VÝROČNICE 80 LET SKAUTINGU V PRAZE 8 KOBYLISÍCH HISTORIE A SOUČASNOST 24. STŘEDISKA SEVER ČESKÉHO JUNÁKA V LETECH

VÝROČNICE 80 LET SKAUTINGU V PRAZE 8 KOBYLISÍCH HISTORIE A SOUČASNOST 24. STŘEDISKA SEVER ČESKÉHO JUNÁKA V LETECH 1921-2001

OBSAH: VÍTEJ NA SVĚT Rozhovor přes tři čtvrtiny století Řekli a napsali Skauting ve světě i u nás I. ÉRA ZAKLADATELŮ A POČÁTKY SENIORŮ 1921-1945 Jak začínal skauting v Kobylisích 1921 Yena nastupuje a vzkvétá 1925 1935 Druhá vlna kobyliského skautingu 1936 1940 Ilegálně až do května 1940 1945 II. ÉRA SENIORŮ A NÁSTUP JUNIORŮ 1945 1968 Radostný nástup 1945 Únorový puč a my 1948 1950 Na vodě i pod vodou 1954 1967 Opět všichni spolu III. ÉRA JUNIORŮ A TĚCH DNEŠNÍCH 1968 1991 Tři roky legality 1968 1970 Pražské jaro pohasíná, my a Tom 1971 1988 Pomáháme skautingu potřetí 1988 1989 Čtyřiadvacítka dnes 1990 1991 CO BYLO VÍME CO BUDE ZÁLEŽÍ NA NÁS Kdo je kdo Text k obrázkům Vyobrazení

VÍTEJ NA SVĚT, VÝROČNICE, VÍTEJ MEZI NÁMI S radostí tě odevzdáváme do rukou našich mladších i starších sester a bratrů, aby se dozvěděli, co se už před sedmdesáti roky v kobyliském skautování a později v našem 24. středisku SEVER odehrávalo, kolik radostí nám společný život vždy přinášel i kolik odvahy a úsilí mnohé z nás v těžkých dobách stál. Podivuhodné jsou příklady pravého bratrství a občanské statečnosti, které doprovázejí naše skauty a skautky po celý život. Členěním brožury do tří hlavních částí (éry 1921-1945, 1945-1968 a 1968-1991), z nichž každá končí v celostátním pohledu vítězstvím demokracie nad totalismem, chceme naznačit úzkou souvislost až podmíněnost skautské činnosti s demokracií a humanitou státního zřízení. Jsme hrdi na to, že i náš kobyliský skauting, zejména v uzlových bodech své historie, napomáhal obraně a znovunastolení demokracie a humanity v Československu. Historie Čtyřiadvacítky však pokračuje. Vy, světlušky, vlčata, skautky, skauti, roveři i činovníci, vy všichni ji chovejte v úctě. Považujte si minulosti i současných dnů prožitých ve skautské rodině. Sami pro ni pak pracujte, ať se naše středisková lilie rozvíjí do nejkrásnější podoby a ať ji úspěšnou a zářící zase předáte následovníkům příštích generací. CO TO BOUŘÍ, CO TO VÍŘÍ? SKAUTI PRAHA DVACET ČTYŘI!

ROZHOVOR PŘES TŘI ČTVRTINY STOLETÍ Na besedě nejstarších a nejmladších členů skautské rodiny v Kobylisích se sešli a hovořili pamětníci ing. Míla Škvor (91 let), jeho manželka Marie Škvorová (93 let), jejich synové Míťa a Vláďa (dodnes ve Čtyřiadvacítce skautují) a benjamínci střediska Kukačka, Kíťa, Šmudla, Mlok a Fido (vesměs kolem 10 12 let). DĚTI: Dobrý den! Dovolili jste nám přijít na besedu. Můžete nám říci, od kdy skautujete? A kde jste začínali? BRATR ŠKVOR: Já od roku 1914 po přečtení knihy Základy junáctví. Bylo to ve 2. pražském oddíle, později jsem byl v 16. oddíle. Nakonec jsem vedl 32. oddíl. Manželka a její sestra Eminka začaly skautovat v roce 1920. SESTRA ŠKVOROVÁ: Od roku 1928 jsem vedla 2. sbor. (Na vysvětlení: dnešním střediskům se dříve říkalo sbory.) DĚTI: Měli jste tehdy nějaké skautské přezdívky? SESTRA ŠKVOROVÁ: Museli jsme mít. V oddíle nás bylo šest Marií, a tak mně říkali Ida. Manželovi zprvu říkali Stříbrný Vlk, ale po zavedení čestného skautského odznaku stejného jména mu začali říkat Míla. Ostatně později tento odznak také získal. DĚTI: Kde bývaly tenkrát vaše tábory? BRATR ŠKVOR - MÍLA: Poprvé jsem měl tábořit s A.B.Svojsíkem už v roce 1914 v Potštejně, ale to překazil začátek 1. světové války. Až v létě roku 1915 se přece jen uskutečnil Svojsíkův tábor pod hradem Orlíkem poblíž Lipnice, tak ten byl můj první. Ovšem podsady jsme tehdy dělali jinak: prkna se dávala svisle, jako palisády. SESTRA ŠKVOROVÁ IDA: My, skautky, jsme asi třikrát měly tábo u Padrťských rybníků v Brdech, potom se jezdilo na Lužnici, kde se říká Na lišce. DĚTI: jistě tedy znáte slavné postavy skautingu OBA: Ano, znali jsme náčelníka Ant. B. Svojsíka, jeho zástupce Jana Nováka, starostu profesora Charváta, náčelní Vlastu Koseovou, ale taky spisovatele Jaroslava Foglara. Na Pražském hradu nás junáky přijal tehdejší prezident T.G.Masaryk, který si skautů velmi vážil, stejně jako jeho pozdější nástupce Edvard Beneš a taky dnešní prezident Václav Havel. DĚTI: Jistě jste taky zažili spoustu příhod SESTRA ŠKVOROVÁ IDA: To máte pravdu. Jednou nás při táboření na Lužnici potkala obrovská bouře s povodní, ale dopadlo to dobře. Bylo to s Junákem moc krásné BRATR ŠKVOR MLADŠÍ MÍŤA: Představte si, že osm sester dávných skautek se dosud schází každý měsíc! DĚTI: Děkujeme Vám za pěkné povídání. Přejeme Vám hodně zdraví a nashledanou! Bratr Míla Škvor se bohužel oslav nedočkal opustil nás krátce před těmito dny.

ŘEKLI A NAPSALI T.G.MASARYK: Přijímám a dávám svůj hlas skautské ideji bratrství. (9.5.1920) Akceptuji váš pěkný program, že účinnou láskou ke svému národu snažíte se o sblížení a sbratření lidstva. (1931) ED. BENEŠ: Skautingu nejde jen o tělesné ozdravení a osvěžení. Skauting obnovuje v nových formách onen starý řecký ideál kalokagathie, ušlechtilosti a dokonalosti tělesné i duševní, a žde jsme u věci pro náš národ speciálně důležité. (1931) BADEN POWEL: Skauting je hra. Pravou cestou k získání štěstí je rozdávání štěstí druhým lidem. Buďte připraveni šťastně žít. Držte se vždy v životě skautského slibu! (Z posledního poselství) A.B.SVOJSÍK: Skauting poučuje, bystří úsudek, učí rozhodnosti, ale přitom rozechvívá struny citu, učí obětavosti, soucitu, snášenlivosti. Výrazem skautování rozumí se práce a vlastnosti zálesáků, hraničářů, objevitelů a průkopníků. Použijeme-li jejich základních prvků, podáme hochům soustavou her a cvičení, které hoví jejich touze a přirozeným náklonnostem a má zároveň veliký význam vychovávací. Mládí je samo o sobě krásou, nad přírodu a mládí nic ve světě není krásnějšího a radostnějšího. Každý konej dnes svou povinnost. (Z posledních slov, 1938)

