Vojtěch Lindaur DÁVÁM, TAK BER!

Vojtěch Lindaur DÁVÁM, TAK BER!

2 živé záhlaví Vojtěch Lindaur

3 živé záhlaví DÁVÁM, TAK BER! Galén

Upozornění Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Galén Na Bělidle 34, 150 00 Praha 5 www.galen.cz Galén, 2013 Všechna práva vyhrazena. Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukovány, uchovávány v rešeršním systému nebo přenášeny jakýmkoli způsobem (včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu) bez písemného souhlasu nakladatelství. Autor a nakladatelství Galén vynaložili velké úsilí, aby zjistili majitele autorských práv dokumentárních fotografií. Omlouváme se za případné neúmyslné vynechání jmen autorů, s radostí je uveřejníme v dalším vydání této publikace. Photos Alena Dvořáčková, Jiří Hampl, Richard Jarausch, Miroslav Jirsa, Josef Kratochvil, Ivan Kiša Menčík, Ivan Prokop, Jaroslav Prokop, Jan Šibík, Pavel Štoll, archivy Karoliny a Kristiny Kalandrových, Zuzany Michnové, Oskara Petra a nakladatelství Galén, 2013 Posters Zdeněk Halamásek, Jaroslav Hutka, Miroslav Jiránek, Luděk Kubík, Karel Haloun, Ondřej Pfeiffer, archivy Roberta Radosty a Malostranské besedy, 2013 Reviews Jiří Černý, Nina Dlouhá, František Horáček heirs, Ondřej Konrád, Jan Rejžek, Jaromír Tůma, 2013 Sleeve note Petr Dorůžka, Vojtěch Lindaur, Zuzana Michnová, Oskar Petr, 2013 Typography Luboš Drtina, 2013 Galén, 2013 ISBN 978-80-7262-990-9 (PDF) ISBN 978-80-7262-991-6 (PDF pro čtečky)

OBSAH PROLOG 7 NEŽ SE NAŠLI 11 Zuzana Michnová Líbezná výtržnice 12 Petr Kalandra Přítel člověka 22 Oskar Petr Ferlinghetti od Glaubiců 32 SPOLU 43 KAŽDÝ SÁM 71 Oskar Petr Plavec dlouhých tratí 72 Zuzana Michnová Na vlastní kůži 82 Petr Kalandra Zapadající slunko 100 P. S. 115 EPILOG JAKO SOLNEJ SLOUP 121 Přílohy 125 Diskografie Marsyas 126 Sleeve note k albům 143 O Marsyas 151 Vzpomínky přátel 174 Rejstřík 185

PROLOG

8 prolog V kolik to sakra jede? Nevim, snad po půl čtvrtý, odpověděl jsem v mlžném přítmí autobusové zastávky u strahovských kolejí, a dál jsem se s tím nejspíš mileneckým párem nehodlal zaobírat hodina mezi psem a vlkem, lezavý konec noci, někdy v srpnu 1975. Jenže pak jsem potřeboval oheň, a když mi ten kluk škrtnul a plamínek sirky zároveň ozářil dívčí tvář, tu mi svitlo: Oskar Petr a Zuzana Michnová! Jen před pár hodinami jsem byl ve strahovské Jedničce jedním z mnoha, kteří jak u vytržení nejen sledovali či poslouchali, ale prožívali koncert tria Marsyas. Dvě hodiny, možná víc, ulítával jsem z panelákové reality vysokoškolské ubikace někam do slunné Kalifornie, kterou jsem si tehdy jen představoval. Kde je Kalandra?, napadlo mne se blbě zeptat na třetího Snad pro mé dlouhé vlasy a ubalené cigáro obtěžoval se Oskar utrousit, že někde chlastá. Pak jsem jim pochválil koncert, ale o tom už se bavit nechtěli a navíc reflektory autobusu ozářily jinak pustou zastávku. V dopravním prostředku, který směřoval ke smíchovskému tanku, už nebyla k hovoru chuť. Zatímco s každou zastávkou přibývali dělníci s ospalky silou unášeni na ranní šichtu, Oskar usnul, nebo to jen předstíral, a Zuzana hleděla do dáli jitřního šera, madona těla, madona ducha. Vystoupil jsem u tanku, a než zaklinkala první tramvaj číslo 12, zkoušel jsem si svůj zážitek uspořádat v souvislosti s koncertem, ale hlavně v souvislosti s tou dobou. Strahovské koleje už dávno nebyly místem, kde by se stejně jako před pár lety, tedy v sedmašedesátém, bouřilo. Někteří z tehdejších revolucionářů sice na Strahově zůstali, totiž v tamních kotelnách, ale

