vývojem Sokola, též s humpoleckou tradicí 30

33 sokolské jednoty, jež neustála komunistický režim po II. světové válce. Dále do politických a historických souvislostí, které ovlivnily nejen vývoj Sokola, zasazujeme životní příběhy pana Jiřího Šimka obohacené o jeho vlastní citace ze společných setkání. Naším badatelským záměrem bylo zmapování historie Sokola v našem městě Humpolci. Zároveň jsme chtěly získat náhled nejen našich očí na tuto organizaci, která má v našem městě poměrně dlouholetou tradici, proto jsme vyhledaly současného předsedu, dnes již TJ Jiskry, Jiřího Šimka. Díky poutavému vyprávění jednoho z nejstarších žijících členů, který si pamatuje na částečné vzestupy i pády jednoty, se nám podařilo sestavit přehled alespoň zásadních okamžiků a shrnout vzpomínky na tuto tělesně i duševně rozvíjející organizaci. A jelikož byl Jiří snad opravdu úplně vším v mládí nadějným cvičencem Sokola, později oporou řady sportovních mužstev Jiskry a kolikrát i funkcionářem a trenérem zároveň bylo pro nás výzvou nahlédnout do velmi vytíženého života muže, který si zaslouží nejen pochopení, ale i úctu a obdiv. Úvodní fotografii, na níž je pan Šimek, jsme vybraly na základě rozhodnutí o zásadním vzestupu humpoleckého oddílu házené, který nastal v roce 1967, kdy se hráčům podařilo získat zpět po 13 letech soutěž I. ligy na domácí půdu. Základním zdrojem informací byly osobní výpovědi pamětníka pana Jiřího Šimka. Informace obecného charakteru jsme čerpaly z učebnice Dějiny zemí Koruny české, z Encyklopedie tělesné kultury a některých jiných publikací, které uvádíme v seznamu literatury. Pro informace regionální povahy jsme sáhly do několika publikací, které vyšly v posledních letech. Za zmínku stojí edice Kamarýtovy kroniky (nejstarší dochované humpolecké kroniky) a kniha Humpolec v zrcadle času, jejíž první díl popisuje dějiny místních spolků. Doplňkovým zdrojem informací nám byl internet. Historie založení Sokola Sokolská tělovýchovná organizace byla založena 16. února 1862 pod názvem Tělocvičná jednota Pražská, od roku 1864 jako Sokol Pražský. Zakladatelem byl Miroslav Tyrš, český estetik a teoretik umění a TV, profesor dějin umění na UK a ČVUT v Praze. Jako náčelník vychoval v Sokole další cvičitele, vytvořil vlastní tělocvičnou soustavu a české názvosloví. Spoluzakladateli byli J. Fügner, JUDr. J. Grég, prof. E. Tonner ad. Základem činnosti sokolských jednot byla již výše zmíněná Tyršova tělocvičná soustava. Mnohé jednoty prováděly i některé sporty, které však byly chápány jako doplňková činnost. Zvláště plavání, veslování, atletika, zápas a v zimě bruslení. V dubnu a květnu 1862 se pořádaly první sokolské výlety (manifestační turistické pochody na Říp a Karlštejn). Od roku 1871 začal Tyrš vydávat časopis Sokol, který sjednocoval hnutí ideově i odborně, později v letech bylo vydávání přerušeno (obnoveno v r. 1882) krizí sokolského hnutí, jež zhoršila podmínky pro uplatnění vzmáhajícího se sportovního hnutí v Sokole, a proto se sport začal organizovat mimo Sokol. 11. červen 1882 byl dnem konání prvního veřejného cvičení a sedmnáct dní nato se konal I. všesokolský slet v Praze na Střeleckém ostrově. Vedl ho M. Tyrš a cvičilo zde 720 cvičenců z 80 jednot. Skladby se předváděly ještě bez hudebního doprovodu. 31

34 Do vzniku ČSR se přes veškerou rozpornost své ideologie stalo sokolské hnutí významnou součástí národního osvobozeneckého hnutí, napomáhalo růstu národního uvědomění, zejména mládeže. Sokolské hnutí má velké zásluhy na rozvoji kultury a vzdělanosti (zakládání knihoven, divadelních a pěveckých souborů, později kin apod.) i na velmi dobré úrovni škol. Největší význam má však jeho tělovýchovná činnost. Všesokolské slety mobilizovaly široké masy českého obyvatelstva k tělovýchovné aktivitě a založily tradici našich masových tělovýchovných vystoupení. Od r. 1901, kdy se konal IV. slet, se slety začaly konat v šestiletých obdobích (pokud jim nezabránila válka). Po vzniku ČSR (1918) přijala organizace název Československá obec sokolská (dále jen ČOS). Ideově podléhala Československé národně sociální straně a postavila se na pozice buržoazní demokratické republiky, budovala na vysoké úrovni přípravy tělovýchovných kádrů, zavedla zdravotní péči, vzdělávací činnost, vydávala širokou škálu odborných publikací a časopisů. V r měla ČOS 800 tis. členů ve jednotách, sokoloven a hřišť. V dubnu 1941 byla činnost ČOS zastavena, vedoucí představitelé zatčeni, mnozí zahynuli. Po osvobození ČSR se sokolská organizace postavila za sjednocení čs. tělovýchovných spolků. 31. března 1948 bylo vyhlášeno sjednocení všech tělovýchovných, sportovních a turistických organizací do jednotné tělovýchovné organizace Sokol. V r se uskutečnil poslední, XI. sokolský slet. Roku 1953 došlo podle zákona z prosince 1952 k reorganizaci československé tělovýchovy (dále jen TV). ČOS byla zrušena a zavedlo se státní zřízení tělovýchovy. Jedním ze šesti tělovýchovných úseků se stal Sokol, jenž měl organizovat tělovýchovné spolky na vesnici za jednotného řízení. Roku 1957 vznikl Československý svaz tělesné výchovy, jehož součástí se staly i jednoty Sokola. Název Sokol zůstal zachován v názvech některých tělovýchovných jednot, zejména na vesnicích nebo tam, kde byly dlouholeté tradice. 1 Založení a vývoj Sokola v Humpolci Na rozdíl od jiných spolků můžeme dnes bohužel o humpoleckém Sokole psát jen v minulém čase. Byl založen na ustavující schůzi dne 19. července 1868, kterou svolala na podnět Filipa Bečváře městská rada. Sokol zde byl čtvrtým nejstarším založeným spolkem a ve své době i největším a nejváženějším. Jeho historie v našem městě končí rokem a i přes dva pokusy o jeho vzkříšení se činnost více jak osmdesátileté historie existence obnovit nepodařila. Humpolec je proto jediným z větších měst v Kraji Vysočina, kde Sokol v současnosti neexistuje. Je však stále živou organizací. Činnost ČOS, která v současné době sdružuje více než tisíc jednot s téměř členy, a je tak čtvrtým nejpočetnějším občanským sdružením v České republice, se věnuje sportům, pohybovým aktivitám v oddílech sokolské všestrannosti, zahrnuje také kulturní činnosti, především ve folklórních a loutkářských souborech. Takto vzpomíná na jeho vzestup i pád Jiří Šimek: Sokol vždy posiloval tělo i ducha. V dětství a dospívání nebylo pro mě asi nic tak přitažlivého jako právě členství v této národní tělocvičné organizaci, v Humpolci založené v r. 1868, před 152 lety. 1 DEMETROVIČ, Ernest a kol. Encyklopedie tělesné kultury (p ž). Praha, ISBN , s Vadil kvůli svým myšlenkám a ideálům totalitním režimům, a tak jej zakázali jak nacisté, tak později komunisté. 32

35 V tom roce několik humpoleckých občanů zúčastňujících se slavnostního položení základního kamene ke stavbě Národního divadla v Praze vidělo delegaci sokolů, jednotně oblečených v působivém stejnokroji. Líbilo se jim jejich vystoupení. Odezvou na toto setkání bylo založení Tělovýchovné tělocvičné jednoty Sokol v našem městě. Vlastní tělocvičnu sokolovnu si postavili až po 30 letech, na sklonku r byla dostavěna. Záhy se však projevila řada stavebních závad i problémů s dofinancováním. Sanační opravy se nedařily a vše skončilo exekučním prodejem budovy. Dnes budovu vlastní fyzická osoba a známe ji jako Spolkový dům s restauračním provozem. 3 Citace z humpolecké kroniky o zrodu myšlenky na založení Sokola v Humpolci zaznamenal Filip Bečvář (humpolecký starosta, pozdější poslanec říšského sněmu): Rok 1868 je v českém národě znám jako rok persekuční a též i rok následovní. Vládlo ministerstvo zle pověstné Giskra-Herbst, kteréž každé národní hnutí české zle pronásledovalo. Je zřejmé, že proti takovým útiskům zase mocněji se osvědčovalo vědomí národní a politické. Tak uspořádána v Praze veliká slavnost národní o Janě Nepomuckém: položení základního kamene Národního divadla. K této slavnosti sjely se zpěvácké spolky, sokolské jednoty a všechny spolky národní, mimo velikého množství ostatního lidu. Nemusel jsem ani prositi svého otce, abych se směl podívati na tuto slavnost, neboť on mne tam přímo posílal. Tak jsem se této oslavy zúčastnil se zdejším zpěváckým spolkem. Mimo všech vlasteneckých dojmů působily na mne zvláště řady sokolů. Viděl jsem v nich uskutečněný ideál pravého národního junáctví. Záviděl jsem všem městům, ze kterých se sokolové již ke slavnosti dostavili a jména svých měst na praporech hrdě nesli. Bylo mi to pojednou věcí národní cti, aby i v našem městě vznikla sokolská jednota. Předsevzal jsem si, že jakmile se vrátím domu, budu k tomu pracovati, budu omladinu povzbuzovati a starších budu buditi sympatie pro založení Sokola. Co jsem si předsevzal, to jsem provedl. 4 Sokolská jednota tak v našem městě vznikla z nadšení několika jednotlivců, kteří se zúčastnili již výše zmíněné pražské slavnosti. Filip Bečvář pak pozval do Humpolce cvičitele z Prahy, kteří přijeli a provedli několik ukázek cvičení. Rok po založení měla jednota již 170 členů a cvičila čtyři družstva. Uvědomíme-li si, že Humpolec měl v roce 1870 pět tisíc obyvatel, tak to byla poměrně velká organizace. Činnost tohoto spolku byla již z počátku různorodá, vedle vlastního cvičení se konaly lampionové průvody, výlety po okolí nebo se od roku 1877 pořádaly taneční zábavy, tzv. sokolské šibřinky. Neexistoval jen odbor tělocvičný, ale i vzdělávací, který v neděli odpoledne pořádal schůzky se zaměřením na vzdělání a osvětu, nejdříve v sále u Nápravníků v Kamarytově ulici, později v Bečvářově hotelu u Bílého beránka (dnešní hotel Jirmásek na Dolním náměstí). Sokol uvažoval o výstavbě vlastní tělocvičny, neboť s prostory na cvičení byly neustálé problémy, což bylo mimo jiné spjato také s funkcí starosty Františka Chaloupky ( ), který Sokolu nepřál. V roce 1895 pan Chaloupka zrealizoval dva roky plánovanou koupi pozemků na výstavbu vlastní tělocvičny, a to dvou domků se zahradami v místě dnešního Spolkového domu, kde se pak v létě sokolové scházeli na cvičení, v zimě se opět cvičilo v pronajatých prostorách. O pět let později byl 6. srpna slavnostně položen základní kámen k vlastní sokolovně, o jejíž stavbě se intenzivně jednalo celý rok. Nakonec po různých peripetiích byla její stavba 3 Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské a Š. Markové. 4 HOLUB, Pavel ŠKRABÁNEK, Zdeněk a kol. Kamarýtova kronika: kronika Jana Kamarýta a jeho pokračovatelů ( ). Humpolec, ISBN , s

36 svěřena místnímu staviteli Otakaru Martinovi (příbuznému starosty Filipa Bečváře). Kvůli finančním nedostatkům odpadlo z původního projektu ing. Čížka celé první patro budovy, změnila se krytina, byly použity lacinější krovy 5, nerealizovaly se sprchy, šatny, a dokonce ani některé z plánovaných chodeb. Na podzim téhož roku byly zjištěny natolik velké závady, že budova byla téměř nepoužitelná. Rozhořel se tak spor mezi Sokolem a stavitelem Martinem, který opravy neustále odkládal a žádnou ze závad nechtěl uznat. Tak to trvalo do jara 1902, kdy byla budova policejně uznána za nebezpečnou a veškeré akce zde byly zakázány. Proti Sokolu se nakonec postavil i její dlouholetý starosta Filip Bečvář, který v červnu 1902 odstoupil z pozice starosty Sokola a za necelý rok ze Sokola vystoupil s celou svou rodinou 6, načež hromadně opustilo tělovýchovnou organizaci i členstvo, takže ze 180 členů zůstalo pouhých 80. Ze zápisů Anny Vetterové Bečvářové: Jiráskovi a adjunktu Halasovi podařilo se Sokola rozvrátiti. Není pravda, že můj otec opustil Sokola, když sokolovna padala. Můj otec byl vůbec rozhodně proti tomu, aby strýc Otakar Martin sokolovnu stavěl. Upozorňoval především na to, že bude-li strýc stavěti hodně lacino, nebude moci dodati věc žádoucí kvality, a bude-li stavěti draho, bude mu ustavičně vyčítáno, že se na Sokolu obohatil. 7 Následovaly problémy s platbou úroků za stavební půjčku, a tak došlo na základě žaloby záložny v Třešti, která na stavbu sokolovny půjčila peníze, k exekučnímu prodeji sokolovny. Nakonec ztratil Sokol při exekuci 20 tisíc korun a stavitel Martin nebyl vůbec nijak postižen. Inu spravedlnost je někdy slepá 8 Roku 1902 byl v budově sokolovny dokonce zřízen hostinec. Takto vidí situaci dcera Filipa Bečváře: Později za vedení Bečvářova Sokol náš rostl, neboť vůdce jeho po dlouhá léta neochvějně držel se zásad a pevného přesvědčení. Sokol tak stal se dítětem Bečvářovým a dítě tíhlo ke svému otci, takže se zdálo, že dítě a otec jedno jsou Otcové lidští však stárnou (A proto mají snad právo děti jejich je odkopnout? To si dali humpolečtí páni sokolové bezděky pěkné vysvědčení o své ušlechtilosti), ale lidstvo ve svých útvarech hledí se omlazovati. (Zde se omlazovalo tím způsobem, že místo za zaručeně poctivým člověkem, který se osvědčil 34 let jako příkladně obětavý sokolský pracovník, šlo za lidmi, jejichž veřejná práce spočívala hlavně v činnosti špičatých loktů.) Jiní lidé přišli a jiné snahy a myšlenky s nimi (To je právě to smutné, že ti lidé bylo o tolik jiní!) Kdo rozumí těmto mladým lidem je šťasten, kdo nechce porozumět, klesá. (Jaká domýšlivost! Což je to vždycky tak jisté, že mladá generace znamená vzestup?) Halas chodil pytlačiti, viz str. 221, a Dr. Jirásek učil se na svých pacientech, jak bylo dokázáno svědectvím, takovým způsobem, že se to se svědomitostí lékařskou ani trochu nesnášelo. 9 Situace Sokola se začala měnit k lepšímu (? 10 ) teprve po roce 1906, kdy do jednoty přišli noví mladí lidé. Mezi nimi i Josef Drapela a Oldřich Kocián, s jejichž jmény je potom humpolecký Sokol spojován po dalších více jak 40 let. Při oslavách 40 let trvání, v roce 1908, měl Sokol 115 členů a před 1. světovou válkou již 196. Pod vedením starosty Sokola Jana Jokla se podařilo stabilizovat jej i finančně. Roku 1910 byl změněn název sokolovny na Spolkový dům, protože objekt byl používán pro různé 5 Ledabylost a šetření se stalo na jaře 1900 osudným, když při veřejné schůzi praskl krovový trám a jeden občan byl smrtelně zraněn. 6 BRZOŇ, Roman a kol. Humpolec v zrcadle času I.: Spolky a spolkový vývoj. Humpolec, ISBN , s HOLUB, Pavel ŠKRABÁNEK, Zdeněk a kol. Kamarýtova kronika: kronika Jana Kamarýta a jeho pokračovatelů ( ). Humpolec, ISBN , s BRZOŇ, Roman a kol. Humpolec v zrcadle času I.: Spolky a spolkový vývoj. Humpolec, ISBN , s HOLUB, Pavel ŠKRABÁNEK, Zdeněk a kol. Kamarýtova kronika: kronika Jana Kamarýta a jeho pokračovatelů ( ). Humpolec, ISBN , s. 212, Různé zdroje různé myšlenky a názory 34

37 účely a Sokol jej již nevlastnil. V roce 1913 byl ve Spolkovém domě zřízen biograf a zároveň se znovu začalo uvažovat o stavbě nové sokolovny jen pro účely sokolské jednoty. Po vypuknutí 1. světové války odešlo mnoho mužů z jednoty na frontu, sál ve Spolkovém domě byl změněn na krejčovskou dílnu, kde se šily vojenské stejnokroje. Muži v letech necvičili. Po tuto dobu zachraňovaly Sokol jeho členky, které cvičily pravidelně, pořádaly přednášky, do akce se zapojilo také České srdce. Po válce měl Sokol 266 členů a v roce 1919 se obnovily snahy o vybudování nové sokolovny. Bylo vybráno místo pod nádražím, kde byla zrušena místní ovocná školka. V roce 1922 byl tento pozemek zakoupen a téhož roku měl Sokol již 342 členů. V následujících letech bylo upraveno prostranství u nové sokolovny na letní cvičiště, dnešní lehkoatletický stadion. V dubnu 1928 bylo zadáno provedení stavby nové sokolovny stavební firmě Jindřich Kasal a Josef Dubín a 5. července, při šedesátém výročí založení Sokola v Humpolci, byl slavnostně položen základní kámen ke stavbě nové sokolovny, roku 1929 pak byla výstavba dokončena. O tři roky později bylo prostranství před sokolovnou nazváno Tyršovým náměstím a v parčíku u cvičiště byl postaven Tyršův památník. Sokolovna sloužila svému účelu i po mnichovském diktátu. Od roku 1940 začalo omezování činnosti Sokola ze strany okupačních úřadů. Těsně před zákazem čítal humpolecký Sokol 433 členů. V dubnu 1941 byla humpolecká sokolovna úředně zapečetěna a sokolům tam byl vstup zakázán. Již začátkem května tam byli ubytováni první němečtí vojáci. Ke konci války obsadily sokolovnu stovky běženců z pruského Slezska a ty způsobily na sokolovně největší škody. Sokolovnu dostali členové jednoty zpět až 28. května 1945, tehdy měla jednota 373 členů. Ke konci roku 1947 se k Sokolu hlásilo již 970 členů. Největší vystoupení Sokola na vlastní půdě, bohužel poslední, bylo nazváno Kociánovým sletem a konalo se 12. a 13. června Zúčastnilo se jej na sedm tisíc cvičenců. Po XI. všesokolském sletu v roce 1948 bylo ze Sokola na celostátní úrovni vyloučeno 11 tisíc členů, organizace Sokol byla komunisty zrušena koncem roku 1952, v Humpolci již v únoru. Následně přešel majetek i většina členů po založení Jiskry Humpolec 29. února 1956 do této organizace ČSTV. Bývalí členové Sokola ve své tělovýchovné činnosti pokračovali i v době totality, a to v odborech ZRTV, cvičící však stejně říkali: Chodíme cvičit do Sokola 11. Po válce jsou v kronice humpoleckého Sokola uvedeny pouze dva zápisy, a to z ledna a Druhý pokus o obnovu Sokola proběhl roku 1990, kdy byla v lednu obnovena ČOS. V Humpolci proběhla jednání o možnosti obnovit jednotu, ale k dohodě nedošlo a většina zúčastněných byla pro další pokračování tělovýchovné činnosti v rámci Jiskry. 14 Životní okamžiky Jiřího Šimka Meziválečné období 30. léta Hospodářství a sociální život byly koncem roku 1930 v ČSR těžce zasaženy hospodářskou a sociální krizí. Každodenní život lidí, jak přímo postižených touto krizí, 11 BRZOŇ, Roman a kol. Humpolec v zrcadle času I. Spolky a spolkový vývoj. Humpolec, ISBN , s Zde autor píše o nutnosti nenechat již nikdy v budoucnu Sokol zakázat. 13 Zápis, kdy byl učiněn první pokus o obnovu Sokola. Píše se zde, že byl ustanoven přípravný výbor na jeho obnovu, a je zde 36 podpisů lidí, kteří do Sokola chtěli vstoupit. Také byla 22. června 1968 uspořádána pamětní procházka městem s výkladem o historii Sokola k jeho stému výročí (organizátory této akce byli A. Fučík, L. Pechová, J. Poláček). 14 BRZOŇ, Roman a kol. Humpolec v zrcadle času I. Spolky a spolkový vývoj. Humpolec, 2011.ISBN , s

38 tak dalších skupin obyvatelstva žijících obavami z jejího dopadu na ně, byl poznamenáván četnými nesnázemi a úpadky již stávajících i nově vznikajících společenských i sportovních organizací. V této nelehké době se 10. září 1934 narodil i Jiří Šimek, jenž je dodnes aktivním sportovcem. Jeho matka Zdeňka pocházela ze selského rodu z nedalekých Hněvkovic, nebyla zaměstnaná a starala se o domácnost. Otec Jan pracoval jako účetní v humpoleckém družstevním lihovaru a byl synem strojního kováře, který pracoval v textilní továrně Emericha Dítěte. Zřejmě po otci zdědil Jiří hudební sluch, neboť Jan byl dobrým houslistou (dlouholetým členem smíšeného pěveckého sboru Čech a Lech 15 ). Studium, počátky sportu nejen v Sokole a životní vzory 40. léta Pan Šimek navštěvoval obecnou školu Hálkova od r v Humpolci, později pak zdejší reálné gymnázium. Nejatraktivnějšími předměty shledával chemii, anglický a ruský jazyk. Samozřejmě nemůžeme opomenout tělesnou výchovu s výtečnými kantory na čele s prof. K. Wendlikem, kterému stop vystavil Únor V době po roce 1940, kdy se žilo v tzv. protektorátu Čechy a Morava a probíhala 2. světová válka, začínal Jiří se sportem (poměrně v útlém věku). Rodiče ho v něm nijak neomezovali, i když sami nesportovali. Otec Jiřího vnímal v té době sport jako příznivý, byl členem tzv. Selské jízdy za první republiky, což byly především vesnické spolky jakési předobrazy jezdeckého sportu a zájmu o chov koní (po 2. světové válce nebyly již obnoveny, viz Únor 1948). Jako dítěti mi byl vlastní tělesný pohyb, běhání a poměřování se s kamarády. Volný čas jsme trávili venku na ulicích. Hráli jsme školku s míčky házenými proti zdím domů, skákali přes švihadlo, skákali do omrzení panáka, hráli jsme také zaháněnou. Město obklopovala v těsné blízkosti pole, po kterých jsme se proháněli, házeli kamením a lezli do korun i těch nejvyšších stromů. Byl to takový přírodní tělocvik a od něj pak už jen krůček k tělovýchově organizované, ke sportům Začínal jsem také vnímat, že existují organizované soutěže. Líbilo se mi soupeření klubů, které reprezentovaly nejrůznější města a obce. V Humpolci v té době byla populární mužstva kopané, české házené a hokeje. Kluci na jejich zápasech pochopitelně nemohli chybět. Do dneška si umím vybavit jména a postavy tehdejších hráčů Také na nás začala působit popularita těch nejlepších klubů naší země. Od té doby fandím Slavii Praha, stejně jako jí fandil můj otec. Ten si ji prý vybral především proto, že za ni v mládí hrával druhý prezident Československa, PhDr. Edvard Beneš 17 Celá řada společenských, kulturních, osvětových, profesních i tělovýchovných institucí a organizací byla postupně rozpuštěna, či jejich činnost přímo zakázána. Cílem nacistů byla germanizace českého a moravského prostoru včetně obyvatelstva, případně likvidace českého národa. V době intenzivních příprav Německa na válku byl však tento cíl odsunut do pozadí a následným se stalo využití všech hospodářských a lidských kapacit pro válečné úsilí říše. Sportovní život téměř ustal. Omezeny byly i nesčetné domácí soutěže v jednotlivých zemích, protože většina sportovců musela obléknout místo sportovních dresů vojenské uniformy. Po vypuknutí války odešlo mnoho mužů z jednoty na frontu. Jak jsme se již zmiňovaly, v průběhu války byla 15 Také Milena Jiřího kamarádka z dětství, později jeho žena a matka tří dětí byla členkou tohoto pěveckého sboru. (Povoláním učitelka hudební výchovy a ruštiny, nejprve v obecné škole Hradská, převážnou většinu své profesní kantorské dráhy pak strávila ve škole Hálkova v Humpolci.) 16 Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské a Š. Markové. 17 Tamtéž 36

39 humpolecká sokolovna zapečetěna, sokolům byl vstup do budovy zakázán a přestup členů do jiných tělocvičných organizací byl také nemyslitelný. Postupně byly ze sokolovny a Spolkového domu odstraněny všechny sokolské nápisy, byl zničen Tyršův památník i Brůhovi ptáci sokoli na budově sokolovny. V sokolovně bylo zřízeno středisko Německé kultury pro Humpolec a okolí, cvičiště za budovou sloužilo německým vojákům k výcviku. Členové Sokola však přesto nebyli po dobu okupace v úplné nečinnosti. Hlavně mládež byla aktivní v turistickém klubu a v házenkářském oddíle, např. v roce 1944 pořádal humpolecký házenkářský oddíl 1. ročník dnes již tradičního letního turnaje mužů, tzv. Pohár Zálesí. 18 Po skončení války nastala euforie a obnovování všech občanských aktivit, které byly za války omezovány a utlumovány. Ukončení válečného období umožnilo panu Šimkovi otevřít bránu do světa sportů a tělesných cvičení 19. Sport se tak stal jeho velkou láskou a naplňoval velkou část jeho života i volného času. První sportovní období do dospělosti zaujímal Sokol, dorostenecký tenis, lehká atletika (sprinty a hod oštěpem) a nářaďový tělocvik (především cvičení na kruzích a bradlech a přeskok koně na délku). Současně také první krůčky v lyžování, ping pongu, kopané, hokeji a české házené. Do TJ Sokol vstoupil jedenáctiletý Jiří v témž roce, kdy členové jednoty dostali budovu sokolovny nazpět. Takto pan Šimek vzpomíná na organizaci, v níž jeho členové nejen poznávali nové tváře, trenéry, pozdější vzory a učili se novým dovednostem, ale mnozí také začínali vnímat dění nejen ve své rodině, ale i kolem sebe v širším smyslu národní a světové, a dokázali si tak na svět utvořit určitý vlastní pohled, který je nadále rozvíjel, pokud o to ovšem oni sami měli zájem V Sokole jsem se zúčastňoval většiny aktivit. Především jsem pravidelně cvičil a brzy byl vybrán do závodního gymnastického družstva (cvičení na nářadí). Rád vzpomínám na společné turistické výlety do okolí, třeba i na lyžích v zimě. Úžasné byly letní stanové tábory u řeky Želivky. Vynikající systém cvičení, dostatek odborně vybavených cvičitelů, jejich výrazné lidské, morální kvality, kázeň v tréninkových hodinách, propojení nářaďového tělocviku a lehké atletiky, to vše dohromady mě dobře vybavilo pro řadu sportů, kterým jsem se postupně věnoval. Zúčastnil jsem se také všesokolského sletu v Praze v únoru Tento únor ale také znamenal zvrat společenských poměrů v zemi. Nástup totalitního systému, komunismu. Blížil se zákaz činnosti Sokola a jeho zrušení. Ještě v roce 1951 jsem naposledy za Sokol závodil, jako člen krajského výběru jsem reprezentoval Jihlavský kraj na dorosteneckém přeboru ČOS v Praze, v soutěži družstev. Závody probíhaly ve známé sokolovně na Vinohradech. 21 Současně se začátky v Sokole, jen o chvíli později, začíná seznamování Jiřího s tenisem šest báječných let v LTC Humpolec, v klubu s úctyhodnou tradicí 22, přátelskou atmosférou a podporou mládežnického tenisu. Výkonnostní růst kluků včetně Jiřího nabíral stále na obrátkách. Žádné občasné tréninky! Nýbrž veliké množství hodin strávených na kurtech. Na tenis však chodili především sami od sebe, bez donucení. Intenzivně se připravovali, neboť se chtěli zlepšovat. Mnohdy hráli 18 Od r se tento turnaj koná každoročně, od r nese titulek Memoriál Josefa Kršky. 19 Z dotazníku pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 20 V únoru 1948 byly ve Vysokých Tatrách a v Jilemnici Zimní sletové hry, kde soutěžilo sokolů. Na Strahově byly vybudovány šatny pro 71 tis. cvičenců, hlavní program byl v druhé polovině června. Na ploše se vystřídalo cvičenců, které denně sledovalo diváků. Zajímavou novinkou bylo také cyklistické vystoupení jugoslávských sokolů přímo na Masarykově státním stadionu na Strahově. Mezi sokolskými dorostenkami tam také cvičila Jana Horáková (provdaná Kánská), dcera dr. Milady Horákové. V průvodu Prahou pak pochodovalo sokolů, hostů a 933 jezdců na koních. KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety Praha, ISBN , kapitola I. Všesokolský slet, s Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 22 Založen již v r. 1907; po skončení II. sv. války nedostatek vybavení všeho druhu (míčů, tenisových raket ad.). 37

40 i dvoufázově (a to především v letním období). Chodili jsme hrát i před začátkem vyučování, a odpoledne znovu! vypráví pan Šimek. Na otázku, zda měl v té době nějakého sportovního oblíbence, vzor, odpovídá: Nemohu říct, že bych měl nějaký konkrétní. Obdivoval jsem ovšem řadu osobností v mnoha sportech. Ze sportovní gymnastiky A. Hudce (vítěz cvičení na kruzích z berlínské olympiády 1936) a B. Šupčíka (náš vůbec první držitel zlaté olympijské medaile, získal ji za šplh na laně v r v Paříži) šplh na laně se tak stal také mým oblíbeným cvičením. V tenise jsem obdivoval J. Drobného (po odchodu do emigrace vítěze Wimbledonu), podobně pak stolního tenistu B. Váňu, fotbalistu J. Bicana, v hokeji opět J. Drobného, také V. Zábrodského. Samozřejmě E. Zátopka a jeho neuvěřitelné úspěchy ve vytrvalostních bězích, byl také příkladem pro všechny atlety v tom, jak vymýšlel a hledal nové formy atletické přípravy, ukazoval nové možnosti, jak zvyšovat výkonnost nejen u vytrvalců. A co vaši cvičitelé, se kterými jste se vídal v Sokole? V době svých sportovních začátků jsem si především vážil cvičitelů v Sokole, jejich znalostí a přístupu k nám, také jsem obdivoval jejich schopnosti organizovat cvičební hodiny. ( ) Měl jsem také štěstí, že na osmiletém gymnáziu (kam jsem vstoupil po 4. třídě obecné školy) jsem se setkal s výbornými profesory tělesné výchovy: K. Wendlik zapálený sokol, který nám přiblížil českou házenou, košíkovou a atletiku; E. Novák přivedl především hodně studentů k lehké atletice, po odchodu z Humpolce byl ústředním trenérem dorostenců v rámci Svazu lehké atletiky. ( ) Nyní zpět k tenisu. V té době našeho juniorského věku, jak jsme říkávali, jsme neměli v Jihlavském kraji vážné konkurenty. V letech jsme kraj reprezentovali na Pardubických juniorkách. I tam se nám podařilo odehrát několik zajímavých zápasů v konkurenci nejlepších mladých hráčů té doby. Vzpomínám třeba na svůj první zápas v r. 1949, kdy jsem v kategorii mladšího dorostu porazil 3. hráče slovenského žebříčku, Bobera, abych hned v následujícím kole prohrál s Horou (tuším, že byl z Kolína) po vyčerpávajícím boji 11:13, 6:4, 5:7. V posledním setu si Hora vyžádal možnost hrát bosý! Vždy jsem pociťoval určité potěšení, že jsem byl generačním současníkem hráčů, kteří patřili k dobrým výkonnostním tenistům, a rád si připomínám dobu, kdy jsem je vídal hrát na počátku jejich kariéry a měl možnost se s některými poměřit; hráčů, jakými byli např. Jirka Valta, Milan Široký, bratři Krchové, Ríša Schönborn, Jirka Dobeš, Miloš Konrád, Zdeněk Černoch, Eda Jahl, Mirek Šimáček a další. Z té doby si rovněž připomínám exhibici nejlepších čs. hráčů v Jihlavě, Jardy Drobného a Černíka, možnost vidět fenomenální technickou hru na živo, a prvně tak vnímat hru špičkového tenisty (především Drobného) světové třídy té doby, jeho absolutně přesná podání, světové voleje a kraťasy Musím ale bohužel připomenout, že již od února 1948 se přece jen začal i tu vynášet mráček, který za několik let přerostl v pořádný mrak! Humpolec jako známé, silně průmyslové textilní město dávalo najevo změny v politickém klimatu společnosti země, nejvíce směrem k tenisu, což se týkalo hlavně určité části dospělé členské základny LTC. Prakticky každá podnikatelská rodina vyrábějící látky, nebo vlastnící zasilatelství látek, měla mnohdy i vícečlenné zastoupení v klubu. Často to byli i výkonnostní hráči, vždy absolutně korektní a respektující rovnocenné postavení všech členů navzájem. A právě proti nim byla vedena perzekuce. Na rozdíl od okolních klubů, např. v Jihlavě, Havlíčkově Brodu, Pelhřimově ad., kde se situaci podařilo ustát, v Humpolci došlo 38

