Postavení sportu a jeho financování v ČR. Ing. Jiří Kejval předseda Českého olympijského výboru Dobré ráno, děkuji za pozvání, já jen hned na začátek musím říct, že tady nejsem poprvé, jsem tady už podruhé. Jsem tady podruhé především z toho důvodu, že je tady dnešní přednáška, také zároveň že Prostějov a tady tohle centrum se stalo, v nejbližší době to myslím i potvrdí vláda, takzvaným národním olympijským centrem, takže pan doktor Černošek mi tady dneska slíbil, že mi tady předvede všechno v tom reálu co znám z těch výkresů a z těch ekonomických propočtů, tak abych se na vlastní oči přesvědčil o tom, že ten rozvoj tady je takový jako ho předkládáme vládě České republiky. Takže já jsem si pro vás připravil materiál, který se jmenuje Stav českého sportu a jeho čistý zisk. To jsou celkem, myslím si, že tohle je moje dlouhodobé téma, že každým dnem získává na své aktuálnosti, protože spousta diskuzí se vede na téma, jestli na tom je český sport dobře nebo špatně, co by se mělo dělat pro to, aby se ta situace zlepšila, nebo v čem naopak jsme třeba jinak oproti světu. Já mám takový úplně zhodnocení, které vychází ani ne úplně z toho, jak si vede český nebo jak si vede vrcholový sport, ale jak si vede sport obecně a jaký je přístup naší společnosti ke sportu. Když se koukneme na to z hlediska, co nás asi nejvíc zajímá tak to je sociální, to znamená postavení sportu ve společnosti jako takový, obecně legislativní a ekonomické postavení. Určitě český sport je mezinárodně velmi úspěšný, zvlášť když se podíváme na to, jaké peníze do toho stát vkládá. My jsme po olympijských hrách v Pekingu čelili takové kritice ze strany tehdejšího premiéra pana Topolánka, že za ty peníze, co do toho prostě český stát dává, tak že jsme toho zas tak moc nepředvedli, takže my jsme si udělali takovou studii, kde jsme spočítali, kolik jednotlivé státy dávají do účasti svých reprezentantů peněz a kolik zpětně za to mají medaile. Vzali jsme poslední čtyři letní a zimní olympiády a ukázalo se, že v rámci té evropské osmadvacítky jsme skončili na 7. místě, což si myslíme, že není špatný výsledek. Vyhrálo to Bulharsko, které má z nás v létě relativně dost medailí a nedává na sport skoro nic a hnedka druhé bylo Německo atd. My jsme, jak říkám byli na 7. místě, což je docela fajn. Takže my si myslíme, že český sport v porovnání s tím co se dává do sportu peněz tak si vede velmi dobře. Co je strašně důležité, sport má historicky pozitivní dopad na společnost, Česko má historicky velmi pozitivní vztah ke sportu. Je to dané historií už vlastně 1862 založení Sokolu atd., pokud se koukneme na historii, tak sport měl v české společnosti vždycky svoje místo poměrně významné. V minulosti to bylo hodně propojené, dohromady nejen sport jako
takový a pohybová kultura, ale bylo to propojené s kulturními projevy, s projevy české státnosti, ale i třeba s nějakými takovými základy, nebo podporou obrany vlasti atd. A teďka tím skončím s plusy a půjdu k mínusům. Co je jedna, to je zásadní věc, že sport přestává být cool pro mládež. My si stěžujeme, že ty sportovní kluby mají pořád míň dětí, vycházíme z nějakých statistických údajů tvrdých ohledně podobnosti, což je samozřejmě nepochybně pravda, ale koukneme se dál. Sport není, já jsem použil tady to anglické slovo cool, jako že prostě není sexy pro ty děti, že je daleko víc lákadel, kdy to dítě v rámci té společnosti se víc prosadí a je podstatně zajímavější, než tím že vynikal v nějakém sportu. To je zajímavé a je potřeba z toho potom vycházet. Potom sport nemá právní zázemí v rámci české legislativy. To je pravda, sport po revoluci absolutně prostě rezignoval na svoji funkci z hlediska zákonu. My nemáme v zásadě jakoby svoje zájmy a teď já mluvím nejen o zákonu o podpoře sportu, což je samozřejmě jakoby základ to je takové jako z čeho se to všechno vychází, ale já mluvím o všem, o každé jednotlivé části, na kterou se kouknete. To můžu