Jinecká dechovka - 1 -

Transkript

1 Jinecká dechovka - 1 -

2 JINECKÁ DECHOVKA Řekne-li se jinecká dechovka, těm dříve narozeným se ihned vybaví jména Horký, Sobotka, Špalek, Vainer, Třesohlavý a další. Dodnes o těchto výborných muzikantech, kteří bohužel již nejsou mezi námi, kolují historky - vesměs veselé, někdy smutné. Tato příloha Jineckého zpravodaje se snažila zachytit historii jinecké dechovky z dostupných materiálů - avšak očima osoby, jež tuto éru nezažila. Podrobnější a přesnější informace se zjistit nepodařilo. A tak pamětníci snad prominou, najdou-li nějaké nesrovnalosti. Na stránkách přílohy vzpomeneme hlavně na kapelníka Miloslava Horkého a jeho dechovku, ale je tu zmínka i o dalších hudebních počinech, protože jinečtí muzikanti úzce spolupracovali. Valnou většinu podkladů a informací Kulturnímu středisku Jince poskytla paní Věra Horká, manželka vedoucího kapely, který zemřel 1. prosince Několik fotografií z rodinných alb doplněných o komentář a vzpomínky zapůjčili pí Hana Kadlecová, pí Libuše Špalková a p. Čestmír Kabátník, své Vzpomínky z jineckého kůru předal před lety k uveřejnění v Jineckém zpravodaji p. Václav Pužman st. (tehdy redakční rada jejich otištění pro obsáhlost zamítla, sem ale určitě patří). O jinecké hudbě se ve svých knihách Jince - dějiny obce a Příbramský muzikant 3, z nichž se souhlasem autorů citujeme, zmiňují pánové Jan Beránek a Jiří Gutwirth. Pár strohých zápisů se našlo v obecní kronice. Ung. Rok 1941 Historie jinecké dechovky se začala psát v první polovině minulého století. Přestože byla válka, zájem o muziku byl veliký. Hudebně nadané děti z Jinec a okolí vyučoval pan učitel Vobrátílek. Mnozí z nich zůstali hudbě věrni po celý život. Z těchto dětí vyrostlo a v jinecké dechovce hrálo hodně dobrých muzikantů. Na snímku z 15. června 1941 mezi žáky je i budoucí trumpetista Miloslav Horký. V knize Jince, dějiny obce (autor Jan Beránek, vydal Obecní úřad Jince v r. 2005) se v kapitole XI. pod názvem V době nacistické okupace píše: Velkým kulturním počinem, opravdu osvěžením v zatuchlé okupační atmosféře v Jincích, bylo založení smyčcového orchestru. Zasloužil se o to pan Vojtěch Jánský, výborný muzikant a učitel na hoboj a klarinet na někdejší vojenské hudební škole. Ten v průběhu roku 1943 vybudoval bezmála třicetičlenný orchestr. Pravidelné a časté zkoušky se konaly v hostinci U Labutě, kam museli jinečtí symfonikové nosit topení. (Jen odborník může posoudit, co námahy, individuálních zkoušek jednotlivých ná

