Milan Urza. Podobizna malíře Vlka

Milan Urza Podobizna malíře Vlka

Evelína Poprvé jsem si ji vzal dole u řeky, na nábřeží, tam jak rostla ta stará vrba, proplouvaly kolem lodě, s temným hučením mizely ve tmě za mostem, beton studil na kůži, byla tam dost špína, ale stálo to za to, křičela jako postřelená srna, ty její šílené havraní vlasy vlály hrdě Vesmírem, jako by se mu vysmívaly, a on před ní poklek, viděl jsem to, no vážně, ten starej smutnej Vesmír se před ní sklonil a jako dar její nezměrný kráse jí nasypal do klína hvězdy, její vzdechy byli malí bílí ptáci, vzlétali k nebi, zapouštěla do mýho těla svý kořínky, prosávala se mi kůží, nehty mi zatínala do lopatek, bože Chvíli jsem ještě zhluboka oddychoval, unavený, šťastný a opilý, pak jsem se posadil a zapálil si cigaretu. Upravovala si šaty a tiše si něco zpívala. Vítr mi házel vlasy do očí, nechal jsem je tak, bylo mi docela dobře. Kolem proplula loď plná opilých lidí, vyhrávala tam hudba, někdo se nakláněl přes zábradlí a do tmy vykřikoval cosi o lásce Druhý břeh byl plný světel, pulsoval tam noční život, cítil jsem jeho kyselý pach Život mi voněl po trpkém víně, vanul teplým vzduchem, vítr ho hnal nocí. Bylo to krásný, zašeptala mi tichounce do ucha, když si sedala vedle mne. Jo. Připadalas mi jako chobotnice, ne, jako sépie bylo to zajímavý, žahalas mě svědilo to, ale příjemně Smála se. Dáš mi cigaretu? Zapálil jsem jí. Kouřili jsme spolu. Mlčeli jsme, to se mi líbilo, noční nebe nad městem mělo zvláštní barvu, jako od van Gogha, trochu zběsilou, trochu nervózní, jako by se mi snažilo ze všech sil něco říct, jako by křičelo, chvělo se... a ty hvězdy, tisíce, miliony hvězd jak struky na břiše obří feny, která nás zalehla svým tělem... chtěl bych k nim přilo- 1

žit rty a sát... a takhle tu usnout, na břehu řeky... Milenci, řekl jsem docela beze smyslu, to jsou děti, který sajou touhu z břicha oblohy. Cože? ozvala se po chvíli, jako bych ji vyrušil z rozjímání. Ale nic. Rozpáralo se mi oko na punčoše. Hm. Byla krásná, bože, nádherná. Kdybych byl Pascin, dokázal bych ji takhle nakreslit, jak tu sedí vedle mne shrbená nad svou něžnou a neskutečnou nožkou a narovnává si punčochu. Já bych ji však svedl jen v hrubých a pokroucených tazích, nikoli s lehkostí a elegancí, tak aby i za sto let člověk zavzdychal nad jejím portrétem. Nejtěžší ze všeho je namalovat ženu po milování. Přitulila se ke mně. Vyfukovala namodralé obláčky kouře, vítr je odnášel. Voněla. Vychází měsíc, řekla. A skutečně: nad námi se teď odkudsi vynořila luna, obrovská a obtěžkaná luna v březí, majestátní a obludná, a ve své obludnosti přitažlivá jako žena, zalila nás svým hřejivým svitem. Opřela se o mne, zaklonila hlavu a nastavila tvář luniným paprskům, jako na pláži. Jdu se opalovat, řekla. Rozlila mi po těle vodopád vlasů, utopila mne ve své havraní hřívě, dotýkala se mne konečky prstů, až mi naskákala husí kůže. V místech doteku to jemně jiskřilo. Měsíc je takovej tlustej oběšenec, přemýšlel jsem nahlas, nepřipadá ti? Budu krásně opálená. Jak tam tak nahoře visí a houpe se... ze strany na stranu... jako taková výstraha slunci, že taky takhle jednou dopadne, vychladlý a oběšený... jen ať si žhne, ať si sálá, ale ať má pořád na paměti, že pod tou hřejivou a oslnivou vrstvou je taky nahý a zranitelný... 2

a že jednou ho čas taky oškube, zpřeráží mu hnáty a vytrhá peří, až z něj zbude taky jenom takovej vypelichanej, vylysalej strašák, kterýmu nezbyde než se jen tak potulovat po vesmíru a škemrat o almužnu svítání... a chlastat s hvězdama v knajpě věčnosti... Usmála se, odfrkla jako klisna. Dáš mi ještě cigaretu? Zatímco jsem šátral po kapsách, abych mohl splnit její přání (kam jsem jenom ty cigarety zase založil), přitulila se ke mně v návalu romantické roztouženosti a vzdychajíc žadonila, abych jí popsal souhvězdí na obloze, jako by nevěděla, že milovníci, kteří tenhle vzrušující kumšt ovládali, vyhynuli všichni do jednoho spolu s filmy pro pamětníky. Já viděl v místech, kam mi zamilovaným prstem ukazovala, nanejvýš amorfní a nevysvětlitelný shluk skvrn, jako když se opilec vypotácí před hospodu a vyzvrací na oblohu zbytky fazolí, které mu žena uvařila k večeři. A kde je Medvědice? ptala se s roztomilou nevinností. Mé přiznání ji asi příliš nepotěšilo: Tak to, holka, vážně nevím. Já jsem dítě civilizace, a takový už hvězdy neznaj. My musíme už od mala koukat pod nohy, abysme nešlápli do hovna. Aha, vzdychla. A co myslíš, pokračoval jsem, existuje vesmír vůbec? Jak, existuje... no proč by neexistoval? Co když je to jenom plátno... a všecky ty hvězdy na něm jsou jenom nacákaný skvrny... tys tam někdy byla? Znáš vůbec někoho, kdo tam kdy byl? Co to blábolíš, smála se pobaveně, viděla jsem to v televizi! Ty snad ne? Aha, byli tam ty od televize. No nevím. Já si myslím, že je to obrovský namalovaný kropenatý plátno, natažený přes oblohu. Abysme měli po čem toužit, k čemu vzhlížet a k čemu se vzpínat. Něco jako plakát mořskýho dna pro rybičky v akváriu. A jak 3

víš, že některá z těch rybiček v tom moři kdy byla? Stejně sis je koupila ve zverimexu. Ty blázínku, přitulila se ke mně, zapálíš mi? A co já? řekla po chvíli. Myslíš, že naše láska je taky namalovaný plátno? Nevím, zažertoval jsem, třeba taky. Třeba si mě Bůh koupil ve zverimexu a teď si mě chová v akváriu, jako takovou svojí malou myšičku, a protože jsem v tom akváriu hrozně pištěl, koupil mi hračku, balónek lásky, se kterým si můžu hrát, kterej mě zabaví a dá mi zapomenout na to, že jsem vlastně v zajetí... no, kdo ví... No ty seš teda romantik, bože můj, vzdychla a jako důkaz, že blábolím nesmysly a že milovat není nic než krásná a lehká hra pro začátečníky i pokročilé, mne utišila polibkem. Vděčně a bez reptání jsem skotačil pár minut s balónkem lásky. Miluješ mě vůbec? šeptala mezi polibky. Miluju, skuhral jsem. A myslel jsem to asi vážně. Evelína přišla do mého života v pravý čas. Už hodně dlouho jsem žil sám, čas od času se mi podařilo seznámit se s nějakou ženou a strávit s ní noc; rána po těchto nocích jsem ale nenáviděl, ta prázdná, dutá rána, kdy ležím na posteli, kouřím, zírám do stropu a čekám, až se žena osprchuje, abych ji mohl vyprovodit ke dveřím, políbit, vzít si její číslo a rozloučit se se slibem, že se brzy ozvu, jenž ale ve skutečnosti samosebou znamená, že se už nikdy neuvidíme. Ne, tahle smutná rána jsem nenáviděl, rána plná cizí rtěnky na tváři, rána čpící cizím potem, rána s popelníky plnými cizích cigaret, cizí rána v objetí cizí ženy, v objetí chladném a nuceném, které je jen výsměchem mé obludné samoty. Tohle přece nebyl život. Alespoň ne pro mne. A už to trvalo tak dlouho! Taky jsem pomalu stárnul, a představa, že bych měl na- 4