SKAUTING VE SVĚTĚ I U NÁS 1902 Seton zkládá organizaci Woodcraft Indians (Lesní moudrost) 1908 Baden Powel ustavuje skautské hnutí Boys Scouts 1911 A.B.Svojsík studuje v Anglii skautský systém 1912 První Svojsíkům skautský tábor v Čechách (s J. Wolkerem) 1914 Založena organizace Junák český skaut 1915 Vznikl i u nás dívčí skauting a časopis Junák 1919 Založen Svaz junáků skatů RČS 1920 První světové skautské Jamboree (v Anglii) 1921-1923 Existuje 1. oddíl junáků českých skautů v Kobylisích 1925 Ustaven 24. oddíl Svazu junáků skautů v Kobylisích (16. září) 1930 Vznikl 24. klub oldskautů YENA (19. ledna) 1932 I. roč. cyklistického závodu Memoriál Kamila Širce (25. září) 1936 Obnoven 24. oddíl mládeže junáků a vlčat (19. října) 1937 Účast při otevírání nového úseku elektriky (24. ledna) 1937 Na táboře 24. oddílu se točí krátký film Pojďte s námi 1938 Služby skautů 24. oddílu v Civilní protiletecké obraně 1939 Založen 24. dívčí oddíl v Kobylisích (8. března) 1940 Junák rozpuštěn gestapem (5. listopadu), likvidován i 24. oddíl 1941-1945 Činnost starších členů 24. oddílu v KČT ( káčata ) i jinde 1945 Obnovena činnost 24. střediska (12. května) 1949 Druhý zánik Junáka po únorovém puči 1948 1950 Ustaven ilegáoní Junácký klub Sever s 22 vybranými členy, vázanými slibem věrnosti (9. prosince) 1951-1960 Vodácké plavby po domácích i zahraničních řekách 1955 Ustavování Tom (turistických oddílů mládeže) při odboru turistiky TJ Dynamo (Admira) Kobylisy 1961 Počátek dětských rodinných táborů 1968 Obnovena činnost Českého Junáka v Domovině (29. března) 1968 Obnovovací schůzka členů 24. střediska u Světů (3. dubna) 1970 Opětné mocenské ukončení činnosti Junáka 1970 Členství v odboru turistiky TJ Admira jako vodáci TOM 1989 Vyhlášeno třetí obnovení činnosti junáckého hnutí (prosinec) 1990 Oficiální obnovení skautingu v Praze 8 a Kobylisích (11. ledna) 1991 Ve 150 zemích světa je asi 16 miliónů skautů a 8 miliónů skautek včetně členů 24. střediska Sever

I. ÉRA ZAKLADATELŮ A POČÁTKY SENIORŮ 1921-1945 JAK ZAČÍNAL SKAUTING V KOBYLISÍCH 1921 1925 Jako téměř u každé historie, je i v praminulosti čtyřiadvacítky trochu mlžna a nejasna. Přesto toho ale víme dost, aby z toho byl zajímavý obrázek i pro další generace. Tak si poslužte také Nesporné je, že existoval 1. oddíl JUNÁKŮ ČESKÝCH SKAUTŮ v Kobylisích. Kromě ústního podání o tom svědčí i razítko tohoto textu, jehož otisk se dochoval vícekrát a ve vícero podobách. (později se místo vyříznuté jedničky ručně nebo tiskárničkou doplňovalo číslo 24 ). Horší je to už s datováním. Tento název organizace JUNÁK ČESKÝ SKAUT se používal za Rakouska od roku 1912 do konce 1. světové války. Po vzniku samostatné republiky se spolek přejmenoval na Svaz junáků - skautů RČS. Textace razítka tedy napovídá dobu vzniku (razítka i oddílu) asi na léta 199, nejspíš však 1920. (V roce 1921 měl už měsíčník Skaut Junák podtitul List Svazu Junáků Skautů RČS ). Členy zárodečného 1. oddílu Kobylisy zřejmě byli také tři bratři Šircové (Vilém, Kamil, Karel), v kůlně u usedlosti Vlachovka čp. 91 (dnes VB) měli klubovnu. Oddíl vedl ing. Eugen Kellner. Po dokončení studií odešel roku 1923 za zaměstnáním do Brazílie a už se nevrátil. Tím byla podvázána a prakticky ustala činnosti 1. oddílu Kobylisy. Po dvou letech došlo k oživení činnosti. To už v Kobylisích bydlel mladý skautský nadšenec (dříve skautoval v Hořovicích, kde studoval) Jan Kudrna (nar. 1906). Jeho otec tu byl ředitelem tzv. Staré školy. Po přechodu do Prahy mladý Jan skautoval nejprve ve 35. oddílu v Dolní Libni, s kterým byl r. 1924 na putovním táboře v Německu. 12. září 1925 se ve výkladní skříni pana Sládka (dnes opravna kol nad Vlachovkou) objevil propagační plakát doplněný materiálem ze zmíněného putovního tábor 35. oddílu. Dne 16. září 1925 se konala zakládací schůze oddílu, kterému bylo přiděleno číslo 24. Toto datum vzniku 24. oddílu se dostalo i na historickou oddílovou vlajku. Zakládajícími členy oddílu byli někteří z pohrobků 1. oddílu Kobylisy, především tři bratři Šircové, ale i další, jako Bohumil Rollo (zv. Buddha), a také noví zájemci. Oddíl měl zprvu dvě družiny (Vlci a Sokoli) a celkem 16 členů, z nichž část jsem jich přivedl s sebou z libeňského 35. oddílu, kde jsme začínali, uvádí v roce ve svém vyprávění Jan Kudrna. Tomu také zřejmě patřila iniciativa, a proto se stal (ve svých 19. letech) prvním vůdcem právě ustaveného 24. oddílu SJS RČS v Praze 8 Kobylisích. A už 24. září byla první oddílová rada, 11. října závody pěti oddílů v Ďáblickém háji (24. oddíl byl na 2. místě), 28. října účast na štafetovém běhu a oslavách státního svátku. Na vánoční oddílové besídce v prosinci 1925 dostává Jan Kudrna od ústředí vysoký čestný odznak skautskou svastiku. Bývalá klubovna u Širců se už nepoužívala, ale zástupce vůdce oddílu Mirko Prášek získal v domě svých rodičů (na Zedníkové) sklepní místnost, v níž se zprvu schůzovalo při svíčce. Tohle provizorium moc nevyhovovalo, a tak si u úzkém prostoru na bývalé zahradě restaurace U Topolů (divadélko Jiskara) postavili skromnou klubovnu (asi 1,5 x 5 m), kde byli alespoň doma. V únoru 1926 podniklo 15 chlapců zájezd na lyže do Krkonoš, v březnu 1926 skládalo prvních 15 nováčků v Prokopském údolí slib, to už měl oddíl tři družiny. V roce 1928 a 1929 uspořádal oddíl stanový tábor v lesích Lukavce (u Pacova), byl jen čtrnáctidenní, jen starší hoši soukromě a bez stanů. V létě roku 1932 byl letní tábor v Hodkově. Původní 24. oddíl míval 2 až 3 družiny, z toho jedna byla cyklistická (vedl B. Rollo). Jednotná barva šátku byla zelená. Sborovým vůdcem byl tehdy Jaroslav Houska.

Oddíl měl dost spolkový charakter. Na pořadu své valné hromady 20.1.1929 měl zprávy funkcionářů a revizní zprávu, kandidátní listina pro volby obsazovala místa 13 funkcionářů (vůdce a pokladník Jan Kudrna, tajemník a jednatel B. Rollo). Příští V. valná hromada 24. oddílu 19.1.1930 však znamenala i jeho likvidaci, neboť byla též ustavující schůzí 24. klubu oldskautů, který na počest svého vůdce převzal označení YENA (přepis domácí formy křestního jména Jan Jeňa). Jako oddíl mládeže pracovala Čtyřiadvacítka tedy 5 let. INTERMEZZO 1920 1921 A přece se zdá, že v dobách existence 1. oddílu Kobylisy (1920 1923) už po světě běhala i Čtyřiadvacítka. Jenže zřejmě neměla s tou naší nic společného kromě toho čísla. V roce 1969 vyšla v Jílovém knížka Odlesky táborových ohňů, jejíž autor Rudolf Noha zvaný Rudan píše o vzniku 24. skautského oddílu a vzpomíná na své začátky skautování v něm. Vznikl prý v roce 1921 jako truc-oddíl z nespokojených členů 5. pražského oddílu (později vodácká Pětka Jaroslava Nováka Braťky). Svou opozici zřejmě řešili odchodem z Pětky a založením vlastního oddílu, který při registraci dostal číslo dvacetčtyři. Vedoucím oddílu byl Václav Kuchař Šiva. Měl tři družiny dost svérázných názvů: Čechoslováci, Kališníci, Chodové. Věnoval se cyklistice, vykonával různé skautské a spojovací i pořadatelské služby. Z praktických důvodu jeho členové nenosili skautský klobouk, ale žokejskou čapku z šedého manšestru, na ní kovový odznáček: 24 v kruhu. Tato krojová odchylka se ještě dala zdůvodnit, i když to spíš už byl výraz odtažení mládenců od skautingu. To se projevovalo i tím, že nenosili slibové odznaky. Asi měli nějaké další maléry, protože po čase byl tento 24. oddíl převeden jako 10. klub oldskautů v Praze. Jenže tam přešla jen část členů, zbytek včetně autora R. Nohy Rudana se přiklonila k trempinku, kterému se pak věnuje další část knížky. Tak oddíl s číslem 24 zanikl. A když se v roce 1925 hlásil o registraci nový oddíl v Praze 8 (Libeň Kobylisy), zřejmě toto volné číslo dostal. Nezdá se aspoň z knížky, která je zatím jediným pramenem informací že by byla jakákoliv přímá či osobní spojitost trucčtyřiadvacítky s kobyliským skautingem. YENA NASTUPUJE A VZKVÉTÁ 1925 1935 Takto tedy od 19. ledna 1930 tu byli oldskauti 24. YENA. Byla to zřejmě parta dobrá a soudržná, která si potrpěla na spolkovou a sportovní činnost. Méně už na romantično, takže náplň oddílu už nebyla tak přitažlivá pro děcka ve věku 10 15 let. Čtyřiadvacátníci zahleděni do sebe stárli. Nějaký čas se považovali za rovery (jako takoví pořádali společenské večery s tancem u Topolů 3.3. a 14.4.1928), ale postupující léta je vytlačila k oldskautům. Ale ani to jim neubíralo na aktivitě. Dosavadní úzká, klukovská klubovna za hostincem U Topolů nevyhovovala. Schůzovali po restauracích, ale tam nebyli doma. Jen do hostince pana Kopřivy na Pěšinkách se jim podařilo instalovat stůl na ping-pong, aby si tu mohli zahrát. I když staré kádry klubu 24 OS byly z Kobylis, značná část členů byla z Libně. A tak i nová klubovna byla postavena (už profesionálně tesařem z Horních Chaber) ve Voctářově ulici v sousedství (tehdy ještě nepatrné) loděnice, pod náspem výjezdu na (tehdy nový) Libeňský most. Byla prostorná (5 x 9,5 m) pro schůze i pro stolní tenis, na zahradě měla hřiště na volejbal. Slavnostní otevření klubovny se uskutečnilo 26.5.1932. V průběhu dalších let však bylo členstvo 24 OS obohaceno o dospívající junáky novodobého 24. oddílu (roveři), a tak v roce 1938, kdy už byla většina oldskautů z Kobylis, předal 24 OS libeňskou klubovnu 35.

