Pokračování Kamene Manželství Josephine Darcy od soraki

Pokračování Kamene Manželství Josephine Darcy od soraki Obsah: 1. Překvapivé události... 1 2. Příliš mnoho otázek... 10 3. Co bude dál?... 17 4. Před branami... 23 5. Ven z temnoty... 29 6. Rozhodující chvíle... 33 7. O samotě... 38 8. Před půlnocí... 44 1. Překvapivé události Uplynulé dny byly pro Severuse plné překvapivých událostí. Polovině z nich ještě pořád nevěřil. A kdo by také věřil? Všechno to vlastně začalo v úterý ráno, kdy se objevili Grangerovi motáci. Dobrá, to ještě pochopil, v kouzelnickém světě byla nejedna rodina ze které se magie na několik generací zdánlivě vytratila. A v této situaci to bylo dobře, měli tak k dispozici dva kvalifikované mudlovské lékaře, kteří jim byli schopní pomoci s infúzemi a podobnými záležitostmi. Co už chápal méně, byla Petúnie Dursleyová. Ta osoba - nesnesitelně drzá ženská ani v nejmenším nepřipomínala laskavou a milou Lily Potterovou. Ty dvě si byly podobné asi jako černá a bílá. A Black cítil povinnost mu ji představit formálně. Kéž by tak, pro Merlina, neučinil. Severus si v hlavě znovu nechtě přehrál ten okamžik. Seděl v křesle u Harryho postele, jako obvykle, a držel ho za ruku. Sledoval pozorně jeho tep a dýchání. Harry stále vypadal, jako kdyby spal. Zrovna mu odhrnoval vlasy z čela, aby zkontroloval jeho jizvu, když se otevřely dveře a v nich stál Black, Lupin a, Severus se sebou málem škubl, příšerně ošklivá kostnatá žena. Merline, ta vypadá jako kobyla, pomyslel si. Black vykročil vpřed a za ním, popohnána Lupinem, ona. 1

Black pohladil Harryho po vlasech, ale než se stačil na cokoliv zeptat, ozval se výkřik. Ty ničemo! zařvala z plna hrdla. Ty bastarde! Okamžitě Dál se nedostala. Remus vytáhl hůlku a umlčel ji. Dál otvírala svou nevymáchanou pusu, ale už nevydala ani hlásku. *** Petúnie šla s těmi dvěma holomky, nic jiného jí ani nezbývalo. Byla ráda a v duchu se za to i modlila, že nepotkali nikoho známého. Co by si o mně pomysleli? Já, ctihodná občanka, v takové degradující společnosti vraha a vlkodlaka alespoň, že na něm ta jeho úchylka není vidět. Vedli ji nějakými chodbami, chvílemi měla pocit, že ji vodí sem a tam, aby nemohla najít cestu ven. A pak ten Black zastavil u dveří bohatě zdobených ornamenty a vešel dovnitř. Nechtěla za ním, ale ten druhý muž ji hrubě postrčil a sám vešel a zavřel za nimi. Místnost byla útulná, střízlivě zařízená, vkusná, tlumeně osvětlená. Sotva si přivykla, všimla si neznámého muže sedícího v křesle u postele na které ležel *** Black se na Severuse omluvně usmál. Pak přešel k Petúnii ano, bezpochyby to musela být ona, nikdo jiný by totiž na Harryho nereagoval takovým způsobem vzal ji za pravou ruku a přitáhl ji blíže k němu. Severus pochopil a vstal. Toto, Severusi Alexandře Snapee, manželi Harryho Jamese Pottera, je Petúnie Jane Dursleyová, sestra jeho matky Lily Ann Potterové, žena, která jej s láskou vychovala pro tebe. Pak se otočil k Petúnii a pokračoval: Toto, Petúnie Jane Dursleyová, sestro matky Harryho Jamese Pottera, Lily Ann Potterové, je Severus Alexander Snape, manžel Harryho Jamese Pottera, hlava Domu Snapeů, dědic rodu Snapeů, Mistr Lektvarů a učitel lektvarů na Škole Čar a Kouzel v Bradavicích. Po těchto slovech spojil jejich pravé ruce. Remus zrušil své kouzlo a Petúnii ze rtů splynulo jediné slovo: Smrtijed. I když byl Severus zásadový a čestný muž, toto už na něj bylo příliš. Opustil protokol a posadil se. Uvažoval, jak reagovat. Black se až dosud formálně prezentoval jako Harryho rodina. To spolu si vyměnili rodové knihy a teď Petúnie podle všeho musela být moták, což tedy znamenalo, že Black už nadále nemusí hrát roli Harryho rodiny. Severus nevěřil, že takový okamžik nastane, ale v tuto chvíli si přál, aby s tím pošetilým a bláznivým nebelvírem zůstal v přízni. Raději s ním, než s touhle potrhlou ženskou s chováním hyeny. Proto jí jen přikývl a očima vyhledal Lupina. Ten se na něj díval s účastí a pochopením. Odveď ji, Remusi. Nepřeji si, aby tu byla s Harrym, řekl tichým, ale zdaleka ne klidným hlasem. Petúniiny oči se náhle rozšířily překvapením, když jí došel plný obsah toho, co slyšela. Manžel!? hystericky vřískla. Bože, vždycky jsem věděla, že je to zvrh- zbytek proslovu byl naštěstí ztlumen dveřmi, které se za ní a Remusem zavřely. Kdo ví, jak by Severus reagoval na takovou otevřenou urážku svého manžela. 2

Žádná změna? zeptal se Sirius, sotva osaměli. Ne, pořád nic. Chvíli bylo ticho. Takže ona je moták, spíše konstatoval, než aby se ptal, Severus. Ano. A ti muži? Ne. Myslíš, že to věděla? Ne, byla zrovna tak překvapená, tedy, spíš šokovaná, jako my. Myslím, že tomu ještě pořád nevěří. Já taky ne, hlesl Severus unaveně a dodal: Tou maškarádou tady před chvílí si mi chtěl naznačit, že už dál nechceš být součást Harryho rodiny? Naší rodiny? Teď to byl Sirius, kdo byl v šoku. To by ho přeci ani ve snu nenapadlo. Nechtěl se Harryho vzdát. Nikdy. A na světě nebylo nic, co by ho k tomu mohlo donutit. Opravdu si řekl to, co jsem slyšel? zeptal se opatrně. Odpovědí mu byl jen upřený, nečitelný pohled. Já... já jsem jen chtěl být slušný a představit ti ji, vychovala ho, i když ne zrovna... nechci aby sis myslel, že já bych chtěl... já totiž... Siriusi, přerušil jeho blábolení Severus, který zřejmě poprvé ve svém životě použil Blackovo křestní jméno, já jsem si zase nikdy, ani ve svých nejdivočejších snech, nepředstavoval, že bychom byli rodina. A vidíš, stalo se. Z počátku jsem tím nebyl nadšený, ale pak Zimní kraje, démon a ty duely mnohé se tím změnilo. Změnilo to můj názor na tebe. Na Remuse. Na vás oba. A než s tou, tou, neurčitě zamával rukou směrem ke dveřím, aby bylo jasné, že myslí Petúnii, tak raději s tebou a Remusem. U vás alespoň vím, co mohu čekat. A když přijde na věc, umíte se chovat. A Harry, povzdechl si, umíš si představit oficiální večeři s představiteli zahraničních vlád a u toho tohle pometlo? Ne. Tak prostě zůstaň na svém místě, Blacku. A tentokrát to nebyl povel pro psa a ani to nevyznělo hrubě nebo jízlivě. Rád, Severusi, rád, vyzkoušel si na rtech i Sirius křestní jméno svého bývalého nepřítele, když mu po onom takřka nezmijozelsky upřímném vyznání došlo, co skutečně chce udělat, co by bylo správné udělat, pro Harryho i pro ně samé. Natáhl pravici, v níž svíral svou hůlku, přes postel směrem k Severusovi. Smír? 3

