UNIVERZITA KARLOVA Filozofická fakulta Ústav českých dějin Československo a norimberský proces (norimberský proces v československém tisku) Bakalářská práce Jana Havlínová Historie 2008 Vedoucí práce: prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc.
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Československo a norimberský proces (norimberský proces v československém tisku) vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Na tomto místě bych ráda poděkovala panu prof. PhDr. Robertu Kvačkovi, CSc., který více jak rok svými věcnými komentáři a cennými radami pomáhal utvářet budoucí podobu této práce. Nemenší poděkování náleží i mé rodině a přátelům, kteří mi byli při sepsání studie oporou a vytvářeli mi k tomu neocenitelné zázemí. Všem těmto lidem děkuji. V Praze dne 13. 8. 2008 2
Obsah Úvod... 5 Vymezení tématu... 5 Zpracované prameny a použitá literatura... 7 Kapitola I. Příprava procesu... 11 Soud bude!... 11 Obžaloba... 15 Koho předvolat před soud?... 17 Rozhodnuto. Soud bude v Norimberku!... 21 Zpět v Norimberku... 23 Den do zahájení procesu... 24 Soud začíná... 25 Kapitola II. Československo ve světle norimberského procesu... 26 Význam dr. Ečera pro norimberský proces... 26 Příprava československé obžaloby... 29 Na počátku všeho stál Mnichov... 31 Československá tématika v sovětské obžalobě... 34 Svědectví Františka Bláhy... 35 Význam norimberského procesu pro svět a pro Československo... 36 Kapitola III. Norimberský proces na stránkách československého tisku... 39 Reportérův všední den v Norimberku... 39 Českoslovenští zpravodajové v Norimberku... 40 Přístup periodik k norimberským událostem... 41 Ozvěny v tisku před zahájením procesu... 44 Soud začíná... 46 Československo na pořadu dne... 47 Nacistická zločinnost před norimberským soudem... 50 Osobní odpovědnost obžalovaných a francouzská obžaloba... 51 Sovětská obžaloba a Československo... 54 Obhajoba obžalovaných... 57 Norimberský proces se chýlí ke svému konci... 60 3
Rozsudky a popravy... 63 Závěr... 71 Resume... 73 Prameny a literatura... 75 4
Úvod Vymezení tématu Norimberský proces nad dvaadvaceti hlavními válečnými zločinci a sedmi nacistickými organizacemi, který trval bezmála deset měsíců, se velice rychle ocitl ve středu zájmu světové i československé veřejnosti. Nebylo divu vždyť po dobu zasedání mezinárodního tribunálu žalobci usilovali o usvědčení pachatelů ze zločinů, kterých se dopustili během vedení útočné války. Přítomní dopisovatelé i zástupci delegací své postřehy z dění v Norimberku zapisovali a poté je buď formou článků, memoárů nebo poučení zprostředkovávali svým čtenářům. Cílem mé práce tak bude ozřejmit, jak bylo o průběhu procesu referováno a jak byla stanoviska a závěry ovlivněny poválečnou náladou ve společnosti. Názory na soud se totiž vyvíjely. Pro názornost teď uvedu jeden příklad: Jestliže krátce po válce a ještě na začátku procesu panovalo mezi lidmi shodné stanovisko odsoudit obžalované k trestu smrti, průběh procesu v tomto směru naznačil štěpení veřejného mínění na dvě názorové skupiny. Na jedné straně stále převažovali radikálové, kteří nechtěli slevit z přísného potrestání obžalovaných. Na straně druhé stáli ti, kterým mírné zacházení se zločinci sice nemuselo připadat spravedlivé, ale uspokojovalo je vědomí, že byl vytvořen jistý precedens. Precedens, že kdokoli by se v budoucnu pokusil vyvolat útočnou válku, musel by se zpovídat před mezinárodním soudem. V úvodní kapitole je nejprve učiněn pokus nastínit složitý proces, který vedl k dohodě zástupců čtyř mocností ustavit Mezinárodní vojenský tribunál, 1 jenž měl za úkol soudit hlavní válečné zločince. Další část kapitoly se zabývá technickou stránkou přípravy hlavních bodů obžaloby a určení okruhu pachatelů. Na závěr byly zmíněny detaily o zázemí, ve kterém se obžalovaní zdržovali po dobu svého pobytu v norimberské věznici, a přípravy, jež těsně předcházely historicky prvnímu přelíčení. O tom, jaký význam měla pro norimberský proces tamní přítomnost československé delegace, a zvlášť dr. Bohuslava Ečera, pojednává druhá kapitola. V ní je také shrnuta základní dokumentace, která byla obsahem československé obžaloby a kterou před soudem přednesla sovětská prokuratura. Neméně pozornosti si zasloužil i jediný československý svědek, MUDr. František Bláha, jenž před soudem svědčil o hrůzném zacházení s vězni 1 V překladu Interational Military Tribunal. 5
v koncentračním táboře Dachau. Na závěr této kapitoly je nastíněn význam norimberského procesu pro svět a pro Československo. Těžiště celé práce představuje třetí kapitola, obsahující rozbor novinových článků tří předních československých deníků: Lidové demokracie (dále jen LD), Rudého právo (dále jen RP) a Svobodného slova (dále jen SvS). Ty téměř s každodenní pravidelností referovaly o průběhu norimberského procesu se zvláštním důrazem na československou tématiku. Na začátku kapitoly je učiněn krátký exkurz do zákulisí všedního reportérova dne, aby si čtenář učinil představu o práci novináře během norimberského procesu. Následující pasáž se již věnuje analýze jednotlivých zpráv uvedených periodik. Nejen že byl kritice podroben jejich styl sdělení a výrazové prostředky, ale zároveň byly srovnávány zprávy všech tří tiskovin z jednoho dne. Tato metoda umožnila zjistit, do jaké míry se v jejich referování o norimberských událostech začala projevovat stranická příslušnost a jaké informace ze soudního přelíčení ve svém zpravodajství reportéři upřednostňovali. Jelikož počet probádaného materiálu dosahuje výše pěti set článků, byl zvolen pro lepší porozumění problematiky chronologický postup. Během něj je nastíněna stručná geneze procesu se zvláštním zřetelem na události dotýkající se československé tématiky. V tomto směru se prokázaly být cenným materiálem i reflexe jednotlivých reportérů, kteří přinášeli vlastní průběžné hodnocení soudního přelíčení. Kapitola je proto rozčleněna do několika časových údobí zprávy z dob před zahájením procesu, první zasedání mezinárodního tribunálu a Československo v americké žalobě. V další části následuje období, kdy byly snášeny důkazy o nacistické zločinnosti a byla projednávána osobní odpovědnost obžalovaných a francouzská obžaloba. Poté plynule navazuje sovětská žaloba, obhajoba nacistických zločinců a