namátkově třeba členská základna, všechny svazy a všechny organizace, které vedou členskou základnu tak ji vedou v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů, protože tam jsou prostě nějaké legislativní postupy, které mají být dodržované, které nejsou dodržované. Zákon o podpoře sportu vznikl předtím, ještě než Česká republika přijala zákon o ochraně osobních údajů a tuhle jsem byl od šéfa nebo předsedy úřadu informován o tom, že kompletně celé sportovní prostředí funguje v rozporu tady s tímhle zákonem poměrně zásadně, a to je jedna z drobností, ale je docela si na kterýkoliv zákon se podívat, já o tom později budu mluvit především v souvislosti s financováním sportu. Tak sport ve své podstatě svoje lobby a své zájmy v rámci poslanecké sněmovny nikdy neprosazoval v posledních 20 letech teda. Za posledních 20 let to je asi nejdůležitější a tohle číslo je za všechny, za posledních 20 let se snížila podpora sportu ze státního rozpočtu z 0,65 %, což byla realita, 0,65 % státního rozpočtu se dávalo na sport v roce 1990 a v současné době máme 0,18 %, což si myslím, že je nejobjektivnější pohled na věc, protože pokud se budeme bavit v korunách tak za těch 25 let tam proběhla nějaká inflace atd., můžeme se domlouvat, jestli ano nebo ne, ale tohle je jasné, že dostáváme prostě méně než třetinu z centrálních zdrojů v porovnání s tím, co bylo v minulosti. Teď pokud se bavíme o pozici sportu ve společnosti tak musíme začínat vždycky od mládeže, protože samozřejmě jakoby sport je pro všechny věkové kategorie, ale nezačínal bych od důchodců a asi chápete, že je nejlepší je začínat prostě od mládeže. My jsme určitě prošvihli jednu generaci a tady jsou výsledky. Za prvé, úplně nově se nám podařilo, že ve statistikách je Česká republika na prvním místě v obezitě na světě. Tam je evidovaných 66 států, těch nejrozvinutějších, myslím si, že v málo v čem jsme první na světě, to určitě není moc pozitivní pro nás. Druhá věc,
kterou my jsme udělali nedávno, propojili jsme se v rámci projektu, kterým jsme teďka Český olympijský výbor, který se jmenuje Olympijský víceboj, tak jsme měli takový pilotní projekt na začátku roku, tam se zúčastnilo 90 tisíc dětí. My jsme vzali statistiky z roku 1997 a vzali jsme stejné sportovní disciplíny, tedy těch 90 tisíc dětí jsme testovali na stejné sportovní disciplíně, a potom následně jsme kontrolovali, nebo jsme se dívali na to, jaké výsledky byly před 20 lety, nebo před 17, a jaké výsledky jsou dneska. Je to rozdíl téměř jedné generace, 90 tisíc dětí si myslíme, že je velmi vypovídající vzorek, takže to můžeme porovnávat, a jestli děvčata v roce 1997 skákaly do dálky 176 cm, což mi přijde teda stejně strašně málo, tak teď se jim podaří o 30 cm míň, a to jsou 16letá děvčata. Totéž u 13letých chlapců o 20 cm míň. Bylo to 9 disciplín, my jsme to dělali v asi 7 nebo 8 věkových kategoriích a v celých těchto 60 parametrech ani v jednom parametru ty dnešní děti nebyly lepší než ty děti, respektive ve všech ty dnešní děti byly horší, tohle je třeba úplně extrémní výsledek, ale ve své podstatě všechny výsledky byly horší než před 17 lety. Co je úplně jako zarážející, tak předklon v průměru o 10 cm horší průřezově všemi kategoriemi u těch dětí. To znamená, že jde vidět, z toho se kompletně vychází, kolik dětí obecně se věnuje tomu sportu, jak jsou protažení, jak fungují atd. Shodou okolností nedávno na to měl velmi zajímavou přednášku pan profesor Kolář, který na tohle upozorňoval, protože některým dětem, které úplně vynechávají sport a ty základní pohybové aktivity, tak těm chybí základní pohybové znalosti a ty děti se velmi samo zraňují, protože ty děti se neumějí vyrovnat se základními pohybovými dovednostmi. Shodou okolností s tou statistikou a s tím prvním místem na světě v obezitě, jsme dostali, respektive ministr zdravotnictví dostal od mezinárodní zdravotnické organizace informaci o tom, že česká mládež se hýbe