41 k likvidaci tenisu. Tenisové kurty byly zasypány navážkou a hlínou, následně povrch upraven jako hokejové hřiště 23 Tenis tak zanikl na deset dlouhých let. Pád nejen sportovních jednot, vlastnické sféry ad. 24 nebyl žádnou přirozenou proměnou máme na mysli organické potřeby lidí pro začlenění se do společnosti a také hospodářský vývoj byl ale výsledkem především politických rozhodnutí, která vyplývala z příslušnosti Československa k sovětskému bloku. Křižovatky ( léta 20. století) Počátky totality Jak jsme se již zmiňovaly, v poválečném období docházelo k ovládnutí průmyslu a služeb především státními podniky, které získávaly nezřídka monopolní postavení ve výrobě. Pozbyly konkurence a nemusely se ohlížet na požadavky a tlaky trhu, jenž byl prakticky zlikvidován. Pro hospodářské a politické semknutí sovětského bloku vznikla v lednu 1949 Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), dirigovaná sovětskými představiteli k tomu, aby Československo jako hospodářsky vyspělý stát muselo pomáhat méně rozvinutým zemím. Dokonce se i jejich zájmům a potřebám podřizovalo. Často vyváželo na dluh, takže tato praxe nijak příznivě nepoznamenávala jeho hospodářskou úroveň. Souvisela s ní i izolace od hospodářsky a technicky vyspělého Západu, jenž už během 50. let prožíval další mohutnou modernizaci průmyslové společnosti založené na rozsáhlém využívání vědy a techniky. Nepřirozené hospodářské poměry způsobovaly poruchy v ekonomice, které pak úzce souvisely s problematikou zajišťování životních potřeb obyvatelstva. Společnost se změnila nejen sociálně, politickým smýšlením a způsobem života po kolektivizaci zemědělství. Mizely z ní postupně celé středostavovské vrstvy (podnikatelé, živnostníci, rolníci), stoupala zaměstnanost žen a přibývali různí zaměstnanci a dělníci, což prakticky vedlo k vytvoření dvou skupin obyvatelstva. Dělnických profesí spojených s těžkým průmyslem, které režim cenil, a služeb, které řadil k podřadným zaměstnáním. Z kapitalismu známé výrazné sociální rozdíly mizely, v příjmech za práci se většina společnosti téměř nivelizovala 25. Poúnorový režim tak zasahoval citelně do každodenního života, stále více si je nejrůznějšími zákazy podroboval své kontrole, nařizoval kolektivní aktivity a prosycoval svými ideologiemi jedince na každém kroku. Lze si to však vysvětlovat jako tehdejší zmatenost po konci války a okouzlení záchranou sovětskými vojsky? Bohužel, historie nedává možnost reparátu po předložení omluvenky, že jsme nedávali pozor. Od členů KSČ režim čekal samozřejmě naprostý, aktivní souhlas a podporu všeho, co komunistické vedení rozhodlo. Členství pak znamenalo jistější sociální postavení. V březnu 1953 zemřel vůdce světového proletariátu, Josif Vissarionovič Stalin. Tato událost vyvolala v celém světě vlnu nadějí a napjatého očekávání. Svět ví, že smrtí Josifa Stalina skončila jedna éra, prohlásil americký prezident Dwight Eisenhower. Také britský premiér Winston Churchill označil Stalinovo úmrtí za vrcholnou událost a poskytl novému sovětskému vedení jednoduchou radu, pokud šlo o to, co by mělo udělat pro zlepšení mezinárodní situace: přestat dělat věci, které my jim také 23 Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 24 Také místo Československa ve světové ekonomice a organizovanost hospodářství (na jaře 1948 dokončeno znárodnění podniků) likvidace živností, soukromého řemesla a maloobchodu ( ), viz následující kapitola Křižovatky. 25 sjednocovala 39

42 neděláme Očekával-li však někdo, že změny v Kremlu se zásadním způsobem odrazí i na situaci v Československu, byl zklamán. Přestože záhy po Stalinovi zemřel i jeho pražský místodržící Klement Gottwald, nedošlo na rozhodujících místech ve státě k žádným mocenským přesunům. Prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký, jeho dosavadní úřad předsedy vlády převzal Viliam Široký a prvním mužem stranického aparátu se stal Antonín Novotný. Ti všichni patřili již dříve do úzké skupiny nejvyšších komunistických vládců a bez velkých diskusí také pokračovali v dosavadní politice. Již od poloviny r byla připravována měnová reforma, kterou komunistické vedení chtělo řešit hrozivě narůstající problémy v zásobování, vyvolané přestavbou průmyslu a úpadkem zemědělské výroby. Zároveň byl zrušen lístkový systém prodeje potravin a průmyslového zboží, byly zavedeny jednotné maloobchodní ceny, tím prudce vzrostly životní náklady a úspory ztratily svou hodnotu. 26 Tato opatření byla příčinou masových projevů nespokojenosti a protivládních demonstrací, jež se však postupem času ukolébaly ke spánku. Docházelo ke generační výměně s novými životními měřítky, částečně nastávalo uvolňování v cestování, srovnávala se situace se Západem, a vzrůstal tak vliv a ohlas kultury i umění. Společnost se vyvíjela dynamičtěji, zčásti ji poznamenávala modernizace a prolamovala se mezinárodní izolace. Mladým mužem na zkušené 50. léta Rok byl nemalou zkouškou i pro Jiřího, nastupoval totiž na vysokou školu do Prahy. Studoval zde na fakultě stavebního inženýrství, ale po dvou letech svá studia ukončil 28. V Praze se také oženil a narodila se mu první dcera Jana (1954). Manželka Milena byla spolužačka z gymnázia. V témže roce zkusil své štěstí ve Vojenském projektovém ústavu v Praze. V této společnosti představující projektový celek zaměřující se na komplexní inženýrskou činnost spojenou s realizací pozemních staveb, silničních a dálničních staveb, mostů, městských komunikací, podzemních či vodohospodářských objektů zastával funkci výborného stavebního statika ing. J. Mazák, tenisový rádce Jiřího z dětství. A právě díky humpoleckému ing. Mazákovi zde byla Jiřímu poskytnuta práce 29, což se jevilo jako další možnost poznat i prostředí vojenského klubu na Prašném mostě. Po návratu do rodného města koncem roku 1955 začal pracovat na Okresním národním výboru (dále jen ONV) v Humpolci jako referent pro silniční hospodářství a o rok později se Jiřímu a Mileně narodil první syn, Jirka. Ve stejném roce byl zrušen Sokol a nahradila ho tělovýchovná jednota Jiskry, od níž se později osamostatnil tenisový a fotbalový humpolecký klub. V roce 1956 odešel pan Šimek na dva roky na vojnu do Staré Boleslavi. Ani tady nezahálel a nadále sportoval. Krátce z jeho vyprávění: Stal se ze mě radista, což není tak důležité, podstatnější byla možnost se při tom věnovat sportování. V Nehvizdech 30 jsme pravidelně hrávali kopanou, jednou týdně chodili do Brandýsa zahrát si basket a hlavně v zimě jsme měli možnost jezdit na hory, kde jsme se připravovali na běžkách. Jezdili jsme do Harrachova a samozřejmě jsme se vyřádili na sjezdovkách po tratích z Čerťáku. 31 V roce 1959 se 26 BĚLINA, Pavel a kol. Dějiny zemí Koruny české. Praha, ISBN , s. 273, (Pro státní podporu vrcholového sportu znamenalo nejvíce trojnásobné vítězství Emila Zátopka na OH v roce 1952 zlaté medaile za běh na 5 a 10 km a za maraton.) Nic, s čím by měl co do činění pan Šimek, čistě informativně. 28 Z důvodu neúspěchu u poslední zkoušky. 29 (na rok a několik měsíců) 30 Nehvizdy dnešní městys, 22 km východně vzdálený od centra Prahy, 29. prosince 1941 ve 2.24 hodin dopadli na území Nehvizd parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík členové paraskupiny Anthropoid. 31 Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 40

43 panu Šimkovi narodila dcera Jitka. Po návratu z vojny do Humpolce zlanařili přátelé Jiřího na házenou, s níž později prožil plno let jako hráč, po tři roky i jako hrající trenér v nejvyšší soutěži, 1. lize. Změny k lepším zítřkům? 60. léta V roce 1960 byl novou ústavou změněn název ČSR na ČSSR. V ní byly stanoveny nové státní symboly, pevně zakotven socialismus a vedoucí úloha KSČ. Po období stalinismu a tuhého režimu v letech padesátých nastala po odsouzení kultu osobnosti jistá změna a bylo viditelné společensky nově se tvořící ovzduší: mírné změny společenských poměrů k lepšímu. V Humpolci se podařilo obnovit tenisový klub při TJ Jiskra. Obnova probíhala v letech 1960 a 1961, hrát se začalo v roce Ze všech těch, kteří se o to zasloužili, patří největší poděkování jedné osobnosti humpoleckého tenisu. Tou byl Fanda Pavlovec, který stál i u nových začátků. S návratem do soutěžního tenisu nám nejvíce pomohli naši přátelé z Pelhřimova, především Miloš Crhán. To už jsme v rámci územní reorganizace byli přičleněni do Jihočeského kraje. 32 V roce 1962 Jiří úspěšně absolvoval trenérský kurz II. třídy na Strahově, vedený Jindřichem Höhmem 33. Na strahovské tenisové kurty mezi absolventy přišel dokonce i stařičký teoretik tenisu dr. Karel Ardelt 34. Měli jsme tam výbornou tenisovou partu. Moji známí z dorosteneckých let, Vláďa Krch, Zdena Čechmanová, můj starší přítel ing. Mazák, dobří ligoví hráči Tary a Tihal (myslím odněkud ze Severních Čech) a ze Slovenska vzpomínám na předního hráče pana Mačuhu a Jožka Baránka ze Slovanu Bratislava Nikdy nezapomenu na hru pana Mačuhy při vzájemných zápasech ve čtyřhrách, jak dovedně používal při returnech přesné loby, a to i po obtížném příjmu podání. 35 dodává pan Šimek. Hospodářsky se zemi také dařilo, 60. léta vůbec lze charakterizovat jako období ekonomického růstu v celé Evropě, východní blok nevyjímaje. (Že by konečně nastávaly výhledy do lepší budoucnosti?) Nutno však přiznat, že v roce 1963, po naprostém nedostatku některého zboží a neplnění plánu, musela být zrušena tzv. 3. pětiletka. I když vedení hledalo vysvětlení především ve vnějších faktorech (částečná mobilizace ozbrojených sil v souvislosti s berlínskou a karibskou krizí), stávalo se stále jasnějším, že se nadále při řízení hospodářství neobejde bez zásadních změn. Proto se uvolňují ideologické bariéry a připouští se donedávna nemyslitelná diskuse o úloze trhu za socialismu, která se ekonomy pod vedením Oty Šika později roku 1965 začala realizovat. Do roku 1966 spadá moje další aktivita ve sportu. V Humpolci jsem založil basketbalový oddíl. Jako hráč, funkcionář, trenér a později i rozhodčí jsem se podílel na činnosti jednoho z nejúspěšnějších klubů tohoto sportu v kraji. Dnes je mi nepochopitelné, jak jsem se na tom všem mohl podílet se snahou věnovat se co nejlépe tak početným aktivitám. Musím však zmínit, že nejvýznamnější podporu umožňující mé časově náročné zapojení do sportu znamenalo prostředí mé vlastní rodiny, ve které postoj a pochopení mé manželky Mileny po celé soužití trvající téměř 60 let byly rozhodující. Žádné poděkování za to není proto postačující Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 33 Tehdejší přední vysokoškolský tělovýchovný pedagog, který se ve své badatelské činnosti zaměřoval na teorii výuky tenisu. 34 Účastník OH v Antverpách (1920), mistr ve dvouhře mužů v tenisu ČSR. 35 Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 36 Tamtéž 41

44 60. léta tak znamenala pro Jiřího mnoho. Byla to nejen léta úspěchu v tenise a košíkové, ale i v házené, kde se první družstvo dospělých probojovalo do nejvyšší celostátní soutěže, a to 1. ligy. 37 Jiřímu se rovněž podařilo dosáhnout trenérské licence, kterou později také uplatňoval. A právě v onom období byla pořízena úvodní fotografie k celé této práci, v roce 1967, kdy mužstvo házené Humpolce vybojovalo postup do první ligy 38 ( možná ze zápasu proti družstvu z Hrádku u Rokoycan. 39 ). Jen pro ilustraci uvádíme, jak vypadaly víkendové dny odpočinku mladého muže: V sobotu od 8 hod. jsem odehrál utkání krajského přeboru v basketbalu v sokolovně, po skončení rychle nasedl na motorku a odjel odehrát prvoligové utkání v české házené na stadionku v Podhradu 40 Od roku 1968 již hrají humpolečtí 1. ligu české (dnes národní) házené. Ale tento rok kromě sportovních úspěchů přinesl také výrazné změny ve společenském vývoji (již výše zmíněné). Obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, následný dvacet let trvající nedemokratický vývoj společnosti a nástup tzv. normalizace. Pracovně tato doba zastihla pana Šimka na ONV v Pelhřimově, odkud byl v roce 1969 pro svůj nesouhlas s příchodem vojsk propuštěn. A stejný dopad to mělo i na funkci v Okresním výboru ČSTV v Pelhřimově. Do tohoto období vlastně spadá jediný vážnější úraz, jenž postihl osobu pana Šimka při basketbalovém zápasu. Tím bylo natržení menisku na levé noze, které ho vyřadilo na šest měsíců z aktivního sportu. Vraťme se ale do roku Po abdikaci prezidenta Novotného, představitele tužšího jádra, se nástupcem stal (1968) obyvatelům sympatičtější armádní generál Ludvík Svoboda, veterán z 2. světové války na východní frontě a někdejší Masarykův legionář. Do vedení KSČ se dostal Alexandr Dubček. Začal tak obrodný a demokratizační proces Pražské jaro. Byla zahájena rehabilitace politických vězňů, zrušena cenzura a nově se zahájilo prosazování svobody slova. Lidé dostali možnost cestovat a uvažovalo se i o soukromém podnikání. Vznikala nová politická seskupení KAN 41, K ; byl obnoven Junák a Sokol (obecně), tím se občané začali aktivně zajímat o dění ve společnosti a stát napravoval minulé nespravedlnosti. Současně se ale neuvažovalo o ukončení komunistického systému v zemi, nově vznikajícímu se prý říkalo komunismus s lidskou tváří. Proti těmto novým myšlenkám se brzy postavilo sovětské vedení a požadovalo, aby se Československo znovu podřídilo jeho vlivu, což většina obyvatel i čs. komunistů odmítala. Nátlak ze socialistických států postupně sílil a v srpnu 1968 Československo okupovaly vojenské jednotky Varšavské smlouvy. 43 Mezi komunisty proběhla čistka, která tisíce lidí dostala do podřadné role. Opět byli lidé propouštěni ze zaměstnání, ze škol. 44 Opět byli nuceni podřizovat se. Mnoho lidí proto emigrovalo 45 na Západ. Sebeupálení Jana Palacha 16. ledna před pražským Národním muzeem a následné sebeupálení Jana Zajíce 25. února sice dočasně vyburcovala společnost z nastalé letargie, ale kolaborantské a konzervativní síly v KSČ se již chystaly k převzetí moci. Dobrou záminkou byly i tzv. hokejové události z 28. března 37 Předcházel tomu rok krajského soutěžení dospělých, následně několik let v 2. lize a snaha o postup do ligy první (1967), poté tři roky v 1. lize a opětovný sestup do nižší 2. ligy. 38 Viz Obrazová příloha, Obr Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 40 Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 41 Klub angažovaných nestraníků (zřejmě měl ambice strany). 42 Klub sdružující politické vězně odsouzené podle paragrafu 231 za rozvracení republiky. 43 Vedení státu a KSČ bylo odvezeno do Moskvy, kde pak bylo donuceno přijmout podmínky sovětského vedení. 44 Zpět se mohli vrátit až po roce Svá místa opustilo na 130 tis. osob, většinou špičkových a vzdělaných odborníků. Někteří spisovatelé psali tzv. do šuplíku a jejich knihy vydávala exilová nakladatelství, nebo se šířily formou samizdatu. 42

45 1969, kdy po vítězství čs. hokejové reprezentace nad sovětskou zdemolovali neznámí útočníci kancelář sovětského Aeroflotu na Václavském náměstí. Již 17. dubna nahradil Dubčeka v čele KSČ Gustáv Husák a i přes svůj slib, že z Pražského jara udrží co nejvíce, se rychle postaral o bezprecedentní normalizaci poměrů. Vše nabírá rychlé obrátky jak Ústřední výbor KSČ (dále jen ÚV), tak Národní shromáždění šmahem ruší dokumenty přijaté před intervencí Varšavské smlouvy a masové demonstrace při prvním výročí okupace již rozhánějí čs. bezpečnostní síly. Pražské jaro je definitivně u konce. 46 Období tzv. normalizace 47 ( léta 20. století) Spoutaná společnost, život a poměry v ČSSR Jak jsme již zmiňovaly, po změnách ve vedení KSČ roku 1969 zahájil G. Husák postupnou demontáž všech přímých i nepřímých výsledků Pražského jara. Už 28. ledna rozhodl ÚV o hromadných čistkách v řadách KSČ, eufemisticky skrytých za výměnou členských legitimací. Cílem bylo prověřit postoje členů KSČ k reformám a vyloučení všech, kdo nebyli ochotni přijmout sovětskou okupaci a právě startující normalizaci. Kdokoli byl spojen s Pražským jarem a neučinil náležitou sebekritiku, uvrhl na sebe (celou rodinu) nejrůznější formy šikanování, existenční postihy ztrátu povolání, znemožnění výkonu studia, zákaz publikování ad. Důležitější než odbornost bylo členství ve Straně, které už nebylo věcí víry ve správnost politiky KSČ, ale usnadněním cesty ke kariéře. Policejní špiclování, udávání a snaha o získání co největšího počtu konfidentů a donašečů se staly typickou vlastností režimu až do jeho zániku (1989). Upadala kvalita práce, rozmáhala se korupce a rozkrádání majetku státních podniků. Není tak divu, že ČSSR postihla vlna emigrace a ti, kteří zůstali ve státě, tvořili jak se v jedné knize píše Společnost zaživa pohřbenou. Podpis Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a SSSR na Pražském hradě 6. května 1970 jen potvrdil opětovné směřování čs. politiky do lůna sovětského bloku. Neradostný průběh celého roku potvrdily konečně i události z jeho závěru. Nejdříve proběhla listopadu ustavující konference Socialistického svazu mládeže. Ten nahradil zcela rozložený dřívější Československý svaz mládeže a garantoval obnovu dohledu KSČ na výchovu mládeže prosince ÚV KSČ bilancoval vnitřní vývoj po výměně členských průkazů v KSČ. Právě toto zasedání ÚV schválilo obsah dokumentu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Dogmatický text programově odmítl demokratizační kurz Dubčekova vedení a plně se podřídil moskevské administrativě. Poučení se následně stalo jediným možným výkladem všech událostí spojených s Pražským jarem. Ten, kdo chtěl v normalizačním Československu čehokoli dosáhnout, nesměl o správnosti Poučení ani jen zapochybovat. 48 V hospodářské rovině byla odsouhlasena 5. pětiletka ( ) a obzvláště rychle se v tomto období rozvíjelo zemědělství 49. Nezmiňovaným rubem zemědělské socialistické velkovýroby byly ovšem zcela bezprecedentní 50 a drastické zásahy : Od normalizace k perestrojce, od stanného práva ke kulatým stolům, od podpisu Helsinek k pádu Berlínské zdi. Rok za rokem [online] vyd. [cit ]. Dostupné z: 47 (Hlavními znaky tohoto období byly nehybnost, stereotyp a navenek umrtvenost kulturního, společenského i politického života. O tom, co se má hrát za hudbu, co se má vydávat za knihy, co mají hrát divadla či vysílat rozhlas a televize, rozhodovala stranou řízená cenzura viz dále) : Od normalizace k perestrojce, od stanného práva ke kulatým stolům, od podpisu Helsinek k pádu Berlínské zdi. Rok za rokem [online] vyd. [cit ]. Dostupné z: 49 Zemědělství bylo oblíbeným tématem režimu, který tak dokumentoval dynamickou socialistickou životní úroveň. 50 Jinak nevídané 43

46 do životního prostředí či nesmyslné používání umělých hnojiv. A tak se dlouhodobě podceňovaná otázka životního prostředí začala projevovat na zdravotním stavu obyvatelstva. Obdobně devastačně se projevila další výkladní skříň reálně socialistického Československa masová výstavba panelových sídlišť, rozrušující přirozený urbanismus řady tuzemských měst, nehledě na anonymitu, která likvidovala běžné mezilidské vztahy. Alespoň zprvu výše zmíněné pokusy ne o reformy, spíše o zdokonalování 51 režimu v zásadě plně vyhovovaly, ale od konce 70. let se životní úroveň opět snižovala a stále více se začalo projevovat celkové technologické zaostávání sovětizovaných ekonomik, což nedokázalo odstranit ani XXVII. zasedání RVHP. Také kulturně bylo Československo oddělováno železnou oponou od Západu, ale životní úroveň byla v porovnání s ostatními soc. zeměmi relativně vysoká 52. Za vydělané peníze se však dalo sehnat kvalitnější zboží ze Západu jen v TUZEXU, kde se platilo tzv. bony ne čs. korunami, což v kombinaci s nedostatkovým zbožím v obchodech dalo vzniknout tzv. šedé ekonomice (zóně), ve které se Československo ploužilo až do Sametové revoluce. Détente neboli uvolňování vztahů mezi Sovětským svazem a Spojenými státy Evropě přinesla mezinárodní pakt o bezpečnosti a spolupráci 53, jehož součástí byl závazek dodržovat lidská práva oproti nucenému žít ve lži a nevšímat si či zastírat realitu. Po zveřejnění paktů, s nimiž vláda nesouhlasila (1976), vznikl alespoň jistý základ pro působení opozice, kterou se o rok později stala Charta Dělníci už nepředstavují pro KSČ takovou oporu jako dříve Život v šedé zóně vedl nejdříve k politizaci širokého spektra společnosti. Prozíraví a slušní lidé se však záhy zbavili iluze, že by pronikáním do řad stranické věrchušky mohli ovlivnit chod veřejných záležitostí k lepšímu, proto se většina obyvatelstva cítila podvedena, pochopila totiž obrodný proces jako boj dvou mocenských frakcí uvnitř KSČ, do něhož byla proti své vůli zatlačena a se kterým vlastně nemá nic společného. Zde je asi třeba spatřovat hlavní příčinu té neotřesitelné pasivity mlčící většiny a stále hrozivěji rostoucí přehrady mezi ní a prominenty. Protirežimní petice už nepodepisovaly stovky, ale desetitisíce občanů. Umělci a intelektuálové už se přestali bát nahlas říkat pravdu a ani dělníci už nepředstavovali pro KSČ takovou oporu jako dříve. Tisíce lidí se od roku 1988 účastnily protirežimních demonstrací, které byly většinou policií brutálně rozháněny, organizátoři zatýkáni Ani represe státního aparátu však nemohly probouzející se občanskou emancipaci zastavit. Počátkem listopadu 1989 padla Berlínská zeď coby symbol rozdělení Evropy, a tak bylo zjevné, že se změna nevyhne ani Československu. Postupně se snášející postihy, Jiří Šimek a Humpolec Již v roce 1968 ztratil pan Šimek zaměstnání na ONV v Pelhřimově, následující léta pak byla spjata s cestováním po stavbách na provozovnách v Jihočeském kraji Volary, Č. Budějovice, J. Hradec, Pacov, Dačice, Kamenice nad Lipou 55, 51 Zdokonalování přání, jež nebylo vyslyšeno. 52 Špatné nebyly platy v odvětvích vojáků z povolání, příslušníků SNB, horníků, hutníků 53 K němuž přistoupilo i ČSSR v roce Volné sdružení obránců lidských práv z opozičních skupin tvořených z většiny postiženými existenčními a dalšími represemi, ideovými odpůrci normalizace, reformními komunisty, liberály a demokraty. Součástí byli i tvůrci undergroundu (hnutí s vlastními mravními zásadami a kulturou, hlavně rockové hudební skupiny např. The Plastic People of the Universe, jež byla soudně stíhána). Mluvčí Charty 77: Jan Patočka, Václav Havel. 55 Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 44

47 kde pracoval jako pomocný dělník, po několika letech i jako zedník ve stavebním středisku Československé automobilové opravny (ČSAO) Humpolec. Na tenis zbývala v nejlepším případě sobota, či spíše neděle, vesměs hraní deblů. 56 odpovídá pan Šimek na mou téměř zbytečnou, byť nutnou otázku: A co bylo se sportem? Kromě tenisu ustávala také aktivní činnost v házené, která definitivně skončila rokem Mezi další postihy patřilo i to, že jeho dcery nedostaly doporučení ke studiu na vysoké školy, syn Jirka ani na školu střední. Často se stává, že v dnešní moderní době rodiče nutí své děti do provozování aktivit, které je samotné až tolik nenaplňují, přesto ve svých ratolestech vidí sebe ošklivě řečeno, plní si na dětech své nenaplněné sny. Nebo jsou od svých dětí jen nedostatečně informovaní a zaslepení, takže vlastně kolikrát neznají jejich opravdové touhy, což plyne opět jen a jen ze vzájemné konverzace a nepochopení. Jiří ovšem zahrnul sport pouze do svých aktivit, nikoli jako pozdější náplň života svých dětí, neboť právě atmosféru vzájemného pochopení v rodině považuje za velmi důležitou. ( ) Své děti jsem do sportu nijak nenutil. Cestu k němu si našli syn a nejmladší dcera Jitka sami. Dlouho se věnovali basketbalu, dcera i trenérsky. Velice rádi také po celý život lyžují. 57 Zvonění klíčů (1989) Sametová revoluce a pan Šimek Dne 17. listopadu 1989 svolaly tehdejší oficiální i nezávislé studentské organizace do Prahy na Albertov manifestaci studentů vysokých škol. Oficiálně povolená akce přerostla v dosud největší spontánní protest proti tehdejšímu komunistickému vedení. Tisíce lidí se po ukončení povolené části programu vydaly směrem na Václavské náměstí. Na Národní třídě byl průvod zastaven a posléze obklíčen policejními těžkooděnci. Demonstrace byla brutálně rozehnána výsledkem byly desítky lehce i těžce raněných. Mezi lidmi se druhý den rozšířila fáma o úmrtí studenta Martina Šmída. Události nabraly rychlý spád. Ještě v sobotu vstoupili studenti vysokých škol a pražští divadelníci do stávky a na 27. listopad vyhlásili dvouhodinovou generální stávku. Následujícího dne se na setkání studentů, umělců a představitelů disentu v Činoherním klubu ustavilo Občanské fórum coby mluvčí československé veřejnosti. Pražské Václavské náměstí každý den zaplnily desetitisíce demonstrantů, protesty se postupně rozšířily do celé země. Paralyzovaná komunistická moc a její bezpečnostní aparát již nebyly schopny čelit tak masivním protestům. Normalizační režim, který se již nemohl opřít o podporu Sovětského svazu, se zhroutil jako domeček z karet. V pátek 24. listopadu odstoupilo vedení komunistické strany, v sobotu 25. a v neděli 26. listopadu se na Letenské pláni sešly dosud nejpočetnější statisícové demonstrace. Ke generální stávce 27. listopadu se již připojila většina veřejnosti. Nenásilné svržení komunismu, pro které se vžilo označení sametová revoluce, bylo završeno 29. prosince 1989 zvolením neformálního vůdce opozice Václava Havla československým prezidentem. Československo se tak stalo opět součástí svobodného světa. 58 Onen zlomový bod jsem vnímal velice příznivě. ( ) Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 57 Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 58 Sametová revoluce v Československu. My jsme to nevzdali [online]. [cit ]. Dostupné z: 59 Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 45

48 Toto exponované období prožíval pan Šimek ještě jako zaměstnanec ČSAO, v té době dojížděl na stavbu v Jindřichově Hradci (v průběhu pracovních směn byli zaměstnanci ubytováni v Hradci na provozovně). Tam se účastnil i manifestací a generální stávky. Při vzniku Občanského fóra (dále jen OF) v Humpolci se spolu s manželkou Milenou stali jeho členy. Po nástupu (po roce 1989) do zaměstnání na ONV v Pelhřimově (později okresní úřad) byl členem okresního vedení OF, a to až do jeho přeměny na Občanské hnutí a Občanskou demokratickou stranu (ODS). Cesta hledání (1989 současnost) Jak to bylo se zaměstnáním? Po roce 1989, postupně ve svobodné republice po devastujících čtyřiceti letech totality, se pan Šimek vrátil k práci na ONV do Pelhřimova, kde v rušném období prvních let formování státní správy dělal zástupce přednosty až do roku 1995, kdy odešel do důchodu. Krátce v letech ještě pracoval v rodinném pivovaru Bernard. V roce 2000, kdy byl odvolán dosud stávající předseda TJ Jiskra, byl Jiří nově zvolen předsedou, kterým je dodnes. Celoživotní láska koníčkem V roce 1996 požádal pana Šimka o výpomoc s trénováním malých tenistů, vesměs začínajících, jeho blízký kamarád z Pelhřimova, samozřejmě tenista a dlouholetý funkcionář Zbyněk Malát. Dva roky pak Jiří dojížděl trénovat (třikrát týdně) mladé tenisty do Pelhřimova, tím se rozběhla systematická příprava nejmladších, která v tomto období poněkud stagnovala. Rok 1996 přinesl Jiřímu ještě neodolatelnou odměnu v podobě možnosti účasti klubového (pelhřimovského) zájezdu, nejen na přátelské utkání, do anglického Hastingsu. Zájezd se uskutečnil díky kontaktům, které zde měl Ivo Průša (přední hráč klubu). Této nabídce téměř nešlo odolat, a tak se pan Šimek vydal společně s částí klubového vedení a několika mladými i dospělými hráči do míst, kde se před necelým tisíciletím odehrála pravděpodobně nejvýznamnější bitva v anglických dějinách Norman Vilém porazil posledního saského krále Harolda. Byla to jedinečná možnost zahrát si na špičkovém travnatém kurtu. Tamější klub má po několika dvorcích s povrchy písek, tráva i beton. ( ) 60 vzpomíná dnes Jiří na své cestovatelské zážitky. A právě na tomto poznávacím zájezdu se splnil panu Šimkovi i jeho celoživotní sen. Od hostitelské rodiny, ve které byli ubytováni, dostali lístky s možností stát se na jeden den součástí tribuny na nejstarším a nejznámějším světovém tenisovém turnaji Wimbledonu. Mužským vítězem ve dvouhrách se pro tento rok stal nizozemský Richard Krajicek (českého původu), který byl následně zvolen nizozemským sportovcem roku. V letech se pan Šimek účastnil veteránských tenisových turnajů. Což mi přineslo kromě soutěžního hraní možnost setkávání se s novými přáteli, ale i s těmi, se kterými jsem se před několika desítkami let při svých začátcích poznával Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 61 V roce 2005 byl s rodinou lyžovat ve Francii a stal se mu zde úraz s páteří, který dal pozdější stop tenisové aktivitě na veteránských turnajích. 62 Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 46

49 Příležitostně ještě v průběhu let zhruba do roku 2004 pomáhal s výchovou nejmladších basketbalistů v Humpolci. Poté svou aktivní trenérskou činnost ukončil. Tenisu jako koníčku nejen sportovnímu, ale i společenskému se věnuje dodnes. Též, podle možností, rád vyjede s přáteli na sjezdovky do českých hor, případně do zahraničí. Sport dříve a dnes Každý mohl vnímat zrušení Sokola v Humpolci jinak. Pan Šimek říká: ( ) To, že byl Sokol po změnách roku 1948 zrušen, byla nenahraditelná ztráta Ostatně společně s dopadem zmíněných událostí na vývoj, rozvoj naší společnosti, včetně dopadů do ekonomiky země. Můžeme jen spekulovat, jak by se tělovýchova a sport vývojově formovala na amatérskou i profesionální úroveň (v opačném případě). Podobně také do jakého stupně rozvoje by pokročila naše země, naše společnost, pokud by nerušeně mohla dál existovat jako demokratický stát. (...) S otázkou dnešního rozvoje sportu by mělo především dojít k ujasnění, jak řešit podporu základních organizačních subjektů, aby se sportování nestalo záležitostí jen těch, kteří na to mají. ( ) Přejme si, aby zde nastalo znatelné zlepšení. 63 Po roce 1989 v Humpolci probíhala opět jednání o možném obnovení Sokola, kterých jsem se nezúčastnil. Nebyl jsem ani vyzván. Sokol nebyl obnoven. V současnosti je ve městě největším tělovýchovným, sportovním sdružením TJ Jiskra, zaštiťující činnost třinácti sportovních oddílů. Vlastní areál sestávající z propojených budov bývalé sokolovny a velké sportovní haly na míčové sporty, přilehlého moderního lehkoatletického stadionu a dále i samostatný areál pro národní házenou, komplexně vybavený pro potřeby tohoto sportu. S ohledem na současný stav organizace a podpory sportu v ČR považuji existenci TJ Jiskra za vyhovující. ( ) 64 A takto srovnává Pan Šimek tenisové zázemí s dřívějšími podmínkami v Humpolci: ( ) V současnosti máme čtyři drobné dvorce a k nim malé provizorní příslušenství (2 stavební buňky a původní dřevěnou klubovnu), tedy až do vystavění kryté tenisové haly (2014) tu bylo zázemí vůbec nevyhovující současným požadavkům a potřebám. Když vzpomenu na startovací čáru (dobu, kdy jsem začínal) a tehdejší podmínky v okolních klubech našeho kraje, Humpolec se všem přinejmenším vyrovnal. 65 Renesanční člověk Pan Šimek na nás působí dojmem renesančního člověka. Nesčetné znalosti, jak historické a sportovní, tak kulturní a společenské nabyl v průběhu svého života a stále je doplňuje o nové a nové poznatky. I nám svým poutavým vyprávěním obohatil znalosti z mnoha oborů. V Humpolci máme možnost zúčastnit se nemalého množství nejrůzněji zaměřených přednášek, vzdělávacích i zábavných kurzů, město je pestřejší a dává svým občanům široké možnosti pro obohacení každodenního, dnes již pohodlnějšího života. Jiří navštěvuje tyto přednášky většinou v muzeu na Dolním náměstí velmi rád. Od dětství se zajímal o literaturu, knihy zprvu dobrodružné, tzv. verneovky, foglarovky (Rychlé šípy) ad. Nejmilejší knihou mu je však Jan Cimbura od Jindřicha 63 Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 64 Tamtéž 65 Tamtéž 47

