Bartoškova kronika. Editorská poznámka k transkripci textu

Transkript

1 Editorská poznámka k transkripci textu Grafický záznam originálu vpodstatě odpovídá dobovému pravopisnému úzu češtiny tzv. doby střední a jeho transkripce se řídí v současné době již ustálenými pravidly, která však poskytují prostor pro zachycení charakteristických zvláštností konkrétního textu. Vzhledem k předpokládaným uživatelům publikovaného textu, tj. jednak běžnému čtenáři, jednak odborníkovi, kterému jde o smysl, nikoli o jazykové jevy, upravujeme originál tak, aby sice respektoval dobový jazyk a specifičnosti jazyka autorů, ale aby pokud možno nerušil čtenáře ve vnímání obsahu, ba aby mu toto vnímání usnadnil. Samozřejmě jsou ponechány všechny, někdy nářeční odchylky od dnešní normy spisovné češtiny v rovině tvaroslovné, např. na rožnech, ty mezy. Cílem bylo též pokud možno uchovat zvukovou podobu originálu, tedy např. z Janem, i s některými varietami (jsú / sú, Hradiščané / Hradištčané, neščasnú / nešťastnú, v Habřicích / v Havřicích apod.). Pokud jde o grafiku, zjednodušujeme dobovou zvyklost zdvojovat některé souhlásky, takže ff přepisujeme jako f (ffojt, Žoffie, Ffryšták v transkripci fojt, Žofie...), ss jako s (masso, přissahal aj.), dd jako d (ve slově radda), tt jako t ( svattý, zlattý, zattčený aj.), mm jako m ( ve slově summa). Zdvojení je ponecháno pouze u latinizujících podob (Johannes) nebo u neobvyklých vlastních jmen (např. Bolff, Gryff). Zjednodušujeme též th na t, které se neodráží ve výslovnosti (např. Dorotha, rejthaři, Bartholoměj), ponecháváme ale ve slově rathúz, kde je tato výslovnost pravděpodobná vzhledem k německému původu slova, a ovšem též u vlastních jmen (Barathy apod.). Grafém c přepisujeme jako k (capitan, Constantinopol jako kapitán, Konstantinopol) vyjma nezdomácnělých cizích slov. Skupiny czia, tia, dia přepisujeme ča, ťa, ďa (cziasu, křestianské, diabel jako času, křesťanské...). Občasné ch na konci slov upravujeme na h (místo sních je sníh). Nesystematické psaní i, y, j přepisujeme podle současné normy jako i/í, y/ý. Neoznačovaná délka samohlásek (až na občasné zdvojení ee-, srov. podlee) je doplněna podle dnešního úzu s přihlédnutím k nářečnímu původu autora (podobně jako v edici Opera omnia J.A.Komenského ponecháváme žaba, jama apod.). Známe se ovšem k tomu, že dobovou výslovnost nelze vždy zcela přesně rekonstruovat, tento jev však nemá vliv na obsah textu. Podle současných pravopisných zásad upravujeme také v originálu nesystematické psaní velkých písmen s ponecháním velkých písmen ve významech spjatých s křesťanskou vírou, např. Boží. Problémem občas bylo rozhodnout, zda jde o obecné, nebo vlastní jméno (kožišník / Kožišník, kovář / Kovář). Snažili jsme se vzhledem ke kontextu a jiným zmínkám o osobách v kronice a jiných pramenech nalézt nejpravděpodobnější řešení, ale jsme si vědomi, že naše interpretace nemusí být vždy správná. Dnešnímu systému přizpůsobujeme také dobovou pauzovou interpunkci, navíc nedůslednou, která by čtenáře mátla. Na případné posuny v chápání větného celku při jiném řešení v kladení čárky upozorňujeme v poznámkách. Ponecháváme však zpravidla čárku před a v případech, kdy jde o dodatečné připojování, nastavování věty, např. stalo se, že Šimon celý den dělajíc na verštatě, a potom macecha jeho se s ním počala hádati. Osobitým problémem byl přepis vlastních jmen a cizích slov, zvláště z maďarštiny, vzhledem k regionu popisovaném v kronice dosti častých. Rozhodli jsme se pro ponechávání podoby originálu (Kička / Kyčka, Prymus, resp. Satmar), protože sjednocování na jednu podobu by mohlo zkreslit text. Zjištěné dnešní podoby daných vlastních jmen a maďarských výrazů jsou ovšem v unifikované podobě v komentujících poznámkách. Dobové grafické zkratky, např. gt, geo, rozepisujeme bez poznámky jako jest, jeho, nikoli však zkratky pro měny a míry (např. zl. = zlatý). Roky, které jsou v textu určeny občas pouze jejich pořadím v rámci století, jsou pro přehlednost rozepsány v celý údaj (tedy ne 13, ale 1513 apod.). Usoudili jsme, že k textu kroniky není nutné připojit slovníček, a významy méně známých slov jsou vysvětleny v poznámkách k textu. Karel Hádek Bartoškova kronika

2 f. 1a 2453 léta po stvoření světa vydán Zákon od Pána [Boha] Mojžíšovi na hoře Sinaji, 50. dne po vyjití z Egypta léta od stvoření světa, to jest po 1509 letech po vydání Zákona, Kristus Pán zaslíbený otcuom svatým na tento svět přijíti ráčil léta od narození Krista Pána, a tak svět tento stojí 5544 léta léta od stvoření světa Pán Bůh svět tento pro mnohé hříchy potopú trestati ráčil léta, to jest 39 let po potopě, Pán Bůh Sodomu, Gom[oru], Adamau, Seboim a Segor pro hříchy podvrátiti ráč[il] léta Chenkres sedmý farao, egyptský král v moři Červeném s vojskem svým potopen léta od stvoření světa lid izrahelský zkrze [...] 4 do země zaslíbené přiveden. Nemrod, 5 onen pyšný vnuk Chamův, jinak Saturnus, na poli Senor 6 řečeném [...] široké a již okolo 5174 kročejův zvýši v[ěže] Babylonské (chtěje se moci Boží protiviti) posta[...] po stvoření světa, to jest 131. rok po [......] stavení té veže, jazyky jest proměniti [Pán Bůh] ráčil lidu, že jeden druhému nerozumě, od předsevzaté práce pustiti museli, neb vuobec jedním jazykem mluvili. 8 1 Záznam se jeví jako důkaz, že rukopis vznikal od roku 1582, ačkoliv písmo Bartoškových záznamů vykazuje vývoj napovídající, že zpočátku zapisoval člověk mladý, který až posléze dospěl k vyzrálému a vyrovnanému rukopisu. Proměnlivost stylu písma je pozoruhodná a důvody nedokážeme v současnosti uspokojivě vysvětlit. Snad lze připustit i možnost, že redakční práci na kronice prováděl Jiřík Bartošek ještě za života Jana Koudelky. Údaj o roce 1582 by v tomto případě musel doplnit dodatečně, ovšem spolu s ostatními údaji na počátečních foliích, které vznikaly ve stejnou dobu. Podle dr. Jany Volfové, autorky grafologického rozboru, je toto písmo podobné zápiskům k roku 1581, kdy Bartošek počal pořizovat zápisky samostatně. Tímto způsobem bychom mohli vysvětlit i řadu detailních údajů z Bartoškova mládí, které si sotva mohl pamatovat s odstupem několika desetiletí (pokud si nepsal deník, který by zde použil). 2 Jedná se o pětici starobylých měst při řece Jordánu zničených při zkáze Sodomy a Gomory. (Srov. např. Gn 10,19; 14,2 aj.) V ekumenickém vydání Bible z roku 1985 jsou města zvána: Sodoma, Gomora, Adma, Sebójím, Sóar. Podle Gn bylo město Segor jako jediné z uvedené pětice ušetřeno. (Adolf Novotný, Biblický slovník. Praha 1992, s. 862.) 3 Srov. Ex 14. Farao exodu není v Bibli označen jménem. Spekuluje se pouze o faraonech 18. dynastie ( př. Kr.) nebo 19. dynastie ( př. Kr.). Z 18. dynastie by se mohlo jednat o Amenhotepa II. ( ), který by byl ve větším souladu s biblickou chronologií. Spíše je správnější uvažovat o dynastii 19. a zde především o faraonu Merenptahovi ( ), případně i o jeho předchůdcích Sethim I. ( ) nebo Ramessovi II. ( ). Bartoškovou kronikou uváděný farao není podle vyjádření egyptologů identifikovatelný s žádným egyptským panovníkem, ať už bereme v potaz egyptskou nebo řeckou variantu jména. Patrně se jedná o zkomoleninu jména některého z faraonů, který nemusel mít s exodem nutně souvislost. (Datace podle Miroslav Verner a kol., Ilustrovaná encyklopedie starého Egypta. Praha 1997.) 4 Lze doplnit Mojžíš nebo Jozue. Mojžíš sice izraelský lid z Egypta vyvedl, ale zaslíbenou zemi mu bylo dáno jen spatřit. Lid za Jordán převedl a zemi dobyl až Jozue. Tato varianta jména je proto pravděpodobnější. 5 Nimrod je uváděn v Gn 10,8 9; 1Par 1,10; Mich 5,5. 6 Snad může být míněna země Šineár (srov. Gn 10,10; 11,2). 7 Mohli bychom doplnit: postaviti dal. 8 Papír, zvláště v místech zápisu posledních dvou odstavců, ve značné míře schází. Je možné, že uvedený text nezachycuje celé sdělení autora. Moulík (III) za pomoci Sobotíkových poznámek rekonstruuje text následovně: 1788 po stvoření světa, to jest 131. rok po [potopě při] stavení té věže, jazyky jest proměniti [Pán Bůh] ráčil lidu, že jeden druhému nerozuměli [a tak] od předsevzaté práce pustiti museli, neb [posud všichni] vuobec jedním jazykem mluvili.

3 f. 1b Po smrti Nemroda, jinak Saturna, syn jeho, Belus 9 kraloval a Jupiterem byl nazván, od něhož druhá planeta jméno své vzala. Potom Ninus, syn Belů, království Asyrské k Babylonskému připojiv, Ninive, 10 město veliké založil, a téměř všecku Asii podmaniv první monarcha učiněn. 11 Po něm Semiramis, 12 manželka jeho, z synem svejm panovala a veliké město založila, Babylon, ale však bez poznamenání jistých let od světa stvoření začátek mnohých království se nalézti nemůže. Léta 3417 od stvoření světa druhá monarchia, totiž perská, od Cyra, 13 krále médského, svůj začátek vzala, když již 14 let u médských kraloval. Léta 3634 od stvoření světa třetí monarchia, řecká, od onoho Velikého Alexandra, když prv 6 let u médských kraloval, svůj začátek vzala. [Lét]a 3915, to jest po začatej monarchii řeckej po 281. roce, monarchia čtvrtá, římská, od Iulia císaře, let před narozením Krista Pána, začátek svůj vzala. [.....] narození Pána Krista 623, tyranství turecké zchytrale od Machometa víc se rozmohlo. 15 [Léta Pá]ně 644, od stvoření světa 4606, Čech a Lech, vlastní bratří do západních a půlnočních krajin se přibrali a národ český založili za Konstantina císaře třetího, syna Herakliova, císařství východního. 16 [Léta Páně] 1331 [ kou]pili Korytnú a Volenovy [...], teprava od krále Karla českeho [......, margkrabě] moravskeho na to privilegium dostali Belus nebo Bel, druhý ze synů Nemroda, ztotožňovaný s babylonským ochranným božstvem (Bál), vlastním jménem Marduk, který údajně vládl v Babylonu po svém otci. Po jeho 65 let trvající vládě nastupuje Ninus, který měl založit Ninive a celé Asyrské království. 10 Bible uvádí jako zakladatele Ninive Nimroda (Gn 10,11). 11 Následující výčet epoch odpovídá členění obvyklému ve středověkých kronikách podle pěti říší (nacházející se ale už u Eusebia Pamphili na poč. 4. století): asyrsko-babylonská, médská, perská, řecko-makedonská a římská. Těchto pět úseků světských dějin bývá včleněno do biblických událostí a nahlíženo v rámci teologické koncepce dějin pocházející od svatého Augustina ( ), který rozdělil lidskou historii na šest úseků (od Adama po potopu, od potopy po Abraháma, od Abraháma po Davida, od Davida po babylonské zajetí, od babylonského zajetí po Krista, od Krista po Poslední soud). 12 Semiramis byla manželkou asyrského krále Šamší-Adada V. Po manželově smrti vládla pět let za svého nedospělého syna Adad-nárárího III. Skutečnost, že vládla žena, byla v tehdejším asyrském prostředí zcela výjimečnou. Dokladem mimořádného postavení této panovnice jsou dodnes zachované památky s jejími vyobrazeními i texty, stejně tak i pozornost řeckých autorů, pro které se stala legendární postavou. Byla pro ně dcerou syrské bohyně Derketó a manželkou bájného asyrského krále Nina a měla dát podnět k vystavění Babylonu a jeho visutých zahrad, jednoho ze sedmi divů světa. (Jiří Prosecký a kol., Encyklopedie starověkého Předního východu. Praha 1999.) 13 Kýros II. (vládl př. Kr.), roku 539 se zmocnil Babylonu. 14 Julius Caesar (? př. Kr.) je skutečně některými antickými i současnými spisovateli považován za prvního římského císaře, většina badatelů se však přiklání k tomu, aby za prvního římského císaře byl pokládán až Augustus (27 př. Kr. 14 po Kr.). 15 Počátky islámu spojuje autor textu, navzdory skutečnosti, s počátkem turecké moci. Začátek islámského letopočtu se počítá od roku 622, kdy Mohamed odchází do Mediny ( Hidžra ), snad právě toto chce kronikář sdělit. 16 Od počátku 6. století se musela Byzanc bránit mohutným vpádům Slovanů, kteří se postupně usazovali i na Balkáně. Konstantin III. ( ), nepočítáme-li jeho spoluvladařství s otcem a svým nevlastním bratrem, vládl pouze 4 měsíce, neboť poté zemřel, údajně otráven. Období uváděné v Bartoškově kronice je časem první státní integrace Slovanů a odpovídá i konsolidaci slovanského osídlení na našem území, ačkoliv Slované sem pronikali již od konce 5. století. Pozoruhodný je směr příchodu naznačený kronikou od jihovýchodu (půlnoční znamená severní). Jeden z imigračních proudů takto skutečně postupoval. 17 Zápis je v současnosti značně poničen. František Křeháček (v článku Kdy koupilo král. město Uher. Brod Korytnou, Volenov a Březovou? VVM 4, 1949, s. 78) text rekonstruuje následovně: Léta Páně 1331 Brozané

