Dopisy od kamaráda. Jindřich Tioka

Dopisy od kamaráda Jindřich Tioka

ii

Dopis první Milý Pavle, děkuji a omlouvám se. Nápad, že budeme Tobě, bývalému kronikáři klubu, psát o sobě a svých dalších příhodách, Ty dáš vše dohromady a zapíšeš do objemné knihy v nových poměrech, je vynikající. Jestliže ale budou ostatní členové našeho bývalého společenství tak liknaví jako já (a vypadá to nejinak), mnoho práce mít nebudeš. Tvá výzva přišla v půli května. A máme začátek července. Já jsem však skutečně byl celé jaro zaneprázdněn. Stěhovali jsme se. Ty jsi přesídlil do Prahy, středu mnohého dění. Naše rodina se z Bohunického sídliště, jedné z nejmodernějších částí jihomoravské metropole, musila uchýlit na severní okraj města, na periferii, ba ještě... nevím jak věrně místo charakterizovat, aby do Tvé kroniky nevnikla nepravda. Tedy: stěhovat jsme se museli. Velký byt byl neudržitelný. Finančně. Ušetřme se podrobností. Rodiče dost naříkali. Když přišel otec jednou koncem března domů a šokoval nás rázným a chmurným prohlášením, že odcházíme do Písečníku, kde kupujeme dům, matka málem omdlela a sestra se chvěla jako osika. Ale čin byl vlastně veden št astnou rukou. Domek, do kterého jsme se neprodleně začali přemíst ovat, je sice malý, no pěkný a poschod ový. V přízemí je kuchyňka a obývací ložnice pro rodiče. Nahoře máme se sestrou dva malinkaté pokojíčky. V jednom ted sedím. Kdybych byl dokázal provést zde potřebné zednické, natěračské a hlavně uklízečské práce rychleji, už bych moc klidně neseděl a chystal se odjet s Quidem a Martinem. Nic mi sice neřekli, mám však pocit, jako by mě právě s sebou potřebovali. Mohou provést neuváženost, měl bych se pokusit jim v tom zabránit. Dozvěděl jsem se o jejich spádech náhodou od jednoho spolužáka a nechce se mi to líbit. Znáš je. Nedá se říct, že by si spolu někdy příliš rozuměli. A nyní chtějí podnikat sami. Situace je na mě moc složitá. Maminka totiž onemocněla, možná vlivem vzrušení při přesunu sem, a otec musel odcestovat. Snad si pamatuješ: vodí zájezdy a dost mu to vynáší. Já tu tedy musím zůstat. Mám svázány ruce nebo spíš nohy. Matka potřebuje víc hlídat, aby nic těžšího nedělala. Sestra, která chodí na intenzívní jazykový kurs, na tohle jaksi nemá nervy. Na půl dne bych mohl vypadnout bez rizika. Kam? Blízké okolí znám detailně. Až budu starý, bude mi třeba stačit. Za daných okolností nejspíš usedám na Husovském kopci a pozoruji město se směsí odporu a náklonnosti. Nejsa však umělcem takovým, abych Ti vylíčil tyto své chvíle se vším myšlenkovým a citovým bohatstvím a napětím a zachytil zápasy a touhy jež mnou zmítají, budu protentokrát končit. Doufám že alespoň část prázdnin bude ve znamení cestování. Zdraví Tě Mirek 1

2 Dopis první

Dopis druhý Milý Pavle, neodepsal jsi mi a já to ani nečekal. (Vypadá jistě hloupě můj dojem, jako bys byl něco víc, stav se obyvatelem hlavního města.) Ale kupodivu začínám ve psaní dopisů nacházet zalíbení a mám ctižádost, aby něco z mých zpráv bylo do kroniky zaneseno. Sám si deník psát nedokážu. Docela určitě bych své záznamy hned při nutnosti zapsat něco bolestného zničil ohněm. Dopis odešlu. Také co bylo v minulém dopise, považuji za neúplné. Třeba řadu věcí určitěji vymezit, osvětlit a to tedy hned zde budu činit, než zapomenu souvislosti. Především toužím podrobněji popsat Písečník. Přiznám se bez mučení, že jsem se do něj zamiloval, je to láska, řekněme, na druhý pohled. Ty nebudeš vědět ani, kde je. To ti sdělit musím, co kdybys mě chtěl náhodou někdy navštívit, Pražané mívají všelijaké choutky. Dřív území Písečníkem zvané bylo na samém okraji města. Dál před přírodou stál jen pás domů při silnici do Soběšic s názvem Kamčatka a rezervoárem pitné vody přiváděné z Březové. Ted už řádku let stojí na druhé straně silnice, rozšířené kvůli nafukující se dopravě, sídliště Lesná. Nelíbí se mi, jen je nutné uznat přednost před jinými sdruženími paneláků, nebot stromů je v ní skutečně vrchovatě a také se rozkládá na místě bývalého vojenského cvičiště. Lesnou odděluje od konečné stanice tramvají ve Štefánikově, dříve Fučíkově, čtvrti, železnice. Vtrhává sem tunelem a spěje na Vysočinu. Je samozřejmě přemostěna, u mostu stojí výrazný kříž, kousek od něj benzínová pumpa, nahoru na Husovský kopec se ježí dvě ulice výstavných domků. Mezi tím vším je v břehu nad tratí do těla kopce zaříznut Písečník. Býval jistě větší. Dnes měří jeho území snad 300 100 metrů. Vstoupit do něj lze bud od mostu, nebo z druhé strany sestoupit po úzkých schůdkách ze soběšické silnice. Jinak je prostor, mimo kousek nad dráhou, uzavřen mezi kolmými pískovcovými stěnami. Býval to lom. Náš domek stojí zkraje stísněných míst pod první strminou a je z těch několika stavení zde nejzachovalejší a jediný poschod ový. Ještě tři - čtyři chaloupky jsou pěkné, s udržovanými zahrádkami. Ostatek se jeví bud jako zbořeniště, nebo chátrající drobné objekty. Často jsou to vlastně odstavené vagóny. Nevím ještě, kolik lidí v této bývalé dělnické a chudinské kolonii bydlí. Zůstalo tu kus vesnice, též něco ze staršího ovzduší periferie. Auta k domkům mohou vjet jen opatrně. Ruchem prudkého provozu kolejového i nekolejového a blahobytným pohodlným bydlením jsme obklíčeni. Území je chráněno svou nevhodností pro jakékoliv podnikání. Asi jsem skutečně podivín, když nové prostředí mi svou zvláštností bohatě převyšuje viditelné nedostatky. Vždyt sem není zaveden plyn, pro vodu se musí chodit přes cestu k hydrantu a když přejíždí vlak, velmi často, zhasne na chvíli elektrické světlo. Dokonce jsem chtěl setrvat celé léto, doopravovat, co je zapotřebí, a na výlety jezdit tak do 3

4 Dopis druhý středu města. Leč znám se. Události, k nimž zřejmě spějí naši přátelé Quido a Martin, nabývají na povážlivosti. Znovu mi to připomínal zmíněný kamarád. Je to také horolezec a půjčovali si u něj druhé lano. Patrně tedy, jak se jen otec vrátí, budu situaci muset urychleně prozkoumat a odjet za nimi. Potřeboval bych vědět, zda se Ti neozvali. Mě nechávají úplně stranou. Vědí, že bych uhodl jejich záměr a mohl jim stát v cestě. O to se stejně budu muset pokusit. Příště Ti vše vysvětlím blíže. Napiš rychle. Zdraví Mirek

