6.2. Mytologie...28 6.2.1. Božstva života a smrti...28 6.2.2. Mýty o původu smrti...31 6.3. Posmrtný život...34 6.3.1. Koloběh životů...34 6.3.2.

OBSAH 1. Abstrakt.....4 2. Klíčová slova.....4 3. Úvod......5 4. Historický kontext.....7 4.1. Geografické podmínky a původní obyvatelstvo......7 4.2. Civilizace údolí Indu...8 4.3. Árjové...9 4.4. Vývoj indické společnosti...10 4.5. Boj za indickou nezávislost...11 5. Náboženské systémy a filosofie...13 5.1. Současné náboženské zastoupení...13 5.2. Náboženství Harappanů...14 5.3. Védské náboženství...14 5.4. Lesní filosofie...15 5.4.1. Džinismus...16 5.4.2. Buddhismus...16 5.5. Hinduismus...17 5.5.1. Vznik a rozšíření...17 5.5.2. Filosofické školy...18 5.5.3. Literatura a tradice...19 5.5.4. Společnost...20 5.5.4.1. Kasty...21 5.5.4.2. Životní stupně...22 5.5.5. Neohinduismus...23 5.6. Islám...23 5.7. Sikhismus...25 5.8. Pársismus...26 6. Hinduistická tanatologie...27 6.1. Tělo a duch...27 1

6.2. Mytologie...28 6.2.1. Božstva života a smrti...28 6.2.2. Mýty o původu smrti...31 6.3. Posmrtný život...34 6.3.1. Koloběh životů...34 6.3.2. Cesty k vysvobození z koloběhu...37 6.3.2.1. Ortodoxní směry...37 6.3.2.2. Neortodoxní směry...40 6.3.3. Eschatologické představy...40 6.3.3.1. Kolektivní eschatologie...41 6.3.3.2. Individuální eschatologie...42 6.3.3.2.1. Nebe, země a podsvětí...43 6.3.3.2.2. Pekla...44 6.4. Pohřební ritus...45 6.4.1. První doklady pohřbívání...45 6.4.1.1. Kostrová pohřebiště Harappanů...45 6.4.1.2. Dolmeny...47 6.4.2. Hinduistický pohřeb...48 6.4.2.1. Správné umírání...48 6.4.2.2. Kremace...49 6.4.2.2.1. Kremační místo...50 6.4.2.2.2. Rituály před kremací...50 6.4.2.2.3. Rituály při kremaci...52 6.4.2.2.4. Rituály po kremaci...52 6.4.2.2.5. Problémy s kremací...56 6.4.2.3. Kult předků...57 6.5. Genderové fenomény...58 6.5.1. Úděl vdov...58 6.5.2. Satí...59 6.5.3. Sebevraždy...62 6.5.4. Infanticida a potraty...63 7. Tanatologie menšinových náboženství...64 7.1. Islám...64 7.2. Buddhismus...65 2

7.3. Džinismus...67 7.4. Sikhismus...69 7.5. Pársismus...70 8. Závěr...71 9. O autorce...73 10. Slovník důležitých jmen a pojmů...74 11. Rejstřík...80 12. Seznam použité literatury a jiných pramenů...82 12.1. Literatura...82 12.2. Webové stránky...84 13. Přílohy...85 13.1. Seznam vyobrazení...85 13.2. Obrazové přílohy...89 3

1. Abstrakt Smrt je v hinduistické společnosti pojímána jako součást koloběhu životů, a každý člověk nutně projde nesčetnými cykly tohoto procesu znovuzrozování. Počet a kvalita těchto zrození jsou dány činy a vírou člověka, které ovlivní jeho posmrtný život. Hinduisté totiž věří, že trvalá duše přežívá i po smrti, spočívá po různě dlouhou dobu v jiné sféře, a poté se spojuje s novým tělem. Odraz těchto představ je možné spatřovat v obřadech zaručujících příznivý osud zemřelých předků, a ve způsobu pohřbívání, jímž je kremace spojená s celou řadou složitých rituálů. Práce sleduje tato témata v rámci vývoje hinduismu, během něhož se vyvinul v složitou nábožensko-společenskou instituci zahrnující množství názorů a směrů. Okrajově se též věnuje tématům, která se týkají smrti v pojetí menšinových náboženství dnešní Indie. život posmrtný. 2. Klíčová slova Eschatologie, hinduismus, Indie, kremace, náboženství, pohřeb, rituál, smrt, 4

3. Úvod Indie je co se týče náboženství a zvyků neobyčejně pestrou zemí. V této práci je téma zaostřeno na hlavní indické náboženství hinduismus a jeho nazírání na smrt, posmrtný život a s ním související pohřební rituály. Život každého hinduisty je pevně spoután tradicemi a zvyky, které striktně vymezují jeho povinnosti a veškeré rituály, včetně pohřebních. Se svým neodmyslitelným kastovním systémem je spíše nábožensko-společenskou organizací většiny indického obyvatelstva a v praktickém životě klade větší důraz na vztahy mezi jednotlivými vrstvami společnosti a rituální složku náboženského života, než na jeho věroučné základy. To, co souhrnně můžeme nazvat správným chováním, hinduistovi zaručí příznivý osud jeho duše po smrti. Pro nastínění tohoto tématu je v práci zahrnuta poměrně rozsáhlá kapitola zabývající se základními koncepty hinduismu. Posmrtný život je v hinduismu spjat s řadou eschatologických představ, které se odrážejí v celoživotních obřadech, zejména ve složitých pohřebních rituálech, jejichž důležitost a komplexnost vypovídá o rozsáhlé koncepci posmrtného života. Oslavují završení životní etapy, v tomto případě konec života v jednom těle. Očišťují odstraněním nečistot a odevzdáním celého těla popelu nebo zemi. Zároveň povznáší, jelikož duše se osvobozuje pro další zrození, k němuž dříve či později dojde. S těmito obřady souvisí také silný kult předků, který se v hinduistické společnosti zachoval z dob árijské společnosti. Hinduistické tvrzení, že smrt je dílčí zkušenost v dlouhém směřování k vysvobození a duše v tomto procesu zůstává nezničitelná, vyzdvihuje způsob pohřbívání zemřelých. V centrální a trvalou společenskou instituci se v indické kultuře vyvinula kremace. K obřadnímu zničení těla po smrti však v Indii slouží žeh i pohřeb do země. Oba způsoby jsou známy od dob nejstarších véd (vznikaly již od poloviny 2. tisíciletí př. n. l.) a oba dva se v současném hinduismu praktikují (i když vyšší společenské skupiny nebožtíky obvykle spalují a nižší provádí kostrový pohřeb). Podle hinduistů lidská existence není ukončena v rámci jednoho pozemského života, čímž klesá důležitost těla zemřelého, které není jedinečné; je pouze nepodstatnou 5

schránkou. To je také důvodem, proč se v indickém kulturním světě setkáváme jen s malým zájmem o pohřební architekturu. S hinduistickým pohřbíváním se pojí určitá specifika, jako je například satí, v minulosti praktikovaný zvyk věrné vdovy zemřít na pohřební hranici společně se zesnulým manželem. Za účelem zasazení této práce do kulturního rámce celé indické společnosti je závěrečná část věnovaná menšinovým náboženstvím v Indii. V ní je stručně popsáno pojetí témat dotýkajících se otázky smrti v těchto jednotlivých náboženstvích a jsou naznačeny rozdíly s pojetím hinduistickým. 6