4 f. 2a Léta Páně 655 Machomet s pomocí nějakého mnicha ariánského, Sergia 18 řečeného, Alkoran jazykem arabským zepsaný za zákon Tuorkuom vydal léta Konstancia královna, 19 manželka Přemyslova, dala postaviti Hodonín, 20 Břetislav 21 a Bystřici, a Trnavu 22 zdí cihelnú ohraditi. 23 Léta Páně 894 za času Svatokopa, krále moravského předposledního, 24 i také puovodem jeho od Metudia a Cyril[ia], biskupů království Moravskeho, za císaře Arnol[fia?] 25 víra křesťanská v Moravě se rozmáhala. 26 Léta Páně 1262 klášter horní v městě Brodě 27 založen od jednoho mnicha, jemuž Merchel 28 jméno bylo. kúpili Korytnú a Volenovy a léta Páně 1362 tepruva od krále Karla českého bratra Jana, markraběte moravského, na to privilegium dostali. (Ve stejné podobě přepisuje zápis Moulík (III), který se opírá o B. Sobotíka. Jak uvádí F. Křeháček, rekonstrukce, včetně uvedení roku 1362, byla provedena na základě staršího opisu kroniky.) Zápis se vztahuje k historii Uherského Brodu. Podle Františka Křeháčka (ibid., s. 79) využili uherskobrodští měšťané ke koupi těchto tehdy pustých vsí návštěvy Jana Lucemburského na konci března roku Držbu tohoto majetku poté městu potvrdil moravský markrabě Jan v roce 1351 (CDM VIII, 132, český překlad latinského opisu z 16. století) a ještě v roce 1376 markrabě Jošt (CDM XI, 28, rovněž český překlad podle opisu z 16. století). V kronikou uváděném roce 1562 uherskobrodští měšťané skutečně dostali privilegium od markraběte Jana, netýkalo se ovšem držby zmiňovaných obcí (CDM IX, 287). František Křeháček (ibid., s ) se zamýšlel nad rozdíly v dataci mezi zápisem v kronice a uvedenými listinami. Dospěl k závěru, že nejpravděpodobnější je omyl na straně našeho kronikáře. Vesnice Volenov, Korytnou a později založenou Březovou město nakonec ve velké tísni prodalo pánu města Maxmiliánovi z Kounic roku 1627 (Letocha, s. 40). 18 Snad se jedná o zkomolenou podobu jména Mohamedova tajemníka Zaida ibn Sabita, který vedl v letech redakční práce na jednotném textu Koránu. Ariáni byli ve 4. století jakožto bludaři vyloučeni z křesťanského společenství, protože odmítali božství Ježíše Krista. Svým zdůrazněním monotheismu se podobali islámskému pojetí Boha. Antitrinitářství v různých podobách ožilo ještě v 16. století a přežívalo i později. Srov. polemiku J.A. Komenského se sociniány. S panstvím Kunoviců je rovněž spojen pobyt jednoho z nejznámějších antitrinitářů, Jakuba Palaeologa (viz f. 50b 51a). 19 Konstancie Uherská (po ), manželka Přemysla Otakara I., byla dcerou uherského krále Bély III. 20 Hodonín byl královnou Konstancií povýšen na město roku Osada zde byla již v 11. století. 21 Břeclav je poprvé připomínána roku 1046, a tamní hrad existoval už od doby vypuzení Maďarů z těchto míst Břetislavem I. Konstancie tedy Břeclav pouze nově vystavěla. 22 Trnava byla prvním městem na území dnešního Slovenska s postavením královského města, které jí udělil v roce 1238 Béla IV. Ve 13. století byla vybavena mohutným opevněním s cihlovými věžemi propojenými valy ze zeminy a dřeva, jež byly později nahrazeny cihlovými hradbami. V době Bartoškově byla Trnava důležitým obranným bodem proti Turkům a současně azylem ostřihomského arcibiskupa. 23 Uvedený odstavec Bartošek vepsal až dodatečně. Je vtěsnán mezi ostatními údaji a vybočuje z chronologické řady. 24 Svatopluk (vládl ), nejvýznamnější vládce Velké Moravy, ve středověku skutečně někdy označovaný za krále. 25 Arnulf Korutanský (asi ), od roku 887 římský král a od roku 896 císař. 26 Pořadí tohoto a následujících tří odstavců je upraveno podle číselného značení, které je pravděpodobně dílem pisatele. V původním textu je jejich pořadí: 3, 1, 4, Pod pojmem klášter nebo kostel horní chápe autor zdejší dominikánský klášter a kostel. V Bartoškově době byly v Uherském Brodě kostely dva (nepočítáme-li bratrskou modlitebnu sbor), které sloužily bohoslužbám tehdy většinou novoutrakvistického obyvatelstva. Byl to kostel zasvěcený sv. Janu Křtiteli (tzv. dolní až do 18. století byl kostelem farním, dnes chrám M. Jana Husa, sloužící církvi Československé husitské) a kostel zasvěcený Panně Marii Nanebevzaté (tzv. horní s přestávkami sloužící až dodneška dominikánům). K hornímu kostelu se v 70. letech 16. století přesunulo centrum novoutrakvistické církevní správy vztahující se nejenom na město, ale na poměrně široké okolí. Proto zde byly pohřbívány významnější osoby, včetně vládnoucích Kunoviců a šlechty z okolí. Dnešní podoba kostela je výsledkem barokní přestavby v druhé polovině 17. století za vdovy po Lvu Vilémovi z Kounic, Eleonory z Dietrichštejna. 28 Podle dominikánské tradice bylo jméno zakladatele kláštera Melchior, u Bartoška se jedná zřejmě o zkomoleninu. Uvádí ji druhotně i Martin Ležák, který však na jiných místech píše také Melichar. (Více

5 Léta Páně 1300 Otmana, 29 prvního správce sobě za kníže volili, potom po 153 letech Machumet, syn Amuratů, toho jména druhý, a devátý zprávce jich panoval. 30 Léta Páně 1453, 29. dne měsíce máje, za času Fridricha, 31 císaře západního, tenž jistý Machomet stolici v[ýchod]ního císařstvi Konstantinopolim dobyv, Konst[antina], 32 posledního císaře řeckého přemohl a zabil, a od toho času císařem se jmenovati rozkázal. Léta Páně 1469 na den svaté Margety, 33 město Hradiště král Matyáš z Uhry oblehl a ukrutně počal dobývati, ale znamenav, že nic nedobude, kázal odtrhn[út] a do Uher se navrátil. 34 f. 2b [Léta] Páně 1474 kobylky letěly a v Uhřích, v Moravě, v Čechách znamenitú škodu udělaly, tak že osení, trávy, i na lesích zelené posušily, že neměli co žíti ani séci, a byly ku podobenství, jakoby měly kapalíny na svejch hlavách. 35 [Lé]ta Páně 1481 císař turecký Machomet, jenž císařoval 31 let a zkazil dvanáctero království a Konstatinopoli dobyl, umřel, a tu v Konstatinopoli pochován. Léta Páně 1483 Pražané staroměštscí v středu po svatém Maurici 36 purgmistra Jana Klobúka a některé konšely z rathúzu zmetali, a jiní dole stojíce na oštipy je brali, a tak některé zmordovali a některé do vězení dali, dosti se s nimi nakatujíc 37 postínati rozkázali. 38 v průvodní studii k této edici.) Rok založení kláštera se shoduje se všemi prameny a odpovídá, alespoň přibližně, skutečnosti. 29 Osman I. (asi ) v roce 1299 založil po rozpadu státu Seldžuků v Malé Asii Otomanskou tureckou říši. 30 Mohamed II. Veliký, jinak Mehmed II. Fatih (Dobyvatel, ), byl synem Murada (Amurata) II. (*1402, ). Mohamed byl v pořadí šestým panovníkem po Osmanovi I. 31 Fridrich III. (* ). Pisatelem byl správně nahrazen původní zápis: Zigmunda. 32 Konstantin XI. Palaiologos (císařem ). K dynastii Palaiologů se hlásil i Jakub Palaeolog (viz f. 50b 51a) Hradiště (s později rozšířeným názvem Uherské) představovalo důležitý strategický bod v obraně proti Uhrům, kteří vyvinuli velkou snahu se města zmocnit. Např. v roce 1468 ovládla Korvínova vojska prakticky celé okolí, město se však ubránilo. Stejně tak i v roce 1469 se Hradiště stalo cílem uherských útoků, devět dnů bylo ostřelováno a poté byl zahájen útok, který však skončil neúspěchem. Následně se Matyášovi podařilo u Veselí zajmout nejstaršího Jiříkova syna Viktorina (27.7.), avšak další Poděbradův syn Jindřich přispěchal městu na pomoc a posléze Uhry porazil 2. listopadu u Bílovic (Uherského Brodu?) a vytlačil je až za hranici. (Více k bojům o město v kapitole Hradiště v době husitské a pohusitské ( ) od Antonína Verbíka in: Uherské Hradiště, s ; podobně Dvořák, s. 349.) 35 Kapalíny znamená, že měly na hlavách jakoby kápě, čepice nebo helmice. Podobná zpráva, ukazující na to, že šlo tehdy o výjimečný jev, je i u Mikuláše Dačického (s. 95): Byly kobylky v Čechách tak dlouhé jako prst palec, barvy nazeleně lesknuté, obličeje měly kočičí a jako v kuklách, po břiše jako hadi; nic lidem ani hovadům nepřekážely, než letěly v povětří a chřestěly. Nejedná se však o kobylky (podřád Enzifera), ale sarančata (podřád Coelifera) a sice o druh Locusta migratoria (Linné. 1758: 432). Tento druh je rozšířen ve velké části jižní Evropy, jižní části Ruska, Malé Asii, Číně, záp. Mongolsku, je obyvatelem sušších stepních oblastí. Při vhodných podmínkách je schopen navodit tzv. migratorní fázi, která v konečném důsledku vede k vytvoření mnohapočetného hejna, napadajícího dosud čerstvé biotopy. Migrace takovéhoto hejna je závislá na převažujícím směru větru. Výskyty napadení sarančaty na území jižní Moravy jsou datovány až do začátku minulého století. V současnosti takový jev na našem území nehrozí. Stepní lokality středoevropského regionu jsou dnes převážně kultivovány a spíše málo vhodné pro přirozený vývoj tohoto druhu. (Toto vysvětlení laskavě poskytl dr. I. Kovář z entomologického oddělení Národního muzea v Praze.) Podobný úkaz se vyskytl v roce 1544 v blízkosti Strážnice. Jihlavský kronikář o tom píše: na velkou louku, která přes 150 vozů sena dává, [padlo] nesčetné množství kobylek a sežralo trávu v té míře, že sotva nějakou kopu sena lidé sklidili. Zde kobylky rozdělily se na 3 hejna: jedno táhlo do Rakous, druhé do Slezska, třetí dále do Moravy. (František Dvorský, Strážnický okres. In: Vlastivěda moravská. Brno 1914, s. 216.)