dočasný útlum zájmu periodik o norimberské události. Ten však znovu ožil v době přednesu závěrečných řečí čtyř hlavních žalobců a v době vynesení a provedení rozsudků. Na závěr oddílu o struktuře studie bych ráda objasnila zvolený způsob poznámkového aparátu. Rozhodla jsem se při první citaci v textu zachovat její plnou formu, tedy příjmení autora, křestní jméno, název díla, místo vydání, nakladatelství a rok vydání, popřípadě číslo strany, odkud byla pasáž převzata. Při další citaci z téhož díla jsem již zvolila její zkrácenou verzi sestávající z příjmení autora, první iniciály křestního jména, názvu díla a čísla strany, odkud byla citace čerpána. Ačkoli jsem se snažila dodržovat závaznou formu poznámkového aparátu stanovenou Českým časopisem historickým, záměrně jsem se od ní odchýlila ve dvou případech. Zaprvé, když jsem zvolila pořadí příjmení autora a pak křestní jméno na místo v ČČH běžně užívaného pořadí křestní jméno autora a pak příjmení. Zadruhé, když jsem 6
pro označení strany použila zkratku str. na místo její zkrácené verze s.. Při citaci článku jsem pak vždy uváděla toto pořadí: název periodika v jeho zkrácené formě, ročník vydání, datum uveřejněného článku a stranu, na které byl článek otištěn. Zpracované prameny a použitá literatura Jak sděluje podnadpis práce, za hlavní pramennou základnu pro sepsání studie posloužily dobové novinové články předních československých periodik. Byly vybrány tak, aby postihly šíři politického spektra. Jedná se tedy o levicové RP, ústřední orgán Komunistické strany Československa, pravicové SvS, list Československé strany národně socialistické, a středovou LD, deník Československé strany lidové. Co do kvantity zpráv informovala všechna tři periodika o dění v Norimberku víceméně ve shodném poměru. Na základě procházení každého deníku zvlášť, vždy v období mezi květnem 1945 a listopadem 1946, byl získán bohatý pramenný materiál čítající na pět set článků. Vypovídací hodnota všech tří periodik tak byla dostatečná na to, aby bylo možné dospět k relativně objektivnímu závěru. Někdy se ovšem stávalo, že jedno periodikum upřednostňovalo jiné informace než zbylé dva listy. To bylo způsobeno tím, o jaký druh zpráv ten který deník projevoval větší zájem. Během hlubšího studování článků bylo dosaženo dalšího závěru, který prokázal, že se již tehdy mezi redaktory projevily jisté názorové rozpory v hodnocení průběhu procesu. Nebyly to ale jen články, na jejichž základě vznikla tato studie. Aby byla celá problematika vsazena do patřičného kontextu a aby byly pochopeny záležitosti projednávané při soudním přelíčení, bylo nezbytné prostudovat také rozsáhlé edice pramenů a bohatou sekundární literaturu vztahující se ke vzniku, průběhu a významu mezinárodního tribunálu. Jednoznačně nepostradatelným pramenem při výkladu o nacistických zločinech se stal soubor dokumentů pod názvem Československo a norimberský proces. 2 Tato publikace obsahuje veškerý důležitý usvědčující materiál, který se podařilo československé delegaci nashromáždit a dát k dispozici spojeneckým žalobcům. Jedná se zejména o úřední zprávu Německé zločiny proti Československu, která se opírá o řadu zákonů a nařízení z doby Protektorátu, a tzv. Knihu O. Kromě toho celý dokument zahrnuje i obecnou část pojednávající o čtyřech bodech obžaloby včetně dodatků. Díky tomuto spisu se již krátce 2 Československo a norimberský proces. Praha: Ministerstvo informací, 1946. 7
po skončení procesu mohla československá veřejnost seznámit s dokumenty, které jí byly doposud neznámé. Stejně významným pramenem pro studium, tentokrát téměř všech autentických dokumentů, které byly předloženy soudu v Norimberku, se stal i dvousvazkový sborník materiálů Norimberský proces. 3 V českém překladu vyšel v roce 1953 a obsahuje jak deklarace a prohlášení učiněná před ustavením mezinárodního tribunálu, tak zahajovací a závěrečné řeči žalobců. Dále pak dokumenty ke zločinům proti míru, válečným zločinům a zločinům proti lidskosti, charakteristiku řečí obhájců, rozsudek a výkon rozsudku. Jako další přínosný soubor pramenů k éematice norimberského procesu se jeví memoárová literatura přímých účastníků procesu. Již současně s jeho průběhem vznikla řada vzpomínkových děl. Ta nám i po letech přibližují autorovy dojmy z tehdejšího pobytu v Norimberku a atmosféru v soudní síni. Zvláštní pozornost si v tomto ohledu zaslouží vzpomínková kniha Reportáž o Norimberku 1945-1946 4 od redaktora SvS Ivana Suka, nebo reportáže šéfredaktora SvS Ivana Herbena Žalujeme v Norimberku. 5 Za zmínku stojí i publikace s řadou příspěvků československých právníků a členů delegace s fotografickou přílohou od fotoreportéra Karla Hájka Norimberk zločin a soud 6 vyšlá za redakce Vladimíra Rýpara. Svých téměř každodenních zpráv o dění v Norimberku využil i zvláštní zpravodaj Československé tiskové kanceláře (dále jen ČTK) Rostislav Kocourek, který je pak shrnul v knize nazvané Svět žaluje v Norimberku. 7 S popisem událostí však končí v polovině procesu, kdy svůj přednes zahájila obhajoba. Se svými dojmy z pátrání po německých válečných zločincích se čtenářům v knize Jak jsem je stíhal 8 svěřil člen československé delegace dr. Bohuslav Ečer. Ten se také mj. podílel na sestavování československé obžaloby proti nacistickým zločincům a byl téměř pravidelně přítomen norimberskému líčení. Tyto své zkušenosti shrnul v knize Norimberský soud 9, která se stala nezbytným doplňkem ke spisu Československo a norimberský proces. Ečer tu líčí nejen historii ustavení tribunálu, ale i zážitky, kterých nabyl během výslechů 3 Norimberský proces: sborník materiálů. Díl druhý. Praha: Orbis, 1953. Norimberský proces: sborník materiálů. Díl první. Praha: Orbis, 1953. V originále vyšla pod názvem Njurnbergskij process: sborník materialov. 4 SUK, Ivan. Reportáž o Norimberku: 1945-1946. Praha: Nová osvěta, 1946. 5 HERBEN, Ivan. Žalujeme v Norimberku: Reportáž o nacistických zločinech proti Československu. Praha: Athos: František Herman, 1946. 6 RÝPAR, Vladimír. Norimberk - zločin a soud. Praha: Svět v obrazech, 1946. 7 KOCOUREK, Rostislav. Svět žaluje v Norimberku. Praha: František Borový, 1946. 8 EČER, Bohuslav. Jak jsem je stíhal. Praha: Naše vojsko, 1946. 9 EČER, Bohuslav. Norimberský soud. Praha: Orbis 1946. 8