vždy zůstat sám, mne trochu děsila. Ne snad že bych neměl mít nikoho, s kým bych si mohl povídat, když bych měl dlouhou chvíli, (o to jsem příliš nestál, nejraději jsem se stejně celé dny soustředil na práci), ne snad že bych potřeboval pomocníka, který by mi uvařil kávu nebo skočil pro cigarety, když tvořím, ne, nic z toho, co by vás mohlo v první chvíli napadnout. Ten důvod byl jediný: že nebudu mít nikoho, s kým bych mohl stárnout, kdo bude stárnout vedle mne, kdo mne bude den co den utěšovat, že nestárnu sám, kdo mi bude připomínat, že aspoň ten čas je spravedlivý a že nejsem jediný, kdo musí trpět. Bál jsem se, že nebudu mít nikoho, kým bych mohl vyplnit svou jinak prázdnou existenci, nikoho, kdo by mne vnímal, kdo by nějak registroval, že vůbec žiju, koho by zajímalo, že tu jsem na tom světě s ním, že vůbec dýchám, protože dýchat jen sám pro sebe, to je proboha to nejhorší. A takové pohlazení, obyčejné upřímné pohlazení, co může být hlubšího a moudřejšího? Co může být přesvědčivějším důkazem, že žijete, a co víc, že vaše žití má nějaký smysl? A právě to mi chybělo. Zoufale chybělo. Ty ledové dotyky cizích žen, ta jejich falešná slůvka to mne všecko ještě více uvrhalo do bezedné propasti samoty. Celé dny jsem proto zběsile tvořil, cákal jsem barvy na plátna jako šílený, tryskaly z tuby jako mé slzy, byly to výkřiky, zoufalé, prosebné výkřiky, bušil jsem štětcem do těch obrazů, jako bych je měl rozbodat, až do úplného vyčerpání ale pro koho jsem to vlastně všecko dělal? To nebylo z radosti, moje tvorba mi nepřinášela uspokojení, moje tvorba mne zraňovala, moje tvorba mi způsobovala nezměrnou bolest, a přesto jsem maloval celé dny a celé noci, jako bych sám sebe za něco bičoval, jako bych sám sebe chtěl ztrestat za svou samotu. A co byly všecky ty mé obrazy jiného než zoufalý strach ze samoty, touha 5

prolomit samotu? Bylo to to jediné, co dávalo mé existenci smysl; někdy jsem si představil, že bych přestal tvořit, a přepadla mne nezměrná úzkost, viděl jsem sám sebe, jak ležím v prázdné tiché místnosti a cosi šeptám nahým zdem, a jediné, co mi na můj šepot odpovídá, je dutá ozvěna, jen ozvěna, strašlivá ozvěna. Tvořil jsem, abych zahnal samotu. Tvořil jsem ze strachu, že odejdu beze stop, že můj život bude jen kamenem hozeným do vody. Mé obrazy, to byly jen chatrné přístřešky pro smutnou, bezprizorní lásku. Mé obrazy byly jen strach, že zemřu bez pohlazení. Třískal jsem štětcem do plátna, abych podřezal svojí samotu. Bože, tak teď snad můžete pochopit, jak jsem se cítil té krásné teplé letní noci tam na břehu té řeky, s dívkou vonící milováním, pod tou šílenou ohvězděnou noční oblohou, opilý a krásně unavený. Věřil jsem, že bych mohl konečně po tolika letech zase začít žít. Chvíli jsme ještě seděli, máchali si nohy v řece, kouřili a pozorovali výletní lodě plné opilých lidí, jak kolem nás proplouvají a mizí ve tmě za mostem. Pak jsme se zvedli a pomalou chůzí, zavěšeni jeden do druhého, vrátili jsme se zpátky do restaurace. Všude plno světla. Lampióny. Hučelo to tu nesčetnými hlasy a smích stovek hrdel stoupal k nebi jako plameny ohně. Taneční parket byl plný šťastných tanečníků, div že jsme se tím chuchvalcem prodrali k jedinému volnému místu až docela stranou všeho dění, na samém okraji řeky, třpytící se temně utopenými hvězdami. To mi vyhovovalo, rád jsem sedával stranou a pozoroval mlčenlivě panoptikum opilců, sám neviděn. Došel jsem si k baru pro ledovou whisky, která mi v tom dusnu opravdu přišla vhod, a zapáliv si cigaretu cítil jsem se šťastně. Šťastně pro mne neznamenalo nic víc a nic míň, než že jsem měl v hlavě úplné prázdno, vzduchoprázdno zbavené všech dotěrných myšlenek, masařek 6

slétajících se na mršinu mého mozku v hnusných a neodbytných hejnech. Pozoroval jsem zamyšleně rej tanečníků na parketu a nechával jsem se unést obrazy, byla to nádherná podívaná, snad jen hrbatý Lautrec dokázal by zachytit štětcem tolik radosti a šílenství, tolik trykajících barev a potu lásky, tolik zběsilosti. Stačí se jen dívat kolem sebe, pomyslel jsem si s trochou cynismu, vždyť svět je jedna velká galerie, jedna velká výstavní síň, ničím zvláštní, ale člověk tu najde pár dobrých kousků, taková průměrná dramaturgie, svět je vernisáž a my se skleničkami dobrého vína procházíme a znalecky pokyvujeme hlavou, kritikové přemýšlí, o čem zas budou psát ale hlavně je to všecko zadarmo. Nějaká tlustá a notně opilá žena vylezla s námahou na stůl, její tanečníci jí museli pomáhat, aby se nesklátila, a tančíc mezi sklenicemi vykřikovala cosi nesrozumitelného, s rukama zdviženýma nad hlavou chechtala se jako šílená. Sklidila za své opilé vystoupení zasloužený potlesk. Kromě ní tu bylo mnoho žen, krásných žen, se sladkou tíhou na srdci jsem je pozoroval. Vybral jsem si vždy některou z nich a pohledem jsem ji potom sledoval, jak se elegantně vlní po parketu a rozhazuje na všecky strany koketní pohledy jako kytice růží; představoval jsem si přitom její nahé tělo pod lesklými šaty, no ano, každá žena je pod šaty docela nahá, nádherná představa, k čertu, a bavil jsem se myšlenkou, že by ty šaty ze sebe strhala a beze studu by tančila, tančila by jako šílená, až by se na její bílé kůži třpytily ve světle lampiónů kapičky potu, prsa by jí stoupala a zase klesala v rytmu tance, bože, a nejen ona, ale všecky by byly nahé, všecky ženy světa by byly nahé a tančily by mezi oblečenými muži, jako by se vůbec nic nedělo, takhle bychom vedle sebe žili jako v Snídani v trávě od Moneta. Hvězdy mi žhnuly nad hlavou a já jsem se zajíkal smutkem, krásným něžným smutkem lásky, muži znají ten pocit, ten nádherný a strašný pocit, jako by všechny ženy světa naráz 7