9 prolog to byl už jen trapný relikt. V nadzemí panovala vesměs poslušná nuda povýšená na jakýsi kánon nezbytný k vegetování na vysoké škole. Ostatně síto přijímacích zkoušek bylo už tehdy pečlivě zbudované ( co soudíte o vstupu vojsk Varšavské smlouvy apod.) Hloupí či vychytralí adepti nejvyššího vzdělání nesoudili nic, nebo to jen tak říkali, a rozšiřovali znormalizovaný dav, až si Husák mnul ručky. Nový vysokoškolský zákon zbavil studenty prakticky všech akademických svobod a bylo po ptákách. Bezčasí. Žádná vůně, žádný ráz, žádný charakter doby. Beznaděj bez naděje. Nebýt tří klubů očíslovaných podle bloků 1, 7 a 11, v nichž se jakýmsi zázrakem pořád ještě udržoval odér konce šedesátých let. Stačilo sejít jen pár schodů a ve strahovské Jedničce byl svět naruby. Soudě podle vzhledu v sálku posedávalo a postávalo zcela nevysokoškolské publikum. Příjemně uvolněná atmosféra, vzájemné souznění se třepotá ve světle reflektorů a na pódiu sedí jedna holka a dva kluci. Měl jsem s sebou kotoučový magnetofon a mikrofon, který nepříliš kvalitně zaznamenával: Will the circle be unbroken? By and by Lord, by and by / There s a better home awaitin / In the sky Lord, in the sky. Z dokonale sladěných hlasů vyzařovalo až živočišné teplo, nekašírované pohodlí a obrovská radost z toho, jak jim to zní. Uvolněná nálada zasáhla i ty před pódiem, sborové finále dávalo odpověď: kruh se propojil, Circle was unbroken. Dvě stovky šťastných trosečníků jen pro ten dnešní večer a ti tři: Zuzana Michnová, Petr Kalandra a Oskar Petr, kteří se hledali, až se na historicky krátkou chvíli našli

NEž SE NAšLI

Zuzana Michnová líbezná výtržnice Zuzana Michnová, II. festival folk songu, Praha, 1971 (foto Pavel Štoll)

13 živé záhlaví

14 než se našli Když ta holčička 1. března 1949 v jihlavské porodnici zapěla svůj primární výkřik, barva hlasu a intonace nebyly tehdy zjištěny. Co však lze s úspěchem předpokládat, že to nemohl být zvuk radosti, ačkoli pan farář v kostele sv. Jakuba nešetřil mešním vínem. Doba, která nastávala, k tomu nedávala sebemenší důvod. Posuďte sami: Jen krátce předtím byl na žádost obyvatel Zlín přejmenován na Gottwaldov, a když Zuzanka otevřela své do hloubi lícních kostí koketně posazené oči jak smola, byl založen Pionýr. A pak už šlo o krky: 21. června byl v plzeňské věznici Bory oběšen generál Heliodor Píka (úplně první justiční vražda) a 5. listopadu ve věznici Pankrác dalších šest nestraníků v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání. Ve stejném roce se narodili nosem spříznění Meryl Streepová a Boleslav Polívka. Zuzanin tatínek, který do Československa přišel hned ke konci války jako příslušník anglické osvobozenecké armády se třemi medailemi na prsou, tehdy o svých válečných zásluhách raději mlčel. O to víc se věnoval svým dcerám. Můj táta byl báječný člověk, vedle toho, že ovládal sedm jazyků, miloval hudbu a dá se říci, že mě k ní přivedl naučil mě třeba hrát na kytaru, usmívá se Zuzana po víc než padesáti letech poněkud nostalgicky. Sám vyhrával na piáno, akordeon a především velmi virtuózně na foukací harmoniku. U nás doma si dokonce několikrát zahrál i s Petrem Kalandrou, který platil za skvělého harmonikáře. Táta mu ale nadával, že hraje špatně. Petr hrál na foukačku dylanovsky, což

