VÝROČNÍ ZPRÁVA MMXVIII

VÝROČNÍ ZPRÁVA MMXVIII HO Lokomotiva Brno 1

Obsah Slovo předsedy 3 V roce 2018 se na chodu oddílu podíleli 4 Účetní výsledek hospodaření v roce 2018 5 Přehled hospodaření v roce 2018 6 Komentář k výsledku roku 2018 7 Zpráva revizní komise za rok 2018 8 VÝSTUPY - Skalní jednodélky 9 VÝSTUPY - Skalní vícedélky 14 VÝSTUPY - Písky 16 VÝSTUPY - Skalní horské výstupy 20 VÝSTUPY - Mixové výstupy v horách 22 Drytooling - sportovní lezení s cepíny 23 Trek okolo Bílé hory 25 Jak se leze ve Finsku 30 Tour de Sever 31 24 hodin Le Vysočina 2018 36 Tatry s Miškou 41 Mikulášská 2018 z dětské perspektivy 45 Vybral jsem si tajemníka 46 Země žab 49 Hákovanie, potme a v daždi 51 Api 7132 m 54 Itálie a Francie 59 Paklenica 65 Hrubice - manuál k užití 70 Byli jsme v ráji 75

Slovo předsedy Je obtížné psát již několikátý rok úvodní slovo předsedy výroční zprávy a přitom se neopakovat. Zkuste se každý z vás ohlédnout zpět, pročíst si minulé ročníky a posoudit, kam se náš oddíl posunul, co se změnilo a co naopak zůstává pevné, neměnné. Možná bych měl přestat apelovat na vaši agažovanost a nechat jí volný průběh. Možná bych měl přestat podněcovat vaše ambice a ponechat vaše lezení na vašich pocitech a rozhodnutích. Ale nedá mi to. V dnešním světě vše usiluje o vaši pozornost. Nikdo není ve vakuu a neexistuje svobodné rozhodnutí. Vždy se rozhodujete jen na základě toho, co víte, co máte v pozornosti. Práce, rodina, kamarádi, koničky - to vše má vliv na váš osobní rozvoj a vaše volby. A je mou povinností předsedy tohoto oddílu se snažit o rozvoj tohoto oddílu tím, že se budete cítit jeho součástí a proměna oddílu bude současně i vaší proměnou. Chci vzbudit váš zájem o to, co se zde děje, kde to žije, co nového lze poznat a kam až se lze dostat. Chci vzbudit váš zájem o příběhy, které vám pomohou najít tu vaši Cestu. Ale tento náš svět můžeme tvořit jen spolu. My, členové píšící kroniku tohoto oddílu. Vykročme společně. Sdílejme. Ptejme se a pomáhejme si. V Brně 31.12.2018 Pavel Bača Vrtík, předseda oddílu 4

V roce 2018 se na chodu oddílu podíleli: Předseda Pavel Bača Vrtík Místopředseda Radek Zoban Lienerth Výkonný výbor Luboš Špek Vidlák, Petr Inža Neuwirth, Petra Koutská Účetnictví a finance Petra Koutská Revizní komise Jaroslav Chyba Webové stránky Lenka Hubáčková, Eva Bláhová Výroční zpráva Anna Tomanová, Martina Němcová Vedení horoškoly Inža, Muf, Michal, Véča Registrace členů Míša Boudová, Jan Blaťák 5

Účetní výsledek hospodaření v roce 2018 Položka Příjmy Výdaje Výsledek Přijaté dotace - Město Brno 15 000 0 15 000 Přijaté dotace na činnost oddílu 2018 - TJ Lokomotiva 15 000 0 15 000 Členské příspěvky 2018 74 715-40 610 34 105 Členské příspěvky 2019 39 375 0 39 375 Členské příspěvky 2018 - TJ Lokomotiva 0-6 920-6 920 Horoškola 2018 109 000-90 100 18 900 Vrcholový sport 10 000-10 000 0 Letní Tatry 131 350-131 350 0 Zimní Tatry 54 428-50 690 3 738 Zimní Tatry 2019 62 300 0 62 300 Lezení Hudy 0-17 280-17 280 Výroční zpráva 2016 500 0 500 Výroční zpráva 2017 2 050-4 538-2 488 Oddílová trika 3 600 0 3 600 WEB stránky provoz 0-2 220-2 220 Sklad 9 530-40 000-30 470 Organizace Výroční schůze 0-13 282-13 282 Ostatní provozní materiál 0-508 -508 Ostatní provoz - poplatky bance 0-55 -55 Pilíř 3 600-3 349 251 Drytoolcup 2018 101 992-116 618-14 626 Bouldercontest 2018 82 400-61 088 21 312 24hod Le Vysočina 3 000-6 351-3 351 Mikulášská 2018 16 500-43 560-27 060 Pod parou 0-3 588-3 588 Horopotěr 2018 1 600-6 100-4 500 Převody mezi bankou a pokladnou 42 632,63-42 632,63 0 Celkem 778 573-690 840 87 733 6

Přehled hospodaření v roce 2018 Položka Výdaje Změna stavu zásob Výsledek Členské příspěvky 2018-40 610 53 400 Dotace akcí - 24h, Pod parou, Mikulášská, Horopotěr -59 599-29 099 Dotace vstupu na lezeckou stěnu -17 280-17 280 Dotace z TJ 0 15 000 Příspěvky do TJ -6 920-6 920 Dotace z města Brna 0 15 000 Agenda oddílu (dotace VZ, pořádání VH, trika, ostatní materiál) -13 334-2 304-9 488 Výstupy roku a odměny za zásluhy -7 269-7 269 Výnos z půjčovného ve skladu 0 6 860 Obnova materiálu ve skladu -40 000-40 000 Letní Tatry -131 350 0 Zimní Tatry -50 690 3 738 Horoškola 2018 0 109 000 Náklady horoškoly (vstupy na stěnu+příspěvky+ trička) -19 550-3 908-23 458 Odměny instruktorům horoškoly -62 050-62 050 Školení a doškolení instruktorů -8 500-8 500 Pilíř + Drytoolcup 2018-122 379-16 787 Bouldercontest 2018-75 088 7 312 Celkem -654 619-6 212-10 541 očištěno o položky nesouvisející s rokem 2018 k 31.12.2018 Peněžní prostředky v hotovosti 6 706 Peněžní prostředky na bankovních účtech 505 485 Zásoby 7 656 7

Komentář k výsledku roku 2018 v porovnání s rokem 2017 Účetní výsledek ve srovnání s rokem 2017 vzrostl o 70 tis. Kč. Toto navýšení je způsobeno zejména přijatými zálohami za Zimní Tatry 2019 (62,3 tis. Kč). Dále jsme vykázali významně pozitivní výsledek z Horoškoly 2018 a to hlavně díky obdržené dotaci od ČHS pro garantované horoškoly (17 tis. Kč). S touto dotací jsme v rozpočtu nepočítali, garanci jsme získali až v průběhu roku 2018. Účetní výsledek závodů Bouldercontest 2018 je reálně 7,3 tis. Kč (faktura za služby hlavního rozhodčího 14 tis. Kč byla zaplacena až v lednu 2019). Co se výdajů týče, významnou výdajovou položkou byla realizace Drytoolcup 2018 a s ním spojené náklady na výstavbu cest na pilíři (výsledek -14.6 tis. Kč). Na pilíři jsou nově osazené cesty volně přístupné k lezení, v areálu je trvale umístěno mobilní WC. Od nečlenů oddílu vybíráme dobrovolný příspěvek za lezení (v roce 2018 jsme získali 3.6 tis. Kč). Do oddílového skladu jsme zakoupili 5 ks nových lavinových setů za 40 tis. Kč, což je důvodem záporného výsledku položky sklad -30 tis. Kč. Dále se navýšily výdaje na oddílové akce. Předpokládaný reálný výsledek akce Mikulášská 2018 je cca -13 tis. Kč - k datu uzávěrky výroční zprávy ještě nedošly na účet všechny doplatky od účastníků akce. Petra Koutská 8

Zpráva revizní komise za rok 2018 Dne 7.1.2019 byla provedena kontrola hospodaření HO Lokomotiva Brno za rok 2018. Počáteční stav pokladny k 1.1.2018 byl 5135 Kč. Počáteční stav účtu u Reiffeisenbank k 1.1.2018 byl 2988 Kč. Počáteční stav účtu u Fio banky byl 416 336 Kč. Příjmy dle předložené tabulky, doložené a ověřené podle předložených účetních dokladů, za rok 2018 činily 778572 Kč. Výdaje dle předložené tabulky, doložené a ověřené dle předložených účetních dokladů, za rok 2018 činily 690840 Kč. Konečný stav pokladny ke dni 31.12.2018 činil 6706 Kč. Konečný stav účtu u Raiffeisenbank ke dni 31.12.2018 činil 0 Kč. (účet zrušen) Konečný stav účtu u Fio banky ke dni 31.12.2018 činil 505 485 Kč. Účetnictví je vedeno přehledným a úplným způsobem, hotovost v pokladně odpovídá doloženým hotovostním příjmům a výdajům a stav bankovního účtu je ve shodě s doklady o bezhotovostních platbách. Doklady o hotovostních příjmech a hotovostních výdajích jsou číslovány samostatnými číselnými řadami. Ke způsobu vedení účetnictví nemám připomínky. V Brně 8. 1. 2019 Jaroslav Chyba předseda revizní komise 9

VÝSTUPY Skalní jednodélky Oblast Sektor Název cesty Obtížnost Styl Lezci Bajerova skála Kolem jeskyní 7+/8- PP T. Kopřiva Býčí skála Schody do nebe 8+ PP P. Neuwirth Býčí skála Zvratky naší matky 8- flash T. Lotrek Býčí skála Řetězová reakce L1 6, A2 technicky J. Ondruška, P. Matula Jáchymka Linka důvěry 5-, A2 technicky P. Matula, P. Motal Krkavčí skála Cyklotrial 7 flash T. Lotrek Rudice Ztopořená větev 9 PP M. Havlík Rudice Knoflíková válka 9 PP D. Kouřil Rudice Šípkový král 9-/9 PP P. Neuwirth Rudice Jarní deštík 7 RP R. Zlámalík Rudice La Scala 6+ OS R. Zlámalík Rudice Žabák 6+ PP R. Zlámalík Henryho stěna Pravá úchylka 9- PP P. Neuwirth Henryho stěna Přeslechy 6+ flash T. Kopřiva Saxifraga Nová saxi 9- PP M. Havlík 9- PP P. Neuwirth Holštejn Nejdelší havárka 9 PP P. Neuwirth Holštejn Vlkův nářek 9- PP P. Neuwirth Moravský Kras 10

Holštejn Vlkův nářek 9- PP M. Havlík Holštejn Rychlejší vyhrává 7- OS R. Zlámalík Sloup Moonlight shadow 8 PP L. Hubáčková Sloup Východní stěna 6 RP R. Zlámalík Sloup Grand prix 6- M. Klusák Sloup Bohouš 5+ M. Klusák Lom v Komíně Direttissima 7 flash R. Zlámalík Lom v Komíně Hlaďas 7 RP R. Zlámalík Lom v Komíně Narovnaná pískařská 7- OS R. Zlámalík Lom v Komíně Foukaná 7- OS R. Zlámalík Vzývající Přes vejce 7- flash R. Zlámalík Kozel Devizový příslib 9- PP P. Neuwirth Kozel Gorilí samec 8- RP T. Lotrek Lačnovské Skály Lačnovské Skály Ne, Nehledej 7- flash R. Zlámalík Přímá Varianta 7- PP R. Zlámalík Roviště Česká cesta 7 flash T. Kopřiva Roviště Krásná zem 7- OS T. Kopřiva Pálava Vltavská žula Vizovické vrchy Chřiby Brno a okolí Moravský Kras 11

Solvayovy lomy Hippopotkanus 8- OS P. Kočvara Tetínské skály Pummer 8- OS P. Kočvara Srbsko-Alkazar Deprese 6+ D. Dostálová He-man Skeletor 5b PP D. Kalasová Plaisians Buzetski Kanjon Les Fantasmes de Fanfan Non Habemus Papam 6b+ PP V. Janda ml. 7b+ PP O. Straka Osp Tantalove Muke 7a OS P. Neuwirth Placca Delle Casa Valle Sandopilnsky 6a+ OS R. Zlámalík Pilastro Giallo Kristallkeller 7b OS D. Kouřil Pilastro Giallo 44 Nuits de Réves 7b OS D. Kouřil Biellesi Senza Nome 7b RP D. Kouřil Extrepieraz Brac 7b flash D. Kouřil Kofu-makuiwa Hive 5.10a flash D. Kalasová JAP - Yamanashi IT - Valle D Ayas Itálie - Valle D Aosta IT - Finale Ligure SLO - Istrie HR - Istrie FR - Drome FIN - Patamankallio Český Kras 12

Elfenwelt Direkter Elfenflick 7- RP R. Zlámalík Klinge Püttlachtaler Wand 7 OS R. Zlámalík Treibjagd 9- OS D. Kouřil Veldener Wand TNT 9- flash O. Straka Odins Rache 9 PP D. Kouřil Peilstein Lang, aber dreckig 7 flash R. Zlámalík Bauer Im Gleichgewicht Adlitzgräben-Zapfl H.Wand-Almfrieden Robin Hood 8 OS P. Neuwirth Civetta Rote wand 7+ flash T. Lotrek Nasenwand Die Reise des Albatros 8+/9- flash D. Kouřil Nasenwand Erregter Kormoran 8/8+ OS P. Neuwirth Nasenwand Rheinriesling 8 OS P. Neuwirth 8 flash T. Lotrek Rakousko - Wachau Rakousko - NO Německo - Frankenjura : Nasenwand Gold in Lillehammer 8-/8 flash T. Lotrek Alternatívna stena Excalibur 8+/9- PP D. Kouřil SK - Malé Karpaty 13

Kamenné Ringo Starr 8- OS M. Májský Kamenné Starý nábytok 8- PP M. Májský Kamenné Bjux 8- PP M. Májský Priedhorie-Boží Trón Vitamín 6b flash M. Boudová Prečín Itália 8 PP P. Neuwirth Dračia diera Dinotopia D9+ OS flash R. Lienerth Dračia diera Zlodeji D8- R. Lienerth Desplomilandia Esa Bavaresa 6b OS R. Zlámalík Escalera Suiza Dos Tetas Tiran 6b+ PP M. Boudová Escalera Suiza Servus Chorro 6b OS R. Zlámalík Escalera Suiza Que Dos Carretas 6a+ RP R. Zlámalík Chorreras Coral Combat 7c PP P. Neuwirth Chorreras El Cachalote L1 7b+ PP H. Rosecký Chorreras Sendero Luminoso L1+L2 7b flash H. Rosecký Chorreras Richer Line 7a PP L. Hubáčková El Oasis Animula Vagula Blandula 7b OS P. Neuwirth 7b flash H. Rosecký Španělsko - Chulilla Španělsko - El Chorro SK - Žilina SK - P.Bystrica SK - Malé Karpaty 14

Muro de Lamentaciones Pared De Enfrente Pared De Enfrente Pared De Enfrente Blue Agave 7a PP M. Boudová Los Francéses 7b+ PP P. Neuwirth Revuelta En El Frenopático 7b+ PP H. Rosecký 7b+ team OS P. Neuwirth El Regalito 7b team OS P. Neuwirth Namaste Wall Namaste 5.11d flash H. Rosecký USA - Zion Španělsko - Chulilla Oblast Skalní vícedélky Sektor Název cesty Obtížnost Styl Lezci Beran a Rorejsi Rorejsi 7 team OS Martinka Velký pavoučí výstup 4+, A2 Technicky P. Neuwirth, L. Hubáčková P. Matula, P. Motal Srbsko-Alkazar Jižní hrana 5+ Z. Pintér, D. Dostálová Český kras Pálava Moravský kras 15

Aniča kuk Mosoraški 6a team OS T. Kopřiva, J. Novotný Sergent Variante Motti 6b OS Sergent Sergent Fessura Della Disperazione 6b OS 6a+ OS R. Lienerth, P. Lutišan, B. Kantorová R. Lienerth, P. Lutišan, B. Kantorová R. Lienerth, P. Lutišan, B. Kantorová The Chief Starway to Heaven 5.10c OS L. Petráš, B. Valnohová The Chief Diedre 5.8 OS D. Kalasová, D. Qiu Loswand Nicchia Delle Torture Bergsteigerwand-Kamine 6- Z. Pintér, D. Dostálová Stadelwand Bruderherz 5+/A0 team AF J. Šibor, J. Kozák Klobenwand Gaisbauer Jug Weg 5 team OS J. Šibor, J. Kozák Plombergsteig Filou 6+ team OS J. Šibor, M. Sejbal Plombergsteig Dschungelbuch 6 team OS J. Šibor, M. Sejbal Plombergsteig Edelweiss 6 team OS J. Šibor, M. Sejbal Plombergsteig Clou 6- team OS J. Šibor, M. Sejbal Escalera Suiza Chillona 6a+ team OS R. Zlámalík, O. Najbr ESP - El Chorro Rakousko - Salzkammergut Rakousko - Höllental CA - Squamish Itálie - Valle dell Orco HR - Paklenica 16

Oblast Mt. Spry Holy Roller 5.11b trad team OS O. Straka, H. Rosecký Temple of Sinawava Monkeyfinger 5.11, A0 trad team OS O. Straka, H. Rosecký Písky Sektor Název cesty Obtížnost Styl Lezci Alpská Alpská Protěž VIIb OS P. Kočvara, S. Kalášek Bragliho věž Cukrovarský komín Chápeš, víš jak (Hranou) VIII-IX? AF Kampaňová cesta VIIIa OS H. Rosecký, Zoban, Vlasáči, Evka, T. Vidlák H. Rosecký, M. Boudová Dalajlama Restart Xa Piňon, M. Žák Efendi Pánská jízda VIIc AF L. Petráš, B. Valnohová Hrad Boj s časem IXb AF O. Straka Kobylí hlava Zavřete dveře Xb 2.opak M. Žák x T. Pilka Král Stará cesta V OS J. Lidmila, P. Matula Adršpach USA - Zion 17

Krokodýl Kolo nebo lezení VIIIa OS Milenci Letecká VIIIa VIIIa AF H. Rosecký, J. Grimová L. Petráš, B. Valnohová J. Polášek, H. Rosecký Milenci Přes fichtli VI RP T. Kopřiva, P. Matula Mořská panna Cesta rumových pralinek VIIc OS H. Rosecký, L. Grimová Papoušek Krvavé Spárky VIIc OS (stav.) H. Rosecký, S. Mitáč Radnice Ukřižování VIIIa OS (stav.) H. Rosecký, M. Prudík, P. Breska Rumburak Bačkorkaz VI RP T. Kopřiva, P. Matula Starostová Iljův odkaz VIIc AF Štěpánská koruna Údolní hrana - Dolní varianta VIIb RP Tři obři Velikonoční spára VIIb Flash Vévoda Salut Germain VIIb OS H. Rosecký, M. Boudová, B. Valnohová M. Prudík, J. Ondráčková M. Prudík, J. Ondráčková H. Rosecký, M. Boudová Adršpach 18