kráčely ti po srdci, pyšné a nedosažitelné ženy na vysokých podpatcích, který se zatínaj do kůže tvýho srdce jako jehly, až sebou musíš škubat, jak to bolí. Evelína seděla s rukama složenýma v klíně a mlčky hleděla do své sklenice. Tak jsme několik dlouhých minut vedli dialog ticha. Jenže nebylo to mlčení, to ne. Vůbec jsem se necítil nesvůj, a to bylo zvláštní: jako bychom se znali už odjakživa, ale ne snad z tohoto života, aspoň pokud jsem si vzpomínal, ani ne z jiného života, ale ze vzpomínek na to, co se nikdy nestalo, z touhy, z krajin mezi životem a smrtí, ano, tam jsme se potkali. A to se mi ještě s žádnou jinou nestalo, aby mlčení znělo moudře, jako bychom byli ve skutečnosti staří přátelé, astrální milenci. A tak jsem si pomyslel, že láska se pozná podle ticha. Drželi jsme se za ruce a já ji hladil v těch jejích vlasech, neskutečných, fantasmagorických vlasech, byly to jemné provázky krásy, po nichž se hvězdy spouštěly jako po lanech, opilý žárlivý měsíc kradmo plížil se okolo, chtěl by si taky sáhnout jsou moje, Měsíče, jsou moje, a ty můžeš jenom toužit. Pojď tančit, řekla a zapálila si cigaretu. Já neumim tančit. Jenom když se hodně opiju Tak se opij Cítil jsem se tak zvláštně jako kdyby mne uštknula Láska no vážně, nesmějte se, cítil jsem tu malou potvůrku, jak mi z nebe vjela ústy přímo do těla a aniž bych s tím mohl něco dělat, procházela se mi teď nestydatě útrobama a sela do mne svý zrádný semena ty, co když vyklíčí, prorostou srdcem jako pýr kamenem a než stačíš vykřiknout o pomoc, už hoříš Je to šílené a zároveň fascinující to, když se můžeš konečky prstů kohosi dotýkat, nabírat jeho vlasy do dlaní jak vodu, procházet se mu po kůži, bloudit tou neznámou krajinou, zabloudit, chceš-li, mluvit na něj a vědět, že tě poslouchá, poslouchat ho a 8

vědět, že k tobě mluví Je tu, ten Kdosi, u tebe, blízko tebe, cítíš jeho dech a patří tobě, jen tobě tobě, kterému až do té chvíle nepatřilo nic Je krásná noc, řekla. Mám chuť umřít. Umřít? Hm je to zvláštní. Víš, když jsem byla malá a bylo mi dobře když mi bylo nejkrásněji, když jsem byla šťastná přepadla mě vždycky najednou strašná touha umřít Od tý doby se mi to už nikdy nestalo, až teď. S tebou. Jak to řekla, to mám chuť umřít, projel mi tělem záchvěv a do očí vedraly se mi slzy, hned jsem je ale utřel, aby je nezahlédla A v tu chvíli stalo se něco velmi zvláštního. Kdosi vypnul desku, na kterou ti lidé tančili. Zavládlo hluboké ticho, majestátní, posvátné ticho, až jsem myslel, že mi snad zalehlo v uších; ještě před chvílí to tu hlučelo nesčetnými hlasy a výkřiky, teď ale všichni zmlkli, jako by se mělo stát něco neobyčejně významného, tanečníci se zastavili uprostřed tance a bez jediného pohybu teď čekali na to, co mělo přijít. Nikdo se neodvážil třebas jen pohnout nebo hlesnout, jako by kdosi mávnul kouzelným proutkem a všechno tu zmrazil v okamžiku. A pojednou jsem uslyšel v tom tichu kroky, pomalé, rozvážné kroky po parketu prošel mezi nehybnými tanečníky zvláštní malý muž, téměř trpaslík, hrbáč, kráčel však s nesmírnou elegancí Byl oblečen do staromódního obleku s krovkami a obličej mu zcela zakrýval široký klobouk. A já pochopil: ti lidé očekávali jeho příchod. V němém úžasu pozoroval jsem jeho pomalou důstojnou chůzi, byl pokroucený a hrbatý, ale nesl se pyšně, co chvíli se zastavil a rozhlédl se po parketu, jako by se chtěl ujistit, že jeho publikum je již dostatečně dychtivé. Ten hrbáč mne očaroval. Naprosto jsem teď pochopil všeobecnou uctivost, která 9

mne v první chvíli tak zaskočila. Trvalo celou věčnost, než prošel parketem až k velikému piánu stojícímu v potemnělém koutu zahradní restaurace, usedl a v hlubokém soustředění přejel prsty po klávesách. Dámy a pánové, ozval se hlas z reproduktoru, Maestro! A nocí rozezněly se čarovné tóny piána. Maestro hrál zpočátku lehce, jen tak kouzlil na klávesách něžné, tesklivé melodie, lidé se dávali znovu do pohybu, tančili teď jako omámení, opilí tou prazvláštní hudbou já naslouchal s hlavou v dlaních, něco tak nádherného jsem snad nikdy ještě neslyšel a jako bych to hrál na piáno já sám, jako by to hrálo moje srdce, byla to báseň Po čase se zábava zas rozproudila, parket se zaplnil, zas bylo slyšet smích a pokřikování, hudba už neuspávala, to bylo jen takové interludium, ale horkou nocí teď jak rudá krev vytrysklo tango, vášnivé tango, zběsilé, ale přitom tak zvláštně smutné, ohnivé tóny šlehaly až k obloze, proplétaly se s hvězdami a padaly zpátky na hlavy tanečníků jako déšť jisker Hrbatý pianista seděl ohnutý nad svým nástrojem a jako by s ním rozmlouval, jako by mu cosi tiše šeptal, čelem se skoro dotýkal kláves prsty něžně kouzlil tesklivé melodie, vypadalo to, jako když píše do kláves báseň klobouk už na hlavě neměl, vlasy černé jak noc měl uhlazené dozadu, a když na okamžik otočil hlavou, aby záhadným pohledem přelétl své posluchače, viděl jsem, že svírá v zubech rudou růži. Chtěla bych umřít ta slova zněla mi v hlavě jako andělskej zpěv, stále dokola, něco tak něžnýho jsem nikdy ještě neslyšel, ze rtů ženy, ta věta nesla se tiše Vesmírem jako zaklínadlo Umřít Půjdu pro pití, řekla Evelína a zvedla se. Pozoroval jsem její krásnou mladou postavu, jak se proplétá mezi všemi těmi lidmi, její černé šaty lesknou se ve světle hvězd a 10

lampionů, v dlouhé štíhlé ruce drží cigaretu, všichni se po ní otáčejí, kroutí boky v rytmu tanga No ano, skutečně se zdálo, že mou starou okoralou duši pojala do svých křídel láska. Jak absurdní! S myslí opilou něžností zvedl jsem se ze židle a vydal se za tou neskutečnou ženou. Ne, nemohu ji nechat samotnou v tom davu, ještě se mi ztratí, ještě mi ji někdo ukradne. Jak pomatený hnal jsem se za ní, představoval jsem si, jak ji překvapím a zezadu ji obejmu, trošku se lekne, bude myslet, že to někdo cizí ji uchvátil do náruče, vykřikne, ale pak se rozzáří štěstím, to až shledá, že jsem to já, její milenec... 11

Anděl Probudil jsem se před úsvitem. Chvíli jsem ještě ležel s rukama pod hlavou a kouřil. V noci se mi zdál zvláštní sen, ještě mi dozníval v hlavě. Pokoj byl tichý, ale slyšel jsem, jak šelestí, jak zívá, protahuje se. Vycházející slunce mi strčilo dovnitř prsty, prosálo se okny a tančilo na stropě, sledoval jsem fascinovaně tu stínohru, nádherné podivuhodné obrazce pomalu klouzaly po rozpukané omítce, pomaličku, to jak slunce šplhalo z jámy noci. Kouř líně stoupal polotmou, popel padal mi na obličej, odfoukával jsem ho. Pak jsem vstal a otevřel okno. V šeru zahlédl jsem dole na chodníku cosi schouleného. První ptáci už vykřikovali svoje básně do ticha spícího města. To dole leželo a nehýbalo se. Mé srdce tetované smutkem se začalo tam uvnitř protahovat, cítil jsem jeho vlhkou kůži třít se o zdi mýho těla. Ve všech oknech bylo ještě zhasnuto, kůže domů tiše dýchala, ranní vánek popoháněl ulicí list papíru, ovíval mi ztuhlou tvář, vymýval mi sny zpod víček, hvězdy se pomalu vpíjely zpátky do plátna oblohy, zlenivělý Měsíc zapomněl opustit trůn a překvapeně teď zíral na sluneční paprsky, bál se výprasku, byl už teď zesláblý z té noční šichty, raděj pomalu mizel. Po nebi přebruslilo hejno ptáků. To malé schoulené tam dole se začalo hýbat. V ulici se rozsvítilo první okno. To dole se pomalu zvedalo, zívlo to, protáhlo se, rostlo to a sílilo, za chvíli už to zaplňovalo celou ulici, oslňovalo to Byl tu den. Konvice s vodou bublala, prazvláštní tvor, pára se rozlévala po prochladlé kuchyňce. Byl tu dost nepořádek, špinavé talíře plné zaschlého jídla kupily se v umyvadle, kohoutek netěsnil a kapky s ledovou pravidelností dutě šplouchaly do hlubin toho zatuchlého zátiší. Zažloutlé zdi zíraly na mne ospalýma očima. Zalil jsem 12