Dopis třetí Milý Pavle, dík za dopis. Neudivuje mě, že se Ti naši podezřelci neohlásili. Chystají výlet do hor, do Svislých skal,však Ti nemusím připomínat, kde to je a co to znamená. Víš, Ty i já jsme si ke konci společných dní uvědomovali, jak je naše lezení nebezpečné. Jaký byl kvůli tomu boj s rodiči máš jistě také ještě v paměti. V jaké já byl zprvu opozici, když naši přišli někdy na naše spády a dělali kázání, přednášky a domluvy! Až zpráva o tom, jak v Tatrách na čtyři chlapce celou bouřlivou noc čekali a nedočkali se! Hrůza mě zasáhla. Ne že bych ted byl ochoten zatracovat horolezectví, šplhání, dobývání vrcholů a stěn, ale... Však mě znáš. Nejsem právě silný v úvahách, posuzování nebo dokonce ve filozofování. Proto krátce: považuji Quidův a Martinův výlet do Svislých skal, který, jak dost jasně tuším, bude zaměřen k jednomu zvlášt nebezpečnému cíli, za riskantní a neschvalitelný. Už včera, ujištěn matkou i sestrou, že mě odpoledne nebude doma potřeba, zajel jsem zjistit stav do Komárova, kde bydlí Quido. Jeho rodiče mají u kostela svatého Jiljí prostorný krychlový dům. Obcházel jsem kolem asi půl hodiny. Nikdo doma, ani známka pobytu. Nemusilo to ještě znamenat že Quido sám už odjel. Je lstivý chlapík a chce-li něco podniknout, dovede se zajistit předem proti možným překážkám. Mohl sedět za oknem a neotevřít. Komárov je na opačné straně města než Husovice a Písečník. Spojení je, ale cesta trvá dost dlouho. Jezdívám tramvají málo a co je takové přemístění za děj, že bych Ti je měl vylíčit? S ničím třeba nesouvisí. Mě však přesto chování spolucestujících utkvělo a stále se mi vrací. Do poloprázdného vozu se ti na jedné zastávce vhrnulo dost stařečků a babiček. Vstávám tedy, uvolňuji místo. Na sedadlo se rychle umístil nějaký mně mladší mladík a hned byl obklopen sobě podobnými. Chovali se jako praví neomalenci. Chtěl jsem si cestou promyslet, co podniknout dál, ale při výstupu mám dojem, jako by byl můj rozumový potenciál rozházený po zemi. Zastavuji se tedy u kříže na okraji Písečníku. Sem na kraj chodí nyní více lidí. Hydrant nad tratí má údajně zdravější vodu, než je k mání z vodovodní sítě. Na plotě je dokonce umístěna tabulka s údaji o složení tekutiny. Přišlí si ji prohlížejí s potěšenými výrazy, pouští hydrant, čepují do kanystrů. Za pumpou se už rýsují střechy, vyspravované a polorozsypané. Písečník. Uvědomuji si najednou, kolik je v něm stromů: ovocných, okrasných, kupodivu zdravých, zakrývajících nuzná obydlí oázy, jejímž obyvatelem, stále udiven a dumající nad svými domovy, nyní jsem. Je hrozné vedro. I vlak se táhne ke Královu Poli sténaje únavou. Život je utlumen a zpomalen. I já jsem unaven tempem, kterým poslední dny pracuji na domku a plotu. Snad otec při návratu správně ocení mé výkony. Už mě začínají pálit podrážky. Holedbal jsem se setrváním přes celé léto. Ale už se ve mně otevřely štoly touhy 5

6 Dopis třetí a úzkosti. Odcestuji co nejdříve. Napiš obratem, kdybys cokoliv nového věděl. Mirek

Dopis čtvrtý Milý Pavle, nenapsals, nevíš nic. Já Ti tedy v rychlosti píši ještě před odjezdem. Chrlím na Tvou adresu dopis za dopisem. Spád událostí mě k tomu nutí a skutečně bych rád, aby události byly zachyceny Tvým perem. Otec už se vrátil a vypadá osvěženě. Jen po mně mrkl a prohlásil, že si potřebuji udělat nějaký týden volno. Jestli ovšem jsem nezapomněl na školní problémy. Nezapomněl. Samozřejmě. Trápení se těžko pouští k vodě. Připravuji se tedy, do noci listuji v jízdních řádech. Aby to kat spral. Spojení přes Kolmatřovice do Odlehlého mám až v poledne. Snad tím neztratím příliš mnoho. Ráno jsem vzhůru od čtyř. Netrpělivost mě přinutila vypadnout z domu před šestou. Všechny jsem pobudil. Pykám za to ospalostí. Sedím v čekárně na nádraží a píši Ti vedle pošty. Budu se snažit Tě průběžně informovat z důvodů dříve popsaných, at už se Ti to líbí nebo ne. Kamarádsko-tulácký vítr mě zatím vyhnal ze zátiší Písečníku. Pěkně jsem se s ním ráno rozloučil. Vše bylo ke mně shovívavé. Věž Husovického kostela volala sbohem, ruml kolem benzínové stanice ironicky kynul nashledanou. Písečník sám v ranním vánku zamával stromy a drsně vykřikl: Ahoj, což prý je vlastně křest anský pozdrav. Jel jsem nejprve do Komína, kde bydlí Martin. Mělo se k němu zajet dřív než do Komárova. Stále víc se mi potvrzuje Quidovo lstivé skrývání přede mnou. Martin něčeho podobného není schopen. A jeho jsem nezastihl, protože skutečně už odjel. O den dřív než já. Kam? Na to se mě právě vyptávala jeho matka. A bylo třeba při hovoru s ní pěkně kličkovat, přesvědčovat, vymlouvat. Ještěže mám v choulostivých debatách značnou praxi. Nepříjemné to bylo dost. Mají o Martina strach. A opodstatnitelný. Jenže já jsem se mimo jasný odjezd do Svislých skal nedozvěděl nic nového. Do svého odjezdu jsem měl spoustu času a protože s těžkým batohem je toulání obtížné, zakotvuji na čas u jezírka na Rakovci, nyní ležícím pod novým Bystrckým sídlištěm. Říkám jezírka,běží spíš o rybník. Na březích má křoví, na hladině rákosí, též divoké kachny a všelijaké čírky. Hned ke mně připlouvaly, zvyklé být krmeny. Hryzal jsem chléb a kousky jim házel. Chytaly jídlo v letu. Co nestihly, musily přenechat rybám. Otevřené kapří tlamy se co chvíli objevovaly mezi nimi. Kachny je zaháněly údery zobáků, ale narazily na šupinatý odpor. Voda vířila prudkým zápasem ryb s ptáky, dychtivým bojem předbíhání ve snaze o udržení existence. Ještě bych tam snad seděl a dumal, kdyby se nad stráněmi nezačaly objevovat bouřkové mraky. Myslím, že jsem ted náchylný zabývat se základními otázkami v předtuše blízkosti zápasu s ohrožením. Uvidíš, jaké nadělení mi neuvážliví horolezci připraví. I naši něco z mého starostlivého neklidu vytušili a pouštěli mě neradi. Apelovali na mou rozumnost. Přes svou nespornou dospělost bylo mi slyšeti opodstatněné řeči, zatímco sestra se na mě závistivě 7

