MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2010 MONIKA HRABCOVÁ

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav podnikové ekonomiky Ekonomické aspekty výroby pekárenských výrobků v kontextu změn současného agrobyznysu ČR Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Ivana Blažková, Ph.D Vypracovala: Monika Hrabcová Brno 2010 2

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Ekonomické aspekty výroby pekárenských výrobků v kontextu změn současného agrobyznysu ČR vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. V Brně dne. podpis. 3

PODĚKOVÁNÍ Ráda bych poděkovala vedoucí této bakalářské práce Ing. Ivaně Blažkové, Ph.D za její odborné vedení, cenné rady a připomínky. 4

ABSTRACT Hrabcová, M. Economic aspects of the production of bakery products in the context of current changes in the Czech republic agribusinesses. Bachelor thesis, Brno 2010. The main objective of this thesis is to analyze the commodity chain following the production of food wheat. Characterized the situation and market development of cereal and bakery products in the Czech republic. Literature review focuses on defining the general characteristics of the market, agrarian market, the definition of the agrarian sector, the formation of agribusinesses in the economic environment and the characteristics of the commodity chain in agribusinesses. In our own work was analyzed and evaluated the situation at each stage of the commodity chain and price relations within the verticals. Analysis results demonstrate the merits of vertical networking in the mill-bakery industry. Key words: agribusiness, commodity vertical, bakery products. ABSTRAKT Hrabcová, M. Ekonomické aspekty výroby pekárenských výrobků v kontextu změn současného agrobyznysu ČR. Bakalářská práce, Brno 2010. Hlavním cílem této bakalářské práce je analyzovat komoditní vertikálu navazující na produkci potravinářské pšenice. Charakterizována je situace a vývoj na trhu mlýnských a pekárenských výrobků v ČR. Literární přehled je zaměřen na vymezení obecné charakteristiky trhu, agrárního trhu, vymezení agrárního sektoru, formování agrobyznysu v ekonomickém prostředí a charakteristiku komoditní vertikály v agrobyznysu. Ve vlastní práci byla analyzována a hodnocena situace na jednotlivých stupních komoditní vertikály a cenové relace v rámci dané vertikály. Výsledky analýzy prokázaly opodstatněnost vertikálního propojování v mlýnsko-pekárenském odvětví. Klíčová slova: agrobyznys, komoditní vertikála, pekárenské produkty. 5

OBSAH 1 ÚVOD... 7 2 CÍL PRÁCE A METODIKA... 9 3 PŘEHLED LITERATURY... 10 3.1 Obecná charakteristika trhu... 10 3.2 Agrární trh... 17 3.2.1 Poptávka a její specifika... 21 3.2.2 Nabídka a její specifika... 21 3.2.3 Rovnováha agrárního trhu... 21 3.2.4 Agrární politika... 23 3.3 Vymezení agrárního sektoru a jeho význam... 24 3.4 Formování agrobyznysu v ekonomickém prostředí... 25 3.5 Komoditní vertikály v agrobyznysu a postavení prvovýroby... 27 4 EKONOMICKÉ ASPEKTY VÝROBY PEKÁRENSKÝCH VÝROBKŮ V KONTEXTU ZMĚN SOUČASNÉHO AGROBYZNYSU ČR... 30 4.1 Komoditní vertikála potravinářské pšenice... 30 4.1.1 Trh s obilovinami... 31 4.1.2 Trh s moukou... 39 4.1.3 Trh pekárenských výrobků... 42 4.1.4 Obchod... 45 4.2 Cenové aspekty výroby pekárenských výrobků... 47 5 ZÁVĚR... 50 6 SEZNAM LITERATURY... 53 7 SEZNAM OBRÁZKŮ... 55 6

1 ÚVOD Historie zemědělství sahá do 10.-9. tisíciletí př. n. l. Lidé se z lovců a sběračů postupně stali zemědělci. První zemědělství tak začalo vznikat v oblasti Dálného východu (Mongolsko, Čína) a ve Střední Americe. V rámci prvního zemědělství docházelo k přeměně zalesněné krajiny v obdělávaná pole, pěstování prvních plodin a chovu domestikovaných zvířat. Zemědělská výroba se tak stala hlavním zdrojem obživy. K prvním pěstovaným plodinám patřily obiloviny a luštěniny (čočka, hrách). Postupem času se zemědělství rozšířilo do celého světa. V Evropě se začaly obiloviny pěstovat koncem 7. tisíciletí př. n. l. Jsou to rostliny pěstované pro semena, ty se dají dlouho skladovat a proto sloužily především jako zásoby. Staly se rovněž první surovinou pro obchod. Obiloviny dnes hrají důležitou roli v lidské výživě. Celosvětový podíl obilovin ve výživě představuje 60-70%. Uplatnění nachází i ve výživě hospodářských zvířat a ve zpracovatelském průmyslu. Obiloviny, zejména pšenice, patří k nejpěstovanějším plodinám v České republice. Pěstují se na cca 60% celkové zemědělské půdy. Jsou zpracovávány v rámci obilní vertikály. Komoditní vertikála (potravinový řetězec) obecně charakterizuje soubor navazujících činností a vzájemných vztahů mezi jednotlivými subjekty od fáze prvovýroby až ke konečnému spotřebiteli. Tradiční zemědělec, jako výrobce zemědělských produktů, je výrobcem základních surovin pro potravinářskou (i nepotravinářskou) výrobu. Je tedy prvním článkem komoditní (obilní) vertikály. Další stupeň komoditní vertikály představují zpracovatelé 1. a 2. fáze. Zpracovatele 1. fáze v rámci obilní vertikály představují mlýny. Ty zpracovávají základní suroviny, buď to na výrobky určené přímo k prodeji v obchodní síti, nebo jako polotovary k dalšímu zpracování v rámci obilní vertikály. Zpracovateli 2. fáze jsou pekárny. Ty zpracovávají polotovary z první fáze zpracování na výrobky určené pro prodej v obchodních sítích. Obchodní sítě jsou konečným článkem obilní vertikály. V současné době je agrární trh charakterizován přebytkem nabídky základních zemědělských produktů. Světová ekonomika tedy odpovídá poptávkově orientovanému komoditnímu řetězci. Zemědělský podnik neurčuje podmínky. Rozhodujícími subjekty 7

jsou navazující články v rámci komoditních vertikál. Finalizující články určují nejen rozsah, rozmístění, ale i způsob zemědělské produkce, čímž dochází k výraznému oslabení pozice zemědělců. Rozhodujícím faktorem se stává poptávka determinující množství a kvalitu zemědělských produktů a především cenově nákladové podmínky. Poptávka rovněž ovlivňuje i systém výroby, zpracování a distribuci. Postavení zemědělství v ČR je v rámci evropského trhu do značné míry ovlivňováno konkurenceschopností navazujících článků komoditních vertikál. Nezbytnou podmínkou prosazení v takovém prostředí je znalost ekonomických souvislostí výroby potravin v rámci komoditních vertikál. 8