několika německých válečných zločinců. Také zde se může čtenář seznámit s řadou autentických dokumentů, které byly norimberskému soudu předloženy. Většina autorů napsala své vzpomínky už v průběhu procesu, nebo krátce po něm. I když je z nich cítit jisté subjektivní hledisko, které k tomuto druhu literatury patří, vždy se snažili psát své memoáry tak, aby poučili a varovali budoucí generace. Ostatně, nebyli to jen čeští autoři, kdo psali o svých zkušenostech z Norimberku. Své vzpomínky na téměř každodenní kontakt s obžalovanými ve vězeňských celách popsali i dva tamní psychologové, Douglas M. Kelley ve své knize Muži kolem Hitlera 10 a Gustave M. Gilbert v knize Norimberský deník. 11 Oba dva si brzy získali důvěru vězňů, kteří se jim otevřeně zpovídali. Tyto rozhovory částečně napomohly k dokreslení psychologického profilu obžalovaných i vztahu, který zaujímali jak k členům soudního tribunálu, tak k ostatním vězňům. V tomto případě se však nabízí otázka, do jaké míry je možno důvěřovat slovům obžalovaných, která mohli volit s ohledem na svou obhajobu. Dalším zahraničním autorem vzpomínek na dobu strávenou v Norimberku byl člen sovětské delegace Arkadij I. Poltorak. Ten ve své knize Norimberský proces 12 čtivým způsobem seznámil veřejnost se zákulisím procesu a jeho hlavními aktéry. Hojně též využíval poznámek obou psychologů Kelleyho a Gilberta. Ke svým vzpomínkám se vracela i řada dalších účastníků norimberského procesu včetně odsouzených vězňů. Příkladem může být kniha od Rudolfa a Ilsy Hessových Anglie-Norimberk-Špandava. 13 K dnešnímu dni vyšlo nepřeberné množství literatury dotýkající se problematiky norimberského procesu i jejich hlavních aktérů. 14 Více je však té zahraniční než té z domácí provenience. Až do osmdesátých let se v Československu o norimberských událostech mnoho nepsalo. Mezníkem se stal až rok 1986, kdy se ke čtyřicátému výročí vynesení rozsudku v Norimberku uskutečnilo v síni Sněmovny národů Federálního shromáždění ČSSR společné shromáždění, které inicioval federální ústřední výbor Československého svazu 10 KELLEY, Douglas, M. Muži kolem Hitlera. Praha: Aventinum, 1948. V originále vyšla pod názvem 22 Cells in Nuremburg. 11 GILBERT, Gustave, M. Norimberský deník. Praha: Mladá fronta, 1981. V originále vyšla pod názvem Nurmberg Diary. 12 POLTORAK, Arkadij, I. Norimberský proces. Praha: Naše vojsko, 1977. V originále vyšla pod názvem Njurnbergskij epilog. 13 V českém překladu bohužel nevyšla. Proto alespoň: HESS, Rudolf; HESS, Ilsa. England-Nürnberg-Spandau. Leoni am Stranberger See: Druffel - Verlag, 1953. 14 Jmenujme alespoň dvě životopisná díla. SERRENY, Gitta. Albert Speer: zápas s pravdou. Praha: BB art. 1998. V originále vyšla pod názvem Albert Speer: his battle with truh. THOMAS, Hugh. Rudolf Hess: podivný konec špandavského vězně. Praha: Brána: Knižní klub, 1999. V originále vyšla pod názvem Hess. 9
protifašistických bojovníků. Z této schůze vzešel nepříliš rozsáhlý příspěvek K odkazu norimberského procesu 15 a publikace Norimberk varující 16 od Josefa Groušla a Jaroslava Žižky. Obě tato díla, zasažena dobou rozporů mezi tehdejším východem a západem, hledala určitou spojitost mezi německým nacismem a americkým imperialismem. Neustále poukazovala na nešvary v Německé spolkové republice, které prý vedly k rehabilitaci fašismu. Tato literatura nemá pro toho, kdo se apriorně zaměřil na norimberské události, zvláštní vypovídací hodnotu. Přesto je dobré vědět, že i takové publikace svého času vznikaly. V témže roce vyšla i kniha Povstaňte, soud přichází 17 od českého publicisty Miroslava Honzíka. Na rozdíl od předchozích dvou není tato publikace zasažena atmosférou doby svého vzniku a vcelku věrohodně vypovídá o právních normách platných před vypuknutím druhé světové války a o prvních krocích k ustavení mezinárodního tribunálu. Ve stručnosti se věnuje i samotnému norimberskému procesu. Není tomu dlouho, co se na trhu objevila zvlášť povedená práce anglického profesora moderních dějin Richarda Overyho 18 Výslechy: nacistická elita v roce 1945 v rukou spojenců. 19 Na začátku své monografie pojednává o událostech, které vedly k ustavení Mezinárodního vojenského tribunálu, a popisuje život německých válečných zločinců v zajateckých táborech a v norimberské věznici ještě v době před zahájením procesu. V druhé části se již vcelku obsáhle věnuje jejich výslechům spojeneckou armádou. Ke zpracování svého díla využil Overy mnoha autentických dokumentů, které jsou díky bohatému poznámkovému aparátu a odkazům snadno dohledatelné. 15 NAĎ, Milan. K odkazu norimberského procesu: [sborník] ze společného shromáždění federálního ÚV ČSSAP a Čs. Vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců konaného 30. září 1986 v Praze. Praha: Federální ÚV ČSSPB, 1986. 16 GROUŠL, Josef; ŽIŽKA, Jaroslav. Norimberk varující. Praha: FÚV ČSSPB, 1986. 17 HONZÍK, Miroslav. Povstaňte, soud přichází. Praha: Panorama, 1986. 18 Richard Overy je profesorem moderních dějin na King's College v Londýně a je autorem řady monografií z dob druhé světové války, např. Letecká válka 1939-1945, Göring, Proč spojenci vyhráli, Ruská válka a další. 19 OVERY, Richard. Výslechy: nacistická elita v roce 1945 v rukou spojenců. Praha: BB art, 2004. V originále vyšla pod názvem Interregations. 10
Kapitola I. Příprava procesu Soud bude! Krátce poté, co se v létě 1941 ustavila protihitlerovská koalice 20 a co byly postupně odhalovány zločiny spáchané na územích dříve obsazených Německem, propukly vážné diskuze o potrestání všech, kteří se na zvěrstvech podíleli. Spojenci byli přesvědčeni o tom - a během války to několikrát deklarovali - že chybu, které se po první světové válce dopustily vítězné mocnosti, již nezopakují. Tehdy mocnosti neprojevily dostatek vůle pohnat před soud ty, které považovaly za zodpovědné z rozpoutání a vedení útočné války. Zprvu sice žádaly o vydání asi devíti set osob, ale svůj názor brzy změnily pod tlakem varovných slov německé sociálně demokratické vlády, že by případného vydání německých vojáků, kteří bojovali pro vlast 21 mohli propagačně využít komunisté, s nimiž se Evropou začal šířit bolševismus. Nebezpečí bolševismu zástupce mocností natolik vyděsilo, že raději souhlasili s potrestáním německých válečných zločinců německými soudy. Celá záležitost byla v dobré víře svěřena do kompetence říšského soudu v Lipsku. Ten ale svou neschopností řešit základní organizační a právnické otázky přivodil, že se na celou causu pohlíželo jako na nepovedenou komedii. Z té těžili především sami obžalovaní, když byli německým národem vnímáni jako mučedníci. Před soudem stanulo jen dvanáct obžalovaných, z nichž pouhá polovina byla skutečně souzena. Tu druhou soud zprostil viny. Ze šesti, kterým byl vyměřen trest odnětí svobody v maximální výši čtyř let, se dvěma podařilo z Německa uprchnout. Ani ostatní čtyři obžalovaní si svůj trest neodpykali celý. Byl jim zkrácen buď pro dobré chování, nebo ze zdravotních důvodů. 