3 strojů bez výjimky amatérů nejrůznější úrovně to stálo.) Repertoár tohoto orchestru měl velmi dobrou úroveň. Hrály se předehry k operám či baletní hudba, dokonce i části klasických symfonií apod. Poslední veřejné vystoupení tohoto orchestru se uskutečnilo na prvním sokolském plese po osvobození v roce Několik mladých členů tohoto orchestru se pokoušelo i o komorní hudbu. padla i zdejší divadelní společnost, jejímiž členy byli krátce i Josef Kemr a Rudolf Hrušínský založil v roce 1941 učitel plzeňské vojenské hudby Vojtěch Jánský smyčcový orchestr. Zkoušky bývaly U Labutě a v roce 1943 mělo hudební těleso třicet členů. Žel, jeho posledním vystoupením byla hra na sokolském plese v roce 1945; pak se jeho členové rozešli Dlouholetým vedoucím jinecké dechovky byl MILOSLAV HORKÝ. Miloslav Horký - můj životopis Smyčcový orchestr založil v r učitel plzeňské vojenské hudby Vojtěch Jánský, který zemřel ve věku 72 let. Na snímku z jsou hudebníci Štochl, Kašpar, Běhoun, Kaucký, Plecitý, Kadeřábek, Procházka, Horký, Kořínek, Horký, Pužman, Beránek, dirigent Vojtěch Jánský. Ostatní jména se zjistit nepodařilo. V knize Příbramský muzikant 3 (autor Jiří Gutwirth, vydala Knihovna Jana Drdy Příbram v r. 2006) se o muzikantech na Jinecku dočteme: Před válkou, za první republiky, bývala muzika vzpomínají starší hudebníci v každé obci, muzikant snad v každém druhém domě. Kapela v Křešíně, Běštíně, Ohrazenicích, Čenkově, Srpova na Felbabce, v Jincích byly kapely dokonce dvě Je zajímavé, že určitý vrchol jinecké hudby byl v letech druhé světové války. Poté, co činnost skončily různé spolky v té době se dokonce roz- Narozen 5. srpna 1924 v Dubenci, syn Josefa Horkého, malířského dělníka, zaměstnaného v Praze. Matka Marie, roz. Cahynová zemřela po třetím dítěti na tuberkulosu v červnu Ze sourozenců zemřel 1 bratr. Otec se podruhé oženil v listopadu V roce 1930 si otec zařídil malířskou živnost v Jincích, kam jsme se přestěhovali. V Jincích jsem vychodil 5ti třídní obecnou školu a 3 třídy měš anské školy. Od 6 let jsem chodil do Dělnické tělocvičné jednoty na cvičení. Po vychození školy mne vzal otec do učení malířského řemesla. Učil jsem se 3 roky, Odbornou pokračovací školu jsem navštěvoval v Hořovicích 2 roky. Osobní zálibou bylo cvičení, později také hudba. Za okupace jsem byl nasazen do zaměstnání pro vojenskou správu budov v kasárnách Jince, zpočátku jako dělník, později jako malíř. To bylo roku V roce 1943 jsem se zúčastnil účetnického kurzu v Berouně. Na jaře 1944 jsem byl totálně nasazen do Železáren v Královém Dvoře, jako přísl. roč Pracoval jsem u vysokých pecí, později u Martinské pece. Spolkovou činností jsem se zabýval v DTJ jako vedoucí dorostové samosprávy a vedoucí skautského oddílu v Jincích, dále jako člen symfonického, džezového a dechového souboru. Na jaře 1945 jsem byl krátkou dobu zaměstnán na pile Dřevařských závodů v Jincích jako dělník. 5. května jsem nastoupil do strážného oddílu Revoluční gardy, kde jsem sloužil do konce června. Poté jsem byl zaměstnán jako malíř u svého otce

4 Vojenskou službu jsem nastoupil do Plzně. Po uplynutí výcviku jsem byl přidělen k hudební četě, odkud jsem byl propuštěn v srpnu Dosažená hodnost svobodník. V práci jsem pokračoval do konce roku 1949 u svého otce. 1. ledna 1950 byl ustaven Okresní komunální podnik v Hořovicích, do kterého jsme s otcem vstoupili. 16. října 1948 jsem se oženil s Věrou Tichou, dcerou zemědělských dělníků ve dvoře v Jincích. Manželka byla zaměstnána až do narození 1. děcka na pile v Jincích. Druhé děcko se narodilo 1950, třetí 1952, čtvrté 1955, páté 1956, šesté V roce 1954 nám druhé děcko zemřelo. Od 1. července 1960 jsem byl přidělen po delimitaci okresů k OSP Příbram, stavební správa, kde pracuji dosud. Z osobní záliby zůstává hudba, kde od roku 1952 mám funkci vedoucího souboru. V roce 1950 jsem pracoval jako brigádník na pile v Jincích, v roce 1955 v Železárnách Čenkov. Příbram 15. března 1962 Miloslav Horký Plzeňská vojenská hudba, kde hrál pan Horký celé dva roky prezenční služby. První pováleční jinečtí rekruti budoucí vojáci. M. Horký je druhý stojící zprava