Vinnetou Stará cesta VIIa RP J. Lidmila, P. Matula Vrátný Píchačky Xa 2.opak M. Žák x Č. Paštik Zámek Beova VIIa OS J. Lidmila, P. Matula Želva Údolní VI OS L. Dvořák, P. Matula Bachyně Kill Bill Xb D. Grygar, M. Žák Bachyně Divokej Bill Xa PP O. Straka Opat Tichá samota IXc OS O. Straka Temný kraj Hipodrom Xa PP O. Straka Věž Jardy Berana Prásknutí bičem VIIIb OS Věž přátelství Převislá VIIIa AF M. Prudík, M. Boudová H. Rosecký, A. Šebestíková Dominstein Smítkova VIIc OS R. Lienerth Dračí Rudá Hrana VII OS R. Lienerth Kapelník Údolka VIIIb RP R. Lienerth Blatník Kalfeřtova hrana VI OS L. Ramík Kobyla Německá cesta VIIc OS R. Lienerth Bílá věž Sluneční cesta VI RP A. Dvořáková Karlova stěna To pivo je mým topivem VIIIb OS H. Rosecký Labák - pravý břeh Příhrazy Suché skály Hruboskalsko Teplické skály Adršpach 19

Kormidelník Pepek námořník VIIIb RP P. Neuwirth Španělská bota Země Žen VIIIa OS Velká Bašta Borhák za borhákem R. Lienerth, P. Machálek VIIIc OS P. Neuwirth Ďáblova stěna Dočasné zrychlení VIIc flash T. Lotrek Gilotina Konečný verdikt VIIIc flash H. Rosecký Madloň Live 8 IXa PP P. Neuwirth Sierra madre Entre dos tierras VIIIc OS P. Neuwirth Smolař Inox VIIIa OS P. Kočvara, S. Kalášek Totem Bezstarostný Větroplach VIIIa OS P. Kočvara, S. Kalášek Tvář Tváří v Tvář VIIIc PP P. Neuwirth Tvář The Nose VIIIb OS P. Neuwirth Falkenstein Direkte Westkante VIIIb flash Falkenstein AV Zum Renger- -Gedächtnisweg VIIIa OS Hoher Torstein Sigma VIIIb OS (26.) H. Rosecký, M. Fučelová H. Rosecký, M. Fučelová H. Rosecký, M. Boudová, D. Stuchlík Sasko Labák - levý břeh Labák - pravý břeh 20

Škrovád Sasko Oblast Hoher Torstein Direkte Knirpelwand VIIIb OS Höllenhund Talweg VIIIa OS H. Rosecký, S. Mitáč Honigstein Süße Sache IXa AF H. Rosecký U Pardubické spáry U Pardubické spáry H. Rosecký, M. Boudová, D. Stuchlík Dlouhá hrana VI D. Dostálová Dvojspára V D. Dostálová, Ťéša Skalní horské výstupy Sektor Název cesty Obtížnost Styl Lezci Čierny štít Stanislawského depresia 4- OS T. Mansbart, M. Štěpánková, D. Mikulenková Gerlachovský štít Brněnská cesta 6 team RP P. Neuwirth, O. Petroš Jastrabia veža Pietrzak-Surdykowski 5 AF T. Mansbart, M. Štěpánková, D. Mikulenková Kežmarský štít Óda na radosť 7+ team AF H. Rosecký, P. Neuwirth Lomnický štít Hokejka 6 team RP P. Neuwirth, O. Petroš Vysoké Tatry 21

Lomnický štít Patagonské léto 7+/8- team AF H. Rosecký, P. Neuwirth Opálová veža Francouzský polibek 7- team OS L. Hubáčková, E. Bláhová Ošarpance Puškášova cesta 6+ team OS P. Neuwirth, L. Hubáčková Soliskový hrebeň Soliskový hrebeň III+ M. Boček, P. Matula, S. Talla, A. Tomanová Stěna pod Skokom Nemorálný tanec 8- team OS P. Neuwirth, O. Petroš Volia Veža Hviezdova Cesta 6+ team OS L. Hubáčková, M. Boudová Aiguille Du Blatiere Crook-Penning 6b team OS P. Kočvara, S. Kalášek Aiguille Du Blatiere Aiguille du Peigne Diamonds for President Les Lépidopteres+NW Pillar 6a+ OS R. Lienerth, M. Fučelová, B. Kantorová 6c team OS M. Prudík, A. Lambit Aiguille de Roc Pedro polar 6c AF H. Rosecký, L. Hubáčková Grands Charmoz Cordier Pillar 6b OS H. Rosecký, L. Hubáčková Grands Charmoz Cordier Pillar 6b team RP P. Kočvara, S. Kalášek Minaret Versant Satanique 6c OS R. Lienerth, R. Pokorný Mont Blanc-Pilier Rouge du Brouillard Premier p. des Nantillons Voie Bonatti-Oggioni TD+, 6a team AF H. Rosecký, L. Hubáčková Guy-Anne 6a+ team OS P. Neuwirth, O. Petroš Chamonix Mont Blanc Vysoké Tatry 22

CA - Hope IT - Dolomity IT -Courmayer Oblast Parete dei Titani Au!, Au!, Au! 7a+ (7b+) AF R. Lienerth, B. Kantorová Lastoni di Formin Re Artu 6b OS M. Májsky, P. Matula Eldorado Motörhead 6b team OS H. Rosecký, P. Neuwirth, L. Hubáčková Yak Peak Yak Check 5.9/5.10a OS L. Petráš, B. Valnohová Mixové výstupy v horách Sektor Název cesty Obtížnost Styl Lezci Bielovodská dolina Veľký Mlynárov žľab III/WI3-4 OS P. Matula, M. Boček III/WI3-4 OS J. Šlesinger, Š. Vinkler Malý Kežmarský Štít Bocekov Ladopád WI6 RP R. Lienerth, M. Švehlík Malý Kežmarský štít Weberovka VI OS M. Prudík, M. Krůček Rohový hrebeň Titanová pasca WI4+ / M5 OS R. Lienerth, L. Daniš Tupá Pilierom (Mózes, Tivadar) V+ AF H. Rosecký x O. Palacký Eiger Nordwand Heckmair route ED2/M6/ A0 AF P. Vrtík, D. Janák Dent du Geant N Ridge D/5c/A0 R. Lienerth, P. Lutišan Tour Ronde Kuoár Gervasutti AD/60 /3 OS R. Lienerth, V. Šopfová Chamonix Mont Blanc CH - Grimsel Bernské Alpy Vysoké Tatry 23

Drytooling sportovní lezení s cepíny K čemu je to horolezcům vlastně dobré? No, úplně stejně jako bouldering nebo lezení na písku je to jedna z mnoha lezeckých disciplín, které by se neměl vyhýbat nikdo, kdo chce lézt v horách, kde sníh a led leží i v létě a kde se člověk může dostat výše jen pomocí maček a cepínů. Protože v Lokálce byli a jsou jedni z nejlepších horolezců v ČR, není se čemu divit, že náš oddíl se snaží o podporu komplexní přípravy svých členů a stojí za zrodem jedné z mála možností v ČR trénovat s cepíny mimo lezcké terény - v dosahu MHD města Brna. V nedávných letech probíhající příprava na betonové stěně u nákupního centra Olympie se přesunula do krásného prostředí brněnské přehrady na 25m vysoký osamocený pilíř nedokončené exteritoriální dálnice 24 A88 spojující Vídeň-Brno-Wroclav. Zde již minulý rok probíhaly první pokusy o tréningy s cepíny, kdy lezci našeho oddílu využili původní jištění zanechané zde po prvních závodech v létě roku 1990. A tak, když nám z Českého horolezeckého svazu zavolali o pomoc s uspořádáním závodů šest týdnů před zahájením, stáli jsme před nesnadným úkolem, ale jasnou volbou. Projektování a stavbu závodních cest si vzal odborník na slovo vzatý - Zobča, stavěč drytoolingových cest s mezinárodní licencí. Povedlo se vyčistit náletové dřeviny, zpevnit opěrnou zeď mezi jednotlivými pylony, obnovit jištění a vybudovat první struktury. Zobčovi pomáhali

další nadšenci nejen z našeho oddílu a podařilo se nejen vše postavit, ale i organizačně zajistit zázemí pro závodníky, sponzory a krásné dary. Neskutečná práce a nejstota, ale nakonec se vše podařilo stihnout. A tak se v tu poslední listopadovou chladnou deštivou sobotu mohly na pilíři sejít čtyři desítky závodníků z ČR a Slovenska, z kterých se přes pět kvalifikačních cest probojovalo osm do finále. V kvalifikacích si zalezl opravdu každý. Cesty nabízely kombinace špalků ze dřeva, plastových chytů a dřevěných kostiček s dlouhými vzdušnými traverzy z jednoho sloupu na druhý. Na nejtěžší kvalifikační cestě již hrál podstatnoou roli časový limit 9 minut. V krytém stanu podávala mladá děvčata z Lokálky grog, pivo a klobásky, zatímco závodníci brousili hroty maček a cepínů do finále. I přes poměrně silný déšť se sešlo poměrně dost diváků a atmosféra byla parádní. Přes třicet metrů dlouhé cesty prověřily rychlost a vytrvalost závodníků a okořenily atmosféru nečekanými zvraty. První se lezlo ženské finále. Nejlépe se na poměrně dlouhé cestě s převisy zadařilo Máje Šoltésové ze Slovenska. Muži měli cestu vytrvalostnější a náročnější na čas. Zhruba v půlce cesty totiž museli pomocí paragánů opět traverzovat až na druhý sloup. Vítěz kvalifikace, Ďuri Švingál, v cestě nešťastně vyklouzl z chytu a obsadil tak 8. pozici. Nejlépe naopak zabojoval Mirek Matějec, který se tak stal mistrem ČR. Z členů oddílu se na páté místo probojoval Bača a na skvělém 12. místě skončil Honza Lidmila. Po závodech se ve velkém stanu slavilo až do ranních hodin. Cesty postavené pro závod zůstaly k disposici všem pro tréning do nadcházející zimní sezony. Brněnští lezci sice nemají hory, ale mohou takto v zimně po práci lézt venku 30m dlouhé cesty a doplnit tak svou přípravu do hor o další střípek do skládačky. Lidem z Lokálky se zase podařilo vybudovat něco, co poslouží všem a aktivity našich členů dávají našemu oddílu smysl. Děkuji všem, hlavně Zobčovi, že se toto dílo podařilo. Bača předseda 25

Trek okolo Bílé hory Slyšel jsi to? Na Dhaulaghiri treku teď zahynula skupina horolezců! Asi na ně spadla lavina, zaslechnu v Kathmandu na letišti, když čekám ve frontě na víza. To už je letos druhá velká nehoda v této oblasti a pomalu začínám mít pocit, že tento výlet nemůžeme přežít. Ne nadarmo se Dhaulaghiri trek označuje jako jeden z nejdobrodružnějších a nejnáročnějších v Nepálu. Na turisty tu nečekají vyhřáté lodže s teplou večeří, musí se stanovat na ledovci i při teplotách až -20 C, v údolí mezi dvěma sedly ve výšce 5000 m n. m Navíc je třeba projít nebezpečné úseky, kde padají kameny a laviny. Není proto mezi turisty příliš populární, a tak zde neproudí davy lidí jako v sousední oblasti Annapuren. Mě trek kolem Bílé hory, jak se Dhaulaghiri překládá ze sanskrtu, lákal právě z těchto důvodů už dlouho. Navíc není složité ani drahé získat permit, a není ani potřeba jít s průvodcem. Jasná volba pro dobrodruhy s omezeným rozpočtem, kteří rádi trpí hladem a zimou. Cestou taxíkem z letiště mě Kathmandu pohltí svým hlukem, ruchem a vůněmi jsem ráda, že jsem zase tu. Na hotelu se potkávám s Míšou, Markem a Pavlem, kteří přiletěli o den dřív a kteří se na tento podnik nechali nalákat. Společně zařídíme permity, dokoupíme proviant a druhý den odjíždíme do městečka Beni. Cesta je dlouhá asi jen 300 km, ale trvá nám to 10 hodin, než se tam mikrobusem dostaneme. Ano, jízda 26

po nepálských silnicích je dozajista dobrodružstvím sama o sobě a daly by se o ní napsat romány. V Beni přenocujeme a druhý den odjíždíme místním autobusem do osady Sasodhara, kde jsem před dvěma lety učila ve škole angličtinu jako dobrovolník. Strávíme zde pěkné odpoledne s dětmi a učiteli a necháme se pohostit čajem i dhál báthem, což je nepálské národní jídlo z čočkové polévky, rýže a zeleniny. Druhý den už po svých vyrážíme do 4 km vzdáleného městečka Darbang, které je výchozím bodem treku. Odtud pokračujeme údolím proti toku řeky Myagdi po prašné silnici. Je horko, cesta vede do kopce, občas tu projede motorka a zvíří haldy prachu. Krosna je navíc děsně těžká (táhneme s sebou jídlo na 6 dní, výbavu na kempování, spoustu léků i mačky) a záda si ještě na zátěž nezvykla, prostě se mi jde dost blbě. U vesničky Takam se nám poprvé ukáže Dhaulaghiri výhledy jsou krásné, místní obyvatelé zrovna sklízí rýži a nad nimi se tyčí bílé vrcholky - to je Himálaj. Je už pozdě, a tak v jediném hotýlku, co tu je, přespíme. Další den opouštíme silnici a pokračujeme po pěšině údolím vzhůru k horám. Za osadou Muri se cestička vnoří do džungle a další čtyři dní se proplétáme pralesem a bambusovými háji, obcházíme sesuvy, přelézáme přes potoky a obdivujeme vodopády. Vesniček ubývá, ve studeném a nehostinném údolí se nežije příliš dobře. Třetí den nocujeme v osadě Jetlung, což je poslední obydlené místo v údolí. Dál už budou jen jednoduché lodže. Přes den je pořád docela horko, ale jak stoupáme výš, noci jsou čím dál chladnější a péřovku necháváme při ruce. Šestý den treku přicházíme do italského Base Campu, kde zmizí prales a kde se nám po několika dnech zase ukážou hory. Italský Base Camp leží ve výšce 3 660 m.n.m a je to poslední místo, kde se dá ubytovat v chatce a dokoupit jídlo. Ceny jsou tu na místní poměry astronomické, a tak z úsporných důvodů přespíme ve stanu. Dál báth ani horký čaj však neodmítáme. Také je to dobré místo, kde si udělat aklimatizační výlet. Máme celé odpoledne k dobru, a tak si vyšlápneme do svahu za kempem do výšky 4200 m n. m Další dny budeme spát na ledovci v údolí a takovéto aklimatizační výšlapy už nebudou možné. Potkáváme se tu se skupinou německých turistů. Je jich asi 10 a mají s sebou dalších 30 Nepálců, kteří jim nesou věci, vaří či jinak zajišťují servis během treku. I takto se dá chodit po horách. Po večeři jdeme hned spát, je tu už docela 27

slušná zima na to zevlit někde mimo spacák a navíc zítra brzy vstáváme musíme projít úzkou soutěskou, kde prý často padají kameny, a tak je radno stihnout to ještě před tím, než na okolní svahy začne svítit slunce. Ráno vstáváme kolem šesté, obloha se pomalu projasňuje, ale v údolí je stále tma a zima. V noci jistojistě mrzlo. Navaříme čaj, co nejrychleji sbalíme věci a vyrážíme. Nejdříve sejdeme k řece, kterou přejdeme po kamenech, a potom vystoupáme do soutěsky tady je ten nebezpečný úsek. Nakonec to nebezpečně vůbec nevypadá půda je zmrzlá jak beton, cestička je pěkně prošlapaná a nešplhá prudce do svahu. Jdeme svižně, je nám zima a těšíme se na snídani. Údolí se za chvíli otevře a my se dočkáme slunce i snídaně pochutnáváme si na plackách a vejcích, které jsme si nechali nachystat už večer a byla docela fuška to domluvit. Koncept svačiny na cestu Nepálci moc nechápou. Míjí nás první nosiči z velké výpravy, jejich klienti si narozdíl od nás, přispali. Nosiči však makají už od rána, ještě než se hosté nasnídají, mají už naložené stany a spacáky a běží napřed postavit kemp. My pokračujeme svým pomalým tempem za nimi. Je znát, že jsme výš, hůř se dýchá. Blížíme se k ledovci, kde je další kritická část cesty musí se přebrodit celkem velká a divoká řeka. Ještě než dojdeme k brodu, ozve se za námi rána a dunění - do údolí, kde jsme před chvilkou šli, spadla lavina. Naštěstí nebyla velká a spadla na opačný břeh řeky, než vede cestička. Nosiči, co šli za námi, přečkali tedy nehodu bez újmy. Brod nakonec není tak hrozný nějací dobrodinci tu postavili provizorní mostek z klád, a tak stačí trochu šikovnosti a člověk se ani nenamočí. Teď už nás čeká jen vystoupat po ledovci do japonského Base Campu ve výšce 4200 m n. m Tady se už kempuje na ledovci, zabíráme si poslední volná místa na stan a já si jdu lehnout bolí mě hlava a je mi trochu blbě. Zdá se, že výšková nemoc vstupuje do hry. Snažím se najíst a pořádně napít. Snad to do rána přejde. Ráno nás opět vítá slunce, ale jinak je pěkná zima. Voda v lahvích zamrzá a použitelné jsou jen termosky. Opět navaříme litry čaje a po snídani pomalu stoupáme do Dhaulaghiri Base Campu ve výšce 4700 m n. m Jde se po ledovci, který je pokrytý sutí, a je tu zřetelná cestička, která občas obchází nějaké ty trhliny. Jak stoupáme výš, bolest hlavy mi ustupuje a cítím se dobře zřejmě trpím nějakou reversní výškovou nemocí. 28