15 Zuzana Michnová táta neuznával, pro něj to bylo málo. Říkal, že takoví harmonikáři se jen snaží zakrýt, že na ten nástroj ve skutečnosti neumějí. A také otevřel Zuzaně cestu k Elvisovi, kterého velmi miloval. Zpíval jí písničky, co se za války naučil v Anglii. Zuzana tak dostala folkovou školu ještě dávno před deskami s Joan Baezovou. (Jiří Černý, 1975) Starší sestra chodila (už v Náchodě, kam se s rodiči přestěhovaly) zpívat do tamního sboru Hron, a pokud s tím byl spojený i ples, Zuzana se přidávala. Tam si vedle oblíbené rodinné Happy Birthday našla další parádní číslo: Gaudeamus. Po skončení programu se mladistvá výtržnice pustila do křepčení v rytmu songů tamního tanečního orchestru. Repertoár poloviny šedesátých let v rodném městě Josefa Škvoreckého byl nasnadě, přesto se Michnová brzy chopila mikrofonu tohoto tělesa, aby záhy přestoupila k bigbítu. Angažmá v kapele Hellmen jí rozmlouvali nejen ve škole, ale i jinak benevolentní rodiče. Půvabná středoškolačka však tehdy byla v zajetí múz. Chtěla být malířkou, modelkou (skutečně pózovala pro místního fotografa) a herečkou (později si v několika českých filmech zahrála epizodní roli). Pro muziku jsem se definitivně rozhodla po absolvování gymnázia, tedy v době, kdy už jsem věděla, že něco umím a že si musím vydělat peníze na to, abych si mohla dovolit platit svou učitelku zpěvu. A to se mi podařilo. Paní profesorka bydlela nedaleko od bytu mých rodičů, chodívala jsem k ní ráda, naučila mě základům práce s hlasem, dýchání a podobně. Jednou se přišla podívat i na můj koncert, hráli jsme tehdy

16 než se našli Zuzana Michnová, cca 1974 (archiv Zuzany Michnové)

17 Zuzana Michnová nahoře: Zuzana Michnová a Jiří Jeřábek, IV. folk a country festival, Praha, Radiopalác, 18. prosince 1972 (archiv nakladatelství Galén) dole: Petr Kalandra, Zuzana Michnová a Jiří Jeřábek, u Jeřábků na střeše (z archivu Karoliny a Kristiny Kalandrových)

