Zástavní právo k pohledávce

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Zástavní právo k pohledávce Bakalářská práce Autor: Karla Sirota Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D. Praha Červen, 2015

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen/a se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze, dne 28.6.2015 Karla Sirota

.

Anotace Cílem této bakalářské práce bylo obecné zpracování právní úpravy zástavního práva, dále analýza, deskripce a následné explanace. V teoretické rovině jsem se zaměřila na popis zástavního práva a jeho právní úpravu, vznik zástavního práva a nástroje tohoto vzniku, práva a povinnosti, která vznikají a zúčastněné subjekty jimi disponují nebo jsou jimi naopak vázány v průběhu trvání zástavního práva, přičemţ jsem se dále zabývala pohledávkou ve smyslu práva věřitele na plnění od dluţníka jakoţto předmět zástavního práva. Klíčová slova: zástavní právo, pohledávka, zástava, věřitel, dluţník, zajištění Annotation Objective of my Bachelor s degree thesis was to provide detailed description of legislation of lien in general, and then to take up the subject in terms of analysis, descriptive and subsequent explanation. In theory, the text focuses on the description of the lien and the legislation, origin of lien and its tools, rights and obligations that arise between entities during the proces of the realization. of lien. Key words: lien, receivable, pledge, creditor, debtor, guarantee

Obsah Úvod... 1 1. Zástavní právo jako nástroj zajištění... 2 1.1 Historický vývoj zástavního práva... 6 1.2 Rozsah zástavního práva... 10 1.3 Funkce zástavního práva... 11 2. Vznik zástavního práva... 12 3. Práva a povinnosti za trvání zástavního práva... 16 3.1 Zhoršení zástavy na úkor zástavního věřitele... 17 3.2 Právo zástavního věřitele na pojistné plnění... 18 3.3 Odevzdání zástavy třetí osobě... 20 3.4 Změna zápisu o zástavním právu... 22 4. Pohledávka jako předmět zástavního práva... 23 4.1 Pohledávka jako způsobilá zástava... 24 4.2 Vznik zástavního práva k pohledávce... 27 4.3 Realizace zástavního práva k pohledávce... 29 4.4 Splatnost zastavené pohledávky... 30 5. Podzástavní právo... 33 6. Realizace a zánik zástavního práva... 34 6.1 Realizace zástavního práva... 34

6.2 Zánik zástavního práva... 38 Závěr... 41 Seznam pouţité literatury... 43

Úvod Zástavní právo je jedním z nejstarších institutů občanského práva, který je upraven v našem právním řádu, přičemţ se jedná o institut velmi hojně vyuţívaný, a to nejen v tuzemské praxi, ale také v praxi zahraniční, coţ je dáno primárně řadou výhod, kterou skýtá v komparaci s jinými zajišťovacími nástroji. Zástavní právo primárně slouţí k zajištění dluhu pro takový případ, kdy by nebyl včas a řádně splněn s tím, ţe v takovém případě je moţno uspokojit potřeby oprávněné strany na základě výtěţku ze zpeněţení zástavy. Dluh dluţníka banky z bankovní záruky je velmi často v kontextu svého druhu, výše, rizikovosti, doby splatnosti a ratingu zajišťován. K tomu je přistupováno primárně z toho důvodu, aby banky, potaţmo věřitelé obecně, předešli moţným ztrátám vyplývajícím ze ztráty solventnosti klienta a následného neplnění smluvních závazků. Právě zástavní právo je v tuzemské praxi nástrojem, který je nejčastěji vyuţíván pro zajištění úvěrů. Současná právní úprava je od roku 2014 obsaţena v novém občanském zákoníku. Není to pouze otázka subjektů ve smyslu bankovních institucí. Celá řada subjektů podnikatelského charakteru opakovaně a v současné době velmi četně řeší problémy, které jsou spojeny s pohledávkami, jejichţ lhůta je jiţ po splatnosti a staly se předmětem soudního, exekučního či obdobného řízení, které je realizováno s cílem zajistit alespoň částečnou úhradu pohledávky. Smluvních partnerů, kteří nejsou schopni v budoucnu své závazky plnit, je nutno se vyvarovat a zajistit si, aby plnění z jejich strany bylo poskytnuto nebo zajištěno jiným způsobem. Cílem tohoto textu je podrobně zpracovat právní úpravu zástavního práva k pohledávce ve smyslu analýzy a následné explanace. V teoretické rovině se práce zaměří na popis zástavního práva a jeho právní úpravu, vznik zástavního práva a nástroje tohoto vzniku, práva a povinnosti, která vznikají a zúčastněné subjekty jimi disponují nebo jsou jimi naopak vázány v průběhu trvání zástavního práva, přičemţ bude dále přiblíţena pohledávka ve smyslu práva věřitele na plnění od dluţníka jakoţto předmět zástavního práva. Pozornost bude věnována také právu podzástavnímu a pochopitelně také realizaci a zániku zástavního práva. Klíčové aspekty problematiky budou následně shrnuty v závěru. Pouţitou metodou při zpracování tohoto textu je deskripce a analýza 1

1. Zástavní právo jako nástroj zajištění Zástavní právo je upraveno v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen nový občanský zákoník ), který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2014. S novým občanským zákoníkem došlo k řadě změn a to i v oblasti existujícího zástavního práva a jejich výkonu po 1. lednu 2014. Dále je právní úprava zástavního práva obsaţena také v zákoně č. 90/2012 Sb., zákoně o obchodních společnostech a druţstvech. Právní úprava zástavního práva je v novém občanském zákoníku obsaţena v 1309 a následujících, konkrétně výkonu zástavního práva se věnují 1359 1375 tohoto zákona. Nicméně v případě, kdy dochází k aplikovatelnosti nového občanského zákoníku na výkon zástavních práv, která vznikla před 1. lednem 2014, tedy přede dnem nabytí jeho účinnosti, je nutné nahlíţet do přechodných ustanovení, která jsou obsaţena v 3028 odst. 2 a 3073 nového občanského zákoníku. V souladu s 3028 odst. 2 je v souladu s ustanovením nového občanského zákoníku postupováno v rámci právních poměrů, které se týkají práv osobních, rodinných a věcných, nicméně jejich vznik stejně tak jako práva a povinnosti, které z nich vznikly a vyplynuly před dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, se posuzují podle dosavadních právních předpisů. Práva ze zajištění dluhu vzniklá přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, přestoţe byla zřízena jako věcná práva, jsou podle 3073 nového občanského zákoníku posuzována aţ do svého zániku podle dosavadních právních předpisů. Nicméně je moţné, aby se zúčastněné strany vzájemně dohodly a ujednaly, ţe tato jejich práva a povinnosti se budou řídit novým občanským zákoníkem, a to ode dne nabytí jeho účinnosti. Z výše uvedeného lze dovodit, ţe dosavadní právní úprava obsaţená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, bude aplikována na ta práva ze zajištění, která vznikla ještě před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku. Některá zástavní práva se řídí ještě staršími předpisy, jako je například zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Vţdy je pro právní reţim výkonu zástavního práva nutné určit, kdy 2

