ČESKÁ REVUE. můj národ a má vlast. úvod a kapitola první (1836 až 1849)

můj národ a má vlast ČESKÁ REVUE úvod a kapitola první (1836 až 1849) Mácha Korn Strang Presl Metelka Kollár Zap Zapová Mickiewicz Klácel Kohl Schmidl Rajská Nebeský Rettigová Jungmann Šumavský Kapper Havlíček Štúr Čelakovský Tyl Kampelík Ruppert Trmal Gauč Faster Trojan Stadion Erben Habsburg Frič Chocholoušek Žížala Jelačić Šafařík Koubek Kubínová Thun Windisch-Graetz Plánek Vocel Smetana Helfert Knedlhans Bakunin Kavalírová Vávra Radecký Grillparzer Zach Picek

ČESKÁ REVUE můj národ a má vlast 1836 2006! P P

ČESKÁ REVUE můj národ a má vlast vlasti ke zdaru, národu ku prospěchu, věrným čechům k potěšení a zlým časům navzdory cum ira et studio u věnec uvil ladislav bátora! P P v dtp studiu polaris praha 2005

Původně jsem se vlastně pustil do této práce pouze kvůli svému synovi Alexandrovi a jeho vrstevníkům, aby četbou poučeni již nejen tušili, že není proč se stydět za Národ, který jak»drang nach Osten«germánských nadutců, tak i žízni chamtivých kobylek z východních stepí po celá staletí často zcela osamocen byl vzdoroval, dodnes vzdoruje, a až do skonání světa dá-li Bůh vzdorovat bude... A aby věděli, proč pracovat pro Vlast, cizáky všelijakými ba někdy i hanebnými zrádci a škůdci pokrevními od věků tuze sužovanou... Počáteční kratochvíle ale záhy přerostla v čas stravující vášeň, a tak teď neskromně již i doufám, že tato»čítanka«snad poslouží i zbylému hloučku českých vlastenců coby pochodeň v příšeří dnešních zlých časů.

»Na počátku tvořili čeští vlastenci jen malý hlouček,«připomněl Palacký nazítří po položení základního kamene Národního divadla.»všichni by se byli tehdy vešli do jediné místnosti. A kdyby náhodou střecha na ně se byla sesula, znamenalo by to možná již navždy konec českých národních snah, byl by zmařen býval celý národ... Včerejší den přesvědčil nás ale, že by to více již nestačilo, a že by sbořiti se musela celá obloha nebeská, aby pohřbila nás v sutinách svých, a pak byli by pohřbeni s námi také nepřátelé naši.«

* 17. VIII. 1753 v Ďarmotech 6. I. 1829 v Brně»Chraň sebe, braň svoje, zastaň zmužile vlast českou a jazyk svůj: Toť příkaz Boží, toť příroda velí, k tomu dopomóže pán Bůh můj.«

* 16. VII. 1773 v Hudlicích 14. XI. 1847 v Praze»Život náš pomine jako sen; co jsme pro vlast učinili, to jako nábytkem národním po nás zůstane.«

* 29. VII. 1793 v Mošovcích 24. I. 1852 ve Vídni»Mlčteže už raději, pro Boha, křiklouni daremní, jenž z učených vlasť! vlasť skuhřete kradmo chyžek. Nic tu chabé lkaní, nic řeč neprospěje prázdná, národu jen zmužilé srdce pomůže a čin.«

* 31. X. 1821 v Borové u Přibyslavě 29. VII. 1856 v Praze»Barva má je červená a bílá, moje heslo: poctivost a síla«

* 13. V. 1795 v Kobeliarově 26. VI. 1861 v Praze»... neb člověk v čase nestálém nesmýšleje stále, rozmnožitel psoty jest a dál a dále ji šíří; kdo však pevně se ustanoví, světa sám sobě tvůrce. Naše to jest! tak pravme a tak toho hájiti hleďme.«

* 14. VI. 1798 v Hodslavicích 26. V. 1876 v Praze»Svoji ke svému a vždy dle pravdy.«

* 10. XII. 1818 v Semilech 3. III. 1903 v Praze Který pak národ nechá se jinými předstihnouti v práci plodné a vzdělanosti, ten brzo musí podlehnouti duchovní i hmotné převaze souseda svého. Nepřestávám vám opakovati: Čechové! V práci a vědění je naše spasení.