6 Léta Páně 1485 stalo se jest mrknutí veliké. 39 Léta Páně 1496 voda veliká u Brodu Uherského. Léta Páně {1490 Mathias, princeps invictissimus feria tertia post dominicam Palma[rum], 40 aetatis anno 47 moritur, corpus Albam Regiam deducitur in q[ua] regem conditorio magnifica sepelitur.} 41 f. 3a Léta Páně 1505 byl jest Brod Uherský v držení urozen[ého] pána Jana z Lomnice a na Mezříči. 42 Léta Páně 1509 král Ludvík, syn krále Vladislava, maje věku svého půl čtvrta léta, třetí neděli postní, jenž slove Okuli, 43 při přítomnosti otce svého na hradě pražskem na království české slavně korunov[án]. Léta Páně 1510 král Vladislav s synem svým, králem Ludvíkem, ležel v Brodě Uherském od svatého Václava až do Tří králův. Léta Páně 1512 urozený pán, pan Jan z Kunovic, jinak Johanes, 46 otec pana Jetřicha, dal jest list horníkuo[m] na vinohrady okolo Brodu Tzn., že s nimi hrubě zacházeli. 38 Jedná se o tzv. druhou pražskou defenestraci (po r a před 1618). Krveprolití, jehož příčiny byly směsicí náboženských, sociálních i nacionálních rozporů, se událo 24. září Většinové utrakvistické obyvatelstvo povstalo proti ponejvíce katolickým, ale i nespravedlivě vládnoucím představitelům pražských měst. Zatímco v Bartoškově kronice popisovaném Starém městě pražském byl průběh povstání poměrně mírný (patrně pouze purkmistr opustil radnici oknem a byl zraněn a později popraven), na Novém městě byla situace mnohem dramatičtější, zde bylo zabito několik konšelů a došlo k plenění židovských domů a klášterů. Byla to poslední velká náboženská bouře od vypuknutí husitské revoluce. Až památný kutnohorský mír z roku 1485 byl počátkem poměrně klidné koexistence dvou křesťanských společenství v náboženskými válkami poznamenané zemi. 39 Mrknutí zatmění. V roce 1485 se zatmělo slunce 16. března a měsíc zakryl přibližně 99 % slunečního kotouče. Podobné zatmění (98%) bylo u nás pozorováno v roce Psáno jiným, neznámým pisatelem. Písmo je totožné s fragmentem klasických textů přivázaným ke kronice. Překlad: Léta Páně 1490 třetího dne po neděli Palmarum [neděle Květná, 6.4.] zemřel nepřemožitelný kníže Matyáš ve věku 47 let. Jeho tělo bylo přeneseno do Stoličného Bělehradu [Székesfehérvár], kde krále ve velkolepé hrobce pohřbili. Stoličný Bělehrad byl již od počátků maďarského státu významným místem. V průběhu století se z něj postupně stalo v sakrálním ohledu jeho hlavní město a tím i místem pro nejdůležitější státní akty, jakými byly korunovace, vydávání zákonů a rovněž i pohřby panovníků. Proto zde vyrostla reprezentativní románská bazilika, která však byla za nešťastných okolností tureckých vpádů zcela zničena. Když Turci v roce 1543 Stoličný Bělehrad dobyli, odvezli chrámové poklady do sultánovy pokladnice. Byli to však křesťanští žoldáci, kteří zkázu baziliky dokonali. V roce 1601 vyrabovali zbylé královské hroby a celou stavbu tehdy prakticky zničil výbuch v ní složeného střelného prachu. Do současnosti se z chrámu dochovaly pouze fragmenty základového zdiva. 42 Uherský Brod se koncem 15. století často nacházel v zástavě bohatých šlechticů, jedním z nich byl i Jan z Lomnice, hejtman Markrabství moravského, který koupil zástavu od Hedviky, vdovy po dosavadním zástavním držiteli Štepánu Zápolském. Zástava se vztahovala na město, královský hrad, fojtství, vesnice Drslavice, Lhotku a Šumice Do Brodu zavítal panovník spolu se svou rodinou a dvorem, když prchal před morem v Uhrách. Z města poté odjel do Vratislavi, kam doputoval (Sobotík, pozn. 59, s. 142.) Tuto událost uvádějí všichni starší uherskobrodští autoři (Haškonius, Ležák, Letocha a Daněk) Jan z Kunovic (+ 1545) byl synem Duchka z Bydžova, který dosáhl společenského a majetkového vzestupu zásluhou svého švagra, biskupa Jana Filipce. Díky tomuto strýci se Janovi dostalo výtečného vzdělání, nejprve v Olomouci a poté na univerzitách v Lipsku a Boloni, i povýšení do říšského panského stavu (1490). V roce 1506 získal rovněž Filipcovým přičiněním Uherský Brod a později Ostroh (Uherský) a kromě jiných majetků ještě roku 1535 Nivnici a přibližně o pět let později i Hluk. Jan z Kunovic měl za manželku Barboru z Pruskova

7 Léta Páně 1513 město Brod Uherský téměř na hlavu vyhořelo na den svaté Anny. 48 Téhož léta 1513 Jan Koudelka 49 se narodil a živ byl až do léta 1581, a převrhnutím koči nad Bílovici na den Obrácení svatého Pavla na víru 50 zabit jest. f. 3b [Lé]ta Páně 1521 královna Marie králi Ludvíkovi do Uher přinešena a za manželku dána při slavnosti svatého Jakuba. Téhož léta 1521 Soliman, 53 turecký císař, dobyl Šabatce i Dolní Bělehrad {Na den Stětí svatého Jana.} Téhož léta 1521 povodeň veliká byla u Brodu Uherského. Léta Páně 1522 opět povodeň veliká u města Brodu Uherského v jarmark hradištský, který bejvá po Velikonoci. 57 Léta Páně 1523 mor veliký v městě Brodě Uherském byl. Téhož léta, v neděli první po Svaté Trojici, 58 Martin Příhoda narodil se, kterýžto léta 1567 o svadebním veselí Jana Hůlky, v neděli den památky svatých Petra a Pavla 59 příhodou neščťastnú na rynku zastřelen. 60 [1525?] léta stalo se pozdvižení. 61 Léta Páně 1526 král Lidvík poražen u Moháče na den svatého Jana hlavu stětí 62 {a v potůčku, Czolepataka 63 slove, tělo jeho plně ve dvú měsících nalezeno a v Horním Bělehradě 64 poctivě pochováno.} 65 (zemř. před r. 1510) a po ní Magdalenu z Boskovic. Magdalena zemřela roku 1551 a byla pochována v Ostrohu. (Zdeněk Pokluda, Páni z Kunovic. In: Kunovice v proměnách času. Kunovice 1996, s ) 47 Bartoškem uváděné privilegium z roku 1512 není v současnosti doložitelné z jiného pramene Jan Koudelka, první pisatel této kroniky. 50 úterý Sňatek Marie Habsburské a Ludvíka Jagellonského se uskutečnil na základě dřívějších dohod obou rodů a smlouvy z roku 1515 o vzájemném nástupnictví (stejně jako o měsíc dřívější svatba Anny Jagellonské a Ferdinanda Habsburského, který se také po Ludvíkově tragickém skonu o jagellonské dědictví ucházel). 52 čtvrtek Sulejmán II. Nádherný ( ). Již jeho otec Selim I. ( ), zřejmě největší z tureckých dobyvatelů, podstatně rozšířil a prakticky zdvojnásobil turecké panství expanzí na Blízký Východ, když se zmocnil Sýrie, Palestiny, Egypta i posvátných míst Mekky a Mediny na Arabském poloostrově. Sulejmán byl více než důstojným nástupcem svého otce. Pokračoval v jeho výbojích směrem na západ a do severní Afriky, a vynikal i státnickým rozhledem. Za Sulejmánovy vlády byla tak turecká říše velmi dobře spravovanou zemí a nezanedbatelný je při tom i rozkvět islámské kultury. 54 Srbská města Šabac a Bělehrad, který byl, vzhledem ke své poloze, považován za klíč k Evropě. V dochovaném fragmentu nejstarší městské knihy z Uherského Brodu (poč. 16. stol.) je poznámka Léta Páně 1521 za krále Ludvíka turecký císař vzal Bělehrad Dolní před svatým Václavem ale na tři neděle. (SOkA, Sbírky UB, sign. Ol 10.) 55 Údaj dopsán Bartoškem dodatečně. 56 čtvrtek Tento trh se v Hradišti konal podle privilegia markraběte Jana z tři týdny po Velikonocích (Uherské Hradiště, s ) Viz f. 23b. 61 Rok 1525 se objevuje ve starších přepisech kroniky, v originálu nyní část papíru s údajem o roce schází. 62 středa Marek Bydžovský z Florentina píše Ciele Patatra (s. 15). Správně Csele patak. 64 Stoličný Bělehrad.

8 f. 4a Léta Páně 1527, v neděli na den svatého Matěje, 66 apoštola Páně, král Ferdinand na hradě pražském koru[nú] českú korunován a na zejtří Anna královna též tú korunú korunována jest. 67 Léta Páně 1528 Trenčín obehnán od hejtmana královského jménem Koczyana i také dobyt. 68 Léta Páně 1529 Turek Vídeň oblehl 69 a vidúc moc královskú a Turek Balinta, znamenitého pána uherského a statečného rytíře, zase odtáhl. Kteréhožto pána, když Budín vzal, jest jal, a potom na jednom ostrovu mořském 65 Dopsáno Bartoškem dodatečně. Na okraji odstavce napsáno bez dalšího pokračování: léta. Tragická porážka mladičkého krále v čele nedostatečného vojska je odrazem podcenění situace na budínském dvoře, ale i absence pomoci ostatních křesťanských států. Touto porážkou a smrtí panovníka se fakticky rozpadla česko-uherská personální unie, nastávalo období sporů o Uhry a mohutné turecké expanze do středoevropského prostoru. Turecké úspěchy jak v moháčské bitvě, tak i v příštích letech byly podmíněny více okolnostmi, ke kterým patřily vnitřní rozpory v křesťanském světě, ale i nepřipravenost a někdy až naivita na Západě, podceňující reálné nebezpečí. Podstatnou roli sehrála vnitřní pevnost tehdejší Osmanské říše dobře organizovaného a v podstatě militaristického státu. Sultánova prakticky neomezená moc měla oporu v náboženských institucích a také v podřízenosti státních úřadů i oddané armády. Tu tvořili jak elitní janičáři, tak i k vojenským tažením připravení sipáhiové (či timarioti, vpodstatě leníci), kteří se na základě výzvy lokálního vojenského velitele sandžaka beje dostavovali k tažením. Sultán tak mohl bez větších nesnází a v krátkém čase shromáždit velkou údernou sílu až stotisícového k boji odhodlaného mužstva. Silou a současně i slabinou byla výlučná absolutní pozice sultána. Velké a silné osobnosti jako Sulejmán dokázaly působit křesťanskému světu velké nesnáze, slabí vládci pak byli obětí intrik různých mocenských skupin a říše upadala. Bartoškova kronika věnuje velký prostor popisu těchto událostí, při tom se soustřeďuje prakticky výlučně na děje první etapy bojů s Osmanskou říší, vymezené porážkou u Moháče a uzavřením Drinopolského míru (Edirne, 1568) Po Ludvíkově smrti u Moháče se na základě úmluv mezi oběma rody hlásil o dědictví jeho švagr Ferdinand Habsburský. Naše kronika nedává najevo složitost této změny na trůnu. Při volbě dne v Praze se Češi rozhodli nerespektovat tyto dynastické dohody, přesto však Ferdinanda zvolili, nicméně bez zástupců vedlejších zemí, kteří byli tímto aktem pobouřeni. Moravané proto postupovali opačně a Ferdinanda přijali za markraběte ne na základě pražské volby, ale oněch mezirodových dohod. Vážným kandidátem na markrabský stolec byl při tom i uherský magnát Jan Zápolský (+1540, o něm více v dalších pasážích), který argumentoval olomouckými úmluvami mezi Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem z roku 1479, že nebylo zaplaceno smluvené odstupné Matyášovu nástupci. Ferdinand, který přijel na Moravu počátkem dubna 1527 již jako korunovaný český král a na zemském sněmu byl přijat za slavnostního ceremoniálu za markraběte, Moravany přesvědčil, že stále dotěrnější Zápolský není pro zemi dobrým panovníkem. Podstatně složitější však byla pro Ferdinanda situace v Uhrách, kde Jan Zápolský uherským králem už zvolen byl, a to částí stavů hned na zemském sněmu ve Stoličném Bělehradě dne , tedy ještě dříve než on samotný na prešpurském sněmu. Habsburský protivník jej však i v Uhrách dokázal porazit politicky i vojensky v roce 1527 se zmocnil Budína a porazil jej u Tokaje, následujícího roku pak u Sziny nedaleko Košic (Szin v Maďarsku). V tu dobu už Zápolský navázal jednání se sultánem, s jehož pomocí získal, ale pod tureckou patronací, část Uher (střed a Sedmihradsko). Ferdinandovi zůstaly Horní a západní Uhry a Chorvatsko (potvrzeno, včetně královského titulu pro Zápolského, Velkovaradínským mírem roku 1538). 68 Trenčín představoval jednu z nejdůležitějších pevností v držení Jana Zápolského. Město dobyl ve Ferdinandových službách slovinský generál Jan Katzianer. (Ten, spolu s Mikulášem ze Salmu bojoval i u Budína a jinde v Uhrách a takto dopomohl Ferdinandovi k počátečnímu úspěchu. Katzianer se poté osvědčil jako schopný generál i v dalších bitvách, včetně obrany Vídně. V roce 1537 stanul v čele velké výpravy proti Turkům do Slavonie, která však skončila neúspěchem v bitvě u Djakova. Katzianer z bitvy uprchl, za to byl obžalován z velezrady a uvržen do žaláře. Podařilo se mu uprchnout do Chorvatska a dokonce se údajně pokusil vyjednávat s Turky. Když se prý snažil k tomu získat i hrabata Zrinská, byl od jednoho z nich, snad od Mikuláše, pozdějšího hrdiny z obléhaného Sigetu, v roce 1539 zabit a jeho hlava putovala jako dar Ferdinandovi do Vídně.) Dobytí Trenčína se údajně stalo i za pomoci zrady. Jeden z trenčínských měšťanů, Jiří Kupec, během obléhání uprchl do Uherského Brodu, kde prozradil Katzianerovým lidem přístupové cesty k hradu a slabá místa opevnění. Trenčín, obléhaný od poloviny května 1528, byl dobyt 28. června. (Pavel Horváth, Trenčín v období novoveku ( ). In: Trenčín: Vlastivedná monografia 1. Bratislava 1993, s. 73; o Katzianerovi a tureckých bojích této doby i Dvořák, s )

