Uvnitř čísla: Film o Janu Saudkovi 14. ročník 8/2007
editoriala Vážené čtenářky a čtenáři! Nikoli každý z nás pečuje o malé dítě ve věku, kdy sice už umí chodit, ale nestíhá se ještě orientovat, kam by se pouštět nemělo. Přesto se následující řádky týkají každého z nás. Nedávno nedaleko Hradce nad Svitavou se přiblížil ke koleji dvouletý chlapeček a bohužel neregistroval nebezpečí, které se k němu blížilo. Stupačka vagonu odrazila jeho tělíčko několik desítek metrů od místa tragické srážky. Nákladní vlak a neopatrnost jeho rodiny způsobily, že si už nikdy nebude hrát. Na stejné trati před dvěma lety zahynula za podobných okolností tříletá holčička. Vloni 17. června usmrtil osobní vlak na předměstí Hradce Králové dvouletého chlapce, sražení vlakem pak nepřežilo v liberecké části Doubí čtyřleté děvčátko. Ti, kteří se o malé děti starají, je přece nemohou ponechat v blízkosti tak hrozivě nebezpečných míst bez dozoru. Silnice je sice rovněž nebezpečná, ale tam je alespoň malá šance, že se řidiči podaří před dítětem zastavit nebo se mu vyhnout. Tu možnost strojvedoucí nemá; rychlost a váha vlaku mu nedovolí na krátkou vzdálenost zastavit. Vlak se ubrzdí až na několika stech metrech. Podobných případů je v poslední době příliš mnoho a zmařené životy dětí žalují. Uvědomme si, že jsme možná nedokázali uhlídat život nového malého Einsteina, Franze Kafky nebo Emy Destinové, kdo ví, jestli právě ty děti, kdyby zůstaly na živu, nemohly za pár let najít lék proti rakovině nebo AIDS. Každý z nás je, když ne trestně, tak alespoň morálně odpovědný za lidský život, který předčasně skončil naší nedbalostí, lhostejností, pohodlností. O dětech to platí násobně víc. Irena Pospíšilová www.ceskedrahy.cz call centrum: 840 112 113 Foto na titulní straně: Čas letních práznin je i časem cestování a poznávání. A nostalgické jízdy jsou jednou z možností, jak si užít obojího měrou vrchovatou. Třeba na již tradičních posázavských linkách z Prahy do Českého Šternberka a Kácova. Foto: Michal Málek Vydávají: České dráhy, a. s., nábřeží L. Svobody 12, 110 15 Praha 1 IČ 709942226 Vychází: 7. srpna 2007 Adresa redakce: ČD pro Vás, generální ředitelství ČD, nábř. L. Svobody 12, 110 15 Praha 1 Místo vydání: Praha Telefon: 972 233 091, 972 233 090 Fax: 972 233 092 Vedoucí redaktorka: Mgr. Irena Pospíšilová E-mail: PospisilovaIrena@gr.cd.cz Technický redaktor: Michal Málek Inzertní oddělení: Eva Balíková E-mail: balikova@gr.cd.cz Evidenční číslo MK ČR: E 6931 ISSN: 1210-9142 Novinky ve vnitrostátním tarifu na druhou polovinu léta Jestliže panuje obecné povědomí, že přes léto je všude okurková sezona, tak tohle klišé neplatí u Českých drah. Tím méně v oblasti tarifů a odbavování cestujících. První dvě změny již nastaly od 1. srpna, ta další nás čeká od 1. září. Elektronická síťová jízdenka In gold In-gold je aplikace síťové jízdenky na bezkontaktní čipové kartě, kterou ČD vystavují pod obchodním názvem In karta/rail plus. Ten, kdo si zakoupí síťovou jízdenku In-gold, získá možnost používat bez omezení všechny vlaky ČD v 1. i 2. vozové třídě, lanovou dráhu v provozu ČD Liberec Horní Hanychov Ještěd a přepravovat bez placení svoje spoluzavazadla ve vlacích ČD, kde je tato služba možná. Při použití vlaků vyšší kvality EC/IC neplatí držitel jízdenky In-gold příplatek pro tyto vlaky, a proto se stává cestování po celé republice cenově velmi výhodné, rychlé a pohodlné. Jediné, co musí zaplatit i cestující s touto jízdenkou, je cena místenky (30 Kč do všech vlaků vyjma SuperCity), místenky SC do vlaků SuperCity (86 Kč) a lůžkové nebo lehátkové příplatky. Jelikož se síťová jízdenka In-gold vystavuje na bezkontaktní čipovou In kartu/ /Rail plus, její držitel zároveň získá všechny výhody slevy Rail plus. Ta platí ve 25 zemích Evropy, zúčastněných na této dohodě. Držitel získá slevu cca 25 % na každou mezinárodní jízdenku, kterou si v kterékoliv z těchto zemí zakoupí. Je třeba podotknout, že průkaz Rail plus sám o sobě stojí na rok 25 = cca 720 Kč. Jako určitý bonus mají držitelé In karty/rail plus možnost využít navíc slevy v rámci projektu Sphere card. Bližší podmínky naleznete na adrese www.inkarta.cz nebo v kterékoliv pokladně ČD. Když jsem oprášil podmínky této slevy, dostávám se konečně k avizované změně. Až do 31. července 2007 bylo možno požádat pouze o roční jízdenku In-gold, pokud byl cestující prvožadatel (tedy nevlastnil do té doby In kartu/rail plus); ostatní platnosti, tedy týdenní, měsíční a tříměsíční, bylo možno pouze nahrát na již dříve vystavenou In kartu/rail plus. Dne 1. srpna 2007 vstoupila v platnost poslední fáze projektu In-gold, neboť od tohoto data si již můžete požádat jako prvožadatel o čipovou In kartu/rail plus třeba pouze jen pro týdenní, měsíční nebo tříměsíční síťovou jízdenkou In-gold. Pokud se ptáte, co si počít, až platnost této slevy skončí, není nic jednoduššího, než si na vystavenou kartu dokoupit nějakou další slevu ČD. Třeba In-gold na další období, pokud se vám osvědčí, nebo slevy In zákazník, In junior a In senior. Foto: Michal Málek