kapitola první 1836 1849

Karel Hynek Mácha Wěrný Čech i bratr náš, Wěrné Čechů srdce máš! Wěrný syn gsi Čechů kmene, Wěrný bratr bratřjm swým; Gazyk Český ge i Tobě Otců drahým dědictwjm. České hory České doly České luhy Český hág Šjrá wlasť ta Česká země Neymilegšjť Tobě rág. Wěrný Čech gsi wlastenec, Protož wděčný u wěnec Kwět Ti wige Čecha mág! *** Po modrém blankytu bělawé páry hynau, Lehaunký wětřjk s nimi hrage; A wysoko w daleké krage Bjlé obláčky dálným nebem plynau, A smutný wězeň takto mluwj k njm:»wy, genž dalekosáhlým během swým»co ramenem tagemným swau zemi obgjmáte,»wy hwězdy rozplynulé, stjny modra nebe,»wy truchlenci, genž rozsmutniwše sebe,»w tiché se slzy celj rozplýwáte,»wás gá gsem posly wolil mezi wšemi.»kudy plynete u dlauhém dálném běhu,»i tam, kde swého naleznete břehu,»tam na swé pauti pozdrawugte zemi.»ach zemi krásnau, zemi milowanau,»kolébku mau i hrob můg, matku mau, 1836 Karel Hynek Mácha 1810-1836 1836»Wlasť gedinau i w dědictwj mi danau,»šjrau tu zemi, zemi gedinau!...«*** I w smutném zraku mém dwě wřelé slzy stály, Co giskry w gezeru, po mé si twáři hrály; Neb můg též krásný wěk, dětinstwj mého wěk Daleko odnesl diwoký času wztek. Dalekoť geho sen, umrlý gako stjn, Obraz co bjlých měst u wody stopen kljn, Takť gako zemřelých myšlenka poslednj, Tak gako gméno gich, pradáwných bogů hluk, Dáwná sewernj zář, wyhaslé swětlo s nj, Zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zwuk, Zašlého wěku děg, umřelé hwězdy swit, Zašlé bludice pauť, mrtwé milenky cit, Zapomenutý hrob, wěčnosti skleslý byt, Wyhasla ohně kauř, slitého zwonu hlas, Mrtwé labutě zpěw, ztracený lidstwa rág, to dětinský můg wěk.... [Spisy Karla Hynka Máchy. Djl prwnj. Swazek prvnj. Mág. B. v., Praha 1836] Vymkl se proudu času a nenáleže žádné době, patří dodnes nám všem. Byl prvním, kdo dovedl naslouchat šumění české krve a českého ducha, kdo se jitřně čistým zrakem dovedl zadívat na český kraj a vidět nejen jeho přívětivé chaloupky, stulené do svěží zeleně... Úryvky pocházejí z jeho epochálního»máje«.

Franz Korn... Chtějíce mít ve svých zdech literaturu německou i českou, nemají Pražané vlastně vůbec žádné. Strana Čechů míní, že se v Čechách má mluvit a číst jen česky, strana odpůrců vyvrací toto tvrzení námitkou, že Čechy jsou jen s polovice obývány českým národem, nadto pak že země Česká připadla rodu habsburskému a že jí vládnou němečtí panovníci a jest ji tudíž pokládati za německou provincii, a že se právo přiklání na stranu mínění německého, dokazuje prý již podřízený skrovný stav, v němž je česká činohra v Praze, jež se jen pokradmo ukáže toliko tehdy, když německá Thalia není právě doma. Toho by nebylo, kdyby se k českým představením dostavovalo víc obecenstva. Jakkoli přesvědčivé jsou důvody posléze uvedené, nedá se strana prve jmenovaná zcela zastrašit, chodí v neděli a ve svátek na českou veselohru aneb operu, čte jedny české politické a jedny české nepolitické noviny, jež v Praze vycházejí, horlivě poslouchá v jezovitské koleji přednášky o české řeči a literatuře, poslouchá české kazatele atd. Přesto žije česká literatura životem jen zdánlivým, neboť co prof. Sedlaczek, Kollarz, Palaczky, Stiepanek, Chmelensky, Tham, Negedly a jiní zdatní literátoři podnikli ve svých spisech k oživení dávného ducha českého, zůstalo přes všechno usilování bez odměny, a německá řeč zůstala vždy ještě v té cizí zemi vítězkou v tom střídavém boji, jenž se svádí jen chabě a ospale.... Než přec jen, přes povzbuzování učenců, česká literatura nechce řádně prospívat, překlady oper mají větší návštěvu než překlady činoher, 1836 Franz Korn???? 1836 což je dostatečným důkazem, že lidi táhne do divadla jen cizí skladatel a nikoli český zpracovatel textu; dále pak se v obou pražských ochotnických divadlech hraje jen německy, a českou Thalii sluší i v národním divadle pokládat jen za trpěnou, ježto se nesmí ukázat nikdy jindy než v hodinách odpoledních, protože německá Muza nechce přenechat ani jediný divadelní večer do roka. Též se člověk v kavárnách a hospodách, kde jsou vyloženy nejrůznější noviny, marně ohlíží po zdejším časopisu českém. Stejně tak se v půjčovně knih p. Bartha marně poptáváme po nějakém českém dílku. Tyto poznámky jsou místo každého jiného důkazu způsobilé, aby nedaly již pochybovati o churavění literatury české; a daleci toho, abychom jí prorokovali zesílení v budoucnosti, s větší jistotou pokud následník nynějšího zeměpána bude sdílet názory císaře Josefa II. hledíme vstříc brzkému úplnému a rychlému vyhynutí jazyka českého. [Schwarz (vybral): Město vidím veliké. Cizinci o Praze. Fr. Borový, Praha 1940] Že»český jazyk brzo úplně vyhyne,«tvrdil a v polovině 30. let XIX. století v Míšni v článku»prag in seiner jetzigen Gestalt«anonymně zdůvodňoval nejspíš Franz Korn, píšící také pod pseudonymem Ferdinand Nork. Ať již to byl on, nebo ne, i»nový zeměpán sdílel názory Josefa II.«. Ale i s ním si nezdolní Čechové poradili...