9 v věži u vězení do smrti držal 70 {a Jana vejvodu sedmihradského na Budíně, když se zase vracoval, králem udělal.} léta Turci Fryšták vypálili a tu za horami mnoho zplundrovali vesnic až po Trnavu léta pozdvihla se obec v městě Hradišti proti ouřadu a potom zrovnáni sú v pondělí po neděli Invocavit, 73 a ti buřiči z království vypovědě[ni]. 74 {Téhož léta měsíce července král Jan na Budíně umřel a po sobě Jana, syna z Izabelle, dcery Zigmunda krále polského, jest zanechal.} 75 f. 4b [15]40 léta bylo sucho veliké tak, že málo kdy déšť pršel od Velikonoci až do Vánoc, a bylo téměř vždy teplo a na den svaté Lucie 76 byla duha čistá. Věci zahradní všelijaké drahé byly tak, že cibule měřice 77 byla za 1 ½ zl. a dráže a 1 kopa 78 hlávek zelných za 20 gr., 79 pšenice po 18 gr., réž po 15 gr., hrách po 28 gr Neúspěšné obléhání Vídně trvalo od do Při svém tažení se Sulejmán vyhnul strategickým místům, minul Budín i Prešpurk a vydal se daleko za horizont tureckých sezónních tažení. Dobytím Vídně by Turci zasadili citelnou ránu Ferdinandovi, ale otevřeli by si i další prostor do jádra jeho držav. 70 Bálint (Valentin) Török, významný uherský šlechtic. Později, po dobytí Budína v roce 1543, byl Turky skutečně zajat a odvlečen do zajetí. 71 Údaj v závorkách Bartošek připsal později. Sulejmán po zisku Budína dosadil Jana Zápolského na uherský trůn, ten byl ovšem na sultánovi zcela závislým. Tehdy se změnila i turecká taktika. Do té doby se snažili pouze ovlivňovat dění v rámci zápasu Ferdinanda Habsburského s Janem Zápolským o trůn. Od nynějška je to už programová snaha po zisku co největšího území Uher, které bylo ještě pod Ferdinandovým panstvím. 72 Byl to první vpád Turků na území dnešního Slovenska, vedl jej smeredevský beg Mehmed v čele několikatisícového vojska. Jan Zápolský, který se snažil ochránit před Ferdinandovým vojskem postupujícím proti Budínu, lákal Mehmeda hojnou kořistí, která se mu skýtala zde i na Moravě. Mehmed směřující do nitra habsburských držav, do rakouských zemí a na Moravu, změnil během výpravy plán a rozhodl se už u Ostřihomi, případně u Komárna, překročit Dunaj a ve třech proudech směřoval za snazším ziskem do oblastí dnešního jihozápadního Slovenska. Jeden oddíl postupoval povodím Váhu a při Hlohovci překročil řeku a pustošil kraj kolem Trnavy. Tureckým záměrem bylo rabování, takže se vyhýbali pevnostem a během tohoto týden trvajícího běsnění napáchali velké škody a mnoho obyvatelstva pobili, nebo odvlekli do otroctví. Moravské stavy byly znepokojeny touto akcí, narychlo sbíraly hotovost u Kroměříže a též volaly o pomoc v sousedních zemích. Nebylo jí však potřeba, poněvadž Turci nešli dále za Váh, který také představoval velkou překážku, stejně jako chráněné pohraniční průsmyky. (Dvořák, s. 390) Fryšták není totožný se stejnojmennou moravskou obcí, ale zřejmě se jedná o Hlohovec (Frassták, něm. Freystadtl, jinak také Galócz nebo Galgoc). Turecké výpravy ve třicátých letech ponechává kronika bez zmínky. Důvodem je pravděpodobně nesouvislost zápisů z této doby, ale i snad obecné soustředění na Uhry, resp. Sedmihradsko. Nedovídáme se tak například nic o pustošivém vpádu Sulejmána do Štýrska roku 1532, ani o bojích ve Slavonii o pět let později Patrně se jednalo o finančními problémy podnícený spor obce s městskou radou (jak uvádějí, ovšem s datací k roku 1539, Ladislav Hosák s Metodějem Zemkem v kapitole Hradiště po uherských válkách do Bílé hory, in: Uherské Hradiště, s. 150). Tuto vzpouru musela řešit zvláštní královská komise, vyslaná do města. Napětí mezi městskou radou a měšťanstvem mohla umocnit i konfesní diferenciace, když se obyvatelstvo otevíralo reformaci, zatímco rada zůstávala katolickou. 75 Doplněno snad Bartoškem dodatečně. Jan Zápolský se roku 1539 oženil s Isabelou, dcerou polského krále Zikmunda Jagellonského, jež mu porodila syna Jana Zikmunda (+ 1571). To už Jan Zápolský umíral stižen mrtvicí; zemřel V 16. století platila zřejmě olomoucká měřice (asi 53,5 l), až na jeho konci byla zavedena brněnská měřice, od olomoucké o hodně větší kopa = 60 ks český groš = 7 penízů bílých neboli denárů; 30 gr. českých = 60 míšeňských = 1 zlatý moravský. 80 Údaje o vývoji cen jednotlivých zemědělských produktů v 16. a 17. století poskytují přehledné studie v časopise Ceny, mzdy a měna, který vydávala Historická komise při Československé historické společnosti v Brně ve spolupráci se Státním archivem v Brně (dnes opět MZA). V č. 6/1963 podává Jaroslav Novotný

10 1541, ten čtvrtek před svatým Duchem 81 Praha město vyhořelo. 82 [1]541 Turek Budín vzal na den svatého Vavřince 83 a lid král[e] Ferdinanda zmordoval. 84 Téhož léta v neděli po svatém Václavě 85 naro[dil] se Jan, syn Kúdelků léta před památkú Nanebevzetí Panny Marie 87 začal se mor v městě Brodě a trval dlúhú chvíli tak, že množství hospodařův i hospody[ň] zemřelo, i vuokol ve vsech. {1542 Joachym, markrabě bradeburské, 88 Peštu dobýti se pokušl [sic] léta Valpo, 89 Šukloš, 90 Pětikostelí, Ostřeom, Horní Belěh[rad] Turek vzal.} 91 v článku Pohyblivé ceny obolí (pšenice a žita) na Moravě v době předbělohorské a jejich závislost na přírodním rázu roku přehled cen těchto plodin v závislosti na vývoji počasí Požár vypukl v malostranském domě Na baště (dnes zde stojí Šternberský palác) trval tři dny. Událost popisuje i Mikuláš Dačický z Heslova: Ve čtvrtek před památkou Seslání Ducha sv. na apoštoly vyhořal hrad pražský sv. Václava všecek, kostely všeckny, zvonové se slili, hrobové svatých a čisté mnohé drahé věci, dsky zemské všeckny a všeckna stavení krom Černé věže a Daliborky, též Hradčany všeckny kromě sedmi domův, též Menší Město pražské pod týmž hradem pražským; sotva ho třetí díl zůstal. A ten oheň vyšel jest z domu pana Ludvíka z Kutnštejna v Menším Městě pražském a odtad všeckno jiné jse zapalovalo. A vyšel ten oheň v hodinu dvacátou, při čemž také něco lidí uhořalo. Stala jse i škoda veliká království Českému. (s. 99) Bartoškova kronika je v dataci poněkud nepřesná. Např. Dačický uvádí (s. 100), že se tak stalo okolo památky sv. Bartoloměje (24.8), podobně tyto události popisuje i Marek Bydžovský z Florentina (s ), který správně uvádí, že mohutný turecký útok se konal 20. srpna a následujícího dne Ferdinandova vojska vyklidila pozice. Tento konflikt vznikl nedodržením dřívějších ujednání. Podle Velkovaradínské smlouvy mělo po smrti Jana Zápolského připadnout jím ovládané území Ferdinandovi. Ovšem poručníci Jana Zikmunda jeho matka a biskup Jiří Utěšinovič odmítli toto ustanovení smlouvy splnit s odvoláním na poslední vůli otce. ( I byl při královně nějaký mnich, frater Georgius ordinis Paulinorum, ten chytrostí svou k tomu přivedl, že mu Uhři mladého krále jakožto poručníku i všeho království uherského správu poručili. Bydžovský, s. 43.) Poručníci se raději uchýlili pod ochranu sultána poté, co pobouřený Ferdinand počal sbírat vojsko, aby prosadilo své právo. Budín byl stále v rukou strany Zápolského (na rozdíl od Pešti) a Ferdinand se jej snažil zmocnit dříve, než obráncům přispěchá na pomoc hlavní turecké vojsko. Asi dvacetitisícové Ferdinandově výpravě tehdy velel málo schopný Vilém z Rogendorfu a dobře bráněné město pod velením Utěšinoviče se mu nepodařilo dobýt včas, a nakonec se samotné vojsko obléhatelů stalo kořistí silnější turecké armády pod vedením Mehmeda paši, která jej zaskočila. Velká část Ferdinandova vojska, včetně velitele, byla pobita právě Ferdinand tak nezískal Budín a přišel i o Pešť se všemi zásobami a vojenským materiálem. Sultán dorazil s hlavním vojem až pět dnů po Rogendorfově porážce. Střední Uhry podřídil přímo sobě a zřídil Pašalik budínský. Isabele, respektive Janu Zikmundovi, ponechal pouze jakožto vazalské Sedmihradské knížectví. (Dvořák, s ) Pod zápisem později někým napsáno vzal Jáchym II., kurfiřt braniborský ( ), vedl na základě usnesení špýrského sněmu tažení přibližně šedesátitisícového německého vojska na pomoc Ferdinandovi proti Turkům. Výprava se od počátku potýkala s problémy, když se až pozdě v létě sešla vojska ve Vídni a pomalu postupovala k Ostřihomi. Velitelé se rozhodli oblehnout Pešť a útok se uskutečnil 5. října. Dobývání počalo úspěchem, ale pro špatné velení i nedostatečné vyplácení žoldu, které demoralizovalo vojsko, a zvláště důsledkem zprávy, že Pešti se blíží na pomoc turecké vojsko, Jáchym zanechal obléhání a s vojskem se navrátil k Vídni, kde je rozpustil. 89 Valpovo v Chorvatsku. 90 Siklós v Maďarsku. 91 Připsáno Bartoškem později. U Valpova se uskutečnila bitva již , kde byl Turky poražen Katzianer a poté v roce 1542 obsadili Turci Vácov (Vác) a dobyli i Ostřihom, posléze Tatu i Stoličný Bělehrad. V tomto roce se jednalo o velkou výpravu v počtu asi mužů, se Sulejmánem v čele. Symbolicky novou situaci dokresloval půlměsíc vztyčený na ostřihomské katedrále, hlavním chrámu nejvýznamnějšího uherského biskupství, který nahradil kříž sestřelený při obléhání. (Dvořák, s. 399) Uvedené velké pevnosti získali Turci bez větších těžkostí a posunuli hranici své državy ještě dále, avšak za Dunaj se vydali až roku 1544, kdy budínský