A kolik stojí jednotlivé jízdenky In-gold? Aplikace In-gold Cena Kč s platností jeden rok 22 000 s platností tři měsíce 7 200 s platností jeden měsíc 2 700 s platností jeden týden 810 Myslím, že nabídka těchto jízdenek je opravdu hodně zajímavá a že ji stihnete využít ještě do konce letošního léta. Objednávka jízdenek na vlaky SuperCity (SC) přes mobilní telefon Od 1. srpna 2007 byl spuštěn pilotní projekt na možnost objednávky jízdenky a místenky pro vlaky SC přes mobilní telefon. Na telefonním čísle 840 112 113 se dozvíte veškeré informace k této nové službě, včetně způsobu vyzvednutí jízdenky. Za provedení objednávky jízdenky po telefonu (nebo několika jízdenek v rámci jedné objednávky) zaplatíte smluvní poplatek 100 Kč. Pokud používáte spoje SC častěji, můžete tuto novou službu využít. Veškeré informace také naleznete na internetové adrese www.cd.cz. Nové jízdné SC Net ve vlacích SuperCity od 1. září 2007 Jak již bylo vyhlášeno změnou Tarifu Českých drah pro vnitrostátní přepravu cestujících a zavazadel (tarif TR 10) a druhou změnou jízdního řádu, posledního srpna skončí dosud existující obyčejné a zvláštní jízdné SC, které existovalo od zahájení provozu vlaků SC Pendolino na trase Praha Ostrava. Za ty necelé dva roky se pochopitelně natolik změnila situace, že bylo třeba toto jízdné nějak inovovat a vyjít vstříc požadavkům cestujících. Z tohoto důvodu od 1. září 2007 vyhlašujeme místo zrušeného obyčejného a zvláštního jízdného SC marketingové balíčky jízdného pod názvem SC Net ekonom a SC Net business za těchto podmínek: 1) Platnost jízdního dokladu SC Net je vždy do 24.00 hodin zvoleného dne platnosti. 2) Jízdní doklad SC Net obsahuje: jízdné pro vlak SC vázané na konkrétní místo ve zvoleném vlaku SC (jízdné včetně rezervace), jízdné v rozsahu nabídky REGIONet krajů, ve kterých leží nástupní a cílová stanice použitého vlaku SC (např. SC Net sever Praha-Holešovice Olomouc hl. n. platí v rozsahu REGIONet Středočeský a REGIONet Olomoucký kraj). O jízdenkách REGIONet jsme již na stránkách magazínu psali v červnu, informace naleznete na www.cd.cz. 3) Jízdenky SC Net se vydávají ve dvou základních modifikacích: SC Net jih, vystavit lze do/ze stanic Praha letiště (NAD), Praha Holešovice, Pardubice hl. n., Brno hl. n. a Břeclav, SC Net sever, vystavit lze do/ze stanic Praha letiště (NAD), Praha-Holešovice, Olomouc hl. n., Ostrava-Svinov a Ostrava hl. n.; do/ze stanic Olomouc hl. n., Ostrava Svinov a Ostrava hl. n. i ze stanice a do stanice Pardubice hl. n. Upozornění: Jízdní doklad SC Net nelze zakoupit pro trať Praha-Holešovice Praha letiště (NAD). 4) Cestující, který si zakoupí jízdní doklad SC Net business, může v době platnosti dokladu neomezeně cestovat nad rámec podmínek vyhlášených v tarifu TR 10 bez doplatku také v 1. vozové třídě vlaků v rozsahu nabídky REGIONet krajů, ve kterých leží nástupní a cílová stanice použitého vlaku SC. 5) Doplatek jízdného mezi SC Net ekonom a SC Net business není možný. 6) Jízdní doklad SC Net nelze zakoupit ve vlaku. Pokud nastanou nějaké mimořádnosti, lze pochopitelně i z jízdenky SC Net uplatnit právo z přepravní smlouvy (reklamaci) za předem vyhlášených podmínek. Pokud taková situace nastane, obraťte se s žádostí, jak postupovat, na personál ve vlaku nebo v železničních stanicích. Ceník jízdenek SC Net SC Net ekonom SC Net business 2. třída 1. třída SC Net jih (Praha Brno Břeclav) 400 Kč 600 Kč SC Net sever (Praha Olomouc Ostrava) 500 Kč 750 Kč Věřím, že vás tyto nejžhavější novinky zaujmou a budou vás inspirovat k nějakým zajímavým cestám ať již za turistikou, poznáním nebo odpočinkem. Psát o práci právě teď, uprostřed léta, mi totiž připadne nepatřičné Takže na shledanou ve vlacích Českých drah! Roman Šulc, České dráhy, a. s. rady na cesty
eurovíkend Město je obklopeno řadou dalších památek a romantických hradních zřícenin. Jednou z nejznámějších je Strečno na skalním ostrohu nad řekou Váh. Původní královský hrad byl vybudován v polovině 14. století, ale již na konci 17. století byl opuštěn a zbořen. Na jih od Žiliny v údolí říčky Rajčanky se nachází zřícenina Lietavského hradu a jedny z nejznámějších slovenských lázní Rajecké Teplice. Jsou obklopeny kopci Suľovských vrchů a zalesněnými vrcholky Lúčanské Malé Fatry. Žilina a Malá Fatra Nedaleko od česko-slovenské hranice na severu Slovenska leží Žilina, jedno z významných hospodářských center Slovenska a brána do překrásného pohoří Malé Fatry. Historické centrum a malebná krajina v okolí přímo vybízejí k návštěvě a příjemnému strávení prodlouženého víkendu nebo delší dovolené. Navíc kvalitní železniční spojení, cenově dostupná doprava i služby a prakticky žádné jazykové bariéry jsou dalšími klady takové cesty. Bohatá historie Žiliny se nejvíce odráží na historickém Mariánském náměstí a v jeho okolí. Řada místních domů má gotické sklepy. Jejich fasády však nesou tvář pozdějších uměleckých stylů. Slovenským unikátem je podloubí okolo čtvercového náměstí, které vytváří osobitou atmosféru. Žilina má také svůj zámek, který leží na soutoku řek Váhu a Kysuce. Je známý pod jménem Budatínský zámok a dnes v něm sídlí Povážské muzeum s expozicí téměř zapomenutého řemesla drátenictví. Byl vybudován ve 13. století jako strážní hrad a v polovině 16. století byl přebudován na renezanční zámek. Téměř ze všech míst České republiky je do Žiliny ideální vlakové spojení. Z Prahy, Pardubic a Olomouce jezdí do Žiliny spoje EuroCity. Přímé rychlíky jsou vedeny také z Brna, Ostravy a bez přestupu lze do Žiliny cestovat i z Chebu, Ústí nad Labem nebo z Plzně. Při cestě na Slovensko je možné využít některou z mezinárodních slev jízdného, např. zlevněné zpáteční jízdenky CityStar (pro nejkratší trasu Praha Žilina Praha stojí tato zpáteční jízdenka cca 743 Kč). Vaše konkrétní vlakové spojení naleznete na www.idos.cz nebo na www.cd.cz, kde získáte také informace o slevách. Informace o Žilině a Malé Fatře Podrobnější informace o Žilině, jejích památkách, ubytování a dalších službách lze vyhledat na internetových adresách www.zilina.sk, www.zilina. net či www.nova.zilina.net. Informace o Malé Fatře včetně turistických a přírodních zajímavostí nebo nabídky ubytování lze získat na internetové adrese www.skonline.sk. Pro turistické výšlapy lze doporučit turistickou mapu Vojenského kartografického ústavu č. 110 (Malá Fatra Vrátná) nebo č. 120, kterou nabízejí i knihkupectví v