2 CÍL PRÁCE A METODIKA Cílem bakalářské práce je charakterizovat situaci a vývoj na trhu pekárenských výrobků v České republice z hlediska měnících se podmínek nabídky a poptávky. Pozornost bude zaměřena především na postavení zpracovatelů komoditní vertikály navazující na produkci potravinářského obilí tzn. mlýnů a pekáren. Na základě analýzy toku zemědělské suroviny v rámci zvolené komoditní vertikály budou vymezeny předpoklady pro úspěšné zapojení českých zpracovatelů nejen na domácím trhu, ale i v rámci evropského trhu. METODIKA Jako podklad pro teoretickou část bakalářské práce byly využity informace získané ze současné odborné literatury a aktuálních dostupných internetových zdrojů. První část práce se věnuje teoretickým východiskům práce, které slouží jako podklady pro vlastní práci. Literární přehled je zaměřen na vymezení obecné charakteristiky trhu, určení specifik agrárního trhu, definice agrárního sektoru, formování agrobyznysu v ekonomickém prostředí a jeho vliv na komoditní vertikály. Na základě získaných teoretických informací byla provedena analýza jednotlivých článků komoditní vertikály potravinářské pšenice se zaměřením na zpracovatele zemědělské suroviny mlýny a pekárny, tzn. byla charakterizována výroba zemědělské suroviny, základní fáze zpracování, finalizace a obchodu. Hodnoceny byly také vybrané cenové aspekty v rámci analyzované vertikály. Zvolený postup vytvořil předpoklady pro zpracování závěrů týkajících se vývoje dané komoditní vertikály a určení předpokladů pro zvýšení konkurenceschopnosti zpracovatelských podniků. 9

3 PŘEHLED LITERATURY 3.1 Obecná charakteristika trhu Trh v ekonomickém pojetí je prostor, v jehož rámci síly poptávky a nabídky konvergují, aby stanovily jednotnou cenu [2]. Trh lze chápat jako oblast ekonomiky, ve které dochází k výměně činností mezi jednotlivými ekonomickými subjekty prostřednictvím směny zboží. Zboží představuje výrobek nebo službu vyrobenou pro směnu. Signálem pro ekonomickou volbu subjektů, tedy kupujících a prodávajících, jsou především tržní ceny. Cena (price) je specifická forma směnné hodnoty vyjádřena v penězích. Za předpokladu dokonalé konkurence se ceny utvářejí volně na základě souhrnu zamýšlených nabídek a poptávek subjektů na dílčích trzích jednotlivých statků a služeb. Trh tedy zprostředkovává vztah mezi výrobcem zboží a jeho spotřebitelem [6]. Tržní mechanismus je souhrn procesů, které vedou ke vzájemné koordinaci nabídky a poptávky, při níž základním nositelem informace je cena. Základním předpokladem fungování tržního mechanismu je konkurenční prostředí (musí existovat mnoho nezávislých výrobců, kteří si navzájem konkurují, což nutí výrobce vyrábět výrobky, o které je na trhu zájem a prodávat je za přijatelnou cenu) a trvalá nasycenost trhu (na trhu musí být dostatek výrobků a produktů) [9]. Základní procesy probíhající v tržní ekonomice [6,9]: a) Proces utváření nabídky Nabídka je vytvářena výrobci, kteří svým nezávislým rozhodnutím rozhodují o tom, co budou vyrábět. Utváří ji množství výrobků a jejich cena. b) Proces utváření poptávky Nabídka Výrobce (firma) Poptávku vytvářejí spotřebitelé, kteří nezávisle rozhodují o tom, co budou kupovat. Je tvořena poptávaným množstvím a jeho cenou. Poptávka Spotřebitel (domácnost) 10

c) Proces utváření ceny Cena je tvořena v závislosti na nabídce a poptávce. Cena Výrobci Trh Spotřebitelé Základní funkcí trhu je dát výrobcům a spotřebitelům odpověď na tři základní otázky: - co vyrábět (o tom rozhodují spotřebitelé svojí poptávkou), - jak vyrábět (to určuje konkurence na straně výrobců; kvalita, množství, použitá technologie), - pro koho vyrábět (závisí na poptávce a její kupní síle, kupující jsou ovlivněni důchody) [9]. Mezi základní trhy patří trh výrobků a služeb (trh užitných výrobků, které slouží spotřebitelům k uspokojení jejich potřeby) a trh výrobních faktorů (trh, na kterém si výrobci opatřují potřeby pro zajištění předmětu své činnosti; práce, půda, kapitál). Mezi tržní subjekty patří[6]: a) Spotřebitelé (domácnosti) - kupující na trhu výrobků a služeb, snaží se uspokojit své potřeby a to co nejlevněji, - prodávající = vlastníci výrobních faktorů, prodávají služby výrobních faktorů podnikům za důchody. b) Výrobci (firmy) - prodávající své produkty na trhu výrobků a služeb s cílem získat zisk, - kupující na trhu výrobních faktorů za účelem zajištění vstupů do výroby. c) Vláda (stát) - působí jako regulátor trhu (zákonodárství, státní instituce), - subjekt kupující a prodávající. 11

Základní výrobní faktory představuje[6]: a) Práce = lidská činnost, - limitována v množství i v kvalitě fyzické faktory + schopnosti (ochota pracovat), - výsledkem použití práce je mzda. b) Půda (+ ostatní přírodní zdroje) = produkt přírody, - omezené množství, - důchod z vlastnictví půdy = pozemková renta. c) Kapitál = statky, které byly vyrobeny, aby se podílely na výrobě jiných statků, ne aby byly bezprostředně spotřebovány, - kapitálový statek musí být použit k podnikání, - výsledkem je zisk nebo úrok. Tyto výrobní faktory si výrobci opatřují na trhu výrobních faktorů od majitelů. Ti je poskytují za důchody (příjmy), které plynou z poskytnutí těchto výrobních faktorů. Důchody plynoucí z trhu, za které pak domácnosti nakupují na trhu výrobků a služeb [9]: - z půdy renta, - z práce mzda, - z věcného kapitálu (budovy, stroje, zařízení, zvířata) zisk, - z peněžního kapitálu (peníze) úrok. Tržní mechanismus nikde nefunguje zcela volně, vždy do něj určitým způsobem zasahuje stát (daně, regulace cen, existují monopoly, oligopoly, zabraňuje znečišťování životního prostředí, prosazuje jeho ochranu). Schéma fungování tržního mechanismu je znázorněno na obrázku č. 1, na obrázku č. 2 je schématicky znázorněn trh a jeho vazby [9]. 12

mzda, renta, úrok Trh výrobků a služeb výrobky a služby výrobky a služby výnosy (příjmy) Domácnosti (spotřebitelé) Co, jak, pro koho??? Firmy (výrobci) mzda, renta, úrok půda, práce, kapitál půda, práce, kapitál Trh výrobních faktorů náklady (výdaje) Obr. 1- Schéma fungování tržního mechanismu Pramen: Podniková ekonomika 2008 Trh Zákon rostoucí nabídky Nabídka Poptávka Tržní rovnováha Cena Změna nabídky a poptávky Zákon klesající poptávky Konkurence Dokonalá Nedokonalá Obr. 2- Schéma trhu a jeho vazeb Pramen: Úvod do ekonomiky agrárního sektoru 2007 13