zástavnímu věřiteli vzniká právo na uspokojení ze zástavy, respektive zda se tak děje před dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku nebo aţ po tomto dni. 1 Zástavní právo je zajišťovacím právním institutem, který poskytuje věřiteli věcnou záruku splnění dluhu. Pro některé závazkové vztahy je totiţ příznačná skutečnost, ţe jedna ze stran má povinnost plnit aţ později, neţ strana druhá. Věřitel, který očekává pozdější plnění, si chce toto plnění často zabezpečit a vyţaduje záruku, ţe dluţník své povinnosti dostojí. Garance tohoto plnění můţe být poskytnuta ručením v širším slova smyslu. Toto ručení můţe být osobní, které je staršího původu a velmi často je závislé na majetkové situaci osoby, která záruku dává, přičemţ nutno podotknout, ţe tato majetková situace můţe být do značné míry proměnlivá, nebo věcné, které spočívá v určení konkrétní věci dluţníka, z níţ bude v případě neplnění povinnosti věřitel uspokojen, přičemţ toto uspokojení je přednostní před ostatními dluţníkovými věřiteli. Z ručení věcí jakoţto pouhého reálného stavu se vyvinulo právě zástavní právo. Faktem je, ţe věc (a zvláště pak, jedná-li se o věc nemovitou jakoţto věc stálou a nehybnou) můţe podle okolností pro věřitele představovat stabilnější záruku neţ osobní ručení, které je do značné míry kolísavé, jak jiţ bylo naznačeno výše. Nehledě na to, ţe věřitel zpravidla akceptuje jako zástavu takovou věc, jejíţ hodnota se mu jeví jako dostačující jako záruka uspokojení jeho pohledávky. Není účelem zástavního práva rozmnoţit majetek věřitele. Hlavním účelem zástavního práva je zesílit práva jiná, konkrétně práva obligační. Jak uvádí Vymazal, zástavní právo tedy zajišťuje splnění dluhu tím, že nebude-li dluh řádně splněn, může se zástavní věřitel uspokojit ze zástavy a docílit úhrady pohledávky i bez součinnosti dlužníka. 2 1 ŠUBERTOVÁ, Karolina. Výkon stávajících zástavních práv podle nového občanského zákoníku. E- pravo.cz [online]. 2014 [cit. 2015-01-14]. 2 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 23. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 3

Svým převaţujícím pojetím je zástavní právo právem věcným, omezeným věcným právem zajišťovacím. Má absolutní povahu, coţ znamená, ţe nepůsobí pouze mezi subjekty zástavněprávního poměru, kterými jsou zástavní věřitel a zástavní dluţník, ale má právní účinky vůči všem dalším subjektům vně zástavněprávního vztahu. Jak dále uvádí Vymazal, bez ohledu na změny v osobě vlastníka zástavy či v osobě věřitele zajištěné pohledávky zástavní právo jakožto právo věcné v zásadě na věci (zástavě) lpí a zajišťuje splnění dluhu. Tato vlastnost mu propůjčuje stabilní charakter a činí z něj významný instrument využívaný k zajišťování v závazkových právních vztazích. 3 Pokud by zástavní právo nemělo absolutní povahu, pak by nebylo zástavním právem ve skutečném významu tohoto právního institutu. V této souvislosti nutno podotknout, ţe Vymazal nesprávně uvádí skutečnost, ţe zástavní právo zajišťuje pohledávku. Předchozí občanský zákoník hovořil v určitých pasáţích o zajištění pohledávky, v jiných pak o zajištění splnění povinnosti či závazku, ani obchodní zákoník nebýval v názvosloví jednotný. Nový občanský zákoník se pokusil o sjednocení terminologie a hovoří o zajištění dluhu, neboť základní funkcí zástavního práva je zajištění dluhu, čímţ je míněn fakt, ţe dluţník dostojí své povinnosti vůči věřiteli. Nutno podotknout, ţe zcela důsledný v tomto ohledu ovšem není ani nový občanský zákoník. Je-li dluh zajištěn zástavním právem, vzniká věřiteli oprávnění, kdy v případě, ţe dluţník včas a řádné nedostojí svému dluhu a neuhradí dluh, má věřitel právo uspokojit svůj oprávněný zájem z výtěţku plynoucího ze zpeněţení zástavy. Pokud tato výše není ujednána, pak má věřitel právo na uspokojení se z výtěţku do výše pohledávky odpovídající zajišťovanému dluhu s příslušenstvím ke dni zpeněţení zástavy ( 1309). Zástavou jako takovou můţe být jakákoli věc, s níţ je moţné obchodovat. Zástavní právo lze zřídit i k věci, k níţ zástavnímu dluţníku vznikne vlastnické právo teprve v budoucnu. Je-li taková věc zapsána ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav, zapíše se k ní zástavní právo, pokud s tím vlastník věci souhlasí. ( 1310). 3 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 23. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 4

Jak je vymezeno v 1311 zákona č. 89/2012 Sb. NOZ, zástavním právem je moţné zajistit dluh o určité výši nebo dluh, jehož výši lze určit kdykoli v době trvání zástavního práva. Dluh můţe mít povahu peněţitou, nepeněţitou, můţe být dluhem podmíněným i dluhem budoucím s časovou návazností na vznik v budoucnu. Prostřednictvím zástavního práva lze současně také zajistit i dluhy určitého druhu, které vznikají dlužníkovi vůči zástavnímu věřiteli v určité době nebo i různé dluhy vznikající zástavnímu věřiteli z téhož právního důvodu. 4 Nutno podotknout, ţe nový občanský zákoník významnou měrou zasáhl do institutu zástavního práva. Nový občanský zákoník upřesňuje některá stávající pravidla, která se zástavního práva dotýkají a zavádí nové zástavněprávní instituty. Jak uvádí Vymazal: Zaměříme-li se přitom na intenzitu změn, s určitou mírou zobecnění lze v případě nové úpravy výkonu zástavního práva hovořit v relaci k dosavadní úpravě výkonu zástavního práva o diskontinuitě, zatímco v ostatních oblastech úpravy zástavního práva jde spíš o kontinuální vývoj (byť mnoho dílčích změn zasáhlo i tuto oblast). 5 Co se principů, na nichţ je zástavní právo vystavěno, týče, s věcněprávním charakterem souvisí princip publicity. Pokud má mít zástavní právo absolutní účinky, pak je nutné, aby všem dotčeným subjektům bylo zřejmé, tedy musí mít takovou vnější podobu, z níţ bude kaţdému zjevné. Zásada publicity je v praxi naplňována zpravidla zápisem do veřejných seznamů, jako je katastr nemovitostí, Rejstřík zástav či další speciální rejstříky, případně drţením zástavy zástavním věřitelem v případě movitých věcí nebo označením zástavy takovým způsobem, z něhoţ bude kaţdému zástavní právo patrné. Zástavní právo je ovšem nutné svou povahou také pojímat jako právo k věci cizí, jelikoţ omezuje právo vlastníka k věci. Podstata spočívá ve faktickém omezení práva věc drţet (dojde-li k odevzdání zástavy zástavnímu věřiteli), věc uţívat či můţe dojít aţ k vyústění 4 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 5 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 18. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 5