České republice. Turisticky atraktivnější jsou však vrcholky Kriváňské Malé Fatry ležící na sever od Váhu. Hory zde dosahují výšky 1600 až 1700 m n. m. a nabízejí překrásné panoramatické rozhledy na celé severozápadní Slovensko. Nejvyšším vrcholem této části hor je Veľký Kriváň s výškou 1708 m n. m. Populárnější a turisty vyhledávanější je však vrcholek Veľkého Rozsutca (1609 m n. m), který je pro svůj romantický, rozervaný skalní vzhled považován za jednu z nejkrásnějších slovenských hor. V této části Malé Fatry je i množství fascinujících roklí a skalních soutěsek. Turistické chodníky v nich jsou vedeny po lávkách nad říčním korytem nebo po žebřících a ocelových stupačkách zdolávajících skalní stěny. Nejatraktivnější z nich byly vybudovány v blízkosti obce Terchová v roklích, které se nazývají Diery. Pokud si chcete skutečně odpočinout od každodenního stresu a navštívit pěkné hory, pak je Žilina ideálním místem. Připravil: Petr Šťáhlavský
Kampaň Drážní inspekce varuje před nebezpečím, které hrozí na železnici (2) bezpečnost V minulém vydání ČD pro Vás jsme otiskli šest z celkem dvanácti varovných motivů, jimiž státní Drážní inspekce varuje před riziky hrozícími v okolí dráhy lidem, kteří porušují zákon, a tím, často i nevědomky, ohrožují své zdraví a život. Nyní přinášíme zbývajících šest námětů, z nichž čtyři se týkají železnice a dva také dráhy tramvajové. I když Drážní inspekce kontroluje také lanovky a metro, pro tento typ dráhy jsme zatím žádné varovné motivy nevydávali, neboť u těchto drah dochází k minimálnímu množství úrazů či úmrtí cestujících v porovnání s železnicí a tramvajemi, vysvětluje náměstek generálního inspektora Drážní inspekce Jan Kučera, který je také autorem motivů. Kampaň Drážní inspekce začala již na přelomu května a června, tedy ještě před letními prázdninami, kdy si spousta školáků krátí volný čas hrátkami v okolí železnice. Motivy kampaně Drážní inspekce umístila na své internetové stránky (http://www.dicr.cz) s tím, že je možné si náměty volně stáhnout a rozšiřovat. Vydali jsme i tiskovou zprávu, kde jsme požádali noviny, zda by s využitím našich motivů nevarovaly čtenáře před hazardem. Reakce nás mile překvapila obrázky se objevily jak v místních zpravodajích, tak v okresních i celostátních novinách. Za všechny mohu jmenovat třeba Mladou frontu či Blesk, který dokonce na internetu vyhlásil anketu mezi čtenáři o smyslu kampaně. Moc nás potěšilo, že 87 procent z několika set hlasujících se domnívá, že poněkud drsnější forma motivů je vzhledem k závažnosti problému na místě, pouze šesti procentům hlasujících připadala kampaň nepřiměřeně drsná, prozrazuje Jan Kučera. Kampaň Drážní inspekce je k vidění také na billboardech po celé republice, z varovných motivů vznikne také nástěnný kalendář na rok 2008. Redakce
osobnosti Film o Janu Saudkovi Letos připravují firma ZIPO film a Thomas Charles Sedivy česko americký dokumentární film, který by měl jít do kin již v letos v prosinci. Některé scény se natáčely na pražském hlavním nádraží a v rychlíku cestou do Olomouce a zpět. Je to film o slavném a skromném českém fotografovi, o němž více vědí za hranicemi než doma. Film Jan Saudek s podtitulem V pekle svých vášní, ráj v nedohlednu režíruje Adolf Zika, který je také autorem námětu; na scénáři literárně spolupracoval Jan César a autorem hudby je Varhan Orchestrovič Bauer. Film vypráví osobitým způsobem životní příběh Jana Saudka. Tento nevšední umělec vystupuje před kamerou v mnoha rolích. Stejně jako ve svém životě a díle i ve filmu často šokuje. Foto: Ivo Štecha Základním pojetím nenaplní film dokument tradiční představy o tomto žánru. Film bude složen ze tří vzájemně se prostupujících obrazových linií: barevné, realistické, s faktickými informacemi, a černobílé, která se zabývá nitrem umělce, a proto mu nikdy nestojí tváří v tvář. Třetí linie je syrově dokumentární, kde ruční kamera mapuje intimní chvíle, kam dosud žádný filmař nevstoupil. Jde o chvíle, kdy Jan Saudek prožívá své intelektuální, citové i sexuální orgie. Stejně se ale tato linie zajímá o opravdové city, o štěstí i o samotu génia. Adolf Zika jako autor a režisér vychází z dlouholetého přátelství s protagonistou filmu. Velmi si ho váží a snaží se dohlédnout za pouhý záznam vyslovovaných pravd kontroverzního mistra fotografie, za umělcovu masku. Není to vždy jednoduché, ani snadné. Některé sekvence mohou působit i tak, že jde o scény za hranicí etiky a současné morálky. Přesto nepůjde o první český pornofilm v kinech, ale o love story. Válku, utrpení, ztrátu nejbližších ukazuje film v kontrastu ke slepé lásce, vysněné rodině a neuchopitelnému lesku slávy. Chudoba, zatracení a zneuznání v kontrastu k bohatství, obdivu, svobodě a nezadržitelnému stárnutí. Také o tom bude připravovaný dokument o životě a díle Jana Saudka. Ivo Štecha
Vyučuje diplomaty a jezdí vlakem Spisovatele a diplomata Jiřího Grušu nemusíme většině lidí představovat. Zmiňme jen, že od našeho posledního rozhovoru před čtyřmi lety nastala v jeho životě zásadní změna. Dnes již nezastává roli českého velvyslance v Rakousku, ale působí jako ředitel nejstarší evropské Diplomatické akademie, která sídlí ve Vídni. Jiří Gruša Vídeň neopustil, ale do České republiky se často vrací. A právě proto jej můžeme často potkat v některém z vlaků kategorie Euro- City, které v pravidelném intervalu spojují rakouskou a českou metropoli. Vídeňská Diplomatická akademie, kterou založil hrabě Kaunitz, funguje již 252 let. A právě v této akademii se věnuji výuce diplomatů, tedy disciplíně, kterou jsem sám osobně prošel. Akademie nejdříve vychovávala konzularisty, to se ještě jmenovala Orientální akademie. Bylo to v době, kdy Rakousko potřebovalo jakési