Teď byl, se vším tím divením a překvapením, na řadě Severus. Udiveně povytáhl obočí a s očima dokořán zíral na hůlku před sebou. Smír, zopakoval, když se svou hůlkou dotkl té druhé, dívajíc se při tom do modrých očí Siriuse Blacka. Z obou hůlek vyšlehly malé zlaté plamínky, které vypadaly jako stuhy, propletly se a zmizely v opačné hůlce, než ze které vyšly. Tím byla zpečetěna dohoda Black a Snape-Potter budou od teď až navěky spřízněné rodiny, i když mezi nimi fakticky nedošlo k pokrevnímu svazku. Aaach... Ten zvuk upoutal jejich pozornost. Harry! vykřikli oba najednou, ale Harry neodpověděl, dál spal. Jedinou patrnou změnou byl jemný úsměv, který teď zdobil jeho tvář. *** Další ráno a s ním další šok. Ti dva zmijozelští sedmáci, kteří se až doposud vcelku dobře zotavovali, náhle a bez zřejmé příčiny zemřeli. A podle zpráv z ministerstva nebyli jediní. Za příčinu bylo lékouzelníky u Sv. Munga označeno příliš velké oslabení magického jádra. Mezi zbylými smrtijedy se začala šířit panika. Severus byl překvapen, že se v Bradavicích ještě neobjevil Lucius Malfoy. Nemělo to tak zůstat dlouho. *** Lucius Malfoy dorazil do Bradavic následující ráno i s manželkou, a žádali o přijetí u Harryho Pottera. Místo něj je přijal on, Severus, spolu s Brumbálem. A jak se zdálo, Brumbál čekal Luciuse mnohem, mnohem dříve. Vítejte, Narciso, Luciusi, přivítal je Brumbál ve své pracovně. Severus jen přikývl a pozorně si je prohlížel. Vždy bezchybně upravená Narcisa na sobě měla tytéž šaty nejméně druhý den a z drdolu se jí už před časem uvolnilo několik pramenů, ale vypadala, že to ani v nejmenším nevnímá. Luciusovy šaty na tom byly podobně, možná i hůř jako by se válel po zemi, a ne jednou. Stejně jako vlasy zřejmě mu došel gel - pomyslel si a maně ho napadlo, že by mu mohl dát třeba všechny své neotevřené tuby. On už je potřebovat nebude. Nikdy. Co pro vás můžeme udělat? neztrácel Brumbál čas, měli přespříliš práce, než aby ho tu marnil zbytečným tlacháním. Lucius se na něj podíval a teprve teď mohli oba muži spatřit ty temné kruhy pod jeho očima. Známky vyčerpání, které dozajista nezpůsobila jen obyčejná únava. Tohle způsobil Voldemort a jeho kouzlo. Albusi, žádám tě, pomoz nám sejít se s panem Potterem. Musíme s ním mluvit. Prosím. 4

Jestli bylo něco, co Lucius Malfoy ve svém životě nikdy nedělal, bylo to doprošování. Ten muž se vás pokoušel uplatit, vydírat, zastrašovat nebo vás zaklel a nebál se ani nepromíjitelných, ale nikdy, NIKDY, neprosil. To bylo pod jeho úroveň. Ale teď? Stál tu zlomený, špinavý, kající a třesoucí, a prosil. PROSIL o to, aby s ním promluvil Harry, nečistokrevný kouzelník, z poloviny mudla. Proto Severus takřka nevěřil vlastním uším a jen se tázavě otočil na ředitele. A ten, k jeho vlastnímu překvapení, vypadal, že něco takového čekal. Vyčaroval křesla a pokynul návštěvníkům, kteří vděčně usedli a slabě se zdvořile usmáli. Ta tam byla povýšenost, kterou se honosili. Severus to pořád nechápal. Vzpamatoval se, až když do něj opakovaně narazilo křeslo, nutíc jej, aby i on usedl. Dá si někdo čaj? Něco k zakousnutí? Citrónový bonbon? ptal se Albus a ještě než mu kdokoliv stihl odpovědět, objevil se podnos s konvicí meduňkového čaje, čtyřmi šálky, talíř plný kuřecích sendvičů a miska citrónových dropsů. Pak ještě jednou mávl hůlkou, konvice se vznesla a nalila čaj do připravených šálků, které se rozlétly ke každému z nich. K tvé prosbě, Luciusi. Je mi líto, ale schůzka s Harrym je momentálně nemožná. Jediný, ke komu se v tuto chvíli můžeš obrátit, je Severus, případně já. Ale v žádném případě ne Harry. Já s ním ale... Jak už jsem řekl, audience u Harryho je pro teď neuskutečnitelná, lituji, přerušil Malfoyovy námitky ředitel a podpořil svá slova rozhodným gestem rukou. Severus pro zatím jen mlčky seděl, upíjel svůj čaj a sledoval ty dva. Zprvu proto ani nereagoval, když na něj promluvila Narcisa: Severusi? Severusi! zopakovala, když jí hned nevěnoval pozornost. Je Draco v pořádku? Hlas se jí chvěl emocemi něco, co u ní bylo nezvyklé skoro jako by přemáhala pláč. Ano, on a Charlie byli v tu chvíli, stejně jako my všichni ostatní, ve Velké síni na večeři. Teď spolu s ostatními pomáhá, kde je třeba, informoval ji Severus a upřeně se na ni zadíval. Ach, já... Hlas se jí zlomil a začala se třást. Lucius ji vzal za ruku a jemně ji stiskl, dodávajíc jí tak sílu. Co chcete po Harrym? neudržel se. Nevěřil jim, celé tohle divadlo bylo tak průhledné, že i křišťál byl proti tomu kalný jako řeka po dešti. Severusi, pronesl Lucius tichým hlasem, taky jsi to přeci zažil. Ta tma a ticho a potom se objevil Harry a řekl mi, ať vstanu. Musel mi dát nějakou energii, nebo co, já nevím, a rozhodil bezmocně rukama, nevím, co to bylo, jediné, co jsem cítil bylo, jak ze mne někdo opakovaně odsává sílu, moji magii. Měl jsem pocit, že mi vysávají život z těla. A s Narcisou to bylo stejné, také usnula a pak ji On probudil. Chvíli jsme byli zmatení, ale pak nám došlo, že je něco jinak, špatně. Ihned jsme se vydali na cestu, ale nebyli jsme dost silní na přemístění, zvolili jsme proto cestu krbem na ministerstvo. Na chvíli se odmlčel. Nemáte 5