Ostatním se totiž dle očekávání dělá hůř. Před Base Campem cestička mizí, a tak ještě na závěr trochu bloudíme po ledovci. V Base Campu zase rychle postavíme stany, nepálští nosiči jsou zlatí a pomáhají nám. Rychle zalezeme do spacáků, je tu už opravdu velká zima. Navečer se zatáhne a začne chumelit, tak se alespoň trochu oteplí. V noci pak posloucháme padající laviny v okolí Base Camp je naštěstí na bezpečném místě uprostřed ledovce a nic sem spadnout nemůže, takže nás znervózňuje už jen praskání ledu. Ráno se probudíme do bílé nádhery, naštěstí nenapadlo tolik sněhu, jak se ze stanu zdálo. Máme zde naplánovaný aklimatizační den, půjdeme se podívat k sedlu French Pass (5300 m n. m) a alespoň si projdeme část trasy na další den. Míše není dobře, tak ji necháváme odpočívat v kempu a jen ve třech jdeme vstříc řídkému vzduchu. Nakonec dojdeme asi do 5000 m.n.m, podíváme se, kudy vede cesta na French Pass, a scházíme zpět do kempu. Dnes se zatáhlo už ve dvanáct a když dojdeme ke stanům, už pěkně sněží. Marek se necítí dobře, Míše je líp. Uvidíme ráno, co s námi bude. Ráno kontroluji kluky a není to dobré, budeme tu muset zůstat ještě jeden den. Jídlo na to máme. Trošku jsem ráda, je zase příšerná kosa a stávat by se mi teď nechtělo. Pěkně si počkáme na sluníčko. Kluci se rozhodují, že sestoupí, Markovi je pořád špatně a ani Pavel se necítí dobře. My s Miškou půjdeme dál. Velká výprava sice odešla včera, ale zítra půjdou přes sedlo dva němečtí pánové se třemi Nepálci, kteří dorazili do Base Campu včera a dnes si tu taky dávají aklimatizaci. Nebudeme tedy úplně samy. Rozloučíme se s kluky a užíváme rest day. Na slunci to celkem jde, dokonce si sundám na pár minut péřovku. Večer se zase zatáhne, a tak rychle mizíme do stanu. Druhý den ráno vstáváme po šesté a zima je příšerná, jdu pro vodu do zamrzlého jezírka, která hned v láhvi namrzá, zamrzne dokonce i termoska, je to zoufalé. Stále ohříváme vodu, studená pít nejde. Zjišťuji, že zamrzly v zemi i kolíky od stanu, ešus horké vody to ale vyřeší. Konečně máme zabaleno a můžeme vyrazit. Nejprve jdeme ledovým údolím a potom stoupáme na hřeben a do sedla. Jdeme nad očekávání rychle a do sedla vyšlápneme bez obtíží. Právě jsme ve French Pass nejvyším místě našeho treku. Kocháme se výhledy na Dhaulaghiri a Tukuche peak, ale dlouho se tu nezdržíme. Musíme ještě sejít do Hidden Valley, kde ve výšce 5000 m.n.m přespíme. 29

Není odtud úniku kdyby někdo dostal výškovku, musí nejdříve přejít přes sedlo French Pass nebo Dhampuss Pass v druhém směru, a teprve pak je možné klesat. Naštěstí s Miškou spíme jak mimina a druhý den vstáváme se sluncem, mrznutí už bylo dost. Dnes musíme přejít přes Dhampuss Pass ve výšce 5200 m n. m, odkud máme neuvěřitelné výhledy na Annapurny, které se před námi zničehonic vynořily. Teď už nás čeká jen sestup do osady Marpha v údolí pod Annapurnami. To se nakonec ukáže jako nejproblematičtější část treku - cesta je nekonečná a neustále se vine hřebenem ve výšce kolem 5000 m n. m, stále mírně klesáme a stoupáme a ne a ne klesnout do nějakých přívětivějších výšek, je to opravdu vyčerpávající. Už jsme navíc asi dost unavené z předchozího dne. Ale nakonec ještě za světla doklopýtáme do kempu Yak Kharka asi ve 4000 m n. m, lépe se dýchá a je tu i o fous tepleji. Když večeříme dobrý hostinec, vykládám Míše o tom, jak si zítra ve vesničce Marpha dáme jablkový koláč. A tak se i stane druhý den seběhneme do Marphy, vesničky proslavené pěstováním jablek, a zaslouženě si užíváme skvělou nepálskou kuchyni i teplou sprchu. Druhý den za námi dojedou kluci a společně naplánujeme druhou část našeho treku, ale o tom zase někdy příště. Barča Valnohová 30

Jak se leze ve Finsku Strávila jsem úžasné čtyři měsíce na stáži na univerzitě ve městě Jyväskylä v zemi lesů a tisíců jezer. Zažila jsem teploty od pekelné zimy až po ráj pro komáry. Sněhové bouře, jarní deště i polární zář. Slunce, co se skoro neukáže, i slunce, co skoro nezapadne. Na začátku všechno bílé, na konci všechno zelené. Severské oblasti mají něco, co hory v nižších zeměpisných šířkách nabídnout nemohou. K ledům natečeným po stranách uzavřeného vlakového tunelu jsme se museli prošlapat hlubokým sněhem. Uprostřed lesa, za mrazivé tmy, se zhaslou čelovkou, cepínem v ruce a mačkama v batohu a nad hlavou polární zář. Skalní lezecká sezona se otevírá značně později než u nás. V době, kdy jsem poprvé zasekávala cepíny do zamrzlého vodopádu, se v Česku objevovaly první zprávy o lezení bez nich. Ale i Fini koncem dubna obuli gumáky a vydali se pod skálu bez ledovcových šroubů. Moje anglicko-finská slovní zásoba se rozrostla o slova jako lano, kámen nebo bažina. Finsko jako jedna z evropských zemí s velmi nízkou směrodatnou odchylkou povrchu na první pohled moc lezeckých příležitostí nenabízí. A opravdu, nejvyšší kopec je menší než Sněžka a vícedélky tam najdete, jen když se hodně snažíte a ještě je spočítáte na prstech maximálně několika rukou. Lezecká komunita tudíž není moc početná, ale je tam. Vždyť se tam dají za humny lézt třeba ledy, a to až do půlky dubna! 31

Z letního lezení bych jako zajímavost vyzdvihla fakt, že k povinnému lezeckému vybavení do dvojice patří odpuzovač komárů. Jinak hrozí, že jistič skrz komáry v očích neuvidí na lezce. Z metodického hlediska všichni nosí helmy, i ti na zemi, a všichni dělají pořádnou partnerskou kontrolu. Zde by se řada lidí mohla inspirovat. V létě se vám taky určitě nestane, že zatmíte. A pak gril a sauna u jezera jsou po lezení krásnou odměnou. Domča Tour de Sever Třesoucí se pravačka šátrá k pasu a bere první lanovici, co nahmátne. Noha v prstovém sokolíku stojí prakticky na tření a třese se jak osika. V levici mi odtikává zhruba půlminuta, kterou tuhle špatnou žabku udržím. Dál pokračuje jen ždímací sokolík a já musím spočnout! Brzy zjišťuju, že zdola hypnotizované hnízdo je vevnitř totálně ukloněné. Opatrně odsednu, křičím z posledních sil na Standu, doufaje v malý zoubek, který by vloženou smyčku na pár vteřin podržel a umožnil mi založit lepší. Pak se čas zpomalí a já mám jedinečnou příležitost pozorovat, jak smyčka hbitě skáče společně s mojí rukou ven z hnízda, a během několika vteřin trvajícího poletu nechávám parťáka na štandu vysoko nad sebou. O dva dny dříve s nadšením vy- užívám nasbíraných 200 ČD bodů, abych se zdarma teleportoval do Mekky pískovcového lezení Saského lázeňského městečka Bad Schandau. Asi napočtvrté se povedlo najít neprázdný průnik volného času mého kamaráda Standy, obývajícího zemi zaslíbenou: vísku Růžová ležící asi 5 km od Labáku a NP Česko-Saské Švýcarsko. Jsou sice už 2 odpoledne, ale hic jaxviň by nám stejně nedovolil začít o moc dříve. Míříme do oblasti Affensteinů věží tvořících v půdorysu klín, jehož hrot v podobě věže Bloßstock rozráží saské hvozdy směrem na sever. My lezeme Nordwand (VIIb) na Kreuzturm, druhou věž v pořadí. Sólujeme krátký nástupový komínek, brodíme se lesem, prolézáme dírou na druhou stranu věže a pak ji zase zpátky obkroužíme po polici. Expedice, 32

jak má být, ale konečně jsme na nástupu. Německy neumím, a tak nechávám Standu v duchu popisu v průvodci nalézt do zajímavě vypadající spárky, na jejímž konci chudák celý rozklepaný cvaká kruh, aby zjistil, že nás od slibovaného traverzu naší skutečné cesty dělí ještě asi 5 metrů desítkového terénu. Ne ne, tudy to nebude. Standa slaňuje a za rohem nacházíme pohodový nástup asi trojkovým koutem. To už vypadá slibně! Po dosažení prvního kruhu střídačka a mě čeká parádní ladička ve stěnovém traverzu po dírkách. Striktně dodržovaný zákaz mága je záruka pravého onsajtu, ikdyž i tak jsou díky provozu klíčové chyty trochu lesklejší od zanechaného potu. V následném sokolíku zakládám dvě epesní smyčky (ufa nevedeme) a u kruhu vracím první konec Standovi. Další delikátní traverz, tentokrát po oblinách nás zavede k nepříjemné širočince, naštěstí s pár odšlapy, která nás vyplivne až na vrcholu věže. A že je na co se koukat! Kolem nás se tyčí nepřeberné množství věží, masivů a stolových hor, mezi nimiž si hledá cestu Labe. No prostě romantika. Škoda, že s náma nejsou holky, že Hahn, Walter (1920): Kreuzturm Nordwand. Erhardt Renger odlézá ke druhému kruhu Hahn, Walter (1920): Kreuzturm Nordwand. Erhardt Renger dobírá. Po více či méně expedičním slanění si ještě jdeme vychutnat pravou spárovou delikatesu učebnicovou žabku Champagnerriss (VIIc) na Wolfsfalle, jejíž fotku jsem našel i v knížce Vysoká hra. Po třiceti metrech luxusního lezení a hromadě smyček cvakám kruh, spárka se zužuje a já střídám tenké žabky a sokolíkové přídrže až do závěrečných madel. Mňam! Pak krátká soukačka v komínku a jsem na vrcholu právě když slunko začíná olizovat horizont. Druhý den ráno s hrůzou pozoruju parťákův úplně modrý a brutálně napuchlý palec u nohy. Spadl mi na něj předevčírem na chalupě nějakej špalek. Včera to šlo, tak snad to bude v pohodě Míříme do Rathenu oblasti s úžasnými chytovatými stěnami. Standa vytahuje parkovací kartičku = kus papíru, kde je napsáno cosi o probíhajícím studentském otografickém workshopu, a už pelášíme podél jezírka k nejkrásnější stěně v okolí, údolce na Pekelného psa, Höllenhunda. Na rozlez Standa napůl bos tahá parádní 33

variantu cesty Raibunk (VIIIa) na Sovu, Eule. Pohodový rajbasový úvod vystřídá jemný stěnový dolez po malých voštinkách, hlavně něco neulomit Podat ruku, zapsat se, noha vypadá dobře, tak rychle na Höllenhunda, než do něj bude naplno svítit! Údolní cestu (Talweg) za VIIIa lezl a pochvaloval si i Alex Honnold. Kolmá stěna bez výrazných poruch, s kupou drobných děr, má přes 70 metrů, jsou v ní 3 kroužky a nespočet hodin. Tolik, že se většinou v každém kroužku štanduje, bo vám dojde matroš. Není to ale škoda, když můžete lézt úplně rovně až nahoru?! Vybaven hromadou kevlarek, šitých smyc, expresek a slunečními brýlemi vzlínám krokově naprosto nádherným terénem, v němž mám navíc co 2 metry možnost vyvázat hodinky! Občas je potřeba trošku pohledat, ale vždycky tam jsou. Stoupám ke slunci, cítím váhu vytaženého lana, ale nevzdávám se! Vrcholek pilíře je můj v jednom kuse se skoro kompletně vymotaným 80m lanem! Dobírám, dolézáme na věž a já zažívám katarzi ze snad nejkrásnější stěnové cesty, co jsem kdy lezl. Náhodní borci ve 2. kruhu Talweg na Höllenhunda Na závěr si dáváme přes 4 kroužky labákoidní, jen o trochu odvážnější Süße Sache (IXa) od Arnolda na Honigstein. Klasa tak o písmenko lehčí než v Labáku, ale to mágo chybí! Standa padá, já ve fleši skoro na vršku vylomím chyt a letím taky, Standa to opravným posílá na PP a já na opravnej klasicky kašlu, však jsem na vršku byl, že :) A krom toho nás další den čeká expedice. Tyto cesty nejsou určeny pro širokou lezeckou veřejnost, dočítám se večer v článku od borců z Dolního Žlebu. Chceme se pokusit prostoupit Arnoldovu cestu The Nose (VIIIc) na Tetřeví výspu v NP České Švýcarsko. Arnold nebyl blázen, jen musíš chápat jeho pravidla hry, dozvídám se od Standy. Hlavní pravidlo zní: Když je dobrá smyčka (= Arnold založí dobrou smyčku), kruh tam nečekej. Ráno sjíždíme na kole do Hřenska, odbočujeme do NP a prvním údolíčkem doleva. Popojedeme kousek po lesní cestě a potkáváme dvě auta zelených mužíků. Dozvídáme se, že na kole tu nemáme co dělat, protože tím mimořádně poškozujeme zdejší unikátní přírodu. Dokonce k tomu dostáváme poučné brožurky. Jejich auta jsou ale zřejmě v pohodě. Česká strana parku je celkově taková méně friendly ; v Sasku je povolených asi 34

80 bivaků pod skalami, kde je v pohodě přespat, u nás ani jediný. Kola necháváme za malým potůčkem, při jehož překonávání se postupně oba rozsekáme, přestože je široký asi půl metru. Pokračujeme pěšmo I. zónou NP, což je úžasný zážitek, nikde ani živáček, kolem dokola ticho, prales. Najednou stojíme pod ohromnou, asi 80 metrů vysokou stěnou. Jsou vidět kruhy těžších cest, ale té naší ne. Arnold z nějakého důvodu kruhy poschovával do děr a poruch, aby nebyly vidět. První délku vyvádí Standa. K prvnímu kolečku to technicky jde, od něj velmi těžký odlez převislou spárou s pár chyty. Všechno strašně špatně čitelné, lámavé, solivé, kruhy v hrozném stavu. Parťák dosáhne 2. kruhu, ale zaštanduje raději v hodinách na polici pod ním. Mě čeká volný přelez stavění od kruhu a převislá sokolíková spára s jedním hnízdem uprostřed. Stavění po chvilce zkoumání přelézt jde, ale šťaví. A už jsem ve víru tupého vyhazujícího sokolíku se špatnýma nohama. S vypětím všech sil udělám pár temp a chytnu jedinou žabku široko daleko. Třesoucí se pravačka šátrá k pasu a bere první lanovici, co nahmátne. Noha v prstovém sokolíku stojí prakticky na tření a třese se jak osika. V levici mi odtikává zhruba půlminuta, kterou tuhle špatnou žabku udržím. Dál pokračuje jen ždímací sokolík a já musím spočnout! Brzy zjišťuju, že zdola hypnotizované hnízdo je vevnitř totálně ukloněné. Opatrně odsednu, křičím z posledních sil na Standu, doufaje v malý zoubek, který by vloženou smyčku na pár vteřin podržel a umožnil mi založit lepší. Pak se čas zpomalí a já mám jedinečnou příležitost pozorovat, jak smyčka hbitě skáče společně s mojí rukou ven z hnízda, a během několik vteřin trvajícího poletu nechávám parťáka na štandu vysoko nad sebou. Kruh vydržel, ale po pádu mě pěkně bolí do modra se zbarvující bok, ale ještě více pošramocený morál. Chvilku spočinu a zkouším znovu, tentokrát se ale neodvážím nalézt ani do sokolíka, a tak posílám na hrot Standu. Dostane se podobně daleko jako já ve druhém pokusu, dál se mu nechce. Při chytání pádového faktoru přes 1 jsem si na štandu málem rozbil hlavu. Standa nakonec místo oblézá neoriginální, ale snad i logičtější linkou, a dostáváme se tak ke 3. kruhu. 35

Nad ním je místo, které nám popisoval Standův kamarád při svém přelezu: Je tam takovej nepříjemnej traverz, je to tak 8 metrů nad kruhem, nevíš přesně kudy a je to těžký. Chvíli koukáme na zmíněné místo, pak na sebe. Zkouším se podívat, jestli to nejde oblézt něčím lehkým. Nejde, skála nás porazila. Slaňujeme z hrozivě vypadajících kruhů, v převislé spárce objevím dobré hnízdo schované přímo pod jedinou žábou kterou jsem při zakládání držel. Inu, není každý den posvícení Dávám si relaxační procházku k Pravčické bráně, pak šťavící výšlap na kole zpátky na Růžovou a na závěr přesun do Jizerek s přespáním na chatě na půl cesty, v srdci Lužických hor. Krásný kraj! Jizerky jsou úplně jiný příběh ostrý, žulový, s kovovým matrošem. Odvahy je ale potřeba úplně stejně, ne-li občas víc než na písku. Kroužky vysoko, pod nimi nejasné nebo žádné možnosti založení, tutových hnízd nebo dobrých spár na friendy málo. Přiznám se, že mě cesty dost děsily, všude spousta takových malých hrůziček. Jizerky mají svoji specifickou klasu, kterou jsem si interpretoval asi takto: VI = těžké; VIb = hodně těžké; cokoli výš = nelezitelné! Do party přibíráme dva Standovy kamarády a místní legendu, Alenu Čepelkovou. Vydáváme se do oblasti okolo kopce Poledník. Okolní příroda je dechberoucí listnatý les, všude mechy a oblé balvánky. Na podzim to musí být velká nádhera! V rozlezové Kauschkeho spáře (VI) na Zvon jsem se dost zapotil, Dvojspára (V-VI) je zase větší ladička. Na závěr přesun k Ostré věžce, kde lezu jakýsi šlem se spoustou pavučin, mechu a poetickým názvem Ruční spára (VI). Z názvů vyplývá, že se spárovky hodí, proslulým místním rajbasům se mi napoprvé podařilo vyhnout, ikdyž nějaká doporučení v záloze mám. Těžší stěnové cesty se tu údajně lezou tak, že na stisk drtíte systémy krystalků ve zdánlivě holé, kolmé nebo i mírně převislé (!) stěně. Na závěr tour přejíždíme do oblíbené a Brňákům dobře známé oblasti Adrstrach & Teplitz, která si zasluhuje samostatný článek, a pokud se k tomu dokopu, možná i něco o svých dosavadních více či méně hrůzných zážitcích spíchnu. Užívejte léto a jeďte stavět bábovičky! ;) Honza R. 36

