Vojenská historie a osobnosti posádky Opava

Vojenská historie a osobnosti posádky Opava 2012

Historie kasáren na Jaselské ulici Budova dnešních Jaselských kasáren ve stejnojmenné ulici byla postavená v roce 1845 jako Ferdinandova vojenská nemocnice. Město přenechalo plochu k její výstavbě v březnu 1843 za 1 450 zlatých, v dubnu se začalo se stavbou. Na podzim 1845 byla nemocnice dokončena a v dubnu 1846 v ní začal provoz. Pořízení stavby o třech křídlech a dvou poschodích se 40 nemocničními sály a pokoji přišlo na 83 000 zlatých. Stavitel pročlenil průčelí v rytmu 5-5-5, střední část vydělil pilastry, spojujícími kordónovou a korunní římsu s atikou opatřenou nápisem Ferdinandus Imperator Austriae MDCCCXLV. Hotová budova byla předvedena císaři Františku Josefu I. při jeho návštěvě Opavy v roce 1851. Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku samostatného Československa se na jeho území nacházelo více než 60 vojenských nemocnic, v nichž se léčili ranění z právě skončené 1. světové války. Počet nemocnic byl postupně redukován. V roce 1921 vznikla síť dvanácti divizních nemocnic v Praze, Plzni, Terezíně, Josefově, Českých Budějovicích, Brně, Olomouci, Opavě, Bratislavě, Komárně, Košicích a Užhorodu. V nemocnicích byl současně skladován zdravotnický materiál a prováděn výcvik středního zdravotnického personálu. Opavská 2. záložní nemocnice domácího vojska se 1. března 1922 přejmenovala na Divisní nemocnici 8. Velitelé Divisní nemocnice 8: plukovník zdravotnictva MUDr. Rajmund Šavrda březen 1922 srpen 1922 plukovník zdravotnictva MUDr. Jan Minář srpen 1922 leden 1923 plukovník zdravotnictva MUDr. Antonín Pavlík leden 1923 listopad 1925 podplukovník zdravotnictva MUDr. Václav Havlíček listopad 1925 březen 1926 plukovník zdravotnictva MUDr. Antonín Pavlík březen 1926 leden 1930 plukovník zdravotnictva MUDr. Otakar Karlík leden 1930 leden 1932 plukovník zdravotnictva MUDr. Josef Švec leden 1932 leden 1937 2

K 1. lednu 1937 se divizní nemocnice přejmenovaly na sborové a jejich řízení převzala příslušná sborová velitelství. Sborová nemocnice 8 se v průběhu října 1938 přesunula do Valašského Meziříčí. V témže roce disponovalo všech 12 sborových nemocnic ve své interní části celkem 5 500 lůžky pro nemocné. V létě 1945 došlo k obnově sítě vojenských nemocnic jako základních prvků léčebné péče o příslušníky čs. armády. V poválečném období byly v Jaselských a dalších dvou opavských kasárnách rozmístěny různé dělostřelecké a pěší, později motostřelecké útvary ČS Armády např.: velitelství 9. dělostřelecké brigády velitelství 7. pěší divize 87. motostřelecký pluk Vojenské gym. Jana Žižky z Trocnova 111. prapor EB 53. centrum (brigáda) pasivních systémů a elektronického boje a 532. středisko (prapor) EB od 1. ledna 2011 v Jaselských kasárnách sídlí velitelství 53. brigády průzkumu a elektronického boje a 532. prapor EB. 3

Velitelé a útvary posádky Opava od 1. světové války Velitelé posádky Opava od roku 1914 do současnosti 4 plukovník děl. Alois Urbánek plukovník gšt. Paris Marie-Constantin-Robert plukovník gšt. Marty Emile-Henri-Charles penzionovaný velitel dělostřeleckého pluku č. 5 v Brně 15. 10. 1914 31. 10. 1918 (I. sv. válka) velitel 5. divize 10. 8. 1919 12. 12. 1919 velitel 5. divize velitel 8. divize 13. 12. 1919 31. 12. 1919 1. 1. 1920 30. 9. 1922 divizní generál Rudolf Kroutil velitel 8. divize 1. 10. 1922 31. 10. 1922 divizní generál Jindřich Hanák velitel 8. divize 1. 11. 1922 30. 11. 1929 divizní generál Josef Kroutil velitel 8. divize 1. 12. 1929 31. 8. 1931 divizní generál Matěj Němec velitel 15. pěší brigády 1. 9. 1931 31. 12. 1937 plukovník děl. Stanislav Knetl velitel 9. dělostřelecké brigády 1. 1. 1946 30. 9. 1947 podplukovník děl. Vojtěch Pilát velitel dělostřeleckého pluku 107 1. 10. 1947 24. 4. 1948 podplukovník děl. Ladislav Bečka velitel dělostřeleckého pluku 107 25. 4. 1948 15. 4. 1949 podplukovník děl. Stanislav Král velitel dělostřeleckého pluku 107 16. 4. 1949 12. 6. 1950 plukovník gšt. Antonín Raděj velitel 7. pěší divize 1. 12. 1950 1. 9. 1951 generálmajor Bedřich Špinler velitel 7. pěší divize velitel 7. střelecké divize 2. 9. 1951 31. 10. 1954 1. 11. 1954 8. 5. 1955 plukovník Bohdan Sýkora velitel 17. střelecké divize 9. 5. 1955 5. 12. 1957 plukovník Michal Krifaluši velitel 17. střelecké divize 6. 12. 1957 24. 8. 1958 podplukovník Andrej Koba velitel 87. motostřeleckého pluku 25. 8. 1958 4. 8. 1963 podplukovník Jiří Kuča velitel 87. motostřeleckého pluku 5. 8. 1963 14. 3. 1966 plukovník Vratislav Černý velitel Voj. školy J. Žižky z Trocnova velitel Voj. gymnázia J. Žižky z Trocnova 15. 3. 1966 31. 8. 1969 1. 9. 1969 6. 10. 1969 plukovník Josef Novák velitel Voj. gymnázia J. Žižky z Trocnova 23. 2. 1970 16. 12. 1980 plukovník Rudolf Mánek velitel Voj. gymnázia J. Žižky z Trocnova 17. 12. 1980 4. 9. 1988 plukovník Josef Kurečka velitel Voj. gymnázia J. Žižky z Trocnova 5. 9. 1988 3. 2. 1992 podplukovník Oldřich Grulich velitel Voj. gymnázia J. Žižky z Trocnova 4. 2. 1992 31. 12. 1995 podplukovník František Dušek velitel Výcvikového střediska výzbrojní sl. 1. 1. 1996 31. 12. 1996 plukovník Jan Gašpierik velitel 53. výcvikové základy logistiky 1. 1. 1997 30. 9. 2003 podplukovník Vladimír Jadrný velitel Výcvikového střed. logistiky 1. 10. 2003 31. 12. 2004 podplukovník Attila Kádár velitel Výcvikového střediska logistiky 1. 1. 2005 30. 9. 2005 plukovník gšt. Petr Milčický plukovník Josef Havlík velitel 53. centra pasivních systémů a elektronického boje velitel 53. brigády pasivních systémů a elektronického boje velitel 53. brigády pasivních systémů a elektronického boje velitel 53. brigády průzkumu a elektronického boje 1. 10. 2005 30. 9. 2007 1. 10. 2007 31. 11. 2010 1. 12. 2010 31. 12. 2010 od 1. 1. 2011

