ANALÝZA MISTROVSTVÍ SVĚTA V NOHEJBALE TROJIC Z HLEDISKA LATERALITY

FAKULA ĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORU UNIVERZIY KARLOVY V PRAZE ANALÝZA MISROVSVÍ SVĚA V NOHEJBALE ROJIC Z HLEDISKA LAERALIY DIPLOMOVÁ PRÁCE. Vedoucí práce: PhDr. Vladimír Süss, PhD. Zpracoval: Makara Richard PRAHA

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a použil pouze uvedené literatury. Richard Makara 2

Děkuji PhDr. Vladimíru Süssovi, PhD. za odborné vedení a konzultace při vypracování diplomové práce. 3

Souhlasím se zapůjčením mé diplomové práce ke studijním účelům. Prosím, aby byla vedena přesná evidence vypůjčovatelů, kteří musí pramen převzaté literatury řádně citovat. Jméno a příjmení Číslo občanského Datum vypůjčení Poznámka průkazu 4

ABSRAK Název práce: Analýza mistrovství světa v nohejbale trojic z hlediska laterality Cíle práce: Zmapování herních činností jednotlivce v nohejbale trojic z hlediska preference dolních končetin v závislosti na lateralitě hráčů Metody: - Pozorování videozáznamů - Pozorování zápasů - Rozbor literatury - estování laterality Výsledky: - Změna pravidel na jednodopadová nepřinesla z hlediska laterální preference dolních končetin výrazné změny. - Jednodopadový nohejbal přináší nižší počet hráčů zapojených do útočné činnosti. - Při hře na jeden dopad nejsou hráči nuceni častěji používat nedominantní dolní končetinu. Klíčová slova: - nohejbal fotbaltenis - jednodopadový a dvoudopadový herní systém - lateralita, laterální preference - dominantní a nedominantní dolní končetina - nahrávač, smečař, zadák, blokař - herní činnosti jednotlivce 5

ABSRAC itle: he Analysis of the riad Football ennis Championship Focused on Laterality Aim of thesis: Analysing of the individual play aktivity in term of the preference of the legs depending on laterality of the players Methods: - videorecords - match observation - analysis of the literature - laterality testing Results: - he rule modification to one-impact game has not brought any important change with view of the leg preference. - A lower numer of the players are involved of the forward activity in the oneimpact game - he one-impact game does not force the players to use the undominant leg more frequently. Keywords: - football tennis - one-impact and two impact game system - laterality, Pateral laterality - pitcher, smasher, defender, picker - individual play activity 6

1 Úvod... 9 1.1 Obecný popis nohejbalu... 9 2 EOREICKÉ PŘEDPOKLADY... 11 2.1 Nohejbal z hlediska laterality... 11 2.1.1 Lateralita obecně... 11 2.1.2 Lateralita z hlediska fyziologie... 13 2.2 Základní pravidla nohejbalu na MS... 15 2.2.1 Singl (Jednotlivci)... 15 2.2.2 Dvojice... 17 2.2.3 rojice... 18 2.3 Herní činnosti v nohejbale... 19 2.3.1 Herní činnosti jednotlivce... 19 2.3.2 Herní kombinace... 31 2.3.3 Herní systémy... 37 2.4 Diagnostické prostředky... 39 2.4.1 Posuzovací techniky... 40 3 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE... 41 4 MEODologie práce... 42 4.1 Sledovaný soubor... 42 4.2 Charakter výzkumu... 43 4.3 Popis metod... 43 4.3.1 Kategoriální systémy pozorování... 44 4.3.2 estování laterality... 44 4.3.3 Metody zpracování dat... 45 5 Výsledky... 45 7

5.1 Výsledky testování laterality hráčů... 45 5.2 abulky jednotlivých sledovaných utkání... 46 5.2.1 MS 1994 Slovensko vítěz SR... 47 5.2.2 MS 1996 Brazílie vítěz ČR... 48 5.2.3 MS 1998 Maďarsko vítěz ČR... 48 5.2.4 MS 2000 Česko vítěz SR... 49 5.2.5 MS 2002 Maďarsko vítěz SR... 49 5.2.6 MS 2004 Česko vítěz SR... 50 5.2.7 MS 2006 Rumunsko vítěz SR... 51 5.2.8 MS 2008 Česko vítěz SR... 51 5.3 Souhrnné tabulky a grafy vyhodnocení... 52 5.3.1 Nahrávač ČR... 52 5.3.2 Nahrávač ze SR... 53 5.3.3 Smečař z ČR... 54 5.3.4 Smečař ze SR... 55 5.3.5 Zadák z ČR... 56 5.3.6 Zadák ze SR... 57 5.3.7 Celkový souhrn HČJ ČR x SR... 58 5.3.8 Celkový souhrn všech HČJ srovnání pravidel 1 dopad x 2 dopady... 60 6 Diskuse... 61 7 Závěr... 63 8 SEZNAM použité literatury... 65 8

1 ÚVOD ématem mojí práce je popis současného trendu a vývoje nohejbalového sportu především v souvislosti s herními činnostmi jednotlivce ( dále jen HČJ ) a zaměřením na využití laterality a preference dolních končetin ( dále jen ). Aktivně se nohejbalu věnuji na vrcholové úrovni už řadu let. Bohužel se jedná o ryze amatérský sport a tudíž se málokdo věnuje práci didaktické a nohejbal rozvíjející. Doposud všechny o nohejbalu vydané materiály se zabývaly především historií a popisem hry, HČJ, herních systémů či tréninku. Ve své práci bych rád poukázal na poznatky z antropomotoriky člověka a uplatnil je ve výzkumu a analýze současného pojetí vrcholového nohejbalu. Jedním z cílů je tedy popsat, do jaké míry má lateralita vliv na současný herní projev hráčů po zavedení nových pravidel. 1.1 OBECNÝ POPIS NOHEJBALU Nohejbal je síťová sportovní hra, která se v některých zemích hraje pod názvem fotbaltenis. U počátku této hry byli fotbalisté z pražské Slávie, kteří nohejbal hráli před fotbalovým tréninkem na volejbalových hřištích, přes která si natáhli provaz. Z toho vyplývá, že jak fotbal, tak i volejbal, mají s nohejbalem mnoho společných prvků. Nesmíme však zapomínat ani na tenis, neboť v zahraničí a na mezinárodní úrovni je vžitý spíše název fotbaltenis, který bychom snad mohli překládat jako "kopaný tenis". Nohejbal je tedy modifikací tří míčových sportů: fotbalu, volejbalu, tenisu. Z fotbalu nohejbal převzal fotbalový míč, hru hlavou a částečně fotbalovou techniku, ale také zákaz hry rukou, z tenisu možnost dopadu míče na vlastní polovině hřiště při příjmu podání a výšku sítě. Nejvíce prvků však nohejbal převzal z volejbalu: povrchy a rozměry hřiště, síť, jeden dotek míče jedním hráčem, maximálně tři doteky míče jedním mužstvem za sebou, blokování. aké celá metodika tohoto sportu, odborná terminologie, ale i označení jednotlivých hráčů je velmi podobné s volejbalem. V současné době můžeme nohejbal charakterizovat jako míčovou hru družstev (mužů, žen, mládežnických kategorií), při které se míč dopravuje přes síť na druhou stranu hřiště nejčastěji nohou nebo hlavou. Cílem těchto družstev je prokázat větší technickou a taktickou připravenost a dosáhnout tak vítězství ziskem stanoveného počtu bodů. Je však velmi specifický tím, že se zde prolínají prvky kolektivního a individuálního 9

