O B S A H. Úvodník O zpoždění... 3

1 / 2003

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 2 O B S A H Úvodník O zpoždění..... 3 Z předsednictva ČSDP a z činnosti sekcí Zápis ze šesté schůze předsednictva. 4 Záznam z jednání vedoucího sekce letecké dopravy s ředitelem odboru civilního letectví MD ČR. 6 e-čsdp.... 7 Články Mediace a rozhodčí řízení jako možnost řešení sporů z přeprav (A. Bártková) 7 K promlčecím dobám u nároků z přeprav v mezinárodní dopravě věcí (V. Roubal)... 12 Judikatura Meziválečná judikatura (mezinárodní železniční doprava vydání zásilky adresátovi).. 14 Aktuální judikatura (promlčecí doba podle Úmluvy CMR). 15 Z činnosti mezinárodních organizací Zpráva ze semináře na téma Letectví v přechodném období: Liberalizace výzvy a příležitosti.. 20 Různé Pozvánka na Třetí vědeckou konferenci: Nové trendy v dopravě a spojích 29 Pozvánka na konferenci CZ Intermodal 2003 Intermodální doprava před vstupem ČR do Evropské unie 29 Pozvánka na konferenci Transport Ostrava 2003 30

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 3 Ú V O D N Í K O zpoždění V dopravě je poměrně častým jevem, že je sjednána dopravní lhůta, avšak z různých příčin není dodržena a náklad případně cestující doráží na místo určení se zpožděním. Osoba dotčená zpožděním má pak zpravidla nárok na náhradu škody, protože každé zpoždění zpravidla nějakou škodu způsobí. Prokazování škody, která by vznikla v příčinné souvislosti s daným zpožděním, je však v mnoha případech velmi složité a často vede z pohledu poškozeného k tristnímu konstatování, že vlastně žádná škoda nevznikla. Dostává se Vám do rukou 1. číslo Bulletinu ČSDP v roce 2003, jehož původní dodací lhůta vypršela ranním úsvitem prvního májového dne. Zpoždění je tak nemalé. Nezbývá však než doufat, že potencionální škoda, která Vám, členům ČSDP a jejím věrným příznivcům, mohla vzniknout tímto prodlením, bude plně vyvážena zajímavými informacemi obsaženými v tomto čísle. V této souvislosti bych si dovolil upozornit zejména na informaci o zaregistrování internetové domény www.csdp.cz, která by se měla stát jedním z důležitých nástrojů pro další rozvoj Společnosti. Cílem Společnosti je přitom zpřístupnit na této doméně internetové stránky, které by jednak napomohly propagaci Společnosti mezi laickou veřejností i odbornými kruhy a zároveň by mělo jít o užitečný informační zdroj pro členy Společnosti. Rádi proto uvítáme jakékoli náměty, podněty a připomínky ohledně budoucí podoby internetových stránek Společnosti. červen 2003

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 4 Z P Ř E D S E D N I C T V A Č S D P A Č I N N O S T I S E K C Í ZÁPIS ZE ŠESTÉ SCHŮZE PŘEDSEDNICTVA konané dne 22. dubna 2003 Zasedání předsednictva se dne 22. dubna 2003 od 15.00 do 17.00 hod. v sídle Společnosti zúčastnili: JUDr. Václav Roubal předseda předsednictva JUDr. Alice Bártková tajemník JUDr. Jan Čejka člen předsednictva JUDr. Milan Třebeška člen předsednictva JUDr. Miroslav Šubert - člen předsednictva JUDr. Jiří Horník - vedoucí sekce letecké dopravy Předseda předsednictva přivítal přítomné a konstatoval, že z pěti členů předsednictva jsou přítomní všichni členové a předsednictvo je tedy v souladu s čl. 8 odst. 2 stanov Společnosti usnášeníschopné. Poté předseda předsednictva navrhl, aby se přistoupilo k projednání programu předsednictva. V souladu s pozvánkami na schůzi předsednictva a zde navrženým programem schůze byly jednotlivé body programu projednány následovně: 1) Příprava sympozia k Úmluvě CMR u příležitosti 50. výročí jejího vzniku: 1. Členové předsednictva shodně konstatovali, že souhlasí s pořádáním daného sympozia 2. JUDr. Roubal se zavázal jednat o podpoře při pořádání sympozia ze strany sdružení ČESMAD Bohemia, JUDr. Šubert pak ze strany Svazu spedice a logistiky, JUDr. Roubal společně s JUDr, Šubertem se dále zavázali jednat o podpoře a vyzvat k účasti na sympoziu JUDr. Rychetského. JUDr. Šubert se dále zavázal oslovit Mezinárodní obchodní komoru a Svaz podnikatelů k účasti na sympoziu a k podpoře při pořádání sympozia. 2) Projednání dalších kroků vedoucích k ratifikaci 1. Protokolu k Úmluvě CMR Českou republikou: 1. JUDr. Bártková uvedla, že další vhodné kroky spatřuje v medializaci problémů souvisejících s neratifikováním daného Protokolu ze strany České republiky v širším měřítku než pouze v rámci ČSDP a jejích členů, případně čtenářů Bulletinu ČSDP (když k dané problematice byl v posledním čísle Bulletinu uveřejněn její článek) a vyzvala další členy předsednictva, mají-li možnost, aby se do takovéto medializace zapojili. 2. V reakci na výzvu JUDr. Bártkové se JUDr. Šubert zavázal zasadit se o uveřejnění článku týkajícího se čl. 23 Úmluvy CMR a jeho novelizace, jehož autorkou je JUDr. Bártková i v dalších tiskovinách (než pouze v Bulletinu ČSDP), které mají širší a rozmanitější čtenářskou základnu 3) Příprava seznamu mediátorů, případně rozhodců vedených ČSDP: 1. V návaznosti na návrh JUDr. Roubala bylo po krátké diskusi jednomyslně přijato následující u s n e s e n í :

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 5 ČSDP povede seznam osob, které jsou Českou společností pro dopravní právo doporučováni jako rozhodci a mediátoři pro oblast dopravního práva. 2. Předběžně bylo ujednáno, že do seznamu doporučovaných rozhodců a mediátorů (dále jen Seznam ) budou osoby zapisovány dvojím způsobem a to buď na základě vlastní žádosti nebo na základě doporučení určitého množství členů ČSDP, přičemž obojí vyžaduje souhlas předsednictva společnosti. JUDr. Horník připraví podrobná pravidla pro zápis osob do Seznamu, pravidla pro způsob vedení Seznamu a pro poskytování údajů ze Seznamu a přijetí takovýchto pravidel bude předsednictvem projednáno dodatečně. 4) 4. číslo Bulletinu ČSDP: 1. Bylo konstatováno, že 4. číslo Bulletinu bude vydáno v rámci možností do konce května 2003. 2. Byla vedena diskuse o bližším obsahu Bulletinu. 5) Různé: 1. Bylo konstatováno, že v mezidobí byl přijat nový člen ČSDP a to Městská autobusová doprava Kolín, s.r.o., Sokolská 5, Kolín II.. 2. JUDr. Horník navrhl, aby JUDr. Třebeška jako vedoucí sekce silniční dopravy zaslal do Bulletinu seznam předpisů, který by k silniční dopravě mohl být zahrnut do návrhu adresovaného nakladatelství Sagit na vydání tzv. ÚZ týkajícího se tzv. dopravního práva tak, aby se k tomuto seznamu mohli členové ČSDP prostřednictvím Bulletinu vyjádřit. 3. JUDr. Horník referoval, že obdržel nabídku firmy, která nabízí neziskovým organizacím správu webové domény zdarma, přičemž poplatek je jen za zřízení domény a to cca. 2.000,-- Kč za první rok a za její udržování pak každý rok cca. 1.000,-- Kč. JUDr. Horník se zavázal zprostředkovat kontakt této firmy s JUDr. Bártkovou, tajemnicí ČSDP, za účelem učinění potřebných kroků pro registraci domény. V návaznosti na to jednomyslně přijato následující u s n e s e n í : Předsednictvo ČSDP schvaluje, aby JUDr. Bártková jakožto tajemník ČSDP vynaložila prostředky nutné k registraci webové domény České společnosti pro dopravní právo v jednorázové výši do 2.000,-- Kč a pravidelně ročně vynakládala prostředky na udržování takovéto domény v částce do 1.000,-- Kč ročně. 4. Konstatováno, že členům ČSDP bude do 1 měsíce zaslána výzva k úhradě členského příspěvku za rok 2003. 5. JUDr. Roubal k otázce dalšího rozšiřování členské základny znovu apeloval, že by bylo vhodné usilovat o navázání kontaktu s Českými dráhami, a.s. JUDr. Čejka se pak za účelem rozšiřování členské základny zavázal také kontaktovat Svaz dopravy. 6. Závěrem konstatováno, že následující schůze předsednictva bude svolána na 26.6.2003 v 15:00 hodin. Zápis zpracovala: JUDr. Alice Bártková V Praze dne 22.4. 2003 Pozn. zpracovatele: podrobný zápis je k dispozici v sídle Společnosti