John Strang Jan Svatopluk Presl Ze všech rakouských provincií se v žádné nevládne s takovou přísností jako v Čechách. Stav selský úpí v ponižujícím nevolnictví feudální soustavy v její nejhorší podobě. Střední stavy jsou podrobeny velkým daním, jejichž břemeno ještě roste špatným způsobem výběrčím.... Šlechta bohatá a velikými výsadami nadaná shlíží na velkou většinu společnosti jako na druhy zcela jiného rodu a osobuje si ještě vyšší postavení než moderní šlechta rakouská. V Čechách je zemský sněm neboli národní shromáždění podobné saskému, jež se občas shromažďuje; ale osoby, z nichž se toto shromáždění skládá, dbají spíš o své vlastní zájmy, než o zájmy lidu... Nedostatečná poučenost v lidu a, což padá ještě víc na váhu, nedostatek vzájemné důvěry, jsou největšími překážkami pro politické opravy z hlediska národního... Jak velmi se změnila povaha obyvatel ode dnů Jana Husa a jeho přívrženců!... [Schwarz (vybral): Město vidím veliké. Cizinci o Praze. Fr. Borový, Praha 1940]... Jistý spisovatel přiměřeně položil, že knihy se vydávají pro zisk a z marnosti, z povinnosti anebo k poučení jiných, já ještě přidávám z lásky, která zase jest buď pouhá k předmětu, o němž se píše, buď také spolu národ a jazyk obsahuje.... Každý člověk tedy, chce-li toho jména zasloužiti, povinen jest všeliké prostředky, aby k dosažení přizuvedeného cíle podlé hřivny jemu udělené přispíval. Žádná oběť nemá mu býti drahá; jmění, pohodlí a život milerád má nasazovati, sebe zapírati, ousměšky trpělivě snášeti, outrpnosti hrdě opomíjeti.... Ačkoli v státech rakouského císařství skoro osmnácte milionů Slovanů přebývá, nevyniklo spisovatelství na ten stupeň, aby kdosi pro zisk se jím zanášel. Kdyby při tom nebylo svědomí, že vlasti a národu i jazyku poslouží, zajisté nikdo by se nechopil pera.... [Merhout, Němec (usp.): Národní čítanka. B. Kočí, Praha 1918] John Strang 1795-1863 Jan Svatopluk Presl 1791-1849 Glasgowský podnikatel Strang vlastnil nejen list»the Day«, ale i vinařský závod, a tak dorazil v půlce 30. let předminulého století i do naší vlasti a zhrozil se... V závěru dopisu domů do Británie si pak ještě všímá bídného stavu české publicistiky, jenž je prý»nezbytným důsledkem spojené hrůzovlády církve a státu...«1837 1837 Presl byl profesorem přírodozpytu na pražské medicíně. V citovaném úvodu k»nerostopisu«z roku 1837 dále vyznává, že»toliko láska tak složená byla nejmocnější pohnutkou k vydání tohoto spisu.«spolu s bratrem Karlem Bořivojem položili také základy české vědecké terminologie zejména v botanice, zoologii a mineralogii.