18 než se našli v kulturáku na Smíchově. Po koncertě jsem od ní dostala kytici s vizitkou Zuzana Michnová z Otradovic ona si pořád dělala legraci, že jsem potomkem Adama Michny. Do Prahy vpadla jako vichřice, přesně včas, aby se jí navěky vryly do hlavy děsivé okupační obrazy osmašedesátého roku. Jiří Černý v roce 1975 psal: Aby se v Praze sama neztratila, nemusela daleko: z nárožního papírku na Václavském náměstí se dočetla, že folková skupina hledá zpěvačku. Romance s kapelou Folksingers trvala necelý rok; z původní osmičlenné sestavy zbyl nakonec jen Václav Prejzek a Zuzana. Přesto si u Folksingers Michnová začala brousit svůj výraz. Zpívala tu jak americké lidovky (Swing Low Sweet Chariot), skladby tehdy velmi populárního tria Peter, Paul and Mary (All My Trials) nebo české lidové. Na sampleru Porta (1969 1970) dokonce vyšly dvě skladby Folksingers (Fullerova San Francisco Bay Blues a Křišťálová studánka s textem Josefa Václava Sládka), takto Zuzanin gramofonový debut. Natočili ještě pár skladeb pro Československý rozhlas, sice vesměs lidovky, ale Zuzana si ostřila ostruhy. Mně vždycky trochu připadali jak slušný, milý mládenec, který v restauraci nenápadně kope pod stolem svou příliš temperamentní dívku. (Jiří Černý, 1975). Když v roce 1972 vyšel singl s vlastní skladbou Pošťák a cover verzí Gorgona Lightfoota O pohledu na spící dívku, zpívala Zuzana už rok v jakémsi příležitostném duu s banjistou Jiřím Jeřábkem (také se mihnul v sestavě Folksingers), který byl členem Americké banjistické organizace, jediný

19 Zuzana Michnová plakát Šafrán, 1972 (Jaroslav Hutka)

20 než se našli z východního bloku (měl legitimaci nadepsanou Jeri Geranek). Seznámila jsem se s ním v roce 1969. Studoval lékařskou fakultu a vyděsilo mě, že si vybral právě hygienu. Sám si stavěl hudební nástroje, napsal Školu hry na pětistrunné banjo a na banjo hrál kromě country i klasiku, například Mozarta. Uměl také skvěle na akustickou kytaru, ale to ho moc nebavilo. Když se mi z mé první kytary vytrhla kobylka s kusem ozvučné desky, vyrobil mi z ní tzv. bentaru, což byla jakási kombinace banja a toho kytarového pozůstatku. Byl to samouk, ale nedělalo mu problém hrát podle dosti obtížných amerických zpěvníků. Měřil dva metry a se šéfem amerických banjistů se scházel za bývalého režimu v Budapešti. Jirkův otec, oční lékař, pomohl mnoha kamarádům k modré knížce, podává Zuzana velmi detailní svědectví člověku, který jí představil Petra Kalandru. Jeřábek usoudil, že ve třech jim to půjde lépe, a v prosinci společně s Kalandrou zaklepali u dveří Zuzanina bytu. První představení tria se mělo konat v Jablonci. Medik však ochořel a těsně před odjezdem volal, že má horečku a tím pádem koncert musejí odehrát sami dva. A my jsme do toho s radostí šli. Cestou v autobusu jsme se domlouvali na repertoáru znali jsme to samé: Dylana, Donovana, Joan Baezovou, Crosby, Stils, Nash a Young, Beatles, Rolling Stones, Melanii, Jefferson Airplane. Nedávno za mnou přišli pamětníci koncertu, je to radost, vzpomíná Michnová. Bylo zažehnuto. Jako jakési P. S. Zuzka k Jeřábkovi dodává, že Jirka teď žije v Argentině, pracuje v misii, kde není ani telefon. Když si chce zavolat do světa, musí jet asi

21 Zuzana Michnová 50 km. Poslední zprávy hovoří o tom, že si vlastníma rukama postavil haciendu s terasou 70 metrů čtverečných. Docela bych se za ním ráda, za divochem, podívala. Jiří Jeřábek ještě hostoval na banjo při natáčení prvního singlu Marsyas v písničce Podzimní sen (1974).