Mezi základní tržní kategorie patří nabídka, poptávka, cena a konkurence. Nabídka - můžeme rozlišit tři základní kategorie: a) Celková (agregátní) nabídka = souhrn všech zamýšlených prodejů, se kterými přicházejí výrobci na trh. Je určena objemem výroby všech výrobců a cenami, za které jsou ochotni je prodat. b) Individuální nabídka = nabídka jednoho výrobce. c) Dílčí (tržní) nabídka = nabídka jediného výrobku od různých výrobců, nabídka na trhu jednoho výrobku. S rostoucí cenou nabídka zboží roste. Vzniká křivka odvozená od tzv. zákona rostoucí nabídky, který je odvozen od chování výrobců, kteří se snaží prodat své zboží za co nejvyšší cenu [5,6,9]. P S Obr. 3- Křivka nabídky Pramen: Úvod do ekonomiky agrárního sektoru 2007 Q Poptávka může být: a) Celková (agregátní) poptávka = souhrn všech zamýšlených koupí na trhu, je určena objemem výrobků, které si chtějí kupující pořídit a cenami, za které jsou ochotni je koupit. b) Individuální poptávka = poptávka jednoho kupujícího, nebo poptávka po produkci jednoho výrobce. c) Dílčí (tržní) poptávka = poptávka po jednom druhu výrobku. d) Efektivní koupěschopná poptávka = poptávka v rámci rozpočtového omezení co si mohu dovolit. S rostoucí cenou poptávka klesá. Vzniká křivka odvozená od tzv. zákona klesající poptávky, který je odvozen od chování spotřebitelů, kteří chtějí uspokojit své potřeby co nejlevněji. S rostoucí cenou je ochotno stále méně lidí výrobek koupit [5,6,9]. 14

P D Obr. 4- Křivka poptávky Pramen: Úvod do ekonomiky agrárního sektoru 2007 Q Cena, za kterou obchodujeme při rovnosti nabídky a poptávky, se nazývá rovnovážná cena. Tržní cena (PT) je cena, která vzniká na trhu při aktuálním vztahu nabídky a poptávky [5,6]. P S R D Obr. 5- Rovnováha na trhu Pramen: Úvod do ekonomiky agrárního sektoru 2007 Q Konkurence je proces, ve kterém se střetávají ekonomické zájmy různých subjektů trhu. Rozlišujeme: a) Konkurence napříč trhem - vychází z toho, že strana poptávky reaguje poptávaným množstvím na změnu tržní ceny inverzně ( P Q D ), zatím co strana nabídky reaguje nabízeným množstvím na změnu tržní ceny souhlasně ( P Q S ). Proces přizpůsobování se tržní ceny a tržního množství probíhá v čase s různými zpožděními mezi změnami tržní ceny a změnami množství nabídky a poptávky. b) Konkurence na straně poptávky - je odrazem střetávání zájmů jednotlivých spotřebitelů vstupujících na trh (co nejvíce zboží, za co nejméně peněz). Při nedostatku zboží, kdy D > S vzniká cenová konkurence. V situaci, kdy je naopak 15

přebytek zboží D < S se vytváří bezkonkurenční prostředí (necenová konkurence). Strana poptávky reaguje poptávaným množstvím na změnu tržní ceny inverzně ( P Q D ). c) Konkurence na straně nabídky - je odrazem střetávání zájmů jednotlivých výrobců vstupujících na trh. Cílem výrobců je prodat co nejvíce zboží za co nejvyšší cenu (dosažení maximálního zisku) a získání co největšího podílu na trhu. Strana nabídky reaguje nabízeným množstvím na změnu tržní ceny souhlasně ( P Q S ) [6]. Rozlišujeme cenovou a necenovou konkurenci [6]: a) Cenová konkurence znamená dobrovolné snižování ceny ze strany výrobců s cílem získání co nejvyššího podílu na trhu a vytěsnění konkurentů, kteří nejsou schopni nabízet své produkty za tak nízké ceny. Podmínkou je dočasná ochota vzdát se zisků. b) Necenová konkurence spočívá v zapojení faktorů zvyšujících atraktivitu zboží, jako je např. kvalita výrobků, využití reklamy, cenové akce (slevy výrobků), obalová technika, služby či dokonalejší servis. Konkurenční struktura do značné míry ovlivňuje tvorbu cen a rozsah nabízené produkce. Konkurenční struktura závisí na druhu a rozsahu monopolistických prvků, které svojí existencí konkrétní tržní situaci ovlivňují. Podle konkurenční struktury rozlišujeme [1,2,10]: - Dokonalou konkurenci v rámci odvětví nebo skupině podniků, která je charakteristická tím, že: - tržních transakcí se účastní velký počet subjektů, přičemž každý z nich produkuje tak malý podíl celkové produkce, že její přírůstek/úbytek vyvolaný jednotlivou firmou nemůže ovlivnit pohyb tržní ceny, - výrobci vyrábějí identické výrobky (homogenita výrobků), - podniky mohou svobodně vstoupit na trh, odejít z trhu, - podniky se rozhodují nezávisle a neuzavírají mezi sebou dohody. - Čistý monopol, podnik je výhradním výrobcem určitého zboží, které nemůže být snadno nahrazeno a jeho postavení není ohroženo konkurencí. - Monopolistickou konkurenci s diferenciací zboží, kdy pro dokonalou konkurenci chybí znak výroby identických výrobků (homogenita): každý výrobce vyrábí zboží, které se liší od konkurenčních výrobků ne podstatou, ale adjustací, servisem, 16

způsobem reklamy apod., což ovlivňuje spotřebitelské preference. Výrobce však nemůže ovlivnit cenu ani množství výrobků prodávaných jinými výrobci. Poptávku po svém zboží ovlivňuje necenovou konkurencí. - Monopson = monopol na straně kupujícího, který vzniká tak, že na trhu působí pouze jediný nakupující určitého výrobku, nebo služby. - Oligopson = na trhu působí více než dva nakupující, avšak je jich dost málo na to, aby akce jednoho nebo několika, neměla vliv na tržní ceny jiných kupujících. - Monopolistickou konkurenci, kdy na trhu působí mnoho nakupujících, avšak jejich poptávka se poněkud liší, jedná se především o trhy vstupů. V praxi se může vyskytovat řada dalších kombinací, např. diskriminační monopol, což je podnik, který účtuje různé ceny různým spotřebitelům za stejné zboží; bilaterální monopol, kdy jeden nakupující bez konkurenčních podniků nakupuje od monopolistického dodavatele. Konkurenční struktura, v níž operují zemědělské podniky, je charakterizována velkým počtem podniků vyrábějících produkty obdobných vlastností prodávajících je však nejčastěji jednomu nákupnímu/zpracovatelskému podniku, který v daném regionu působí. Nákupní či zpracovatelské podniky jsou vůči zemědělským podnikům monopsonem. Dodavatelé vstupů mají charakter monopolu, resp. oligopolu. Monopson usiluje zpravidla pořídit své nákupy za co nejnižší ceny. 3.2 Agrární trh Agrární, nebo-li zemědělsko-potravinářský trh představuje směnu výrobků prostřednictvím koupě a prodeje, jejich dopravu, skladování, standardizaci, financování a přebírání rizika odběru a prodeje zemědělských a potravinářských výrobků a poskytování marketingových informací [2]. Vazba mezi výrobcem zemědělské suroviny a konečným spotřebitelem potravin je zprostředkovaná. Agrární trh je obecně charakterizován různou časovou odezvou výrobců a spotřebitelů potravinářské produkce na signály trhu. Poptávka po potravinách v určitém období je závislá na cenách platných v tomto určitém období, tj. Dt = f (Ct) 17