méně, než je doporučený pohyb. Doporučený pohyb je minimálně hodinu denně, ale do toho se počítá i třeba cesta do školy a tak. Takže pokud děláte sport tak si můžete uvědomit, že to v zásadě vůbec nic není. Průměrně podle těch statistik v České republice se děti hýbou zhruba asi 45 minut denně. Z toho důvodu máme, to jsem zapomněl ještě zmínit, pětinásobek obézních dětí v porovnání s rokem 1997. Takže co se týče ohledně téhle generace tak to nejsou dobré čísla. Samozřejmě všechny ty věci jsou spojeny jedno s druhým. Já si osobně myslím, že primární problém není problém ten, že je málo peněz, to je vždycky taková výmluva, já si myslím, že ten stát je ekonomicky obecně na tom tak, jak nikdy nebyl a ten problém určitě tady v tomhle tom není, když mohli na konci 19. století lidi sportovat, tak nevím proč by nemohli dneska, když ty podmínky obecně jsou jakoby pro život mnohem kvalitnější a lepší. Ale jde o postavení sportu v rámci společnosti a to si myslím, že za posledních 20 let jsme udělali obrovský krok zpátky a jedná se úplně o všechno. Různé aféry, ať už historicky dneska, které jsou sportovní, i to, že sportu se nepodařilo si najít zatím
svoji pozici ve společnosti tak, aby byl respektovaný. My se snažíme tu věc trošku přesunout a nebavit se jako o sportu, ale o zdravém životním stylu. My vnímáme, že největší hodnota lidského života je život ve zdraví, a život ve zdraví je závislý na zdravém životním stylu. A sport je nedílnou součástí zdravého životního stylu. A to je věc, o které se snažíme přesvědčit především politiky a média, protože to jsou ti, kteří vytváří ten vliv. No, a pokud se dostanete nazpátek, tak důležitá je vždycky ekonomika, protože to je věc, od které se všechno odvíjí a pokud my vysvětlíme politikům, že sport je významná ekonomická intrika tak získáme jejich pozornost, získáme pozornost médií, a jedině tehdy prostě můžeme zaujmout a realizovat ty cíle, které máme. Z toho důvodu jsme si nechali od KPMG, auditorské společnosti, zpracovat materiál, který je celkem docela zajímavý, protože vychází z toho že, sport jako takový v České republice spotřebuje 123 miliard korun. Teďka když se tak bavíme o těch drobných tak se dostaneme k docela obrovským penězům. Což dělá přes 3 % hrubého domácího produktu, to je obrovská část, pro vaši představu je to zhruba asi tolik, kolik se otočí v celém zemědělství. V Evropě to dělá 4,5 %, v západní Evropě, to znamená, že my máme asi 3,2 %, to znamená, že pořád máme kam růst a na ekonomickém fóru je sport jako takový označen jako nejrychleji se rozvíjející ekonomické odvětví na světě. Což je pro nás, pro vás, kteří se v zásadě sportem živíte nebo se o něj velmi intenzivně zajímáte, velmi dobrá zpráva a hovoří to o tom, že ten potenciál sportu je opravdu obrovský. Pokud se koukneme na počet zaměstnaných lidí, tak v České republice je více zaměstnaných lidí ve sportu než v zemědělství, v gumárenském průmyslu, než v řadě velkých zpracovatelských průmyslů, což je důležité. No, a pokud se teď podíváme na tu spotřebu, tedy na to, kde se generuje ta spotřeba. Tak 14,6miliard to jsou prostředky z veřejných zdrojů, to znamená ze státního rozpočtu, ze 14 krajů a z 6250 obcí v České republice. Těchto 10 miliard to jsou peníze, které generuje sportovní prostředí jako takové samo prostě na tom, že dělá nějakou hospodářskou činnost, že vybírá příspěvky, plus jsou to peníze od sponzorů. Potom tady máte obrovskou část, to je 98 miliard korun, a to je co investují sami sportovci. Do toho je počítáno všechno, pokud prostě maminka půjde klukovi koupit boty na běhání nebo kopačky, nebo vy půjdete na fotbalový zápas, všechny tyhle peníze jsou počítány tady v téhle části. To znamená, že domácnosti, sportovci jako takoví, se podílejí více než 80 % na tom celém. Což zase v tomhle poměru máme jednu z prvních příček v Evropské unii, protože ten poměr, aby 80 % si hradili přímo sportovci je naprosto výjimečný, a to je problém také českého sportu, protože z velké části dneska ten sport, třeba tenis, si nemůže dovolit každý a postupem času se začíná stávat doménou bohatých lidí, což je zase proti tomu, co chceme, ukotvení toho sportu ve