5 V roce 1948 se Miloslav Horký oženil s Věrou Tichou. Průkazka vojína Miloslava Horkého. Aby pan Horký mohl dělat kapelníka dechové hudby, bylo zapotřebí doložit např. Potvrzení o absolvování kursu pro vedoucí souborů lidové hudby. Získal ho v prosinci

6 Rok 1953 Z tohoto roku pochází dokument o založení dvou hudebních souborů v Jincích, který objevil pan Jan Beránek ve Státním okresním archivu Beroun. Návrh na zřízení hudebního souboru Zřizovatelem souborů (dechového a jazzového) bylo jinecké JZD. V tehdejší době nebylo možné, aby si hudebníci sami založili orchestr. Mohli legálně působit jen v rámci nějakého podniku. V návrhu je mimo jiné uvedeno: Vedoucí souboru: Horký Miloslav, povolání: malíř pokojů, zaměstnán: SKP-ONV Hořovice, ovládá nástroje: křídlovka, lesní roh. Zástupce: Pužman Václav, povolání: dělník, zaměstnán: Konstruktiva Beroun, ovládá nástroje: piano, housle, lesní roh, trubka. Vyjádření ONV: Není námitek. Ve jmenném seznamu členů dechového a jazzového souboru jsou uvedena jména, datum narození, povolání a na jaký nástroj kdo hrál. Tyto údaje každý muzikant stvrdil svým podpisem. (Vzhledem ke špatné kvalitě dokumentu je seznam členů obou orchestrů opsán.) Členy dechového orchestru byli: Hampl František, Firýt Josef, Sobotka Bohumil, Horký Miloslav, Sobotka Jaroslav, Endršt Antonín, Špringl Ladislav, Kůta Radim, Havlice Václav, Komínek Josef, Šrámek František, Němeček Václav, Šimáček Jan, Kočárek Emanuel, Kuncl Václav. Členy jazzového souboru byli: Anděl Ladislav, Janout Zdeněk, Kadeřábek Jar., Pužman Václav, Duchbauer Karel, Vainer Jaroslav, Dušek Václav, Růžička Josef, Kašpar Ludvík, Pužík Vladimír, Zykán Josef

7 Rok 1966 V tomto roce přiznal Dům kultury a vzdělání Příbram jinecké dechovce Kvalifikační příplatek pro soubor lidových hudebníků. (Vzhledem ke špatné kopii je dokument opsán.) Č. 0008/66 II. Hudební soubor: Železárny Čenkov, okres Příbram Obsazení souboru (druh): Dechová hudba Vedoucí souboru: Horký Miloslav, Jince 242 je podle směrnic pro přiznání kvalifikačních příplatků zařazen do IV. kategorie a může ve smyslu vyhlášky min. ochrany práce a soc. péče č. 1391/46, ve znění vyhlášky o úpravě pracovních a platových podmínek hudebníků č. 180/50, 11, odst. 3, požadovati kvalifikační příplatek pro soubor LH, který řádně vykonal kvalif. přehrávku dne až do výše 80%. Dojde-li v souboru k podstatným změnám v obsazení (toto musí každý vedoucí včas oznámit DKV), musí být důvod k dalšímu poskytování příplatku znovu přezkoumán. Tento průkaz platí až do odvolání DKV Příbram. Dům kultury a vzdělávání Příbram oddělení lidové a umělecké tvořivosti a estetické výchovy Kvalifikační příplatek, tentokrát do výše 90%, byl tomuto dechovému orchestru poskytnut v prosinci Někdy byla kapela pana Horkého prezentována jako Hudba závodního klubu Železáren Čenkov, jinde se o ní hovoří jako o dechové hudbě Závodního klubu ROH Strojíren v Čenkově. Jaký byl ale její oficiální název se zjistit nepodařilo

