POČÁTEK Jessica Khouryová www.egmont.cz
Benovi. Navždy. Origin Copyright 2012 Jessica Khoury First published by Penguin Young Readers Group Vydalo nakladatelství EGMONT ČR, s.r.o., Žirovnická 3124, 106 00 Praha 10, v Praze roku MMXIII jako svou 3733. publikaci Z anglického originálu Origin přeložila Petra Babuláková Odpovědný redaktor Stanislav Kadlec Technická redaktorka Alena Mrázová Sazba Martin Mráz Tisk Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. TS 14. První vydání ISBN 978-80-252-2616-2
JEDNA Ř ekli mi, že v den, kdy jsem se narodila, si mě strýček Paolo přivinul na bílý laboratorní plášť a zašeptal: Je dokonalá. Uplynulo šestnáct let a oni tu frázi stále opakují. Slýchám ji každý den od vědců, strážných, své matky i tety Brigid. Dokonalá. Říkají i jiné věci. Že neexistuje nikdo, jako jsem já, aspoň zatím ne. Že jsem vrcholné lidské dílo a bohyně zrozená z lidského masa. Jsi nesmrtelná, Pio, a jsi dokonalá, říkají. Ale když jdu za strýčkem Paolem do laboratoře, vleču za sebou zablácené tkaničky a v rukou svírám vzpouzejícího se vrabce, rozhodně si nemyslím, že jsem dokonalá. Džungle venku za areálem se chová ještě neklidněji než obvykle. Vítr, lehce ovoněný orchidejemi, se plíží mezi kapoky a palmami, jako by hledal cosi ztraceného. Vzduch je tak vlhký, že se kapky vody téměř jako kouzlem srážejí na mé kůži i na pepřově šedivých vlasech strýčka Paola. Když procházíme zahradou, otírají se mi o nohy těžké mučenky a špičaté helikonie a nechávají mi rosu na botách. Voda je všude, jak je v deštném pralese každodenním zvykem. Ale dnes mi připadá studenější méně osvěžující a více útočná. 5
Dnešek je dnem zkoušek. Říkají jim Wickhamovy testy a přicházejí s nimi každých pár měsíců, obvykle nečekaně. Když jsem se ráno probudila ve svém pokoji se skleněnými stěnami, čekala jsem běžný den: projdu si se strýčkem Antoniem seznam druhů a rodů, porovnám pod mikroskopem pár druhů řas se strýčkem Jakobem a pak si možná dlouze zaplavu v bazénu. Místo toho mě však přivítala matka a oznámila mi, že se strýček Paolo rozhodl provést test. Nato vyplula z místnosti a já se musela rychle vyhrabat z postele a připravit se. Neměla jsem ani čas zavázat si tkaničky. Ani ne o deset minut později stojím tady. Ptáček v mých dlaních neúnavně bojuje, škrábe mě maličkými drápky a zobáčkem mi ďobá do prstů. Nepomůže si tím. Drápy má dost ostré na to, aby prosekl kůži ne však tu mou. Nejspíš proto mi strýček Paolo nařídil, abych ho nesla já, místo aby to udělal sám. Moje kůže je možná nezničitelná, ale momentálně mi připadá o tři čísla menší a já můžu jedině zhluboka dýchat. Srdce mi bije ještě divočeji než ptáčkovi. Testovací den. Poslední testování, které proběhlo před čtyřmi měsíci, nezahrnovalo živá zvířata, ale přesto bylo těžké. Musela jsem pozorovat pět různých lidí kuchaře Jacquesa, správce Clarence a další nevědecké obyvatele a spočítat, jestli je jejich přínos Malé Cam vyšší, než kolik stojí jejich jídlo a mzdy, a jestli se celkově vyplatí. Bála jsem se, aby má zjištění nevedla k tomu, že někoho vyhodí. Nikoho nevyhodili, ale strýček Paolo si promluvil s tetou Nénine, pradlenou, o tom, kolik času prospí v porovnání s tím, kolik času věnuje prádlu. Zeptala jsem se strýčka Paola, co měly testy dokázat, a on mi vysvětlil, že ukazují, jestli jsem schopna dostatečně čistého posudku, abych mohla mít rozumné vědecké postřehy. Stejně si ale