oddílu, později v ní sídlil libeňský 25. oddíl. Po 2. světové válce byly však pozemky i s klubovnou zabrány pro rozšiřující se loděnice. Byli to vůbec podnikavci, ti 24 OS YENA. V roce 1932 si na vypůjčeném pozemku v dnešní ulici Kubišově vybudovali tenisový kurt, na němž se výrazně podílel i zakládající člen 24 OS, nyní již stavitel Karel Širc. Tenis zde hráli oldskauti, ale také kurt pronajímali, aby byla úhrada na libeňskou klubovnu. Dokladem sportovní i společenské aktivity je dochovaná Sportovní kniha 24. OS YENA. V úvodním slově Jan Kudrna připomíná tradici 1. oddílu Kobylisy a uvádí, že ve 24. oddíle (z roku 1925) byl od počátku velký zájem o sport. Končí heslem kde ruch, tam život. Kniha je vedena od 22.2.1932 do 10.3.1935. Z průběhu zápisů se jeví, že sportovní aktivita byla hlavní činností kolektivu a celkem úspěšnou: pokud do soutěží nezasáhli profesionálové, byl 24 OS na předních místech, získal i cenná turnajová prvenství. To dokládá i bohatá přehlídka získaných sportovních trofejí, které se zachovaly až po naše časy. Sportovní disciplíny byly především stolní tenis a odbíjená, ale i cyklistika, přespolní běh a v zimě lyžařství (10.3.1935 se lyžařského přeboru oldskautů na Šumavě účastnilo 14 členů klubu 24 OS). Roku 1932 (25.9.) bylo zahájeno každoroční pořádání cyklistického závodu Memoriál Kamila Širce (jeden ze zakládajících členů kobyliského skautingu, zemřel nešťastně 17.11.1928) na trati Kobylisy Stará Pošta Líbeznice Kobylisy (20 km). Obliba závodu i účast vzrůstala, ale jeho VII. ročník nebyl už v roce 1938 povolen (Mnichov, mobilizace). Závod byl oživen v roce 1946 uspořádáním VII. ročníku zatím posledního. Podle dochované registrace z roku 1935 měl tehdy 24. klub OS YENA 30 členů ve věku 18 až 30 let. Vůdcem už opět byl Jan Kudrna, jeho zástupce B. Rollo a František Švarcar. Koncem třicátých let to byly roky dospělosti, rodinné a rodičovské povinnosti, obtíže vyplývající ze všeobecné situace (mobilizace, zábor), co odvádělo členy stále více od klubové a spolkové činnosti. Budiž jim však ke cti, že nedopustili, aby skauting v Kobylisích utichl, aby číslo 24 upadlo v zapomenutí. Mají zásluhu o obnovu a pokračování této společensky významné (jak ukázala právě pozdější léta) výchovné činnosti. DRUHÁ VLNA KOBYLISKÉHO SKAUTINGU 1936 1948 Oldskauti 24. klubu YENA si předsevzali obnovit oddíl mládeže. Z iniciativy především Jana Kudrny, ale i za asistence školy a rodičů (otec Antonín Sekera) došlo k opětnému založení 24. oddílu junáků a smečky vlčat. Po náborové agitaci na místních školách táhl 19. října 1936 houfec asi 80 dětí (podle jiné verze jich bylo 120) do klubovny tehdejšího sportovního klubu Svornost na okraji Nových Ďáblic pod Ládvím. Shodou okolností právě tam, kde je dnes sportovní areál a klubovna TJ Admira Kobylisy včetně kluboven a loděnice 24. střediska Junáka. Pro Kobylisy to bylo opět něco nového a mládež přijímala skauting s nadšením. Po opadnutí prvního zájmu zůstalo v oddíle asi 80 vážnějších zájemců. Pořizovaly se kroje a brzy došlo i na představení se veřejnosti. Bylo to 24. ledna 1937, když se slavnostně zahajoval provoz tramvaje v úseku od Čimické ulice (dnešní Nad Stírkou) k restauraci a hotýlku marek na úpatí Ládví pod budoucí vozovnou v tehdejších Nových Ďáblicích, což už nebyla Velká Praha. Jiskrný, slunný, ale zimní den dal vychutnat nahá kolena, avšak přál fotografům záběry z této skautské slávy se dochovaly v nejstarším oddílovém albu. Schůzovalo se tedy nejprve na Svornosti, později v podzemí Nové školy, kde byly volné skladovací prostory. V jedné z nich se ukládaly vyřazené školní lavice čili škamny. Děcka seděla jako ve třídě, před nimi jim dospělíci vykládali zásady a taje skautingu a taky dbali na udržení náležité kázně.

Na jedno takové podzemní sezení bylo to někdy v půli března 1937 odstavil se mladý zvědavec Jiří Dvořák, kandidát učitelství před maturitou, který se doslechl, že v Kobylisích hledají vedoucího pro nově vzniklý 24. oddíl a který se právě názorově rozcházel s vedoucím svého mateřského 2. oddílu. Přišel jenom to očíhnout. Vstoupil do školu připomínajícího prostředí zhruba s 50 dětmi a asi čtyřmi dospělými, z nichž jeden s příručkou v ruce vykládal cosi z nováčkovské zkoušky. Příchozí byl dětem představen jako nový vůdce 24. oddílu, takže ani neměl čas na rozmýšlení, tím méně pak možnost couvnout. To prostředí bylo zdrcující, naprosto neskautské, až mi bylo těch dětí líto, vzpomíná tehdejší mladík po půl století. Snažil jsem se otázkami trochu oživit atmosféru a něco se dozvědět o dětech i o oddíle. Zahráli jsme si nějakou hru, myslím, že to byla setonovka, a to už se oči rozzářily. Nakonec jsme si dohodli na příští neděli výlet a už jsem v tom lítal! A vskutku 21.3.1937 se šlo alespoň za humna, do Klecanského údolí, o velikonocích se jelo na více dní na Kačák (už s prvním spaním pod stany), o letnicích na Mastník (s velkou zkouškou vlastnoručního vaření). Rozproudil se tedy rušný oddílový život. Potíže byly s vedením vlčat. Jeden z mladších oldskautů zvaný Akela (Faltus) byl sice obětavý, ale nebyl z Kobylis a neměl dost času na schůzky ani na výlety. Přesto i ve smečce bylo živo a děcka si přišla na své. V té podzemní klubovně Nové školy však tehdy byli naposledy, i když problém vyhovujících kluboven stíhal Čtyřiadvacítku po všechna další předválečná léta. Na zahradě u Vykoukalů (zdejší klouče zvané Vykuk bylo vlčetem 24. smečky) stál dřevěný přístavek jako herna stolních tenistů klubu Svornost. Nevyužívali jí a umožnili skautům v ní schůzovat. V létě to šlo, v zimě se však nedalo topit ani vytopit. Smiloval se Čs. Červený kříž a umožnil schůzovat v jeho stanici, která stávala před Starou školou proti Topolovům. Bylo tu sice teplo, ale až moc civilno a medicinsky čisto, nešlo se tu zařídit po svém. Schůzovalo se i v divadelním sále restaurace U Topolů (dnes divadélko Jiskra) ve velké ratejně za lokálem. Bylo to i zásluhou několika rodičů čtyřiadvacátých dětí, kteří se zde scházeli na schůze i na pivo, a tak získali přízeň i pro omladinu. Veledůležitou institucí obnovené Čtyřiadvacítky byla Zpravodajská centrála 87. Byl to dům (vlastně soudomí) v ulici na pěšinkách čp. 87, kde bydlelo několik členů 24. oddílu, většinou vzájemně spřízněných, jejichž rodiče však vynikali pochopením pro činnost skautské mládeže a velkou osobní obětavostí. Zde se zanechávaly vzkazy pro oddíl i pro družiny (proto Zpravodajská centrála ), zde často začínaly i končily větší oddílové výpravy, tady se tesal oddílový totem (je na to fotka), časem tu byl uskladněn inventář a vybavení. Před táborem se zde vyráběly podsady a rovnaly staré hřebíky (aby se ušetřilo), zde se soustředila zavazadla táborníků a odtud pak vyjížděl vrchovatě naložený náklaďák pana Vysušila (stavebniny), který po všechna léta zdarma obstarával dopravu na tábory a zpět. Obětavý šofér pan Mestek byl zastřelen v květnu 1945 poblíž Ďáblického háj, má památník na ďáblickém hřbitově. Trn z paty vytrhla Čtyřiadvacítce klubovna na Skalkách. Tam bylo hřiště a cvičiště kobyliské DTJ (Dělnická tělocvičná jednota), též tenisové kurty a kuželníková dráha (obě v čilém provozu), pak nízké stavení s malou tělocvičnou (kam už nikdo cvičit nechodil), příležitostnou restaurací v osobní režii a s bytem kustoda pana Svitáka. Měl syna Věroslava, ten byl členem 24. oddílu a tím pádem nám DTJ nezištně propůjčilo opuštěnou tělocvičnu a dalo k dispozici i hřiště (hrála se tu česká házená, byla příležitost i pro atletické disciplíny). Pohostinné prostředí bylo využíváno od jara do podzimu, ale zima tu byla krutá. Za mrazových dnů se účastníci družinovek v lepším případě jednostranně opékali u malého bubínku. Pro oddílovky bylo třeba topit předem a každý z účastníků měl přinést z domova aspoň pytlík uhlí. Zde činnost Čtyřiadvacítky končila bujnou oddílovou schůzí 4.listopadu 1940, kdy se na protest proti předčasně ukončenému táboru zpívaly národní i vlastizrádné písně. Zde také