8 Rok 1976 Dechovka ve fotografii Rok 1945 V červnu tohoto roku se konal průvod a smuteční tryzna na náměstí v Jincích za umučené v koncentračních táborech a padlé za války. Jinecká hudba přispěla k důstojnému průběhu celé akce. V listopadu t.r. byla dechová hudba pana Horkého vybrána k účasti na Krajské přehlídce malých dechových orchestrů (do 15 členů) v Lysé nad Labem

9 Rok1954 Jinecká dechovka hrála mnoho let pro radost a zábavu lidem se širokého okolí. Doprovázela však občany i na cestě poslední nejsmutnější. Zleva třetí dívka v kroji je Věra Tichá, budoucí manželka pana Horkého. Možná ze stejné doby pochází tento snímek kapely

10 Rok 1972 Rok 1977 Dechovka v době své největší slávy: Zleva Ros a Prokop, Zdeněk Janout, Jiří Třesohlavý, Eduard Sova, Jaroslav Špalek, Vojtěch Zárybnický, Jaroslav Vainer, Jan Tichý, Čestmír Kabátník, Jaroslav Sobotka a kapelník Miloslav Horký. Každým rokem kapela vyhrávala ženám na oslavách Mezinárodního dne žen v Dělnickém domě v Čenkově (nyní restaurace Za Vodou). Rok 1976 Jinecká dechovka se v sedmdesátých letech minulého století zúčastňovala i různých soutěží a přehlídek. Tento snímek je z přehlídky orchestrů v Kolíně. Přibližně ze stejného období pochází tento snímek: zleva: Jaroslav Špalek, Jaroslav Vainer, Jiří Třesohlavý, Jaroslav Sobotka a Miloslav Horký, kteří tvořili základ kapely

11 Kapela vyhrávala v prvomájových průvodech. na staročeských májích v Ohrazenici

12 na svatbách při otevření pečovatelského domu v Jincích při otevření nákupního střediska v Čenkově na plesech a zábavách

13 Všichni členové kapely se hudbě věnovali naplno po práci, ve svém volném čase, pro potěšení a zábavu. a při různých příležitostech dle požadavků i potřeby, v každém ročním období na 1. máje po průvodu mívala kapela velký koncert na sokolské zahradě, v létě hrávala na dožínkách na Ohrazenici, po 40 let na půlnoční mši v jineckém kostele Pevný základ tvořila pětice muzikantů: Pan Horký pracoval u OSP Příbram jako vedoucí ukončovacího střediska, pan Špalek v kovoúdržbě Čenkovských strojíren (ČS), pan Sobotka byl kovářem v Jincích, pan Vainer byl zaměstnán jako nástrojař v ČS a pan Třesohlavý na letecké výrobě v ČS. S nimi hrávali pánové Dušek (fotograf), Kabátník (mistr v kovárně a později referent strojního zařízení), Anděl (technik v konstrukci), Němeček (letecká výroba ČS) a další, někdy se rádi připojili i muzikanti z okolních obcí. Kolem roku 1972 jezdili jinečtí fotbalisté na výměnné zápasy, které se hrály střídavě jeden rok u nás a druhý v městě Apolda v tehdejší NDR. Jednou se zmínili, že mají doma v Jincích bezvadnou kapelu. Slovo dalo slovo a družba byla na světě. Dechovka pana Horkého s jineckými fotbalisty navštívila Německo celkem 4x. Při posezení s muzikou se brzy zapomnělo na prohry, mezi všemi vládla dobrá nálada, která bourala jazykové bariéry. I v osmdesátých letech minulého století jinecká dechovka hrávala při různých příležitostech tradicí bylo zahrát zaměstnancům Čenkovských strojíren vždy v první pracovní den nového roku na vrátnici. Na snímku zleva: Pecha, Třesohlavý, Špalek, Tichý a Vainer. Němeček, Kabátník a Horký. Sova, Kabátník a Horký