8 Dopis čtvrtý a s pochopením ušklebovala. Takže zdar, vlak už přistavují. Odjíždějící Mirek

Dopis pátý Milý Pavle, první dopis z mimodomova. Jsem v jídelně turistické chaty, jediné ve Svislých skalách, kterou znáš. Před chvílí jsem dorazil, je noc. Cesta sem proběhla poměrně jednoduše. Vlak byl dost obsazený. Měl jsem asi někoho pustit sednout. Jenže nešlo batoh upevnit mezi zavazadla a jeho pád na něčí hlavu jsem nemohl riskovat. Po vystoupení v Odlehlém se mi pak poměrně známá cesta sem na chatu jevila podivně. Bylo už příšeří a protože splnění této cesty předcházely dlouhé a zmatené úvahy, nebyl jsem si jist, zda skutečně stoupu lesním průsekem veden žlutou značkou, nebo se ve skutečnosti nacházím někde jinde. Občas takové stavy mívám. V chatě dlím sám. Přivítala mě chatařova žena, utrápená paní, jež mi sdělila, že její manžel odešel do hor v pozdním odpoledni a dosud se nevrátil. Do předvčerejška zde pršelo a dvě tři družstva horolezců po marném čekání na zlepšení počasí, odjela. Včera odpoledne přišli další dva mladíci. Přespali, dost se s chatařem dohadovali a odešli. Paní měla dojem, jako by je manžel varoval před nějakým nebezpečným výstupem, oni si nedali říct a protože se dlouho nevraceli, šel je hledat. To by vše potvrzovalo mé předpoklady a obavy. Jde rozhodně o Quida a Martina. Přijel jsem pozdě. Dostal jsem pokojík v podkroví, jak to mám rád. Ovšem nevím, zda se mi podaří spát. Paní chodí každý den nakupovat do vsi, kde je pošta. Dopis pro Tebe mi odešle. Budu Tě zasypávat zprávami třeba denně, snad mi to trochu uleví v napjatých čekáních. Chatařka neví, kam měli ti dva namířeno. Já tuším s devadesátiprocentní jistotou. Vzpomeň si: už při naší poslední společné návštěvě zde (jak jsme také tábořili v lesíku u jezera) byl především Quido posedlý tím vrcholem: Krajníkem. Jestli jsi zapomněl, zopáknu Ti, co o něm vím. Je to málo známý a nepříliš významný štít asi dvě hodiny cesty odtud na západ. Bývá označován jako lezecky nevděčný, nevyhledávaný. Quida zaujalo hlavně nadhození, že snad na jeho vrcholu ani nikdo nebyl. Což nebude pravda. Ale přede dvěma lety došlo v jeho stěnách ke značným sesuvům, pádům uvolněných balvanů a v nové podobě ho lezci skutečně nejspíš nechali na pokoji. To Quidovu ctižádost velmi vybičovalo a zřejmě nemohl zapomenout. Ale půjde skutečně o zapeklitý problém. Také jsem si ten jehlan šel prohlédnout. Víš, kdyby šlo jen o lezení ve skále, o stěny, hřebeny, komíny. Ovšem tady? Krajník! No, musí se lézt přes hladké plotny a také na převis se narazí, at jdeš z kterékoliv strany. Hlavním problémem jsou však travnaté police. Skály jsou jimi protkány kolem dokola a proto každý uvážlivý lezec mávne nad plahočením po takových úsecích rukou. Nepřístupnost láká vždy. Krajník je prý nakonec přece jen třetí nejvyšší ve Svislých skalách. Jak vysvítá z pojmenování, vypíná se na konci řetězce vrcholů, je od nich dost oddělen a z jeho vrcholu musí být znamenitý 9

10 Dopis pátý rozhled po celém pohoří a vůbec i daleko do kraje. Nyní všechno zastírá fakt výpravy kamarádů k němu a jejich nevracení se. Je už jedenáct hodin, kolem tma bezměsíčné noci a přestože den sliboval obrat počasí ke slunným časům, těžké mraky opět začaly zastírat oblohu, vítr skučí mezi skalami, pode dveřmi a začíná i trochu pršet. Musím každopádně počkat na chatařův příchod, dopis zalepit a dát na stolek u vchodu. Tak ahoj, ozvu se hned, jak se situace začne jasnit a budu leccos vědět. Dej Bůh, aby to nebylo nic zlého. Psal Mirek

Dopis šestý Milý Pavle, píši Ti, dle slibu, večer dalšího dne pobytu ve Svislých skalách. Musím se silně přemáhat, abych své předsevzetí a slib splnil. Den byl skutečně náročný, takřka tragický, situace není dořešená a já skoro vyčerpaný. Myslel jsem, že vydržím víc. Ale i chatař, chlapík v plné síle, zkušený a otrlý, vypadá unaveně a vede beznadějné řeči. Vrátil se včera až k půlnoci. Do posledního svitu dne bloudil pod Krajníkem, pak tápal temnem do chaty. Bylo to přesně tak, jak jsem myslel. To není chlubením jasnozřivostí, spíš konstatováním smutných zkušeností s kamarády. A normální člověk předvídající něco neblahého je konečně raději, nemá-li pravdu. Quido s Martinem se vlastně ani nechtěli zde v chatě stavovat. Ale vede-li jinudy cesta do západní části skal, asi ji neznali. Tak se s chatařem střetli. Poznal je, má znamenitou pamět. Nezapomene žádnou tvář sem přicházejících odvážlivců. I na Tebe vzpomněl. Mě když v noci uviděl, nebyl překvapen a možná jej i potěšilo, že na to nebude sám. Poslal mě spát a ráno jsme vyrazili s prvním svítáním. Ověšeni horolezeckým náčiním jsme supěli pustým kaňonem, který vede až skoro pod Krajníka. Ani nevím, jestli nemluvný muž počítal s výstupem na ošidnou skálu. Nebýt té napjaté okolnosti, vlastně by mě to přes všechno varování velmi zajímalo. Nebudu se totiž mýlit v údaji: chatař byl v tříčlenném družstvu, které před časem Krajníka zdolalo. Věděl by tedy nejlíp, jak na skálu vyzrát. Ve mně pak touha po extrémních činech samosebou ještě nevyhasla. Avšak nebylo mi dopřáno zúčastnit se dalšího pokusu o výstup. Jenom, jak před námi vyvstal z ranních mlh děsivý monolit, k němuž jsme směřovali, skrývající tajemství zmizení mých kamarádů, uvědomil jsem si dvě věci. Kupodivu mě nejprve napadl dvojí původ jeho pojmenování. Tady nešlo jen o zdůraznění polohy na kraji západní strany skalnatého kraje. Do názvu vložil oznamovatel i předpoklad, že ten, kdo chtěl vystoupit na Krajníkův vrchol, musil své síly napnout do krajnosti. Druhým aspektem byl silný pocit přítomnosti děsivé příhody, která mezi skalními lezci může pramenit z jediného: z tušení pádu ze stěny, převisu nebo komína. Z vědomí plížení smrti mezi srázy. Někde zde muselo ležet tělo... roztříštěné... Prostor k jeho nalezení nebyl veliký. Už bylo úplné světlo, oči bystré, předtucha neomylná. Našli jsme ho během deseti minut. Ležel na malém sut ovisku. Na boku, jakoby spal. Martin. Díky Bohu, ne rozbitý. Srdce mu slabě bilo. Chtěl jsem hned křísit, byly vidět jen odřeniny, žádná hluboká rána. Chatař mě zadržel. Obával se vnitřního zranění, mdloba vypadala hluboká. Bylo třeba jej odnést. Kde ale mohl být Quido? Chatař prohlásil: musíme zachránit především prvého. Dva bychom stejně neunesli a dalším hledáním se mohlo ztratit mnoho cenného času pro 11

