Grigorij Klimov : RODINNÝ ALBUM

Transkript

1 Předmluva. Grigorij Klimov : RODINNÝ ALBUM (zkrácený překlad) Máte před očima autobiografickou knihu. Jelikož Klimov přes 50 let se zabýval studiem nenormálností u příbuzných svých známých, i jeho životopis se podobá jakémusi vědeckému pojednání o"degeneraci rodin". Klimov z legrace nazval tuto vědu "vyšší sociologií", ale vzhledem k statistickým výsledkům, mnozí čtenáři ji berou vážně. Možná i v češtině se ujme výraz degenerát. Degenerát(mám chuť napsat degenerátor, jako"terminátor") je člověk, který zdědil náchylnost k psychickým chorobám a sterilitě, může mít i fyzické vady: drobná postava, prudké pohyby, kulhání, atd... (příklad, bývalý francouzský prezident Sarkozy). Degeneráti mohou být dobří, mohou být i ničemní. Pro ty, dal by se najít slušnější název, třeba psychouši, mezinárodní bankéři, světovládci, atd... Já jsem původním povoláním fyzik, proto bych hledal termín spojený spíš s entropií: ničemní degeneráti jsou bionegativní lidé, které příroda stvořila k tomu, aby zvýšili ve světě entropii, chaos, rozpad. Jejich děti budou pravděpodobně též degeneráti- podle Klimova, tato dědičnost je dominantní, jejakojedvzdravékrvi.vtomsemožnámýlí,alefakta,kteráuvádí,jsou otřesná. Degenerátů je velké množství v jistých profesích, obzvlášť v televizi, a prakticky všichni vrcholní politikové jsou degeneráti. Některé vede touha po moci, chtějí být vždy a všude šéfem, jiní mají homosexuální sklony, někdy mají i fyzické vady, které dnešní medicina dokáže skrýt. Někteří jsou společnosti prospěšní, jiní škodí mnoha lidem a dostanou-li se nahoru, mohou mít na svědomí i miliony životů (Hitler a Stalin). Jeden takový sadista řádil ve škole na jihu Francie, kde můj syn připravoval maturitu. Rodiče i žáci psali petice, až nakonec byl degenerát ze školy vyloučen. Ale byl velmi chytrý a měl pod svým vlivem tři chlapce, jejichž prostřednictvím se pomstil. Chlapci zapálili školu, jenže sami při tom zahynuli. Celkem24osobbylozaživaupáleno,včetněméhosyna;ti,kteřípřežili,do smrti nezapomenou. Tento sadistický degenerát se díval na hořící internát a radoval se.nikdo mu nicnedokázal, je nasvobodě. Bylo to v roce představte si, kolika dalším lidem od té doby zkazil život... Klimovi zkazila život "šlechtičanka" - lesbičanka Nataša, která se do něj 1

2 bláznivě "zamilovala", když přijel do Ameriky jako bohatý a slavný autor bestselleru. Od té doby Klimov se zabývá degenerací. Podle jeho osobní statistiky, mezi jeho známými bylo 90% degenerátů. Z Nataši se stala vedoucí ruské sekce Hlasu Ameriky. To úžasně vysoké procento se vysvětluje tím, že se Klimov stýkal hlavně s rusky mluvícími emigranty. A kdo směl tehdy emigrovat z SSSR do USA? Pouze lidé, kteří našli ve svém rodokmenu někoho, kdo měl aspoň částečně židovskou krev. To není antisemitismus, ale fakt. Cestoval jsem jednou den a noc ve vlaku s takovou rodinou, když emigrovala z SSSR. MnozíemigrantisipostavilidomyupláževSeaCliff,25kmodNewYorku,jiní tam žili ze sociální pomoci. Když čtete biografii Klimova, nezdá se, že jejich příjezd byl velkým přínosem pro Ameriku. Leda pro psychiatry. Grigorij Petrovič Klimov *1918 Novočerkask 2007 New York Od roku 1945 pracoval v poraženém Berlíně jako hlavní inženýr Vojenské Správy SSSR uprchl do západního Berlína. Uvězněn v americkém lágru King-Campu ve Stuttgartu, nezaměstnaný, píše knihu ze zkušeností v Berlíně vyšla jeho kniha Berlínský Kreml (též pod názvy Píseň vítěze a Mašina Teroru ). Díky jejímu úspěchu, byl pozván pracovat pro CIA na Hardvardském projektu. Kniha vyšla v němčině, pak byla přeložena do 11 jazyků v Reader Digest (dohromady přes 17 milionů výtisků) a posloužila pro 3 filmové adaptace (získala cenu na Berlínském festivalu 1953) předsedou Unie poválečných emigrantů COPE a současně šéfredaktorem časopisů Svoboda a Antikomunist. Roku 1955 odjíždí do New Yorku, kde žije z honorářů své první knihy, později pracuje jako inženýr-elektrotechnik. Kromě toho je konsultantem amerického psychologického projektu university Cornell ( ). Roku 1970 dokončuje svoji druhou knihu Kníže tohoto světa, jejíž vydávání na pokračování slíbily ruské emigrantské časopisy. Avšak brzo s publikací ustaly - šlo o námět, kterého se báli i na západě. Nakonec vyšla rusky v Kalifornii. Hrdina románu, Stalinův poradce a organizátor čistky, která stála desetitisíce životů, 2

3 připomíná doktora Fausta, který se upsal ďáblu. CIA dlouho Klimova vyslýchalo, chtělo znát skutečné jméno hrdiny, než uvěřilo, že jde o vymyšlenou postavu. (Český překlad si můžete stáhnout z internetu. Pro starší osoby, alergické na četbu na obrazovce, mohu vyrobit na domácí tiskárničce pár brožovaných výtisků A5 zdarma). U nás ve Francii jsem se dostal v osmdesátých letech na universitu jako učitel slavistiky a měl jsem na různých stážích a sjezdech příležitost hovořit s lidmi, kteří z SSSR směli na západ a měli zřejmě styky na vrcholu. Klimova samozřejmě neznali, ale jejich názory byly podobné. Jedna moje sovětská kolegyně dokonce plivala s odporem, kdykoliv jsem před ní vyslovil jméno disidenta Sacharova. Další knihy: Věc č. 69 (1973) - analyza psychologické války. V této kratší knížce autor přináší zamlčené informace o některých na Západě vychvalovaných přebornících za lidská práva v SSSR, (na př. Andrej Amalrik, autor brožurky "Přežije-li SSSR rok 1984?") jakož i o emigrantech Anatol Kuzněcov, Valerij Tarsis, Solženicyn, či básnících Sinjavskij, Daniel a dalších : je zbytečné horlit proti "léčení" některých na psychiatrii, oni tam zřejmě patří. Jméno mé jest Legie (1975) navazuje na román Kníže tohoto světa, který autor rozdělil na dvě knihy. Protokoly sovětských mudrců ( ) je fikce - skoro utopie o myšlení na planetě sovětské za vlády cara Brežněva, ale obsahuje i základ kurzu z vyšší sociologie, který autor bere vážně. Vyšla nejprve v USA, dnes však díky internetu získala čtenáře po celém světě a mírně zkrácená vyšla pod názvem Červená inkvizícija ve vydavatelství Slovanský dům v Bratislavě. Rudá kabbala (1987) je pokračováním "Protokolů". Autor se už nezdržuje zahalováním historických faktů do románové formy, jména osob jsou skutečná. Jedná se o videozápis přednášek z degeneralogie, určených pro šéfy KGB a ruskou televizi v době perestojky. Mimo jiné studuje vliv homosexuálů na politiku v historii. Boží národ (1989) shrnuje třetí cyklus přednášek, zaměřený na vliv zednářů a židů. Nafilmované úryvky z přednášek v ruském jazyce najdete také na Youtube. Věda od té doby pokročila, některé názory autora (na př. o genetice) jsou možná chybné, pravdivost jiných je zřejmá. Existuje několik českých verzí (Stahuj.cz v pdf má dost chyb). Rodinný album (2007) - svého druhu životopis Klimova, shrnuje vzpomínky z autorova života, jakož i málo známé detaily ze života básníků, spisovatelů, filosofů, politiků a jejich příbuzných, které autor nasbíral za půl století. Celá kniha na webu má 50 kapitol a zabírá 1,5 MB. Málokdo má čas číst vše, proto jsem zde udělal výběr z kapitol Ideální nevěsta, Úvaha o komisaři, Komplex Jidáše, Komplex vlády, Pták Ohnivák. L. Petr, Trampská nit