11 f. 5a 92 páni z Kunovic, čtyři bratří, nejstarší pan [Jan] na Lúce, 93 pan Jetřich na Brodě, 94 pan Jaroslav n[a] Hluku, 95 pan Arkleb na Ostrově, 96 a tak na všech horách k těm panství společně desátek odbírali, a každý pán své služebníky při odbírání desátků měl a písaře. I nahodilo se, když již v Vlčnově odbírali a na noclehu u Dětkové vdovy, od Brodu jedúc po levé straně na roh uličky, od Hluku na tom pořadí, hospodu měli. Tehdy syn fojtů svádu nějakú s nimi začal, fojt k šturmu uderyl, tak se sedláci zběhli, do domu se vlomili, jiní okny na ně stříleli, tak Kejbice Zigmunda, písaře, zranili, Vaňka Zigalova zabili a jiní utekli. Potom Kmošek, toho času fojt, i s synem jat, v Brodě do vězení dán a v sobotu po svatém Ondřeji 97 sťat, a syn jeho na kuol vbit za mlýnem Trávnickým, 98 pod tím vrškem u cesty. Téhož 1552 léta obilé drahé bylo, měřice pšenice po 35 gr. bílých 99 a hrachu měřice po 40 gr. bílých. Téhož 1552 léta Erdög Matyáš, hejtman krále Ferdinanda lid královský vedúc, Turku pro peníze zradil tak, že skrze tú zradu okolo lidu výborného od Turků zmordováno. Sám se také jim do rukú dostal a pesky toho zažil. 100 {A Turek Hevelt[?] Baša zvítěziv Dregelt, Giarmat a Seczen vzal. Tehož léta Eger zámek od Turka dobýván od Amhet Baša, Bet[še?], Begter bega a Kusum bega [ ] Stepham Dobo 101 Toho ča } 102 místodržitel Mehmed paša dobyl Vyšehrad, Novohrad a Hatvan. V těchto místech poté zřídili v letech dva pohraniční provinční správní okruhy, ostřihomský a novohradský sandžak. 92 Pozdní poznámka tužkou (z 20. století): chybí několik listů do Tato folia skutečně scházejí, neboť text nenavazuje. Napovídá tomu i absence údajů o dění v bojích proti Turkům po roce Jan z Kunovic a na Louce ( u Rábu, f. 22a), nejstarší ze synů tehdy již nežijícího Jana z Kunovic. Jeho manželkou byla Kateřina z Kornic (+1562), pocházející z Veselí nad Moravou. Spolu měli dcerušku Magdalenu, která zemřela již roku 1564 a byla pohřbena v brodském horním kostele (f. 19a). Jan nechal na Louce zbudovat tvrz jako své sídlo. Nesoustřeďoval se však pouze na správu svého panství, ale angažoval se výrazně, jako jeho otec, i v zemské politice, jak v dalších pasážích ukazuje i naše kronika. Výrazem jeho angažovanosti je i účast při protitureckém tažení, kde zemřel, aniž by se zapojil do boje v této vojenské blamáži císaře Maxmiliána. 94 Jetřich ( ) je v kronice nejčastěji zmiňovaným příslušníkem rodu. Byl to on, kdo byl Koudelkovým a Bartoškovým pánem jakožto dědic uherskobrodského panství. Dalšími koupěmi a dědictvím po postupně umírajících bratrech měla nakonec v roce 1566 jeho država stejnou velikost jako kdysi otcova. A stejně jako otec, byl i Jetřich aktivním politikem. Jetřich byl třikrát ženat s Dorotou Šlikovou, Eliškou ze Žerotína (f. 14a) a nakonec Magdalenou z Ludanic (f. 19a, 27a). 95 Jaroslav strávil celý svůj život na zděděném hluckém zboží, které rozšířil o část Horního Němčí. Ženat byl s Kateřinou z Víckova a po její smrti s Eliškou z Lichtenštejna. Spolu s ní žil na nově přestavěné tamní tvrzi, do dneška dochované. Zemřel ve Vídni roku 1563 (f. 17b). 96 Arkleb byl nejmladší z těchto sourozenců a také nejdříve zemřel, roku 1555 ve Vídni (f. 8a). Při dělení otcova majetku mu připadl Ostroh, ke kterému ještě přikoupil Ostrožskou Novou Ves, Derfli, Vésky, Míkovice a Částkov s Kelníky. (Zdeněk Pokluda, Hrad a panství Uherský Ostroh. Slovácko XXXV/1993, s ; údaje ke všem bratřím podle: Zdeněk Pokluda, Páni z Kunovic. In: Kunovice v proměnách času. Kunovice 1996, s. 261.) Trávnický mlýn byl napájen strouhou z Olšavy a byl situován jihozápadně od města. Později zde byla koželužna. V roce 1919 byl při regulaci řeky zbourán. (Uherský Brod, pozn. 218, s. 320.) 99 Groše bílé, albi denarii. Zde a v dalším textu nahrazena původní zkratka alb. za ekvivalent bílý. Groše bílé byly raženy jen po určitou dobu roku 1547 a potom až od roku Jeden tolar se dal směnit za 30 grošů bílých. 100 Zkusil jako pes. 101 Štěpán Dobó (kolem ) byl královským hejtmanem a zemským hodnostářem. Od Habsburků získal početné statky a byl jmenován sedmihradským vévodou. V roce 1566, když se sultán chystal na Vídeň, zabezpečoval okolí Rábu. Upadl v podezření, že se spolu s dalšími šlechtici spolčil proti císaři s klikou kolem Jana Zikmunda Zápolského. Maxmilián I. jej proto nechal zatknout a uvěznit. Když se obvinění ukázalo jako liché, byl v roce 1572 propuštěn, avšak záhy zemřel. Kol. aut., Slovensko. 1. Dejiny. Bratislava 1978, s. 328; Slovenský biografický slovník. I. A-D. Martin 1986, s. 478.

12 f. 5b. Tehož léta 1552 Turek Temešvár 103 vzal, pan Lučanský z jedním vlaským pánem, Kiš Kampo jménem, hejtmani byli. Jim se Turek sedmkrát přísahú zavázal, že jich svobodně propustí, a potom, když jeli z zámku ven, lid na ně pustil a jich mordoval. Tak pan Lučanský raněn i jat, Kis Kampo pak skrz všecky nepřátely se probil a ujel. V noci mezi pastýře přijel, jsúc ustalý, a tu u ohně sobě i koni odpočinúti chtěl, i odění s sebe zložil, a tu od pastýřů za Nagi Falú jedúc od Makova 104 k Temešváru za řekú Maruší 105 jest zamordován. 102 Text v závorce připsán později. Zápis ještě pokračuje, ale je odřezán snad schází poslední řádek. Tyto údaje jsou obtížně čitelné a neúplné. Obnovené boje byly důsledkem Ferdinandovy snahy využít momentálního zaneprázdnění Turků problémy na východě jejich rozsáhlého impéria. Jiří Utěšinovič, regent Jana Zikmunda Zápolského, snažící se o sjednocení Uher pod vládou tohoto rodu, byl zklamán vývojem, když sultánova pomoc Zápolskému byla ve skutečnosti motivována snahou po rozšíření vlastního vlivu a samotnému vazalskému sedmihradskému knížectví hrozila proměna v turecký pašalik. Proto se nakonec pokusil o sjednání dohody s Ferdinandem, která by znamenala postoupení Sedmihradska i se Zátisím Ferdinandovi za adekvátní náhradu Zápolskému. Přes počáteční odpor Isabely došlo v roce 1551 k dohodě. Isabela se i se synem vzdala veškerých nároků na Uhry a Sedmihradsko a Ferdinand udělil Zikmundovi a jeho mužským dědicům vévodství opolské a ratibořské a roční rentu dukátů. Královna poté opustila Sedmihradsko a Utěšinovič si podržel správu země jakožto Ferdinandův místodržící a kromě něj zde zůstal vlivný velitel císařského vojska generál Jan Castaldo. Tyto změny vyprovokovaly Turky k opětovnému zahájení bojů, přerušených pětiletým příměřím, které jim v důsledku přinesly další územní zisky. Turecké úspěchy umožnily vnitřní rozpory na straně protivníka. Mezi Castaldem a Utěšinovičem totiž záhy vznikly roztržky a Castaldo Utěšinoviče dokonce obvinil z tajného vyjednávání s Turky a po Ferdinandově souhlase jej nechal úkladně zavraždit. Stalo se tak necelý půlrok po dohodě, tak slibné pro budoucnost Uher a Sedmihradska. Ferdinandův vliv se zde začal záhy hroutit (což také ještě umocnil pozdější návrat Isabely, nespokojené s vykázaným údělem). V této době tedy došlo k popisovaným ziskům Turků, kteří směřovali útoky směrem k řece Iplu. Na strmém kopci stojící hrad Drégely (slovensky Drégeľ) byl toho času nejsilněji opevněným obranným bodem proti Turkům v této oblasti. Nacházel se jihovýchodně od města Šahy na protějším břehu Iplu. 6. června 1552 se stal cílem útoku Turků, kterým se bránila nepatrná 150 členná posádka pod vedením György Szondyho (Jiřího Šuchy, pocházejícího z turčanského zemanského rodu). Čtyřdenní boj skončil smrtí všech obránců, kteří odmítli nabídku čestného odchodu, a zničením hradu. Po dobytí Drégelu Turci už bez větších obtíží obsadili i ostatní jmenovaná města v Poiplí: Gyarmat (slov. Ďarmoty), Szécsény (slov. Sečany) a také Šahy s opevněným klášterem, Bujak a Hollókö. K otevřené bitvě tehdy došlo (10.8.) u vesničky Plášťovce, ve které byl rakouský velitel z Rábu a hlavní velitel vojsk v této oblasti Erasmus Teuffel v čele špatně organizovaného žoldnéřského vojska krutě poražen budínským Ali pašou. Samotný Teuffel byl zajat a skončil v Cařihradě, kde byl na sultánův rozkaz vbit na kůl a potom zašit do pytle a utopen. Kromě něj skončilo v zajetí královských vojáků. Turci, kteří takto rozbili celou obrannou linii v povodí Iplu, zde potom v letech vytvořili jako územní jednotku tzv. sečanský sandžak, s nímž později sousedil i fiľakovský sandžak. Potom mezi a spojené armády (o počtu asi vojáků) vezíra Ahmeta a pašy Aliho útočily na město a hrad Jager (Eger). Když turecké armády během léta obsadily uvedené pomezní pevnosti, vzrostl význam tohoto města. Hejtman pevnosti Štěpán Dobó se s asi obránci, včetně sedláků z okolí i žen ( ženy od Jageru ), v hrdinném boji úspěšně ubránil proti obrovské přesile. Jager byl zachráněn, neodolal až útoku z roku 1596 a v tureckém držení potom zůstal až do roku Obrana Jageru v roce 1552 našla odraz i v pověstech. Bránící se před útokem údajně posilnili místním červeným vínem zvaným egri bikavér (jagerská býčí krev), které jim prý stékalo po bradách a na nepřítele dělalo dojem posilnění pitím krve býků, a tím je zastrašilo. (Dvořák, s ; Vojtech Kopčan, Turecké nebezpečenstvo a Slovensko. Bratislava 1986, s , ) 103 Když císařské oddíly pod vedením generála Castalda na základě dohody mezi Isabelou Zápolskou a Ferdinandem vtáhly do Sedmihradska, reagovali na to Turci obsazením Banátu. V červnu 1552 překročili pod vedením Ahmeda pašy Dunaj a začali s muži obléhat Temešvár, který platil za jednu z nejpevnějších pevností. Město se statečně bránilo přesile až do 30. července, kdy se obránci pod vedením Štěpána Losonczyho vzdali (jeho hlavu poslal Ahmed paša sultánovi jakožto důkaz, že Temešvár padl). Spolu s velitelem byli pobiti i ostatní obránci. Ahmed paša údajně ještě 27. července vyzýval Losonczyho za záruku čestného odchodu, aby se vzdal. Zdali byl Temešvár po mohutném útoku dobyt, nebo se jednalo o nedodržení slibu volného odchodu, jsou mezi badateli rozdílné názory. Úspěch Turků byl ovlivněn mohutností celé vojenské akce, která směřovala jak do Banátu, tak i do Sedmihradska, jehož obyvatelstvo se ke Castaldovi stavělo chladně, přičemž si tento velitel nedokázal udržet ani dostatečný pořádek ve svém vojsku. (Dvořák, s. 427) 104 Makó, město v dnešním jihovýchodním Maďarsku.