22 Snad kdyby tehdy soud určil tresty vyšší a lpěl na jejich důsledném vykonání, mohly se v budoucnosti stát dostatečným varováním pro potenciální narušitele míru. Nyní, když byli spojenci dostatečně poučeni z předešlých chyb, došlo z jejich rozhodnutí 7. října 1942 ke zřízení Komise Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinců (United Nations Commision for Investigation of War Crimes, dále jen KSN). 20 Protihitlerovská koalice se ustavila krátce po napadení Sovětského svazu Německem a byla tvořena zástupci Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu. 21 Cit. dle: HONZÍK, M. Povstaňte, soud přichází, str. 33. 22 Tamtéž, str. 33-34. 11
Tak zněl oficiální název organizace, jejíž ustavující schůze se konala 20. října 1943 za účasti zástupců patnácti států včetně Československa. 23 Mezitím v lednu roku 1943 došlo v Londýně ke společnému prohlášení zástupců devíti spojeneckých států, že jsou rozhodnuti mezi válečné cíle zařadit potrestání těch, kteří jsou vinni válečnými zločiny, kteří jsou za ně odpovědni, ať je sami nařídili nebo spáchali nebo jakýmkoli způsobem se na nich účastnili. 24 Toto prohlášení, později známé jako Svatojakubská deklarace, obsahovalo i řadu dalších závazků, ke kterým se zúčastněné státy přihlásily. Především se jednalo o usnesení, že nalezení váleční zločinci budou vydáni spravedlnosti, po právu souzeni a že se bude všeobecně dbát o to, aby byly rozsudky řádně vykonány. 25 Vůbec tak poprvé byla na mezinárodní úrovni projednávána myšlenka žalovat a soudit válečné zločince před soudem. 26 Pod vlivem dalších zpráv o ukrutnostech nacistů se Spojené státy, Velká Británie a Sovětský svaz usnesly na vydání posledního varování. Dokument z 31. října 1943, nazvaný podle místa vydání Moskevská deklarace, varoval německé vojáky a důstojníky podílející se na ukrutnostech, že budou posláni zpět do zemí, kde zločiny páchali, a že budou souzeni a potrestáni podle jejich platných zákonů. Zločinci, jejichž provinění nebude takto možné lokalizovat, budou potrestáni společným rozhodnutím spojeneckých vlád. 27 Zároveň tak měl být vyřešen problém organizačního charakteru, neboť nebylo technicky zvládnutelné předvolat všechny provinilce před společný tribunál. Byli ovšem všichni nakloněni myšlence vzniku mezinárodního vojenského tribunálu? Ještě pár měsíců před ukončením války prohlásil Winston Churchill, že se pro Hitlerovu bandu 28 řádný proces nehodí, a zatvrzele zastával názor popravit zajaté německé vůdce do šesti hodin od jejich zadržení. 29 Paradoxně opačné stanovisko zastával Sovětský svaz. Navzdory tomu, že jeho země byla válkou dosud nejvíce zpustošenou a že přišel o sta tisíce svých lidí, ať už přímo na válečném bojišti nebo mimo ně, trval na řádném procesu. Podle jeho názoru by bez něj nebylo možné vynést rozsudky smrti, které by obstály v očích 23 EČER, B. Jak jsem je stíhal, str. 148. 24 Cit. dle: EČER, B. Jak jsem je stíhal, str. 147. 25 Tamtéž. 26 Myšlenka na zřízení mezinárodního soudu se zrodila již mnohem dříve, a to v říjnu 1942, kdy Sovětský svaz adresoval nacistickému Německu nótu, v níž bylo varováno, že všichni němečtí zločinci budou za své zločiny řádně potrestáni. S podobnou výhrůžkou vystoupil o pár dní později americký prezident F. D. Roosevelt, který prohlásil, že klika nacistických vůdců a jejich surových pomahačů musí být uvedena jménem, zatčena a souzena podle trestních zákonů. (Cit. dle: HONZÍK, M. Povstaňte, soud přichází, str. 48.) Zatímco se v obou případech jednalo jen o varování, Svatojakubská deklarace se svým charakterem veřejného prohlášení stala oficiálním stanoviskem. 27 Plné znění překladu Moskevské deklarace viz: HONZÍK, M. Povstaňte, soud přichází, str. 48-50. 28 OVERY, R. Výslechy, str. 26. 29 Tamtéž. 12
veřejnosti. V jeho stanovisku sehrála důležitou roli jak zažitá soudní procedura, kterou si osvědčil z dob stalinského teroru ve 30. letech, tak vidina posílení mravního kreditu u národů, které rovněž zakusily válečné hrůzy nacistů. Richard Overy sovětský záměr vystihl těmito slovy: Sovětská strana spatřovala v německé porážce příležitost k monstrprocesu ve velkém stylu. 30 Jisté rozpaky v tom, zda uskutečnit proces či nikoli, panovaly i ve Spojených státech. Zejména Rooseveltův ministr financí Henry Morgenthau se přikláněl k Churchillovu stanovisku nejvýznamnější zločince na místě popravit. Záhy se však ukázalo, že jeho návrhy nenašly dostatečnou podporu ani v politických kruzích, ani u prezidenta Roosevelta. Americké ministerstvo války, které rovněž nesdílelo Morgenthaův názor, si najalo řadu právních odborníků, jejichž hlavním úkolem bylo vyřešit otázky týkající se ustanovení budoucího soudního tribunálu. S jeho konkrétní představou přišel na podzim roku 1944 šéf americké vojenské právní služby generál Myron C. Cramer. Jeho návrh byl založen na předpokladu, že by váleční zločinci měli mít, tak jako všichni ostatní, právo hájit se proti nim vzneseným obviněním. 31 Tento argument zajistil návrhu podporu při dalším projednávání. Konference na Jaltě v únoru 1945, kdy se naposledy sešla Velká trojka ve složení Roosevelt, Churchill a Stalin, zbrzdila společné rozhodnutí o vytvoření mezinárodního vojenského tribunálu. Zapříčinil to především postoj britského premiéra Churchilla, který stále trval na svém stanovisku rychlých poprav bez řádného soudu. Navíc se ve Velké Británii stále ozývaly negativní hlasy, postavit zločince před mezinárodní soud. O obavách Johna Simona, někdejšího lorda kancléře Velké Británie, se generál Ečer vyjádřil slovy: Vždyť lord Simon byl spolutvůrcem Mnichova, z něhož všechno ostatní zlo vzniklo. Rozuměli jsme obavám politikům, kteří byli za Mnichov odpovědni. 32 Navzdory tomu, že s Brity nebylo dosaženo kompromisu, začaly americké úřady jednat na vlastní pěst. Prvním krokem k uspíšení vzniku mezinárodního vojenského soudu bylo jmenování Roberta Jacksona vrchním žalobcem za Spojené státy. Tomuto úřadujícímu soudci Nejvyššího soudu USA byl svěřen prvořadý úkol - připravit obvinění proti hlavním válečným zločincům. 30 Cit. dle: OVERY, R. Výslechy, str. 29. 31 Tamtéž. 32 Cit. dle: EČER, B. Norimberský soud, str. 14. 13