4 Kapitola 1 : Ideální nevěsta Odedávna platilo ve světě, že v ideálním případě nevěsta měla být panna. Myslelo se, že to přináší štěstí a blaho klidného rodinného života... Nicméně, moje osobní zkušenost ukazuje, že to, že nevěsta je panna, není zdaleka dostačující podmínkou k založení normální a zdravé rodiny. Před mnoha lety jsem měl ideální nevěstu, která mi řekla: "Gríšo, technicky jsem holka..." - A po kratším odmlčení dodala - "...Ale za všechno ostatní neručím..." Poprvé jsem se setkal s Natašou Meyerovou ještě v Německu, v Mnichově.Bylotovroce1950.Tehdyjíbylo19let,abylatokrásná mladá dívka "z dobré ruské rodiny". Já už byl zralý, 32letý muž a pracoval jsem jako prezident nově vzniklé COPE (Asociace poválečných přistěhovalců to byl jeden z prvních speciálních projektů, startujících tehdy psychologickou válku proti komunismu). Otec Nataši, Jurij Konstantinovič Meyer, vždy byl monarchistou, ale ne obyčejným monarchistou, nýbrž tajemníkem "Nejvyšší monarchistické rady". A i Nataša mi neustále zdůrazňovala, že ona neníprostánataša,ažeje-natašavonmeyer,tj.smodroukrvía pochází z poruštěných německých šlechticů. Od samého počátku naší známosti, otec Meyer vytrvale namlouval misvojidceruaneustáleodemnebralpromounevěstupeníze(jak sepozdějiukázalo-anižbyjíjedal).natašajenodfrkla,připohledu na všechno jeho úsilí, a dala mi na srozuměnou, že je šíleně zamilovaná do jiné osoby a jako důkaz, s roztomilým úsměvem, recitovala mi verše, věnované tomuto záhadnému milenci. Trvalo to nějaký čas, ale nakonec rodina Meyerů se odstěhovala do Ameriky, tím téma námluv tak nějak samo o sobě padlo. Vlétěroku1954jsemletělnaněkolikměsícůdoAmeriky na služební cestu, a v New Yorku jsem znovu potkal Natašu. Tentokrát v nás vypukla láska jak benzinem přeplněný zapalovač, a po měsících vášnivých objetí a polibků, jsem udělal Nataše nabídku k sňatku, na kterou okamžitě odpověděla souhlasem. Rychle jsme se 4

5 zasnoubili a jak zde je zvykem, vyměnili si prsteny. Po skončení služební cesty, odletěl jsem do Mnichova, a Nataša, odvolávaje se na"rodinné důvody", zůstala v New Yorku, ale slíbila, žezamnoupřiletípozději.nicménětýdenšelzatýdnem,měsícpo měsíci, a ona nepřilétala, ale velmi mile mi v dopisech vysvětlovala své zpoždění ze stejných "rodinných důvodů". O rok později jsem se vrátil do Ameriky. Přiletěl jsem do Washingtonu a okamžitě jsem se rozhodl zajít na návštěvu ke své snoubence, která nedávno dostala práci ve washingtonském oddělení "Hlasu Ameriky", Našel jsem dům, kde nyní žili Meyerovi, našel správný byt a tiše zaklepal. Dveře otevřela Nataša... Podívalasenamědivně,jakonacizince,kterýseomylemdostaldo špatnéhobytu,amlčkymnepustiladovnitř.vpokojibyljejíoteca matka, kteří měli velmi zmatený pohled. - Co se děje? Proč jsi za mnou nepřijela? - naráz zeptal jsem se Nataši. - Rozmyslela jsem si to... - Váhavě odvětila moje ideální nevěsta. - Ale proč jsi mi o tom nenapsala? - No, byla jsem velmi zaneprázdněná... Kromě toho... Kromě toho... - Co? - Zamilovala jsem se do jiného... -Alevždyťjsemsetěnatoptalvdopisech,atyjsimiotomnic nenapsala? -Stalosetotaknáhle...Právěkdobětvéhopříjezdu...Avůbec-já jsem tě upřímně upozorňovala, že i když technicky jsem holka, vlastně já jsem e-e-e... - On je kdo? Technická holka vyvalila udivené oči: - Je pilotem... Blondýn s modrýma očima... Vysoký... Zamilovala jsem se až po uši... 5

6 Ajákoukámnaniavidím,žemojeideálnínevěstalžeapřitomlže bezostyšně.aleproč,tonemohupochopit.cojejasné,jeto,ženyní mne nechce ani vidět. * * * MůjslužebníúvazekvAmericeseblížilkekonci,ajázačalpomalu předávat práci. Nicméně, brzo ke mně začaly docházet řeči, že Nataša se otevřeně a bezostyšně přede všemi chvástá, že já, jako vůl, kvůli ní jsem všechno opustil a přijel za ní do Ameriky, jenže ona mne nechce... Obvykle v takových případech, dívky se snaží zmírnit bolest z rozloučení, ale s mojí ideální nevěstou tomu bylo naopak. Zřejmě se snažila, aby mě to co nejvíc bolelo. Kvůli pořádku, poprosil jsem Natašu, aby mi vrátila zásnubní prsten, ale moje ex-snoubenka přitiskla se k němu tak pevně, jako by to byla trofej z války, a nedala mi jej. Pamatuji si, jak jsem frustrovaný chodil Washingtonem a náhodně zastavil se u kiosku, který prodává levné knihy do kapsy, jaké Amerika vydává v masové tiráži. Mechanicky jsem prohlížel reklamu naobálkáchanajednousivšiml,ževtomtostánkubylomnohoknih pro pederasty. Zdálo se mi to divné. V Německu nic takového nebylo. Tam Hitler 20-tých let honil homosexuály do koncentračních táborů a nahnal jim tolik strachu, že ani v poválečném období, tj. v letech , žádné časopisy, žádné knihy na toto téma v Německu v otevřeném trhu nebyly. Pederasti seděli tišeji než voda a níže než tráva, a vystrašené lesbičky kvůli zamaskování všechny spaly s nemilovanými muži. "Zdá se, že v tomto ohledu Amerika je země nevystrašených degenerátů", - pomyslel jsem si a začal pečlivě prohlížet celou kolekci. Po knihách o pederastii, narazil jsem na knihu s nahými ženaminaobálce.sezájmemjsemotevřelprvní,kterámipadlado rukou a... téměř plival - fuj fuj čerte, to je přece čtení pro lesbičky! Přečetl jsem krátký souhrn a uvědomil si, že v těchto knihách se dosti podrobně popisují všechny jejich triky. Ukazuje se, že lesbiček je mnohem víc, než jsme očekávali, ale je těžké je rozpoznat. 6