13 Pro kteréhožto Kis Kampu nějaký Rác, 106 přijmím Somolo z té vsi Nagi Falu, od Kereczeni Václava, toho času na Gyule 107 kapitána, léta 1561 do vězení na Gyul zámek vzat a dlúhý čas u vězení tom držán byl. Já Jiřík Bartošek, toho času u Mezy Ference slúžíc, jemu sem chléb, maso i peníze tam na zámek nosíval, neb sem z pánem svým v jeho domě bejval a nám dobrú vůli činíval. Vzat jest pak byl pro tu příčinu, neb naň pravili, žeby on toho Kampu zabíti měl, ale jistými svědky naň toho prokázati nemohli (ač nevím, nebololi tak), neb 30 vybraných klisen z stáda svého a nemalú sumu peněz kapitánovi dal, neb bohatý byl, a tak se vězení sprostil. 108 f. 6a 1553 v neděli před svatým Filipem a Jakubem 109 zabit [jest Vác]lav, syn Pavla Žampacha, před domem [Marti]na Uhra, přijmím Sčávnického, tu kde [..] Kyčkova 110 bydlí, od nějakeho Petra Uhra z [ ]. Potom Samuel Ahník, který měl jeho s[estru vla]stní, s tím Martinkem o tu vraždu k vyšším[u právu] dokládal a hrdla se jemu dosúdil, neb naň to p[roká]záno bylo, že ponúkal bíti, takž jeho před právem odprosil a on jemu odpustil, však pokutu nemalú dáti musil. 111 Téhož 1553 léta ve čtvrtek, den památky Božího Těla 112 zastřelen jest Matouš, maštaléř jeho milost pána Jetřicha z Kunovic. Týž den zabit jest Chmelík, též jeho milosti pána poddanej. A to se stalo před chalupami Martina Urbance na Předměs[tí], když panské víno šeňkoval. 113 Potom jsú ti vražedlníci honěni, jeden z nich jest zabit, a 105 Rumunsky Mures, maďarsky Maros. Levostranný přítok Tisy. Vesnice Nagi Falu se nacházela zřejmě za současnou maďarsko-rumunskou hranicí, kterou jižně od Makova tvoří právě řeka Maruše. 106 Slovo Rác v maďarském prostředí znamenalo Srb. 107 Gyula, město a významná protiturecká pevnost v jihovýchodním Maďarsku na břehu řeky Fehér-Körös. László (Ladislav) Kerecsényi (latinsky uváděn jako Querencius nebo Quercenius). Jako velitel Gyuly se neúspěšně bránil tureckému útoku v roce 1566 (f. 22a). Ladislav Kerecsényi nedlouho před obléháním Gyuly zakoupil panství Mikulov na Moravě. Toho si však neužil, když byl po zajetí usmrcen. Stejně tak brzy zemřel i jeho jediný syn Kryštof, a to bez mužských potomků. Mikulov tak připadl jako odúmrť císaři. Koupil jej posléze Adam z Dietrichštejna, jehož rodu patřil mikulovský zámek až do dvacátého století. (Kameníček (II), s ; Dvořák, s. 441.) 108 K tomuto Bartoškovu zápisu poznamenala grafoložka: Napsal celou stránku najednou, projevuje se zde jeho typický rys, kdy na počátku textu více tlačí na pero, jak se snaží soustředit, jeho psaní se rozbíhá. Potom, v zápalu vyprávění, přestává působit sebekontrola, ubývá topornosti, písmo se uvolňuje a zrychluje, tlaku ubývá. Byl zaujat tím, co popisoval, protože to sám prožil a chtěl to předat dál Moulík (III) uvádí vdova Kyčkova. Protože nyní část papíru se zápisem schází, toto prokázat nemůžeme. Jedná se o Zuzanu Kyčkovou (+ 1584, f. 66b). Podle označení Kyčkova, tedy bez náznaku důvěrnosti k příbuzné (matce) Bartoškovy druhé ženy Apolony, bychom se mohli domnívat, že tento zápis pochází od Jana Koudelky. Vzhledem k tomu, že Martin Kyčka přišel do Brodu až roku 1561 (f. 14b) a zemřel 1578 (f. 38a) se dá usuzovat, že zápis vznikl po tomto roce, nebo, pokud by pocházel od Bartoška, musel vzniknout (respektive být rozšířen o upřesňující údaj) ještě před jeho sňatkem s Apolonou v květnu 1582 (f. 54a). Sdělení však můžeme chápat i jako podpůrný argument pro hypotézu, že Bartošek do kroniky zapisoval mnohem dříve než od roku Toto sdělení je rovněž důležité i pro identifikaci domu samotného Bartoška (č.p. 133), kterým mohl být podle některých náznaků někdejší dům Šťávnického. 111 K tomuto neštěstí se v archivu města dochovalo několik svědectví a žaloba Samuela Ahníka k vyššímu právu. Martin Uher Šťávnický přišel ke svému domu ještě před zabitím Žampacha sám raněn (nevěděl od koho) a snad své zranění připisoval právě Václavovi (Vaňkovi) Žampachovi. Vykřikoval na něj yšt, yšt, hala, hala (nebo podle jiných výpovědí yšt, yšt, beštie, yšt, yšt, to jest, bij, bij ). Martinovi Uhrovi pomohl Petr, Zmeškalčin zeť, který přinesl i zbraně z Martinova domu. Žampach se dal zřejmě na útěk a patrně šel hledat útočiště u Ahníka. Svědek Pavel Hrdý o tom vypověděl, že poté, co slyšel před Martinovým domem křik a viděl ke svému domu přiběhnout Václava Žampacha, nabízel mu, aby u něj raději přenocoval. Ten ale šel dál až před dům pana Samuele (zřejmě Ahníka), kde byl v podloubí zraněn. Další svědek události, Jan Charvát, se potom ptal zraněného Václava Žampacha, kdo mu to udělal, ten pouze řekl, že Martina Uhra udeřil, ale neví, jestli jej zranil. Martin Uher byl následně zbit, zřejmě přáteli Žampachovými. Jak dokládá svědectví Jana Buršů a Martina Petráše, Jana Zpěváčka i zápis v Bartoškově kronice, tím, kdo Žampacha smrtelně zranil, byl právě tento Petr. Zabití Žampacha bylo přes to společným dílem Petra Zmeškalčina a Martina Uhra, který vybízel k útoku; oba byli také spolu po útoku viděni. (SOkA, osobní fond, František Skrejšovský.) Tento Martin Urbanec byl později krutě popraven za krádež (viz f. 31b). Tam také hovoří o šenkování panského vína, které mělo být počátkem nevraživosti měšťanů vůči němu.

14 nějaký Běsek z jinými jsú zjímáni, a potom v outerý nejprv příští nějaký Matěj, syn Jíry Řehákova, před Brodem jest sťat. Téhož 1553 léta v středu před památkú svatého Jana Křtitele 114 Němčané a Nivničané a jiní poddaní pana Jaroslava z Kunovic posekli tráv[y] na Jahodné, Březové 115 a jiných gruntech dědičně k Brodu naležejících, neb sú to Brozané před 300 lety koupili s Korytn[ú] a Volenovy. 116 A zvěda o tom měšťané brodští, že tráva posečena, jeho milosti pánu tužili. 117 A jeho milost, pan Jetřich f. 6b z města i odjinud své poddané vypravil, aby těch gruntů hájili, a tak bylo lidu vypraveno k samému tisíci, z vozy, na koněch i pěšky, a tu trávu posečenú což mohli pobrali a ostatek popálili. [Téhož 155]3 léta, den svatého Prokopa, 118 pan Jaroslav z Kunovic obeslal k sobě Barati 119 Petra Uhra do domu Václava Bartoše, a v tom nějakých slov nepříjemných Petr podal panu Jaroslavovi, očež se pán rozhněval a dobudúc rapíru kolmo naň uderyl, a by tu některých dobrých lidí nebylo, kteříž ho retovali, byl by hanebně zraněn a neb zabit, o což Petr seděl u vězení nemalý čas. Téhož léta pan Jan z Kunovic dal utratiti dvě ženy z Lúky, poddané své, proto, že jsú paní udělaly, aby uschla, že pokutú měchy napřísti musely, což se jest Švehlova na trápení vyznala i na druhú Pavla Bíleho ženu, a na tom jest i umřela. A potom jest spálena a Pavlova zaživa zahrabána. 120 Téhož léta umřel jest Kašpar, mlynář trávnický, a pochován jest ve čtvrtek den svatého Tomáše. 121 Téhož léta v pátek po svatém Tomáši 122 umřel Václav Kubín v Habřicích a toho dne jest pochován Jiřik Bartošků po svatodušním jarmarku 123 s panem Zigmundem Kutovcem z Domažlic jel do Němec a byl u něho v Domažlicích až do svatého Michala. 124 A po svatém Michale dovezen sem byl od něho do Norberčíku, který leží za bavorskými horami 6 mil od Řezna. A byl sem na stravě u Jiříka Prauna na rohu podle cisterny v hostinském domě Dnes se nazývá Jahodné území ležící mezi Stráním a Březovou, patřící ke katastru obce Korytná (severně od Strání při cestě na Březovou.) Na místech, kde byla louka Březová (skrze niž vedla jedna z cest do Uher), byla na počátku 17. století založena stejnojmenná obec. Byla však záhy zničena Bošáčany, osobujícími si právo na příhraniční území. Zanedlouho však byla vybudována Nová Březová, stojící už v místech dnešní vesnice. Březová i Jahodná patřily v Bartoškově době k rozsáhlému pásu území táhnoucímu se od města až k hraničním hvozdům, zakoupeným roku 1325 s Volenovem a Korytnou. (Uherskohradišťsko (1982), s , 532.) 116 Na f. 1b je přesnější datace. V roce 1553 od koupě uvedených vesnic ještě neuplynulo 300 let. 117 Tužit naříkat, žalovat, stěžovat Barati může být maďarské příjmení. V maďarštině toto slovo znamená přátelský, kamarádský. Barati Petr Uher byl zabit ve Fryštáku (?Hlohovci) Kristinem Trubinosem (f. 9b). 120 Obě ženy zřejmě měly nějaké spory se svou paní, která je potrestala výrobou pytlů. Poté, co paní pravděpodobně náhle zemřela, byla její smrt připisována uhranutí od těchto žen, které se na mučidlech ke všemu přiznaly Letnice neděle Snaha po identifikaci Norberčíku je zatím bezvýsledná. Podle Bartoškových údajů jsme vytipovali některé lokality. Šest mil je přibližně 45 km. Asi 30 km od Řezna se nachází městečko Nitenau. V úvahu by mohlo přicházet i město Neunburg vorm Wald, které se nacházelo na cestě z Čech do Norimberka (avšak od Řezna je vzdáleno asi 62 km). Podle Jiřího Pavelčíka se může jednat také o město Nabburg. Může být však správnější, když místo budeme hledat jihovýchodním směrem od Řezna, což lépe odpovídá určení za Bavorskými horami (zřejmě je míněn Bayerischer Wald). Jmenované lokality sice leží na cestě z Domažlic do Norimberka, avšak za pohořím zvaným Oberpfälzer Wald.

15 f. 7a 1555 léta máje měsíce bylo téměř vždycky mokro, a př[ívaly?] velicí tak, že v Markrabství moravském znamenité [škody?] se staly: v Zlechově, nedaleko od Hradiště, stopilo se krav, ovec, sviní množství a jiných škod se tu zdělalo nemálo. V Petrově u Strážnice příval veliký byl tak, že po všecké vsi voda tekla a chalupy při bráně zbořila, vína v sklepích, v pivnicích spřevracela a jiných mnoho škod zdělala. A na mnoha místech, na vinohradech, na rolích, na lukách, na obilí těmi přívaly znamenité škody se staly. A téměř když koli déšť pršel, vždycky bylo hřímaní, blýskaní a hromobití, že na mnoha místech hrom lidi zbil, i vypálil. A povětří veliké v Brodě znamenité škody na stavení zdělalo, krovy z domů ztrhalo a rámů 126 několik zbořilo Petra Novákova z Vlčnova zabili pod Kojiny 127 za Habřici a vzali od něho několik zlatých. Téhož léta zabit jeden člověk z Dolní Němčí a druhý posekán, a pobrali jim několik zlatých a nevědí, kdo to udělal. Téhož léta oženil se urozený vladyka pan Vilím Hřivín 128 a pojal sobě za manželku dceru pana Jiříka Vlachovského. 129 A bylo veselí svadební zde v Brodě u Václava Bartoše v pondělí a v outerý před Božím vstúpení. 130 f. 7b [15]55, v sobotu před svatým Duchem, 131 tak asi 1 ½ hodiny před večerem u Mikuláše Matuškova, když slad sušili v sladovni, zapál[i]lo se, že krov hořel a oheň nad vrch byl vyšel. 126 Snad barvířské rámy, na nichž se sušilo sukno. 127 Pod Kojiny jedna z tratí staré vlčnovské plužiny, nachází se mezi dnešními vlčnovskými vinohrady a cestou na Uherský Brod. 128 Hřivínové patřili ke starým moravským rytířským rodům, původně sídlili kolem Bučovic. Odtud pocházející Hřivín z Roštínek získal ve 14. stol. ves Blatný Újezd, který se na dlouhou dobu stal majetkem rodiny, jež se potom psala podle tohoto Újezda, později zvaného Hřivínův, a sídlila zde až do konce 15. století, kdy Vilém Hřivín z Újezda vesnici prodal. V 16. století Hřivínové drželi pouze drobné feudální statky nebo neměli vůbec žádné. V Uherském Brodě nějaký čas pobýval Václav Hřivín (+1524) a také jeho bratr Markvart (+ asi 1552). Ten měl kromě nemanželského Vaňka (Václava) i syna Viléma, kterého uvádí Bartošek. Zatímco otec Markvart žil, podobně jako jiní podobně zchudlí šlechtici, z výtěžků nemovitostí ve městě či drobných zemědělských dvorů ve vsích, Vilémovi se dařilo lépe. Roku 1556 mu patřil Těšov, který potom roku 1569 vyměnil s Jetřichem z Kunovic za Částkov. Ten držel i jeho syn Václav až do své smrti roku (Paprocký, CXX; Pilnáček, s. 54; Uherskohradišťsko, s. 696; Zdeněk Pokluda, Statek Velký Ořechov. Zlínsko od minulosti k současnosti. 11/1992, s. 219.) 129 Starý moravský rod pocházející z Vlachovic u Valašských Klobouk. Jiřík (+ 1562) byl bratrem Zikmunda Vlachovského (f. 11a). Po svém otci držel Újezdec a Bohuslavice. Tyto vesnice později postoupil bratru Václavovi a za to od něj získal Těšov a Polichno. Újezdec posléze opět získal kolem roku 1544 jako dědictví po dalším bratru Petrovi. Jeho majetková situace se na sklonku života postupně zhoršovala. Tak přišel o Polichno (získal je Zikmund) a samotný Těšov někdy mezi lety předal Vilému Hřivínovi, po jeho smrti pro tíhu závazků prodali Jiříkovi synové i Újezdec. (Zdeněk Pokluda, Tvrze na Zlínsku. Zlínsko od minulosti k současnosti. 12/1993, s ) a V kronice je užíván starší způsob počítání času. Den se dělil na 24 hodin, jejichž počítání začínalo se západem Slunce. Protože doba jeho západu se během roku mění, bývaly hodiny seřizovány, když se začátek první hodiny odchyloval od západu Slunce více jak o ¼ hodiny. Tyto tzv. vlaššské hodiny, počítané podle celého orloje, se přes alpské země rozšířily i do českých zemí a byly u nás nazývány hodinami českými. Toto počítání postupně vytlačily hodiny německé, které jsou v kronice použity pouze na f. 16b. Podle nich se den dělil na 12 hodin, počínaje půlnocí a polednem. 133 v hod.