Petr Kalandra přítel člověka Petr Kalandra, Festival mladosti, Pezinok, 31. července 1976 (foto Jaroslav Prokop)

23 živé záhlaví

24 než se našli Další přirozený přírůstek k 85 123 nově zrozeným do toho zrůdného roku otevřel usměvavá očka 10. března 1950. Ke koukání toho tenkrát moc nebylo, snad až na animovaný film Jak pejsek s kočičkou myli podlahu. Větším šlágrem toho roku však byla epopej Vstanou noví bojovníci a oni vstali: jen dva měsíce po Petrově příchodu na svět po zinscenovaném procesu na příkaz z Moskvy popravili komunisté Miladu Horákovou a Petrova prastrýce z moravské větve, levicového intelektuála Záviše Kalandru. V rodině mikrobiologa Jaroslava Kalandry a zdravotní sestry Elišky Kalandrové pocházející z Frenštátu pod Radhoštěm se rozhostilo dost opatrné ticho; zvuky obstarával jen novorozený syn Petr a jejich povahu lze vzhledem k okolnostem i geniu loci odhadnout: střešovické blues (mimochodem v jedné z ulic Na Bateriích o pár let později o struny lámal prstíky nejen Petr, ale také Vladimír Merta). Když už pak nepodařeně nabalzamovaní Stalin s Gottwaldem tleli, do Petrovy výchovy zasáhly tři tety: od první se učil hrát na klavír, druhá z něj chtěla mít malíře a třetí, která vyučovala tanec, mu alespoň dodávala dobrou náladu. Ostatně pak to podobně vypadalo ve škole zcela nesoustředěný Kalandra měl slušnější známky pouze z hudební výchovy, kreslení a tělocviku. Tak trochu hýčkaný jedináček a nepříliš úspěšný žák obdržel k desátým narozeninám akustickou kytaru; kde k tomu vzal foukací harmoniku, neví se. A přestože byl levák (třeba jako Paul McCartney), učil se sám. Tehdy si ho povšiml učitel na výtvarnou výchovu, jistý Miloslav Šimek, který

25 Petr Kalandra tehdy s kolegou Jiřím Grossmannem byli jakýmisi principály první české bigbítové vlny. Do Spálené ulice, kde sídlil klub Olympik, čtrnáctiletý Kalandra poprvé vkročil hned jako účinkující: Šimek nadaného hocha angažoval do předobrazu semaforské Besídky zvláštní školy. Rok 1964 byl pro Petra také televizním debutem: roztomilý starej-mladej chlapec v napůl páskovském odění zcela neodolatelně zpíval před kamerou Hammerovo a Hořcovo skotačivé Chtěl bych umět hrát blues. Nahrávka a vlastně i televizní záznam dokladují Petrovu sice juvenilní, no, spíš dětskou, lásku k hudebnímu žánru, který teoreticky nepřináležel k jeho věku. Jenže Petr byl Kalandra. Po krátké epizodě, kdy jako patnáctiletý hoch zpíval s legendární kapelou Karkulka, pak o něco později ještě vystupoval v nepříliš vydařeném muzikálu Proces s bigbeatovým králem. A zatímco se všichni pražští teenageři zmítali v rytmu Beatles a Rolling Stones, boje mezi Olympikem a Matadors byly líté, Petr si zamiloval Boba Dylana a Donovana. A nejen zamiloval, začal také hrát jejich písničky s vlastními slovy. Z původního textu si vždycky udělám nějaký obrázek a pak to transponuju do Čech, říkal o svých převodech o mnoho let později. V průběhu roku 1967 se rozmohlo hnutí květinových dětí ze sanfranciské čtvrti Haight-Ashbury do celého světa. Okorálkovaným, vlasatým a bosonohým hippies nebyla žádná zeď dost vysoká a žádná, ani železná, opona neproniknutelná. Kalandrova bohémská duše se rozechvěla slastí. Jaksi intuitivně cítil téměř fyzické spříznění, už navždy si nechal vlasy, aby

26 než se našli nahoře: Miloslav Růžek, Ladislav Klein, Petr Kalandra, skupina Karkulka (z archivu Kristiny a Karoliny Kalandrových) dole: Petr Kalandra, podzim 1968 (z archivu Karoliny a Kristiny Kalandrových)