nejsem jistá, jestli mi teta Nénine tu zprávu odpustila, ať byly postřehy rozumné, nebo ne. Shlédnu dolů na vrabce a přemítám, co se chystá pro něj. Na okamžik má vůle i mé prsty lehce zeslábnou, což stačí, aby se ptáček osvobodil a vznesl se do vzduchu. Mé vylepšené reflexy se rozhodnou rychleji než mozek: ruce vystřelí vzhůru, sevřou se kolem letícího ptáčka a přitáhnou ho zpátky, to vše během jediného mrknutí oka. Všechno v pořádku? ptá se strýček Paolo a ani se neotočí. Jo, dobré. Vím, že ví, co se právě stalo. Vždycky to ví. Ale také ví, že bych nebyla tak neposlušná, abych pustila jím vybraného živočicha na svobodu. Promiň, chci se ptáčkovi omluvit. Místo toho ho sevřu pevněji. V Malé Cam jsou dvě laboratorní budovy. Dorazíme k laboratořím B v menší budově, kde na nás čeká matka. Má na sobě nažehlený plášť laboratorní asistentky a natahuje si latexové rukavice. Obepnou se jí kolem zápěstí. Je vše připraveno, Sylvie? ptá se strýček Paolo. Matka přikývne a vede nás skrze několikero dveří. Konečně se zastavíme před malou, výjimečně používanou laboratoří nedaleko starého křídla, které před lety zničil požár. Dveře do zničené haly jsou zamčené a podle rzi na klice je jasné, že je už léta nikdo neotevřel. V laboratoři jsou kovové police a skříně a podél zdí řada umyvadel, která odrážejí a deformují můj odraz. Uprostřed místnosti je malý hliníkový stolek s kovovou klíckou a dvěma židlemi po stranách. 6 7
Vlož subjekt 557 dovnitř, nařizuje strýček Paolo a já vpustím ptáčka do klece, která je akorát tak velká, aby mohl létat v malém kruhu. Vrhne se proti kovové mříži, pak přistane a nejistě si protahuje křídla. Po chvíli se znovu vznese a odhodlaně bije křídly proti svému vězení. Pak si všimnu, že od klece po stole a dolů přes podlahu se vinou dráty až k malému generátoru umístěnému pod nouzovou skříňkou s prostředky na vymytí očí. Zadržím dech a mrknu na strýčka Paola, jestli si toho všiml. Nevšiml. Vyplňuje na psací podložce nějaké formuláře. Dobrá, Pio, promluví, zatímco tužka škrábe po papíru. Ptáček znovu přistane, vznese se a drápky se zahákne o bok klece. Strýček Paolo mi podá podložku. Posaď se. Dobře. Přinesla sis tužku? Nepřinesla, takže mi půjčí svou a z kapsy pláště si vytáhne jinou. Co mám dělat? ptám se. Dělej si poznámky. Všechno měř. Tento konkrétní testovací objekt pravidelně dostával dávky nového séra, které jsem vyvíjel s pomocí sumy. Suma. Pfaffia paniculata, běžný stimulant, ale existují ještě tucty využití, na která jsme zatím nepřišli. Takže testujeme, jestli tento subjekt zvládne stres testování lépe než běžný, nedopovaný subjekt. Správně, prohlásí s úsměvem. Výtečně, Pio. Toto sérum říkám mu E13 by mělo zabrat, až bude vyčerpaný a na pokraji svých sil, a mělo by mu dodat sílu na dalších několik minut. Chápavě přikývnu. Takové sérum by mohlo být užitečné na tisíce lékařských způsobů. Dneska žádné počítače, říká mi strýček Paolo. Žádné nástroje. Spolehni se na vlastní schopnosti. Pozoruj. Zaznamenávej. Později to vyhodnotíme. Postup znáš. Ano. Oči mi uletí k ptáčkovi. Znám. Sylvie! strýček Paolo luskne prsty na matku a ona spustí generátor. Elektřinu cítím dřív, než dorazí ke kleci, nízké vibrace syčí skrz dráty u mých nohou. Zježí se mi chloupky na pažích, jako by tu elektřinu pouštěli do mě. Klec začne bzučet a ptáček vřískne a trhne sebou ve vzduchu, takže se opět srazí s kovem a dostane další