v povinnost vlastníka strpět zpeněţení zástavy ve smyslu uspokojení pohledávky zástavního věřitele. Nicméně na rozdíl od ostatních práv k věci cizí při zástavním právu dochází k uspokojení oprávněného zástava nikoli svou uţitnou hodnotou, ale hodnotou směnou. Současně se zástavní právo odlišuje od některých ostatních práv k věci cizí (s výjimkou například práva zadrţovacího) svou nesamostatností, neboť existence zástavního práva je podmíněna existencí pohledávky, kterou toto právo zajišťuje. Jak uvádí Vymazal, zástavní právo samo o sobě vlastní hospodářský účel nemá, slouží pouze k zajištění pohledávky. V pravidlu, že bez pohledávky není zástavního práva, se vyjevuje akcesorická povaha tohoto zajišťovacího prostředku. Nejde-li tudíţ ke vzniku dluhu, jejíţ zajištění je sledováno, není moţné, aby trvalo zástavní právo, ač byly jinak veškeré předpoklady splněny. Také v souladu ustanovení nového občanského zákoníku je pravidlem, ţe zástavním právem není moţno disponovat samostatně, tedy není moţné jen například převádět nezávisle na pohledávce, neboť zástavní právo vţdy automaticky následuje pohledávku. 6 1.1 Historický vývoj zástavního práva Svůj původ má zástavní právo jiţ v římském právu. Zde měla zástava čtyři formy, kterými byla praediattura spočívající v ručení majetku za závazky vůči státu ve smyslu daní a cel, fiducia představující v podstatě podmínečný převod vlastnictví, pignus, při němţ nedocházelo k převodu podmínečného vlastnictví věci, ale pouze drţba věci a zástavní věřitel tudíţ mohl věci pouze drţet, nikoli ji prodat, a hypotheka, při níţ nedocházelo k převodu drţby, ale zde měl zástavní věřitel jiţ moţnost v případě nesplnění závazku zastavenou věc prodat. Římské právo rozlišovalo primárně dva druhy zástavního práva, zástavní právo ruční a hypotekární. Ruční zástavní právo znamenalo, ţe zástavní věřitel měl zástavu u sebe, 6 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 24-25. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 6

hypotekární znamenalo, ţe zástava zůstala v drţbě zástavního dluţníka. Jak uvádí Rozehnal, vývoj zástavního práva se dovršil aţ v klasickém období římské jurisprudence, tedy na konci 2. století našeho letopočtu, přičemţ zcela byl dokončen aţ justiniánskou úpravou zákoníkem Digesta seu Pandectae vydaným roku 533 našeho letopočtu. Rozhodující podíl na vývoji zástavního práva mělo praetorské právo. 7 Způsob, jakým bylo zástavní právo v římském právu realizováno, byl závislý na dohodě zástavního věřitele a zástavního dluţníka. Povětšinou si zástavní věřitel v případě neplnění ze strany zástavního dluţníka ponechal zástavu u sebe. Tato zástava tedy měla povahu propadnou. Pro úmluvu o tomto výkonu zástavního práva se zaţilo označení lex commissoria. Zástavní právo podle práva římského zanikalo zánikem zajišťované pohledávky. Zanikalo téţ prodejem věci při realizaci zástavního práva či zřeknutím se zástavního práva zástavním věřitelem a to i konkludentně, tedy v podobě odevzdání zástavy zástavci. Zánik zástavního práva byl také moţné vydrţením vlastnického práva v případě, kdyţ vlastník nebo drţitel v dobré víře drţeli věc po dobu deseti let, případě v nepřítomnosti zástavního věřitele po dobu dvaceti let. V českých zemích se poprvé právo obdobné zástavnímu vyskytuje uţ před vydáním statutu Kondráda Oty roku 1186. Toto spočívalo v odevzdání věci sporu do drţby soudcům. V nejstarším českém právu mělo zástavní právo povahu soudcovského zástavního práva. Jakýmsi přechodem mezi soudcovským zástavním právem a smluvním zástavním právem tvoří svémocná zástava a zákonná zástava. Zákonnou zástavou byly zajišťovány například pohledávky za řemeslnickou práci, smluvní zástavní právo se vyvinulo aţ později. Nejprve byly předmětem zástav movité věci, nemovité aţ později. Jak uvádí Rozehnal, v době, kdy ještě nebyly rozšířeny peníze a obchody byly na trhu provozovány formou výměnných 7 ROZEHNAL, Aleš. Úvěry zajištěné zástavním právem. 1. vyd. Praha: G plus G, 1997, s. 27. ISBN 80-861- 0304-8. 7

obchodů, byla zástava movité věci s výhradou pozdější výměny za jinou věc celkem běžnou záležitostí. Tento právní institut se nazýval základ. 8 V českých zemích se tedy nemovitosti staly předmětem zástavy později neţ věci movité, coţ bylo dáno i tím, ţe soukromé vlastnictví k nemovitostem také vzniklo později. Nejstarší zástavní listina, kde je předmětem zástavy nemovitost, se datuje do roku 1215. Další historicky vzniklou zástavou pak byla zástava bez drţby. Ta vyhovovala lépe potřebám obchodu, zaţilo se pro ni označení zástava s uvázáním. Zástavní dluţník měl v tomto případě právo si ponechat nemovitost, bylo ovšem nutné, aby platil sjednaný úrok a jeho dispoziční práva s nemovitostní byla zcela omezena. Pokud dluţník svému dluhu včas a řádné nedostál, pak došlo k tzv. uvázání a zastavená nemovitost propadla zástavnímu věřiteli. V českých zemích lze zaznamenat odlišný vývoj právní úpravy zástavy v Čechách a na Moravě, coţ ale odstranilo Obnovené zřízení zemské vydané pro Čechy roku 1627 a pro Moravu 1628. Podle něj byly zástavy rozděleny na zástavy s drţbou a zástavy bez drţby. Zvláštní právní úpravu mělo také zástavní právo u Ţidů. Ti do zástavy mohli přijímat vše, co mělo nějakou cenu. Předmětem zástavy mezi Ţidy pak byly často i stolice v synagogách a ve školách. 9 Poměrně stručná, ale na svoji dobu relativně kvalitní úpravu zástavního práva obsahoval obecný zákoník občanský z roku 1811. Zástavní právo vymezil tento zákoník jako právo věcné. Zákoník upravoval hypotekární i ruční zástavní právo, připouštěl vznik zástavního práva k movitým věcem, rozlišil mezi obligačněprávními a věcněprávními účinky zástavního práva. Další právní úprava pak byla obsaţena v občanském zákoníku č. 8 ROZEHNAL, Aleš. Úvěry zajištěné zástavním právem. 1. vyd. Praha: G plus G, 1997, s. 31. ISBN 80-861- 0304-8. 9 ROZEHNAL, Aleš. Úvěry zajištěné zástavním právem. 1. vyd. Praha: G plus G, 1997, s. 26-39. ISBN 80-861-0304-8. 8