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 6 ZÁZNAM Z JEDNÁNÍ VEDOUCÍHO SEKCE LETECKÉ DOPRAVY S ŘEDITELEM ODBORU CIVILNÍHO LETECTVÍ MD ČR Místo konání: Termín: Účastníci: Ministerstvo dopravy 19. února 2003, 9,00 9,40 hod. JUDr. Josef Turecký (ředitel odboru civilního letectví ministerstva dopravy) JUDr. Jiří Horník (vedoucí sekce letecké dopravy ČSDP) Účastníci se sešli za účelem projednání možných způsobů spolupráce České společnosti pro dopravní právo (dále jen Společnosti ) s odborem civilního letectví ministerstva dopravy (dále jen OCL ), a to zejména s primární myšlenkou, že Společnost je schopna zajistit vyjádření a komentáře příslušné sekce Společnosti k připravované legislativě, což by mohlo výrazným způsobem napomoci k vytvoření kvalitních právních předpisů, které obstojí nejen před zákonodárcem, ale i při jejich praktickém použití. Dr. Turecký v první řadě uvedl, že již byl o vzniku a činnosti Společnosti informován, přičemž její existenci uvítal a projevil zájem o bližší navázání spolupráce se Společností. Úvodem pak rámcově seznámil Dr. Horníka se stávající činnosti OCL. V této souvislosti zejména zmínil následující oblasti, které jsou v současné době v působnosti OCL řešeny: a) obecná problematika novely zákona o civilním letectví ( ZCL ); b) problematika implementace předpisů vydávaných na mezinárodní vládní a nevládní úrovni; c) dílčí otázky novelizace ZCL (např. 102) a příslušných vyhlášek (např. problematika vyhláška o regulaci a přístupu k handlingovým službám). d) personální rekonstrukce odboru s orientací na přijetí a motivaci mladých absolventů škol setrvat ve státní správě a přinést s sebou nový přístup k řešení problému, kdy by na MD měl zůstat především výkon správních činností legislativa, mezinárodní úmluvy, zpětná vazba ověřování funkčnosti předpisů. Zdůraznění role regulátora! Technické problémy musí přejít na ÚCL, který je pro toto vybaven. Z hlediska možné spolupráce se Společností zmínil Dr. Turecký zejména následující oblasti: a) možnost vyslat zaměstnance OCL na školení pořádané ze strany Společnosti ohledně problematiky letectví; b) spolupráce při přípravě nových právních předpisů v oblasti civilního letectví a při práci na novelizaci stávající právní úpravy. Dr. Horník konstatoval, že obě výše uvedené oblasti spadají do působnosti Společnosti a shodují se základními cíli Společnosti a rovněž s prostředky, kterými hodlá Společnost těchto cílů dosáhnout. Účastníci se následně shodli, že výše uvedené oblasti se tak mohou stát základními kameny spolupráce Společnosti s OCL, přičemž bližší podrobnosti budou dohodnuty později na pracovních jednáních. Účastníci zhodnotili první schůzku jako velmi prospěšnou a vyjádřili ochotu sejít se k další konkretizaci spolupráce Společnosti s OCL v nejbližší možné a vhodné době. Zaznamenal: JUDr. Jiří Horník V Praze dne 19. února 2003

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 7 e-čsdp Ze zasedání 6. předsednictva Společnosti vyplynulo, že v duchu dnešní internetové doby je žádoucí, aby Společnost vstoupila i do internetového světa, a to ze dvou důvodů: a) za účelem snadného rozšíření veřejného povědomí o činnosti Společnosti; b) z důvodu zkvalitnění služeb pro své členy, kteří mohou z internetových stránek získávat bližší informace o činnosti Společnosti. Na počátku května 2003 tak byl učiněn první krok k dosažení tohoto cíle, a to zaregistrování internetové domény www.csdp.cz. Zaregistrovaná internetová doména bude využita k vytvoření internetových stránek Společnosti. V této souvislosti jsou vítány jakékoli náměty, podněty nebo připomínky ohledně budoucí podoby internetových stránek Společnosti. Č L Á N K Y MEDIACE A ROZHODČÍ ŘÍZENÍ JAKO MOŽNOST ŘEŠENÍ SPORU Z PŘEPRAV JUDr. Alice Bártková Jak již bylo projednáno na historicky první Valné hromadě ČSDP, klade si ČSDP mj. i za cíl sestavit seznam rozhodců, případně mediátorů kompetentních řešit spory z přeprav. V rámci jiných činností ČSDP pak bylo dosahování tohoto cíle neprávem pozapomenuto. Jelikož však, jak vyplynulo z praktické zkušenosti většího množství členů ČSDP, v současné době množství sporů z přepravy stále roste, avšak účastníci těchto sporů buď zejména z důvodů obchodních nemají zájem na jejich řešení formální soudní cestou, případně sice takovéto obchodní zábrany pro soudní řešení sporů dány nejsou, nicméně odbornost soudů v této oblasti není zatím bohužel příliš dobrá, vrací se z těchto důvodů předsednictvo ČSDP na své další schůzi k novému otevření této otázky. Z těchto důvodů tedy považuji za vhodné čtenářům Bulletinu a členům ČSDP na tomto místě alespoň ve stručnosti objasnit, co je rozhodčí řízení, co je mediace, jaké jsou mezi těmito způsoby řešení sporů základní rozdíly a jaké jsou výhody a nevýhody těchto způsobů řešení sporů oproti řízení soudnímu. Předestírám, že rozebíraná materie je materií obecně dosti rozsáhlou, k níž existuje i rozsáhlá odborná literatura a tento článek si tedy neklade za cíl probrat veškeré její aspekty, nýbrž čtenáře s takovýmito možnostmi řešení sporů pouze v základních rysech seznámit. I. MEDIACE Mediace je jednou z více forem alternativního řešení sporů. Základem takovýchto alternativních forem řešení sporů je smlouva, a to jak v části podřizující spor k rozhodnutí určité osobě, tak i v možnostech řešení sporu touto osobou. Výsledkem sporu pak bývá obvykle také smlouva, a to smlouva o řešení či vyřešení sporu. Takovéto rozhodnutí, resp. smlouva nemá účinky soudního rozhodnutí; zahájení řízení nemá vliv na běh promlčecích a prekluzivních lhůt a nepředstavuje překážku zahájeného řízení. 1 1 Rozehnalová, Naděžda: Mezinárodní právo obchodní, II. část Řešení sporů, Masarykova univerzita v Brně, 1996