12 Dopis šestý záchranu už nalezeného. Bylo to logické. Mohl jsem jen zavolat. Společník říkal, že v noci volal také. Ale to skučel vítr, byla bouře a žádná odpověd se neozvala. Ted se můj hlas rozlehl s mnoha ozvěnami. Žádná odpověd. A pod horou nikdo. Zatím tedy nešlo pro Quida nic podniknout. Opatrně jsme zvedli Martina a nesli jej k chatě. Byla to dřina. Naštěstí chatař je jako z ocele, já taky nejsem žádná třtina a Martin není velká vazba. Přesto jsme před cílem museli bezvládné tělo na chvíli položit. Hoch se dosud neprobral. Zaběhl jsem nezatížen do chaty a zburcoval chatařku, aby zavolala záchranku. Na nic se neptala a doba čekání na lékařskou pomoc byla skutečně minimální. Nemocnice v Odlehlém má terénní sanitní vůz, k chatě se rychle vyšplhal. S Martinem do nemocnice jsem jel já. Nebylo to třeba ale... no, někdy je nutné se rozhodnout bleskově a já tedy kodrcal po rozbité cestě vedle raněného. Na jednu chvíli se dokonce probral, zdálo se, že mě poznal a slabě se usmál. Do nemocnice vjížděl opět bez sebe. Čekal jsem asi dvě hodiny na lékaře, který mi slíbil říct, jak je úraz závažný. Jeho zpráva byla dost potěšující: slabý otřes mozku. Zlomeniny: prst na pravé ruce, klíční kost. Podle odřenin musel sletět s pořádné výšky a měl veliké štěstí. Vážné nebezpečí nehrozilo. Po poledni návrat do chaty. Budu muset psaní ukončit. Tužka mi doslovně padá z ruky a klapky několikrát spadly přes oči. Dobrou noc. Vysílený Mirek

Dopis sedmý Milý Pavle, pokračuji ve vypisování zpráv o svých příhodách. Je opět večer a mám za sebou další perný den. Jsem skoro stejně unaven jako včera. Navíc otřesený. Úzkost se ve mně rozložila a naděje pohasínají. Spánek mě sotva přepadne, vzrušení překonává vyčerpání. Dosud nemám ponětí, co se stalo s Quidem. Jako by se do země propadl. Dobrý muž chatař, třebaže hubující na adresu nezkušených hazardérů, věnoval ještě kus včerejšího odpoledne pátrání po něm. Od půl druhé se mnou bloudil ve skalách. Bezúspěšně. Navečer prohlásil, že už se nedá nic dělat, at se stalo cokoliv. Pomáhal jsem mu horlivě znovu prohledávat okolí Krajníka a chtěl jej přimět k výstupu. Odmítl. Tvrdil: takové riskování by bylo opodstatněno jedině jistotou nalezení bezmocného kamaráda na vrcholu. Na něm však nyní rozhodně nikdo není. Musili bychom ho vidět a na opětovné volání se nic neozývá. Aby ležel někdo schoulený na skalní špici v mdlobách... ne, to považoval za zcela nelogický předpoklad. Dále přemýšlel: pod vrcholem je vhloubení, lepší stanoviště pro člověka v nouzi. Ale ne... i tam by byla postava pozorovatelná. Jen at se pořádně podívám. Konec. Smíření?! Jen s donucením jsem klopýtal pryč od nelítostné skály. S nenávistí v srdci i ke krásnému večeru. Chatař tišil mé zoufalství. Těšil mě jako malého. Vzpomínal, jak už několikrát takhle záhadně lezec zmizel, kamarádi jej hledali, a on zatím bez potíží sestoupil a prostě z hor odešel. Quido bude kdovíkde a zdráv. Což se zase nelogické zdálo mně. Skutečně noc na dnešek byla velmi krásná. Ležel jsem a hleděl otevřeným oknem na hvězdné nebe. Jakoby spoután hypnotickým pohledem vesmírných očí. Zmatené kombinování pro rozuzlení příhod uplynulých dní a hodin jsem pro ty chvíle prohlásil pošetilostmi a při vší trvající úzkosti se na mě snášelo podivné vyrovnání. Cítil jsem se společníkem v utrpení všech přátel ve všech dobách a místech země a ve vanutí mužné milosti jsem k půlnoci usnul. Ovšem probuzení bylo zase trpké a tvrdé. Pod tlakem dalšího návalu těžce přiznávané bezmoci bych se nejraději zase rozběhl na místa skrývající záhadu. Avšak řekl jsem v nemocnici, že se dopoledne přijdu zeptat a podívat na Martina, a tomu nešlo uhnout. Včerejší dopis jsem tedy házel v Odlehlém do schránky sám. V nemocnici pak mě nechali opět přes dvě hodiny čekat. Bylo mi nanic. A doktorova zpráva byla méně povzbudivá než včera. K Martinovi mě nepustili. Potřebuje klid, začíná vnímat a rozpomínat se velmi zvolna. Zlomeniny jsou bolestivé. Zítra odpoledne už bude moci jistě mluvit. Tak má úcta. S doktory je těžké pořízení. Sotvakdy Ti řeknou, co vědí, a když vědí málo, zas to nepřiznají. Ale třeba věřit, že celkový Martinův stav je uspokojivý. A stejně nutné bylo se zase po obědě hnát pod Krajníka. Už sám. Chatař i jeho paní mě přemlouvali, dokazovali, jak je to zbytečné. Zakázat mi to ovšem 13

14 Dopis sedmý nemohli, a tak mám za sebou další problouděné a provolané odpoledne ve stejných místech jako včera. Přece však něco navíc. Půjčili mi silný dalekohled a pomocí něj i já došel k nezvratnému přesvědčení opuštěnosti Krajníka od paty až po temeno. Abych byl přesvědčen stoprocentně, vykonal jsem výstup na sousední skálu, která je skoro stejně vysoká, a z níž je toho vidět co nejvíc. Skutečně. Nikdo na Krajníkovi. I skrýš pod vrcholem byla vidět celá a prázdná. Mělo by mě to uklidnit, začínal jsem zvolna připouštět chatařem ve mně zakotvenou možnost Quidova nedefektního sestupu a neproblematického odchodu ze skal. Nehrál tu ovšem fakt Martinova pádu. Nechtěl jsem připustit možnost, že by jej nechal Quido zraněného ležet a odešel. To by bylo hodno padoucha a Quido přece, přes svou jistou drsnost a sveřepou umíněnost, byl v podstatě charakterním dobrákem. At jakkoliv, byl jsem v koncích. Už mě to nerozzuřovalo a při sešplhávání se skály, jež se tuším jmenuje Bodlák, neměl jsem při doteku kamene pocit jako při máknutí na hada, ale spíš to bylo zase jako pohlazení pevné přátelské dlaně. A máme další den pryč. Obloha se zase zatahuje, z dálky tiše hřmí. Protože jsem s přírodními ději svázán víc než kdokoliv mi známý, z drsné, bouřlivé noci mi poplynou nové tísně a bolesti. Proto se dokonce modlím, nikdo mě nevidí, poklekám. Co člověk zmůže v neřešitelné situaci. Dovolávám se Boha dost pozdě. Dřív jsem se modlíval před každou cestou, také když měla maminka záchvaty a sestra plakávala nad špatnými známkami. Jak bylo dobře, už se mi zbožnost vzdalovala. U někoho to bývá obráceně. Vidíš, jsi přes své přestěhování stále mým nejlepším přítelem. O Tvé víře nevím ale nic. Co jsme se nadebatovali třeba o Verneovkách. Že většina hrdinů těch milých knih jsou přirozeně věřící lidé, nás vůbec nenapadlo. To jen tak namátkou. Bůh s Tebou. Opět jen Mirek