50 Šimona Baara. Příběh románu se odehrává v prostředí jedné jihočeské vesnice, zachycuje tehdejší venkov a život na něm. Kniha je poučná, ukazuje příběh neobyčejně obyčejného člověka, moudrého a spravedlivého sedláka, jenž je spjat celým srdcem s přírodou. V dospělosti si oblíbil především překládanou cizojazyčnou literaturu. Mezi jeho nejoblíbenější patřili např. tito spisovatelé: L. Bromfield (oblíbená kniha: Když nastaly deště), T. Gulbransen (Věčně zpívají lesy), T. Dreiser (Americká tragédie), J. Galsworthy (Sága rodu Forsythů), Stendhal (Věznice parmská), L. M. Tolstoj, L. Feuchtwanger (Židovka z Toleda) ad. Z české tvorby měl rád mimo jiné Karla Čapka, později též romány Jarmily Loukotkové. Z hudby, která ho vlastně také spojovala s jeho ženou Milenou, má velmi rád především klasickou hudební tvorbu. Mými oblíbenými operními skladateli z ruské klasiky byli především Čajkovskij, Glinka, Musorgskij a Stravinskij. Líbila se mi ta jejich harmonická hudba (a dodnes ji mám rád). 66 Stejně dobře prý vnímal i tu naši, českou tvorbu skladatelů Dvořáka, Smetany a Janáčka; také tvorbu italských operních skladatelů. Od mala hrál Jiří také na klavír ( ) myslím, že od třetí třídy. 67 takže i odsud plyne zájem o tento druh hudby, klavírní skladby a interpretaci. V prvních poválečných letech mě velice přitahovala swingová muzika, což mi vydrželo po celý život, např. tehdy v podání orchestru Glena Millera. Také jsem poslouchal populární hudbu tehdejších let Rokoko a Semafor, samozřejmě i Karla Gotta. Blízko měl i k filmu a divadlu. Sportovní aktivity občas doplňovaly i návštěvy filmových a divadelních představení s mou ženou, samozřejmě dle aktuálních možností. 68 Závěr Po několikaměsíční práci jsme se dozvěděly mnoho o tom, co všechno je spjato s osudy pana Jiřího Šimka a především humpoleckým Sokolem. Díky vyhledávání a psaní historických událostí jsme si ucelily náhled na dějiny 20. století, což nám dále umožňuje lepší pochopení v následujícím studiu, vlastně čehokoli. A jak praví známý citát Antoina de Saint-Exupéry: Dějiny člověka jsou dějinami pojmů, o které postupně rozšířil své znalosti. Tím chceme také říci, že ten, kdo nezná svou minulost, je vlastně odsouzen ji opakovat. Prvotním cílem bylo napsat pouze biografii pana Šimka, když jsme se však o téma Sokol začaly zajímat v širším smyslu, dostaly jsme nápad zmapovat historii této organizace v Humpolci, před níž uvedeme čtenáře do všeobecného povědomí o založení Sokola, do které jsme zasadily příběh jednoho člověka, jenž byl příkladnou ukázkou osudu lidí poznamenaných tehdejším režimem. Chtěly bychom ještě dodat, že tato práce není založena na žádném mezinárodním angažmá Jiřího Šimka. Je souborem pestrých obrazů, názorů a krásných i nepříjemných životních rozhodování, která pana Jiřího potkala. Sport byl již od samých počátků pouze koníčkem, aktivitou naplňující život této osoby. A jak sám uvádí: Žádné takové cílené ambice, např. předsednictví v Jiskře, jsem rozhodně nikdy neměl, a ani o to neusiloval. 66 Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 67 Tamtéž 68 Tamtéž 48

51 Po známé havárii zimního stadionu v Humpolci, kdy zeslábla pozice tehdejšího předsedy TJ Jiřího Vališe a byl odvolán, jsem byl delegován do výkonného výboru TJ za oddíl basketbalu a z této pozice pak zvolen předsedou. Zkrátka, vyplynulo to z okolností. (Na závěr) Všem nadšencům sportu (ne však vrcholovým sportovcům) musím současně sdělit, že jsem své stravování nikdy nepřizpůsoboval doporučením lékařů a dietologů. Celý život piji mléko a nejoblíbenější kuchyní je bezesporu ta česká. Sport je o bavení se, nikoli hubnutí, a s pevnou vůlí dál dojdeš. ( ) 69 Zdroje Prameny a literatura HOLUB, Pavel ŠKRABÁNEK, Zdeněk a kol. Kamarýtova kronika: kronika Jana Kamarýta a jeho pokračovatelů ( ). Humpolec: Z. Škrabánek, ISBN DEMETROVIČ, Ernest a kol. Encyklopedie tělesné kultury (p ž). Praha: Olympia, ISBN BRZOŇ, Roman a kol. Humpolec v zrcadle času I.: Spolky a spolkový vývoj. Humpolec: Město Humpolec, ISBN BĚLINA, Pavel a kol. Dějiny zemí Koruny české. Praha, Litomyšl: Paseka, ISBN KVAČEK, Robert. České dějiny II. Učebnice pro střední školy. Praha 1: SPL Práce ve spolupráci s ALBRA, ISBN KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety Praha: Orbis, ISBN SEDLMAYEROVÁ, Milena. SMS dějepis. Praha: Albatros, ISBN Internetové zdroje KADEŘÁBEK, Vít. Vliv světových válek na sportovní dění ve světě. Brno, Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Dostupné z: Normalizace v dobových textech. Moderní dějiny [online]. Občanské sdružení PANT [cit ]. Dostupné z: -v-dobovych-textech-pracovni-list/ Sametová revoluce v Československu. My jsme to nevzdali [online]. [cit ]. Dostupné z: : Od normalizace k perestrojce, od stanného práva ke kulatým stolům, od podpisu Helsinek k pádu Berlínské zdi. Rok za rokem [online] vyd. [cit ]. Dostupné z: 69 Tamtéž 49

52 Osobní záznamy Výpověď pana Jiřího Šimka ( ); záznam v osobním archivu E. Studenovské a Š. Markové. Výpověď pana Jiřího Šimka ( ; ; ; ; ); záznam v osobním archivu E. Studenovské. 50

53 Daniel Žemla Sportovní gymnázium D. a E. Zátopkových, Ostrava-Vítkovice Po cvičení se bude celá jednota fotografovat Práce je opravdovým příběhem fotografie. Autor pátrá, klade si otázky, pokouší se na otázky hledat možné odpovědi. Text přináší detailní pohled na vývoj sokolského hnutí na Ostravsku. Ocenění si zaslouží smysluplné využití pestré škály historických pramenů (oral history, archivní materiály, dobové fotografie ). Logicky vystavěný a čtivý text, který by měl být publikován. Autor bezezbytku naplnil téma letošního ročníku soutěže EUSTORY. (Zdroj: osobní archiv autora) Úvod Listuje fotkami v krabici po mojí prababičce, objevil jsem několik starých zažloutlých fotografií znázorňujících cvičení jednotlivců i skupin. Zeptal jsem se babičky, kdo je na nich zachycen, zdali se jedná o někoho z naší rodiny. Bylo mi řečeno, že několik mých předků aktivně působilo v místním Sokole. Od té chvíle mne toto téma zau- 51

54 jalo a začal jsem pátrat po vhodnějším snímku. Fotografii, kterou jsem si zvolil jako ústřední, jsem našel v rodinném archivu pana Zdeňka Kociána. Na snímku jsou mezi ostatními členy jeho tety Marie a Zdenka a dědeček Josef. I já mám na této fotografii svého předka. Je jím dědeček mé babičky, tedy můj prapradědeček, Josef Matěj. Rovněž další fotodokumentaci, která je v příloze, jsem získal z osobních archivů několika výškovických občanů. Nalezení vhodného snímku mi trvalo dost dlouho, ale ještě složitější to bylo v případě hledání informací. Ti, kteří jsou na snímku zobrazeni a jejichž jména se mi podařilo vypátrat, již bohužel nežijí. Jejich potomci se v době jejich života o Sokol příliš nezajímali, čehož nyní litovali. Kroniky Sokola Výškovice se nedochovaly. V jakém období se ztratily či byly odcizeny, nikdo neví. Podařilo se mi získat pouze tři zápisové knihy výboru jednoty, které zaznamenávají děj jednoty v letech Dostaly se mi do rukou v dosti špatném stavu, neboť v loňském roce vyhořela místnost, kde se nacházely. Místy byl text rozmazaný nebo nečitelný v důsledku působení vlhkosti. Ale za tento materiál jsem byl rád. Mezi jeho listy jsem našel i pro mne cenné poklady, jako např. husí brko, kterým byl některý text psán, legitimaci člena X. všesokolského sletu v Praze, br. Karla Sýkory, plakát zvoucí k návštěvě divadelního představení v roce 1934, povolení ke stavbě šatny na hřišti z roku 1931 aj. K dispozici jsem měl rovněž přehled činnosti jednoty v uvedených letech v kronice Tělovýchova ve Výškovicích, jehož autora se nepodařilo zjistit. Pátral jsem proto po informacích v Archivu města Ostravy, ale pro zásadní zdroje jsem musel cestovat do Zemského archivu v Opavě (stanovy, ohlašování akcí, korespondence). Bohatý archivní materiál má jednota Sokola ve Staré Bělé, které byl zpočátku výškovický Sokol podřízen, ale zde jsem konkrétní informace o působení výškovických občanů nenalezl. Abych mohl odhalit osoby zobrazené na fotografii, oslovil jsem rodinné příslušníky, ti zase své známé, u nichž předpokládali, že jejich předkové v Sokole byli. Vzbudil jsem u nich o tuto problematiku velký zájem a ústřední fotografie kolovala po naší obci. Za cíl práce jsem si stanovil, že zjistím, kdy byla jednota Sokola ve Výškovicích založena, kdo byli jeho zakladatelé, jak vypadala spolková činnost od jejího vzniku až do konce 40. let 20. století. Jako dílčí cíl jsem si stanovil, že se pokusím za pomoci pamětníků odhalit jména členů jednoty, kteří jsou vyobrazeni na snímku, a zjistit něco o fotografovi. Vznik Sokola v Českých zemích Ve 2. polovině 19. století byly české země stále součástí Rakouské říše. Území celého Rakouského císařství bylo spravováno centrálně z Vídně, pokračoval proces germanizace vedený Alexandrem Bachem, úřední řečí byla němčina. Snahy českých předních vlastenců o získání větších práv českému národu v r nepřinesly kýžený výsledek. Naopak byla posílena cenzura tisku, čeští vlastenci byli sledováni tajnou policií, nebyla povolována shromáždění většího počtu lidí, c. a k. úřady si dávaly 52

55 na čas při vyřizování povolení o zakládání českých spolků. Lidé však nabyli sebevědomí a začali se hlásit o svá národní a sociální práva. Začátkem 60. let vznikl pěvecký spolek Hlahol a literární Svatobor. 1 Nechyběl ani zájem o tělesné aktivity a vznikla myšlenka vytvoření tělovýchovné organizace. Podobně jako v sousedním Německu, kde se počátkem 19. století šířilo učení tzv. turnerského tělocviku, nechtěl ani český národ zůstávat pozadu. Iniciativu přebrali dr. Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner, kteří spolu s českými vlastenci ustanovili 16. února 1862 Tělocvičnou jednotu pražskou, později známou pod názvem SOKOL. Byla to jedna z prvních založených sportovních organizací ve střední Evropě. 2 Jednota má ve znaku sokola, heslo Tužme se! a je zaveden pozdrav Nazdar!. 3 Účelem spolku bylo povznést tělesnou a mravní sílu českého národa. 4 Od samého vzniku byl Sokol spíše politickým hnutím, které národ povzbuzovalo proti národnostnímu útlaku fyzickou vytrvalostí pohybem. Kroj s červenou košilí vzbuzoval obdiv a lásku k vlasti. Sympatické bylo pro členy Sokola tykání a vzájemné oslovování bratře. Podmínkou členství v Sokole bylo, že jedinec musel být Slovan (muž i žena), ve věku nejméně 18 let, mravně bezúhonný a sám se musel do jednoty přihlásit. 5 Tyršova tělocvičná soustava vycházela z kombinace německého turnerského tělocviku, švédské gymnastiky a francouzského tělovýchovného systému. Podstatou německého tělocviku byla statická nářadí (cvičení na hrazdě, bradlech a koni s madly), byl kladen důraz na přesnost a rozvoj síly. Švédský systém zdůrazňoval uvolněnost, rytmičnost a plynulost cvičení a zařadil nové nářadí (švédská bedna, lavičky, žebřiny). Francouzský systém doporučoval cvičení v přírodě (běh, skoky, zdolávání přirozených překážek, lezení, házení atd.). 6 Tyrš ve své tělocvičné jednotě uplatnil prostná a nářaďový tělocvik a propagoval další sportovní aktivity jako plavání, šerm, šplh aj. Sokolské výlety zase daly základ dnešní turistice. 7 Tyršova zásluha spočívala v tom, že dokázal vytvořit tělovýchovnou organizaci a postavil ji do služeb národa. 8 S šířícím se vlivem pražského Sokola se jeho působnost nejprve rozšířila do okolí Prahy, kde vznikly další tělovýchovné jednoty, s odstupem času se trend sokolství dostal na Moravu a objevil se i na Ostravsku. Síla sokolské myšlenky, podporovaná společenským vývojem, vyrostla v národní ideu. Např. v roce 1884 bylo již ustaveno 113 jednot. Celkový počet členů byl , z toho cvičících přibližně a 333 cvičitelů. Zpočátku byla poměrně velká převaha necvičících členů, a tak se vedly obtížné rozpravy o účelu spolku. Byly rozpory mezi tzv. parádníky (necvičícími) a cvičiteli. 9 K celkovému uvolnění atmosféry ve společnosti došlo po prohrané válce Rakouska s Pruskem (1866), kdy se zhroutil absolutistický režim a nastala hospodářská krize. 10 Sokolstvo v čele s Tyršem se podílelo na demonstracích proti vídeňskému centralismu za státní samostatnost. V těchto letech se zvýšil počet členstva v Sokole. Aby přetrvávající politické boje, které do jisté míry rozdělovaly českou společnost, 1 KOZÁKOVÁ, Zlata. Česká Obec Sokolská, Založení Sokola [online]. c2007. Dostupné z < 2 ŽIŽKA, Jiří. Dějiny a současnost Sokola. Praha: Česká obec sokolská, ISBN , s Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, Kronika: Tělovýchova ve Výškovicích. nestránkováno. 4 Zemský archiv Opava (dále ZAO), f. Policejní ředitelství v Mor. Ostravě, Spolkové spisy Tělocvičná jednota Sokol z let , Stanovy Tělocvičné jednoty SOKOL ve Staré Bělé a na Moravě, sign. 424, k. č Tamtéž 6 ŽIŽKA, Jiří. Dějiny a současnost Sokola. Praha: Česká obec sokolská, ISBN , s KOSTECKÝ, Ivo. T. J. Sokol Moravská Ostrava 1 [online]. c2013 [cit. 27. ledna 2014]. Dostupné z < cs/historie.html>. 8 ŽIŽKA, Jiří. Dějiny a současnost Sokola. Praha: Česká obec sokolská, ISBN , s Tamtéž 10 Tamtéž, s

56 neohrozily dění v Sokole, usilovali jeho představitelé o sjednocení tělocvičných jednot a vytvoření ústředí České obce sokolské (dále ČOS). Podporou této myšlenky bylo uspořádání I. sletu 18. června 1882 na Střeleckém ostrově v Praze. Stanovy ČOS byly schváleny v roce 1889 a ve stejném roce se konal ustavující sjezd. Pro společnou organizaci všech 40 žup byl zvolen název OBEC. Na Moravě byla ustavena r Moravskoslezská obec sokolská, která se skládala z 5 žup. V r se spojily české a moravsko-slezské župy v jednotnou Českou obec sokolskou. 11 Sokol na Ostravsku Ideály sokolství se po vzoru Tělocvičné jednoty pražské rychle šířily napříč českými zeměmi, a daly tak základy vzniku jednot v dalších městech a vesnicích. Založit tělocvičnou jednotu nebylo snadné a iniciátoři se potýkali s řadou problémů. Především šlo o to, najít vhodný objekt, kde by mohla být tělocvičná činnost provozována. Útočiště hledali převážně v hostincích, které měly k dispozici velký taneční sál. Mimo prostná cvičení se cvičilo na gymnastickém nářadí bradla, kůň, kruhy, cvičením na nich podlaha sálu trpěla, a majitel než by ji stále opravoval, raději oželel příjem z nájmu. A tak se často sokoli museli stěhovat z místa na místo. Potřebná byla taktéž místnost pro schůzování a knihovnu. Zcela zásadní byla otázka cvičitelů, kteří by se cvičenců ujali a vedli je. I přes tyto potíže se dařilo na Ostravsku jednoty zakládat. První jednota vznikla v Moravské Ostravě roku 1891 a dala podnět pro další šíření sokolských myšlenek v blízkém okolí Ostravy. Postupně byly založeny jednoty v Porubě a Vítkovicích (1894), Přívoze a Michálkovicích (1898), Kunčičkách (1900), Polské Ostravě a Zábřehu (1901), Mariánských Horách, Heřmanicích a Hrabůvce (1902), Staré Bělé (1903), Radvanicích a Klimkovicích (1904), Hrušově a Hrabové (1908) a Svinově (1910). 12 Organizačně byly tyto jednoty řízeny župami. Ty organizovaly společné akce, propagovaly a šířily sokolské ideály po celém kraji. 13 Východní moravská župa sokolská, do níž náležely kromě jednot v Moravské Ostravě a Vítkovicích také jednoty Brušperk, Frýdek, Místek, Opava, Orlová, Paskov a mnoho dalších později vzniklých, byla po náročných vyjednáváních s c. a k. úřady ustanovena 2. října Na severní Moravě dále zastřešovala jednoty (včetně Staré Bělé, Výškovic, Krmelína, Proskovic a dalších) Moravskoslezská župa. Společně ve Staré Bělé S myšlenkou založit jednotu ve Staré Bělé přišli starobělští mladí muži na přelomu 19. a 20. století. Leč nebylo schopného člověka, jenž by tuto myšlenku uvedl ve skutek. Neboť tehdejší doba žádala muže staršího a požívajícího autority. Jen tomu podařilo by se něco podobného s úspěchem podniknouti. A ti mladí nadšenci si už předem mohli býti jisti, že sklidí ostudu. 14 Přívrženci Sokola se inspirovali na jiných sokolských podnicích a především na Moravskoslezském sletu konaném v Ostravě 11 ŽIŽKA, Jiří. Dějiny a současnost Sokola. Praha: Česká obec sokolská, ISBN , s KOSTECKÝ, Ivo. T. J. Sokol Moravská Ostrava 1 [online]. c2013 [cit. 27. ledna 2014]. Dostupné z < 13 KOSTECKÝ, Ivo. Sokolská župa Moravskoslezská [online]. c2014 [cit. 10. dubna 2014]. Dostupné z < 14 Archiv Tělovýchovné jednoty Stará Bělá, ANDRÝSEK, Adolf SÝKORA, Petr. Pamětní kniha: Kronika tělocvičné jednoty Sokol Stará Bělá I. díl. 54

57 ve dnech 7. a 8. září Hlavními propagátory byli Jan Lednický, Josef Berger, Josef Holáň a Alfons Holáň. Podporu pro založení získali u učitele Otakara Kleina a rolníka Ladislava Březiny, informace o založení jim poskytovali bratři z paskovské jednoty. Bylo nutné sehnat finanční prostředky, prostory pro cvičení a počkat na schválení stanov c. a k. místodržitelstvím. 25. ledna 1903 se konala ustavující valná hromada Tělocvičné jednoty Sokol ve Staré Bělé, které se účastnili také příznivci z okolních vesnic Krmelína, Proskovic, Výškovic a Nové Bělé. Byl zvolen výbor a ihned bylo zapsáno 25 činných a 8 přispívajících členů, občanů vesnic, které byly přifařeny ke Staré Bělé. Z Výškovic ve Staré Bělé aktivně cvičili např. Bedřich Adámek, Josef Husar a Josef Matěj. Účelem spolku, jak vyplývalo ze stanov, bylo povznesení tělesných a mravních sil v lidu českém.15 Účelu toho se spolek domáhá: pěstováním cvičení tělesných všeho druhu; pořádáním veřejných cvičení, závodů a slavností nepolitických; vyučováním mládeže tělocviku; pořádáním výletů a zábav; přednáškami, rozpravami a spisy o záležitostech účelu spolku se týkajících a šířením znalosti tělocviku vůbec; podporou záslužných podniků národních; styky s jinými spolky tělocvičnými a sdružením se s nimi ve svazek župní; zřízením knihovny; užitím všech prostředků zákonitých, jimiž by účelu spolkovému prospěti se mohlo. 16 V duchu sokolských stanov provozovali starobělští Sokoli svoji tělocvičnou činnost. Cvičili v sále hostince pana Máchy, pořádali veřejná cvičení, zábavy, hráli divadlo, vedli proslovy, pořádali přednášky a věnovali se sborovému zpěvu. Postupně zakoupili tělocvičné nářadí, vybavili knihovnu a divadelní šatnu. Protože si jednota vedla finančně dobře, začala pomýšlet na stavbu vlastní tělocvičny. 17 Obyvatelé z okolních vesnic, kteří v prvních letech cvičili ve Staré Bělé, postupně zakládali sokolské jednoty ve svých obcích: Krmelín (1911), Nová Bělá a Proskovice (1912), Výškovice napřed pobočku (1919), potom samostatnou jednotu (1923). 18 Rozvíjející se tělovýchovnou činnost přerušila na několik let 1. světová válka. Na její bojiště byli odvedeni muži, z nichž mnozí se již domů nevrátili. Tělocvičná jednota Sokol Výškovice Postupnému rozšiřování sokolství nebyly vždy a všude připraveny ty nejlepší podmínky. Podobně tomu bylo okolo roku 1910 i ve Výškovicích. Obec byla jedna z nejmenších u Ostravy a velká část místního obyvatelstva byla zaměstnána v ostravských závodech, dolech a hlavně ve Vítkovických železárnách, kde se pracovalo ve dvanáctihodinových směnách. Ve volných chvílích, hlavně o nedělích a svátcích, účastnili 15 ZAO, f. Policejní ředitelství v Mor. Ostravě, Spolkové spisy Tělocvičná jednota Sokol z let , Stanovy Tělocvičné jednoty SOKOL ve Staré Bělé a na Moravě, sign. 424, k. č Tamtéž 17 Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Stará Bělá, SÝKORA, Petr. Památník Tělocvičné jednoty Sokol ve Staré Bělé vydaný u příležitosti otevření sokolovny. Příbor, s AMO, SÝKORA, Petr. 60 let tělovýchovy ve Staré Bělé, sign. A 14282a. 55

58 se výškovičtí tělocvičných akcí v sousedních tělocvičných jednotách ve Staré Bělé a v Zábřehu nad Odrou. Touhu po vlastní tělocvičné jednotě přerušila první světová válka v letech Po skončení války a založení Československé republiky byla uzákoněna osmihodinová pracovní doba. Získané čtyři hodiny tak mohli lidé využít pro své aktivity, mezi které patřila i spolková činnost. 19 Dle sčítání lidu z roku 1920 čítala obec 79 čísel domů, v nichž žilo 568 obyvatel, z toho bylo 270 mužů a 298 žen. 20 Kronika obce Výškovice charakterizuje obyvatele Výškovic jako národně uvědomělé a činné Čechy, kteří se vyznamenávají veselou a bodrou povahou. 21 Od pobočky k osamostatnění Za účasti 23 přítomných se konala 25. prosince 1919 ustavující schůze Tělocvičné jednoty Sokol Výškovice v hostinci pana Štýbra (viz foto 5). Toto shromáždění svolal bratr Bedřich Adámek, který uvítal přítomné a poukázal na důležitosti sokolské výchovy v naší vesničce, načež proběhlo hlasování o volbě zapisovatele valné schůze. Tím byl zvolen Josef Husar. Jednota Sokol Výškovice se stala pobočkou jednoty Sokola Stará Bělá, a proto také převzala její stanovy. Proběhla krátká rozprava o způsobu volby činovníků a výboru a bylo rozhodnuto o tom, že na první valné schůzi se bude volit aklamací 22, v příštích letech pak proběhne volba tajná. Funkční období výboru bylo jednoleté. 23 Starostou byl navržen a jednohlasně zvolen Bedřich Adámek. Místostarostou se stal můj prapradědeček Josef Matěj a náčelníkem Josef Husar (všichni členové, kteří dosud cvičili v jednotě Stará Bělá). Všichni volbu přijali. Do správního výboru byli zvoleni bratři František Matěj (č. 61) 24, Adolf Adámek, Josef Janečka, Jindřich Jakubek, Eduard Podešva, Alois Prchala. Náhradníky se stali Josef Nováček, Petr Husar, Emanuel Mandrla a Vojtěch Adámek. Příspěvky byly stanoveny ve výši 20 h pro členy činné a 40 h pro členy přispívající. Za revizory účtu byli vybráni Jan Štýber a František Matěj. Na závěr proběhla volná diskuse, v níž za zmínku stojí návrh bratra Josefa Matěje, aby se každý přistupující člen zavázal, že bude nejméně 3 roky členem 25, což bylo všemi jednohlasně zamítnuto s tím, že by to byl teror 26. Dále bratr František Matěj navrhl pozvat ze Zábřehu bratra Pavlů ke cvičení zpěvu a někteří bratři vyslovili přání, aby se občas scházeli k tzv. debatním večírkům. 27 Téhož dne se již konala 1. výborová schůze, které se účastnili členové výboru a neprodleně přikročili k jednání. Nejprve byla provedena volba činovníků, jimiž byli navrženi a následně zvoleni bratři Josef Janečka zapisovatel, Adolf Adámek jednatel, František Matěj z č. 61 pokladník, Josef Husar vzdělavatel, Petr Husar hospodář. V diskusi bylo dále ujednáno, že se musí co nejdříve začít s akademijní činností, tzn., aby byly pořádány zábavy a divadla, z jejichž konání by byl získán kapitál na zakou- 19 Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, Kronika: Tělovýchova ve Výškovicích. Nestránkováno. 20 AMO, digitální badatelna, Kronika a paměti obce Výškovice od roku 1923, popisuje řídící učitel Josef Král. 21 Tamtéž 22 Zjevný a veřejný projev souhlasu (nejčastěji zvednutím ruky při volbě nebo hlasování). 23 Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, Kronika: Tělovýchova ve Výškovicích. Nestránkováno. 24 Pro rozlišení shodného příjmení a křestního jména bylo použito číslo domu, v němž dotyčný bydlel. 25 Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, TJ Sokol Výškovice 1. Zápisová kniha z let Nestránkováno. 26 Tamtéž 27 Tamtéž 56

59 pení nutně potřebného cvičebního nářadí. Byl zmíněn převod časopisu Nový lid z br. Jana Štýbra na jednotu Sokol a bylo doporučeno, aby býval bratřím rozdáván při cvičení nebo aby byl některým bratrem z dorostu roznášen. Velmi důležité bylo najít pro cvičení vhodný objekt. Tím se stal pro výškovické sokoly hostinec pana Jana Štýbra, člena Sokola, bydlícího na č. 57. S ním byla 29. února 1920 uzavřena nájemní smlouva o pronájmu velkého sálu jako cvičební místnosti a jedné menší místnosti, která měla sloužit spolkové činnosti a rovněž ke čtení. Byly stanoveny podmínky pronájmu na dobu 2 let, počínaje 1. březnem 1920, za 120 korun ročně. Spotřební osvětlení nutné ke cvičení měl dodávat br. Jan Štýber za náhradu 40 korun za 1 h. Vytápění místností si měl spolek zajistit sám. Ovšem při zábavách a divadelních představeních měl sál vytápět hostinský. Za čistotu a pořádek měl zodpovídat br. Jan Štýber. Jednota si vymínila půlroční výpověď před uplynutím lhůty nájmu a také to, aby každé použití sálu jinými korporacemi nebo osobami bylo konáno se srozuměním Sokola. Za Sokol podepsali smlouvu starosta, jednatel a náčelník, za protější stranu hostinský br. Jan Štýber. 28 Radostná a aktivní 20. léta Již v roce 1920 se objevil návrh na osamostatnění jednoty. 29 K tomu ale došlo až v roce Mimořádná valná hromada se za tímto účelem konala za přítomnosti 27 členů. Byly upraveny stávající stanovy a zvolen výbor. Jednota v té době čítala 46 členů 39 mužů a 7 žen. Výbor pravidelně zasedal, byly konány členské schůze a jednou ročně řádná valná hromada. Jednota cvičila a pořádala letní divadelní představení na letním cvičišti v Rybníčku, které si pronajala od rolníka Eduarda Štýbra. Na úpravách letního cvičiště si každý člen musel odpracovat 10 hodin, jinak zaplatil pokutu 1,50 Kč/neodpracovanou hodinu. Toto cvičiště pronajímala i jiným spolkům. Bylo zakoupeno potřebné cvičební nářadí, organizovaly se vycházky a výlety do okolních vesnic, pořádala se divadelní představení (např. Vojnarka, Černohorci, Maryša, Venoušek a Stázička ), loutková divadla, 1x ročně veřejné cvičení aj. Jednota odebírala sokolské tiskoviny (např. Věstník župní, Věstník ČOS, Sokolice, Skřivánek aj.) i jiné časopisy (např. Nový lid, Svědomí českých dějin, Realistický obzor), pořizovala knihy do sokolské knihovny. Postavila jeviště v hostinci pana Štýbra. Jednota se účastnila veřejných cvičení a dalších akcí jiných sokolských jednot. Tak např. dne se výškovičtí Sokoli v hojném počtu dostavili na slavnostní otevření sokolovny bývalé mateřské jednoty ve Staré Bělé. Na programu byl slavnostní průvod od školy v Nové Bělé k nové sokolovně, která byla slavnostním způsobem odevzdána ke svému účelu. Následoval koncert, květinová slavnost, společný oběd a odpolední průvod na zahradu k dožínkové slavnosti, den uzavřela lidová veselice. Hektická 30. léta Na začátku 30. let měla jednota 65 členů z toho 47 mužů a 18 žen. Významným zlepšením cvičebních podmínek bylo získání vlastního cvičiště na Malém rybníku 29 Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, TJ Sokol Výškovice 1. Zápisová kniha z let Nestránkováno. 57

60 v rámci parcelace místních arcibiskupských luk. Hřiště zaměstnávalo členy po dlouhá léta. V jejich průběhu bylo upravováno k obrazu sokolů bylo oploceno, byly zasazeny stromy a okrasné keře, postaveny záchody, vybudována vodovodní přípojka a vodovod, zavedeno elektrické osvětlení, postavena dřevěná letní šatna, zděná šatna, zakoupeny branky na házenou, nářadí, postaveno jeviště pro pořádání divadel. Rok 1932 se nesl ve znamení příprav na IX. všesokolský slet. Cvičenci i cvičitelé museli věnovat mnoho času a úsilí samotné sestavě, poté absolvovali okresní a župní nácviky. V květnu toho roku se předvedli na veřejném cvičení v obci, žáci, žákyně a dorostenci se účastnili župního sletu žactva a dorostu v Moravské Ostravě, 2 dorostenci se představili i na sletu dorostu v Praze. IX. všesokolský slet se konal ve dnech července v Praze a z výškovického Sokola vystoupilo 8 mužů a 4 ženy. V roce 1933 byl založen v rámci Sokola odbor házené, který byl v pozdějších letech přejmenován na cvičný oddíl házené. 30 Oddíl sehrával utkání se soupeři z okolních jednot. Na tuto činnost zavzpomínal Karel Sýkora při 60. výročí založení jednoty takto: Když jsem přišel z vojny, založili jsme házenou. Byla to velká rána pro laťky v plotě. Hospodář Havlík Adolf nás honil, že to nebude pořád spravovat. Pamatuji se, jak při jednom zápasu Mokroš z Hrabůvky zlomil nohu Bohuši Husarovi. Mistři ČOS byl Svinov. 31 Významnou událostí bylo veřejné cvičení se slavností rozvinutí praporu, které se konalo dne Prapor daroval jednotě br. František Klapuch a stuhu br. Antonín Frank. Pro propagaci akce bylo zajištěno 25 ks plakátů, byla objednána hudba pana Mazurka ze Staré Bělé, bylo zajištěno občerstvení. V průvodu, který procházel vesnicí, byli muži, dorostenci a žáci v krojích, žačky, dorostenky a ženy. Z výškovické jednoty vystoupilo 19 mužů, 8 dorostenců a 27 žáků. U ženských složek cvičilo 21 žaček, 11 dorostenek a 6 žen z Výškovic. Na pořadu byla prostná všech složek a žákovské hry. Průběh cvičení byl zdařilý. Při veřejném cvičení konala dozor sestra Sapíková ze Zábřehu nad Odrou. Bohužel, počasí moc slavnosti nepřálo. 32 Sokolské hřiště se nacházelo v blízkosti řeky Odry, která se skoro pravidelně v jarním období a po prudkých deštích rozlévala do okolí. Členové pak museli vynakládat další námahu na odstranění způsobených škod a úpravu celého hřiště (např. r. 1935, 1938, 1939). 33 Vzhledem k politickému vývoji v sousedním Německu byl do cvičební činnosti Sokola zaveden branný výcvik. Členové se zúčastňovali branných cvičení v rámci jednoty, okrsku i župy. Např. 29. srpna 1936 se konalo noční cvičení 5. okrsku v lese Na Studni a zúčastnilo se jej 14 mužů a 3 dorostenci. Celé období až po X. všesokolský slet bylo vyplněno úsilím, aby slet v očích celého světa vyzněl co nejlépe. V dubnu 1938 byl uspořádán na sokolském hřišti předsletový večer i pro širší veřejnost, na jehož programu byly ukázky sletových prostných mužů a žen a dorostenky zacvičily národní besedu. Dorost a žactvo se zúčastnilo župního sletu v Přívoze, na sletě dorostu v Praze cvičilo 6 dorostenců prostná a 11 dorostenek prostná. X. všesokolského sletu v Praze ve dnech července 1938 se zúčastnilo 23 mužů, 10 cvičilo prostná, v průvodu nesli také svůj prapor. 6 žen cvičilo prostná a sletový rej. Organizaci sletu a výpravu výškovických Sokolů do Prahy měl na starosti br. Josef Husar. Na podzim 1938 činnost v jednotě ochabla následkem mobilizace Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, TJ Sokol Výškovice 2. Zápisová kniha z let Nestránkováno. 31 Písemná vzpomínka Karla Sýkory k 60. výročí založení jednot ve Výškovicích. 32 Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, TJ Sokol Výškovice 3. Zápisová kniha z let Nestránkováno. 33 AMO, digitální badatelna, Kronika a paměti obce Výškovice od roku 1923, popisuje řídící učitel Josef Král. 58