24 hodin Le Vysočina 2018 VYHODNOCENÍ Přesně po roce jsme se opět sešli na Vysočině při příležitosti akce 24 hodin Le Vysočina. Je to závod, ve kterém musíte během 24 hodin obejít pěšky 10 skalních oblastí Žďárských vrchů a vylézt co nejvíce lezeckých cest v těchto oblastech. Za cesty sbíráte body podle obtížnosti. V každé oblasti lze vylézt maximálně 10 cest, celkem tedy až 100 cest. Akce se koná za každého počasí a jak už bývá zvykem, většinou během závodu zaprší, takže lezení místy po mokré a slizké skále již k závodu neodmyslitelně patří. Narozdíl od loňska, kdy celý den až do večerního začátku intenzivně pršelo a start byl spíš pozvolný, si letos počasí připravilo jiný scénář. Podle poslední předpovědi mělo začít pršet někdy nad ránem, do té doby během noci sucho. Ve 20:00 se všichni připravili ke startu a nikdo se začátkem neotálel. Taktika byla jasná (alespoň u většiny závodníků), a to vylézt co nejvíce cest během noci, než začne pršet. Ze začátku se lezlo hodně na Drátníku, Malínské, Devíti skalách, případně někdo zvolil jako první Čtyři Palice. 37

Jak slibovala předpověď, tak kolem 7. hodiny ráno začalo pršet, a chvílemi dost intenzivně, a bylo jasné, že to, co se vylezlo přes noc, bude pro celkové pořadí klíčové. Většina družstev si během deště odbyla delší pěší přesuny mezi oblastmi proložené místy opravdu zážitkovým lezením po totálně slizké skále s lišejníkem. Jednou z nich byl Cestář na Milovských perníčkách, kde se ráno sešlo najednou minimálně 5 dvojic. Alternativou byla převislá Černá skála, kde ale navzdory předpokladům byla minimálně polovina cest také mokrá a výlezy ke slaňáku všechny. Pěší přesuny většiny týmů byly kvůli dešti proloženy zastávkou v některé z hospod po cestě. Po poledni déšť ustal a skály začaly místy osychat, ale opravdu jen ty čisté bez lišejníků a na větru. Nejvíce týmů nahánělo odpoledne a večer body na Pasecké skále případně na Malínské a Drátníku. Chvilku před vypršením časového limitu v sobotu ve 20:00 začalo opět pršet. V tu dobu ale již byli všichni na cestě do cíle. Celkem se závodu zúčastnilo rekordních 20 dvojic, z toho 11 v mužské kategorii, 6 v mixech a 3 odvážné dívčí dvojice. Zatímco v mixech a ženách se soupeřilo výhradně mezi brněnskými oddíly Lokálky a VHS, v mužské kategorii byla silná konkurence lezců i z různých mimobrněnských oddílů, hlavně z Poličky a Litomyšle. Pro nejlepší byla připravena spousta hodnotných cen od našich skvělých sponzorů. Hlavním sponzorem stejně jak vloni byl e-shop s outdoorovým a lezeckým vybavením 9B PLUS BRNO. Spoustu dalších cen poskytl outdoorový obchod ALPSPORT BRNO. Výborné chilli omáčky poskytl HUHU CHILLI. Za volné vstupy na stěnu děkujeme HUDY stěna Brno. Za přidělení Grantu na podporu tradičních akcí děkujeme Českému horolezeckému svazu. Za poskytnutí ubytování na Gruntu a zapůjčení výčepního zařízení děkujeme VHS Brno. Finanční podporu poskytl HO Lokomotiva Brno. A jak to celé dopadlo? V nabité mužské kategorii sváděli opět nelítostný souboj, stejně jak před rokem, loňští vítězové Inža a Honza proti Marťasovi s Jirkou (vloni Waničovi), obávanou dvojicí byli rovněž místní borci Pavel a Petr Hartmannovi. Nakonec první místo vybojoval Marťas s Jirkou (50 cest, 4315 bodů), druhý byl Inža s Honzou (50 cest, 3900 bodů), třetí Hart- 38

mici tým (43 cest, 2805 bodů). Marťas s Jirkou vylezli v noci 10 těžkých cest na Černé skále a to hlavně rozhodlo o jejich celkovém vítězství, jejich nejtěžším skalpem byla Čokiáda za 8+/9-. V kategorii mixů soupeřily mezi sebou týmy z Lokálky a VHS. Na prvním místě se s velkým náskokem umístili celkoví vítězové z roku 2016 Vraťa s Evkou (jediné smíšené družstvo VHS a Loko) za 27 cest a 1630 bodů, což by jim stačilo na 6. místo mezi Muži. Druzí byli na poslední chvíli přihlášení Tom a Jitka Vidlákovi (25 cest, 1190 bodů) a třetí Tom Lotrek s Katkou (15 cest, 660 bodů). Mezi ženami bylo od začátku jasné, že se všechny týmy umístí na stupních vítězů. První místo vybojovaly holky z VHS Jitka s Eliškou (21 cest, 840 bodů), druhé byly holky z Lokálky Janča s Hankou, vsadily na těžší cesty, měly výrazně méně cest, ale jen o 100 bodů méně (13 cest, 730 bodů). Třetí pak Lea s Peťou (14 cest, 550 bodů). Na všechny závodníky čekala po závodě luxusní žranice v podobě řízků s bramborovým salátem, pomazánek, klobás, sýrů, škvarkové pomazánky a hlavně nechyběla bečka piva. Tímto děkujeme VHS Brno za zapůjčení výčepního zařízení. K dispozici byla i ochutnávka výborných chilli omáček od HUHU Chilli. Přestože většina zúčastněných byla už od pátečního rána až do sobotního večera na nohách bez spánku, vydrželi se bavit až do noci. Jídla bylo tolik, že se většina v neděli ráno i nasnídala, a hlavně borci z Poličky a Litomyšle se statečně u snídaně poprali se zbytkem piva v druhém sudu. Chtěl bych poděkovat všem zúčastněným, bez vás by to nebyla tak super akce, a doufám, že se příští rok sejdeme na startu ještě v hojnějším počtu. Už si můžete zapsat do kalendáře, že start příštího ročníku 24 hodin Le Vysočina je v pátek 13.9.2019 ve 20:00. 39

Celkové výsledky Kategorie MUŽI Člen 1 Oddíl Člen 2 Oddíl Body Cesty 1. M. Vašíček HO Rebel J.Klinkovský / 4315 50 2. P. Neuwirth Lokálka Brno J. Rosecký Lokálka Brno 3900 50 3. P. Hartmann DCS Polička P. Hartmann DCS Polička 2805 43 4. T. Neset Horal Rýmařov M. Kuda / 1820 30 5. P. Dedík Lokálka Brno J. Lidmila Lokálka Brno 1790 31 6. T.Závodský VHS Brno F. Kočiš / 1430 20 7. M. Krůček Lokálka Brno O. Palacký Lokálka Brno 1370 27 8. M. Sejbal Lokálka Brno D. Toth Lokálka Brno 740 18 9. J. Trhlík Lokálka Brno M. Zaremba LK Prachov 620 15 10. V. Nepraš HO Litomyšl T. Tmej HO Litomyšl 440 7 11. D. Vomáčka HO Litomyšl P. Krška HO Litomyšl 420 7 Kategorie MIXY Člen 1 Oddíl Člen 2 Oddíl Body Cesty 1. V. Chaloupka VHS Brno E. Bláhová Lokálka Brno 1630 27 2. T. Vidlák Lokálka Brno J. Vidláková Lokálka Brno 1190 25 3. T. Lotrek Lokálka Brno Katka / 660 15 4. T. Aliger VHS Brno Z. Aligerová VHS Brno 600 14 5. J. Kubiena VHS Brno T. Navrátilová VHS Brno 275 6 6. D. Blaško Lokálka Brno A. Grycová Lokálka Brno 140 7 Kategorie Ženy Člen 1 Oddíl Člen 2 Oddíl Body Cesty 1. E. Sychrová VHS Brno J. Ondrářková VHS Brno 840 21 2. J. Kramářová Lokálka Brno H. Baďurová Lokálka Brno 730 13 3. L. Leinweberová Lokálka Brno P. Paclíková Lokálka Brno 550 14 40

Na závěr tu máme ještě trochu statistiky: Díky Honzovi, který si s tím,,vyhrál a přepsal všechna data, a taky Pavlovi Hartmannovi za pomoc s jeho nápadem, se statistikou nalezených metrů. Kde kdo lezl? MUŽI Zatímco Marťas s Jirkou vylezli 10 cest na Černé, Pasecké a Bílé skále, Inža s Honzou na Drátníku, Devíti skalách, Výspě a Malínské I., P.+P. Hartmanni dali desítku na Čtyřech palicích a Pasecké. MIXY a ŽENY Maximální počet 10 cest na jedné skále dali Tom a Jitka Vidlákovi, a to na Pasecké skále. Peťa s Leou vylezly na Drátníku 8 cest. Jak těžké cesty kdo lezl? MUŽI Jednoznačně nejvíce lezené byly čtyřky, poté pětky. Do sedmiček se pustily 4 týmy. Nejtěžší přelezenou cestou byla Čokiáda na Černé skále za 8+/9- v podání Marťase a Jirky. MIXY a ŽENY U mixů a žen také zvítězily čtyřky, těžší cesty než pětky se již téměř nelezly. Kde kdo nasbíral kolik bodů? MUŽI Marťas s Jirkou nasbírali na Černé skále třetinu všech svých bodů a není tak pochyb, kde byl klíč k celkovému vítězství. Inža s Honzou mají nejvíce bodů z Devíti skal a Drátníku, P.+P. Hartmanni ze Čtyř palic. MIXY a ŽENY U mixů a žen se nejvíce sbíralo na Pasecké a Drátníku. Celkově nalezené metry Nejvíce metrů nalezli Inža s Honzou, a to necelých 800 m hlavně díky 10 cestám na Drátníku. P.+P. Hartmanni díky 10 cestám na Palicích mají přibližně 660 m, Marťas s Jirkou jeno pár metrů méně. Inža 41

Tatry s Miškou S Miškou jsme se v létě zařadily do nemalého zástupu lokálkovských nepracujících povalečů. Zcela dobrovolně a s radostí. Ideální čas a prostor podívat se k sousedům do nejmenších a nejkrásnějších velehor. Po loňských úspěších v Nemorálném tanci vybírá Miška Stargate na Veľkú Lomnicku vežu. Je to za VIII, ale žiju v domnění, že je to taková ta osmička za šest s jedním krokem za 7. Že to má Miška prostě zmáknutý a budou tam chodit báby s nůší a jezdit korčuliari. Později se ukazuje, že domnění nemusejí být vždy zcela přesná. Nabalíme desítky kil žrádla a matroše a vydáváme se do Malé Studené. Cestou přibíráme bezprizorního Luboše, se kterým si vylezeme novinku v Lomnické veži - Zářezem (první přelez). Docela fajn šestka, odjištěná s citem a rozumem, krátká a nezákeřná. Luboš mizí domů a my jdeme nalézt do Stargatu. Zdola to vypadá těžce. Báby a korčuliari nemají šanci. Miška vyleze první délku za VI. Dolezu za ní a koukám nahoru. Další délka vypadá sakra těžce a následující, osmičková délka vypadá jako převislá vražda bez chytů. Je strašný vedro. Následuje hluboká analýza našich lezeckých schopností, respektive neschopností a naší odvahy, respektive připosranosti, jejímž jednoznačným výsledkem je, že slaňujeme. V noci začíná Válka s liškami. Drama čapkovských rozměrů, kdy nadprůměrně inteligentní tatranská liška disponující silou marvelovských superhrdinů odnáší Míšinu asi pětikilovou igelitku s jídlem. V návaznosti na onu událost Miška překřtívá tyto jinak sympatické psovité šelmičky na zrzavý chlupatý k**dy. V dalším textu jim budu říkat třeba zrzavé kamarádky. Předpověď je nejistá, tak vybíráme Korosadowicze na Žltou stěnu - lehká, přejištěná cesta se štandama. Když hrozí deštík, není lepší volby. Ve třetí délce slibovaný deštík začíná a cca po dvou minutách s Miškou vypadáme, jako bychom měly dýchánek v automyčce, a tak slaňujeme, schováváme matroš pod šutr a mizíme do doliny. Osvědčilo se mi najít si v opakovaně navštěvovaných pohořích takzvaného spřáteleného guida - tj. osobu znalou místních poměrů a vlastnící byt se sprchou. 42

V Chamonix tuto funkci zastával Zobča, v Tatrách Tonko Suchý. Takže po chvíli si užíváme teplou sprchu ve Svitu, výbornou večeři, pivko v místní hospůdce, kde mezi řečí zjišťujeme, že v Stargatu bychom s nejvyšší pravděpodobností zemřely, a v půjčených suchých tepláčkách uleháme do peřin. Tonko je prostě zlatej! Další den zevlíme v autě, jíme, kávičkujem a koukáme na filmy. K večeru se vracíme do Malé Studené. Tono nám sice radil změnit dolinu, ale máme nahoře většinu věcí, takže není volby. Opět se k nám přidává Luboš. Tentokrát zkušeně zavěšujeme jídlo do nýtu na skále a jdeme spát. Zrzavá kamarádka se několikrát za noc objeví, trochu ohryže Luboše, ale naše zásoby jsou v bezpečí. Ráno se pouštíme do cesty Platňami ve Žltce. Nic moc pěknýho. Bloudím tatranskou bryoflorou, ztrácím se a napojuju se do Korosadowicze. Aspoň zachraňujem mou majlonku. Pak se zase odpojujeme a poslední, poměrně nehezkou délku necháváme vychcaně na Lubošovi. Malé Studené už máme dost, tak se přesunem nad Skalnatý a lezem Birkenmajera na Kežmarák, Puškáše v Lomničáku a poslední den přibíráme do trojky Evku a z časových důvodů dáváme Nezabudni na Eiger v JV Lomni- 43

čáku. Opět rána vedle. Celou dobu přemýšlím, jestli to náhodou není zimní cesta, ale datum prváče mě přesvědčuje o opaku. Sestup Cmiterem ne zcela pozitivní zážitek jenom podtrhuje. Další návštěva Tater se nese v plezír duchu. Kempíme dole v autě a vybíháme ráno na Ostrvu. Máme hromady dobrýho jídla, večer si pouštíme filmy a neohrožují nás žádný zrzavý kamarádky. V hledáčku je tentokrát Ocelová niť. Vylezu první délku, načež zjišťujeme, že druhá délka je jakási mokrá. Nasazujeme do akce Miščiny vysoce pokročilé hákovací techniky, kdy Miška kousek pod štandem asi 20 minut remcá, pak ale předvádí sérii pohybů připomínající capoeiru zkříženou s jógou a štand zdatně dobyde. Do další délky nalézám já, vyzbrojena přítelkyní v nouzi - Panic preskou od Kongu (neplést s českým panic!). Nad štandem provedu pár poměrně delikátních pohybů, natáhnu ruku prodlouženou o tuto nekalou cheatovací pomůcku a prd. Nedošáhnu asi o cenťák. Zkusím znova a zase prd. Nohy už začínají povolovat, chyty tu moc nejsou, tak křiknu na Mišku, ať mi chytne prdel. Miška hbitě nadlehčí moje pozadí, což mi dá prostor pro sklepání a následně vytáhnu ruku o cenťák víc z kloubu a nýt cvakám. Další je ale pekelně daleko. Takže nastupuje hákovací královna Miška a s pomocí smyčky a zázraku od Kongu dobude další jištění. (Pokud čtenářům připadá, že nelezeme úplně čistě, tak na tom je troška pravdy...). Dál je ale cesta mokrá. Asi už to není tak těžký, ale zateklej úsek je pro nás show stopper. Možná se skobama by se dalo, jenže ty nemáme. Tak aspoň na rybu zřetězíme kroky v doposud vybojovaném úseku a mizíme. V Ostrve lezeme ještě l. Pavlín - Kráčalík šestkovou variantou a pak se odebereme do nížin navštívit Tonka. Daří se nám ztratit i na sídlišti ve Svitu, kdy bez zaváhání vlezeme do úplně blbé bytovky a zoufale tam nějakou dobu pobíháme po schodišti. Ve 3:15 solidárně vstáváme s Tonem, co jde asi po padesáté osmé na Gerlach. S Miškou se shodujeme, že bychom nechtěly být horské vůdkyně. Sice bychom určitě všechno perfektně zvládaly, ale to vstávání je na nás moc hardcore. Využíváme brzkýho nástupu, sbíráme matroš schovanej pod Ostrvou a míříme na Volovku. Dáváme Hviezdovu cestu (moc pěkný, dík Inžo za tip!) a Puškáše (ultra dobrý lezení, doporučuju). Pak se kazí počasí, zvažujeme odjezd, ale nakonec volíme 44

zevlicí den v autě, kdy sledujeme perverzní obskuritu s názvem Buchty a Klobásy. Miška srabsky usíná a přichází tak o závěrečnou group-sex scénu ve které souloží všechno se vším. Ale jinak jsme se dívaly na docela kvalitní filmy. Zájezd uzavíráme Poustevnickou na Prostredný hrot. Zjišťujeme, že není vždy dobré nekriticky poslouchat tipy spřátelených guidů. Cesta je za V a zahrnuje lámavý, těžce zajistitelný pasáže, převislou spáru a spoustu dalších zákeřností, který už jsem raději vytěsnila z paměti. Výhoda je, že má štandy. Nevýhoda je, že když si myslíte, že lezete úplně blbě, protože tohle přece nebylo za 4, narazíte na štand a zjistíte, že bylo. Poslední výlet byl krátký, zato výživný. Chceme lézt Kriššákove platne na Gerlach. Ale tak trochu se nám nechce vstávat, takže přicházíme pod stěnu v době, kdy guidům pomalu končí šichta a jdou s hostama dolů. Vzájemně se ztrácíme, což nás ještě o něco zbrzdí. Téměř poledne není nejlepší doba na nástup do stěny z které není úniku, tak měníme plány a jdeme do Batizáku. Vybírám Pytlákův expres, protože má mít štandy. Po pár délkách nám připadá, že se cesta od topa trošičku liší. Drobné nuance velikosti menší bytovky si vysvětlujeme tak, že je to asi focený z jinýho úhlu. Přijde mi to ale čím dál podivnější, tak rozhoduju ustoupit do vedlejších Kuttovych platní, který jsem kdysi lezla a vím, že je vyběhnu za chvíli a budeme vědět, kde jsme, a všechno bude v pohodě. Po chvíli s radostí do platní dolezu a jsem na sebe patřičně hrdá. Topo se pořád trošku liší, ale to ty úhly focení, jsou to prostě svině. V půlce další délky mi začíná být jasný, že jsem špatně. Jakože úplně špatně a navíc tak moc špatně, že vůbec netuším kde. Ale rozhodně tu nejsou štandy. A slanit cestou výstupu je nemožný. Začíná se smrákat a nahoru se nám nechce, protože nevíme, co nás tam čeká, a navíc ani nemáme boty, protože přece Pytlákův expres proslaňujeme. Po krátké poradě zahajujeme sestup dolů. Nejdřív slanění za pochybnou skobku a můj kvalitní vklíněnec (R.I.P.). A pak asi 150 m slézáme. Miška první, jištěná z friendových štandů. Já za ní. Na zem se dostáváme skoro za tmy. K bivaku jdeme nekonečně dlouho v černočerné tmě, vzájemně se ztrácíme a zase nacházíme. Další den lezeme Pytlákůvexpres. Byl asi jen o polovinu stěny jinde. Pěkná cesta se štandama a jedním nýtem v nejtěžším místě (kterej jsem zdárně přehlídla). Léňa Hubáčková 45