ani tušení, jaký je tam chaos. Tedy vlastně byl. Já si to moc dobře nepamatuji. Znovu jsem ztratil vědomí. Byl jsem zase... pár hodin mimo. Ale ne v temnotě. V bezvědomí. Byl jsem slabý. Vyčerpaný. Ale Narcisa ne. A pak mi to došlo ona nemá temné znamení. Proto jsem chtěl sem. Ty ho máš a upřímně, nenapadl mně nikdo jiný, kdo by mi mohl pomoci. Celá ta věc se stala v pondělí, dnes je čtvrtek, chceš mi tvrdit, že vám cesta sem trvala tak dlouho? nechtěl věřit Severus. Ano, odpověděl prostě Lucius, zhluboka se nadechl a pokračoval. Z ministerstva jsme se dostali včera odpoledne krbem ke Třem košťatům do Prasinek. Tam jsem znovu ztratil vědomí, vzbudil jsem se dnes ráno a po cestě sem jsem omdlel ještě jednou. Albusovy oči byly nepřítomné, když do nich Severus pohlédl, aby našel odpovědi. Váhal, co může těm dvěma prozradit. Jedna jeho část jim nechtěla věřit, ta druhá myslela na jeho vlastní změnu po Probuzení. Ano, po Probuzení, protože některé věci se po něm staly jasnější, vztahy jednodušší. Když se mohli usmířit s Blackem oni dva, proč by se nemohl změnit Lucius s Narcisou? Že by nakonec oba měli i srdce? Že by jim nakonec došlo, která je ta pravá strana? Ne, to je krajně nepravděpodobné. Jsou to Malfoyovi. Severusi, můj chlapče, vrátil ho Brumbál na zem. Jak dlouho mě ještě budete nazývat chlapcem? zaprotestoval Snape v duchu. Byl bys tak laskav a vyhrnul si rukáv? No, proč ne? Beze všeho všem prozraďme, jak se dá odolat temnému volání. Proč to rovnou neotisknout v Denním Věštci? Severus cítil, jak se v něm vzdouvá zlost. Nevidím důvod, Albusi. Napadlo mne jiné řešení, pronesl hlasem, který nesnesl žádnou námitku. Byl bych rád, kdyby Lucius vložil do myslánky svou vzpomínku na okamžik, kdy dostal znamení. Já přidám svoji a pak je společně prozkoumáme. Čím víc nás tam bude, tím lépe. A rozhodně nám pomůže, že budeme mít k dispozici dvě různá zařazení. Alespoň zjistíme, jestli Voldemort své kouzlo nějak pozměnil, nebo zůstalo pořád stejné. Pokud se nepletu, vstoupil jsem do jeho řad o rok později než ty, Luciusi, je to tak? při těch slovech se otočil a teď svým pohledem propaloval blonďatého muže, sedícího sklesle v křesle vedle své ženy. Cokoliv, Severusi. Výborně! zvolal nadšeně Albus, Severus potlačil silné nutkání protočit panenky, když starý muž přikročil k jedné z četných skříni ve své pracovně a vytáhl myslánku krásnou, bohatě zdobenou kamennou mísu a položil ji na stůl. Severus bez otálení přistoupil, přiložil hůlku ke svému pravému spánku a zavřel oči. Soustředil se. Ač nerad, vytáhl na povrch svého vědomí vzpomínku, na kterou nebyl zrovna hrdý. Znovu klečel v řadě spolu s ostatními před Voldemortem, s rukávem vykasaným až po rameno. Pohled upřený do země, hlava sklopená. A on nad nimi stál a svým syčivým jazykem je vítal mezi své věrné. Pak si je předvolal, jednoho po druhém, až přišel na řadu i on. Ó ano, vyslechl si pochvalu, jak je skutečným synem svého otce. Ještě, že už tehdy byl zběhlý v nitrobraně, jinak by byl znám skutečný důvod jeho snažení stát se smrtijedem. A pak se jeho paže dotkla hůlka a on zaťal zuby. Nevnímal slova, jen bolest, a soustředil se na to, aby nevydal ani ten nejmenší sten. Nesměl být vnímán jako slaboch. Hůlka opustila jeho ruku a on se vrátil zpět do řady poznamenán. Označen už navždy. 6

Tady vlákno vzpomínky končilo. Severus si však připomenul ještě něco. O dva dny později se Lucius utkal v duelu s jeho otcem a vyhrál. Dva dny. Dva pitomé dny, kvůli kterým byl navždy poskvrněn. K myslánce přistoupil Lucius. Stejně jako muž před ním, přiložil svou hůlku ke spánku a odtáhl ji. Na jejím konci ulpěl stříbřitý pramínek a on jej nasměroval do myslánky. Podle toho, co Severus o vzpomínkách věděl, byla tahle nezvykle dlouhá. Bokem pohlédl na Brumbála. Ten se tvářil nevzrušeně, ale jeho oči vypovídaly něco jiného. Brumbál hořel zvědavostí, aby mohl vstoupit do obou vzpomínek, ale než je k tomu vyzval, udělal něco velmi nečekaného. Sám si z hlavy začal vytahovat vzpomínku. A k překvapení všech ne jednu, ale hned tři! Merline, co to znamená? ptal se sám sebe Snape. Nuže, jdeme? zeptal se přímo s dětskou nedočkavostí ředitel. A já? ozvala se Narcisa. Málem na ni zapomněli. Ty přeci nemáš znamení, Cisso!? řekl Severus a zvědavě zvedl obočí. Ne, Severusi, nemám, ale, jak zajisté víš, má jej má sestra i její manžel. Něco mi z jejich společného zařazení vyprávěla. Včetně jedné dlouhé latinské inkantance. Byla tehdy na sebe tak hrdá. Takže si myslím, že bych mohla přispět svým dílem. Pokud nemáš žádné námitky, pronesla tónem, který by spíš odpovídal tlachání o počasí nebo něčem podobném, než o tak závažném tématu. Pohlédla i na ředitele a ten jí jen pokynul rukou a tím gestem ji vyzval k připojení svých vzpomínek. Její vzpomínka sice nebyla úplně stříbrná, spíš šedá, kouřová, ale i tak nesmírně cenná. Okamžik stáli tiše nad myslánkou a pozorovali její vířící obsah. Pojďme tedy, řekla a sama se jako první ponořila do převalující se tekutiny. Lucius se rychle zachytil lemu jejího hábitu, za něj se zachytil Severus a Brumbál. Bylo to snazší, než podstoupit riziko, že se každý zjeví v jiné vzpomínce. Tak měli jistotu, že budou všichni v té samé. Chvíli se s nimi točil celý svět, pak přistáli na zemi. Severus okamžitě poznal, kde jsou. Bylo to místo jejich každoročních výročních setkání. Místo, kde se přijímali noví smrtijedi. Místo, kde probíhalo zasvěcení, což v podstatě znamenalo značkování. Severus se ušklíbl, byli značkováni jako dobytek ó, jak mocenské gesto, typické pasování do rytířského stavu. Stěží zadržel úsměšek, který se mu dral přes rty. Raději se rozhlédl, aby zjistil, čí je to vzpomínka. Ke svému nevalnému nadšení zjistil, že ano, byla to ta jeho. Viděl sám sebe, jak klečí na zemi s hlavou sklopenou... neměl chuť prožívat to celé znova, ale musel. Kvůli Harrymu. A slíbil si přeci, že pro něj udělá cokoli, třeba i zemře. Celou dobu se jen soustředil, aby mu neunikla inkantance, kterou Voldemort používal k vytvoření Temného znamení. Všichni v řadě napravo od něj už prošli zařazovacím ceremoniálem, byla řada na něm. Zhnuseně pozoroval sám sebe, jak vstává, jde k Voldemortovi a před ním znovu padá na kolena. Zvedá levou ruku před sebe a ten hadí ksicht, jak jej vtipně pojmenoval Harry, 7