14 Až do roku 1972 hrál v kapele pan Čestmír Kabátník. Na své hudební začátky vzpomíná takto: Za války jsem byl totálně nasazen v Německu. Pokud to šlo, rodiče mi občas poslali balík s jídlem. Byl tam se mnou i jeden Polák. Měl hlad, tak jsem mu tenkrát dal chleba. A za ten bochník jsem od něho dostal na památku klarinet. Nikdy jsem si nemyslel, že bych někdy mohl hrát na nějaký hudební nástroj, ale po návratu domů mi to nedalo a zkoušel jsem, jak to funguje. Chtěl jsem se naučit alespoň trochu hrát. Začal jsem tedy hezky podle knížky, něco mne naučil kamarád. Tehdy bydlel ve stejném domě pan Třesohlavý. Slyšel, že hraji a pozval mě na zkoušku jejich kapely. Ale jen co muzikanti spustili, já se zastyděl a vzdal to, protože oni byli v mých očích opravdoví hudebníci a já se k nim dle mého soudu nemohl rovnat. Hrál jsem si tedy jen tak pro radost. Jednou mi přinesl pan Němeček baskřídlovku, na kterou jsem se za chvíli opravdu naučil - už jsem to nevzdal a velice mě to bavilo. Baskřídlovku jsem měl rád. Začal jsem hrát s jineckou dechovkou. Zkoušky bývávaly zprvu doma, ale to se pranic nelíbilo našim manželkám ani sousedům, protože se muzicírování rozléhalo celým domem. Zkoušelo se tedy tam, kde se dalo po hospodách, často v klubu v Čenkově. Postupem času jsem v kapele hrával na S-trubku, a to až do roku 1972, kdy jsem s působením v dechovce skončil V padesátých letech min. století byl u založení jazzového orchestru pan Václav Pužman st. ( ). Dlouhá léta vedl sbor v jineckém kostele. Bývalo však dobrým zvykem, že si muzikanti vzájemně vypomáhali, a proto mnohokrát hrál i s kapelou pana Horkého. V Kulturním středisku Jince jsou uloženy Vzpomínky z jineckého kůru kostela sv. Mikuláše, které pan Václav Pužman st. sepsal. Netýkají se sice přímo jinecké dechovky, ale určitě bychom sbor, který vždy s velkým úspěchem účinkoval v Jincích i v širokém okolí, neměli opomenout. Už je to hodně dávno. Psal se rok 1951, byl chladný podzim, ležel jsem s angínou, horečkou a potil se. Při té mé nemohoucnosti někdo klepe na okno. Vstal jsem, zahalen do deky, otevřel okno a on Pepa Dohnal, že mě jde požádat, jestli bych nebyl ochotný zadirigovat Rybovu vánoční mši. Bylo to pro mne veliké překvapení a nevěděl jsem v mé horečné situaci, co říci. Abych rozhovor s Josefem rychle ukončil, řekl jsem mu, že až se uzdravím, přijdu se podívat. Byly asi čtyři týdny před Vánocemi, když jsem skutečně přišel. S hrůzou jsem zjistil, že ani polovina zpěváků a zpěvaček nezná noty. Byl to smíšený chrámový sbor, asi třicetičlenný. Tak a co te, čtyři týdny před Vánocemi. Rozhodl jsem se, že musím každou skupinu hlasů nacvičit samostatně to byly soprány, alty, tenory a basy. Byla to perná práce, nacvičovali jsme každý den a mohu říci, že jsem to jakž takž dokázal. To byla jedna věc, ale ona k té mši patří ještě hudba, a to byl tvrdý oříšek pro muzikanta, který byl tři roky u vojenské hudby, kde všechno klapalo jako hodinky. A te mám dát dohromady takovou muziku s lidmi, kteří takovéto hudební kázni nebyli zvyklí a také nástroje tak neovládli. Housle, viola, cello, basa, klarinety, trubky a trombony dát za pár týdnů dohromady, aby to alespoň trochu ladilo a udrželo se v rytmu. Ona totiž Rybova vánoční mše není na intonaci a rytmus tak lehká. A te mi dovolte, abych vám představil náš tehdejší soubor. Nevím, jestli si to budu všechno pamatovat. Bylo nás tenkrát dost. U varhan seděl Tonda Kandler, výborný varhaník a muzikant. Soprány: Čistá, Dohnalová, Svobodová, Zárybnická, Běhounková ml. Alty: Běhounková, Jiránková, Vytejčková. Tenory: Dohnal, Sixta V. Basy: Dvořák, Brynda, Sixta J. Byly to perné zkoušky, také 2x týdně, někdy i vícekrát. Bylo po Vánocích a zkoušelo se na Velikonoce. Nacvičovali jsme pašije a při tom nějakou novou zpívanou mši na Hod Boží velikonoční. Zvládli jsme to celkem dobře, p. farář Aubrecht byl spokojen. Další etapa byly svátky svatodušní a zase jsme pěli. O prázdninách jsme nezkoušeli ani nezpívali. Chtěli jsme si všichni odpočinout. Ale po prázdninách to začalo znovu. Přezpívaly se věci již známé a nacvičovaly skladby nové. To trvalo až do Vánoc. Už ani nevím, jestli jsem dostal za první Rybovku nebo za druhou od p. faráře Aubrechta ze dřeva vyřezávaný betlém moc hezký mám ho dodnes. To byla moje první a poslední odměna za Rybovku. Velice si toho považuji, už je to 45 let