společnosti jako takové. Když se koukneme na těch 14,6 miliard, to jsou ty peníze, které dostává sport z veřejných prostředků, tak tady ta malinká část tak to je státní rozpočet, to jsou zhruba asi necelé 3 miliardy korun, které rozděluje MŠMT, tady ta velká část to je co rozdělují těch 6250 obcí, ony to nejsou jakoby evropské prostředky, to je 2, 5, 10, 15 milionů, ale je to velký počet subjektů, které rozdělují ty peníze a toto jsou kraje, u krajů jsme udělali obrovskou chybu. Kraje mají miliardové rozpočty a dávají milionové částky. Tady jsme na půdě Olomouckého kraje, který shodou okolností nejvíce podporuje spolu se Severomoravským krajem sport. Například třeba Středočeský kraj ještě v minulém roce podporoval sport 1 milionem korun, abyste si udělali představu, při rozpočtu přes 20 miliard. Bohužel pro sport, když v roce 2002 kraje začaly fungovat, tak se vůbec nereagovalo na zásadní politickou změnu a měli jsme pocit, že je všechno v pořádku a že kraje všechno zvládnou a ty krajské sdružení se založily až někdy v roce 2007 nebo 2008. Což samozřejmě už bylo poté, protože když máte rozpočet, tak ten rozpočet se mění jakoby v jednotlivých položkách meziročně v řádech procent a ne že by skokově narůstal, takže dneska už není kde brát. Tady jenom krátce, tohle to jsou zdroje ze státního rozpočtu, takhle šly v zásadě dramaticky dolů, rok 2010 byl úplně nejhorší, teďka se nám podařilo jít trochu výš, letošní rok doufáme, že dosáhneme téhle částky, ještě jí nemáme potvrzenou. Tady já vám udělám takovou katastrofickou variantu, to byl původní návrh Ministerstva financí, ještě v roce 2015 se máme dostat zpátky na úroveň roku 2010 a teďka to snad vypadá, že do prvního čtení v poslanecké sněmovně by se měla dostat opět částka 3 miliardy, což je trošku nižší než je ta stávající. Nejhorší je, že v dlouhodobém rozpočtovém výhledu vlády my máme pořád na sport 2,2 miliardy střešně přes ministerstvo a pokaždé musíme bojovat o ty peníze. Já když jsem za jedním nejmenovaným ministrem financí přišel a požádal jsem ho, aby nás dali do toho střednědobého výhledu, protože to je strašně vysilující, každý rok prostě obíhat všechny ty poslance a lobbovat tam, tak on mi říkal, že se těší vždycky každý rok na tu naši návštěvu a že neví, proč by to dělal. Což je jakoby logický, protože oni potřebují být potom jakoby hodní a rozdávat a tak, ale jak říkám je to vysilující a samozřejmě nám kdyby se podařilo to fixovat na těch 3 miliardách tak my bychom ho nepochybně navštívili znova, akorát bychom chtěli něco nad ty 3 miliardy. Takhle akorát doťukáváme pořád ten rozdíl. No a tohle to jsou peníze ostatní, tady vidíte zase poměr těch peněz, tohle jsou peníze z ministerstva, tohle jsou z ostatních ministerstev, protože ještě Ministerstvo obrany dává zhruba asi 100 milionů, nebo nějakou takovou částku, na podporu Dukly, na podporu Olympu dostává další peníze od Ministerstva vnitra. Překvapivě, to jsem ani nevěděl, že Ministerstvo zemědělství dává také peníze jezdeckému sportu a z dalších ministerstev, ještě máme další zdroje. Pak máme obce a
nahoře máme kraje, krajské úřady, eventuálně regionální rady. Takže tohle jsou peníze, rozhodně vidíte, že tato situace, tady to mám do roku 2011, protože ty statistiky je obtížné sehnat. Teďka snad bychom měli dostat peníze z roku 2012, ale rozhodně ten trend není, že by ty částky stoupaly, přitom je potřeba se ještě kouknout na stav státního rozpočtu. Stav státního rozpočtu se meziročně pokaždé zvyšuje o 3 5 %, my neustále klesáme. Jedna zásadní změna, která měla velký vliv na příjmy do sportu, tak to byla otázka výherních automatů a sázkových her. Včera na toto téma ministr financí udělal velkou konferenci. Ta