ukazuje hůlkou na jeho neposkvrněné předloktí a pronáší tato slova: Ligare te Severus, tuam dicio atque numen quum meam quis sum maneo ista sto et eas numquam responso penes mea vociferatio, ita id sum. Mors Morde Occipio! Současně mával svou hůlkou a na holé kůži se začala objevovat kresba lebky, z jejíž otevřených úst se plazil had. Tady vzpomínku opustili a přesunuli se dál. Luciusova vzpomínka byla pozoruhodně přesná a rozhodně delší než jeho. Asi proto, že on se nepotřeboval svěřovat s tím, co bylo před setkáním a co po něm. Zaříkadlo bylo stejné, jako u Severuse, navíc byla jen zkouška cruciatem. I tuto vzpomínku opustili dříve. Teď byli na zařazování Bellatrix a Rudolphuse, byla to tedy vzpomínka Narcisy. Nebyla moc ostrá, asi nechala svou sestru mluvit a myslela na něco jiného. Co však všechny zarazilo bylo kouzlo. Na první pohled bylo úplně stejné, ale když ho slyšeli podruhé Bella byla pozoruhodně detailní všimli si toho. Něco bylo jinak. Ale to už kolem nich zase vířila mlha a oni se ocitli v nějaké špinavé, tmavé místnosti. Nebylo pochyb, že navštívili vzpomínky Albuse Brumbála. Na první pohled byla místnost prázdná, když však Brumbálovo mladší já poodešlo k zatlučenému oknu, spatřili na zemi postavu v otrhaných šatech. Nebylo poznat, jestli ještě žije, byla zasypaná hadry, kolem byly plesnivé zbytky jídla. Albus mladší si vyčaroval křeslo a posadil se. Zkoumavě se zahleděl na tu horu hadrů: Iane, o čem jsi se mnou chtěl mluvit? Severus znal jej jednoho Iana, byl to přihlouplý mladík, jehož rodina pocházela z Ameriky, přistěhovali se, když Severus chodil asi do druhého ročníku v Bradavicích. Byl to takový hubený kluk, samá ruka, samá noha, o tři roky starší než on sám. Ani netušil, že se přidal k smrtijedům. Zemřel asi dřív, než se přidal on. Pa-, pane ře- řediteli, já, já jsem u-u-udělal něco špatného, vzlykal mladík, oni mě za-zabijí, já já umřu. Začal se neovladatelně třást. Albus k němu přistoupil, chytil ho za bradu a dlouze se mu zadíval do očí. Nepochybně nitrozpyt, pomyslel si Snape. Když ho pustil, hlava mu klesla a znovu se rozplakal. Takže ty ses stal smrtijedem, ano? Uvědomuješ si, co to znamená - Tuam dicio atque numen quum meam quis sum maneo iste universum Iane? Víš to? naléhal Albus. Ne? Já ano. Není cesty zpět! křičel na něj. Rozumíš? Není cesty zpět, dodal už tišeji. Vzpomínka zbledla. Další dvě nebyly tak zajímavé, nicméně ukázaly, jak sebevědomý Voldemort byl. Několikrát se rozhodl vynechat ochranná kouzla během zasvěcovacího obřadu a proto nebylo pro Minervu těžké plížit se ve své zvířecí podobě ve stínech, pozorovat, ale nebýt pozorována - a poslouchat. Čekalo je ještě jedno víření, než se vrátili zpět do Brumbálovy pracovny. Severus netušil, jak a čím začít a proto to nechal na řediteli. Jediné, co byl schopen teď udělat bylo, že zavolal Dobbyho a poprosil ho o skleničku portského pro všechny, jen pro Narcisu cherry. Domácí skřítek se už nevrátil asi se mu nezamlouvala společnost, ve které se Severus nacházel nicméně na stolku před nimi se objevily čtyři plné sklenice s alkoholem. Severus si vzal tu svou a rázem ji vypil. Polkl a potřásl hlavou. Lucius následoval jeho příkladu, zatímco jeho žena pomalu a zamyšleně upíjela ze své sklenice. Albus se nápoje ani nedotkl, raději si vzal bonbon, přešel k oknu a díval se ven na jezero. 8

Tak, co si o tom myslíte? Luciusi? zeptal se a vyzval Malfoye k odpovědi, dál při tom hledíc z okna. Myslím, že nějak pozměnil formuli. V jedné použil slovo svět universum a ve druhé sto země. Ale nemyslím si, že by to mělo nějaký zásadní vliv... Mýlíš se, Luciusi, to má přímo zásadní vliv. Máš pravdu, zaměnil, ač možná nechtě, dvě slova svět a země. Doslova řekl tento svět a tato země. Věřím, že latině vládnu dobře a že se snad nemýlím, když teď budu tvrdit, že touto nevinnou záměnou vám dvěma vlastně daroval svobodu. Přes vážná slova jeho hlas zněl vesele. Otočil se zpět k nim s tváří rozzářenou úsměvem. Severusi, byl bys teď tak laskav a vyhrnul si svůj rukáv? Rád bych si prohlédl tvé znamení. A Luciusi, pokud i ty můžeš, zbytek věty schválně nechal viset ve vzduchu. Lucius pochopil a vyhrnoval rukáv až k rameni, na rozdíl od Severuse, který ještě pořád váhal. Díval se na své exotické tetování dnes ráno v koupelně, když si byl dát rychlou sprchu. Vypadalo jako mrtvé, i když je pravda, že kolem bylo ještě pořád trochu zarudlé od jeho posledního počínání. A pásky držely bolest daleko od jeho vědomí. A vůbec nechápal, o co Albusovi jde. Pomalu si rozepnul manžetový knoflíček, položil ho na stůl a začal kasat rukáv. Neušel mu údiv v očích obou Malfoyů. Sám se tedy podíval na znamení druhého muže a překvapeně se zamračil. Druhé znamení bylo černé a kolem něj byla fialová skvrna ohraničená bílou konturou. A to celé bylo napuchlé a jistě bolavé. Oba muži se podívali na Brumbála s jasným vzkazem z očí jim přímo křičely otázky, ale hlavně touha po odpovědích. 9

2. Příliš mnoho otázek Sirius si vyměnil zamyšlený pohled s Remusem. Seděli každý z jedné strany Harryho postele a čekali, až se Severus vrátí. Odešel před více než hodinou. Nebylo mu to podobné, nenechával Harryho tak dlouho o samotě. Ano, byli s ním oni dva, ale Severus se od něj v předchozích dnech nechtěl ani hnout. Jídlo mu museli posílat sem, protože nechtěl sejít do síně, a stěží ho dokázali přesvědčit k troše spánku. Jediný, kdo na něj dokázal spolehlivě zapůsobit, byl Brumbál. Merline, jak ten člověk to s ním uměl! Sirius se pousmál. Čemu se směješ? zeptal se ho Remus. Taky bych se potřeboval uvolnit, dodal. Ale nic, jen jsem si říkal, jak to Albus se Severusem umí. To tedy ano. Když jsme se ho pokoušeli donutit, aby si šel lehnout, málem na nás vytáhl hůlku, co? řekl pobaveně Remus a usmál se. Byl jsem v pokušení ho ještě trochu poškádlit, abych zjistil, které použije zaklínadlo. Sectumsempra. To bylo jeho oblíbené, pamatuješ? přemítal Sirius. To byly časy, co? Ty, já, James a - odmlčel se a v té mezeře bylo slyšet krysa. Už je pryč dlouho. Zajímalo by mě, co ho tak zdrželo, přemítal Remus s jasným úmyslem odvést Siriusovy myšlenky jinam. Musí to být důležité, Remusi, nenechal by Harryho tak dlouho čekat. Co tím myslíš? vyzvídal Remus. Ty sis toho nevšiml? podivil se Sirius nahlas. Tak se na něj pořádně podívej, pokynul hlavou k Harrymu, Je celý takový ztuhlý a - hledal vhodné slovo. Jakoby nervózní? dořekl Remus. Ano, to je ono! přikývl druhý muž. Uvidíš, že až přijde Severus, Harry se uvolní. Hloubavě se na Harryho zadíval. Já myslím, že má Harryho rád. A tišeji dodal: Skoro jako já tebe. Siriusi! Remus cítil, jak rudne rozpaky. Nejsme sami. Bylo v pořádku mluvit o tom v soukromí, ale takhle veřejně... Pro svatou Hestie, Remusi, Harry by byl víc než šťastný, kdyby věděl, že jsme se rozhodli vzít. Nebýt jeho, nevěděl bych, že se vlkodlaci sdružují na celý život. Ale to, co jsem ti chtěl říct je, že ho Severus asi miluje. Sirius si ani neuvědomil, že vstal a začal přecházet po pokoji, divoce při tom gestikulujíc rukama. Remus ho pobaveně sledoval. Jemu to došlo už dávno. Bylo to tak, Severus Snape se zamiloval do Harryho Pottera, kdo by to kdy řekl? Dokonce byl přesvědčený, že to věděl dřív, než zmijozel sám. Myslíš, že ho Harry také miluje? položil Sirius otázku, která mu vrtala hlavou. 10