Dopis osmý Milý Pavle, tento dopis Ti odešlu až odněkud z cesty. Odjíždím. Uplynulo dost času, musím se vrátit. Jestliže mohu situaci dořešit, tak ne v horách, s nimiž se loučím. Dnes byl návštěvní den v nemocnici, ovšem až od dvou hodin. Od rána lilo jak z konve, jedna bouřka honila druhou. Bylo o strach, zda se alespoň v slušném stavu dostanu do Odlehlého, natož abych pomýšlel na další cestu do skal. Ještě dokrápávalo, když jsem sbíhal po rozmoklé cestě dolů. V nemocnici mě čekal otřes, který bylo částečně možno i při mé nezkušenosti předvídat. K Martinovi mě pustili, to ano. Ležel na lůžku celý zafáčovaný, zcela při vědomí. Pohled měl sice kalný a chabý, avšak poznal mě a skoro něžně a jaksi omluvně se usmál. To bylo také vše, co mezi námi mohlo vzniknout za spojení. U postele seděl muž vysoké postavy, který hned při mém příchodu rázně povstal. Martinův otec. Rychle ke mně přistoupil a ostrým šeptem, doprovázeným výhrůžným pohledem mi doporučil, abych okamžitě odešel nebo se mi stane něco strašného. Chtěl jsem protestovat. Nedal mi možnost. Prakticky mě z pokoje vyhodil. Stačil jsem se jen letmo podívat na Martina. Tvářil se nepřekvapeně a smutně. Samozřejmě nikdo neměl právo se mnou takhle jednat. Křiky v nemocnici by ale rozhodně nešly uskutečnit. Nebylo ovšem těžké vše pochopit. Martinův otec mě jednoduše považoval za Quida. Nebo za toho, kdo s Martinem lezl. Jestli si ovšem nemyslel, že v nehodě jeho syna máme prsty všichni, kteří jsme s ním kdy chodili na hory a tůry. Zda mu Martin mohl vysvětlit omyl, ted, později, nebo to vůbec nešlo, anebo se ani nechtěl pokusit... Ale na tom nezáleželo. Sebral jsem zbylé síly, snažil se na případ hledět rodičovskýma očima a vyhledal si lékaře. Stručně mě uklidnil: Martin je zcela mimo nebezpečí. To víš, pokořený a naštvaný jsem byl pořádně. Martina mám velice rád a kvůli své omylem uražené ješitnost jsem mu nechtěl dělat komplikace. Den se zase rozzářil velmi spanilý a krása hor kolem mě zvolna uklidňovala. Vracel jsem se pro své věci a také chatařovi a jeho ženě poděkovat a dát zprávu o Martinově dobrém stavu. Chatu nacházím prázdnou a zavřenou. Můj batoh uvnitř. Třeba čekat. To se snadno řekne. Mé nervy dostaly v uplynulých dnech pořádně zabrat. Přecházím alespoň půl hodiny po louce, pak, jakoby mimoděk, začínám zase vystupovat tím úzkým údolím západním směrem. Několikrát se zastavuji a vrtím nad svým zbytečným počínáním hlavou. Magnet umístěný ve skalách Krajníka, pod nímž se, zase jako samozřejmě dostávám, mě k sobě přitahuje nekompromisně. Co dělat. Ještě znovu prohledávat místa, kam by mohl spadnout lezec z těchto zrádných stěn? To už přes svou úzkostlivost považuji za zbytečné. Proto asi si víc prohlížím sut ovisko pod nejdivočejší stěnou, v níž je několik převisů, a pod níž jsme vždy předpokládali spíš nezdar pátrání, protože tudy 15

16 Dopis osmý se nikdo s trochou rozumu nemohl pustit. Martin byl nalezen na opačné straně. Kdyby spadl přece sem, ležel by nejspíš v malé hluboké rokli, jejíž vyhloubení měl na svědomí proud dešt ové vody, stékající při lijácích po staletí z komína vedle hrozivé hrany. Někdy v ní bývá i jezírko. Ted se již ztratilo a jak jsem se na vyschlé dno skoro tupě díval, zazdálo se mi, že na břehu té děravé nádrže leží nějaký předmět. Ano, takto neodráží sluneční paprsky žádný kámen. Opatrně slézám do propasti. Není to nebezpečné ani obtížné. Za chvíli jsem dole. A nestačím se divit. Mezi kameny, zabalena do igelitu, leží menší knížka. No, nemíním Tě napínat. Své myšlenkové a citové pochody nebudu líčit. Zkrátka: našel jsem Quidův deník. Ty, jak Tě znám, bys jistě chtěl, abych Ti z něj hned vypsal nejdůležitější pasáže, které osvětlují záhady a dobrodružství kolem výstupu na Krajníka, jejich problémy a co z nich vyplynulo. Což nelze. Takový zápis, jež by nám vše osvětlil v deníku nutno hledat a mohu předběžně říct, že sotva existuje. Musíš prostě přijmout, jako já, jako jedinou slabou jistotu, nenalezení Quida samotného kdekoliv poblíž skály. Přistupuje další fakt: nalezen byl deník, ne jeho původce a majitel. Samozřejmě jsem už trochu prozkoumal poslední stránky. Ale znovu opakuji: vysvětlení se dá sestavit jen z podrobného zkoumání a zápisů vcelku. Deník je složitý. Vlastně jej znám a Ty bys ho jistě také poznal. Nemá ovšem smysl opisovat z něj záznamy našich starých podniků z předních stránek. Odkud začíná něco, co pomůže rozluštit záhady kolem dvou podivných kamarádů, to musím teprve nastudovat. Jestli by Quido souhlasil s mým počínáním, je další otázka. Vidíš tedy, jak je to zapeklité, a že jsem dost zmatený. Jistě se k tomu vrátím a budu ve své podivné korespondenci pokračovat. Ale napřed musím... deník neuteče. Už je skoro zase půlnoc. Pořádně na psaní nevidím, natož na stránky deníku, který je místy, zvláště ke konci, psán obyčejnou tužkou. Dnes zde na chatě, kde jsem nucen zůstat ještě jednu noc, zase jednou nejde elektrický proud, svíčka mi prská a dohořívá. Přeji dobrou noc. Unavený Mirek

Dopis devátý Milý Pavle, jsem zase doma ve svém Písečníku. Jak už se stalo pravidlem, je opět po večeru, konec dne nedaleko. A já zase skoro na konci sil. Čímž se omlouvám za bídné písmo, pravopisné chyby, nahodilou stylizaci, neobratnost v jednání a vůbec za všechno, co Ti píši i nepíši. Velmi Ti děkuji za dopis, který tu na mě za dva dny čekal. Moc jsi mě potěšil a vlastně rozptýlil v mém jednostranném pátrání. Přeji Ti úspěchy na umělecké škole a jsem rád tomu vzácnému, pro které si můžeš zařídit život podle svých představ. Snad nezapomeneš na naše mladistvá odhodlání. Nevím, zda Ti mám závidět. Máme skutečně cesty velmi odlišné. Což by v pokračování skvělého kamarádství nemělo vadit. Zřejmě se Ti nelíbí mé napínání stran příhod ve Svislých skalách. Co bys ale z toho měl, kdyby se mé psaní hemžilo jen samými domněnkami a nedořešenostmi. Podívej, hned po dnešním probuzení, ještě v horské chatě, mi byla jasná nutnost opakování návštěvy v nemocnici. S doktorem jsem se už dobře znal. Jenže jsem se s ním setkal o půl deváté, zatímco Martin byl o půl osmé propuštěn domů. Sláva. Tím pro mě, jistě na značně dlouhou dobu, je zdroj ústních informací zamezen. Zraněný přítel si poleží v domácím ošetřování hezky dlouho. A nemá smysl se pokoušet o návštěvu u něj. Jeho otec má nepravidelné zaměstnání a jeho bratr, který nám nikdy nepřál a i krutě se nám občas vysmíval, pracuje ve dvoře protějšího domu. Matka je v domácnosti a může se mnou vyběhnout hůř, než se mi toho zatím dostalo. Pokynul jsem horám a odjel. Písečník mě přivítal skoro slavnostně, vyšňořen nádherou pozdního léta. Je v něm hodně ovocných stromů a obyvatelé své maličké zahrádky obdělávají do poslední pídě. Také chovají dost drůbeže, takže charakteristické zvuky venkova jsou zajištěny. Vznikla zde zvláštní enkláva a mně je už drahá. Co Ti mám povídat, změna, kterou mi léto dalo pocítit při přechodu z pobytu ve Svislých skalách k přebývání zde, je tak markantní, že mě nahlodává jakási pochybnost o skutečnosti mých zážitků, ba i o prostředí, v němž jsem se v minulých dnech pohyboval. Věru, kdybych neměl trochu rozbitou nohu od včerejšího sestupu do strže pod Krajníkem a na stole záhadný Quidův deník, zamyslel bych se vážněji nad skorou absurdností svého zážitku. Konečně to nešikovné koleno se dalo rozbít i při slézání pískovcové stěny bývalého lomu, jíž vede výstup z našeho dvorku nad trat, ale nechme toho... Quida jsem navštívil dřív, než jsem dorazil domů. Zase to byl spíše pokus o návštěvu. Kde ten chlap vězí? Jeho počínání přesahuje všechny meze. Hle, já, vzorný, poctivý a slušný člověk. Nad zvědavostí prozkoumat jeho obsáhlé a zmatené zápisky, což je možné jen doma v plném světle slunce nebo žárovky, vítězí diskrétnost a jedu mu deník vrátit. Přede mnou opět tichý dům. Nápis na lístku přilepeném u poštovní schránky: jsme 17

