29 A 214/2016-84 U S N E S E N Í Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., v právní věci žalobce: Z. B., proti žalovanému Vězeňská služba České republiky, Věznice Znojmo, se sídlem Dyjská 4, 669 02 Znojmo, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ředitelky žalované ze dne 8. 3. 2016, t a k t o : I. Žaloba s e o d m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Dne 7. 3. 2016 žalobce požádal ředitelku Věznice Znojmo o přerušení výkonu trestu, aby se mohl dne 12. 3. 2016 účastnit pohřbu jeho bratra. V návaznosti na to vězeňský vychovatel podal jménem žalobce oficiální návrh na povolení opustit věznici, tj. návrh na přerušení výkonu trestu podle 56 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZVTOS ). Tento návrh ředitelka žalované dne 8. 3. 2016 na doporučení členů odborné komise neschválila. S rozhodnutím seznámila žalobce dne 9. 3. 2016. Dne 2. 9. 2016 (poštovní přepravě předáno dne 1. 9. 2016 viz obálka č.l. 3 spisu) bylo doručeno Nejvyššímu správnímu soudu podání žalobce datované dnem 31. 8. 2016 a označené jako Žaloba proti zamítavému rozhodnutí na opuštění věznice za účelem pohřbu a Žádost o navrácení promarněné lhůty vztahující se k přiložené žalobě. Po vyjádření žalobce i žalované posoudil Nejvyšší správní soud podání jako správní žalobu, a to ve věci zacházení s odsouzeným, přičemž rozhodl usnesením ze dne 26. 10. 2016, č. j. Na 209/2016-36, o postoupení věci zdejšímu soudu, jako soudu věcně a místně příslušnému ( 7 odst. 2, 4 a 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen s.ř.s. ). V žalobě žalobce tvrdil, že jeho žádost o přerušení výkonu trestu byla zamítnuta bez řádného odůvodnění. Věznice svým postupem pochybila, neboť porušila žalobcovo právo na soukromý a rodinný život. Žalobce měl přitom 13 měsíců do konce výkonu trestu, choval se ve věznici řádně, byl ukázněný a plnil program zacházení. V připojené žádosti také žalobce požadoval navrácení lhůty dvou měsíců k projednání žaloby. Lhůtu promarnil, neboť není právně vzdělaný a nacházel se ve výkonu trestu. Žádal rovněž advokátní komoru o přidělení advokáta, ale nestalo se tak. Od 29. 4. 2016 čekal na závěrečnou zprávu veřejné ochránkyně
pokračování 2 29 A 214/2016 práv, která mu dala za pravdu, avšak zprávu obdržel až dne 24. 8. 2016. Ačkoliv neznalost zákona neomlouvá, měl za to, že 60 denní lhůta pro podání žaloby začne platit až od doručení této závěrečné zprávy. Žalovaná ve věci nejprve na výzvu NSS uvedla, že žalobce byl dodán do výkonu vazby dne 27. 6. 2014 a dne 21. 10. 2014 byl dle své žádosti přemístěn k dalšímu výkonu trestu z Věznice Příbram do Věznice Znojmo. Žádost o přerušení výkonu trestu, aby se žalobce mohl účastnit pohřbu jeho bratra, představovala naléhavé rodinné důvody. Při rozhodování o návrhu ředitel věznice zvažuje, zda lze důvodně předpokládat, že odsouzený povolení opustit věznici nezneužije, přitom přihlíží i ke stanovisku členů odborné komise. Žádost byla řádně projednána, avšak vyhovění žádosti nebylo většinou členů komise doporučeno. Důvodem bylo, že žalobce není pracovně zařazen, a že vzhledem k typu trestné činnosti, problémům s alkoholem a drogami, neskýtal záruky bezproblémového přerušení výkonu trestu. Odůvodnění nedoporučení odborné komise se zaznamenává pouze do záznamu o průběhu výkonu trestu ve vězeňském informačním systému. Na přerušení výkonu trestu nemá odsouzený právo, je to výlučně v kompetenci ředitele věznice, který nese odpovědnost. Se závěrečnou zprávou veřejné ochránkyně práv se ředitelka věznice neztotožnila. Na výzvu NSS žalobce v reakci na žalovanou uvedl, že se ztotožnil se zprávou veřejné ochránkyně práv. Žádal o provedení dokazování za účelem vyjádření jednotlivých členů odborné komise tak, aby zdůvodnili své rozhodnutí. Navrhl, aby si soud vyžádal aktuální odborné posudky o jeho chování (u speciálního pedagoga a psycholožky věznice). Žalobce za sebou má trestnou činnost v podobě přečinů maření úředního výkonu