další den 5. listopadu (den rozpuštění Junáka nacisty) zahájilo gestapo likvidaci 24. oddílu (zapečetěním celkem prázdné skříně v klubovně) a sem také jako napotvoru přišel Ivo Pražák pro zapomenutou členskou kartotéku právě ve chvíli, kdy tu byl vedoucí střediska Jiří Dvořák se dvěma pány od gestapa. Divil se Ivo, který na uvítanou dostal pár facek, divili se podezíraví pánové, ale nic víc z toho nebylo. ČTVEŘICE TÁBORŮ 1937-1940 Pravidelný a čilý život vlčat i junáků 24. střediska dosud zobrazují fotografická alba a spoře dochované kroniky. Vyvrcholením ovšem byly letní tábory. TÁBOR VYCHÁZEJÍCÍHO SLUNCE byl v červenci 1937 na levém břehu Želivky nedaleko Nového mlýna a Čertových děr pod tehdejší obcí Žibřidovice mezi Zahrádkami a Dolními Kralovicemi. Dnes je toto území zatopeno vodami, které pijeme. Tábořilo 14 vlčat a 23 skautů, poplatek za pobyt i dopravu byl 250 Kč. K východu otevřená louka opravňovala k názvu tábora navíc vycházející slunce bylo i v novém znaku oddílu. Počasí celkem přálo, ale když při několikadenních deštích stoupla voda Želivky až na okraj louky, došlo na evakuaci celého tábora do nedalekého Franclova mlýna, kde se vyděděnci ubytovali na celtách a na dekách na podlaze. Voda naštěstí dále nestoupala, po málo dnech se všichni vrátili do nepoškozeného (a nevykradeného) tábora. Zlatým hřebem ovšem byl týdenní pobyt filmařů, kteří si tábor 24.oddílu vybrali pro natáčení krátkého filmu (asi 15 minut) s názvem POJĎTE S NÁMI. Byla to jména později ve filmovém světě dost proslulá: režisér Jiří Weiss, kameraman Václav Hanuš a hudební skladatel Jiří Srnka. Před příchodem do Mravenčího údolí (tak si táborníci pokřtili tento úsek Želivky) navštívil filmový štáb vícero táborů, ale zakotvili u Čtyřiadvacítky, kde našli spontánní a srdečné klukovské prostředí.filmaři bydleli (částečně s manželkami) v okolí mimo tábor, ale vyšel jim slunečný čas, a tak se týden tvrdě pracovalo před kamerami. Scéna u táborového ohně se dotáčela koncem prázdnin na Barrandově v terénu za ateliéry. Tady měla premiéru Píseň o zálesákovi Jimovi (Byl jeden zálesák na severu ) od J. Srnky a K.M.Wallo. Zpíval ji (třímaje kytaru se špagátky místo strun) jinoch jménem Antonín Jedlička. Ano, dnešní strýček Jedlička. Po válce po filmu pátral Jára Hanzlík, avšak marně. Také se sešel s režisérem J. Weissem, který stále věděl, oč jde. Tím pádem se sláva Čtyřiadvacítky počínala dotýkati hvězd. Film měl premiéru v kobyliském kinu Legie (později Orient) a běžel s celovečerním snímkem Kvočna. Znamenal také příliv nových členů, které vedli novopečení absolventi zářijového rádcovského kurzu (RK 37). Oddíl pořádal i další filmová představení ve své režii, neboť cílem snažení byly peníze jednak na táborové vybavení, jednak a hlavně na výstavbu vlastní klubovny. Vedle pravidelné výletní a schůzovní činnosti se konaly i velké akce: okresní srazy, junácké a branné závody. Nejvýznamnější byl Skautský branný den v neděli 1. května 1938. Ráno prošla Rumburskou třídou (Rudé armády, co jezdí tramvaj) kapela coby budíček, po obědě zazněla znova v čele skautského průvodu, kterého se účastnily i hostující pražské oddíly. Cíl byl v Čimickém háji. Mezi bývalou hájovnou a rýhou opuštěného lomu (dnes oploceno pro psíčkaře a fretky) už stály stanové tábory, byly přichystány hry, hříčky, závody a soutěže pro junáckou mládež a hlavně pro podívání návštěvníků - "civilů". A přišlo jich dost. A vybralo se opět něco peněz. - Při květnové mobilizaci se starší junáci střídali v hlídkách CPO Na Ládví (22. 5.), 27 skautů absolvovalo déledobý kurs první pomoci. TÁBOR DEŠŤŮ se v červenci 1938 uskutečnil na severním břehu Mutyněveského rybníka mezi Jarošovem a Strmilovem na Jindřichohradecku. Místo pomohl najít Jihočech dr. Zdeněk Mikyška, tajemník poslanecké sněmovny ČSR, jehož dva potomci byli členy oddílu a také zde tábořili. Skonal náhlé po příchodu nacistů na jaře 1939, neboť jeho srdce nevydrželo napětí a stres opakovaných výslechů.