Vzpomínáš na Zimní kraje? Jak se mu vrhl kolem krku? Jak šel spát do postele, na které evidentně mínil spát Snape? Jak zčervená, když se na něj zadívá od učitelského stolu? Musíš se s tím smířit. Jsou svoji, jsou manželé a chtějí li se milovat, tak ty jim v tom nezabráníš. Harry je očividně šťastný a ať cítíš ke Snapeovi sebevětší nechuť, Harry k němu patří. Tak to je a bude, zakončil Remus klidně. Merline, jak si můžeš myslet, že bych pro Harryho nechtěl to nejlepší? Klášter? skočil mu do řeči jeho druh. hříva. nohy. Ale to bylo před tím, rozčiloval se Black a vlasy mu poletovaly kolem hlavy jako lví Před čím? zeptal se slušně Remus, poposedl si křesle tak, aby si mohl natáhnout No, před tím vším! Před těmi duely, tím kouzlem! A před aktem Smíru, poslední slova skoro jen zašeptal pro sebe. Ale Remus měl neobyčejný sluch. Akt Smíru? Kdy se to, u všech svatých, stalo? divil se. Těsně po tom, cos odvedl pryč tu fúrii. Hele, neurážej! Já jednu fúrii znám a je to prima ženská, bránil se smíchem Remus druh, ze kterého byla jeho dávná přítelkyně. Poznal ji na jedné z četných misí pro Brumbála před několika lety. Fajn, odsekl Sirius a v duchu si udělal poznámku zeptat se na fúrii a zjistit podrobnosti a pokračoval: Tak tu ženskou. Řekl něco, co mě přimělo ukončit celou tu starou záležitost. Dobře, ale akt Smíru? Víš, co to znamená? dožadoval se vysvětlení bývalý vlkodlak. A se Snapeem? Říkej mu jménem, ano? zavrčel jeho přítel. A ano, vím, co to znamená! A je mi to jedno. Dursleyová pro mě není partner k jednání. Je to moták! Nežije v našem světě. Ani jí nebude vadit, že jsme ji z toho vynechali. Ona Harryho nenávidí! Nadechl se a pokračoval: Možná bude lepší, když nezjistí, jaké má teď Harry postavení. Zamračil se. Měli bychom to probrat s Brumbálem. Obrátil se ke dveřím: A ten je, sakra, kde? rozčiloval se. Nikdy tu není, když ho člověk potřebuje. *** Mezitím v ředitelně probíhal velice zajímavý rozhovor. Nevěřím, Albusi, tomu, že by byl tak lehkovážný. Je to Voldemort, ne student této školy! 11

A přesto chyboval, jak vidíš. A ne jednou. Zjevně je přesvědčen o své neomylnosti. Jak jinak chceš vysvětlit to drobné nedopatření? Máš to tu černé na bílém, řekl ředitel hlasem plným trpělivosti a podal svému profesorovi lektvarů dva kousky pergamenu. Svazuji tebe, Severusi, tvou moc a vůli s mou, co bude trvat tato zem, a ty vždy odpovíš na mé volání. Tak to bude. Probuď se k životu, znamení! Právě držel svůj osud napsaný na kousku papíru, není to vlastně k smíchu? Ve druhé svíral pergamen s rozsudkem smrti, v lepším případě s doživotním otroctvím. Podíval se na něj a stálo tam: Svazuji tebe, Bellatrix, tvou moc a vůli s mou, co bude trvat tento svět, a ty vždy odpovíš na mé volání, tak to bude. Probuď se k životu, znamení! 12

Zvedl svůj zrak a upřel ho na ředitele, Ano, vidím rozdíl, ale ne cestu ven. Lucius si od něj vzal oba kousky pergamenu a zadíval se na ně. Narcisa mu nahlížela přes rameno. Soustředěně se dívali chvíli na jeden, chvíli na druhý, čelo nakrčené přemýšlením. Albus vyčkával a spokojeně se usmíval pod vousy. Tohle jeho chování lezlo Snapeovi vždycky na nervy, ale seděl mlčky, čekal a přemýšlel, universum svět, vesmír; sto země, stát. Salazare! Poznání ho zasáhlo jako blesk. Vyskočil na nohy. To je ono! Že, Albusi? To jsi měl na mysli, skoro vykřikl. Ty myslíš, že to půjde obrátit! Ach- zarazil se. Uvědomil si, že se chová jako, jako... nebelvír? Měl by se rozhodně uklidnit. To se však lehce řeklo, hůř dělalo. Vidina možného úniku z Voldemortových pout, které byly tak pevně omotány okolo jeho duše, byla prostě příliš úžasná, než aby ji přijal se stoickým klidem. Lucius s Narcisou vzhlédli a výraz jejich tváří napovídal, že nemají ani tušení, co se děje. Byla to Cissa, která se dožadovala vysvětlení: Mohli byste nám, laskavě, neodpustila si trochu uštěpačný tón, jako by ji to slovo pálilo na jazyku, prozradit, co jste zjistili? Nikdy jsem nebyla moc zběhlá v latině a u překladu vidím jen minimální rozdíl. Lucius jen přikývl. Musel být opravdu velmi vyčerpaný, když nechal mluvit svou ženu. Na rozdíl od ní byl vynikající latinář, dokonce sám vytvořil několik zaklínadel. Severus se znovu posadil a rukou si prohrábl vlasy, přemýšlel, kde začít. Předběhl jej ředitel. Voldemort, ve své samolibosti, udělal chybu. Nehodlám zjišťovat, jestli to bylo úmyslné, nebo ne, to v tuto chvíli není podstatné. Co však podstatné je domnívám se, ne, jsem o tom přesvědčen - že kouzlo spojené s Temným znamením je možné zvrátit. Nerad bych předbíhal událostem, ale jsem si téměř jist, že zmizí i ta ohavná kresba na vašich rukou. Hovořil vážně, ale do hlasu se mu vkrádalo upřímné potěšení. Podle mne bychom měli začít s obracením od začátku. Obrátit od začátku? poněkud nechápavě kroutila hlavou Narcisa. Nezlobte se, Albusi, ale to nedává smysl. A stále ještě nevidím ten rozdíl, řekla, sklonila hlavu na stranu a hleděla zmateně na ředitele. Ano, ano, ten rozdíl, říkal si, spíš pro sebe, starý profesor. Chvíli si na dal čas a pak pokračoval: Takže, jak víte, Riddle použil dvě různé formule. Abych byl přesný, tak stejnou formuli, ale zaměnil jedno slovo. Universum na jedné, sto na druhé straně. Svět versus země, nebo, udělal dramatickou pauzu, aby si vychutnal jejich očekávání, vesmír a stát. Severus si pro sebe přikývl, jeho domněnka se potvrdila. Luciusova reakce byla hlasitější: Ano, už to chápu! zvolal a, teď už tišeji, pokračoval. Zatímco dřív používal vesmír, tedy nekonečno, později si vystačil se zemí, státem, tedy něčím skutečným. Je to tak? žádal ještě potvrzení svých slov. Ano, je to tak. A zatímco je v podstatě nemožné změnit abstraktní nekonečno, je úplně jednoduché změnit zemi, nebo stát. Bude snadné obrátit kouzlo, nevyžádá si to více než pár hodin mého úsilí. Co však bude těžší a bez čeho se neobejdeme, protože kouzlo by nefungovalo, je změna státu, objasňoval Brumbál. 13