18 Dopis devátý na dovolené, dopisy, noviny předejte laskavě... zuřím, zvoním. Záclony v poschodí se pohnou a po chvíli mi vychází vstříc Quidova sestra. Tak tohle mi ještě scházelo. Už dlouho jsem ji neviděl. Není to ted nesmělé děvčátko, občas naslouchající našim schůzím v zahradním altánku, ale sedmnáctiletá krasavice, hnědooká, s mocnou pavézou vlasů a s šibalským, ironickým úsměvem. Fotografie mě, kdyby ji někdo pořídil v těch chvílích, by mohla získat cenu na přehlídce kuriozit. Zarostlý otrhanec, špinavý, ospalý, navíc u toho plotu nejapně zmatený. Byl jsem však přesto bezpečně poznán a také jsem se nemohl ubránit dojmu, že jsem byl na slušný počet procent očekáván. Byla tu rozhodně výhoda přípravy na můj příchod a já dopadl jak hubkař. Nicméně hlavní věc je už dál jasná: Quido je živ, zřejmě i zdráv. Skrývá se. Zase. Protože okolnosti jeho jednání ve Svislých skalách a návratu z nich jsou, mírně ohodnoceno, problematické. To bude asi dogma, které jsem ustanovil po uvážení všeho a po rozhovoru s dívkou. Je to sice chytrá holka, jednala obratně a opatrně. Bylo však už podle znalostí kolem Quidova podniku jasné, že není-li zasvěcena do jeho tajů, je alespoň přesně instruovaná. Jinak by na Krajníka musela vystoupit také, což je nesmysl. Jednání zpustlého těžkopádníka se suverénní krasavicí s rychle pálícím mozkem zpravidla vypadá pro něj jako fiasko. Naštěstí mám, když nic, pamět, v níž uvízne každé slovo rozhovoru. I přemítám, jen co si odpočinu, do deníku se pustím, zprávu vyčerpávající podám. To Ti slibuje Mirek z Písečníku

Dopis desátý Milý Pavle, karta se obrátila a všelijak zprohýbala. Nyní tedy nastal mohutný tlak korespondenční od Tebe ke mně. To jsem Ti vážně vypěstoval zvyk denně dostávat dopis? Považ příteli: já Ti skutečně posílám stránky z deníku, jež bych nezachoval, a při psaní si ozřejmuji záhadné okolnosti a ulevuji poněkud i tísni na duši. Další mé dopisy si žádají jiného podkladu. Tvá zvědavost, hraničící s netrpělivostí projevovanou výtkami, mě poněkud mate. Měj slitování, nyní se už sotvaco převratného přihodí. Dokonce jsi mě nařkl, že jsem Ti, maje stenografickou pamět, nereprodukoval přesně rozhovor s Quidovou sestrou. No, pochybuji o přijití na něco důležitého z přímého záznamu těch řečí. Tvé pak podezírání mě ze začínajících milostných citů k dívce, je předčasné a trochu nekamarádské. Také ironizuješ mou poctivost ohledně deníku a ptáš se, proč jsem jej nedal pro Quida přímo jí. Ale hochu, to mi nenapadlo. A nemohl podobný nápad vzniknout ani v hlavě její, Quida samého a vůbec nikoho, u každého z jiného důvodu. Ty jsi můj slavný psycholog a společenský defétista. Já jsem prost áček. Podle tónu Tvého dopisu i líčení způsobu života, jež nyní vedeš, se nepodivuji, když mi nevěříš, co mám práce. Musím nahradit zameškané. Matka dělá jen nejnutnější práci, sestra se učí nebo je někde mimo. Otec by se rád do lecčehos pustil, ale není kutilský typ. Já mám jen trochu víc odvahy, prý je to mládím. A možná, chlubení stranou, když s uměřeným elánem pracuji ve službě pro rodinu nebo vůbec pro druhé, nebude jinak, než že Bůh mi požehná. Nechci působit dojem výkonného pracovníka, není večer a nejsem vyčerpán. Je po obědě a bráním se lenivému spánku pouštěním si malého větráku do obličeje. Otec si uvařil kávu, já ji odmítl neodpustiv si poznámku o drogách. Až dopíši, čeká mě pořádná fuška ve sklepě. Malá zahrada nám urodila něco ovoce a je třeba udělat pro uskladnění dřevěné police. Budu-li s nimi do večera hotov, podám dobrý výkon. A nejen pro práci samou. Sklep je místo pro muže silných nervů. Rozhodně by i Tobě na nervy řádně zabrnkal každý vlak mimo se řítící. Sklep je vyhlouben ve skále směrem k tunelu. Nedovedu odhadnout, jak jsou prostory od sebe vzdáleny, kolik metrů zeminy je od sebe dělí. Průjezd vlaku se ohlašuje temným hukotem a jemným chvěním lampy. Hřmot dostává tón, sílí, stává se akordem, klenby se otřásají, pět vteřin trvá vrchol hluku. Následující vzdalování pokračuje v obrácené intenzitě. Kdybych byl zbabělec, nešel bych do našeho sklepa zanic, ani Ti o tom nepsal. Harašení techniky, které zatím mezi domky v Písečníku v stísněných a slepých uličkách nemůže naplno bouřit a otravovat, útočí z podzemí. A to ještě vlak je jistě dopravní prostředek nejmilejší, nejnutnější, omezený jen na své koleje. A býval prý romanticky příjemnější. Otec, který se něco nacestoval, s obdivem i smutkem 19

20 Dopis desátý hovořívá o parních lokomotivách, supících horách železa, zmizelých zřejmě navždy. Vidím ovšem sám jak mému psaní dochází dech. Nedovedu si nic zajímavějšího vymyslit a dokreslení událostí, jež se skoro zázračně nedávno přihodily na mé jinak všední cestě, skutečně nemohu mít ještě hotové. Dělám, co mohu, snad Ti příště už napíši podle Tvého gusta. Zdar. Mirek.