kde Dt = poptávka v období t Ct = cena v období t Spotřebitel se ve své poptávce řídí informací trhu v podobě konkrétní ceny dané komodity a zpravidla reaguje na ceny bezprostředně. Nabídka zemědělských výrobků (pokud abstrahujeme od zásob), je nepružná. Nejkratší doba odezvy na změnu v ceně je dána délkou výrobního cyklu: St = f (Ct 1), kdy St = nabídka v období t Ct - 1 = cena v období t 1 Zpoždění ve zpětné reakci výrobců na cenové informace jako podklad pro jejich rozhodování o struktuře budoucí produkce v důsledku optimistických a pesimistických očekávání se může projevit v cyklických změnách cen. Např. v jednom roce nabízené množství brambor je nízké a cena vysoká. Vyšší cena povzbudí výrobce zvýšit produkci, která však dozraje až příští rok. Když se v důsledku toho nabídka v příštím roce zvýší, ceny se snižují a mnoho výrobců zjistí, že ceny, podle nichž zvýšili produkci, nebyly realizovány. Cyklické změny mohou být vyjádřeny modelově pomocí pavučinového teorému [1,2,7]. Fungování agrárního trhu je modifikováno takto [2]: - Část produkce (výrobní a osobní spotřeba v podniku) neprochází trhem, má naturální charakter: není bezprostředně podřízena zákonitostem trhu a naopak zkresluje parametry v nabídce a poptávce některých komodit. - U části zemědělských surovin a produktů z nich vyráběných neexistuje jednotný národní trh, takže komodity si konkurují pouze v rámci (užších či širších) místních trhů = existuje nedokonalá konkurence při velkém počtu výrobců. - Působení tržních signálů může být podstatně modifikováno průběhem počasí stimulační funkce ceny na zvýšení nabídky může být podpořena, omezena, resp. negována počasím, stejně jako časové parametry utváření tržní rovnováhy. 18

Typy trhů v agrárním sektoru [1,2,7]: a) Trh naturální, kdy prodávající a kupující jsou totožné subjekty. Výrobce je současně spotřebitelem. Mezi výrobou a spotřebou není zahrnuta směna. Příkladem jsou v našich podmínkách samozásobitelská hospodářství, zejména vajec, zeleniny a ovoce. Výrobce Spotřebitel b) Trh surovino-potravinářský, kdy prodávajícími jsou zemědělští výrobci, kteří prodávají zemědělskou surovinu v různém stupni předzpracování do potravinářského výrobku. Kupující jsou spotřebitelé, kteří dále tuto surovinu upravují do potravinářského výrobku. Jedná se o přímý a krátký distribuční kanál typický pro místní trhy resp. prodej přímo ve výrobním podniku. Zejména ovoce, zelenina, vejce, brambory. Výhodou tohoto prodeje je zachování původní kvality zemědělské suroviny. Výrobce Spotřebitel Trh c) Trh zemědělských výrobků, prodávající jsou výrobci zemědělské suroviny, kupující jsou zpracovatelské podniky nebo nákupní organizace, případně individuální zprostředkovatelé, kteří se následně stávají prodávajícími subjekty, buď sobě navzájem, nebo vůči zpracovatelské organizaci. Rozhodující část komoditní struktury zemědělských výrobků je směňována mezi výrobními a zpracovatelskými podniky. Např. maso, mléko, prodávají zemědělské podniky přímo mlékárenským a masným podnikům, cukrovku prodávají přímo cukrovarům. Prostřednictvím zprostředkovatelů (nákupních organizací) se prodává většina obilí a olejnin. Vlastní realizace směny mezi výrobními, zpracovatelskými, případně zprostředkovatelskými 19

organizacemi, se může uskutečnit různými marketingovými formami včetně komoditních burzovních prodejů. Výrobce Trh Zpracovatelé Trh Nákupní organizace Trh Trh Trh Zprostředkovatelé d) Trh potravinářských výrobků, kdy prodávající jsou potravinářské podniky, kupujícími jsou pro část potravinářské produkce přímo spotřebitelé, pro rozhodující část potravinářské produkce obchodní podniky, které se následně stávají prodávajícím subjektem vůči spotřebitelům. Velkoobchodní prodej mezi potravinářskými a obchodními podniky se může uskutečnit přímo, nebo prostřednictvím velkoobchodu, kdy potravinářské výrobky jsou nakupovány od potravinářských podniků velkoobchodem a poté prodávány podnikům v maloobchodní síti. Potravinářské podniky Trh Spotřebitelé Velkoobchodní podniky Trh Obchodní podniky Trh Na tomto typu trhu spotřebitelé nakupují rozhodující část potravinářských výrobků v maloobchodě. 20

3.2.1 Poptávka a její specifika Poptávka po zemědělských komoditách je odvozena od poptávky po finálních produktech, spotřebních statcích, které jsou průmyslově zpracovány ze zemědělských surovin. Vývoj poptávky po potravinách a zemědělských surovinách není lineárně závislý z hlediska množství, času ani místa. Typickým znakem poptávky je nízká cenová a důchodová pružnost. Spotřeba potravin má dané hranice a to jak minimální tak maximální spotřeby (fyziologické limity). Hranice minimální spotřeby je dána fyziologickým minimem člověka, které je nutné k zachování životních funkcí. Hranice maximální spotřeby je dána zdravotně-fyziologickou hranicí. Změna tržní ceny, při zachování stejných podmínek, vyvolá jen malé změny v objemu spotřeby potravin. Při růstu důchodů (a vysokém stupni nasycenosti potravinami) klesá přírůstek výdajů za potraviny na jednotku přírůstku důchodu obyvatelstva. Podíl výdajů za potraviny z důchodů obyvatelstva v dlouhodobém vývoji klesá [1,2,12]. 3.2.2 Nabídka a její specifika Nabídka v podmínkách tržního hospodářství je souhrnem rozhodnutí samostatných výrobců o výrobě, o množství jednotlivých výrobků, o technice a technologii výroby. Důležitým znakem je obtížná adaptace výroby (nabídky) na změny tržních cen. Velikost nabídky je ovlivněna nepředvídatelnými a proměnlivými faktory klimatu, počasím, kvalitou půdy tj. rizikem, že změny rozhodnutí o výrobě nevyvolají adekvátní změny v časově opožděné nabídce. Mezi signály trhu a změnou v nabídce uplyne poměrně dlouhá doba, ve které může dojít k podstatným změnám: konzervativnost v rozhodnutích o změně rozsahu a struktury výroby. Omezenost množství půdy a institut soukromého vlastnictví půdy ztěžují nejen vstup kapitálu do zemědělství, ale také jeho odliv [1,2]. 3.2.3 Rovnováha agrárního trhu Nesoulad mezi nabídkou a poptávkou se projevuje nerovnováhou na agrárním trhu. Nerovnováha je výrazně ovlivněna řadou specifických faktorů, typických právě pro charakter zemědělské výroby a spotřebu potravin. Nesoulad mezi nabídkou a poptávkou se projevuje především v čase, kdy poptávka po potravinách je zpravidla rozložena rovnoměrně, zatímco nabídka (vlivem sezónního charakteru výroby, zejména rostlinné), je v čase nerovnoměrná. Proto se v čase mění i tržní ceny (po sklizni jsou 21