4. Historický kontext Indie je zemí se složitou historií a nalezneme zde množství regionů, které mají svá kulturní, etnická a jazyková specifika a jejichž utváření bylo kromě konkrétních přírodních podmínek podmíněno i vlastním historickým vývojem. Je tedy obtížné mluvit o dějinách Indie jako jednoho konkrétního státního útvaru, kráčejícího dějinami od starověku až po současnost. Je však možné Indií rozumět spíše civilizační okruh, který je vymezen určitými geografickými a kulturně-historickými charakteristikami. Jasně kulturní či kulturně-náboženské je naproti tomu vymezení, jež nacházíme v klasické indické tradici. Země se zde ovšem nenazývá Indie, ale Bháratavarša, dědičné sídlo rodu Bharatovců, vystupujícího již v textech védských sbírek. O mnoho pozdější Višnupurána podává její vymezení takto: Země, která leží severně od oceánu a jižně od Sněžných hor, se nazývá Bhárata, neboť v ní žijí potomci Bharatovi. Má rozsah devíti tisíc jódžan a je zemí činů (karmabhúmi), díky nimž lidé dosahují buď nebe, nebo konečného vysvobození z koloběhu existencí (Filipský 2000b, s. 11). Tato definice spolu s dalšími výrazy představuje jakýsi společný pojmový a světonázorový základ, který je rozvíjen v nepřeberném množství variant a směrů od starověku až po nejnovější dobu. K takto obecně definovanému základu indickosti se může přihlásit jak Nepál, tak i buddhistický Bhután a Šrí Lanka. Během vzájemné interakce tento dynamicky se vyvíjející indický systém vstřebával vnější vlivy a impulsy a přetvářel je v pozoruhodnou syntézu, v níž neztratil svou vlastní identitu, a přitom umožňoval zachování a další rozvoj řady tendencí (Filipský 2000b, s. 13). 4.1. Geografické podmínky a původní obyvatelstvo Území, na němž se Indie rozkládá, vzniklo nárazem původně samostatné indické litosférické desky do euroasijské pevniny. Při této události se zformovaly tři výrazné geomorfologické celky: poloostrov Přední Indie oddělený soustavou indoganžských nížin od hradby horského systému Himaláje. Díky této konfiguraci Indie odedávna byla, a do určité míry stále je, jakýmsi pevninským ostrovem, oblastí poměrně izolovanou od svého 7

okolí mořem a vysokými horstvy. Specifická zeměpisná poloha se odráží například v klimatických poměrech a zákonitě se musela projevit i na osobitém vývoji indické společnosti (Šust, s. 5). Íránská náhorní plošina, přeťatá strmými horskými hřbety a příkře spadající do přilehlých údolí řek Eufratu, Tigridu a Indu, byla ve 4. a 3. tisíciletí př. n. l. domovem mnoha různých skupin obyvatel. Příslušníci těchto skupin se živili chovem dobytka a také zemědělstvím (obr. 1). I když musíme předpokládat, že do určité míry kočovali, jako je tomu u podobných společenství dodnes, přece máme hmatatelné důkazy o tom, že většina žila usedlým životem. Jejich vesnice totiž stály a byly obnovovány na stejném místě, takže z jejich základů nakupených na sebe v mnoha vrstvách se časem utvořily telly čili sídlištní pahorky, které jsou dnes pro nás důležitým zdrojem informací (Wheeler, s. 11, 12). 4.2. Civilizace údolí Indu Historický počátek indických národů a národností je všeobecně spojován se vznikem a rozvojem kultury ve 3. tisíciletí př. n. l. Nížina řeky Indu byla už kolem roku 2500 př. n. l. domovem svébytné a vzkvétající civilizace, jež se vyznačovala rozvinutým sociálním a politickým systémem a měla svůj vlastní panteon bohů. Předměty pocházející ze sídel této civilizace byly nalezeny daleko na jihu až poblíž Bombaje, avšak o moci a vlivu této kultury nejvíce vypovídají velká města Mohendžo-daro a Harappa. Tato dvě místa leží u řeky Indu protékající pláněmi Pákistánu. Ty jsou dnes vyprahlé, tehdy ale o vodu nouzi neměly. Městskou civilizaci, která tam po jistou dobu vzkvétala, nazýváme civilizací údolí Indu či Harappskou civilizací. Byla současnicí kultur Mezopotámie a Egypta, avšak navzdory četným archeologickým objevům o ní nemáme žádné písemné záznamy. Písmo zaznamenané na hliněných tabulkách, kterých se dochovalo asi 3000 kusů, nebylo dosud rozluštěno. To, že Mohendžo-daro a Harappa jsou dílem téže kultury, badatelé usuzují z pravidelného rozvržení ulic a z architektury budov, studní a stok. Artefakty náležející k této kultuře byly při vykopávkách nalezeny na sedmdesáti různých místech v Pákistánu, ale i v Gudžarátu a Radžasthánu. Území, které tyto lokality vymezují, je rozlehlejší než dnešní Pákistán a můžeme přepokládat, že na něm vznikala rozsáhlá říše nebo jakási konfederace. Existují archeologické důkazy o jejích obchodních stycích s Mezopotámií (Waterstone s. 8, 10, Wolf s. 115). 8

Civilizace údolí Indu ovládala koncem 3. tisíciletí př. n. l. rozsáhlé území, táhnoucí se podél západoindického pobřeží od Makránu na severu až ke Khambátskému zálivu a pak ústím řek Narmady a Kimu daleko na jihu. Tohoto velkého územního rozšíření dosáhla buď spontánní expanzí, nebo působením různých obchodních či jiných zájmů a tlaků, které zatím nemůžeme přesně určit. Ale již dlouho před polovinou 2. tisíciletí (přibližně kolem roku 1470 př. n. l.) se v ní začal projevovat vnitřní úpadek. Ten byl vyvolán snad geomorfologickými změnami a občasnými povodněmi. Pokud můžeme soudit podle Mohendžo-dara, připravil cestu k jejímu násilnému konci, způsobenému vpádem cizích nájezdníků. Zatím nelze prokázat, zda těmito nájezdníky skutečně byli kočovní Árjové, jejichž vpády do Paňdžábu se odrážejí ve védských hymnech (Wheeler, s. 91). 4.3. Árjové Obraz, který skýtá Rgvéd, se v obecnějším smyslu shoduje se situací, jaká asi provázela zánik civilizace v samotném údolí Indu. Vpád Árjů do Země pěti řek - do Paňdžábu a okolí - se ve védských hymnech ustavičně objevuje jako útok na opevněná města původních obyvatel (obr. 2). Pro tato města se užívá termínu pur (hradba, pevnost, hradiště). Indra, árijský bůh války, vystupuje jako puramdara (ničitel pevností). Boří devadesát pevností, či pustoší pevnosti, tak jako věk stravuje šat. Časové údaje o árijských vpádech do severozápadní Indie jsou z větší části jen pouhými dohady. S dostatečnou jistotou lze předpokládat jen to, že k nim došlo asi v polovině 2. tisíciletí př. n. l. (Wheeler, s. 51, 53). Příchod árjovských válečníků se stal počátkem nové fáze ve vývoji indické kultury a náboženství. Někdejší velká města kultury povodí Indu již ležela v troskách, a proto se Árjové střetávali při svém postupu na východ jen s rozptýlenými populacemi lovců a zemědělců. Vítězství Árjů v severní Indii nebylo jen důsledkem vojenské převahy, ale bylo i projevem životaschopnosti nové kultury, kterou ze své pravlasti ve střední Asii přinesli. Odkud Árjové přišli mnoho nevíme. Velmi málo je známo i o prvním tisíci let jejich pobytu v Indii. O příčinách, které je přiměly k odchodu z původní vlasti, se můžeme jen dohadovat. Snad bylo jejich stěhování odněkud ze stepí mezi Kaspickým a Aralským mořem vyvoláno přelidněním, snad byli náhle vytlačeni jinými kmeny usilujícími o rozšíření pastvin pro svá stáda. Árjové byli kočovníky a jejich předkové patrně po mnohá tisíciletí lovili na pláních Eurasie. Neznali železo a nestavěli z kamene. Představu o 9

