Mezinárodněprávní postavení států

Mezinárodněprávní postavení států

Co to je mezinárodněprávní subjektivita? Co to je subjektivita v právním řádu obecně? Způsobilost k právům a povinnostem přiznaná daným právním řádem. Vedle toho právní řád obvykle subjektům přiznává i způsobilost k právním (protiprávním) úkonům. A co je to tedy subjektivita v MPV? Způsobilost k právům a povinnostem přiznaná mezinárodním právem určitým subjektům. Zpravidla jim právo přiznává i způsobilost k právním úkonům.

Typické projevy mezinárodněprávní subjektivity států: právo přijímat a vysílat diplomatické zástupce (legační právo) právo uzavírat mezinárodní smlouvy právo sebeobrany právo vlajky právo registrace lodí a letadel právo poskytovat diplomatickou ochranu právo předložit spornou věc rozhodovacímu mezinárodnímu orgánu právo požívat imunity před soudními orgány jiných subjektů mezinárodního práva způsobilost k protiprávním úkonům, tj. nést za své chování mezinárodní odpovědnost

Právo přijímat a vysílat diplomatické zástupce (legační právo) = tzn. zástupce, kteří požívají specifické ochrany podle mezinárodního práva (konzulové a diplomaté) Jednotlivec toto právo nemá (ani monarcha, pokud by vystupoval sám za sebe změna pojetí národního státu od 17. století), ale obdobné právo mají mezinárodní organizace, příp. jednotky svého druhu (Svatý stolec, Svatý řád maltézských rytířů) ČR měla k 31. 12. 2011 diplomatické styky se 192 státy (včetně Palestiny, kterou uznává za stát již od roku 1988), dále s: Cookovými ostrovy (ostrovní samosprávné území volně přidružené k Novému Zélandu, obrana a zahr. pol. je na NZ, ačkoli v poslední době má relativně nezávislejší zahr. pol. Občané Cookových ostrovů jsou zároveň občany NZ, i když mají i zvláštní statut obyvatel Cookových ostrovů) Svatým řádem maltézských rytířů Vatikánem (Svatým stolcem)

Právo přijímat a vysílat diplomatické zástupce (legační právo) = Naopak nemá diplomatické styky např. s Tchaj-wanem (tzn. ani s ním neuzavírá smlouvy na mezivládní, pouze na nevládní, úrovni), Saharskou arabskou demokratickou republikou, Abcházií, Severokyperskou tureckou republikou atp. Diplomatické mise zastupující Českou republiku při mezinárodní vládní organizaci či integračním uskupení: Stálá delegace ČR při NATO v Bruselu Stálé zastoupení ČR při Evropské unii v Bruselu Stálá mise ČR při OECD v Paříži Stálá mise ČR při Radě Evropy ve Štrasburku Stálá mise ČR při OSN v New Yorku Stálá mise ČR při OSN, OBSE a dalších mezinárodních organizacích ve Vídni Stálá mise ČR při UNESCO v Paříži Stálá mise ČR při Úřadovně OSN a ostatních mezinárodních organizacích v Ženevě Mise mezinárodních organizací v ČR: Evropská unie - Zastoupení Evropské komise Mezinárodní organizace pro migraci - Mezinárodní organizace pro migraci Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě - Pražská Kancelář Sekretariátu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě SPOJENÉ NÁRODY - Informační centrum OSN v Praze Světová zdravotnická organizace - Kancelář Světové zdravotnické organizace Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky - UNHCR - Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky - Kancelář UNHCR v České republice

Právo uzavírat mezinárodní smlouvy Viz smluvní právo MZV ČR v současné době eviduje 2471 (526 podle čl. 10 Ústavy) dvoustranných a 957 (408 podle čl. 10 Ústavy) mnohostranných smluv Článek 10 Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 10a (1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci. (2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu.

Právo uzavírat mezinárodní smlouvy Článek 49 K ratifikaci mezinárodních smluv a) upravujících práva a povinnosti osob, b) spojeneckých, mírových a jiných politických, c) z nichž vzniká členství České republiky v mezinárodní organizaci, d) hospodářských, jež jsou všeobecné povahy, e) o dalších věcech, jejichž úprava je vyhrazena zákonu, je třeba souhlasu obou komor Parlamentu. Článek 87 (2) Ústavní soud dále rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být smlouva ratifikována.

Právo sebeobrany = defenzivní použití síly státem v odpověď na ozbrojený útok jiného státu (do přijetí Briand- Kellogova paktu v roce 1928, resp. zásady zákazu užití síly, bylo právně nevýznamné, zda jde o útočné nebo obranné použití síly) Předpoklady legitimní obrany: 1. naléhavá a neodvolatelná nutnost k sebeobraně, která neponechává možnost volby prostředků ani okamžik k úvaze 2. Lze ji vést jen proti aktuálnímu, probíhajícímu ozbrojenému útoku a smí jej vést jen oběť (s výhradou kolektivní sebeobrany) agrese (co to je agrese vymezuje rezoluce VS OSN z roku 1974 použití ozbrojené síly státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu, pokud útok naplňuje další v rezoluci uvedené znaky. Sporné je, zda je sebeobrana oprávněná v podobě preventivní sebeobrany proti bezprostředně hrozícímu ozbrojenému útoku (např. šestidenní válka) 3. Opatření v sebeobraně je nutné provádět okamžitě po ozbrojeném útoku (s ohledem na technické a jiné možnosti) 4. Sebeobrana je právem, nikoli povinností napadeného státu pokud se nebrání, neznamená to zhojení protiprávní agrese 5. Sebeobranu musí být přiměřená povaze a rozsahu útoku 6. Sebeobranná opatření musí mít defenzívní charakter. To neznamená, že by nemohl přechodně provádět svoje akce na území agresora. Znamená to, že musí ukončit obranné akce, pokud je zastaven ozbrojený útok proti němu (nelze si vynucovat odčinění vzniklých škod). Obránce má dále povinnost o obranných opatřeních informovat Radu bezpečnosti Ve světě probíhá dosti velké množství válek a ozbrojených konfliktů, ale ve většině případů tam právo státu na sebeobranu nelze aplikovat, protože se jedná o konflikty vnitrostátní. Např. v roce 2013 bylo podle Conflict Barometru ve světě 45 vysoce násilných konfliktů (25 omezených válek a 20 válek), z nichž žádný nebyl mezistátní preemptivní (např. Izrael 1967) a preventivní (např. Irák 2003) sebeobrana přijímány rozporuplně