Tak můžeme navštívit naši vilu v Toskánsku, nabízela Narcisa. Obávám se, že to není ta změna, kterou jsem měl na mysli. Brumbál se na ni vlídně usmál. Poposedl na své židli blíž ke stolu, opřel se o něj lokty a bradu si podepřel propletenými prsty. Svůj pohled obrátil na Severuse. Severusi, novinky? Tato zdánlivě nesmyslná otázka měla hluboký význam. Ne, Albusi, ale jestli na tom trváš, půjdu ihned zjistit více. Snape to řekl tak lhostejně a nezúčastněně, jak jen mohl, pečlivě volil slova. Prosím, odvětil ředitel a rukou pokynul ke dveřím. Severus vstal a odešel. A my se budeme dál věnovat tomu kouzlu, co říkáte? pohledem přeskočil z muže před sebou na ženu a zpět. V Malfoyových očích viděl otázku. Nějaké dotazy? slitoval se. Jen jeden. Proč je jeho znamení mrtvé, zatímco moje hoří, a co znamenají ty pásky? vyslovil Malfoy to, co ho nesmírně zajímalo. *** Severus se hnal chodbou zpět k Harrymu. Hlavou mu běžela jediná myšlenka bude volný, Albus to slíbil. *** Co vlastně říkala Petúnie, když si ji odváděl pryč? zajímal se Sirius. Doteď na to nebyl čas, pomáhali, kde bylo třeba. Raději to ani nechtěj vědět, zašeptal Remus a mimoděk sevřel ruce v pěsti. Já to ale chci vědět, Reme, vedl si Sirius dál svou, zatímco vzal Harryho za zápěstí a kontroloval tep. Podívej, začal Remus a na chvíli se odmlčel, aby našel vhodná slova, musí ti stačit, když řeknu, že to, co řekla v Surrey, a za co jsem ji udeřil, byl slabý odvar. To to bylo až tak zlé? zeptal se zaraženě druhý muž a zakouzlil Tempus, aby věděli, jestli už není čas na vyživovací lektvar. Ani nevíš, jak moc jsem se musel ovládat. Nakonec jsem ji znovu umlčel, dokončil s povzdechem bývalý vlkodlak. Před další Siriusovou zvídavostí ho zachránil zvuk otevíraných dveří. Než se na příchozího stačili otočit, proletěla kolem nich tmavá šmouha a zakotvila u Harryho. Kdes byl takovou dobu? dožadoval se Harryho kmotr. 14

U ředitele, konstatoval Snape, který už byl plně zaměstnán kontrolou stavu svého manžela a právě odměřoval dávku vyživovacího elixíru. Upřesnit bys to nemohl? A než začneš plivat jed na všechny okolo, dovol, abych ti připomněl jisté věci, které se tady odehrály po odchodu té šaramantní a velmi temperamentní dámy, dodal ke své otázce Sirius s nepatrným pousmáním. Severus spolkl odpověď, která už se mu převalovala na jazyku a v duchu si povzdechl. Uvažoval, co mu může říct a došel k závěru, že nemusí tajit nic. Ani před jeho druhem. Koneckonců, věděl, že na ministerstvu už vyřídili všechny nezbytné formality potřebné k uzavření sňatku. Jediný, kdo o tom nevěděl, byl Harry, ani to mu nestačili říct. Byli pohlceni probíhajícími událostmi. Přišli Malfoyovi, odmlčel se, čekal nějakou reakci, když se ale ani jeden z mužů k ničemu neměl, pokračoval. Chtěli mluvit s Harrym, ale nedovolili jsme to a ani neví nic o jeho stavu, dodal rychle, když viděl, jak se Sirius nadechuje k protestu. Místo toho jsme jejich přítomnost využili k tomu, abychom porovnali rituály při přijímání nových členů mezi Voldemortovy věrné služebníky. V hlase mu zazněla ironie, ale také odpor. Nebyla to zbytečná práce. Brumbál si myslí, že našel způsob, jak odstranit Temné znamení a zrušit tak Voldemortův vliv na mě. Cože? Jak? Zjistili jsme jisté nesrovnalosti ve formuli, kterou vytvářel a aktivoval znamení. Pokud se Albusovi podaří ji přetvořit, pak už Voldemort nebude moci odsávat moji sílu a magii a používat ji proti Harrymu. A zmizí to i z mé ruky. Oba muži na něj nevěřícně zírali s otevřenými ústy typicky nebelvírská neschopnost ovládat se, neodpustil si Severus v duchu. To ale znamená... začal rozvážně Remus, Severus měl vždycky dojem, že je ze slavné čtyřky ten nejdůvtipnější. Ty budeš volný! Ano. Zmizí i... pohledem sjel na předloktí muže před sebou. Ano. Řekl bych, že je to skvělá zpráva, ne? ujišťoval se Lupin a po tváři se mu začal rozlévat široký úsměv. Ano. Severus si začínal připadat jako ohraná gramofonová deska jednou to přirovnání použil Harry a on si myslel, že je to nesmysl jak by se někdo mohl cítil jako věc? Harry mu to neuměl vysvětlit a on to pochopil právě teď. Kde je problém? zeptal se Black. 15

Asi nebude tak nechápavý, pomyslel si Severus a nahlas řekl: Potřebujeme vzbudit Harryho. Aha, reagoval Sirius a vyznělo to trochu hloupě. Žádná změna, ani se nepohnul, hlásil Remus, i když teď se opravdu zdá být uvolněnější, dodal, když pozorně pohlédl na mladíka ležícího na posteli a připomněl si jejich předchozí debatu. Nenápadně mrknul na svého přítele a vyměnili si vědoucí pousmání. Severus Snape byl možná zmijozel, ale oni dva už znali jeho i Harryho příliš dlouho, než aby jim zůstala jejich vzájemná náklonnost skrytá. 16

3. Co bude dál? Albus Brumbál se opřel do židle a na chvíli zavřel své unavené oči. Od chvíle, kdy ho Harry probudil, si pořádně neodpočinul. Neměl čas. A čas byl právě teď jejich největší nepřítel. Starosti na něj dopadly se vší silou. Promnul si oči, než je zase otevřel. Přešel ke krbu, vhodil do něj trochu letaxového prášku a spojil se s nemocničním křídlem. Haló, Poppy, jsi tam? zavolal, když se jeho hlava objevila v nemocničním krbu. Poppy tu není, pane řediteli, informovala ho paní Grangerová, mohu vám nějak pomoci? zeptala se. Kdybyste byla tak nesmírně laskavá, Anno, potřeboval bych povzbuzující lektvar, tři lahvičky. Je to takový... Tady je máte, usmála se Anna a podávala mu tři plné lahvičky. A se správným lektvarem. Brumbál se na ni usmál: Vidím, že jste se rychle zorientovala. Děkuji vám za vaši pomoc, Poppy by tolik práce rychle vyčerpalo. Jsme vám opravdu velice vděční. Anna jen zamítavě pokroutila hlavou. To je přeci maličkost. Udělal by to každý a navíc - Hippokratovu přísahu bych neporušila, nikdy! pronesla Anna hrdě a trochu povystrčila bradu. Jako bych viděl jistou mladou dámu, pousmál se Albus před tím, než se zase vrátil do své pracovny. Oprášil si s ramen neviditelné saze a otočil se ke svým bývalým studentům. Nepřišel by vám vhod povzbuzující lektvar? Luciusi, Narciso? nedostalo se mu odpovědi tak rychle, jak očekával, proto pokračoval: Obzvláště ty, Luciusi. Pokud budeme ještě dnes pracovat na odstranění znamení, budeš potřebovat všechny své síly. Brumbál nepotřeboval léčitelské vzdělání na to, aby viděl, že Lucius je opravdu velmi unavený a vyčerpaný. Luciusova ruka se natáhla kupředu a ředitel mu do dlaně vložil dva flakónky s lektvarem. Sám odzátkoval ten svůj a naráz ho vypil. Okamžitě cítil, jak se mu vlévá nová síla do žil a krev proudí rychleji. Spokojeně vydechl. Ani Malfoy neváhal a vypil svou dávku, jen Narcisa seděla a převracela lahvičku v ruce. Něco není v pořádku, Narciso? ptal se zdvořile Brumbál. Ne, to ne, pane řediteli, jen, jen... ale to nic... rozmyslela si a nakonec i ona vlila obsah lahvičky do svého hrdla. Takže, moji milí, pronesl ředitel mile, mohli bychom se tedy věnovat tomu kouzlu. Pokud se nemýlím, mělo by to být asi takto... Vstal, mávl hůlkou a před nimi se objevil velký pergamen a zůstal viset ve vzduchu. Očaroval brk, který se vznesl k začátku pergamenu 17