Mikulášská 2018 z dětské perspektivy Historicky první dětská Mikulášská začala v pátek večer příjezdem několika bezdětných lezců a rodinek s dětmi do Jeseníků na Sokolku. Hlavními organizátory akce, která letos byla orientovaná na zábavu dětí, byli Bača a Stoupa. Měli přijet v sobotu do oběda, ale výpravy s dětmi, jsou delší, než sbalení dvou dospělých horolezců, takže přijeli až odpoledne. Než přijeli, tak jsme hráli karty a klouzali se v zamrzlém bazéně. Když konečně přijeli, tak začal dlouho očekávaný dětský program. Děti měly za úkol získat kousky tajenky a následně získat poklad kapitána Skyhooka. Některé úkoly byly samostatné (např. zhoupnutí s lanem přes moře) a některé byly na týmovou spolupráci. Náš tým musel třeba lanem přetáhnout přes čáru obra jménem Tomáš Vidlák. Skupinky musely také přenést zraněného z místa na místo. Posledním úkolem bylo válet sudy z meze dolů, což všechny bavilo, ale jednomu členovi dětské posádky se udělalo špatně. V tajence bylo napsáno, že abychom se dozvěděli, kde je poklad, musíme porazit mistra kuchaře (Baču) ve zdobení palačinek. Mistrovo dílo bylo dětmi hodnoceno jako ne úplně mistrovské, tak jsme mistra snadno porazili a on nám řekl, že máme jít ven po svítících tyčinkách. Poklad jsme našli zavěšený na laně na stromě. Museli jsme najít konec lana, odvázat ho, a poklad spustit opatrně dolů. Potom jsme ho donesli na chatu a spravedlivě si ho rozdělili. Večer se snesli z hůry po točitých schodech Mikuláš (Bača), andělé Stoupa a Magda Zajíčková, čert Marek Kravec, které doprovázela hlasitá nebeská hudba. Nikdo nebyl ušetřen pochval i výčtu hříchů. Nejdříve přišly na řadu děti. Každé dítě muselo splnit jeden úkol, který Mikuláše napal při čtení svých záznamů. Úkoly byly rozmanité, např. zazpívat písničku, zacvičit, říct vtip atd. Potom přišli na řadu dospělí a s nimi se k Mikulášovi přidali dva milí čertíci (Tonička a Linda). Ti měli za úkol přivádět k Mikuláši dospělé, nikoho přitom nešetřili a srazili každého hříšníka před Mikuláše na kolena. I dospělí museli plnit úkoly, například shyby a kliky s dětmi na zádech. Někteří za své zásluhy dostali dokonce pokrokový lezecký matroš. Po ukončení dětského programu plynule pokračoval dospělácký večírek. Organizátoři byli skvělí baviči, mě a myslím si, že i ostatním se dětský program moc líbil. Doufám, že tahle akce se uskuteční i příští rok! Linda Vidláková 46

Vybral jsem si tajemníka Vybral jsem si tajemníka a myslím, že jsem udělal dobře. Tajemník je fajn, zajistí, co je třeba, poradí vedení, když je třeba. Každý opravdový vedoucí má svého tajemníka a každý tajemník má svého vedoucího. V případě neúspěchu se popraví vedoucí (no neplatí to zcela beze zbytku, někdy se popraví i tajemník). Obecně se dá ale říci, že je to ve společnosti dost bezpečná funkce. Ale tajemník je tajemník. Na valné hromadě budu sedět pěkně vepředu, po pravici předsedy, po levici místopředsedy. Zahájím schůzi, pozdravím členy klubu, představím program valné hromady, o kterém se bude hlasovat. A valná hromada je už zítra...přesně v 18.00. Dobíhám 18.05 hod. Dost mne to mrzí, přeci, když kandiduji na tajemníka a mám v plánu zahajovat schůzi, nemohu přijít pozdě. Otvírám spěšně dveře do sálu... Ne, není narváno a jak se zdá, nepřišel jsem příliš pozdě. Chlebíčky a buchty zůstávají v poklidu na stolech, limonády jakbysmet. všechno pěkně Vybral jsem si a kandiduji na funkci tajemníka. Ne, že bych to nemohl zkusit na předsedu, ale rozhodl jsem se nespěchat. Ostatně, každá dobrá organizace má svého tajemníka. Tajemník prezidenta, tajemník předsedy, tajemník papeže. Někdy se mu říká náměstek, někdy kancléř a někdy poradce. Tajemník je prostě děvče pro všechno, co drží otěže organizace pevně v rukou. Ten věčně druhý ve skutečnosti první jest. Klub pískařů je také hoden mít svého tajemníka. Samozřejmě má svého předsedu, místopředsedu, metodika, skladníka.

připraveno, cateringová firma dostála svého slibu. U stolu pro výbor klubu je pro mne přichystáno volné místo. Dobře, tak jdeme na to. Dobrý večer, ahoj kamarádi, zahajuji dnešní valnou hromadu našeho klubu. Poté slavnostně přednesu program schůze a vyzvu členy k jeho odsouhlasení. Kdo je pro, Kdo je proti, zdržel se někdo hlasování...hmmm, nemám nic proti tomu, když jsou věci jednoduché, ale tady to asi nebude úplně ku prospěchu. Kdo je pro...nula členů, kdo je proti...nula členů, jeden člen se zdržel hlasování, tedy to jsem byl já...přeci jsem program sestavoval, tak považuji za korektní, pro něj nehlasovat a nechat vyjádřit ostatní členy klubu. Něco je však špatně. přeci tajemník bez předsedy a klub o jediném členu je na nic. Nic neznamená, na ČHS nemá zastání, u úředníků Ministerstva kultury neprorazí. Ach jo... Ale proč to tak je? Proč tu není nejmíň stovka členů, promítání z úspěšných akcí a ocenění výstupů? Proč se neřeší plán činností, zimní Tatry, horoškola. Marně si lámu hlavu, nic mě nenapadá. Soustřeď se, povídám si sám k sobě, ukaž, že jsi muž na svém místě, tajemník klubu, takoví, jako ty, řeší ty nejsložitější úkoly. Přemýšlím, myšlenky v hlavě chaoticky rotují, stále zrychlují, upadám do tranzu. Vše se kolem točí a světélkuje...nakonec z toho vířivého kolotoče, jako ostrov vynořující se z ranní mlhy, letí ke mně jakýsi cár papíru, nene je dost uhledný a na něm něco napsáno, moment, nemůžu to přečíst, kde mám brýle, potřebuji svoje brýle, to je blbost, brýle nepotřebuji, vidím všechno neobvykle ostře, jen se všechno se mnou kolem točí, aku, hmm, aku, no tak chlape soustřeď se, znovu se povzbuzuji, aku, akumu, akumulátor...cože? jakej akumulátor, co je to za nesmysl? Otevírám oči, rozhlížím se kolem a hledám u někoho nápovědu. Nikdo tu není, jen prázdné stoly a na něm nachystané dobroty. Nechápu, znovu se propadám do stavu snění, znovu se všechno točí, lístek s názvem akumulátor odlétá bůhví kam a přilétají jiné, desítky, snad stovky jiných malých lístečků a na nich něco načmáraného. Snažím se nějaké chytit a přečíst. Lístky létají kolem mé hlavy a když po nich šáhnu, otočí se, proplují mi skrze mé prsty a honem pospíchají kamsi do dálky. Jakoby se mi všechny smály. Zuřivě šmátrám oběma rukama kolem a snažím se je polapit... No tak pojďte ke 48

mně...konečně, jeden lístek mi zůstává v zavřené dlani. Opatrně otevírám ruku, urovnávám lístek.be -ruš- ky, čtu kostrbatě. Co berušky, jakýpak berušky? Vzdávám to a otevírám oči. Mám zpocený ruce a ztěžka oddechuji. To jsou ale blbosti, akumulátor - snad vybitá baterka a k tomu fintilky z Ferdy Mravence. Navíc Beruška byla přeci jen jedna, tak proč tady hned dvě Berušky? Utírám si orosený čelo, napiju se limonády kdekoliv na stole. Je to jedno, stále jsem u stolu výboru klubu docela sám. Nejsem z toho vůbec chytrej. Dvě hloupá slova. Nesouvisející slova. No tak tajemníku, těšil ses na funkci a teď nic. Dobrá, tedy naposledy, do třetice. Zavírám oči a snažím se znovu najít nit k tomuto příběhu. Ale nejde to. Tak takto ne, musím na to jinak. Sedám si na místo předsedy klubu. Ten je přeci nejdůležitější, třeba mě něco napadne. Ano, funguje to. v myšlenkách se propadám kamsi do neznáma. Ne do neznáma, jen letím a pode mnou ubíhá známá krajina, jejda, to je fofr. Kulaťák ve Svitavách, benzinka v Potštejně, budova prádelny v Náchodě, náměstí v Hronově, Redpoint v Teplicích a nakonec Adršpach. a taky naše chalupa. Odemykám dveře a vcházím dovnitř. Předsíň a vlevo kuchyně. Velký stůl, kachlová kamna. Mezi okny visí na zdi dvě velké papírové plachty pokryté barevnými skvrnami. Ne nejsou to skvrny, ale jakési barevné obdélníky v jakémsi rastru. Na levém papíru je cosi připsáno, ano vidím to zcela jasně - Mnoho lezeckých zážitků na cestě do klubu pískařů přeje Bohumil Sýkora ( autor knihy). Klub pískařů, klub Pískařů, jak jen jsem na to mohl zapomenout... Znovu se probouzím na židli předsedy. Smutně se rozhlížím kolem sebe. Nikdo tu není, jen prázdné stoly, židle a pomale osychající catering. Konečně jsem to pochopil. Vždyť ten můj klub, jehož jsem se chtěl stát tajemníkem, nemá naději na život. Na fungování, na své členy. Berušky, akumulátor, všechno je jasné. Už je to skoro patnáct let, co se objevila kniha Pískaři - historie lezení v Adršpachu a v Teplických skalách. A taky můj nápad vylézt všechny cesty, které jsou na fotkách v této knize. a taky pocit, kdo tohle dokáže, stane se někým vyjímečným, někým, kdo patří mezi opravdové pískaře - do Klubu Pískařů. Do klubu, kde členství je podmíněno úspěchem v podobě přelezení všech těchto cest. A mně se to povedlo. 113 cest a taky množství zážitků, radosti 49

i bolesti s tím spojených. Stálo to za to? Jako motivační pilulka fajn, jako náplň lezení deseti let v Adršpachu asi ne. Faktem je, že uvedené cesty jsou většinou mylníky své doby, nádherné směry, či zapeklitě těžké lahůdky. Ať už šlo o první výstup na Krále či Starostovou nebo Richterovy, Hauschkeho či Krecbachovy prásky. O legendární kůrovce Petra Mocka a Standy Lukavského ( neodejdou, dokud všechny možný směry na věž nevyžerou ) nebo o fenomenální lezce typu Tomajda, Mezlík a Alberto. To všechno a ještě mnohem víc vás potká na cestě do Klubu pískařů. Tak pojďte na to, ale opatrně a s rozumem. A k tomu ještě slova klasika: trénink ( a já dodávám lezení ) je důležitý, ale nestaň se jeho otrokem. Každá cenná a žádoucí vlastnost se stává trápením, pokud je jí člověk posedlý... Marek Žák Země žab Jistá L.H. (nebudeme Lenku jmenovat jinak než iniciálami, abychom zachovali její anonymitu) kdysi cestovala Amerikou a na své pouti se ocitla v Zionu ve státě Utah. Zde rostou ze země monumentální pískovcové stěny nejen červené barvy a vytváří kaňony a útvary, které pohladí oko pozorovatele. I rozhodla se L.H. zorganizovat horolezeckou výpravu na tato místa. Pozitivní přístup zvolil O.S. (zkratka vystihuje nejen dotyčného lásku k onsajtům, ale i stračesí zdatnost), J.R. (ne tak dávný nováček sobecky drtící svým lezeckým uměním ega mnohem zasloužilejších lezců) a H.O. (autor, omyl zájezdu). 50

Dobrodružná výprava úspěšně pronikla v LA do USA, zapůjčila vozidlo, vymotala se z chaosu velkoměsta, draze nakoupila v levném Walmartu, při nočním přejezdu odolala svodům Las Vegas a konečně ulehla v Zion National Park (UT). Seznámení s místními skalinami proběhlo ve velkorysém Kolob kaňonu za pomoci lezení poněkud převislého, ale stále, až na výjimky, stěnového. Plna zážitků se výprava ubytovala v kempu za vydatného přispění J.R., který se organizačně-ležérně-společenskou mentalitou projevil jako kříženec Inži s Američanem. Zatím bylo veselo. Ne tak druhý den. Výprava zaútočila na cestu vpravdě spárovou. Tedy, zaútočil O.S. a J.R., kteří se uvolili pro L.H. a H.O. nechat v první délce lano na rybu, aby se tito procvičili ve spárovém lezení. Cvičila spíše L.H., která s jistými obtížemi vystoupala spárami do štandu. H.O. se pokoušel svým osobitým stylem lezení přesvědčit spáru, aby nepouštěla jeho končetiny. Marně, vždy pustila s udivující rychlostí, ani směšné pokusy o žábu neprošly. Ani L.H. se niterně necítila být povolána k tahání těžkých spár, a proto se následující den výprava rozdělila se žabí muže J.R. a O.S. a žabaře H.O. a L.H. Žabí muži ve vrhli do velkolepých spár, žabaři našli lehkou cvičnou skalkovou oblast, kde se prý mnozí naučili tahat místní spáry. Možná mnozí, ale ne všichni. Na L.H. padla deprese, že se nemůže postavit do čela žabařského družstva a tahat mu spárové cesty. Psychika H.O. nebyla nikterak nalomena, jelikož od sebe nic neočekával. Ale věděl každá další neúspěšná žába způsobuje mikrotrauma a suma mikrotraumat trauma. Od této chvíle jsou vzpomínky H.O. rozostřené a jeho myslí probleskují krátké okamžiky radosti halící se do mlhy, ze které vystupují žabí přízraky. Brodíme řekou v Narrows, klouzavá žába, výlet do Bryce kaňonu, přijíždí autobus s fotkou žáby na kapotě, skotačíme na dunách, bolestivá žába, jalovcový les, nákup plážových žabek v místním obchodě, krátký spárový kvak, kva, kva, kva Hypoch Ondra PS: Ale bylo tam krásně, pro turisty a pískaře ráj. 51

Hákovanie, potme a v daždi Nedeľa, takmer poludnie. S Pavlom sa blížime k Pálavskej Martinke, chceme skúsiť Velký Pavoučí Výstup. Po minulotýždnovej Linke důvěry v Jáchymke to bude moja druhá hákovačka. Včera sa konal Drytoolcup Brno 2018, zo včera na dnes sa konala afterparty, dnes ráno sa takmer nekonalo vstávanie. Tesne pred odjazdom som nahádzal čo mi prišlo pod ruky do batohu a vyrazil. V aute som si uvedomil, že mi pod ruky neprišla čelovka. Nevadí, Pavel svoju má, prvolezec to určite stihne za svetla a hore na lúke môže doberať aj potme. Z ľavej časti masívu vystupujeme až takmer na úroveň veľkej strechy. Cestou hľadáme rampu na traverz pod stenu. Všetko je vlhké, neriskujeme a na nástup radšej zlaňujeme. Na stanovišti obaja vravíme také to klasické ak nechceš ťahať, tak v pohode pôjdem, ale ak chceš, tak do toho. Beriem to na seba, Pavel ťahal minule, a keď už som dnes vstal z postele, tak nech to stojí za to. Naša špecializovaná výbava je hodne skromná - jeden origo rebrík a jeden Fifi háčik. Nevadí, okrem vyskúšania niečoho nového bola moja hlavná motivácia pre technické lezenie naučiť sa, ako si pomôcť v prípadnej šlamastike v horách. Na štande si motám z dvesto dvadsiatky druhý rebrík, zo sto dvadsiatky druhú odsedku, ako Fifi poslúži preso. Pavel má dva rebríky zo smyčiek. Po menšom zablúdení do línie Malého Pavoučího výstupu sa dostávam k prvej skobe a odtiaľ pohodlne pod strechu. Zvesti neklamali, skobky sú tak hrdzavé, že sa občas nechce veriť, že sa pri dotyku nerozpadnú na prach. Pod strechou sa ukľudním zámkovkou v solidnom borhákovom štande a pokračujem do stropu. Rozmýšľam, či sa tam nemalo dobrať aby to hore príliš neťahalo. Snažím sa aspoň poctivo predlžovať. 52