Nový americký prezident Harry Truman 33 se již od počátku stavěl k myšlence okamžitých poprav velice negativně a svým prohlášením v Bílém domě z 2. května 1945 světu jasně vzkázal: Je naším cílem ustavit mezinárodní vojenský tribunál a zajistit soudní postup, který bude svou povahou rychlý a neumožní žádný únik ani odklad avšak takový, jenž bude dodržovat naši tradici spravedlivého zacházení s lidmi obviněnými ze zločinu. 34 Truman měl zjevný zájem celou věc uspíšit. Jeho záměry potvrzuje i krok učiněný nedlouho po svém projevu. Pověřil americkou delegaci chystající se k odjezdu na zakládající zasedání Organizace spojených národů v San Francisku, aby dosáhla se Sověty a především s Brity dohody o základních podmínkách ustavení tribunálu. Debaty vedené mezi jejich ministry zahraničí stále nevedly ke konečnému vyslovení britského souhlasu. Změna nastala až po Churchillových instrukcích odeslaných ministru zahraničních věcí Anthony Edenovi, že britská vláda přistoupila na americké a sovětské stanovisko. Co zapříčinilo takový náhlý obrat v postoji Britů, lze jen obtížně zodpovědět. Snad jím mohla být obava stavět se proti těmto velmocím hned na první, světem bedlivě sledované ustavující konferenci OSN. 35 K předběžné dohodě o zřízení Mezinárodního vojenského tribunálu tak došlo mezi delegacemi Velké Británie, Spojených států, Francie a Sovětského svazu 5. května 1945. O měsíc později se zástupci těchto čtyř států sešli v Londýně za účelem dát tribunálu konkrétnější podobu a začít s jeho zřizováním. 36 Všichni si bezesporu představovali rychlý soud a netajili se přáním, aby rozsudky byly vyneseny ještě před Vánocemi. Jak se ale později ukázalo, ve svých výpočtech se přepočítali bezmála o deset měsíců. Poté, co bylo zřízení tribunálu čtyř mocností potvrzeno Velkou trojkou Truman, Stalin, Churchill 37 - i na Postupimské konferenci, 38 došlo 8. srpna k podepsání oficiální dohody čtyř delegací o Mezinárodním vojenském tribunálu včetně přiložené Charty soudu. Dohoda, založená na mnoha kompromisech, vycházela vstříc jak žádosti Sovětů, aby se sídlem soudu stal Berlín, tak západním spojencům, kteří si prosadili konání prvního procesu v Norimberku. V úvodu textu se dohoda odvolala na Moskevskou deklaraci, jež svou povahou měla rozhodnout, který ze zločinců stane před mezinárodní spravedlností. Obsah Charty, připojené k dohodě, určoval v sedmi kapitolách ústavu, pravomoc i funkce 33 Harry Truman nastoupil do prezidentského úřadu 12. dubna 1945, tedy pár dní po smrti F. D. Roosevelta. 34 Cit. dle: OVERY, R. Výslechy, str. 32. 35 Tamtéž, str. 33. 36 Tamtéž, str. 33-37. 37 V průběhu konference v Postupimi byl Winston Churchill vystřídán Clementem Attleem. 38 Postupimská konference se konala mezi 17. 7. 1. 8. 1945 v Postupimi nedaleko Berlína a jednala o základních otázkách týkajících se poválečného Německa. 14
vojenského tribunálu. 39 Dohodu svým podpisem ratifikoval za Velkou Británii lord kancléř britské vlády Joewitt, za Spojené Státy Robert Jackson, za Francii Robert Falco a za Sovětský svaz generál Iona T. Nikičenko společně s profesorem Iljou P. Trajninem. Na závěr úmluvy bylo přijato, že proces proběhne v režii jen těchto čtyř států. Mocnosti se právem domnívaly, že kdyby povolily vést obžalobu proti Německu i dalším národům, mohl by se celý proces protáhnout o několik měsíců. Obžaloba Ačkoli mocnosti splnily hlavní bod svého závazku už tím, že dohodou z 8. srpna 1945 daly vzniknout Mezinárodnímu vojenskému tribunálu, stále ještě zbývalo dořešit některé organizační otázky. Na příklad to, podle jaké právní kodifikace se bude soud řídit a určit hlavní body obžaloby. Nabízely se dva přístupy k právu. Jednak angloamerický, precedenční, kdy obžalovaní mohou vypovídat, ale bez závěrečného prohlášení, a kdy je to obžaloba, která stanoví, jaké důkazy předloží. Druhou možností bylo, aby soud vycházel z tradice občanského práva, kterého se užívalo zejména ve Francii a Sovětském svazu. Podle takového obviněný nemůže vypovídat pod přísahou ve své vlastní věci, ale na závěr je mu umožněno pronést závěrečné slovo, při kterém není vzat pod přísahu. Zatímco v prvním případě to byla obžaloba, která řídila postup při předkládání důkazů, v případě druhém tuto úlohu zastával předseda soudu. Nakonec se všichni shodli na kompromisním řešení a během procesu využívali oba systémy. 40 Tribunál přesto byl z větší části založen na americkém pojetí spravedlnosti, kdy měli obžalovaní právo hájit se proti nim vzneseným obviněním. To samo o sobě připouštělo jistou možnost neviny. Ale i kdyby nastal takový případ, že by byl někdo z obžalovaných soudem uznán nevinným, nemuselo by to ještě znamenat propuštění na svobodu. Byl by totiž dál stíhán a souzen soudem národním toho státu, proti kterému se nejvíce provinil. 41 Zbývalo však vyřešit mnohem závažnější otázky: jak soudit zločiny, které v době jejich spáchání ještě za zločiny považovány nebyly, a jak postihnout důstojníky a představitele vysoké politiky, kteří se budou hájit argumentem, že za války nikomu 39 EČER, B. Norimberský soud, str. 73-85. Charta obsahuje tyto kapitoly: předpisy o zřízení a ústavě soudu (kap. I.), o jeho pravomoci a obecných principech (kap. II.), předpisy o vyšetřování a stíhání (kap. III.), předpisy zaručující obžalovaným fair trial (slušný soud) (kap. IV.), o pravomoci soudu pokud jde o řízení procesu (kap. V.), o rozsudku a jeho výkonu (kap. VI.), o výlohách (kap. VII.). 40 OVERY, R. Výslechy, str. 34. 41 HERBEN, I. Žalujeme v Norimberku, str. 24. 15