27 Petr Kalandra Jaroslav Hutka a Petr Kalandra, Praha, Karlův most, 1968 (z archivu Karoliny a Kristiny Kalandrových)

28 než se našli se lopatek dotýkaly. Také se tehdy začal objevovat s kytarou na Karlově mostě, kde zjara osmašedesátého vyhrával pod sochou svatého Kajetána Vlasta Třešňák, o kus dál další hippie, Jaroslav Jeroným Neduha, a také vlasatý anděl Jaroslav Hutka, ke kterému se Petr spontánně přidal. Když si přisedl ještě Aleš Wotruba s tehdy exotickým sitárem, scházelo už jen, aby se okolo poflakovala Janis Joplinová a nad Hradem kroužilo Jeffersonovo letadlo. Kalifornie na plácku nad Vltavou. A když byla zima, hrálo se v Platýzu, kde tehdy sídlilo divadlo Maringotka. Když Petr dohrál a zaklapl pouzdro kytary, nezbylo mu než vyrazit do učiliště, v němž se ho téměř rok bez úspěchu pokoušeli přesvědčit o výhodách zednického povolání. Nejen Petr a jeho věrné astma byly proti, nelíbilo se to ani doktoru Kalandrovi, který v té době pracoval jako lékař v Tunisu. A jelikož se Petr domníval, že domy se stavějí z obilí, raději odletěl do Afriky taky. Pro začínajícího hippie to byla neocenitelná zkušenost. Začal navštěvovat tamní konzervatoř a zdokonaloval se ve hře na kytaru. V Tunisu tehdy působily americké mírové sbory Peace Corps. Petr mi jednou vyprávěl, že u nich byl zaměstnán jako řidič jeepu, pravda však byla nejspíš taková, že tam docházel za novými kamarády. Trénoval si angličtinu a vyměňoval ideje třeba s Edgarem Taylorem, který do Afriky přibyl jako kočovný hippiesák, spřátelil se se zaměstnancem Peace Corps Peterem Kresgem, který ho pozval do Ameriky. Tam jsem jenom s kytarou a kartáčkem na zuby jezdil stopem po různých známých, říkával Petr.

29 Petr Kalandra plakát Hutka & Kalandra, Brno, Stadion, 11. listopadu 1968 (archiv Jaroslava Hutky)

30 než se našli Pracoval tam jako číšník a řidič náklaďáku a zpíval po newyorských klubech. Díky vystoupení Buffalo Springfield, tehdy už bez Neila Younga a Stephena Stillse, prý pochopil, co je to folk-rock, nedoložené je jeho jamování s Johnem Sebastianem a jeho Lovin Spoonful, ale rozhodně zde získal inspiraci pro časy příští. Navzdory stále houstnoucí atmosféře v Praze se Petr v roce 1971 rozhodl vrátit. Zjevem se trochu podobal svému idolu Neilu Youngovi a také díky mušce pod spodním rtem Franku Zappovi. Byl nabit spoustou zážitků, které pak celá léta neodolatelným způsobem varioval a měl do té doby u nás víceméně neznámé desky. Ještě důležitější bylo to, co mu nemohli na žádné celnici sebrat: přivezl si pocit volnosti a svobody, jímž byl prosycen až do smrti. Bylo mu jednadvacet a oko bralo. Onoho 1. prosince toho roku, kdy se jako novic objevil v autobuse směr Jablonec vedle Zuzany Michnové. Petra jsem znala už dlouho předtím, z doby, kdy hrával s Hutkou na Karlově mostě a v Platýzu, džípem jezdili po Praze a byli pro nás něco neuvěřitelného. Takové zjevení. Krom toho vlastnil Petr na svou dobu neskutečné věci, jako kytaru Yamaha 160, spoustu desek, kazeťák, a když se vrátil do Prahy z Tunisu, i Volkswagena Brouka, kterým jsme později s Marsyas jezdili na koncerty. Tenkrát v Jablonci jsme se bez přípravy sešli na jevišti, znali jsme stejné písničky a hráli čtyři hodiny. Usoudila jsem, že Kalandra je ten pravý, s kým chci hrát. Když jsem o tom mluvila s Hutkou, tvrdil, že nám to vydrží tak půl roku. A ono to