šok. Nakloním se kupředu, pozoruji ho a vidím okamžik, kdy si uvědomí, že nemůže přistát. Zúží se mu zorničky, pírka se zježí a začne létat v úzkých, překotných kruzích. Je mi špatně, ale neopovažuji se to dát před strýčkem Paolem najevo. Ten se pohodlně opírá složenýma rukama o vlastní psací podložku. Není tu od toho, aby pozoroval vrabce. Pozoruje mě. Skloním hlavu a nutím se něco napsat. Ammodramus aurifrons žlutohnědý vrabec, který se obvykle vyskytuje v méně hustých oblastech deštných lesů. Opět vzhlédnu a pozoruji ptáčka. Všímám si, jak strýček Paolo pozoruje mě. Snažím se, abych měla všechny svaly v obličeji dokonale netečné a dýchala klidně, pomalu a pravidelně. Nemohu si dovolit, aby viděl, že zamrkám nebo zalapám po dechu nebo udělám cokoliv, co by mu mohlo naznačit, že emoce narušují mou objektivitu. Ptáček se pokusí znovu přistát a já slyším prasknutí a zasyčení elektřiny. Vyčerpaný a bezmocný vrabec začne opět zoufale kroužit. Let trvající 3,85 minuty, zapisuji. 9,2 úderu křídel za sekundu = 2097,6 úderu let trvající 2,4 minuty Čísla mi jdou. Vědci 8 9
si ze mě kvůli tomu utahují, tvrdí, že s nimi trávím příliš mnoho času. Jednou jsem jim na to odsekla: Copak je tu někdo další? Nikdo na to nic neřekl. Vrabec začíná chybovat. Nemotorně mává křídly a vyslouží si pár dalších šoků. V jedné chvíli se zachytí pařátky o kovovou mříž, nalehne na bok klece a malé tělíčko se zachvěje elektřinou. Vím, že mě strýček Paolo bedlivě pozoruje a hledá jakoukoli známku slabosti. A já můžu dělat jen to, že ani nemrknu. Nemůžu to pokazit. Nemůžu. V rámci mého studia jsou Wickhamovy testy tou nejdůležitější složkou. Posuzují, jestli jsem připravena stát se vědkyní. Jestli jsem zralá na to, abych se dozvěděla tajemství své vlastní existence. Jakmile jim dokážu, že jsem jednou z nich, začne má skutečná práce: vytvořit další, jako jsem já. A na tom záleží nejvíce. Jsem první a jediná svého druhu a byla jsem první a jediná po celých šestnáct let. Teď chci jedinou věc: někoho dalšího, kdo téhle situaci rozumí. Kdo ví, jaké je nikdy nekrvácet. Kdo ví, jaké je dívat se kupředu a vidět věčnost. Kdo ví, jaké je žít obklopen těmi, jež miluje, kteří však jednoho dne přestanou dýchat a začnou se rozkládat, zatímco my zůstaneme zmraženi mimo čas. Nikdo z nich tady to netuší. Ani matka, ani strýček Paolo, nikdo z nich. Myslí si, že tomu rozumí. Myslí si, že se mnou mohou soucítit nebo si to představit. Ve skutečnosti vědí jen to, co přesně na mně vypozorovali, vědí, jak rychle běhám nebo jak rychle mi na kůži blednou modřiny. Když přijde na mou skrytou část, na vnitřní, nedotknutelnou Piu, tak vědí jen to, že je jiná. A nedovedou si představit, jak moc. Najednou sérum E13 zabere, protože se ptáček znovu vznese, krouží a otáčí se; zaznamenávám každý pohyb, přestože se mi třesou ruce. V očích strýčka Paola vidím vítězný záblesk, když ptáček bije křídly dvojnásobnou silou než na začátku testu. Jedna, dvě, šest minut a nová energie začíná mizet. Ptáček znovu ochabuje. Chtěla bych to zastavit, ale nemůžu se na matku podívat. Je na jeho straně, vždycky byla. Tužka strýčka Paola škrábe a škrábe. Chtěla bych vidět, co si o mně napsal, ale musím se soustředit na vlastní úkol. Vrabec to už buď dlouho nevydrží, nebo se mu zastaví srdce. Určitě to nenechá zajít tak daleko. Mrknu na strýčka Paola, ale tváří se lhostejně jako vždycky. Dokonalý vědec. Myslím, odmlčím