61 Pochmurná 40. léta V letech se tělovýchova v protektorátu Čechy a Morava nerozvíjela. V dubnu 1940 byl Sokol rozpuštěn. Po celé republice byli zajišťováni funkcionáři tohoto tělocvičného spolku jako rukojmí. Z výškovické jednoty zatkli Bedřicha Adámka a Josefa Husara, po několika týdnech věznění je propustili. Majetek Sokola byl zabaven a nářadí dáno k dispozici Dělnické Tělovýchovné Jednotě (dále DTJ) ve Výškovicích. Ani toto opatření však aktivním cvičencům nevadilo. Kdo chtěl cvičit, mohl cvičit v DTJ, která působila až do konce roku Toho využili dobří hráči házené Sokola, aby mohli dále hrát. Ostatní mládež se realizovala pořádáním cyklistických výletů do Beskyd, zejména na Hukvaldy, či pěších výletů do blízkého okolí. Hrála se odbíjená, sportovalo se v běhu, skoku a učilo se základům tenisu. Tato činnost však postupně zanikala, neboť mladí hoši i děvčata byli totálně nasazováni na práce do Říše. Ti, kteří zůstali doma, byli získáváni do Kuratoria organizace, která měla českou mládež převychovat v duchu nacismu. Ve Výškovicích však neuspěla. 36 Někteří členové Sokola se podíleli na ilegální činnosti proti okupantům. Byli zapojeni v odbojové organizaci Obrana národa. Gestapem byli pozatýkání v r a následně vyslýcháni, odsouzeni a odvlečeni do koncentračních táborů v Mauthausenu, Dachau, Osvětimi, Breslau. Byli to např. Karel Nováček, Josef Husar, Antonín Frank, Václav Matěj, Bohuslav Matěj ad. Pro vzpomínku na ty, kteří položili své životy za přesvědčení, věrnost národu a svobodu, vybudovali spoluobčané ve Výškovicích památník. Na počest některých byly také v roce 1967 pojmenovány ulice ve Výškovicích (např. Husarova dříve Kozinova). 37 V roce 1944 aktivita upadla, jelikož před obyvateli s blížící se frontou vyvstávaly nové problémy. Po osvobození, závěrem r. 1945, obnovily tělocvičné spolky svou činnost. Ve výhodě byl Sokol, který cvičil v hostinci p. Viléma Honyše (dříve Jana Štýbra), protože sál hostince p. Františka Žáčka, kde cvičila DTJ, byl po bombardování Výškovic v troskách. Objevila se snaha o vytvoření společné tělovýchovy. Fungoval i výbor NTV (Národní tělovýchova), jehož členy byli většinou členové Sokola a dalších tělovýchovných jednot. Náčelníkem místní sjednocené NTV byl Karel Sýkora. Zdálo se, že dobrá věc ve smyslu spojení jednot se podaří. Ale přes mnoho nejednotných názorů na vyšších místech těchto orgánů ke sjednocení nedošlo. 38 Od začátku Sokoli pilně nacvičovali a již v prosinci 1945 se odehrála první tělocvičná besídka. V roce 1946 se uskutečnila řádná valná hromada, na níž byl zvolen výbor. Byl obnoven a doplněn inventář jednoty, došlo k úpravě hřiště, v jehož areálu byla postavena dřevěná šatna. Celá jednota se chystala k veřejnému vystoupení, které proběhlo 23. května Dosud žádné veřejné cvičení nemělo tak krásný a nadšený rámec, tak velký morální a finanční úspěch a odezvu u veřejnosti. 39 Vesnicí šel dlouhý průvod, v jehož čele nesli vlajkonoši československou vlajku, za nimi následovaly trojstupy žáků a žákyň se svými vedoucími v čele, dorostenky, ženy a muži v sokolských krojích, hudba a mnoho lidí v občanském oděvu. V průvodu byly neseny sokolské prapory zúčastněných jednot z Výškovic, Zábřehu, Staré Bělé a Vítkovic. Průvod se 34 Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, TJ Sokol Výškovice 3. Zápisová kniha z let Nestránkováno. 35 AMO, digitální badatelna, Kronika a paměti obce Výškovice od roku 1923, popisuje řídící učitel Josef Král. 36 Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, Kronika: Tělovýchova ve Výškovicích. Nestránkováno. 37 AMO, digitální badatelna, Kronika a paměti obce Výškovice od roku 1923, popisuje řídící učitel Josef Král. 38 AMO, digitální badatelna, Kronika a paměti obce Výškovice od roku 1923, popisuje řídící učitel Josef Král. 39 Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, Kronika: Tělovýchova ve Výškovicích. Nestránkováno. 59

62 zastavil u památníků padlých spoluobčanů v 1. a 2. sv. válce a pokračoval na hřiště. Všichni se seřadili na hřišti a sledovali vyvěšení československé vlajky, potom byl pronesen slavnostní proslov. Následoval cvičební program, v němž se představili cvičenci všech čtyř jednot. Na programu byla prostná všech složek a dvě družstva mužů cvičila na nářadí. 40 Příprava na XI. všesokolský slet v roce 1948 byla aktivní a snahou cvičenců bylo obstát co nejlépe. O počtu účastníků z Výškovic se nedochovala žádná písemná zpráva, ale podle vzpomínek pamětníků jich bylo asi K výrazným osobnostem, které se účastnily tohoto podniku po oba sletové týdny 1. týden dorost, 2. týden dospělí, byl br. Vladimír Vichnar. V závěru 40. let ochabla činnost jednoty na minimum. Několik zkušených cvičitelů a členů výboru zanechalo činnosti v důsledku probíhajících změn ve společnosti. Vývoj jednoty se začínal ubírat novým směrem, což už nebylo předmětem mého zájmu. Před a za objektivem Veřejné cvičení k oslavě 10. výročí vzniku jednoty se konalo 21. července Pro propagaci této akce byly pořízeny plakáty od firmy Richter z Příbora. Vstupné činilo 4 Kč 42. Členové výboru zajistili občerstvení pivo, limonádu, uzenky, koláče. V průvodu, který procházel vesnicí, bylo 32 žáků, 15 dorostenců a 41 mužů v krojích a mimo to velký počet mužů v občanském oděvu. Dále 17 krojovaných žen, 22 žaček a 3 dorostenky. Na programu byl slavnostní proslov, hudební pořad se zpěvy, které nacvičil br. Václav Matěj, a tělocvičný pořad. Z výškovické jednoty na něm cvičilo 14 žáků, 12 dorostenců a 17 mužů, 6 žen a 6 žaček. Vypomáhali také cvičenci ze Staré Bělé. Podle hodnocení okrskového dozorce dopadlo veřejné cvičení dobře. Po cvičení se nechala celá jednota fotografovat. 43 Za objektivem stál s největší pravděpodobností pan Rudolf Goláb, jehož si bratři pozvali k tomuto účelu. Fotograf skupinu 91 osob uspořádal do šesti řad. Již na první pohled je patrné, že jednotliví příslušníci jsou seřazeni dle svého věku a postavení v Sokole. První a druhou řadu tvoří děvčátka a kluci školního věku. Děvčata jsou oděna do světlých košilek s tmavými lemy kolem rukávků a výstřihu. Spodní část těla jim zakrývá černá sukénka. Hoši sokolíci na sobě mají tmavé košile s dlouhými rukávy, na hlavách mají nasazeny tmavé čapky. Zatím co děti sedí na holé zemi na trávě, osazenstvo třetí řady je usazeno na lavičkách. Je patrné, že tato linie není pouze pánská, sedí v ní tři ženy ve cvičebních úborech. Jejich úbor se skládá z lehké bílé halenky, kolem krku vyšívané, popřípadě i z bílého kabátku lemovaného tmavou stuhou. Na hlavě pak mají uvázané šátky. Pánové ve středu řady mají na sobě sokolské kroje přes rameno mají přehozenou kajdu, která drží pomocí kroucených šňůrek. Úbor je jinak stejný, jako mají sokolíci, pouze s rozdílem velikosti, na čepicích pak mají sokolí pírka. Po obou stranách řadu uzavírají muži v černých teplácích a bílých nátělnících, čímž dávají na odiv své vypracované svaly. Na hlavách mají rovněž čapky s pírky. Muži a dorostenci tvoří řadu čtvrtou. Dorostenci se vyznačují nezahalenou vrchní částí těla, stojí po dvou z každé strany. Uprostřed této řady a zároveň v centru celé 40 Soukromý fotoarchiv pana Vlastimila Adámka, Veřejné cvičení Sokola Výškovice dne 23. května Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, Kronika: Tělovýchova ve Výškovicích. Nestránkováno. 42 Koruna československá. 43 Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, TJ Sokol Výškovice 1. Zápisová kniha z let Nestránkováno. 60

63 skupiny stojí 5 mužů v sokolských krojích, jedná se o činovníky jednoty. Pátá řada je smíšená. Dominují dorostenky a dále jsou zde dvě matky s dětmi, dorostenci a činovníci. V poslední páté řadě stojí muži staršího věku v civilních oblecích a tři ženy rovněž v civilních šatech. Na pozadí jsou vzrostlé listnáče. Vezmeme-li si na pomoc lupu, objevíme vlevo dále za skupinou dva přihlížející muže a opodál sedící ženu. Ve stejný den se nechaly zvěčnit i skupinky cvičenců dorostenek a dorostenců. Sokolský kroj Členové jednoty nosili při veřejném vystupování stejnokroj a odznak, který bez dovolení výboru nesměli užívat. O povolení nošení stejnokroje musela jednota požádat c. a k. místodržitelství v Brně, později policejní komisařství. Za žádost musela jednota zaplatit kolek v patřičné hodnotě. Sokolský kroj se skládal z těchto částí: z černé čepice, na níž byla červená kokarda 44 s monogramem a s 16 cm dlouhým pírkem, upevněným nad levým okem. 45 Kajda a spodky byly ze stejné hnědé vlněné látky. Kajda měla živůtek a šňůrky, na přední části bylo 13 knoflíčků a šňůrek. Kolem krku byla jednoduchá šňůra. Rukávy měly jednoduchý střih, se 4 knoflíčky a šňůrkou na svrchní části. Na předním dílu zevnitř u boků byly 2 kapsy bez chlopní, náprsní kapsy zevnitř nebyly. Na levé straně prsou byla přišita páska z látky červeno-bílé, označující sídlo jednoty. Délka pásky byla 7 cm, výška 2 cm. Kalhoty čili spodky byly u kolenou širší, přesahovaly 4 cm přes holeně. Řemen do kalhot byl černý, lakovaný, s kovovým monogramem uprostřed. Košile měla červenou barvu, byla obyčejného střihu se stojatým bílým límcem. Ten byl nízký a bez ohnutých špiček. Knoflíky na prsou byly potaženy košilovou látkou. Kravata se nenosila. Boty byly lehké, z obyčejné kůže, ne příliš vysoké, do nich se kalhoty zastrčily. Pláště, tzv. haveloky, měly tmavou barvu, délky takové, že měly být vidět polovice vysokých bot. 46 Zdali sokolové kroj rádi nosili či nikoliv se můžeme domnívat podle zpráv v zápisových knihách. Osobně se o tom však již nepřesvědčíme. Např. na výborové schůzi 6. července 1930 si náčelník postěžoval, že župního zájezdu do Kateřinek se v kroji nikdo nezúčastnil, zatímco v občanském obleku tam bylo bratří několik. Z dorostu rovněž nikdo, ačkoliv by měli cestu hrazenou. A povzdechl si proč tak nerad někdo obléká sokolský kroj? 47 Před veřejnými akcemi bylo členstvo nabádáno k účasti v sokolském kroji. Např. na výborové schůzi 2. května 1936 informoval jednatel jednoty, že 10. května se koná branný sraz všech spolků v Moravské Ostravě, a zdůraznil, že účast členstva a dorostu v krojích je povinná. 48 Prapor Tělocvičné jednoty Sokol Výškovice Na lícové straně je v centrální části vyšit znak Sokola, nad ním se nachází nápis Tělocvičná jednota a pod ním Výškovice. Ve čtyřech rozích je vyšit květinový motiv. Podklad je světlý, lem je tvořen střídajícími se světlými a tmavými trojúhelníky. 44 Růžice ze stužek připínána na oděv jako ozdoba nebo odznak. 45 ZAO, f. Policejní ředitelství v Mor. Ostravě, Spolkové spisy Tělocvičná jednota Sokol z let , Stanovy Tělocvičné jednoty SOKOL ve Staré Bělé a na Moravě, sign. 424, k. č ZAO, f. Policejní ředitelství v Mor. Ostravě, Spolkové spisy Sokolská župa Moravsko-slezská z let , Žádost o povolení nošení stejnokroje, sign. 235/1, k. č Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, TJ Sokol Výškovice 2. Zápisová kniha z let Nestránkováno. 48 Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, TJ Sokol Výškovice 3. Zápisová kniha z let Nestránkováno. 61

64 Rubová strana praporu je tmavá. V centrální části je umístěn sokol s rozepjatými křídly, v pařátech držící činku. Pod ním je nápis Bratrstvím k obrodě lidstva. Lem je stejný jako na lícní straně. Prapor je připevněn k žerdi, která je zakončena soškou sokola s křídly u těla. Kolem žerdi pod sokolem je připevněna stuha v barvách trikolory a na ní je vyšito motto: Jedinec nic nezmůže, celek vše. 49 Schůzovní činnost Výborové schůze se konaly 1x měsíčně a obvykle měly jednotný charakter. Schůzi zahajoval bratr starosta, byl přečten zápis předchozí výborové schůze a ten byl vesměs schválen. Následovala zpráva jednatele, který informoval o korespondenci došlé a odeslané. Poté vystoupil pokladník se shrnutím příjmů a výdajů jednoty. Následovala zpráva vzdělavatele, který promluvil o vzdělávání činovníků, cvičitelů a členů. Např. na schůzi oznámil, že v měsíci květnu pořádána byla osvětová škola v jednotě. Prospěch její: nejlepší dorostenky, nejhorší dorost, dostateční byli muži, až na jednoho člena cvičitelského sboru, který takřka odepřel s posměchem otázky jemu kladené. 50 Náčelník pak podával přehled o početním stavu mužstva a dorostu kolik členů bylo zařazeno, kolik cvičebních hodin se konalo, jaká byla celková a jaká průměrná účast na cvičebních hodinách. Na každé schůzi se hlasovalo o přijímání či nepřijímání nových členů. Např. v zápise z výborové schůze ze dne stojí zmínka o tom, že členové jsou přijati na dobu zkušební ½ roku dle zásadního usnesení ČOS. Z dorostu přestup je možný po ukončení věku 18 let a dobrozdání náčelníka. 51 Všechny zprávy musely být výborem schváleny. Poté probíhala volná diskuse, v níž zaznívaly nejrůznější návrhy. V zápise z 27. ledna 1920 se dočítáme o tom, že bratr Jan Štýber daroval pokladní knihu odboru tělocvičné jednoty Sokol ve Výškovicích v ceně 25 korun 52. Také je zaznamenán požadavek na zakoupení žíněnky a skokových stojanů, přečten inzerát sokolského věstníku s nabídkou látky na slavnostní obleky a plátna na cvičební úbory pro dorost. Následně se výbor domluvil na objednání 10 plátěných úborů. A jelikož byl čas pokročilý, ponecháno bylo pro příští výborovou schůzi pojednání o úpravě poplatku br. Janu Štýbrovi za místnost a světla 53. Z dalších zápisů mě zaujaly zvláště tyto: Br. Adolf Adámek navrhuje, by pořízena byla lékárnička se všemi potřebami Br. Josef Husar navrhuje zakoupení knihy pro kroniku a sám se nabízí kroniku tu sestaviti a zapsati Bratr vzdělavatel poukazuje, že činnost vzdělávací je v úpadku a vybízí bratry ze vzdělávacího sboru, aby svoji povinnost konali. Sestra náčelní si stěžuje na dorostenky a žádá, aby se jim domluvilo. 56 Schůze bývala ukončena pozdravem. Zaznívalo např.: Bratři, nyní každý na svém místě stůj! nebo Pracuj každý s chutí usilovnou na národa roli dědičné či Nechť 49 Soukromý fotoarchiv paní Svatavy Nováčkové, Prapor jednoty. 50 Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, TJ Sokol Výškovice 1. Zápisová kniha z let Nestránkováno. 51 ZAO, f. Policejní ředitelství v Mor. Ostravě, Spolkové spisy Tělocvičná jednota Sokol z let , Stanovy Tělocvičné jednoty SOKOL ve Staré Bělé a na Moravě, sign. 424, k. č ZAO, f. Policejní ředitelství v Mor. Ostravě, Spolkové spisy Tělocvičná jednota Sokol z let , Stanovy Tělocvičné jednoty SOKOL ve Staré Bělé a na Moravě, sign. 424, k. č Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, TJ Sokol Výškovice 1. Zápisová kniha z let Nestránkováno. 54 Tamtéž 55 Tamtéž 62

65 roste a mohutní idea naší samostatnosti a vtěluje se v život sebeobětováním! či nejčastěji bratrským pozdravem Nazdar! 57 Vše včetně jmenovitě zapsaných účastníků bylo zapisovatelem zaznamenáno do knihy zápisů. Členské schůze se konaly dle potřeby za účasti většího počtu členů. Dělo se tak např. v případě organizací veřejných cvičení v obci, příprav akademií, plesů, příprav na slety, ale také byla prováděna vzdělávací činnost či řešeny návrhy, které vyžadovaly souhlas členů jednoty. Např. 13. března 1922 využil br. Bohumil Ranocha členské schůze ke zjištění vzdělanosti členů jednoty. Br. vzdělavatel zahájil malý ideový závod mezi členy, ve kterém sám dává otázky. Po pestrém a skvělém jeho půlhodinovém podniku bylo zřít nedostatky v mysli bratří mnohá. Nebo 30. dubna 1922 byli členové informováni o novém, právě se zrodivším soupeři v naší vesnici Orlu což nás nutí, abychom se pevněji semkli v jeden nerozborný šik. V dalším jejím průběhu měl br. náčelník přednášku na téma život br. Jindřicha Fügnera a br. vzdělavatel vysvětlil přítomným účel tykání a vybídl je, aby si mezi sebou tykali. Br. starosta žádal souhlas členstva k zakoupení hektografu 58 a bylo usneseno, aby každý člen přispěl na jeho zakoupení částkou 1 Kč měsíčně. 59 Jednou ročně, vždy v lednu, se konala valná hromada jednoty, která musela být řádně ohlášena nadřízeným orgánům. 60 Členové volili činovníky pro příští rok, byli informováni o hospodaření své jednoty, byl jim podán přehled o počtech cvičenců a cvičebních hodinách, byla shrnuta akademijní a vzdělávací činnost a v rámci volných návrhů byly předávány informace týkající se každého člena. Např. 2. ledna 1921 navrhl br. Bedřich Adámek, aby si každý nechal zhotovit podobenku na legitimaci, jinak nesmí nosit sokolský odznak. Br. Josef Husar zase navrhl zvýšení členského příspěvku na 1 Kč měsíčně. Tělocvičná činnost Pro výkon tělocvičné činnosti ve Výškovicích bylo nutné pořídit cvičební nářadí. Do začátku pomohla mateřská jednota ze Staré Bělé darem starších bradel a kompletní hrazdy. 61 Z prvních příjmů byly pořízeny žíněnky, skokové stojany, činky aj. Postupně, dle finančních možností jednoty, bylo pořizováno další nářadí a náčiní. Cvičební činnost byla podle vedených statistik konána 2x až 3x týdně. Byla evidována úhrnná návštěvnost cvičenců, skutečnost a průměr cvičenců v jedné hodině a skutečnost a průměr hodin v jednom měsíci. Přehled mužských složek měl na starosti náčelník, přehled o cvičení žen náčelnice. Jedenkrát v roce pořádala jednota veřejné cvičení, bývalo většinou v létě na letním cvičišti. Před konáním veřejného cvičení musela jednota zaslat žádost o povolení akce Policejnímu ředitelství v Moravské Ostravě. V ní informovala orgán o termínu a místě konání, začátku akce, šel-li průvod, tak odkud vychází a kam, případně jaká hudba jej doprovází. Informovala o plánovaném začátku cvičení, vstupném na akci 56 Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, TJ Sokol Výškovice 1. Zápisová kniha z let Nestránkováno. 57 Tamtéž 58 Přístroj na tisk bez použití lisu. 59 Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, TJ Sokol Výškovice 1. Zápisová kniha z let Nestránkováno. 60 ZAO, f. Policejní ředitelství v Mor. Ostravě, Spolkové spisy Tělocvičná jednota Sokol z let , Stanovy Tělocvičné jednoty SOKOL ve Staré Bělé a na Moravě, sign. 424, k. č Archiv Tělovýchovné jednoty Stará Bělá, ANDRÝSEK, Adolf. SÝKORA, Petr. Pamětní kniha: Kronika tělocvičné jednoty Sokol Stará Bělá I. díl. 63

66 a případně uskutečnění další zábavy. Žádost musela být podepsána jednatelem a starostou, opatřena razítkem jednoty a kolkem v patřičné hodnotě. Policejní ředitelství pak reagovalo Výměrem, v němž byla akce povolena a jednotě byla vyměřena peněžní dávka a byla také upozorněna na nutnost odvodu daní ze vstupného a z prodeje. 62 Akademijní činnost V rámci akademijní činnosti byla pořádána divadelní představení, akademie, plesy, taneční zábavy, besedy. Divadelní činnost byla nákladná z hlediska pořizování národních krojů z půjčoven. Proto byla v r na návrh starobělské jednoty za přispění čtenářských spolků z Výškovic a Nové Bělé zřízena společná šatna. Kroje se pak půjčovaly i jiným spolkům za poplatek. 63 V průběhu let si jednota opět podle finančních možností doplňovala kroje, cvičební úbory, kostýmy, líčidla aj. Důležitou roli měl bratr režisér, který se k této činnosti musel vzdělávat. Připravovala-li jednota akci, která byla provozována v uzavřené místnosti, převážně v hostinci, postupovala žádost opět policejnímu ředitelství. Tím byla navíc upozorněna, aby dohlížela na bezpečnost v průběhu celého jejího konání a neopomněla možná rizika spojená s jejím pořádáním. 64 Výchovná činnost Vzdělávací činnost zahrnovala přednášky a proslovy na různá témata. Např. při založení pobočky ve Výškovicích přednášel župní jednatel Josef Hrbáč. Přednášky byly vedeny v rámci jednoty, ty si připravovali sami výškovičtí sokoli (např. Jihoslované a sokolství br. Ranocha, Jindřich Fügner br. Husar, Hospodářský vývoj Ostravska br. Ranocha, aj.), ale i přednášky veřejné (např. Masaryk a jeho dílo, kterou přednesl br. Sýkora ze Staré Bělé). Jednota se činila i v konání proslovů. Tyto byly vedeny na témata sokolství, vlastenectví, zdravotnictví, přírody, mravů aj. 65 Osobnosti TJ Sokol Výškovice Ti, kteří se věnovali nejen cvičební, ale i výborové činnosti, se zasloužili velkou měrou o rozvoj sokolské jednoty ve Výškovicích. Činili tak ve svém volném čase zcela dobrovolně. Uvádím některé členy jednoty, o nichž jsem se z vyprávění jejich potomků dozvěděl pár informací. Bedřich Adámek výškovický rodák, povoláním obchodník, bydlel na čísle 62, aktivně cvičil již v Sokole Stará Bělá, patřil k zakládajícím členům výškovické pobočky Sokola a rovněž k zakládajícím členům samostatné Tělocvičné jednoty Sokol Výškovice. Po dlouhá léta vykonával funkci starosty, v dalších letech působil ve výboru jednoty, režijně se podílel na divadelních představeních jednoty. Ve vzpomínkách 62 ZAO, f. Policejní ředitelství v Mor. Ostravě, Spolkové spisy Tělocvičná jednota Sokol z let , Úřední korespondence, sign. 1494, k. č Archiv Tělovýchovné jednoty Stará Bělá, ANDRÝSEK, Adolf SÝKORA, Petr. Pamětní kniha: Kronika tělocvičné jednoty Sokol Stará Bělá I. díl. 64 ZAO, f. Policejní ředitelství v Mor. Ostravě, Spolkové spisy Tělocvičná jednota Sokol z let , Úřední korespondence, sign. 1494, k. č Archiv Tělovýchovné jednoty Sokol Výškovice, TJ Sokol Výškovice 1. Zápisová kniha z let Nestránkováno. 64

67 vnuka Miroslava se vybavuje dědečkova procedura oblékání sokolského kroje, po níž si zapálil viržinko a odcházel mezi sokoly. 66 Josef Husar výškovický rodák, bydlel na čísle 42, později na 81, pracoval jako hutní dozorce ve Vítkovických železárnách. Již jako mladistvý se jako cvičenec a podporovatel myšlenky Sokola zapojil do dění v Sokole. Byl jedním ze zakladatelů výškovického Sokola. Několikrát byl zvolen jeho starostou, několikrát byl místostarostou, náčelníkem a působil i v jiných funkcích. Organizoval veřejná vystoupení, župní slety. Za ilegální činnost v době protektorátu Čechy a Morava byl zatčen a umučen v koncentračním táboře Osvětim. 67 Adolf Adámek výškovický rodák, bratr Bedřicha Adámka, byl jedním ze zakládajících členů výškovické pobočky Sokola, při první volbě výboru byl zvolen jednatelem. Rovněž patřil k zakládajícím členům samostatné Tělocvičné jednoty Sokol Výškovice, po dlouhá léta působil ve výboru jednoty v různých funkcích, několikrát byl zvolen starostou, aktivně cvičil. 68 Josef Matěj výškovický rodák, rolník, bydlel na čísle 4. V mládí cvičil v Sokole Stará Bělá, patřil k zakládajícím členům výškovické pobočky Sokola, na první valné schůzi byl zvolen místostarostou. Z jednoty na několik let vystoupil, možná z nedostatku času (byl členem samosprávy obce), ale později do ní zase vstoupil. Ke cvičení v místním Sokole vedl své děti dcery Marii, Františku, Zdenku a syna Bohuslava. Všechny dcery se v několika letech vystřídaly na pozici náčelnice, samy cvičily, vedly žačky a dorostenky, účastnily se všesokolských sletů v Praze. Bohuslav Matěj syn Josefa Matěje byl mým pradědečkem. Cvičil v řadách dorostenců a pak byl přijat mezi řádné členy. Aktivně cvičil, zúčastnil se několika všesokolských sletů a ve 30. letech působil ve výboru jako knihovník a archivář. Ve 40. letech byl zatčen gestapem za odboj proti fašismu a odsouzen k výkonu trestu do koncentračních táborů v Mauthausenu a Dachau. Domů se vrátil s podlomeným zdravím, nicméně se činnosti v Sokole nadále věnoval. 69 Karel Nováček výškovický rodák, úředník, cvičil v řadách dorostenců a posléze se stal řádným členem Sokola. Byl velmi aktivní působil jako cvičitel, celkem 8x byl zvolen náčelníkem, byl členem výboru jednoty v různých funkcích. V době protektorátu byl členem ilegální organizace Obrana národa skupina pplk. Edmunda Klímka. 70 Za tuto činnost byl zatčen a v r byl gestapem umučen. Obdržel Čs. válečný kříž in memoriam. 71 Karel Sýkora výškovický rodák, cvičil v řadách dorostenců a pak byl přijat za řádného člena, působil jako cvičitel, v r byl zvolen náčelníkem a tuto funkci vyko- 66 Rozhovor s potomky Radim a Miroslav Adámkovi, 31. ledna Písemná vzpomínka p. Marie Kudělkové. 68 Rozhovor s potomky Radim a Miroslav Adámkovi, 31. ledna Rozhovory s potomky dětí Josefa Matěje Zdeněk Kocián, 17. ledna 2015, Jaroslava Jachanová 8. února 2015, Jarmila Žídková, 14. ledna STOLAŘÍK, Ivo. Patřili k prvním: Komentované dokumenty a vzpomínky k činnosti Obrany národa na Ostravsku. 1. vydání. Ostrava: Ostravské nakladatelství, ISBN , s. 48, 50,

68 nával i ve 40. letech. Účastnil se všesokolských sletů v Praze. Také pracoval ve výboru Moravskoslezské župy, ve které se připravovali v r na XI. všesokolský slet v Praze. Vladimír Vichnar zábřežský rodák, cvičil v jednotě Zábřeh nad Odrou, po sňatku s Jarmilou Štýbrovou, rodačkou z Výškovic, žili ve Výškovicích. Zde vstoupil do řad místního Sokola, kde sám cvičil a byl také cvičitelem. Společně s manželkou Jarmilou byli mezi výškovickými sokoly, kteří se účastnili v Praze XI. všesokolského sletu. Kráčeli ve slavnostním průvodu a aktivně na něm cvičili. Ze vzpomínek jejich dcery Šárky jsem se dozvěděl, že po návratu ze zmíněného sletu nalezl pan Vichnar na svém pracovním stole v zaměstnání oznámení, v němž stálo, že dobrovolně nastoupí na 3 měsíce k výkonu manuální práce do Dolu Jeremenko v Ostravě-Vítkovicích. 72 Byl to snad trest za to, že se sletu zúčastnil? Rudol Goláb fotograf Rudolf Goláb se narodil 16. listopadu Jeho otec Jan pocházel z polské Haliče, matka Marie, roz. Jaskulová, pocházela ze Zábřehu nad Odrou. Rudolf se jim narodil jako třetí potomek z osmi a prožil dětství v Zábřehu nad Odrou. Do rakousko-uherské armády narukoval 1. ledna 1918 a do 1. května 1918 vykonával vojenský výcvik. Od 1. května do konce války působil jako fotograf ve vojenském oddílu. 74 Život Rudolfa Golába byl spjat s fotografováním. Od 1. ledna 1921 provozoval fotografickou živnost na Ocelářské ulici č. 13 ve Vítkovicích. Provozoval portrétní a veškeré jiné druhy fotografické živnosti a nabízel fotografování do domů při snížených cenách, též do vzdálených míst. Možná proto si ho různé spolky objednávaly k fotografování svých podniků. 75 V roce 1925 se však potýkal s problémy, když si chtěl zřídit pobočku v Přívoze na Táborské ulici č. 16. Ohlásil živnost a přiložil potřebné dokumenty výuční list, tovaryšský list, 7 pracovních vysvědčení, potvrzení od Společenstva živností řemeslných v Moravské Ostravě o zaplacení inkorporačního poplatku 40 Kč a domovský list. Policejní ředitelství jeho živnost zapsalo v živnostenském rejstříku a pro vystavení živnostenského listu obeslalo Berní správu v Moravské Ostravě, Obchodní a živnostenskou komoru v Olomouci a Společenstvo fotografů v Přerově. Avšak Společenstvo fotografů v Přerově jeho žádosti nevyhovělo, neboť tovaryšský list mu nebyl vystaven v Přerově, ale v Moravské Ostravě, kde zkoušku složil, a jeho dokumenty podle ověření nevykazovaly 3letou pomocnickou praxi. Společenstvo proto navrhlo, aby zkoušku složil znovu na patřičném místě, což Goláb učinil. Tovaryšský list převzal 3. srpna 1925 a o 4 dny později obdržel i výuční list. Dne 1. září se Společenstvo fotografů v Přerově vyjádřilo, že k žádosti o vystavení živnostenského listu nemá žádné další námitky. Živnostenský list získal až 9. září Další informace se mi o něm nepodařilo získat. 71 Rozhovor s pamětnicí Svatavou Nováčkovou, 8. února Písemné svědectví dcery Šárky Vichnarové ze dne 4. února AMO, f. Inventář Okresní úřad Mor. Ostrava, Sčítací operáty z roku 1900, k. č. 79, č. p AMO, f. Okresní úřad Moravská Ostrava, Rudolf Goláb, fotograf, Vítkovice Přívoz, , inv. č. 235, sign. 6b 62, k. č AMO, Okresní úřad Moravská Ostrava, Indexy k živnostenským rejstříkům, inv. č