16 1555 v středu v noci na čtvrtek před svatým Duchem 134 stalo se v Hranicích, že muž ženu svú zabil a na 12 kusů ji rozřezal a po stěně na hřebících rozvěšel, a byla těhotná, jížto bylo jméno Eva. Potom byl kleštěmi trhán a do kola vpleten v středu před svatým Prokopem 135 voda veliká byla u Brodu Uherského tak, že všecky mosty pobrala, v Provazní ulici téměř v každých chalupách byla, u Švicha 136 v síni, v světnici, u Bulače 137 okny do světnice se lila, na Kapráskových chalupách na té kolni až na třetí šár 138 dosíhala, sladovni Boršického, tu, kde zahrada jest, zbořila, stodolu Janka Provazníka zbořila, u mlýna dříví, valy etc. pobrala, i jinde sena v kopách, ječmeny, konopě, trávníky všecky, i Prymusovskú lúku, Mišky, 139 i na Orlovské lúce přikryla, v humních habřických až po ten člpek 140 byla. A to v náhle přišla z přívalu velikého asi 1 ½ hodiny. A to se stalo okolo 20 hodiny, 141 a člověk jeden z Těšova utonul, včel ve vsech mnoho úlů pobrala v středu po svaté Martě 142 spadly krúpy u Brodu Uherského a škodu na vinohradech učinily. f. 8a 1555 v pondělí před svatým Jiljím 143 umřel jest urozený [pán] Arkleb z Kunovic v Vídni, toho času pán v Ostrov[ě] 144 a pochován jest u svatého Štěpána v kostele v středu [před] svatým Jiljím v pondělí před svatým Křížem 146 oženil se Matěj, syn Mikuláše Orla, a pojal sobě za manželku Alžbětu, dceru Loskotovu téhož léta o svatém Václavě 147 jel sem J. Barto. z Norberčíku do Normberku a tam sem byl u mistra Georgiusa Sellae v škole při kostele svatého Vavřince. 148 {1556 léta Siget zámek Turek oblehl a Horvat Marek kapitánem jsúc jest jej obdržel.} ve čtvrtek po Velkonoci 150 vyhořelo v Nivnici 56 domů. 134 z 29. na Místo, kde bydlel Švich, se patrně nacházelo někde na okraji Předměstí, jak je patrno i ze zápisu o Urbancových zločinech a jeho popravě (f. 31b a 32b). V zápisu o povodni se myslí patrně Jan Švich, který byl roku 1573 již mrtev. 137 V roce 1573 se připomíná Pavel Bulač (SOkA, osobní fond, František Skrejšovský). V sirotčí knize je Pavel uveden jako zemřelý roku 1584 (Registra zápisové poručenství města Brodu Uherského LXVI; Knihovna Jana Kučery, M.J.A.K. v Uh. Brodě, sign. HF 445, stará sign. Bu 920/1241, f. 114). Jak je z textu tohoto dokumentu patrné, za Bulačem mohlo být i topografické vymezení, které zřejmě odpovídalo umístění Bulačových nemovitostí. 138 Slovo šár mohlo znamenat buď řadu cihel nebo také došků, šindelů či střešních tašek. V tomto případě se zřejmě jednalo o zdivo. 139 Moravský markrabě a pozdější císař Karel daroval místním dominikánům louku, do té doby patřící k zeměpanskému hradu v Uherském Brodě. Tato louka se později nazývala Vazová (na ni upomíná dnes ulice v průmyslové zóně při ústí Vlčnovské ulice), ale v Bartoškově době se jí ještě říkalo Mišky od toho, že kdysi patřila mnichům. (Srov. Sobotík, pozn. 12, s. 137.) 140 Mohlo se jednat o práh, kopec, vrch, vyvýšeninu hod Moulík (III) uvádí pán Vostrovský sobota Tento starobylý kostel se stal po roce 1525 evangelickým (Norimberk jako svobodné říšské město byl nezávislým na bavorské katolické moci) a kázal zde třeba známý teolog Andreas Osiander. 149 Odstavec psán dodatečně. Siget (Szigetvár), důležitá pevnost v jižním Maďarsku. Byla terčem sultánova útoku v roce 1556 a zvláště Maďarská podoba jména velitele je Horváth Stancsics Márk. (Srov. Vojtech Kopčan, Turecké nebezpečenstvo a Slovensko. Bratislava 1986, s. 53.) 150 čtvrtek 9.4.

17 1556 po svatém Duše a před svatú Trojicí 151 vyhořel Kroměříž v rynku, po té straně, kde jest Vašek Mertlů umřel jest urozený pán, pan Jan z Žerotína a na Strážnici před svatú Margetú 154 páni Hradištčané pro žhářství dali upéci na rožnech čtyry osoby, jednu ženu z Dolní Němčí i s synem. f. 8b [1]556 po svatém Jakubě, 155 ten pondělí a v outerý muštrováni jsú rejtaři u Strážnice, a pan Karel z Žerotína byl nejvyšším, 156 potom táhli do Uher a dobyli Babuče a Korytnej. 157 Toho čisu [sic] seděl na rathúze Jakub Škrle 158 u vězení, neb jest dán byl od jeho milosti pána Jetřicha z Kunovic v pátek před svatú Margetú, 159 a potom na žádost pana kanclíře českého a pana Karla z Žerotína z toho vězení propuštěn Letnice 24.5., Sv. Trojice Rozsah požáru nedovedeme určit. František Václav Peřinka (Dějiny města Kroměříže I, Kroměříž 1913, s. 156) na základě pramenů udává tři domy, avšak soudí, že jich ve skutečnosti bylo více. 153 Tento Jan měl bratry Bartoloměje a Karla. (Společně zakoupili v roce Břeclav, kterou si ponechal Bartoloměj, otec na f. 54a zmiňovaného Jana, jehož syn Ladislav Velen se výrazně zapsal do protihabsburského povstání a bojů za třicetileté války. Karlovi pak připadl Fulnek.) Jan jakožto nejstarší zdědil po otci strážnické panství, za manželku měl Johanku z Pernštejna, která však brzy zemřela. Oženil se podruhé s Johankou z Lipého, která mu dala syna Bernarta. Jan zastával úřad nejvyššího komorníka olomouckého od roku 1532 až do roku 1554, kdy se tohoto postu pro nemoc vzdal. Onemocnění jej v závěru života skutečně trápilo. V roce 1554 se omlouval z účasti na svatbě, že ode dvou let více leží než chodí a že ho sluhové nejvíce nosí na stolici. Zanechal po sobě syna Bernarta, který zemřel již roku 1568 ve věku pouhých 27 let (f. 24a). Strážnice potom připadla Janovým bratrům. (František Dvorský, Strážnický okres. In: Vlastivěda moravská. Brno 1914, s ; Ottův slovník naučný, XXVII, s. 818.) Mustrunk byla přehlídka vojska, která měla ověřit jeho početnost a výzbroj. Bylo to důležité jak pro zjištění reálné bojové připravenosti, tak i pro poskytnutí finančních prostředků, v tomto případě ze zemské pokladny. V jednotlivých krajích byla určena místa mustrování, zpravidla u královských měst. V kraji vymezeném od řeky Dřevnice směrem na jih to byly Sudoměřice u Strážnice. Mustrunk znamenal velkou zátěž pro okolí, kde při velké koncentraci vojáků, kterými byli často žoldáci z ciziny, docházelo k rabování i jiným zločinům. Strážnice byla při zmiňovaném tažení společným shromaždištěm pro vojska z Čech a Moravy. Karel ze Žerotína (+ 1560) velel spojeným česko-moravským jezdcům (rejtarům), velitelem pěšího moravského vojska byl Julius z Hardeka. (Dvořák, s ) 157 Toto tažení vedl Ferdinand, syn krále Ferdinanda II., jenž je znám svým sňatkem s měšťanskou dcerou Filipinou Welserovou. Tažení bylo součástí od roku 1551 obnovené turecké války. 15. dubna 1556 se v Praze sešel za přítomnosti krále generální sněm, který schválil peněžitou i vojenskou pomoc, to bylo následně schváleno i na Moravě (31.5.). Jan z Kunovic se přihlásil za musterhera. Již od obléhal budínský paša Ali město Siget, jež se statečně bránilo. Obráncům v nepatrném počtu asi 800 mužů se vydalo na pomoc asi 7000 vojáků z Chorvatska a Štýrska, kteří přitáhli k Baboči (Babócsa, město v jihozápadním Maďarsku, asi 40 km západně od Sigetu), pevnosti naopak obsazené Turky, a očekávali, že Turci obléhající Siget přitáhnou Baboči na pomoc. To se také stalo a se u Baboče strhla bitva, v níž však bylo císařské vojsko poraženo a stáhlo se v očekávání posil, se kterými měl přitáhnout arcikníže Ferdinand. Ten se dostavil s 9000 muži (mezi nimiž byli i Moravané, včetně Karla ze Žerotína, se 1400 jezdci z Čech, Moravy a Slezska, kteří u Strážnice vstoupili na uherské území a kolem Šoproně a přes pohoří Bakony doputovali na místa bojů). Když Turci viděli, jak velké vojsko táhne, upustili od obléhání Sigetu a stáhli se do Pětikostelí. V této situaci se Ferdinand rozhodl pro dobývání blízké pevnosti v tureckém držení, Korytnej (Korotna), která neodolala útoku Sforza Pallaviciniho dne 13. září. To způsobilo, že Turci opustili všechny pevnosti v okolí Sigetu, včetně Baboče. Dne byl vyslán Mikuláš Zrinský spolu s Karlem ze Žerotína se zásobami do Sigetu a úspěšně se vrátili. Pro Turky byl pokus o zisk Sigetu podobným neúspěchem, jako před časem snaha dobýt Jager. (Dvořák, s ; Kameníček (II), s ) 158 Jakub Škrle byl uherskobrodským mlynářem. V SOkA (AM UB, i.č. 156, sign. Rkp. 100, s. 95) je zápis o smlouvě mezi Jakubem Škrle a jeho synem Martinem z roku Jakub prodal Martinovi polovinu mlýna Bajovce se vším příslušenstvím za 300 zl. Druhou polovinu mlýna si nechává Jakub Škrle v užívání. Tento mlýn v roce 1576 prodal městu Matyáš Škrle (viz f. 36a).

