JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér Výchovná dramatika pro Neslyšící Reflexe absolventského výkonu v autorské inscenaci VDN Časoprostor Autor práce: Věra Lištvanová Vedoucí práce: prof. Mgr. Zoja Mikotová Oponent práce: prof. Miroslav Plešák
Je zvykem, že u VDN každý ročník zkusil zahrát v opravdovém divadle a něco nového. Prof. Zoja Mikotová říkala, že naše představení bude podle toho, jak se to k nám bude hodit, a něco málo bude vypovídat o nás. Byla jsem velmi zvědavá a nedočkavá co pro nás prof. Zoja Mikotová přichystá a pořád jsme to řešily s kolegyněmi, co to asi bude, jestli to bude drama, komedie nebo něco jiného. Zlom nastal už ve 2. ročníku v letním semestru. Prof. Mikotová už měla pro nás informace a také nám to řekla. Řekla nám, že se představení bude jmenovat Časoprostor. Neměla jsem ani nejmenší tušení, co mě v tu chvíli napadlo. Co to asi může být? Něco s časem? S minulostí? Budoucností? Pak nás zasvětila více, takže jsem to tak trošku trefila. Ještě jsme neměly žádný obsah, o čem to přesně bude. Proto nám dala za úkol si během prázdnin něco vymyslet, co by jsme asi k tomu rády daly, co by jsme rády ukázaly v představení. Jak už jsme nastoupily do 3. ročníku, už jsme dostaly více informací. Bylo nám vysvětleno, jak by to asi mohlo vypadat, byly hrubé návrhy, jak bude vypadat prostor. Premiéra se konala 30.11.2014 takže hned po nástupu do školy jsme hlavně řešily divadelní vystoupení. Měly jsme týdenní workshop s MgA. Peterem Vrťem a pomáhala mu MgA. Petra Vaňurová. Učily jsme se rytmus, poezii. Měly jsme si vybrat básničku, která je nám nejblíže z knížky Tichý přístav duše od Elišky Vyorálkové. Vybrala jsem si básničku Neodcházej. Byla mi hodně blízká. Při přečtení s básně jsem si hned vzpoměla na minulost, na to jak jsem se cítila, když mi postupně můj blízký odešel a já pak něměla nikoho u sebe blízko a nikdy jsem to vlastně nahlas neřekla. Týkalo se to hlavně mého táty, jeho odchod z rodiny jsem nesla těžce, protože se většinu času staral o mě. Sice s mojí mámou byl už dávno rozvedený (když mi bylo dva roky) ale stále žil s námi až do mých devíti let. Pak mi odešla máma, která se ostěhovala do Slovinska když mi bylo 18roků. Sice jsem na to byla připravená ale hlavně to bylo to, že od mých devíti střídavě žila ve Slovinsku a v Česku, takže jsem žila u babičky. Takže pokaždé když odjížděla do Slovinska na pár měsíců, vždycky jsem říkala neodcházej. Neodcházej Neodcházej když odcházíš je ve mně ticho stále hlubší jako stvořené pro pád jablka z vrcholu stromu a nebo pro harašení listí které se v povětří bláznivě motá sotva se snáší jak ten list k zemi chladnoucí již jiný vichr se zvedá a ticho je ve mně vzácnější Pro vše co není slyšet ve fičení větru neodcházej (Vyorálková E. s. 34)
Potom jako druhý úkol jsme měly vymyslet svoji vlastní autorskou básničku. Vymyslela jsem si básničku Vlaštovka. Vlaštovka se týká mojí mámy a je to myšleno tak, že nezůstává na jednom místě a stěhuje se do teplých krajin. Vlaštovka Za mořem a horami letí vlaštovka mezi mraky Letí loukou mezi stromy až do své rodné zemi Kouká mezi domy jedno malé, jedno velké Potká duši a naváže s ní vztah od rána až do noci Den za dnem, roční období se mění listy padají k zemi Kytky vadnou, vítr zesílí Vlaštovka odlétá pryč do teplých krajin Po vymýšlení nové básničky jsme zkoušely s tím pohrát a zahrát poezii. Ke konci workshopu jsme zahrály krátké vystoupení Čistá duše na JAMU. Už se blížila premiéra. Prof. Zoja Mikotová už nám řekla návrhy, jak by mělo vystoupení vypadat a jak bychom měly začít. Pořád dokola jsme zkoušely různé výstupy a pořád to upravovaly a vylepšovaly. Holky ze scénografie, které s námi spolupracovaly, se domlouvaly s prof. Mikotovou jak bude vypadat prostor, jaké budeme mít kostýmy a zařizovaly to. Také prof. Mikotová přišla s nápadem, že bychom mohly dát fotky z našeho dětství do představení. Vybrala jsem pár fotek a společně jsme prodiskutovaly, které je vhodné dát do představení. Velmi mile mě překvapilo a líbilo se mi, že studentka ze scénografie Markéta Šlejmarová, namalovala obrázky podle fotek. Trénovaly jsme také i s Adélou Kratochvílovou žonglování s talíři. A s paní Hanou Halbestadt tanec. Také pamětnice paní Erika Bezdíčková, která přežila koncentrační tábor, navštívila naši školu, aby mohla povyprávět svůj život. Bylo pro nás velkou inspirací pro představení a proto prof. Mikotová chtěla dát do představení neslyšící židovku a tanečnici Melitu Guthovou, protože my samy jsme neslyšící a to jaký ji potkal osud v koncentračním táboře, je velmi smutné. Týden před premiérou jsme byly od rána do odpoledne v Martě a pořád jsme trénovaly a pořád dokola vypracovávaly scény. Doladily jsme hudbu, pracovaly s osvětlením apod. Už předem nám byo řečeno, že se bude třeba dlouho
čekat než půjdeme na scénu, kvůli světlům apod. Ale byly jsme na to připraveny a nevadilo nám to. Bylo opravdu poznat, že se vyplatí každý den dokola si to opakovat, pak vám to utkví v paměti a později, když jsme třeba i dobré 2 měsíce nehrály, jsme si to pořád pamatovaly (až na některé drobnosti, ale pak jsme si vzpomněly). Premiéra proběhla 30.11. 2014 v Martě v Brně v 19.00 hod. Přišlo hodně lidí a bylo vyprodáno. Měly jsme takovou euforii, protože jsme vlastně poprvé hrály v divadle naše představení. Po premiéře Časoprostoru jsme pak hrály jednou měsíčně vždy v 19 hod. v Martě. Poslední vystoupení bylo absolventské a bylo to 11.5.2015 v Martě,divadelní scéně JAMU. S celým týmem Studia Marta jsme všechno dávaly dohromady tak až vzniklo představení Časoprostor. Chtěla bych velmi poděkovat osvětlovačům, zvukařům, scénografkám,které se s námi podílely a vytvářely neuvěřitelný prostor a vizuální efekty. Pracovníkům Marty za stavění našeho prostoru a úklid. Svým kolegyním, které se mnou hrály, panu Klukovi za vytváření hudby, paní doc. PhDr. Broulíkové za dramaturgickou spolupráci, produkční Marii Trefné a hlavně paní prof. Mgr. Zoje Mikotové, která režírovala naše představení, měla s námi trpělivost a ochotně s námi spolupracovala, když se nám něco nelíbilo a chtěly jsme to změnit. Velmi ráda jsem hrála toto představení, byl to pro mě zážitek, který bude navždy uchován v mé paměti.