nejnižší a později dochází k jejich vzestupu). Vzhledem k nerovnoměrnosti cen se tak vytvářejí podněty ke skladování a konzervování většiny zemědělských a potravinářských výrobků. Další nesoulad vzniká z hlediska prostorového uspořádání, kdy poptávka je soustředěna do velkých spotřebitelských center, kdežto nabídka je rozložena plošně. Vytvoření tržní rovnováhy vede ke vzniku rozdílných cen z hlediska místa (oblastí, vzdálenosti od zpracovatele). Vznikají tak podněty pro přepravu zemědělské produkce [1,2]. Fungování agrárního sektoru ovlivňují zejména uvedené specifické faktory [2,7]: 1) Sociálně ekonomická struktura a rozmístění podnikatelských subjektů v zemědělské prvovýrobě, které je na rozdíl od většiny ostatních odvětví charakteristické velkým počtem výrobců, převážně vázaných na půdu, což: - sice vytváří podmínky dokonalé konkurence, ale minimalizuje vliv zemědělských výrobců na tvorbu ceny komodit v podmínkách vnější nedokonalé konkurence, - omezuje možnost využít špičkových technologií a technik vyžadujících koncentraci výrobních faktorů, přesahující velikost výrobní jednotky, - zvyšuje nároky na kapitálové vybavení podnikatelských subjektů v podmínkách nedostatečně rozvinutého sektoru zemědělských služeb, - vyžaduje organizovat sladění dodávek ucelených jednotných partií zemědělské suroviny pro další velkovýrobní zpracování. 2) Vliv přírodních podmínek a meziročních výkyvů počasí, což se promítá v: - nestejné výrobní účinnosti výrobního faktoru půda a zprostředkovaně i v determinaci struktury výroby, - riziku negativního vlivu počasí, včetně výskytu povětrnostních rizik (záplavy, krupobití, vymrznutí, sucho apod.), jak na kvantitu a kvalitu nabídky, tak i na časové parametry technologických operací v rámci výrobního procesu, - riziku napadení rostlin a zvířat chorobami a škůdci, znehodnocování půdy erozí a nevhodnými zásahy, zaplevelením, což ve svých důsledcích zvyšuje potřebu preventivních zásahů a včasného ošetření. 3) Relativně nízkou cenovou pružnost poptávky po potravinách, zejména v podmínkách vysokého stupně nasycenosti, což se projevuje tím, že: - každá dodatečná jednotka množství spotřeby vede k relativně většímu poklesu mezního užitku, 22

- cena spotřeby klesá rychleji, než roste její množství. 4) Nízkou cenovou pružností nabídky zemědělských produktů v důsledku biologicky determinovaného výrobního a reprodukčního cyklu v zemědělské výrobě, což: - omezuje možnost bezprostřední reakce výrobců na změnu v poptávce (u produktů rostlinné výroby je dáno délkou vegetačního období a minimálně jednoročním cyklem, v živočišné výrobě je podmíněno zvýšením respektive snížením stavů a reprodukčním cyklem přesahujícím období jednoho roku), - podporuje tendenci ke konzervativní volbě struktury výroby, jelikož změna poptávky na trhu potravin a zemědělských surovin není časově sladěna se založením nabídky pro budoucí trh, - dlouhodoběji váže kapitál a zvyšuje riziko jeho znehodnocení. 5) Snížení podílu výdajů spotřebitelů za potraviny při současném růstu příjmů, takže zemědělství vykazuje klesající podíl na tvorbě národního důchodu, což vyvolává problémy při vymezení a zdůvodnění účasti státu při podpoře zemědělství v komplexu jeho produkčních i mimo produkčních funkcí. 6) Relativní nemobilita práce v zemědělství se i přes veškerou snahu o změnu projevuje tendencí k setrvání na místě, obzvláště v zemědělských sociálně ekonomických strukturách, vyvíjejících se evropskou cestou. Uvedené faktory jsou typické pro charakter zemědělské výroby, nejsou však pouze specifikem zemědělství, mohou se projevit i v jiných odvětvích. V zemědělství však působí souběžně ve vzájemné a různorodé kombinaci. Mohou se tak stát významným ekonomickým problémem, který je nutno řešit v rámci agrární politiky státu. 3.2.4 Agrární politika Agrární politiku lze definovat jako souhrn činností spočívajících ve stanovení cílů agrární politiky, vymezení, konstrukci a fungování nástrojů sloužících k realizaci těchto cílů a institucionální uspořádání objektů a subjektů agrární politiky včetně organizačních a řídících forem. Je segmentem globální hospodářské politiky státu. Tvorba agrární politiky není odrazem zájmů jedné skupiny obyvatelstva, ale je výsledkem společenské dohody v rámci fungování celé ekonomiky. Tvorbu konkrétní agrární politiky ovlivňují zejména dvě skupiny faktorů. První skupinu faktorů tvoří podmínky pro provozování zemědělské výroby v dané oblasti 23

a druhým významným faktorem je ekonomická úroveň dané země a celkový charakter hospodářské politiky, formy realizace strukturálních změn. Rozhodující vliv na koncipování agrární politiky má vývoj ekonomické situace, vymezení cílů a s nimi spojené podstatné strukturální změny v konkrétním časovém období [2]. 3.3 Vymezení agrárního sektoru a jeho význam Agrární sektor zahrnuje [2,7]: 1) zemědělskou prvovýrobu, lesnictví a vodní hospodářství, 2) potravinářský průmysl, 3) krmivářský průmysl, 4) služby pro zemědělství a potravinářský průmysl (nákup, zásobování, opravárenství, šlechtitelství a semenářství, plemenářství, služby, výzkum, poradenství atd.), Agrárně potravinářský komplex 5) dodavatelská odvětví vstupů do zemědělství a potravinářství (specializované strojírenství, chemie, energetika atd.), Agrárně průmyslový komplex 6) potravinářský obchod a veřejné stravování. Agrobyznys Úloha a postavení zemědělství a celého agrárního sektoru v národním hospodářství je výsledkem nejen dlouhodobého vývoje ekonomiky, ale také vývoje celé společnosti. Postupné vyčleňování specializovaných činností doprovázené rozvojem integračních vztahů mezi zemědělstvím a jeho bezprostředním okolím (předcházející a navazující odvětví) představují proces formování relativně samostatné části ekonomiky. I přes významné autonomní postavení, agrární sektor je integrální součástí národního hospodářství. Neexistuje a nefunguje zcela samostatně, má však řadu podstatných interakcí s ostatními částmi národní i světové ekonomiky. Úroveň agrárního sektoru je ve stále vyšší míře funkcí celé ekonomiky [2,6]. 24