Věnceslav Metelka Co mladíků jest, kteří matku i otce české měli, do škol českých dlouhá léta chodili a konečně se oddávají povolání učitelskému. V Čechách chtějí vyučovat mládež, sami však bohužel sotvy sobě umějí v hostinci poručit pivo nalejt po česku.... Zavolej, Čechu: Naše milá vlast chová mnoho poněmčilých Čechů! Píše-li někdo slovanským písmem, tuť není v stavu druhý to samé přečíst a nazývá to přepjatostí. Jsou to vlastenci? Jsou to oudové Libušini? Hlava musí kolem jít jednomu každému, kdo sobě to jen poněkud rozváží, jak nedbale naše milá řeč studovaná jest. Přejdi, příteli, celé kraje, přejdi zem a podivíš se sám, jaká spousta jest v zemi České! Žádný ouřad český nikde nenalezneš vše německé. Přijde-li jaké nařízení, které psané jest, tuť když číst budeš, tisíce chyb nalezneš a jen s dobrým pozorem porozumíš, co asi tím písař myslí. Osady, obce celé české, z ouřadu však nějaké poručení v němčině napsané přijde. Tuť ubohý rolník musí druhého hledat, by jemu to vyložil, oč aspoň žádost jest. Jest to dobře? Je to pravé? Ovšemť máme bohudíky dokonalých mužů, kteří se zastávají českého jazyka, však což jest to taková hrstka proti čtyrem miliónům obyvatelů? Jedna ani dvě laštovice neudělá léto, a tak se děje i s nimi. Oni píší, nabádají, slibují, dohánějí, co ale všechno platno, když pan člověk Němec jest, když jak duchovní, tak také světské vrchnosti pouze Němci jsou? Co jest tedy zapotřebí učinit, by se nám zlatý věk vrátil? Opravdu nevím. Ovšemť divadla česká povzbuzují lid ku krasomluvě, když ale opět 1837 1837 co nejpřísněji zapovězeno jest bez povolení ouřadů hrát!... *** Sto a tisíc a mnoho tisíc jest lidu v Čechách, že by mohli knihy české číst, spisovatele podporovat, a svým časem i hrstka by se jich usháněla, že by i maličkosti psát mohli. Ale ne. Ten šetří, jiný se bojí a ten třetí nechce. Tu je nářku, že není času, že má mnoho práce jako mnohý školní pomocník. Ale v hospodě mnoho hodin přesedět pro nic a za nic, ztratit čest i peníze, dobré jméno i zdraví to nepočítá se do toho času, který mu vybývá, jenž by se mohl národnosti oddat. Dejme jemu knihu ku čtení a zasměješ se, jak ji bude číst. Nemysli, že nejdříve název, pak předmluvu nebo domluvu, ale odzadu začne a kniha 150 stran obsahující za čtvrt hodiny je již zhaněna, že kdyby to i chléb byl, pes by sobě jí ani nevšiml. Svůj vlastní zrak má, že konev piva na čtyři anglické míle vidí, a zeptej se jej, proč nečte. Pálí jej prý oči, an tuším nemůže dostat brejle pro sebe, které by se mu hodily, že to je jen pro český jazyk, to on nedořekne. Mluvnice české jsou jim tak nepovědomé jako ostrovy Dobré naděje. Dobropis český valchují a tupí. Naříkají na nedorozumění mezi spisovateli, na hledání nových slov, na vyvracení aneb ustanovení pravidel. A sám ani raráš by jim vhod nepřišel, a kdyby slovník nejen Jungmannův, nýbrž od Šalomouna nejmoudřejšího z lidu jemu přinesl.... Nechte jich jen psát, vždyť musíte aspoň ten kus cti jeden druhému přát, když ten rozmilý honorár ani za dvě libry cucků nestojí. Vemte originál od nedochůdčete a pusťte se do něho chutě vy, kteří máte hlavy osvícené uměním vyšším.