Dopis jedenáctý Milý Pavle, ani nevím, zda v hlavičce tohoto dopisu je přiléhavé, nejen mechanické oslovení. Milým se nejevíš. Vedeš zcela nespravedlivé a nepřátelské řeči. Vyhrožuješ nepsaním. Jak chceš. Já se zavázal k vylíčení historky až do nejzazšího mnou dosažitelného vyřešení. Slib splním, záleží jen na Tvém svědomí, co s mými dalšími dopisy podnikneš. Připadáš mi jako značná část čtenářů knih, kteří chtějí jednoduše děj, něco napínavého, co nejméně skutečného, těžko řešitelného, s příchutí senzace. Jakmile se v textu objeví lyrické pasáže, úvahy, odraz takzvaného obyčejného života, jež si pomýlený spisovatel bere za základ k vyjádření třeba i všeplatného, je zle. Tím nechci říct, že popisování přebývání v Písečníku považuji za literárně cenné psaní. Omlouvám se Ti,už ani slovo o mně a o mém bydlení. Jen ještě obrana: budeš-li chtít, všimneš si, že nedokáži nic pořádného udělat v kvapu, pod tlakem nervosního, ustrašeného snažení. Jsem těžkopádný, chci být proto důkladný. Tak jediná št astná okolnost pobytu ve Svislých skalách bylo nalezení Martina. A našel jej především chatař. Vše ostatní bylo víceméně polepené úměrnou dávkou i trochu vonné smůly. Bylo snad štěstím i nalezení deníku? Ještě se uvidí. Než jsem jej doma otevřel a začal čistit a číst, zase mě úzkostlivost přinutila zvážit hlavně otázku, zda jsem skutečně povolán proniknout tajemstvím Quidova života, jeho zvláštní osobnosti a nevysvětlitelných příhod. Pro byla zprvu rozhodující jen okolnost Quidova skrývání a jeho jednání provinilce, at už jím je či není a je nucen k němu jakkoliv. Brzy jsem však narazil na zaznamenanou skutečnost, že Quido deník neztratil. Zbavil se jej dobrovolně, chtěl se jím ospravedlnit a sdělit někomu důležité věci. Jen proto Ti o tom napíši. Nebudeme to, pravda, roztrubovat po střechách a mikrofony, pěkně to zapíšeme a uvidíme, zda někdy bude dobré nabyté vědomosti použít. Tak tedy: Quidův deník se rozpadá na tři oddíly. Zpočátku jsou v něm zápisy z našich společných výletů, které Ty máš, podle toho, co vím, zapsány důkladněji. Proti Tvému, řekněme realisticky objektivnímu popisu, jde u Quida spíš o letmé zachycování charakteristických dojmů a okolností. Přitom celkem nic významného není vynecháno. Následující zápisy, z doby kdy jsme se museli rozejít, jsou jen kusými větami, tu a tam na stránku hozená poznámka nebo myšlenka. Graficky se tu jeví spousta bílých míst, prázdných řádků, datování je ještě zachováno, někde není psáno celý měsíc, v zimě. Druhý celek, nejobsáhlejší, tvoří většinou týdenní zápisy, pořizované vždy v neděli večer, o době od loňského listopadu do letošního června. Jsou to záznamy podniků a zážitků toho, co s Martinem dělali od svého znovuseznámení, o výpravách, snech i debatách. Potom se náhle nachází uprostřed jedné stránky silná, robustní a výjimečná čára oddělující třetí část, několikastránkovou zprávu se 21

22 Dopis jedenáctý závěrečným osvětlením a vlastně jakoby poselstvím, psaným ve stísněných a pohnutých chvílích na vrcholu Krajníka, již se poctivě snažím doslova písmeno po písmenu rozluštit v její hrozné nečitelnosti. Co tedy z toho mám Ti vypsat? Nezlob se, ale nemohu vyhovět přání, abych tedy, dělám-li takové cavyky, Ti deník poslal, a že Ty už budeš nejlíp vědět, jak s tím naložit, co zapsat a podobně. Považ však, že deník jsem našel já. Může to být jistě náhoda, ale uvrhla na mě jistou zodpovědnost. Můžeš se smát a také mě považovat za dítě. Možná jednám právě dospěleji než Ty. Předpokládám Tvé slovo, že nedáš vplen nic, co Ti vypíši, at už budu sledovat Quida slovo za slovem nebo udělám z těch počmáraných a málem šifrovaných stránek výcuc a napíši jen to nejpodstatnější. Jinak bych Ti nemohl napsat nic. Což ovšem musím udělat už ted a pro dnešek zase končit. Otec, štráchající na půdě, začal kašlat a nadávat. To znamená: nemůže něco důležitého najít. Musím mu přispěchat na pomoc. Mé úlohy pacifikátora na všech stranách, jak vidno, pokračují a žádají si mě stále. Zdar Tobě.,,Tvůj Mirek

Dopis dvanáctý Milý Pavle, plním slovo. Hle, zápisky ze začátku Quidova deníku: prvý je o našem výletu do údolí řeky Jihlavky. Quido spisovatel začne hned zkraje přesně uvádět základní údaje: počasí ráno pošmurné, je konec října, a hned vysvětluje, proč začínáme s klubovní činností v pokročilé roční době. Jak jsme chtěli začít už zhruba před rokem a v létě 1989 už nabeton. Ale jak vládl ještě stále zakořeněný strach ze sledování nedovoleného scházení, které mohlo mít za následek vyhazov ze školy. A jak jsme vůbec byli režimem okradeni o junáka a kluby. Pak se bez přechodu píše o vlacích a cestě, dělá se legrace, hlavně z Tebe, takže nevím, zda by Ti šla pod fousy přesná citace, a už je vykouzlena radostná nálada, jíž oplýváme, hrnouce se proti proudu řeky a pátrajíce po skalách zvaných Baby, jež hodláme slézat. Zde jsem praštil tužkou. Quido tvrdí, že já jsem zavinil omyl a přiměl vás ke šplhání přes mechem porostlé plotny, kam se zejména Martinovi nechtělo. A jak jste mě za trest hodili do bláta, když se stálo později pod skutečnými Babami. Není to vůbec pravda. Jistěže to nestojí za řeč, je-li však Quido takový informátor, co nám sdělí pravdivého? On sám rozsévá semeno nedůvěry. Třeba hned v následujících zápisech. Týkají se našeho zapojení do listopadové něžné revoluce. Preferuje sebe jako jediného z nás, kdo pracoval v první linii: lepil plakáty, jezdil přesvědčovat na venkov, uklízel v ulicích. Mě uráží nejvíc, protože nevěří v mou, až do ledna trvající, nemoc. V dalších řádcích je naopak velmi dojemně, až přehnaně záslužně, líčena naše návštěva v ústavu nenormálních dětí na Kociánce. To máš jistě také zapsáno. Quido hodnotitel se vychyluje na obě strany od objektivity. Překresluje. Nemám ovšem nárok jej kritizovat. Sám si deník nedokážu vést a proto Tě také prosím, abys mé dopisy nevyhazoval, pokud jsi s tím už nezačal, a po čase mi je poslal zpět, třeba z nich přece jen udělám nějaký celek. Konečně myslím, že Tvá zloba vůči mě už příliš nevzroste, když budu většinou Quidův text spíš různě komentovat a glosovat, pokud mě jeho psaní příliš otráví. Vidím ted ale také nutnost přiznat se ke dvěma věcem: za prvé k divné touze být spisovatelem. Samozřejmě: jak neuskutečnitelné. Já ve své netrpělivé nesoustředěnosti! Pravděpodobně běží ke hledání apatiky, ve které si dali říct a zboží, jež nekoupíš, se přece pokusili objednat. Bylo by zatím přece vyloučené zasednout na dlouho za stůl, dokonce nejspíš s psacím strojem a psát a psát, tvořit?! Ale toulat se krajinami, cestovat, poznávat, zapisovat... Pár dní zůstat na místě a vše ucelit. Snad bych se na řemeslo i soustředil, ale kde brát nápady a touhu zavděčit se. Nedovedu vymýšlet věci fantastické, dobrodružné, zajímavé děje. A psát o poznaném, o běžném životě, mi připadá zbytečné, neúčinné. Což možná bude hlavní chyba. Hledat v životě poezii. Jak? Nebo spíš: jak se učinit pro čtenáře 23