V období 1918 1938 Zeměbranecké doplňovací okresní velitelství 1918 1919 Vojenský správce tovární skupiny 20 MS 1918 1920 Domobranecké doplňovací okresní velitelství 1918 1921 Okrskové velitelství 1919 velitelství 5. divize 1919 velitelství 10. pěší brigády 1919 náhradní prapor pěšího pluku 1 1919 náhradní prapor střeleckého pluku 15 1919 Zeměbranecká nemocnice 1919 1920 Velitelství evidence koňstva 8 1919 1937 Doplňovací okresní velitelství 1919 1938 Posádkové velitelství 1919 1938 1. baterie dělostřeleckého pluku 6 1920 pěší pluk 40 1920 1921 Vojenská správa průmyslové skupiny 18 1920 1921 náhradní baterie dělostřeleckého pluku 8 1920 1922 Brigádní soud 1920 1923 Funkcionář vojenského prokurátora 1920 1923 Vojenská věznice 1920 1925 dělostřelecký pluk 108 1920 1927 velitelství 8. divize 1920 1931 velitelství 8. polní dělostřelecké brigády 1920 1931 dělostřelecký oddíl 258 1920 1933 pěší pluk 34 1920 1933 8. rota vozatajského praporu 3 1920 1933 Proviantní sklad 8 (odbočka Proviantního skladu 7) 1920 1935 Vojenská stavební odbočka 8 1920 1936 velitelství 15. pěší brigády 1920 1937 8. rota automobilního praporu 2 1921 1933 Divizní (Sborová) nemocnice 8 1921 1938 pěší pluk 15 1921 1938 dělostřelecký pluk 8 1927 1938 vozatajská eskadrona 8 1933 Ženijní skupinové velitelství IV 1935 1938 I. prapor pěšího pluku 34 samostatná strážní rota 1 IV. prapor hraničářského pluku 4 5

V období 1945 2012 II. prapor pěšího pluku 34 1945 1947 velitelství a I. oddíl dělostřelecký pluk 356 1945 1947 II. oddíl dělostřeleckého pluku 7 1945 1947 I. oddíl dělostřeleckého pluku 7 1945 1948 pěší prapor (pluk) 34 1947 (1949) 1950 velitelství, I. a II. oddíl dělostřeleckého pluku 107 1947 1950 III. a náhradní oddíl dělostřeleckého pluku 107 1948 1950 7. (27.) dělostřelecký pluk 1948 (1955) 1957 velitelství 7. pěší (17. střelecké) divize 1950 (1954/1955) 1958 7. spojovací rota (prapor) 1950 (1951) 1958 7. chemická četa (7. četa chemické ochrany) 1950 (1955) 1958 7. automobilní rota 1950 1958 7. zbrojní dílna (dělostřelecká dílna 7/17. střel. divize) 1950 (1954) 1958 7. protitanková baterie (oddíl) 1951 (1955) 1961 7. protiletadlová baterie (oddíl) 1951 (1955) 1958 7. raketometný oddíl 1951 1961 34. pěší (90. střelecký) pluk 1951 (1954/1955) 1958 Okresní vojenské velitelství 1951 1954 Okresní vojenská správa 1954 1999 87. motostřelecký pluk 1958 1966 velitelství 5. tankové základny 1962 1968 Železniční stavební středisko 1964 134. silniční stavební prapor 1964 1969 Vojenská škola Jana Žižky z Trocnova 1965 1968 Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova 1969 1993 (1995) 93. silniční stavební prapor 1968 1969 53. silniční prapor 1968 1974 5. geodetický odřad 1968 1992 Výcvikové středisko výzbrojní služby 1969 1997 101. silniční stavební prapor 1974 1975 2. radiotechnický uzel 1993 1995 111. prapor EB 1995 2005 Výcviková základna logistiky 1997 2003 Územní vojenská správa 1999 2004 Výcvikové středisko logistiky 2003 2005 53. centrum pasivních systémů a elektronického boje 2005 2007 53. brigáda pasivních systémů a elektronického boje 2007 2010 53. brigáda průzkumu a elektronického boje od 2011 6

Opavská posádka od středověku do konce 2. sv. války Středověk počátek města Opavy První písemnou zprávou o osadě, ležící na křižovatce obchodních cest a pojmenované podle řeky Opavy, je listina olomouckého knížete Vladimíra z 26. prosince 1195. Již roku 1224 je Opava doložena jako město. Řadí se tak k nejstarším městům v českých zemích. Přemyslovci na Opavsku Zakladatelem opavské linie Přemyslovců se stal Mikuláš I. Opavský (okolo 1255 26. července 1318), nemanželský syn Přemysla Otakara II. a jeho milenky, rakouské šlechtičny Anežky z Kuenringu. Mikuláš vyrůstal na pražském dvoře a otce doprovázel na jeho výpravách. V listopadu 1269 mu byla vydělena opavská provincie, která je od roku 1318 knížectvím. V bitvě na Moravském poli (1278) bojoval po otcově boku. Mikuláš I. Opavský se stal zakladatelem vedlejší linie přemyslovského rodu (opavští Přemyslovci), která vydržela až do roku 1521 a jejímž posledním zástupcem byl ratibořský kníže Valentin Hrbatý. Po roce 1306 se Mikuláš II. Opavský stal významným diplomatem ve službách Jana Lucemburského a později i Karla IV. Smrtí Mikuláše II. (1365) skončila největší doba slávy rodu, nadále byli v jeho řadách spíše nevýrazní jedinci. 7

Husitství Počátkem 15. století došlo k velké husitské ofenzívě na území dnešní severní Moravy, kdy byla obsazena města Jičín, Fulnek, Hranice, Šternberk, Odry a Přerov. Biskup Jan XII. Železný a jeho spojenec Přemysl I. Opavský se dostali do defenzívy. V letech 1427 1431 ovládli husité i město Opavu. Roku 1428 směřovalo další husitské tažení z Čech přes Moravu do Slezska. Tyto výpravy se v následujícím období opakovaly a vedly tak k rozkladu protihusitské koalice na severní Moravě. Boje na Moravě dále pokračovaly, husitům se podařilo získat některá další města, ale unavující války vedly k prvním dohodám o příměří mezi znepřátelenými stranami. Baroko V 16. století byla Opava silně zasažena reformací a většina obyvatel náležela v předbělohorském období k protestantům. V 17. století už město obklopovaly mohutné hradby s osmi baštami. Za třicetileté války byla Opava v roce 1626 bez boje vydána žoldnéřům dánského krále, několikrát byla obsazena i Švédy. Velkou pohromu pro Opavany znamenal požár v roce 1689. 8 Slezské války Boje o Slezsko bývají nazývány slezské války. Jsou to války svedené o nástupnictví na trůnu habsburské monarchie mezi Marií Terezií a panovníky sousedních států Pruskem, Bavorskem a Francií v letech 1740 až 1748. V roce 1742 pruský král Friedrich II. porazil v bitvě u Chotusic nedaleko Čáslavi vojsko Karla Lotrinského, švagra Marie Terezie. Ta poté byla nucena přistoupit na nevýhodný mír, kterým ztratila Kladsko a téměř celé Slezsko. Jeho jižní část Opavsko zůstalo pod habsburskou kontrolou a bylo nazýváno české Slezsko, po roce 1849 rakouské Slezsko, kterému byla Opava hlavním městem.