69 Obecenstvo Sokolská každoroční veřejná cvičení byla určena široké veřejnosti za účelem předvedení ročního cvičebního úsilí. Již dopředu bylo její uskutečnění oznamováno na plakátech, které zvaly obecenstvo k bohatému programu, jehož doprovodem bývaly sportovní zápasy (např. v házené), sportovní soutěže (např. cvičení na nářadí) a atrakce (např. Ruská kuželna, tombola). Samozřejmostí býval bohatý bufet a výčep k posilnění obecenstva. Akce bývala zakončena taneční zábavou. Stejným způsobem byla ohlašována divadelní představení, loutková divadla, plesy, maškarní bály. Sokoli tímto způsobem chtěli zabavit obyvatelstvo Výškovic a přilehlých obcí a zároveň si vydělat finanční prostředky na svou další činnost. Pořízená fotografie byla zřejmě určená k vystavení v čítárně jednoty a předpokládám, že si ji mohli zakoupit také všichni členové. Závěr V práci jsem nejprve zmínil podmínky vzniku Sokola, jeho vývoj a rozšiřování po českých zemích a postupné zakládání tělocvičných jednot Sokola na Ostravsku. V krátkosti jsem se věnoval jednotě Sokola ve Staré Bělé, v níž někteří občané Výškovic cvičili do doby založení své pobočky ve Výškovicích. Zaměřil jsem se na dobu založení Sokola ve Výškovicích v roce 1919, na dobu osamostatnění jednoty v roce 1923, zmínil jsem významné okamžiky v jejím životě, jako bylo např. slavnostní otevření sokolovny ve Staré Bělé v roce 1923, veřejné cvičení s následným fotografováním v roce 1929, slavnostní rozvinutí praporu v roce 1935 a další. Na základě fotodokumentace jsem se snažil zachytit dojmy ze slavnostního průvodu a veřejného cvičení ve Výškovicích v roce Pomocí citací jsem chtěl vyvolat v čtenáři představu o tom, jak asi sokolské schůze probíhaly, co bylo předmětem jejich programu. Vždycky jsem si myslel, že Sokol byl pouze tělovýchovnou organizací, že lidé v Sokole pouze cvičili. Při studiu tohoto tématu jsem zjistil, že tomu tak nebylo. Zcela jasně o činnosti Sokola hovoří jeho stanovy. Nejen cvičení v tělocvičnách, na veřejných cvičeních, sletech, ale také výchova a vzdělávání občanů, dětí, vyplňování tzv. volného času v dobách, kdy neexistovala televize, např. pořádáním divadelních představení a společných výletů, ale i úcta k člověku a podpora chudých rodin, podpora nezaměstnaných členů jednoty, to vše patřilo k aktivitám Sokola. Od členů jednoty bylo požadováno dodržování pravidel placení příspěvků, pravidelná účast na cvičeních, docházka členů výboru do schůzí a morální chování sokolů na veřejnosti (např. Kritiku dává br. Ranocha o poznatcích z poslední schůze. Bratři místo účasti na schůzi hráli v karty a na mou výzvu neuposlechli vzdáliti se od nich. Chování naše na veřejnosti by mělo být upřímnější ke všem vrstvám a ne tak bezhlavé. ). Zpracování tématu bylo pro mne časově náročné vzhledem ke složitějšímu získávání pramenů. Pro jeho další hlubší rozbor bych doporučoval větší časový prostor. Jako poděkování těm, kteří zavzpomínali na své předky nebo mi poskytli fotografie, plánuji uskutečnění schůzky se vzpomínkovým programem, neboť jsem ve všech vzbudil touhu si tuto dobu připomenout, sejít se a vzájemně se o vzpomínky podělit. 67

70 Přehled použitých pramenů a literatury Archivní prameny 1. Archiv města Ostravy f. Inventář Okresní úřad Mor. Ostrava, Sčítací operáty z roku 1900, k. č. 79, č. p f. Okresní úřad Moravská Ostrava, Rudolf Goláb, inv. č. 235, sign. 6b 62, k. č f. Okresní úřad Moravská Ostrava, Indexy k živnostenským rejstříkům, inv. č Kronika a paměti obce Výškovice od roku 1923, popisuje řídící učitel Josef Král. SÝKORA, Petr. 60 let tělovýchovy ve Staré Bělé, sign. A 14282a. SÝKORA, Petr. TJ Sokol Stará Bělá , sign fotoarchiv Vlastimila Adámka, Radima Adámka fotoarchiv Jaroslavy Jachanové fotoarchiv Zdeňka Kociána fotoarchiv Svatavy Nováčkové fotoarchiv Šárky Vichnarové 2. Zemský archiv v Opavě f. Policejní ředitelství v Mor. Ostravě, Spolkové spisy Tělocvičné jednoty Sokol z let , sign. 424, k. č f. Policejní ředitelství v Mor. Ostravě, Spolkové spisy Sokolská župa Moravsko-slezská z let , sign. 235/1, k. č f. Policejní ředitelství v Mor. Ostravě, Spolkové spisy Tělocvičné jednoty Sokol z let , sign. 1494, k. č TJ Sokol Výškovice Zápisové knihy 1, 2, 3. Kronika: Tělovýchova ve Výškovicích. 4. TJ Sokol Stará Bělá SÝKORA, Petr: Památník Tělocvičné jednoty Sokol ve St. Bělé, vydaný u příležitosti otevření sokolovny. ANDRÝSEK, Adolf SÝKORA, Petr. Pamětní kniha: Kronika TJ Sokol Stará Bělá I. díl. 68

71 5. Soukromé archivy pana Zdeňka Kociána Tělovýchovná jednota Sokol Výškovice v r paní Svatavy Nováčkové Prapor jednoty Rozhovory a písemné vzpomínky Rozhovor se Zdeňkem Kociánem, 17. ledna 2015, doma. Rozhovor s Radimem Adámkem a Miroslavem Adámkem, 31. ledna 2015, K Odře 4. Rozhovor s Jaroslavou Jachanovou, 8. února 2015, restaurace Sport. Rozhovor se Svatavou Nováčkovou, 8. února 2015, restaurace Sport. Písemná vzpomínka p. Marie Kudělkové na Josefa Husara, 14. února Písemné svědectví p. Šárky Vichnarové o rodičích Jarmile a Vladimíru Vichnarových, 4. února Písemná vzpomínka Karla Sýkory k 60. výročí založení sokolské jednoty ve Výškovicích. Literatura STOLAŘÍK, Ivo. Patřili k prvním: Komentované dokumenty a vzpomínky k činnosti Obrany národa na Ostravsku. Ostrava: Ostravské nakladatelství, a. s., s. ISBN ŽIŽKA, Jiří. Dějiny a současnost Sokola. Praha: ČOS, s. ISBN Internetové zdroje KOSTECKÝ, Ivo. Sokolská župa Moravskoslezská [online]. c2014 [cit. 10. dubna 2014]. Dostupné z < KOSTECKÝ, Ivo. T. J. Sokol Moravská Ostrava 1 [online]. c2013 [cit. 27. ledna 2014]. Dostupné z < KOZÁKOVÁ, Zlata. Česká Obec Sokolská, Založení Sokola [online]. c2007. Dostupné z < 69

72 Barbora Horáková OA, SPŠ, VOŠ cest. Ruchu a JŠ, Hradec Králové Věra Voženílková osud ženy ve 20. století V textu se skrývá opravdový příběh fotografie. Zpočátku nenápadná práce velmi zásadním způsobem spojuje velké dějiny s dějinami rodinnými. Autorka s velkým citem představuje život své prababičky. Na jejím osudu velmi názorně popisuje dopady nedemokratické vlády na život jedince i rodiny. Záměr příběhu fotografie je naplněn. Navíc ve velice čtivém textu. Vytknout lze pouze drobné nedostatky v poznámkovém aparátu, zásadním problémem je ukotvení textu v klíčové literatuře. Zejména pro téma znárodnění a masové nezákonnosti by to práci rozhodně prospělo. Rozhovor s pamětníkem měl být více včleněn do jádra práce. Klady textu však převažují. (zdroj: osobní archiv autorky) ( ) Postupem času, jak jsem začala dospívat, jsem si začala uvědomovat skutečnosti, které ovlivnily mou rodinu. Přemýšlela jsem hlavně o svých předcích, kteří zažili druhou světovou válku a mysleli si, že tím vše špatné končí. To se ovšem mýlili. Po válce přišlo pro mou rodinu ještě daleko horší období, tím byl nástup komunistů. Ti spáchali mnoho křivd nejen mé rodině. 70

73 Již jako malá jsem si oblíbila fotku své prababičky Věry Voženílkové, jejího bratra a jejich maminky. Tato fotografie se objeví hned v první kapitole, byla vlastně takovým impulsem ke psaní. Na této fotce se mi hlavně líbí, že jsou všichni bezstarostní a velmi šťastní, jelikož zatím nikdo z nich ani netuší, kolik životních zvratů je čeká a jak se rodina na dlouhou dobu rozdělí. Tento ročník soutěže je nazván Příběh fotografie Paměť a dějiny před i za objektivem. Rozhodla jsem, že prostřednictvím fotografií představím život své prababičky Věry Voženílkové. Moje prababička byla pro mě velmi zajímavou osobností, proto jsem se rozhodla, že budu psát svou práci právě o ní. Měla totiž velmi bohatý a zajímavý život, ve kterém prožila nejen druhou světovou válku, ale i komunistický režim, také se dočkala pravnučky, tedy mě. ( ) Pracovala jsem především se sepsanými vzpomínkami Věry Voženílkové, s jejím deníkem ze 40. let, se zápisky v památníčku Berty Horákové, prohlédla jsem také velké množství fotografií. Na popud své učitelky jsem vedla a zaznamenala rozhovor s pamětníkem Jaroslavem Horákem, který je také součástí této práce. Informace, které se objevují ve vzpomínkách, jsem se snažila poté ověřovat. Hledala jsem na internetu, často jsem také listovala v digitalizovaných archivních materiálech v Pamětní knize obce Černilov a v Pamětní knize Předměřic nad Labem. Šťastné dětství Popis fotografie Fotografie, kterou jsem si vybrala, může působit obyčejně a idylicky. Asi každá rodina má nějakou podobnou fotografii, ale abych se přiznala, tak výběr této fotografie byl trochu záměr. Zdá se mi, že na této fotce jsou všichni velmi šťastní, bezstarostní a prožívají hezké chvíle jako celá rodina pohromadě. Fotografie je z naší rodinné kroniky, ta navazuje na kroniku zámku Jeřice, který byl od roku 1924 ve vlastnictví rodiny Voženílků. 1 Členové rodiny pokračovali zápisy v zámecké kronice. Od té doby si rodina Voženílků a později i rodina Horáků kroniku předává z generace na generaci a vždy se do ní zapisují významné události v rodině a v podniku. Snímek byl vyfocen roku 1926 na oslavu narozeného Jana Voženílka. Fotka byla vyfocena doma u Voženílků, to znamená v Předměřicích nad Labem v domě, který byl součástí místní vodní elektrárny. Na fotografii můžeme vidět šťastnou matku dvou dětí, která se jmenovala Věra Voženílková, rodným jménem Jihlavcová. Byla dcerou Vladimíry a Josefa Jihlavcových, Josef Jihlavec byl jeden ze dvou hlavních stavitelů Východočeského muzea v Hradci Králové. 2 Vedle ní je malá dvouletá dívenka, která se jmenovala Věra Voženílková. Sklání se nad malým miminkem, svým bratrem Janem Voženílkem. Je vidět, že je velmi šťastná, protože se jí narodil malý bratříček Honza. Věrka má na fotce krásné blonďaté kudrnaté vlásky a na sobě má velmi moderní a krásné námořnické šatičky. Tato roztomilá holčička bude ústřední postavou mé práce. 1 Jeřice u Hořic. Dostupné z: 2 Viz rodný a křestní list Věry Voženílkové, příloha číslo 1. 71

74 V tento šťastný okamžik je nefotil nikdo jiný než pyšný otec Josef Voženílek. V té době byl velmi vážený muž. Byl majitel osmi obchodních mlýnů, několika statků a vodní elektrárny v Předměřicích nad Labem, také byl člen agrární strany a předseda Východočeského národohospodářského sboru, Svazu východočeských elektráren, předseda Svazu obchodních mlýnů v Čechách a dále pak zemský náčelník Selské jízdy. Jeho otec, Josef Voženílek st., založil roku 1890 v Předměřicích nad Labem firmu Mlýny J. Voženílek. 3 Právě po svém otci zdědil velký potenciál nejen hmotný, ale i povahový, jako houževnatost, dobrosrdečnost, smysl pro obchod a poctivost. Pod touto fotografií je v rodinné kronice napsáno: Je ve světě co něžnějšího než vzájemná láska mateřská a dětská? Je možno cos krásnějšího zobrazit, než je tento vzájemný počin? Není jasné, kdo to do kroniky zapsal, ale tento citát se mi velmi líbí. I když je psán před více než 80 lety, tak si myslím, že platí dodnes. Je důležité, aby se i v dnešní době měli členové rodiny mezi sebou navzájem rádi. Děti aby měly úctu ke svým rodičům, rodiče aby svým dětem naslouchali, věnovali se jim a byli tolerantní. Dětství malé Věrušky Z rodného a křestního listu Věry Marie Františky Voženílkové se můžeme dozvědět mnoho zajímavého. 4 Narodila se 9. září roku 1924 v Předměřicích nad Labem. Rodiče Věry byli oba katolíci, dítě bylo zapsáno na farním úřadu v Lochenicích. Věra byla prvním dítětem v rodině. Dle tehdejší doby do velmi bohaté a úspěšné rodiny. Rodině Voženílků v té době patřil zámek v Jeřicích, v Předměřicích pak mlýny a vodní elektrárna, ve které rodina bydlela, a také byt v Praze v Jungmannově ulici. To, že Voženílkovi byli bohatá rodina, také napomohlo k tomu, že holčička z fotky měla velmi šťastné dětství a že mohla mít vše, co chtěla a co potřebovala. Ve svých vzpomínkách píše o problému, který měla už od narození. Šlo o kyčelní vykloubení. Její otec byl velmi významný člověk, rozhodl se tedy vyhledat nejlepšího lékaře na kyčelní vykloubení, věhlasného v celé Evropě, a tím byl MUDr. Jan Zahradníček. 5 Věra píše: Jedna noha se skutečně umoudřila a zapadla do kloubu, ale druhá si počkala na operaci v sanatoriu v Praze v Podolí, kterou jako první v republice provedl na mně prof. Zahradníček. Tuto informaci nemohu nijak podložit, přestože byl MUDr. Zahradníček velmi uznávaný a operoval mnoho dětí, nepodařilo se najít žádné seznamy operovaných. Operace se zdařila. Věra začala chodit ve 3,5 letech, ale na nemocnici neměla špatné vzpomínky, protože ji tam navštěvovala celá rodina. Pooperační rány se dobře hojily, a Věra mohla dokonce navštěvovat Sokol, kde se jí moc líbilo. Jak píše ve svých vzpomínkách, neřekl jí potom už nikdo jinak než komediantnice, uměla předvádět všelijaké stojky, provazy a podobné věci. Jen o dva roky mladší Stanislava Neumanová, která také vyrůstala v Předměřicích nad Labem, vzpomíná, že Věřin otec koupil novou výbavu do tehdejšího Sokola v Předměřicích. Výbava prý byla skoro nejlepší v republice. Mohlo se cvičit venku i vevnitř. Měli jsme nové stroje na cvičení a všechny děti chodily do Sokola rády a užívaly si to tam. Nebyl snad nikdo, kdo by tam nechodil. Stanislava Neumanová je moje druhá prababička a toto mi vyprávěla, když byla 3 Josef Voženílek. Dostupné z: + fotografie mlýna v Předměřicích v příloze č Viz příloha č Informace o MUDr. Zahradníčkovi jsou dostupné na: 72

75 na návštěvě u nás v Černilově. I přes nepříjemné operace, když byla Věrka malá, teď mohla dělat vše, co chtěla, a prožívat tak krásné dětství. Další vzpomínkou z dětství, kterou bohužel nemohu potvrdit, bylo pozvání jejího otce Josefa Voženílka k panu prezidentovi T. G. Masarykovi na Hrad. Ve svých pamětech Věra píše, že moc chtěla jet taky na Hrad, a tak ji tatínek vzal. Přestože zůstala jen v autě, zanechalo to v ní hluboký zážitek. Josef Voženílek měl mnoho důležitých politických funkcí, tak mohu předpokládat, že se stýkal nejen s politiky ve vládě, ale také s prezidentem T. G. Masarykem. 31. března 1926 se do rodiny Voženílků narodilo druhé dítě, Jan Voženílek, a tehdy také vznikla úvodní fotografie. Za zajímavou vzpomínku považuji vyprávění Věry o neděli 10. dubna V té době bydlela v Předměřicích nad Labem s celou rodinou na vodní elektrárně. Rodiče museli odjet pracovně do Prahy, tak byla Věrka sama doma. Věrka ležela v posteli a najednou se zachvěla zem. Z jejích pamětí bych teď ráda kousek citovala: Odložila jsem knížku a zadívala se ke stropu. A vidím, jak se mezi stropem a zdí dělá po celé délce otvor, který se zvětšoval. Vše se začalo klepat a to jsem již běžela ke dveřím, ale bohužel strop byl již v tuto dobu sesedlý na dveře a ty nešly otevřít. Najednou slyším, jak mne někdo z chodby volá a do dveří mlátí a rozráží se dřevo. Za dveřmi stál doktor Vanický a slečna a protáhli mne malou rozbitou škvírkou. Věra byla zachráněna, ale elektrárna se během několika minut zřítila do Labe. 6 Věřino vyprávění jsem si ověřila v Pamětní knize Předměřic nad Labem, informace se shodovaly. Desátého dubna 1932 se hladina Labe zvedla kvůli povodním a voda podemlela elektrárnu. 7 Celá rodina začala zařizovat nový byt ve mlýně Budín čp. 1 v Předměřicích nad Labem, kde v té době bydlela babička Věry, Františka Voženílková. Konec šťastného dětství Babička Věry, u které od povodně v roce 1932 bydleli, byla nábožensky založená a bylo pro ni velmi důležité vzdělání. A v tomto duchu, jak sama Věra psala, vychovávala celou rodinu. Věřiny starší sestřenice Marie Pávková a Lída Nepasická chodily do internátní školy řádu sester voršilek v Liberci. Dnes je bývalý klášter a škola součástí Krajské nemocnice Liberec. 8 Po ukončení měšťanky v Předměřicích nad Labem a taky po krásných prázdninách, které prožila s kamarády ze Sokola ve Francii, pokračovala v tradici a v září roku 1938 nastoupila do stejné školy, stejně jako kdysi její sestřenice. Věra ve vzpomínkách píše, že to byla velmi tvrdá škola a vyučovalo se pouze v německém jazyce. Než Věra do internátu odjížděla, předem doma prý prohlašovala: Dvanáctého září budu zase doma!! Všichni se jí smáli a ptali se proč? To ovšem nedokázala zdůvodnit. Dlouho tam Věra opravdu nepobyla. Musela školu opustit kvůli stupňujícím se akcím Němců-Henleinovců. Jednou v noci bylo slyšet střílení. Sestry voršilky, jak Věra píše, se snažily, aby dívky o situaci v Liberci věděly co nejméně, ale pořád byla slyšet střelba, a tak si pro dívky postupně přijížděli rodiče. Nakonec Věra zůstala ve škole sama ještě se dvěma děvčaty a čekala, až pro ni tatínek pošle auto. Věra tedy z internátu odjela 6 Fotografie zřícené elektrárny můžete najít v příloze č Pamětní kniha Předměřic nad Labem. Dostupné z: 8 Liberec. Dostupné z: 73

76 (přesně jak předvídala), schovaná v autě pod peřinami projela Libercem a přijela domů do Předměřic. Tam na ni čekala její o 11 let mladší sestřička Eva Voženílková, která se narodila 11. října roku Věra musela pokračovat ve studiu, přešla tedy do školy k Anglickým pannám do Svojšic, kam chodila kdysi její maminka Věra. Tam se učila nejen němčinu, ale i angličtinu. Dnes je ve Svojšicích v zámku domov důchodců. 9 Po škole ve Svojšicích pak Věra nastoupila na ekonomickou školu v Hradci Králové, to již započala okupace Němců. Tímto momentem, řekla bych, skončilo Věřino šťastné a bezstarostné dětství. Když Věra dokončila ekonomickou školu v Hradci Králové, hrozilo jí nasazení do Říše. Rodičům se podařilo ji dostat na hospodářskou školu Maidhof ve Slezsku. 10 Tam dokončila dva semestry a dostala doklady pro možné studium na vysoké škole zemědělské v Berlíně, ale to odmítla. Mezitím už otec odeslal přihlášku na jazykovou školu do Prahy. Tehdy měli byt v Praze na Jungmannově náměstí, kde by při studiích mohla bydlet. Po tomto rušném období Věra nastoupila na jazykovou školu do Prahy. Po roce na škole v Praze složila státní zkoušku z angličtiny a o pár týdnů později i z němčiny. A tehdy bylo její studium přerušeno kvůli totálnímu pracovnímu nasazení pro narozené v roce Jak sama píše ve svých vzpomínkách, měla velké štěstí, že tehdy měla bydliště v Praze, a ne v Předměřicích. Jednoho dne se musela dostavit na pracovní úřad. A teď bych zase kousek ráda citovala ze vzpomínek Věry: Protože moje příjmení začínalo na V, byla jsem už mezi posledními a tak vyvolali Voženílek a Voženílková a šli jsme dva k zapisovateli. Neznali jsme se, přestože naši rodiče se znali. Jeho otec totiž tehdy zastával nejvyšší místo v protektorátním bankovnictví. Oba jsme měli smysl pro humor, a tak jsme se chytli za ruce a šli k zapisovatelce. Ta se na nás již unavená podívala její otázka manželé? Oba jsme přikývli a byli jsme zařazeni do podniku v Čechách. Vyšla na nás Českomoravská Kolben Daněk v Karlíně. Bylo to štěstí. Potom si Věra zařídila všechny formality a odjela na tři dny domů. Otec se zlobil, myslel si totiž, že nastoupí do zemědělské výroby do Jeřic, ale Věra byla nakonec v Kolbence velmi spokojená. Období války a práce v Kolbence samozřejmě zcela nepatří do kapitoly o šťastném dětství, ale chtěla jsem stručně ukázat, co se v době války s Věrou dělo. ( ) 9 Domov důchodců. Dostupné z: 10 Maidhof Gnadenfrei. Dostupné z: 74

77 Seznam zdrojů a literatury Archivní prameny Pamětní kniha obce Černilov Ze soukromého archívu rodiny Horákových Oddací list Věry a Jaroslava Horákových Památníček, psala Berta Horáková, vznik Rodinná kronika Rodný a křestní list Věry Voženílkové Různé jednotlivé archiválie, fotografie, dokumenty hospodářského rázu Sepsané vzpomínky Věry Voženílkové, autorka: Věra Horáková, rozená Voženílková, rok vzniku 1996 Rozhovory Rozhovor s Jaroslavem Horákem ml., zaznamenala Barbora Horáková dne 23. ledna Literatura OLIVOVÁ, Věra. Dějiny nové doby: vyd. Praha: Scientia, 1995, 181 s. ISBN Internetové zdroje Evangelický kostel sv. Klimenta. In: Starokatolická církev [online]. [cit ]. Dostupné z: /poznámka: redakčně kráceno/ 75

78 Nikola Ortová Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Kralupy nad Vltavou Osud rodiny Neumannovy Práce na slušné úrovni, a to jak z hlediska kompozice textu, tak poznámkového aparátu. Vhodně propojuje dějiny rodinné s dějinami velkými. Problematika holokaustu je v textu podána v patřičných souvislostech. K samotné inspirativní fotografii však autorka mohla uvést poněkud více informací. (zdroj: osobní archiv autorky) ( ) Slovo fotografie pochází z řeckých slov fós neboli světlo a grafis neboli štětec. Jeden z možných výkladů slova fotografie je tedy kreslení světlem. První fotografický snímek zhotovil roku 1826 francouzský vynálezce Nicéphore Niépce. 1 Tomu se tehdy nejspíš ani nesnilo o tom, kolik rozličných skutečností se pomocí tohoto vynálezu v průběhu historie zachytí. Pohled na některé z nich lidi rozveselí, na jiné zarmoutí, na další pobaví, a některé jim dokonce naženou strach. Každá fotografie je jiná a každá v nás vyvolává odlišné emoce. Jako předlohu své práce jsem si vybrala fotografii, na níž jsou zachyceni lidé spokojení, šťastní, netušící ještě, jak moc se jejich situace zanedlouho tragicky změní. 1 Wikipedie: Fotografie [online] Dostupné z 76

79 Při studiu problematiky antisemitismu jsem narazila na fotografii zachycující úspěšného kralupského podnikatele židovského původu spolu s některými členy rodiny a personálu. Když jsem se o osudu rodiny Neumannových dozvěděla více, velice mě upoutal, neboť jsem si uvědomila, že osud této rodiny je typickým příkladem osudů židovských rodin během druhé světové války. Rozhodla jsem se tedy, že pomocí tohoto příkladu popíši, jakému bezpráví byly židovské rodiny vystaveny v tomto období naší historie. Fotografie ukazuje obchod pana Alexandra Neumanna na Palackého náměstí spolu s jeho zaměstnanci a rodinou. Pan Alexandr provozoval obchod s bytovým textilem, zabýval se obchodováním jako většina jeho rodiny. Jelikož však rodina Neumannova byla židovského původu, nečekalo tuto rodinu po okupaci nic dobrého. Na obrázku zleva stojí učedník Josef, vedle něho stojící muž v čepici je majitel obchodu pan Alexandr Neumann. Dále je na fotografii zachycena žena v bílé šále, což je majitelka vedlejšího obchodu drogerie, to jest manželka účetního šikovatele Jana Vaňka, známého z Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka. Vedle ní pak stojí příručí Tonka. Napravo u dveří stojí příručí Emil, po jeho levé ruce dáma v klobouku jménem Elza Vantochová, rozená Neumannová, se svým synem Sašou. Zcela vpravo pak vychovatelka Saši. Zajímavostí je, že Elza Vantochová, rozená Neumannová, byla první dětská láska Jaroslava Seiferta. Jako Židovka prošla koncentračním táborem a jako jediná z rodiny Vantochových přežila. Po válce se se Seifertem setkala na peróně kralupského nádraží. Seifert o tom vypráví ve své poslední próze Všecky krásy světa. 2 Fotografie byla pořízena roku 1924, tedy ještě dlouho před Mnichovskou dohodou a následnou okupací. Zachycené osoby v tuto dobu ještě neměly ponětí o tom, jaké strasti je v budoucnu čekají. Jak už jsem výše uvedla, zaměřím se dále na osudy některých členů rodiny Neumannových, na kterých ukážu, jak se historické skutečnosti promítly do života konkrétních osob. ( ) Konečné řešení otázky kralupských Židů Od podzimu 1941 žili kralupští Židé v očekávání, kdy budou zařazeni do určitého transportu, směřujícího do sběrného tábora v Terezíně. Ten se stal pro mnohé jen přestupní stanicí pro cestu na východ do některého z vyhlazovacích koncentračních táborů. To ale tehdy ještě většina Židů netušila. Věřili, že má dojít pouze k jejich vysídlení na určité místo. V té době bylo všem Židům, kteří žili na území protektorátu Čechy a Morava, přiděleno registrační číslo podle výpisu z kartotéky Židů. Ta byla sestavena podle německé abecedy, bez ohledu na to, kteří členové rodiny k sobě patří. Registrační místa byla pětimístná. Při nástupu do terezínského transportu však dostali všichni nová transportní čísla. Tak začala přeměna člověka v pouhé číslo. Většina kralupských Židů, mezi které patřila i převážná většina rodiny Neumannovy, odjela transportem z Kralup až 22. února roku Do této doby kralupští Židé v hrůze 2 Informace autorka získala prostřednictvím rozhovoru s kralupským historikem Josefem Stupkou. 77

80 očekávali, kdy dostanou předvolání k transportu, jelikož již věděli o transportech z Prahy, které jezdily nejprve do polské Lodže a po výstavbě terezínského ghetta do Terezína. V jakém duševním rozpoložení se musely tyto osoby, odsouzené k opuštění svých domovů, úplné ztrátě svého majetku a cestě do neznáma, nacházet, si dnes jen stěží dokážeme představit. Pocity úzkosti, které nejspíše pociťovala nejen rodina Neumannova, ale i ostatní kralupští Židé, zachytil pan Otakar Neumann ve svých zápisech: Proslýchá se, že všichni Židé budou muset opustit Kralupy; 13., Vyhnání Židů z měst stává se pomalu skutečností. Dnes mělo odjet z Prahy prvních Židů neznámo kam. Kdy přijde řada na nás? Prožíváme hrozné doby největšího ponížení, aniž bych věděl proč?!? Vše, co se nepříjemného přihodí, záměrně se svádí na Židy!; V Praze připraveni další Židé k odjezdu. Velké starosti mi dělají děti a rodiče; Jsme všichni v zoufalé náladě. Nad tím, co se děje v Praze a co čeká i nás. Z Prahy odjelo již několik tisíc Židů do vyhnanství, neznámo kam; Proslýchá se, že transporty vyhnaných Židů jsou dirigovány do Lodže, kde jsou ubytováni u tamějších Židů; Z Prahy odjíždějí tři transporty týdně; Z Prahy odjel čtvrtý transport deportovaných Židů; S obavou hledíme vstříc novému měsíci, co přinese strašného. Včera se oběsil švagr mého bratra: Alfréd Hirsch; právě měl nastoupit na shromaždiště k deportaci. Dle doslechu všichni Židé budou deportováni a majetek konfiskován; Včera jsme dostali nové formuláře, kde musíme podrobně uvést celý svůj majetek včetně prádla, šatstva atd.; 6., Pomáhám v kanceláři židovské náboženské obce při soupisu majetku, spisuje se každá punčocha, kapesník, zkrátka úplně vše. Je to příprava k registraci pro vystěhování, čili kopeme sami sobě hrob. 3 Převážná většina kralupských Židů byla deportována transporty Y a Z, které z Kladna vyjely 22. února a 26. února Y byl v pořadí dvaadvacátým vlakovým transportem od začátku celé akce. Odjela jím nejen většina židovského obyvatelstva Kralup 4, ale též převážně všichni členové rodiny Neumannovy: Adolf, Artur, Bohumil, Jiří, Jindřich, Max, Otakar, Robert, Rudolf, Samuel, Anna, Friederika, Helena, Ida, Julie a Olga. Zbytek této rodiny jmenovitě: Emil, Jaromír a Zdeňka Neumannovy byl deportován do Terezína transportem Ca. Ten vyjel z Prahy dne 24. října Terezín se však pro některé z nich stal pouze přestupní stanicí na cestě do některého z likvidačních táborů na východě tak tomu bylo i v případě Emila, Zdeňky a Jaromíra, které 26. října 1942 dovezl transport až do Osvětimi. Pro některé se však terezínské ghetto stalo domovem na týdny, měsíce, dokonce i roky. Jedním ze šťastlivců, kteří zde prožili většinu válečných let, byl i Jindřich Neumann, o němž jsem se zmiňovala v podkapitole: Vyloučení Židů ze školství. Jindřich byl vzhledem ke svému věku, při příjezdu do Terezína mu bylo necelých 12 let, zařazen stejně jako ostatní děti do domů rozdělených podle věku a pohlaví. Chlapci ve věku let pocházející z českých zemí obývali bývalou terezínskou školu, jež nesla označení L 417. V tomto domově jich žilo 300, byli rozděleni do jednotlivých tříd, které představovaly jakési dílčí domovy očíslované z přízemí do patra. Jindřich patřil do devítky. Devítka zahrnovala čtyřicet třináctiletých chlapců v místnosti s třípatrovými kavalci, velkým stolem a několika lavicemi. Někteří chlapci zde strávili jen několik týd- 3 Oživená místa. Vydalo okresní muzeum Mělník za podpory nadace Open Society Fund Praha v rámci programu Brána muzea otevřená a města Mělník. 2002, s Seznam kralupských Židů, kteří odjeli do Terezína transportem Y je součástí příloh viz příloha č

81 nů, jiní až tři roky. Téměř nikdo z nich se však nedožil konce války. Jindřich v tomto společenství strávil dva a půl roku. Jedním z těch, kteří chlapce z devítky vedli, byl Arna Ehrlich, který se na devítce snažil o jakousi parodii skautingu. Sám to označil za parodii, protože v zásadě chce tato idea přiblížit mladé lidi přírodě, ale příroda v Terezínu pro nás neexistovala. Na druhé straně ta ideologická část skautingu, která chce vychovávat mládež podle jistých etických zásad, byla velmi pozitivní, a jak se ukázalo, splnila své poslání. Skautský oddíl devítky se jmenoval Bobři. Za splnění úkolů různého druhu byly přidělovány body bobříci. Kluky soutěžení povzbuzovalo a díky němu se zde udržela disciplína a pocit poněkud normálnějšího života, který nežili však již od vzniku protektorátu. Převážná část dětí, mezi nimiž byl i Jindřich, byla odeslána z Terezína do likvidačních táborů v období od 28. září do 28. října Jindřich Neumann, stejně jako jeho nejbližší rodina, odjeli do Osvětimi až na podzim roku Spolu s maminkou Bedřiškou byli zařazeni do transportu Eo, jenž odjel z Terezína 6. října Jindřich byl jedním ze 78 z celkového počtu vězňů tohoto transportu, kteří byli zachráněni. Sám se dočkal osvobození Osvětimi, se svými nejbližšími se však již nesetkal. Po 5. květnu 1945 byl celkový počet úředně hlášených Židů v protektorátu Mnohé židovské hřbitovy byly znesvěceny. Na 313 synagog bylo změněno na depozitáře zabaveného židovského majetku nebo na obyčejná skladiště. 5 Do transportu 22. února 1942 muselo nastoupit celkem 800 osob. Z tohoto počtu jich 746 zahynulo. Mezi těmi, kteří zahynuli, bylo i 58 Židů, kteří před transportem žili v Kralupech nad Vltavou. Nejmladší byla Helena Neumannová, které bylo při odjezdu z Kralup pouze deset let. Zemřela dva měsíce po deportaci v Lublinu. V roce 1945 se do Kralup nad Vltavou vrátilo pouze deset osob židovského původu. Kralupská židovská obec zanikla a nikdy již nebyla obnovena. ( ) 5 ROTHKIRCHENOVÁ, Livie HARTMANNOVÁ-SCHMIDTOVÁ, Eva DAGAN, Avigdor. Osud Židů v protektorátu Praha: Trizona, 1991, s