prvních staletích jejich života v Indii mohou proto archeologové sestavovat jen z úlomků keramiky a téměř zcela setřených stop hospodářské činnosti (Watertone, s. 8, 12, 13). 4.4. Vývoj indické společnosti Indooárijské etnické skupiny se rozšířily do západní, severní a střední Indie, zatímco jižní část poloostrova zůstala osídlena původními Drávidy, nejtmavšími europoidními etniky vůbec. Mezi oběma těmito velkými národnostními celky přežívaly mnohé další, většinou malé etnické skupiny tibetočínského, austroasijského a negritského původu, z nichž většina byla asimilována do větších národnostních, národních a státních celků za vlády dynastie Maurjů, Guptovců, Mughalů aj. Rozkvět indických společností byl několikrát narušen cizími vpády na Indický poloostrov. V období 519-518 př. n. l. vpádem Peršanů do západní Indie, později v období 327-325 př. n. l. vítězným tažením Alexandra Velikého (Wolf, s. 115). Tento vývoj vyvrcholil vznikem Maurjské říše, jakýmsi nástupnickým státem perského imperia a Maurjové zdědili a současně přetvořili achajmenovské politické i kulturní ideje a dokázali dobře využít nadání nezaměstnaných perských řemeslníků a umělců. Nejpozoruhodnějším příkladem tohoto procesu bylo přejímání perských stavitelských forem, které pak ovlivňovaly indickou náboženskou architekturu daleko do středověku (Waterstone s. 7, Wheeler, s. 91). Nejslavnějším panovníkem Maurjské dynastie byl Ašóka (vládl 272-242 př. n. l.), o němž se mnohé dozvídáme z jeho vlastních nápisů, které dal tesat do sloupů a skal po celé své rozsáhlé říši. Sám oficiálně přestoupil k buddhismu, stal se jeho patronem a šířil jej do Kašmíru, Gandháry, Baktrie, jihoindických království a na Cejlon. Ašóka patří bezesporu k největším postavám indické historie. Poprvé sjednotil pod svou osvícenou vládou většinu indického kontinentu a zajistil svému rozsáhlému impériu celá desetiletí míru a pokojného vývoje. Poměrně dlouhá vláda této slavné dynastie končí rokem 184 př. n. l. zavražděním posledního Maurje Brhadrathy a začíná další historická etapa cizích vpádů a invazí. Nesmírně závažné jsou změny, jimiž v tomto období cizích nadvlád a domácích dynastií prochází jak indická společnost, tak i její náboženská ideologie; v této době se formuje hinduismus, komplex nábožensko-sociálních institucí. Ve 3. století n. l. je celý indický subkontinent rozdroben na drobná království a knížectví. Teprve když se na politické scéně objevují příslušníci mocné guptovské dynastie, aby vrátili alespoň větší 10

části indického území někdejší sjednocenost a spořádanost, historický vývoj se opět ujasňuje (Knipe, s. 205, Zbavitel 1985, s. 102, 107, 113, 114, 129, 161). Guptovské období (přibližně 340-540 n. l.) bývá nazýváno indickým klasickým věkem, neboť právě tehdy se zformovaly významné výtvarné slohy, literární žánry a filosofické směry, z jejichž odkazu Indie dodnes čerpá (Waterstone, s. 7). Oslabení a nakonec pád guptovské moci poskytly různým ambiciózním menším vladařům jak v sousedních oblastech severní Indie, tak i na území vlastní Guptovské říše příležitost zcela se osamostatnit. Příznačným rysem tohoto období je nejen vznik řady drobných státečků, ale i vzájemné boje mezi silnějšími vladaři o rozšíření panství na úkor slabších sousedů a pokusy o válečná tažení ve větším rozsahu než dříve (Zbavitel 1985, s. 199). Počátkem 8. století začaly vpády muslimů do západní Indie a pronikání islámu bylo zpočátku provázeno ničením svatyní a násilným obracením na novou víru. Prvními muslimy, kteří dorazili do Indie, byli arabští kupci, kteří už v 8. století obchodovali s hinduistickými vládci Sindhu a Paňdžábu. Obchod tu ale posléze vystřídalo drancování: ve 12. století sultánové tureckého a afghánského původu vysílali do severní Indie takřka každý rok loupežné výpravy. Počátkem 13. století vznikl Dillíský sultanát. Jeho moc se pak rychle šířila a v polovině 14. století sahala i do Dakšinu a na malabárské pobřeží. V 15. století vzdoroval na jihu další expanzi islámu hinduistický Vidžajanagar, zatímco na jihozápadě jí stáli v cestě Rádžpútové. Prolomit tuto hráz se podařilo teprve Mughalům, jejichž první císař Bábur se v Indii chopil moci v roce 1526. Příznačným rysem mughalského období bylo prolínání hinduistických a islámských prvků v architektuře, umění, myšlení i denním životě (Waterstone, s. 144). Nadvláda islámu přesto nikdy neobsáhla celý Indický subkontinent. Zejména oblasti jižní Indie zůstaly trvale mimo dosah jeho přímého působení, a i ty oblasti, jež se dříve či později dostaly pod nadvládu muslimských dynastií, byly islámem ovlivněny velmi nestejnou měrou (Filipský 2000b, s. 15). 4.5. Boj za indickou nezávislost Boj indických národů za nezávislost začal intenzívně teprve v 18. století, kdy roku 1757 zahájili Britové koloniální expanzi; pak následovaly války s Východoindickou společností a nakonec obsazení celé Indie Brity roku 1857 (Wolf, s. 115). 11

V létě roku 1947 Velká Británie rozhodla o ukončení své nadvlády nad Indickým subkontinentem a poté byla největší a nejbohatší britská kolonie rozdělena podle náboženského hlediska na Indickou unii a muslimský Pákistán. Podle odhadů tehdy odešlo z Pákistánu do Indie asi deset milionů hinduistů a opačným směrem se vydalo okolo sedm milionů muslimů; minimálně půl milionu osob divoký exodus nepřežilo (Šust, s. 5). Národní boj Indů byl dovršen 26. 1. 1950 vyhlášením Indické republiky s ústřední vládou v Dillí. Ta spravuje 28 svazových států, na jejichž území nalezneme 18 jazykových etnik. Dnes představuje Indie (podle rozlohy 7. největší země) světovou velmoc s obrovským lidským potenciálem, materiálními zdroji, rychlým ekonomickým růstem a nezanedbatelnou vojenskou silou. Úměrně tomu roste její politický význam. Indie je největší asijskou demokracií s nepřetržitým demokratickým vývojem (Filipský, s. 891, Knížková, s. 6, Wolf, s. 115) Klíčovým problémem současné Indie je populační růst. Od roku 1951, kdy v zemi žilo 360 milionů lidí, se jejich počet ztrojnásobil, momentálně již přesahuje miliardu, což znamená, že každý šestý obyvatel planety je Ind. Podle demografických odhadů by se v následujících padesáti letech měla Indie dostat k číslu 1,5 miliardy, a stát se tak nejlidnatějším státem světa (Šust, s. 6). 12