rozhodnutí ve smyslu řízení motorových vozidel v době zákazu řízení, lehké ublížení na zdraví a krádeže. V navržené době přerušení trestu by mu zbývalo do jeho konce 9 měsíců. Po celou dobu přerušení trestu by byl v doprovodu své rodiny. Nikdy se ze závislosti na alkoholu neléčil a v závislosti na něm žádný čin nespáchal. V minulosti měl problémy s drogami a při nástupu do Věznice Znojmo se přihlásil do terapeutického programu. Na oddělení C je umístěn s asi 40 odsouzenými, kterým ředitelka věznice umožňuje opustit věznici. Zamítavé rozhodnutí je proto podjaté a diskriminační. Na výzvu krajského soudu žalovaná k žalobě dále uvedla, že při rozhodování o návrhu na přerušení výkonu trestu ředitel věznice zvažuje důvodnost předpokladu, že odsouzený povolení opustit věznici zneužije, přitom přihlíží ke stanovisku členů odborné komise. Žádost žalobce byla řádné projednána, posouzena a návrh na přerušení výkonu trestu nebyl většinou členů komise doporučen. Žalobce nelze pracovně zařadit, neboť neposkytuje záruku, že povolení volného pobytu nezneužije. Právní normy nestanoví řediteli věznice povinnost odůvodnit odsouzenému důvody neschválení návrhu na přerušení výkonu trestu. Stejně je postupováno i v případě přerušení výkonu trestu jako odměny ( 56 odst. 1 ZVTOS). Právo na přerušení výkonu trestu je nenárokové a plně v kompetenci ředitele věznice ( 56 odst. 2 ZVTOS). Při projednání návrhu bylo postupováno v souladu s nařízením generálního ředitele VS ČR č. 69/2013, o postupu při přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Ze 13 členů odborné komise byli pro přerušení výkonu trestu pouze 2 členové. Nepovolení opuštění věznice bylo v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, evropskými vězeňskými pravidly a standardními minimálními pravidly pro zacházení s vězni, jakož i Listinou základních práv a svobod.
pokračování 3 29 A 214/2016 Žalobce do spisu dále založil zprávy Veřejné ochránkyně práv, které na základě podnětu žalobce v uvedené věci vydala, a sice Zprávu o šetření ze dne 29. 4. 2017 a Závěrečné stanovisko ze dne 24. 8. 2016. Zdejší soud se v prvé řadě zabýval splněním podmínek řízení, zjistil, že věc spadá do režimu správního soudnictví a ve věci je napadáno správní rozhodnutí, jenž podléhá soudnímu přezkumu. O žalobě však nemohl věcně jednat a odmítl ji z dále uvedených důvodů. Podle 2 s.ř.s. ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Podle 4 odst. 1 písm. a) s.ř.s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen správní orgán ). Shora uvedeným ust. je realizován ústavněprávní (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a mezinárodněprávní požadavek (čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv) na následný přezkum rozhodnutí veřejné správy. Podle 65 odst. 1 s.ř.s., kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen rozhodnutí ), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Podle 56 odst. 2 ZVTOS může ředitel věznice pro naléhavé rodinné důvody přerušit odsouzenému výkon trestu až na 10 dnů během kalendářního roku. Žaloba musí vedle obecných náležitostí ( 37 odst. 2 a 3 s.ř.s.) obsahovat též náležitosti speciální ve smyslu 71 odst. 1 a 2 s.ř.s. Podle 72 odst. 1 s.ř.s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Podle 72 odst. 4 s.ř.s. zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout. Podle 46 odst. 1 písm. b) s.ř.s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl podán opožděně. V dané věci rozhodovala ředitelka věznice tak, že neschválila návrh na povolení opustit věznici, tj. návrh na přerušení výkonu trestu žalobce v termínu od 12. 3. 2016 od 10,00 hod. do 12. 3. 2016 do 16,00 hod. za účelem jeho účasti na pohřbu bratra ( 56 odst. 2 ZVTOS). Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 26. 10. 2016, č. j. Na 209/2016-36, kterým tuto věc postoupil zdejšímu krajskému soudu, jako soudu věcně a místně příslušnému, posoudil podání žalobce jako správní žalobu proti správnímu orgánu podanou v souladu s 4 odst. 1 písm. a), b) nebo c) s.ř.s. Současně NSS odkázal na to, že již v jiné věci konstatoval, že přezkum rozhodnutí o kázeňských trestech podle ZVTOS spadá do pravomoci