82 Seznam použité literatury Archivní prameny Všechny archivní prameny byly získány ze Státního okresního archivu Mělník. Rozhovory Paní Věra Štinglová a Edita Jindrová sestry židovského původu, které své mládí prožily během druhé světové války. Pan Jan Racek ředitel městského muzea v Kralupech nad Vltavou. Pan Josef Stupka kralupský historik. Literatura KÁRNÝ, Miroslav. Konečné řešení, Genocida českých Židů v německé protektorátní politice. 1. vydání. Praha: Academia, ISBN: KOLÁR, Petr. MUDr. František Neumann: Zapomenutý lékař z Vinohrad. MEMO: časopis pro orální historii, roč. 1, č. 2 (2011), s KRYL, Miroslav. Rasismus, antisemitismus, holocaust. 1. vydání. Brno: Doplněk, s ISBN: NAKONEČNÝ, Milan. Vlajka, K historii a ideologii českého nacionalismu. 1. vydání. Praha: Chvojkovo nakladatelství, s ISBN: ŠPAČKOVÁ, Renata. Oživená místa. Mělník: Okresní muzeum Mělník, PETRŮ, Helena. Zákonné bezpráví, Židé v protektorátu Čechy a Morava. 1. vydání. Praha: Auditorium, s ISBN: ROTHKIRCHENOVÁ, Livie HARTMANNOVÁ-SCHMIDTOVÁ, Eva DAGAN, Avigdor. Osud Židů v protektorátu Praha: Trizona, vydání. s ISBN: ŠÍMA, Jan. Antisemitismus po 2. světové válce u nás i ve světě. Diplomová práce. Plzeň: Církevní gymnázium, ŠNEBERGROVÁ, Monika. Kořeny antisemitismu a jeho vývoj v Evropě. Diplomová práce. Plzeň: Církevní gymnázium, Vlastivědný sborník Kralupska. Městské muzeum v Kralupech nad Vltavou, rok 2012/1 2. s Články JEHOŠUA, Abraham. Pokus o identifikaci kořene antisemitismu. HOST, 2009, roč. XXV, č. 8, s Židovské listy č. 47 z 21. listopadu 1941, č. 18 z 5. května

83 Internetové zdroje Holocaust [online] , Dostupné z Náboženství světa: Judaismus [online] Dostupné z Wikipedie: Antisemitismus [online] Dostupné z Wikipedie: Fotografie [online] Dostupné z Wikipedie: Kralupy nad Vltavou [online] Dostupné z C3.A1vn.C3.AD_za.C4.8Dlen.C4.9Bn.C3.AD /poznámka: redakčně kráceno/ 81

84 Johana Černochová Akademické gymnázium, Praha 1 Nové Město Příběh Jana Pokorného Práce nepostrádá ambici, autorka má potenciál, chybí ovšem hlubší práce s fotografií, s tou autorka prakticky nepracuje. Závěr práce je spíše emotivním výkřikem, který patří možná do slohové práce, nikoli však do odborného textu. (zdroj: osobní archiv autorky) ( ) Antonín Pokorný se narodil 1. prosince 1914 v Odoleně Vodě, okres Praha-venkov. Rodina a přátelé mu říkali Tóda. Jeho otec Antonín Pokorný byl vodolský statkář, podle vyprávění pamětníků člověk velmi moudrý a vážený. Matka Božena Pokorná, rozená Válková, také pocházela z bohaté rodiny. Její otec Karel Válek byl nejen statkářem, ale i majitelem obchodu a hostince na Vodolce. Ve svém rodném městě vychodil Antonín obecnou školu a pokračoval ve studiu na reálném gymnáziu v nedalekých Kralupech nad Vltavou. Po maturitě šel na vojnu a rozhodl se ve vojenské kariéře pokračovat i po ní. Roku 1935 nastoupil službu u 3. dělostřeleckého pluku v Litoměřicích. 82

85 Po skončení školy byl jako aspirant přeložen k dělostřeleckému oddílu do Vranova nad Topľou na východním Slovensku, který se v roce 1936 celý přestěhoval do Týna nad Vltavou. 1 Zde zůstal až do , kdy nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, která byla známá jako jedna z nejlepších na světě. Patřil do posledního vyřazeného ročníku důstojníků před válkou, tedy roku V této volbě ho jistě ovlivnilo, že všichni tři matčini bratři byli vojáci. Oldřich Válek bojoval v 1. světové válce, František Válek v ní dokonce padl do ruského zajetí, Karel Válek byl také dělostřelcem. Po vyřazení z akademie se vrátil jako poručík k dělostřeleckému oddílu 84. Zde působil až do likvidace útvaru, která proběhla při zahájení okupace českých zemí Německem. Poté byl poslán na tzv. dovolenou s čekaným. Od 1. ledna 1940 pracoval ještě nějaký čas na Zemském úřadě v Praze jako pomocný úředník na městském policejním ředitelství. 3 Ale vojenská povinnost, touha bojovat proti okupantům a snad hlavně láska k vlasti zanedlouho dovedly Antonína Pokorného k rozhodnutí pokusit se překročit hranice a připojit se k čs. odboji v zahraničí. Odchod z vlasti Po 30. září 1938, tedy po Mnichovské dohodě, odešla do emigrace malá část Čechoslováků, byli to zejména komunisté, jejichž činnost byla po Mnichovu zakázána. Do emigrace se uchýlil také Edvard Beneš a někteří jeho spolupracovníci. Většina emigrantů tvořících čs. odboj odešla do zahraničí až po 15. březnu ( ) Další cesta do zahraničního odboje poté, co už nebylo možné utíkat do Polska, se nazývala balkánská. Po trase Maďarsko, Jugoslávie, Turecko, Sýrie se vydal s dalšími třemi muži i Antonín Pokorný. Opustit vlast a bojovat proti nepříteli v zahraničí se rozhodl až po vypuknutí války, v dubnu Vyhnul se tak nejistotě, které čelili ještě před jejím vypuknutím čs. vojáci v cizinecké legii, a mohl se připojit k 1. československé divizi, ustanovené 15. ledna V dotazníku, který vyplnil 2. června 1940 po příjezdu do Francie, Antonín udává: 26. dubna 1940 jsem překročil Moravsko-Slovenské hranice ilegálně, 28. dubna Slov.-Maďarské a 29. dubna Maďarsko-Jug. u Moháče a z Bělehradu transportem. 6 Podle těchto údajů měl Antonín Pokorný velké štěstí, že prošel Maďarskem bez problémů. To bylo známé jako nejnebezpečnější úsek a mnoho emigrantů zde skončilo ve vězení. V Bělehradu byl 7. května prezentován u čs. exilových orgánů. 18. května se hlásil v Bejrútu, z kterého probíhaly transporty čs. vojáků do Marseille ve Francii, kde byl 1. června 1940 odveden do čs. zahraniční armády pod osobním číslem F Do Francie se dostal jedním z posledních transportů. Ostatní vojáci poté zůstali v Bejrútu a tvořili základ Klapálkova praporu. 7 1 Archiv bezpečnostních složek (ABS), fond Hlavní správa Vojenské kontrarozvědky, sign. č /10-12, životopis sepsaný samotným Antonínem v Británii při nástupu k výsadkovému výcviku. 2 Seznamy absolventů od roku 1930 do roku VHA, Databáze příslušníků čs. vojenských jednotek v zahraničí za 2. světové války, Osobní vložka Antonína Pokorného sepsaná po příchodu do Francie; dále ABS, sign. č / ČEJKA, Eduard: Československý odboj na Západě ( ). Praha: Mladá Fronta, 1997, str ČEJKA, Eduard: Československý odboj na Západe, I. diel. Praha: MAGNET-PRESS, s. p., 1992, s VHA, Databáze příslušníků čs. vojenských jednotek v zahraničí za 2. světové války, Osobní vložka Antonína Pokorného sepsaná po příjezdu do Francie. 7 Rozhovor pro Paměť Národa s arm. gen. Tomášem Sedláčkem ze dne

86 Takto se tedy připojil Antonín Pokorný k čs. vojsku ve Francii. Druhý den se hlásil v táboře Agde, který byl čs. vojsku přidělen. Vojáci sem přicházeli s nadějí, že se konečně postaví nepříteli, jak se ale brzy přesvědčili, i zde je čekalo velké zklamání. ( ) Tábor Agde Tábor, který byl čs. vojsku přidělen, jen dokazoval, jak málo byli Francouzi na válku připraveni, a hlavně jak málo se jim chtělo vojenskými záležitostmi vůbec zabývat. Tábor byl naprosto nevyhovující. Generál Oldřich Španiel o něm napsal: V Agde byl chatrný tábor po španělských uprchlících z občanské války, zanedbaný, bez základních hygienických opatření, s budovami, do kterých zatékala voda, bez koupelen, zátiší a beze všech potřeb nutných pro táborový život vojska. Mimo to Agde leží v krajině zamořené komáry, což činilo pobyt ještě více nepříjemným. V okolí tábora nebyly ani vhodné podmínky pro výcvik. Lze těžko říci, zda Francie byla tak špatně připravena na válku, anebo zda tu nebylo i nedobré vůle některých politických činitelů. 8 Kromě problémů s pitnou vodou byli vojáci velmi špatně zajištěni materiálně. V barácích byla ke spaní shnilá sláma nebo holá prkna, chyběla adekvátní výstroj i výzbroj. Přidělené uniformy byly často děravé, jednotlivé kusy se k sobě nehodily jak střihem, tak barvou, ale velký problém znamenal hlavně nedostatek obuvi. 9 Výcvik značně stěžoval naprostý nedostatek moderních zbraní. 10 Takové poměry jen přispívaly k růstu napětí a nesnášenlivosti. 11 A to hlavně mezi vojáky a důstojníky. Někteří velitelé se vyznačovali velmi hrubým zacházením s podřízenými, které trestali i za malé přestupky nepřiměřenými tresty. Jejich chování a postoje, podle výpovědí, dokonce zaváněly fašismem. Proto 2. května vydal gen. divize Rudolf Viest rozkaz požadující zlepšení vztahů mezi veliteli a podřízenými. 12 Zatímco čs. vojsko muselo čelit těmto nepříznivým podmínkám, Hitler připravoval další úder. Na řadu přišla Francie Bitva o Francii 10. května zahájil Hitler tažení na západ. Jak již bylo řečeno, Francii se do války nechtělo, její vedení značně podcenilo situaci, a Francie tak byla proti silnému nepříteli velmi nepřipravená. Již 5. června se nacisté dostali přes severní blokádu a začali pronikat do vnitrozemí. 10. června vstoupila do války Itálie. 11. června opustila francouzská vláda Paříž, která za tři dny bez boje padla do rukou nacistů ČEJKA, Eduard: Československý odboj na Západě ( ). Praha: Mladá Fronta, 1997, s KŘEN, Jan: V emigraci. Praha: Naše vojsko, 1969, s. 96: Bože, jaké to byly uniformy!... Boty byly ještě horší. Ovinovačky, pouhé hadry. (citace z knihy J. Hronka: Když se hroutil svět). ČEJKA, Eduard: Československý odboj na Západě ( ). Praha: Mladá Fronta, 1997, s. 159: Denně bylo u roty dvacet až třicet lidí neschopných nástupu, protože neměli boty. 10 ČEJKA, Eduard: Československý odboj na Západě ( ). Praha: Mladá Fronta, 1997, s. 151, Jeden čs. voják na výzbroj vzpomíná těmito slovy: staré pušky, o nichž jsme nebyli zcela jisti, dá-li se z nich také vystřelit. 11 Např. vůči španělským interbrigadistům, kteří se připojili k čs. vojsku v lednu E. Čejka sice uvádí, že byli přijati se sympatiemi, Jan Křen ale upozorňuje na případy šikany ze strany některých důstojníků, po kterých bylo dokonce asi 28 španěláků posláno zpět do koncentračního tábora v Gurs. (Jan Křen: V emigraci, s. 103). 12 ČEJKA, Eduard: Československý odboj na Západě ( ). Praha: Mladá Fronta, 1997, s Tamtéž, s

87 Čs. vojáci se samozřejmě chtěli do boje proti Hitlerovi zapojit. Ne všem to ale bylo umožněno. Francouzská armáda navíc sama trpěla nedostatkem munice. Do boje se nakonec kromě letců vypravil pouze 1. a 2. pěší pluk. Antonín Pokorný přijel do Francie pár dní před vpádem německých vojsk. Bojů na frontě se ale nezúčastnil. Svědčí o tom například propustka z 8. června od velitele Náhradního tělesa plk. pěch. Karla Janoucha, ve které mu je povoleno jít se koupat do moře. 14. června byl přeřazen k dělostřeleckému pluku do La Nouvelle, který nebyl uznán za bojeschopný, a tudíž na frontu nemohl být poslán. Armádní generál Tomáš Sedláček, který také sloužil u dělostřelectva a s Antonínem se přátelil 14, o bitvě o Francii vypověděl: Když jsme se tam dostali, do té Francie, tak bylo v nás ještě takové nadšení z té mobilizace i potom zklamání z Mnichova a okupace, ale pořád jsme vzpomínali na to, jak za té okupace ten národ a armáda byly jedno a totéž. Kdežto v té Francii, tady jsme zejména v té jižní Francii, kde jsme byli, tam, jako kdyby válka nebyla. Tam, a to já jsem se dostavil do Francie, když už na severu začal ten útok, tam, jako kdyby se nic nedělo. Pořád zřejmě netušili, co to ten nacismus znamená a co je čeká. Teprve když si to začali uvědomovat, tak už bylo pozdě, už byli okupovaní. 15 Boje netrvaly dlouho a čs. pěší pluky byly brzy donuceny k ústupu. Čs. vojáci se vrátili z ústupových bojů Francií velice zklamaní. Její přístup k válce a k nacistickému Německu předznamenával její neúspěch a rychlou kapitulaci, kterou podepsala 22. června ve vlakovém vagónu v Compiègne. ( ) 14 Antonín uvádí jeho jméno v dotazníku pro parašutistický výcvik na otázku, s kým by chtěl být použit. Znali se už z hranické akademie. Tomáš Sedláček o něm mluví v rozhovoru pro Paměť Národa z Česká televize: Historie.cs, Vzpoura v Cholmondeley, premiéra

88 Seznam použitých zdrojů Literatura BENEŠ, Edvard. Paměti II: Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. 1. vydání. Praha: Academia, 2007, 461 s. IBSN ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západe, I. díl. Praha: Magnet-Press, s. p., 1992, 96 s. IBSN ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě, II. dí. Praha: Magnet-Press, s. p., 1992, 112 s. IBSN ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě ( ). 1. vydání, Praha: Mladá Fronta, s. IBSN FAJTL, František. Dva údery pod pás, Praha: DITA, 1993, 131 s. IBSN KAPLAN, Karel. Tábory nucené práce v Československu v letech vydání, Praha: Nakladatelství R, 1992, s IBSN KRATOCHVÍL, Antonín. Žaluji 1): Stalinská justice v Československu. 1. vydání. Praha: Česká expedice ve spolupráci s nakl. DOLMEN, edice ČAS, 1990, 277 s. IBSN KŘEN, Jan. V emigraci: Západní zahraniční odboj vydání. Praha: Naše vojsko, 1969, 616 s. IBSN MAJER, Petr. Česká republika: Má vlast můj domov. 1. vydání. Praha: ANLET, 2014, 183 s. IBSN MAŘICA, Jan. Otakar Hrubý pilot RAF: bakalářská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2008, 49 s. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Libor Vykoupil, Ph. D. PROCHÁZKA, Ivan. DUNKERQUE: Válečný deník Československé samostatné obrněné brigády (říjen 1944 květen 1945). Praha: MO ČR AVIS, 2006, 204 s. IBSN X. STEHLÍK, Miroslav. Vojenská správa v 1. polovině 20. století: bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2011/2012, 53 s. Vedoucí bakalářské práce JUDr. Pavel Salák, Ph.D. VÍŠEK, Lukáš. Pplk. Josef Šimůnek: biografie příslušníka československých zahraničních jednotek: bakalářská práce. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2013, s. 49. Vedoucí práce prof. PhDr. Ivan Šedivý, CSc. VONDRÁČEK, Jan. Po tvém boku pevně stát: Manželky válečných letců vyprávějí. 1. vydání, Praha: Netopejr, 2008, 118 s. IBSN Články BÍLEK, Jiří. Tábor nucené práce Mírov. Historie a vojenství, 4/1998, s KŘÍŽ, Zdeněk. Stručný životopis Antonína Pokorného. časopis Odolen, 1/

89 Rozhovory S panem Křížem a panem Strakou S vodolským pamětníkem panem Mikolášem Prameny Archiv bezpečnostních složek: Tábor nucených prací Mírov: fond E 7_9; fond Hlavní správa Vojenské kontrarozvědky: sign /10-12 a sign /49-57 Vojenský historický archiv: MNO 1951: HSS, k. 357; Databáze příslušníků čs. vojenských jednotek v zahraničí za 2. světové války: kvalifikační listina A. Pokorného Nahrávky výpovědí pro Paměť národa: František Fajtl, Tomáš Sedláček, Jan Šanovec, Internetové zdroje (Článek ke stým narozeninám A. Pokorného od p. Kříže) /poznámka: redakčně kráceno/ 87

90 Eliška Suchomelová, Anežka Rozsívalová Gymnázium Šumperk, Šumperk Bezmocný s velkou mocí (Příběh ochrnutého disidenta) Práce autorek je příjemným a originálním překvapením. Autorky začínají své vyprávění na první pohled obyčejnou fotografií, avšak postupně se před námi odkrývá příběh jednoho z významných československých disidentů, Julia Augustina Vargy. Práce je kvalitně zpracována, avšak je pár drobností, na které je třeba upozornit. Autorky mohly pečlivěji zpracovat práci z hlediska časové následnosti, místy je smysluplnost textu narušena tápáním v čase. Práce obsahuje sáhodlouhé přímé citace pamětníků, ovšem bez zdroje. Z formálního hlediska je nedostatečně zpracovaný poznámkový aparát, zařazení příloh a nekompletní zápis použitých zdrojů a literatury. ( ) (zdroj: osobní archiv autorek) V našem malém městečku, kterému s oblibou a notnou dávkou nadsázky přezdíváme Malá Vídeň nebo Brána Jeseníků, jsme díky vzpomínání rodičů objevily kouzlo jednoho životního osudu, osudu jejich přítele. Díky hledání tématu pro tuto soutěž před námi otevřeli dnes již letité zážitky a pocity tak poutavě, že i my, jejich děti, jsme začaly Julka postrádat. 88

91 Objevily jsme kouzlo Julia Augustina Vargy. Všichni, kdo s námi o něm mluvili, používali ale domácké Julek. Byl to muž, který stál (s humorem sobě vlastním by podotkl, že díky nemoci spíše seděl) u zrodu našich rodin a rodin našich kamarádů. Ovlivnil řadu lidí našeho regionu a významných osobností politického odboje. Zvolená fotografie pochází přímo z rodinného archivu jedné z nás. Snímek je pro nás o to hodnotnější, že se v něm prolínají hned dva životní příběhy. První, který teď můžeme přehlédnout, je svatba. Díky spojení těchto dvou lidí jsem já, Anežka, na světě. Druhý, na první pohled méně výrazný, je příběh ženichova svědka. Julek je ukryt za mým tatínkem, v dominikánském hábitu, pokorně usazený na invalidním vozíku. Mohli bychom po právu soucitně usoudit, že tento člověk není schopen normálního plnohodnotného života. Postupně poznáváme, že ani zdraví a pohybliví neměli za minulého režimu umožněno dělat vlastní plnohodnotně svobodná rozhodnutí. Tento paradox vyjadřuje autor článku, který vyšel po Julkově smrti v Katolickém týdeníku: Sám dokázal pohnout jen jedním prstem, přesto se stal hlavním hybatelem protikomunistického odboje v Šumperku. 1 Boj proti komunismu byl jen jeden směr Julkova života. Pro mne to byl především blízký přítel našich rodičů, vzor víry, vzdělanosti a obrovské vnitřní síly a vyrovnanosti. Osobnost, která je svým životem stále živá v paměti jak jeho kamarádů, tak významných osobností naší republiky. O životě tohoto výjimečného muže jsme čas od času i dříve slyšely od našich rodičů, prarodičů nebo jeho maminky. Příběh naši pozornost opět přilákal v listopadu minulého roku, kdy proběhlo předávání cen Paměti národa. Jeho maminka, Dana Vargová, při dvacátém pátém výročí sametové revoluce převzala toto ocenění za péči, kterou svému synovi poskytovala a díky níž se mohl stát významným disidentem a věnovat svůj život druhým lidem. Během příprav na tento výroční večer jsme se dokonce mohly zapojit do krátkého dokumentárního filmu o této paní. Vzniklo pár filmových minut, které krásně zachycují rodinnou historii Vargů a pospolitost s přáteli a s dnes již početnými dětmi těchto přátel. Popravdě jsme ještě ani netušily, jak zajímavé téma jsme si zvolily. ( ) V práci vám tedy nejprve představíme manžele Rozsívalovy (Anežčiny rodiče) a jejich vzpomínky na Julka a dění kolem jejich svatby, na které byla fotografie pořízena. Poté se pokusíme převyprávět životní příběh samotného Julka, který jsme sestavovaly pomocí osobních vzpomínek maminky a přátel, které jsme získaly formou několika osobních rozhovorů. Protože se díky našim rodinám neustále pohybujeme v prostředí Julkových přátel a jsme v kontaktu i s jeho maminkou, pro shánění materiálů a podkladů pro tuto práci jsme měly ideální podmínky. Ať už to byly fotografie, knihy, vysokoškolské životopisné práce, ale také různé vystřižené články z časopisů a novin. Zajímavé bylo číst například krásnou promluvu biskupa Josefa Hrdličky z Julkova pohřbu nebo kondolenční dopis od dnešního kardinála Dominika Duky. Na konci práce potom připojíme několik osobních svědectví svatebčanů a blízkých Julka. 1 GRAČKA, Jiří. Příběh ochrnutého disidenta. Katolický týdeník. Praha, , roč. XXIV. 89

92 Protože fotografie vznikla pouze týden po sametové revoluci, částečně se v této práci budeme věnovat tomu, jaký to na svatbu mělo dopad a jaké zajímavé příběhy jsou díky tomu s ní spojeny. ( ) Konvertování k víře Ve svých osmnácti letech, zatímco jeho zdraví vrstevníci maturují a zažívají první zkušenosti z vysokoškolského života, Julek prožívá svoji konverzi. Stává se z něj vyrovnaná a silná osobnost. Prochází utrpením, nesčetnými rozmluvami, setkáním a seznámením s místním knězem P. Petrem Hrubišem, pod jehož vlivem postupně vyzrává a plně konvertuje ke katolické víře. Když jsem byl v Šumperku (kam jsem přišel v roce 1977) několik let kaplanem, přišel za mnou pan Varga. Představil se, řekl, že jsou katolíci, že má nemocného syna a ten by měl jít k 1. svatému přijímání a jestli bych ho mohl připravit. Vůbec jsem ho neznal, ale samozřejmě jsme se dohodli, že k nim přijdu na návštěvu. Přestože jsem od pana Vargy věděl, že je Julek nemocný, nebyl jsem připravený na to, co uvidím. Uviděl jsem chlapce, na první pohled staršího než děti, které jdou k prvnímu svatému přijímání. Mojí první snahou bylo navázat s ním lidský kontakt a velmi rychle jsem zjistil, že nemá smysl bavit se o Bohu, víře nebo církvi. O čemkoliv takovém se Julek naprosto bavit odmítal. A tak jsem za ním několik měsíců chodil a bavili jsme se o všem možném o politice, o knížkách, o filmech. Začátkem léta hrozilo moje každoroční riziko (přeložení ze Šumperka) a byl jsem si vědom, že jsem nesplnil to, co jsem slíbil panu Vargovi přípravu na první svaté přijímání. Tak jsem si o tom jednoho dne promluvil s Julkem a on souhlasil. S přípravou jsme začali. Julek dostal od Pána Boha intelekt a velmi rychle postupoval ve víře vpřed. Dohodli jsme se, že přistoupí k prvnímu svatému přijímání ve stejný den jako děti v kostele. 2 Tato událost se tak stává důležitým zlomovým okamžikem na jeho životní cestě. Chce sloužit a pomáhat druhým, jakýmkoli možným způsobem. Usilovnou trpělivostí a náročným samostudiem se ve svém křesťanském postoji zdárně zdokonaluje. Statečně nesl svůj nelehký životní kříž. Své utrpení pokorně přijal a byl si vědom jeho důležitého významu. Během 80. let minulého století se zcela odevzdal do Božích rukou, a jak jsme se dozvěděly, tak svým příkladným myšlením a chováním byl svým kamarádům, kteří za ním chodívali, obrovským vzorem. Svým životem ukazoval krásný duchovní i lidský růst. Jeho přátelé a blízcí dosvědčují, že jej nikdy neslyšeli naříkat na jeho životní úděl. Maximálně utrousil: Komunisti mi zničili zdraví a co si na nich vezmu? spojoval totiž vyvolání a vznik své nemoci s očkováním. Naopak, vždy hájil význam nezbytnosti svého utrpení a nemoci. Asi 22 let žil s velkými bolestmi. Držel nad vodou mnohé zdravé lidi, kterým napomáhal jak teoreticky, tak prakticky při řešení jejich rozličných osobních problémů. Každý u něj nacházel sílu, podporu i úlevu. V kteroukoli denní či noční hodinu Julka navštěvovali jeho bývalí spolužáci, studenti, známí, zkrátka nejrůznější osobnosti. Jejich rodinný dům měl svou náruč stále otevřenou dokořán. 2 P. Petr Hrubiš v děkanátním časopise Tam&Tam, 3. ročník, 10. číslo, říjen

93 Vstup do řádu Mladý muž nejdříve koukal po Jezuitech a Augustiniánech. Augustiniáni však vůbec neměli komunitu v Česku a Jezuité si ho, jako invalidu, v řádu moc neuměli představit, a tak ho současný kardinál přijal jako dominikána. Jsou to velmi vzdělaní lidé, filozofové, profesoři a učitelé, což se Julkovi velice zamlouvalo. Usilovně pracoval na duchovní i materiální přípravě a vzdělávání. Poté u svaté Zdislavy v Jablonném v Podještědí složil věčné sliby. To si však nechtěli nechat ujít jeho rodiče, kamarádi a samozřejmě také příslušníci StB. Ti o tomto tajném svěcení dopředu věděli, ale nechali je v klidu proběhnout prý na sebe jen zamávali a svěcení tolerovali. Proto také všichni dominikáni přijeli v hábitech, věděli, že je přítomnost jinak nebezpečných mužů v zelených uniformách nijak neohrozí. Něčeho podobného jsme ale svědky i v Šumperku. Jak uvádí v rozhovoru pro český rozhlas paní Dana Vargová: Estébáci o tom věděli, ale nezasáhli. Byli pověrčiví, báli se Božího trestu. 3 Odbojová činnost Julek je také činný v redakční radě samizdatového časopisu Res publica 18, setkává se s chartisty, kteří u něj nacházejí svůj azyl. Přestože není schopen udržet pero v rukou, vede si důkladnou korespondenci. Diktuje mamince nebo svým kamarádům. Vargův dům byl však také střežen Státní tajnou policií. Není divu, pocházely odtud všechny politické materiály reagující na současné dění. Tiskly se letáky, vytvářely se samizdaty, pořádaly se filozofické semináře i jiná setkání, poslouchala se hudba a také se vyučovalo víře. Julek je na invalidním vozíku přivážen dokonce i k výslechům. Komunisté však perzekvují celou rodinu. Ta se tím nenechá jakkoli zastrašit a Julek se dál stýká se vzácnými osobnostmi našeho národa, s disidenty, kteří jsou u Vargů vždy mile přijati. Potvrzuje to a krásně popisuje i vzpomínka biskupa Josefa Hrdličky: Dům u Vargů se stal doslova krásnou oázou pro naše setkávání se stále otevřenými dveřmi. Bylo to v době, kdy všude kolem byla pustá poušť bezduché a slídivé totality, která v nás tím spíše provokovala křesťanskou odvahu. Ač sám byl nehybný, vytvářel ohnisko neutuchajícího zájmu o vše ušlechtilé. Byl pro nás ztělesněním toho, co by se dalo nazvat převahou ducha nad tělem, vítězstvím víry nad prázdnotou bez Boha. Julek byl vzdělaný a sečtělý, plný tvůrčích podnětů, znalec a ctitel díla sv. Augustina, Tomáše Akvinského a dalších významných lidí. Vážil si ho i Dr. Josef Zvěřina, statečný kněz a teolog blahé paměti. Julek sám zpracoval pozoruhodné Zpovědní zrcadlo pro zpytování svědomí podle Desatera, texty vlastních krásných modliteb aj. 4 Poutní místo Lurdy Když se teď opět dokážeme přenést do napjaté atmosféry minulého režimu a uvědomíme si, jak náročné a velmi obtížné bylo cestování, pochopíme, jaké měl Julek štěstí. To měl mimochodem i v tom, že obcházení úřadů a nepříjemné papírování mu zařídil P. Josef Zvěřina přes otce kardinála Meissnera. Jednalo se totiž o pouť HRDLIČKA, Josef. Děkanátní časopis Tam&Tam, 3. ročník, 10. číslo, říjen

94 do jedinečného, zajímavého a velice tajemného města v podhůří Pyrenejí, jež se v roce 1858 přeměnilo na poutní místo katolických věřících. Tehdy se právě ve francouzských Lurdách zjevila čtrnáctileté Bernadettě Panna Maria. A tak Julek se svým tatínkem odjíždí vlakem z Vídně do Lurd, aby si upevnili víru a nabyli dostatku duchovních sil. Julek neočekával zázrak uzdravení, spíše měl radost z přátelství, která zde začala a vytrvala až do smrti. Domnívám se, že k rozhodujícímu zlomu v jeho životě plném bolesti a trápení došlo v Lurdách. Julek přijal svůj stav zdánlivé bezmoci a totálně, s hlubokou vnitřní radosti a pokojem se odevzdal Pánu. 5 ( ) Použité zdroje a literatura Internetové zdroje Rozhovory - Havlíčková Hana - Mareš Alexandr - Rozsíval Pavel - Rozsívalová Eva - Vargová Dana Literatura LUCUK, Vít. Přežili svou dobu Osudy lidí Šumperska, Zábřežska a Mohelnicka Vydání. Štíty: Pavel Ševčík VEDUTA, s. ISBN Archivní zdroje Archiv bezpečnostních složek, Oddělení operativních svazků a vyšetřovacích spisů (digitalizované dokumenty) Periodika Děkanátní časopis Tam&Tam, 3. ročník, 10. číslo, říjen 2012; viz Originální pramen příloha GRAČKA, Jiří. Příběh ochrnutého disidenta. Katolický týdeník. Praha, , roč. XXIV příloha. /poznámka: redakčně kráceno/ 92

95 Josef Hlavinka Gymnázium Lovosice ThDr. Štěpán kardinál Trochta Soutěžní práce Josefa Hlavinky, jejímž hlavním tématem je zpracování životních osudů kardinála ThDr. Štěpána Trochty, je vyzrálým pokusem o odbornou historickou studentskou práci. Kombinuje vyprávění svědků a zdroje odborné literatury saleziánského okruhu. Příběh kardinála Trochty je poutavě zasazen do dobového kontextu. Myšlenková struktura práce je vyvážená a logicky na sebe navazuje. Gramatická a stylistická úroveň textu je dobrá. Jedinou slabinou práce je po formální stránce nedostatečně rozvinutý poznámkový aparát, takže často není zřejmé, ze kterého zdroje autor momentálně čerpá informace. ( ) (zdroj: osobní archiv Zdeňka Lisce) Biskupský stolec Svěcení proběhlo 16. listopadu 1947 a světitelem byl papežský nuncius Saverio Ritter. Z českých církevních hodnostářů se obřadu zúčastnili arcibiskup Josef Beran a královéhradecký biskup Mořic Pícha. Nový litoměřický biskup si za své heslo zvolil práce oběť láska. Po příjezdu do Litoměřic zjistil, že budovy biskupství jsou 93

96 zdemolované a neobyvatelné. Za války byly využívány Hitlerjugend. Sám Trochtův předchůdce biskup ThDr. Antonín Weber v té době bydlel v bytě rezidence, který byl také dost poškozen. Obýval ho až do své smrti v září roku To však byla nejmenší z útrap, které nového pastýře ještě čekaly. ( ) Už tři měsíce poté, co se stal biskupem, začaly pro Trochtu krušné časy. KSČ viděla katolickou církev jako nástroj imperialismu. Nejdříve se snažila situaci vyřešit pomocí dohody s biskupy. Jako hlavní zástupci při jednání byli vybráni Štěpán Trochta a za druhou stranu ministr spravedlnosti Alexej Čepička. Tito dva se spolu znali z koncentračního tábora. Jednání byla zdlouhavá a několikrát se přerušila. Církev si nemohla dovolit otevřený konflikt s vládnoucí stranou, proto dohodu odkládala. I v samotné katolické církvi se našli zrádci. Jedním z nich byl i kněz Josef Plojhar, který se i přes zákaz aktivně zapojil do politiky a kolaboroval s KSČ. Nechal se dokonce zvolit ministrem zdravotnictví. ( ) Pohyb litoměřického kazatele byl značně omezen. Téměř na každém kroku ho doprovázeli agenti. Nesměl se stýkat s ostatními duchovními a ani se zaměstnanci. Každý, kdo s ním chtěl mluvit, musel mít povolení. Nemohl tak plně vykonávat svůj úřad. Předal správu diecéze do rukou státem doporučeného generálního vikáře Olivy. Zhoršil se jeho zdravotní stav. Dalším z kroků komunistů bylo přinucení zastupitelů církve k složení slibu věrnosti Československé republice. Mnoho z kněží podepsalo dobrovolně. Biskup Trochta vyslovil věrnost dne 12. března Byl v té době těžce nemocný a údajně pod vlivem omamných látek. Sám kněz k tomu později řekl, že si události toho dne nepamatuje a že při vědomí by slib nesložil. Vězení a internace Trochta se nehodlal vzdát. Tušil, že bude zatčen. V tajnosti jmenoval své nástupce. Přes svého sekretáře a pomocníka Šmídla posílal zprávy do zahraničí o dění ve státě. Když to později StB zjistila, pokusila se ho zatknout. Biskupův pomocník stihl utéct. Biskup sám byl zatčen 16. ledna Z Litoměřic byl převezen do Ruzyně, kde probíhalo vyšetřování. Po roce a půl intenzivních výslechů, fyzického i psychického strádání proběhl soud. ThDr. Štěpán Trochta byl 23. července 1954 odsouzen za velezradu k 25 letům vězení. Trest si odpykával v Ruzyni, na Pankráci, v Kartouzích a v Leopoldově. Menší časové úseky trávil i v jiných věznicích. Výslechy stále pokračovaly. O praktikách StB a obecně o věznění téměř nemluvil. Pouze jednou řekl svým přátelům: Ani v Mauthausenu to nebylo tak zlé. Ty německé koncentráky se nedají srovnat s tím, co jsem vytrpěl od komunistů. 1 Po šesti letech byl při amnestii 9. května 1960 podmínečně propuštěn. Dokument vydal prezident republiky Antonín Novotný spolu s vládou k patnáctému výročí osvobození ČSSR sovětskými vojsky, a chtěl tak vězňům dát příležitost odčinit svou vinu před lidem poctivou prací. 2 ( ) 1 NOVOSAD, Jaroslav. Štěpán Trochta Svědek T. Praha: Portál, Amnestie z 9. května 1960 [online]. [citováno dne ]. Dostupné z: -z-9-kvetna