Přehled násilných konfliktů v roce 2013 Podle Conflict Barometer

Právo sebeobrany = ČR se na právo sebeobrany dosud neodvolávala (jedině snad první užití článku 5 Severoatlantické smlouvy Afghánistán 2001) ČLÁNEK 5 Severoatlantické smlouvy: Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo v Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.

Právo vlajky = právo státu vykonávat jurisdikci na palubách lodí a letadel, které jsou u něj registrovány za určitých předpokladů se zde ale uplatňuje i teritoriální jurisdikce státu pobytu

Právo registrace lodí a letadel = právo registrovat letadla a lodě (ty mohou být registrovány pouze u jednoho státu) - lodě v ČR registrovány v Námořním rejstříku, který vede Námořní úřad (příslušný odbor Ministerstva dopravy) - letadla v ČR registruje Úřad pro civilní letectví podřízený Ministerstvu dopravy (letadla zde registrovaná mají značku OK)

Právo poskytovat diplomatickou ochranu Je-li cizinec zkrácen na svých právech zaručených MPV (obecným či smluvním) může domovský stát převzít nárok občana a vymáhat ho jako svůj vlastní nárok, čímž se spor mění z vnitrostátního na mezinárodní Je to právo domovského státu, nikoli povinnost Předpokladem převzetí nároku je ale to že cizinec vyčerpá všechny opravné prostředky, které jsou v rámci vnitrostátního práva státu pobytu dostupné Subjektem ochrany může být pouze státní příslušník (FO nebo PO) a může ji poskytnout pouze stát, který prokáže opravdový vztah k takovému příslušníkovi Dominance teritoriální jurisdikce (nejprve se musí vyčerpat prostředky státu pobytu) nad jurisdikcí personální (teprve potom může nastoupit diplomatická ochrana) Rozvinulo se historicky, souvisí s MPV odpovědností státu (stát ji nese za porušení MPV, v jehož důsledku vznikla škoda cizímu státnímu příslušníkovi) V současné době je pro občany EU rozšířena tzv. diplomatická a konzulární ochrana pokud v místě pobytu není zastoupení domovského státu mohou ochranu převzít i ostatní státy EU jde ale spíše jen o hájení zájmů občanů EU a poskytnutí pomoci, než o výše zmíněný institut diplomatické ochrany

Právo poskytovat diplomatickou ochranu Every citizen of the European Union located in the territory of a third country is entitled to consular and diplomatic protection in line with Article 20 of the Treaty establishing the European Community (the EC Treaty). The preamble to Decision 95/553/EC of 19 December 1995 recalls that the decision was adopted with a view to implementing the obligation set out in Article 20 of the EC Treaty (ex Article 8c). The conditions for entitlement to diplomatic and consular protection are as follows: the absence in the third country in which the citizen requesting protection is located of an accessible permanent representation (embassy, general consulate or consulate) of the citizen's own Member State; the absence of an accessible Honorary Consul competent for such matters of his or her own Member State or another State representing it on a permanent basis; production by the citizen requesting protection of proof of his or her nationality (passport, identity card or other document) for the diplomatic or consular representation approached. The diplomatic or consular representation giving protection must treat the person seeking help as if he or she were a national of the Member State which it represents. Assistance in the event of difficulties: mandatory protection The protection must cover: assistance in the event of death; assistance in the event of serious accident or serious illness; assistance in the event of arrest or detention; assistance to victims of violent crime; the relief and repatriation of distressed citizens of the Union. This list is not exhaustive as EU citizens may find themselves in difficulties in any number of situations in countries that are not members of the EU. In so far as it is within their powers, Member States' diplomatic representations or consular agents may therefore assist citizens in other cases if they are requested to do so. Authorised protection: financial assistance Other than in cases of extreme urgency, no financial advance or assistance may be given or expenditure incurred on behalf of a citizen of the Union without the permission of the competent authorities of the Member State of which that citizen is a national, such permission being given either by the Foreign Ministry or by the nearest diplomatic mission. Unless the authorities of the Member State of the applicant's nationality expressly waive this requirement, the applicant undertakes to repay the full value of any financial advance or help and expenditure incurred plus, where applicable, a consular fee notified by the competent authorities. This requirement may be waived by the authorities of the applicant's Member State. The undertaking to repay takes the form of a document requiring the distressed national to repay to the Government of the Member State of which he is a national any costs incurred on his behalf or money paid to him. The Government of the Member State of which the applicant is a national must reimburse all costs, on request, to the Government of the assisting Member State. The Decision, published in 1995 in the Official Journal, entered into force on 3 May 2002 after a long process of ratification by the 15 Member States. It is to be reviewed five years after its entry into force, i.e. in 2007. Guaranteeing protection for Community citizens The protection of EU citizens by the embassies and consulates of the Member States has its basis in Article 20 of the EC Treaty. It is a fundamental right for all EU citizens in countries outside the Union where their own country has no representation (embassy or consulate). Under public international law, an embassy or consulate of a State protects the citizens of that State. The added value of Article 20 of the EC Treaty compared to public international law is that, as a Union citizen, a citizen of any Member State may enjoy the diplomatic and consular protection of any other EU Member State as provided for under Article 20. In the event of infringement of Community law by a Member State, citizens may register a complaint with the Secretariat General of the European Commission. Zdroj: http://europa.eu/legislation_summaries/justice_freedom_security/citizenship_of_the_union/l14010a_en.htm (2013-03-05)

Právo předložit spornou věc rozhodovacímu mezinárodnímu orgánu Vyplývá ze statutu příslušného orgánu Např. čl. 34 odst. 1 Statutu Mezinárodního soudního dvora: Stranami ve sporech na Dvůr vznesených mohou být jen státy.