kávu a kouře další cigaretu pozoroval jsem staré tupé hodiny, jak s umělohmotným srdcem lhostejně odklepávají čas, jako když se klepe maso na řízky. Když jsem vypil svou kávu, předstoupil jsem před zrcadlo, abych se trochu poupravil. Mé staré zrcadlo viselo nad dřezem, bylo už celé zastřené a špinavé, koupil jsem ho, když mi bylo sedmnáct let, pamatuji si to přesně, nastupoval jsem tenkrát na akademii, s přítelem pronajali jsme si malý byt s okny do starého dvora, kde se povalovalo spousta všelijakého surrealistického harampádí a cikáni s kárkama tam pořád s něčím rachotili a vykřikovali cosi neznámou, fascinující řečí, udělali jsme si tam ateliér, scházeli se u nás různí lidé, kdokoli tam mohl přespat, celé noci se zuřivě pilo, byly to zvláštní časy, no a první den, když jsem opustil rodinu a přijel do města, lehce jsem se opil na nádraží a pak jsem brázdil ulice, v nějakém zapadlém špinavém obchůdku koupil jsem si plášť, šílené kovbojské boty s ostruhama a právě tohle zrcadlo, kráčel jsem s ním v podpaží do svého prvního bytu a měl jsem pocit nebývalého triumfu, pamatuji si to dodnes, vlasy mi vlály, otvírala se přede mnou skvělá budoucnost, boty s ostruhama z nejhoršího bazaru klapaly o dláždění mýho Města, lidi se za mnou ohlíželi, byl jsem bláznivý mladý muž a měl jsem zrcadlo, svoje první zrcadlo. Boty i plášť jsem už dávno někde ztratil, tohle zrcadlo mi ale zůstalo, můj nerozlučný přítel, jediný přítel, celá ta léta tahal jsem ho s sebou z místa na místo, nikdy mne neopustilo. Stál jsem a zíral na sebe. Mé fantasmagorické vlasy trčely mi z hlavy na všechny strany, byly už mastné a slepené, zpod zvrásněného čela pozorovaly mne upřeně dvě studené oční bulvy. Můj obličej připomínal mi nějakou prazvláštní, absurdní krajinu, temné království, ve kterém bych se nechtěl sám v noci ztratit Prales obočí vyrůstal z bílých plání ztrápené kůže, tváře propadaly 13

se jaksi dovnitř, takže prohlubně s obrysy lícních kostí tvořily pitoreskní kontrast k naběhlým, zeleným rtům Lehce odstávající uši jak křídla šíleného ptáka mé hlavy V hustém černém porostu na mé vyzáblé hrudi třpytil se stříbrný kříž, můj ochranitel, moje zbraň Bylo to zvláštní: stál jsem tady a přitom tam. Díval jsem se sám sobě do tváře. Jsem tohle já? Zavřel jsem na chvilku oči a zas je otevřel. A tohle? Jsem tohle ještě pořád já? To tam ze zrcadla zíralo na mne tiše, když jsem se pohnul, pohnulo se to taky. Díval jsem se tomu do očí, ale měl jsem pocit, že se nedívám do očí sobě, ne, tak jednoduché to není, nestačí stát tváří v tvář svému odrazu a věřit, že stojím tváří v tvář sám sobě. Snažil jsem se nějak probudit zlost k té bytosti, která tam tak tupě stála a předstírala, že je já, nic se ve mně ale nepohnulo, zíral jsem na ni lhostejně, ba dokonce snad pocítil jsem chvilku k tomu vyzáblému chudákovi cosi jako lítost Nedaleko baráku byla trafika, kam jsem si obvykle každé ráno chodil pro cigarety. Na schodech to smrdělo, někdo zas ucpal záchod, měli jsme v každém poschodí jeden společný, špinavý a smradlavý, s cigánskými ornamenty vyrytými ve zdech, sedával jsem tam na studené míse a fascinovaně četl ta slova, pokoušel jsem se je luštit, vždycky se mi to pak ucpalo, ten záchod, spláchnul jsem a on začal přetýkat. Na dvoře potkal jsem cestou pro cigarety pana M., souseda z baráku, venčil tam nad kanálem svého psíka, říkal mu Pípa. Pozdravpánbu, vašnosto! pozdravil jsem rozmařile pana M. Pípa se ke mně rozběhl, začal mi vztekle pobíhat kolem nohou a vřískat. Pane Vlku, hnal se ke mně M. Už ste vo tom slyšel? Hrabal se v kapsách. Nemáte cigaretu? Ale jo. Jednu jsem mu nabídl. Zapálil si a pokračoval: Vo tom mordu? Dneska to bylo 14

v novinách nech toho, Pípo! zabili chlapa tady v ulici, ale tak divně, víte, člověk by ani nevěřil, byl to ten chlápek jak bydlel nad trafikou, ten s tim vykloubenym okem, nebo co to bylo, jak ho měl nějak uvíznutý na stranu, zatimco tim druhym kmital Ale takovej konec, víte, divnej, chlápka někdo v noci přepad, přivázal ho k židli, namazal sádlem a poslal na něj jeho vlastní kočky, on je choval, měl jich doma plno, a ty kočky ho normálně vohlodaly, hezký milý kočičky, miláčkové, vostrouhaly páníčka až na kost, no jo, chovatel Pan M. se zachechtal, pak ale ztichnul a zatvářil se vážně. Chudák. Už si okem nezakmitá. Taková divná smrt, fuj. Co je todle za svět? Pane Vlku, já vám povim, sem rád, že už tady dlouho nebudu. Potáhnul labužnicky z cigarety. No vážně. Poslední dobou mívám takový předtuchy. Vy se v tomdle určitě vyznáte líp, vy ste umělec Pikaso, toho já znám, che, a taky toho co namaloval tu ženskou jak kouká na všechny strany vy byste tomu moh rozumět. Někdy vám takhle ležim na pohovce, koukám na televizi a najednou mam pocit, že mi leze Duše z nosu, no vážně, klouže mi ven, musim si nos zacpat a zaklonit hlavu, čeká ta mrška na nestřeženou chvilku, kdy nebudu hlídat svý tělesný otvory, aby mohla vytýct Nebo třeba tuhle Odcházím. Pan M. mluví dál. Nechávám ho za sebou, malého a ztrápeného uprostřed smradlavého dvora, uprostřed smradlavého města, nechávám ho kdesi daleko za sebou v podivné básni mýho života, stojí tam a něco na mne volá. Myslel jsem na muže s vykloubeným okem. Na ulici bylo rušno, vzteklá plechová zvířata hnala se s vrčením okolo mne, okrové nebe visící nad městem mělo v sobě něco zlověstného. V poslední době vnímal jsem svět okolo tak zvláštně jako bych do něho nepatřil, jako bych se procházel skladištěm kulis, jako by to bylo jedno velkolepé představení, které jsem si předplatil tím, že jsem 15