19. století Počátkem 19. století bylo postupně zbouráno opevnění okolo města. Dnes se z něho na povrchu uchovaly jen nepatrné zbytky. 20. století Před vypuknutím 1. světové války byla ve městě početná vojenská posádka, jež sídlila ve dvou velkých a ve třech menších kasárnách, ale i v jiných objektech. Tvořily ji např. 1. pěší pluk Císaře Františka Josefa I., 15. zeměbranecký pluk a další jednotky. V letech 1. světové války přesáhl počet vojáků v opavských kasárnách a v kasárnách v Hradci nad Moravicí 8 000. V říjnu 1915 byl k 15. pluku odveden i Heliodor Píka. Vznik Československé republiky Krátce po vzniku Československé republiky němečtí poslanci ze Slezska a severní Moravy vyhlásili 30. října 1918 ve Vídni utvoření provincie Sudetenland s hlavním městem Opavou jako součásti německého Rakouska. Československou brannou moc v počátcích republiky tvořily části jednotek bývalé rakousko-uherské armády a dobrovolníci, které postupně doplňovaly útvary legionářů vracející se do vlasti. Do Opavy hájené početnými jednotkami Volkswehru vstoupili českoslovenští vojáci pod vedením setníka Peška 18. prosince 1918 a zajistili nastolení moci československého státu. V následujícím roce byly pro posílení Opavy přesunuty mimo jiné i vojenské jednotky bývalých legionářů, např. prapor 21. střeleckého pluku francouzských legií nebo jednotky 34. střeleckého pluku italských legií. 9

30. léta Ve 30. létech, po nástupu Adolfa Hitlera k moci, začalo být Československo ohroženo. Proto bylo rozhodnuto o vytvoření stálého opevnění na hranicích s Německem. Jeho výstavba na Opavsku začala v roce 1936, kdy bylo v květnu v Masarykových kasárnách (nyní Dukelských) zřízeno Ženijní skupinové velitelství IV. Jako první bojový těžký objekt byl již v prosinci 1935 vybetonován jednopodlažní pěchotní srub MO-S 8 (jihovýchodně od Šilheřovic). V březnu 1938 opavskou posádku posílil IV. prapor hlučínských hraničářů, který spolu s dalšími útvary obsadil těžká opevnění. Útvary opavské posádky se ctí splnily úkoly při částečné mobilizaci v květnu 1938 a při mobilizaci 23. září 1938. Po podpisu mnichovské dohody musely čs. jednotky v prvním týdnu října 1938 svá opevněná postavení i posádku opustit bez boje a stáhnout se do vnitrozemí. Jak zaznamenal opavský kronikář Matěj Valík, o naše opevnění se zajímal také básník Petr Bezruč, který se přišel podívat do Kateřinek na stavbu bunkrů a ptal se: A co myslíte, hoši, vydrží ta hnízda útokům toho dravého ptáka? Odpověď zněla: Ale vydrží, stařečku, vydrží. U nás je kuráže dost, jen aby nás ti nahoře nezklamali. Mobilizace Československá vláda se rozhodla 20. května 1938 vyhlásit mimořádná opatření a mobilizovat jeden ročník záloh. Do večera 23. května byla zaujata zesílená ostraha hranic na Opavsku i v nedokončeném opevnění. Odhodlání a morálka většiny čs. vojáků byly vysoké, i když měli pochopitelně obavy z budoucnosti. Jak vzpomíná Zdislav Martiník z Malých Hoštic:... na špalcích dřeva seděli vojáci. Žena je chtěla potěšit a povídá:,však už se vrátíte brzy domů. Odpověď zněla:,ne, ne, paní, doma jsme se již rozloučili, my zůstáváme navždy zde. Náš hrob je támhle, ukázali směrem k velkému bunkru u Velkých Hoštic. Dne 8. října 1938 vstoupily do Opavy za jásotu německé části obyvatelstva jednotky německé 2. armády generála Gerda von Rundstedta, který se později vyznamenal při německých taženích do Polska a na západě Evropy. 10

2. světová válka Během 2. světové války byla v Opavě velká týlová posádka německé armády, kterou mj. tvořil 28. granátnický pluk a vojenská nemocnice. Odpor českého obyvatelstva proti okupantům se projevil činností odbojových organizací Obrana Slezska, Obrana kraje Opavského aj. Dne 20. března 1945 byla Opava vyhlášena za pevnost a její předpolí tvrdě hájeno při ostravské operaci Rudé armády, které se zúčastnili také čs. tankisté a letci. Po těžkých bojích město ve dnech 22. 23. dubna 1945 osvobodili vojáci 60. armády generálplukovníka P. A. Kuročkina. 11

opavská posádka od konce 2. sv. války do současnosti V poválečných měsících byly v opavských kasárnách i mimo ně rozmístněny jednotky Rudé armády. Vojenským velitelem města se stal major A. J. Krikun. Hlavními úkoly poválečných let bylo zajištění bezpečnosti, zásobování, zdravotní péče i likvidace min a nevybuchlé munice. Do Opavy se postupně vracely tradiční pěší a dělostřelecké útvary, zpočátku ještě s koňmi. Jejich výstroj a výzbroj byly různorodé, především sovětského a německého původu. V letech 1950 až 1958 bylo v Opavě velitelství 7. pěší divize umístěné na Masarykově třídě v budově nynějšího finančního úřadu. V roce 1956 mu byly podřízeny četné vojenské útvary ve Slezsku a na severní Moravě, mj.: 87. motostřelecký pluk Místecký v Místku (nástupce slavného 8. pěšího pluku Slezského, jehož vojáci 14. března 1938 jako jediní kladli ozbrojený odpor německé armádě) 89. střelecký pluk v Jeseníku 90. střelecký pluk Petra Bezruče v Krnově 27. dělostřelecký pluk v Opavě 33. dělostřelecký pluk ve Frenštátu pod Radhoštěm 7. tankosamohybný pluk v Hlučíně 7. protitankový dělostřelecký oddíl v Opavě 7. raketometný oddíl v Opavě 7. spojovací prapor v Opavě 7. ženijní prapor v Koblově 7. zdravotnický prapor v Opavě divizní hudba v Opavě aj. Přítomnost vojáků ve městě byla patrná nejen při vojenských přísahách a koncertech vojenské hudby, ale též za návštěv prezidentů, při pohřbu Petra Bezruče v roce 1958 apod. Od roku 1961 do roku 1968 byly útvary opavské posádky podřízeny 14. motostřelecké divizi. Po četných reorganizacích Československé lidové armády byly v Opavě stále více rozmisťovány jednotky týlového charakteru, např. dělostřelecká základna (1958 1968), silniční prapor (1966 1994) a v letech 1968 1992 geodetický odřad, který plnil rozsáhlé úkoly v oblasti mapování včetně prací na státních hranicích. V letech 1966 až 1995 ve městě sídlilo Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova. Roku 1969 zde bylo zřízeno Výcvikové středisko specialistů služby raketového a dělostřeleckého vyzbrojování. Útvar však neplnil jen vojenské úkoly. Vojáci se významnou měrou podíleli např. na výstavbě Tyršova stadionu. 12

V prosinci 1994 tu vznikla Výcviková základna a od července 1997 Výcviková základna logistiky (VZL). Roku 1993 se stal součástí posádky útvar elektronického boje Velitelství pozemních sil 2. radiotechnický uzel, od roku 1995 přejmenovaný na 111. prapor EB. S rozdělením ČSFR v roce 1993 bylo třeba zajistit přípravu profesionálních pyrotechniků. V krátké době ve městě vzniklo specializované pracoviště, které připravovalo odborníky nejen pro armádu, ale rovněž pro policii. Pyrotechnici později plnili úkoly spojené s asanací v prostoru Milovice, Mimoň. V roce 1996 se základna prezentuje na veřejnosti obětavým zásahem při první velké povodni v povodí řeky Opavy. V červenci následujícího roku došlo na Opavsku k největší povodni století. Všichni příslušníci základy se od 6. července podíleli na záchraně lidí a majetku. Z kasáren vyjížděly desítky vozidel s tunami materiálu na pomoc do postižených oblastí opavského a bruntálského okresu. V roce 1999 udělil prezident republiky opavskému útvaru čestný název Generála Heliodora Píky, který postupně nesli i jeho nástupci. V prosinci 2004 opustil brány útvaru poslední voják základní služby. Vztah města Opavy k místní vojenské posádce Armády ČR vyjadřuje čestné občanství udělené in memoriam armádnímu generálovi Heliodorovi Píkovi, jehož skvělá vojenská kariéra začala 14. října 1915 u zdejšího 15. zeměbraneckého pluku a skončila po vykonstruovaném procesu popravou v Plzni v červnu 1949. 13