7 Ukázalo se stejným způsobem, že lesbičky bývají dvou typů- aktivní a pasivní. Aktivní lesbičky mají tendenci hrát roli mužů, a lesby pasivní - hrají roli žen. Následoval popis sadismu a masochismu. Kniha tvrdila, že aktivní lesbičky jsou často sadistické povahy a rády přináší různé druhy neštěstí, zejména mužům, a přitom se vyznačují zvláštním, nevyrovnaným chováním. V angličtině se jim říká "queer", to znamená "divné"... Tehdy se u mne objevilo první podezření o mé bývalé "ideální" nevěstě. Koupil jsem si tuto knihu a brzy, za pouhých 35 centů, pochopil všechna Natašina tajemství. Doslova mi spadla clona s očí... "Sakra, vždyť já jsem se málem oženil s nejproklatější lesbičkou aktivního typu... Ona je vlastně- typický muž v sukni!"- pomyslel jsem, a začal vzpomínat a analyzovat všechny Natašiny podivnosti, na které jsem dříve neobracel pozornost. Vzpomněljsemsi,jakjsemjednoušelsnínaprocházkuvblízkosti jejího domova, který se nacházel v předměstí Mnichova. V té době jsem měl seriózně poraněnou pravou ruku, která visela na krku v šátku. Tak, při chůzi, náhodou jsem se Nataši dotekl loktem této rukyaonanáhle,nečekaně,zevšechsilmnepraštilasvýmloktem. Přímo do rány. Od bolesti se mi zatmělo v očích. Od jejího úderu rána se otevřela a obvaz mokval krví,ale Natašase dívá na krev, olizujesirty,avzteklenamnesyčí:"kolikrátjsemtiříkala,abyses mě nedotýkal rukama". Na její tváři přitom bylo něco velmi škodolibého a dokonce i jakýsi ničemný výraz. "Ano, zdá se, že byla jednoduše sadistka,"- pomyslel jsem si, připomínaje tuto epizodu. A vzpomněl jsem si také, že její vlastní otec, za mé přítomnosti, několikrát nazval Natašu potvorou. Také jsem si vzpomněl, že Nataša, jak se zdá, měla v Mnichově utajený román s lesbičkou Luskou Černovou. Její přítelkyně Luska byla pozoruhodně sebevědomá a drzá blondýna. Obě tenkrát pracovaly v oddělení mnichovského "Hlasu Ameriky" a jejich románek zamaskovaly nevinným "dívčím kamarádstvím". Přičemž LuskačastozůstávalananocuNataši,aoběspalynajednéposteli. Na muže byly vždy hrubé, ale pro svou milovanou, Nataša tehdy psala milostné básně:"ze všech nemožně-možných možností, Ty jsi ze všech nejnemožnější, Ty mně milejší ze všech". 7

8 Tobylytysamébásně,kterémirecitovalaNatašaatvrdilapřitom, žebylypsányprojinéhomuže.tovšesedělopodlouhoudobupod mýmnosemvmnichověajánicnevidělanicnepodezříval.jakse píše v Bibli: "Mající oči - nevidí, mající uši - neslyší", Prošlo několik let. Luska oslavila 25. narozeniny a ze strachu, že zůstane starou pannou, rychle se vdala, nebo spíš ženila, s mladým princem Obolenským, který pracoval pro "Radio Svoboda" a jak všichni věděli, byl neskrytý homosexuál. Dvě boty tvoří pár... Ale byla to jen "maska lásky". Nataša zůstala samotná, smutná a rozhodla se, že i pro ni nadešel čas, aby se vdala. To právě byla ona chvíle, kdy se rozehrála naše neočekávaná romance v New Yorku. Abych byl přesný, bylo to na mořské pláži v Sea-Cliffu. Je to taková chatová osada nedaleko New Yorku, kde žije mnoho ruských rodin, takže to byla svého druhu "ruská vesnice". Při vzpomínce na podrobnosti našeho románu a po prostudování ve stánku zakoupené knihy o lesbičkách, obrátil jsem pozornost na několik dalších podivností v chování Nataši. Třebaže souhlasila, že si měvezme,zdáse,ževhloubisrdceceloutudobuváhala,říkalami, žeměla"velmivelkoulásku,"ažeseobává,žetatoláskamůžesek ní vrátit. Když jsem se jí zeptal, o tom mluví, tak trochu dělala narážky na Kazanceva, který byl jejím náčelníkem v"hlasu Ameriky" v Mnichově. Tohoto Kazanceva jsem docela dobře znal. Byl to škaredý typ, který věkem hodil by se tak na jejího otce. Tehdy jsem nic nemohl pochopit,alednesvím,žemojevzornánevěstamělajenstrach,že se odhalí její lesbismus a aby odvedla pozornost, nejprve lhala Kazancevu,žemilujemneapotomlhalamně,žejezamilovanádo Kazanceva... A to bylo sehráno tak, aby se zamaskovala její lesbická aféra s Luskou Černovou. Ach, ty prokleté "masky lásky"... Mimochodem, tento Kazancev, starý NTS-sovec a autor knihy"třetí síla", byl také jedním z podivínů. Vypadal jako křivonohý čert, ale ženu měl krasavici jak obrázek. Proč taková krasavice se provdala za starého muže, podobného čertovi? Je ale možné, že i ona měla nějakou vnitřní vadu... 8

9 [NTS je zkratka "Lidově-dělnického svazu ruských Solidaristů" - organizace vzniklé r.1943 přejmenováním spojených mládežnických skupin ruských emigrantů (v Bělehradě, v Praze,...). Za války pronásledovaná gestapem, po válce sověty. Posílala do SSSR antisovětskou literaturu pomocí balónů s množstvím letáků (i v Čechách jsme je sbírali). Nakonec komunisti protestovali, že balóny ohrožují leteckou dopravu, což byla pravda. V dnešním Rusku je NTS legální: ] Kazancev žil se svou ženou špatně. Neměli žádné děti a nakonec adoptovali dítě, které zůstalo po sestře jeho manželky, když ji odvezli do blázince. Mimochodem, NTS-ovci sami o sobě tvrdí, že jsou revolucionáři, a u revolucionářů podobný příběh je běžná věc. Aještějsemsivzpomnělnato,jakjednou,kdyžještěNatašanosila můj snubní prsten, pozvala na návštěvu známého básníka-emigranta Ivana Jelagina, který byl tehdy do ní bláznivě zamilovaný. A tento básník, hledě na Natašu, ten večer neustále se olizoval a ječel"ach, miluji lízat". Kdyžzačalčístvobývacímpokoji jejíhootceamatkysvébásněo "čisté lásce", moje ideální nevěsta odtáhla mě do kuchyně a objala, pověsilasemi nakrkařekla:"ach,gríšo,obávámse,žestebou námtonepůjde.mydvajsmetřídněcizíelement...váňajelaginby mi vyhovoval, ale on je příliš malý. Aby mne dokázal políbit, potřebuje vylézt na lavičku a v posteli by byl jak vrabec na kobyle..." Ačkoliv Nataša vždy zdůrazňovala, že pochází s dvorní šlechty, že je - Nataša von Meyer, občas se vyjadřovala jako vulgární kramářka. Mimochodem - je to dost typické pro aktivní typ lesbiček. Vždyť v duši nejsou ženami, ale muži. Tenkrátjsemsimyslel,žetenjejívtipoJelaginovibylbezvýznamu, aleteďjsemsepodrbalnahlavězmateně: Jakvlastnětytozrůdy se navzájem rozpoznají? Já jsem tenkrát nic neviděl, ale oni se hned poznali. Jak to dělají? Nebo, další zvláštnost- jdeme tak trochu s mojí dokonalou nevěstou po Sea-Cliffu a přes silnici přebíhá pes.moje mladá nevěsta se na něj podívala a s hezkým úsměvem mi zašeptala mi do ucha: "Víš, Gríšo,jámámrádapsy,vícenežmuže..."Jájsemsimyslel,žeto všechnojsoujendívčívtipy,aleteď-nedivilbychse,kdybynataša se psy také experimentovala... No, mnoho bylo takových podivností, kterých jsem si tehdy všiml, 9