situace byla asi následující, já tady mám udělanou situaci, jak to bylo v roce 2012, ale já možná vysvětlím, jak to fungovalo v minulosti. V minulosti to bylo tak, že veškeré odvody ze sázkových her, což je zhruba 20% celkového objemu co se protočí v loteriích, tak chodily buď do kultury, do sportu, nebo na charitu. Ten objem těch peněz, zhruba asi 60 65 % dostával sport a zbytek dostávala kultura a charita. Pravda je jedna, my jsme to viděli naprosto z blízka u Sazky, kde ve finále veškeré ty peníze, které se odváděly, tak šly úplně na jiný účel, než původně měly sloužit. Bohužel s těmito penězi bylo nakládáno všelijak a ve své podstatě do sportu se dostal pouze malý zlomek peněz jako takových. To znamená, že ta změna dneska ze zpětného pohledu byla správná. Tady se ale politikům podařilo vylít s vaničkou doslova i dítě, to znamená, že sport v roce 2013 nedostal žádné peníze. Čímž jsme se stali naprostým unikátem v rámci Evropské unie. Kypr, a myslím si, že jedna ještě z Pobaltských zemí, ještě měla takovou situaci, jinak veškerý sport v rámci Evropské unie je vždycky financován, spolufinancován, nebo jako třeba v případě Finska, jen a pouze financován z loterií a my jsme se v roce 2013 dostali do situace, že jsme nedostali ani korunu. Potom zvýšeným úsilím se nám podařilo získat prostředky, které teď v roce 2014 poprvé dostaneme. Peníze dostáváme ze sázkových her a z loterií a nedostáváme z výherních automatů. Jen pro vaši představu, tohle jsou řekněme takové tři části, na které se ten hazard rozděluje. První jsou výherní automaty, to je ta věc, která je především vázaná na závislost a různé patologické jevy, to jsou peníze, na kterých my jako sport neparticipujeme, jsou to peníze, které z 80% dostává zpět obec a ta je dál distribuuje. Když došlo tady k této zásadní změně, tak my jsme se sešli se Svazem měst a obcí, kde je zhruba asi 2/3 všech měst a obcí účastni, a podepsali jsme, že 30 % z těch peněz, které přijdou navíc, půjdou nazpátek do sportu, to znamená, že přímo v těch obcích půjdou nazpátek do sportu. Tomu se bohužel tak nestalo a podle našich představ a informací co máme, tak si myslíme, že ani polovina této částky zpětně nešla do sportu, a to si myslím, že je náš nejvyšší problém zatím. No a potom ty sázkové hry a loterie. Loterii tu máme v zásadě už asi jenom jednu, protože asi 95 % má Sazka. Sázkové hry, to jsou většinou kurzové sázky na sportovní utkání, což z definice tady tato věd parazituje na sportovním
prostředí tak si myslíme, že bychom měli dostávat peníze. Obce dostávají toliko 30%, to znamená, že i ty obce kde je zakázáno, nebo kde třeba teď běží spoustu referend, budou zakázány veškeré hazardní hry, tak přesto oni budou příjemci tady těchto 30% z těch sázkových her a loterií. Nicméně pokud se kouknete, ten celkový objem za rok 2012 byl cca půl miliardy, a ta částka těch výherních automatů byla téměř 5 miliard. To znamená, že absolutní většina se generuje v rámci těch výherních automatů. Z toho 75 % dostává stát, a my můžeme dostat do 5 % z toho celkového odvodu. To znamená, 25 % z toho celku, což je asi zhruba 400 milionů korun v letošním roce. Je potřeba říci, ještě ty daňové odvody se dramaticky zvyšují každým rokem, protože jestli tady to bylo 7,5 miliardy korun. Já znám teda jenom ty částky, které dostanou potom nakonec ty obce, takže jestliže obce dostaly v roce 2011 1,8 miliardy korun, potom tou změnou dostaly 4,8 miliardy korun, to znamená 3 miliardy navíc, to znamená, že nám měli dát miliardu navíc, my si myslíme, že nám dali okolo 300 milionů navíc ve stručnosti. A meziročně v letech 2012 a 2013 narostla tato částka opět o miliardu korun pro obce, to znamená, že se dostávalo už 5,8 miliardy. Nicméně tento nárůst rozhodně není vidět na účtech sportovních klubů. Takže tohle je pro mě taková složitá situace, nevím, jestli jste to úplně chytli, ale v zásadě tím chci jenom říct, že my do sportu a v