se a olíznu si rty. V ústech mám sucho. Myslím, že už máme dost dat. Test ještě neskončil, Pio, praví zamračeně strýček Paolo. No, já jen každou chvíli mu vynechá srdce Pio, procedí skrz sevřené rty a nelibost, kterou jsem se dosud pokoušela skrýt, se konečně odrazí na mé tváři. Strýček Pao lo se nahne kupředu. Test ještě neskončil. Tak se ovládej. Soustřeď se na cíl, ne na kroky, které musíš učinit, abys ho dosáhla. Cíl znamená všechno. Kroky neznamenají nic. Nezáleží na tom, jak je složitá cesta, cíl za to stojí vždy. Nadechnu se k dalším protestům, ale pak se opřu a uvolním se. Nenechá to zajít tak daleko. Nenechá. Vrabec nemotorně přistane a opět vzlétne, teď netouží po úniku, ale po odpočinku. Nenechá. Ptáček nevydrží déle než tři sekundy, než opět padne. Bojuje, ale nenachází energii vzlétnout. Místo toho divoce skáče a skelnatí mu zrak. Elektřina syčí a praská. 10 11
Kdy už? Otevřu ústa a nadechuju se Ale strýček Paolo konečně nařídí: Dost. Vypni to, Sylvie. Matka vypne generátor a ptáček se s úlevou sesune. Já také. Strýček Antonio mě najde v pokoji. Sedím se zkříženýma nohama na posteli a v dlaních držím vrabce. Je příliš vyčerpaný a traumatizovaný na to, aby se bránil, a já mu nepřítomně cuchám pírka a zírám do džungle za sklem. Můj pokoj má tři zdi a strop ze skla. Protože náš malý domek stojí na okraji areálu u západního plotu, mám téměř dokonalý výhled na deštný les. Můj pokoj se dříve využíval jako skleník. Když jsem se narodila, vědci se rozhodli přeměnit ho v mou ložnici a zbytek domu botanickou laboratoř přestavěli na další ložnici, koupelnu, obývací pokoj a studovnu, aby měla kde bydlet i má matka. Často probírali, zda nenahradit sklo obyčejnými zdmi s omítkou, ale já se s nimi pokaždé hádala, stejně jako jsem se hádala o to, aby odstranili kamery, kterými mě ve dne v noci sledovali. V obou sporech jsem zvítězila, ale jen o fous. Jelikož skleněný dům stojí pouhých několik metrů od plotu a můj pokoj je obrácen k lesu, jsem skrytá před zrakem ostatních z Malé Cam, ale pořád mi zůstává panoramatický výhled na džungli. Skoro jako by tu žádné zdi nebyly. Miluji, když se probudím a vidím nad sebou stromy. Někdy sedím na lůžku celé hodiny a sleduji, jaká zvířata mi kolem okna projdou. A někdy si dokonce představuji, jaké by to bylo na druhé straně plotu. Dívat se dovnitř místo ven. Smět běžet tak daleko, jak jen chci. Ale to je nesmysl. Můj svět je Malá Cam, a i kdybych tam venku v džungli byla, stejně bych neměla kam jít. Strýček Antonio přejde ke skleněné zdi a stojí zády k džungli, ruce v kapsách, a pozoruje mě. Ze všech strýčků a tetiček v Malé Cam je strýček Antonio můj nejoblíbenější. Na rozdíl od ostatních nikdy neříká, že jsem dokonalá. Místo toho mě oslovuje veverko, i když jsem kromě zoologických knih žádnou skutečnou veverku nikdy neviděla. On vlastně taky ne. Strýček Antonio se stejně jako já v Malé Cam narodil. Prošla jsem, odpovím na nevyslovenou otázku a jeho oči zalétnou k vrabci v mých dlaních. A on? Mám ho odnést do zvěřince. Strýček Antonio pevně tiskne rty schované v hustém plnovousu. S testy silně nesouhlasí, ale nikdy to neřekne nahlas. Táboru vládne strýček Paolo a strýček Antonio s tím nemůže nic dělat. Půjdu s tebou. Přikývnu, mám jeho společnost ráda. Opouštíme skleněný dům a jdeme do zvěřince. Deset řad vodorovných tyčí propletených elektřinou nabitým řetězem obklopuje skleněný