know how pro balkánské země. Nejsem první Čech, který tuto školu vede, ale jsem prvním Čechem po roce 1918, říká na úvod Jiří Gruša. Diplomatická akademie není ve vlastnictví rakouského ministerstva zahraničí, je to v podstatě malá univerzita pro zájemce o diplomacii z celého světa. Máme sto dvacet studentů ze všech světových kontinentů a já jsem jakýsi jejich manažer, usmívá se ředitel akademie. Nicméně Jiřího Grušu zná patrně nejvíce lidí jako spisovatele, kterého v poslední době proslavila například kniha Česko návod k použití, ale i řada jeho dalších děl. Proto nepřekvapuje, že se chystá k psaní dalšího díla. Opravdu se připravuji na novou knihu, nicméně její realizaci zatím odkládám. Přiznávám, že po oslovení, abych vedl Diplomatickou akademii ve Vídni, jsem této nabídce těžko odolával. Navíc jsem zvítězil ve výběrovém řízení, a to už se nedalo couvnout zpět. Nebyl jsem dostatečně skromný, abych se po ukončení mise na české ambasádě věnoval pouze literatuře. Takže nyní musím přesvědčovat svého německého nakladatele, že plánovanou knihu napíšu co nejdříve. Bude to něco Jiří Gruša na svém pracovišti v Diplomatické akademii ve Vídni mezi esejemi a vzpomínkami o moderní diplomacii a složitých biografiích, podobných té mé vlastní, svěřuje se Jiří Gruša. Sám má totiž vlastní velmi pestrý středoevropský životopis. Narodil se v době nástupu německého fašismu do Evropy, prožil druhou světovou válku, poté složitou poválečnou dobu a od roku 1948 nástup stalinismu v bývalém Československu. V roce 1968 jsem zažil vpád sovětských vojsk a okupaci Československa, poté nedobrovolný exil v Německu, kdy jsem byl zákeřně zbaven československého občanství. Následně jsem se po revoluci v roce 1989 vrátil zpět do Česka. Na jeden život je těch zvratů opravdu víc než dost. Možná moje kniha pomůže pochopit řadě lidí, jak zacházet s konflikty a problémy. Já totiž sám jsem ztělesněním konfliktu a problému, říká zamyšleně diplomat a spisovatel v jedné osobě. Od dob exilu píše své knihy výhradně německy, neboť jinak to nešlo a dnes to již nechce měnit. Jsem český spisovatel, který díky Čechům musel začít psát německy. Jinou možnost jsem po zbavení občanství opravdu neměl. Dnes se své knihy ani nesnažím překládat z němčiny do češtiny, to nechávám jiným. Jako autor se ocitnete brzy v jakémsi začarovaném kruhu, kdy stále porovnáváte originál s překladem, a to není dobře. Já si pouze vymiňuji právo korektury. Na závěr připomeňme, že Jiří Gruša pochází ze staré pardubické železničářské rodiny, jeho příznivý vztah k železné dráze má tedy hluboké kořeny. Můj praděd, ale také děda a strýc byli železničáři, takže to mě jako dítě nepopiratelně ovlivnilo. Dodnes se snažím jezdit více vlakem, než třeba létat letadlem, protože je to pro mě příjemnější. Automobil nevlastním, a když si vzpomenu na procedury při odbavení na letišti, tak jdu raději na nejbližší nádraží. Ve vlaku rád pracuji na počítači, ale také si dojdu na kávu či na něco malého k snědku, nebo se jdu jen tak projít po soupravě a to je prostě úžasné, dodává ředitel vídeňské Diplomatické akademie. Připravil: Martin Harák osobnosti
bezpečnost Sezame, otevři se! Ale jak? Malá obrazová encyklopedie otvírání dveří železničních vozů Díl III. Vozy klasické stavby zelené Foto: Michal Málek Otevřít stlačením (otočením) kliky POZOR, tyto vozy nemají automatické blokování. Dveře jdou otevřít i za jízdy viz výstražný nápis a piktogram. Pozor hlavně na děti!!!
Dveře za jízdy blokované (vozy schopné mezinárodního provozu) bezpečnost Novější a modernizované vozy Zde otevřít Venkovní zavírání dveří. Určeno převážně pro obsluhující personál. Vyřazení blokování dveří. Použít pouze v případě nutnosti. Běžné otevření Běžné zavření Foto: Michal Málek POZOR, dveře jsou automaticky blokované až při rychlosti cca 5 10 km /h Pokračování příště Robert Drozda Ing. Miloslav Sojka
historie Concordia et laborae: Svorností a prací Dvě životní výročí Alberta Kleina Stál u samého zrodu průkopnického podnikání budování železnic a bylo mu dopřáno dožít se takřka famózních podnikatelských úspěchů firmy, v jejímž čele stál téměř celé čtvrt století. Skupinový portrét bratří Kleinů od malíře J. Kriehubera. Zleva Franz, Hubert, Libor a Albert Poznal světskou slávu: těšil se přízni mocných, sbíral vyznamenání, čestná občanství a jiné pocty takřka ve velkém. Současně ale zakusil i trpké chvíle, když čelil útokům, souvisejícím s nařčením ze zpronevěry. Jako syn hokynáře z Jesenicka se dočkal v roce 1858 povýšení do šlechtického stavu, o šest let později se stal rytířem. Strmou životní kariéru ozdobilo v roce 1872 dědičné jmenování do stavu svobodných pánů. Když ale o pět roků později po delší nemoci Albert Klein von Wisenberg umírá, je pronásledován předtuchou brzkého úpadku svého podnikatelského impéria, sahajícího od silničního, mostního a železničního stavitelství přes těžební a zpracovatelský průmysl až k pivovarnictví a cukrovarnictví. A neblahá vize kramářova potomka se skutečně měla záhy naplnit vždyť ve vlastním potomstvu nenašel svého důstojného následovníka. Uplynuly pouhé dvě desítky let a z firmy kdysi evropských rozměrů a proslulosti zbyly jen nepatrné podnikatelské aktivity. K tomuto konci je však na počátku devatenáctého století velice daleko. V jesenickém podhůří žije čiperný obchodník Johann Friedrich Klein se ženou Marií Elisabetou. Obchody mu jdou zřejmě dobře a vůčihledně se rozrůstá i jeho rodina. Z celkem devíti dětí překročilo práh dospělosti šest synů: nejstarší Josef (*1792), dále pak Engelbert, Franz, Libor, Albert a benjamínek Hubert (*1811). Tato bratrská šestice si od sudiček přinesla do života dárek jednotného osudu stanou se protagonisty našich velkopodnikatelů a hnací