Dost možná, kdyby mnohý syn měl bohaté rodiče, že by se byl povznesl na perutích českých. Třebas ne tak daleko jako Schiller a Goethe, Klopstock, Herder, Meissner, La Fontaine a mnoho jiných. Aspoň by letěl na kus, a druhý to zvěděv, že tento již tam a tam se odvážil, pustil by se výše a výše, a než by zub času jen mé živobytí zhryzal, těšil bych se i já z pracovníků českých. Lítost mám nad zástupem anebo lépe nad národem. Neboť ač již patnáct set let trvají na poušti, nemají, co by četli. Němci kdybychme byli, ano, Němci, tuť by nad námi plesali Bavoři. Chceš-li jen dokonalou knihu mít, ta je německá. Chceš-li se stát něčím, zapři sebe, že matka tvá na tebe mluvívala v kolébce česky, chyť se pevně hatlaniny německé, a je z tebe hned nějaký karabáčník. Z Prahy přijde-li kdo sem, mluví německy, a od nás přijde-li tam, ten ať mlčí, sice bude jako hovno myší v krupách.... [Metelka: Ze života zapadlého vlastence. Vyšehrad, Praha 1982]»Krkonošský můj přítel... zapůjčil mi zápisky horského písmáka Václava Metelky, nyní již dávno zesnulého, jenž za mladých let býval školním pomocníkem na horské lokálii, později rolníkem a houslařem v Pasekách u Vysokého nad Jizerou,«píše K. V. Rais v poznamenání ke svému románu»zapadlí vlastenci«. Věnceslav Metelka 1807-1867 1837 1839 Jan Kollár Blahorodý pane! Velectěný vlastenče! V Pešti, 1839 12. října. K nejblaženějším dobám počítám ty hodiny, ve kterých duše, se mnou o nejvážnějších důležitostech člověčenstva stejně smýšlející a cítící, nalézám. Tuť zajisté zdá se mi, jakoby jeden a týž člověk rozmnožen a na více místech přítomen býti i působiti mohl; tu znikají bezděky opět nové, rozsáhlejší a smělší myšlénky v hlavě, zrozené vzájemným se dotýkáním a sdělováním. Podobnou radost zacítil sem i při přijetí Vašeho psaní... Vál v něm a dýchal cele onen čistý slávský duch, jakový toliko ze srdce pravého Slovana vyjíti a jenom od Slovana chápán a cítěn býti může. Mýlíte se však v tom, že se Vy tam za mně neznámého vydáváte... A vůbec jak by to i jen možno bylo, aby vlastenci, byť by třebas nejmenší jiskru lásky k národu v ňádřích nosili, sobě neznámi a jeden ode druhého nezpozorováni zůstati mohli? Není nás, bohužel, tolik, abysme neměli příčiny každý kvítek na této poušti se vyskytující schválně hledati a k srdci tisknouti! Co o potřebě všeobecné historie našeho národu píšete, ouplně s Vámi se snáším; náš lid, vzdělaný i nevzdělaný, touží po takovém našim časům přiměřeném spisu a ruční knize; bez ní vzbuzená národnosti povědomost nemůže se dlouho udržeti, nemajíc půdy a potravy; ale mně již něco podobného podniknouti nelze. Račte povážiti, že já mám ouřad a to velice obtížný i omrzelý, ve velikém, lidnatém, špi-

tálův a žalářův (jež já opatrovati povinen jsem) plném městě, kterému hlavnější díl mého času a mých sil obětovati musím. Spisovatelství a literatura jest pro mne jenom vyražení a zábava. Nad to já již k večeru života se chýlím, dějiny pak naše mládeneckým duchem a slohem pro omlazení národu sepsány býti musejí. O jiných okoličnostech a obtížnostech v Uherské krajině, podniknutí tomu nepříznivých, raději nic nepovím, snad Vám kolik tolik z novin známy budou. My sme zde jako Daniel v jámě lvové. My spisovatelujeme takořka jen kradmo, anť se zde každá nová slávská kniha tak považuje jako zrada vlasti a zločin proti velebnosti maďarského národa. Spisovatelé a Slavomilové týráni a trápeni bývají tajně i zjevně nelidskostmi, které by u jiných vzdělaných národův snad ani víry nenašly. Nic méně však přece děláme co možno, aspoň s korábem nad potopou plavajíce, dokud buď neutoneme, buď břehu nenajdeme.... Váš upřímný ctitel J. Kollár. [Hikl: Listy českého probuzení. F. Topič, Praha 1920] Karel Vladislav Zap... Vztahy mezi mladičkou polskou dívkou a mladým, i když o třináct let starším mužem, vyrostlým v německo-rakouském pražském prostředí, který dosti brzo objevil kouzlo českého vlastenectví, vyvíjejí se podle schématu»učitel pilná žákyně«: ona se učí česky a ukrajinsky (jako pravá Slovanka), on pro ni shání knihy, zasvěcuje ji do prostého, a proto přitažlivého světa Slovanství.... Zapovy představy o manželství byly od začátku jiné než Honoratiny hrála zde určitou roli i rozdílnost kultur i rozdílnost sociální. Stačí si přečíst zlomek jeho Cest a procházek po haličské zemi, kde líčí Češky jako»dobré hospodyně, v panování nehrubé prospěchy činíce«, zatímco»polka vycházejíc přečasto z okresu domácnosti své, politikou se baví, přečasto směšnou horlivostí o věcech veřejného řízení rozpráví, kterým naprosto nerozumí, anebo které jednostranně pojímá....«[tarajło-lipowska: Smutný případ Honoraty Zapové. In: Sex a tabu. Academia, Praha 1999] Jan Kollár 1793-1852 Karel Vladislav Zap 1812-1871 Kollár zemřel ve Vídni a tam byl pochován. V roce 1904 byly jeho ostatky exhumovány a převezeny na Olšany. Jistě právem, a nemenším právem ho řadíme k našim obrozencům. S ochotou by nám to potvrdil i Štúr, jenž Kollára»za zradu slovenské věci«nenáviděl až za hrob. Úryvek je z dopisu českému historikovi K. V. Zapovi. 1839 1841 V roce 1836 byl Zap služebně přesazen do Lvova a při úřední cestě do Zabłotowa se seznamuje se šlechtickou rodinou z Wiśniowskich. Dceru Honoratu nejprve jen vyučuje, ale v roce 1841 se s ní žení okouzlila ho její krása, ale i myšlenka, že sňatkem upevňuje slovanskou vzájemnost. Ač jinak měl ovšem k Polkám výhrady...