15 Čas a život běžel dál, byly před námi Velikonoce a mělo se zpívat zas. Já jsem dával hlavní důraz na to, aby byly zkoušky nejméně jednou, raději dvakrát týdně. Tady nastal velký problém: kde. V kostele byla velká zima, to bychom všichni byli nemocní. Dali jsme hlavy dohromady a dohodli jsme se, že budeme zkoušet vždy jednou týdně u někoho doma, kdo má klavír. Tak to bylo u Kandlerů, u Pužmanů, u Dohnalů a u Klimtů. Tenkrát bylo hodně sněhu, jeli jsme na saních, bylo to vždy v neděli odpoledne a za tmy večer se vraceli domů. Rád na to vzpomínám. Nacvičovalo se na Velikonoce. To byly pašije, uměli jsme je dobře. A k tomu ještě nějakou mši na Hod Boží. Nejkrásnější (ale také nejobtížnější) byla Mozartova Korunovační velice těžká na rozdělení a intonaci. Kdo trochu rozumí hudbě a ví, co je to kontrapunkt, tak si udělá představu. Tenkrát jsem si to mohl dovolit, měl jsem výborný pěvecký sbor, bylo nás asi 30. Výborné soprány, vynikající alty, tenory a basy. Nacvičoval jsem to rok, byla to pro všechny velká dřina, ale stálo to za to. Zpívali jsme ji také v r na podzim p. kardinálu Tomáškovi při biřmování. Ti všichni, jeho doprovod, po skončení přišli za námi na kůr a byli udiveni, kdo to zpíval. Na podzim r musel odejít na nátlak úřadů P. Aubrecht do Mýta u Rokycan, kam jsme mu s celým sborem a muzikou přišli o Vánocích zazpívat Rybovku. Po skončení nám přišel poděkovat a jeho výrok byl: Sekáte to jak do jitrnic. Já jsem ale nikdy neměl rád utahanou muziku, natož zpěv. Vždy jsem dával důraz na svižnější provedení. Něco jiného je Largo od Dvořáka. To se ale musí umět tahat. Tuto skladbu jsme měli nacvičenou velice dobře. Místo P. Aubrechta nastoupil P. Červený výborný hudebník a zpěvák a mohu říct i skladatel. Pro náš hudební ansámbl složil předehru k půlnoční a upravil Tichou noc pro sbor a orchestr. Spolu s ním přišla i jeho sestřenice, výborná altistka. Moc nám to pomohlo. Takže jsme měli dobré alty i s paní magistrou Peterkovou, která nás posílila, velice sluchově a hudebně vybavená. Také do sboru přišla paní Klimtová a to byly soprány! To byla doba, kdy jsme nacvičovali Korunovační. Jelikož P. Červený měl přidělenou i farnost Hluboš a Lochovice, zpívali jsme často i tam. Vzpomínám