FARNÍ POUŤ NA STŘEDNÍ MORAVU Volba podzimní poutě tentokrát padla na střední Moravu, na známá a oblíbená místa, která na konci května a v červnu pravidelně navštěvují školní zájezdy. První zastavení nás čekalo v Litovli. Řeka Morava, která městem protéká, se rozlévá do pěti koryt, což se dalo městu název hanácké Benátky. Je to malebné místo se starou historií a mnoha architektonickými památkami. Řada lidí si Litovel spojuje se známým pivovarem, v němž se již více než sto let připravuje znamenitý hořký nápoj. dochovala v původní pozdně gotické podobě, bez stop předchozích přestaveb, a to včetně velmi kvalitní malířské výzdoby vytvořené během prvního sta let po vybudování objektu. Současnou podobu jí dala rozsáhlá oprava, která se uskutečnila v letech 2009 až 2011. Mohli jsme obdivovat, jak citlivě se k její renovaci přistoupilo. Po nezbytném statickém zajištění, došlo k sanaci krovu, zdivo se zbavilo vlhkosti, restaurovaly se kamenné, zděné a dřevěné části stavebních konstrukcí, obnovily nástěnné malby a pořídily nové vitráže. Také byla odkryta původní freska s vyobrazením boje sv. Jiří s drakem. Věže kostela sv. Marka v Litovli Kaple sv. Jiří s freskou boje světce s drakem Interiér trojlodního kostela sv. Marka v Litovli Díky laskavosti místního duchovního správce P. Mgr. Josefa Rosenberga, který pro nás zajistil mladou průvodkyni, jsme nejdříve vstoupili do duchovně, umělecky a architektonicky pozoruhodné gotické kaple sv. Jiří. Její počátky se vztahují k roku 1444 a ve městě nese punc nejstarší dochované církevní stavby. Uvnitř ji zdobí plaménková kružba a síťová klenba. Stavba je unikátní především tím, že se Náměstí vévodí radnice s věží vysokou 72 m Z kaple jsme se přemístili do pozdně gotického kostela zasvěceného sv. Markovi. Dům Boží nese zřetelné stopy slohových období, kterými chrám v minulých staletích prošel. Dají se na něm najít stopy řady přestaveb, které zanechaly znaky s prvky gotické, renesanční i barokní architektury. Gotický sloh připomínají opěráky, renesanční přestavba zanechala zdobený portál sakristie, z doby barokní přestavby jsou oltář a vzácné dřevěné lavice 1
datované letopočtem 1769. Kolem kostela býval městský hřbitov. Na vratech západního vstupu je dosud upevněna kovová míra, která vymezovala hloubku hrobu. V minulých letech kostel vážně poškodily živelné pohromy. V roce 1997 to byla velká povodeň, jejíž následky se podařilo odstranit až za šest let. V červnu 2004 se nad městem přehnalo tornádo, které z věže shodilo kříž. V krásném a prosvětleném interiéru trojlodního kostela se uskutečnila poutní mše svatá, kterou celebroval P. Mgr. Robert Mayer. 1724. Potom jsme křivolakými uličkami, kolem zbytků městských hradebních zdí, pomalým krokem zamířili ke kamennému mostu se šesti oblouky a sochou sv. Jana Nepomuckého. Byl dostavěn v roce 1592 a je jedním z nejstarších na Moravě. Poutníci na mostě sv. Jana Nepomuckého v Litovli Farní kostel sv. Jiljí v Úsově Interiér farního kostela sv. Jiljí v Úsově Po mši svaté následovala prohlídka města. Začala u radniční věže z roku 1572, která se na náměstí Přemysla Otakara vypíná do výšky 72 m. Pokračovala k rameni řeky Moravy zvané Nečíz, který z podzemí vystupuje na náměstí a volně stéká pod klenbu radniční věže. Dále k morovému a Mariánskému sloupu z roku Vstupní objekt před židovským hřbitovem v Úsově Druhou zastávkou bylo od Litovle nedaleké městečko Úsov, známé svým zámkem s lovecko lesnickým muzeem. Ten jsme tentokrát minuli. V podzámčí uprostřed města, v barokním kostele sv. Jiljí, již byli připraveni naši průvodci Leoš Eckelhart a Josef Ryšavý. Seznámili nás s historií městečka založeného již v první polovině 13. století a s kostelem sv. Jiljí, pojmenovaném po prvním známém vlastníku Úsova, jehož výstavba skončila v roce 2