neublížili. Pro oba případy bylo nezbytné zavést novou trestní odpovědnost. Ta měla být založena na myšlence spiknutí, která předpokládala, že činy, jež dříve nebyly trestné mohou být přesto pokládány za součást zločinného spiknutí, pokud jejich konečným důsledkem je agresivní válka a zvěrstva. 42 Dalším přínosem teorie spiknutí se nabízela skutečnost, že sama o sobě umožnila zamítnout obhajobu typu plnil jsem jen rozkazy. Spiknutí totiž předpokládalo jistý stupeň dobrovolné účasti nebo spolupachatelství. 43 Zároveň posloužilo obžalobě jako podklad pro obvinění ze zločinů spáchaných před vypuknutím války, neboť Německo již tehdy podnikalo kroky k ovládnutí světa. Řada právníků odmítala teorii spiknutí, neboť se obávala, že tento argument před veřejností neobstojí. Dokonce žalobce Jackson si byl vědom toho, že soudobé mezinárodní právo neobsahuje spiknutí a že agresivní válka sama o sobě není považována za zločin. Přesto se nevzdával a svou myšlenku hájil až do jejího schválení. Nakonec, ani samotné francouzské a sovětské právo nemělo termín zločinného spiknutí ve svém právním systému zakotveno. O to víc obě delegace usilovaly o neuznání spiknutí s cílem rozpoutat agresivní válku za ústřední obvinění. Místo toho naopak požadovaly dosadit konkrétní akty porušování zákonů. Overy si toto sovětské jednání vysvětlil tak, že sovětský žalobce Iona Nikičenko si nepřál, aby za trestnou byla prohlášena obecně agresivní válka, protože pak by němečtí obžalovaní ve snaze znesnadnit obžalobě život mohli poukázat na sovětskou okupaci východního Polska a sovětsko finskou válku. 44 Overyho dedukci o sovětských záměrech by mohla podepřít i skutečnost, že poté, co byl do Norimberku vyslán zvláštní bezpečnostní tým v čele s plukovníkem Ivanem A. Lichačovem, došlo k tomu, že všechny detailní zmínky o německé agresi vůči Polsku, zařazené původně do návrhu úvodní řeči ze strany sovětské obžaloby, úřady v Moskvě vyškrtly, aby se před soudem vyhnuly nepříjemným otázkám. 45 Žalobce Jackson nakonec vyhověl sovětské žádosti a přislíbil, že trestný čin agresivní války bude uplatňován jen proti evropským zemím Osy. V této chvíli by bylo jistě patřičné zmínit přínos československé delegace, která se také zasloužila o zformování mezinárodního tribunálu. Zejména to byl generál justiční služby dr. Bohuslav Ečer, kdo se spolupodílel na formulování teze, že i útočná válka je zločinem. Svůj referát na toto téma přednesl společně se statí o zločinu proti lidskosti, který se posléze v Norimberku stal jedním z bodů obžaloby. 46 Ečer projevoval veliký zájem o to, 42 Cit. dle: OVERY, R. Výslechy, str. 61. 43 Tamtéž. 44 Cit. dle: OVERY, R. Výslechy, str. 64. 45 Cit. dle: Tamtéž. 46 EČER, B. Jak jsem je stíhal, str. 149-151. 16
aby obžalovaní nebyli potrestáni jako političtí zločinci, neboť, jak tvrdil, pomohli bychom vytvořit v Německu mythus hrdinů, kdybychom dovolili, aby němečtí vůdcové byli trestáni politicky. 47 A to byl jeho skutečný záměr - nedopustit, aby si z nich německý národ vytvořil mučedníky a po desetiletí je opěvoval coby oběti zvůle vítězů. Po dlouhých diskuzích, přijímání a odmítání desítek návrhů se nakonec hlavnímu žalobci Jacksonovi podařilo zformulovat obvinění proti hlavním válečným zločincům. Prvním bodem obžaloby se stal v posledních měsících tolik diskutovaný společný plán nebo spiknutí, druhý bod - zločiny proti míru - vyplýval z porušení mezinárodních smluv rozpoutáním agresivní války, 48 bod třetí jasně definoval válečné zločiny, které zahrnovaly obvinění z porušování pravidel a zvyklostí války, během nichž docházelo k týrání a zabíjení civilního obyvatelstva a válečných zajatců, k loupení veřejného a soukromého majetku a k dalším zločinům. Konečně závěrečný bod, bod čtvrtý, definován jako zločiny proti lidskosti, byl zcela novou kategorií na poli mezinárodního zločinu. Do té doby se totiž svět nesetkal s takovou mírou vražd, vyhubení, zotročení a deportací civilního obyvatelstva nebo pronásledování z politických, rasových a náboženských důvodů, aby takové zločiny musely být souzeny před mezinárodním tribunálem. 49 Tato obvinění se nakonec ve svém plném znění stala součástí jak dohody o tribunálu, podepsané 8. srpna 1945, tak obžalovacího spisu, dokončeného začátkem října téhož roku. Koho předvolat před soud? Se stále zvyšujícím se počtem odhalovaných případů krutého zacházení s obyvateli na Němci dříve obsazených územích vzrůstal i počet adeptů, které by svět rád viděl stanout před soudním tribunálem. Zbývalo zodpovědět základní otázku - podle jakého klíče vybírat obžalované do hlavního procesu a jakým způsobem postihnout zbytek provinilců. Z tohoto důvodu již brzy začaly vznikat týmy právníků a odborných expertů, kteří se snažili na tyto otázky nalézt odpověď. Navzdory jejich snahám mnozí nevěřili, že potrestání takového množství osob by bylo v lidských silách. 47 Cit. dle: EČER, B. Norimberský soud, str. 15. 48 Seznam všech porušených smluv, dohod a úmluv ze strany Německa viz: Československo a norimberský proces, str. 59-65. 49 Československo a norimberský proces, str. 15. 17
V říjnu 1942 byla z rozhodnutí Společnosti národů zřízena KSN 50. Jejím prvotním úkolem bylo sestavit seznam všech provinilců tak, aby ho bylo možno použít ihned po skončení války a uspíšilo se tím jejich dopadení. 51 První soupis válečných zločinců zveřejnilo britské ministerstvo zahraničních věcí v červnu 1944. Seznam obsahoval jména třiceti tří Němců a osmi Italů. Ti z něj ale o rok později byli vyškrtnuti, neboť v očích spojenců přestali být jejich nepřáteli. Pohlíželo se na ně jako na další oběť nacistické agrese, zvlášť poté, co se severní Itálie na několik měsíců ocitla pod kontrolou Německa. Do vyloučení Italů ze seznamu promluvila i politická situace. Spojenci uvažovali, že by budoucí proces s bývalými italskými vůdci na Apeninském poloostrově mohl vyvolat averzi vůči nim, a pak by bylo velice obtížné integrovat Itálii do demokratického bloku. 52 Postupně byl zkrácen seznam i s německými jmény, neboť ta, která obsahoval dosud, nebyla veřejnosti dostatečně známá. Přesto v něm dále figurovali zločinci jako Adolf Hitler, Hermann Göring, Heinrich Himmler nebo Joachim von Ribbentrop. Samozřejmě byla ponechána možnost jejich řady kdykoli doplnit o další jména. Již během války byly sestaveny základní instrukce pro americké a britské vojáky, jak postupovat při zadržení významných nacistických pohlavárů. Každý, kdo byl podezřelý, byl nejprve umístěn do civilního tábora, kde podstoupil předběžný výslech. Ten měl zhodnotit, zda vyslýchaný skutečně patří do skupiny významnějších pachatelů. Pokud se jeho přináležitost potvrdila, byl poslán k dalšímu vyšetřování. Během výslechů se o nich pořizovaly stručné záznamy do předem předtištěných formulářů, kam se vedle jmen a fotografie uváděl např. i rozbor tělesných znaků. 