5. Náboženské systémy a filosofie Relativně krátká epocha zrodu první indické filosofie a velkých náboženských soustav se rozpadá se na dvě navzájem výrazně odlišné etapy. V té první, ještě před polovinou 1. tisíciletí př. n. l., tu vznikají nejstarší védské upanišady, ve druhé jsou pak založena dvě velká náboženství, buddhismus a džinismus, a začíná se formovat hinduismus. Základem následného vývoje jsou jednoznačně upanišady. Není vůbec nadsázkou, řekneme-li, že předznamenaly a poznamenaly všechen další duchovní a kulturní život Indie a prostřednictvím buddhismu, který na ně bezprostředně navázal, silně ovlivnily i jiné rozsáhlé oblasti asijského kontinentu (Zbavitel 1993, s. 5). Přímým pokračováním védských upanišad jsou tedy tři velké náboženské systémy: buddhismus, džinismus a hinduismus. Představitelé těchto náboženství považují půdu Indie za posvátnou. V zemi 330 miliónů bohů a bohyní mohou božství dosáhnout i lidské bytosti. Mnohost bohů a věr je projevem indického eklekticismu a tolerance. Indická náboženství snad proto, že nejsou monoteistická, a že uznávají mnoho bohů, nepovažují příslušníky jiných národů za nepřátele víry; naopak se spíše snaží obsáhnout každé lidské úsilí o poznání a uctívání boha. Základem indické filosofie je přesvědčení, že tento svět je plný strastí a klamů, za nimiž se skrývá nepojmenovatelná skutečnost transcendentního božstva. Tento názor, jakož i uznávání autority védů spojuje rozmanité náboženské proudy světa hinduismu (Zbavitel 1993, s. 6, Waterstone, s. 7). 5.1. Současné náboženské zastoupení Dnešní moderní Indie je sekulární stát, v jehož životě má náboženství hinduismu nadále velmi důležitou úlohu. Mají zde nemalý význam i jiné víry. Žijí zde muslimové (11,2 %), křesťané (2,6 %), Sikhové (1,9 %), buddhisté (0,7 %), džinisté (0,5 %), Pársové (0,01 %), několik tisíc vyznavačů židovské víry a starobylá kmenová náboženství (Filipský 2000b, s. 392, Waterstone, s. 6, Aharon, [online]). 13

5.2. Náboženství Harappanů Jak naznačuje mnoho okolností, v životě lidu civilizace údolí Indu hrálo náboženství významnou, ne-li základní roli. Z této doby již pravděpodobně pocházejí sošky Matky, bohyně plodnosti, zřejmě uctívané i v domácnostech. Na pečetidlech se objevuje také řada motivů, které značně připomínají některé rysy pozdějšího hinduismu. Jsou tu například zobrazeny patrně posvátné stromy jako banyán, dodnes považovaný pravověrnými hinduisty za nejposvátnějšího příslušníka celé rostlinné říše. Podivné vyobrazení figury na jiném pečetidle bylo označeno za jakéhosi protošivu (obr. 3), předchůdce jednoho z dvojice hlavních hinduistických bohů, s nímž má několik společných znaků. Také kult ohně se zdá být doložen v harappských nálezech dosti přesvědčivě (Zbavitel 1985, s. 37). 5.3. Védské náboženství Ve 2. tisíciletí př. n. l. s sebou Árjové ze střední Asie do Indie přinesli nové náboženské představy. Jádro védského náboženství Árjů sestávalo z rituálu oběti a z přesvědčení, že vesmír musí být neustále znovu vytvářen. Oběť byla vždy zápalná, jelikož právě oheň odnášel v podobě dýmu vzhůru k nebi obětiny těm bohům, jimž byly určeny. Vykonavatelé těchto védských obětí byly bráhmanští kněží - bráhmani; díky jejich jedinečné úloze bývá védské náboženství nazýváno bráhmanismus (Waterstone, s. 6, 26, Zbavitel 1985, s. 50). Nejdůležitější součást védského rituálu tvořila tzv. sómová oběť, obřadné lisování, čištění a úlitba opojné šťávy neznámé rostliny ztotožňované na základě popisu jejího vzhledu a halucinogenních účinků s muchomůrkou červenou. V souladu s tím se rovněž bůh Sóma, ztělesňující posvátnou rostlinu a její výtažek, stal jednou z ústředních postav védského panteonu. Sóma jako personifikace těchto blahodárných účinků byl slaven jako otec bohů, dárce života a nesmrtelnosti. Byl spojencem pravdy, nesmiřitelným odpůrcem zla a nesmlouvavě trestal hříšníky. Zároveň však propůjčoval věčný život duším zemřelých, spolu s nimiž prodléval v třetím nebi, v rajské říši Jamově. V mladší védské literatuře začal být Sóma ztotožňován s Měsícem jakožto nebeským pohárem nápoje nesmrtelnosti. Z něho pijí bohové spolu s mány a třebaže jeho obsah časem ubývá, nikdy zcela nevysychá, protože se vzápětí opět doplňuje (Zbavitel 1986, s. 96). 14

Další z důležitých bohů byl Agni, bůh obětního ohně a domácího ohniště. Varuna a Indra byli válečníci, kteří svým jasem prozářili pro Árje chaotickou temnotu předárjovských říší démonů a vnesli do nich védský řád a pravdu. Snad nejzajímavější postavou védského panteonu je právě Varuna, strážce věčného řádu rta, který panuje všude, v přírodě i v lidské společnosti, a ovládá veškeré dění ve světě (Waterstone s. 8, Zbavitel 1985, s. 51). Ústřední božstva Árjů byla spojována spíše se Sluncem než s Měsícem a jejich mýty v sobě nesly příslib svobody a vítězství. Panteon jejich bohů byl zdrojem inspirace básníků a proroků, kteří během tisíce let nadvlády Árjů dali vzniknout védům. Jazykem těchto posvátných textů je sanskrt, jeden z nejstarších známých indoevropských jazyků (Waterstone, s. 12). 5.4. Lesní filosofie V první polovině 1. tisíciletí př. n. l. měli bráhmani v severní Indii téměř úplný monopol na rozhodování v otázkách víry a rituálu. Obětní obřady tehdy ne každého nábožensky uspokojovaly, ať už byl bráhmanem, či nikoli, a postupně přibývalo těch, kteří se přikláněli k odmítnutí světa a ke zříkavému životu. Putování (pravradžja) bylo těmto lidem životní zásadou, setrvávali v něm, aby se jim konkrétní místa v lesích nestala domovem, a zastavovali se, jen když jim další cestu znemožnily monzunové deště. Základními pojmy jejich tzv. lesní filosofie byly sansára (koloběh reinkarnací) (obr. 4) a karma (přesvědčení, že minulé činy ovlivňují budoucí životy jednotlivce) a hlavním cílem těchto poutníků bylo dosažení mókši, čili vysvobození z pout materiálního světa a přerušení nekonečného cyklu opětovných zrození a smrtí. Ve snaze dosažení tohoto cíle podstupovali někteří z nich velmi tvrdé odříkání, hladověli a ž k smrti a vystavovali se extrémnímu horku i chladu. Tito asketové již nectili obětní oheň a místo toho v sobě hladověním a meditací zapalovali žár vnitřní (tapas). V tomto prostředí našli své žáky i zakladatelé buddhismu a džinismu, Buddha a Džina, kteří sami byli askety, a to askety vyhlášenými (Waterstone, s. 26, 28) 15