silou průmyslové revoluce v někdejší habsburské monarchii. Jejich cesta k tomuto postavení se může dnešnímu pozorovateli zdát až příliš přímočará a její na první pohled jednoduchost je podezřele zarážející. Ovšem Evropa v časech po napoleonských válkách skýtala zřejmě řadu netušených možností. Mezi nemnohými, kteří bystře vytušili přízeň doby, patřil i třetí z bratří Kleinů, Franz (*27. dubna 1800 v Kociánově). Ve svých třinácti létech se vydal z rodného severu Moravy až na její jih, do Lednice, s původně skromným cílem vyučit se zahradníkem. Prostředí na lichtenštejnském panství mu asi svědčilo a zřejmě se tady i prosadil. Nezapomněl při tom na své dva starší bratry Josefa a Engelberta, takže je záhy všechny tři nacházíme v Lednici při parkových úpravách a vodních stavbách. Zvěsti o šikovnosti kleinovského tria brzy přesáhly hranice lednického zámeckého parku. Otevírá se jim svět; zatím tedy svět jižní Moravy. V roce 1815 zakládají městský park v Brně pod Petrovem a získávají svoji první státní zakázku: stavějí silnici z Uherského Hradiště do nedalekého Starého Města. Jižní Morava stojí tedy na startu něčeho, co můžeme klidně pojmenovat podnikatelské tažení bratří Kleinů. Zatím tedy prvních čtyř, včetně Libora (*2. února 1803 v Ondřejovicích), který měl již značnou zkušenost (stavěl s Gerstnerem první ruskou železnici a byl dokonce na studijní cestě v Americe) a rychle se začlenil do sourozeneckého podnikání. Jeho jádro spočívalo především ve stavbách silnic a říčních regulací. Tyto náročné inženýrské práce realizovali bratři Kleinové, mužové vybavení pouze chatrným základním vzděláním, nabytým v podhorské jednotřídce. Zřejmě si tohoto handicapu byli vědomi a u svých dvou nejmladších bratrů vsadili na lepší teoretickou přípravu. Tak pozdější šéf firmy, Albert Klein (*16. června 1807 v Kociánově), nabyl teoretických vědomostí o třídu kvalitnějších: po základní škole při rajhradském klášteře navštěvoval i brněnské gymnázium. To již bylo na svoji dobu solidní vzdělání, se kterým se v polovině třicátých let 19. století předposlední z Kleinů připojil k sourozenecké čtveřici. Ta právě přeorientovala firmu ze silničního stavitelství ke zbrusu nové aktivitě. Albert Klein se ocitl rovnýma nohama v éře výstavby prvních železnic v monarchii. V pravý čas: budování drah se totiž stalo doménou Kleinů; stálo u samých základů jejich proslulosti. A je třeba dodat, že proslulosti naprosto oprávněné vždyť v historicky krátkém období let 1836 1875 dokázalo stavební podnikatelství bratří Kleinů postavit více než 3500 kilometrů železnic! A ne nějakých kolejí odnikud nikam. Na soupisu drah, postavených firmou Gebrüder Klein neboli bratři
Kleinové, figurují mimo jiné i první lokomotivní železnice u nás, Severní dráha císaře Ferdinanda z Vídně napříč Moravou do Krakova, Severní státní dráha Olomouc Praha Podmokly (dnes Děčín hl. n.), Česká západní dráha z bavorských hranic přes Plzeň do Prahy, Jihoseveroněmecká spojovací dráha z Pardubic do Liberce či Dráha císaře Františka Josefa Vídeň České Budějovice Plzeň Cheb s odbočkou do Prahy. Kleinové nemohli nezanechat svoji vizitku ani na rodné Moravě: jejich dílem je např. Moravsko slezská centrální dráha z Olomouce přes Krnov do dnešních polských Glucholaz i s odbočkou do Opavy nebo Moravská pohraniční dráha ze Šternberka do Dolní Lipky, včetně spojky do Lichkova. Výstavbou železnic se bratrský podnik dotkl i rodného kraje, když na přelomu let 1870/1871 postavil 22 kilometry dlouhou trať ze Zábřehu na Moravě do Sobotína. Aktivity Kleinů se pochopitelně nezastavily na hranicích dnešní České republiky. Železniční stavby, které prováděli sami či se na nich podíleli, najdeme rozprostřeny od švýcarských hranic u Bodamského jezera až po Ukrajinu. V Rakousku patří k jejich dílům část Jižní státní dráhy (úsek Gloggnitz Mürzzuschlag i s vrcholových tunelem na Semmeringu) nebo úseky někdejší Dráhy císařovny Alžběty z Vídně do Salcburku. V dnešním Rumunsku (tehdy součásti monarchie) postavili 227 km dlouhou trať Arad Teius i s odbočkou Simeria Petroseni. V dnešní Itálii a Slovinsku zaregistrujeme stopu po Kleinech např. v železničních spojnicích Ljubljana Trieste či Tarvisio Ljubljana; na opačném konci monarchie, v dnešním Polsku Rodový znak Alberta Kleina, symbolizující pracovitost a jednotu a na Ukrajině, realizovali Dráhu Karla Ludvíka z Krakova do Lvova. A to výčet není úplný Průmyslové impérium, rozložené prakticky po celé monarchii a umožňující tak široký záběr podnikatelských aktivit, nevybudovali pochopitelně Kleinové sami. V začátcích hodně pomohly styky; nápomocen byl především profesor F. X. Riepl, otec myšlenky na železniční spojení Vídně s Haličí, či nejvyšší kancléř Antonín Bedřich hrabě Mitrovský, jehož panství Vízmberk Kleinové koupili a kde se i usídlili. Kromě toho byli bratři obdařeni mimořádně vyvinutým čichem na schopné spolupracovníky: jména vynikajících stavitelů železnic, jako Matyáš Schönerer či Karl Ghega, patří do seznamu těch, jejichž odborných referencí a spolupráce si Kleinové obzvláště považovali. U značné části bratrského podnikání stál i Albert Klein. Obvykle dozoroval nějakou část stavby, jezdil na inspekční cesty. Hodně času a úsilí věnoval i zakládání a provozu hutních a strojírenských závodů, specializovaných i na výrobu kolejnic a komponentů pro stavbu mostů. Tuto nedílnou součást svého podnikání, kterou dosáhli výjimečného postavení mezi soudobými staviteli železnic, pojali Kleinové ve velkém stylu: produkcí svých podniků se rychle propracovali na přední pozici v rámci monarchie. Nebylo by asi objektivní zúžit pohled na Alberta Kleina jen na podnikatelskou část jeho osobnosti, byť se v manažerské činnosti ve prospěch firmy vyžíval