jednou vyklouz z jámy do tohoto života vznášel se okolo mne a jen tak jemně mne osahával bylo to bolestné, jako bych žil v nějakém průsvitném kokonu a skrz tísnivé stěny užasle pozoroval svět tam venku, jako bych zabloudil do neznámé krajiny, chtěl jsem vypustit svý kořínky a zarůst se do prostoru, ale okolo byla jen vyprahlá, mrtvá půda, chtěl jsem křičet, ale z němých úst vyletovaly mi jen jepice, které ještě před mýma očima umíraly a padaly k zemi Jo, věřil jsem už od dětství, že má každej svýho Anděla, a ten Anděl bydlí na druhý straně Vesmíru no a když se narodíš, tak vyráží a letí ti tím nekonečným prostorem na pomoc, sviští k tobě, zatímco ty chodíš po zemi a nevíš o něm, ale přesto na něj čekáš, tam uvnitř, hluboko v útrobách na něj čekáš, on k tobě zatím klouže Nekonečnem, ty se někdy v noci probudíš, zpocenej hrůzou a s očima vytřeštěnýma, zoufale ohmatáváš svoje tělo, cejtíš, že tě kus chybí, někdo tě udloub, ale ne, to je místo, který je v tobě otevřený pro Něj, dokud do tebe nevstoupí, nikdy nebudeš plnej a najednou ho vidíš, sviští k tobě, kličkuje mezi hvězdama, vidíš ho a je ti dobře, usínáš spokojen no a ráno se zas probudíš a už o něm nevíš, všecko jsi zapomněl, sedíš zas na řetízkovým kolotoči tohohle šílenýho světa a čím dál víc se mu vzdaluješ a tak to jde pořád dokola A on je tak blízko, a přece na druhý straně Vesmíru Ploužil jsem se pod tím vražedným nebem a myslel na Anděla. Přijdeš, Okřídlenče? Jak jsem byl zamyšlen, vrazil jsem pojednou do vysokého, vyzáblého cikána, který se hnal proti mně. Co dělaš, kéro! máchal rukama, klátil se přede mnou, pokydaná svítivá teplákovka s mykymauzem zářila mi do očí. S mě chtěl sejmout, kéro, nebo co! Já sem myslel na svýho Anděla, řekl jsem a šel dál. Zůstal stát, zíral za mnou, spadlo mu cigáro. 16

V trafice bylo prázdno, nebyl tam ani trafikant, nahlíd jsem za pult, jestli neleží na zemi, jak se to občas stávalo, neležel, odskočil si asi někam dozadu trochu se napít. Za chvíli se vynořil. Táhlo to z něj na sto honů, byl už zas namol, přestože sotva otevřel krám. Vysušená hlava klátila se mu bezvládně na krku, sem a tam, podle rytmu chůze, den ode dne jako by se postupně měnila v karfiol. Tenhle trafikant mne vždycky fascinoval, je to takový zvláštní druh bytostí, tyhle malé scvrklé postavičky s tlustýma brýlema, tihle trafikanti s prsty vytahanými od luštění křížovek, žijou ve světě písmen, všude písmena, samá písmena, od rána do noci, písmena jim tančí kolem hlavy, písmena šumí, písmena šeptaj, písmena se chechtaj, písmena tečou, písmena tlučou křídly, písmena útočí, písmena se lísaj, něžná písmena, vzteklá písmena, splašená písmena, smutná písmena, když večer usínají, písmena jim lezou ve vlasech Dobrého jitra, pane, zasípěl. Jako obvykle, cigaretky? Kývl jsem. Unavenými pohyby podal mi mé tři krabičky. Když jsem odcházel, trafikant se zas vrátil dozadu ke své načaté lahvi. Opouštěl jsem svět písmen, podivuhodný svět, kde nefunguje čas, dveře zacinkaly. Jak jsem se tak prodíral tou zběsilou džunglí města, cestu mi znenadání zastoupilo malé děvčátko. Bylo velmi pěkné, až jsem se chtě nechtě musel zastavit a prohlédnout si je; mělo na sobě bílé šatky, vypadalo v nich dočista jako panenka, dívalo se na mne zářícíma, jasně modrýma očima, a mně se zdálo, jako bych ten pohled odněkud znal. Nemohl jsem si pomoct a civěl jsem na děvčátko jako omámený, nikdy jsem je neviděl, a přesto jako by to na mne těma modrýma očima pohlížel někdo blízký, velmi blízký; tohle jsem si nedokázal dost dobře vysvětlit. A proč ono na mě tak zírá? Proč si mne tak prohlíží? Ty oči jako by ani nepatřily tomu dítěti, tak byly hluboké a moudré, úplně jsem se 17

v nich ztrácel a jako by mi něco říkaly Byl to magický okamžik. A pojednou děvčátko smutným hláskem promluvilo: Pane, nechcete kytičku? A pozvedlo ke mně náruč plnou uschlých, zvadlých, ubohých květin. Ani jsem si předtím nevšiml, že nějaké má. Ale vždyť jsou zvadlý, řekl jsem soucitně a natáhl k děvčátku ruku, abych je pohladil po žlutých vláskách. Ucuklo, sklopilo oči a odpovědělo velmi tiše, snad jsem to ani neslyšel a jen jsem si ta slova domyslel: Zvadly, protože jste si to přál. A dřív než jsem stačil cokoli namítnout, otočilo se na patě a zmizelo v davu. Chvíli jsem stál jako opařený, přemýšlel jsem o slovech toho děvčátka, co tím mohlo myslet, a byl bych snad skutečně začal sám pociťovat vinu za jeho zvadlé květiny, kdyby mne z přemítání nevytrhl vřískot hloučku cikáňat, který se kolem mne prohnal jako vichřice. Brzy jsem měl hlavu plnou jiných myšlenek, na obraz toho zvláštního smutného děvčátka s uhrančivým pohledem jsem ale nikdy nezapomněl. Ve svém bytě otevřel jsem si víno. Byl čas pustit se do práce. Stál jsem před stojanem, zíralo na mne obludné, prázdné plátno. Já budu teď tím, kdo potřísní tuto mrtvou krajinu životem, já teď budu stvořitel, moje stopy to budou, co zůstane ve vyprahlé hlíně končin, kam ještě nikdy nikdo nevstoupil. Z prázdného plátna šel chlad. Musím zkrotit tu bestii. Civí na mne a tiše dýchá. Zhluboka napil jsem se z lahve. Když jsem poprvé zabodnul štětec do těla té příšery, projel mým tělem neovladatelný záchvěv slasti, jako vždy, když jsem otvíral nový obraz, nedefinovatelná, dětská křeč čiré radosti rozlila se mi od hlavy do konečků prstů. Byl tu první otisk, první stopa. A už nešla smazat, byla tu, neodvratitelně, šla možná přemalovat, zamaskovat, ale smazat už nikdy, i 18

kdybych teď na ní nanesl vrstvy dalších barev, stejně by prosvítala, mohl bych se tvářit, že neexistuje, mohl bych si namlouvat, že nikdy nebyla, stejně ale mé další tahy na plátně budou jí chtě nechtě ovlivněny, nicotná, a přece všemocná skvrna. A celý obraz pak jsou jen takové skvrny, jedna určuje druhou a jedna by bez druhé nemohla být, malinké skvrny, které tvoří celek, je to bilancování, fascinující a šílené, je to tanec nad propastí, pomalý, důmyslný tanec, každý další tah je dán těmi předešlými a zároveň určuje ty další, štětec klouže po plátně, vede mou ruku, obraz sám křičí, jak chce být namalován, je to splašený kůň, je to tango, je to tanec zběsilosti, já ho tančím, ale zároveň on tančí mne Plnilo mne nevýslovnými pocity, slastnými a přitom děsivými, sledovat svou ruku, její nesmírnou moc tvořit, zanechávat nesmazatelné stopy, tak jedinečné ve své nicotnosti, tak fascinující ve své ubohosti Tak jak se maluje na plátno života Zakrátko vypil jsem celou láhev. Cigarety střídaly se mi v koutku úst, dohasínaly a padaly k zemi jak mrtví ptáci. Měl jsem jich pod sebou už celou hromádku. Občas jsem úkosem pohlédl na hodiny, ale čas jsem z nich stejně nemohl vyčíst, roztékaly se a pomalu kanuly dolů po zdi. Neudivilo mne to, byl jsem už zvyklý, dělaly to vždycky, když jsem byl něčím zaujat. Maloval jsem okno mého bytu s jakousi povadlou květinou na parapetu, obraz nazval jsem Okno mého bytu s povadlou květinou na parapetu. Myslím, že ten obraz se mi dost povedl, nemísil jsem barvy, ale kladl je v malých čárkách vedle sebe, snažil jsem se co nejlépe vyjádřit to zběsilé, kakofonické světlo, které se dralo skrz mraky tam nahoře a padalo dolů na město, plazilo se po střechách domů, škrábalo do rozpukaných zdí, hledalo život, vztekle se snažilo oplodnit mrtvý beton, stékalo na mé okno tam našlo 19