31 Petr Kalandra vydrželo třináct let, vzpomíná Zuzana Michnová. Jednou jsme si s Petrem řekli, že toho Jeřábkovýho banja je už dost (přitom hrál skvěle na akustickou kytaru, ale nedal si říci), a tak jsme začínali hledat v pražském podzámčí. Myslím, že jsme měli tenkrát scénu dost dobře zmáknutou, a věděli, že hned tak někoho nenajdeme. Hlavně, aby dobře zpíval, něco jako CSN&Y. Oskara jsme slyšeli víckrát, ale náhle se stalo něco neskutečného: zazpíval v Malostranské besedě píseň od Neila Younga Cowgirl In The Sand tam jsme se na sebe s Petrem podívali a řekli si: Tak toho chceme!!!

Oskar Petr Ferlinghetti od Glaubiců Oskar Petr, cca 1977 (foto Josef Kratochvil)

33 živé záhlaví

34 než se našli Ve čtvrtém roce Gottwaldovy pětiletky se začala budovat vodní nádrž Lipno. Z jiné vody té plodové se 16. května 1952 ve Vinohradské porodnici vydal na svou dlouhou trať plavec Oskar Petr. Když po pár měsících nastražil slechy, v éteru se mísily písničky z čerstvě uvedeného filmu Pyšná princezna s přímým přenosem z procesu s Rudolfem Slánským a nadšeným jásotem na počest tří finských zlatých medailí Emila Zátopka. Oskárek se přiřadil k 9 125 183 obyvatel Československa. Z davu se však vymykal už svým původem: Rodiče se Sborem pražských učitelů projeli téměř celý svět. Otec byl i velmi nadaným pianistou. Strýc, zasloužilý umělec Josef Petr, byl dirigentem a sbormistrem bratislavského Národního divadla; strýc Jaroslav Petr, v mládí pianista orchestru Osvobozeného divadla, se na sklonku života stal korepetitorem dirigenta Herberta von Karajana v Brémách, ze zdravotních důvodů však vykonával post jen velmi krátce. Strýc Karel Petr byl klavírním virtuosem a hudebním pedagogem (všichni strýcové měli absolutní sluch) a bratranec Karel Petr byl dlouhou dobu prvním basem Národního divadla v Praze. Dědeček Ťoupalík byl řídícím a hudební postavou sušického kraje. Prastrýc Emanuel Petr byl váženým varhanářem v Praze a nevlastní prastrýc Felix Knipl také, líčí Oskar svůj genealogický strom. Ne, takový chlapec nemohl být traktoristou, však se v něm už od základní školy praly tři možná směřování: výtvarné (čtyři léta ve výtvarných kursech na Žižkově), sportovní (volejbal za Slavii Praha, lukostřelba, fotbal, cyklistika) a hudební. A ještě jednu Oskarovu vášeň