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 8 Podstatou mediace jako takové je pak jmenování tzv. mediátora, třetí na stranách sporu nezávislé osoby, která se s ohledem na své odborné a komunikativní schopnosti snaží docílit kompromisního řešení sporu mezi stranami. Jejím základem je důvěrnost celého řízení a výsledkem uzavření dohody mezi spornými stranami, která však nepředstavuje vykonatelný právní titul. 2 Při samotném provádění mediace platí málo závazných pravidel, striktní nejsou žádná a je zcela na mediátorovi, jakým způsobem mediaci provede. Mediaci pak je možné využít všude tam, kde strany mohou volně nakládat se svými právy. Není tedy možné ji využít např. ve sporu o určení otcovství či ve věci rušení veřejného pořádku. 3 Jak již bylo uvedeno, tento článek si neklade za cíl podrobně rozebrat veškeré aspekty zde probíraných forem řešení sporů, pro odborné zájemce o tuto materii lze tedy v podrobnostech týkajících se takových otázek jako je úloha mediátora, ustanovení mediátora, etapy mediačního procesu, tzv. dohody o mediaci apod. odkázat na odbornou literaturu. Autorce článku se v tomto velice osvědčil např. podrobný článek autorů Patrick Van Leynseele, Florence Van De Putte a Martiny Doležalové: Mediace jako alternativa (doplněk?) soudního procesu uveřejněný v časopise Bulletin advokacie č. 8/2002 vydávaném Českou advokátní komorou v Praze. Zásadně lze shrnout, že v závislosti na konkrétních národních právních úpravách může na mediaci odkazovat buď přímo zákon nebo může být nařízena či navržena soudem v rámci zahájeného soudního řízení či, což je nejčastější, se může jednat o mediaci dobrovolnou, kdy se strany buď, aniž by byla uzavřena smlouva, dohodnou, že spor vyřeší mediací nebo již v konkrétní smlouvě dohodnou řešení sporů z dané smlouvy formou mediace apod. K osobě mediátora stojí za vyzdvižení, že tento strany nesoudí a také nevynáší soud nad právy a povinnostmi stran. Rovněž zásadně nevyslovuje svůj právní názor a ani názor na meritum věci. Ideálně by měl stranám navrhovat řešení, jež je podle něj nejlepší a měl by být stranám nápomocen ve vytvoření takových podmínek, aby strany samy našly své vlastní řešení. II. ROZHODČÍ ŘÍZENÍ Rozhodčí řešení stojí někde "na půli cesty" mezi silně formálním řízením soudním a neformálními alternativními způsoby řešení sporů, mezi něž patří i výše popsaná mediace. V českém národním právu je rozhodčí řízení, na rozdíl od mediace, i výslovně upraveno zákonem a to zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů. Z mezinárodních úprav zabývajících se rozhodčím řízením a rozhodčími nálezy pak dle názoru autorky tohoto článku stojí za zmínku zejména Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, tzv. Newyorská úmluva. Rozhodčí řízení je obvykle charakterizováno jako způsob řešení sporů o majetkové nároky z obchodních vztahů, kdy na základě tzv. rozhodčí smlouvy strany předkládají svůj spor k rozhodnutí tribunálu zvoleného rozhodčího soudu nebo rozhodcům zvoleným ad hoc. Ustanovení rozhodce či rozhodčího soudu má tedy sice, obdobně jako mediace, soukromý charakter a samo řízení je možné vykonávat pouze na základě existence tzv. rozhodčí smlouvy, stát si však zachovává jisté kontrolní pravomoci a napomáhá tam, kde rozhodci nemohou určité úkony vykonávat. Současně jsou rozhodčímu nálezu přiznány tytéž právní účinky jako rozhodnutí soudu, 4 zahájení rozhodčího řízení zásadně způsobuje přerušení běhu promlčecích a prekluzivních lhůt, je překážkou řízení zahájeného. Jak pak plyne i z 2 odst. 1 českého zákona o rozhodčím řízení, lze v rámci rozhodčího řízení řešit zásadně jen spory majetkové povahy. 2 Patrick Van Leynseele - Florence Van De Putte - Doležalová, Martina: Mediace jako alternativa (doplněk?) soudního procesu, Bulletin advokacie č. 8/2002, Česká advokátní komora v Praze, 2002 3 Patrick Van Leynseele - Florence Van De Putte - Doležalová, Martina: Mediace jako alternativa (doplněk?) soudního procesu, Bulletin advokacie č. 8/2002, Česká advokátní komora v Praze, 2002 4 Rozehnalová, Naděžda - Týč, Vladimír - Záleský, Rostislav: Vybrané problémy mezinárodního práva soukromého v justiční praxi, Masarykova univerzita v Brně, 1997

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 9 1. Rozhodčí smlouva Jak již výše uvedeno, podřídit spor k rozhodování rozhodci či rozhodčímu soudu lze pouze smlouvou. Co se týče formy takovéto tzv. rozhodčí smlouvy, musí být dle českého práva dle 3 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení zásadně písemná; striktní požadavek písemnosti stanovený odst. 1 však poněkud relativizuje a zpochybňuje odst. 2 téhož ustanovení. Různé národní právní řády pak mohou mít na formu rozhodčí smlouvy různé požadavky, v zájmu právní jistoty stran, zejména pak ve vztazích se zahraničními obchodními partnery, lze však jednoznačně doporučit zachovat formu písemnou. To lze ostatně v rámci mezinárodních vztahů doporučit i v zájmu na výkonu rozhodčího nálezu, když tzv. Newyorská úmluva o výkonu rozhodčích nálezů hovoří o rozhodčí smlouvě jako o tzv. "písemné dohodě". 5 Co se týče různých druhů rozhodčích smluv, rozlišuje např. 2 odst. 3 českého zákona o rozhodčím řízení mezi: a) smlouvou o rozhodci jakožto dohodou o řešení jednotlivého již vzniklého sporu v rámci rozhodčího řízení, nebo b) rozhodčí doložkou jakožto rozhodčí smlouvou, která se týká všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů. 2. Pomocná funkce soudů Obecně lze říct, že soudy poskytují v rozhodčím řízení pomoc na základě zásady subsidiarity, tj. zejména buď v okamžiku, kdy rozhodcům nejsou nutné úkony poskytovány dobrovolně a tito s ohledem na charakter svých pravomocí nemají možnost jejich poskytnutí vynutit anebo tam, kde se na straně samotných rozhodců vyskytly určité poruchy. Soudy tedy jednak v rámci této své funkce poskytují pomoc, když strany nejmenují rozhodce nebo se na něm nemohou shodnout. V takovémto případě ve smyslu 9 zákona o rozhodčím řízení může kterákoliv ze stran nebo každý z již jmenovaných rozhodců zásadně podat soudu návrh na jmenování rozhodce a soud na základě tohoto návrhu o jmenování rozhodce rozhodne. Obdobně ve smyslu 12 zákona o rozhodčím řízení může soud rozhodovat i o vyloučení rozhodce. 6 Protože zákon o rozhodčím řízení neposkytuje rozhodcům donucovací pravomoc, pomáhají soudy při rozhodčím řízení ve smyslu 20 zákona o rozhodčím řízení také při provádění důkazů tehdy, když tyto nejsou rozhodcům poskytnuty dobrovolně. 3. Kontrolní funkce soudů Tato funkce soudů se obvykle realizuje až ve fázi po vydání rozhodčího nálezu a zahrnuje: a) zrušení rozhodčího nálezu, b) zastavení výkonu rozhodčího nálezu a jeho následné zrušení, c) odmítnutí uznání a výkonu cizího rozhodčího nálezu. V podrobnostech k této problematice pak autorka článku opět odkazuje na odbornou literaturu a na zákonnou úpravu, především pak na zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů a tzv. Newyorskou úmluvu o výkonu rozhodčích nálezů. Zásadně však důvody naznačených kontrolních postupů soudu spočívají jen ve formálních záležitostech týkajících se tzv. arbitrability 5 Rozehnalová, Naděžda - Týč, Vladimír - Záleský, Rostislav: Vybrané problémy mezinárodního práva soukromého v justiční praxi, Masarykova univerzita v Brně, 1997 6 viz. tamtéž