Hradby a opevnění města Opavy Opava náleží ke starým sídelním územím. První svědkové osídlení pocházejí v archeologických nálezech již ze starší doby kamenné. Původní opevnění bylo tvořeno patrně pouze příkopem a zemními valy opatřenými dřevěnou palisádou, později byly vystavěny kamenné hradby přerušené na třech místech městskými branami Jaktařskou, Ratibořskou a Hradeckou. V 11. století docházelo ve Slezsku k řadě srážek mezi českým a polským státem, stále se opakovaly ozbrojené konflikty a nájezdy. Vztahy se urovnaly až na počátku 12. století. Tehdy se Opava stala součástí Jantarové stezky spojující Jadran s Baltem. Roku 1241 bylo Opavsko vypleněno Mongoly. Tažení proběhlo v deseti dnech. V kraji řádily malé bandy, které nečekaně a brutálně přepadaly vsi, z nichž mnohé lehly popelem a už nikdy nebyly obnoveny. V letech 1379 1405 bylo Opavské Slezsko zataženo do markraběcích válek. V letech 1427 1431 oblast ovládli husité. Za třicetileté války byla Opava v roce 1626 bez boje vydána žoldnéřům dánského krále a několikrát obsazena i Švédy. V roce 1643 došlo ke vzpouře místní císařské posádky, která nakrátko ovládla město a dosadila novou městskou radu. Dva roky poté je v Opavě umístěna stálá vojenská posádka. V roce 1805 prošla Opavou ruská vojska v čele carem Alexandrem. Toto tažení mělo mj. za následek epidemii tyfu. Během napoleonských válek (1803 1815) procházela Opavskem volyňská armáda, na jejímž zásobování se kraj významně podílel. Vznikla zde i řada špitálů pro ruské vojáky. V letech 1800 1839 bylo postupně opavské opevnění bouráno. V roce 1821 byla zrušena Jaktařská a o šest let později Hradecká brána. V roce 1836 přišla na řadu stará fortna a Ratibořská brána, dva roky nato byla zbourána poslední hradební věž u kostela sv. Jana Křtitele. Nepatrné zbytky opevnění se na povrchu uchovaly dodnes, např. Ptačí vrch pozůstatek obrovského bastionu střežícího Hradeckou bránu. V roce 1866 se během střetnutí Rakouska a Pruska na Opavsku pohybovala pruská armáda. V roce 1889 byla ve městě postavena Rudolfova (později Masarykova a nyní Dukelská) kasárna. 14

Československé pohraniční opevnění na Opavsku Po vzniku Československé republiky se Opava stala důležitou posádkou čs. armády nedaleko tehdejší hranice s Německem. V roce 1935 začala na severu země Moravskoslezské podél hranice s nacistickým Německem výstavba linie těžkého opevnění od Bohumína na západ. Do konce září 1938 zde bylo postaveno celkem 66 objektů včetně tvrze Smolkov. Od léta 1937 je postupně doplnilo přes 1 000 lehkých objektů stavěných od Háje ve Slezsku po Vrbno pod Pradědem a od Bohumína k Českému Těšínu. Sruby (těžké objekty) byly železobetonové stavby, většinou dvoupodlažní, osazené pancéřovými zvony, jejichž výzbrojí byly tehdy špičkové pevnostní kanóny ráže 47 mm, těžké a lehké kulomety a další výzbroj. Řopíky (lehké objekty) byly menší jednopodlažní železobetonové stavby pro dva až sedm mužů vyzbrojené dvěma kulomety rozmístěných zpravidla za linií pevností v několika sledech. Do konce září 1938 bylo v celé ČSR postaveno celkem 262 srubů a přes 10 000 řopíků. Z nich se na území Opavy nacházelo 18 srubů a přes 140 řopíků. Opevnění zde v roce 1938 hájili vojáci 4. hraničářského pluku z Hlučína, kterému velel plk. Jan Satorie st., dále vojáci opavského pěšího pluku 15 aj. Po podpisu mnichovské dohody musela čs. armáda svá opevnění bez boje vyklidit a stáhnout se za nově stanovenou hranici. Dne 8. října 1938 vstoupila do Opavy německá armáda a její odborníci opevnění pečlivě prozkoumali. Za okupace jeho část Němci využívali k výcviku, pancéřové prvky z mnoha objektů použili ve vlastním opevnění. Odolnost některých objektů rovněž testovali, čímž je zdevastovali. Počátkem roku 1945 německá armáda opevnění na Opavsku provizorně opravila, vyzbrojila a doplnila zákopy, překážkami a minovými poli. V dubnu a květnu 1945 je pak využila k obraně proti Rudé armádě a československým jednotkám během Ostravské operace. Byly zde svedeny nejtěžší boje na území dnešní České republiky. Výzbroj československého opevnění Označení zbraně Ráže Dostřel Kadence Pevnostní kanón vz. 36 47 mm 5 880 m max. 40/min Těžký kulomet vz. 37 7,92 mm 3 200 m 500/min Lehký kulomet vz. 26 7,92 mm 3 200 m 200/min Těžký kulomet vz. 24 7,92 mm 2 000 m 300/min Další zbraně, jako houfnice vz. 38 ráže 100 mm, minomety aj., již instalovány nebyly. 15

Ostravská operace Ostravská operace, zvaná též ostravsko-opavská, probíhala od 10. března do 6. května 1945. Byla pokračováním karpatsko-dukelské operace Rudé armády zahájené 8. září 1944. Němci věnovali obraně Ostravska velkou pozornost. Mělo pro ně výjimečnou důležitost nejen jako vstupní místo do Moravské brány, ale také proto, že se zde nacházela poslední uhelná pánev a značné množství těžkého průmyslu, jež měli ještě pod svou kontrolou. Jejich pojetí boje vycházelo z toho, že objekty měly sloužit jen jako ochrana při bombardování a dělostřelbě. Boj měl být veden z okopů, protože z bunkrů byla již dříve odstraněna fitroventilace, což znemožňovalo plné využití pevnostních střílen. Protitankovou obranu založili na samohybných dělech a tancích umístěných u týlových stěn srubů, které je měly chránit. Na vhodných místech vykopali obrovské jámy, jež po zamaskování sloužily jako pasti na tanky. Obranu širšího Ostravska měly za úkol polní frontové jednotky 1. tankové armády, které již předtím bojovaly v Haliči a na Slovensku, kde utrpěly značné ztráty. Jejich velitelem byl generál tankových vojsk Walther Nehring. Proti nim útočil Petrovův 4. ukrajinský front, jenž se skládal z 1. gardové, 18., 38. a 60. armády a dále 8. letecké armády. Pod 18. armádu patřil také 1. československý armádní sbor Karla Klapálka a pod 38. armádu 1. československá samostatná tanková brigáda pod velením podplukovníka Vladimíra Janka. S nedostatkem záloh se na konci války potýkali jak Němci, tak Sověti. Německá vojska byla zcela vyčerpána lidskými zdroji a značně i materiálem. Sověti měli jiné problémy. Např. vojáci dostali povolení brát trofeje, což v podstatě rozložilo jejich bojovou morálku. Týl byl pak přeplněn tzv. trofejščiky a čelům se nedostávalo střelivo, pohonné hmoty ani jídlo, protože část skromného vozového parku byla využita k přepravě trofejí. S blížícím se koncem války také klesala ochota riskovat vlastní život. Ostravská operace bývá historiky rozdělována na několik období. 16