1736. Po společné modlitbě jsme prošli celým chrámem a prohlédli si farní muzeum, umístěné v chrámové věži. Odtud vystoupali ke čtyřem zachovalým zvonům, z nichž nejstarší nazvaný Anna, pochází z roku 1500 a k velkému hrkači, který na svátky velikonoční, kdy podle starého obyčeje zvony odletí do Říma, zastupuje jejich kovový zvuk. počtu. Pan Abrahám odešel na své místo, které je na výšinách. Byl to člověk dobré mysli. I zemřel Abrahám v plnosti let, zestárnul a byl sytý dnů. Památka spravedlivého budiž požehnáním. Kéž je jeho duše spojena do svazku živých. Nejmenší pomník uprostřed je nad hrobem Abrahama Leipnikera Lewyho Z kostela jsme vyšli na náměstí a odtud pozvolným stoupáním k židovskému hřbitovu, hebrejsky nazvanému bejt olam, což znamená dům věčnosti. Hřbitov byl založen a vybudován v letech 1643-1645 v těsné blízkosti synagogy, na kraji židovského ghetta. Vstupuje se do něj přes novorománskou obřadní síň s německým a hebrejským nápisem na jejím průčelí. Nejstarší náhrobky z osmi set šedesáti dvou, které byly zachovány, pocházejí ze 17. století. Interiér synagogy v Úsově s vystavenou tórou Po odchodu ze hřbitova jsme po několika krocích stanuli před synagogou. Vyslechli výklad o její pohnuté historii a individuálně ji prošli. Jen zázrakem byla uchována do současnosti. Mimořádně se o to zasloužila Nina Hofmannová, která ji v neutěšeném stavu v roce 1993 koupila a věnovala Židovské obci. Nyní je díky finanční asistenci Olomouckého kraje, Ministerstva kultury ČR, Nadačního fondu obětem holocaustu, Českoněmeckého fondu budoucnosti a nadace Hanadiv vzorně opravena a slouží jako muzeální objekt a místo, kde se konají kulturní akce. Na vyvýšeném místě je v synagoze vystavena Tóra, která obsahuje Pět knih Mojžíšových. Našli jsme zde i dopis, kterým John Kerry reagoval na zprávu, že jeho prapředek je pohřben na úsovském židovském hřbitově. Opravena synagoga v Úsově Zajímavostí je, že na hřbitově je pochován prapředek Johna Kerryho, současného ministra zahraničních věcí Spojených států amerických. Jmenoval se Abraham Leipniker Lewy a zemřel v roce 1775. Na kamenném náhrobku je vytesán nápis: Jeho duše odešla 4. dne, tj. středa, druhého marchešvanu 535 dle malého Průčelí majestátného hradu Bouzov Dominantou, která vévodí středomoravské krajině, je středověký hrad Bouzov. Pro jeho 3
romantickou krásu se stal častým objektem využívaným filmaři k natáčení pohádkových příběhů. Má základy z hlubokého středověku, z přelomu 13. a 14. století. Původně patřil Búzi z Bouzova. V dalších stoletích příslušníkům několika významných moravských šlechtických rodů, například, pánům z Vildenberka, markraběti Joštovi, pánům z Kunštátu a dalším, kteří se až do konce 17. století v jeho držbě vystřídali. V roce 1696 se stal majetkem Řádu německých rytířů, který jej vlastnil až do pohnutého roku 1939. Následně jej zabavili nacisté a stal se sídlem Hlavního hospodářského a právního úřadu SS. Po druhé světové válce byl hrad zkonfiskován československým státem. Německý řád se dlouhodobě, zatím však neúspěšně snaží o obnovu jeho vlastnictví. Do současného romantického vzhledu, který zpodobuje jihoněmecké hrady, byl uveden na popud arcivévody Evžena Habsburského, velmistra Řádu. V roce 1895 byla zbourána část původního objektu a během dvou let postaven nový. Náklady na rekonstrukci byly obrovské. V přepočtu na současnou cenovou hladinu dosáhly šesti miliard korun. Celý hrad jsme prošli s průvodkyní. Obdivovali stavební a řemeslné umění, se kterým naši předkové památku obnovili do stavu, která dovolila její trvalé užívání. Pomník tragedie v Javoříčku Poslední zastávkou byla obec Javoříčko, známá svým rozlehlým podzemním dómem s bohatou krasovou výzdobou. Naše kroky však zamířily k památníku nešťastných událostí, které se zde odehrály na samém konci druhé světové války. Nesmírně kruté komando SS zde 5. května 1945 povraždilo 38 nevinných mužů a obec vypálilo. Jednalo se o mstu za život ženy německého lesního správce Hildy Viktorové, jejich dětí Hennelore a Manfreda a dalších čtyř osob, které usmrtil ruský velitel partyzánských oddílů. Událost připomíná monumentální pomník, u kterého jsme se za oběti pomodlili. Na židovském hřbitově v Úsově 4
Před vstupem na hrad Bouzov Modlitba věnovaná obětem násilí z konce druhé světové války v Javoříčku Text a foto Josef Chybík 5