pokračování 4 29 A 214/2016 správních rozhodnutí. V tomto případě je tomu stejně, ust. 76 odst. 5 ZVTOS, které za příslušné označuje okresní soudy, se přitom neuplatní (srov. přiměřeně rozsudek ze dne 21. 12. 2012, č. j. 8 As 48/2012-50, č. 2805/2013 Sb. NSS, bod 16). V nynější věci tedy jde, podobně jako u rozhodnutí o kázeňských deliktech, o zacházení s odsouzeným (viz hlava III cit. zák.). O podané žalobě proto přísluší rozhodovat právě specializovaným senátům krajských soudů ( 4 odst. 1 ve spojení s 7 odst. 1 s.ř.s.). Dále NSS uvedl, že jakkoliv je nepochybné, že napadený akt ředitelky žalované byl vydán v oblasti veřejné správy, nynější rozhodnutí nepředjímá, zda byl tento akt také rozhodnutím ve smyslu s.ř.s., tedy zda zasáhl do právní sféry žalobce, resp. zda snad šlo o nečinnost či zásah ve smyslu s.ř.s.(k určování těchto otázek v oblasti výkonu trestu odnětí svobody srov. např. rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2012, č. j. 5 As 18/2012-47). Jak tedy plyne z usnesení NSS shora a dále např. z rozsudku NSS ze dne 21. 12. 2012, č. j. 8 As 48/2012-50), k rozhodování o žalobách proti rozhodnutím Vězeňské služby je dána pravomoc soudů ve správním soudnictví ( 4 s.ř.s.); na tom nic nemění ani 76 odst. 5 ZVTOS. I v nynější věci tedy rovněž jde, podobně jako u rozhodnutí o kázeňských deliktech, o zacházení s odsouzeným (viz hlava III cit. zák.). O podané žalobě proto přísluší rozhodovat specializovaným senátům krajských soudů ( 4 odst. 1 ve spojení s 7 odst. 1 s.ř.s.). K otázce, kdo je žalovanou stranou v uvedených věcech, se již Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 20. 12. 2012, č. j. 7 As 28/2012-16, (dále např. v rozsudku ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 83/2013), v němž dovodil: Organizační složka správního orgánu může být správním orgánem rozhodujícím v I. stupni pouze tehdy, svěřuje-li jí právní předpis určité samostatné rozhodovací pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 Ans 8/2008-84, dostupný na www.nssoud.cz). Vězeňská služba je podle ust. 1 odst. 3 zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské službě a Justiční stráži, ve znění pozdějších předpisů, definována jako správní úřad a účetní jednotka, tedy orgán s procesní subjektivitou. Podle ust. 1 odst. 4 citovaného zákona je věznice organizační jednotkou Vězeňské služby. Generální ředitelství zabezpečuje plnění společných úkolů ostatních organizačních jednotek, které metodicky řídí a kontroluje. V čele věznic jsou ředitelé, které jmenuje a odvolává generální ředitel Vězeňské služby. Podle ust. 56 odst. 2 ZVTOS vykonává pravomoc při zacházení s odsouzeným ředitel věznice. Ten může při naplnění zákonem stanovených důvodů přerušit odsouzenému výkon trestu. V oblasti zacházení s odsouzenými a kázeňské odpovědnosti odsouzených tak má věznice postavení správního orgánu, neboť je organizační jednotkou s vlastní územní působností, která je určena výkonem trestu odnětí svobody v dané věznici, a samostatnou rozhodovací pravomocí v oblasti výkonu trestu odnětí svobody a též kázeňské odpovědnosti odsouzených (vč. zacházení s odsouzenými). Přímo ředitelka věznice tak nemůže být žalovanou stranou. Pasivně legitimovaným správním orgánem v řízení je Vězeňská služba České republiky, Věznice Znojmo (v jejímž čele je ředitelka věznice). Krajský soud má za to, že úkon žalované je rozhodnutím ve smyslu 65 s.ř.s. Reakce žalované na žádost žalobce o povolení opustit věznici, tj. na přerušení výkonu trestu za účelem účasti na pohřbu jeho bratra, je výsledkem rozhodování o právu či povinnosti žalobce jako odsouzeného v oblasti veřejné správy a zasahuje do jeho hmotných veřejných práv. Ze shora citované dikce ust. 65 odst. 1 s.ř.s. (upravující žalobní legitimaci), rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42, publikovaném pod