sportu, neboť nohejbal se hraje jako utkání dvojic, trojic a nejnovější disciplínou je hra jednotlivců, tzv. singl. Jednotlivé disciplíny se od sebe velmi odlišují požadavky na herní dovednosti hráčů a nezanedbatelnou roli sehrávají také psychické vlastnosti hráčů a možnosti vzájemné komunikace na hřišti. Na druhé straně některé schopnosti a dovednosti jednotlivých hráčů jsou nutné ve všech disciplínách, a to především vysoká úroveň rychlostních a obratnostních schopností, dynamická síla dolních končetin, dostatečná kloubní pohyblivost, taktické myšlení. (Pavlík, Maršálek, 2005) Hra se začíná z místa pro podání kopnutím do míče, který musí přeletět přes síť a dopadnout do pole podání. Ve hře trojic a dvojic může hráč míč z podání přihrát spoluhráči, který buď přímo útočí (rychlý útok), nebo nahrává spoluhráči na postupný útok. Hráči mají tři dotyky, ale míč nesmí dvakrát po sobě odehrát ten samý hráč. Při hře můžou hráči nohou anebo jinou částí těla přesahovat přes síť na stranu soupeře, ale nesmí se jí dotknout. Hráč, který přesahuje nohou přes síť a snaží se zablokovat soupeřův útok, se nazývá blokař, zbývající hráči (hráč) v obraně se nazývají polaři. Kromě toho se ještě hráči můžou specializovat na nahrávku anebo útok, a tak plnit i funkci nahrávače či smečaře. (Žigala, 2001) Zatímco singly můžeme svou náročností a celkovým charakterem přirovnat k tenisu, badmintonu či stolnímu tenisu, u dvojic a trojic už je situace složitější. Dvojice již s předcházejícími sporty nemají moc podobného a spíše se přibližují beach volejbalu s jeho vysokou náročností na individuální rychlost, obratnost a koncentraci i vzájemnou sehranost obou aktérů. V trojicích pak již zcela dominuje atmosféra spolupráce, rozložení tíhy utkání na všechny tři hráče s pevně určenými individuálními rolemi a perfektní sehranost všech v obranných i útočných kombinacích z toho pohledu mají trojice snad přirovnání v normálním nohejbalu. (Stehlík, 2005) 10

2 EOREICKÉ PŘEDPOKLADY 2.1 NOHEJBAL Z HLEDISKA LAERALIY 2.1.1 Lateralita obecně Lateralita (z latinského slova Latus, lateris strana, bok) je pojem, pod nímž rozumíme vztah pravé a levé strany u párových orgánů. Protože český jazyk neměl pro praváctví a leváctví slovní význam, musel být pro vědeckou terminologii vymyšlen. Se systematickým zkoumáním laterality (praváctví, leváctví) se začalo na vědecké úrovni teprve před necelými 130 lety, kdy se vědci také začali zabývat nesouměrnou činností levé a pravé polokoule v lidském mozku. Výzkumy posledních dvaceti let také ukázaly, že otázka praváctví a leváctví je mnohem složitější, než se předpokládalo dříve. Dnešní znalosti o mozku a vyšší nervové činnosti jsou asi na takovém stupni, jako byla astronomie v poznávání vesmíru v době Koperníkově nebo nanejvýš Keplerově. Dnes již bezpečně víme, že respektování praváctví a leváctví u dítěte kladně ovlivňuje vytváření celé jeho osobnosti. Je třeba tento rys osobnosti včas a správně u každého rozeznat, sledovat, pěstovat a zdravě rozvíjet. (Drnková-Pavlíková, Syllabová, 1983) Od dvacátých let minulého století začali pedagogové, psychologové a lékaři upozorňovat na nešetrné zásahy do přirozeného vývoje dítěte, kdy se přecvičováním leváků na praváky mohly způsobit dítěti zdravotní potíže, snížení školní výkonnosti, výchovné problémy, případně vada řeči. Proto bychom se měli začít zabývat lateralitou už od dětství a věnovat zvláštní pozornost výchově dětí, zvláště levorukých, a nepřecvičovat násilně leváky na praváky. Naopak je důležité ponechat dítěti přirozený vývoj, ne jak tomu bylo v minulosti ve školství, kdy byly děti běžně přecvičovány z leváků na praváky, zejména se dbalo na pravorukost při psaní, tělocviku a ručních pracích. 11

Z historického hlediska je pravorukost vnímána jako symbol silných a správných lidí. Již z překladu řečtiny (dexios) a latiny (dexter) je známo, že pravý znamená zručný, schopný, obratný, chytrý. I v češtině se používají například výrazy jako pravá žena, pravé mince, pravý obraz. aké v ostatních jazycích nalezneme podobné výrazy značící praváctví jako dominantu. Na druhou stranu je levorukost spojována se zápornými představami, jako i v řečtině (laios) a latině (sinister), která znamenají neobratný, špatný, zvrácený. V čeština nalezneme také různá slovní spojení, která označují leváctví jako nesprávné, nešikovné (je na něco levý, je to levák, má obě ruce levé). Přesto však v historii známe mnoho osobností, které byly leváky a prosadily se nejen v umění a sportu. Mezi nejznámější leváky patří všestranný Leonardo da Vinci, který namaloval portrét Mony Lisy, pak také významný herec a komik Charlie Chaplin a slavný tenista Jimmy Connors. Je tedy zřejmé, že označení jako leváctví anebo leváci není tedy na místě (myšleno hanlivě). Laterální dominance znamená přednostní užívání a lepší výkon jedné strany těla ve srovnání s druhou. Lidé mají sklon být pravorucí nebo levorucí, pravoocí nebo levoocí, pravonozí nebo levonozí. Ačkoliv existuje obecná tendence být souhlasně dominantní pravák nebo levák, vyskytuje se mnoho různých druhů a stupňů dominance. ( Herris, 1958 ) Jiní badatelé, např. u nás Sovák, užívají termínu dominantní k označení činnosti té polokoule lidského mozku, ze které je řízena obratnější ruka a v níž jsou uložena centra pro tvorbu řeči. Odlišují tedy dominanci a lateralitu, protože pravá ruka je ovládána z levé mozkové hemisféry (polokoule) a levá ruka z pravé mozkové hemisféry (polokoule). Sovák zahrnuje právě toto odlišení do své charakteristiky laterality. Lateralita je vývojová, nikoliv patologicky podmíněná asymetrie (nesouměrnost) organismu podle střední roviny ve smyslu nadřazenosti jedné strany proti druhé. ýká se buď tvaru (lateralita tvarová), nebo činnosti párových orgánů (lateralita funkční). ( Sovák, 1962) 12