Honorata Zapová z Wiśniowskich Adam Mickiewicz»Vy nejste Němec? Až doposud jsem myslela, že všichni Češi jsou Němci!«To byla radost vysvětlovat tohle krásné polské šlechtičně.......... V Praze rodinu Zapových trápily značné finanční potíže: v neodesílaných dopisech adresovaných rodině v Haliči si stěžuje, že je hladová, šetří na jídle pro sebe, musí dělat hrubé domácí práce, které by každá prostá děvečka zvládla...»můj manžel se názory a povahou vůbec neliší od všech tady, k tomu ještě je velice flegmatický, domov, žena a děti jej naprosto nezajímají, je to ale přitom dobrý člověk. Je schopen nepromluvit na mě celý den, nemyslí ani na domov, ani na rodinu, o výchově dětí se ani nezmíní, o jejich potřebách tím méně.... Způsob jeho myšlení je zcela opačný než ten můj. Například o poměrech v mém národě nikdy nemluvíme, o naší literatuře, vzdělancích tím méně, vůbec o ničem, co je mému srdci blízké...«[tarajło-lipowska: Smutný případ Honoraty Zapové. In: Sex a tabu. Academia, Praha 1999] Z okouzlení z pocitu slovanské vzájemnosti dotažené až k rodinnému krbu se Zapovi probrali nejpozději po přestěhování do Prahy v roce 1845. Za 14 let manželství Honorata porodila 7 dětí stále byla buď těhotná, nebo pečovala o nemluvně. A přece jen při tom všem stihla ještě napsat poučné»nezabudky, dar našim pannám«. Honorata Zapová z Wiśniowskich 1825-1856 1841 1842... Zajímavá to věc a hodná uvážení, že onen duch český, jenž tak dlouho marně hledal sobě dráhy k budoucnosti, tak dlouho ležel uspaný, právě v nynějších časech se probouzí a nalézá vlastní své stanovisko. Zdá se, že Čechové objevili své povolání, zaujali nepopírané jim od nikoho místo uprostřed národů slovanských. Obráceni ke hloubi svého bytí opřeli se o minulost, z ní vycházejí a z ní též chtějí vydobyti společný svazek pro všechny Slovany. Učenci čeští nejsou podobni starožitníkům jiných krajů: vede je jakýs posvátný zápal, pracují podobně jako mnichové středověku, snášejí častokráte jak oni bídu a nedostatek, apoštolujíce národnost jako tam ti víru, s myslí trpělivou a zároveň poetickou podnikajíce svá bádání....... Čechové píší nesmírně mnoho, vydávají díla ohromná, jejichž rozsah jest takměř přepychem literárním; ale všecko to hlavní jejich věci pomáhá. Tou hlavní věcí jest dojíti toho, aby mohli žíti samostatně, státi se národem neodvislým, trvalou učiniti v zemi svoji existenci, vtěliti myšlénku Čech, která, nechť si o tom říkají cokoliv, vznáší se ještě v krajině politických snů. Zájem neodvislé existence měl by u Čechů zvítěziti nade všemi zájmy podřízenými; z minulosti však nevyhrabou sílu, jíž mají potřebí k povznesení své národnosti. Právem se opírají o plémě slovanské; ale slušelo by se, aby obrátili svoji pozornost na zjevy, jichž posud nebyli s to dostříci, poněvadž všude mají zrak upřený pouze na síly hmotné. Naděje jejich v legálnost rakouskou jsou marny. Rakousko... nenutí Vlachův, aby se učili německy, což ostatně nebylo by lze dokázati, ale též