pokračování 5 29 A 214/2016 č. 906/2006 Sb. NSS, ohledně aktivní žalobní legitimace dle cit. ust. dále dovodil: Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní sféra žalobce ( ), tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Povahou rozhodnutí správního orgánu ve smyslu 65 odst. 1 s.ř.s. se podrobně zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu též v usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008-98, publikovaném pod č. 2206/2011 Sb. NSS, v němž uvedl, že formální definiční znaky (správního) rozhodnutí sice definice rozhodnutí ve smyslu 65 odst. 1 s.ř.s. sama o sobě neobsahuje, jsou však přítomny jako znaky vymezující nezbytné vlastnosti přezkoumávaného aktu na těch místech dílu prvního části druhé s. ř. s., která se týkají např. časových podmínek podání žaloby (oznámení rozhodnutí jako zásadně písemného formalizovaného aktu) či vlastností, které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu (přezkoumatelnost; náležitosti, mj. formální, které vylučují, že by šlo o akt nicotný). Rozšířený senát tedy pojem rozhodnutí definoval jako formalizovaný a standardizovaný akt se zákonem předepsanými náležitostmi, umožňujícími rychle a jednoduše rozpoznat původce i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah práv a povinností jím upravených i důvody, pro které je do nich zasahováno. Zároveň rozšířený senát vymezil i pojem rozhodnutí dle 65 odst. 1 s.ř.s. v materiálním slova smyslu, přičemž zdůraznil, že na neformální úkon správního orgánu by bylo možné nahlížet jako na rozhodnutí v materiálním smyslu jen tehdy, pokud by šlo o akt, který by po obsahové stránce měl povahu rozhodnutí ve smyslu definice obsažené v 65 odst. 1 s.ř.s. a měl mít podle zákona též formu správního rozhodnutí, avšak který by pro procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto předepsané formě vydán. Žalobce svou žalobu adresoval proti rozhodnutí o nepovolení přerušení výkonu trestu (v rámci zacházení s odsouzeným). Při rozhodování o přerušení výkonu trestu je nejprve hodnocena příslušnou odbornou komisí (ředitel věznice rozhoduje až poté) mj. aktivita a konkrétní činnosti odsouzeného v rámci programu zacházení, povaha trestné činnosti odsouzeného, jeho osobnost apod. Přitom se nejedná o zákonem garantovaný nárok na přání konkrétního odsouzeného. Nicméně v souvislosti s rozhodnutím o nepovolení přerušení výkonu trestu může být odsouzený dotčen na svých právech, zde např. na právu na respektování jeho soukromého a rodinného života (v případě shledání naléhavosti rodinných důvodů v souvislosti s pohřbem blízkého člena rodiny ve smyslu 56 odst. 2 ZVTOS). Z platné právní úpravy odsouzenému nevyplývá právo na vyhovění návrhu na přerušení výkonu trestu, ale pouze na řádné uvážení o tomto požadavku a rozhodnutí v souladu se zákonnými kritérii a požadavky. Veřejná subjektivní práva odsouzeného se tak vztahují k uvedené situaci, v jejímž rámci mohou být dotčena, resp. může být zasaženo do právní sféry odsouzeného. Žaloba proti nepovolení přerušení výkonu trestu směřovala proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu 65 s.ř.s., jenž nemůže být vyloučen ze soudního přezkumu. Právo účastnit se pohřbu blízkého člena rodiny (zde bratra) totiž spadá pod ochranu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), kde je zakotveno právo na nezasahování do soukromého a rodinného života. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že každý zásah do práva na soukromý a rodinný život musí být dán základě zákona, musí být nezbytný a musí sledovat legitimní cíl. Musí být tedy dostatečně řádně odůvodněn. Jde o rozhodnutí, které se dotýká základních práv a svobod jedince, na které se vztahuje působnost Úmluvy, a u těchto rozhodnutí správních orgánů musí správní soudnictví