mou květinu a jako by pookřálo, zněžnělo, to právě chtěl jsem vyjádřit ve svém obraze: zběsilé světlo hledající zoufale kousek života a světlo něžně opatrující polomrtvou květinu. Když jsem obraz dokončoval, stoupala mi už do hlavy opilost, tělem rozlévala se mi slastná euforie z díla, které tu přede mnou stálo. Ještě před chvílí bylo plátno prázdné, nezkrocená bestie, říkalo Pojď a potřísni mě! Teď tu pokorně mlčelo, poražené, ale důstojné, zářilo setmělou místností. Chvíli jsem tak obcházel svůj obraz a prohlížel si ho, když mne z přemítání vytrhlo zaklepání na dveře. Šel jsem otevřít. Stála tam Evelína, zářivá a svěží, a jak jsem ji uviděl, rozehrála se ve mně zvonkohra lásky. Evelíno! Stál jsem a zíral, nezmohl jsem se slova. Co je? řekla. Nepozveš mě dál? Ale jistě promiň. Já na tebe úplně zapomněl že tě mám. To ji překvapilo - takové věci se asi ženám neříkají - ale já to s nimi nikdy moc neuměl. Zapomněl? Ale ne totiž víš, včera večer myslel jsem, že to byl sen a dneska ve mně pořád něco bylo, takovej divnej pocit, neznámej, hřál mě, ale nemoh jsem se rozvzpomenout a teď vím, žes to byla ve mně ty teď jak tě vidím, skutečnou, stojíš tady přede mnou jak jiskra blábolím. Pojď dál, prosím tě Ty seš zvláštní smála se. Tak tys na mě zapomněl Vešla dovnitř, prohlížela si překvapeně můj byt. Tady to teda vypadá! řekla. Ale že mi to dalo, než jsem našla, kde bydlíš. Napsals mi adresu, ale bez čísla domu, jen ulici, hledala jsem tě podle jména no, už jsem tady. Já ti nenapsal číslo? Hm taky jsem už měl něco v hlavě. Promiň. Vedl jsem ji do pokoje. 20

Přinesla jsem víno. Víno! Ty seš zlatá já už jsem všechno vypil. Zastavila se před mým obrazem a se zájmem si ho prohlížela. To je pěkný, řekla, co to má představovat? No, zaváhal jsem, víš vlastně asi nic. Aha. Myslela jsem si to, zasmála se. Stála tam, před mým plátnem, v hromadě nedopalků, ramena jí zářila, byla celá z bílého mramoru, tiše jsem si ji prohlížel, zatímco jsem rozdělával víno, a napadlo mne, jestli je vůbec možné, aby taková čistá bytost vydržela s bídákem, jako jsem já. Teď teprve plně a s rozkoší jsem si uvědomil, jaký je to zázrak, jaké je to vlastně štěstí, že ji mám, a měl jsem pocit, že ona by mohla být jediným lékem, který by měl tu moc udělat ze mne člověka, vytrhnout mne z mého temného světa přízraků a naučit mne znovu žít a vdechovat Stála tam, její přítomnost teple sálala zakouřenou místností. Přistoupil jsem k ní zezadu a lehce ji objal kolem boků. Přitiskla se ke mně, zavrněla jako kočka. Ochutnal jsem její rty. Stáhla mě dlouhýma bílýma rukama na zem. Váleli jsme se ve vajglech a zbytcích barvy a prázdných lahvích. V záchvatu šílenství slyšel jsem se šeptat: Ty mě ale nemůžeš nikdy milovat. Proč? Proč to říkáš? šeptala ona. Protože já věřím na anděly. Vážně? Na anděly? Jo věřím na ně. Na ty okřídlený bestie. A člověk, co věří na anděly, s tím je těžký žít. Takovej člověk nebude nikdy bohatej, nikdy nebude mít vilu s bazénem, nikdy nebude platit včas pojištění, nikdy si nebude pravidelně čistit zuby, nikdy nebude kupovat krémy na boty, nikdy nebude debatovat se známýma o politice, nikdy nebude kupovat svý lásce drahý šperky uteč radši ode mě, dokud máš čas tak jako to udělaly všechny, co jsem 21

měl před tebou, když se to dozvěděly že věřím na anděly Tak to jsem ti vděčná, žes mi to řek hned, že vím na čem jsem, smála se a další moje slova umlčela svými rty, temnými a neskutečnými rty rty ženy, napadlo mě v tu chvíli, to je nejmocnější zbraň, mocnější než všecky pušky, samopaly a děla, rakety a tanky, granáty a dýky, molotovy a časovaný bomby, miny a revolvery, bambitky a plamenomety a kladiva a jedy a houfnice a dynamity a halapartny a cepy a pušky a děla a samopaly a bomby a rakety a všecky tyhle krvavý cingrlátka rty, červený a plný, dva měkký proužky masa, který nakonec umlčej každýho vojevůdce a diktátora, před nimiž každej dobyvatel nakonec poklekne a oněmí, před nimiž nejhorší vrah promění se v kňourající děťátko, rty, studený a hluboký, mlčenlivý a vlhký rty tak mně to zamotalo hlavu, až jsem začal já vůl básnit Bylo to Vzplanutí. Vzal jsem si ji, na podlaze, mezi obrazy, uprostřed nedopalků. Prosál jsem se jí do těla, no vážně octnul jsem se najednou uvnitř jejího těla, ale celej byl jsem v jejích útrobách, hmatal jsem rukama po chladných stěnách, bylo tam vlhko a tma, slyšel jsem jak dýchá, slyšel jsem někde nad sebou tepot jejího srdce, temný, dunivý tepot, poslouchal jsem fascinovaně ten metronom života slyšel jsem její výkřiky, ale zvenčí, byl jsem v jejím břiše, jako dítě, byl jsem svoje vlastní dítě schoulenej v útrobách Pak jsem zase vyplul. Zase jsem byl venku, na ní. Leželi jsme chvíli vedle sebe, dýchali a kouřili. Cítil jsem chladivé kapičky potu, jak mi tečou po kůži, cítil jsem konečky jejích vlasů. Venku za oknem po modrém nebi bruslili ptáci. Byla tu, vedle mne, živá a skutečná, žena, to, kvůli čemu se točí tenhle svět, kvůli čemu padá déšť a lítaj ptáci a šuměj stromy a umíraj básníci. Už mnohokrát jsem sice tohle zažil, tu blízkou přítomnost, už mnohokrát jsem cítil na šíji dech ženy zpocené 22