53 V prvních poválečných týdnech, kdy v Evropě vedle euforie z příměří panoval i neuvěřitelný chaos, sváželi spojenci do táborů stovky podezřelých z válečných zločinů. Vinou této nepřehledné situace vojáci občas ani netušili, že se jim podařilo zatknout vysoce postavené osobnosti. V americkém zajetí se tak brzy ocitli bývalý říšský ministr letectví Hermann Göring, šéf bezpečnostní policie Ernst Kaltenbrunner, generální guvernér pro obsazená polská území Hans Frank, říšský ministr vnitra Wilhelm Frick, vedoucí německé pracovní fronty Robert Ley nebo říšský ministr hospodářství Hjalmar Schacht. Britové zase ve svém táboře hostili designovaného Hitlerova nástupce Rudolfa Hessa, říšského komisaře pro obsazené Nizozemí Arthura Seyss-Inquarta, vrchního velitele německého námořnictva Karla Dönitze, náčelníka štábu vrchního velení branné moci Alfreda 50 Blíže viz tato kapitola, str. 11. 51 EČER, B. Norimberský soud, str. 44. 52 Tamtéž, str. 44-45. 53 Tamtéž, str. 47-48. 18
Jodla a říšského ministra pro zbrojení a střelivo Alberta Speera. I když Francouzi nebyli úspěšní tak jako jejich kolegové, podařilo se jim zadržet aspoň bývalého německého ministra zahraničních věcí Konstantina von Neuratha. Postupně řady zločinců doplňovali i ti, kteří se snažili skrývat nebo utéct v přestrojení. Tímto kuriózním způsobem se podařilo zadržet propagátora antisemitismu Julia Streichera nebo říšského ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa. Netrvalo dlouho a Američané zjistili, že se jim mezi několika sty zadrženými podařilo dopadnout ty, o kterých se nahlas debatovalo. Byli mezi nimi i říšský ministr pro východní obsazené země a ideolog nacismu Alfred Rosenberg, prezident německé říšské banky Walter Funk, bývalý říšský kancléř Franz von Papen nebo šéf vrchního velení ozbrojených sil Wilhelm Keitel. Zatímco se spojencům v americkém, britském a francouzském sektoru podařilo zadržet na osmnáct vážných kandidátů pro soud před mezinárodním tribunálem, Sověti zadrželi jen dva. Jedním byl bývalý Goebellsův náměstek Hans Fritzsche a druhým bývalý vrchní velitel německého válečného loďstva Erich Raeder. Počet těch, kteří se měli v Norimberku zodpovídat ze svých zločinů, se i nadále rozrůstal, a tak se nedlouho poté na seznamu objevily i jména bývalého generálního zmocněnce pro pracovní nasazení Fritze Sauckela, říšského vedoucího mládeže Baldura von Schiracha či bývalého Hitlerova tajemníka Martina Bormanna, kterého se stále nepodařilo dopadnout. 54 Také průmyslník Gustav Krupp von Bohlen und Halbach byl nakonec pro své zdravotní potíže ze seznamu vyškrtnut. 55 Obžalovaní tvořili jen nepatrnou část těch, kteří si podle názoru veřejnosti zasloužili potrestat. Proto se hledalo schůdné řešení, jak postihnout ostatní provinilce. V tomto případě se opět zaangažoval československý delegát dr. Ečer, který již v březnu roku 1943 vypracoval předběžný návrh, na jehož základě měly být nacistická strana, SS, SA a gestapo prohlášeny za zločinecké organizace. Svůj návrh podepřel tvrzením, že členové do těchto spolků a organizací vstupovali s jistou mírou dobrovolnosti a dobrovolně se také rozhodli sdílet jejich nezákonné praktiky. Navíc mnohé z nich prý propůjčovaly své služby německému státu k provádění jeho zločinecké politiky a k upevnění moci nacistického teroru. 56 Bylo nezbytné 54 Tamtéž, str. 48-49. Uvedené hodnosti u každého jména jsem volila podle zásady nejdůležitějších funkcí, které v době války a před ní zastávali. 55 Veřejnost vůbec měla zcela eminentní zájem na potrestání finančnických skupin a průmyslníků, neboť byla přesvědčena o tom, že právě jejich firmy a kartely spolufinancovaly válečný průmysl a že jsou za válku zodpovědní stejnou měrou jako ostatní zločinci. Nakonec v Norimberku na lavici obžalovaných usedli dva z jejich zástupců - Hjalmar Schacht a Walter Funk - pro něž Jacksonův tým vypracoval zcela nový seznam trestných činů, který posloužil k jejich obžalování. Veřejnost dostatečně neuspokojila představa, že by ostatní finančníci zůstali nepotrestáni, a tak bylo dohodnuto, že s nimi bude po skončení hlavního přelíčení v Norimberku uspořádán obdobný proces. 56 EČER, B. Jak jsem je stíhal, str. 48. 19
oddělit tyto nacistické provinilce od pasivních a neorganizovaných Němců tak, aby za své zločiny nesli odpovědnost i ti, kteří podle svých slov jen plnili rozkazy. Navzdory různým průtahům, ke kterým došlo během schvalování tohoto návrhu v KSN, dokázal si najít dostatečnou podporu u zástupců velmocí. Ti do Charty soudu vložili ustanovení, jež opravňovalo žalobce podat žalobu na nacistického vůdce jednak jako na jednotlivce a jednak jako na člena zločinecké organizace. Na základě článku 10 Charty soudu měl tak každý stát, který spolupodepsal dohodu z 8. srpna 1945, právo postavit před soud každého člena těchto zločineckých organizací už jen pro pouhou příslušnost k nim. 57 Tím se také předpokládalo urychlení soudního řízení, neboť prokazování viny případ od případu by celý proces časově zatížilo. Žalobci poté společně navrhli, aby byly za zločinecké skupiny nebo organizace prohlášeny tyto složky: říšská vláda, sbor politických vůdců NSDAP, SS včetně SD, gestapo, SA a generální štáb a vrchní velení německých branných sil. 58 Oficiální seznam byl zveřejněn už 29. srpna 1945, ale k jeho schválení došlo až žalobou z 6. října. Hlavní váleční zločinci, kteří se ocitli na seznamu nejhledanějších mužů Německa, byli po internaci v běžných táborech přeřazeni do zařízení speciálně pro ně určených. Většina z nich byla převezena do malého lázeňského městečka pod americkou správou Mondorf-les-Bains v Lucemburku, ostatní pak na zámek Kransberg u Frankfurtu nad Mohanem, kde byli pod dohledem britských jednotek. Zatímco v táboře Mondorf, americkými jednotkami běžně přezdívaném Ashcan 59, žili vězni v asketických podmínkách, zcela odlišných od jejich dřívějšího přepychového života, a museli se spokojit jen s dvěma armádními kavalci, slamníky, stolkem a židlí a stravou o 1550 kaloriích na den, podmínky v Kransbergu byly přívětivější. Zde vězňové, ubytovaní ve dvoupodlažní budově pro služebnictvo, nebyli nuceni trávit celý čas uzamčeni na pokoji, ale bylo jim umožněno volně se pohybovat a rozmlouvat, poslouchat rádio nebo číst libovolnou literaturu. Režim v Mondorfu, zavedený plukovníkem Burtonem C. Andrusem, by se mohl mnohému vězni zdát tvrdý, ale měl řád a mezi vojáky panovala disciplína, jež jim nedovolila některého z vězňů fyzicky napadnout nebo týrat. 60 Rozhodně nechtěli zavádět praktiky, jichž za války ve vězení užívalo gestapo. Američané měli zájem dozvědět se od internovaných co nejvíce kompromitujících informací, které by jim posloužily při sestavování obžaloby. Proto je zprvu mezi sebou 57 EČER, B. Norimberský soud, str. 25. 58 Tamtéž. 59 Jedná se o slangový výraz, v překladu znamená popelnice. 60 HERBEN, I. Žalujeme v Norimberku, str. 72-73. 20