Ani tři dny neminuly toho července bez přepršky - proto Tábor dešťů. Jinak to však byl tábor plný aktivity, činorodosti a radostné pohody. Vynikal táborovými stavbami (nejen kuchyně s jídelnou, ale i studánka, mostek přes potůček, táborové muzeum ohnišť a přístřešků) a přítomností kytaristy a dobrého člověka Jiřího Trávníka - Zuba (přišel z 2. pražského oddílu), který se podílel na vedení tábora a věnoval se obětavě vlčatům. Tábora se účastnilo 46 vlčat a skautů, z nichž parta nejstarších už tvořila zárodek roverské družiny. Podzim byl poznamenán ohrožením a nakonec okleštěním republiky (Mnichov). Bylo více branných cvičení, junáci se podíleli na hlídkách CPO, na výlety se nosily i plynové masky. Ze Svazu junáků skautů ČSR se stal sjednocený Junák, v jehož čele už stál velitel. Po Mnichovu byl narušen společenský život a to se dotýkalo i skautské organizace. Do Prahy se utíkali vyhoštěnci z nacistické ciziny i z obsazeného pohraničí. Z podkrušnohorské Ledvice přišla skautská vedoucí Anna Pavlová - Anička, která založila a obětavě vedla 24. dívčí oddíl (vznikl 8. 3. 1939), zprvu také součást 24. střediska. Mezitím se skauting v Kobylisích rozrostl o 8. oddíl a smečku katolických junáků a vlčat při tehdejším Salesiánském ústavu (dnes Klicperovo divadlo), jehož ředitelem byl pozdější biskup dr. Štěpán Trochta; vedoucím tohoto katolického 8. střediska byl učitel náboženství Jaroslav Brandejs. Jen o málo později se v Kobylisích ustavil i 39. oddíl evangelických skautů a vlčat (vedoucí Timo Votruba, a evangelický 27. dívčí oddíl (sestry Páleníkovy). V závěru roku (18. 12. 1938) se v Lidovém divadle (Dělnický dům) uskutečnila velmi vydařená skautská besídka pro veřejnost. Zásluhu o úspěch měla zejména parta starších junáků, kteří už dosáhli roverského věku. Oddíl jim zakoupil tři komplety hokejové výstroje, a tak se v zimě 1938-39 hrálo, ovšem na přírodním ledě. Nadšení bylo víc než hokejového umění: tři zápasy = tři prohry. Z několika členů ze starých Ďáblic byl vytvořen zárodek samostatného 1. oddílu Ďáblice (Miroslav Ulč - Unkas). Ač to byl oddíl už mimopražský byl veden ve 24. středisku, které se také snažilo o udržení jeho provozu. Ale doba tomu nepřála, moc skautování se tomuto oddílu už nepodařilo. Tehdy se také počali organizovat dospělí, především rodiče. Dne 8. února 1938 se ustavilo Místní sdružení Skaut-junák VI jako samostatný spolek, který se brzo přejmenoval na Sdružení přátel Junáka. Jeho hybnou silou byli Antonín Sekera, předseda, Ladislav Havlena a Roman Petz, místopředsedové. Sdružení úspěšně zaštítilo junácké hnutí při jednání se světem dospělých, což uvolňovalo ruce (i čas) vedoucím pro práci s mládeží. Bylo také velmi iniciativní ve snaze o získání vlastní junácké klubovny. Ale úsilí o postavení klubovny 24. střediska nebylo korunováno úspěchem. Nakonec, když už se daly do kupy peníze a byl i výhodný tesař-stavebník, chybělo místo. Vyhlédnutý prostor na Skalkách (plošinka s dětským hřištěm mezi DTJ a hájem) byl magistrátem zamítnut, protože přes toto území vedly dráty vysokého napětí. Rok 1939 začal zle - 15. března se ve sněhové plískanici prodíraly od severu přes Kobylisy nacistické vojenské kolony. Skautovalo se sice dále, ale už to nebylo ono. Čtyřiadvacítka navázala úzké styky se 13. oddílem sídlícím na Vinohradech (dr. Radko Kadlec, dr. Ota Dubský - Car). Byly společné výlety na Ládví i jinam, o vánocích 1938 se část Čtyřiadvacítky účastnila zimního pobytu Třináctky na Masarykově chatě v Beskydě. Ideální tábořiště u Mutyněveského rybníka se záborem Sudet dostalo už těsně za protektorátní hranice, louku na Želivce z roku 1937 nechtěl majitel pronajmout. A tak se v červenci 1939 vybudovalo nedaleko odtud na loukách po obou březích Želivky pod Žibřidovicemi (dnes už pod hladinou přehrady) takové malé mezioddílové jamboree. Na úzkém pruhu na pravém břehu byl netradičně postavený tábor 24. oddílu junáků (čtyřplátnové družinové stany stály v řadě místo v obvyklé podkově) s kuchyní a jídelnou. Dostal název TÁB0R ÚPLŇKU, protože ten se dostavil v průběhu tábora dvakrát; dochovalo se z něho také pěkné album fotografií. Na velkých loukách protějšího levého břehu se pohodlně vešly další čtyři tábory: 24. smečky vlčat, 13. smečky vlčat, 13. oddílu vodních skautů i tábor 13. oddílu pěšáků, z

něhož se později vyvinul samostatný 38. "suchozemský" oddíl. Oba břehy spojovala dost bytelná a stavebně náročná "vlastnoruční" lávka, po níž vlčata 24 chodila na jídlo do tábora junáků 24. Kromě programů jednotlivých oddílů se uspořádalo několik společných akcí. Velký úspěch měla polní hra družin o poklad probíhající v okolí a nazvaná Klondyke. Vynikající byla i táborová světová olympiáda za účasti mnoha národů ze tří světadílů. Afriku reprezentovala čtveřice starších Čtyřiadvacátníků dokonale naviksovaná černým krémem a pracně vyglancovaná kartáči do efektního lesku. (Poslední zbytky této apretury se smývaly až doma v Praze.) Kromě vlastních závodů se konaly různé slavnosti a hrátky, jejichž satirické ostří se vesměs dotýkalo tehdejší fašistické osy Berlín-Řím-Tokio. Ale ani po celkem úspěšném táboře se v daném protektorátním ovzduší skautingu už tolik nedařilo. Nejstarší chlapci začali mít existenční starosti i jiné zájmy, garnitura roverů koncem roku přešla do 24. klubu oldskautů YENA. Přestupy od vlčat k junákům také nebyly plynulé. Proto bylo v září 1939 do bytů roznesena tisíc vkusných náborových letáčků pro získání nových členů. Nepřihlásil se sice ani jediný nováček, ale ozval se skaut, dosud člen 6. brněnského oddílu, který právě přesídlil do Prahy - Ivo Pražák. A další léta ukázala, jak dobrý kauf to byl. Spolu s Marcelem Mrkvičkou (Nibowaka) převedli Čtyřiadvacítku přes období prvního rozpuštění a zasloužili se o oživení činnosti po květnu 1945. Navíc dovedli z mladších členů získat a vychovat spolupracovníky a následovníky, kteří uchovávají středisko Sever už v několikáté další generaci. O vánočních svátcích jela parta junáků z Kobylis spolu se 13. oddílem a s vodáckým 5. oddílem do Stachů a odtud do osady České Chalupy, která už byla na samé protektorátní hranici na svazích Churáňova. Spalo se po chalupách, stačila podlaha, sláma, na to celty a deka. Vaření vlastními silami. Čtyřiadvacítka na Silvestra získala "bez lístků" půlku selátka a nastalo velké opékání. Ivo k tomu vyrobil velký hrnec báječného bramborového salátu... Po večeři následovala půlnoční Silvestrovsko-novoroční vyjížďka na lyžích do husté mlhy zasněžené okolní krajiny. Skautské oddíly se občas večer scházely v rozlehlé třídě místní školy, i nastalo mohutné pění s kytarami i s tahací harmonikou. Zkraje roku 1940 se už stupňovala společenská persekuce všeho českého ze strany nacistů, a tak junácká činnost byla také projevem odolnosti a vzdoru. Přesto se připravoval další tábor, dokonce dva. Chlapecký (ale už bez mladších vlčat) byl v řídkém borovém lese nad rybníkem Babák nedaleko Sedlice u Blatné, 24. dívčí oddíl tábořil poblíž chlapeckého u rybníka Milavý. Klukovský tábor měl trochu bojový ráz: stany do sevřeného kruhu, ale obehnané "hradbou", tj. kládovým plotem se špicemi namířenými proti vnějšímu "nepříteli". Nazýval se TÁBOR PRÁCE a byl předválečný poslední. Při návratu táborníků z výletu do okolí (Orlík, Zvíkov) viděli Kobylisácí v projíždějících vlacích jiné junáky z těch táborů, které mezitím obsadili a rozehnali nacisté. Také Čtyřiadvacátníky čekal v táboře příkaz z ústředí Junáka: ukončit předčasně tábor a ihned se vrátit domů, ale už ne v krojích. Nechtělo se, mládí zatoužilo vzdorovat. V nedalekém dvoru bývalého ovčína u Sedlice byla volná půda (nebo spíš strop) nad kravínem, místa dost, slámy taky, vešli se tam všichni včetně skautek a táborového nádobíčka. Ale nebylo to ono. Těžko se v hovězím a vepřovém prostředí uskutečňoval skatuský program, navíc začalo být deštivo - po několika málo vzdorodnech se přece jen jelo domů. Bylo zřejmé, že skautování má na kahánku. Zbytek prázdnin ; probíhal v horečné činnosti "přechodu do ilegality", jak se tomu říkalo později. Táborový inventář, zejména stany a kotlíky, byl rozdělen v táborníkům a skautsky horlivým členům, vlčatům i junákům a skautkám, nádobí a nářadí ukryly kůlny "Zpravodajské centrály 87" na Pěšinkách a hlavně tehdejší Uhelný ústav na Rokosce. Ještě pár setkání na Skalkách v září a říjnu, nějaká ta družinovka, sportovní hrátky na hřišti DTJ na Skalkách (na jedny přišla dřívější skautka Inka - Jiřina Nosková, aby pomáhala Aničce Pavlové ve vedení dívčího 24. oddílu) a velká