milováním, ale pokaždé mne to dokázalo znovu fascinovat, jako bych to zrovna prožíval prvně, nemohl jsem tomu uvěřit, byl to sen; a protože ve snu se nepátrá po skutečnosti, nechal jsem to tak a přijal to, i kdyby se mi to třeba celé zdálo, i kdybych si to celé vysnil, už jsem nad tím nepřemýšlel, nesnažil jsem se to uchopit svým jepičím rozumem, nesnažil jsem se hledat v té neskutečnosti obrysy, nechal jsem to celé vznášet se jako baldachýn snu a jenom jsem to vdechoval To láska zhmotnila můj život, uhnětla ho jako sošku z hlíny, teď teprve byl jsem si jistý svou vlastní existencí, v tu podivnou a bolestně něžnou chvíli; to bylo těch pár vteřin věčnosti, pro které jsem vůbec celou tu hrozně dlouhou dobu žil. Oknem teklo do pokoje bílé oslnivé světlo, rozlévalo se po jejím dosud nahém těle a něžně ji hladilo i v těch nejtajnějších záhybech. Sledoval jsem zrnka prachu, jak se unaveně snáší vzduchem a jako malé koráby dopadají jí na kůži, ještě posetou drobnými pupínky rozkoše. Jako krystaly křišťálu leskly se ve svitu slunce kapičky potu, které na ní zanechalo naše Vzplanutí. Kousek od mé tváře zdvíhaly se a klesaly podle rytmu dechu dvě hory něhy, prsa jako dva výkřiky, přímo před mýma očima, dvě prsa nádherně nestydatě trčící ke stropu, plná a pevná, vlhká a sametová, ještě rozechvělá. Chvíli jsme tak mlčky leželi, pozorovali se navzájem a upíjeli z lahve tu trpkou rudou krev naší lásky. Zapálila si cigaretu, kouřila a já záviděl popelu, když padal z cigarety na její voňavou kůži. Po nějakém čase jsme se oba zvedli, oblékli se, já jsem šel uvařit kávu a Evelína si mezitím prohlížela můj zatuchlý brloh. Máš to tu hezký, volala na mne vedle z pokoje, zatímco jsem oplachoval dva špinavé hrnky, které se mi podařilo vyhrabat kdesi v hlubinách dřezu plného harampádí. Takový útulný. A ta spousta obrazů! Tenhle se mi líbí To tu takhle žiješ sám, úplně 23

sám? Jo. Jsem Vlk. Přinesl jsem kávu. Držela v ruce obraz, který ji zaujal. Byla na něm podobizna Cranacha, hrajícího na piáno zavěšené nad propastí, která vede až do středu Země, která vlastně není Zemí, ale obrovským vejcem, ze dna té propasti šlehají místo plamenů chlupaté ruce, moře chlupatých rukou s pavoučími nohami místo prstů, nahoře nad zavěšeným Cranachem, jemuž z ucha vyrůstá jeho vlastní Venuše, se šklebí nebe, které není nebem, ale obrovskou roztaženou vagínou, připomínající nějakého plže, Cranach ve fraku se s vyplazeným jazykem houpe ve větru, z úst mu po jazyku vylézají další Venuše, malé jako housenky, se zakloněnou hlavou tříská do piána, ze kterého šlehají plameny. Jé! A nebo tenhle! zvolala, položila obraz s Cranachem a popadla jiný, se zvadlou slunečnicí, ze které se snaží napít pták. Pousmál jsem se. Co jsou všecky obrazy vedle tebe, řekl jsem. Víš, Bůh byl podle mě taky malíř, a když maloval tebe, musel se při tom svíjet rozkoší úplně si to představuju: při každým dalším tahu štětce mu projede tělem křeč slasti, nemůže to vydržet, sténá, všecku svojí něhu, všecky svoje skrytý touhy, všecky svoje nesplněný sny vkládá právě do toho obrazu, do tebe maluje svojí bohyni, zažívá při tom jeden nekončící orgasmus, jenom se na tebe podívá, a kdo by taky ne Smála se, dala mi pohlavek jako malému klukovi, který neví, co mluví, a přitiskla se na mé rty svými, aby mne umlčela, těmi vlhkými, plnými rudými rty naběhlými rozkoší, rty, o kterých sní potajmu všichni muži a které teď patřily jenom mně. Voněla! Zlehka objal jsem ji kolem boků, přitiskl ji k sobě, byla teď úplně blízko, jako by naše těla srostla v jedno, pod vzdušnou látkou sukýnky cítil jsem její prsa, plná a pevná, cítil jsem, jak se třou o 24

mojí hruď, přitiskl jsem ji ještě pevněji, abych jí je úplně rozmačkal, muselo to trošku bolet, ale nedala to najevo, jen tlumeně sykla, drtil jsem ji a vychutnával její jazyk, mrštnou ještěřici, hráli jsme takovou tichou hru, snažil jsem se svým jazykem chytit ten její, lapit ho a přitisknout jí ho k patru, ale to nešlo, byla rychlejší, brzy nás to oba úplně udýchalo, tahle náruživá hra, tisknul jsem si ji k sobě stále silněji, to ji dostávalo, bradavky teď měla jako dva ostré hroty, přes látku sukně jsem je cítil, třely se o mojí kůži, hladil jsem ji a tušil rukama pod sukní nahé tělo, voňavé a sametové, oddělené ode mne jenom úzkou hradbou látky, stačilo ji strhnout a vzít si to pod ní, ale to se mi právě líbilo, nechat tu roušku střežit tajemství, chytal jsem její jazyk, vzdychala, to byla hudba Ne, nemohl jsem. Zešílel bych. Tolik let citové pouště, a najednou tohle! Po kapkách, Vlku, říkal jsem si. Krása se nedá zhltnout jako kus masa, ta se musí cumlat Pustil jsem ji a odešel k oknu. Nad hořícím oceánem střech tam venku líně klouzali ptáci, slunce ten den opravdu žhnulo, sedělo nahoře nad městem jako nějaký sultán, město bylo jedna velká rozpálená pánvička. Dole na dvorku ležel starý tlustý kocour, rozvaloval se na slunci, mhouřil oči a hlava mu padala únavou a stářím. Téměř bezděčně jsem uchopil tužku a papír a jako ve snách jsem začal kreslit Evelínu. Seděla na židli a zpočátku si ani nepovšimla, že ji hltám očima a dychtivě zachycuji její přítomnost zběsilými tahy na papír; byla zaujatá nějakým drobným broučkem, který jí lezl po lýtku, uchopila se za kotník, přitáhla si nožku blíž k sobě a s pobaveným úsměvem si brouka prohlížela. To byl tak nádherně poetický okamžik, okamžik tak intimní, všední, prostý spěchal jsem, aby mi nic z toho neuniklo, chtěl jsem to v rychlosti zachytit na papír přesně takové, jaké jsem to viděl. Přál 25

jsem si, aby se mi podařilo co nejlépe vyjádřit právě tu všední prostotu. A cítil jsem, jak mi kresba pod rukama jen kvete, s takovou něhou jsem přikládal tužku k papíru; zrovna jako bych jezdil Evelíně prstem po hebké kůži, hladil jsem tuhou hebký papír; to láska vedla mou ruku. S úžasem jsem sledoval, s jakou nesmírnou lehkostí jsem pojednou schopen tvořit. Totiž teď poprvé jsem nezobrazoval skutečnost, abych ji potrestal, ale proto, že jsem jí chtěl naopak poděkovat, poprvé mi nešlo o to pokořit skutečnost alespoň pomocí tužky a papíru a vybít si tak na ní svůj vztek za to, že v opravdovém životě, když nemám po ruce tyhle své chabé malířské zbraně, pokořuje a trestá ona mne, teď poprvé jsem necítil tužku ve své ruce jako bič, jímž mohu zajatou skutečnost ve vězení svého plátna zmrskat dle vlastní neomezené libosti, zprznit ji a vrátit jí všecky rány. Teď poprvé jsem svou tvorbou skládal skutečnosti svou poklonu, děkoval jsem životu za to, že je ke mně tak milosrdný a dopřál mi taky tu trochu obyčejného lidského štěstí. Jak je to vlastně jednoduché! Proto mi šla ta drobná kresba tak od ruky, proto jsem poprvé po hrozně dlouhé době cítil ryzí uspokojení z tvorby: Musím se přece nejdříve naučit milovat to, co chci učinit věčným! Zamilovat se do něčeho, co je jen pomstou životu, skutečnosti, a o to víc pak nenávidět to, čemu jsem se mstil, to je bludný kruh. Dosud jsem měl nejraději ty své obrazy, v nichž byla má pomsta nejdůslednější a nejzákeřnější, aniž bych byl vlastně tušil, že má láska k nim pramení z ješitnosti a že to, co mne na nich nejvíc přitahuje, je akorát pokud možno co nejdůkladnější zobrazení výsměchu nad vlastní porážkou. Mé malování nebylo nic víc než pomsta! Oklepal jsem se děsem při té představě. Co můžu takovým uměním předat jiného než jenom nenávist? No ano, vždyť to bylo přece to, proč jsem nemohl chodit do galerií, proč jsem k většině uměleckých děl pociťoval hluboký odpor: protože lákala 26