10 ale nechápal jsem je. A ještě jedna zvláštnost - před mým odletem zpět do Mnichova, Nataša začala vážný rozhovor o naší svatbě a při tom představila mi následující základní podmínky: 1. Vstoupíme-li do manželství, musím být vždy připraven k rozvodu. 2. Nebudou žádné manželské postele. Spíme v různých místnostech. 3. Nechce mít děti brzy, s tím musíme počkat 6 let. 4. Chce změnit své povolání. Místo práce jako sekretářka rozhlasové stanice"hlas Ameriky", jak se zdá, chce dělat... umělé oplodňování. Na můj zmatený pohled, Nataša vysvětlila: "Umělé oplodňování... zvířat". Při těchto slovech jako vichr do pokoje vtrhl otec Meyer, vytlačil svou dceru ven, obrátilsekemněasnažilseměpřesvědčit,abychsesníneženil, protože se k sobě nehodíme, a vůbec, že to vše skončí špatně. Byl jsemztoho jakoblázen aničemunerozuměl.vprvní doběmi dlouho a houževnatě podsouval svoji dceru jak starý pasák prostitutek, a teď najednou sám mě odrazuje. Úplně obráceně! Ale měl jsem oči zaslepené představou mladého a pružného dívčího těla... Není divu, že se říká, že láska je slepá... V předvečer mého příjezdu do Washingtonu, neschopný snášet její nekonečné a neurčité omluvy, napsal jsem Nataše v jednom z posledních dopisů následující větu:"chováš se jako by u tebe bylo něco v nepořádku, jako bys měla tuberkulózu nebo byla lesbičkou, která to nemůže přiznat ani sama sobě". Tehdyjsemvůbecnemyslel,žejelesbička.Napsaljsemtojentak, ze zlosti, unáhleně. Ale jak se ukázalo - tímto dopisem jsem se jí dotekl na nejcitlivějším místě. Maska s ní byla shozena a proto, zřejmě, přivítala mne jak úhlavního nepřítele. Ajaktobylosjejínovouláskou,ptátese?Kdožebyl,tenpilot?S modrýma očima... Ale, neměla žádného pilota. Jen se znovu dala dohromady s ženskou. Tohoto "pilota" jsem docela dobře znal. Byla to její přítelkyně Leka Boldyrevá, dcera hlavy NTS ve Washingtonu. Leka byla plná pupínků, arogantní a dost nechutná osoba, s kterou, mámli být upřímný, žádný muž do postele by nešel. Ale moje ideální 10

11 nevěsta, moje šlechtična Nataša von Meyer, vášnivě líbala tuto ženu, a mně vyprávěla pohádky o pilotovi s modrýma očima. * * * Tak,vroce1955,vevěku37jsemseocitlvAmerice,alenedíky vlastnímu přání, ale výsledkem intrik, podlosti a zrady. VeWashingtonujsemzůstalměsícadostčastojsemsesetkávalse svými starými známostmi z Mnichova. Ti se už Americe trochu přizpůsobili a rádi se mnou se podělili se svými zkušenostmi: Gríšo, snad všichni Rusové, žijící ve Washingtonu, pracují v "orgánech inteligence". No, v těch... o třech písmenech... Jiná práce zde prakticky není. Přitom každý musí pravidelně podávat raport o všech, kdo k němu chodí do domu. A proto, pokud nelžeš, že jsi inženýr-energetik, poslechni dobré rady a jdi radši pracovat do svého oboru... Další můj známý mi radil: Jestli se, Gríšo, neoženíš, tak se ve Washingtonu brzo uchlastáš. Amerika je pro tebe něco jiného, než Německo. Dej svůj "svobodný sex" do chladničky, někam k ledu... Vzpomínáš na Kolju Kozlova? V Německu spal s každou ženskou, kromě té svojí, ale jakmile přijel do Ameriky, musel chudák spát pouze s vlastní manželkou. PoslechljsemdobrýchradaodjeljsemzWashingtonudoNewYorku a tam jsem se brzo setkal s mojí budoucí manželkou. Historie s Natašou von Meyer postupně přešla do pozadí a pomaloučku jsem začal zapomínat. I jiní vytloukají klín klínem. Alepromětobylodocelabolestivé.Kromětoho,tehdyjsemsotva četlavůbecnemluvilanglicky,azačínatnovýživotvnovémsvětě vevěku37let,atoještěbezřeči-natobylodostpozdě.zatímcov Německujsemsecítiljakorybavevodě,vAmericejsemsipřipadal jako ryba vyhozená na písek. Naštěstí jsem přijel dosti dobře finančně zajištěn(v bance jsem měl dolarů jako honorář za moji první knihu a za filmy, které podle ní natočili), takže spěchat s hledáním zaměstnání jsem moc nemusel. Navíc, byl jsem odhodlán začít nový život v Novém Světě tím, že napíšu novou knihu, román ze sovětského života o zrození nového člověka Homo sovieticus, tedy o "sovětském člověku". 11

12 Tehdy za dolarů v New-Yorku bylo možné koupit krásný dvoupatrovýdům,jakoten,vkterémnynížiji.vdnešnídobětento dům stojí dolarů. V polovině 50-tých let v Americe 10 tisíc bylo hodně peněz. Přesto dům jsem tenkrát nekoupil, začal jsem svůj pobyt v New- Yorku tím, že jsem si koupil luxusní automobil"lincoln" s odkrývající střechou, kabriolet barvy slonové kosti. Taková auta bohatí Amerikáni kupovali za 6 tisíc dolarů nové, a každé dva roky je měnili.jájsemkoupildvarokystaréholincolnazapouhé2tisícea jezdil v něm po Americe bez jediného problému 10 let. Po zakoupení auta, zasedl jsem ke psaní své nové knihy. Pro spisovatele existuje neúprosný zákon: aby jeho hrdinové žili, nutno jeopisovatzeživota,nutnodobřeznátto,očemautorpíše.proto jsem se rozhodl dát do románu svůj příběh s Natašou von Meyer, kdy "ideální nevěsta" se najednou projevila lesbo-sadistkou. Copak to není zajímavé? Avšak k pochopení příčin jejího divného jednání musel jsem studovat knihy o homosexualitě. TenpříběhsNatašoubylpromnetenkrátvelkýmšokem.Vevěku 35letpoprvévživotějsemsesetkalshomosexualitou,ktomuještě v osobě vlastní nevěsty. V SSSR se o tom nikde nemluvilo ani nepsalo, zato v Americe, málem polovina vydávaných knih byla tehdy věnována tomuto tématu. Tak i já jsem se rozhodl psát o "HOMO sovieticus", tj. sovětských lidech pro mne nového typu. Neměl jsem tehdy nejmenší představy, že to bude- proklatý námět. Kdybychbyltenkrátvěděl,cosezatímvšímskrývá,zaBohanikdy bychsedotohonepustil.zjednéstrany,prospisovatelejetozlatá žíla, klíče poznání Štěstí a Neštěstí, Umu a Nerozumu, Života a Smrti, ale z druhé strany, je to téma neprůchodné jako husté bláto. Na každém kroku narážíte na záhady, tajemství a věčné lži. Jak v pohádceoivanucarevičiaptákuohniváku:jdinapravo,přijdešo koně, jdi nalevo, přijdeš o hlavu, jdi rovně, ztratíš i koně i hlavu. Taksedímapíšusvůjrománaživotmipředhazujenové a nové materiály. Zajel jsem jednou do Washingtonu a náhodou setkal se tam s Barminem, náčelníkem washingtonského oddělení "Hlasu Ameriky". Barmin, zřejmě v úmyslu uslyšet poslední newyorské novinky, mne pozval na lynč. Sedíme spolu, povídáme si, a najednousemnepohrdlivězeptal: TakNatašavásco- 12