letošním roce to bude poprvé historicky, dostaneme navíc 400 milionů korun. Těch 400 milionů korun dostává Český olympijský výbor a rozděluje je do svazů. Tam je dohoda, že dostávají svazy. Zhruba asi 80 svazů všech, podle parametrů, které jsme přijali od programu pět Ministerstva školství, jsme se dohodli, už polovina těch peněz šla v průběhu letošního roku, teďka by měla jít ještě v průběhu měsíce další čtvrtina. No a teďka pokud se bavíme ještě o dalších zdrojích pro sport, tak tady vidíme dva zásadní zdroje. První jsou fondy prevence zdravotních pojišťoven. Ze zákona každá zdravotní pojišťovna musí vytvářet fond prevence v úrovni tuším asi 3%, co vím, což dělá dohromady 900 milionů korun, v letošním roce by to už snad mělo přesáhnout 1 miliardu korun. To jsou peníze, které v minulosti velmi intenzivně využívali různí pochybní podnikatelé, známá je ta kauza třeba pana Janouška atd. na různé pochybné záležitosti, tomu byla teda naštěstí učiněna přítrž. Nicméně teď ty peníze se kumulují na těch účtech a pro jistotu se nevydávají vůbec a ve své podstatě akorát stanovují schodek rozpočtu toho běžného účtu a ty peníze se nepoužívají. Přitom my jsme si opět od KPMG nechali udělat studii, a v té studii vycházíme z té demokratické struktury těch obézních dětí a toho přibírání té nadváhy a díváme se v zásadě jenom na jednu věc. Korelace sport, obezita a cukrovka a různé tyto civilizační choroby, které vycházejí z nadváhy. Vycházíme z toho, když se to celé přepočte, že 1 koruna investovaná do sportování dítěte nebo populace se 2,35 krát vrátí přímo jenom na zdravotním pojištění. Pro vaši představu,
v tom systému zdravotním je dneska 280 miliard korun a pouze na cukrovku se utratí, a jenom na primární příznaky té cukrovky, protože cukrovka přináší různé sekundární poškození organismu, ale to se neeviduje, takže jenom na léčbu cukrovky se utratí zhruba mezi 20 až 23 miliardy korun, to znamená téměř 10 % z celé té částky. Teď si vemte jaká je to ohromná věc, navíc cukrovka má ještě tu nevýhodu, že se nedá léčit. To znamená, že akorát si ti lidi s tím žijí, a ty náklady vlastně běží pořád. Jakmile jednou cukrovku dostanete tak už pořád běžíte to v tom systému, a pořád se na vás generují náklady. A dneska se ukazuje, že ta cukrovka se u normální populace vyskytuje zhruba ve 2 % případů, u lidí obézních, když mají to BMI 35 a plus, tak je 32% pravděpodobnost. Takže tam máte šestnáctinásobně větší pravděpodobnost, když jste obézní, že dostanete cukrovku, než když jste v tom BMI do 25. Takže to je významná část, co se týče zdrojů na fond prevence, je to miliarda korun. Miliarda korun to jsou obrovské peníze, které by dokázali opravdu změnit situaci ve sportu. My se snažíme, co se nám podařilo, tady to to je v koaliční smlouvě, bohužel už to pak není ve vládním prohlášení, ale je to v koaliční smlouvě téhle vlády, že ty prostředky budou směřovat ke sportování mládeže. Zatím se tak nestalo, pracujeme na tom, příští rok vidíme jako přelomový. Určitě ty peníze bychom chtěli nasměrovat co nejblíže těm dětem, ani ne tak těm dětem, které sportují, ale těm dětem, kterým nesportují, aby to mělo tento efekt. Vzhledem k tomu, že to jsou další ještě statistické data, která jsem neřekl, tak ve sportu je asi zhruba jenom 1/3 dětí, což nikdy v minulosti nebylo. Navíc ještě máme statistiku, které mě se nechce ani věřit, ale ti autoři tvrdí, že je to pravda. Za prvé, to vyšlo nedávno, že mezi třemi nejneoblíbenějšími předměty je matematika, chemie a tělocvik, což nechápu. Druhá věc je, že počet děvčat na druhém stupni základní školy, které jsou omluveny z tělocviku, přesáhl 30 %, což jsou jakoby věci, které ve své podstatě potvrzují všechny tady tyhle další data. Potom další věc, poslední už, kterou mám, ale která je zásadní, tak to je CSR. To je anglický termín pro společenskou odpovědnost a to je věc, která nás obrovským způsobem trápí, protože nedávno Evropská unie