dům i zbytek areálu, kterému říkáme Malá Cam a kde žijeme pod deštnou střechou jako mravenci pod trsem trávy, v bezpečí a utajení. Je tu třináct budov. Některé jsou laboratoře, jiné ubytovny a jedna je společenské centrum, kde se nachází tělocvična, bazén, společenská místnost a jídelna. Obyvatelstvo tu tvoří dvacet čtyři vědců, tucet strážných a několik uklízeček, údržbářů, kuchařů a laboratorních asistentů. A já jsem jediný důvod, proč tu všichni jsou, a jsem také jediný důvod, proč nikdo neví, že tohle místo existuje. 12 13
Kolika testy ještě budu muset projít, než budu připravená? ptám se. Strýček Antonio pokrčí rameny: Tohle se mnou Paolo neprobírá. Proč? Spěcháš snad? Ty bys měla být ten poslední člověk na světě, který má zapotřebí někam spěchat. Vím, co si musí myslet: Protože tu budeš navěky. Dívám se na něj a přemýšlím nikoli poprvé, jaké to je, vědět, že jednoho dne prostě skončíte. Strýček Antonio se poškrábe ve vousku, který má tak hustý a kudrnatý, že vypadá jako chlupatá opice. Co říkal? Když to skončilo? To, co vždycky. Že jsem dokonalá a že jsem prošla. Dokonalá, odfrkne si. Co? Ty si nemyslíš, že jsem dokonalá? Nemůžu odolat, protože vím, že ho vždycky dopálím, když tohle téma otevřu. Uběhnu bez zastavení skoro padesát kilometrů. Vyskočím téměř dva metry do výšky. Na světě neexistuje materiál dost ostrý na to, aby mi dokázal probodnout kůži. Nemůžu se utopit ani udusit. Jsem odolná vůči všem známým nemocem. Mám dokonalou paměť. Smysly mám ostřejší než kdokoli jiný a moje reflexy se vyrovnají kočičím. Nikdy nezestárnu, hlas mi zeslábne a domýšlivost se vytratí, a nikdy nezemřu. Dokonalost, zašeptá strýček Antonio, má mnoho podob, Pio. Skoro se mu vysměju, co to povídá za klišé, ale oči má tak vážné, že mlčím. Každopádně, pokračuje, když jsi tak dokonalá, veverko, proč tě pořád testují? To není fér a ty to víš. Napadlo tě někdy zarazí se. Co? Co jestli mě napadlo? Rychle se rozhlédne, než odpoví: Však víš. Neprojít. Schválně selhat? Proč? Jenom abych nemusela dělat žádné další testy? Rozhodí ruce, jako by chtěl říct: Přesně. Protože, strýčku Antonio, by mi nikdy nedovolili přidat se k týmu Immortis. Nikdy nezjistím, jak mě vytvořili takovou, jaká jsem. A nikdy nepomůžu vyrobit další, jako jsem já. Víš stejně dobře jako já, že nikdy nezjistím tajemství Immortis, dokud nebudu členem týmu. Nebo pokud, vrhnu na něj povzbuzující úsměv, mi to neprozradíš ty sám. Strýček Antonio si povzdychne: Pio, nech toho. No tak. Pověz mi to. Vím o elysijské květině ale co je katalyzátor? Jak vyrábějí immortis? Víš, že ti nic neprozradím, tak se přestaň ptát. Pozorně ho sleduji, ale když je třeba, dokáže být stejně netečný jako strýček Paolo. O chviličku později dorazíme do zvěřince, ale místo toho, abych šla dovnitř, se zastavím a zírám na dveře. Co se děje? ptá se strýček Antonio. Pohlédnu na vrabce. Křídla má rozložená na mých dlaních a hlavičku abnormálně nehybnou. Cítím, jak mi jeho malé srdíčko bije o dlaň tak slabě, že to málem není znát. V tu chvíli si uvědomím, že mi vůbec nezáleží na tom, abych byla dokonalá a poslušná vědkyně. Je to jen momentální impuls a za necelou minutku toho budu litovat, přesto otevřu dlaně, zvednu vrabce nad hlavu a jemně ho popostrčím do vzduchu. Překvapený a dezorientovaný se zapotácí, než roztáhne křídla. Pak se vznese k nebi, letí výš a výš nad střechu zvěřince, až zmizí v temné obloze. 14