13 odmítla? - a zkoumavě se na mne podíval, jak budu reagovat. Ale, Bohu dík, že odmítla, - jsem mu odpověděl. Vždyť vaše Nataša je prostě lesbička, - a podtrhl jsem při tom slovo "vaše". Žádná lesbička! - zlostně a dokonce jaksi nepřátelsky vykřikl Barmin. Prostě vás odmítla, protože jí nevyhovujete! Vzteky se poprskal smaženými vejci se špenátem. On měl tenkrát žaludečnívředadrželspeciálnídietu.ajásenanějdívámamyslím si: Pantáto, kvůli čemu se tak rozčiluješ? Tehdy už jsem věděl, že Barmin byl tak trochu sadista a rád se vysmíval svým podřízeným. Také měl rád, když mu pochlebují a zvou ho "generálem", což ukazuje na příznak komplexu méněcennosti a lehké mánie velikášství, tedy příznak komplexu vlády, který je spojen s homosexualitou. Vzpomínám si také, že při stisku ruky jeho dlaň byla měkká, jak u ženy, a svírala se jako trubka. Stejně, jak u papá Meyera. Ve Washingtonu tou dobou se rozběhla vlna Mccarthismu, a ze státního departmentu vyháněli hromadu homosexuálů. Tisk byl plný nářků a sténání, že jde hotový hon na čarodějnice. Za takových podmínek bylo pro Barmina těžké držet v zaměstnání lesbičku. Zřejmě proto se na mne rozzlobil. Vzpomněl jsem si, že Barmin je ženat už potřetí, přičemž jeho druhá žena byla... vnučkou prezidenta Theodora Roosevelta, která Barminoviporodiladcerkuabrzopotésesnímrozvedla.Takjsem se ho zeptal: Alexandře Grigorjeviči, nedávno v novinách psali, že jedna z vnuček prezidenta Roosevelta zde ve Washingtoně skončila sebevraždou. Není to náhodou vaše bývalá žena? Namísto odpovědi, Barmin se opět poprskal špenátem, rozkašlal se a jako střela vyskočil od stolu. Uprchl tenkrát z restaurace tak rychle, že na stole zůstal jeho nedojedený lynč. Zas se vztekáš, pomyslel jsem. Nad druhými se povyšuješ, ale sám to nesneseš. Možná proto máš žaludeční vřed. Ještě v Mnichově, Barmin mi daroval svoji knížku Ten, který uprchl,vkterévyprávíotom,jakuprchlnazápadroku1937,za doby Veliké Čistky, kdy se bál, že ho také prolustrují. Nyní, 13

14 vyzbrojen novými poznatky, rozhodl jsem se znovu prolistovat jeho knihu. Ahle,přinovémčteníjsemsivšimlněkolikapodivnýchvěcívjeho osobním životě, které jsem dříve přehlédl. Například, historii jeho svatby.jeltenkrátvlakemdobucharyavtomsamémvagonějela mladá a krásná vdova sovětského vyslance v Buchaře, soudruha Aprelejeva. Vzpomínám si, že hlava menševiků- Martov, měl dívčí jméno [tj. po matce] Cederbaum. Čím byl asi za svobodna Aprelejev? Jak se zdá, tato mladá vdova byla ženou jakéhosi starého židarevolucionáře... O něco dále, Barmin píše, že této krasavici šli na nervyvšichnimuži,kteřísepokusilizaníchodit.barminpíše,žeon tehdysiknípřisedlanavrhljíšikovnéřešení-fiktivnímanželství.s ním... Ano, ano, fiktivní manželství. A plachá krasavice, která všechny muže odmítala, najednou souhlasila a uzavřela s ním fiktivní manželství... Svoji svatební noc šťastní novomanželé strávili následovně: žena spala v pokoji a Barmin na balkoně. Následující noci podobně: ona v ložnici, on na balkoně. Téměř jak Romeo a Julie, jenže brzo poté fiktivní manželka zapsychovala a utekla od Barmina, brzo nato důsledně žádala rozvod. Začali tedy žít každý jinde. Ale potom se opět sešli... Nakonec tato fiktivní žena od něho otěhotněla, předčasně porodila dvě nedonošené děti a při porodu zemřela. Nedonošené děti málem zemřely, ale lékaři je zachránili. Když jsem vše uvážil, stalo se mi jasné, že měla zřejmě dost příčin bát se normálního manželství. Vypadá to, že fiktivní Barminova žena byla stejnou čarodějnicí, jako moje Nataša. Až na to, že Barmin ji odhalil od prvního vzhledu. Stejně okamžitě Nataša odhalila básníka Ivana Jelagina. A proto Barmin hájí Natašu... coby třídně blízký element. Takoví lidé žijí jak bledé spirochety, podle principu: jeden za všechny a všichni za jednoho! Jestliže si myslíte, že zde pro vás opisuji heslo Tří mušketýrů nebo heslo sovětských pionýrů, tak se hluboce mýlíte. Je to velmi staré heslo svobodných zednářů. Je to heslo těch tajných spolků, které sami sebe nazývají humanisté, ale církev je nazývá satanisté. Druhé manželství Barminovo bylo neméně podivné. Jakým kouzlem se nicotný uprchlík z SSSR, včerejší komunista, najednou žení s... 14

15 vnučkou prezidenta Theodora Roosevelta? Byl velký krasavec? Byl bohatý kupec, byl úspěšný mladík? Ne ne, spíš naopak. Takoví mají vše obráceně... Nedaleko od Sea-Cliffu je muzeum Theodora Roosevelta, v kterém se nachází celá kolekce zednářských diplomů bývalého prezidenta USA. Jsou to takové mystické diplomy různých tajných společností. Coževnichjezatajemství?Jaktovypadá,komunistaBarminznal tyto tajnosti dost dobře a proto se tak velmi jednoduše oženil s vnučkou samotného pana prezidenta. Ale i druhá jeho žena se projevila jako kouzelnice. Porodila Barminovi děcko a momentálně vyhodila Barmina na ulici. Barmin tedychodilkesvýmznámýmauvšechsinaříkal: Jámusímvozit železo na káře a ona chce alimenty, 500 dolarů měsíčně - a já nemám v kapse ani 5 dolarů..." Brzo poté noviny psaly, že Rooseveltova vnučka, žurnalistka z Washingtonu, skončila život sebevraždou. Vidíte, čím se končívají taková tajemství a taková kouzla. Vzpomínám si, jeli jsme jednou s Barminem v mém otevřeném Lincolnu po Washingtonu a zastavil nás semafor u pochmurného a ospalého zednářského chrámu. Nečekaně Barmin kývl hlavou směremkchrámuapoučilmne: Hle,kdesenacházískutečnávláda Ameriky. Ne v Bílém Domě, ale v tomto domě". Tehdy jsem si pomyslil" Moc toho bratříčku, moc jen znáš. Možná proto jsi se stal náčelníkem"hlasu Ameriky". A možná i proto tě chtěli přistřelit za doby Veliké Lustrace v SSSR". Potřetí se Barmin ženil ve věku 53 let. S 25letou holčičkou z ukrajinské sekce"hlasu Ameriky", tedy hodil se jí za tatínka. Rovnou Mazeppa a Maria. Supermuž! Superman! A ve skutečnosti, opět je vše opačně. Chceme-li to pochopit, je nutno znát jejich tajemství, nutno vědět, že některé ženy pouze vypadají jako ženy. Ve skutečnosti jsou to dvojpohlavní rusalky, ale k tomu, abyste viděli tyto rusalky, nutno být vodníkem, to jest mužem, který pouze vypadá jako muž. Zpravidla tyto ženy jsou chladné a frigidní rusalky, u kterých je nejčastěji ženská impotence, totiž frigidita. Nemohou milovat skutečně, lidsky, žensky. Ani duší, ani tělem. Mívají alibidomii a nejčastěji anorganismus, tedy absenci orgasmu, jinak řečeno, 15