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 10 sporu samotného (tj. zda je vůbec možné daný spor řešit v rámci rozhodčího řízení), platnosti rozhodčí smlouvy, dodržení procesních postupů, osoby rozhodce, v rámci cizích rozhodčích nálezů pak jejich souladu s veřejným pořádkem státu, kde by měl být nález vykonán apod., v žádném případě však soud nemá možnost přezkoumávat meritum sporu samotného. 4. Nucený výkon rozhodčího nálezu K tomuto bodu je třeba předestřít, že neexistuje-li dohoda stran o možnosti přezkumu rozhodčího nálezu, je tento zásadně nepřezkoumatelný a nabývá dnem jeho doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je vykonatelný. V takovémto případě se pak oprávněná strana za situace, kdy strana povinná nesplnila dobrovolně to, co jí ukládá vykonatelný rozhodčí nález, může obrátit na soud s návrhem na soudní výkon rozhodčího nálezu, případně se obrátit na soukromého exekutora s návrhem na nařízení exekuce. Zákon o rozhodčím řízení sám neobsahuje úpravu exekučního řízení a proto se na něj použije odpovídající úprava dle občanského soudního řádu či exekučního řádu. Výkon cizích rozhodčích nálezů upravuje tzv. Newyorská úmluva o výkonu rozhodčích nálezů. V tomto bodě pak autorka článku spatřuje pro oblast mezinárodní jednu ze základních výhod rozhodčích nálezů oproti soudním rozhodnutím. Pro oblast výkonu soudních rozhodnutí totiž neexistuje obdobná vícestranná úmluva o jejich výkonu jako pro oblast výkonu rozhodčích nálezů (když možnost výkonu soudních rozhodnutí je zásadně založena smlouvami bilaterálními), což v porovnání s rozhodčími nálezy možnost jejich výkonu značně komplikuje. Newyorská úmluva pak ve svém čl. III obsahuje závazek smluvních států uznat rozhodčí nález za závazný a povolit jeho výkon dle tuzemských předpisů. Současně se státy zavázaly nestanovit pro uznání a výkon podstatně tíživější podmínky nebo vyšší soudní poplatky, než jsou stanoveny pro uznání a výkon místních rozhodčích nálezů. 5. Rozhodce a rozhodčí soud V rámci rozhodčí smlouvy mohou strany řešením sporu pověřit buď tzv. rozhodce ad hoc nebo rozhodčí soud, jež opět může být ustanoven ad hoc nebo může být institucionalizován. Rozhodčí soud ad hoc je vytvořen pro rozhodnutí sporu buď stranami samými nebo třetí osobou a po vyřešení sporu svou existenci zpravidla končí. Tzv. institucionalizované rozhodčí soudy zpravidla existují při jiných významných institucích, v ČR se pak jedná např. o Rozhodčí soud při Hospodářské a agrární komoře ČR, v zahraničí k nejznámějším patří např. Rozhodčí soud při Mezinárodní obchodní komoře v Paříži. Výhodou institucionalizované arbitráže je zejména existence jasných procesních pravidel, tzv. řádu vždy příslušného rozhodčího soudu, jimž se strany uzavřením dohody o řešení sporu před daným rozhodčím soudem podřizují. Další výhodou je i obvyklá existence listiny rozhodců dávající určitou garanci jejich způsobilosti vůbec a i kvality. Nevýhodou jsou značně vysoké náklady na vedení sporu před institucionalizovaným rozhodčím soudem. 7 Rozhodcem pak ve smyslu 4 zákona o rozhodčím řízení může být osoba zletilá a plně způsobilá k právním úkonům; u cizinců postačí, jsou-li způsobilí k právním úkonům dle práva českého. Další podmínkou výkonu funkce rozhodce je ve smyslu 5 zákona o rozhodčím řízení písemné přijetí této funkce, přičemž nikdo není povinen funkci rozhodce přijmout. Další podmínkou výkonu funkce rozhodce je ve smyslu 8 zákona o rozhodčím řízení jeho nepodjatost. Počet a osoby rozhodců nebo způsob jejich určení zpravidla stanoví rozhodčí smlouva; pochopitelně, nedohodnou-li se strany na řešení sporu před některým z institucionalizovaných rozhodčích soudů - zde pak pro jmenování 7 Rozehnalová, Naděžda: Mezinárodní právo obchodní, II. část Řešení sporů, Masarykova univerzita v Brně, 1996

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 11 rozhodců platí rozhodčí řád toho kterého rozhodčího soudu. Neobsahuje-li rozhodčí smlouva takovéto ustanovení, jmenuje ve smyslu 7 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí rozhodce předsedajícího; jak již popsáno výše, pokud strany rozhodce neurčí nebo se na něm nedohodnou, může je ve smyslu 9 zákona o rozhodčím řízení na návrh jmenovat soud. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. III. ZÁKLADNÍ VÝHODY A NEVÝHODY ŘEŠENÍ SPORU V RÁMCI MEDIACE A ROZHODČÍHO ŘÍZENÍ Jak již bylo uvedeno výše, za jednu ze základních výhod rozhodčího řízení oproti řízení soudnímu v oblasti mezinárodní považuje autorka tohoto článku mj. snazší výkon rozhodčích nálezů oproti soudním rozhodnutím a to na základě Newyorské úmluvy o výkonu rozhodčích nálezů. Jako další základní výhody rozhodčího řízení, případně alternativního způsobu řešení sporů, oproti řízení soudnímu, pak v literatuře bývají nejčastěji jmenovány následující: 1. Menší náklady řízení. V současné době, zejména při řízení rozhodčím, již pod tímto bodem bývá míněna zejména úspora časová, úspora finanční se, zejména u institucionalizovaných rozhodčích soudů, v porovnání s řízením soudním stále více relativizuje. Tato časová úspora je pak dána především zásadou jednoinstančnosti rozhodčího řízení, možností utvářet vlastní rozhodčí senát, který má dostatek času se danému případu věnovat, způsobem uznání a výkonu rozhodčího nálezu apod. 2. Menší formálnost řízení. Základní přehled o procesních pravidlech lze získat z řádu zvoleného rozhodčího soudu, čímž odpadá nevýhoda té ze stran, která vede spor mimo území svého domovského státu, že nezná procesní normy země, kde se spor vede. Problém zde může představovat arbitráž ad hoc, který lze ovšem překlenout např. volbou Pravidel UNCITRAL. 8 3. Možnost stran sporu ovlivnit procesní normy. Strany v závislosti na jednotlivých národních právních úpravách a řádech rozhodčích soudů mají volnost zejména při výběru rozhodců, výběru místa jednání, jazyka jednání apod., značně volná je otázka výběru právního řádu, jímž se bude řídit řešení merita věci, větší vliv mohou mít i obchodní zvyklosti apod. 9 4. Možnost utajení sporu. Tato možnost je dána zejména neveřejným charakterem jednání a omezeností publikace rozhodčích nálezů. 5. Výrazně vyšší jistota pro uznání a výkon rozhodčích nálezů, která je dána existencí Newyorské úmluvy o uznání a výkonu rozhodčích nálezů. Pokud pak ve stručnosti srovnáme ještě výhody a nevýhody mediace a rozhodčího řízení, nepochybnou výhodou rozhodčího řízení oproti mediaci je zejména možnost pomoci soudu při rozhodčím řízení v případě, kdy je nutné státní donucení a dále skutečnost, že rozhodčí nálezy a rozhodčí řízení, co se procesních důsledků týče, je postaveno v zásadě na roveň řízení soudnímu a rozhodnutím soudním, avšak v porovnání s řízením soudním si stále zachovává nižší míru formálnosti. Oproti řízení rozhodčímu pak mediace disponuje zejména nižší mírou formálnosti řízení a v důsledku toho i nižší časovou a finanční nákladností, nevýhodou však je, že toto řízení nemá stejné procesní důsledky jako řízení soudní, smlouvy uzavřené jakožto řešení sporu v rámci tohoto řízení nejsou samy o sobě exekučním titulem. Autorka článku věří, že výše podaná stručná základní informace pomůže čtenářům Bulletinu zhodnotit význam a dosah a možnosti využití tzv. alternativních způsobů řešení sporů a rozhodčího řízení, stejně jako zhodnotit význam ze strany ČSDP vytvářeného seznamu doporučovaných rozhodců a mediátorů, kteří by v rámci rozhodčího či mediačního řízení měli být schopni kvalifikovaně rozhodovat spory z přeprav, což se obecným českým soudům v převážné většině zatím příliš nedaří. 8 Rozehnalová, Naděžda: Mezinárodní právo obchodní, II. část Řešení sporů, Masarykova univerzita v Brně, 1996 9 viz. tamtéž