se jich neobává, ačkoli vlaské provincie, které drží, oplývají velkými prostředky hmotnými, ač také obyvatelstvo jejich vyniká nevšední energií. Vláda rakouská ví dobře, že ta jiskra života morálního, která nutí národy, aby spěli ku své budoucnosti, ve Vlaších již vyhasla, a že Vlachy snad jen skrze Francii mohou býti uvedeny v ruch; a proto, dokud Francie bude státi klidně, dotud Rakousko zůstaví Vlachům jejich akademie, jejich divadla, jejich knihy, ano i jejich práva. Podobně též v Čechách nebojí se museí, ani bibliothek, ani národních básní; ale kdyby Čechové vydali třeba jen jediný veršík dýšící tím, co se ozývá v literatuře a poesii polské, ihned by je přihnětla celou svojí váhou; a pak by se ukázalo, zdali by tamní slovanství, nemajíc co jiného proti ní postaviti, nalezlo spásy ve svých museích a bibliothekách. Rakousko dává pokoj Čechům, neboť nejsou doposud nebezpečni, neboť je znamenati v nich horlivost, lásku k národnosti, trpělivost ale neviděti ještě znamení života národního.... [Kvapil: Životem k idealu. J. Otto, Praha 1901] Ač docela krátký, přece Mickiewiczův pobyt v Čechách přispěl k tomu, že od roku 1840 přednášel na Collège de France jako profesor slovanských literatur o českém písemnictví s jistou znalostí věci. Cenil si však zejména Kollára Čelakovský, Palacký, ba ani sám Jungmann nikdy nedošli u Mickiewicze náležité pozornosti. Adam Mickiewicz 1798-1855 1842 1842 František Matouš Klácel... Nám na poli českém pracovati jest vykázáno, kteréž v pravou Čechii, Moravu a Slováctvo se rozpadává. Jak skrovně nastoupil génius český svou zpáteční cestu k sobě! Oblíbení jazyka domácího u několika mužů dále nemyslících nežli na gramatiku, pravopis a nějakou příležitostnou básničku byl počátek. Diletantismus v jazyku vedl k poznání knih ze časů slávy české, vedl k historii; historie vzbudila lásku k národu... Podivuhodna jest prozřetelnost Boží v tom způsobu, jakým génia českoslovanského k vědomí sebe přivedla. Čechy se Slováky sloučivši, aby Čechů vypínavost mírněna a opak Slováků váhavost pobádána byla... Nepředhazuj mi nikdo, že to egoismus, své za nejlepší vyhlašující, že to vzpomínka na kolébku a na maminku svobodně smýšlející, že si může a má volit řeč dle zalíbení svého a poznání. Pomni, že nemluvím o českém jazyku, ale o každém, každého právo uznávaje; pomni pak, že řeč a národnost jedno, národnost ale rázný způsob jevící se vůle Boží, odkudž zastávání řeči vlastenecké není egoismus, ale náboženství za princip celého světa, bezvědomého děje i svobodného jednání uznané. Přestaňme tedy i my Moravané považovati lásku k našemu jazyku, šetření, šlechtění a rozšiřování jeho mezi bratřími za svévolnou zábavu, co do mravů a charakteru lhostejnou jako kupříkladu lhostejná jest barva našeho kabátu, nebo za pouhý diletantismus, jako se kupříkladu jiným cizím jazykům, muzice, malířství učíme. Uznejme před námi a před světem, že nábožný, že počestný člověk

býti nemůže, kdo zapírá řeč svou; poněvadž otrockou myslí sebe zapírá, národ svůj zlehčuje a Bohu se rouhá, jenž jej učiniti ráčil Čechem, Moravanem, Slovákem....... porozuměli jsme, že různění jest sobství a že nábožník zamýšleti musí všeobecnost; ale vystoupivše ke kosmopolitismu nebo vesníctví, na vršek toho dobrého záměru, poznali jsme jalovost jeho: i tak sníživše se opět obmezením se ke skutku, vesníckou vůli zachovavše, vrátili jsme se k slovanství, k čecho-moravství, z kteréž skutečnosti obmezené vykvítati má skutečnost všeobecná, prostředně skutečnost idey slovanské, tou skutečnost idey evropejské, tou skutečnost člověčenství neboli pojemu člověka doplnění... Právě proto a tím, že slovanství úlohou naší se bezuvážně a jako samorostle uskutečňuje, nastala možnost a potřeba vědecký záměr tento objasniti a upevniti. Poznání soudné totiž jest kůl při vzmáhajícím se stromku, aby vítr sem tam jím klátící nemohl více mlaďocha vyvrátiti. [Klácel: Výbor z díla. SNKLU, Praha 1964] Augustinián Klácel ve své práci»kosmopolitismus a vlastenectví s obzvláštním ohledem na Moravu«z roku 1842 odhaluje božskou povahu národa, čímž theologicky obhajuje vlastenectví proti katolicky universalistickému pojetí lidstva, v němž spatřuje jeden ze zdrojů přílišného, tedy»jalového«kosmopolitismu. František Matouš Klácel 1808-1882 1842 1842 Johann Georg Kohl... Slyším v duchu své hezké čtenářky: A to nás vodíte do pěkné společnosti! Holky, jež tančí na ulici, chlapi u truňku na Dobytčím trhu už ustaňte, má krásko! Říkají vám snad Anna, Anička, Anča, Ančka, Anninka, Andula, Andulka, Nanynka? Ó, pak vám blahopřeji, pak vás zvu ke krásné anenské slavnosti, jež se dnes koná na rozkošném vltavském ostrově, dovedu vás do nejroztomilejší a svrchovaně slušné společnosti, v níž uvidíte všechny krásné Anny z celé Prahy v pohádkové tlačenici a poznáte pražský lidový život zase s jiné stránky. Anenský svátek je slavný po všem Rakousku, obzvláště však se oslavují Anny pražské. Svátek připadá na 26. července, v noci před tímto dnem se všechna nároží polepí spoustou pozvánek k nejrůznějším radovánkám.... Nevím věru, co je příčinou, že ta ukřičená, zarudlá a ošklivá škvrňata, jež jsou si na celém světě tak podobá, vyrůstají v Praze v tak z n a- menité krasavice. Mnozí mínili, že to způsobuje směs plemene německého a slovanského. Slované však to popírají, uvádějí, že krása dívčího květu je odedávna v slovanské krvi a že je cele jejich dílem. Tvrdí, že v čistě slovanských vesnicích v Čechách jsou ještě krásnější dívky než ve smíšených či dokonce německých. Též se chlubí členové vlastenecké společnosti české, že na jejich plesech, kde se mluví jen česky, je rozhodně výkvět dívčího výkvětu a nejkrásnější krása. Říkají též, že i proslulá krása žen v Uhrách pochází jen od tamního slovanského živlu, že Slováci dodávají do Pešti a Bratislavy nejkrásnější muže a stejně