5.4.1. Džinismus Kolem roku 540 př. n. l. se narodil Vardhamána Mahávíra, který ve věku 30 let opustil domov a stal se potulným asketou. Po dvanáct let putoval zcela neoděn Indií a živil se almužnou. Pak prý pochopil tajemství života a stal se Džinou, tj. Vítězem, zakladatelem džinismu. Podle džinistické tradice se stal vševědoucím a rozuměl všem, znal podmínky světa bohů, lidí i démonů, znal podmínky všech živých bytostí v celém světě. Mahávíra získal záhy množství žáků a stoupenců. Zemřel dobrovolnou smrtí hladem kolem roku 468 př. n. l. Později, ve 4. století př. n. l. donutil hladomor značnou část džinistů odejít na jih Indie, kde vzniklo další džinistické centrum. Tito jihoindičtí džinisté se nazývali digambarové, tj. vzduchem odění, neboť chodili nazí. Dnes je počet stoupenců tohoto směru zanedbatelný na rozdíl od švétámbarů, tj. bíle oděných, kteří zůstali žít v povodí Gangy a získali v průběhu tisíciletí stoupence v mnoha dalších oblastech Indie. Základy učení byly u obou sekt stejné. Rozšiřovalo se dlouho ústním podáním a v 5. století n. l. bylo utříděno v džinistický kánon (Marková 1996, s. 9, 11). Džinismus vidí vesmír jako materiální a stálý, což je v silném kontrastu s buddhistickým názorem, že všechno je klamné a pomíjivé, a že nirvana či mókša znamená splynutí nebo zánik individuality v nedefinovatelném konečném stavu (Kastenbaum, s. 491). 5.4.2. Buddhismus Buddha, tj. Probuzený, vlastním jménem Siddhártha Gautama, se narodil v roce 563 př. n. l. V pětatřiceti letech přišel do Bódhgaje, kde usedl pod strom Bódhi, v němž buddhisté spatřují strom života, a slíbil si, že nevstane, dokud nedojde osvícení. Po devětačtyřiceti dnech meditací dosáhl nirvány, stavu neproměnnosti uprostřed neustálých proměn každodenního života (obr. 5). Buddha, který pojímal svět jako zdroj utrpení, dospěl ke kompromisu mezi asketismem (obr. 6) a materialismem (příklonem k hmotnému světu). Buddhismus prošel v Indii obdobím velkého rozkvětu za dynastie Maurjů. Když se však říše Maurjů zhroutila, zeslábl i vliv jejího náboženství. Buddhovi následovníci museli od 1. tisíciletí n. l. čelit neustálému tlaku ze strany bráhmanů a ze západních částí 16

subkontinentu je ve 12. století začali vytěsňovat muslimové. Buddhismus se proto v Indii udržel hlavně v obtížněji dostupných podhůřích Himaláje (Waterstone, s. 7, 26, 30). V původním učení byl Buddha jen hlasatelem pravdy a ukazovatelem cesty ke spáse. Už jeho přímí žáci však položili základy k jeho zbožštění formulí o třech klenotech : Uchyluji se k Buddhovi, uchyluji se k nauce, uchyluji se k řádu. Tradice brzy prohlásila Gautamu za jednoho z dlouhé řady buddhů, tj. lidí, kteří vlastním úsilím dosáhli osvícení a poučovali pak o cestě k jeho dosažení také ostatní lidi. Z tohoto nového pojetí vzniklo rozsáhlé odvětví buddhistické mytologie. Nejcharakterističtějším rysem tohoto nového pojetí je soucit s ostatními živými tvory a činnost zaměřená k tomu, aby všichni lidé dosáhli nirvány. A to se stává novým cílem stoupenců tzv. mahájánového buddhismu (Zbavitel 1985, s. 81). 5.5. Hinduismus Hinduismus je velmi složitý společensko-náboženský systém, ke kterému se hlásí více než 82 procent z 800 milionů indického obyvatelstva. Jeho síla spočívá nejen v tom, že nepředstavuje jen náboženskou víru, ale také organizaci společnosti hluboko zakořeněnou v tradici, ve které platí přísné předpisy o chování a vzájemných vztazích mezi jejími členy. Základem společenské organizace hinduismu je velkorodina a kasta (Knížková, s. 6, Rácová, s. 106). Pátráme-li po tom, co je pro hinduismus nejcharakterističtější, zjišťujeme na jedné straně velikou světonázorovou volnost a tolerantnost, jaká nemá v jiných náboženstvích světa obdoby, a na druhé naopak snahu o přísné a s pokračujícím vývojem až puntičkářsky rigorózní podrobení společenských vztahů a individuálního chování každého jedince společným normám vytyčeným s pomocí rozsáhlé sítě příkazů a předpisů. Tedy naprostou svobodu myšlení a víry, vyváženou co nejpřísnější spoutaností projevů člověka v jeho soukromém, rodinném a veřejném životě (Zbavitel 1993, s. 8). 5.5.1. Vznik a rozšíření Hinduismus nemá žádného zakladatele a dokonce ani není možno zjistit, kdy přesně vznikl. Vyvinul se někdy v průběhu druhé poloviny 1. tisíciletí př. n. l. ze staršího védského náboženství bráhmanismu, a ani domácí tradice nepřisuzuje jeho vznik žádné 17

historické nebo alespoň mytické osobnosti. Nemá dokonce ani svůj vlastní autochtonní název (Zbavitel 1993, s. 6). Termín hinduismus je neindického původu. Vytvořili jej Evropané ze starého slova Hindu, užívaného muslimskými dobyvateli pro ty obyvatele Indie, kteří nepřijali islám a zůstali tedy pouhými Indy. Evropští misionáři pravděpodobně jako první oddělili označení Indie, Ind pro oblast zeměpisnou a národnostní od hinduismus, hinduista pro oblast náboženskou. Dnešní termín hinduismus, užívaný už i samotnými Indy, v sobě podržel celou původní pojmovou změť náboženských představ, které mají sice mnoho společného, ale daleko více nesourodého (Preinhaelterová 2001, s. 161). Hinduisté zjevně po dlouhá staletí nepociťovali potřebu označovat svou víru nějakým zvláštním jménem. Nanejvýš se hovořilo o odvěkém řádu (sanátanadharma) tam, kde šlo o zdůraznění rozdílů mezi nimi a vyznavači jiných indických věr, jako byl buddhismus a džinismus (Zbavitel 1993, s. 7). V jižní části Indie hinduismus do 8. století n. l. vystřídal buddhismus, zatímco na jejím západě vznikly křesťanské a židovské kolonie. V současné podobě je hinduismus výsledkem několikatisíciletého vývoje, kterým prošel v Indii, odkud se rozšířil i do jihovýchodní Asie a dnešní Indonésie. Hinduistické chrámy, mytologie a literární památky v sanskrtu jsou toho v mnoha zemích této oblasti dodnes důkazem. V průběhu historie zde byl postupně převrstven buddhismem a islámem a posléze vytlačen. Hinduistické komunity a známky působení hinduismu dnes nalézáme zejména na Šrí Lance, v části Malajsie a na indonéském ostrově Bali. Hlásí se k němu ovšem i indické menšiny ve světě všude tam, kde se usadily - v Africe, Asii, Tichomoří i Americe. Podle propočtů růstu obyvatelstva se bude v roce 2025 k indické civilizaci založené na hinduismu hlásit 16,9 procent obyvatel světové populace, a tak si udrží své třetí místo po čínské a islámské civilizaci (Waterstone, s. 7, Knížková, s. 6). 5.5.2. Filosofické školy Dnes existuje množství odnoží hinduismu s odlišnou posvátnou literaturou, vírou i praktikami. Na rozdíl od většiny religiózních systémů nevedou kořeny hinduismu k jediné historické postavě; po staletí přispívali k jeho rozvoji nespočetní dávní i současní proroci, mystici a filozofové. Existuje mnoho akceptovaných systémů hinduistické filozofie, ale většina hinduistů vyznává jednu ze šesti tradičních filosofií. Mezi tři nejpopulárnější patří sánkhja - dualistický názor, který považuje hmotu a ducha za věčně oddělené skutečnosti, 18