nechávali volně rozmlouvat a rozhovory si tajně nahrávali na pásku. Brzy ale přistoupili ke skutečným výslechům, které vedl tým osmi odborníků. Hlavním cílem bylo získat takové informace, které by jim ozřejmily fungování německého válečného hospodářství a samotný mechanismus nacistického státu. 61 Tyto podstatné informace jim měly posloužit k proniknutí do mentality německého národa, a tím i zasadit tyto aspekty do širšího kontextu při formulování žaloby. Na rozkaz generála Dwighta Eisenhowera byl převoz vězňů do Norimberku zahájen na počátku srpna. Jednalo se o zdlouhavý proces, který se z důvodu stále nevyhovujících podmínek vězeňského prostředí protáhl až do října. Dva z hlavních válečných zločinců, Raeder a Fritzsche, kteří strávili celý čas internováni v sovětské okupační zóně, byli do Norimberku převezeni až v den zahájení procesu. 62 Rozhodnuto. Soud bude v Norimberku! S blížícím se koncem války v Evropě, kdy bylo téměř jisté, že Německo bude poraženo a že před mezinárodní soud budou pohnáni vedoucí činitelé odpovědni za vyprovokování útočné války, neměli spojenci stále jasno, kde by mělo k procesu dojít. Proti úvahám zastávaným Spojenými státy a Velkou Británií uskutečnit proces buď v Lipsku, Mnichově či Lucembursku, se zásadně postavili Sověti, kteří jeho konání požadovali v Berlíně. Toto stanovisko se nezamlouvalo ani Američanům ani Britům, kteří namítali, že Berlín leží v sovětské zóně a je rozdělen na čtyři okupační části. Americký generál Lucius Clay tak přišel s návrhem uspořádat proces na místě, odkud se kdysi šířila nacistická ideologie, tedy v Norimberku. Návrh se zamlouval oběma západním mocnostem, nikoli sovětské straně. Po dlouhých vyjednáváních nakonec na návrh přistoupila, avšak za příslib, že se oficiálním sídlem soudních úřadů stane Berlín. 63 Důvodů, proč zvolit Norimberk pro proces s válečnými zločinci, bylo více než dost. Svou úlohu sehrály jak důvody morální, tak politické. Právě zde se každoročně konaly velkolepé sjezdy nacistické strany, při nichž její členové oslavovali svého vůdce a slibovali mu poslušnost. Mnozí proto Norimberk nazývali Die Stadt der Parteitage. 64 Tady také v roce 1935 došlo k vyhlášení nechvalně proslulých Norimberských zákonů, které svým 61 Tamtéž, str. 75. 62 Tamtéž, str. 76-77. 63 Tamtéž, str. 37. 64 Volně přeloženo jako město, kde se konaly sjezdy strany. 21
obsahem vyřazovaly židovské obyvatelstvo z občanské společnosti. Zvlášť pro lidi v Československu se stal Norimberk symbolem nenávisti a zkaženosti, neboť zde Hitler rozhodl o osudu jejich republiky a zničení celého národa. Došlo k tomu 12. září 1938, kdy Hitler vystoupal na tribunu a v jednom ze svých projevů k německému národu veřejně prohlásil, že již nebude dál přihlížet utlačování německých soukmenovců za hranicemi a že je na čase, aby československá vláda vyhověla jejich právu na sebeurčení. 65 Místo pro konání prvního procesu bylo vybráno, ale jen málokdo si dokázal představit, v jakém stavu se město nachází a bude-li možné z technických důvodů proces v nejbližší době zahájit. Série jedenácti amerických náletů na město, jež započaly v lednu 1945, po sobě zanechaly spoušť. Téměř osmdesát pět procent města se nacházelo v sutinách, pod kterými leželo stále na 22 tisíc mrtvých. 66 Mezi troskami se našlo i několik budov s nenarušenou statikou, které zkázu města přečkaly a které mohly posloužit k uspořádání mezinárodního tribunálu. Mnozí byli přesvědčeni, že tomu chtěla prozřetelnost, aby svržené bomby ušetřily z velké části právě Justiční palác s přilehlým vězením, neboť za války se zde konaly desítky lidových soudů, které soudily protizákonným způsobem. Na Američany čekalo ještě mnoho práce připravit město dostatečně včas na den prvního zasedání tribunálu. Proto se již na začátku srpna sešla konference důstojníků, aby stanovila hlavní priority své přípravné práce. Generál Gill každému z nich přidělil dozor nad jednotlivými úseky, tak aby byly zajištěny podmínky pro ubytování, stravování a komunikaci. Co se týká otázky ubytování, zprvu bylo velmi obtížné najít takový objekt, který by pojal na jedenáct set osob z personálu soudu a delegací, nepočítaje do toho desítky novinářů a zvědavých návštěvníků. Otázku se podařilo vyřešit opravou hotelů Grand a Deutscher Hof. Pro členy soudu, hlavní žalobce a jejich spolupracovníky bylo zajištěno několik desítek vil v okolí města. Pro novináře byl v nedalekém městečku Stein zřízen Press Camp a ubytováni pak byli na zámečku, který patřil výrobci tužek Faberovi. Odtud jim bylo umožněno posílat zprávy radiem a telefonovat do celého světa. Americká armáda dokázala v rekordním čase 65 HERBEN, I. Žalujeme v Norimberku, str. 9. 66 Ti, kterým se podařilo před nálety skrýt, nyní bydleli v nuzných podmínkách a jen málokdo z nich měl skutečnou střechu nad hlavou. Přes den neustále odklízeli trosky v domnění, že pod nimi najdou šaty, hrnce, jídlo, zkrátka věci denní potřeby, o něž během bombardování přišli. Po večerech se scházeli ke společné večeři. Většinou se jednalo o hustou polévku, běžně nazývanou Eintopf, do které přidávali všechny suroviny, které měli v danou chvíli k dispozici. Brzy však do města dorazila americká pomoc a s ní i denní příděly v podobě chleba, masa a někdy i pitné vody, neboť městský vodovod byl v důsledku bombardování značně poškozen. Více o Norimberku viz: RÝPAR, V. Norimberk zločin a soud. nebo SUK, Ivan. Reportáž o Norimberku 1945-1946, str. 13-21. 22