i nejkrásnější ženy. Nezavrhuji těchto úsudků úplně a zdá se mi, že jsem si je zčásti ověřil.... ***... V kapli svatováclavské jsem se zejména pídil po místě, kde se uchovávají korunovační klenoty. Můj průvodčí řekl, že nesmí povědět; že klenoty jsou zazděny, před otvorem jsou železné dveře na trojí zámek s trojím klíčem, jeden z nich má nejvyšší purkrabí, druhý arcibiskup a třetí nynější kancléř. Odpověděl jsem, že mi velmi záleží na té koruně, kterou Josef II. dal odvézt do Vídně, kterou zimní král Frydrych Falcký měl již zabalenou na cestu, až ji pak v pospěchu, jak utíkal z Prahy, spolu s jinými těžkými kufry a bednami zapomněl na pražském trhu tu korunu a to žezlo, jež odvezl předtím již císař Zikmund, pročež husitští stavové, když roku 1421 poslali císaři čtrnáct stížnostních artikulů, pojali do nich také stížnost, že císař bez vědomí stavů vyvezl ze země říšské svátosti a vzal a promarnil mnohé klenoty, jež otcové snažně získali a ke cti boží a našich patronů svatých jako poklad království chovali.... Svatých ostatků je v pražském velechrámu nadbytek. Je tu na příklad velmi ozdobně vyložená ručička jednoho z děťátek, jež přišla o život při vraždění neviňátek betlémských, kus ubrusu, jenž posloužil Spasiteli při poslední večeři s apoštoly, střep džbánu, z něhož tenkrát pil, hřebík s kříže Vykupitelova, zasazený do čistého dukátového zlata. Zasazen do kříže je tu kus houby, kterou napájeli Krista na kříži, a trn z jeho koruny trnové. Též z hrobu Abrahamova, Izákova a Jakubova je tu mnohý ostatek, jejž přinesl Bohumír Bouillonský. 1842 Johann Georg Kohl 1808-1878 1842 Jsou tu dále korunovační klenoty mimo korunu a žezlo, jež jsou ukryty v kapli svatováclavské, tak na př. čtyři lité sochy nejstarších ryze českých světců Vojtěcha, Václava, Víta a Ludmily, jež se nesou před králem při korunovaci, a pak státní meč králů českých, jímž obyčejně o korunovaci pasují několik pánů na rytíře. Ten meč je nadmíru lehký. Před jakýmsi časem utkvělo na něm trochu rzi, asi uprostřed šířky. Aby se neříkalo, že český státní meč rezaví, bylo to místo vyňato nebo vypilováno. Díře takto vzniklé byla dána podoba kříže. Tu křížovou díru jsem viděl sám.... [Schwarz (vybral): Město vidím veliké. Cizinci o Praze. Fr. Borový, Praha 1940] Drážďanský geograf a cestovatel Kohl napsal cestopis»hundert Tage auf Reise in den oesterreichischen Staaten«, v jehož prvním dílu»reise in Böhmen«z roku 1842 líčí zážitky z Čech: nejenže očividně zaznamenal, že v zemi žijí dva kmeny, ale dokonce se o Češích (tedy popravdě řečeno o Češkách) zmiňuje dost pochvalně.