Dnes se obvykle používá pěti tříd (kategorií) označovaných následujícími značkami: L = vyhraněné, výrazné leváctví L- = méně vyhraněné, mírné leváctví A = nevyhraněná, neurčitá lateralita (ambidextrie, pochází z latinského slova a znamená nevyhraněná lateralita, používá se i význam smíšená lateralita) P- = méně vyhraněné, mírné praváctví P = vyhraněné, výrazné praváctví Stupeň laterality, tedy lateralita jako kvantitativní znak či proměnná, se nejčastěji vyjadřuje buď pomocí indexu laterality, nebo pomocí kvocientu pravorukosti. Pro výpočet indexu laterality existuje Cuffův vzorec: L i P L 100 P L Písmeno P je počet úloh, které osoba vykonává pravou rukou a L levou rukou, pravou nebo levou nohou, pravým nebo levým okem. Podle tohoto vzorce se udává stupeň praváctví kladnými číselnými hodnotami od 0 100. Stupeň leváctví je vyjádřen zápornými číselnými hodnotami od 0 do 100. ( Drnková-Pavlíková, Syllabová 1983) 2.1.2 Lateralita z hlediska fyziologie Centrální nervový systém (CNS), zejména mozek a jeho funkce, je jedním z nejsložitějších mechanismů vůbec v činnosti pohybového aparátu člověka. Ukazuje se, že mozek se postupně vyvíjel a tomu odpovídá i jeho hierarchie vývoje. 1) Jako první byl mozkový kmen, který řídí hrubé pohybové činnosti a vysílá první signály do mozkové kůry (patří tam i sluchové a zrakové podněty). 2) Druhý signalizační systém činnosti mozku je podkorový přední mozek (k tomu patří thalam, hypothalam, limbický systém), který zjemňuje smyslové vjemy. Hybná koordinace je asi v thalamu a hypothalamu. Do pravého 13

thalamu se rozšiřuje horní část mozkového kmene, kde obě mozkové hemisféry představují projekci thalamických jader. 3) Mozková kůra je z hlediska vývoje lidského mozku nejmladší, zato z hlediska pohybového mechanismu je na vyšším stupni činnosti. Pod zadními laloky velkého mozku je tzv. malý mozek, jehož horní vrstvu tvoří hustě situované šedé buňky. en je kontrolním orgánem pohybů lidského těla a vydává opravné příkazy v případě, že úkon neodpovídá plně záměru. Nevíme, co se odehrává v mozku, když myslíme. Víme však, že vnitřní jazyk mozku je elektrochemický. V některých částech mozku je až 100 milionů buněk, tj. krychlička o straně asi 2,5 cm. Přitom z těchto buněk nejsou ani dvě stejné, každá je jiná a je spojená s tisíci dalšími buňkami. ato tkáň navzájem propojených buněk tvoří základní mechanismus mozku. Mechanismus, který vysílá pulsy, jež řídí každou naši myšlenku a činnost. (Drnková- Pavlíková, Syllabová 1983) Mozková kůra byla dříve pokládána za konečnou instanci smyslových drah přinášejících informace z periférie a za počátek vědomých pohybových eferentních drah. Penfield dokázal, že tomu tak není. Zjistil, že v kůře jsou oddělené smyslové a pohybové oblasti, které mají úlohu zastávek na cestě z mozkového kmene a do něj. oto je stejné u člověka jako u ostatních savců. Proto dospěl k názoru, že místem setkání všech forem smyslové informace přinesené do vědomí je vyšší část mozkového kmene. Mechanismus, který objevil, byl nazván ostatními vědci Penfieldův mozek. Vysvětlil ho velmi přístupně: Když přirovnáme mozek a míchu k železničnímu systému, tak konečné příjezdové nástupiště na hlavním nádraží je podkorové. Senzorické zajížďky do korových oblastí nejsou nic více než zastávky. Přijíždějící vozidla zde zastavují, ale pokračují dále k podkorovému příjezdovému nástupišti. Motorická oblast kůry slouží jako zastávka pro vyjíždějící dopravu. Je třeba proto soudit, že vycházející tok elektrických potenciálů kontrolujících volné pohyby nezačíná v kůře, ale v centrálnější oblasti vyšší části mozkového kmene. Domnívám se dále, že v téže centrální oblasti probíhá integrace pro plánovaní pohybu. (Penfield, 1974) 14

Neuronová síť mozku je jistě výběrově nejcitlivější a nejorganizovanější systém, jaký známe. Není však nejdůležitější právě to, co označujeme a zkoumáme jako mozkovou nesouměrnost. Je možné, že právě rozdíl v projekci thalamických jader v obou hemisférách vytváří podklad pro potřebný stav velmi nestále rovnováhy. a umožňuje, aby poměrně nepatrné energetické impulsy mohly vyvolat v nesmírně organizovaném systému mozku mnohem složitější procesy, uvést do pohybu mechanismy vnímaní a myšlení. Nesouměrná činnost horních končetin při práci mohla v průběhu věku ovlivnit čelní lalok a vývoj lidského mozku. Je-li význam mozkové nesouměrnosti a laterality tak velký, pak také potlačování vrozené levorukosti přecvičováním se nám musí jevit jako daleko škodlivější a daleko větší prohřešek, než za jaký se dosud považovalo. Může vyvolat poruchu na kterékoliv úrovni centrálního nerovového systému. Pediatrie, klinická psychologie a speciální pedagogika popsaly mnoho případů neuróz, poruch psychosomatických vztahů, poruch chování, v sociálních vztazích, ve školní a pracovní výkonnosti, v utváření charakteru, v citové oblasti aj. Byly způsobeny nebo spolupodmíněny potlačováním leváctví dítěte. (Drnková-Pavlíková, Syllabová 1983) Z tohoto příkladu vyplývá, že děti, které používají při psaní či tělesné výchově a jiných činnostech párových orgánů, nemáme přecvičovat na praváky. Může to mít nedozírné následky na vývoj dítěte z hlediska fyziologického a psychologického. 2.2 ZÁKLADNÍ PRAVIDLA NOHEJBALU NA MS 2.2.1 Singl (Jednotlivci) Jedná se o poměrně mladou nohejbalovou disciplínu, která se však objevuje již na prvních mezinárodních vrcholných akcích. Poprvé se hra jednotlivců objevila na mistrovství Evropy v Maďarsku, které se konalo roku 1991. Utkání jednotlivců je velmi náročné na techniku a fyzickou připravenost hráčů. Většinou singl hrají nejtechničtěji vybavení hráči z družstva. Rozdíl oproti zápasům trojic je i v rozměrech hřiště. Hřiště na utkání jednotlivců a dvojic je kratší, hraje se tedy jen do čáry vymezující pole pro podání. Další rozdíl je i ve směřování podání. Podávat 15

je nutné křížem, proto je také hřiště rozděleno středovou čárou. Pokud má hráč sudý počet bodů, podává z pravé strany a pokud lichý, tak podává zleva. Celkové rozměry hřiště pro singl jsou dané v toleranci 6,40m šířka a 8,20m délka (obr.1.). Výška sítě je stejná jako u ostatních disciplín (dvojice a trojice), a to 1,10m. U jednotlivců jsou rozhodčí pouze dva, oba jsou rovnocenní v rozhodování, ale jeden z nich vede utkání. Obr. 1. Hráč se může dotknout míče dvakrát za sebou než přejde přes síť. Maximální počet dopadů na zem v singlu je jeden (Pravidla fotbaltenisu, 1997). U hry jednotlivců je nutný bezchybný příjem míče po podání soupeře, které bývá velmi razantní, neboť většina hráčů využívá zkráceného hracího pole ke smečovanému servisu. Při zpracování podání je výhodné přijmout míč těsně po odskoku (tzv. halfvolejem). ím si hráč přihraje míč do blízkosti sítě a odtud může provádět útočný úder. Proto je nejvýhodnější udržovat protihráče v průběhu hry co nejdále od sítě. Další příjem je možný po přihrávce míče z odskoku, při kterém si hráč odražený balón přihrává hlavou, trupem nebo nohou co nejblíže k síti a poté zahraje míč razantní smečí nohou nebo podrážkou. Pokud se protihráči nepodaří zamýšlený útočný servis, je výhodné přijmout míč přímo z voleje. ím hráč získá jeden dopad, který pak využije při útočném úderu na smeč. 16