zřejmě nejvíce. Samozřejmě existoval i Vedle prvního brněnského nádraží postavili Kleinové v moravské metropoli i víc než 600 metrů dlouhý viadukt. občan Albert Klein a ten si zaslouží právem naši pozornost. Jakým byl jeden z našich největších podnikatelů 19. století člověkem? Potěší nás možná zjištění, že muž, jehož soukromý majetek byl odhadován tehdy astronomickou částkou více než dva a půl milionu zlatých rakouské měny (pro srovnání např. dvorní rada pobíral ročně cca šest tisíc zlatých, kvalifikovaný dělník si přišel na zhruba 500 zlatých), nepostrádal sociální cítění. Naopak: Kleinové platili u svých současníků za humánní kapitalisty, kteří samozřejmě šli tvrdě za ziskem, ale současně ctili požadavek slušnosti, dodržování závazků a korektnosti v obchodních vztazích. Toto platí obecně; Albert Klein sám je jen potvrzením tohoto hodnocení. S trochou nedůvěry přijímáme dnes informaci, že v hloubi 19. století Kleinové zavedli ve svých závodech např. bezplatnou lékařskou péči a nakročili i k zavedení systému peněžního zajištění v nouzi a při zdravotní nezpůsobilosti. To svědčí jednak o jejich specificky pojatém kapitalismu, jednak o vyvinutém sociálním cítění. Tento rys lze pochopitelně vykládat i tak, že Kleinové se stali vrcholovými kapitalisty velice rychle, a proto nestačili absorbovat klasické nešvary své společenské vrstvy. Sám Albert dodával tomuto osvícenému kapitalismu ještě další rozměr rozsáhlou podporou mladých talentovaných pracovníků všech kategorií a štědrou dobročinnou činností. A nezapomínal: příkladně zmíněnému Franzi Xaveru Rieplovi poukázal doživotní rentu a často jej zvával na zámek do Sobotína. Od narození Alberta Kleina, čestného občana Prahy, Brna, Opavy i Kladna, poslance říšského sněmu atd. atd., uplynulo letos rovných 200 roků. Po bohatě prožitém životě zemřel v Sobotíně dne 31. října 1877. Tedy právě před sto třiceti léty. Letošní dvojnásobné životní jubileum připomíná muže, který si pro svůj šlechtický znak vybral motiv čtyř spojených rukou, jakožto symbol spolupráce, a za heslo zvolil velmi příhodné Concordia et laborae česky svorností a prací. Muže, který stál v čele firmy, jaké nebylo u nás ve své době rovné a která dokázala za relativně krátkou dobu své existence zřídit veřejné stavby za ztěží uvěřitelnou půl miliardu tehdejších rakouských korun. Muže, kterého provázelo podnikatelské štěstí, ale ve vlastní rodině (měl čtyři syny a tři dcery) nenalezl pokračovatele. Po jeho smrti vedl firmu jeho synovec Franz Klein. Císařské Dějiny železnic v rakousko uherské monarchii z roku 1898 zmiňují Kleiny jedním neutrálně laděným odstavcem v pojednání o olomoucko pražské dráze. Oficiózní Meyerův konverzační slovník, vydaný o deset roků později v Lipsku a Vídni, zná třináct Kleinů; ani jedno jméno však nepatří našim bratrům podnikatelům. Ozvěna aféry z roku 1849, kdy se museli Kleinové bránit obvinění z defraudace, zřejmě působila i po půlstoletí. Obdobně se ke Kleinům zachoval Příruční naučný slovník z roku 1963, když vykořisťovatele Kleiny odsoudil k neexistenci. Až v roce 2000 vydalo Okresní vlastivědné muzeum v Šumperku útlou knížečku mapující osudy bratří Kleinů a jejich podnikatelské aktivity. Díky za ni; bez ní by nemohla vzniknout ani tato vzpomínka na jubilanta Alberta Kleina a jeho bratry, budovatele železnic. Pavel Schreier historie
dětem Byl večer, čas na pohádky. Krasomila, která byla na řadě pro vymyšlení pohádky, chvíli přemýšlela a pak začala poněkud zeširoka. Víš, dědo, u nás v domě bydlí malá Klárka, ani nevím, zda už chodí do školy. Vyprávěla jsem jí některé tvoje pohádky. Říká, že jsou jenom o mašinkách a že by chtěla taky o námořnících a mašince, která hvízdala. Slíbila jsem, že jí nějakou vymyslíš, a teď mám strach, že o námořnících nic nevíš. No, zabručel děda Drahorád a bylo vidět, že přemýšlí. Pak mu svitlo v očích a začal: Na moři jsem nebyl, pravda, ale mám kamaráda, který je kormidelníkem na opravdické námořní lodi. Jmenuje se Vašek. Ve škole jsme seděli v jedné lavici a měli jsme spolu správná klukovská tajemství. Jedno vám povím, ale Pohádka námořnická musíte slíbit, že ho doma nevyzradíte, jinak vás natřu drážním lepidlem a polepím všemi nálepkami, co mám v kanceláři! To víš, že nevyzradíme, překřikovaly se děti, povídej honem! Bylo to o našich posledních prázdninách. Skončili jsme školu a měli jít do učení. Já na ševce obuvníka a Vašek na zedníka. Ani jednomu se moc nechtělo. Chodili jsme městem a vymýšleli co dál. Co dělat odpoledne, po prázdninách, v životě. Ani nevím jak a najednou jsme byli na nádraží. Vaška napadla strašná věc. Vlezeme si každý do jednoho nákladního vagonu a necháme se odvézt na konečnou, tedy do jeho stanice určení. Vyhraje ten, kdo dojede dál! Dědo, to snad nemyslíš vážně, ozvala se pochybovačně Anička, hadí kůžička. Smrtelně vážně, říkal jsem vám, že je to tajemství. Chraň vás, všichni svatí, udělat něco podobného! Neruš, okřikoval Aničku Ríša netrpělivě. Podmínkou hry bylo, že se nesmíme podívat na nálepku vozu, abychom nevěděli, kam jedeme, doplnil děda pravidla hry. Lucie Heřmánková Plácli jsme si a sázka byla uzavřena. Nakoupili jsme něco jídla a pití za pár korun, co jsme měli našetřeno, a druhý den brzy ráno jsme na nádraží čekali na náš osudový vlak. Doma jsem nechal dopis, že se vrátím později, aby neměli rodiče strach. Ale nemohl jsem napsat, kam pojedu. I kdybych chtěl. Vždyť jsem to nevěděl sám. Po šesté hodině zastavil na nádraží dlouhý nákladní vlak a čekal na křižování s rychlíkem. Opatrně jsme přešli koleje a vybírali si vagony. Uhlí, písek a dříví jsme zavrhli. Usoudili jsme, že daleko nepojedou. Vagon s dobytkem jsme rovněž přešli, byť z důvodu jiného. Pak jsme minuli dva kryté