odmítá existenci boha (tvůrce), a je tak ateistickou filosofií; jóga-názory tohoto systému týkající se hmoty a ducha jsou podobné jako u sánkhji, ale jóga učí o existenci boha stvořitele, a je tedy filosofií teistickou; védánta - nejrozšířenější systém, v rámci něhož existují tři rozdílné názory. Nedualisté věří, že nejvyšší podstatou je brahman. Brahman je považován za jedinou opravdovou existenci. Pro ty, kteří věří ve zdrženlivý nedualismus, je brahman neosobní, transcendentní a nepopsatelný a je podstatou čistého vědomí. Dualisté vidí v brahmanovi boha, který je stvořitelem všeho, stvořený svět považují za opravdový, od brahmana odloučený. Výše uvedené definice naznačují skutečnost rozvoje hinduismu, tak jak na sebe přibíral překvapující názorovou rozmanitost a mezi jeho stoupenci vznikaly názorové neshody. Společné jim je uznávání posvátnosti níže uvedených spisů (Ma'súmiánová, s. 13, 15). 5.5.3. Literatura a tradice Tradice je tím, co po celou dlouhou dobu existence hinduismu spojuje jeho příslušníky v jediný celek, jenž je navzdory věroučné rozmanitosti i etnickým rozdílům, regionálním zvláštnostem a sociálním propastem až pozoruhodně jednolitý a výrazně celoindický (Zbavitel 1993, s. 9). Tuto tradici, která spojuje hinduisty z nejjižnějšího pobřeží Indie s obyvateli Himálaje, vytváří dvě složky. Té první se říká šruti ( to, co bylo slyšeno ), a je to posvátná védská literatura, která je uctívána jako zjevení. Doslovný význam pojmu véd je posvátná znalost. V širším slova smyslu jde o celý soubor hinduistických posvátných spisů známých jako védy. V užším slova smyslu odkazuje tento termín ke čtyřem konkrétním knihám. Hlavní místo mezi nimi zaujímá Rgvéd, antologie náboženské poezie opěvující různá hinduistická božstva, o nichž se přepokládá, že sídlí na zemi, ve vzduchu a na nebesích. Rgvéd se skládá z deseti knih obsahujících 1028 hymnů, jež byly sebrány v rozmezí 600 let, přibližně mezi roky 1500-900 př. n. l. Patří tak mezi nejstarobylejší dochované náboženské rukopisy. Bráhmany tvoří řadu prozaických komentářů k védům, napsaných různými hinduistickými mudrci mezi lety 850-500 př. n. l. Tyto komentáře zdůrazňují moc védských rituálů a obětí pro ovládání bohů, přírody a lidstva. Upanišady ( sezení poblíž učitele ), jsou skupinou spekulativních pojednání sepsaných védskými mudrci. Tyto spisy rozvíjejí filosofické významy védů a jsou psány formou dialogu. 19

Upanišady vznikly v časovém rozmezí tří až čtyř set let, počínaje přibližně rokem 300 př. n. l. Druhou složkou tradice je tzv. smrti ( to, co bylo zapamatováno ). Je to posvátná nevédská literatura, která obsahuje množství různých spisů na rozličná témata, sahající od gramatiky a etymologie až k medicíně a hygieně, filosofii i sektářským vyznáním. Do této kategorie také patří oblíbená díla jako purány (osmnáct knih a náboženských básní) i dva největší indické eposy Rámájana a Mahábhárata. Mahábhárata je nejrozsáhlejším eposem na světě, skládá se z 220.000 veršů a její součástí je i nejmilovanější náboženská kniha Indie Bhagavadgíta ( Píseň požehnaného pána ). Náleží mezi nejpopulárnější hinduistické rukopisy. Je to jedno z nejvýznamnějších klasických děl náboženské literatury, které ovlivnilo hinduistické myšlení na více než 2000 let, zvláště pak v posledních sto letech. Bhagavadgíta potvrzuje jednotu bytí a znovuzrození představenou upanišadami a předkládá tři různé cesty k vysvobození (Ma'súmiánová, s. 15, 16, 23). Na počátku našeho letopočtu se objevil tzv. Manuův zákoník (Mánavadharmašástra) obsahující stručný výklad hinduismu. Tento spis se stal závazným textem klasického indického práva. Původně sanskrtský text sestavil mudrc Manu jako jeden z několika přehledů pojednávajících o náboženství, právu, správném konání, tedy o všem, co zahrnuje sanskrtské slovo dharma. Podle Manua se člověk smí plně soustředit na vysvobození ze světa neustálých znovuzrození až poté, co splatí tři dluhy. Manu tak podává vhodnou pracovní definici hinduismu, neboť vystihuje základní momenty tradice, v níž stojí (Zbavitel 1985, s. 20). V období let 500-700 n. l. se vytvořila ještě jedna sanskrtská textová tradice, která spojovala starý materiál s novou formou. Tyto tajné texty, tantry, propagující osvobození radikální vírou a radikálními postupy, vytvářely buddhistické i hinduistické školy. (Knipe, s. 74). 5.5.4. Společnost Ústředním bodem a rozhodujícím činitelem v životě každého jedince je dharma. Tento pojem je jakýmsi souhrnem základních práv, úkolů a povinností každého člověka, a to v souladu s jeho věkem, pohlavím a hlavně společenským zařazením. Základem, na němž je tato koncepce vybudována, je takzvaná varnášramadharma, tj. dharma stavů a životních stupňů (Knížková, s. 11,12). 20

5.5.4.1. Kasty Už ve vývojové fázi předcházející vzniku hinduismu, ve védském náboženství, je společenství jeho vyznavačů pojímáno jako kolektiv stvořený stvořitelem Brahmou a od počátku a natrvalo rozdělený do čtyř stavů zvaných varny. Nejvyšší postavení v něm zaujímali kněží bráhmani, jejichž údělem bylo přinášet za sebe i za celou společnost oběti bohům a vzdělávat sebe i jiné. Druhý stav tvořili bojovníci kšatrijové, ochránci životů a majetků celé obce, a třetí vaišjové, kteří živili všechny zemědělstvím, chovem dobytka, řemesly a obchodem. Nejnižší postavení připadlo pak šúdrům, sluhům a nádeníkům. V průběhu staletí byl védský bráhmanismus vystřídán hinduismem a starý systém stavů nahradila nová kastovní soustava. Historikové se stále víc kloní k názoru, že kasty se nevyvinuly přímo z védských varn, nýbrž že vznikly spíše na základě kmenových, rodových a regionálních tradic a profesionálního rozlišení, ale podřídily se předpisům týkajícím se dharmy různých stavů a aplikovaly je na sebe. Především pak zachovaly a ještě víc utužily tradici dědičného povolání a vzájemné separovanosti jednotlivých kast, projevující se odporem ke kastovně smíšeným manželstvím a složitými předpisy o vzájemných stycích kast a zejména jejich společném stolování (Knížková, s. 12). Sám indický termín pro kastu, džáti (zrození), vypovídá o tom, že kastovní příslušnost je dána jednou provždy přímo rodovým původem a je po celou dobu jedincova života nezaměnitelná. Znamená to mimo jiné, že plnoprávným příslušníkem hinduistické komunity může být jen potomek indických rodičů. Narozdíl od védského bráhmanismu, u kterého máme dochovány spolehlivé popisy obřadů, jejichž prostřednictvím se mohli i cizí dobyvatelé, například Řekové nebo Skýthové, stát hinduisty, ba dokonce i příslušníky druhého nejvyššího stavu kšatrijů, neexistuje žádná konverze k hinduismu v pravém slova smyslu. Neboť ani sebenadšenější souhlas s některou z nesčetných variant jeho učení a bezvýhradná ochota podrobit se jeho zvyklostem nemůže nahradit to nejpodstatnější, totiž zrození v rámci některé kasty; do žádné z nich není možno zvenčí proniknout. A tak nacházíme mimo hranice Indie hinduisty v tom pravém slova smyslu jenom v koloniích indických vystěhovalců, například v některých zemích Jihovýchodní Asie, v Africe či na ostrovech v Karibském moři; jedinou výjimku tvoří obyvatelé indonéského ostrova Bali, kteří se již po staletí hlásí k hinduismu, což ovšem neznamená, že se také indický hinduismus hlásí k nim. Důraz na indickost hinduismu je zcela jednoznačný. Už před půldruhým stoletím uvedl H. H. Wilson, jeden z prvních evropských znalců hinduismu, tento výčet všeho, co 21