141/1950, který však dle Vymazala svým kolektivistickým duchem či pokřivením některých institutů (vlastnictví, držba), přikročil k destrukci občanského práva. 10 Právní úprava závazkového práva si zachovala určité jádro svého původního obsahu, nicméně negativní změny ji neminuly, například byl zaveden pouze deklaratorní zápis zástavního práva u věcí evidovaných v pozemkové knize, na některé dřívější instituty jako např. uvolněná hypotéka bylo zcela rezignováno. Zásadních změn doznala právní úprava závazkového práva aţ v úpravě občanského zákoníku č. 40/1964, který znamenal definitivní odklon od základů kontinentální právní úpravy. Došlo k vypuštění úpravy smluvního zástavního práva a zástavní právo tak nebylo jiţ moţné zajistit dohodou stran. Zástavní právo bylo nahrazeno institutem omezení převodu nemovitosti, kdy povinná osoba nemohla převést zatíţenou nemovitost na jiného bez souhlasu získaného od věřitele a to aţ do okamţiku, neţ byla pohledávka uspokojena. Co se zástavního práva smluvního týče, to bylo od dubna 1964 do konce roku 1991 upraveno v zákoníku mezinárodního obchodu, přičemţ působnost tohoto zákoníku byla limitována na vztahy vznikající v mezinárodním obchodním styku. Do českého právního řádu byl institut zástavního práva opětovně zaveden zákonem č. 103/1990 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 109/1964 Sb., tzv. hospodářský zákoník, nicméně bylo omezeno nejen co do oblasti vztahové, kdy se týkalo pouze vztahů vznikajících při podnikatelské činnosti hospodářských subjektů, tak i pojetím zástavního práva. S účinností od 1. ledna 1992 nahradil hospodářský zákoník obchodní zákoník, který obsahoval dílčí úpravu zástavního práva, nicméně úprava částečně naráţela na aplikační potíţe, které odstranila aţ novela provedená zákonem č. 509/1991 Sb., která od 1. ledna 1992 obnovila úpravu smluvního zástavního práva v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. a navrátila se tak k tradiční koncepci zástavního práva jakoţto práva povahy věcné. 11 Cílem této práce však není podrobně rozebírat historický vývoj zástavního práva. V této kapitole jsem pouze chtěla naznačit historickou tradici institutu zástavního práva, který je 10 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 32. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 11 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 30-36. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 9

hluboce zakořeněn nejen v právním řádu jako takovém, ale i v povaze závazkových vztahů jako takových. 1.2 Rozsah zástavního práva Zástavní právo není v souladu s ustanovením 1346 vztaţeno pouze na samotnou věc. Zástavní právo se vztahuje na zástavu, na její přírůstek i příslušenství, ledaţe zástavní smlouva určí něco jiného. Z plodů a uţitků se zástavní právo vztahuje jen na ty, které nejsou odděleny. Rozsah zástavního práva můţe být zúţen či rozšířen na základě vzájemné dohody smluvních stran. Rozsah zástavního práva upravuje nový občanský zákoník v 1346-1352. Dojde-li k zastavení hromadné věci, pak se zástavní právo vztahuje na veškeré jednotlivé věci náleţející k zástavě a jí slouţící bez ohledu na to, kde se nacházejí. Dále se zástavní právo vztahu ke kaţdé další jednotlivé věci, která k věci hromadné přibude. Dojde-li k zániku jednotlivé věci, pak je tato od hromadné věci odloučena. ( 1347). Dojde-li za trvání zástavního práva k hromadné věci k ujednání samostatného zástavního práva k věci jednotlivé, která náleţí k zástavě, zástavní právo v takové situaci nevzniká. Pokud však vzniklo k jednotlivé věci zástavní právo dříve, neţ tato věc přibyla k hromadné věci, případně pokud byla hromadná věc zastavena, bude přihlédnuto k ustanovením o pořadí zástavního práva. ( 1348). Ustanovení 1349 se zabývá specifickou formou zástavního práva, a to k cennému papíru. Na trvání ani rozsah tohoto zástavního práva nemá v souladu s ustanovením tohoto paragrafu vliv ani výměna zastaveného cenného papíru emitentem zástavnímu dlužníkovi za jiný cenný papír, ani přeměna cenného papíru na zaknihovaný cenný papír nebo přeměna zaknihovaného cenného papíru na cenný papír. Vzejde-li z výměny nebo přeměny cenný papír na řad, opatří ho zástavním rubopisem emitent před vydáním cenného papíru osobě oprávněné mít cenný papír u sebe. 10

Pokud dojde k přeměně zástavy na novou věc, je i nová věc zatíţena zástavním právem. Při spojení zástavy s jinou věcí, má zástavní věřitel právo na obnovení předešlého stavu na základy zástavního dluţníka. Pokud toto není moţné, pak zatíţí zástavní právo celou věc, nicméně pouze do hodnoty zástavy v době spojení. Pokud byla zástava oceněna, má se za to, ţe právě výše ocenění určuje cenu zástavy. ( 1350) Dojde-li k rozdělení zastavené věci, zástavní právo zatíţí všechny věci, které vznikly rozdělením. ( 1351) Ustanovení 1352 pak upravuje situaci, kdy dojde ke spojení dvou zástav. V takové situaci se hledí na účely zástavního práva, jako kdyby k ţádnému spojení nedošlo. Toto ovšem neplatí, pakliţe zajišťují zástavy splnění totoţného dluhu. 12 1.3 Funkce zástavního práva Základní funkcí zástavního práva je funkce zajišťovací. Ta spočívá v zajištění současného věřitelova nároku v budoucnosti. Věřitel zajišťuje své právo zpravidla při vzniku závazkového právního vztahu, aby v situaci, kdy se jeho pohledávka stane splatnou v případě peněţité povahy či splnitelnou v případě povahy nepeněţité, existovala moţnost jejího alternativního uspokojení v případě neplnění. 13 Předmětem závazku je chování stran závazku, které je vymezeno jednotlivými subjektivními právy a povinnostmi tvořícími obsah závazku. Tento předmět závazku je moţno označit jako tzv. primární, vedle toho existuje ještě předmět sekundární, coţ jsou věci. Předmětem závazku je v podstatě chování stran (něco dát, konat či opomenout), jehoţ sloţky jsou dle Rozehnala k sobě navzájem v různé relaci, a to: a) obě strany mají navzájem povinnost něco si dát (do ut des), b) jeden subjekt má povinnost něco dát a druhý subjekt se zavazuje za to něco konat (do ut facias), 12 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 13 ROZEHNAL, Aleš. Úvěry zajištěné zástavním právem. 1. vyd. Praha: G plus G, 1997, s. 54. ISBN 80-861- 0304-8. 11