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 12 K promlčecím dobám u nároků z přepravného v mezinárodní silniční dopravě věcí JUDr. Václav Roubal V BULLETINU č.2/2002 jsem se zabýval výše uvedenou tématikou. Bude, myslím, užitečné k doplnění zmíněného článku podat zprávu o nejnovějším judikátu Nejvyššího soudu ČR, který uzavírá, jak lze doufat, kapitolu kolísavých rozhodnutí českých soudů v otázce aplikace čl.32 Úmluvy CMR, zejména pokud se týká promlčení nároků z přepravného v mezinárodní silniční dopravě. Nejnovější judikát Nejvyššího soudu ČR č.j.:32 Odo 53/2002-97, datovaný dne 23.1.2003 je tedy vhodným dotvrzením předchozích rozhodnutí Nejvyššího soudu, která byla citována ve zmíněném článku. Nebudu se proto již zabývat celým procesním postupem počínaje rozhodnutím I. instance a Vrchního soudu jako soudu odvolacího v dané kauze*) a omezím se jen na výběr těch statí odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, které měli přímý dopad na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Po konstatování Nejvyššího soudu s poukázáním na 242 odst. 3 věty 1. o.s.ř. bylo rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáno jen z důvodu uplatněných v dovolání, kdy dovolatelka namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká jeho pochybení jednak v otázce posouzení promlčení nároku na přepravné (jedná se o přepravné v mezinárodní silniční přepravě věcí) a jednak v otázce posouzení zániku žalobního nároku započtením. Nejvyšší soud jako soud dovolací v rámci dovolacího přezkumu podrobil pouze správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, co do promlčení nároku na přepravné a konstatoval tuto právní kvalifikaci: O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu 241 odst.3 písm.d) o.s.ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud na zjištěný skutkový stav použije nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyloží, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikuje. Odvolací soud dospěl k závěru, že vznik, splatnost i promlčení nároku na přepravné je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku délku promlčecí doby podle 397 obch. zák. a její běh podle 391 odst. 1 ve vazbě na 340 odst. 2 obch. zák., a nikoliv podle čl.32 odst. 1 Úmluvy CMR. Podle 397 obch. zák. nestanoví-li tento zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Podle 391 odst. 1 obch.zák. začíná běžet promlčecí doba u práv vymahatelných u soudu ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného. Podle 340 odst. 2 obch, zák. není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Podle ustanovení 756 obch. zák. ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu. Podle preambule Úmluvy CMR se smluvní strany na této Úmluvě dohodly, uznavše účelnost jednotné úpravy podmínek přepravní smlouvy v mezinárodní silniční nákladní dopravě, zejména pokud jde o přepravní doklady užívané při této dopravě a o odpovědnost dopravce. *) Celé znění rozsudku uvádíme v části Judikatura tohoto čísla Bulletinu.

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 13 Podle čl.1 odst. 1 Úmluvy CMR se tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran. Podle ustanovení čl.32 odst. 1, věty první Úmluvy CMR se nároky z přeprav, na něž se vztahuje tato Úmluva, promlčují za jeden rok. Podle třetí věty téhož ustanovení promlčecí doba počíná běžet: a) při částečné ztrátě zásilky, při jejím poškození nebo při překročení dodací lhůty dnem vydání zásilky; b) při úplné ztrátě třicátým dnem po uplynutí dohodnuté dodací lhůty, a nebyla-li dodací lhůta dohodnut, šedesátým dnem po převzetí zásilky dopravcem; c) ve všech ostatních případech uplynutím tří měsíců ode dne uzavření přepravní smlouvy. Den, kterým promlčecí doba počíná běžet, se do promlčecí doby nepočítá. Úmluva byla uveřejněna ve Sbírce zákonů vyhláškou ministra zahraničních věcí č.11/1975 Sb., takže ve smyslu ustanovení 756 obch. zák. má přednost před ustanoveními upravujícími přepravní smlouvu v obchodním zákoníku. Ze znění čl.1 odst. 1 Úmluvy CMR ve vazbě na skutková zjištění soudů nižších stupňů ke konkrétním podmínkám přepravy je třeba dovodit, že podmínky vymezené v uvedeném článku Úmluvy pro její možnou aplikaci na vztah žalobce a žalované byly splněny (šlo o přepravní smlouvu v mezinárodní silniční nákladní dopravě, když místo převzetí zásilky a místo jejího předpokládaného dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem Úmluvy). Protože Úmluva výslovně určuje, že není rozhodné, jaké je trvalé bydliště, popř.státní příslušnost stran smlouvy, je nutno ji uplatnit i tehdy, jde-li o vztah dvou tuzemských subjektů. Z dikce čl.32 odst.1, věty první Úmluvy CMR vyplývá, že Úmluva neváže promlčecí dobu jednoho roku jen k těm nárokům, které sama výslovně upravuje, nýbrž ke všem nárokům vzniklým z přeprav prováděných v režimu Úmluvy CMR. Určujícím hlediskem pro posouzení délky promlčecí doby, v níž se nárok z přepravy promlčuje a jejího běhu tedy je, zda se jedná o přepravu podle Úmluvy CMR. V posuzovaném případě je tak třeba vycházet z jednoroční promlčecí doby, která počala běžet podle čl.32 odst. 1 písm. c) Úmluvy CMR.. Závěr, že úprava promlčecí doby obsažená v Úmluvě CMR se uplatní i u práva na zaplacení ceny přepravy (přepravného), prováděné v režimu Úmluvy CMR, učinil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30.05.2000, sp. zn. 33 Cdo 1262/2000 a v rozsudku ze dne 27.06.2002, sp. zn. 29 Odo 767/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod č. 135, přičemž nemá důvod se od něj odchýlit ani v této věci. Odvolací soud tudíž pochybil, když v právním závěru o promlčení nároku žalobce na zaplacení přepravného vycházel z aplikace nesprávného právního předpisu ze zákonné úpravy promlčecí doby v obchodním zákoníku, a nikoliv ze zákonné úpravy tohoto institutu v Úmluvě CMR. Jeho rozhodnutí tak vychází z nesprávného právního posouzení věci, čímž došlo k naplnění dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 14 Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( 243 odst. 1 o.s.ř., věta druhá a třetí o.s.ř.) Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Závěr: Je důležité, že v tomto rozsudku Nejvyššího soudu je komplexně řešena i často objevující se námitka, že úprava Úmluvy CMR, která má mezinárodní platnost je příslušná pro přepravní smlouvu v mezinárodní silniční dopravě, kdy její účastníci jsou z různých států. Dále pak považuji za velmi významný uvedený judikát i v tom směru, že zcela jednoznačně vztahuje čl. 32 odst.1 písm. c) nejen na přepravné, nýbrž i na všechny nároky, které vznikly z mezinárodní silniční přepravy bez ohledu na to, zda je dokumentována příslušnou přepravní smlouvou. Znamená to, že tato promlčecí lhůta je účinná i vůči takovým nárokům, které se nemusí objevovat v přepravní smlouvě jako smluvní ustanovení, resp. nemusí vyplývat z přepravní smlouvy, tedy jedná-li se i o mimosmluvní nároky z mezinárodní silniční přepravy věcí. To se ostatně připomíná v některých zahraničních komentářích k Úmluvě CMR a je tedy užitečné, že výrok nejvyššího soudu implicitně tento výklad formuluje. Je třeba doufat, že toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bude tečkou za pochybnostmi, které v otázce promlčecí doby u nároků z přepravného z mezinárodní silniční přepravy věcí doposud stále vyvstávají. I. Meziválečná judikatura J U D I K A T U R A Mezinárodní doprava železniční. Byla-li zásilka s nákladním listem vydána adresátovi, není odesílatel oprávněn k soudnímu uplatňování práv z nákladní smlouvy proti dráze. Lhostejno, že od příjemce nebyl odebrán duplikát nákladního listu. (Rozh. Nejvyššího soudu ze dne 12.února 1925, Rv I 1914/24, Vážného sb. č. 4681) Žaloba tuzemského odesílatele, zaslavšího dříví do Italie, na Československý erár o náhradu škody byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů: Žalující firma domáhá se jako odesílatelka náhrady škody z toho důvodu, že dva vozy dřeva odeslané v dubnu 1920 z Čech na adresu italské firmy v St.Antonio di Mantova nedošly a ztratily se za železniční přepravy. Nižší soudy zjistily, že toto tvrzení jest nepravdivé, že oba vozy došly do Mantovy a byly tam i s nákladním listem vydány proti písemnému stvrzení dne 17.května 1920 a 28.května 1920 skladníkovi a plnomocníku adresátovu Hektoru T-ovi. Tímto zjištěním pozbyla žaloba skutkového i právního důvodu a musila býti zamítnuta. Sluší přisvědčiti žalující firmě, že zůstalo nevysvětleno, jak mohla ji italská firma vyzvati, by reklamovala vozy jako ztracené, kdyžtě je obdržela, není však úkolem soudního řízení o podané žalobě, aby vysvětlilo tento rozpor a opatřilo tak žalobci informaci, potřebnou snad k jiným účelům. Pro rozhodnutí o žalobním nároku stačí ona zjištění. Mylným jest názor dovolatelčin, že při řádném vydání zásilky adresátovi by byly musily mu býti dráhou odebrány duplikáty nákladních listů, což se nestalo. Podle čl.16 mezinárodní smlouvy jest dráha povinna vydati příjemci zboží a nákladní list proti zaplacení poplatků a potvrzení příjmu, o duplikát nákladního listu nepotřebuje a nemůže se dráha starati, ten má význam jen pro odesílatele,