3.4 Formování agrobyznysu v ekonomickém prostředí Agrobyznys podle definice Sonky a Hudsona (1999) je chápán jako řetězec subsektorů vzájemně propojených řadou přímých i zpětných vazeb, zahrnující (1) výzkum, genetické a osivářské firmy a dodavatele dalšího biologického materiálu, (2) dodavatele ostatních vstupů, (3) zemědělské výrobce, (4) nákupce zemědělských produktů, (5) zpracovatele první a druhé fáze zpracování zemědělských produktů, (6) (malo) obchod a instituce veřejného stravování [3]. Monopsonní respektive oligopsonní postavení zpracovatelů (na trhu zemědělských výrobků a obchodu (na trhu potravinářských výrobků) vytváří dominantní pozici ve výběru dodavatelů. Stává se rozhodujícím faktorem při volbě struktury a rozsahu zemědělské výroby v daném regionu. V současné době se jen minimum zemědělských produktů dostane od výrobce přímo ke spotřebiteli. Většina zemědělských produktů prochází různými fázemi zpracování, skladování či distribuce. Zemědělství jako odvětví bylo často v ekonomické literatuře využíváno jako příklad odvětví s typickými znaky dokonalé konkurence. Postupem času (koncem dvacátého století) dochází ke změně charakteru, ve kterém se zemědělský podnik vyskytuje. Při hodnocení vlivu tržní struktury v odvětví vycházíme z tradičního Bainova paradigmatu struktura-chování-výkonnost, respektive že tržní struktura determinuje chování jednotlivých firem v odvětví a to zase determinuje výkonnost odvětví. Mezi rozhodující charakteristiky tedy patří mimo výrobkovou diferenciaci, možnost využít výhod z rozsahu a velikosti bariér vstupu a výstupu z odvětví také tržní koncentrace a stupeň vertikální integrace a diverzifikace [3]. Tržní koncentrace závisí na rozsahu produkce zajišťované jednotlivými firmami. Tržní koncentraci můžeme podle Bečvářové definovat jako koncentraci prodejců a koncentraci nakupujících danou počtem a velikostí prodejců a kupujících, operujících na určitém trhu. Koncentrace prodejců/nakupujících se významným způsobem projevuje v chování jednotlivých firem v odvětví, aniž byl brán ohled na to, na jakém se pohybují trhu, jestli s diferencovaným nebo homogenním produktem a to hlavně proto, že: 1) Náklady nakupujících, respektive prodávajících, které jsou spojené s vyhledáváním a zjišťováním nezbytných cenových informací závisí na počtu firem vyskytujících 25

se na trhu. Čím více je firem na trhu, tím je získávání nezbytných informací obtížnější a nákladnější. 2) Míra koncentrace může mít vliv na vzájemnou závislost jednotlivých firem a jejich cenově nákladové poměry. Počet a velikost tržního podílu jednotlivých podnikatelských subjektů na trhu stanovuje stupeň oligopolu (respektive oligopsonu). 3) S vyšší koncentrací se zvyšuje i možnost poznání odvětví. Když dojde ke snížení počtu firem v odvětví, vlastní údaje o objemu tržeb se stávají dobrým zdrojem informací o chování konkurence. Ztráta trhu či tržního podílu by v takovém případě znamenala úspěch konkurence. S růstem konkurence se snižuje pravděpodobnost výskytu náhodných fluktuací objemu prodeje. Mezi významné faktory a procesy ovlivňující vývoj současných struktur v agrárním sektoru a agrobyznysu patří vertikální integrace. Rozlišujeme [3]: 1) dopředné vertikální integrace, které se projevují v expanzi výroby směrem k navazujícím fázím zpracování, finalizace produkce a její distribuce, 2) zpětné vertikální integrace, které spočívají v expanzi směrem k předcházejícím fázím, což znamená směrem k zajištění požadovaných výrobních vstupů. Míra vertikální integrace se liší jak mezi jednotlivými odvětvími, tak mezi firmami v rámci jednoho odvětví. Motivy pro vertikální integraci dělíme dle Bečvářové do dvou skupin a to na motiv efektivnosti a motiv tržní síly. a) Motiv efektivnosti: vychází ze snahy o minimalizaci nákladů a zvýšení produktivity vstupů. Pro analýzu těchto vlivů je nutné posoudit, zda-li je motiv efektivnosti odvozen ze snahy o: - úspory výrobních nákladů (převážně technologicky vzájemně se ovlivňujících dvou fází, produkce či zpracování), spolupráce v oblasti reklamy a propagace, zásobování, dopravy, skladování. Technologie se mohou vzájemně příznivě doplňovat, avšak není vyžadováno splynutí těchto technologií, - úspory transakčních nákladů, ty jsou ve většině případů rozhodujícím motivem integrace co se týče efektivnosti: jestliže nedojde ke splynutí vlastnictví, je nutná transakce mezi dvěma fázemi výroby prostřednictvím trhu. V případech, když by byly takové transakce příliš nákladné, znamená sjednocení vlastnictví úsporu v transakčních nákladech a integrace se stává výhodnou. Nejdůležitějším faktorem, 26

který určuje výši transakčních nákladů a tím tedy i výhodnost integrace je specifičnost aktiv a možné vnější efekty míry nejistoty spojené s transakcemi. K integraci může vést například nejistota v zajištění požadované kvality výrobních vstupů. b) Motiv tržní síly: i přesto, že může být stejně silným či dokonce silnějším motivem při rozhodování o vertikální integraci, nemusí být vždy tak zřejmý. Vztahuje se ke stupni monopolizace a jejích projevů v daném sektoru a v jejich strukturách. Rozsah kontroly integrátora/kontraktora podle Mighella a Jonese lze charakterizovat v těchto formách vertikální koordinace [3,4]: Minimum Stupeň kontroly Maximum Otevřený trh Marketingový kontrakt Produkční kontrakt Vertikální integrace V rámci otevřeného trhu se producent nezavazuje k prodeji výrobků před dokončením produkce, kupující se rozhoduje na základě okamžitých cen. Kontakty mezi kupujícím a prodávajícím jsou minimální. U výroby zajištěné kontrakty se výrobce naopak zavazuje ještě před dokončením výroby k dodání určitého množství určitému kupujícímu v určitý čas v budoucnosti. Podle rizika a míry kontroly rozlišujeme (a) marketingový kontrakt, kdy výrobce a dodavatel si sjednávají dodací podmínky, způsob ocenění produkce a základní vlastnosti produktu, kdy se odběratel jen minimálně angažuje v rozhodování o výrobě a (b) produkční kontrakt, kdy se kontraktor účastní v rozhodování výrobce, zachovává si vlastnictví klíčových vstupů. Nejvyšším stupněm kontroly je vertikální integrace, koordinace dvou či více následných výrobních fází realizovaná prostřednictvím vlastnictví a managementu. 3.5 Komoditní vertikály v agrobyznysu a postavení prvovýroby Potravinová vertikála (potravinový řetězec) charakterizuje výrobní, zpracovatelské a odbytové procesy a jejich vzájemné interakce na jednotlivých trzích fungujících v rámci takto vymezené vertikály. Vertikály jsou zpravidla odvozovány 27