Sily v strope dochádzajú doslova po pár presadnutiach. Progres sa spomaľuje. Som presvedčený, že mám strašne zlú techniku. Pri každom posune sa úplne zamordujem vycvakávaním Fifi presa z predchádzajúceho bodu. Nedokážem ho elegantne odľahčiť a tak dookola zhybujem, púšťam sa jednou rukou, horúčkovito uvoľnujem. Málokedy sa to podarí na prvý pokus. Musí predca existovať efektívnejšia metóda! Zo stropu vyliezam za šera, dúfam, že nahor to bude raz dva, ale zisťujem, že ma čaká ešte pekných pár metrov. Vzdialenosti medzi skobami sa zväčšujú a je treba zakladať. Do špáry nepasuje ani jeden z mojich frendov zahraničnej proveniencie, vhodné veľkosti som nechal dole pod prvou skobou. Používam jeden z Pavlových, ktorý ich komentoval slovami sú už hodne na pikaču. Vyvolený frend po stlačení spúšte ostáva zaseknutý v stiahnutej pozícií, dôverou ma príliš nenapĺňa. Neveril by som, že je to ešte možné, ale kvalita posledných skôb sa postupne zhoršovala. V duchu stoicky hádam, koľko ich vytrhnem ak frend povolí a ja to do nich dynamicky hodím. Z nejakého dôvodu to mám celkom na lehátku. Jedného dňa to tu niekto celé vyčeše, ale ja to nebudem, ešte pár minút to vydrží. Hups, prvolezec to nestihol. Pri poslednej skobe je už regulérna tma. Vliezam do ľahkého dvojkového/trojkového terénu a po hmate postupujem vlhkou skalou a trávou k vrcholu. Som stopercentne presvedčený, že sa nepošmyknem. Lano neskutočne ťahá. Na okraji vrcholovej lúky sa úplne zasekne, asi som na konci. K nádejne vyzerajúcim kameňom už nedôjdem. Odhadzujem rebríky a väčšinu matrošu o ktorý by som mohol zakopnúť a zliezam asi 3 metre k solidnému stromu. Štand a doberám. Pravdepodobne mám na konci lana sud piva, alebo možno tank. Doberiem koľko vládzem, ziapem Istím!, zdola nič nepočujem, chvíľu čakám kým Pavel popolezie, znova doberiem, opakujem. Mohlo prejst tak 10 až 15 minut, doberám 53

a rozmýšľam ako je už asi ďaleko. Odpoveďou mi je prekvapivo jasné volanie To jsem já!. Začína mi byť kosa. Nevadí, v zime v horách to bude horšie. Prešľapujem z nohy na nohu a spievam si makarenu. Za to môže tá včerajšia afterparty a banda veľmi veselých Slovákov. Vlastne je tu na štande celkom dobre, mohlo by to byť horšie. Zospodu sa s rastúcou frekvenciou ozývajú nadávky. Začína poprchať. Cítim sa ako v tom Krausovom vtipe Deník nadějného kysučana. Nedokážem odhadnúť koľko to trvalo, ale Pavel je konečne na dohľad. Pri poslednom výšvihu dvakrát padá v mieste, kde som ja vzhľadom na odlez (skôr odchod) a pochybné istenie viac menej sóloval. Sledujem ho ako sa trápi a v hlave mi hrá šimpanz na činely. Konečne je tu. Privítam ho pripraveným postupom: Tri metre nad nami je top. Už som tam bol. Bez istenia tam teraz nepolezieme. Choď s čelovkou prvý. Nezakladaj, zoberiem ťa na polloďák. Hore sú dva šutre, ak to pôjde sprav štand, ak nie, zober ma okolo nich na trenie. Za pár okamihov stojíme na lúke a pijeme ešte stále teplý čaj. Zostup dole v miernom mrholení bude za odmenu celkom slušná lyžovačka. Text: Peter Matula Foto: Peter Matula, Pavel Motal 54

Api 7132 m Dlouhodobě působící skupina převážně brněnských horolezců letos naplánovala výpravu do málo známé oblasti v SZ cípu Nepálu. Vůdčím skupiny a mozkem je Pavel Matoušek, mluvčím, organizátorem a vyjednavačem Olga Nováková. V loňském roce úspěšně vystoupili na odlehlý a málo známý vrchol Guyaji Khang 7074 m prvovýstupem SZ stěnou a opakováním cesty Z hřebenem. Zaujal mě cíl akce sedmitisícovka Api 7132 m ležící ve stejnojmenné skupině. Slyšel jsem o ní od trekaře, hudebníka a filmaře Martina Kratochvíla. V oblasti zatím působilo jen několik expedic. První pokus ze severu uskutečnila dvoučlená britská výprava Murray a Tyson v roce 1953. Smrtí dvou Italů skončila neúspěšná výprava v následujícím roce. První úspěšnou výpravu uskutečnili Japonci v roce 1960 dokončením italské cesty po SZ hřbetu. První pokus o impozantní 3000 m vysokou jižní stěnu uskutečnila britská vojenská expedice v roce 1980. Expedičním stylem přes čtyři tábory se dostali 120 m pod vrchol. První zimní výstup klasickou cestou ze severu se podařil polské výpravě z Katowic vedené Tadeuszem Piotrowskim. Andrzej Bielun, který s ním stanul 24. 12. 1983 za velmi dramatických okolností na vrcholu, se dolů nevrátil. Další výstupy na Api jsou evidovány v letech 1978, 1996 a 2001. V roce 2015 přišla do jižního BC tříčlenná japondká expedice s cílem prostoupit JZ stěnou a přetraverzovat ze Z vrcholu na hlavní vrchol. V pomonzunovém 55

období nalezli stěnu s minimem sněhu, tudíž ohroženou pádem kamenů. Prozkoumali V hřeben pro plánovaný sestup a byli překvapeni jeho obtížností. Odhodlali se k zoufalému pokusu vystoupit na Api klasickou cestou ze severu. S materiálem a proviantem na 10 dní překročili obtížné V sedlo a se třemi bivaky obešli celý masiv do severního BC. Vystoupili na vrchol a stejnou cestou se vrátili do jižního BC. Průběh všech těchto výprav ukazuje, že se nejedná o jednoduchou záležitost. Kathmandu jsem po 42 letech samozřejmě nepoznával. Dílem alzheimera, dílem bouřlivého rozvoje v posledních letech. I ostatní účastníci výpravy, kteří jsou zde každým rokem, žasli nad změnami ve čtvrti Thamel. Naopak v zemětřesením těžce poškozeném historickém jádru zahaleném do lešení se neděje nic. Dva dny jsme věnovali nákupům potravin a vybavení základního tábora a návštěvám restaurací. Čekají nás tři dny cestování autobusem do 900 km vzdáleného města Darchula. Jediná silnice vedoucí jižním Nepálem na západ je těžce přetížená a v mizerném stavu. Maximální možná průměrná rychlost dosažitelná na této silnici je 30 km/h. Jakási vojenská kontrolní stanice při vjezdu a výjezdu do tygří rezervace. Od této chvíle k jídlu není ve stravovacích stanicích (těžko říct restauracích) nic než dhalbát. Podstatou je rýže, řídká čočková majda a podle oblasti nějaká vařená zelenina, brambor. První slavnostní uvítání v hotelu v Darchule je v režii mladíků jakési místní turistické organizace. Sedmý den po příletu do Nepálu konečně s karavanou 28 nosičů vyrážíme proti toku řeky Mahakali, která tvoří hranici s Indií. Půl dne jdeme po nedokončené silnici podél řeky, pak už stezka vede úbočími nahoru přes hřbety a zase dolu k mostům přes přítoky. Počasí je proměnlivé, občas zaprší a pohled na sever na hory je zakrytý mraky. Po stezce proudí karavany mul, nahoru především s nákladem rýže. Stany na přespání nestavíme, daří se přespávat skromně v budovách, kde podstupujeme i večeře. Dhalbát. Druhý den pochodu nám místní starosta v rámci uvítání sdělí, že cesta údolím je přerušená sesuvy. Nevěříme, místní toho nakecají... Čtvrtý den se nám podaří přejít se zajištěním několik sesutých svahů, nosiči jsou skvělí. V poledne končí stezka v řece, hráz je stržená. Na indickém břehu v kolmých stěnách proráží zbývajících cca 800 m silnice občas odstřely. K nám to 56

nedoletí. Naši mladí se navazují a zkouší přelézt hladkou stěnu. Pavla padá do vody, naštěstí tam stojí po pás. Na protějším břehu se shlukli čumilové a pozorují další počínání, které je skryté našim zrakům. Za dlouhou dobu se vracejí se špatnou zprávou: Asi 150 m hladké kolmé skály do bouřící řeky. Sirdár Kopur mezitím prozkoumal příkré svahy výše nad řekou a i z pozorování jeho pohybu v terénu je jisté, že tudy nošiči neprojdou. Se soumrakem je všem jasné, že zítra musíme zpět. Večer trávíme u ohně zpěvem za doprovodu Laňkovy kytary. Ve vesnici Gotham Dumlin se probírá možnost přejít přes hory. Místní o této cestě slyšeli, ale nikdo tudy nešel. Nezbývá, než se vrátit do Darchuly, najmout džípy a proniknout údolím řeky Chamaliya do jižního BC. Překročit západní sedlo, sestoupit do severního BC, vylézt na kopec a vrátit se stejnou cestou. Teoreticky ano, ale neznámou je průchod Z sedlem a problémem je čas. Bez aklimatizace bychom na to měli 10 dní. Na jižní stěnu nemáme a sestup by vedl stejně do severního BC. Nicméně něco se dělat musí, na návrat domů je času dost. Ve vesnici Sunsera jsme prožili folklorní odpoledne. Místní, především starší generace secvičovala tance a zpěvy na zítřejší festival. Úžasný zážitek zdokumentovaný kamerami. Zatím jsme ušli 104 km, nastoupali (a sestoupili) 6200 metrů, bohužel jen v nadmořské výšce do 1800 m. Sevřené údolí do jižního BC zdoláváme za tři a půl dne. V každé vesnici, kde přespáváme, je vítací ceremoniál za zpěvu a tance 57

především do svátečních krojů nastrojených žen. Samozřejmě to není zadarmo a vítací výbory očekávají nějakou odměnu. Poslední dva dny nás sužuje déšť více než předešlé dny. Naštěstí stačíme postavit tábor ve výšce 3830 m před dalším přívalem. Devatenáctý den našeho pobytu v Nepálu, už moc času nezbývá a počasí nám dosud nedalo příležitost vidět kopce. Další den přichází zlepšení. Ploché dno doliny je vystlané šťavnatou trávou a pasou se tu koně. Občas už vidíme strmě se zvedající svahy okolních kopců. V rámci aklimatizace se vydáváme nahoru do doliny přes množství potoků a bažin k pravé moréně. Ve výšce 4200 je veliké jezero a po krátkém vyjasnění objevujeme Z sedlo. Cesta k němu je teď jasná a i večer už se vyjasnilo. Olga s Pavlem připravili úžasnou večeři: hovězí, koprovou omáčku a knedlík. Chybí už jen pivo. Ráno je úplně jasno. Než se nabalíme a najíme, je poledne. Stejně jako včera, k moréně a po jejím ostří nad jezero, kde objevujeme krásné místo na zelené trávě s vodou nedaleko. Máme konečně možnost vidět okolní zaledněné velikány opancéřované seraky. Dominantní je rozsáhlá jižní stěna Api. Není divu, že zatím odolala. Narozdíl od ostatních stěn je díky své jižní orientaci a strmosti málo zaledněná. Zatáhlo se a trochu zapršelo. Nazítří bez problémů přecházíme ledovec pokrytý kamením. Vylézáme na travnatou plochu levé morény, kde se přezouváme. Dál šikmo svahem suťovými poli s velmi nestabilní sutí. Musí se překročit několik hlubokých strží na vrchol suťového pilíře, kde už leží čerstvý sníh. Jsme nedaleko kolmých skal na boku ledovce, ale místo na postavení stanů nacházíme až ve výšce 5100 m. Jen co vysekáme plošiny a zalezeme do stanů, začíná sněžit. Vstáváme až v 8 až na stany zasvítí slunko. Laněk je ve výborné formě a valí dopředu. Nehodlám vystoupit až do sedla, jdu jen v trekovkách a podvlékačkách. Pochybnosti o průchodu skalním prahem maže Laněk brilantním průstupem zprava a traverzuje doleva do sedla. Všichni jsme se sešli na jednom místě, a protože se začalo zatahovat, nechali jsme to na Laňkovi a živíme v sobě naději, že tudy bude možno přejít na sever. Začíná roztávat sníh a nutí mě sestoupit, protože nemám kamaše. Laněk v sedle udělal působivé fotky i video, díky nimž je naprosto jasné, že s naším materiálem, časovou rezervou a minimální aklimatizací nejsme schopni zamýšlený plán uskutečnit. 58

Sestup strmým ledem ze sedla by bylo nutno zajistit asi 400 m lana, které nemáme a sestoupit hodně rozervaným ledovcem do severního BC. Hřeben ze sedla je tvořen úžasně ostrými skalními věžemi, tudy také cesta nevede. Během odpočinkového dne přemýšlíme o možnosti vystoupit alespoň na některou z šestitisícovek, z nichž ještě žádná nemá průstup. Nástup by byl možný ze sousední doliny, kam se vydáváme nažítří. Všechny stěny by vyžadovaly prokličkovat mezi seraky, což se nikomu nechce. Stejný problém představuje i průstup do sedla pro výstup Z hřebenem vrcholu 6585 m, o jehož ostří lze jen diskutovat. Všechny vrcholy mají tvar žraločích ploutví. Je konec všem snům, alespoň pro letošek. S Pavlou a Tondou chceme využít zbývající čas do odletu na osmidenní trek přes sedlo a dalším údolím k nějaké cestě. Po dni pochodu nás v dědině Kayekot vracejí zpátky na zem a z každého námi plánovaného dne dělají dva. Zařazujeme se tedy k hlavní skupině a společně trávíme dva dny v národním parku Chitwan pozorováním nosorožců jak pěšky, tak ze hřbetu slona. Sylva Talla 59

Itálie a Francie Arco, Verdon a Buis les Baronnies 16.6.-26.6.2018 Jarní návštěva jižní Francie, pro mne osmadvacátý rok po sobě, je už více než srdeční záležitostí. Tentokrát jsme vyrazili dvě celé rodiny (ne jen my lezci), s cílem ukázat našim drahým polovičkám místa, která nám přirostla k srdci. V sobotu ráno odjezd z Letovic ve složení Lenka, Václav, Vašek a Tomáš. Druhá osádka ve složení Andrea, Luboš, Anežka, Rozárka a Šimon vyrazila den před námi. Počasí nic moc, vedro během celé cesty přes Rakousko, Německo až do Arca v Itálii. Za 8,5 hodiny čistého času jsme konečně dorazili do ZOO campu a mohli jsme zde postavit stan na místě, které nám již zamluvil Luboš a spol. Po nezbytném pivním osvěžení jsme udělali večeři a šli se protáhnout do blízké oblasti s prohlídkou malého kostelíka (poustevny) Eremo di San Paolo, spojené s hledáním kešek a brouzdáním v řece. Po návratu do kempu plán na zítřek a spát. V neděli byla na pořadu dne ferrata Rio Salagoni (obtížnost C), kousek od městečka Drena. Vede celá údolím, které vytvořila za dlouhé roky malá říčka tekoucí shora z kopců. Už začátek dával tušit, že to nebude zadarmo. Zvláště když jsme tam chytili maminku s cca osmiletou dcerkou, která nebyla schopná přelézt kramle, které byly občas daleko od sebe. Naštěstí po zdolání asi 50 metrů to maminka vzdala a my po půlhodinovém čekání konečně vyrazili vzhůru. Ocelové lano s kramlemi se thlo jako nit nad rychle tekoucí a osvěžující vodou, skrz skalní okna, přes vodopády a skalní prahy. Občas nás to při lezení docela dost zatahalo za ruce. Dokonce zde byl jako vítané zpestření i Nepal bridge. Horní třetinu naší ferraty jsme absolvovali vodou včetně přeskakování z kamenu na kámen. Perfektní osvěžení Ferrata vyústila v samé blízkosti hradu v malebné vesnici Drena, takže závěrečné foto s hradem v pozadí bylo pěkným zakončením této dvouhodinové túry. Sešli jsme dolů k autu, a protože bylo opravdu velké vedro, tak jsme se na zpáteční cestě do campu dojeli vykoupat do nádherného (a studeného) jezera Lago di Ledro (nad 60

Riva del Garda). Jezero s modrou průzračnou vodou, zasazené do okolních vysokých hor, opravdu nemělo žádnou chybu. V kempu jsme to po dobré večeři samozřejmě zapili. V pondělí odjezd o 800 km jižněji do francouzského Lantosque, které leží asi 50 km severně od Nice. Už jen cesta údolím z Nice až po Lantosque je pěkným zážitkem meandrující divoká řeka, mosty, vysoké skalní stěny, horské vesničky. Docela jsme se vyřádili hledáním otevřeného kempu. Námi vyhlídnutý kemp nahoře pod hlavním hřebenem byl zrušený, takže jsme byli nuceni se vracet těmi úzkými cestami s nekonečnými serpentinami a najít jiný kemp na dolním okraji vesnice blízko Lantosque. Už skoro za tmy - večeře, zasloužené pivko a jít načerpat síly do dalšího dne. V úterý probuzení do nádherného slunečného dne. Dnes byla naším cílem ferrata Les Canyons de Lantosque (C/D), která je rozdělena do tří samostatných částí vinoucími se dvěma údolími, která obepínají ze dvou stran skalní ostroh, na němž se skví starobylá horská vesnice Lantosque. V kuse jde o minimálně tříhodinové dobrodružství. Fotky na internetu nelžou, je tu fakt nádherně. Začátek začíná sestupem po žebříku a po kramlích do kaňonu první říčky Le Riou. Cesta vede nad vodou po obou stranách rokle s několika žebříky, Monkey a Nepalese mosty, až se dojde na konec první části, kde impozantním vodopádem vtéká Le Riou do druhé větší řeky La Vésubie. Hned vedle vodopádu je v hlavním toku řeky La Vésubie vklíněn velký kulatý balvan, přes který je vedena naprosto fotogenická část ferraty. Od této chvíle až na úplný konec nás doprovází všudypřítomný hukot modré zpěněné vody La Vésubie. Tady už jsou oba typy několika přemostění řeky (Monkey a Nepalese) daleko delší a ve spojení se vzdušnými cestami po kramlích v častých převislých částech kaňonu, několik metrů nad zpěněnou vodou, je to mnohem působivější, než v první části. Fotek jsme tu udělali všichni opravdu hafo. A když už jsme si mysleli, že ferrata pomalu končí, tak přišlo to nejlepší na závěr. A to asi sedmdesátimetrový výšvih kolmou stěnou po kramlích k Nepal bridge, který svými 100 metry délky dominuje nad údolím. Už jen přechod přes tento houpající se most byl dobrým zážitkem. Po přejití na druhou stranu údolí se muselo ještě cca 20 výškových metrů po kramlích na konec ferraty, který byl opravdu stylový cesta končí přímo u hřbitovní zdi. Tady jsme 61