Právo požívat imunity před soudními orgány jiných subjektů mezinárodního práva chrání stát a jeho majetek před administrativními, civilními i trestními řízeními (jurisdikční imunita), jakož i před výkonem rozhodnutí základem je obyčejové mezinárodní právo, nicméně v roce 2004 byla přijata Úmluva OSN o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku, která sice ještě nevstoupila v platnost, nicméně je považována za reprezentativní soubor pravidel Postupně je snaha imunity funkčně omezit (jednak proto, že se státy začaly zapojovat do komerčních aktivit, a v poslední době i kvůli porušování lidských práv, resp. ius cogens) tzn. od absolutního pojetí státních imunit přejít k restriktivnímu pojetí, na kterém je založena i Úmluva OSN

Právo požívat imunity před soudními orgány jiných subjektů mezinárodního práva Podle restriktivního pojetí imunit stát nadále požívá imunity ohledně úkonů činěných v rámci výkonu veřejné moci, avšak není chráněn imunitou, činí-li úkony soukromoprávní povahy, tj. jedná-li obdobně jako soukromá fyzická či právnická osoba ve vztazích, které se řídí soukromým právem. Toto restriktivní pojetí jurisdikčních imunit umožňuje, aby se soukromé osoby ve svých soukromoprávních vztazích s cizími státy mohly domáhat práva před vnitrostátními soudy svého domovského státu či jiných příslušných států. Úmluva OSN v tomto duchu obecně stanovuje, že stát fóra, tj. orgán státu, který by měl vykonat jurisdikci, se musí zdržet výkonu jurisdikce, pokud se neuplatní výjimka obsažená v Úmluvě. Mezi takové výjimky se řadí případy, kdy stát provádí obchodní transakce, smlouvy týkající se zaměstnání, případy kdy byla státem způsobena škoda na majetku apod. Imunita se rovněž nevztahuje na určité případy arbitrážního řízení a na situace, kdy dal stát k výkonu jurisdikce souhlas. Dále se imunita státu nevztahuje na lodě vlastněné nebo provozované státem, které jsou používány pro jiné než státní neobchodní účely

Způsobilost k protiprávním úkonům, tj. nést za své chování mezinárodní odpovědnost při porušení obyčejové nebo smluvní povinnosti mají i ostatní subjekty MPV, konkrétní způsobilost ale závisí na povaze subjektu a povinnosti Např. jednotlivec neponese MPV odpovědnost za porušení dvoustranné smlouvy o vymezení státních hranic. Pokud by z takové smlouvy vyplývaly nějaké povinnosti pro jednotlivce (čl. 10 Ústavy), ponese patrně odpovědnost podle vnitrostátního práva. MPV odpovědnost může nést v případě porušení povinnosti vyplývající z mez. trestního práva)

Subjekty MPV Prvotní (původní) = státy = jejich subjektivita je dána samotnou jejich fyzickou existencí, nevytvářejí ji ani mezinárodní právo ani vůle jiných subjektů. MPV pouze specifikuje jednotlivé znaky této subjektivity. Druhotné (odvozené) = vznikly z vůle států (prvotních subjektů).

Druhotné subjekty MPV s dílčí subjektivitou Mezinárodní (mezivládní) organizace Zvláštní politické jednotky: povstalci válčící strany orgány národněosvobozeneckého boje Svatá stolice Svrchovaný řád maltézských rytířů města s mezinárodním statusem (Krakov po roce 1815, Danzig/Gdaňsk 1919-1945, Tanger do roku 1956, Terst 1947-1975, Západní Berlín do roku 1990 Mezinárodní výbor Červeného kříže jednotlivec

Suverenita Subjektivita státu je založena na jeho suverenitě Ideu suverenity (nezávislosti) rozpracovali teoretikové absolutismu s cílem podtrhnout nezávislost krále jak uvnitř země (vůči domácím feudálům) tak i navenek (vůči zasahování papeže, císaře, nebo jiných států) Suverenita byla spojována s králem, později s národním státem (státy tvořené etnickými národy) a také s národem (státy tvořené různými národy rozpad Rakousko-Uherska, národněosvobozenecký boj koloniálních národů)

Státní suverenita = nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci v oblasti vnitřních věcí = vnitřní suverenita (státu náleží výlučná moc na jeho území vůči všem osobám a věcem územní výsost) v oblasti vnějších věcí = vnější suverenita stát je: plnoprávným subjektem mezinárodního práva rovnoprávným vůči všem ostatním suverénním státům rovným členem mezinárodního společenství

Státní suverenita omezena pouze: suverénními právy jiných států obecným mezinárodním právem, např.: imunita cizích diplomatů imunita majetku jiných států imunita cizích válečných lodí a letadel právo pokojného průjezdu lodí pobřežními vodami mezinárodními smlouvami (svobodně přejatými závazky), např.: plavba v mezinárodních vodách a průplavech režim cizinců vydávání pachatelů trestných činů (extradice)

Třídění států Podle rozsahu suverenity: 1. státy suverénní 2. státy závislé Podle vnitřní struktury: 1. státy jednotné 2. státy složené

Dělení států podle rozsahu suverenity 1. Suverénní státy = mají plnou způsobilost k právům i k právním úkonům podle mezinárodního práva 2. Závislé státy (polosuverénní) a závislá území = ty státy a území, jejichž nezávislost ve vnějších věcech (a eventuálně i samostatnost ve věcech vnitřních) je omezena mezinárodním právem ve prospěch jiného státu. Např. mezinárodní protektorát, vazalita, kapitulační režimy, mandáty, poručenská území, nesamosprávná území. V průběhu historie v podstatě odstraněny.