pokračování 6 29 A 214/2016 obecně zajišťovat působnost ve věcech přezkoumání v plné jurisdikci (obdobně zajišťován přezkum u rozhodnutí správních orgánů, na které se vztahuje působnost čl. 6 Úmluvy). Pro soudní kontrolu není rozhodující, jak je úkon správního orgánu označen, není důležitý procesní aspekt ani charakter řízení. Důležitý je však důsledek rozhodnutí ve vztahu k veřejným subjektivním právům a povinnostem, potažmo vůči právní sféře. Rozhodné tedy je, že orgán veřejné moci svým aktem autoritativně a pravomocně zasahoval do právní sféry žalobce, tj. rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinností fyzické nebo právnické osoby. Pravomoc správních soudů je založena na generální klauzuli, podle níž lze přezkoumat každé rozhodnutí správního orgánu, není-li výslovně ze soudního přezkumu zákonem vyloučeno. V případě rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod však žádná kompetenční výluka možná není, zákonodárce nesmí taková rozhodnutí ze soudního přezkumu vyloučit. Klíčovým aspektem rozhodnutí je jeho vliv na práva a povinnosti. S ohledem na 2 s.ř.s. jde o veřejná subjektivní práva nebo povinnosti. Aby byl zde napadený akt ředitelky věznice považován za rozhodnutí ve smyslu 65 s.ř.s., byly klíčové jeho účinky. Klíčový tak byl jeho obsah a nikoliv jeho forma či proces vydání. Proto je třeba vždy vymezit subjektivní práva, která jsou rozhodnutím dotčena. V dané věci mohla být rozhodnutím ředitelky věznice dotčena veřejná subjektivní práva žalobce, a to spočívající v právu na respektování rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Napadené rozhodnutí žalované bylo žalobci oznámeno dne 9. 3. 2016. Tutéž skutečnost soud zjistil z připojeného správního spisu žalované. Žaloba byla doručena Nejvyššímu správnímu soudu až dne 2. 9. 2016 (k poštovní přepravě předána dne 1. 9. 2016). S odkazem na judikaturu správních soudů lze uznat podání žaloby u věcně nepříslušného soudu (NSS), jenž ji následně postoupil zdejšímu věcně a místně příslušnému soudu (např. rozsudek NSS ze dne 15. 8. 2008, č. j. 8 As 2/2008-112). Podle 72 odst. 1, 4 s.ř.s. lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout. Lhůta pro podání žaloby v této věci uplynula žalobci podle 40 odst. 2 s.ř.s. dnem 9. 5. 2016 (pondělí). Jelikož žaloba byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena až dne 2. 9. 2016 (k poštovní přepravě předáno dne 1. 9. 2016 viz obálka na č.l. 3 spisu), následně byla postoupena zdejšímu soudu jako soudu věcně a místně příslušnému, je zjevné, že lhůta nebyla dle 40 odst. 4 s. ř. s. zachována. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána opožděně. Zákon neumožňuje prominout zmeškání lhůty k podání žaloby ( 72 odst. 4 s.ř.s.), tak jak navrhoval žalobce. K tomu soud poukazuje z konstantní judikatury správních soudů např. na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 30 Az 356/2003, z nějž vyplývá, že předseda senátu nemůže vyhovět žádosti o prominutí zmeškání lhůty k provedení úkonu, je-li žádáno prominutí zmeškání lhůty pro podání žaloby. Lhůta pro podání žaloby je zákonnou procesní lhůtou s propadnými účinky, jejíž nedodržení má za následek ztrátu možnosti tento procesní úkon s úspěchem provést. Ust. 72 odst. 4 s.ř.s., dle kterého zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout, má povahu speciálního ustanovení vůči 40 odst. 5 s.ř.s.
pokračování 7 29 A 214/2016 Vzhledem k provedenému výkladu a ustálené judikatuře správních soudů musel soud žalobu odmítnout pro opožděnost dle 46 odst. 1 písm. b) s.ř.s. (srov. rozhodnutí NSS ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 As 11/2005-72, a ze dne 10. 5. 2007, č. j. 9 As 24/2007-57). O nákladech řízení soud rozhodl podle 60 odst. 3 s.ř.s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla žaloba odmítnuta. Soud nerozhodoval o vrácení soudního poplatku žalobci, neboť ten nebyl zaplacen. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 13. června 2017 JUDr. Zuzana Bystřická, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Barbora Zachovalová