se naposled podívali do té propasti pod námi, sundali ferratové sety a přes hřbitov prošli do historické části Lantosque. Závěr cesty jsme oslavili osvěžující vodou a zmrzlinou u místního pubu, přičemž jsme konstatovali, že to opravdu stálo za tu několikahodinovou námahu. Ani se nám nechtělo do našich rozpálených aut, ale museli jsme jet dál, do Verdonu, dalšího cíle naší putovní výpravy. Večer jsme dorazili do La Palud, kde to jistil jako obvykle kemp u našeho staříka. Ve středu po snídani jsme logisticky museli zvládnout vysazení posádky obou aut na vstupu do údolí Verdon, přemístění jednoho auta do oblasti La Maline a návrat jedním autem opět ke vstupu do Verdonu. Kdo už tam někdy byl, tak ví, že Gorges du Verdon je největším, nejhlubším a nejdelším údolím v jižní Francii, s mnoha lezeckými sektory (výška stěn až 350 m), přičemž je hojně využíváno rovněž turisty a vodáky. Naše cca 13 km trasa po červené turistické značce začíná hned na vstupu necelý kilometr dlouhým tunelem, kde je nutností dobrá obuv a čelovka. Za tunelem už stačí jen jít po stezce vinoucí se dnem údolí, chvíli těsně u řeky a vzápětí šplhající vysoko do stěn Verdonu, a vnímat tu neskutečnou krásu kolem. Modrošedá kypící voda, na obou stranách impozantní vysoké vápencové skalní stěny, spousta jeskyní, flóra hýřící mnoha barvami to vše tvoří dokonalý balzám na naši duši. Závěrečný výstup cca 300 výškových metrů k hospůdce na ostrohu La Maline dá trochu do těla, ale čím jsme výše, tím se otevírá větší a větší výhled na údolí pod námi. Nemá smysl to více popisovat, to se musí zažít. Večer v La Palud to jistila hospůdka s oblíbeným vínem a pastisem. Čtvrtek ráno přesun do další známé lezecké oblasti Buis les Baronnies s mezipřistáním v Sis- 62

teronu, kudy procházely dějiny (hlavně říše římské). Za plného slunce jsme pěšky absolvovali okružní cestu historickou částí města a šli se pak podívat za řeku na místní lezecké sektory. Zrovna tu lezly dvě dvojky. Zajímavostí této lezecké lokality je docela zvláštní deskovitá odlučnost vápence, tvořeného usazeninami schránek prehistorických korýšů. Všichni jsme si tu pro sebe hledali (a také našli) ty nejhezčí amonity. No a na lezení došlo rovněž. Dali jsme tři cesty Les Grandes Lévres (5b), La Peinarde (5c/6a) a Géant Jaune (5c/6a), což na rozlezení po dlouhé cestě bylo tak akorát. Cíl dnešní cesty Buis les Baronnies nás opět přivítal v celé své kráse i s impozantním ještěřím hřbetem St. Julien nad ním. Kemp jsme si vybrali stejný jako vloni, jen jsme obsadili jiné a podstatně větší místo pro tři stany a dvě auta. Třešně tam však byly díky těm parnům tak scvrklé, že se bohužel nedaly jíst Večeře, pivko, víno, V pátek lezecká sekce (Václav st., Václav ml., Luboš a Róza) vyjela do oblasti Ubrieux, skalního amfiteátru rozkládajícího se těsně u silnice. Tady jsme dali čtyři čtyřicetimetrové cesty Psychose (5b), Subtilité Tacticle (6a+), Bébé S Amuse (6a+) a na závěr Symphonie Inachevée (5c, 6a). Druhá chodecká sekce si prošla Buis a poté se věnovala relaxu u bazénu v kempu. A vydrželo jim to celý den V sobotu ráno opět azuro. Všichni vyrážíme nahoru na St. Julien do pravé velké modré ferraty La Testouriasso (obtížnost D). Z parkoviště je nástup do ferraty vzdálen slabou půlhodinku chůze do strmého kopce. Nahoře navléct do sedáků a už stoupáme ferratou vzhůru asi 30 m v kolmé stěně po kramlích v předem stanoveném pořadí. Pokračovalo to cik-cak stěnou, až jsme vylezli šikmo nahoru k hřebeni. Odtud vedl traverz po dřevěných lávkách, přešli jsme několik visutých mostů (Foot bridge, Monkey bridge a Nepalese bridge). Při stoupání jsme s Lenkou pamatovali dokonce i na odlovení kešky pod hřebenem - další bodík (za 5) do GC. Zážitků cestou bylo opravdu hodně, obzvláště když jde ve skupině devět lidí a neustále někde někdo fotí, kochá se okolní krajinou, nebo čeká na to, až obtížný úsek přeleze ten před ním. Nahoře u hřebene opět nezbytné foto, a kochání se nádhernými výhledy kolem. Po dvou hodinách jsme došli na konec ferraty a slezli dolů k autu. Tady jsme dali malý gáblík a vydali se ještě na další malou ferratu (obtížnost C), která je spíše 63

pro děti, s časovou náročností cca ½ hodiny. Opět jsme sestavili lidský vláček, který statečně stoupal vzhůru. Kramle, Monkey a Nepalese bridges, dokonce průlez skrz skalní okno s výlezem po borovici atd. Kousek byl veden kolmou stěnkou jako variante athlétique, tak proč tudy nejít, že? Závěr ferraty bylo šplhání přes lanovou síť až na trám vedoucí přes malou propast a zbývá pár kroků na vrchol. Pak už jen cestou dolů (A/B) k autu. Poté jsme zajeli na malé návrší k soše věrozvěsta St. Trophime hledícího od malého kostelíku dolů na Buis, odlovili s Lenkou další kešku a odjezd do kempu. Večerní posezení u stanů, spojené s konzumací dobrého jídla a vína nemělo chybu. Neděle nás překvapila zase modrou oblohou (jak také jinak), tak lezecká sekce odjezd po brzké snídani do pro nás nové oblasti Plaisians, vzdálené asi 10 km od Buis. Věděli jsme, že po druhé odpolední už bude pražit slunce do stěny tak, že se nehodí lézt. Plaisians je celkem malá oblast s cestami maximálně do 50 metrů délky. Dali jsme tu 5 cest a to La Bricole (5b, 4c), Lait Formidable (5c, 5a), Interference (6a+), La Crevure (5c+, 6a+), a na závěr se pochlapil Vašek v cestě Les Fantasmes De Fanfan (6b+). Nejhodnotnější cestou celého našeho zájezdu bylo právě toto 6b+, které si Vašek vychutnal 2x (aby to měl PP). Zbytek výpravy měl opět rest 64

day procházky po Buis a hlavně bazén v kempu. Ostatně i my lezci jsme ho pak po návratu v parném odpoledni rádi využili. V pondělí sbalit naše ležení a odjezd v horkém dopoledni s mezipřistáním v Dijonu. Tady polovina výpravy (V, L, V a T) absolvovala prohlídku celé historické části stojí to opravdu za to. Po asi 2,5 hodinách celkem svižné chůze nasedáme opět do auta a pokračujeme za druhou polovinou výpravy do Mulhouse, kde to jistil kemp umístěný na ostrově mezi dvěma břehy řeky l Ill. Vybavení tohoto kempu už odpovídá víceméně německému naturelu je to už na hranicích s Německem blízko Schwarzwaldu. Po asi osmi hodinách cesty to bylo tak akorát, takže postavit stany, uvařit večeři, pak dobré pivo a vínko, a na kutě. Úterý už jen cesta domů přes Německo a Rakousko, takže v devět hodin večer jsme si konečně mohli říci Ahoj, domove!, a dát si zaslouženou štamprličku slivovice s osádkou druhého auta. A co bych mohl dodat na závěr? Podařilo se nám absolvovat čtyři opravdu pěkné ferraty (údolím malé říčky u Dreny,v Lantosque nad hučící divokou řekou La Vésubie a dvě v Buis Les Baronnies v oblasti St. Julien), projít si pěšky celou atraktivní část údolí Verdon těsně nad řekou a vylézt několik zajímavých cest v krajinově vděčných oblastech (Sisteron, Buis les Baronnies a Plaisians). Přestože bylo po celý náš pobyt neskutečné vedro a nikomu se nechtělo do jakýchkoliv velkých aktivit, hodnotím tento náš výlet opravdu pozitivně. Ono totiž to neskutečně nádherné prostředí skal, modré řeky Verdon, klidné Le Riou a divoké La Vésubie, navštívená historická místa a dobré jídlo spojené s francouzským vínem a pastisem nám vytvořilo opravdu perfektní pohodu napříč celým teamem. Tak že by zase něco dalšího za rok? Za účastníky zájezdu zaznamenal Vašek Janda st. 65

Paklenica 8.9.-16.9.2018 Podívat se někdy do Paklenice byl můj dlouhodobý sen. A to nejen z hlediska lezení, ale hlavně kvůli návštěvě míst, kde z mého kdysi mladického pohledu probíhaly dějiny. Natáčely se tam totiž všechny díly Vinnetoua a nejen tam. V podstatě jsem nemusel nikoho přemlouvat, vyrazili jsme tam opět dvě celé rodiny (co jsme byli letos společně ve Francii) s cílem projít si jak místa natáčení, tak také trochu popolézt na místním matroši, a hlavně projít si Malou i Velkou Paklenicu a strávit spoustu času u modré, čiré a teplé vody Jadranu. V sobotu ráno odjezd z Letovic ve složení Lenka, Vašek st. a Vašek ml. Druhá osádka ve složení Andrea, Luboš, Anežka, Róza, Vašek a Tom vyrazila obytnou dodávkou asi tak hodinku za námi. Počasí bylo v pohodě během celé cesty přes Rakousko a Slovinsko až do Paklenice v Chorvatsku. Za 9,5 hodiny jsme konečně dorazili na malé náměstíčko ve Starigradu-Seline a počkali na místního domorodce, který nás dovedl k našemu pronajatému apartmánu pro deset osob. V podstatě jsme měli pro sebe celé první patro jedné vilky čtyři pokoje, dvě koupelny, velkou kuchyň a balkon. Jako základna na vyrážení do okolí to 66

bylo naprosto ideální. K moři to byly pouhé 2 minuty chůze, obchody hned za rohem, do místní vyhlášené rybí restaurace to bylo rovněž kousek zkrátka paráda. Neděle byla ve znamení návštěvy Zadaru. Ještě předtím jsme však cestou navštívili ty nejmalebnější zákruty řeky Zrmanja, kde při natáčení stálo Vinnetou Lager Pueblo. Kdo tam byl osobně, tak ví, jaké je to nádherné místo. A kdo ne, tak jistě viděl krásné meandry modré řeky Zrmanja právě v několika dílech Vinnetoua. Odtud je to do Zadaru slabých 30 km. Toto město na pobřeží Jadranu s malým přístavem se může pochlubit mnoha historickými artefakty, které stojí za zhlédnutí. Velká pevnost, několik kostelů, muzea, tržiště, velké sluneční hodiny na nábřeží (Pozdrav Suncu) a hlavně tzv. mořské varhany (Morske orgluje), které neustále vyluzují zvuky dle toho, jak vlny narážející do pobřeží vytlačují vzduch v jednotlivých píšťalách. Poznávačka nám zabrala celý den a stále bylo co objevovat. V pondělí už konečně došlo i na lezení ve Velké Paklenici. S Václavem, Rózou a druhým Vaškem jsme si koupili pětidenní permici za 180 kun, k tomu zaplatili 10 kun za parkovné a dojeli autem až pod sektor Kuk od Skradelin. Tady nám chvíli trvalo zorientovat se pod velkými stěnami a najít námi vyhlédnuté cesty. Velká Paklenica je opravdu impozantní, jak pro turisty, tak i pro horolezce. Ty několikasetmetrové stěny kolem nás vytváří opravdu nádhernou kulisu jakékoliv vyvíjené aktivitě. Na základě doporučení jednoho kamaráda jsme nešli lézt do oklouzaných sektorů kolem cesty, ale do sektorů za vodou i když v době naší návštěvy bylo koryto řeky úplně vyschlé. Na seznámení se s místním vápencem jsme si s Vaškem vylezli jednodélkové cesty jako Andy&Max (5c), Ilo (6a) a Franz Hohensinu (5b). Druhý Vašek s Rózou zkusili po nás první dvě cesty a přesunuli se do sektoru Klanci, kde však lezení přímo z turistické cesty nevěštilo nic dobrého. My se tam pak přesunuli rovněž a dali si na závěr cesty Anne (5b) a Wiener würtschen (5a) a ejhle, obě oklouzané jak sviňa Večer návrat do apartmánu a jako odměna jít se šplouchnout do teplého moře (totéž, co dělala celý den druhá chodecká skupina). V úterý jsme šli všichni za krásami Malé Paklenice. První třetina cca 12 km dlouhého údolí je chůze po kamenité stezce mezi vápencovými stěnami stále vzhůru. Je opravdu na co se dívat a čím dál tím více se při 67

pohledu nazpět otvíral překrásný výhled na moře. Pak už vede cesta pouze korytem vyschlého potoka po kamenech, které jsou někdy pro přelézání opravdu vysoké. Údolí se cca v polovině výstupové trasy zúží natolik, že se strmé stěny skoro dotýkají (vzdálenost stěn od sebe je tu cca 8 metrů). Po překonání celkem vysokého skalního prahu se koryto potoka opět rozumně pokládá a tak už jen pozvolna nabíráme nadmořskou výšku. Cestou jsme viděli kolem sebe několik jeskyní, přičemž v jedné se dá dokonce napít čisté vody ta skapává ze stěn do připravených PET lahví. Jinak v celé Malé Paklenici se voda volně vůbec nevyskytuje. Až teprve na konci údolí jsme opustili vyschlé koryto, cesta se vine strmě do svahu. Konec stoupání nás čeká až nahoře v sedle, odkud je nádherný výhled do okolní krajiny to byla naše odměna. Po malé pauze pak vedla cesta k malému vršku, pod nímž je pozůstatek malého kostelíka. Pak už nás čekala jen nekonečná cesta dolů do Seline. Sice bylo stále na co se dívat, na nádherné vápencové skály a škrapy kolem nás, ale vedro bylo fakt veliké. Byli jsme opravdu rádi za to vychlazené pivo v našem apartmánu Ve středu jsme s Václavem vyrazili opět za lezením do Velké Paklenice do sektoru Kuk od Skradelin. Tady už došlo na vyhlédnutou 115 m dlouhou cestu Armadillon 6a (4a, 5c, 6a, 5c). Nádherný neolezený matroš, perfektní jištění, výhledy kolem dokola to vše jsme si opravdu užili. Štandy zde cca v polovině 68

případů tvoří dva nýty spojené smyčkami. I my jsme u posledního štandu při slanění pro jistotu přidali tu naší, jistota je jistota Druhá dvojka (Róza s Vaškem) dala dvě krátké cesty přímo u turistické trasy. A na závěr opět relax v moři a vychlazené pivko. Ve čtvrtek konečně došlo na projití si celé Velké Paklenice opět jako obyčejní turisté. Už od vchodu do tohoto národního parku se prochází postupně mezi jednotlivými vysokými vápencovými stěnami, kde se nachází spousta vyhlášených lezeckých sektorů. Cestou míjíme jednotlivá filmová místa (Vinnetou 1, Vinnetou 2,, Vinnetou 9), vytesaný bunkr ve skále pro papaláše (za totáče), velmi silný vývěr pitné vody, přičemž stále potkáváme a míjíme stovky a stovky turistů, až se před námi náhle otevře výhled na opravdu impozantní stěnu Aniča Kuk. Mimochodem sám velký Adam tady cca měsíc po nás vyběhl tu nejtěžší cestu v sektoru Klin. Aniča Kuk nás pak provází po celou dobu našeho stoupání nahoru k hřebeni, kde cílem našeho plahočení byla vyhlášená jeskyně Manita Peč. Není až tak rozlehlá, ale dosti vysoká, s nádhernou krápníkovou výzdobou (krápníky vysoké až 20 m) a několika jezírky s křišťálovou vodou. Cesta nazpět dolů pak už byla celkem pohoda, šlo se stále z kopce, přičemž pořád bylo na co se dívat. Celá naše grupa se shodla na tom, že to stálo opravdu za tu námahu škrábat se těch několik kilometrů stále vzhůru a překonat přitom stoupání cca 600 výškových metrů, a pak to celé zase sejít až dolů ke vstupní bráně do tohoto národního parku. A jako zlatý hřeb programu se šlo do vyhlášené rybí restaurace, kde nám obsluhující personál ukázal naprosto precizní koncert při vykosťování objednaných mořských ryb. A místní vychlazené pivo rovněž nemělo žádnou chybu. V pátek se rozhodlo skoro celé osazenstvo věnovat se po celý den relaxu u moře. Jen my dva s Václavem ml. jsme se vypravili opět do Velké Paklenice, tentokrát už na věhlasnou Aniča Kuk do sektoru Stup. Je to vlastně takový přilepený nos k velké centrální stěně, kde délka všech cest až na hřebínek Stupu osciluje mezi 120-130 metry. Odtud pak pokračují další cesty cca 200 metrů nahoru. My si vybrali cestu Karabore 5c (5a, 4b, 5c, 5b) - sice nízká obtížnost, ale zadarmo to rozhodně nebylo. Obvzláště ve třetí délce, kde se vzdálenosti mezi jištěními tak trochu zvětšily. Nicméně zážitek to byl fakt velký. Po přelezení cesty stojíte u posledního štandu 69

na malém hřebínku a máte možnost se pokochat dalekými výhledy od vzdálené hladiny moře až po tyto krásné kopce kolem nás, včetně celého údolí pod sebou. Nad vámi je další stěna, která vás láká jít dál, ale času už tak moc nebylo a nám se to nechtělo celé obcházet z vršku až dolů k nástupu. Slanění bylo v pohodě, sestup v lezečkách dolů sypající se šotolinou nic moc, nicméně za chvíli jsme pod nástupem. Pak už jen zamávat našim spolulezcům (a celé stěně Aniča Kuk) a sejít údolím k autu. Vychlazené pivko v našem hotelu fakt bodlo, stejně tak jako večerní koupel v teplém moři. V sobotu vše sbalit, uklidit v apartmánu, a pak už jen cesta domů přes Záhřeb, Slovinsko a Rakousko, takže v devět hodin večer jsme si konečně mohli opět říci Ahoj, domove!. A co dodat na závěr? Podařilo se nám projít si celou Malou i Velkou Paklenicu s návštěvou jeskyně Manita Peč, docela dobře si zalézt na neolezeném vápenci, pokochat se místy, která jsou zasvěcena Vinnetouovi, a navštívit historické centrum přístavu Zadar. Přestože bylo po celý náš pobyt docela vedro, hodnotím tento náš turisticko-horolezecký výlet opravdu pozitivně. A nejenom já Tak že by zase pokračování za rok, za dva? Za účastníky zájezdu zaznamenal Vašek Janda st. 70