c) oba subjekty navzájem mají povinnost něco konat (facio ut facias), d) jeden subjekt má povinnost něco konat a druhý subjekt se zavazuje mu za to něco dát (facio ut des). 14 Zástavní právo skýtá řadu výhod. Pro věřitele představuje vysoký stupeň jistoty, ţe jeho pohledávka bude uspokojena. Výhodou je téţ princip publicity, který jiţ byl zmíněný v předchozím textu, který spočívá ve vyznačení zástavního práva k nemovitostem v katastru nemovitostí a zástavního práva k movitým věcem v nutnosti zjevného označení věci. Nicméně hlavní funkcí zástavního práva je zajištění dluhu a jejího příslušenství v případě prodlení dluţníka s plněním svého závazku. V případě prodlení dluţníka s plněním jeho závazku je realizována druhá hlavní funkce zástavního práva, coţ je funkce uhrazovací. 15 2. Vznik zástavního práva Existuje několik právních důvodů vznik zástavního práva. Obecně se jedná o smlouvu, rozhodnutí orgánu veřejné moci jako například soudu či správního orgánu, případně přímo zákon či jiné skutečnosti, jestliţe tak stanoví zákon. S právním důvodem vzniku současně souvisí členění zástavních práv na dobrovolná a nucená. Jestliţe důvodem vzniku zástavního práva je smlouva nebo rozhodnutí soudu, které schvaluje dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti, pak se jedná o zástavní právo 14 ROZEHNAL, Aleš. Závazkové právo: obecná část, deliktní právo. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2014, s. 29. Monografie (Aleš Čeněk). ISBN 978-807-3804-961. 15 ROZEHNAL, Aleš. Úvěry zajištěné zástavním právem. 1. vyd. Praha: G plus G, 1997, s. 54-55. ISBN 80-861-0304-8. 12

dobrovolné. Pokud však zástavní právo vzniká bez zřetele na vůli subjektu, pak se jedná o zástavní právo nucené. To zpravidla vzniká na základě rozhodnutí soudu, správního úřadu nebo přímo ze zákona. Ani v rámci dobrovolného zástavního práva však neplatí, ţe vzniká samotnou smlouvou. K ní musí přistoupit další právní skutečnost, které vede ke vzniku zástavního práva. Co se nuceného zástavního práva týče, zde není tato dvoufázovost charakteristická a zástavní právo zde vzniká jiţ tím, ţe nastane zákonem předvídaná skutečnost. 16 Vznik zástavního práva se liší podle jednotlivých druhů zástav. K věcem zapsaným do veřejného seznamu, jako je například katastr nemovitostí, vznikne zástavní právo zápisem do tohoto seznamu, u věci movité dochází ke vzniku zástavního práva odevzdáním zástavy zástavnímu věřiteli nebo způsobem, který toto odevzdání nahrazuje. V případě listinného cenného papíru na řad vznikne zástavní právo zástavním rubopisem, v případě zaknihovaného cenného papíru pak registrací. U pohledávky pak vzniká zástavní právo způsobem, jaký se volí pro úpravu jejího postoupení, případně zápisem do Rejstříku zástav. Zákon nově umoţnil zřídit tzv. budoucí zástavní právo, tedy zástavní právo k věci, k níţ zástavci vznikne vlastnické právo aţ v budoucnu. V takovém případě se zástavní právo zřídí uzavřením zástavní smlouvy, fakticky však vznikne aţ v okamţiku nabytí vlastnického práva k předmětné věci ze strany zástavce. V těch případech, kdy je ke vzniku zástavního práva vyţadován zápis do veřejného seznamu nebo rejstříku zástav, je třeba, aby budoucí zástavní právo bylo do těchto evidencí zapsáno. V praxi můţe dojít k tomu, ţe zástavce uzavře se zástavním věřitelem smlouvu o budoucím zástavním právu a že zástavním dlužníkem stane v důsledku jeho smrti, rozvodu manželství nebo postoupením práv stane zástavcům právní nástupce, což může být například dědic. 17 16 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 128. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 17 NOVOTNÝ, Petr. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 131. Právo pro kaţdého (Grada). ISBN 978-80-247-5166-5. 13

To, co také nelze v praxi vyloučit, je moţnost, ţe se předmětem zástavního práva stane cizí věc, tedy taková věc, která zástavci nepatří. V obecné rovině platí, ţe nelze na jiného převést více práv, neţ má sám převodce. Pokud dá zástavce jako zástavu cizí věc, pak to můţe učinit pouze se souhlasem vlastníka. Stávající právní úprava ovšem do značné míry chrání práva nabytá v dobré víře. Pokud tedy zástavce poskytne jako zástavu cizí věc movité povahy bez souhlasu jejího vlastníka, vzniká zástavní právo, jestliţe zástavní věřitel odevzdá zástavu zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit. 18 Dané pravidlo se vztahuje pouze na věci hmotné, jejichţ povaha umoţňuje odevzdání. Dále bych se ráda zaměřila na okolnosti vzniku zástavního práva. Zástavní právo můţe vzniknout, jak jsem jiţ zmínila, v souvislosti s děděním a to na základě rozhodnutí, kterým soud schvaluje dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti v souladu s 1688 odst. 1 nového občanského zákoníku. Podle ustanovení 1696 odst. 2 nového občanského zákoníku lze touto dohodou o rozdělení pozůstalosti zřídit také zástavní či jiné věcné právo. Samotná dohodo účastníků ovšem nestačí, tato dohoda musí být soudně schválena a zástavní právo vzniká dle 1242 nového občanského zákoníku teprve vykonavatelností rozhodnutí soudu. Toto zástavní právo má dobrovolnou povahu, přičemţ je podmíněno vůlí stran a rozhodnutím soudu. V tomto případě vzniku zástavního práva jsou subjekty i objekt omezeny, neboť zástavním věřitelem i zástavním dluţníkem mohou být pouze zůstavitelovi dědicové, stejně tak, jako zástavou se můţe stát pouze věc, která náleţí do pozůstalosti. Lze tudíţ konstatovat, ţe předmět zástavního práva je omezen na hodnoty vzešlé z pozůstalosti. 19 Zástavní právo můţe dále vzniknout rozhodnutím orgánu veřejné moci. Obecně platí, ţe touto cestou můţe zástavní právo vzniknout pouze v tom případě, obsahuje-li zákon pro 18 18 NOVOTNÝ, Petr. Nový občanský zákoník. 1. vyd. Praha: Grada, 2014, s. 131. Právo pro kaţdého (Grada). ISBN 978-80-247-5166-5. 19 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 130. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 14