hinduismus prostřednictvím svého kastovního systému reguluje: kasta dává pokyny pro uznání, přijetí, zasvěcení a posvátné předurčení lidské bytosti hned od jejího příchodu na svět. Pro dětství, jinošství i dospělý věk nařizuje, jak sát, pít, jíst a vyprazdňovat se, jak se mýt, prát, pomazávat se a špinit, jak se oblékat a zdobit, jak sedět, vstávat, a uklánět se, jak se pohybovat, navštěvovat a cestovat, mluvit, číst, poslouchat a recitovat, meditovat, zpívat, pracovat, hrát si a bojovat. Má své zákony o společenských a náboženských právech, výsadách a zaměstnáních, o výcviku, školení a výchově, o závazcích, povinnostech a praktické činnosti, o božském poznání a obřadech, o omylech, přestupcích a hříších, o mezikastovních stycích a čeho se tu vyvarovat, o vyhnání z kasty, o znečištění a očistě, o pokutách, výstrahách, uvěznění, zmrzačení, vyhnanství a hrdelním trestu. Vysvětluje různé způsoby, jak se páchá to, čemu se říká hřích, jak se hříchy hromadí a jak se jich zbavit, vysvětluje způsoby získávání zásluh, udílení zásluh a ztrátu zásluh, zabývá se dědictvím, předáváním, vlastnictvím a vyvlastněním, půjčkami, zisky, ztrátami a hospodářským úpadkem. Rozhoduje v otázkách úmrtí, pohřbu a žehu a v otázkách posmrtné památky, pomoci a ublížení duši zemřelého. Zasahuje zkrátka do všech životních vztahů a událostí a do všeho, co životu předchází a co po něm následuje. Tento výčet výmluvně vystihuje co nejdůkladnější spoutanost soukromého, rodinného i veřejného života hinduisty v pravověrné společnosti, která zvláště na indickém venkově dodnes výrazně převládá (Zbavitel 1993, s. 7-9, 12). Jedním z neblahých důsledků vzniku kastovního systému bylo vytvoření početné vrstvy hinduistického obyvatelstva, které není zařazeno do žádné z kast a zaujímá postavení na samém dně této soustavy. Jsou to tzv. nedotknutelní, pocházející většinou z neárijských složek populace indického subkontinentu a vykonávající povolání, která ortodoxní hinduistická tradice považuje za rituálně trvale znečišťující. Mezi ně patří odklízení mrtvol a odpadků, práce s kůží a řada dalších činností. Za jejich emancipaci a zařazení mezi plnoprávné příslušníky hinduistické komunity zatím jen s omezeným úspěchem bojovalo mnoho významných osobností novodobých indických dějin, jako Mahátma Gándhí (Knížková, s. 12). 5.5.4.2. Životní stupně V průběhu života se náplň pojmu dharma především u bráhmanů dost podstatně mění. Ideálně má každý z nich projít čtyřmi životními stupni zvanými ášramy. Jako chlapec, respektive mladík je brahmačárinem, učněm a žákem v domě svého učitele, a 22

mezi jeho povinnosti patří absolutní poslušnost a služba guruovi, žákovská píle, ale i péče o domácí obětní oheň a naprostá pohlavní zdrženlivost. Ve druhém stadiu, po návratu z učitelova domu, se stává grhsthou čili hospodářem; musí se oženit, založit rodinu, živit ji výkonem povolání, jež mu vymezuje jeho stav a starat se o to, aby měl alespoň jednoho mužského potomka a udržovatele rodu. Poté, když je rodina existenčně zajištěna, má zanechat výdělečné činnosti a jako sannjásin, neboli ten, kdo všechno odhodil, se v bezdomoví připravovat na příští znovuzrození, nebo usilovat o vysvobození z koloběhu životů. Je přirozené, že náplň dharmy je pro každý z těchto čtyř stupňů odlišná a někdy i přímo protikladná (Zbavitel 1993, s. 33). 5.5.5. Neohinduismus I když se zejména v posledních desetiletích ozývají hlasy volající po uchování všech starých tradic, převážná většina moderních bráhmanů, hlavních ideologů hinduistické společnosti, podporuje jak její demokratizaci, tak rozvoj a co nejširší uplatňování těch nejcennějších hodnot, které nacházíme ve staroindickém duchovním odkazu. Už po téměř dvě staletí vznikají v Indii proudy a směry, souhrnným názvem označované jako neohinduismus, které se snaží uvést prastaré ideové a etické tradice v soulad s požadavky a potřebami moderního života. Osobnosti typy Rámmohana Ráje, Dajánanda Sarasvatího, Rámakrišny, Vivékánandy nebo Mahátmy Gándhího se staly symboly tohoto úsilí, jež vyvedlo hinduistickou společnost ze středověké stagnace. Poslední desetiletí, která uplynula od vymanění Indie z koloniální závislosti, poznamenal pak výrazně nový jev, který se v minulosti objevoval jen ojediněle. Je to šíření hinduistických idejí mimo hranice Indie. Je třeba zdůraznit, že nejde o nějakou misionářskou činnost, jejímž cílem by bylo získávání nových příslušníků pro hinduismus jako náboženský systém. Propagátoři těchto rozmanitých škol a směrů chtějí jen obohacovat duchovní život ostatního světa tím nejcennějším, k čemu dospělo indické myšlení v duchovní oblasti za dlouhá tisíciletí svého vývoje (Zbavitel 1986, s. 100). 5.6. Islám Vyznavači islámu pokládají své náboženství za přirozenou monoteistickou víru a řád daný Bohem již prvnímu člověku, Adamovi. Samo slovo islám znamená odevzdání se (do 23