16 nekončívají. U některých rusalek nefungují "rajská vrata", nevlhčí se kvůli defektním Bartolinovým žlázám. Takové rusalky chytračí a v skrytu před mužem (pokud je normální) se tam mažou vazelinou. Nejčastěji na radu své matky, staré a zkušené tchyně-rusalky. Konec konců, tato rajská vrata se pro muže převrací v skutečná vrata do pekel. Každá rusalka chce vypadat normálně, chce se vdát, mítdětiažítjakonormálníženská.alecomůžedělat?taksinajde nějakého kouzelníka-vodníka, který jí nabídne vychytralé manželství. Nabídne jí zamaskovat se fiktivním svazkem z vypočítavosti, který rusalka obvykle s radostí přijme. Nechce se jí prosedět celý život jako stará panna. Všechna tato kouzla překrásně zná americká rozvědka CIA, a všechny tyto hokusy-pokusy překrásně zná sovětská rozvědka KGB. S jediným rozdílem, že v Americe takové lidi dělají náčelníkem "Hlasu Ameriky", aby sobě podobné lidi povzbuzovali k nové revoluci, zatímco v SSSR takové typy lidí dříve odstřelovali a dnes je zavírají do blázince nebo vyhošťují do ciziny jako bio-negativní jed. Mimochodem, tento Barmin nebyl vůbec Barmin. V 30-tých letech ve službě sovětů, v Paříži byl znám jako Graff. Teprv, když utekl na Západ, Graff se stal Barminem. Jméno Barmin pochází od výrazu "carské barmy" [řád, diadém]. Volba těchto dvou pseudonymů ukazuje na lehkou mánii velikášství. Kvůli této mánii Graff-Barmin zakončil svoji kariéru celkem nezvykle. 25 let hlásal Barmin zprávy"hlasu Ameriky", vychvaloval sovětským rusalkám a vědmákům americkou svobodu a lidská práva, kde pod slovem"lidé" se zpravidla rozuměli jeho čarodějní spolubratři. Jenže ke konci své kariéry se pomátl. Mánie pronásledování, přičemž v akutní fázi. Vždyť mánie velikášství a mánie pronásledování jsou rodné sestry. Psychologové to nazývají komplexem viny, a lidé zjednodušeně říkají, že člověku jeho nečisté svědomí nedá pokoje. Svobodomil Barmin začal periodicky utíkat z domu a skrýval se v křoví washingtonských parků, a Galočka, jeho třetí žena, ve většině případů zvonila kam nutno a na Barmina organizovali opravdový hon. Našli ho, chytli ho, ale on, vytrhával se sanitářům, kteří se snažili mu navléknout svěrací kazajku, zoufalým hlasem řval na celý Washington: Jaká je zde svoboda!? Kde jsou lidská práva!? 16

17 Ano,bráško...Zacojsisebral,tomáš.Barminuvlezlodohlavy,že ho chtějí zavraždit. Myslel, že mu chtějí uříznout jazyk a pohlavní orgány. Myslel, že mu to chtějí udělat noví emigranti z SSSR, které on usilovně lákal do Ameriky. Barminsetohotolikbál,žedokoncenepouštěldodomuanisvého kamaráda Voloďku Jurasova, který pracoval tehdy v "Radiu Svoboda" [ruská stanice podobná Svobodné Evropě]. Tento Voloďka byl mnohostrannou osobností. Napsal zajímavou knížku "Paralaxa" a trvale mluvíval v radiu. Někdy jako Rudolf, jindy jako plukovník Panin. Byl známý i jako nejbližší spolupracovník maršála Žukova. V mémrománě"jménoméjelegie"jepodrobněpopsánpodjménem Ostap Ostapovič Oglojedov, syn Ostapa Bendera. Barmin pokládal kamaráda Voloďku za konfidenta KGB a proto nechtělsnímmluvitanipotelefonu.nutnosepřiznat,ževtomměl částečně recht. Barmin dobře věděl, že hlavní zásluha Voloďky pro "Radio Svoboda" spočívala v tom, že donášel. Jak do FBI, tak do CIA. Donášel všechno a na všechny. A proto Barmin předpokládal, že kamarád Voloďka donášel i do KGB. Je zábavné, že i náčelník"hlasu Ameriky" v Mnichově, Charlie Lvovič Malamut, který dlouhá léta balamutil své sovětské spolubratry, ke konci své kariéry také se pomátl. Měl také mánii pronásledování, také běhal a skrýval se po Mnichově, jako Barmin po Washingtonu. Tento Malamut byl ženat, ale neměl děti. Přičemž, když Nataša MeyerovápracovalaunějvMnichově,všemvyprávěla,žeonproni byl jak "adoptivní otec". Později, při svém setkání s tímto"adoptivním otcem", řekl jsem mu: Víte, vaše adoptivní dcera se ukázala být lesbičkou. Lidi ji viděli, jak se s Luskou Černovou na záchodě líbaly". Pomluva! - zlostně vykřikl adoptivní tatíček. Za to by vás měli zavřít do vězení! Ajánanějsedívámapřemýšlím: Nedivímse,strejdo,ženemáš děti.dokonceireakcetvojejestejná,jakubarmina.správněseo vás mluví - jeden za všechny, všichni za jednoho". Ještě k tomu jménu, Malamut v hebrejštině označuje učitel 17

18 náboženství, to znamená, že zřejmě pochází z nějakého rodu rabínů. K tomu Charlie byl starým, zasloužilým trockistou, dokonce přeložil knihy Trockého do angličtiny. Pochvalnou předmluvu ke knize Barmina "Ten, který uprchl" napsal Max Istman, rovněž starý trockista, ženatý s Jelenou Krylenko, rodnou sestrou znamenitého lidového komisaře ministra justice N. V. Krylenko, na kterého přišla řada v Moskvě během likvidace všech těch trockistů a byl rovněž zastřelen. Tvoří se nám přímo jakési hnízdo zmijí, kde všechny zmije koušou jedna druhou za ocas - přesně podle prvního zákona marxismu o jednotě a boji protikladů. Rozhodl jsem znovu číst knihu Bertrama Wolfa "Tři muži, kteří udělali revoluci". To byla kniha o Leninovi, Trockém a Stalinovi. Autor byl žid-trockista, velký historik a sociolog, jeden za zakladatelů americké komunistické strany, člen výkonného výboru Kominterny a později poradce Státního Departmentu USA a "Hlasu Ameriky", profesor Hooverova "Institutu ve věcích Války, Míru a Revoluce"... To znamená, že to byl člověk s velikou autoritou. A tento autoritativní trockista píše ve své knize, že Trockij už ve věku 20 let, sedící v četnickém vězení v Oděsse, dělal si speciální výpisy, studoval a dělal konspekce knih o zednářství, dokonce měl na toto téma solidní konspekty- sešity v černých obálkách, celkový objem ani mnoho ani málo - víc jak 1000 stran. Tyto černé konspekty potom někam beze stop zmizely a do Sebraných Spisů Trockého se nedostaly. V jiných, také seriozních knihách přímo píšou, že plamenný vůdce proletariátu Leon Trockij byl zednářem. Z toho vychází, že trockismus je zednářství v komunistické straně, tedy bylo to jakési levé křídlo zednářství. Kromě knihy profesora Wolfa prostudoval jsem tehdy mnoho jiných seriozních knih na toto téma. Včetně knih z druhého tábora, totiž knihy náboženské (ponejvíce katolické). Z těchto knih jsem se dozvěděl, že zednáři jsou tajné společnosti lidí, kterým za středověku říkali čarodějníci. Středověká inkvizice je vinila z paktu s ďáblem a někdy i pálila na hranici, zatímco 500 let později sovětská inkvizice jim říkala trockisti a střílela je ve sklepích NKVD. Dobrým příkladem je nám trockista Barmin, trockista Malamut a 18