97 Když byl v lednu 1968 Alexander Dubček zvolen prvním tajemníkem KSČ, začalo období tzv. Pražského jara. Byl to proces, který měl uvolnit tuhé poměry ve státě a začít jeho demokratizaci. V plánu byla mimo jiné federalizace státu na dvě rovnoprávné republiky, svoboda slova v tisku a zrušení cenzury. Komunistická strana si měla zachovat vedoucí úlohu. Trochta požádal o přezkoumání svého případu. Došlo k tomu 19. července. Nejvyšší soud v Praze biskupův rozsudek v celém rozsahu zrušil. Ten se tak mohl vrátit do Litoměřic. Jako sekretáře si zvolil Jaromíra Korejse, Ladislava Vika, Josefa Pekárka, kteří byli tajně vysvěceni Trochtou osobně, a Emila Škurku za odborného poradce. Prvního září 1968 se po patnácti letech vrátil do Litoměřic. Jeho radost netrvala příliš dlouho. Činnost KSČ neušla pozornosti Moskvy. Nejdříve se orgány KSSS pokoušely domluvit jednání, po neúspěchu přijaly drastická opatření. Vojska Varšavské smlouvy dne 21. srpna zahájila okupaci Československa. Přerušila tak Pražské jaro. Správu diecéze však Trochta držel pevně v rukou. Kardinálem během okupace ( ) Štěpán Trochta si ani za normalizace nedopřál odpočinku. I přesto, že měl z nacistických a komunistických vězení podlomené zdraví a z neustálého sledování strhané nervy, nehodlal zůstat v pozadí. Nejdříve se pustil do obnovy duchovenstva. Ne všichni bývalí kněží jeho výzvu přijali. Někteří z nich byli zatčeni, jiní spolupracovali se Státní bezpečností a zbytku bylo odebráno povolení k výkonu jejich úřadu. V této době si jistě uvědomoval, že státní režim pod dohledem Moskvy bude chtít církev zničit nebo alespoň zneužít. Na podzim roku 1968 podnikl první z mnoha následujících cest do Říma po dlouhé době. Zde podával zprávy o situaci v ČSSR. Tato činnost neušla agentům StB, kteří ho sledovali až do Vatikánu. V lednu 1969 jmenoval papež Trochtu členem vysokého církevního úřadu, aby mu usnadnil návštěvy. Již v únoru zde byl z důvodu výročí smrti svatého Cyrila. Nejdůležitější události se však staly na jaře. Dne 28. dubna ho Svatý Otec Pavel VI. jmenoval kardinálem In pectore (úmyslně utajené). Veřejnost se o jmenování dozvěděla až v roce V květnu vzdal poslední hold svému příteli a kolegovi nejen z koncentračních táborů arcibiskupu Beranovi. Celý rok jezdil po republice a účastnil se různých oslav a vzpomínkových setkání. Také se vyjadřoval k politické situaci v rozhlase a novinách. O to více na něj doléhaly zásahy ze strany KSČ. Režim se snažil omezit jeho bohoslužebnou činnost. K tomu přispěla cenzura Pastýřských listů, zákazy promluv v rozhlase a publikování jeho článků. Kněz na to příliš nedbal a dělal vše podle svého nejlepšího svědomí. Později se totalita uchýlila k drastičtějším řešením. Úplně zabavila Pastýřský list z března 1972, přímo zakázala Trochtovi kázat a sloužit mše. Zakázala i oslavy výročí jeho biskupského svěcení. 3. března 1973 byl spolusvětitelem tří slovenských biskupů a o den později jednoho českého. Světitelem byl kardinál Casaroli, diplomat z Vatikánu, jehož zásluhou bylo uděleno povolení k svěcení. Správu Nitranské diecéze vložil do rukou Jána Pasztora, pro Bánskou Bystrici byl jmenován Jozef Feranec a pro Trnavu Július Gábriš. Josef Vrána sice neměl plnou důvěru katolické církve, jeho 95

98 dosazení na biskupský stolec v Olomouci však bylo jednou z podmínek KSČ. V témže roce se Štěpán Trochta zúčastnil oslav tisíciletého výročí založení biskupství v Praze. Papež také vyslovil přání, aby se kardinál z Valašska stal pražským arcibiskupem. Komunisté tuto žádost odsunuli stranou. Biskupův odchod Na jaře 1974 se opět značně zhoršil kardinálův fyzický stav. Jeho srdce pomalu vypovídalo službu. Zhoršil se mu i zrak. Podstoupil operaci, která nedopadla dokonale. Musel odmítnout pozvání do zahraničí. Dne 5. dubna dorazil ke dveřím biskupské rezidence krajský církevní tajemník Karel Dlabal. Byl opilý a vyžadoval okamžitou audienci u biskupa. První sekretář J. Korejs se ho snažil přesvědčit o tom, že zdravotní stav kardinála Trochty není tak dobrý, aby mohl přijmout návštěvu. Komunistický úředník byl tak neodbytný, že nebyla jiná možnost než ho uvést. Tak začala několikahodinová rozmluva, během které Dlabal nešetřil vulgárními výrazy. Jeho řev se nesl po chodbách budovy. Okolo šesté hodiny byl litoměřický kazatel natolik fyzicky a psychicky unavený, že nedokázal déle snášet urážky. Nařídil J. Pekárkovi, aby tajemníka odvezl domů. Řidič požádal generálního vikáře ThDr. Holoubka, aby jel s ním, kdyby došlo k nějakému incidentu. I přes Dlabalovy protesty ho odvezli do jeho bytu v Ústí nad Labem. Jeho chování bylo neomluvitelné. Sám Trochta mezitím prohlásil, že nechce být rušen a zavřel se ve své ložnici. Druhý den ráno, když se nedostavil na snídani, vstoupila jedna ze zaměstnaných sester do jeho pokoje. Našla ho v silných bolestech. J. Korejs mu před odvozem do nemocnice udělil svátost pomazání nemocných. ThDr. Štěpán kardinál Trochta zemřel dne 6. dubna 1974 okolo třetí hodiny odpoledne na následky rozsáhlé mozkové mrtvice. Zatímco na Litoměřicko padl smutek, komunisté slavili vítězství. Zbavili se člověka, který jim byl trnem v oku. V samotné diecézi nastalo období s neobsazeným biskupským stolcem. Až v roce 1989 byl vysvěcen Prof. ThDr. Josef Koukl. Přípravy pohřbu zalarmovaly orgány StB. Bylo jim jasné, že mnoho lidí se bude chtít s oblíbeným kazatelem rozloučit. Taková událost by mohla být nebezpečná pro stát. Velké shromáždění špatně smýšlejících a duchovenstva povede k něčemu, co si nedovedou představit. Agenti se proto činili. Cenzurovali úmrtní oznámení a snažili se zabránit roznosu. Některé pozvánky byly zničeny. Nejúspěšnější předání zprávy o pohřbu bylo ústně nebo telefonicky. Okresní národní výbor vydal zákaz výběru dovolené, dále zákaz vyvěsit černé vlajky a kněží nesměli vůbec přijít. I přesto se našli tací, kteří se rozhodli přes výhrůžky trestu za absenci pohřbu zúčastnit. Mezi nimi byl i pan Zdeněk Lisec. Ten se o pohřbu dozvěděl od svojí maminky a šel tam jako její doprovod. Také ho chtěl jako amatérský fotograf zdokumentovat. Tehdy pracoval v lovosické Secheze. S kolegou Kylíškem přemluvili svého mistra, aby je nechal vybrat si pár dnů dovolené z rodinných důvodů. Po příjezdu do Litoměřic se museli vyhnout velkému počtu hlídkujících příslušníků bezpečnosti a jejich spolupracovníků. Mezi nimi byl i jistý Voves, jejich bývalý kolega ze Sechezy. 96

99 Úspěšně se dostali do davu před katedrálou a následně i dovnitř. Pohřbu se účastnili i zahraniční představitelé církve: papežův zástupce, nuncius arcibiskup Luigi Poggi, krakovský arcibiskup Karol Wojtyla, pozdější papež Jan Pavel II, z Poznaně arcibiskup Baraniak, z Vídně arcibiskup Franz kardinál König, z Berlína kardinál Bengsch a mnoho dalších. Do Litoměřic chtěl dorazit i varšavský arcibiskup a polský primas Stefan Wyszyński, byl však úmyslně zdržován na hranicích. Cizinci dostali zákaz sloužit zádušní mši a vůbec mluvit. Obřad celebroval František Tomášek, který se několik let poté stal pražským arcibiskupem. Po skončení mše civilní návštěvníci opustili katedrálu, následováni duchovenstvem. Pan Lisec chtěl vyfotit i tuto část pohřbu. Proto vylezl na římsu budovy a podpírán Kylíškem pořizoval fotografie z lepšího úhlu. V tom okamžiku si ho všiml jeho další kolega ze zaměstnání a nadšený amatérský fotograf Josef Havel (Zdeňka Lisce kdysi přivedl k fotografování), který sledoval a fotil pohřeb nezávisle na něm. A tak vznikla fotka, na níž je zachycen pan Lisec vyčnívající nad hlavami davu. Vedle něj stáli anglicky mluvící návštěvníci (pravděpodobně zástupci zahraničního tisku). Jejich překladatelka ho požádala, zda by nemohl poskytnout do několika hodin svou fotodokumentaci. To však v té době nebylo prakticky možné, protože fotolaby dnešního typu neexistovaly a na vyvolání u profesionálního fotografa se čekalo i týden, navíc Lisec sám nevyvolával fotografie na papír, pouze tvořil diapozitivy. Proto musel fotograf odmítnout, načež mu překladatelka oznámila, že přišel o dobrou možnost přivýdělku a rozloučila se s ním. Následovalo uložení rakve do hrobu, nad níž i přes zákaz pronesl Karol Wojtyla improvizovanou řeč, v níž mimo jiné označil kardinála Trochtu za mučedníka. Druhý den, když se Zdeněk Lisec dostavil do práce, netušil, co ho čeká. Samozřejmě se musel nahlásit u svého mistra. Ten si uvědomil, že není náhoda, že si jeho podřízení vybrali pouze jeden den dovolené místo původních tří zrovna v den pohřbu. Dost ho to rozčílilo. Nakonec se uklidnil a prohlásil, že se pokusí tento problém nějak zamést, což se mu nakonec podařilo. Vedení podniku původně nemělo v úmyslu někoho trestat, pohrůžky byly zástěrkou, aby zaměstnanci zůstali v práci. Josef Havel stihl přes noc vyvolat onu fotografii a rozhodl se, že si z pana Lisce trochu vystřelí. Řekl mu, že StB ví o jeho účasti na pohřbu a mají tuhle fotografii. Když viděl, že Lisec zbledl, rychle mu prozradil pravdu, že autorem údajného kompromitujícího důkazu je on a obrázek mu věnoval. Později však Havla v podniku skutečně navštívila bezpečnost s tím, že vědí o jeho účasti na pohřbu a zda nepořídil nějaké fotografie. Josef Havel pak ze strachu z případné domovní prohlídky všechny fotografie i filmy z pohřbu zničil. Dobře věděl, jaké následky by odhalení mělo pro něj, Lisce, Kylíška a také jejich rodiny. Takže nakonec zbyla jen ona fotografie, kterou má Zdeněk Lisec dodnes jako památku. ( ) 97

100 Použité zdroje a literatura Literatura ČEŠTÍ SALESIÁNI. Štěpán kardinál Trochta. Řím: Křesťanské nakladatelství, KOLEKTIV AUTORŮ. Kardinál Trochta mučedník (Terezín, Mauthausen, Dachau). Nové Město nad Metují: Signum Unitatis, MACEK, Jaroslav. Biskupství Litoměřické. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, ISBN NOVOSAD, Jaroslav. Štěpán Trochta svědek T. Praha: Portál, ISBN NOVOSAD, Jaroslav. Štěpán Trochta všední den T. Francova Lhota: Francovka o. p. s., ISBN NEUVEDENO. ŠEBEK, Václav. Hlas českého biskupa v době poroby. Praha: Ústředí Katolické akce, Rozhovory Rozhovor s panem Zdeňkem Liscem, který se osobně zúčastnil pohřbu kardinála Trochty. /poznámka: redakčně kráceno/ 98

101 Sabina Vargová Biskupské gymnázium B. Balbína, Hradec Králové Prapradědečkova sibiřská stopa aneb Vare, Vare, vra mi mé legie! Faktograficky dobře odvedená práce, ve které se autorka snaží představit životní osudy svého předka československého legionáře. V počátečních pasážích textu se autorce celkem daří držet se sledování příběhu fotografie, jádrem práce se však posléze stávají vojenské dějiny, stopa po předkovi se v textu ztrácí, text se tedy většinou opírá pouze o citovanou literaturu. ( ) (Zdroj: osobní archiv autorky) Dětství a mládí František Vaške se narodil 31. července 1891 v Čeperce, okres Pardubice 1, v Rakousko-Uhersku za vlády císaře Františka Josefa I. 2 Jeho otec František Vaške se narodil 10. ledna 1856 v Opatovicích nad Labem a pracoval zde jako soustružník. Jeho matka Barbora Vašková rozená Jiroutová se narodila 26. června 1862 v Pohřebačce. Nepracovala, byla v domácnosti. Oddáni byli 5. října 1885 v chrámu Páně v Opatovicích nad Labem. 3 Před narozením svého syna se přestěhovali do Čeperky. Nezjistila jsem, jestli měl František nějaké sourozence. Snad měl starší sestru, čemuž by také napovídal odstup mezi sňatkem jeho rodičů a jeho narozením. 4 1 Z rodného listu Františka Vaškeho. 2 František Josef I. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, , v 14:46 [cit ]. Dostupné z: 3 Z oddacího listu rodičů Františka Vaškeho. 4 Z ústního vyprávění vnučky Františka Vaškeho Evy Paarové rozené Vaškové. 99

102 Po ukončení obecné školy pracoval František jako zemědělec a panský kočí. Nevím, co se stalo s jeho rodiči, ale nějaký čas pobýval se svou babičkou v obecní pastoušce, kde žili nejchudší lidé obce. 5 Začátek legionářské dráhy Po vyhlášení mobilizace 26. července a po vypuknutí první světové války prapradědeček musel zřejmě narukovat na frontu, tehdy ve svých 23 letech. Byl zajat dne 12. září 1914 v Janově. Během jeho zajetí o něm nemám žádné zprávy. Dozvídám se o jeho další činnosti až 16. prosince 1917, kdy vstoupil do československých legií v Žitomiru, když mu bylo 26 let. 7 Působil jako střelec 2. československého pluku Jiřího z Poděbrad. Prožil více než dva roky na Sibiři. Životní podmínky musely být velice kruté a těžké, jelikož onemocněl i tuberkulózou. 8 Koncem roku 1917 a začátkem roku 1918 zažíval 2. pluk těžké období. Po přesvědčování bolševiků mnoho vojáků přešlo z pluku na stranu Rudé armády i s vojenským vybavením. Již v lednu se přesunul 2. střelecký pluk do Berdičeva, jelikož zde měl vykonávat posádkovou službu. Bolševici se po menších bojích 14. února 1918 zmocnili města. Začali zavádět stanné právo a vrátili do města pořádek. Mezi oběma tábory panovala nevraživá nálada, avšak k žádným závažnějším šarvátkám nedošlo. 9 Během února bylo rozhodnuto, že se pluk přesune z Berdičeva k levému břehu Dněpru, aby v případě napadení Němci mohl útok odrazit února pluk převzal hlídku od 8. pluku u Nikolské Slobodky. Legionáři zde měli za úkol krýt ostatní jednotky první divize 11 a ochraňovat most, který spojoval Pečerskou Slobodku s Nikolskou Slobodkou poblíž Kyjeva. Po pár dnech došlo ke střetu mezi československými legionáři a německou armádou u kyjevského konce mostu. Němci byli odraženi, avšak dokázali se rychle zorganizovat a zahájit útok. Českoslovenští vojáci byli znevýhodněni, jelikož je odstřelovali i civilní obyvatelé, převážně Židé, protože viděli v Němcích záchranu proti bolševikům. Do bojů se zapojila také Ukrajinská centrální rada, se kterou naši vojáci zachovávali neutralitu. Z tohoto důvodu byli posláni zástupci, aby se pokusili s Ukrajinou vyjednat příměří a možnost stáhnout se z oblasti Kyjeva. Němečtí důstojníci požadovali složení zbraní a odchod z Ukrajiny, což podpořili i zástupci Ukrajinců; pokud by tak československé jednotky neučinily, byly by považovány za nepřátele. 12 Mezitím se pluk připravoval na složení zbraní a čekal na odchod u Slobodky, když byl přepaden německými vojáky, kteří s největší pravděpodobností přešli po mostě u Darnice. I tento útok se podařilo československým legionářům ustát. Později se dle dohody stáhli a odešli do Trebuchova. Během bojů u Kyjeva padlo 5 mužů a 15 bylo zraněno, převážně z druhého praporu Z ústního vyprávění vnučky Františka Vaškeho Evy Paarové rozené Vaškové. 6 ZIMA, Josef. Zima v Rusku, zápisky českého legionáře. Neratovice: Omnibooks, 2013, s Vojenský ústřední archiv [online]. [cit ]. Dostupné z: 8 Z ústního vyprávění vnučky Františka Vaškeho Evy Paarové rozené Vaškové. 9 Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad , s. 55, Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad , s FIC, Victor Miroslav. Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa I. díl. Praha: Academia, 2006, s Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad , s Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad , s

103 V Brestu Litevském se vedla mírová jednání od prosince Byly dvě mírové delegace, ukrajinská a sovětská. 14 Dne 3. března 1918 byl mezi ruskými představiteli, Německem a Rakousko-Uherskem podepsán takzvaný Brestlitevský mír, ve kterém Rusko potvrdilo ukončení bojů první světové války a přišlo o územní celky Ukrajinu, Bělorusko, Pobaltí, Finsko, Besarábii a část Polska. Touto smlouvou tedy zaniká východní fronta, na které bojovali i českoslovenští legionáři. 15 Československá revoluční armáda byla prohlášena za část francouzské armády a měla být neprodleně přesunuta na francouzské bojiště. 16 Československé jednotky i s Františkem Vaškem se tedy snažily co nejrychleji přemístit do Bachmače, což byl důležitý železniční uzel, který pomalu začaly ohrožovat postupující německé útvary. Nebezpečí se podařilo na čas zažehnat, alespoň na nezbytnou přepravu vojáků směrem dále na východ do Kirsanova. 17 Vyjednávání o další cestě Během putování přes Ukrajinu se podařilo československým vojákům nashromáždit poměrně velké množství válečného materiálu, vojenské techniky a zbraní, což by jim ale cestu do Francie přes Sibiř znesnadňovalo, a proto museli nějaké válečné vybavení přenechat Sovětům, 18 čímž prokázali i ochotu spolupracovat. Předání zbraní proběhlo 16. března. 19 Mezitím probíhalo v Moskvě vyjednávání o dalším pohybu vlaků do Vladivostoku, odkud by se mohli vojáci dopravit lodí do Francie. Nakonec bylo jednání se sovětskou vládou úspěšné a bylo vydáno povolení k okamžitému transportu vlaků směrem na východ. V prohlášení bylo stanoveno, že Čechoslováci nejedou jako bojová jednotka, ale jako svobodní občané s omezeným počtem zbraní k vlastní ochraně proti kontrarevolucionářům. Představitelé sovětské vlády tak oficiálně dali najevo, že podpoří a pomohou k odjezdu, ale ve skutečnosti spíše transport zdržovali. Toho využívali především českoslovenští komunisté, kteří byli na straně sovětské armády a chtěli získat dobré vojáky do svých řad. 20 Avšak většinu vojáků se jim nepodařilo přesvědčit ani Františka Vaškeho. Podle kroniky se Čeljabinský incident udál 17. května 1918, avšak podle dostupné literatury a internetových zdrojů se událost na Čeljabinském nádraží stala již 14. května V těchto bojích se sice prapradědeček s největší pravděpodobností nevyskytoval, ale byl to významný mezník ve formování další cesty československých legionářů, proto považuji za důležité tuto událost alespoň okrajově zmínit. 14. května 1918 proběhla na Čeljabinském nádraží událost, ke které došlo mezi maďarskými zajatci a československými vojáky 3. a 6. pluku. Při čekání na nádraží se střetli jejich vlaky. Českoslovenští vojáci poskytli zajatcům něco ze svých zásob, když viděli, v jakém stavu se nacházeli. Při odjezdu zajateckého vlaku jeden ze zajatců hodil kus železa po jednom československém legionáři. 21 To si čs. vojáci pochopitelně nenechali líbit, zastavili vlak, našli viníka a zbili ho. Po zjednání pořádku 15 Brestlitevský mír. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, , v 11:14. [cit ]. Dostupné z: 16 PATEJDL, Josef. Sibiřská anabase, 7. přednáška cyklu Československá Revoluce. Praha: Památník odboje, 1924, s Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad , s Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad , s FIC, Victor Miroslav. Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa I. díl. Praha: Academia, 2006, s Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad , s Čeljabinský incident Neviditelný pes [online] [cit ]. Dostupné z: historie-celjabinsky-incident-1918-d49-/p_spolecnost.aspx?c=a070109_211615_p_spolecnost_wag 101

104 československou stráží mohl vlak pokračovat dál v cestě. Tím mohl být celý konflikt vyřešen, kdyby maďarský oddíl nepožadoval prošetření celého případu a potrestání Čechoslováků. Byla jmenována vyšetřovací komise, která pozvala československou stráž, aby 17. května přišla do kanceláře sovětu. Po příchodu byli vojáci okamžitě zatčeni. Českoslovenští představitelé poslali dva vyjednávače, ale jeden z nich byl také zadržen. Bolševici zajali celkem jedenáct Čechoslováků. Po návratu druhého člena vtrhla československá armáda do města a kontrolovala ulice. Komisař Sadluckij byl ubezpečen, že se nejedná o akci zaměřenou proti místní vládě, ale pouze o osvobození spolubojovníků. Nakonec byli českoslovenští vojáci propuštěni. Poté se zpívali národní písně a armáda se vrátila zpět na nádraží. 22 Spor se tedy podařilo brzy urovnat, ale incident využila jako záminku sovětská vláda, která chtěla zabránit odjezdu legionářů na Dálný východ. Byl také zachycen telegram Lva Davidoviče Trockého, ve kterém se psalo, že je nutné odzbrojit československé jednotky. Napětí vyvrcholilo přepadením několika československých vlaků a na základě těchto událostí byl vydán rozkaz zbraně neodevzdat a za každou cenu přesunout československou armádu do Vladivostoku. Tím začaly boje mezi sovětskou vládou a československými legionáři. 23 Tato událost je dnes známá jako Čeljabinský incident. Sibiřská anabáze Dne 27. května 1918 vypuklo naplno nepřátelství mezi sovětskou vládou a československými legionáři, kteří se chtěli dostat zpět do vlasti. Kvůli širokému bitevnímu poli se československá armáda rozdělila do menších bojových jednotek. Časem se utvořily tři větší skupiny. 24 První skupina se nacházela převážně v oblasti východně od Čeljabinsku a Omsku. Později se přesunula na povolžskou frontu na úsek kazaňský a belebejský. Druhá skupina operovala nejvíce v území od Čeljabinsku až po samaro-zlatoustovskou trať na západě. Poté se přesunula na stavropolský úsek povolžské fronty. Konečně třetí skupina zasahovala v oblasti Trojicka a na jekatěrinburské neboli severouralské frontě. 25 Bohužel se mi nepodařilo nikterak zjistit, u které z těchto skupin působil František Vaške. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla stručně popsat osudy všech. ( ) Konečně doma Podle dochovaných dokumentů se však František Vaške navrátil do Československa až dne 14. srpna Není zřejmé, ve kterém transportu se nacházel, jelikož to datově nesouzní ani s jedním transportem 2. pluku Jiřího z Poděbrad. Měl veliké štěstí, že se mu podařilo vrátit se, i když se zdravotními problémy; mnoho jiných takové štěstí nemělo. Po návratu žil v Opatovicích nad Labem. Dne 31. ledna 1921 se oženil 22 FIC, Victor Miroslav. Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa II. díl. Brno: Stilus Press, s.r.o., 2006, s Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad , s Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad , s Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad , s Z dokladu Františka Vaškeho Potvrzení legionářem. 102

105 ve Všestarech s Annou Skořepovou, narozenou dne 17. listopadu 1890 v Rozběřicích. 27 Podle vyprávění se můj prapradědeček František zajímal spíše o její sestru, ale nakonec si vybral Annu, prý snad proto, že pekla výborné buchty. Až po svatbě zjistil, že moje praprababička Anna neumí vůbec vařit, tedy až na zmíněné pečení buchet. Prapradědeček toto dával k dobru celý svůj život, nicméně to pochopitelně bral s humorem. 28 František Vaške pracoval jako státní cestář a Anna byla zemědělská dělnice. Již 23. července 1921 se jim narodil syn Josef a za necelé dva roky se narodil druhý syn František. 29 Dne 1. ledna 1922 vstoupil do Československé obce legionářské v jednotě Hradec Králové, 30 která vznikla 29. května Aktivně se podílel na pořádání různých událostí, jako byly narozeniny Tomáše G. Masaryka, oslavy vzniku Československé republiky a vojenské slavnosti. 31 Byl oprávněn nosit vyznamenání Československou revoluční medaili (dekret číslo 462/19 sbírky) a medaili Vítězství (dekret číslo 462/19 sbírky). 32 Za tyto medaile musel František Vaške zaplatit poplatek 10 Kč, aby je mohl dostat. Nárok na Revoluční medaili měli ti, kteří se podíleli v revolučním boji za vznik Československa. ( ) Seznam literatury a pramenů Archivní prameny Státní oblastní archiv v Zámrsku Státní okresní archiv Hradec Králové, sign matrika N index N ukn 6825 Státní oblastní archiv v Zámrsku Státní okresní archiv Hradec Králové, sign matrika N index N ukn Státní oblastní archiv v Zámrsku Státní okresní archiv Hradec Králové, sign matrika N ukn 3193 Rozhovor Rozhovor s vnučkou Františka Vaškeho Evou Paarovou (Vaškovou) Literatura KOL. AUTORŮ. Československá legie v Rusku Praha: EPOQUE 1900 a Naše vojsko, ISBN FIC, Victor Miroslav. Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa , I. díl. Praha: Academia, ISBN Z oddacího listu Františka Vaškeho. 28 Z ústního vyprávění vnučky Františka Vaškeho Evy Paarové rozené Vaškové. 29 Z ústního vyprávění vnučky Františka Vaškeho Evy Paarové rozené Vaškové. 30 Z Členské legitimace Františka Vaškeho. 31 POSPÍŠILOVÁ, Jaroslava. Českoslovenští legionáři z okresu Hradec Králové Hradec Králové: Muzeum východních Čech v Hradci Králové, 2000, s Z Členské legitimace Františka Vaškeho. 103

106 FIC, Victor Miroslav. Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa , II. díl. Brno: Stilus Press, s.r.o., ISBN POSPÍŠILOVÁ, Jaroslava. Českoslovenští legionáři z okresu Hradec Králové Hradec Králové: Muzeum východních Čech v Hradci Králové, ISBN HOŘEC, Jaromír MUŠKA, Jiří. K úloze československých legií v Rusku. Praha: Mír, Kronika 2. československého pěšího pluku Jiřího z Poděbrad Praha: Nákladem pluku, PATEJDL, Josef. Sibiřská anabase, 7. přednáška cyklu Československá Revoluce. Praha: Památník odboje, ZIMA, Josef. Zima v Rusku. Neratovice: Omnibooks, ISBN Internetové zdroje Brestlitevský mír. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, , v 11:14. [cit ]. Dostupné z: dia.org/wiki/brestlitevsk%c3%bd_m%c3%adr František Josef I. Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, , v 14:46 [cit ]. Dostupné z: Čeljabinský incident Neviditelný pes [online] [cit ]. Dostupné z: d49-/p_spolecnost.aspx?c=a070109_211615_p_spolecnost_wag KdeJsme.cz: je mé příjmení či jméno v ČR unikátní?. Příjmení: Vaške [online]. [cit ]. Dostupné z: Vojenský ústřední archiv [online]. [cit ]. Dostupné z: /poznámka: redakčně kráceno/ 104

107 Žaneta Fikarová, Eva Randová Gymnázium dr. A. Hrdličky, Humpolec Neobvyklá cesta za hranice Autorky si za téma práce vybraly cestování v době komunismu. Cíl práce je jasně formulovaný v úvodu, avšak cíl shrnutý v závěru je odlišný. Autorky udržely myšlenkovou úroveň a vnitřní soudržnost textu. Téma zařadily do souvislostí a práce je zajímavým přínosem k cestování v dobách komunismu. Bohužel, na mnoha místech chybí poznámkový aparát. Práce s pramenným materiálem se neomezuje jen na využití fotografií, autorky pracovaly metodou oral history a její výsledky do práce zpracovaly. (zdroj: osobní archiv Marie Kotlíkové) Zájezd Moskva Leningrad v rámci okresního stavebního podniku, těsně na konci února v roce 1974, 1 první slova pamětníků, kteří byli ochotni nám o této netradiční cestě za hranice něco říci. 20 zaměstnanců ze stavebního podniku v Humpolci dostalo možnost se za odměnu podívat do centra socialistického státu Moskvy. 1 Výpověď Jana Čecha ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 105

108 Stavební podnik v Humpolci byl vlastně stavebním podnikem, který patřil Pelhřimovu. Sídlo měl ale právě v Humpolci. Dnes můžeme říci, že se jednalo o firmu se zkratkou OSP. Do roku 1989 byla tato instituce spojená s učilištěm. Jeden z našich pamětníků na této škole vyučoval odbornou činnost se zaměřením na zednictví. Já a 19 dalších mých spolupracovníků z podniku, který byl tehdy ještě spojen s učňákem jsme utvořili jednu velkou partu! 2 Zájezd byl pořádán cestovní kanceláří Čedok, která měla pobočku v Pelhřimově. Byla to vlastně jediná spolehlivá cestovní agentura, která v té době fungovala. Vedoucí výpravy, jejíž jméno jsme se ani od jednoho z pánů nedozvěděli, prý uměla skvěle rusky, a proto neměli problémy s domluvou. Ze slov od pamětníků víme, že se celý život neživila pouze jako průvodkyně v cestovní kanceláři Čedok, ale pracovala také jako přísedící u Okresního soudu v Pelhřimově. Jeden takový malér, který se nám na cestě stal, kamarád si zapomněl občanku i pas. To byste neřekli, jaký to byl problém. Nebýt naší průvodkyně, která vše zařídila, tak by se musel vrátit. Měli jsme o něj ale velký strach. 3 Každý víme, jak bylo složité se za hranice vůbec dostat. Cestovní doložka, pas, finanční limit a jiné záležitosti, které dosti znepříjemňovaly přípravy, byly nedílnou součástí. Někteří vyplňovali právě cestovní doložku, kde se museli zaručit tím, že se vrátí. Takový dvoulist, hodně podobný dnešnímu pasu, ale hlavní rozdíl je, že tento pas platil pouze na jednu cestu, která tam byla velkým písmem napsána. 4 Jiní ani tento papír nepotřebovali. Já jsem cestovní doložku nepotřeboval. Víte, já už měl v té době pas. A když jsem měl pas, tak jsem nic vyplňovat nemusel. 5 Jestliže vše bylo povoleno, mohli pánové vyrazit na cestu. Výlet do neznáma 26. února 1974 vylétá z Prahy letadlo směrem na východ. Lépe řečeno do Moskvy. Let byl zcela normální. Vzlétli jsme a přistáli na letišti Šeremetěvo. Jediné, čeho jsem si všiml, byl rozdíl mezi naší zemí a Sovětským svazem z ptačího pohledu. Když jsme totiž přistávali, koukl jsem se z palubního okna a viděl jsem chudobu. Víte, ta půda byla úplně jiná než ta naše. Chudá... 6 Tento detail zarazil všechny pamětníky. Letiště Šeremetěvo bylo oficiálně otevřeno v roce Z terminálu 1 vzlétlo poprvé letadlo v roce 1967 do Stockholmu. Terminál 2 byl otevřen zejména kvůli Olympijským hrám. Ty se v Moskvě konaly v roce Dodnes je toto letiště druhým největším letištěm v Moskvě, ale také v celém Rusku. Hlavní město, Moskva Po příjezdu na letiště dostali účastníci zájezdu razítko do cestovní doložky a mohli se pustit do zkoumání krás Moskvy. Každý, kdo v dnešní době jede na dovolenou, se chce procházet třeba u moře, někdo by zase radši jel k památce. Tato cesta ale byla přesně daná. Výlet byl naplánovaný! Všechno jsme měli naplánované, 7 vzpomíná první pamětník. Ani na venkov jsme se nepodívali, vše bylo pouze do měst, prostě 2 Výpověď Václava Kotlíka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 3 Výpověď Pavla Vaněčka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 4 Výpověď Václava Kotlíka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 5 Výpověď Pavla Vaněčka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 6 Výpověď Václava Kotlíka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 7 Tamtéž 106