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 15 jednak jako potvrzení zásilky, jednak jako legitimace k dodatečným disposicím o zásilce. Nesprávně dovolává se dovolatelka jednotlivých, ostatně pro spor bezvýznamných ustanovení rakouského železnič. dopr. řádu z 11.listopadu 1890, čís.172 ř. zák., neboť, nehledíc k tomu, že pozbyl platnosti vydáním nového železničního dopr. řádu ze dne 11.listopadu 1909, čís.172 ř. zák., nevztahoval se nikdy na území Království Italského. Nesrozumitelné jest opětné zdůrazňování potřeby, by bylo zjištěno, jakým způsobem byl adresát o dojití vozů uvědomen., a zdali dráha vybrala od něho veškeré poplatky a na nákladním listu je kvitovala, neboť žádná z těchto okolností není v souvislosti se žalobním nárokem. I kdyby se nebyly italské dráhy držely v té příčině přesné předpisů, nebylo by tím pro žalobkyni nic získáno, neboť, byla-li zásilka s nákladním listem vydána adresátovi, není odesílatel podle čl.26 první odstavec a čl.15 čtvrtý odstavec mez.úml.vůbec ani legitimován k soudnímu uplatnění nějakých práv z nákladní smlouvy proti dráze. II. Aktuální judikatura Promlčecí doba jednoho roku stanovená v čl. 32 odst. 1 Úmluvy CMR se nevztahuje pouze na nároky výslovně upravené Úmluvou CMR, ale na všechny nároky vzniklé z přeprav prováděných v režimu Úmluvy CMR. (Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Odo 53/2002 ze dne 23. ledna 2003, předseda senátu JUDr. Miroslav Gallus) Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci žalobce A. C., zastoupeného, proti žalované T., s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 163.139,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 270/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2001, č.j. 12 Cmo 405/2000-64, takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2001, č.j. 12 Cmo 405/2000-64, se v části výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 123.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení ze dne 18. října 2001, č.j. 12 Cmo 405/2000-91, změnil rozsudek bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. června 2000, č.j. 52 Cm 270/98-40, v jeho bodu I. o zamítnutí žaloby tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 123.000,- Kč se 14,5 % úrokem z prodlení ročně z částky 8.000,- Kč od 19.7.1996 do zaplacení a ve výši 17 % z částky 115.000,- Kč od 4.6.1997 do zaplacení a ve zbývající části úroku z prodlení z těchto částek žalobu zamítl (výrok I.). Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II., jímž byla žalované uloženo zaplatit žalobci 40.039,70 Kč, a pokud jde o příslušenství, změnil ho tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 17 % z částky 30.000,- Kč od 17.9.1997 do zaplacení a z částky 10.039,70 Kč od 20.11.1997 do zaplacení, a ve zbývající části úroku z prodlení z těchto částek žalobu zamítl (výrok II.). Dále změnil bod III. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud při posuzování odvolání obou účastníků řízení vyšel z dokazování provedeného soudem prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu závěru. V odůvodnění rozsudku uvedl, že soud prvního stupně postupoval v řízení o návrhu žalobce, jímž se na žalované domáhal zaplacení celkem 163.139,- Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ceny provedených přeprav vyúčtované čtyřmi fakturami, správně, když vzal za svá skutková zjištění shodné prohlášení obou účastníků řízení o oprávněnosti uplatněného nároku žalobce a prováděl dokazování pouze k námitkám žalované, jimiž