od počáteční výroby zemědělského produktu či komodity jako suroviny a sledují toky od výrobce směrem ke spotřebiteli. Proto se můžeme setkat i s výrazem komoditní vertikála. Potravinová vertikála charakterizuje tedy na sebe navazující činnosti, při kterých dochází k postupné přeměně suroviny získané v zemědělské prvovýrobě na produkt, určený konečnému spotřebiteli a vzájemné působení trhů v rámci takto definované vertikály [1,3,4]. V ekonomice lze rozlišovat dva základní modely komoditního řetězce. Prvním je tradiční, nabídkově orientovaný potravinový řetězec, který je charakteristický preferencí nabídkové stránky trhů, tok produktů je směřován od výrobce po konečné zpracování. Rozhodující pozice v rámci řetězce je koncentrována ve výrobní fázi zemědělských výrobků, tedy na úrovni zemědělské výroby. Navazující články jsou chápány jako činitelé, kteří zpracovávají vyrobenou zemědělskou produkci do finálních potravin a to bez rozhodujícího vlivu na rozměr a parametry dodávané suroviny [1,3,8]. V současné době světová ekonomika odpovídá spíše poptávkově orientovanému potravnímu řetězci. Rozhodujícím faktorem se stává poptávka, která determinuje množství a kvalitu zemědělských produktů i cenově nákladové podmínky. Současně ovlivňuje i celý systém výroby, zpracování a distribuci. Finalizující články určují rozsah, rozmístění a způsob výroby zemědělské produkce a tím dochází k významnému oslabení pozice zemědělců z hlediska možností volby a výběru partnerů na úrovni komoditní vertikály [3,8]. V Evropě probíhá proces, který byl v minulosti typický pro zámořské státy zejména USA, Jižní Ameriku, Austrálii a Nový Zéland. Změna charakteru poptávky po potravinách a dalších produktech zemědělského původu ovlivňuje celý systém výroby, zpracování i distribuce zemědělských produktů. Dochází ke změně zemědělských podniků v rámci intenzivních a extenzivních systémů hospodaření. Roste závislost výrobců a zpracovatelů surovin na vyšších stupních finalizace včetně přenosu rizika a prosazení tržní síly v potravinových vertikálách v důsledku koncentrace podniků obchodu a prosazování tržní síly při výrazné komoditní i územní diferenciaci. Jedním z rozhodujících faktorů nastartování tohoto procesu bylo prosazení a rozšíření vlivu velkých obchodních řetězců na potravinovém trhu, které v zájmu vyrovnání sil a trhu potravinářských výrobků donutilo výrobce potravin nejen k proefektivním krokům, ale také k jejich vyšší koncentraci. Obecně dochází 28

ke koncentraci a konsolidaci ve všech oborech potravinářského průmyslu. Tyto kroky měly pozitivní ekonomický dopad na potravinářský průmysl EU, který trvale rostl. Nedokonalé konkurenční chování je typické pro většinu trhů v rámci potravinového řetězce. Zvýšenou koncentrací zpracovacích a distribučních článků komoditních vertikál na jednotlivých trzích v rámci agrobyznysu stoupá riziko zneužití tržní síly [3,10]. Pokud nejsou cenové změny dokonale přenášeny napříč vertikálou, dochází k zadržování zisků a vzniká tak problém redistribuce spotřebitelského blahobytu. Týká se zejména dvou trhů a jejich propojení v rámci potravinové vertikály: a) trhu zemědělských komodit, při nákupu navazujících firem od zemědělců, kdy tržní síla zpracovatele znevýhodňuje vyjednávací možnosti zemědělských výrobců, b) trhu potravin, kdy navazující zpracovatelské a distribuční články nepřenášejí přesně a plně změny z úrovně zemědělského podniku ke spotřebitelům a naopak. Tlaku velkých obchodních firem mnohem lépe odolávají velké zpracovatelské firmy se známou značkou. Obecně je nutno vzít v úvahu, že důsledky uplatnění tržní síly obchodních řetězců (i části zpracovatelských článků) se mohou projevit ve snížení možností výběru a to jak v samotné produkci, tak i v obchodní nabídce s negativním dopadem na spotřebitele. Na trhu vznikají a rozhodují silné potravinové řetězce, ve kterých dominuje několik velkých firem. Taková skupina pak může prostřednictvím strategických spojení a joint ventures ovládat značnou část potravinové vertikály v agrobyznysu [3,10,11,12]. Z uvedeného textu vyplývá, že rozhodujícím předpokladem úspěšnosti zemědělských producentů v současných podmínkách je zapojení v rámci fungující komoditní vertikály. Proto je nezbytné znát vývoj, strukturu, podmínky poptávky na trhu zemědělských výrobků, ale také umět reagovat na tyto změny. Nesmíme však opomenout orientaci na perspektivní odběratele, kteří dokážou zemědělskou produkci zpracovat a v požadované kvalitě, objemu i čase ji úspěšně realizovat na navazujících trzích vertikály, tj. na regionálních, národních i světových trzích potravinářských výrobků. 29

4 EKONOMICKÉ ASPEKTY VÝROBY PEKÁRENSKÝCH VÝROBKŮ V KONTEXTU ZMĚN SOUČASNÉHO AGROBYZNYSU ČR 4.1 Komoditní vertikála potravinářské pšenice Potravinový/komoditní řetězec, respektive komoditní vertikála obecně, charakterizuje soubor navazujících činností a vzájemných vztahů mezi subjekty od fáze prvovýroby až ke konečnému spotřebiteli. Na obrázku č. 6 je znázorněna komoditní vertikála potravinářské pšenice, která zachycuje postupnou přeměnu suroviny získané v zemědělské prvovýrobě (obilí) na produkt určený konečnému spotřebiteli. Poptávka spotřebitelů po pekárenských výrobcích Koneční spotřebitelé Obchody Poptávka obchodů 2. fáze zpracování (pekárny) Poptávka pekáren po mouce 1. fáze zpracování (mlýny) Poptávka mlýnů po potravinářském obilí Zemědělská prvovýroba Obr. 6- Komoditní vertikála potravinářské pšenice 30

Prvním článkem komoditního řetězce potravinářské pšenice je stejně tak jako u dalších zemědělských plodin zemědělská prvovýroba. Ta vstupuje na trh jako nabízející výchozí suroviny (obilí) k produkci mlýnských výrobků. Dalším stupněm komoditní vertikály jsou zpracovatelé 1. a 2. fáze. Podniky potravinářského průmyslu vystupující v 1. fázi zpracování jsou mlýny, které zpracovávají základní suroviny na výrobky určené buď přímo k prodeji v obchodní síti, nebo jako polotovary určené k dalšímu zpracování v rámci druhé fáze komoditní vertikály v pekárnách. Pekárny, zpracovatelé 2. fáze, zpracovávají polotovary získané z první fáze zpracování na výrobky určené pro prodej do obchodních sítí. Obchodní sítě jsou konečným článkem komoditní vertikály, kde spotřebitelé mohou uspokojit své potřeby po produktu. 4.1.1 Trh s obilovinami Obiloviny hrají důležitou roli ve výživě světové populace ve všech světadílech. Zaujímají výsadní postavení mezi ostatními zemědělskými produkty, a to nejen pro přímou lidskou výživu, ale i jako krmné obilí pro výživu hospodářských zvířat. Celková produkce obilovin v roce 2009 v ČR činila 7 742,7 tis. tun. V porovnání s předchozím rokem došlo k poklesu produkce o 626,8 tis. tun (tj. o 7,5%). I přes mírný pokles jde o nadprůměrnou produkci, která svým množstvím s přehledem zajistí domácí spotřebu. Průměrná spotřeba obilovin v ČR se pohybuje v rozmezí 5 500 6 000 tis. tun. Celkovou spotřebu obilovin v ČR v letech 2004 2009 zachycuje obrázek č. 7. 7 000,00 6 000,00 5 000,00 4 000,00 3 000,00 2 000,00 1 000,00 0,00 2004/05 2005/06 2006/07 2007/08 2008/09 2009/10 Domácí spotřeba celkem Potraviny Osiva Krmiva Technické využití Obr. 7- Celková spotřeba obilovin v ČR v (tis.t) Pramen: ČSÚ 31