zahajovací oddílovka v neděli 4. listopadu. Byla poslední. Den na to 5. října 1940 byl Junák gestapem rozpuštěn a ihned likvidován - ale o příhodě na Skalkách už byla řeč. Šlo do tuhého, ale nechtělo se kapitulovat. Byla snaha scházet se aspoň pod jinými záminkami, třeba jako členové DTJ. Zejména šlo o to, udržet kontakt se starými členy, kteří by měli být zárodkem příští - jak všichni věřili - obnovené činnosti Čtyřiadvacítky. A tak se na podzim 1940 chodilo do divadel, do plovárny na Klárov, Dívčí oddíl se nějaký čas ještě scházel v bytě u Šimků v Uhelném ústavu na Rokosce. - A shodou okolností právě na zahradě tohoto ústavu se 13. května 1945 shromáždila Čtyřiadvacítka k poválečnému opětovnému ustavení. ILEGÁLNĚ AŽ DO KVĚTNOVÉ REVOLUCE / 1940 1945 Za okupace prožívali skauti nelehké časy. Zvláště ti starší, kteří svůj nesouhlas s nacismem i s potlačováním demokracie a lidskosti projevovali odbojovými postoji (v ilegalitě, v partyzánských nebo exilových vojenských jednotkách) anebo aspoň drobnými projevy odporu k okupantům. Jeden ze zakladatelů skautingu v Kobylisích a pozdější člen 24. klubu oldskautů YENA, ing. Bohumil Rollo - Budha, shrnul osudy několika svých oddílových bratrů takto : "Jako první byl v roce 1942 usmrcen gestapem ing. Jan Eliáš. V roce 1944 byl popraven Josef Spurný. Po celou dobu války bojoval proti Němcům a Italům ve svazku francouzské armády Miroslav Plešmíd. "Několik bratří bylo vyslýcháno gestapem a různě persekvováno, někteří byli žalářováni (např. František Dvořák - Šusta a po celou válku František Luka)." Gestapem byl vyšetřován Jan Kudrna, první vůdce 24. oddílu; tehdy mu byl zabaven i archiv původního 24. oddílu, proto se z té doby dochovalo poměrně málo dokumentů. Osud násilné likvidace při "řešení židovské otázky" postihl i vlče obnovené Čtyřiadvacítky Jiřího Kulku - Míšu. Ti mladší to přece jen měli o něco jednodušší. Po krátkém hostování v kobyliské DTJ se hledaly jiné možnosti sdružování. V Přemyšlenské ulici jeden čas mívala Čtyřiadvacítka klubovnu u Vykoukalů. Kluci z této ulice a z okolí se během války scházeli nedaleko odtud u Vindušků - Šírů, za příznivého počasí hráli na zahrádce tehdy oblíbený cvrnkaný fotbal. Začátkem podzimu 1943 většinu z nich zlákali Jaroslav Hanzlík - Generál a Štěpán Šír - Medusa k vytvoření společnosti, která se scházela v klubovně, což byla kůlna u Erbenů, přesně přes ulici proti bývalé klubovně u Vykoukalů. V této skupině se rozvíjely skautské ideje, a tak chtěli začít skautovat. Prostor pro to získávali v jiných, dosud povolených organizacích. Přihlásili se do Klubu českých turistů (a to raději dále od místa bydliště), kde se tvořily oddíly mládeže zvané Káčata. Oddíl, do něhož docházel Generál, působil oficiálně na Spořilově. V průběhu roku 1944 podnikali výlety (do Modřanského údolí, do Šárky), několikadenní velikonoční výpravu do Vráže u Berouna, odpoledne se vydávali do Ďáblického háje a za hezkého počasí pořádali večerní potlachy v Ďolíku. Nosili zelená vlčácká trika nebo podobné košile, žluté šátky a učili se základním junáckým znalostem. Proto mohl Generál brzo po Novém roce 1945 obnovit (ovšem stále ještě ilegálně) Čtyřiadvacítku v Kobylisích. Schůzovalo se pak v bytě rodičů Medusy a také se připravovalo vydávání vlastního časopisu Střela. Z jiné skupiny Káčat (vodácký 15. oddíl "Svobodného národa bílých perutí" v Braníku) byl získán ke spolupráci Eda Pachmann, který už měl jako redaktor tamějšího časopisu Lodník editorské zkušenosti. Tak se podařilo vydat 1. číslo Střely Čtyřiadvacátníků ještě před Květnovou revolucí. Činnost Káčat, zejména vodáckého oddílu, měla blízko ke skautování, navíc tu byla od podzimu 1942 i vodačina: sjíždění legendárních Svatojánských proudů (Štěchovická přehrada se teprve stavěla), vodácký tábor v Proudkovicích u Kamýka a jiné radovánky. Ostatně právě

tahle vodačina byla později pro Čtyřiadvacítku "osudná" a pomáhala jí přečkat několikeré "zloby naléhání". Také 24. dívčí oddíl ani ve válečných letech nacistické persekuce neodumřel. Vypráví o tom Jana, tehdy Zalabáková, nyní Pražáková - v KČT zvaná Nibowaka: "Po prázdninách 1940, kdy byl i náš i dívčí tábor předčasně ukončen, scházeli jsme se ještě nějaký čas v bytě u Šimků na Rokosce (Uhelný ústav). Později některé z nás, hlavně ty starší, začaly docházet do Dejvic, kde nám - to už jako Káčatům KČT - půjčili klubovnu bratři Robin a Mokasin. Bylo to ale velmi prosté: na schůzkách jsme svítily svíčkou, na zatopení jsme každá přinesla pár polínek a sáček uhlí. Nikdy nezapomenu na slibový oheň v údolí Housle nedaleko za Prahou. By1 provázen pocitem napětí a hrdinství, protože jsme tam tajně dopravily potřeby pro slib, dříví na oheň a československou vlajku." Květnového pražského povstání se braničtí vodáci účastnili ve spolupráci s Čs. červeným křížem (v Podskalské ulici, kde byla též redakce Lodníka), pěšáci z Kobylis spolupracovali s Revolučními gardami. V "mikrokronice" Edy Pachmanna, pořízené v roce 1968, se o tom píše: "Ihned po ukončení hlavních bojů jsme se přihlásili v Nové škole do služeb Revoluční gardy. Bylo nám určeno hlídkování v budově a spojková služba v okolí. Rozdělili jsme si služby a od středy 9. května jsme pilně chodili do Nové školy. Tam jsme se také v revoluční kuchyni stravovali. Nejčastěji jsme působili coby informační služba, ale také jsme jezdili na kolech na druhá velitelství, do střelnice, nebo jsme třídili německý majetek či zabavené zbraně a střelivo. Asi po Čtyřech dnech už však nebylo našich služeb mnoho zapotřebí. A to právě nazrál čas pro svolání schůzky předválečných i válečných Čtyřiadvacátníků na zahradu Uhelného ústavu na Rokosce (v neděli 13. května) a pro obnovu činnosti střediska Sever - už bez zábran.

ANT. B. SVOJSÍK ANT. B. SVOJSÍK v projevu na valném sjezdu Svazu junáků skautů RČS v roce 1930: "Když se s námi lord Baden-Powell loučil, vyslovil významnou větu. Pravil: Můžeme změnit duši národa". - "Ano, můžeme změnit duši národa. Ovšem jenom tehdy, když položíme důraz na výchovu charakteru. Tuto snahu učinili jsme si vedoucí, často na úkor vnějšího úspěchu a na svou vlastní škodu. U nás zvítězila idea, výchova v občanských ctnostech stala se základním pilířem naší výchovy vůbec. Tuhá kázeň v táborech, povinnost konati po skautsku službu bez nároku na odměnu vychovávají občanskou statečnost, která je nejvyšší ctností člověka." - "Veliký je při výchově úkol našich vůdců. Naši vůdci jsou základy našeho hnutí, na nich budujeme, oni staví. Vůdcovské označení zasluhuje nejvyšší úcty, stejně jako odznak za záchranu života, neboť vůdce je to, kdo tak často zachraňuje své svěřence mravně a činí je důstojnými členy lidské společnosti." - "On je chlapci vzorem. Jeho povaha, jeho ctnosti obrážejí se v životě jeho skautů jako v zrcadle a budou se obrážeti i tehdy, až hoši dorostou v muže. Naučí je prácí, poctivé, svědomité, vštípí jim úctu k dobrému odborníku, ať je to řemeslník, umělec či učenec. Vzbudí v nich odpor proti příživníkům a břídilům. Vdechne jim hnus proti prospěchářství a hrabivosti a proti drzému vyzdvihování vlastní osoby. Vychovává ze svých svěřenců lidi společenské, kteří dovedou rozeznati důležité od povrchního, hlavní od vedlejšího a naučí je tak hledati přímou a správnou cestu." - "Více takových vůdců a větší okruh mládeže - a my bychom byli rádi, aby každý hoch a dívka u nás prošli výchovou skautskou. Pak bychom opravdu a jistě "změnili duší národa".