Dělení států podle vnitřní struktury Jednotný stát Složený stát: reálná monarchická unie federace konfederace

Jednotný (unitární) stát nejvyšší moc v něm vykonává jediná soustava nejvyšších orgánů. Podle svého ústavního zřízení je zastupován ve svých stycích jediným ústředním orgánem (ústřední soustavou orgánů). Subjektem MPV je pouze ústřední stát, jeho součásti nemají mezinárodně právní subjektivitu. Z hlediska MPV může být státem unitárním i stát, který je podle své ústavy (z hlediska státoprávního/ústavního) státem složeným

Jednotný stát příklady: Spojené státy americké jsou sice federací podle vnitrostátního práva, ale z hlediska MPV jednotným státem (navenek zastupuje USA prezident za účasti Kongresu) Československo (po roce 1918 unitárním státem, v roce 1968 přijat úst. zákon o Čs. federaci, přesto nadále unitárním státem podle MPV) Česká republika od roku 1993

Složený stát Výkon nejvyšší moci rozdělen mezi ústřední stát a členské státy Jak ústřední stát, tak i členské státy jsou subjekty MPV s různým rozsahem mezinárodněprávní způsobilosti k právům a právním úkonům (závisí na vymezení v ústavě nebo smlouvě) Vnější suverenita ve složeném státě je rozdělena mezi ústřední stát a dílčí státy

Druhy složených států 1. Reálná monarchická unie 2. Federace 3. Konfederace

Reálná monarchická unie vznikala spojením dvou nebo více monarchických států, které na základě svých ústav měly společného panovníka určitý okruh společných věcí pro celou unii, zejména zahraniční politiku a obranu subjektem MPV unie jako celek, v některých případech si mezinárodněprávní subjektivitu v omezeném rozsahu podržely dílčí státy Např. Švédsko a Norsko (1814-1905), Rakousko- Uhersko (1867-1918)

Personální monarchická unie Nejde o složený stát, takováto unie nemá subjektivitu podle MPV Dva monarchické státy mají společného panovníka z nahodilých důvodů (např. z důvodu nástupnických řádů, které náhodou odkazují na stejnou osobu) Např. Velká Británie a Hannoversko (1814-1837), Nizozemsko a Lucembursko (1815-1890)

Federace mezinárodní povahy (spolkový stát) = spojení dvou nebo více států na základě společné ústavy. Na základě ústavy zřízeny ústřední orgány a orgány dílčích států a rozdělen mezi ně výkon nejvyšší moci. Subjektem MPV především ústřední stát (vedení zahraniční politiky, uzavírání politických smluv, přijímání a vysílání dipl. zástupců, vstupování do mez. organizací, vypovídání války a sebeobrana) Ústava ponechává i dílčím státům částečnou subjektivitu podle MPV (sjednávání technických a kulturních dohod) Federace mez. povahy jsou spíše výjimečné a přechodné jevy

Federace mezinárodní povahy - příklady Švýcarsko od roku 1848 (byť má v názvu konfederace) Československo od října 1992 do konce roku 1992 (ústavní zákon zakotvil právo dílčích republik uzavírat svým jménem mez. smlouvy ve věcech patřících do jejich působnosti) Svaz sovětských socialistických republik od změny ústavy z roku 1944

Konfederace = sdružením dvou nebo více suverénních států na základě mezinárodní smlouvy Smlouvou se zřizuje společný orgán pro vyřizování určitých zahraničních věcí, zpravidla pro diplomatické zastoupení a společnou obranu. Právním základem konfederace je tedy mezinárodní smlouva, nikoli společná ústava.

Konfederace Pravomoc společného orgánu se neuplatňuje na území členských států přímo, nýbrž prostřednictvím orgánů příslušného členského státu Členské státy si zásadně ponechávají plnou suverenitu a jejich volnost ve věcech vnějších je omezena pouze tam, kde to zakládající smlouva výslovně stanoví Členské státy mají vlastní armádu a rozpočet

Příklady konfederací Spojené státy americké v letech 1778-1787 Švýcarsko v letech 1291-1798 a opět 1815-1848 Německo v letech 1815-1866 O konfederacích se uvažovalo při rozpadu Československa, Jugoslávie a Sovětského svazu počátkem devadesátých let. Nedošlo však k jejich realizaci. Obvykle jde jen o přechodná sdružení států, která se později přetvořila ve federaci (Švýcarsko 1848), v jednotný stát (Spojené státy americké 1787 a Severní Německo 1866) anebo se rozpadly (Rýnský spolek 1806-1813 nebo Spojené nizozemské provincie 1580-1795).