vůle Boží). Muslimové věří, že tuto Boží vůli zvěstovali lidem proroci. Nicméně až do vystoupení posledního a největšího z nich, Muhammada, zůstává úroveň poznání nízká, a tuto dobu proto označují za věk džáhilíje, nevědomosti (Kropáček, s. 9). Původ islámu se tedy datuje do počátku 7. století, kdy Prorok Muhammad začal šířit po dnešním Arabském poloostrově svou víru, ústně předával korán, který mu Alláh zjevil prostřednictvím archanděla Gabriela. V něm je popsána kosmologie, teologie a komplikovaná eschatologie (Kastenbaum, s. 484). Od 8. století až do 15. století vstupovaly na Indický subkontinent vlny etnických muslimů - Arabové, Turci, Afghánci, Peršané, Mongolové. Islám, systém závazných článků víry, představoval zrcadlový protiklad hinduismu: přísný monoteismus se svatou knihou, slovem Alláhovým v arabském koránu, jediná obec s jediným zákonem a představou vlasti islámu (dár ul-islám), ve které náboženství splývá se státním zřízením, nauka o jednotě Boha, ve které není místa pro ikonografii a už vůbec ne pro mýty, symboly a obřady oslavující mnohost božství. Tato silná nová víra byla uplatňována srozumitelně a rázně. Výsledkem příchodu islámu, který se odehrával téměř po celé středověké období, byl ten, že hinduisté, kteří nepřestoupili na novou víru, museli platit více či méně zatěžující daň z hlavy, tzv. džizju, ale vcelku žili jako dříve. Hinduismus zjevně nezaujal žádný z šesti islámských článků vyznání víry ani pět denních úkonů, což jsou srozumitelné doktrinální prvky, které ze sunnitského islámu činí ve vnějším výrazu nejjednoznačnější náboženství vůbec. Na druhou stranu v islámu došlo k přizpůsobení jihoasijským podmínkám. Patří mezi ně dodržování podrobných žebříčků výsad a omezení podobných kastovním, které plynule přecházejí od národů považovaných za čisté nebo neposkvrněné, po národy považované za poskvrněné či nečisté, dále prokazování úcty učitelům s velkou duchovní mocí, kteří připomínají guru, a potulným mnichům podobným jóginům či sádhuům, jisté projevy v modlitbách a pobožnostech, meditační techniky odkazující k tantrickým nebo jógickým, obřady životního cyklu podobné hinduistickým, účast na místních nebo celoindických poutích a slavnostech a především pobožnosti v hrobkách světců a spoléhání na moc světců v osobních záležitostech, jako je narození dítěte, uzdravení, osvobození od démonů atd. I přes přítomnost jednoho nebo několika těchto zvláštních rysů jihoasijského islámu platí, že průměrný muslim nadále vyznával většinu předepsaných článků víry a úkonů sunnitské tradice (Knipe, s. 90, 91). 24

5.7. Sikhismus Sikhismus vznikl na přelomu 15. a 16. století n. l. v severovýchodním Paňdžábu v Indii jako reformační hnutí, pokoušející se o smír hinduismu s islámem, který pronikal do Indie už po několik století a projevoval se stále výrazněji. V Paňdžábu začala jeho interakce s hinduismem. Zakladatel sikhismu Nának (1469-1539), později nazvaný Guru, měl v úmyslu postavit se proti vzájemnému nepřátelství hinduistů a muslimů vytvořením nového monoteistického náboženství, které zdůrazňovalo výlučnosti všudypřítomného Pravého stvořitele, jehož je možno uctívat jen vnitřní meditací, bez vnějších projevů. Nánakova původně mírumilovná a čistě náboženská sekta Sikhů, tj. Učedníků, se postupně formovala v jednu z nejdisciplinovanějších komunit na severozápadě Indie. Tomu napomáhal požadavek úplného podřízení Sikhů duchovnímu učiteli guruovi jakožto prostředníkovi mezi nimi a Bohem a mluvčímu boha na zemi. Původní sikhismus hlásal zásadu naprosté rovnosti lidí, kterou přejal z islámu. Odsuzoval hinduistické kastovní přehrady. Tím se stával přitažlivým pro nejnižší kasty a jejich přílivem se sikhská obec rychle početně rozrůstala. Princip úplné rovnosti se v sikhské obci nezachoval. Vliv hinduistického kastovního systému byl vždy tak silný, že se kasty zformovaly i v jiných náboženských obcích včetně sikhské. Z principu rovnosti zůstalo zachováno lepší postavení ženy, než bylo v jiných komunitách. Vnějším symbolem zásady rovnosti bylo zřízení společných vegerariánských jídelen, zatímco ortodoxní hinduismus přísně zakazoval společné stolování členů různých kast. Z těchto jídelen se časem vyvinuly sikhské chrámy zvané gurudvára. Nesloužily jen k duchovním účelům, ale i jako ošetřovny nemocných a útulky pro ty, kteří potřebovali ochranu. Staly se postupně nejvýznamnějšími společenskými institucemi sikhismu a tento význam mají i dnes. Navenek se gurudváry vyznačují tím, že se z nich dnem i nocí ozývá nepřetržitá recitace z Ádigranthu, což je dodatečně sestavená sbírka nároků Nánakových a posvátná kniha Sikhů. Prostor před vstupem do gurudváry je neustále omýván a nesmí se na něj šlápnou obutou nohou. Větší gurudváry mívají kupoli zlatavé barvy. Sikhismus zavrhl hinduistické uctívání, odmítl askezi i půsty (Marková 1996, s. 3, 4). 25

5.8. Pársismus Pársismus je vlastně původní víra staroperského náboženského myslitele Zarathuštry, kterého v Evropě známe pod řeckým jménem Zoroaster. Odsud proto také označení zarathuštrismus nebo zoroastrismus. Slovo pársí znamená perský nebo Peršan a označují se jím uctívači ohně íránského původu, kteří byli po ovládnutí Íránu muslimy pronásledováni a rozhodli se hromadně opustit vlast. Není přesně známo, kdy přišli do Indie, ale bylo to nejpozději v 10. století n. l. Po strastiplné cestě přistávali na západoindickém pobřeží, v Gudžarátu, kde jim místní vladař dovolil usadit se za stanovených podmínek. Museli přijmout místní jazyk, zachovávat místní zvyklosti ohledně uzavírání sňatků a nesměli nosit zbraně. Žádná z podmínek nezasahovala do jejich náboženství, dokonce byly shledány určité paralely mezi jejich vírou a hinduismem (například úcta ke krávě). Počátkem 19. století se dostávali na klíčové pozice v obchodu a stáli v čele rozvíjejícího se textilního průmyslu. Kolem roku 1850 bylo čtyřicet procent míst v bombajském školství obsazeno Pársy, ačkoli tvořili jen šest procent bombajského obyvatelstva. Ochotně a pohotově přejímali evropské zvyklosti všedního života, ale pečlivě si střežili a dodnes střeží svou náboženskou tradici. Zarathuštra, který žil v 7. - 6. století př. n. l., hlásal spravedlnost a věrnost moudrému pánu nazývaném Ahura Mazda. Věřil však i v různé dobré zlé duchy, zvlášť ve zlého Angru Mainu, jemuž přisuzoval stejné postavení jako Ahura Mazdovi. Oba jsou věční a to je důvod, proč je náboženství Pársů často považováno za dualistické. Zarathuštra ale věřil, že hmota není špatná ve své podstatě, a učil, že síly dobra nakonec nad zlem zvítězí. Proto lze pársismus považovat za náboženství monoteistické, věřící v jediného všemocného Boha. Hlavním centrem Pársů je Bombaj, ale párské menšiny žijí i v Gudžarátu a malé skupinky ve velkých městech - Dillí, Kalkatě a Madrásu. Pársové tvoří náboženskou menšinu také v Pákistánu, hlavně v Karáčí, a malý počet žije na Šrí Lance (Marková 1996, s. 12, 13, 15). 26