První období: 10. března 18. března První útok na Moravskou bránu ve dnech 10. 18. března uvízl v mlhách a bahně Těšínska a musel být zastaven. Vojska za 8 dnů postoupila jen o 6 až 15 km a neprolomila německou obranu i vzhledem k nepříznivému počasí. Generál Petrov byl po neúspěšném útoku odvolán a nahrazen armádním generálem Andrejem Ivanovičem Jeremenkem. Druhé období: 24. března 7. dubna Druhý útok začal 24. března v režii 38. armády. Její jednotky, doplněné o čerstvou 1. čs. tankovou brigádu, překonaly 2. dubna u Tworkova řeku Odru, ale uvízly na úzkém předmostí a přešly do obrany. Mezitím část 60. armády dobyla Ratiboř na západním břehu Odry. Německý protiútok pak postup Rudé armády zastavil 6 km před čs. státní hranicí. Koncem března se 60. armáda gen. Kuročkina probojovala přes naše hranice u Osoblahy. Třetí období: 15. dubna 6. května Dne 15. dubna vytvořila Rudá armáda po dělostřelecké přípravě 38. a 60. armády průlom fronty o šířce 15 a hloubce 7 kilometrů. Útok se rozvíjel úspěšně a 16. dubna dosáhla 60. armáda řeky Opavy. Den poté dorazily k řece i první jednotky 38. armády a záhy dobyly Kravaře. Jednotky 60. armády pak využily jezy, kde se dala rozvodněná Opava přejít, a vytvořily předmostí. K Opavě dospěla 1. čs. tanková brigáda 18. dubna. Následující den však její útok ztroskotal na druhé linii opevnění u Štítiny, kde byly navíc zakopány německé tanky. Poté se až do 25. dubna postup 17

zastavil a docházelo jen k pravidelným potyčkám, které linii dotyku obou vojsk neposunovaly dále, ale jak 38., tak 60. armáda spíše rozšiřovaly předmostí do stran. Německá vojska kladla tuhý odpor s využitím linie našich bývalých opevnění. V západním směru stanulo v cestě 60. armády město Opava, které bylo ze severu chráněno obloukem srubů těžkého opevnění. První útok 17. dubna se nezdařil. Systematický útok pak začal o tři dny později. Opava byla osvobozena 22. dubna. Po průlomu do německé obrany a dobytí Opavska Rudou armádou se část 60. armády posunula přes Moravský Beroun a Šternberk na jih k Olomouci. Část pokračovala v pozičních bojích o opevnění západně od města. V mnoha srubech, např. u Milostovic, se Němci drželi až do počátku května. Na druhé straně průlomu útočila 38. armáda na severním břehu řeky Opavy na východ, kde narazila na úsek opevnění Moravské Ostravy, který město obtáčel ze severu. Čelní útoky ani soustředěná dělostřelba z 500 děl stažených za tímto účelem z Horního Slezska, nevedla ke kýženému výsledku. Díky znalostem štábního kapitána Emanuela Šrámka, který před válkou sloužil u 4. hraničářského pluku, a díky vytvoření speciálních úderných skupin, jejichž útok byl dobře naplánován, podařilo se sovětům prorazit v místě chybějícího srubu směrem na Hlučín. Až po týdnu bojů o Hrabyň začal 26. dubna útok na Ostravu z jihozápadu. Vyznamenali se při něm i čs. tankisté, kteří se první probojovali do Slezské Ostravy. Dne 30. dubna dosáhla 38. armáda jihovýchodní části Ostravy a obsadila Vítkovice. Jednotky 60. armády pak vnikly do města od severu. Ve městě samotném již nedošlo k větším bojům, protože se Němci stahovali k Hranicím, Olomouci a Prostějovu a sovětská vojska je s větším či menším odstupem sledovala. Ani průlom neznamenal pád celé německé obrany. Jako klíčové se pro postup sovětů ukázaly úseky, kde tvrze chyběly. V konečném důsledku tak čs. opevnění splnilo svou obrannou roli, přestože při obranných bojích nepomohlo nám, ale Němcům. Ostravská operace v závěru 2. světové války byla nejtěžší v českých zemích. Vedle vojsk 4. ukrajinského frontu Rudé armády se na ní významně podíleli též českoslovenští vojáci 1. čs. armádního sboru v SSSR, zejména tankisté a letci. 18

Vojenské osobnosti posádky Opava Franz Conrad hrabě von Hötzendorf (11. listopadu 1852 Penzing u Vídně, Rakousko 25. srpna 1925 Vídeň) Již v deseti letech se rozhodl zachovat vojenskou tradici svého rodu povýšeného do šlechtického stavu s přídomkem von Hötzendorf v roce 1815. Po kadetní škole pro důstojníky navštěvoval v letech 1866 1871 Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídni. Byl vyřazen v hodnosti poručíka a přidělen k mysliveckému praporu č. 11 v Gradisku. Zúčastnil se vojenské okupace Bosny a Hercegoviny v roce 1878, tehdy zmítané povstáním. Asistoval rovněž při potlačení povstání v sousední Dalmácii v roce 1882, za což obdržel jako štábní důstojník řád Signum laudis a kříž za válečné zásluhy. Dne 16. října 1895 byl jmenován velitelem 1. pěšího pluku císaře Franze Josefa I. v Opavě. V roce 1899 navštívil Opavu generální inspektor rakousko-uherské armády arcivévoda František Ferdinand d Este.... zatímco všichni důstojnici a velitelé očekávali inspektora od 6 hodin v hotelu Koruna, konal arcivévoda inspekci v kasárnách, kde mu imponovala čistota a duch mužstva. Po přijetí hlášení Hötzendorfa sdělil mu F. Ferdinand d Este s nefalšovaným nadšením, že dosud nikdy nenarazil na tak inteligentní mužstvo a tak bezvadný pořádek. Malý, cholerický plukovník rozšafně odpověděl následníkovi trůnu: Vím, Císařská Výsosti, mí vojáci jsou nejlepší v celém Rakousku... Tak popsal historický životní okamžik Hötzendorfovy kariéry německý spisovatel Ludwig Winder (1889 1945) v knize Následník trůnu. Po odchodu z Opavy sloužil Hötzendorf nejprve jako generálmajor v Terstu ve funkci velitele brigády, potom jako polní podmaršálek ve funkci velitele divize v Linci. Na doporučení arcivévody d Este jej v listopadu 1906 císař jmenoval náčelníkem generálního štábu rakousko-uherské armády a v této vrcholné vojenské funkci setrval s krátkou přestávkou až do roku 1917. V roce 1910 byl povýšen do vyššího šlechtického stavu a osm nato do hraběcího stavu. Hötzendorf byl nositelem nejvyšších rakouských vyznamenání: Velkokříže Marie Terezie Leopoldova velkokříže s válečnou dekorací Řádu železné koruny I. třídy 19