vozy, zetky, z kterých to krásně vonělo. Vrátili jsme se a nahlédli pootevřenými dveřmi dovnitř. Byly tam velké žoky naplněné chmelem. Kývli jsme na sebe, podali si ruce a slíbili si poslat domů pohled z konečné stanice. Jako důkaz. Pak jsme vlezli každý do jednoho vozu. Právě včas. Vlak se s cuknutím rozjel a dobrodružství začalo. Pohodlně jsem ležel na žoku s chmelem, okénkem pozoroval ubíhající krajinu a hlavou se mi honila spousta věcí. Jak bude ve světě a jaký bude doma mazec, až nepřijdu k večeři. Najednou byl večer a náš vlak přijel na velké seřaďovací nádraží. Po chvíli stání s námi začali posunovat. Házelo to pořádně. Slyšel jsem, jak naše vozy rozvěsili a zařadili každý do jiného vlaku. Kdo by v té chvíli tušil, že se s Vaškem neuvidíme dvacet let! Srdce mi bouchalo tak silně, že jsem měl strach, že ho posunovači venku uslyší. Pak se dlouho nic nedělo. Usnul jsem. Probudilo mě drncání kol a sluníčko, které mě šimralo v očích. Bylo ráno a já jel neznámo kam. Ke svému překvapení a zklamání jsem nejel dlouho. Odpoledne vlak zastavil a už se nerozjel. Opatrně jsem vyhlédl z okénka a viděl jsem velký nápis Prazdroj. Byl jsem v Plzni v pivovaru. Pak přišla parta chlapů, otevřeli vagon a bylo zle. Chytili mě, vynadali mi a já s nimi musel za trest vykládat žoky s chmelem. Tím však můj trest neskončil. Odvedli mě k přednostovi stanice jako černého pasažéra. Ten si mě pohledem přeměřil od hlavy k patě a já se strachy rozklepal. Jestli zavolá četníky, bude se mnou zle. Nezavolal. Vyzpovídal mě, odkud jsem a kde jsem se tu vzal. A když jsem mu všechno vypověděl, usmál se pod fousy a řekl: Máš štěstí, že mám doma také děti. Pošlu tě šupem k rodičům, a abys věděl, že nic není na světě zadarmo, cestu domů si pěkně odpracuješ! Právě mi hlásili, že topič Vyhlídka si zlomil ruku a má jet rychlík 850. Ten končí právě u vás. Tak ať už tě tu víckrát nevidím! A byl jsem z přednostenské kanceláře venku. Ani nevím jak. Na peroně jsem si stačil koupit pouze pohled z Plzně, abych dodržel slib, který jsme si s Vaškem dali, a už mě strkali na ohromnou parní lokomotivu. Vrazili mi do rukou lopatu, strojvedoucí mi vysvětlil, co mám dělat. Než jsem se nadál, rychlík se rozjel. Přikládal jsem do kotle jako o život, pot se ze mě jenom řinul, z cesty jsem nic neviděl, záda mě bolela. Ale byl to krásný pocit. Vlak jel díky mému přičinění! Večer jsem byl doma. Špinavý, avšak šťastný, že to všechno vlastně
dobře dopadlo. A protože se mi dráha zalíbila, nešel jsem se učit na ševce, ale na železničáře. A co Vašek? zeptaly se děti snad všechny najednou. Jó, děti, ten to měl horší. Za čtrnáct dnů přišla pohlednice z Hamburku! Chytili ho stejně jako mě a stejně jako já musel vykládat náklad. Místo k přednostovi stanice ho odvedli k řediteli doků a ten ho poslal na námořní loď. Co myslíte, že dělal? Děda nečekal na odpověď a pokračoval sám: Pochopitelně také topiče! Jenže ne jenom jeden den jako já, ale asi dva roky. Pak se stal plavčíkem a posléze námořníkem. Viděli jsme se až za dlouhých dvacet let a to už byl kormidelníkem. Takže ale Vašek sázku vyhrál, viď, dědo, uculovala se Krasomila. No vyhrál a nevyhrál. Přijde na to. Vedl 1:0. Děti se po sobě zvědavě podívaly. Vypadalo to, že děda ještě svoje vypravování neskončil. A skutečně: Majda Toušková Pochopitelně jsme si psali a Vašek se pořád vytahoval, že sázku vyhrál. Chtěl jsem mu to oplatit a vymyslel jsem pokračování. Uspořádáme soutěž, kdo lépe zapíská. Jestli parní lokomotiva, nebo parník. A jak jste to udělali? To jsi jel do Hamburku? ptal se Pavlík. Ale ne. Protože jsme se také chtěli vidět, vymysleli jsem setkání na Labi v Děčíně. Vašek se nechal najmout na říční loď, která plula právě do Děčína, a já si domluvil zvláštní jízdu s panem Buriánem a jeho lokomotivou také tam. A protože pan Burián je dobrý člověk a nezkazí žádnou legraci, celou noc před odjezdem jsme vylepšovali na jeho lokomotivě píšťalu. Dokonce jsem cestou do Děčína zase po letech topil. Naložil jsem do kotle tolik černého uhlí, až lokomotiva na kolejích poskakovala, co měla páry. S Vaškem jsme se setkali na Pastýřské stěně, což je krásná vyhlídka na skále nad městem, odkud je vidět jak přístav, tak i nádraží. Oba jsme oblékli modrou uniformu, jen Vašek měl pruhované tričko. Bylo domluveno, že v pravé poledne zapíská jak Vaškova loď, tak i moje lokomotiva. Vyhraje píšťala, která více zaujme. Povídali jsme si své životní příběhy jeden přes druhého a na soutěž jsme úplně zapomněli. Poledne nás ale vrátilo zpět do hry. Z přístavu se ozvalo táhlé, hluboké lodní zahoukání pěkné, pravda, ale v přístavu nic neobvyklého. Jen trochu delší. Zato pan Burián si dal záležet. Zajel s lokomotivou do tunelu, pustil všechnu nastřádanou páru do vylepšené píšťaly a ozval se takový rachot, že se lidé na ulici zastavovali a ohlíželi se, co se děje. Tunel se otřásl tak, že se uvolnilo několik kamenů a se žblunknutím spadly až do řeky. Číšník, který nám právě nesl oběd, se lekl, zakopl a polil se polévkou, ve městě se zvedli všichni holubi a poplašeně vyletěli až k nám na vyhlídku. U sousedního stolu spadly jednomu hostu do talíře falešné zuby. Pan Burián, lokomotiva, a tedy i já jsme jasně zvítězili. Stav je vyrovnán na 1:1. Děda Drahorád se spokojeně usmál. Jenom už nesmím jezdit do Děčína a pan Burián musel lokomotivu zase hned předělat, dodal ještě poněkud tišším, ale spokojeným hlasem. Tak mě napadá: Už jsme se dlouho o nic nevsadili Prosba Vážení (pra)rodiče, až dočtete tuto pohádku, vysvětlete prosím dětem, že pohybovat se po nádraží je velmi nebezpečné, chodit po trati se nesmí vlaky u nás jezdí už rychlostí 160 km za hodinu, lézt do vagonu je zakázáno a vylézt na vagon je životu nebezpečné, protože ve většině stanic je elektrický proud s napětím až 25 000 V, což je 114krát více než doma v zásuvce. Zkrátka a dobře, život není pohádka. dětem Vojtěch Kudláč Chcete svou pohádku? Umíte trochu malovat? Milé děti, nakreslete přednostovi Drahorádovi obrázek, nebo pošlete námět na pohádku z železničního prostředí, kterou byste si v magazínu ČD pro Vás rády přečetly! Pohádky s vašimi obrázky vycházejí v každém sudém čísle našeho magazínu. Nejlepší autoři obdrží propagační předměty Českých drah a nejlepší dílka budou zveřejněna (pokud budou opatřena čitelnou adresou). Ta naše adresa je: redakce ČD pro Vás, nábř. Ludvíka Svobody 12, 110 15 Praha 1. Lucie Heřmánková z Nymburka, Majda Toušková z Kadaně a Vojtěch Kudláč z Brna získávají propagační předměty Českých drah. Vybraným autorům blahopřejeme. Redakce