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 16 byl tvrzen zánik pohledávek žalobce jednak započtením proti existujícím pohledávkám žalované, jednak v důsledku promlčení. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k zániku pohledávek žalobce započtením pohledávek žalované nemohlo dojít, nebyla-li existence pohledávek žalované způsobilých k započtení na základě jí vystavených faktur prokázána. Takový důkaz se žalované nezdařil u faktur č. L 60081, č.l 70081 a č. L 60092, když existenci nároku nemůže prokázat pouhé vystavení faktur. Z uvedeného důvodu nebylo nutné se zabývat námitkou promlčení těchto nároků vznesenou žalobcem. Potud nevytkl odvolací soud soudu prvního stupně žádné pochybení. Odlišný právní názor však odvolací soud zaujal k námitce promlčení částek ve výši 8.000,- Kč (nedoplatek faktury žalobce č. 270) a 115.000,- Kč (faktura žalobce č. 398) vznesené žalovanou, kterou soud prvního stupně shledal důvodnou za použití ustanovení článku 32. Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněné vyhláškou ministra zahraničních věcí pod číslem 11/1975 Sb. /dále též jen Úmluva CMR /, podle něhož činí promlčecí lhůta jeden rok. Vycházeje z této jednoroční promlčecí doby na uplatnění nároku na zaplacení přepravného, ze splatnosti faktur, která nastala u faktury č. 270 dne 18.6.1997 a u faktury č. 398 dne 3.6.1997 a z podání žaloby, k němuž došlo dne 13.7.1998, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok žalobce je promlčen. S tímto závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud neztotožnil, přičemž ve svém odlišném právním posouzení vyšel ze znění ustanovení článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR a z 756 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ). Vzhledem k tomu, že přepravné není podle odvolacího soudu nárokem, na který se Úmluva CMR vztahuje, je proto nutno vznik, splatnost i promlčení tohoto nároku posuzovat podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Promlčecí doba je podle 397 obch. zák. čtyři roky, nestanoví-li tento zákon pro jednotlivá práva jinak. Podle 391 odst. 1 ve vazbě na 340 odst. 2 obch. zák. počíná promlčecí doba běžet poté, kdy byl dlužník o placení požádán, tj. od data splatnosti vyúčtování. A protože žalobce přepravné vyúčtoval v roce 1996 a v roce 1997 a žalobu podal dne 13.7.1998, uplatnil svůj nárok u soudu v době, kdy čtyřletá promlčecí doba ještě neuplynula. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že soud prvního stupně otázku promlčení nároku uplatněného žalobcem nesprávně právně posoudil, a proto jeho rozhodnutí v části, ve které žalobu v rozsahu 123.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, není správné. Proto tento výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě, pokud jde o částku 123.000,- Kč, vyhověl. Současně žalobci rovněž přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši podle 369 odst. 1 a 502 obch. zák., protože dohoda o smluvené výši úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně nebyla žalobcem prokázána. Výrok soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě v rozsahu 40.039,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně vyhověno, odvolací soud, pokud jde o částku 40.039,70 Kč, potvrdil a zbývající část tohoto výroku o úroku z prodlení změnil, když smluvenou výši úroku z prodlení 0,05 % denně žalobce neprokázal. Proti celému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Konkrétně odvolacímu soudu vytkla nesprávný výklad mezinárodní Úmluvy CMR, jíž je Česká republika vázána, a to v názoru, že přepravné není nárokem, na který se Úmluva CMR vztahuje, z čehož odvolací soud odvodil nutnost posouzení vzniku, splatnosti i promlčení nároku na přepravné při mezinárodní přepravě zboží podle obchodního zákoníku. Tento názor dovolatelka nesdílí a zastává stanovisko, že přepravné mající charakter úplaty za přepravu zásilky je nesporně nárokem z přepravy, na něž se Úmluva CMR vztahuje, opírajíc tento názor o znění článku 1. Úmluvy CMR. Poukazuje na to, že předmětné přepravy souvisejí s předmětem sporu, tj. s přepravami, na něž se Úmluva CMR vztahuje, a že tento právní předpis v cit. článku 1 považuje úplatnost za jednu ze základních náležitostí přepravní smlouvy v mezinárodní silniční dopravě. Vycházejíc tak z jednoroční promlčecí doby uvedené v článku 32. odst. 1 Úmluvy CMR, zastává dovolatelka názor, že nároky žalobce uplatňované na základě faktur č. 270 a č. 398 na úhrady částek ve výši 8.000,- Kč a 115.000,- Kč je třeba považovat za promlčené, a to dle bodu c) /v případě faktury č. 270/ a dle bodu a) /v případě faktury č. 398/ zmíněného ustanovení. Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil i odvolací soud, že provedenými důkazy nebyla prokázána existence pohledávek žalované způsobilých k započtení, v důsledku čehož nemohlo dojít k zániku pohledávek žalobce započtením pohledávek žalované. Má za to, že předloženými doklady existenci svých pohledávek vůči žalobci vyúčtovaných

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 17 fakturami č. L 60081, L 70081 a L 60092, které uplatnila k započtení proti pohledávkám žalobce, prokázala, když tyto pohledávky pak podrobně v dovolání rozvádí a argumentuje konkrétními doklady, o které své nároky opírá. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve vyjádření žalobce poukazuje na konkrétní formální vady a nedostatky podaného dovolání včetně jeho nepřípustnosti proti části rozsudku odvolacího soudu a podrobně se vyjadřuje k jednotlivým bodům dovolání. Snáší argumenty na podporu názoru, že v tomto případě se přepravné promlčuje za podmínek podle obchodního zákoníku. Žalobce je přesvědčen, že v předchozích řízeních prokázal neoprávněnost požadavku žalované na náhradu škody vůči němu. Skutečnost, že žalovaná uhradila bez právního důvodu někomu domnělou škodu, není důvodem, aby žalobce měl povinnost hradit něco žalované. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl. Pokud dospěje k rozhodnutí, kterým rozsudek odvolacího soudu zruší, aby vyslovil závazný právní názor, že běh promlčecí lhůty se řídí dle článku 32. odst. 1 písm. c) Úmluvy CMR. Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 dále též jen o. s. ř. ). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku. Podle ustanovení 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečnými výroky I. a II. v částech, jimiž odvolací soud v posuzovaném případě zamítl žalobu v rozsahu části úroku z prodlení, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Dovolání proti těmto částem výroků I. a II. rozsudku odvolacího soudu tedy bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle 243b odst. 4 a 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné pouze za podmínek taxativně uvedených v ustanoveních 237, 238 a 239 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu, který v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, je z části potvrzujícím a z části měnícím. Vady řízení vyjmenované v 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací soud přihlížet z úřední povinnosti ( 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v 237 odst. 2 o. s. ř.) každé rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a dovolatelka je ani netvrdila. Podle 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 18 Podle 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti potvrzujícímu rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jestliže dovolací soud přípustnost dovolání vyslovil ve výroku rozhodnutí. Podle 239 odst. 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti potvrzujícímu rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jestliže odvolací soud při splnění dalších, v citovaném ustanovení uvedených předpokladů, nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Podle odstavce 3 téhož ustanovení platí ustanovení 237 odst. 2, 238 odst. 2 a 238a odst. 2 obdobně. Do potvrzující části výroku II. (první věta tohoto výroku) rozsudku odvolacího soudu není dovolání podle 238 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. přípustné, neboť o případ podřaditelný těmto ustanovením nejde - v této části rozhodnutí nejde o rozsudek měnící, nýbrž o potvrzující, a to v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci. Dovolání proti uvedené části rozhodnutí odvolacího soudu není ani přípustné podle ani podle 239 o. s. ř., neboť odvolací soud ji výrokem svého rozhodnutí nevyslovil a žalovaná návrh na vyslovení přípustnosti nepodala. Existenci zmatečnostních vad řízení dle 237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil. Dovolání do potvrzující části výroku II. rozsudku odvolacího soudu tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle 243b odst. 4 a 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti té části výroku I. (první věta výroku) rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a proti závislým výrokům o náhradě nákladů řízení, a je i důvodné. Podle 242 odst. 3, věty první o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká jeho pochybení jednak v otázce posouzení promlčení nároku na přepravné a jednak v otázce posouzení zániku žalobního nároku započtením. Protože se však tato druhá otázka týká výroku II. rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, podrobil dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu pouze správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do promlčení nároku na přepravné. O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud na zjištěný skutkový stav použije nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyloží, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikuje. Odvolací soud dospěl k závěru, že vznik, splatnost i promlčení nároku na přepravné je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku - délku promlčecí doby podle 397 obch. zák. a její běh podle 391 odst. 1 ve vazbě na 340 odst. 2 obch. zák., a nikoliv podle článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR. Podle 397 obch. zák. nestanoví-li tento zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Podle 391 odst. 1 obch. zák. začíná běžet promlčecí doba u práv vymahatelných u soudu ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného. Podle 340 odst. 1 obch. zák. je dlužník povinen závazek splnit v době stanovené ve smlouvě. Podle 340 odst. 2 obch. zák. není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Podle ustanovení 756 obch. zák. ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu.