Vojenská kariéra Franze Conrada von Hötzendorfa: 1871 po absolvování vojenské akademie se stal poručíkem u 11. praporu polních myslivců 1876 přidělený ke generálnímu štábu 1878 1879 účast na okupaci Bosny a Hercegoviny 1879 hejtman generálního štábu 1882 účast na operacích v Bosně a Hercegovině a v Dalmácii v rámci 47. pěší divize 1883 náčelník štábu 11. pěší divize v Haliči 1887 major generálního štábu 1888 1892 učitel taktiky na vojenské škole ve Vídni 1890 podplukovník 1892 velitel praporu pěšího pluku č. 93 v Olomouci 1893 plukovník 1895 1897 velitel pěšího pluku císaře Františka Josefa I. č. 1 v Opavě 1899 generálmajor 1899 1903 velitel 55. pěší brigády v Terstu 1903 podmaršálek 1903 1906 velitel 8. pěší divize v Innsbrucku 1906 1911 náčelník generálního štábu 1908 polní zbrojmistr 1911 1912 inspektorem branné moci 1912 1917 náčelník generálního štábu 1915 generálplukovník 1916 polní maršál 1917 velitel skupiny vojsk Conrád 1918 velitel císařských gard 1918 důchod 20

Eduard von Böhm-Ermolli (12. února 1856 Ancona, tehdy církevní stát, dnes Itálie 9. prosince 1941 Opava) Mladý Eduard vychodil obecnou školu v Opavě a roku 1870 nastoupil nejprve na kadetku v St. Pöltenu a poté na Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. Akademii dokončil 1. září roku 1875 a byl zařazen jako poručík ke 4. pluku dragounů polního maršála arcivévody Albrechta, kde byl jmenován velitelem jezdecké čety 2. eskadrony. Roku 1878 byl přijat na válečnou školu ve Vídni. Tu dokončil na počátku května 1880 a zároveň byl povýšen do hodnosti nadporučíka. Roku 1884, kdy byl převelen k vojenskému zeměpisnému úřadu ve Vídni, byl v dubnu po vykonání příslušní zkoušky povýšen na rytmistra. Jeho následujícím služebním místem se stal generální štáb. Na počátku května 1889 byl převelen na Ukrajinu ke 13. hulánskému pluku pod velením plukovníka Hermanna hraběte Nostitze-Rienecke. Zde dosáhl skvělých výsledků a stal se jedním z nejlépe hodnocených nižších důstojníků. Proto byl v dubnu 1891 převelen zpět do Vídně a zařazen ke štábu generálního inspektorátu jezdectva. Téhož roku byl povýšen na majora a zanedlouho na podplukovníka. Dne 1. května 1912 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva a jmenován velitelem 1. sboru v Krakově. 21

Po začátku 1. světové války mu bylo svěřeno velení 2. armády a tuto funkci zastával až téměř do konce války. Roku 1917 mu byl přiznán dědičný titul svobodného pána a členství v panské sněmovně. Dne 31. ledna 1918 byl jmenován polním maršálem. Po kapitulaci a rozpuštění armády se Böhm-Ermolli usadil v Opavě v mladém Československu a pobíral vojenskou penzi. Po mnichovské smlouvě se v roce 1938 stal občanem Německa. Za okupace byla osobnost Böhm-Ermolliho zneužita k propagaci nacistické ideologie tím, že mu osobně Adolf Hitler propůjčil hodnost polního maršála. Böhm-Ermolli byl také jmenován čestným velitelem opavského 28. pěšího pluku. Když ve věku 85 let zemřel, byl mu uspořádán státní pohřeb ve Vídni. Pohřben je ale v Opavě. Významná vyznamenání Eduarda von Böhm-Ermolli Královský pruský Řád červené orlice III. třídy 4. leden 1894 Vojenský záslužný kříž 15. říjen 1895 Jubilejní pamětní medaile 2. prosinec 1898 Důstojnické služební vyznamenání III. třídy 18. srpen 1900 Řád železné koruny III. třídy 9. duben 1901 Rytířský kříž Leopoldova řádu 9. březen 1909 Královský pruský Řád koruny I. třídy 16. leden 1910 Velkokříž Leopoldova řádu s válečnou ozdobou 30. říjen 1914 Pruský Železný kříž I. stupně 7. prosinec 1914 Pruský Železný kříž II. stupně 7. prosinec 1914 Záslužná hvězda Červeného kříže s válečnou dekorací 7. červen 1915 Velkokříž královského bavorského vojenského záslužného řádu s meči 28. červen 1915 Královská osmanská zlatá a stříbrná válečná medaile 4. duben 1916 Pour le Mérite (4860. držitel) 7. říjen 1916 Velká vojenská medaile za zásluhy ke stužce válečného záslužného kříže 18. leden 1917 Dubové ratolesti k Pour le Mérite (191. držitel) 27. červenec 1917 Komandér Vojenského řádu Marie Terezie (179. držitel) 28. červenec 1917 Velkokříž královského saského Albrechtova řádu se zlatou hvězdou a meči 15. prosinec 1917 Velitelský kříž saského vojenského řádu svatého Jindřicha II. třídy s meči 8. únor 1918 Velkokříž řádu svatého Štěpána 26. březen 1918 Meče k velké vojenské záslužné medaili na stužce vojenského záslužného kříže 15. květen 1918 Velkokříž královského pruského Řádu červené orlice s meči 30. květen 1918 22

Divizní generál Jindřich Hanák (11. dubna 1867 Rokycany 30. ledna 1939 Opava) Po středoškolských studiích absolvoval c. k. vojenskou akademii a působil jako učitel na vojenských školách. V době 1. světové války se jako důstojník, velitel praporu, účastnil bojů na ruské frontě jako důstojník rakousko-uherské armády. Za mimořádné bojové zásluhy byl povýšen na podplukovníka. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 vstoupil do Čs. armády. V lednu 1919 se jako velitel 2. pěší brigády zúčastnil bojů na Těšínsku. V červnu téhož roku se vyznamenal v bojích s maďarskou armádou na Slovensku. V listopadu 1922 byl ustanoven velitelem 8. pěší divize v Opavě a od ledna následujícího roku i velitelem zdejší vojenské posádky. V lednu 1930 odešel do penze. Divizní generál Jindřich Hanák byl iniciátorem výstavby pomníku padlým v 1. světové válce na Městském hřbitově v Opavě (1927). Hrob generála Jindřicha Hanáka se nachází na hřbitově Šárka v Praze-Dejvicích. Vojenské působení divizního generála Jindřicha Hanáka: 1885 1888 velitel pěší čety Praporu polních myslivců č. 1, Kadaň 1888 1891 praporní pobočník Praporu polních myslivců č. 1, Josefov 1891 1893 velitel pěší čety Praporu polních myslivců č. 1, Terezín 1893 1894 velitel pěší čety Praporu polních myslivců č. 1, Bihač 1894 1898 učitel Kadetní školy pěchoty, Terst 1898 1900 velitel pěší roty Praporu polních myslivců č. 1, Liberec 1900 1904 velitel pěší roty Praporu polních myslivců č. 31, Petrinja 1904 1910 velitel pěší roty Praporu polních myslivců č. 31, Záhřeb 1910 1911 velitel Praporu polních myslivců č. 6, Prachatice 1911 1912 velitel praporu Pěšího pluku č. 1, Opava 1912 1914 důstojník velitelství 1. armádního sboru, Krakov 1914 1914 velitel praporu Domobraneckého pluku č. 15, východoevropské válčiště 1914 1916 velitel Praporu polních myslivců č. 5, východoevropské válčiště 1916 1918 velitel Pěšího pluku č. 90, východoevropské válčiště 1918 1919 velitel posádkového velitelství Písek 1919 1919 velitel 2. pěší brigády, slezské a slovenské válčiště 1919 1920 velitel 3. pěší brigády, Lučenec 1920 1920 velitel 3. pěší brigády, Lučenec a Plzeň 1920 1922 velitel 11. divize, Košice

1922 1924 1924 1924 1924 1930 velitel 8. divize, Opava vojenské studium, Praha velitel 8. divize, Opava 24