109 cesta tam, kde to měli hezké, 8 konstatuje druhý. Nešlo si říct, teď pojedeme tam. Měli jsme danou přesnou trasu a nesměli jsme ji nějak narušit, 9 dodává třetí pamětník. Člověk se v dnešní době snaží pochopit tehdejší myšlení představitelů Sovětského svazu. Báli se o ztrátu autority? Či nechtěli ztratit své ego? Kdo ví, jak to přesně bylo, nicméně i samotný zájezd do Moskvy a Leningradu zněl skvěle. V Moskvě zaměstnanci stavebního podniku z Humpolce strávili 3 dny. Navštívili jsme Kreml, chrám Vasila Blaženého, Rudé náměstí, obchodní dům Gum. To tedy první den. 10 Kreml s mauzoleem, kde byl pochován Vladimir Iljič Lenin, se stal i v očích našich pamětníků velmi populární. ( ) U hrobu jsme si museli vystát snad hodinovou frontu, abychom se na něj mohli podívat. 11 Davy lidí procházející kolem muže, za jehož vlády ve 20. letech minulého století vznikaly první gulagy. Předseda vlády Sovětského svazu byl malé postavy, to prý bylo na první pohled nejvíce znát. Měli jsme výhodu, jakožto cizinci, jinak bychom tam museli stát mnohem déle. 12 Celá prohlídka tohoto mauzolea trvala opravdu krátce. Do místnosti vstoupili, obešli katafalk a už byli na samotném konci. Kolem rakve byla stráž, která se po hodině střídala. Jeden z pamětníků přirovnával tuto situaci k výměně stráží u samotného Buckinghamského paláce v Anglii. Před námi měli přednost ještě takové mladé dívky, nevěsty, které mu tam nosily velké květiny, 13 dodává jeden z pamětníků. Po Kremlu následovalo Rudé náměstí, které si naši účastníci prošli velmi pečlivě. Pamatuji si na tu červenou barvu, která byla na tom náměstí očividná, asi proto se jmenuje Rudé náměstí (smích). 14 ( ) Mnohem větší prostor dostal obchodní dům Gum. Obchodní dům Gum je nákupní středisko, které se považuje za jeden ze symbolů Rudého náměstí. Ve své době bylo toto středisko obklopeno dlouhými frontami lidí, kteří čekali na úzký sortiment. Dnes se Gum pyšní více než obchody všeho druhu. V této budově na mě zapůsobilo to, že celý ten prostor byla jakási loď a z ní vystupovaly dlouhé terasy. 15 Toto jsme u nás v Československu prý ještě neměli, a proto to bylo tak zajímavé. Velké schody, na kterých bylo vidět, že jsou sice nové, ale lidé dokázali dlažbu už úplně rozdupat. 16 Tato návštěva obchodního domu umožňovala první nákupy za hranicemi. Koupil jsem si tam takový pěkný zapalovač. Dodnes ho mám a stále funguje! 17 Já si koupil v obchodním domě dalekohled. 18 Můžeme vidět, že výrobky, které byly prodávány v těchto obchodech, se mohou považovat za velmi kvalitní. Všechny suvenýry, jež si účastníci zájezdu odvezli, dodnes fungují. 8 Výpověď Pavla Vaněčka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 9 Výpověď Jana Čecha ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 10 Výpověď Václava Kotlíka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 11 Výpověď Jana Čecha ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 12 Výpověď Pavla Vaněčka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 13 Tamtéž 14 Výpověď Václava Kotlíka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 15 Výpověď Václava Kotlíka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 16 Tamtéž 17 Výpověď Pavla Vaněčka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 18 Výpověď Václava Kotlíka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 107

110 Po náročném dni se naši účastníci mohli vydat na hotel. Čtvrť, kde byli ubytovaní, se pyšnila nejvyšší stavbou v Rusku. V ulici Ostankino stála stejnojmenná věž a pod ní jsme měli náš hotel. 19 Podle všech pamětníků měl hotel velmi kvalitní služby. Co se týče samotného interiéru, to už bylo horší. Na to nikdy nezapomenu, místo normálního těsnění oken tam byla lepenka, aby nám nebyla zima. 20 Plná penze ale tento nedostatek vyrovnávala. Všiml jsem si, že jídla pro domácí bylo málo, ale my jakožto cizinci jsme neměli o jídlo nouzi, 21 pamětník ještě dodává, že to prý bylo způsobeno tím, že měli dostatek peněz na tento luxus. Ale kdo ví, jestli naši východní sousedé nechtěli ukázat krásu socialismu. Stále více se dozvídáme, co měli pěkného, ale to, co bylo špatné, se Sovětům dařilo maskovat. Velkou novinkou, co se týče jídla, pro nás byly švédské stoly. 22 Nemůžeme se divit překvapeným tvářím, které naši účastníci měli, protože běžný člověk se se švédským stolem v Československu naplno seznámil až po revoluci. Vždycky mě lákalo noční velkoměsto. Chtěl jsem se jít někam podívat, ale kamarádi mě nepustili. Upláceli mě vínem. Ano, pokaždé jsem zůstal na hotelu. 23 Ráno po snídani se naši účastníci zájezdu mohli vydat znovu za krásami Moskvy. Tentokrát ale nenavštívili centrum Moskvy. Další den jsme byli na Leninkách, jak je tam ta univerzita. A objeli jsme celé to městečko a večer jsme měli speciální program. Znáte Bolšoj těatr? Tak náš večerní program byla právě návštěva tohoto divadla. Byli jsme tam na představení, které bylo pro turisty. 24 Představení, kterého se zúčastnili, bylo opravdu pouze pro turisty. Nejednalo se o žádnou propagaci sovětské politiky, ale pamětníci to přirovnávali k naší známé Estrádě, která v té době byla na československých obrazovkách velice známá. Součástí představení tudíž byly písně nebo vtipy. Do univerzitního městečka se jelo metrem, jelikož vzdálenost mezi hotelem a univerzitou je 18 kilometrů. Poprvé se naše výprava mohla seznámit s normálním děním města, nikoli pouze s místy, která byla zaplněna turisty. Víte, čeho jsem si tam hodně moc všímal, bylo to, jak tam byly ženy utiskovány. Procházeli jsme ulicí a vidíme mladé holky, které dláždí ulici. To mě zarazilo na Moskvě asi nejvíce. 25 Pamětníci toto utiskování dávají za vinu počtu mužů v tehdejším SSSR. Mužů po druhé světové válce opravdu ubylo a ti, kteří přežili, pracovali na lepších místech, aspoň podle našeho pamětníka. Když jsme se v metru bavili s domorodci, zjistili jsme, že nemají rádi Němce. My jsme pro ně byli takoví socialističtí Američané. Bylo nám řečeno, že se s námi dokonce chlubí. 26 Tento poznatek jednoho z pamětníků nás velice zaujal. A myslím, že to domorodci z Moskvy řekli přesně. Naše otázky kladené lidem, kteří strávili dny v socialistické Moskvě, směřovaly také k chování samotných občanů města. S překvapením zjišťujeme opravdu samé kladné reakce. Nikdo nám neřekl nic špatného k chování Rusů v té době. Narazili jsme opravdu na hodné lidi, kteří se k nám chovali slušně. 27 Třetí den naše výprava navštívila výstaviště. Moskevské výstaviště je dodnes považováno za sovětský ráj. Bylo postaveno v roce Po pádu komunismu chátralo, 19 Výpověď Jana Čecha ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 20 Výpověď Václava Kotlíka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 21 Výpověď Jana Čecha ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 22 Výpověď Pavla Vaněčka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 23 Tamtéž 24 Výpověď Jana Čecha ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 25 Výpověď Pavla Vaněčka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 26 Výpověď Pavla Vaněčka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 27 Výpověď Jana Čecha ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 108

111 ale dnes je nově zrekonstruované a lidé se zde mohou procházet po obnovených cestách mezi pavilony a fontánami. Po otevření bylo toto místo tak žádané, že za necelé 3 dny sem dorazily asi tři miliony Moskvanů. Pamětníci toto místo přirovnávají k brněnskému veletrhu. Byla to výstava úspěchů národů, které patřily do Svazu socialistických republik. Každá republika, která byla v sovětském bloku, měla svůj samostatný pavilon. V pavilonu Ázerbajdžánu bylo hlavní téma těžba ropy. U Kazachstánu zase těžba uranu. 28 Je to stálé výstaviště, které se pravidelně obměňuje. Když bylo výročí Lenina, tak šly státy skoro úplně stranou a byl tam vidět pouze Leninův život. 29 Dnes jsou na výstavišti k vidění také prvky, které poukazují na technický pokrok Ruska. Mezi ně patří například raketa Sojuz. Po tomto výletu čekal naši výpravu přesun na sever, ale ještě předtím se jelo znovu na představení. Tentokrát její kroky vedly do kina. Bylo to takové 3D, stáli jsme uprostřed scény a kolem nás třeba stříleli. Já se hrozně bál, taková novinka. 30 Je pravdou, že v Československu toto promítání filmů ještě nebylo, ale nemůžeme stoprocentně říci, že se jednalo o 3D v pravém slova smyslu. Byl to teprve začátek nového pokroku. Ale i tak si toto představení naši pamětníci vybavují jako něco, co je zaujalo. Přesně takové kino máme teď normálně v Praze. 31 ( ) Seznam literatury a pramenů Rozhovory Rozhovor s Václavem Kotlíkem Rozhovor s Pavlem Vaněčkem Rozhovor s Janem Čechem Rozhovor s Marií Kotlíkovou Rozhovor s Martinou Fikarovou Literatura RYCHLÍK, Jan. Devizové přísliby a cestování do zahraničí v období normalizace. Praha: Ústav pro soudobé dějiny VA ČR, v. v. i., 2012, 178 s. ISBN: PETROV, Michal. Retro. Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu. Brno: nakladatelství JOTA, 2013, 245 s. ISBN: ŠKÁPÍKOVÁ, Jitka HOUSER, Jiří HOFMAN, Ivan. Vzpomínáte? Tak takoví jsme byli: 70. léta. Praha: Nakladatelství XYZ, 2009, 274 s. ISBN: RANDÁK, Jan. Dějiny českých zemí. Praha: Knižní klub, 2011, 432 s. ISBN: Výpověď Jana Čecha ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 29 Tamtéž 30 Výpověď Pavla Vaněčka ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 31 Výpověď Jana Čecha ze dne , záznam je v osobním archivu autorů. 109

112 Internet Central_Russia.html Northwestern_District.html jugoslavie /poznámka: redakčně kráceno/ 110

113 Pořadí nejúspěšnějších prací 8. ročníku středoškolské soutěže EUSTORY v České republice 1. Jiří Klůc Hudba je také zbraň, Gymnázium Ostrov, Ostrov, vedoucí práce: Ivan Machek 2. Štěpánka Marková, Edita Studenovská Sokolské stopy minulostí, Gymnázium dr. A. Hrdličky, Humpolec, vedoucí práce: Jiří Dalík 3. Daniel Žemla Po cvičení se bude celá jednota fotografovat, Sportovní gymnázium D. a E. Zátopkových, Ostrava-Vítkovice, vedoucí práce: Hana Breginová 4. Barbora Horáková Věra Voženílková osud ženy ve 20.století, OA, SPŠ, VOŠ cest. ruchu a JŠ, Hradec Králové, vedoucí práce: Olga Tillová 5. Nikola Ortová: Osud rodiny Neumannovy, Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Kralupy nad Vltavou, vedoucí práce: Miroslava Faltejsková 6. Johana Černochová Příběh Jana Pokorného, Akademické gymnázium, Praha 1 Nové Město, vedoucí práce: Marie Bicková 7. Eliška Suchomelová, Anežka Rozsívalová: Bezmocný s velkou mocí, Gymnázium Šumperk, Šumperk, vedoucí práce: Tomáš Hlavsa 8. Josef Hlavinka ThDr. Štěpán kardinál Trochta, Gymnázium, Lovosice, vedoucí práce: Miroslava Quaiserová 9. Sabina Vargová Prapradědečkova sibiřská stopa, Biskupské gymnázium B. Balbína, Hradec Králové, vedoucí práce: Ondřej Matěj Havel 10. Žaneta Fikarová, Eva Randová Neobvyklá cesta za hranice, Gymnázium dr. A. Hrdličky, Humpolec, vedoucí práce: Jiří Dalík 111

114 Abecední seznam účastníků 8. ročníku středoškolské soutěže EUSTORY v České republice Ademoska Ariana, Tachecí Tomáš, Příběh fotografie František Jiřík Gymnázium J. V. Jirsíka, České Budějovice Vedoucí práce: Kojan Vladimír Bartoníček František, Poslední císař Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Kralupy nad Vltavou Vedoucí práce: Faltejsková Miroslava Bruchner Šimon, Kuldová Sabina, Rok 1968, začátek normalizace, konec nadějí První soukromé jazykové gymnázium, Hradec Králové Vedoucí práce: Tlustošová Lucie Brys Martin, Zpět ke kořenům Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Kralupy nad Vltavou Vedoucí práce: Faltejsková Miroslava Csibová Tereza, Život Marty Kaplanové Podještědské gymnázium, Liberec Vedoucí práce: Stupka Radomír Černochová Johana, Příběh Jana Pokorného Akademické gymnázium, Praha 1 Nové Město Vedoucí práce: Bicková Marie Daňková Barbora, Gálíková Markéta, Když statek vypráví Gymnázium a JŠ, Nám. T. G. Masaryka Zlín Vedoucí práce: Hrbáčková Šárka Fikarová Žaneta, Randová Eva, Neobvyklá cesta za hranice Gymnázium dr. A. Hrdličky, Humpolec Vedoucí práce: Dalík Jiří Haifler David, Příběh fotografie Pamě a dějiny před i za objektivem SPŠ EK Rakovník Vedoucí práce: Trousilová Jana Hájková Michaela, Když chceš, tak můžeš jít OA a HŠ Třebíč, Vedoucí práce: Vitásková Daniela 112

115 Hánl František, Pamě a dějiny před i za objektivem, zapomenutý příběh výsadku Purpur Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Kralupy nad Vltavou Vedoucí práce: Faltejsková Miroslava Hlavinka Josef, ThDr. Štěpán kardinál Trochta Gymnázium, Lovosice Vedoucí práce: Quaiserová Miroslava Hofmanová Jana, Nováková Markéta, Štěpánová Tereza, Malé dějiny pardubického kraje v období protektorátu Gymnázium, Dašická, Pardubice Vedoucí práce: Vomlelová Alena Horáková Barbora, Věra Voženílková osud ženy ve 20. století OA, SPŠ, VOŠ cest. ruchu a JŠ, Hradec Králové Vedoucí práce: Tillová Olga Ivanová Martina, Rodinná fotografie Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Kralupy nad Vltavou Vedoucí práce: Faltejsková Miroslava Janouch Filip, Město nad i pod Vltavou Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Kralupy nad Vltavou Vedoucí práce: Faltejsková Miroslava Jordán Roman, Expedice po stopách rakousko-uherského vojáka Josefa Pavla v Dolomitech Gymnázium J. V. Jirsíka, České Budějovice Vedoucí práce: Kojan Vladimír Klůc Jiří, Hudba je také zbraň Gymnázium Ostrov, Vedoucí práce: Machek Ivan Kovář Jiří, Martincová Gabriela, Bačuvčíková Markéta, Brázdilová Kateřina, Příběh fotografie... Gymnázium a JŠ, nám. T. G. Masaryka, Zlín Vedoucí práce: Dvorský Michael Kučerová Kateřina, Otto Kučera a jeho rodina Gymnázium, Frýdlant Vedoucí práce: Košková Martina Langová Michaela, Císařova vdova Cch -si Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Kralupy nad Vltavou Vedoucí práce: Faltejsková Miroslava Mach Jan, Nástup komunismu v Československu Gymnázium Jablonec nad Nisou Vedoucí práce: Pokorný Martin 113

116 Marhold David, Bitva o Moravskou Chrastovou Gymnázium a JŠ Svitavy Vedoucí práce: Velešík Vladimír Marková Štěpánka, Studenovská Edita, Sokolské stopy minulostí Gymnázium dr. A. Hrdličky, Humpolec Vedoucí práce: Dalík Jiří Matyášová Anežka, Fotograf z Orlických hor Gymnázium Žamberk Vedoucí práce: Vondrová Jana Müller Vít, Turek Martin, Životní osudy Václava Konvaliny Gymnázium B. Hrabala v Nymburce Vedoucí práce: Soukup Miroslav Němcová Michaela, Obraz mé rodiny Gymnázium Žamberk Vedoucí práce: Vondrová Jana Ortová Nikola, Osud rodiny Neumannovy Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Kralupy nad Vltavou Vedoucí práce: Faltejsková Miroslava Pavlát Josef, Atletická léta Miloně Pohořelého Gymnázium Budějovická, Praha 4 Vedoucí práce: Hes Milan Popelková Michaela, Červenková Andrea, Slováčková Nikola, Koláž s pamětí Obchodní akademie a SOU, Veselí nad Moravou Vedoucí práce: Zajíčková Miroslava Řeháková Renáta, Život za černobílou Gymnázium a JŠ, Nám. T. G. Masaryka, Zlín Vedoucí práce: Hrbáčková Šárka Sluka Pavel, Toulky smržovskou myslivostí Gymnázium U Balvanu, Jablonec nad Nisou Vedoucí práce: Pokorný Martin Smolíková Jorika, Zimoviště cirkusů v Horních Počernicích Gymnázium Jana Keplera,, Praha 6 Hradčany Vedoucí práce: Pešek Miroslav Suchomelová Eliška, Rozsívalová Anežka, Bezmocný s velkou mocí Gymnázium Šumperk Vedoucí práce: Hlavsa Tomáš 114

117 Štromová Tereza, Rodokmen mé rodiny Gymnázium Frýdlant Vedoucí práce: Košková Martina Tomanová Dorota, Rychlý vzestup, ještě rychlejší pád Gymnázium Frýdlant Vedoucí práce: Košková Martina Vargová Sabina, Prapradědečkova sibiřská stopa Biskupské gymnázium B. Balbína, Hradec Králové Vedoucí práce: Havel Ondřej Matěj Vavříková Adéla, Pouto kreslené světlem Gymnázium Jana Keplera, Praha 6 Hradčany Vedoucí práce: Pešek Miroslav Vlček Jan, Historie našeho nábytku na pozadí doby odsunu Němců Gymnázium U Balvanu, Jablonec nad Nisou Vedoucí práce: Pokorný Martin Závodský Adam, EUSTORY Příběh fotografie Dvořákovo gymnázium a SOŠ ekonomická, Kralupy nad Vltavou Vedoucí práce: Faltejsková Miroslava Ž árová Diana, Oběd nad Městem Gymnázium, Frýdlant Vedoucí práce: Košková Martina Žemla Daniel, Po cvičení se bude celá jednota fotografovat Sportovní gymnázium D. a E. Zátopkových, Ostrava-Zábřeh Vedoucí práce: Breginová Hana 115

118 Rady a tipy pro účastníky EUSTORY V životě se setkáte s nutností odevzdat ve škole referát, seminární nebo soutěžní text, později na vysoké škole bakalářskou či diplomovou práci. Vizitkou každého vzdělaného člověka je přirozeně nejen kvalitní a propracovaný obsah daného textu, ale rovněž jeho adekvátní forma. Takovouto cestou si navyknete dodávat vašim textům kvalitní profesionální úpravu, a budete tak lépe připraveni na studijní a profesní dráhu. Nabízíme vám tedy základní a přehledný manuál pro psaní takových typů odborných textů. Jistě vám bude dobrým pomocníkem při tvorbě soutěžní práce EUSTORY. FORMÁLNÍ PODOBA TEXTU 1) Úvodní stránka Na úvodní stránce nesmí chybět jméno instituce, pod kterou jste práci napsali, název práce, účel práce (EUSTORY), jméno autora, rok zpracování. 2) Text a nadpisy Typ písma: Times New Roman, Normální Velikost písma: 12 Velikost písma poznámkového aparátu: 10 Velikost titulků: Titulky názvů kapitol 16 tučně; titulky názvů podkapitol 12 tučně Popisky k obrázkům: velikost 10, kurzíva Řádkování: 1,5 Odstavce: Jednotlivé odstavce odsazujte, zásadně používejte tabelátor 3) Seznam prostudované literatury V žádné seriózní seminární práci nesmí chybět seznam literatury a internetových zdrojů, které jste při práci použili. Ten vkládáme na samý konec práce. Pro přehlednost používáme dělení do několika skupin: Archivní prameny Rozhovory Literatura Články Mapy, atlasy Internetové zdroje Záznam o prostudované knize, článku atd., tzv. bibliografický záznam, nejčastěji píšeme v následující podobě (příjmení autorů seřaďte abecedně): 116

119 monografie, kniha PŘÍJMENÍ, Jméno. Název knihy : podnázev. Vydání. Místo vydání : Název nakladatelství, rok vydání. Počet stran. ISBN. KOSEK, Jiří. Html tvorba dokonalých stránek : podrobný průvodce. 1. vyd. Praha: Grada, s. ISBN diplomová práce PŘÍJMENÍ, Jméno. Název : podnázev (= druh práce). Místo vydání : Název vysoké školy, případně fakulty, rok vydání. Počet stran, počet příloh. Vedoucí diplomové práce. BILAVČÍKOVÁ, Jana. Projektové vyučování ve vlastivědě: diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, s., 25 příl. Vedoucí diplomové práce Miloslava Machalová. článek v časopise Autor. Název článku. Název časopisu, rok vydání, ročník, číslo, strany od do. SMEJKAL, V. Proč nový zákon? CHIP : magazín informačních technologií, 1999, roč. 9, č. 11, s elektronické dokumenty Jméno autora stránky (je-li uvedeno). Název stránky (tag title ) [online]. Datum publikování, datum poslední revize [citováno dne]. <URL adresa>. RHEINGOLD, Howard. TheVirtualCommunity [online]. c1998 [cit. 12. května 2003]. Dostupné z < Generátor citací Vygenerujte si snadno citaci do své práce: 4) Obrázky, grafy, prameny Pokud jsou součástí práce kopie pramenů, obrázky, mapy či grafy, je nutné je opatřit číslem a názvem. U všech materiálů nezapomeňte do pravého dolního rohu uvést nezbytnou poznámku zdroj, který jste použili. 5) Poznámky pod čarou Nejen v seminárních pracích z dějepisu se často setkáváme se skutečností: - kdy doslovně citujeme z knihy (např. text projevu, líčení zážitku ); - použijeme názor autora knihy, jeho závěr či myšlenku; - potřebujeme podat vysvětlení, které by rušilo vlastní text. 117

120 V těchto případech, abychom doložili zdroj použitých informací, používáme tzv. poznámku pod čarou. Postup: Word > Odkazy > Vložit pozn. Pod čarou nezapomeňte uvést stranu, ze které jste informaci či fakta použili 6) Citování textu Jasně odlišujte cizí a vlastní poznatky, myšlenky, názory. Pokud vkládáte do svého textu doslovný opis, je třeba citovanou ukázku uzavřít uvozovkami a odlišit kurzívou (Ctrl+I). Opět nezapomeňte na poznámku pod čarou, ve které doložíte, odkud jste informaci čerpali. Dodržujte etiku odborné práce. Plagiátorství je krádež. Můžete opisovat, ale vždy MUSÍTE citovat zdroj. SKLADBA TEXTU 1) Kapitola úvod Každá práce by měla zahrnovat kapitolu Úvod. V této části uvedete čtenáře do tématu vaší práce. Úvod by měl zahrnovat: - seznámení čtenáře s tématem práce; - seznámení s důvodem, proč byla práce napsána, proč bylo dané téma zvoleno; - stručný obsah práce; - okomentování použité literatury zde uveďte zásadní zdroje, které jste použili. Zdroje informací (monografie, archivní prameny, rozhovory s pamětníky atd.) charakterizujte a vyslovte vlastní názor na jejich kvalitu; - vytyčení úkolu či stanovení otázek, na které chcete svým dílem odpovědět; - doporučení: kapitolu Úvod pište až na konci své práce. 2) Stať vlastní text Věnujete se vlastnímu tématu, které rozpracováváte do kapitol. Postupujte od obecného ke konkrétnímu. Nejprve uveďte čtenáře do širších historických souvislostí, poté rozkrývejte a představujte výsledky svého bádání. Představte čtenáři vaše objevy, názory a závěry. Pokuste se najít spojnice mezi minulostí a současností. 3) Závěr Tato kapitola je NEZBYTNÁ, podobně jako Úvod. V závěru stručně shrnete zásadní myšlenky a poznatky, ke kterým jste prací dospěli, odpovíte na otázky položené v úvodní kapitole. Nezapomeňte též přidat vlastní názor a hodnocení celé práce. 118

121 DOPORUČENÍ JAK POSTUPOVAT I. Volba tématu Vhodná volba tématu se pro úroveň práce jeví jako nejpodstatnější. Nejvíce porotu vždy zaujmou ty příspěvky, v nichž studenti pracovali s tématem velmi blízkým (rodinná, regionální historie) nebo takovým, při němž mohli využít vlastní znalosti místa, kde žijí. Téma své práce prodiskutujte se svým učitelem, který vám jistě dobře poradí. Neopisujte závěry historiků, nebojte se uplatňovat vlastní názory a pohledy opřené o fakta. II. Využití a zpracování pramenů pátrání po stopách a otiscích minulosti Využijte při své práci historické prameny. Poraďte se svým učitelem, kde prameny hledat. Citujte úryvky z pramenů. Při jejich studiu si pokládejte otázky: Kdo je autorem pramene? Kdy pramen vznikl? Co je jeho obsahem? Komu byl pramen určen? Jaký byl záměr autora pramene? Informuje nás autor jako očitý svědek, nebo má informace z druhé ruky? Ve kterých částech pramene autor uvádí fakta? Ve kterých částech autor hodnotí? Je autor zaujatý? Straní někomu? Je pramen věrohodný? Vztahuje se pramen k tématu práce? Uvádějte zdroje pramenů! Jsou uloženy v archivu, nebo v rodinné pozůstalosti? Byly již někde publikovány? Získali jste pátráním v pramenech nějaké nové informace? Originální prameny umístěte do přílohy své práce. III. Zasazení tématu do obecných souvislostí Prostudujte si dostupnou historickou literaturu. Poznejte dané období v širších souvislostech. Dokažte, že každý historický děj je součástí obsáhlejších procesů. Požádejte o pomoc svého učitele či odborníky ze svého okolí! Váš zájem bude určitě oceněn! 119

122 PANT, z.s. České neziskové sdružení, které vzniklo v Ostravě v roce 2007, se zaměřuje především na výukové aktivity v oblasti moderních dějin, dokumentární filmovou tvorbu, rozvíjení historického poznání a mapování dějinné paměti v českém, středoevropském a evropském kontextu. Členy PANTu jsou převážně pedagogové. Vzdělávací portál Moderní dějiny.cz je vlajkovou lodí sdružení a vznikl v roce 2009 jako odpověď na časté stížnosti českých učitelů dějepisu, kteří postrádali kvalitní výukové materiály pro výuku dějin 20. století. V prostředí portálu Moderní dějiny učitel rychle a snadno nalezne vše potřebné metodické listy pro žáky a studenty, výkladové či pracovní výukové prezentace, kvalitní kopie dobových fotografií, ukázky z tisku, karikatury či reprodukce uměleckých děl ve fotogalerii, základní prameny, historické studie a odkazy na zdroje i literaturu. To vše si může během několika minut prohlédnout a stáhnout zdarma do svého počítače. Portál po necelých sedmi letech existence nabízí na metodických materiálů, na 900 souborů textových i ikonických pramenů a je pravidelně systematicky rozšiřován. Publikované materiály jsou metodicky a odborně hodnoceny redakcí a spolupracujícími historiky z renomovaných institucí. Projekt konferencí a vzdělávacích seminářů pro učitele I mlčení je lež. PANT uspořádal už osm ročníků konferencí s tematikou výuky o totalitě. Součástí je přehlídka výukových projektů významných vzdělávacích institucí a neziskových organizací působících v ČR, Polsku a na Slovensku. Cyklus seminářů pro učitele základních a středních škol je zaměřen na jednotlivá údobí či konkrétní historické fenomény, osobnosti a události dějin 20. století. Ty jsou interpretovány historiky, pamětníky i učiteli samotnými, kteří si ve workshopech vyměňují zkušenosti a diskutují o tom, jak k výuce našich nedávných dějin v kontextu událostí světových přistupovat. Dvoudenní a jednodenní studentské konference Realizovali jsme již devět ročníků velkých dvoudenních středoškolských konferencí na Gymnáziu Olgy Havlové v Ostravě-Porubě k dílčím tématům z novodobých dějin. Poslední čtyři roky organizujeme jednodenní studentské konference pro žáky v dalších regionech ČR. 120

123 Mezinárodní spolupráce Naše mezinárodní projekty jsou zaměřeny na mladou generaci. Vycházíme z přesvědčení, že historické poznání a pochopení blízkých sousedů je zcela zásadní pro naši schopnost rozpoznat a pojmenovat, co máme společného a z čeho pramení naše rozdílnost. Od roku 2010 intenzivně spolupracujeme se vzdělávacími institucemi a školami v Polsku, Maďarsku a na Slovensku. Dosavadním výsledkem jsou jednak mezinárodní studentské výměny a rovněž více než 260 moderních výukových materiálů, snadno dostupných každému učiteli středoevropských zemí v jazykových mutacích portálu (v maďarštině, polštině a slovenštině). Putovní výstavy, vzdělávací DVD a publikace Putovní výstavy s tematikou osobností a událostí moderních dějin zatím jsme vytvořili tyto: Okupace 1968, Pavel Tigrid, Berlínská zeď, Olga Havlová, Tomáš Baťa, Jan Zajíc, Rok po roce poválečnými dějinami rok za rokem a další připravujeme. Každou navštíví s učiteli na školách po celé republice tisíce studentů. Jejich učitelé získají katalogy výstavy a DVD s kompletními texty jednotlivých panelů, pracovními listy pro studenty a výukovými materiály. Práce s pracovními listy v expozici přitažlivou formou vtáhne studenty do tématu a vede je ke spolupráci ve skupině. Pro učitele jsme rovněž vytvořili několik vzdělávacích DVD s krátkými dokumentárními filmy (Sami proti zlu, Dějiny na vlastní kůži, Dějiny na vlastní kůži II) a praktických metodických publikací. 121

124 Vyhlášení: Soutěž EUSTORY na období let Příběh fotografie. Paměť a dějiny před i za objektivem Fotoaparát je okem dějin. (Mathew Brady) V dnešní době jsme přímo obklíčeni nepřerušovanými sledy obrazů (televizí, videem na internetu, filmy), ale když dojde na to, uchovat si něco v paměti, fotografie se zarývá mnohem hlouběji. ( ) V době, kdy jsme přetíženi informacemi, nám fotografie poskytuje rychlý způsob, jak něčemu porozumět, a hutnou formu, která se dobře pamatuje. Fotografie je jako citát, maxima nebo přísloví. (Susan Sontagová) Jsme-li svědky zvyšujícího se zájmu o dějiny 20. století, musíme si klást otázku, nejen jaké obrazy mají takové dějiny ilustrovat a doprovázet, ale i do jaké míry tyto obrazy výklad dějin ovlivňují. Z toho plyne stále stoupající potřeba obrazům porozumět, aby to nebyly ony, které mají nad historikem moc. Z tohoto důvodu získává téma fotografie, stojící dnes téměř za všemi obrazy, zásadní naléhavost. A čím více se historiografický zájem posunuje k současnějším tématům, tím více vzrůstá potencionální množství obrazového materiálu. (Filip Wittlich) Soutěžní příspěvky 9. ročníku EUSTORY se zaměří na zkoumání fotografie jako svébytného historického pramene i prostředníka rodinné paměti. Středem zájmu mladých badatelů by se však rovněž mohli stát tvůrci fotografií i aktéři, kteří jsou na fotografii zobrazeni. Fotografie je jistým druhem externí či umělé paměti, prostřednictvím které si můžeme s odstupem času oživit děje více či méně vzdálené. Fotografie je často výzvou k pátrání, kdy se začínáme bližních ptát, kdo je na fotografii zachycen, kde a kdy fotka vznikla, kde byla uložena. Dobrodružství rozkrývání osudu vzniku konkrétní fotografie začíná, statický obraz získává svou původní dynamiku, příběh fotografie ožívá. 122

125 Výběr z doporučené literatury, která se věnuje vztahu fotografie, dějin a kulturní paměti: Co je to fotografie? / Karel Císař, ed.; Praha: Herrmann & synové, s. Fotografie po fotografii / Filip Láb, Pavel Turek. Praha: Karolinum, s. Fotografie přímý svědek?! Fotografický obraz a jeho význam pro historické poznání/ Filip Wittlich. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, s. Myšlení o fotografii I, Průvodce modernitou v antologii textů / Jaroslav Anděl. Praha: Akademie múzických umění v Praze, s. O fotografii / Susan Sontagová; Praha: Paseka, s. S bolestí druhých před očima / Susan Sontagová; Praha; Litomyšl: Paseka, s. Světlá komora: poznámka k fotografii / Roland Barthes; Praha: Fra, s. 123

126 124

127 125

128 126

129 127

130 Příběh fotografie Paměť a dějiny před i za objektivem Výběr prací středoškolských studentů v 8. ročníku dějepisné soutěže EUSTORY Editoři: Milan Hes, Monika Horsáková Jazyková redakce: Monika Horsáková Obálka a grafický návrh: Kantors Creative Club Sazba: Jiří Sovadina Tisk: Tiskárna Grafico, s.r.o., Opava PANT, z.s. Nábřežní 1272/2a Polanka nad Odrou Edice EUSTORY, svazek 8 PANT Ostrava 2015 ISBN:

131