Vznik státu MPV přijímá obecnou státovědnou tříprvkovou teorii vzniku státu (Georg Jellinek) Území Obyvatelstvo usedlý, přirozený a trvalý charakter Veřejná moc soustava státních orgánů, které jsou na daném území schopné zajistit územní správu a veřejný pořádek --------------- K tomu se přidává i schopnost prosadit se uvnitř i navenek

Vznik státu Postupně vznikají nové a nové státy (19. století, po první sv. válce, po 2. sv. válce dekolonizace, po roce 1990). V současné době je zhruba 195 nezávislých států. Obecné MPV neupravuje vznik státu, považuje ho za skutečnost, se kterou spojuje významné mezinárodněprávní důsledky Neexistuje autorita, která by rozhodovala o tom, zda stát vznikl, nebo nikoli Celá řada sporných útvarů Abcházie, Kosovo, Palestina, Severokyperská turecká republika, Somaliland, Tchaj-wan, Vatikán/Svatý stolec, Západní Sahara, Jižní Osetie, Náhorní Karabach aj.

Vatikán/Svatý stolec Termín Svatý stolec se používá pro označení papeže a římskokatolickou kurii, která stojí v čele římskokatolické církve Termín Vatikán označuje vatikánský městský stát, jehož subjektivita podle MPV může být sporná (závislost na Itálii) V čele obou těchto entit stojí papež Do roku 1870 existovaly ve střední Itálii papežské státy Po roce 1870 Svatý stolec nespravuje žádné území, ale přesto s ním mnohé státy udržují diplomatické styky 1929 uzavřena lateránská smlouva s Itálií, podle které Svatý stolec získává území Vatikánského městského státu (44 ha) Závislost tohoto území na Itálii je však zřejmé Subjektivita Svatého stolce proto odvozována ani tak z jeho mocí nad určitým územím (jako tomu u jiných států), ale spíše od historických a duchovních základů (dáno tradicí) To doloženo i tím, že v období 1870-1929, kdy neovládal žádné území, vzrostl počet států, které s ním navazovaly diplomatické vztahy V současné době má Svatý stolec navázány diplomatické styky se 172 státy (včetně zemí, kde římskokatolíci tvoří naprostou menšinu obyvatel např. Izrael, Japonsko, Pákistán)

Papežské státy v roce 1796

Zvláštní jednotky Svrchovaný řád maltézských rytířů Vznikl v roce 1099 jako mnišské společenstvo, které pečovalo o poutníky do Svaté země Nezávislost na církvi získal z vůle papeže Do roku 1798 ovládal území Malty Od 19. století sídlí v Římě, ovládá území několika paláců Jeho činnost se soustřeďuje na charitativně humanitární činnost Diplomatické styky má v současné době se 105 státy (viz http://www.orderofmalta.org/diplomatic-relations/862/bilateralrelations-with-countries/?lang=en)

Západní Sahara

Západní Sahara Rozloha 252 210 km2 Počet obyvatel: více než 500 000 Úroveň demokracie: dlouhodobě špatná 1973 založena Lidová fronta osvobození (POLISARIO), která sídlí v exilu v Alžírsku, cílem nezávislost Do 1975 španělská kolonie Okupována Marokem od roku 1976, tuto anexi ale žádný suverénní stát neuznal Saharská arabská demokratická republika vyhlášena v roce 1976, uznávána více než 80 státy

Od 1991 mise OSN MINURSO Západní Sahara Západní Sahara je závislá na humanitární pomoci Argumenty pro nezávislost: posudek Mezinárodního soudního dvora právo národů na sebeurčení, které bylo Sahařanům několikrát přiznáno také relativně vysoký počet uznávajících států členství země v Africké unii historický vývoj - před kolonizací byla Západní Sahara nezávislou zemí podpora OSN Argumenty proti nezávislosti: nedemokratičnost proti i USA, Francie a Velká Británie, které prohlašují, že případné uznání Západní Sahary by vedlo k destabilizaci oblasti

Jižní Osetie

Rozloha: 3900 km2 Jižní Osetie Počet obyvatel: 72 000 Během SSSR autonomie 1990 vyhlášení nezávislosti, což vedlo k násilné reakci 1991-1992, 2004 a 2008 (během poslední války získali Jihooasetinci za pomoci Ruska de facto kontrolu nad celým územím bývalé autonomní oblasti) Rusko, Nikaragua, Venezuela, Tuvalu a Nauru uznaly nezávislost

Rozloha: 4400 km2 Počet obyvatel: asi 138 000 Náhorní Karabach Během SSSR autonomní oblast v rámci Ázerbájdžánské SSR V roce 1989 bylo ze 192 000 obyvatel 76 % Arménců a 23 % Ázerbájdžánců 1991 Ázerbájdžán zrušil autonomii, proběhlo referendum (Arméni pro nezávislost), 1991-1994 válka mezi Karabachem a Ázerbájdžánem, na straně Karabachu též Arménie, zabráno území nejen Karabachu, ale i 14 % Ázerbájdžánu Od 1994 příměří, ale dochází k přestřelkám, mírová jednání příliš nepokročila

Podněstří

Podněstří Rozloha: 4163 km2 Počet obyvatel: 518 700 32,1 % Moldavanů, 30,4 % Rusů, 28,8 % Ukrajinců 1990 vyhlášení nezávislosti, 1992 březen-červen neshody vedly k válce, od 1992 de facto nezávislý stát s vlastní vládou, parlamentem, měnou apod. Uznávána jen Abcházií a Jižní Osetií, které také uznává

Faktory uznávání Argumenty nezávislosti obvykle: historický vývoj etnické složení uznání suverénními státy Argumenty proti nezávislosti obvykle: zachování územní integrity původního státu historický vývoj podpora suverénních států

Způsoby vzniku státu Prvotní osídlení Spojení Rozdělení Odštěpení (secese) Dekolonizací