2.2.2 Dvojice Počátky utkání nohejbalových dvojic se datují již od třicátých let dvacátého století. Dříve se dvojice hrály téměř bez bloku. V současné době se první liga hraje na dva dopady a při dnešní vyspělosti hráčů se blok využívá často. Blok se staví vždy v případě, když protihráči poměrně dobře přijmou míč, k síti je nutnost blokovat nebo alespoň vystrašit smečaře. Kdyby se hrálo bez bloku, bylo by skoro nemožné zachytit útočný smeč soupeře. V mezinárodních pravidlech nohejbalu se hraje na jeden dopad a dva doteky a u této disciplíny se blok až tolik nepoužívá. A to kvůli tomu, že jednodopadový nohejbal je velmi náročný na techniku hráčů a připravit balón po podání soupeře ke smeči je náročné. Při podání soupeře, kdy balón dopadne do vymezeného prostoru a po odrazu musí hráč dotlačit balón až k síti. u je viditelná jedna změna vůči trojicím, kde je více doteků a hráč přijímá míč (přihrávka) a druhý nahrává. Ve dvojicích jsou obě herní činnosti spojené, a proto jsou tak náročné. Z toho důvodu ani útok nebude tak razantní jako při trojicích. Proto je výhodné hrát na obranu v poli, což klade na hráče vysoké požadavky na předvídavost, obratnost, rychlost reakce a snahu vybrat balon. Výhodou u této disciplíny je, když hrají spolu pravák a levák, kdy při obranné činnosti není důležité, který hráč vybere balón, neboť mohou pak smečovat (útočný úder) oba hráči. Rozměry hřiště jsou 8,20m x 6,40m a podání se musí podávat křížem (Obr.2 ) Obr.2. Hra s blokem se používá jen zřídka, jak jsme to již zmínili, je náročné zastavit balon a hned jej i nahrát spoluhráči. Občas se dá použít naznačení bloku (hráč se postaví do 17

půlky hřiště a podle příjmu = přihrávky, se rozhodne, zda blokovat, či se vrátit do pole). Když ale zůstane hráč na bloku, tak se snaží pokrýt svou polovinu hřiště. 2.2.3 rojice Utkání trojic je hra, kde se setkávají všechny herní činnosti jednotlivce, a z tohoto hlediska je i nejpestřejší disciplínou v nohejbale. Právem se jí říká Královská disciplína. Hraje se na dva vítězné sety, dokud jedno z mužstev nedosáhne 11 bodů v jednom setu. Bod družstvo získá, když soupeř nezachytí balón. Vítězné mužstvo musí vyhrát o dva balony, tudíž se musí hrát až do rozdílu dvou bodů. Na vrcholných akcích se kladou vysoké nároky na hráče, zvláště pak u blokařů a smečařů zejména na jejich výšku, která se u mužů pohybuje kolem dvou metrů. V dnešní době se při utkání trojic hraje hlavně na razantní smeč a vytloukání bloku. Z toho plyne i to, že smeče se hrají ve výšce téměř 2,3 metru. ato hra na síti je dost náročná hlavně na koordinaci a balanci hráče, který stojí na jedné noze a snaží se blokovat soupeře. Na obranné činnosti hráče jsou kladeny jiné nároky, zde není vyžadovaná taková výška hráče jako u smečařů. V obraně je potřeba hlavně rychlost, koordinace a prostorová orientace. Proto jsou tito hráči většinou menšího vzrůstu a technicky dobře vybavení. Systém hry, který se užívá v Čechách, a to hra na dva smečaře a jednoho nahrávače, se na mezinárodních soutěžích dost těžko realizuje, protože se trojice hrají na jeden dopad a pohyb hráčů vyžaduje větší pohybovou dovednost. Z toho vyplývá, že nahrávač nahrává bez dopadu, a tedy je pro něho dost technicky náročné nahrávat jednomu, natož dvěma smečařům. Velikost hrací plochy je o něco delší než u singlu a dvojic, a to o rovných 2,6 m. Délka celého hřiště je tedy 18 m a šířka 8,2 m. (Obr. 3 ) 18

Obr. 3 Výška sítě je u všech nohejbalových disciplín stejná, tj. 1,10 m. Síť je podepřena jedním kolíkem na každé straně, který také vytyčuje prostor pro správné umístění balonu nad sakem (míč, který je mimo prostor kůlu se považuje za bod pro soupeře). Při podání trojic není přesně určená polovina hřiště, kam má míč směřovat (tak jak je tomu u singlu a dvojic), podávající hráč si může vybrat jakýkoliv směr podání vpravo či vlevo, jen míč nesmí přejít za podávací čáru, která je 6,4 m od sítě. U trojic je specifické i to, že při podání se zadák a smečař snaží zakrýt výhled přijímajícího hráče soupeře a znevýhodnit ho tak při přihrávce (příjmu míče). Na mistrovstvích světa a mistrovstvích Evropy jsou vždy na zápas nominovaní dva rozhodčí, kteří jsou u sítě (každý u jednoho z kolíků) a jejich verdikty jsou rovnocenné. K nim jsou delegováni dva pomocní rozhodčí, kteří kontrolují podávací a postranní čáry hřiště. Jejich verdikt je jen pomocný a je na zvážení hlavních rozhodčích, zda jej přijmou. 2.3 HERNÍ ČINNOSI V NOHEJBALE 2.3.1 Herní činnosti jednotlivce Představují komplex pohybových činností, kterými hráč promyšleně řeší vzniklou herní situaci. Mají stránku technickou (způsob provedení) a stránku taktickou (výběr vhodné 19

činnosti). Obě stránky spolu úzce souvisejí, a proto mluvíme o technicko-taktické stránce herních činností jednotlivce. (áborský a kol., 2007) 2.3.1.1 Podání Podání v nohejbale pokládáme za první herní činnost jednotlivce, kterou můžeme získat přímý bod, anebo ztížit soupeři přihrávku (první příjem) míče. Proto věnujeme při výcviku podání náležitou pozornost. (Žigala, 2001) Podání může provádět kterýkoliv hráč družstva kopem do míče. Podává se nohou z voleje po odskoku míče nebo přímo ze země. Nejčastěji se používá kopu přímým nártem, který je nejpřirozenější a také nejúčinnější pro svou razanci (Obr. 4). Hráč provede lehké nadhození míče před tělem se současným nápřahem nohy k vlastnímu kopu. Po nápřahu zahajuje pohyb stehno kopací nohy, k němuž se připojuje kyvadlově bérec. Zpevněním chodidla v hlezenním kloubu před úderem do míče (vypnutí nártu) se zvyšuje účinnost podání. Vlastní úderová plocha je zhruba ohraničena šněrováním obuvi. rup je při kopu mírně předkloněn, ruce pomáhají udržovat rovnováhu. (Kovanda, 1976) U utkání jednotlivců má podání velmi významnou úlohu, protože hřiště Obr. 4 20

2.3.1.2 Přihrávka Přihrávkou rozumíme každé zahrání míče letícího od soupeře (první dotyk) záměrně usměrňované některému spoluhráči k síti tak, aby ten mohl nahrát nebo provést útočný úder. Hráč hraje první míč při příjmu podání především hlavou, jíž je přihrávka nejpřesnější, nebo vnitřní stranou nohy. Při přihrávce hlavou stojí hráč v mírném stoji rozkročném čelem proti směru letícího míče. Nohy jsou pokrčeny, trup mírně předkloněn. Po odrazu míče od země se hráč mírně zakloní a náklonem těla vpřed se současným napínáním nohou udeří do míče přední plochou čela. Ruce pomáhají udržovat rovnováhu. (Kovanda, 1976) Nejčastěji se používají čtyři druhy přihrávky: - přihrávka hlavou (Obr. 5) - přihrávka vnitřní stranou nohy - přihrávka hrudí ( Obr. 6 ) - přihrávka břichem Obr. 5 Obr. 6 21