vlakem do zoo Klenot Moravy: Zoologická zahrada Zlín Navštivte zlínskou zoologickou zahradu, nebudete litovat. Je otevřena 365 dní v roce a patří k nejvyhledávanějším zahradám v republice. Rozsáhlé přírodní expozice s potůčky a vodopády, průchozí expozice a voliéry, romantický zámek Lešná i krásný historický park spolu se zvířaty nabízejí nezapomenutelné zážitky a celodenní zábavu pro celou rodinu. Otevírací doba leden březen duben září říjen listopad prosinec Vstupné dospělí studenti, senioři děti 3 15 let děti do 3 let 8.30 16.00 hod 8.30 18.00 hod 8.30 17.00 hod 8.30 16.00 hod 80 Kč 70 Kč 60 Kč zdarma Originalitou zoo je členění areálu podle kontinentů. Za jeden den tak procestuje Afriku, Asii, Austrálii a Jižní Ameriku a seznámíte se s 210 druhy zvířat. Mezi ta nejatraktivnější patří sloni, žirafy, nosorožci, gorily, lachtani, lvi, tygři, mravenečníci, tučňáci, papoušci a řada dalších. Co byste rozhodně neměli minout Tropická hala Yucatan Zažijete zde skutečnou pralesní atmosféru, projdete se po visuté lávce a objevíte jedinečnou civilizaci Mayů. Africké pavilony Atraktivní pavilony ve tvaru domorodých chýší nabídnou setkání se slony, žirafami, nosorožci, zebrami a pštrosy. Ojedinělá Amazonie Čeká na vás ostrov opiček kotulů veverovitých a největší jihoamerická voliéra. Stezka běžce emu V průchozí expozici klokanů a běžců emu vám představíme bílé vačnatce. Ostrov lemurů kata Zavítáte do ostrovního království neposedných lemurů. Expozice pro lvy Nejsou zde mříže ani sklo, od trojice lvů vás bude oddělovat jen soustava vodních ploch. A co navíc? Oblíbené komentované krmení zvířat, podzimní večerní lampionové prohlídky, jízda vláčkem, svezení na ponících a velbloudovi, dětský zábavný koutek, velká prodejna suvenýrů, čtyři stylové restaurace. Kontakt ZOO a zámek Zlín Lešná, p. o., Lukovská 112, 763 14 Zlín 12 e mail: office@zoozlin.eu web: www.zoozlin.eu Vlakem do zoo Číslo žel. tratě: 331 Železniční stanice: Zlín střed Vzdálenost od žel. stanice: 5 km Doporučené slevy: In karta, SONE+, Kilometrická banka, REGIONet Romana Bujáčková, Marek Plochý
tip na výlet Turistická lákadla Velkých Losin Lázně, renezanční zámek, ruční papírna. Turistická lákadla Velkých Losin mají společného zakladatele. Ve druhé polovině 16. století jím byl Jan mladší ze Žerotína. Starobylý a mocný moravský rod Žerotínů ovšem získal panství již na konci 15. století za Jana staršího, který byl blízkým spolubojovníkem Jiříka z Poděbrad. Tehdy však bylo hlavní sídlo Žerotínů v Šumperku. Když se město Šumperk vykoupilo z poddanství, zvolil si Jan mladší za nové sídlo Losiny. Lidová tradice vypráví, že Jan musel přesídlit na Losiny z jiného důvodu. V souboji o dědictví nešťastně zabil svého bratra Zikmunda a rodina jej odsoudila k domácímu vězení na Losinách. Kdo ví, jaká byla pravda. Jisté je, že Jan mladší ze Žerotína přestavuje nepohodlnou gotickou tvrz na reprezentativní renezanční zámek. Na leteckém snímku je dobře patrné, že renezanční část zámku tvoří tři křídla uzavřená do písmene U, která jsou směrem do nádvoří zdobená proslulými třípodlažními arkádami. Výraznou dominantou zámku je osmiboká šestipodlažní věž s hodinami. Na přelomu 17. a 18. století jsou přistavěna tři nižší barokní křídla, též s arkádami, ale jen dvojpodlažními. Žerotínové pobývali ve Velkých Losinách tři staletí. Koncem 18. století však kvůli dluhům rozprodávají panství a roku 1802 do Losin přicházejí Liechtenštejnové. Tehdy už šlechta obývá převážně pouze barokní části zámku, z renezančních prostor se stává jakési šlechtické muzeum. Právě proto se tyto části dochovaly v původní podobě. V interiérech si prohlédnete vzácné renezanční vybavení, žerotínskou zbrojnici a obrazárnu. Nejvíce vás uchvátí Rytířský sál, zvaný též Hodovní síň. Kazetový strop, kožené tapety zdobené tlačeným a polychromovaným dekorem, třímetrová kachlová kamna, vyřezávaný a vykládaný nábytek, renezanční příborník. Za veškerou nádherou však číhá jakýsi zlověstný stín. Aby ne! Velké Losiny aso- ciují čarodějnické procesy, které zde probíhaly v druhé polovině 17. století. Během prohlídky uvidíte i sál, v němž zasedal tribunál vedený nechvalně proslulým inkvizitorem Bobligem. Po temných vzpomínkách určitě osvěží procházka zámeckým parkem kolem malebného rybníčku. V roce 1596 založil Jan mladší ze Žerotína ve Velkých Losinách ruční papírnu, která od té doby funguje nepřetržitě až do dnešních dnů. Papír zde vyrobený se používá například pro důležité smlouvy, významnou státnickou, ale i osobní korespondenci, pro vzácné rukopisné faksimile a bibliofilie. V prostorách papírny je umístěno i papírenské muzeum. Pro turisty je velmi atraktivní, protože součástí prohlídky je i návštěva autentických prostor, kde se papír přímo před zraky diváků vyrábí původním manufakturním způsobem. V obchodě můžete zakoupit vkusný suvenýr vyrobený z místního ručně vyrobeného papíru. Text a foto: Jiří Berger