24 Dopis dvanáctý poetickým. Druhá věc: povážlivé přiznání: já vlastně Quida nemám rád. Je to děsná bída, vím. Mám však být neupřímný? Myslím si o sobě, že nejsem povaha agresivní. Podnikavý snad jsem. Quido je to obojí. A já se neshodnu s takovým člověkem. Kalí pro mne život kolem sebe. Staví se stále na přední místo, jež mu povětšině nepatří. Vlastní chtění je vždy hotov vyhlásit za zákon. Těžká práce. Jako křest an, dle přikázání, miluji každého. Ale poněkud zaznít v souladu s touto obtížností může se mi podařit jen při rozjímání v klidu, úkonem rozumu, v lítostivé modlitbě. A tak mé jednání často z touhy po klidu uchyluje se k útěku. Snad dělám, co je v mých silách, aby to interpretaci mých zpráv z Quidova deníku nezkreslilo. A přikvačuje další přiznání, milé i nepříjemné. Naproti tomu výše řečenému, Quidova sestra, jmenuje se nejspíš Radmila, se mi líbí. Nemluvím sice o mění ji rád. Raději se držím i zde zpět od jakýchkoliv přání a myšlenek, pravda: opatrný pán, bojící se výsměchu. Nebot ona nedává nic najevo mrknutím oka a o dobyvatelství na tomto ošidném poli budu asi nejprve muset něco nastudovat z příslušné literatury. Jak vidíš, podstatně jsem zfrivolnil tón svého sdělování, to je signál, abych toho nechal. Brzy se zase ozvu, já Mirek

Dopis třináctý Milý Pavle, ó, dostal jsem od Tebe dopis, jsem poctěn. A dopis moudrý. Nechám žertovného tónu, mám skutečnou radost, nebudeme se dále tesat. Sérii zlých psaní bych si za rámeček nedal, ač si hledím připustit vhodnou kritiku. Chceš na ukázku něco přesné citace Q. deníku. Dobrá, užij si. Možná mě nebudeš nadále vinit z nepřejícnosti požitku z vzácné četby, ze zamezení jejího proniknutí do vznešeného ovzduší naší drahé metropole. Zde viz: (1990),,15. března. První den jakž takž počasí. Pavel navrhl výlet mezi Velké Meziříčí a Třebíč. Prý kraje Demlovy a Zahradníčkovy. Mart. a Mirk. podpořili, co já svedu. Kraj krásný. Blátivý. Pěšky z vlaku z Osové Bítýšky. Holubí Zhoř, Tasov. Od Zahr. jsem četl: Jeřáby, od Demla nic. Řeka Oslava, hrad Dub. Rybníky. Odpoledne, poblíž vesnice Smrk jsem zakopl a hrozně mě to bolelo. Odtud zůstávám pozadu. Ne že bych nesnesl trochu bolestivé námahy pro udržení tempa. Ale musím při takových příležitostech polohlasně nadávat a tím bych se shodil. Po úsecích čekají na mě a moc št astní nejsou. 22. 3. Lije. Měl bych se učit. Taky mám knížku o Dhaulágiri. 29. 3. Bílá sobota. Zítra se asi přinutím a půjdu do kostela. Říkal kaplan (kdysi): největší svátek v roce. I kdybyste byli takoví, že celý rok na mši nepůjdete, jděte na Boží hod Velikonoční. 31. 3. Stejně jsem nebyl. Ráno jsem měl horečku. Taky jsem pak nemusel provádět povinný mrskut. Kluci nevolali. 12. dubna. Reprezentační výprava, řekl bych. Navíc nás přišla lacino. Martinův otec jel s dodávkou do Hluku a vzal nás s sebou. A hned v tom městečku na rynku jsme chytli další stop. Byl to náklad ák, vlezli jsme si na korbu a za chvíli se octli ve Vlčnově. Pak už jsme prakticky celý den stoupali k severu a do větší nadmořské výšky směrem k Provodovu a Zlínu. Pohledy na Bílé Karpaty byly úžasné. V lehkém oparu rozvíjely nám před očima jemně modelované panoráma. Ona vůbec celá ta krajina působí podmanivou měkkostí, i já jsem byl dojat, což přiznávám jen deníku. Slovácko. Moravské Slovácko. Měl jsem vždy nejraději Vysočinu, zadumaný nekonečný kraj. Ale tady si mě najednou podmaňuje větší světlost, zvláštní něha jakoby vycházela ze země i ze všech lidí. Z těch, co jsme potkávali, i z mých souputníků. Nikdy bych jim to nepřiznal, ale všelijaké zábrany mezi námi, které asi souží nejspíš jen mě, někam zmizely a pro ty chvíle nás zajala vláda veliké dobroty. Asi Velký Ořechov se jmenovalo místo, které... visí nad krajem... dále už se stoupe jen... U Provodova už jsou hlubší lesnatá údolí, působí smutněji. 26. 4. Zase nemoc. Letos se mi pořád vracejí angíny. Kluci někam šli. Nechtěl jsem ani slyšet, 25

26 Dopis třináctý kam. 10. května. Bez Martina, škoda. Předklášteří by se mu jistě líbilo. I celá cesta proti proudu Loučky, Libochovky a Haldy až na Níhovské nádraží na vlak. Martin by možná cestu radostně komentoval a já bych věděl, co si o ní zapsat. Takto vím, že byla sice krásná, ale pro mne jaksi nepestrá. Úkol pro básníka. Do toho mám daleko. 11. 5. Proč ale, hrom aby bil, nechodíme na výlety v neděli. I v neděli. Se sobotou dohromady. Takto si s nedělním odpolednem nevím rady. Čapek o tom někde píše. Pracovat je určitě pochybné, na to mohu přísahat. Měl bych vyzkoumat, zdaž když jste dopoledne v kostele, se to vyváží. 24. 5. Jen učit, dřít, zblbnout. Rozumnou denní přestávku s výletem neprosadím. A jít sám? Potkám nejspíš strašidla, i za bílého dne v rozkvetlém lese. 21. června. Teprve. Zato konečně na dva dny. Však už noci probělávají nedočkavostí jiter a cest. Ha, taky básním. To nejspíš dokáže léto ve mně vykřesat, co skepse zimy nepřipouští. Vzhůru na Slovensko. Leč ouha, dráha je velmi drahá. Stopem bych se styděl a kolegové, odrostlejší kluci, taky. Navíc s takovými bágly. Byly s nimi potíže ve vlaku a hlavně ve vláčku z Teplé do Teplic. Ani při cestě lázněmi, pěstěným parkem, jsme se necítili sví mezi naleštěnými lázeňskými hosty za zvuku kolonádního koncertu. Vápeč 5 hodin. Šli jsme k němu dlouhými dolinami Skalnatá vrata. Můj návrh jít přes rozložitý Žihlavník, opět neprošel. Stejně dobře. Bílé skály ve stráních, listnaté lesy. Vápeč je smělá špička nad vsí Horní Poruba. Byla dřina vylézt na něj. Ale byli jsme velice št astní, zvláště já. Mě takové vršky, složené ze skal nejrůznějších tvarů mezi strmými travnatými plochami, nesmírně vábí. Někde u osady Kopec táboříme a spíme. Jsem ve stanu s Martinem. Je to dost tajnůstkář. Stále něco ustrašeně schovává. Nejvíc hnědou menší tašku, v níž se zdá mít ukrytý obrázek nějakého děvčete. Počasí jedinečné, až moc horko. Na Strážov to ještě šlo. Přechod přes Čičmany nás dost otrávil a zaprášil.,,na Suchů dušu dost vyčerpalo. Klak vábil. Z Fačkovského sedla jsme na něj vystupovali už v mracích a z hor potom rychle prchali po svých, autobusem a vlakem. Vlastně byl dobře naplánovaný jen první den. Nejspíš z nechuti k návratu. Stop. Tak, milánku, zde končí citace a myslím, že Ti na ukázku Quidova způsobu psaní musí postačit. Jistě statě kriticky na výši porovnáš se zápisy z kroniky a o další doslovné opisy mě žádat nebudeš. To neznamená, že k nim sám nadále nesáhnu, když to bude nezbytné. Příjemné počteníčko. Opisovač Mirek