19 mladičká vědma-lesbička Nataša von Meyer, moje bývalá "ideální nevěsta". Barmin utekl z SSSR v době Veliké Čistky, když ho už chtěli zastřelit. Stejně tak trockista Malamut, kdyby žil v SSSR, skončil by zastřelením. Vždyť Vyšinskyj tehdy žádal nahlas, aby to všichni slyšeli, nemilosrdně postřílet jako vzteklé psy všechny tyto "vrahy národa". A později se ukázalo, že jak Barmin, tak i Malamut, byli duševně nemocné osoby. To znamená, že Vyšinskij měl pravdu, když mluvil o vzteklých psech. Oni dobře věděli, koho odstřelují. Balzac pravil, že jméno člověka často ovlivňuje jeho osud. Jméno profesora Wolfa, který napsal tu zajímavou knihu, v němčině znamená"vlk". Je možné, že to byl jeho pseudonym, totiž partajní přezdívka, kterou člověk volí v souladu se svojí povahou. Ostatně i Hitler měl rád slovo "vlk". Jeho štábní sídlo za války se nazývalo Wolfsschantze, to jest vlčí nora. Takže podle psychoanalýzy, profesor Wolf i Hitler byli z jednoho vlčího pelechu. Také v životopisech Stalina publikovaných na Západě se píše, že během schůzek s cizími diplomaty Stalin rád kreslil na papíru vlčí tlamy. Jednu za druhou, dokud se mu nepovedla celá vlčí smečka. Západní psychologové z toho usoudili, že Stalin měl mánii pronásledování. Proto prý dával odstřelit své politické odpůrce, jako vzteklé psy, jak politickou vlčí smečku. Ještě v starém Římě filosof Plaut psal o takových lidech: homo homini lupus est, přeloženočlověk je člověku vlkem. * * * Ve Washingtonu jsem měl možnost setkání s Izákem Don Levinem, kterýměvyzvalknávštěvěnajehofarmě.izákbyltehdyautorem řady seriozních knih o Sovětském svazu. Byl také členem představenstva "Amerického výboru proti bolševismu", který tehdy vedl speciální projekt "Radio Liberty". O rok později po našem setkání,donlevinserozvedlsesvouprvnímanželkouaoženil se podruhé, a jeho syn z prvního manželství chodil za mou exsnoubenkounatašouvonmeyer,kterávtédoběmělastálestykyse svým "modrookým pilotem" plným pupínků, jménem Leka Boldyrevá. Takvězte,žeDonLevinmětehdypožádal,abychsestalredaktorem dalších novin, které se chystal vydávat"americký výbor", ale já mu 19

20 poděkoval, a rozhodně jsem odmítl. Moji staří přátelé z centrální rozvědkyciatakémivtédobětakénabízeliprácivewashingtonu, ale i jim jsem odmítl. - Radši budu psát novou knihu - rozhodl jsem se tehdy. A propos, Izák Don Levin na své farmě přijal také Victora Kravčenka, který svého času nadělal hodně hluku knihou"zvolil jsem svobodu". Napsal ji v podstatě nikoliv Kravčenko, ale Charlie Malamut, se kterým později Kravčenko se pohádal, takže dopisoval tu knihu Eugene Natanovič Layons. [Francouzský překlad knihy vyvolal v Paříži značný hluk mezi inteligencí, jejíž významní představitelé byli komunisté (Vercors, Garaudy, Pozner, Joliot-Curie, Aragon); agent KGB André Ullmann napsal do komunistického týdeníku Les Lettres Françaises, že sibiřské lágry neexistují a Kravčenko si všechno vymyslel. Kravčenko zaútočil v Paříži procesem, který trval přes 2 měsíce a který nakonec, hlavně díky svědectví německé komunistky Buber-Neumann, v dubnu 1948 vyhrál.] Brzy Kravčenko onemocněl mánií pronásledování a dokonce postřelil muže, který omylem zaklepal na jeho dveře. Pak chodil s falešnou bradou a s přilepeným knírem, nosil tmavé brýle a paruku. Nakonec se zastřelil... To je konečná stanice té divné svobody, kterou filozof Berďajev nazývá "tragická svoboda." Ten samý čertahledač Berďajev, který kázal "Svaz satana a antikrista", z kterého vzejde světovláda "knížete tohoto světa", totiž království satanovo. Po Kravčenkovi mnoho rámusu nadělala věc Kasenkiny, která uprchla ze sovětské mise v New Yorku. Přistála na farmě Nadace Tolstého. Poseděla si na této farmě pár týdnů a... uprchla zpět do sovětské mise. Za pár dní si to opět rozmyslela a vyskočila z ní oknem a zlomila si přitom nohy. Psychicky nevyrovnaná osoba. Ale tisk přinášel opět divoké titulky: "Skok do svobody!" Skončila tato skokanka v blázinci. V demokratickém americkém blázinci. V pořadí za Kasenkinou ze sovětské mise v New-Yorku uprchl Samarin. To znamená, že začala řetězová reakce. A v tisku opět výkřiky: "Zvolil svobodu!" Jenže svobodomil tou dobou už seděl v blázinci. V demokratickém americkém blázinci. A to vše se děje ne v totalitárním SSSR, ale v demokratické Americe. 20

21 Jak jsem už říkal, Nataša Meyerová neustále všem tvrdila, že je šlechtična, že je von Meyer, jenže jakmile jsem začal pozorněji studovat její rodokmen a dával otázky lidem, kteří dobře znali tuto rodinu, dostával jsem poněkud jiný obrázek. Zjistil jsem, že papá Meyer, tento zažraný patriot-monarchista, ve skutečnosti byl pokřtěným židem. Tou dobou v carské Rusi židé-vykresti neměli prakticky žádné ohraničení a měli stejná práva jako domorodé obyvatelstvo. Proto otec Jurije Meyera dokázal získat značné jmění a žil si velmi dobře. To zřejmě vysvětluje monarchismus Juria Meyera-Mejeroviče. Ale hlas krve se přihlásil. Celý svůj život papele Meyer provozoval různé čachry-machry a fígle-mígle. V 30-tých letech žil v Bělehradě, kde založil emigrantskou banku, ale Rotschildem se nestal. Banka brzokrachla;faktvšakje,ženatomnepohořel papelemeyer,jen řadoví vkladníci jeho banky. Po skončení II. světové války, už v Mnichově, papá Meyer se rozhodl pro byznys s brilianty a jako sekretář "Nejvyšší Monarchistické Porady" spekuloval s falešnými drahocennostmi zchudlých hraběnek, nabízeje tyto klenoty bohatým americkým okupantům. Ale i zde pohořel. Jelikož jsem zjistil, že Nataša byla lesbičkou, znamená to, že byla degenerátka. Degenerace se skládá z pohlavních zvláštností, které jsou doprovázeny anomálií psychiky. Například, u Nataši se degenerativní nákaza projevila lesbickou láskou a sadistickou povahou. Ale degenerace je dědičná, je to příznak vymírání daného rodu, a nejlepším způsobem odhalení degenerace rodu je prozkoumání celého rodinného rodokmenu. Pustil jsem se do zkoumání rodokmenu Nataši"von" Meyer-Mejerovič, a okamžitě jsem si všiml několika podivností. Soudě podle starých fotografií z jejího rodinného alba, v mládí byl papele Meyer velmi krásný muž. Skutečný andělíček. Absolutně se nepodobal židovi. Ačkoliv při bližším pozorování, měl jsem dojem, že tento cherubín vypadá poněkud nasládle... Oženil se cherubín Meyer nikoliv s líbeznou dcerou z vyšší 21