35 Oskar Petr se z dobrých důvodů sluší připomenout: volání dálek. Z rodné vilky na Třebešíně se díky exotickým známkám duchovním zrakem vydával daleko do světa. První kytaru Oskarovi, v jedenácti již málem mužnému jinochu, věnovali rodiče. Vybaven hudebními geny a vlastně i pílí mydlil do strun vše, co bylo k mání v roce 1963. A tak si prozpěvoval Presleyho (prý Love Me Tender), Zelené pláně, semaforské hity a taky rané písničky Beatles, které mu nejspíš posílala tetička z Bonnu. Podobně jako tisíce teenagerů začal pak Oskar ladit Radio Luxembourg a velký vliv na něj mělo i naučné vystoupení pro šesté třídy s rock n rollovým programem a Karlem Gottem v pedagogické roli. Bigbítem byl posedlý, kapely zakládal a rozháněl už od svých dvanácti let. Za zmínku alespoň stojí téměř dětský band The Fenders, v němž dva roky pokoušel elektrizující zvuky a dráždivé decibely společně s bratry Veselými, ano s těmi! Mořskou modří nastříkaná kytara Jolana Star IV, ševelí pohnutě po pětačtyřiceti letech Oskar, jako by ji viděl. Šedesátky se přehouply do druhé poloviny jen ve velké Praze tehdy ďáblovo sémě rozsévaly stovky bigbítových kapel. Jednou z nich byli také Catkins, další Oskarova banda domestikovaná v pražském Suchdole a kvalifikovaná tak leda pro odpolední čaje v restauraci Na vyhlídce. Další z těch Petrových, dnes bezejmenných kapel, The Name, už měla v repertoáru Beatles, Creedence Clearwater Revival či Rolling Stones a dokonce se účastnila soutěžního Beat Salonu v pražském Music Fan Clubu.

36 než se našli Oskar Petr, skupina The Fenders, cca 1965 (archiv Oskara Petra)

37 Oskar Petr nahoře i dole: Oskar Petr a skupina Kolovrátek, III. festival folk songu, Praha, 1972 (foto Pavel Štoll)

38 než se našli nahoře: plakát Písničky ze dvou kapes, Praha, Malostranská beseda, 7. prosince 1972 (archiv Roberta Radosty, Malostranská beseda) dole: pozvánka na pořad Čtvero ročních období, Praha, Malostranská beseda, 1. února 1973 (archiv Roberta Radosty, Malostranská beseda)

39 Oskar Petr Oskar Petr, Praha, Baráčnická rychta, cca 1972 (archiv Oskara Petra)

40 než se našli Úchvatnou bigbítovou atmosféru konce šedesátých let nasával Oskar Petr všemi smysly. Studoval na proslulé střední výtvarné škole na Žižkově, s uchem na rádiu poslouchal rozhlasovou houpačku manželů Černých a obrážel pražské beatové kluby (vedle smíchovského Music F-Clubu (kde vychutnával psychedelická show The Primitives Group) třeba Sluníčko, Olympik či Barikádovnu. V prosinci na II. čs. beat festivalu ho uhranuli Soulmen s Dežem Ursinym a pochopitelně britské hvězdy The Nice. Už mohl srovnávat: prázdniny strávil u své tety v Bonnu, kde měl tu čest kupříkladu se Small Faces či The Troggs. Prostřednictvím dnes už legendárního západoněmeckého televizního cyklu Beat Club mohl alespoň z obrazovky sledovat aktuální koncerty Jimiho Hendrixe, Janis Joplinové a Rolling Stones. Celý nadšený si výlet rok poté ještě zopakoval na dlouhou dobu naposledy, ale získané zkušenosti musely být k nezaplacení. V té době tak trochu rezignoval na zakládání dalších kapel, jako by už tehdy měl nakročeno ke své celoživotní roli solitéra. Zkoušel nejrůznější vyhledávací soutěže talentů těch časů, včetně otřesného Kokořínského kosa, ale svým zjevem a vlastně i sebepodáním se tolik vymykal, že nikdy nic nevyhrál, což bylo asi dobře. V roce 1970, tedy dávno předtím, než se začal formovat pražský underground, přesídlil Oskar do podzemí rozpadajícího se baráku ve staropražském Ungeltu, kde sídlil soubor Mikrodivadlo. Do jeho one-man-band show, vedle zhudebněných textů amerického beatnika Lawrence Ferlinghettiho, poprvé začaly pronikat vlastní

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti ereading.