Prvotní osídlení Možné v minulosti, kdy existovala území, která nebyla součástí žádného státu Dnes snad je v souvislosti se vznikem nového území (např. vznik ostrova sopečnou činností) Př.: Libérie, búrské státy v jižní Africe Prvotním vznikem by však byl i historický vznik států z předstátních útvarů (př. Japonsko, Čína, Velká Británie, Francie )

Spojení Ze dvou nebo více států vzniká jeden stát Př.: 1958 Sjednocená arabská republika (Egypt + Sýrie), 1964 Tanzanie (Tanganika + Zanzibar)

Rozdělení Z jednoho státu vzniká dva nebo více nových států Př.: 1918 Rakousko-Uhersko (Rakousko + Uhersko jiné části se odštěpily), 1992 Československo (ČR + SR)

Odštěpení (secese) Oddělení části území a tamního obyvatelstva od existujícího státu a konstituování této části v nový nezávislý stát Př.: 1971 Bangladéš se odtrhl od Pákistánu, 1993 Eritrea se odtrhla od Etiopie, 1991 Slovinsko a Chorvatsko se oddělily od Jugoslávie, 1992 Bosna a Hercegovina, 2006 Černá Hora se odtrhla od Nové Jugoslávie Nezřídka je proces rozpadu státu komplikovaný a zahrnuje jak secesi tak rozdělení

Dekolonizace Také oddělení od existujícího státu, tedy podobné jako secese. Rozdíl spočívá v tom, že území kolonie není považováno za součást státního území státu-předchůdce. Po 2. světové válce vzniklo kolem 80 nových nezávislých států dekolonizací.

Otázka možnosti vzniku státu sociální revolucí Zda vznikne nový stát, pokud v něm dojde k převratu, revoluci nebo jiné zásadní změně politické formy vlády (územní a osobnostní substrát je shodný)? Př.: 1789 Francie, 1917 revoluce v Rusku, různé vojenské převraty MPV: jde o identický subjekt, nejde o vznik nového státu

Právní následky vzniku státu stát je subjektem, pokud jde o základní práva a povinnosti: plná mezinárodněprávní způsobilost k právům, povinnostem a k právním úkonům nese odpovědnost za porušení MPV jeho území není terra nullius ozbrojený útok jiného státu by byl agresí má výlučnou a plnou jurisdikci na svém území povinnost zachovávat stejná práva jiných států

Mezinárodní uznání Samotným vznikem je stát subjektem jen základních práv a povinností K plné účasti na životě mezinárodního společenství musí být též mezinárodně uznán Uznávají se za subjekt MPV, ale u každého je rozsah mezinárodněprávní subjektivity odlišný

Mezinárodní uznání Uznání - volní akt státu, kterým výslovně nebo mlčky reaguje na vznik 1. nového státu 2. nové vlády nebo vlády v exilu 3. povstalců 4. válčící strany 5. národa 6. orgánů národně osvobozeneckého hnutí

1. Uznání státu patrná politická vůle států ponechat si svobodu rozhodování o tom, zda uznají nebo neuznají (anebo uznají později) nově vzniklý politický útvar je to právní akt který má účinky: deklaratorní pouze bere na vědomí existenci nového státu (uznání není předpokladem subjektivity) konstitutivní vyjadřuje vůli vstoupit do právních vztahů, které jdou za rámec základních práv a povinností

Druhy uznání státu Podle obsahu: de iure de facto Podle formy: výslovné mlčky učiněné

Uznání de iure je úplné, konečné a neodvolatelné vyjadřuje vůli uznávajícího státu jednat s uznaným státem jako s plným a všestranným subjektem mezinárodního práva a navázat s ním právní a politické styky v plném rozsahu, jaký je obvyklý mezi členy mezinárodního společenství Právní účinky tohoto uznání pomíjejí pouze v případě, že uznaný stát zanikne

Uznání de facto omezené a prozatímní může vést k založení jakéhokoli právního poměru, který jde nad míru základních práv a povinností státu např. uzavření dohod s uznávaným státem o obchodu lze kdykoliv odvolat, resp. nahradit je uznáním de jure

Výslovné uznání každý formální akt, kterým uznávající stát přímo vyhlašuje svou vůli druhý stát uznat může to být akt jednostranný, dvoustranný (např. ve dvoustranné smlouvě) nebo vícestranný (součást jednání mezinárodní konference)

Uznání mlčky provedené oficiální akt uznávajícího státu, implikující uznání nového státu např. uznání vlády nového státu nebo uzavření dohody s novým státem právní účinky uznání nemá pouhá společná účast s neuznávaným státem na mnohostranné mezinárodní konferenci

Uznání vlády změna vlády je zásadně vnitřní věcí každého suverénního státu uznání vlády proto přichází v úvahu pouze v případě, že k vládní změně došlo násilným převratem, neústavní cestou oficiální akt uznávajícího státu, kterým potvrzuje, že vláda, nastolená státním převratem nebo revolucí, je orgánem oprávněným zastupovat stát v mezinárodních stycích, a současně vyjadřuje svou vůli udržovat s ní oficiální styky

2. Uznání vlády pokud změna ústavní blahopřejné telegramy mají jen zdvořilostní povahu (bez mezinárodně právních účinků) stejně jako uznání státu má i uznání vlády retroaktivní účinek. Vztahuje se zpět k okamžiku ustavení vlády podobně jako v případě uznání státu, rozeznáváme i zde podle obsahu uznání vlády de iure a de facto a z hlediska formy uznání výslovné a konkludentní

2. Uznání vlády - de iure úplné a definitivní vláda se uznává za způsobilou zastupovat stát ve všech směrech právní účinky uznání by pominuly pouze tehdy, když by uznaná vláda ztratila vůbec charakter vlády

2. Uznání vlády - de facto omezené a prozatímní uznává se jím způsobilost vlády jen v určitém směru kdykoli odvolatelné konkrétní právní účinky uznání de facto je třeba zkoumat v každém jednotlivém případě zvlášť