takový postup konkrétní zmocnění. Např. 1086 nového občanského zákoníku řeší vypořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby zřízené v dobré víře na tomto pozemku. Jak uvádí Vymazal, soud podle druhého odstavce uvedeného ustanovení přikazuje na návrh jedné ze stran pozemek do vlastnictví zřizovatele stavby a zároveň rozhoduje o jeho povinnosti zaplatit vlastníkovi pozemku náhradu. Soud zde však není oprávněn zřídit zástavní právo k nabývanému pozemku jako zajištění pohledávky vlastníka pozemku na zaplacení náhrady, neboť zákon mu takovou možnost nedává. Je nutné, aby zákonné zmocnění bylo v tomto případě evidentní. Na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci vzniká zástavní právo jiţ vykonatelností rozhodnutí, případně naplněním jiné skutečnosti stanovené zvláštním předpisem. 20 Dluh věřitele můţe být v takovém případě, kdy jsou splněny zákonem dané předpoklady, zajištěna i bez právního důvodu jakým je smlouva či rozhodnutí soudu, a to přímo ze zákona. 21 Vznik zákonného zástavního práva není vázán na konkrétní právní jednání stran zástavněprávního vztahu či na rozhodnutí úřadu. Je dovršeno tím, ţe nastane taková právní skutečnost, se kterou zákon spojuje vznik zástavního práva. Předpokladem toho, aby vzniklo právo, je existence ustanovení, podle kterého se zástavním právem postihují určité věci přímo ze zákona. Takovou skutečností můţe být například vznik dluhu, kterou má zástavní právo ze zákona přímo zajišťovat. 22 Zástavní právo k pohledávce vzniká mimo dalšího například uzavřením smlouvy. Vůči dluţníkovi zatavené pohledávky je zástavní právo k pohledávce účinné doručením písemného oznámení zástavního dluţníka o něm, případně tím, ţe zástavní věřitel dluţníkovi prokáţe vznik zástavního práva. Lze se setkat také s tím, ţe dochází v praxi 20 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 131. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 21 ROZEHNAL, Aleš. Úvěry zajištěné zástavním právem. 1. vyd. Praha: G plus G, 1997, s 63. ISBN 80-861- 0304-8. 22 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 137. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 15

k postoupení zastavené pohledávky. Otázkou je, komu má tedy potom plnit dluţník z pohledávky, dojde-li mu oznámení o postoupení pohledávky. V takové situaci vţdy záleţí konkrétně na tom, které oznámení bylo doručeno dříve. Pokud bylo dříve doručeno oznámení o zastavení pohledávky, je dluţník povinen plnit zástavnímu věřiteli a to bez ohledu na následnou změnu osoby věřitele pohledávky samotné. Pokud by však došlo k tomu, ţe by konkrétní subjekt nejprve svoji pohledávku postoupil a pak ji chtěl ještě zastavit, pak by bylo zřízení takového zástavního práva platné, ale bez souhlasu vlastníka pohledávky by nevzniklo. 23 3. Práva a povinnosti za trvání zástavního práva Práva a povinnosti subjektů zástavního práva po dobu trvání zástavního práva, tedy v období mezi vznikem zástavního práva a jeho výkonem či jiným způsobem zániku jsou upravena v ustanovení 1353-1358 nového občanského zákoníku. Tato práva a povinnosti zaručují nerušené trvání zástavního práva, přičemţ současně vytvářejí předpoklady pro jeho budoucí výkon, případně naopak pro jeho řádný zánik. Zákonná úprava se věnuje především normování nakládání se zástavou. Přitom platí, ţe kde je hovořeno o povinnostech jednoho ze subjektů daného vztahu, znamená to současně právo druhého subjektu ve smyslu vynucení daného konání, opomenutí nebo strpení, které je obsahem povinnosti jako takové. 24 23 VAIGERT, Dalibor, Tomáš PHILIPPI, Pavol RIŠKO a Hana NAVRÁTILOVÁ. Pohledávky: právní příručka věřitele. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2005, s. 121. ISBN 80-251-0881-3. 24 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 206. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 16

3.1 Zhoršení zástavy na úkor zástavního věřitele Zástavní dluţník má v souladu s ustanovením 1353 povinnost zdrţet se všeho, čím se zástava zhoršuje na úkor zástavního věřitele. Ustanovení tohoto paragrafu říká, že stane-li se činem zástavního dlužníka dostatečná jistota zástavního věřitele nedostatečnou nebo sníží-li se nedostatečná jistota, zástavní dlužník ji přiměřeně doplní. 25 Ustanovení 1353 tak do jisté míry chrání zástavního dluţníka a je jakýmsi protipólem ustanovení 1356, který chrání zástavního dluţníka v případě ručního zástavního práva. Z výše uvedeného ustanovení vyplývá povinnost zástavního dluţníka vyvarovat se takového nakládání se zástavou, v důsledku něhoţ by mohlo dojít k narušení hodnoty, případně samé existence zástavy. Je však otázkou, do jaké míry má zástavní dluţník povinnost aktivně pečovat o zástavu. Jak uvádí Vymazal v tomto kontextu, kladnou odpověď zpochybňuje kvalitativní rozdíl v postavení obou subjektů: zatímco podle 1356 opatruje zástavní věřitel cizí věc pro vlastníka, podle 1353 má vlastník svou věc ve své moci a je pouze vázán povinností neznehodnotit ji k újmě věřitele. Takovému závěru by nahrával i izolovaný výklad termínu zdržet se, implikující pouze nekonání ve formě opomenutí, tj. zdržení se něčeho, co by jinak vlastník zástavy byl oprávněn činit (například věc zničit). 26 To, ţe existuje zástavní právo, v obecně rovině zástavci nebrání v dispozici se zástavou, má-li omezení obligačně právní charakter. Zástavce ji můţe v určitých případech převést na jiného, můţe ji například pronajmout, můţe ji zatíţit věcným břemenem či dalším zástavním právem. Realizace těchto oprávnění je však vţdy nutno poměřovat s příkazem obsaţeným v 1353 nového občanského zákoníku. Pokud tedy dojde v důsledku jednání zástavního věřitele ke znehodnocení zástavy, pak se zástavce vystavuje nejen nebezpečí civilněprávní a trestněprávní odpovědnosti, ale i riziku, ţe jeho právní jednání bude povaţováno za neplatné. 25 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 26 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 207. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 17