a čekal. Pak, jak ředitel hovořil, začal všechno zapisovat. Párkrát něco škrtnul a smazal, přehodil slova až nakonec: Tak to bychom měli, řekl spokojeně Brumbál a pohodlně se uvelebil za svým stolem. A to je jako vše? mračil se Malfoy. Skoro ano, teď musíme počkat na Severuse, jeho přítomnost je nezbytná. Nemůžete nás odeklít najednou. Proč tedy nezačneme u mě? Mám na to právo! Byl jsem jeho služebníkem déle než on! namítal Lucius a dal jasně najevo, že se ještě úplně celý nezměnil. Jeho malfoyovství mělo hluboké kořeny. Albus se zamračil. Je úplně jedno, kterého z vás dvou odekleji dřív! začal nahněvaným hlasem, a abych byl upřímný, sám navrhuji začít tebou. Nechci přijít o svého mistra lektvarů, kdyby něco nevyšlo, dořekl pouze v duchu a kostnatý ukazováček vystřelil vzduchem tak rychle, že to až zasvištělo, a zabodl se v Malfoyově směru. Ale jinak je tvé počínání poněkud směšné a dětinské, Luciusi. Máme daleko větší a rozsáhlejší problémy, než si vůbec vy dva umíte představit! Albusovy oči zaplály, až se oba Malfoyovi mimoděk víc vtiskli do svých křesel. Seděli pak tiše, každý ponořen do svých vlastních myšlenek. Místností se ozývalo jen praskání ohně v krbu a pochrupování z obrazů některých bývalých ředitelů školy, kteří dělali, že je dění ve světě živých nezajímá. Opak byl pravdou. Ti, jejichž obrazy visely vysoko nebo daleko, se přesouvali nenápadně blíž. Výjimkou nebyl ani obraz se třemi či čtyřmi u sebe nalepenými postavami, s očima dokořán a ušima nastraženýma. Brumbál je všechny přejel pohledem a usmál se. Ano, to byli celý oni buď se do všeho motali, nebo nenápadně vyzvídali. Albus by ani nedovedl spočítat, kolikrát se s nimi radil, když se cítil v úzkých a bezradný. Měl je rád, všechny, bez 18

ohledu na to, ze které byli koleje, nebo jaké byly jejich názory. Byli to jeho přátelé. Mrtví, ale přátelé. *** Severus končil s Harryho prohlídkou. Nezjistil nic nového, přesně jak říkal Remus. Sedl si k Harrymu na postel a díval se na jeho krásnou tvář. Na krásnou, milovanou tvář. Měli byste se jít najíst, chvíli tu počkám. Pak se vraťte, budu muset ještě za Brumbálem, řekl tiše, aniž odvrátil zrak z mladíka před sebou. Ty už si jedl? dělal si překvapivě starosti Sirius. Pro Merlina, co se to se všemi stalo?, ptal se sám sebe Severus. Nemám hlad, odvětil. Severusi, ale měl bys- pokoušel se ho přemluvit Lupin. Ne, Remusi, opravdu nemám hlad. Něco ti dáme poslat, řekl ještě mezi dveřmi Harryho kmotr. Děkuji za vaši starost, odsekl Severus víc zdvořile, než zlostně a zarazil se. Už zase, už zase se chová jako nebelvír. Co se to, u všech svatých, děje. Nejdřív se ho Black, tedy... Sirius, opravil se, překvapí Smírem, pak Malfoy PROSÍ a teď si o něj dva Pobertové dělají starosti, protože nejedl? A najednou mu všechno došlo. Svět, země se změnila. Harry to změnil. Ten starý pošetilec měl zase pravdu! Harry měl ve svém srdci tolik lásky pro všechny. Znovu se zkoumavě zahleděl do jeho tváře. Harry, kde jsi? zeptal se hlasem zastřeným obavami. Prstem objížděl kontury obličeje svého muže. Vrať se zpět, prosím! žadonil a oči měl najednou podivně vlhké. Salazare, už zase?ale teď už mu nepřipadalo hloupé a slabošské dát najevo své city. Jakmile přijal skutečnost, že Harry svou láskou vzbudil všechny ty lidi, uvědomil si, že kousek té lásky patří i jemu. Byl dojatý. Bylo to sice nezmijozelské, ale lidské. Kdybych tak věděl, jak ti pomoci, Harry, řekl jemným tichým hlasem a uchopil opatrně jeho ruku. Nevím, jestli mě tam, kde jsi, slyšíš, ale, vzdychl si ztrápeně, chybíš nám tady. Mně tady chybíš, dodal po chvíli. Budu muset ještě na chvíli odejít, ale nebudeš tu sám, bude tady Sirius a Remus. Já se k tobě brzy vrátím. Mluvil na Harryho, i když jen stěží mohl doufat, že ho vnímá. Ale jemu to nevadilo. Naopak, měl z toho pocit blízkosti. S tichým puknutím se u něj objevil Dobby. Pane Severusi, pan Sirius požádat Dobbyho, Dobby poslechl, přinesl manželi Harryho Pottera oběd, pane, pištěl skřítek a uši mu vlály sem a tam. Děkuji ti, Dobby. 19

Pan Harry pořád spí, Dobby ví, je pryč, Dobby moc lituje pana Harryho i pana Severuse. Dobby si myslí, že se nevrátí, ale to Dobby nechce, Dobby má pana Harryho rád, vypískl a přitiskl si ruku na ústa, jako by se bál, že si dovolil říct příliš mnoho. Severus se na něj zadíval. Tihle domácí skřítkové byly zvláštní bytosti. A zrovna tady ten byl výjimečný. Nejen tím, že byl svobodný, ale také svou nezvyklou oddaností k Harrymu a jeho přátelům. Snape měl pocit, že ten skřítek něco ví, něco, co by mohlo být důležité. Než se ho ale stihl zeptat, byl pryč. Mistr lektvarů si vzdychl a pustil se neochotně do jídla. Musím se na to zeptat Brumbála, ale v soukromí, umínil si. *** Ze zamyšlení starého ředitele probralo opatrné popotahování za lem hábitu. Pane řediteli, pane, Dobby vám musí něco říct, šeptal skřítek a schovával se za stůl, aby ho neviděli Malfoyovi. Pane, potáhl o něco silněji. Brumbál k němu obrátil svou pozornost. Pane, kmotr pana Harryho přikázal Dobbymu zanést jídlo panu Severusovi, pane. Dobby poslechl pane, Dobby je dobrý skřítek, řekl s hrdě vypnutou hrudí. K tomuto chování ho zřejmě vedla přítomnost jeho bývalých pánů. Brumbál se nad tím jen pousmál. Jsi velmi dobrý skřítek, pochválil jej šeptem ředitel, který si byl dobře vědom toho, proč se Dobby chová tak vyplašeně a tiše. Pan Severus je moc smutný, pane, řekl s očima široce otevřenýma a pokračoval, trápí se, neví, že je pan Harry daleko, pane, dodal smutně. Dobby si myslí, že se pan Harry nevrátí, pane, pan Harry je sám, moudrost ho opustila. Co tím myslíš, Dobby? ptal se vzrušeně Brumbál. Pane. Dobby se úkosem podíval na Malfoye a ještě blíž přistoupil k Brumbálovi. Jen pan Severus ho může zavolat. Pan Harry ho má rád. Patří mu jeho srdce, řekl velice tiše a s tichounkým puknutím zmizel. Brumbálovo čelo se svraštilo více, než obvykle. Přemýšlel. Přemýšlel o tom, co mu ten skřítek právě prozradil. Ano, už si stačil všimnout, že se vztahy mezi jeho dvěma oblíbenými chlapci změnily. Nestalo se to hned, ale stalo se to. Trochu jej překvapilo, že se jako první měnil Severus. Z toho věčně zamračeného morouse se stával vcelku příjemný člověk, samozřejmě, jen když chtěl. Harry si své pocity patrně poprvé uvědomil kolem Vánoc a po událostech v Zimních zemích. Ale Albus si nebyl vědom toho, že by jejich vztah překročil jistou mez. Přesněji řečeno, nemyslel si, že by kdy měli spolu sex. A pokud věděl, nebyly ty city, jež viděl každý vyjma těch dvou samotných, vyřčeny. 20