člověka, aby se zamiloval do nich a aby spolu s nimi opovrhoval skutečností, již by spíš měla oslavovat, anebo když ta skutečnost nestojí za oslavu, tak aspoň ukazovat cestu, jak se ke skutečnosti stavět; člověk skoro slyší, jak křečovitě umění volá do boje proti přirozenosti, místo aby bylo lékem, lékem a ničím jiným, lékem, který naopak pomůže k přirozenosti se vrátit, který člověku ukáže cestu zpátky k sobě samému, ukáže mu věci, které zapomněl, které ztratil po cestě a pro něž se teď může vrátit naučí ho znovu fascinaci ke skutečnosti, kterou odráží. Jedině tak přece může mít moje práce nějaký smysl, jedině když se naučím milovat to, co chci učinit věčným. Vždycky jsem totiž viděl tvorbu jako cosi posvátného, jako stopy v mokrém písku na pláži, stopy v neznámých končinách, stopy prvního člověka na Severním pólu, zkrátka jako něco, čím nemůže jen tak zbůhdarma kdokoliv prznit panenskou kůži Věčnosti, aniž by tušil, co tím může způsobit, aniž by tušil, s jak mocnou zbraní zachází. Vždyť lidská mysl je jako ten mokrý písek na pláži: i sebemenší vhozený oblázek se v něm otiskne, a když už jsem se rozhodl vzít na sebe tu odpovědnost a chtít po lidech, aby otvírali své zranitelné mysli mé tvorbě, musím to mít neustále na paměti, s jak křehkou věcí zacházím. Vždyť malování je jako provazochodectví, je to neustálá bilance, a stačí šlápnout vedle a ne ani tak sobě, jako druhým, těm, kvůli kterým jsem vlastně po tom laně kráčel, tím můžu hluboce ublížit. A teď poprvé to byla láska, kdo vedl mou ruku, a ne trpká touha po pomstě! Teď poprvé nebyly barvy v mých rukou jen nenávistnou žlučí, vulkánem utrpení tryskající na plátno; tužka v mé ruce nebyla bičem, zotročujícím skutečnost, ale flétnou, na níž hraji oslavnou píseň životu. Měl jsem svou kresbu bezmála hotovou, když brouk z její nožky odlétl a Evelína zvedla hlavu, aby se podívala, co dělám. 27

Ty mě kreslíš? zeptala se sladce a netajila pobavení. Už to mám. No vidíš, je to jen pár čar, a přece bych řek, že to je to nejlepší, co jsem kdy udělal. Přiběhla ke mně, abych jí kresbu ukázal. Zahloubaně si ji prohlížela. Je to pěkný, řekla po chvíli, skoro bych se zamilovala sama do sebe. Obejmul jsem ji, přitiskla se mi tváří k hrudi, položil jsem svou hlavu na její a dlaněmi jí láskyplně zajížděl do vlasů. A takhle, jak jsme tam spolu stáli jako nějaké sousoší, jsem nás spatřil v zrcadle. Jako bych to jen z povzdálí hleděl na dva cizí lidi, dva neznámé milence; viděl jsem sebe, vyhublou ztrápenou postavu s opuchlýma očima a rozcuchanými vlasy, jak tam stojí v košili potřísněné barvami, s odhalenou propadlou chlupatou hrudí, dlouhými červími prsty zajíždí do vlasů krásné čisté Madoně Jak nádherně absurdní! chtělo se mi zakřičet. Díval jsem se z okna na dvůr. Dvůr mlčel, vyhříval se na slunci. Čtyři popelnice jak nějací zvláštní smutní tvorové krčily se v koutě, přetékaly odpadky. Na balkonu protějšího domu seděl starý pán, zády ke mně, díval se dalekohledem do zdi. Sedával tam takhle celé dlouhé dny a pozoroval upřeně jen to jedno místo; kdyby se za ním ve dvoře dělo cokoliv, tak by se neotočil, aby se podíval zajímala ho jen zeď. Nebe už ztrácelo svoji intenzitu, začínalo blednout, blankyt měnil se ve zředěnou modř; takhle mělo nebe své neopakovatelné kouzlo, ještě sálalo, ale už ne krutě, spíš něžně a zlehka Daleko na obzoru pluly těžké bouřkové mraky. Dopili jsme víno. Do okna začaly bubnovat první kapky. Mraky už stály nad městem, venku se setmělo. Ptáci se letěli schovat. Brzy začalo hustě pršet. Evelína teď stála se mnou u okna, držel jsem ji kolem pasu, hlavu si opřela o mé rameno, dívali jsme se na déšť, rytmus kapek nás uspával Mlčeli jsme. Déšť splavo- 28

val dole na dvoře smetí a odpadky, teklo to mohutným proudem do kanálu uprostřed dvora. Pod krovem protějšího domu krčili se dva zmoklí holubi. Ani déšť nevadil tomu starému pánovi s dalekohledem, seděl tam a ani se nepohnul, pozoroval upřeně zeď před sebou, stále jen to jedno místo. Pršelo mu na záda. 29

Sběratel Friedhof A už zase namol. Ježišmarjá, kdy se tenhle kolotoč zastaví, pravděpodobně nikdy, leda že by se to se mnou utrhlo a já bych dopad pořádně na hubu, a taky že jo, taky že jo, tohle jediný mě asi dokáže zastavit, k tomuhle jedinýmu spěju, k velkýmu a bolestnýmu pádu, tam se řítím, je to zběsilá jízda, ale já jsem už příliš slabej, abych to moh odvrátit, a ani se mi vlastně nijak zvlášť nechce, proč taky, to už je život a já si to teda aspoň jaksepatří užiju, a o to přece jde, no ne? Začal jsem pít už ráno a vítr mne nakonec zavál do téhle putyky, ani jsem si vlastně pořádně nepamatoval, jak jsem se sem dostal, proč jsem šel zrovna na tohle místo ani v které části města se to nacházím. Vzpomínal jsem si jen, že mne sem snad musel přivést ten starý opilec, co jsem ho předtím potkal, ale kde je mu teď konec, to bych rád věděl, asi se ode mě nechal pozvat na pár skleniček a zmizel. Teď jsem u stolu seděl sám. Popíjel jsem whisky s ledem a kouřil cigaretu. Lokál to nebyl špatný, pití tu měli chutné a ani prostředí mi nebylo nepříjemné, ostatně ve stavu, v jakém jsem byl, mi nejspíš ani nepříjemné být nemohlo. Bylo tu dost hlučno, lidé se překřikovali navzájem a do toho hrála hlasitá hudba, ale ne nějaké přiblblé rádio, ne, na dobrou hudbu já si vždycky potrpěl a co se pamatuju, v tomhle lokále hrála moc dobrá hudba, nějací dva Kubánci bušili do kytar a kvíleli chraptivými hlasy neobvyklé latinskoamerické šlágry, před nimi na malém improvizovaném tanečním parketu poskakovalo několik dost opilých tanečních párů. Měl jsem hodně peněz, mohl jsem si dovolit pořádně se opít tím nejlepším pitím, den předtím se mi podařilo za slušnou cenu pro- 30