vydala statistiku a porovnávala, jakým způsobem jsou společensky odpovědné firmy v jednotlivých zemích a Česká republika úplně propadla. Jsme úplně na konci toho žebříčku. Já vám řeknu takový příběh, já se živím tím, že jsem ředitel ve firmě a sedím v představenstvu velké holandské firmy Royal Ahrend NV se jmenuje, a teď jim se nedařilo v Holandsku nějak v té jejich pobočce a oni mě poslali, abych udělal kontrolu, abych se tam kouknul na to a abych tam srazil náklady. Tak jsem tam přišel, a znáte to, tam přijdete a hned vidíte, že to jsou všechny věci, které nesouvisí s náklady té společnosti a s tím core businessem, a je potřeba je seškrtat. Byly tam pěkné věci, třeba tam bylo asi půl milionu euro ročně na sport, všechno jsem jim v tom seškrtal. A ke mně přišli ti lidi, ti obchoďáci, a jeden
říkal hele dobrý, ale jestli tohle uděláš tak si nás zlikvidoval absolutním způsobem, to už nemůžeme dělat žádný business. Já jsem říkal, tak to by mě teda zajímalo jak a oni říkali u nás proto, aby jsi se mohl zúčastnit státních tenderů, to znamená jako na dodávku věcí pro státní správu, tak musíš splňovat ISO 26 000, což je ISO o společenské odpovědnosti a musíš deklarovat, že ty podporuješ ať už sport nebo kulturu a nebo nějakou charitu, a je to rozdělené podle těch jednotlivých jakoby u nás krajů, v každém ty se musíš tímto způsobem jakoby aktivovat a prokázat, že ještě jakoby adekvátním způsobem oproti obratu té firmy ty tam investuješ a podporuješ místní komunitu. Koukal jsem na to jako blázen, tak jsem se sebral a přišel jsem tehdy za panem premiérem Nečasem a řekl jsem mu, pane premiére taková je situace, myslím si, že to tady v Čechách děláme úplně špatně, tady všechno vlastní ty nadnárodní společnosti a oni tady z nás dělají úplný kašpary. Když já přijedu do Holandska a tohle to mi řeknou v Holandsku, a tady prostě nic takového neexistuje. A on říká, to jste přišel zrovna včas, protože teď tady byli lidi z Toyoty v Kolíně z té automobilky, a tady mě masíroval ten ředitel francouzský, proč jsme jim dálnici nepřivedli až do fabriky, a proč támhleto a tohleto, přitom oni neplatí žádné daně na 10 let, my jim ještě platíme na tu jejich výrobu atd. On říkal, fajn super, buďte tak laskavý, a zpracujte mi, kolik Toyota dělá tady této společenské odpovědnosti CSR tady, kolik dělá v Německu, kolik dělá v Japonsku, kolik dělá všude okolo. My jsme to zadali a já jsem tam za 3 neděle přišel, oni mají obrovské CSR programy, samozřejmě v Japonsku, ale třeba i v Německu, kde nemají žádnou továrnu a v Západní Evropě všude samozřejmě mají, a snaží se akorát u nás nemají vůbec nic, a na můj přímý dotaz řekli, že jejich CSR je to že pravidelně vyplácejí těm dělníkům mzdy, což samozřejmě bylo CSR, ale někdy v polovině 19. století a my jsme v 21. Tento pan premiér říkal, ano, ano tomu já rozumím, uděláme to třístupňově, první věc je ta jaký vy máte CSR, já chci vědět od vás CSR. Nějaký jako sportovce, že jsou taky společensky odpovědní, tím musíte začít. My jsme začali, udělali jsme olympijskou nadaci, vede ji Honza Železný, všichni se k tomu přidali, všichni medailisti z posledních olympijských her, ta věc mimochodem skvěle funguje atd. Tak jsem přišel za panem premiérem, říkal jsem, hele, máme to, běží to. On říkal super, teď já v létě vystoupím před státními firmami, a oznámím jim, že prostě oni musí být společensky odpovědní a všechny státní firmy budou dávat nějaké procento, na kterém jsme se dohodli a budou ho dávat samozřejmě nejen do sportu, ale i do kultury a do ostatního, a bude to takhle vlastně dané. A potom před Vánoci vystoupím, pozvu si všechny ty ředitele těch největších firem a řekneme, že změníme ten zákon, a že prostě ty firmy, které chtějí tady prosperovat a fungovat tak tady musí podporovat společenskou odpovědnost. Pak skončila ta vláda a tím celý příběh skončil. Snažím se to prosazovat teď, ale vždycky můžete