18 1556 v středu před svatým Petrem a Pavlem 161 počali v Brodě rathúz starý bořiti léta já Jiřík Bartoš 162 byl sem v Norberce na učení a by[l] sem na stravě u mistra školního při faře svatého Vavřince, řečeného Georgius Sella. Téhož léta, když sem tam byl, na podzim zjevila se kometa veliká a trvala asi za čtyry neděle léta byla ouroda jablek veliká v Markrabství moravském na všecky strany tak, že při Brodě Uherském na Lysej hoře dali s polovice zbírati, aby jeden měch hospodáři domů a sobě druhý přinesl, a po Velkonoci dávali měch po 12 denárech a jinde po 7 denárech bílých v neděli Jubilate, 165 po šestnácté hodině 166 při Brodě spadl příval veliký s krúpami. f. 9a 1557 léta o svatých Třech králích 167 přijel sem z Norberku [sic] domů a byl sem doma, až se psalo 59, do svaté Margety léta arcikníže Matyáš, syn Maximiliána, toho jména druhého císaře, narozen ounora měsíce léta stalo se v jarmark, který bývá tejden před svatým Duchem. 170 Jan Špalda, jsúc toho času rychtářem, dal do vězení pachole z Ostravy, 171 Jana, syna Měrkova, proto, že jest měl nějaké peníze při sobě. I chtěl se dověděti, kde by jich nabral, a seděl nekolik dní v kázní, i pravil, že má 1 sto zl. u Hradiště schovaných. Žádal rychtáře, aby ho propustil, že peníze vezme a přinese je panu rychtáři. Rychtář ho z vězení propustil, a on šel a vzav ty peníze, přinesl je a dal rychtáři, a bylo té sumy 107 zl. I dal jest mu byl nětco z té sumy na pivo, a on jdúc do šerhovně 172 vězně a šerhy ctil. A v tom přišla novina, že takové peníze novoměstskému třitcátnemu 173 pokradl, neb se toho tenž jistý třidtcátný [sic] dověděl, že tu sedí. I tak jest v kázní zdržán a před památkú Patrně bude správné spojovat pobyt Jakuba Škrle ve vězení s mustrováním rejtarů u Strážnice uvedeným v předchozím zápise. O důvodech jeho uvěznění a stejně tak i o zájmu vysoce postavených mužů o jeho osobu se můžeme jen dohadovat Pisatel používá jak Bartoš, tak Bartošek toto častěji. 163 V roce 1556 byla velmi zřetelně viditelná kometa Fabricius, která se stala podnětem pro Tadeáše Hájka z Hájku ke spisu Vypsání s vyznamenáním jedné i druhé kométy, kteréž vidíny byly března a dubna měsícuóv léta tohoto MDLVI. (knihopis 2865). Jak Hájkův spis uvádí, zjev byl pozorován na jaře. V přísluní se tato kometa nacházela 22.4., nejjasnější na obloze byla 14. března. Bartoškova kometa veliká se však objevila na podzim. Pokud u něj nedošlo k omylu, což je vzhledem k osobnímu prožitku nepravděpodobné, mohla to být i stejná kometa, kterou popisuje Hájek, ovšem při vzdalování se od Slunce. Jiná velká komenta v roce 1556 pozorována nebyla, další jasná se objevila až následujícího roku na podzim. 164 Denár bílý byla teoreticky 1/6 groše bílého, ve skutečnosti jeho 1/ po hod přesněji Letnice neděle Snad tento mladík skutečně pocházel z Ostravy, i přes poměrně velkou vzdálenost obou míst. Zde bychom spíše předpokládali podobně nazývaný Uherský Ostroh (Ostrov). Neobvyklé pojmenování zmátlo i autora dominikánské kroniky Metoděje Daňka, který informaci převzal z Bartoškovy kroniky. Ten na počátku sice píše...iuvenis ostraviensis, avšak vzápětí uvádí název pozměněný...illud patibulum dictum est Ostrowska. 172 Šerhovna = šatlava, vězení. 173 Výběrčí daně, třicátku (tricesima, maď. harmincz). V Uhrách byl třicátek synonymem pro clo, které představovalo jednu třicetinu ceny zboží. Třicátek byl jedním ze zdrojů královských příjmů. Třicátný se stalo někdy i příjmením, jako v Uherském Brodě, kde v bloku domů, dělících obě náměstí proti vyústění Hradišťské ulice, bydlel Joachim Třicátný (č.p. 67, SOkA, Sbírky UB, Domy; Joachim Třicátný je i v seznamu měšťanů z roku 1599 ( Consignation der im Jahren 1599 in der Stadt Hung. Brod existirten Bürgern, SOkA, AM UB, i.č. 453, sign. UB-I-6). V případě kronikářova zápisu se však spíše jedná o označení funkce dotyčného.

19 Božího Těla 174 na nové kamenné šibenice, na kteréž ještě žádný byl nevisel, pověšen, protož jí dáno bylo jméno Ostravsk[á]. f. 9b [L]éta 1557 v sobotu před památkú svatého Jana Křtitele, 175 zlit jest zvon v Brodě Uherském, váží 26 centnýřů, kameny a 4 funty, 177 za ouřadu toho času pana Matěje Lysého, pana Martina Němčanského, pana Matěje Hlaváče, pana Václava Bartoška, pana Jana Boršického, pana Matěje Mašatlíka, pana Pavla Světizuba, 178 Jana Zlatníka, Beňka Salaše, Petra Mravence, Jana Málka, Mikuláše Nesyta a pana Pavla Prymusa, písaře městckého, pana Jana Špaldy, rychtáře. Dáno od díla i za měď 117 zl., 9 gr., 3 denáry. A ten jest u kláštera na věži. Mistr toho díla Filip Konvář z Vyškova. Léta 1557 v pondělí před svatým Janem Křtitelem 179 oženil se Jiřík Jurec a pojal sobě Margetu, dceru neboštíka Petra Uhra Barathyho, kteréhož Kristin Trubinos Fryštáku 180 z nějaké 181 příčiny od téhož Petra sobě dané zabil. Téhož léta po svatém Bartoloměji 182 ten čvrtek povětří veliké, příval i krúpy tak, že vinohrady potlúkly na Strážnicku, i jinde škodu znamenitú udělaly, a toho léta byly kyselé vína. Téhož léta v pátek před svatým Lukášem 183 zbláznil se Martin Hanzlů, a když lidé ze zboru šli, nahý běžel k Krčmovům. A málo prve před tím přivedli z Čech Pavla, syna Ondráčkova, a ten jest velmi bláznil a lál otci i každému. Téměř v ty časy též bláznil Vlastník. 184 f. 10a Téhož léta, ve čtvrtek po svatého Pavla na víru Obrácení, 185 oběšen jest Jaku[b] Hořinka proto, že slúžíc u jeho milosti pana Jetřicha z Kunovic [a] 186 na Brodě Uherském ušel bez opovědi a vzal dvě ručnice. Téhož léta o masopustě v městě Olomoci [sic] stala se búřka nemalá mezi čeledí vandrovnú a staršími o kněží pod obojí spůsobú, potom jich utratiti dali nekolik osob Zkratku v textu rozepisujeme jako centnýř (ne jako obvyklejší centnéř) vzhledem k Bartoškově psaní na f. 31a centnéř = 100 liber = 56 kg; 1 kámen = 1/5 centnéře; 1 funt (pfunt) = 1 libra = 560 g = 32 lotů. Výrobek tedy vážil asi 1492 kg. Zvon byl spolu se zvonem dalším, odlitým stejným mistrem v roce 1573, přelit již roku Více ke zvonům ve městě: Vilibald Růžička, Historie uherskobrodských zvonů. In: Památník Musea J.A. Komenského v Uherském Brodě. Uherský Brod 1948, s Jako dům Světizubovský byl označován dům s pozdějším č.p. 111 (nyní je zde budova České pošty na roku Tkalcovské ulice). Na dolním náměstí potom patřil Matěji Světizubovi a jeho manželce Margetě dům č.p. 138 (dnes budova Komerční banky), který koupil roku 1602 Jan Chomút. (SOkA, Sbírky UB, Domy; SOkA, AM UB, i.č. 87, sign. Rkp. 76, f. 309, 376.) Schází předložka v. Lokalita Fryšták může být i v tomto případě totožná se slovenským Hlohovcem, vyloučit však nelze ani stávající obec Fryšták. Jméno Trubinos zřejmě nebylo výjimečné, např. v Drahotuších byl v 1545 purkmistrem Václav Trubinos. Srov. Kronika Podolských, s V rukopise patrně omylem: z neejaké Patrně se jedná o jméno (vlastník může být i syn bratrance nebo sestřenice jednoho z rodičů) Toto doplnění je pouze hypotetické, a nemuselo nutně být na dnes scházejícím okraji papíru. 187 V královském městě Olomouci, které bylo navíc sídlem moravského biskupa, docházelo v 16. století často ke konfliktům o náboženství, vzhledem k rostoucí nekatolické většině obyvatelstva, které se domáhalo svobody náboženství. Město musel opustit luteránsky zaměřený kanovník a farář Jan Kyncl a stejně tak byl potom umlčen i podobně orientovaný mladý farář v kostele sv. Blažeje Martin Adler. Právě úsilí biskupa Marka Kuena i panovníka odstranit tohoto charismatického kněze vzbudilo pobouření. Lidé útočili na domy kanovníků i faru u sv. Mořice, vylepovali hanlivé nápisy a zpívali protikněžské písně. Adler takto podpořen měšťany se odmítl podrobit výpovědi z farářského úřadu a nerespektoval ani předvolání ke královskému dvoru. Z tohoto důvodu byl v prosinci 1557 vydán královský mandát, kterým byl vypovězen ze země. To vyvolalo bouře a

20 Téhož léta v pondělí před Hromnicemi 188 vdala se Lida, Krčmovej dcera, za Jiříka Lepšenku. Léta Páně 1558 v pondělí po Devítníku 189 oženil se urozený pán, pan Smil Bilík z Kornic a na Veselí 190 a pojal sobě dceru neboštíka pana Pavla etc. a na Napajedlí[ch]. 191 Tehož léta ve štvrtek před svatým Řehořem 192 Martin Hrabáček, pvazník [sic], zabil jest manželku svú Margetu, dceru Hanzle, provazníka, v domě svém, který jest před hradištckú bránú města Brodu Uherského. [1]558 léta v pondělí po Provodní neděli 193 Martin Segeš Hrbatý 194 a Petruska hned v týden umřeli. f. 10b 1558 Ve čtvrtek před svatú Maří Magdalenú 195 vyhořel Vracov za Bzencem. Téhož léta v sobotu po svatém Jiljí 196 zabili lúpežníci Martina Rušečníka z Strážnice, 197 když jel s Klobúk, na tom lese, jenž slove Trojkov. A přivezen v neděli do Brodu a tu jest i pochován. Téhož léta v středu po svatém Františku, 198 tak asi o nešpořích, pršel déšť a zahřmělo velmi několikrát a pršely krúpy. Téhož léta, na den Nanebevstúpení Christa Pána 199 jedli sme jahody travné zralé, jak má bejti. f. 11a Léta Páně 1559 {Ferdinandus, uherský, český král, 24. dne února měsíce za císaře volen.} 200 zaútočil rozlícený lid na městskou radnici, kde se strhla krvavá šarvátka, při níž přišlo několik lidí o život. Po pacifikaci povstání byli tři z útočníků sťati a jiní uvězněni nebo vypovězeni z markrabství. Všechny kostely, kde byli luteránští kněží, byly obsazeny duchovními katolickými. To však postup luterství ve městě nezastavilo Starobylá rodina z Kornic (v knížectví Opolském) se dělila na více větví, mezi nimiž figuruje i příjmení Bělík (Bilík). Otec Smila Bilíka Hynek byl činný v zemské politice a podílel se kupř. na přípravě Zřízení Markrabství moravského. 191 Pavel ze Žerotína měl za manželku Elišku z Kunovic, dceru Jana z Kunovic (Paprocký, LXXXXIIII). Z jejich manželství pocházel mj. i Fridrich ze Žerotína, v letech moravský zemský hejtman (f. 20a). Podle Zdeňka Pokludy (Tvrze na Zlínsku. Zlínsko od minulosti k současnosti. 12/1993, s. 227) se manželka Smila Bilíka jmenovala Eliška Již roku 1492 je zmínka o uherskobrodském měšťanovi jménem Segeš, který je uváděn jako starousedlík a majitel hostince na náměstí. V roce 1532 je uváděn Václav Segeš (jako již zemřelý) a později Jan a Pavel Segešovi. Jana zmiňuje i naše kronika, když v roce 1563 zemřel (f. 16b, viz tamní poznámka k Janovi). Pavel žil ještě v roce Martin Segeš Hrbatý je uváděn roku 1551 (Vyskočil, s , 63 66). Bartoškem uvádění příslušníci rodu Segešů patří do širšího příbuzenstva J.A. Komenského, ale nejsou jeho přímými předky. Jan Segeš, fojt v Komni, se totiž z Brodu vystěhoval asi v roce 1530 a někdy v letech se do města zase navrátil. Tento Jan byl otcem Komenského otce Martina Segeše. (Vyskočil, s. 66.) Původně v Strážnici, dodatečně přepsáno