2. Uznání vlády - výslovné každý formální akt, kterým uznávající stát projevuje přímo svou vůli uznat druhou vládu. např. prohlášení vlády nebo diplomatická nóta

2. Uznání vlády - konkludentní Např.: zejména samo uznání nového státu, které v sobě zahrnuje i uznání jeho vlády, navázání diplomatických styků nebo pokračování v diplomatických stycích navázaných s dřívější vládou, navázání konzulárních styků nebo jmenování nového konzula, uzavření jakékoli dohody, která podle svého obsahu předpokládá způsobilost vlády jednat za stát navenek

2. Uznání vlády v exilu může dojít k uznání vlády v exilu, tedy vlády, která fakticky neovládá území svého vlastního státu např. uznání československé vlády v londýnském exilu za 2. sv. války, angolské prozatímní vlády v Leopoldvillu

3. Uznání za povstalce uznávající stát bere oficiálně na vědomí, že: organizované hnutí části obyvatelstva se staví proti ústřední vládě fakticky ovládá významnou část státního území zřídilo na tomto území nezávislou vládní moc vede úspěšný ozbrojený boj s ústřední vládou

3. Uznání za povstalce povstalci se stávají subjekty práv a závazků z mezinárodního práva v těchto směrech: akty orgánů povstalců na ovládaném území mají povahu aktů veřejné moci vojenské akce povstalců jsou legitimními válečnými akcemi ostatní státy mohou s povstalci vstupovat v oficiální styky povstalci nesou mezinárodněprávní odpovědnost za výkon veřejné moci na území, které ovládají

4. Uznání za válčící stranu velmi blízké institutu uznání za povstalce liší se jen kvantitativně - uznání za válčící stranu je svými účinky rozsáhlejší zahrnuje i povinnost uznávajícího státu zachovat neutralitu v konfliktu mezi uznanou válčící stranou a ústřední vládou uznáním za povstalce se uznávající stát nevzdává práva podporovat ústřední vládu

5. Uznání za národ v podstatě historický institut vztahující se na období 1916-18, kdy uznáni Češi, Slováci a Poláci právní účinky nejasné, zřejmě: práva na sebeurčení (nebylo ale jasné, jak moc musí uznávající stát pomáhat) právo chopit se zbraně za dosažení nezávislosti plus právní účinky uznání za povstalce nebo válčící stranu (pokud jde o rozhodnutí jeho orgánů) od povstání se lišilo v tom, že reprezentativní orgány národa nevykonávaly v okamžiku uznání organizovanou veřejnou moc na žádné části území

6. Uznání orgánů národně osvobozeneckého hnutí po 2. světové válce mírové cesty někdy nevedly k nezávislosti, proto ozbrojený boj koloniální mocnosti odmítaly uznat příslušníky národněosvobozeneckých orgánů za kombatanty a válečné zajatce za této situace jim některé státy přiznávaly podobný status jako národ, povstalci, válčící strany

Sukcese = právní nástupnictví Otázky právního nástupnictví spojovány s: zánikem státu postoupením části státního území (cese) změnou rozsahu mezinárodněprávní subjektivity Z toho je patrný materiální základ problematiky sukcese

Typy sukcese rozpad stát se rozdělí na 2 nebo více států (právních nástupců = PN) oddělení (odštěpení, secese) od státu se oddělí další stát (PN do části pr. vztahů) spojení vzniká jeden nový stát (PN) dekolonizace - vzniká tzv. nový nezávislý stát (omezený PN) transfer části území (cese) s územím přecházejí i některá práva a povinnosti - (anexe, změna státní formy/sociální revoluce)

Mezinárodněprávní úprava sukcese Obyčejové právo nemělo podrobná a přesná pravidla Po několikaleté práci navrhla Komise OSN pro mezinárodní právo 2 úmluvy: 1978 Vídeňská úmluva o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám 1983 Vídeňská úmluva o sukcesi ve vztahu ke státnímu majetku, státním archivům a dluhům

Základní pojmy sukcese sukcese území nahrazení jednoho státu jiným v odpovědnosti za mez. vztahy území stát-předchůdce (SP) stát, který je při sukcesi nahrazen nástupnický stát (NS) stát, který při sukcesi nahrazuje stát-předchůdce nový nezávislý stát (NNS) před sukcesí byl závislým územím třetí stát (TS) kterýkoli jiný stát než státpředchůdce či nástupnický stát

Oblasti právního nástupnictví V jakých oblastech právních vztahů se především řeší problém právního nástupnictví: 1. smlouvy 2. státní majetek 3. státní dluhy 4. státní archivy 5. členství v mezinárodních organizacích

1. Sukcese do smluv do kterých smluv nastoupit musí? kdy se může rozhodnout? jakým způsobem se nastoupí? Cílem je zde zajištění stability smluvních vztahů, usnadnění nástupu do smluv předchůdce, ale zároveň zajistit, aby se stát mohl rozhodnout, zda bude ve smluvních vztazích pokračovat, pokud mu vyhovují.

1. Sukcese do smluv pravidlo 1 Nástupnický stát povinen respektovat tzv. lokalizované smlouvy: smlouvy o státních hranicích smlouvy o hraničních režimech smlouvy o jiných územních režimech (např. mezinárodní průplavy) aj. Nevztahuje se na budování cizích vojenských základen.