RADOSTNÝ NÁSTUP 1945 II. ÉRA SENIORŮ A NÁSTUP JUNIORŮ 1945-1968 Brzo po obnovovací schůzce na Rokosce se rozběhla pravidelná a konkrétní činnost oddílů i družin. Vedle schůzek, výletů, soutěží družin apod. se uskutečnil rádcovský kurs pro 18 vybraných účastníků. Jeho náplní bylo například "stopování lišky po modré krvi", na které navazovala bojová hra v lese u Suchdola. Zůstala nedohrána, když kdosi z místních upozornil, že "kolem je ještě spousta nevybuchlých granátů". Dobře připravený rádcovský kurs s teoretickou i praktickou náplní vychoval nové spolupracovníky, z nichž časem vyrostli dobří vedoucí a funkcionáři střediska. Za služby v revolučních dnech roku 1945 získalo 24. středisko do národní správy jako německý konfiskát chatu a zahradu Na Šutce. Byla to výborná pomoc pro počáteční rozvíjení činnosti, ale časem ani tato klubovna nepostačovala. V létě se uskutečnily dva první tábory, byť poněkud provizorní. Týdenní vlastně jen družinový tábor (15. - 23. 7. 1945 v jihočeských Katovicích na ostrovní loučce nad mlýnem) vedli Járina, Eda a Golly, účastnili se ho jen členové někdejší ilegální Čtyřiadvacítky. Druhý tábor byl v lesní chatě u Říček (Ústí nad Orlicí) v podhůří Orlických hor (25. 7. - 10. 8. 1945). Vedoucími byli Ivo, Marcel, Ofina a Káj. Osazenstvo se rozdělilo do tří "služeb", které se kromě zajišťování chodu tábora střídaly ve žňové pomoci místním zemědělcům. Ač šlo o tvrdou práci, vybyly čas i síly na několik šiškových bitev o chatu. Uplatnily se i některé typicky skautské prvky, jako třeba zkouška o tři orlí pera. Příhodu kolem "velkého mlčení" líčí táborová kronika: "Šprýmař Kosťa si na mlčící spolubratry vymýšlel různá "vylepšení". V noci jim kapal vosk na nohy, a když to s dotyčným nehlo, opaloval mu svíčkou nohy, až ubohá oběť brečela ze spaní. Načež jí Kosťa s úsměvem na rtech vzbudil a dojatě oznamoval, že právě promluvila. Ale došla řada i na Kosťu. Přes den to jakž-takž šlo, ale co v noci? Kosťa že nebude spát a přihlásil se, že vezme hlídku na celou noc. Marcel s tím souhlasil, ale když se v noci náhodou probudil, šel se na nočního hlídače podívat. Kosťa spí u stolu jako zabitý, svíčka vesele hoří v haldě papírů, které již pomalu ohořívají. - "Ty. Kosťo, nespi, ať ty papíry nechytnou!" - Kosťa se ale hájí: "Já nespím, Marciku, já ale musím být vzhůru, víš, abych náhodou nepromluvil ze spaní..." Také dívčí skauting se úspěšně rozvíjel. V oranžové družině, která vznikla první, vyrůstaly pod vedením Jany z rozmazlených holčiček světlušky. Brzy přišla další děvčata, ustavily se i družiny skautek. Rozdělením 24. dívčího oddílu vznikl 224. dívčí oddíl a roj světlušek. Na vedení se podílely Miluše Podhajská, Zdena Wittmayerová, Jana Štemproková, později Ivana Jirková a Olina Dočkalová-Froňková. Aktivní činnost přinesla i početní vzestup: chlapecká Čtyřiadvacítka měla už 140 členů. Naštěstí byli k dispozici čerstvě vyškolení rádcové, a tak mohlo dojít k rozdělení oddílu. Pro nové oddíly jsme si vybírali čísla končící tradiční čtyřiadvacítkou - tedy 224. Střediskový časopis Kruh uvedl ve svém 1. čísle (vyšlo v lednu 1946) toto rozdělení střediska na konci roku 1945: 24. a 224. smečka vlčat, 24. a 224. oddíl junáků, 24. roj světlušek a 24. oddíl skautek. Záhy vznikl i 224. dívčí oddíl a po čase byl ze starších hochů (družiny Medvědů) ustaven samostatný 324. oddíl junáků (roveři). Na to ovšem už jediná klubovna nestačila. Proto se na Šutce vedle původní chaty postavila další, asi o rok později si 324. oddíl vybudoval chatu vedle střelnice. Vlčatům (a později i skautkám 15. oddílu) sloužila klubovna zapůjčená ve vile u Heriánů. Dívčí oddíly 24. střediska měly klubovnu u Nových (Horňátecká ul.) a později u Širců (Střelničná ul.). Právě tak se rozrostly i tábory, pořádané už povětšinou jednotlivými oddíly. Nejsou-li v následujícím přehledu uváděna vlčata a světlušky, znamená to, že tábořili s junáky a skautkami svého čísla.

Rok 24 D 24 CH 224 CH 324 CH 1946 TÁBOR TVAROHU TÁBOR DUCHŮ TÁBOR DIVOKÝCH spolu s 24 CH Dalečín na Svratce Chudobín na KACHEN Milavy 1947 TÁBOR ZAPADAJÍCÍHO SLUNCE,Mutyněveský rybník u Jarošova n.nežárkou 1948 TÁ80R DEŠŤÚ u Sebuzína Svratce TÁBOR DOBRÉ NÁLADY, Piplvír u Žišpach u Sedlice TÁBOR NA HADÍ STEZCE, H.Pěna u Jindř.Hradce (též vlčata 24) TÁBOR DIVOKÝCH KRAV Vranovská přehrada - Dyje u Frejštejna TÁBOR nedaleko Zvůle u Kunžaku CO NAJDETE V KRONIKÁCH 1946 1948 Činnost tohoto rušného a plodného období je zachycena nejen v kronice 24. oddílu, ale i v kronikách družin (24. Ostříži, 224. Jestřábi - dříve Sovy, Lišky) i v kronice roverské družiny (Medvědi), z níž vznikl 324. oddíl. Kroniku vlčat se zatím nepodařilo objevit. Kromě střediskového časopisu Kruh existovaly i družinové časopisy (Střela, Liščí doupě). Tyto rozmnožované i ručně psané památky velmi živě dokreslují tehdejší dobu i dění. Tak několik ukázek. Kronika družiny Lišek líčí hru o poklad na táboře Milavy 1946: "První dopis byl psán šifrovanou morseovkou. Dost brzo jsme jej vyluštili. Potíží bylo, že Káka zrovna skládal mlčení, a tak bylo těžké se dorozumět. Druhý dopis byl na stromě za rybníkem. Podle busoly jsme určili třetí: byl ukryt v kapličce na rozcestí. Čtvrtý byl mezi kameny na kolejích - ten jsme nemohli dlouho najít. Pro další musel Káka doplavat. Poslední dopis visel na borovici u hájovny a v něm stálo, že zrezavělá ručnice ve zlatokopeckém táboře u Milav nám poví o pokladu. Skutečně jsme našli vzduchovku a podle hledí jsme přišli k poukázce na poklad..." O Táboru tvarohu 24. dívčího oddílu v roce 1946 dostali čtenáři Kruhu (1946, č. 6-7) takovýto přehled hlavních událostí: "Dne 28. 6. se zpívající pětituna řítí z Prahy ponechávajíc v klubovně dav slzících maminek. Konečně Dalečín! Přenášíme věci přes brod a stavíme prozatímní tábor. - 3. 7. Bílá družina staví jídelnu, červená kuchyň a modrá táborový kruh. Noční dobrodružné cvičení. - 8.-9. 7. Stále prší, besedujeme ve stanech, zpíváme. Začíná zkouška o tři orlí pera. Hladina řeky stoupá. - 17.-19. 7. Velká polní hra Tajemství Inků. Celodenní výlet na Pernštejn. - 22.-27. 7. Atletika, zápas v odbíjené s Modrou hvězdou. Hra o poklad. Slavnostní slibový táborový oheň. Bourání tábora a koupání. Jedeme domů." V Kruhu se ovšem také psalo o vlčatech (leden 1946): "Až do polí před staroslavnou obcí Brnky trval triumfální pochod statečné smečky. Tam se však skrýval sám ďábel - v podobě stáda asi třiceti koz, pasoucích se právě uprostřed cesty. Jejich vůdcem byl statný kozel s mohutnými rohy, s úctyhodným plnovousem. Když se přiblížila vyjící (údajně zpívající) smečka vlčat, přestaly se kozy sice pást, ale vyklidit pozice zřejmě nehodlaly. Krok čackých vlčat se zpomalil, zpěv zmrzl na rtech. Teď půjde do tuhého... I nezbylo vlčáckému vedoucímu, než vrhnout se odhodlaně vpřed. Však zrada: vousatý kozel se k němu přidal, a tak i celé stádo naše vlčata následovalo. Ta však nepochopila přátelské smýšlení kozího národa a přidávala - pomalu, a1e jistě - do kroku. Kozy samozřejmě též. A tak posléze vznikl dojemný společný úprk..." Kroniky však obsahují i hrůzostrašné záznamy, jako třeba z tábora 24. dívčího oddílu roku 1946: "Nad tábor na Svratce se pomalu snáší noc. Temnota nahání hrůzu před zkouškou odvahy: ujít okruh přes Dalečín a Chudobín, na kterém jsou čtyři kontroly s různými úkoly.