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 19 Podle preambule Úmluvy CMR se smluvní strany na této Úmluvě dohodly, uznavše účelnost jednotné úpravy podmínek přepravní smlouvy v mezinárodní silniční nákladní dopravě, zejména pokud jde o přepravní doklady užívané při této dopravě a o odpovědnost dopravce. Podle článku 1. odst. 1 Úmluvy CMR se tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran. Podle ustanovení článku 32 odst. 1, věty první Úmluvy CMR se nároky z přeprav, na něž se vztahuje tato Úmluva, promlčují za jeden rok. Podle třetí věty téhož ustanovení promlčecí doba počíná běžet: a) při částečné ztrátě zásilky, při jejím poškození nebo při překročení dodací lhůty dnem vydání zásilky; b) při úplné ztrátě třicátým dnem po uplynutí dohodnuté dodací lhůty, a nebyla-li dodací lhůta dohodnuta, šedesátým dnem po převzetí zásilky dopravcem; c) ve všech ostatních případech uplynutím tří měsíců ode dne uzavření přepravní smlouvy. Den, kterým promlčecí doba počíná běžet, se do promlčecí doby nepočítá. Úmluva byla uveřejněna ve Sbírce zákonů vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb., takže ve smyslu ustanovení 756 obch. zák. má přednost před ustanoveními upravujícími přepravní smlouvu v obchodním zákoníku. Ze znění článku 1 odst. 1 Úmluvy CMR ve vazbě na skutková zjištění soudů nižších stupňů ke konkrétním podmínkám přepravy je třeba dovodit, že podmínky vymezené v uvedeném článku Úmluvy pro její možnou aplikaci na vztah žalobce a žalované byly splněny (šlo o přepravní smlouvu v mezinárodní silniční nákladní dopravě, když místo převzetí zásilky a místo jejího předpokládaného dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem Úmluvy). Protože Úmluva výslovně určuje, že není rozhodné, jaké je trvalé bydliště, popř. státní příslušnost stran smlouvy, je nutno ji uplatnit i tehdy, jde-li o vztah dvou tuzemských subjektů. Z dikce článku 32 odst. 1, věty první Úmluvy CMR vyplývá, že Úmluva neváže promlčecí dobu jednoho roku jen k těm nárokům, které sama výslovně upravuje, nýbrž ke všem nárokům vzniklým z přeprav prováděných v režimu Úmluvy CMR. Určujícím hlediskem pro posouzení délky promlčecí doby, v níž se nárok z přepravy promlčuje a jejího běhu tedy je, zda se jedná o přepravu podle Úmluvy CMR. V posuzovaném případě je tak třeba vycházet z jednoroční promlčecí doby, která počala běžet podle článku 32 odst. 1 písm. c) Úmluvy CMR. Závěr, že úprava promlčecí doby obsažená v Úmluvě CMR se uplatní i u práva na zaplacení ceny přepravy (přepravného), prováděné v režimu Úmluvy CMR, učinil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 1262/2000 a v rozsudku ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 0do 767/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 135, přičemž nemá důvod se od něj odchýlit ani v této věci. Odvolací soud tudíž pochybil, když v právním závěru o promlčení nároku žalobce na zaplacení přepravného vycházel z aplikace nesprávného právního předpisu - ze zákonné úpravy promlčecí doby v obchodním zákoníku, a nikoliv ze zákonné úpravy tohoto institutu v Úmluvě CMR. Jeho rozhodnutí tak vychází z nesprávného právního posouzení věci, čímž došlo k naplnění dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadené části výroku I. (první věta výroku) rozsudku odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud ho proto v tomto rozsahu, aniž nařizoval jednání ( 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), zrušil (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( 243d odst. 1 o. s. ř., věta druhá a třetí o. s. ř.).

1 / 2003 BULLETIN ČESKÉ SPOLEČNOSTI PRO DOPRAVNÍ PRÁVO 20 Z Č I N N O S T I M E Z I N Á R O D N Í CH O R G A N I Z A C Í Zpráva ze semináře na téma Letectví v přechodném období: Liberalizace výzvy a příležitosti (sídlo ICAO, Montreal, Kanada, 22. 23. března 2003) I. ÚVOD Málokdo pochybuje o tom, že letectví v současné době prochází významnou krizí, na jejímž vzniku se podílelo hned několik faktorů, které lze rozdělit na vnitřní a vnější, tj. ve své podstatě události vzniklé subjektivně resp. objektivně. Z objektivního hlediska se letectví v posledním období muselo vzpamatovat z událostí 11. září 2001 a dále pak z hrozby a následně skutečnosti konfliktu v Perském zálivu. Tyto události však nelze považovat za hlavní příčinu krize letectví, ale pouze za další kapky do moře ostatních problémů, které jsou zejména subjektivního rázu a souvisí se způsobem, jakým je letecký průmysl řízen, a prostředky, které jsou k tomu využívány, a to ať již ze strany soukromého sektoru (management), nebo sektoru veřejného (regulace). Zatímco se subjektivními problémy způsobenými vlastním řízením jednotlivých subjektů na trhu se musí vypořádat každý takový subjekt sám a lze jen těžko hledat společná unifikovaná řešení, problematikou vnější regulace letecké dopravy se lze zabývat ve smyslu hledání jednotných řešení, která budou uplatňována v rámci celého úseku dopravy. Právě za účelem hlubší analýzy stávající situace a s cílem najít možná řešení stávajících problémů souvisejících s otázkou regulace letecké dopravy uspořádala Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) na konci března 2003 ve svém sídle v Montrealu dvě akce, které k tomu měly napomoci. V první řadě šlo o seminář Letectví v přechodném období liberalizační výzvy & příležitosti konaný ve dnech 22.-23. března 2003 a spolupořádaný Institutem pro letecké a kosmické právo při McGill University a Concordia University, jehož hlavním cílem bylo především ustavit fórum pro výměnu názorů mezi soukromým a veřejným sektorem. Na seminář pak ve dnech 24. 29. března volně navázala 5. celosvětová konference o letecké dopravě s podtitulem shodným s názvem semináře, která byla vzhledem k mezivládnímu charakteru především platformou pro formování mezinárodní politiky v této oblasti. V tomto čísle Bulletinu si Vás dovolujeme seznámit s obsahem semináře a s krátkým přehledem vystoupení některých řečníků, přičemž o vlastní mezinárodní konferenci by mělo pojednat některé z dalších čísel Bulletinu. Pro zájemce o podrobnější informace o semináři včetně přepisů vystoupení jednotlivých přednášejících doporučujeme stránky ICAO (www.icao.int), kde jsou obsaženy všechny relevantní dokumenty. II. SEMINÁŘ Seminář probíhal v sídle ICAO za účasti zástupců většiny členských států ICAO, pozorovatelů z mezinárodních organizací (např. IATA, WTO-OMC, WTO-OMT) i jiných subjektů (např. Komise ES, IFALPA) a mnoha odborníků z akademických i podnikatelských kruhů, přičemž celkový počet účastníků, kteří se sjeli ze všech koutů světa, přesáhl 700. Diskuse v průběhu semináře probíhala v rámci jednotlivých na sebe navazujících diskusních bloků, které se věnovaly následujícím okruhům: Dosavadní zkušenosti s liberalizací Letecká doprava - výzvy pro regulátora Liberalizace pravidla o podstatném vlastnictví a ovládání dopravců