2.3.1.3 Nahrávka Nahrávkou rozumíme každé zahrání míče letícího od spoluhráče (druhý dotek), který nahrávač usměrňuje smečaři k síti k provedení útočného úderu. Nejčastější a nejpřesnější způsob provedení je nahrávka vnitřní stranou nohy (Obr. 7). Stojná noha je mírně pokrčená, kopací noha začíná pohyb nápřahem se současným vytočením špičky nohy vně tak, aby její vnitřní strana byla kolmo k předpokládanému směru nahrávky. Vlastní úder je proveden vnitřní stranou nohy do zadní spodní poloviny míče, který je před stojnou nohou, a usměrňuje tak míč vzhůru. rup je mírně předkloněn, paže pomáhají udržovat rovnováhu. (Kovanda, 1976) Obr. 7 2.3.1.4 Útočný úder Útočný úder je každé zasáhnutí míče jakoukoliv částí těla (kromě rukou) směřující do soupeřova hřiště, hráče, anebo bloku. Je koncovou činností, pomocí které se hráč (anebo družstvo) snaží znemožnit soupeřovi udržení míče ve hře. Jeho realizace je podmíněná tělesnými a technickými schopnostmi útočníka, nahrávkou a obranou soupeře. Patří mezi velmi náročné individuální herní činnosti hráče hlavně proto, že se nejčastěji 22

uskutečňuje v blízkosti sítě, kde hráč zasahuje míč v plném švihu z voleje nebo po odraze od země nad síť požadovaným směrem. Hráč při tom může přesahovat nohou nebo trupem přes síť, ale nesmí se jí dotknout. (Kovanda, 1976) 2.3.1.4.1 Smeč Je to útočný úder do horní poloviny míče, při němž míč po prudkém úderu klesá do pole soupeře. Nejběžnější způsoby smeče jsou: smeč vnitřní stranou nohy, smeč hranou podrážky, smeč podrážkou, smeč patou, háček. Méně používané jsou: smeč nártem, smeč špičkou, smeč hlavou a nůžky. (Kovanda, 1976) 2.3.1.4.2 Smeč vnitřní stranou nohy Je to základní útočný úder, dostatečně prudký a přesný. Je-li proveden s maximálním nápřahem a se zapojením celého těla, je velmi účinný. Nevýhodou je dobře odhadnutelný předpokládaný směr letu a dopadu míče. Stojná noha je mírně pokrčená, švihová noha provádí úder vnitřní stranou do zadní poloviny míče, před úrovní stojné nohy. rup je nakloněn na stranu stojné nohy, paže pomáhají udržovat rovnováhu. (Kovanda, 1976) ento útočný úder je v dnešním moderním nohejbale nejčastěji používaný hlavně ve trojicích při zakončování. ento druh smeče se nejčastěji užívá při tzv. vytlučení bloku. Jeho výhodou je, že se kope z maximální výšky a když zasáhne blok je většinou vytlučený (Obr. 8 ). Proto tenhle popis HČJ od Kovandy se trochu liší od dnešního stylu hry. 23

Obr. 8 2.3.1.4.3 Smeč hranou podrážky Je to prudký útočný úder, při němž má let míče jiný směr než pohyb nohy. Stojná noha je mírně pokrčena, švihová provádí prudkým vytrčením úder do středu míče vnitřní hranou podrážky na úrovni stojné nohy a dává tak míči mírnou vnější rotaci. rup je nakloněn na stranu stojné nohy a v konečné fázi úderu je mírně zakloněn, paže v mírném upažení pomáhají udržovat rovnováhu. (Kovanda, 1976) ento styl smeče je sice razantnější než smeč vnitřní stranou nohy, ale používá se méně, protože se lépe blokuje. Víc se využívá ve dvojicích. 2.3.1.4.4 Smeč podrážkou Je to útočný úder, který má sice menší razanci, ale je velmi účinný, zvláště je-li hrán s dostatečnou razancí míče k pomezní čáře v blízkosti sítě. echnika provedení je shodná 24

s technikou smeče hranou podrážky s tím rozdílem, že hráč provádí úder do zadní poloviny míče plochou podrážky a švihová noha pokračuje v pohybu ve směru ke stojné noze. Míč tím dostává vnější rotaci s odskokem ven z hřiště. (Kovanda, 1976) 2.3.1.4.5 Smeč patou Je to přesný útočný úder s vrchní rotací míče, velmi účinný, zvláště je-li hraný těsně podél sítě k pomezním čarám hřiště. Stojná noha je mírně pokrčená, švihová provádí prudkým vytrčením do směru letu míče úder patou do zadní poloviny míče, který je před stojnou nohou, a dává míči vrchní rotaci. rup je v konečné fázi úderu zakloněn, paže pomáhají udržet rovnováhu. (Kovanda, 1976) V dnešní době tento úder už moc nevidíme. Spíše se používal v nohejbale v 70. a 80. letech dvacátého století. 2.3.1.4.6 Háček Je speciální útočný úder, který je hraný nad polovinou soupeře a je zahraný zpět do sítě nebo podél sítě. Je to obtížný úder, ale při dokonalé nahrávce a provedení je obrana bez bloku téměř bezmocná. Vyžaduje naprosto přesnou nahrávku nejlépe tak, aby míč byl těsně nad úrovní pásky a asi 20 30 cm na straně soupeře. Háček je možné zahrát přímým nártem, vnitřním nártem, vnitřní stranou nohy, vnějším nártem nebo patou. Nejpoužívanější je háček hraný vnitřním nártem.(obr. 9) Hráč stojí v těsné blízkosti sítě a švihovou nohou provádí po přesáhnutí sítě úder vnitřním nártem do horní poloviny míče, který je nad soupeřovou polovinou hřiště. rup je ukloněn na stranu stojné nohy, paže v mírném upažení pomáhají udržovat rovnováhu. (Kovanda, 1976) 25

Obr. 9 2.3.1.4.7 Nahození míče na blok Jedná se o technické nahození míče na tělo blokujícího hráče.(obr. 10) Smečař naznačí útočný úder a při bloku soupeře lehce nahodí míč na tělo blokujícího hráče nejlépe tak, aby míč zasáhl ruku blokujícího nebo aby se blokující hráč dotkl míče vícekrát za sebou. (Kovanda, 1976) Obr. 10 26

O 2.3.1.4.8 Vytlučení bloku Vytlučení bloku se provádí razantním úderem do soupeřova bloku hraným zpravidla z velké výšky tak, aby se míč odrazil mimo hrací plochu.(obr.11) Vytlučení může být provedeno jakýmkoliv z útočných úderů s dostatečnou razancí. Nejčastěji se používá smeč vnitřní stranou nohy. (Kovanda, 1990) Obr. 11 2.3.1.4.9 Ulití Ulití je zahrání pomalého míče (nejlépe se zpětnou rotací) do nekrytého prostoru soupeřovy poloviny hřiště. Smečař naznačí útočný úder a po obranné reakci soupeře (postavení bloku, vykrývání své poloviny hřiště) usměrní míč v poslední chvíli tak, aby nemohl být zpracován žádným z protivníků (Kovanda, 1990). Ulití lze provést např.stopbalem nebo stažením míče. (Obr. 12) 27