si, jak jsme do Lochovic jezdívali na kole nebo vlakem. Jednou jsme také účinkovali v Osově, no byli jsme známí po Příbramsku, Hořovicku i Berounsku. V neděli jsme jeli zpívat P. Růžičkovi až za Plzeň do Vejprnic, protože tento p. farář v době, kdy neměl státní souhlas, vařil pivo v jineckém pivovaře. Byl to výborný člověk, pivo ještě lepší. Moc na to vzpomínám. Musím ještě dodat, že s námi zpívala také pí Jaborská, pí Běhounová (alt), pí Varvařovská (soprán) a Marta Habrcetlová sestra pí Polákové z lesní správy, bezvadná zpěvačka a kamarádka, všude jezdila s námi. A nesmím zapomenout na Jirku Dohnala, dobrého basistu. To byl ansámbl, s kterým se nechalo něco dělat. Vzpomínám si, jak jsme na popud pí Klimtové zazpívali k výročí Josefa Slavíka před jeho rodným domkem, ale jenom mužský sbor. Ale kde vzít šest mužů, když ve sboru byli jenom čtyři. Musel jsem nastoupit já a Tonda Kandler. Zpívali jsme trojhlasně krásnou píseň od Smetany. Nacvičil jsem ji za 14 dní a měla úspěch. Všichni přítomní byli v údivu. Hned jsme také v neděli jeli do Prahy na Slavín ke hrobu J. Slavíka, kde jsem byl úplně zděšen, když jsem viděl, jak ubohý hrob má takový génius. Aspoň, že jsme mu zazpívali. Hned se u srdce ulevilo. Za P. Červeného jsme jezdívali často zpívat do Hluboše, kterou později spravoval. Roku 1956 jsme byli s Rybovkou pozváni do Rožmitálu. S velikým úspěchem a výborným pohoštěním (husa, knedlík, zelí). Bylo tak vynikající, že Pepík Dohnal snědl asi 12 knedlíků. Po dvou letech jsme tam zpívali latinskou mši. I toto vystoupení bylo přijato s velkým nadšením. Další naše velká akce byla pou v Jaroměři. Tam jsme zpívali Treglerovu Missu brevis. Vyzněla v bezvadné akustice velice dobře a posluchači si mezi sebou šuškali, že přijeli zpěváci z Prahy. Průzkum veřejného mínění o našich vystoupeních nám zprostředkovával pan Běhoun. Byla to krásná myslím, že nejhezčí akce, kterou jsem se sborem z jineckého kůru zažil. A čas běžel dál. Za 27 let, co jsem sbor vedl, jsme nacvičili desítky světských písní a nejméně mší. Byla to namáhavá, ale krásná práce. Za tu dobu jsem nechyběl ani na jedné zkoušce nebo vystoupení. Až přišel blesk z čistého nebe infarkt u dcery na Moravě. Ležel jsem 20 dní