Divizní generál Matěj Němec (8. listopadu 1886 Janov, okr. Příbram 29. srpna 1975 Praha) Vyrůstal na rodném janovském statku spolu s pěti sourozenci. Přelom v jeho životě znamenal Sokol a založení tělocvičné jednoty v Kosově Hoře v roce 1903. Už následující rok se stal cvičitelem. Na jaře 1909 přijal nabídku k odjezdu do Ruska jako učitel tělocviku na chlapeckém gymnáziu v Jekatěrinburku. Zájem o výuku byl tak obrovský, že společně s dalšími českými cvičiteli založil pravidelné dvouměsíční tělovýchovné kurzy, jejichž absolventi se stávali aprobovanými učiteli tělocviku v uralských guberniích. Po vypuknutí 1. světové války odeslal přihlášku do České družiny. V prosinci 1914 se zúčastnil svého prvního bojového úkolu, o němž později uvedl: Podle mých představ měla tato moje první rozvědka všechny vlastnosti, jaké průzkum mít nemá. V bojích u ukrajinského Zborova v červenci 1917 převzal velení II. praporu pluku. Ve svých pamětech o této bitvě uvedl: Nesmím zde ovšem nepřipomenout, že převážně české jednotky rakouského 75. a 35. pluku nekladly tuhý odpor, i když měly proti nám velkou přesilu. Většinou se jejich příslušníci ochotně vzdávali. Po bojích s bolševiky dojel s legionáři až k jezeru Bajkal, kde se konečně začala realizovat evakuace Čechoslováků do Vladivostoku a následně domů. Po návratu do vlasti se rozhodl pro vojenskou službu. Podplukovník Matěj Němec byl ustanoven velitelem 3. čs. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova s dislokací v Kroměříži. Dnem 4. května 1928 byl prezidentem republiky jmenován do hodnosti brigádního generála. V listopadu 1931 převzal velení opavské 15. pěší brigády i místní vojenské posádky. Na podzim 1938 se generál Němec snažil o sjednocení několika, i proti sobě stojících, legionářských skupin a organizací, ale jeho snaha nebyla úspěšná. Krátce před rozpuštěním legionářských organizací německou okupační správou se Matěj Němec setkal s tehdejším ministerským předsedou generálem Aloisem Eliášem, který se s ním tenkrát rozloučil slovy: Jde nám všem o krk takže na shledanou buď v koncentráku, nebo na pravdě Boží. Generál Němec byl 1. září 1939 zatčen jako rukojmí a dostal se do koncentračního tábora Buchenwald. Zde se stal zahradníkem, později pracoval v lese a od začátku roku 1942 v oděvním skladu. I přes relativní zajištění jeho majestátní postava v německém koncentračním táboře zeštíhlela téměř o čtyřicet kilogramů. V dubnu 1945 byl tábor osvobozen americkou armádou. Díky následné péči se generál Němec mohl již týden po svém návratu domů hlásit na ministerstvu národní obrany do služby. Koncem května 1945 se stal místopředsedou komise pro přijímání důstojníků a rotmistrů čs. branné moci. Do výslužby odešel v červnu 1949. 25

26 Brigádní generál Jan Satorie (13. května 1887 Hostovlice 30. dubna 1949 Ostrava) Absolvoval pražskou obchodní akademii, nastoupil na místo bankovního úředníka v Terstu. Po vypuknutí 1. světové války nastoupil poručík Jan Satorie na místo velitele zásobovacího oddílu c. k. pěšího pluku č. 5. S touto jednotkou se dostal na ruskou frontu, kde v červnu 1916 padl do ruského zajetí. V srpnu 1917 se přihlásil do čs. legií a nastoupil jako vojín k 5. čs. střeleckému pluku. Zde absolvoval důstojnický kurz a v hodnosti nadporučíka byl v říjnu 1917 odeslán do Francie, kde se stal velitelem roty 21. čs. střeleckého pluku. V září 1918 byl převelen do Itálie, kde převzal funkci velitele roty 31. čs. střeleckého pluku. S touto jednotkou se účastnil bojů proti rakousko-uherské armádě. Jan Satorie se vrátil zpět do vlasti v prosinci 1918, kde se se svojí jednotkou zapojil do bojů proti maďarským jednotkám na Slovensku. Od listopadu 1934 do srpna 1937 působil jako velitel pěšího pluku 15 v Opavě. Podílel se na průzkumu a vytyčení linie čs. stálého opevnění ve Slezsku. V srpnu 1937 byl ustanoven velitelem nového hraničářského pluku 4 v Hlučíně. Všechny své schopnosti, zkušenosti a energii věnoval rychlé výstavbě a výcviku této první čs. elitní jednotky pro boj v opevnění. Po Mnichovu organizoval ústup z opevnění i pomoc obyvatelstvu, které odcházelo do vnitrozemí. Zbraně zabavené henleinovcům při bojůvkám předával rodícím se odbojovým skupinám. Jan Satorie se přestěhoval s rodinou do Prahy, kde se zapojil do odboje v řadách organizace Obrana národa. V lednu 1941 zatklo Jana Satorieho gestapo a věznilo ho až do dubna 1943 nejdříve na Pankráci, pak v Opavě a nakonec v Ratiboři. V květnových dnech 1945 se aktivně účastnil bojů proti německým jednotkám. Dne 20. května 1945 byl ustanoven zatímním velitelem 8. divize v Hranicích a v srpnu 1945 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V únoru 1946 ho vyzvali k odchodu do výslužby, což v červnu učinil. Brigádní generál Jan Satorie zemřel 30. dubna 1949. V červnu 2002 byla hraničáři Janu Satoriemu odhalena pamětní deska v opavských kasárnách v Jaselské ulici na domě, v němž s rodinou bydlel.

Armádní generál Heliodor Píka (3. července 1897 ve Štítině u Opavy 21. června 1949 Plzeň-Bory) Narodil se v rodině vesnického koláře Ignáce Píky. Začal studovat na českém gymnáziu v Opavě, ale v roce 1914 mu zemřel otec, a tak musel studium přerušit a nastoupit do zaměstnání jako lékárnický praktikant. Po vypuknutí 1. světové války narukoval 14. října 1915 k 15. domobraneckému pluku v Opavě. Tam dodatečně úspěšně složil maturitní zkoušku a posléze absolvoval školu záložních důstojníků c. a k. rakousko-uherské armády. V roce 1916 byl odeslán na haličskou frontu, kde se ještě téhož roku nechal zajmout ruskými jednotkami, aby se přidal k československým legiím. V Rusku byl až do roku 1917, kdy se na příkaz T. G. Masaryka přesunul s částí legií na západní frontu do Francie. V městečku Cognac vykonával funkci zdravotníka u 21. československého střeleckého pluku. Zúčastnil se bojů v Alsasku, v Champagni a u Terronu. Do vlasti se vrátil 9. ledna 1919 jako poručík francouzských legií. V létě 1919 byl převelen na slovenskou frontu, z níž byl brzy vyslán na studia na Vojenskou školu pěchoty v Saint Cyr ve Francii. Po návratu se stal pobočníkem francouzského velitele na Vojenské akademii v Hranicích. Po okupaci Československa v roce 1939 byl nucen uprchnout přes Francii do Londýna. Zde nabídl své služby Janu Masarykovi. Edvard Beneš ho vyslal do Bukurešti jako vojenského vyslance pro Balkán. Pomáhal československým a maďarským uprchlíkům z protektorátu. Po fašistickém puči v Rumunsku a krátkém zatčení se přesunul do Istanbulu. Tady se setkal s podplukovníkem Ludvíkem Svobodou, který ho požádal o předání žádosti prezidentu Benešovi o podporu spolupráce se Sovětským svazem. V roce 1941 se setkal se Svobodou podruhé. Při této schůzce Ludvík Svoboda spolu se sovětským generálem Fokinem navrhl vytvoření československých jednotek na území SSSR. Návrh čs. exilová vláda přijala a Heliodor Píka se stal atašé a velitelem mise československé armády v Moskvě. Již 27