22 společnosti, ale s nechutnou a ctižádostivou babou z rodiny"kupcůprasolů" [kteří jezdili a skupovali maso, ryby, dobytek nebo sůl]. Ta byla o hodně starší než slaďounký muž-andílek. To ukazuje na Oedipův, nebolimateřskýkomplexajetovždy,kdyžmužhledánevěstune jako družku, ale jako svoji matku. Zjednodušeně, když o tom lidé slyší, odplivnou si a řeknou: Fuj, job tvoju mať, čert ví, co on je zač!!! A mají svého druhu pravdu... V každém případě, vidíme u Meyerů divnou rodinnou situaci, v které ženajepravýchlap,amužjetaktrochubaba.nejenexterně,alei charakterem. Na tento námět, na vztah anomálií pohlaví a charakteru, existuje celá řada zajímavých knih. Například, známá kniha dr. Otto Weiningera"Sex a charakter", kterou jsem tehdy také dokonale prostudoval. Dr Weininger byl jediným synem židovského řemeslníka z Vídně. Ukázalo se velmi záhy, že měl velmi vysokou inteligenci. Studoval filosofii, biologii, psychologii a ovládal několik jazyků. Roku 1922 napsal svou disertační práci, kterou publikoval jako knihu pod názvem "Sex a charakter", za kterou obdržel diplom doktora filosofie. Tehdy mu bylo 22 let, přičemž ten den, kdy obdržel diplom, přešel z židovského náboženství na křesťanskou víru. Kniha 22letého filosofamělaohlaspocelémsvětě.vněmčiněmělapřes40vydánía přeložena byla na mnohé světové jazyky, včetně ruštiny. Stoupenci dr Weiningera jej pokládali za genia, jeho nepřátelé jej zvali degenerátem, epileptikem, hysterikem a bláznem. Vždyť sám dr filosofie Weininger po publikaci své knihy upadl do hluboké melancholie a brzo se zastřelil. Zde máte další židovské wonder-dítě. V knize Sex a charakter, jako lék od všech problémů a neštěstí lidského rodu, dr Weininger doporučoval všem dvoupohlavním existencím sexuální zdrženlivost, to jest stav mnišský, který už dávno se používá prakticky ve všech velkých církvích. Ve všech, KROMĚ ŽIDOVSKÉ. Vůči židovstvu, pokřtěný žid dr Weininger vystupoval jako nejfanatičtější antisemita. Přirovnával židy k degenerativním ženám. Přičemž hned po jeho smrti vyšla druhá kniha O posledních věcech (úvahy a aforismy), v které bylo ještě více antisemitismu, než v té první. Za to vše, filosof Weininger, podobně jako filosof Spinoza, si vysloužil od židů cherem, což je hebrejská anatéma s černými svícemi [prokletí, vyloučení]. 22

23 Když psal, že vše zlo lidského rodu bere kořeny v bisexuálnosti degenerativních individuí, dr Weininger měl na zřeteli lidi typu ženachlap a muž-slaboch, tedy lidí typu papele Meyer-Mejerovič a jeho ženy-šiksy [šiksami nazývají židé ty gojky, které si berou za muže žida].alecos tím můžete dělat? Zastřelit je všechny, to přece nejde. Možná právě proto naše židovské zázračné dítě, dr Weininger, se sám zastřelil. * * * Kolik hoře by mi byla Nataša přinesla, kdyby mne neodmítla? Vzala by si mne, nadělala by mi plno dětí, ale za mými zády by mne nepřetržitě klamala s ženami. Dříve nebo později by to skončilo rozvodem. Tehdy by mi sebrala moje děti, a já bych na ně platil alimenty celý svůj život. K tomu, ona je přece polo-židovka, tedy děti bybylyžidyzečtvrtiny(jakhitler),aažbydorostly,jezcela možné, že by byly přesně takovými degeneráty, jako jejich matka. Mnohýmlidemsetotakéstává,jenženechápou,pročsejimživot nedaří, nebo možná začínají chápat, ale až mnoho, mnoho let potom.stěžovatsipakjeužpozdě,vlastněneníanikam...vždyťu žádného soudu nic nedokážete... Když jsem proanalyzoval všechny dostupné informace o mojí bývalé nevěstě, měl jsem pocit, jakoby kolem mne proklouzl veliký, krásný a jedovatý had. Ten samý starý Had, který prostřednictvím Evy pokoušel už Adama v ráji. Tento had se pokoušel podstrčit svůj zakázaný plod i mně... Kapitola 3 : Úvaha o komisaři Čirou náhodou ocitl jsem se hlavou přísně utajeného speciálního projektu psychologické války. To bylo v Mnichově v letech Byl jsem tehdy šéfredaktorem "Svobody" a prezidentem COPE (Ústřední Svaz poválečných přistěhovalců z SSSR). Podobné speciální projekty byly Svaz solidaristů NTS, Radio Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Všechny dostávaly peníze od stejných "neznámých" zdrojů. 23

24 Jak to bývá v takových případech, přidělili ke mně od CIA, na kontrolu a na dohled, politického komisaře se jménem Aljoša Milrood, jehož šéfem v CIA ve Washingtonu byl Alexander Sergějevič Alexander, podle Aljoši skutečný ruský šlechtic. Ale co je to za příjmení"ruského šlechtice"- Alexander? Poptal jsem se lidí, kteří ho dobře znali a zjistil, že"skutečný ruský gentleman" byl vlastně pokřtěný žid. Přestože se narodil náš Alexander v Petrohradě, vyrůstal v emigraci, v Československu. A to je... špatné znamení. Když Hitler zachvátil Československo, téměř všechny ruské přistěhovalce hned zahnal do koncentračních táborů, což Němci, je třeba poznamenat, nedělali v Jugoslávii ani v jiných okupovaných zemích. Když Stalin osvobodil Československo, ruští emigranti se z nacistických koncentračních táborů sotva vrátili domů, znovu šli zpátky do koncentračních táborů, ale už stalinistických, i když opět je třeba poznamenat, že v jiných, osvobozených od Hitlera zemích, zabírali zdaleka ne všechny. Z jakého důvodu se tak dělo? Jak Hitlerovo Gestapo, tak i Stalinova NKVD věděly, že ruská emigrace v Československu se výrazně lišila od ruské emigrace v jiných zemích. Skutečnost byla taková, že Češi nepouštěli si do země pravičácké bílé emigranty. Oni si vybírali pouze levé. To proto, že jejich prezident Masaryk byl chromý na levou nohu. Tento Masaryk, po rozpadu rakousko-uherské monarchie, rychle se stal prvním prezidentem Československé republiky. Díky zednářským kanálům. Před tím se schoval v exilu v Americe. Ženil se s americkou židovkou Garrigue a čekal na svou příležitost. Během občanskéválkyvrusku,vroce1918,zednářmasarykbyljednímz iniciátorů anti-sovětského československého povstání. Bojoval s rudými, ale brzy zradil i bílé. Dvojitý zrádce. Vládl v Československu od 1918 do 1935 a během této doby do vlády bral jen zednáře. Široká veřejnost to mohla nevědět, ale kdo to vše dobře věděl, byli Hitler a Stalin. A proto, jak Hitlerovo Gestapo tak i Stalinovo NKVD svorně honili ruské emigranty ČSR do koncentráků. I s českými zednáři. Zatýkali je preventivně, jako pátou kolonu všech dob a všech národů. Jako trvalý zdroj nihilismu, anarchie, revoluce, zmatku a zrady. A Stalin navíc připomenul českým bratřím-slovanům dvojí zradu během ruské revoluce. 24