Obiloviny, jako hlavní surovina pro výrobu potravin, mají v České republice výhradní postavení. V roce 2009 se obiloviny pěstovaly na ploše 1 528 tis. ha, což představuje zhruba 60% celkové osevní plochy. Oproti předchozímu roku došlo k mírnému poklesu celkové osevní plochy o 24,7 tis. ha (tj. pokles o 1,6%) na 1 528 tis. ha. Ve srovnání s dlouhodobým trendem však nedošlo k výrazným změnám osevní plochy obilovin, což vyplývá z obrázku č. 8. Osevní plocha obilovin v ČR se dlouhodobě pohybuje kolem výměry 1 600 tis. ha. V (ha) 2 000 000 1 800 000 1 600 000 1 400 000 1 200 000 1 000 000 800 000 600 000 400 000 200 000 0 1980 1991 1993 1995 1997 1999 2002 2004 2006 2008 Obr. 8- Vývoj celkových osevních ploch obilovin v ČR Pramen: ČSÚ Největší pokles osevní plochy byl zaznamenán u kukuřice na zrno a to o 15,1% oproti minulému roku. K výraznému meziročnímu poklesu došlo i u ozimého žita a to o 11,4%. K poklesu plochy obilovin došlo skoro u většiny jarních obilovin s výjimkou ovsa, který naopak zaznamenal mírné navýšení osevní plochy o 2%. Pokles byl zaznamenán také u jarní pšenice o 9,8% a u jarního ječmene o 6,2%. Poklesy plochy byly zaznamenány rovněž i u ozimých obilovin: u triticale o 8,3%, u ozimého ječmene o 4,6%. U ozimé pšenice, která je naší nejrozšířenější obilovinou, byl zaznamenán mírný nárůst osevní plochy o 4,3%. Struktura osevních ploch v roce 2009 se příliš nezměnila od struktury osevních ploch v roce 2008, jak je zřejmé i z obrázku č. 9. K nárůstu plochy došlo u ozimé pšenice o 2, 9% a u ovsa o 0,1%, u ostatních obilovin došlo k mírnému poklesu. 32

60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% Pšenice ozimá Pšenice jarní Žito Ječmen ozimý Ječmen jarní Oves Kukuřice Triticale Ostatní obiloviny 2008 2009 Obr. 9- Struktura osevu obilovin v ČR v roce 2008 a 2009 Pramen: ČSÚ U ozimého ječmene došlo k poklesu osevních ploch z 9,1% na 8,8% (pokles o 0,3%), u žita z 2,8% na 2,5% (pokles o 0,3%), u triticale z 3,7% na 3,5% (pokles o 0,2%), u jarního ječmene z 22% na 21% (pokles o 1%), u jarní pšenice z 2,7% na 2,5% (pokles o 0,2%) a u kukuřice z 6,9% na 6,0% (pokles o 0,9%). Ostatní obilniny mají osevní plochu shodnou s předcházejícím rokem. Ostatní obiloviny; 0,6% Triticale; 3,5% Kukuřice; 6% Oves; 3,3% Pšenice ozimá 51,9% Pšenice jarní; 2,5% Žito; 2,5% Ječmen jarní; 21% Ječmen ozimý; 8,8% Obr.10- Struktura osevu obilovin v ČR v roce 2009 Pramen: ČSÚ Konečná produkce obilovin je ovlivněna nejen výměrou pěstovaných obilovin, která v roce 2009 činila 1 528,0 tis. ha, ale také výší průměrného hektarového výnosu. Průměrný hektarový výnos obilovin v roce 2009 dosáhnul výše 5,06 t/ha. V porovnání s rokem 2008 byl zaznamenán mírný pokles o 0,31 t/ha (tj. o 5,8%) jak vyplývá z grafu č. 11. Obrázek č. 12 charakterizuje výnosy jednotlivých obilovin v ČR. 33

Výnosy v (t/ha) 6,00 5,00 4,00 3,00 2,00 3,91 5,46 4,75 4,17 4,53 5,37 1,00 0,00 2000 2004 2005 2006 2007 2008 Obr. 11- Celkové výnosy obilovin v ČR Pramen: ČSÚ V (t/ha) 8,00 7,00 6,00 5,00 4,00 3,00 2,00 1,00 0,00 Pšenice Žito Ječmen Oves Triticale Kukuřice na zrno 2000 2004 2005 2006 2007 2008 Ostatní obiloviny Obr. 12- Výnosy jednotlivých obilovin v ČR v letech 2000-2008 v t/ha Pramen: ČSÚ Produkce obilovin v jednotlivých státech kolísá, a to vlivem povětrnostních podmínek, změnou osevních ploch či úrovní a intenzitou zemědělské výroby. Vývoj produkce pšenice ve vybraných zemích je znázorněn na obr. č. 13. Největším světovým producentem obilovin je Čína. Hlavními exportéry této komodity jsou USA, Kanada, Austrálie, Evropská unie a Rusko. Obiloviny se využívají především k lidské výživě (pekařské výrobky, trvanlivé pečivo, těstoviny, ovesné vločky, ječné kroupy, rýže, různé kaše aj.) a jako krmivo hospodářských zvířat (zrno, i celé rostliny zelené, sušené, silážované). Mohou být využívány i průmyslově (průmyslové získávání škrobu z pšenice a kukuřice, ječmen pro výrobu sladu a piva). Vyspělé Evropské země a země Severní Ameriky mají nadprodukci obilí, snižují osevní plochy a uvažují o nepotravinářském využití obilovin, zatímco některé státy 34

světa, kde nejsou tak příznivé podmínky pro zemědělskou výrobu, hladoví, protože nemají prostředky na zajištění obilí z vyspělých zemí. Nejvýznamnější obilovinou v ČR a stejně tak jako v mnoha dalších zemích je pšenice. Pšenice je považována za nejstarší obilovinu, která se rozšířila z Přední Indie do celého světa. V současné době patří mezi nejdůležitější plodiny na světě. Nejvýznamnějšími exportéry pšenice jsou: USA, Kanada, Evropská unie, Rusko, Austrálie a Ukrajina (viz. obr. č. 14). 160 35 140 30 120 100 80 60 40 25 20 15 10 C 20 5 0 0 Rusko Ukrajina Čína Indie Země EU - Kanada USA Austrálie Argentina Rusko Ukrajina Čína Indie Země EU - Kanada USA Austrálie Argentina 27 2007/08 2008/09 2009/10 27 2007/08 2008/09 2009/10 Obr. 13- Světová produkce pšenice Pramen: ČSÚ Obr. 14- Světový vývoz pšenice Pramen: ČSÚ Využití pšenice jako suroviny zajišťují lidskou výživu dosahuje celosvětově 66%, v Německu 42%, v ČR 35%, v USA 60% a v Řecku dokonce 82%. Pšenice svojí plochou přesahuje více než polovinu celkové plochy obilovin (pšenice ozimá 51,9% a pšenice jarní 2,5%) pěstovaných v ČR. V roce 2009 se pšenice pěstovala na ploše 831,3 tis. ha. Ve srovnání s rokem 2008 osevní plocha pšenice mírně vzrostla, a to o 29 tis. ha (tj. o 3,6%). Vývoj osevních ploch za posledních šest let znázorňuje obr. č. 15. V (tis. ha) 900 800 700 600 500 400 300 200 100 0 2004 2005 2006 2007 2008 2009 Pšenice celkem Pšenice ozimé Pšenice jarní Obr. 15- Vývoj osevních ploch pšenice v ČR Pramen: ČSÚ 35