Obr. 12 2.3.1.4.10 Stopbal Stopbal je velmi účinný, ale technicky obtížný prvek. Smečař naznačí prudký úder (nejvýhodnější je klidná vyšší nahrávka), švihová noha však v konečné fázi místo úderu do zadní poloviny míče provede rychlý a lehký úder do spodní části a tím míči uděluje velkou zpětnou rotaci. Míč letí nízko a dopadá hned za síť nebo k pomezní čáře. Zpětná rotace zmenšuje odskok míče. rup je mírně zakloněn, paže pomáhají udržovat rovnováhu. Stopbal zahraný těsně za síť je možno spojit s následným dotykem (tzv. zášlapem) míče, který se odrazil od soupeřovy poloviny hřiště, a to buď přímo hráčem, který úder zahrál, nebo jeho spoluhráčem. (Kovanda, 1990) 2.3.1.4.11 Stažení míče Při stažení míče musí být nahrávka poněkud výše nad úrovní pásky a směřovat do pole soupeře. Stažení je účinné, je-li zahráváno ze stejné výšky jako smeč, kdy soupeř netuší smečařův úmysl. Švihová noha jde proti míči, a jakmile se jej dotkne, stáhne jej přímým nártem těsně za síť tak, aby míč měl minimální odskok. (Kovanda,1990) 28

2.3.1.5 Blok Blok je jednou ze základních obranných činností jednotlivce v nohejbalu. Blokem rozumíme zabránění přeletu míče přes síť nebo přehrazení prostoru nad sítí proti směru soupeřova útočného úderu. Nejužívanějším způsobem blokování útočného úderu soupeře je blok nohou, který má dvě základní varianty. (Kovanda, 1990) 2.3.1.5.1 Blok ve stoji (čelně k síti) ento způsob bloku je nejvýhodnější, a proto také nejpoužívanější. Hráč stojí v těsné blízkosti sítě čelem ke smečaři. Stojná noha je mírně pokrčena, švihová noha je v okamžiku útočného úderu soupeře uvolněně napjata v přednožení a postavena celou plochou podrážky proti míči do jeho těsné blízkosti tak, aby se míč odrazil zpět na soupeřovu polovinu hřiště.(obr. 13) Čím dále se podaří hráči přesáhnout nohou přes síť, tím je blok účinnější. (Kovanda 1990) Obr. 13 29

2.3.1.5.2 Blok nohou bokem k síti Nevýhodou tohoto bloku je, že blokující hráč má horší přehled o hráčích soupeře, je to málo aktivní blok a taktéž schopnost reakce na změnu herní situace je menší. Hráč stojí v těsné blízkosti sítě bokem ke smečařovi. Stojná noha je mírně pokrčená, švihová noha je v momentě úderu soupeře natažená a postavená celou plochou podrážky proti míči do jeho blízkosti tak, aby se míč odrazil zpět na soupeřovu polovinu hřiště. rup je nakloněný na stranu stojné nohy, jednou rukou hráč přidržuje v podkolení švihovou nohu, druhá ruka pomáhá udržovat rovnováhu. (Žigala 2001) 2.3.1.5.3 Blok nohou s výskokem ento způsob bloku je účinný hlavně proti míčům smečovaným v těsné blízkosti sítě, které smečař zahrává ve vysoké výšce. Dnes se však pro velkou obratnost a kloubní pohyblivost blokařů používá minimálně. Blok ve výskoku klade zvýšené požadavky na správný odhad, koordinovanost pohybů. Jde prakticky o blok nohou bokem k síti provedený ve výskoku. V mrtvém bodě výskoku, v okamžiku útočného úderu soupeře, vytrčí hráč švihovou nohu, která je v unožení mírně pokrčena, plochou podrážky proti míči tak, aby se míč odrazil na soupeřovu polovinu hřiště (Kovanda, 1990). V dnešním nohejbale se tohoto bloku používá spíše jako zášlapu vysoko odskakujícího míče nad soupeřovou polovinou hřiště v blízkosti sítě. 2.3.1.6 Přihrávka, vybírání míče Vybíráním míče rozumíme zahrání nesnadno zpracovatelných míčů jakýmkoliv pravidly dovoleným způsobem za účelem udržení míče ve hře. Vybíráním míče rozumíme obrannou činnost vynucenou herní situací. Jejím hlavním úkolem je zabránit druhému dopadu míče na zem nebo dopadu míče zahraného spoluhráčem mimo hřiště, míč zpracovat a podle situace přihrát, nahrát nebo jej zahrát do pole soupeře. (Kovanda, 1976) 30

2.3.2 Herní kombinace Herními kombinacemi rozumíme záměrné, dopředu nacvičené spojení herních činností jednotlivce, v souladu s prostorem a časem, s určitým taktickým záměrem. Herní kombinace rozdělujeme na útočné herní a obranné herní kombinace v kolektivu i v individuální hře. Herní kombinace v kolektivní hře (trojice, dvojice) mají stejný název, ale různá provedení. (Žigala 2001) 2.3.2.1 Útočné kombinace Jsou to kolektivně řešené herní situace útočnými herními činnostmi jednotlivce, jejichž cílem je přihrát míč letící od soupeře spoluhráčovi k síti, který podle vzniklé herní situace nebo dohodnutého herního systému volí rychlý nebo postupný útok. Mezi útočné herní kombinace v kolektivní hře patří rychlý útok po přihrávce a postupný útok po nahrávce. Vysvětlivky ke značení následných nákresů. 2.3.2.1.1 Útočné kombinace na jednoho smečaře praváka Při tomto systému hry dochází k velkému zatížení smečaře a to jak z psychického, tak i z fyzického hlediska, neboť celá útočná a blokařská hra je postavena na jedné osobě. Méně využitou osobou ve hře je zadák, který se snaží pouze přihrávat (přijímat míč) anebo nahrávat a to jen v tom případě, když soupeřův útok směřuje na nahrávače. (Obr. 14) 31

Obr. 14 U tohoto systému hry jsou dva hráči, kteří přijímají smečař a zadák. Nahrávač stojí u sítě a postranní čáry a snaží se při přihrávce (příjmu míče) nahrát míč k síti. Podání soupeře přijímá smečař pravák nebo zadák, ten pak přihrává míč nahrávači. Po přihrávce se smečař pravák snaží co nejrychleji přesunout k síti, kde dostává nahrávku od nahrávače a pak zakončuje útok smečí (obr. 15). Obr. 15 Další kombinací z hlediska přijímání míče je volba jiné varianty postavení hráčů v poli, která nám pomáhá zmírnit fyzickou zátěž smečaře. ento systém se dobře uplatnil u reprezentace Slovenské republiky, která jej využívá již osm let. Jde o rozestavění, kdy smečař stojí u sítě při levé postranní čáře a rozestavení přijímajících hráčů je zadák a nahrávač (obr. 16). ato herní kombinace je náročnější hlavně pro zadáka, který se v tomto okamžiku stává i nahrávačem, neboť oba hráči, bez ohledu na to, na kterého půjde balon, musí jeden z nich přihrát (přijmout balón) k síti a následně pak druhý musí 32

nahrát. V tomto případě se snaží protihráč ve větší míře rozehrát na nahrávače a znepříjemnit soupeři hru tím, že donutí nahrávat zadáka smečaři. Obr. 16 2.3.2.1.2 Útočné kombinace na dva smečaře praváky V české lize se varianta jeden smečař a jeden blokař vyskytuje ojediněle, většinou se hrává na dva smečaře jeden v postavení u nahrávače a druhý u druhého kolíku podél sítě (obr. 17). ento systém se dobře realizuje na dva dopady, kdy má nahrávač čas podívat se na postavení spoluhráčů a podle postavení blokaře se rozhodne, kterému ze smečařů nahraje. Na jednodopadový nohejbal se toto rozestavení hráčů dá použít, ale často z něj vznikají nevynucené chyby, které můžou rozhodnout zápas. Proto se při hře na jeden dopad používá systém dvou smečařů (S1, S2), kteří se v útoku častěji střídají, tím mění rytmus hry a soupeř se přizpůsobuje hůře, než při hře na jednoho smečaře. Obr. 17 33