mít omezený počet témat, která máte. Teď zrovna další mety, fondy prevence zdravotních pojišťoven, ale to je věc, kterou určitě nechceme opustit a kterou bychom chtěli tlačit a chceme tomu taky věnovat příští rok. No a úplně poslední slide, protože už jsem dlouhý, já asi k tomu nebudu, to je složitá věc, já nejsem právník ani teď, když se na to dívám. Základ k tomu, aby ten sport měl lepší pozici tak musí mít samozřejmě nějakou právní oporu. To je věc, která jako primárně neřeší nic, ale bez ní nemůžete růst ani bez ní nemůžete stavět, proto je ta právní opora absolutně minimální. Tohle to jsou dva body, které jsme si vydefinovali, které chceme prezentovat, nebo jak chceme prezentovat sport a na čem chceme pracovat. Definice sportu jako veřejně prospěšné činnosti, to je naprosto jakoby základní záležitost. Zdravotní prospěšnost, o tom jsem dneska hovořil a nejenom to. Tady narážíme na věci, třeba já už jsem tady mluvil o profesoru Kolářovi, který léčí naše špičkové sportovce, my se mu snažíme finančně pomáhat, ale pro vaši představu. My jsme teď dělali evidenci jenom u něj, co jeho stojí jenom medikamenty, které neplatí zdravotní pojišťovny ročně a on zaplatí 2,5 milionu korun. Protože, když tam přijde, já teď nevím kdo, třeba Zuzka Hejnová se teďka léčí a on jí tam nemůže cpát kortikoidy do té paty, kterou má prostě v problémech, protože je pod nějakým jakoby režimem dopingovým atd. Takže on jí tam musí dávat krevní plazmy a různé alternativní léky, ale to samozřejmě už neplatí pojišťovny, protože ty zajímá člověk a nikdo nechápe, proč by nemohla mít normální kortikoidy, které fungují a zabírají na tu věc. To samé, když tam přijde kdokoli prostě s chřipkou a s něčím a to nemůže být standardně léčeno a je to léčeno alternativně a ta alternativní léčba z 90% není hrazena zdravotními pojišťovnami. To jsou obrovské náklady, to jsem mluvil jenom o panu profesoru Kolářovi, ale tam je celá řada dalších lidí nebo lékařů, kteří to musí dělat stejně a to si buď sportovci hold musí hradit sami, nebo u toho velkého špitálu se třeba to ztratí a je někdo ochotný to zaplatit, ale je to nesystematické. Potom je působnost středních orgánů správ a státní správy, složitá věc, ale snažíme se. Kraje a obce úplně rezignovali na to, že se jich týká sport, všem zmínkám ale je to samozřejmě velký problém. Nejvyšší sportovní autorita, my nemáme určeno v rámci českého sportu, kdo rozhoduje problémy v rámci sportovního prostředí. To je věc, kdy existuje takzvaná autonomie sportu, to je popsané v rámci evropské Charty nebo i u Lisabonské smlouvy a do toho nesmí zasahovat stát, aby říkal, jako vy jste ti správní nebo vy jste správní a musíte být jakoby nezávislá autorita sportovní. Financování sportu, o tom jsem tady myslím celkem obšírně hovořil. Pořádání velkých sportovních akcí, takových entuziastů jako je pan doktor Černošek tady v Čechách moc nemáme, podle toho také vypadá to pořádání velkých sportovních akcí, lehce se stane nějaký malér, viz třeba lyžařské mistrovství atd. Není to nějak podchycené, není žádná státní podpora. Druhá kariéra
sportovců, když sportovec přestane sportovat v 35 letech, co bude dělat dál potom to je v tom nejlepším věku, má před sebou ještě dalších 30 40 let aktivního života, to tady do nedávna nikdo neřešil. Společenská odpovědnost firem, o tom jsem hovořil. Dobrovolnictví ve sportu, to je obrovské téma. Další změny, státní zakázky atd. Takže jak dobře vidíte, spousta toho před námi stojí, snažil jsem se nastínit takové ty hlavní body, abych udělal takové závěrečné shrnutí. Myslím si, že sport určitě jakoby v České republice svůj potenciál má, viděli jsme to, třeba když jsme v průběhu olympiády v Soči udělali na Letné kluziště, tak nám tam přišlo 400 tisíc lidí. Lidi mají rádi sport, mají k němu vztah historicky a myslím si, že jsme za sport posledních 20 let a teď je to na nás, abychom zapracovali, a abychom tu situaci ve sportu zlepšili. Děkuji za pozornost.