Pak by se tedy nemohlo tak úplně říci, že by Harry dal Severusovi své srdce, a nebylo to ani naopak. Dobby se musel zmýlit. Albusi, vytrhl jej ze zamyšlení Luciusův hlas, nemohli bychom dostat nějaký pokoj v hostinském křídle? Má žena je už unavená, byl bych rád, kdyby si mohla nerušeně odpočinout. Obávám se, Luciusi, že nemohli- To je nanejvýš- Než řekneš něco nepředloženého, Luciusi, dovol, aby vám to objasnil, přerušil Brumbál Malfoyovy námitky. Odpovědí mu bylo kývnutí hlavou obou návštěvníků. Hostinské křídlo je momentálně zcela obsazeno mudlovským a motáckým příbuzenstvem zdejších studentů. Mudlové! vykřikl přidušeně Lucius. A tady v Bradavicích? Říkal jsem vám, že náš problém je mnohem, mnohem rozsáhlejší. To kouzlo nezasáhlo jen kouzelnický svět, dodal a počkal si, až jim dojdou jeho slova. Celý svět? ptal se z hrůzou v očích Lucius Malfoy. Odpovědí mu bylo jen nepatrné přikývnutí ze strany ředitele. Ale to není možné! nechtěl si to připustit. Ano, je to tak. Nebo jsem ti snad někdy lhal? řekl zpříma starší z mužů. Pokud ano, nejsem si toho vědom, pronesl Lucius a Brumbál se nad tou šalamounskou odpovědí pousmál. Mohu vám nabídnout jednu ze svých komnat, je-li to pro vás přijatelné, Narciso? Ta byla, pravda, jeho nabídkou trochu zaskočená a hledala odpověď u svého manžela. Ten jen přikývl na znamení souhlasu. Přijímáme, hlesla tiše. Výborně, zaradoval se Brumbál, podařilo se mu vmanévrovat Malfoye tam, kam chtěl pod svůj dohled. Nebyl by rád, kdyby se potulovali po hradě. Mohli by zjistit věci, které se snažili utajit před celým světem. Přivolal jednoho z domácích skřítků. Obvykle se objevil Dobby, ale teď to, z pochopitelných důvodů, on nebyl. Tinky, připrav, prosím, jeden z mých pokojů tak, aby vyhovoval potřebám manželů Malfoyových, ano? Skřítka přikývla a zmizela. Za okamžik se objevila znovu: Pane, pokoj je připraven. 21

Děkuji ti, zaveď tam moje hosty a dohlédni na to, aby měli pohodlí. Malfoyovi odešli a Brumbál si oddechl. Tinky se vzápětí vrátila. Vrátila jsi se vhod, Tinky, pousmál se Brumbál. Pane, Dobby pomohl Tinky s přípravou pokoje. Dobby myslel, že budete chtít Tinky něco říct, pane. Dobby byl opravdu neobyčejný skřítek. Tinky, potřebuji, aby jsi sledovala naše hosty, a jakmile některý z nich vyjde z mých komnat, přijď mi to ihned říct, i kdybych měl schůzku nevím s kým, i kdybych spal. Prostě okamžitě, rozumíš? ptal se a skřítka jen pokyvovala hlavou dopředu a dozadu a zase a znovu. Je to velmi důležité, Tinky, spoléhám na tebe. Tinky udělá, co se jí řeklo, pane. Tinky pomůže. Ano, ano, Tinky to zvládne, štěbetala. Děkuji, můžeš se jít věnovat svému úkolu, a s těmi slovy ji propustil. Byl čas zajít za Severusem a Harrym. Strčil si do pusy poslední citrónový bonbon ze své misky a vyšel z pracovny. 22

4. Před branami Ve chvíli, kdy nad jeho hlavou začali kroužit havrani a dožadovat se jeho pozornosti, omdlel. Cítil, jak se jeho tělo sune k zemi a také, jakoby z velké dálky, slyšel, jak padají i ostatní. Všichni jeho přátelé, Sirius, Remus, Hagrid a... a Severus. Merline, to ne! Chtěl křičet, ale nemohl. Převalila se přes něj podivná temnota. Havrani na něj neustále doráželi. Chtěl je odehnat, myslel jen na to, jak pomoci svým blízkým. Utiš se, králi! opakovali, dokud si nedokázal uvědomit, co říkají. Je čas! Soustředil se na ty hlasy ve své hlavě. Slyšel je tak jasně, jako nikdy před tím. Radili mu a vedli ho. Rozhlédl se kolem sebe a VĚDĚL. Poznal to místo, už tam jednou byl, ve svém snu, ve své noční můře. Viděl ty planoucí linie táhnoucí se napříč zemí. Viděl i ty stíny. Tehdy ani jen netušil, co to znamená, ale nyní VĚDĚL. Vzbuď je! krákal jeden z havranů. Jen ty můžeš! povzbuzoval jej druhý. A Harry náhle věděl, co má dělat. Pomalými kroky se vydal k těm stínům. Položil svou dlaň na každý jeden z nich. Poznal je a projela jím slabá vlna úlevy. Byli to jeho přátelé. Nebyl však čas nad tím přemýšlet, nebyl čas na to, aby vůbec myslel. Musel plnit svou povinnost. Vstávej! Vstaň! Probuď se! Opakoval to zas a znovu a pořád dokola. Neúnavně. A stíny mizely, jeden po druhém se ztrácely. Bylo jich tak moc... A on je všechny znal. Jejich jména mu sama klouzala ze rtů. Dokonce i jména, která v životě neslyšel, mu teď připadala důvěrně známá. Vstávej! Vstaň! Probuď se! Další stíny mizely. A znovu. Vstávej! Vstaň! Probuď se! 23

Byl unavený, vyčerpaný a chtělo se mu spát, ale havrani mu to nedovolili. Nutili jej pokračovat. Nutil se on sám. Už nechal zemřít dost lidí, nehodlal k nim přidat další. Nesměl. Nikdy by si to neodpustil. Vstávej! Vstaň! Probuď se! Některá z těch jmen mu ublížila, poznal přívržence Voldemorta, ale vzbudit je musel. Nechtěl soudit, nemohl. Oni za to nemohli, nebo snad mohli, ale teď nebyl čas na to, aby vážil jejich skutky. To na Voldemortovi byla vina za tohle všechno. To vědomí mu dodalo novou sílu. Zapřel se, potlačil svou únavu a bolest, a pokračoval. Vstávej! Vstaň! Probuď se! Už dávno opustil Anglii, jména, která mu nyní vycházela z úst, byla cizí, ale on je všechna znal. Poznal je všechny. Musel je probudit. Musel. Už zmizely tisíce, statisíce stínů, zachránil statisíce, možná miliony lidí. A náhle... Vstávej! Vstaň! Probuď se! Stíny nereagovaly. Zmateně se rozhlédl a zkusil to znovu: Vstaň! Nic. Havrani mu sedli na ramena: Nech je být, těm pomoci nemůžeš, nech je být. Nemohu je tu nechat, trval na svém Harry, já nemohu. Vrať se zpět, králi, vrať se zpět, dokud je čas. Nemohu! Je jich je jich tolik... pryč. Musíme jít, následuj nás! vzlétli z jeho ramen, zakroužili nad jeho hlavou a letěli Zůstal sám. Havrani se pro něj nevrátili. Bylo mu úzko. Cítil bezmoc. Vztek. Lítost. A bolest. Velkou bolest, protože nestihl spoustu věcí. Věděl, že umře. Umře, aniž by svému manželovi řekl, jak moc ho miluje. Ano, miluje. Jak se najednou zdály být věci jasné. Jak to, že to neviděl dřív? Jak to, že to nevěděl dřív? 24