2.3.2.1.3 Útočné kombinace na dva smečaře (jeden pravák, jeden levák) Další možnost postavení při základním útoku je přihrávka smečaři levákovi nebo smečaři pravákovi k síti do středu hřiště, kam nabíhá nahrávač, který byl zatím mimo hru (nejlépe u levého kolíku). Hned po přihrávce se oba smečaři přesunou k síti, kde jeden z nich dostává od nahrávače nahrávku a zakončuje akci útočným úderem (obr. 18). Nejlepším zakončením této akce je, když nahrávač nahraje smečaři levákovi, což je z hlediska provedení nejjednodušší. Další variantou zakončení je nahrávka smečaři pravákovi přes síť, kterou zakončuje háčkem. ato varianta je velmi náročná na přesnost nahrávače, protože míč musí umístit přesně za síť, aby mohl smečař dobře zakončit. Obr. 18 ato varianta je též z hlediska nahrávky velmi náročná, protože nahrávač nahrává vpravo i vlevo a snaží se skrýt směr nahrávky před blokařem soupeře. Další obtížná činnost u této kombinace je, že smečař levák a pravák se nacházejí u kolíků a musí hrát smeč do prostoru ze své strany (tudíž se smečuje do obtížnější strany smečaře). Výhodou tohoto rozestavění hráčů je, že při zachycení útočného úderu může nahrávka směrovat buď na smečaře leváka a praváka, což u shora uvedeného rozestavění ztěžuje útok, když útočný úder směřuje na levou stranu hracího pole. (obr. 19) 34

Obr. 19 2.3.2.2 Obranné kombinace Obrana s blokem patří mezi základní obranné herní kombinace v kolektivní hře. Ve hře trojic je taková obrana ještě výhodnější než ve hře dvojic, protože pokud jeden hráč blokuje, tak o obranné pole se ještě dělí dva hráči. Hráč, který plní funkci blokaře, nejenže vykrývá určitý prostor (vyznačeno na obrázku pruhovaně), ale zároveň blokuje míče, které směřují hlavně na háček a kladivo, vyhýbá se nahození a vytlučení bloku, zachytává míče ulité těsně vedle bloku, atd. Oba hráči v poli musí stále sledovat celou akci a rychle reagovat na změnu postavení bloku.(obr. 20) V poli vykrývají zbývající prostor, aby mohli zachytit míč, když se smečař bloku vyhne, anebo se míč odrazí od bloku do vlastního pole. Postavení jednotlivých hráčů v obraně ovlivňuje směr a kvalita nahrávky, místo, odkud hráč útočí, blok a taktéž styl smečaře. Proto je potřeba si uvědomit, že postavení hráčů v obraně nelze určit přesně. Při některých jednoduchých útocích a míčích zadarmo, když míč může zpracovat více hráčů, si první míč nezachytává nejlepší nahrávač, protože by nemohl přijmout nahrávku. Ve špičkových družstvech často funkci blokaře, tak jako i smečaře, můžou plnit dva stejně dobří hráči, kteří si navzájem vypomáhají (ač jen na krátkou dobu), pokud se jednomu z nich nedaří, popřípadě už fyzicky nestačí. Výhodou ve složení družstva je, když funkci blokaře dokáže plnit i nahrávač, protože po zachycení útoku spoluhráči zůstává při síti na provedení nahrávky. (Žigala 2001) 35

Obr. 20 Se stabilní obranou bez bloku se ve hře trojic nejčastěji setkáme u technicky slabších družstev, ale u špičkových družstev pouze při herních kombinacích, ve kterých není dostatečně připravený útok, anebo selhává obrana s blokem. O způsobu obrany se blokař nejčastěji rozhoduje až v momentě převedení nahrávky na útok. Při technicky správně připraveném útoku hráč blokuje míč nad sítí, ale pokud není dostatečně připravený útok, má blokař několik možností: - ustoupit od sítě do pole a bránit - ustoupit podél sítě k postranní čáře a zapojit se tak do obrany - dát znamení spoluhráčům (např. krátkým zvednutím paže) a sehnout se pod síť Smečař se nezúčastňuje obrany a sehne se pod síť jen v časové tísni, jinak se vždy snaží alespoň ustoupit k bližší postranní čáře a vypomáhat v obraně. Rozhodnutí musí být rychlé, aby hráči v poli měli dostatek času přemístit se do obranného postavení, jinak může soupeř každé zaváhání v obraně využít ve vlastní prospěch. Postavení a pohyby hráčů v obraně ovlivňují směr a kvalita nahrávky, místo odkud hráč útočí a taktéž styl smečaře. Když útočící hráč víc využívá technické údery, obrana je blíže u sítě, ale 36

pokud smečař hraje hlavně razantní údery, obrana se formuje dále za zadní čáru. Při útocích soupeře ze středu přední poloviny pole podání, krajní bránící hráči stojí přibližně v rozích hřiště odkud ve střehu očekávají razantní útočné údery k postranním čárám a technické údery těsně za síť. Střední bránící je vysunutý dále za zadní čáru a zachycuje razantní údery vedené mezi krajní hráče (obr.21). Každý zachycený míč od soupeře se hráči snaží přihrát k síti, a tak zabezpečit co nejvýhodnější podmínky při přechodu z obrany do útoku. Základní obranné postavení hráčů s obranou bez bloku při útocích ze stran jsou graficky znázorněny na následujících obrázcích. Obr. 21 2.3.3 Herní systémy Systém hry družstva je určen základním postavením a rozestavením spoluhráčů, rozdělením hráčských funkcí a jejich koordinovanými výměnami. Popis herního systému vychází ze základního postavení hráčů, které se však zejména na vyšší výkonnostní úrovni v podstatě neustále dynamicky mění podle vývoje herní situace. (áborský a kol., 2007). 37