Je zcela pochopitelné, ţe určitá jednání mohou svou povahou vést ke sníţení reálné hodnoty zástavy, coţ logicky vede k její horší zpeněţitelnosti. Je tudíţ logicky v zájmu zástavního věřitele, aby zástavní dluţník v jednání takové povahy co moţná v nejvyšší moţné míře omezil. K tomu slouţí standardně zástavní smlouva, která v běţné obchodní praxi obsahuje ujednání, prostřednictvím kterých se dispozice zástavce se zástavou ve smyslu jejího převedení, pronajmutí, zřízení věcného břemene aj. vylučují či podmiňují například souhlasem zástavního věřitele. Toto ujednání omezující zástavce v dispozicích se zástavou zavazuje samo o sobě pouze smluvní strany a nemá ţádné věcněprávní účinky. 27 Pokud má omezení věcně-právní charakter, pak je situace odlišná. Smysl věcného práva obecně spočívá v tom, ţe na rozdíl od práva závazkového působí proti všem, přičemţ všichni jsou povinni je uznávat, tolerovat, snášet a připustit. 28 Například zástavní právo k movité věci vzniká odevzdáním věci věřiteli, přičemţ na poţádání zástavce mu věřitel vydá zástavní list. V zástavním listu je zástava popsána tak, aby byla od jiných věcí v dostatečné míře odlišena. Samotné odevzdání věci je moţno nahradit takovým znamení, které označí věc jako zastavenou ( 1317). Pokud tak určí zástavní smlouva, vznikne zástavní právo k movité věci tím, ţe zástavce nebo zástavní věřitel odevzdá věc třetí osobě, aby ji opatrovala pro zástavního věřitele a zástavního dluţníka ( 1318). 29 3.2 Právo zástavního věřitele na pojistné plnění Pokud je zástava pojištěna v souladu s ustanovením 1354 nového občanského zákoníku a pokud nastane pojistná událost, náleţí plnění pojišťovny z pojistné smlouvy zástavnímu 27 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 208-211. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 28 PRAŢÁK, Zbyněk. Občanský zákoník: s komentářem: zákon č. 89/2012 Sb.: 4. relativní majetková práva ( 1721 až 3014), 5. ustanovení společná, přechodná a závěrečná ( 3015 až 3081). Český Těšín: Poradce, 2012, s. 22. ISBN 978-807-3653-385. 29 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 18

věřiteli, pokud včas prokáţe pojišťovně, ţe na věci vázne jeho zástavní právo, případně oznámí-li toto pojišťovně včas zástavce nebo zástavní dluţník. Současně má zástavní věřitel právo zadrţet plnění z pojistné smlouvy a uspokojit se z něho, pakliţe nebude pohledávka řádně včas splněna a není ujednáno jinak. Hodnota převyšující pohledávku včetně příslušenství a nákladů, na jejichţ náhradu má zástavní věřitel právo, bude vydána zástavním věřitelem zástavnímu dluţníkovi. 30 Výše uvedené ustanovení reflektuje předpoklad, ţe důsledkem pojistné události na zástavě můţe dojít a pravděpodobně také dojde ke ztrátě její ceny. Proto jestliţe pojišťovna vyplácí pojištěné plnění ve smyslu určitého ekvivalentu újmy nastalé na zástavě, pak je v souladu s principy zástavního práva naprosto v pořádku, aby byl tento peněţitý ekvivalent vyhrazen k případnému uspokojení zástavnímu věřiteli namísto, respektive vedle uspokojení ze zástavy. Tím vytváří zákon přímý vztah mezi zástavním věřitelem a pojišťovnou, a proto je nezbytné, aby se pojišťovna dozvěděla o tom, ţe má plnit zástavnímu věřiteli. Nový občanský zákoník vnesl do této oblasti několik změn. Jak uvádí Vymazal, podle dosavadní úpravy musela být pohledávka zástavního dlužníka na pojistné plnění zastavena (případně vinkulována) ve prospěch zástavního věřitele, jinak pojistné plnění náleželo v případě pojistné události zástavnímu dlužníkovi. Nový občanský zákoník naproti tomu umožňuje zástavnímu věřiteli uspokojit se z pojistného plnění přímo na základě zákonného oprávnění, aniž by bylo potřeba cokoliv sjednávat se zástavním dlužníkem nebo pojišťovnou. 31 V souhrnu tedy jsou předpoklady vzniku práva zástavního věřitele na pojistné plnění následující: existence zástavního práva k věci, která je předmětem pojištění, existence pojistné události, vědomost pojišťovny o existenci zástavního práva k věci a to nejpozději do okamţiku vyplácení pojistného plnění. Nutno podotknout, ţe není povinností pojišťovny aktivně zjišťovat, zda je pojištěná věc zatíţena zástavním právem, proto je její 30 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 31 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 223. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 19

povinnost plnit zástavnímu věřiteli aktivována pouze tím, ţe zástavní věřitel pojišťovně existenci zástavního práva prokáţe nebo zástavce či zástavní dluţník oznámí. 32 3.3 Odevzdání zástavy třetí osobě Pakliţe dojde k přenechání zástavy k uţívání jinému bez souhlasu zástavního věřitele v souladu s ustanovením 1355 nového občanského zákoníku, nemá toto vůči zástavnímu věřiteli právní účinky. Coţ ovšem neplatí, pakliţe se strany dohodnou, ţe není třeba souhlasu. V souladu s ustanovením 1356 je zástavní věřitel, kterému byla zástava odevzdána, oprávněn ji drţet u sebe po celou dobu, po kterou trvá zástavní právo. Přitom je zástavní věřitel povinen o tuto zástavu z titulu řádného hospodáře a současně má jakoţto poctivý drţitel vůči zástavci právo na náhradu nákladů s tím spojených. Uţití zástavy zástavním věřitelem je podmíněno souhlasem zástavního dluţníka, přičemţ toto uţití musí mít takovou povahu, kdy je pro zástavního dluţníka neškodné. Pokud je zástavní věřitel v dobré víře, ţe je zástavce zástavním dluţníkem, pak postačí souhlas zástavce. Pokud byla zastavená věc odevzdána do opatrování třetí osobě v souladu s ustanovením 1357 nového občanského zákoníku, pak nesmí tato osoba zástavu uţívat ani umoţnit uţití jinému subjektu. Současně ji nesmí ani odevzdat jinému subjektu. Pokud tak učiní, pak odpovídá i za náhodu, která by zástavu u ní nebyla postihla. 33 Otázkou v tomto smyslu zůstává, komu bude třetí osoba odpovídat v případě neoprávněného uţívání převzaté 32 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 225. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 33 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 20