16 v Ba ově nemocnici ve Zlíně a pomalounku se z toho dostával. Při propouštění z nemocnice jsem dostal přísný zákaz nějaké těžší práce, tedy i dirigování. Po půl roce jsem se jakž takž z infarktu vylízal, ale na jinecký kůr už jsem pozván nebyl. Místo bylo nabídnuto někomu z Příbrami. Mrzelo mě to, ale stále jsem přemýšlel, jak bych alespoň pomohl. No a příležitost se našla. Můj vnuk Vašík hrál na trubku od 6 let, řekl jsem mu, a si půjčí noty na Rybovku a já ho to naučím. Také se tak stalo, na půlnoční už vytruboval druhý hlas z kůru sv. Mikuláše. Potom jsem ho naučil první hlas, ale to už do orchestru pozván nebyl. Dnes hraje na první trubku ve fakultním orchestru v Ústí nad Labem a také zpívá ve sboru. Apeluji na všechny mladé lidi, aby se naučili hrát na nějaký nástroj, nejen pro potěšení sobě, ale celému národu. Protože národ, který nezpívá a nehraje, není národem zdravým a radostným. To je moje přání. že chybí dorost, ze kterého by se hudba doplňovala a tak její budoucnost je dost nejistá 1980: Dne 30. dubna uspořádán lampionový průvod od areálu zdraví na Královky, kde byl zapálen oheň míru. Účinkovala dechová hudba Strojíren Čenkov za řízení M. Horkého. Průvodu se zúčastnilo více jak 600 osob 1982: K oslavám neoddělitelně patří hudba. Také v Jincích udává krok v průvodu dechová hudba Miloslava Horkého. Bohužel, jejími členy jsou příslušníci staré generace, kteří již nestačí hrát za pochodu, mladí hudebníci na jejich místa nepřicházejí. Proto hudebníci hrají na otevřeném nákladním autě. (Mírně zkráceno.) Václav Pužman st. Vra me se ale znovu k dechovce... V Kronice obce je jinecká dechovka pana Horkého zmiňována jen párkrát, pouze několik strohých zápisů: 1958: Již od časného rána byla všude vidět sváteční nálada. Volební den zahájila vojenská hudba ranním budíčkem a když hodiny odbily sedmou, přicházeli do volební místnosti první voliči. Místní rozhlas byl dopoledne umlčen dechovou hudbou Železáren Čenkov, která koncertovala před volební místností 1979: Své zkoušky v Kulturním středisku konala i dechová hudba Závodního klubu ROH Strojíren v Čenkově, kterou již po řadu let vede Miloslav Horký. Tato hudba má deset členů, z nichž někteří dojíždějí z okolních obcí a v tomto roce dvakrát vystoupila na veřejnosti, a to při oslavě MDŽ a při oslavách 1. máje. Je chybou, že členy této hudby jsou samí starší hudebníci, Tehdy asi málokdo tušil, jak pravdivý je zápis z roku 1979 Bohužel, čas nikdo nezastaví. Ozývaly se zdravotní problémy, členové kapely zestárli a postupem let odcházeli na věčný odpočinek. Muzika pana Horkého zanikla. Mladší generace muzikantů tradici jinecké dechovky už neobnovila. Muzice (i když jinému žánru) však zůstali věrni vnuci pana Sobotky Jarda a Míla Kadlecovi

17 zleva: Jaroslav Špalek, Miloslav Horký, Jaroslav Vainer a Jaroslav Sobotka. Jaroslav Sobotka zemřel 1. února 2002, Miloslav Horký 1. prosince 2002, Jaroslav Špalek 7. února Mezi námi už nejsou ani pánové Jiří Třesohlavý, Jaroslav Vainer či Václav Pužman. Jejich rodiny, přátelé, známí a všichni, kdo je znali, nikdy na ně nezapomenou. Zbyly vzpomínky, které se z paměti vymazat nedají a stará alba se zažloutlými fotografiemi, které éru jinecké dechovky navždy uchovají, aby ji připomněly dalším generacím Jinecká dechovka - příloha Jineckého zpravodaje Červen Vydalo Kulturní středisko Jince. Tisk: Příbramská tiskárna, s.r.o