2.3.3.1 Útočné herní systémy Útočné herní systémy ve trojicích se dělí: a) na jednoho smečaře b) na dva smečaře a nahrávka zboku c) na dva smečaře a nahrávka ze středu d) se třemi smečaři družstvo se třemi smečaři, anebo univerzálními hráči, kteří dokážou stejně úspěšně vykonávat úlohu smečařů i polařů, má více možností při zakládání rychlého a postupného útoku, protože třetím smečařem v tomto systému je nahrávač, který může útočit z dobré přihrávky a využívat tak slabá místa soupeře při formování obrany. Obrana proti třem útočícím hráčům je velmi náročná, protože družstvo využívá moment překvapení a různými změnami rychle reaguje na vývoj zápasu, herní projev a psychický stav jednotlivých hráčů. (Žigala 2001) 2.3.3.2 Obranné herní systémy 2.3.3.2.1 S blokem Je to základní obranný herní systém ve hře trojic, při kterém jeden z hráčů plní funkci blokaře a ostatní hráči zabezpečují za ním obranu. Úlohou blokujícího hráče je: - při herním systému soupeře na jednoho smečaře stát u sítě na úrovni smečaře a blokovat všechny útoky, kromě útoků vedených daleko od sítě a zpoza postranních čar, - při útocích soupeře ze středu blokem krýt střed vlastního hřiště, - při útocích soupeře vedených z blízkosti postranní čáry dát znamení spoluhráčům a krýt prostor za sebou od postranní čáry, - při herním systému na dva smečaře stát u sítě ve středu hřiště, anebo u některého smečaře a podle směru nahrávky blokovat útočícího hráče, - proti soupeřovu útočnému hernímu systému se třemi smečaři je blokař v neustálém střehu, snaží se předvídat úmysl hráčů a podle vzniklé situace 38

blokovat útočící hráče, anebo posilovat obranu. Úkolem bránících spoluhráčů je rychle reagovat na měnící se herní situace a vykrývat zbývající prostor za blokařem. (Žigala 2010) 2.3.3.2.2 Bez bloku Obranný systém ve hře trojic bez bloku se používá málo, protože v současnosti je většina hráčů schopna kvalitně plnit funkci smečaře, blokaře i nahrávače. Dva hráči zde vykrývají prostor po stranách hřiště a zachycují razantní a technické smeče směřující do stran a prostřední hráč je uprostřed za zadní čárou a zachytává razantní smeče směřující mezi spoluhráče. Na ulití vybíhá některý z postranních hráčů, který je rychlejší nebo který dříve začne akci. (Žigala, 2001) 2.4 DIAGNOSICKÉ PROSŘEY renér potřebuje získávat co nejpřesnější a nejpodrobnější informace o navyklých pohybových stereotypech jednotlivých hráčů, způsobech jejich myšlení a o nejčastěji používaných řešeních daných herních situací. yto informace ve formě dat může získávat trojím způsobem: měřením dotazováním pozorováním. Měření je ideálním zdrojem informací, jehož největší předností je objektivnost a srovnatelnost výsledků. Dotazování obecně zahrnuje různé typy rozhovorů, škál a testů. yto metody se mohou používat samostatně, jako je tomu v dotazníkových šetřeních, anebo v kombinaci s jinými metodami.(hendl, 2008) 39

Pozorování má z počátku zachytit co největší spektrum situací v dané skupině. Úkolem je zvolit situace, v nichž se budou nacházet relevantní aktéři a probíhat zajímavé aktivity. Rozlišujeme tři typy pozorování: popisné cílem je podrobně popsat prostředí, lidi a události, fokusované se zaměřuje na zvláště relevantní procesy a problémy, selektivní - uskutečňuje se na konci výzkumu, hledáme příklady a doklady pro typy chování a procesů nalezené v druhé fázi. Snažíme se nalézt negativní případy a verifikovat naše hypotézy. (Hendl, 2008) Cílem pozorování je tedy co nejpřesnější a nejúplnější poznání osobnosti sportovce. 2.4.1 Posuzovací techniky Když chce trenér zjišťovat, jak reaguje hráč v určité situaci při určitém úkolu, pozoruje spíše v empirické rovině, hledá teprve možné reakce. Pozorování se blíží prosté registraci, úspěch závisí hlavně na kapacitě smyslových orgánů (Hendl, 1997). Posuzovací techniky se dělí na: přímý záznam kategoriální systémy posuzovací škály Pro výzkumnou část zvolím sledování pomocí kategoriálních systémů. Kategoriální systém je sledování dané činnosti a její přímé zařazení do příslušné kategorie, např. přihrávka na krátkou či dlouhou vzdálenost, úspěšně zahraný útočný úder atd., se zaměřením na preferenci a kvalitu provedení. Při konstrukci kategoriálního systému výběrových záznamů je důležité, aby každá kategorie byla vymezena v pojmech vykreslujících plně projevy, jež mají být pozorovány, situace, v nichž k nim dochází, co předchází a co následuje. Je-li kategorie dobře definována, je zařazení potom snadné a rychlé. 40

Kategoriální systémy by měly obsahovat: Je nutné přesně vymezit předmět, který se bude systémem klasifikovat. V dalším kroku se pomocí teorie určuje dimenzionalita klasifikačního systému. Přizpůsobování kategoriálních systémů při jejich aplikaci na konkrétní materiál. Pokud se ukáže, že není dobře navržen, je nutné ho přepracovat. Kategoriální systém je nutné definovat tak, aby šlo provést jednoznačné rozdělení do kategorií (Hendl, 1997). Dalším používaným pojmem je četnost = frekvence. Některé hodnoty, prvky se mohou v daném souboru vyskytovat několikrát. Říkáme o nich, že mají určitou četnost neboli frekvenci. Kumulativní četnost je jev, kdy počítáme (kumulujeme) postupně četnosti jednotlivých intervalů. Četnost výskytu určité hodnoty znaku, získané v dlouhé řadě pozorování nám vyjadřuje současně i pravděpodobnost výskytu této hodnoty (Hendl, 1997). 3 CÍLE A ÚKOLY PRÁCE Cílem práce je zmapovat herní činnosti jednotlivce v nohejbale trojic z hlediska preference dolních končetin a posoudit četnost jednotlivých činností v závislosti na použití dominantní či nedominantní končetiny s ohledem na změnu pravidel, tj. přechod ze hry dvoudopadové na jeden dopad. Úkoly práce: 1. Vypracovaní rešerše literatury pro vhled do problematiky. 2. Sběr dat z videozáznamů utkání, pozorování a záznam herních činností jednotlivce ve hře trojic a test laterality pro zjištění dominance dolních končetin u hráčů. 41

3. Vybrat vhodné metody zpracování dat. 4. Zpracování dat. 5. Konfrontace výsledků sledování s vyslovenými hypotézami, vytvoření závěrů, návrh doporučení pro praxi. Hypotézy: Změna nohejbalových pravidel na jeden dopad přinesla vyšší nároky na tzv. mezihru. Příprava útoku i obranná hra a součinnost hráčů je tak složitější, na vše je méně času, a tudíž jsou vyvíjeny i vyšší nároky na technickou vyspělost hráčů. Naproti tomu toto má za následek mírně pokleslou účinnost útočné hry a vyšší důraz na hru obrannou. Zde se nabízí několik základních hypotéz, které následný výzkum prokáže nebo naopak vyvrátí: a) Jednodopadový nohejbal přináší nižší počet hráčů zapojených do útočné činnost, resp. méně hráčů se podílí na zakončení útočné akce. b) Při hře na jeden dopad jsou hráči nuceni častěji uplatnit nedominantní dolní končetinu (dále jen ). 4 MEODOLOGIE PRÁCE 4.1 SLEDOVANÝ SOUBOR Pro svoji práci jsme si zvolili analýzu finálových zápasů na MS trojic. Jedná se o celkem osm klání mezi ČR a SROV. Hra trojic je ze všech nohejbalových disciplín nejvíce variabilní a skýtá největší počet herních kombinací a systémů. Neklade sice takové nároky na univerzálnost hráčů, jako např. hra dvojic, ale díky větší specializaci jedinců na dané herní činnosti a dovednosti umožňuje vyšší míru dobrovolnosti volit mezi končetinami při použití pro jednotlivé činnosti. Jednoduše řečeno hráč není tak často nucen okolnostmi k použití nedominantní, zároveň však může pro realizaci některých kombinací využít nedominantní, pokud se mu to jeví jako účinnější. 42