v srpnu 1941 však Beneše varoval, že SSSR neusiluje o svobodné Československo, ale o diktaturu proletariátu. V roce 1942 začal Píka v Buzuluku formovat jednotku čs. armády z našich vojáků v sovětských zajateckých táborech. Společně s Ludvíkem Svobodou dokázal čelit tlaku Klementa Gottwalda na zpolitizování jednotky. V květnu 1945 se Heliodor Píka vrátil do Prahy, byl povýšen na divizního generála a zastával funkci podnáčelníka Hlavního štábu pro zvláštní účely Československé armády. Po únoru 1948 byl zatčen, obviněn ze zrady a v politickém procesu byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Ten byl vykonán 21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. Poprava byla první politickou justiční vraždou v socialistickém Československu. V roce 1968 byl s pomocí prezidenta Ludvíka Svobody proces s Píkou obnoven a vojenský soud v Praze konstatoval jeho nevinu a plně ho rehabilitoval. Přesto socialistický režim odmítl uznat jeho zásluhy a veřejnost se s jeho životem mohla seznámit až po roce 1989. V roce 1991 byl in memoriam povýšen do hodnosti armádního generála. Heliodor Píka byl držitelem mnoha československých a zahraničních řádů a medailí, například francouzských, rumunských, jugoslávských a dalších. Roku 1991 udělil in memoriam Heliodoru Píkovi prezident Václav Havel Řád Milana Rastislava Štefánika III. třídy za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době 2. světové války. V roce 2004 armádnímu generálu Píkovi udělil slovenský prezident Ivan Gašparovič in memoriam nejvyšší slovenské státní vyznamenání Řád Bílého dvojkříže I. třídy. 28

Generálmajor Josef Buršík (11. září 1911 Postřekov 30. června 2002 Northampton, Velká Británie) V Plzni absolvoval dvě třídy nižší průmyslové školy. Povoláním byl stavební asistent, projektant a stavební dozor. V roce 1933 narukoval k 18. pluku v Plzni, kde prošel školou pro zdravotní poddůstojníky. Po záboru Sudet byl nasazen do práce u stavební firmy v Norimberku. Koncem července 1939 odešel do Polska a s vojenskou jednotkou přešel na území SSSR, kde byl internován. Po přepadení SSSR se spolu s dalšími zajatci dostal do Buzuluku, kde absolvoval důstojnický kurz a stal se velitelem 3. čety v rotě kapitána Otakara Jaroše. Křest válečným ohněm zažil u Sokolova, kde Jarošova předsunutá rota hájila přechod přes zamrzlou řeku Mža. Buršík byl pravděpodobně jedním z posledních, kteří viděli kpt. Jaroše živého. Nakonec se s posledními 11 vojáky proplazil k hlavní obranné linii za řekou. Po Sokolovu absolvoval Buršík tankistický kurs a znovu se vyznamenal v bojích o Kyjev. Právě tato bitva přinesla Josefu Buršíkovi tehdy nejvyšší vojenské vyznamenání titul Hrdiny Sovětského svazu. Tankům T-34, kterým velel, se totiž jako prvním podařilo po šestnáctihodinové krvavé bitvě probít do centra města. Prošel i peklem karpatsko-dukelské operace, 29

kde československý armádní sbor doslova vykrvácel. Buršíkovi se však v prvních liniích podařilo přežít a patřil tak mezi hrstku šťastných vojáků, kteří 6. října 1944 vztyčili na čs. hranici státní vlajku. Josef Buršík a příslušníci jeho tankové roty se pak v dubnu 1945 podíleli na osvobozovaní Opavy. Účast v ostravskoopavské operaci se mu ale málem stala osudnou. Boj zpravidla řídil z otevřeného poklopu svého tanku a výstřelem zasažený poklop jej srazil a Buršík se probral až po třech dnech bezvědomí. Počátkem května však už opět stál v čele své jednotky, která jako jedna z prvních jela na pomoc hlavnímu městu Praze. Po válce byl jmenován velitelem tankové brigády v Ostravě. Vzhledem ke svému protikomunistickému postoji byl v roce 1949 obviněn z velezrady a odsouzen na 10 let, ztrátě půlky majetku a odebrání všech vyznamenání kromě Hrdiny Sovětského svazu. Po odvolání mu byl trest zvýšen na 14 let. Na Mírově se jeho zdravotní stav prudce zhoršil, tak jej převezli do nemocnice na Hradisko v Olomouci. Odtamtud s pomocí příbuzných a přátel utekl i s manželkou za hranice. Doma zůstaly obě malé dcery, které komunisté propustili na Západ až v roce 1963 po mimořádném tlaku britské vlády. Napsal autobiografickou knihu Nelituj oběti. Nositel vyznamenání 5 Československý válečný kříž za statečnost v boji Řád Rudé hvězdy za statečnost v bojích u Sokolova Zlatá hvězda Hrdiny SSSR za hrdinství při osvobozování Kyjeva Leninův řád za hrdinství při osvobozování Kyjeva Sokolovská pamětní medaile Řád Milana Rastislava Štefánika Řád Bílého lva za zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost (in memoriam) 30

Plukovník Jan Kubiš (24. června 1913 Dolní Vilémovice 18. června 1942 Praha) Jan Kubiš se narodil jako druhé ze čtyř dětí v Dolních Vilémovicích v rodině Františka Kubiše a Kristýny rozené Mitiskové. Po absolvování povinné školní docházky pracoval jako čeledín v Rudíkově. V říjnu 1935 byl povolán na základní vojenskou službu do Jihlavy. Jako absolvent poddůstojnické školy dosáhl hodnosti desátníka a coby délesloužící konal službu u strážního praporu XIII v Jakartovicích s úkolem střežit výstavbu a objekty stálého čs. opevnění západně od Opavy. Po mnichovské kapitulaci byl z armády propuštěn. Již 16. června 1939 přešel protektorátní hranice do Polska, poté vstoupil do Cizinecké legie ve Francii, kde se zúčastnil bojů proti německým útočníkům. Po porážce Francie odplul do Anglie, kde jako jeden z prvních čs. vojáků absolvoval kurzy pro zvláštní úkoly, paravýcvik a speciální výcvik ve střelbě, práci s výbušninami a sebeobraně. Spolu s Jozefem Gabčíkem byl vybrán do výsadkové skupiny Anthropoid. Dne 29. prosince 1941 seskočili padákem u obce Nehvizdy ve středních Čechách. Společně s dalšími parašutisty se zúčastnil např. operace Cannonburry britského bombardování plzeňské Škodovky. Z Plzeňska se parašutisté přemístili do Prahy. Za pomoci parašutisty Josefa Valčíka z výsadku Silver A provedla skupina Anthropoid 27. května 1942 úspěšný atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha. Poté nalezli čs. parašutisté úkryt v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje. Po zradě Karla Čurdy a brutálních výsleších odbojářů gestapo jejich úkryt objevilo a 18. června 1942 jej obklíčily početné jednotky SS a policie. Po statečném boji parašutisté přesile podlehli a šest jich zvolilo smrt vlastní rukou. Jan Kubiš těžce zraněný výbuchem německého granátu vykrvácel po převozu do lazaretu SS. Ostatky padlých parašutistů byly bezejmenně pohřbeny v Praze-Ďáblicích. V roce 2002 byl Jan Kubiš povýšen in memoriam do hodnosti plukovníka. 31