zástavy a v případě vzniku škody, tedy zda vlastníkovi zástavy či zástavnímu věřiteli. Jak uvádí Vymazal, řešení se zřejmě odvine od posouzení, zda se v daném případě jedná o odpovědnost smluvní, anebo mimosmluvní. Jestliže se vyjde z přesvědčení, že odpovědnost tu vzniká porušením smluvní povinnosti (ze smlouvy, na jejímž základě byla věc třetí osobě odevzdána), schovatel by měl odpovídat ex contractu své smluvní straně (uschovateli) bez ohledu na to je-li jí zástavní dlužník, zástavní věřitel či oba jmenovaní. Nový občanský zákoník přitom stojí na posledně uvedené koncepci, kdy se zástava opatřuje pro zástavního věřitele i zástavního dlužníka současně. 34 Zástavní věřitel, kterému byla zástava odevzdána, má právo ji mít u sebe po celou dobu trvání zástavního práva. Pakliţe tohoto práva vyuţije, omezuje tím zástavního dluţníka v moţných dispozicích s věcí, které předpokládají hmotné nakládání s ní, jako je například výpůjčka. Zástavní věřitel se tak ve vztahu k zastavené věci stává detentorem, a to od okamţiku jejího převzetí. Právo detence náleţí zástavnímu věřiteli i tehdy, pakliţe dluh ještě nevznikl. Současně je zástavní věřitel, kterému byla zástava odevzdána, povinen o ni pečovat z titulu řádného hospodáře. To vyplývá z logiky věci, kdy detinuje-li někdo věc cizí, pak je jeho povinností o ni pečovat takovým způsobem, aby byla v nejvyšší moţné míře zachována moţnost neporušeného vydání věci zpět vlastníkovi. Tato povinnost se označuje jako tzv. kustodie a zahrnuje v sobě sloţku pozitivní i negativní. Z hlediska negativního vymezení je zástavní věřitel povinen zdrţet se jakéhokoli škodlivého působení na zastavenou věc, tedy tuto věc nesmí poţívat, uţívat, poškodit ani zcizit. Z hlediska pozitivního se musí z titulu řádného hospodáře starat o věc aktivně, tedy udrţovat například zastavený stroj či krmit zastavená zvířata. Co znační pojem řádný hospodář je těţké vymezit, jelikoţ se jedná o pojem otevřený, který zákon nedefinuje a činí tak zcela záměrně. Jak uvádí Vymazal, na péči řádného hospodáře se kladou menší nároky než na péči odbornou; řádný hospodář by však měl poznat, že v určitém okamžiku je nezbytná pomoc odborníka a měl by tuto pomoc zajistit. Zástavní věřitel jednající s péčí řádného hospodáře by se měl starat o jemu 34 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 236-237. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 21

svěřenou zástavu tak, jako kdyby šlo o jeho vlastní věc, a měl by při jejím opatrování postupovat s náležitou pečlivostí, opatrností a informovaností (znalostí). 35 Pakliţe zástavnímu věřiteli vzniknou plněním povinnosti péče o zástavu jako řádný hospodář náklady, pak má proti zástavci právo na náhradu těchto nákladů. V prvé řadě má právo na náhradu nákladů, které jsou nezbytné pro zachování podstaty zastavené věci. Přitom platí, ţe tyto nutně vynaloţené náklady musí být zástavnímu věřiteli nahrazeny i tehdy, pakliţe se jejich výsledek nedostavil (bez věřitelova zavinění). Vedle těchto nákladů vzniká zástavnímu věřiteli také nárok na úhradu nákladů účelně vynaloţených na zastavenou věc, pakliţe jejich vynaloţením došlo zároveň ke zvýšení uţitečnosti věci nebo její hodnoty. Běţné udrţovací náklady vedle toho hrazeny nejsou. 36 3.4 Změna zápisu o zástavním právu Pakliţe dojde v souladu s ustanovením 1358 ke změně podstatné skutečnosti, která je zapsaná v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu a jestliţe v souvislosti s tímto není uloţeno jiným právním předpisem poţádat o provedení změny zápisu jiné osobě, je nutné, aby o provedení změny zápisu poţádal ten, koho se změna týká, a to bez zbytečného odkladu. Jestliţe není moţno určit, koho se změna týká, pak poţádá o provedení změny zápisu zástavní věřitel. Pokud tato povinnost vznikne více osobám, pak postačí, kdyţ ji splní alespoň jedna z těchto osob. 37 Jedná se de facto o subsidiárně pouţitelné pravidlo pro případ, kdy z jiného zdroje ve smyslu ustanovení zákona nevyplývá, kdo je povinen navrhnout zápis změny skutečnosti zapsané o zástavním právu do veřejného seznamu. 35 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 230. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 36 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 226-231. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 37 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 22

Výše uvedené ustanovení upravuje pouze otázku subjektu, tedy toho, kdo je povinen poţádat o provedení zápisu změny. Další otázky, které s tím souvisejí, tedy například to, jakých skutečností, které se váţí k zástavnímu právu, se zápis týká, čím se návrh na provedení zápisu dokládá apod. je nutné vykládat v souladu s právními předpisy, které upravují samotný zápis jako takový. 38 4. Pohledávka jako předmět zástavního práva Vymezení pojmu pohledávka vyplývá z 489 a 1721 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dle jeho ustanovení má věřitel právo na plnění vůči dluţníku jakoţto pohledávku, přičemţ dluţník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit. Toto plnění, které je předmětem závazku, musí být majetkové povahy a současně musí odpovídat zájmu věřitele a to i přesto, ţe takový zájem majetkový není. 39 Pohledávky zpravidla vznikají z právních jednání. Nejčastěji vznikají ze smluv. Vznikat mohou ale i z protiprávní činnosti, případně jiné právní skutečnosti, je-li k tomu způsobilá. Právě i pohledávka je způsobilým předmětem zástavního práva. Úprava zástavního práva k pohledávce je koncipována v občanském zákoníku v 1335 aţ 1340. Oproti předchozí právní úpravě se v novém občanském zákoníku změnil především rozsah materie, neboť původní minimální úprava obsaţená v občanském zákoníku se jiţ jevila jako nedostatečná. Ustanovení o zástavním právu k pohledávce nalezla dle Vymazala v občanském zákoníku inspiraci především v německém občanském zákoníku. 38 VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo v novém občanském zákoníku: (zákon č. 89/2012 Sb). Praha: Linde, 2014, s. 238. Monografie (Linde). ISBN 978-807-2019-502. 39 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 23