První jde Honza, klidně se podepíše a odkráčí. Lovka rázně pochoduje, Růža si zpívá. Věra sama pra sebe komentuje nahlas každý svůj krok. Čudla zoufale hledá zprávu, Příšerka je zelenější než jindy, protože málem spadla do vody. Šulina vyje strachy pod mostem, Eva a Wabi hrají opilé námořníky, Vašek nakonec uvízla v kozím chlívku. Hrůzná noc skončila až ve čtyři hodiny ráno..." ÚNOROVÝ PUČ A MY 1948 1950 Únorový puč KSČ zasáhl do našich myslí, postojů i jednání velmi rasantně. Nejprve především administrativně: stále bylo třeba předkládat nějaká hlášení, či vysvětlovat jakési přestupky a nedopatření. K oficiálním kontaktům s novou mocí se vytvořil Akční výbor Junáka. Zpočátku jsme doufali, že se vše podaří ještě nějak racionálně překlenout. Neomalené a agresivní jednání exponentů Českého svazu mládeže v našem regionu (tehdy proslulá Elfa Letňanská) nás však postupně přesvědčilo, že opravdová spolupráce není možná. Gnozeologická východiska a realizační postupy nové totalitní moci byly v rozporu s humanizujícími a demokratizujícími principy skautingu a československého Junáka zvláště. Pochopili jsme, že tábory v létě roku 1948 budou patrně poslední - proto jsme si na nich dávali zvlášť záležet. Organizace táborů byla o to složitější, že jsme museli opět propojit družiny obou oddílů (24. a 224. junáků) a vyřešit samostatný tábor vlčat. Na junáckém táboru jsme vedle běžného programu také pomáhali lesákům, navštěvovali jsme okolní tábory, uspořádali jsme lehkoatletickou olympiádu a samozřejmě nechyběla ani hra o poklad. Výrazně se zapsala velká etapová hra zvaná Wam-pinning; její poslední zpráva říkala: "Není to snadné světem jít a nezabloudit z cesty, však radost v světě největší je být druhu svému k štěstí". K názvu Tábor divokých krav se dospělo po několika nenadálých a sveřepých návštěvách krav, které zřejmě nesouhlasily s.obsazením jejich pastevního teritoria. Drastické příhody se dochovaly v kronikách, jako třeba v kapitole "Zlý býk žere Buřinovi stan". Zpestřením tábora byly také dvě nové pramice přivezené z Prahy, na které jsme si vydělali. Pokřtili jsme je Delfín a Neptun. Podnikali jsme na nich velké výpravy po Vranovské přehradě až na hrad Bítov. Sedm nejlepších táborníků (podle výsledků bodování) a pět činovníků na nich pak splulo ze Stráže nad Nežárkou až do Prahy. Nejdramatičtější moment plavby, kalamitu pod Zvíkovem, takto zachytil v kronice Muf: "Projeli jsme asi troje peřeje, přistáli bez nehody na loupáku a roztáhli svůj inventář po břehu k dosoušení. Tu se v zatáčce vynořil Neptun a šustí si to peřejí k tábořišti. Však všeho nakrátko. Najednou tam předvedli nějakou fintu a frk frk šli ke dnu jako noha. A pak to šlo kolem nás jako defilé: pádla, chleba, podlážky, Kašpar, Jarka, kotrč, podlážky, chleba, pingle. V mžiku jsme šli na lov. Něco jsme chytili, něco ne, byl tam pekelný proud. S lodí to bylo špatné. Řetěz se jim zašlohl za šutr jako Alík, loď naruby a dík proudu nešla sem ani tam. Zastihl jsem tam Járynu celého promodralého zimou, sil mu kvapem ubývalo. Golly si na břehu vyléval bubínek (ten v uchu), Medusa něco křičel. Doktor prohlašoval "Sire, to bylo báječné", Hurvíček se dětinsky radoval z toho, že je ještě na živu... Dante byl trapný břídil, když popisoval peklo. Asi nebyl nikdy v Bystrém. - Vše nadranc mokré, salám v trapu, šestery plavky pryč, pět ešusů vzal čert, Danova bota zmizela, Hýtův svetr uplaval, čtyři podlážky odnesl proud, posádka vyčerpaná a hladová. Golly vylejvá z dalekohledu salamandry a ždíme harmoniku u fotoaparátu: clonka necloní, uzávěrka neuzavírá, metry neměří, harmonika neharmonuje a film nefilmuje. Podíváš-li se do jeho dalekohledu; máš dojem, že hledíš do žumpy, kde se vodní fauna snoubí s prismaty... I tak jsme však dojeli do Prahy všichni a v pořádku - zoceleni individuálně i jako kolektiv. Což se nám mělo zanedlouho i hodit. Také 24. klub oldskautů YENA byl v roce 1945 obnoven a jeho vedoucím se stal ing. B. Rollo - Buddha. Činnost klubu však skončila po Únoru 1948 podle tehdejšího nařízení, které junácké organizaci nedovolovalo sdružovat dospělé členy.

Po prázdninách 1948 již docházelo k diferenciaci myšlení našich členů; i když většina nás hodnotila události kolem únorového puče i po něm zcela negativně. Nakonec jsme se museli rozejít, protože nátlaky na skauting vzrůstaly a uniknout jsme nemohli jinam než do ilegality. Jen jediná družina (těch nejmenších) byla ochotna pokračovat v ČSM a o prázdninách 1949 se ještě účastnila borůvkové brigády na Šumavě. Již zajištěný tábor (opět na Piplvíru u Žišpach) musel být odvolán, OV ČSM nám jej již zakázal. Zakončovací schůze a porada s rodiči se konala 24. 6. 1949. Ze všech kobyliských oddílů zbyl pouze jediný - ale na jak dlouho? Veškerý majetek (klubovny, lodě, stany i další inventář) musel být odevzdán ČSM. Přišli jsme tak prakticky o všechno. Podařilo se však uchovat nějaké písemnosti a historické památky. Nejcennější z nich byly zakopány či zazděny, aby na ně nebylo vidět... Zejména šlo o dokument, který jsme přijali 9. prosince 1950 na schůzce u Žížnivků. Pozváni ovšem byli jen ti nejvěrnější a nejspolehlivější. Bylo nás tehdy 22 a hlasovali jsme jednomyslně. Přijali jsme stanovy "Junáckého klubu Sever" a složili slib, ve kterém jsme prohlašovali: My, skauti a skautky střediska Sever, kterým bylo znemožněno provozovat činnost v junáckých oddílech, a kteří nesouhlasí s okleštěním a zmrzačením skautingu v dnešním Junáku, my prohlašujeme, že zachováme věrnost ideálům skautského hnutí a světového bratrství, jak je razili jeho zakladatelé Sir Robert Baden-Powell a Ernest Thompson Seton. Věříme pevně v pravdivost a sílu tohoto hnutí a slibujeme, že jediným prostředkem k jeho obhájení nám bude pravda. Abychom mohli dále žít podle skautských zásad, zakládáme tímto JUNÁCKÝ KLUB SEVER a zároveň schvalujeme stanovy, jejichž znění následuje. Prohlašujeme, že chceme usilovat, aby tyto stanovy byly prováděny v duchu skautské idee a mezinárodního bratrství, neboť chceme se stát dobrými a platnými členy lidské společnosti. V Praze, dne 9. 12. 1950 Těch dvaadvacet svůj slib dodrželo. Dokonce do té míry, že ani jeden z nich se nestal členem KSČ. Ačkoliv někteří z nich k tomu byli několikrát vyzváni a pak nesli velmi nepříjemné důsledky svého pevného postoje. Přitom jsme netušili, že krutovláda padesátých let se do našich řad již podepsala, a to dokonce o celý půlrok dříve. Bratr kapitán Miroslav Plešmít, člen 24. klubu oldskautů YENA, hrdina druhého odboje proti okupantům, byl pučisty zatčen, odsouzen k smrti a 25. května 1950 i popraven. Jeho hrob je na Novém ďáblickém hřbitově. NA VODĚ I POD VODOU 1951 1967 V Praze - Kobylisích, kde jsme byli doma, bychom neustále byli jako pod drobnohledem nové vrchnosti, a tak jsme se organizovali pod různými firmami z blízkého i vzdálenějšího okolí: byly to tělovýchovné oddíly Sokol Střížkov, Meopta Košíře, Tatrovka Smíchov. Schůzky jsme pořádali v bytech členů, což se osvědčilo a nynější 24. klub seniorů tomu dává přednost dosud, i když při počtu třiceti lidí (rozrostli jsme se ženitbami) bývá v moderních bytech poměrně těsno... Politickou situaci jsme tehdy sledovali i nadále. Obstarali jsme si některé práce Masarykovy, spolupracovali jsme s Demokratickým klubem (někteří z nás jsou i jeho zakladateli) a tak jsme se vzájemně udržovali nad vodou. Bez zajímavosti nejsou ani témata diskusí na našich schůzkách: humanita, světové bratrství, demokratická soustava, mravní výchova jednotlivce, kolektiv a jeho zákony života, demokracie a bolševismus, univerzální deklarace lidských práv a jiné. Na pořad však přicházela také témata kulturní, technická, turistická, přírodovědná - čím kdo mohl přispět. To nás tedy drželo nad vodou. Pod vodu jsme se stále častěji dostávali na výletech a při expedicích, protože jsme se stále více zaměřovali na vodačení. V roce 1950 jsme sjížděli