1. Sukcese do smluv pravidlo 2 pro případ sjednocení, rozpadu nebo secese: pravidlo kontinuity platnosti mez. smluv 2 výjimky z tohoto pravidla: 1. pokud se smluvní státy nedohodnou jinak 2. pokud aplikace na nástupnický stát neslučitelná s předmětem a cílem smlouvy nebo by se radikálně změnily podmínky provádění sukcese do univerzálních smluv o bezpečnosti, míru a spolupráci by měla být automatická

1. Sukcese do smluv pravidlo 3 = týká se sukcese nových nezávislých států (vzniklých dekolonizací) stát rozhoduje zásadně sám, do kterých smluv státupředchůdce nastoupí (tzv. zásada čistého stolu tabula rasa) na různé druhy smluv se uplatňuje v různých podobách

1. Sukcese do smluv způsoby Univerzální smlouvy nástupnictví se provádí pouhou notifikací generálnímu tajemníkovi OSN jakožto depozitáři (není zapotřebí souhlasu ostatních smluvních stran) To platí zpravidla i pro smlouvy mnohostranné prostorově omezené (regionální) Dvoustranné smlouvy nestačí notifikace, je zapotřebí i souhlas druhé smluvní strany

2. Sukcese do státního majetku Státní majetek (SM) = majetek, práva a zájmy, které k okamžiku sukcese vlastnil dle vnitrostátního práva stát-předchůdce. Př.: veřejné budovy, lodě, letadla, státní hmotné rezervy, měnové prostředky, devizy aj. Státní majetek přechází na nástupnický stát automaticky a bez kompenzace, pokud: se státy nedohodnou jinak nebo pokud nerozhodne jinak mezinárodní orgán. Sukcese do SM se liší podle typů sukcese.

2. Sukcese do SM rozpad státu Pokud se nástupnické státy (NS) nedohodnou jinak: nemovitý SM přechází na NS, na jehož státním území se nachází nemovitý SM mimo území státu předchůdce (SP) přechází na NS spravedlivými podíly movitý SM spojený s činností na území NS přejde na NS jiný movitý SM se rozdělí mezi NS spravedlivými podíly Př.: ČSFR princip území a obyvatel (2:1)

2. Sukcese do SM secese Pokud se SP a NS nedohodnou jinak: nemovitý SM na území NS přejde na NS movitý SM spojený s činností na území NS přejde na NS jiný movitý SM SP přejde na NS spravedlivým podílem To platí i v případě oddělení a následného spojení oddělené části s jiným státem

2. Sukcese do SM spojení států Veškerý SM přechází na NS

2. Sukcese do SM dekolonizace Pokud se SP a NS nedohodnou jinak (taková dohoda však nesmí odporovat zásadě svrchovanosti národa nad přírodními zdroji): nemovitý SM na území NS (movitý SM spojený s činností na území NS) přechází na NS nemovitý SM, který patřil NS (movitý SM, který patřil k území NS), ale během závislosti ho získal SP přechází na NS jiný nemovitý SM (jiný movitý SM), k jehož vytvoření přispěl NS připadne NS v poměru k jeho příspěvku

2. Sukcese do SM cese Má být řešeno dohodou mezi SP a NS Pokud se nedohodnou: nemovitý SM na cedovaném území přechází na NS movitý SM spojený s činností na cedovaném území přechází na NS

3. Sukcese do státních archivů Státní archivy (SA)= všechny dokumenty jakéhokoli data a druhu, zhotovené nebo získané SP při výkonu jeho funkcí, k datu sukcese států, které patřily státu-předchůdci podle jeho vnitřního práva a byly jím uchovávány přímo nebo pod jeho kontrolou jako archívy Přechod státních archivů se provádí bez kompenzace

3. Sukcese do SA rozpad státu Pokud se NS nedohodnou jinak: část archivů, které by se pro normální správu měla nacházet na území NS přechází na NS část archivů, která se vztahuje k území NS přechází na NS jiné druhy archivů přechází na NS spravedlivým způsobem s ohledem na okolnosti každý NS povinen umožnit jinému NS na jeho žádost a účet reprodukce části archivů, které jsou spojeny s územím tohoto NS

3. Sukcese do SA secese, spojení, NNS, cese Secese obdobná pravidla jako rozpad Spojení SA přechází na NS NNS SA náležející k území NS přecházejí na NS. Případná odchylná dohoda nesmí narušit právo národů na informace o jejich historii a kulturní dědictví Cese má se postoupení SA řešit dohodou. Pokud není postupuje se podobně jako při secesi

4. Sukcese do státních dluhů Státní dluhy (SD) jakékoli finanční závazky SP, které vznikly v souladu s MPV vůči jinému státu, mez. organizaci nebo jinému subjektu MPV Při rozdělení pokud se nedohodnou jinak dělí se spravedlivým dílem s ohledem na majetek, práva a zájmy přecházející na NS Při secesi NS se podílí i na umořování SD SP spravedlivým dílem s ohledem na objem přebíraného SM, počet obyvatel, území, př. zdroje aj.

4. Sukcese do SD spojení, NNS, cese Spojení SD přecházejí na NS Při vzniku NNS podle úmluvy žádné SD nepřecházejí na NNS s výjimkou případu, kdy by se SP a NNS dohodly jinak s ohledem na vazbu mezi SD a činností SP na území NNS, jakož i s ohledem na přebíraný SM. To často popírají koloniální metropole NNS v praxi přebírají obvykle lokalizované dluhy Cese přecházejí lokalizované dluhy, ale i poměrná část obecného SD SP s ohledem na přebíraný SM

5. sukcese do členství v mezinárodních organizacích Není součástí úpravy obsažené v úmluvách. Obvykle nedochází při rozpadu státu, secesi, spojení nebo vzniku NNS k sukcesi do členství. NS musí absolvovat znova přijímací proceduru a musí být znovu přijatý za člena. To je obvykle upraveno v zakládacím statutu nebo vnitřních pravidlech mez. organizace.