Hrubice manuál k užití První návštěva Hruboskalska se odehrála tuším v roce 1997. Závěr všechno osolený, měkký, cesty hrozný, lezou bez mága. Probili jsme Kouřovou na Daliborku, Dračí spáru na Dračí věž, Klasiku na Kápla a zapytlili Údolku. Pak pauza. Dlouhá pauza. S nováčky proběhl pokus o návrat tuším okolo roku 2008. Česká hrana na Dračí Zub, jakási hrůza vpravo od televizní na Skauta. Stále pachuť, divný pocit, ale jaksi tomu přicházím na chuť. Opět pauza. 2015 poptávka na podzimní vodění - v Tatrách hnusně, Sasko nejistá předpověď, Český ráj ok. Super tři dny v lehkých klasikách. Údolka na Podmokly, Maják, Skaut, Lebka, prostě spousta cest v obtížnosti V, max. VII. Super lezení, místy trochu solivé, ale obecně dobře jistitelné a hlavně úžasně zážitkové. Opět pauza, ale naštěstí už výrazně kratší. Bohužel, pro návštěvy Skaláku nesmí být vlhko, ale nesmí být ani moc vedro, no prostě podmínka není vždy. Babí léto luxus, takže volba na lezenici je jasná. Protože se ve skalách necítím dobře, když tam nejsou lidi tak jedeme na pondělí, úterý a středu. Bál jsem se hrozně, byli jsme ve skalách i přes super počasí úplně sami. 3 DNY super lezení a bez lidí, pecka :-) DAY 1 Krásná klasika Egyptská hrana VII na Sfingu. Pod prvním trochu solí, čím výš, tím líp a mezi prvním a druhým se hodí do hodin tvrdší kevlarka. Večerní věž, Ranní cesta VIII. Hvězdičková cesta, famózní lezení po krásných chytech, kruhy kousek dál, ale bouldr vždy u kruhu, pod třetím v římse dobré hodiny a další i v dolezu na vrchol. Dominstain, čím jiným než Smítkovou cestou VII. Vylezete na předskalí a nevěřícně koukáte nad sebe. Nakonec před nosem objevíte hodiny na tenký tvrdý kevlar a zanadáváte, že nemáte háček na protažení. Nakonec tam tu smyčku nějak procpete, ale tuhle tam Smitka 100% neměl a pustíte se nad sebe do neznáma, prostě když to vylezli tehdy a dali za VII, nemůže to být těžké. Nakonec není, je to popičovka, ale smekám před odvahou prvovýstupce. 71

splněný další z lezeckých snů. Na dolezení ještě rychlý výběh Podmokelské Údolkou V, přeci jen výhled na Kapelníka je z Podmokel nejlepší. Pak už jen večeře a chrupec. DAY 2 Poprvé výlet do Příhraz. Držím se doporučení domácího Taktovka, Normálkou VII. Dlouhou dobu nerealizovaný výstup a další odškrtnutí z wishlistu. Poměrně zajímavý dolez na vrchol, takže možnost OS kazit nebudu, přišli by jste o zábavu, každopádně to není žádné harakiri, tak ho tam nepáchejte. Kapelník a jeho slavná Údolka VIII. Přeci jen bych kecal, že jsem tak trochu nebyl nervózní. Pytel v ní visel už 21 let :-). Na konci spáry jde babuláč nebo velké UFO. V sokolíkách celkem slušné smyčky a menší UFA, no a hlavně pod kruhem, co je až ve 40 metrech, jsou vlevo v římse poměrně dost slušné hodiny. V expozici dobrat a tři kroky na pískovcovou osmu celkem zabrat, no a pak už je to za odměnu až nahoru. Barevné listí, modrá obloha, večerní slunko, kolegy a tak trochu se hned od první cesty nemohu zbavit podezření, že měl při doporučeních mírně nekalé úmysly. Zahajujeme na Věž Slávy Korčáka Vzpomínka na Josku VII. Když u prvního kruhu stojím v sokolíku, oči namotané na kruh, ale nějak nemám myšlenku, jak ho čistě cvaknout, neváhám a chytám. Na rozlez, hmmm Dál už to šlo, ještě tro- 72

chu kyselo pod druhým kruhem, ale UFO to jistí. Přímý dolez přes převis je za odměnu. Pokračování, Maškova cesta VII na Měsíční věž. Krásné stěnové lezení, obkroužíte věž nejdřív zprava doleva a pak zleva doprava, no a přitom přesvědčujete jemné skalní struktury, že tam vlastně vůbec nejste a nemají tak tedy sebemenší důvod k odlomení. Každopádně krajinově vděčné, pod prvním tutová smyce, jen kdybyste upadli pod kruhem, je to tak -3m pod úroveň povrchu. Ale je tam měkko, písek a jehličí Pokračujeme na Sloup JV cesta VII. Trochu nám bylo v doporučení zamlčeno stavění, no nakonec ho zvládáme a pak už krásné stěnové lezení za odměnu. Dobré štandovat hned v prvním, pak ve třetím a pak už to napohodu bez hoblování skály lanem dolezete až nahoru. Když Příhrazy, tak Kobyla. Volíme míň olámanou a asi i lehčí Německou cestu. Štand v prvním, pak traverz do druhého za hranu, dobré ostré díry, žádný stres. Od druhého nádherné vzdušné lezení po hraně po super kyzech, u pátého spíš zleva a vlastně tam chvilku zase vůbec nejste, no a na rameni si ještě trochu zabouldrujete k vrcholu. Pak jsme si střihli tři pytle. Nedá se občas vylézt všechno, takže doporučuji Discobolos, Chrommolybden a tu třetí jsem raději zapomněl. Na spravení počínající trudomyslnosti si dáváme krátkou, ale hravou Údolku VII na Františka. Smítko, Procházka. Klasika od klasiků. 73

DAY 3 Zpět na Hrubici. Nevylézt si na Skauta Televizní IV, neboli Jižní spáru to by bylo provinění proti koloritu a hlaně bylo třeba srovnat pošramocené sebevědomí a nabít jistotu. Takže takový malý návod. Hned navazujeme Bobříkem kvasu VII na Skautskou věž. Nádherná, perfektně jistitelná sedma s klíčem okolo prvního kruhu. V druhém dobrat a mastit na vrchol. Žádná pasca, krásná hvězdičková cesta. Logickým postupem jdeme na Lebku. Nedodělaná cesta VII. Pod kruhem dobré smyčky, pak nezmatit okolo kruhu a dobře zajištěný dolez na polici pod hlavou, na kterou se kvůli lokálním pravidlům neleze. Ve vedlejší Kachařově cestě za VI mezitím nalézá starší lezec. Ještě se rychle bavíme, že jsem tam byl dva roky zpátky celkem smutnej, no a nakonec si dávám Nedodělanou cestu ještě jednou a hážu lano shora. Přeci jen je lepší, když mají všichni nakonec fajn den a nikoli hrdinské zážitky. Tři roky zpět jsme něvěděli, že se na Lebku nahoru neleze, takže dostoupeno a poté zjištěno. Na Durangu jsem byl dva roky zpátky, tak letos Únorová VII normálkou. Horsky orientační nástup a přístup na předskalí. První kruh v pohodě, ve vycementovaných hodinách pod druhý prostě nejste, normálka a jak cvaknete, tak krásný a delikátní, skoro adršpašský rajbasový dolez. Hned z vrcholu Únorové koukáme na Fifanúv sokolík na Ocůn, takže co jiného. Průlez skalním oknem z náhorní strany věže do údolí, štand v hodinách a pak už jen převisek a jazda jednou z lehkých, ale o to spektakulárnějších cest Skaláku na vrchol věže. Výstupy jsou na Hrubici někdy tak trochu expediční. Štand v každém kruhu, a tak. Výborně si šatndování procvičíte třeba na Rudé hraně VII na Dračí věž. Dobírák na předskalí, traverz k prvnímu, štand. Rovně vzhůru k druhému, doporučuju neštandovat, vlevo sršni a pokračovat do třetího štandu, no a pak už přes čtvrtý na vrchol. Peckoidní klasika a doporučuju se podívat, kdy udělali prvovýstup. Námět k zamyšlení o naší lezecké úrovni. Traverzy a hledání směru, častý jev na Hruboskalsku, Údolka na Blatník Po slanění hned dáváme Porcalovu stěnu VII na Větrník, kde vaše odhodlání prověří nástupo- 74

vý převisek, který je nakonec výrazně lehčí, než vypadá. Určitě dobrat v druhém kruhu a pak na pohodu dolézt, bohužel řada lidí to leze v kuse a výsledek je na věži více než vidět. Se vzpomínkovým optimismem se vydávám zakončit den Údolkou VII na Knihu. Chyba, nevěřte vzpomínkovému optimismu. Když nad hodinama pod druhým stepuju v nástupu do spárky, nějak si nepamatuju, jak nepříjemný ten nález je. No a ta horní spára byla tehdy přes dvacet let zpátky taky nějak lehčí, na druhým. Výhled na Valdštejn, Trosky ozářené večerním podzimním slunkem, Kozákov. Večerní pohoda ve Skaláku Snad to na jaře vyjde a třeba se pár dní podaří. Že by s horoškolou? PS: Fotky jsou z dřívějších výjezdů, letos jsem si zapomněl foťák. Aspoň bylo víc času na lezení a co má člověk v hlavě, to se nesmaže. :-) PS2: Doplnění od dotyčného domácího kolegy, kterému za doporučení a tipy tímto děkuji. V zájmu zachovaní autenticity plný přepis komunikace z Messengeru: J.N.: pěknej článek, ale máš v tom chyby J.N.: Eyptská přímo VIIb Autor: Pravopisný já vim J.N.: Smítkárna VIIc první této klasifikace v Českém ráji vůbec J.N.: Taktovka VIIb J.N.: Večerní Cesta z rána J.N.: Příhrazy: J.N.: Věž Slávy Korčáka Joskův odkaz VIIc J.N.: Maškova VIIb J.N.: Sloup VIIb J.N.:Hrubice, Bobřík Kvasu VIIb J.N.: Únorová VIIb J.N.: Kniha VIIb J.N.: ale napsáno hezky J.N.: by mě zajímalo, co za kokota ti radilo ty Příhrazy J.N.: Discobolos VIII J.N.: Chrommolybden VIIc Autor: Danke schnek 75

Byli jsme v ráji Humor je vždycky nadsázka Jistá instituce nám nabídla levný zájezd do Itálie. Lezení na bílých skalách nad modrým mořem, spaní zadarmo ve vlastních stanech tamtéž, koupání, stálé slunečné počasí a výlet. Autobus dorazí v časných ranních hodinách na místo určení a ještě za chládku vyneseme svá zavazadla z malebného městečka Portovenere na skalní terasu pro čtyřicet lidí. Samozřejmě jsme jeli, zlákáni vidinou levného ráje. ce je slabším pomohl přenést do dopravního prostředku, stojícího úplně jinde. Pak jsme jeli do Moravské Třebové, Hradce Králové, Prahy a dalších českých měst, kde přistupovali další a další členové výpravy. Úplně večer prohlásil velký šéf, že strávíme příjemnou hodinku ve Veselí nad Lužnicí v útulné hospůdce u piva -rozloučíme se tak s Čechami. Po osmihodinové jízdě jsme vyhládli, ale ratejna, kde neměli vůbec nic k jídlu, nás odradila. Když jsme se konečně dostali mezi ty šťastné, kteří dostali aspoň pivo a vyjeli k hra- Fakt, že autobus ve 12, 00 za brněnským nádražím přistaven nebyl, nás nemohl odradit. Mobilem zavolaný hlavní vedoucí zájezdu z Hradce Králové se upřímně podivil, že v uvedeném prostoru je více parkovišť. Naše pobíhání kolem Tesca mu zřejmě přišlo vhod, neboť si asi deset minut do telefonu stěžoval, že ještě nemá sbaleno. Zachránil nás řidič, který oběhl všechny skupinky s těžkými batohy (vždyť vynáška bude dle nabídky trvat jen čtvrt hodiny!) a dokon- 76

nicím ve 22,00, opět zazněla z autobusových amplionů legenda o ráji. Uklidnili jsme se. Za očekávaného ranního úsvitu však bylo ještě do cíle cesty daleko okružní jízda Čechami si vyžádala své. V parném italském poledni se náš autobus vyčerpaně ploužil serpentinami a visutými mosty. Řidič usínal po čtyřiadvaceti hodinách jízdy za volantem i v pětiminutových čuracích pauzách. Několikrát prudce přibrzdil těsně před zábradlím mostu, sklo před námi bylo prasklé a také držák pro ty, co sedí nahoře nad řidičem a cítí se jako plavci vzduchem, mi při poslední prudké změně rychlosti zůstal v ruce. Nebylo by lépe lehnout si na podlahu a zavřít oči? Snažili jsme se silou vůle dodat svěžesti muži za volantem. Nevadí, až to přežijeme, vychutnáme si italský ráj. Vychutnali jsme. Pět kilometrů před Portovenere nás zastavili policajti - je to lázeňské městečko, dál může jet jen místní doprava. Pár zdatných kulturistů se svou čtyřicetikilogramovou zátěží vyrazilo vztekle pěšky. My ostatní jsme se s neforemnými batohy zoufale rvali do autobusů místní dopravy za dramatických výkřiků italských cestujících, jimž jsme naštěstí nerozuměli. Když jsme konečně uviděli řetězec příkrých schodů podél hradeb pevnosti v Portovenere a několikanásobně delší svah nad nimi, zaútočili jsme na velkého šéfa dotazy. No, řekl vyhýbavě, znal jsem jednoho Itala, který to za čtvrt hodinky seběhl. Nedopustili jsme se vraždy jen vzhledem k absolvované třicetihodinové jízdě, nevyspané noci a čtyřicetistupňovému vedru. O dvě hodiny později se zjistilo, že na skalní terasu se vejdou tak tři stany, takže ve žhavém podvečeru bylo možno spatřit okolo třiceti bezdomovců, drásajících se trnitým křovím a skalními plotnami, hledajících aspoň tak 40 x 50 cm velkou, rovnou a nepokálenou plošinku. Štěstí nám přálo. Téměř pod vrcholem kopce lákala úzká podlouhlá terasa nad kolmou stěnou, spadající do moře. Přístup byl jedině po viklavém, rezavém žebříku, na nějž se dost exponovaně nastupovalo ale aspoň tam nemohli turisté. Ráj začal kouzelnou hvězdnatou nocí, vysoko nad šumícím příbojem. Druhý den bylo do ústředního skaláku blízko, lezení dobře zajištěné a v pevné skále, teplo stále rostoucí - jen pitná voda až v hlubinách městečka u kašny, kde si Italové umývali nohy. Odpoledne se však na moři podezřele zvětšovaly vlny, vítr sílil 77

a v podvečer se naší větrné hůrce nedal zapálit ani vařič. Večer jsme strávili lámáním kamene a zatěžkáváním stanů zevnitř i zvnějšku a stejně tak i noc. Třaskavé pleskání zplacatělé spací prostory ani dunění vichru nebylo zrovna vhodnou ukolébavkou. Přesto jsme na tuto noc vzpomínali s láskou v noci další, kdy se k vichřici přidal déšť. Větrem poničený stan promokal a blahořečila jsem tlačivému hrbu uprostřed, na který jsem zpočátku nadávala, neboť jedině na něj bylo možné se uchýlit se spacákem a přikrýt se pláštěnkou. ale on je nemohl chytit, protože měl obě ruce v akci. Uprostřed zájezdu jsme byli též zlákáni na autobusový výlet podél pobřeží na proslulé černé pláže. Chtěli jsme si konečně odpočinout od boje s větrnou hůrkou, pobýt chvíli v jistotě. Šťastně jsme seběhli k busu (za tu slibovanou čtvrthodinku); po chvíli nás však zarazil divný puch, který stále sílil. Seděli jsme v 1. poschodí nad řidičem. Náhle vozidlo zastavilo a zdola zazněly přesladké lichotky ty vole apod.; řidič měl sebou ku- Někteří z nás byli při osvěžujícím podvečerním koupání vlnami vrháni na ježky, hroty skal či okraje zakotvených člunů. Popíchané nohy a obražené prsty bolely, výkalů kolem nás přibývalo. Dobré tvarohové buchty od babičky v čísi plechové krabici zplesnivěly. Nechtěli jsme jimi dále znečišťovat své okolí, proto jsme je s krvácejícím srdcem (jedli jsme vločky a Myšku krupičku cestovatelku) házeli z naší visuté terasy nad moře. Některé kupodivu sežrali v letu rackové, o osudu jiných jsme se dověděli další den kterýsi rozčilený prvolezec popisoval své utrpení v těžké lezecké cestě: nejenže se nadřel, ale navíc mu v kritickém okamžiku začaly na hlavu padat buchty 78

pomoci svého nezletilého syna, který omylem zmáčkl jakési tlačítko. Do klimatizace tak převedl nějaké ingredience z WC a my, zfetovaní vlastními, již uleželými zplodinami, jsme se rychle vypotáceli ven. Odpočinek to byl tento problém jsme nemuseli řešit my. Přes všechny útrapy nám zněla v uších slova vůdce výpravy: Je to nádherný zájezd pro silné povahy i otužovali jsme se fyzicky i psychicky a nazírali na vše s humorem. Jaké však bylo naše překvapení, když jednoho večera zamířil velký šéf za účelem spaní do místního útulného penzionu! Promokl mi spacák omlouvala se silná povaha s úsměvem, přihýbajíc si vydatně z láhve vína. To je geniální nápad, koupíme si veselou krabičku (víno v papírové krabici) a hned nám bude dobře! Vojenským vrtulníkům, létajícím každodenně nad naším hnízdištěm, se onoho večera naskytl zvláštní pohled - no a taky poslech. Pět otrlých individuí (naše skupinka uvnitř zájezdu) vylo Kočka leze dírou v kánonickém vícehlasu. Zejména jedinci s matematickým vzděláním urputně setrvávali ve vlastní svébytné tónině. Chorál, přerušovaný uvolněným chechtotem, se nesl daleko nad moře, kde se začaly kupit hrozivé mraky. Sílící vítr jsme moc nevnímali, a když černotu na našem obzoru přeťal žlutý blesk, kdosi prohlásil: to sem nepřijde a řval dál Kočka leze dírou. Bylo mně však jasné, že to sem přijde a tak jsem rychle mezi veselé krabičky vpašovala láhev s vodou. Za půl hodiny poté jsme se už všichni krčili v jednom stanu když umřít, tak společně a kolem nás švihaly blesky v desetiminutových intervalech. Kousek nad námi kovová věž, přidalo se krupobití a vichřice nám přimáčkla stan na hlavy. Skála se chvěla a pocit lability zvyšovalo vědomí, že nad námi ční převis a my vlastně též bydlíme na převisu. 79