Rokytná - ekologický mikroregion

Rokytná - ekologický mikroregion

Ekologický mikroregion Rokytná byl ustanoven na schůzi konané dne 16.12.1999 v Jaroměřicích nad Rokytnou. Patří sem obce: Blatnice, Bohušice, Dolní Lažany, Dolní Vilémovice, Horní Újezd, Jaroměřice nad Rokytnou, Klučov, Kojetice, Kožichovice, Lesůňky, Lipník, Loukovice, Mikulovice, Myslibořice, Ostašov, Petrůvky, Příštpo, Slavičky, Šebkovice, Výčapy, Zárubice.

Blatnice Blatnici daroval podle tradice kníže Břetislav již roku 1046 kapitule staroboleslavské. V roce 1466 je obec uváděna v majetku kláštera žďárského a v roce 1498 v majetku bítovských Lichtenburků. Od roku 1648 byla součástí jaroměřického panství. K pamětihodnostem obce náleží socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1780, kaple P. Marie z počátku 19. století s dřevěnou zvonicí, datovanou rokem 1906. U silnice do Jaroměřic je železný kříž z roku 1896 s plastikou Krista. V Blatnici se roku 1859 narodil skladatel a průkopník české dechové hudby Jan Papoušek, žák Leoše Janáčka. V současné době bydlí v obci 380 obyvatel. V roce 2005 zde byla dokončena výstavba sportovního areálu, ve kterém se nachází travnaté fotbalové hřiště, víceúčelové hřiště s umělým povrchem a občerstvení.

Bohušice Bohušice byly samostatným vladyckým statkem. V roce 1355 je zmiňován Markvart z Bohušic. Začátkem třicetileté války byla obec připojena k jaroměřickému statku. Obec stojí na levém břehu Rokytné, která protéká Bohušickým rybníkem. Pod jeho hrází jsou nápadné výchozy ruly s drobnými granáty. V okolí obce byly nalezeny nástroje z mladší doby kamenné a z období kultury lidu s lineární keramikou. Je zde uváděno i sídliště z doby římské a podle předpokladu i slovanské.

Dolní Lažany.. Dolní Lažany náležely rodu Bítovských z Lichtenburku. První zmínka o obci je z roku 1489, kdy Dolní Lažany patřily k jaroměřickému panství. V obci se nachází kaplička z konce 18. století. Ke kulturnímu a sportovnímu vyžití mají Dolní Lažany společenský sál, knihovnu s přístupem na internet, víceúčelové hřiště na návsi a dětské hřiště s množstvím prolézaček a houpaček. Rovněž tudy prochází cyklotrasa z Jaroměřic nad Rokytnou směrem na Telč známá jako Březinova stezka.

První písemná zmínka o obci je z r.1294. Ve středověku osadu drželo postupně několik šlechtických rodů, mezi nimi např. i mocné rody pánů z Hradce, z Kunštátu, z Vlašimi či Pernštejnové.Od r.1678 byla osada trvale v majetku Valdštejnů, kteří vlastnili zdejší statek až do r. 1945. Obec je rodištěm Jana Kubiše, jenž v r.1942 provedl v Praze atentát na R.Heydricha. V budově obecního úřadu je možno navštívit Pamětní síň Jana Kubiše se stálou expozicí. Ve východní části návsi se nachází pomník obětem heydrichiády společně s pomníkem padlým v 1.světové válce. Vyhledávanou zajímavostí je záhadný znak u vjezdu do bývalého šlechtického statku-tzv. tatarská hlava. Ke znaku se váže místní pověst z období vpádů Tatarů na Moravu. Ve středu návsi stojí kaple sv. Floriana z roku 1894. Jižně od obce se nachází lesnatá oblast s několika rybníky, vhodná k rekreaci a turistice. Ke koupání slouží rybník Tatarák, pod hrází rybníka Kopyto je možno najít zbytky starého mlýna, o němž vypráví další místní pověst. Pamětníkem zašlých časů v této oblasti je také starobylý smírčí kámen. Dolní Vilémovice

Horní Újezd se rozkládá na úbočí u řeky Rokytné. Poprvé je v listinách připomínán roku 1240. Ve 14. století náležel Pernštejnům, v 16. století Chroustenským z Malovar a od roku 1659 patřil k jaroměřickému panství. Zajímavostí obce je Kostel sv. Petra a Pavla, který má románské jádro a řadu gotických stavebních prvků. Jeho dnešní podoba je výsledkem mnoha přestaveb a pochází z poloviny 19. století. Okna kostela jsou zasklena figurálními vitrážemi. Oltářní obraz pochází z roku 1777 je podepsán Johannem Higayem Ivanczicensis. Zvon ve věži s reliéfem Madony je z roku 1509. K nevšedním nálezům patří zlomky lidských a zvířecích plastik, pravděpodobně z období lidu s moravskou malovanou keramikou. V katastru obce se nacházejí chráněné rostliny brambořík nachový a jaterník podléška. Horní Újezd

Klučov Klučov je zmiňován ve jméně Adama z Klučova roku 1348. Obec později patřila pánům z okolních vladyckých rodů, například pánům z Myslibořic, Mikulovic, Lipníka nebo Kojetic. Od roku 1508 náležel Klučov k myslibořickému panství. Středověkými obyvateli byli zemané a chalupníci, kteří hospodařili na těžko získané půdě. Od toho pochází pravděpodobně i název obce klučiti. V katastru Klučova byly nalezeny broušené nástroje z mladší doby kamenné. Nedaleko obce je rezervace nazvaná Klučovský kopec, kde roste vzácný koniklec luční. Z Klučovské hory s nadmořskou výškou 595,5 m je krásný výhled. Při krásném počasí jsou vidět Pálavské vrchy a pohoří Alp. Stojí zde také zdaleka viditelný vysílač.

Kojetice. Kojetice na Moravě jsou poprvé připomínány v roce 1349. Náležely z větší části ke zboží hradu Sádku, některé části patřily jiným majitelům. Byly majetkem pánů ze Šternberka, moravské větve pánů z Valdštejna sídlící na Rokštejně a dalších moravských rodů. Po třicetileté válce patřil Waldorfům a od konce 18. století Chorynským z Ledské. Hrad Sádek přímo nad Kojeticemi. Byl založen před rokem 1286, snad Štěpánem Ungarem. Později byl hrad přestavován, zejména po vyhoření roku 1694. Na stavebních úpravách se podíleli možná i Baldasare Maggi a Domenico Martinelli. Pod hradem se nachází vinařské centrum. U obce je vlakové nádraží, koupaliště a veřejné tábořiště.

První zmínka o Kožichovicích se nachází v majetkové listině kláštera třebíčského z roku 1101. Na návsi stojí kaple sv. Cyrila a Metoděje a socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1791. V obci se narodil roku 1856 zakladatel alpského lyžování, malíř, sochař a spisovatel Matyáš Žďárský. Deska na jeho rodném domě je dílem významného brněnského sochaře Miloše Vlčka. Obcí protéká potok Markovka, který je v západní části přehrazen. Vodní nádrž Markovka slouží k rekreačním účelům a rybolovu. Poblíž obce je sportovní letiště pro ultralehká letadla. V katastru obce je chráněné území Hluboček, kde roste ladoňka dvoulistá V trati Malá Krochota našel roku 1878 prof. Dr. František Dvorský první moravský vltavín o hmotnosti 153 gramů. Kožichovice

Lesůňky jsou zmiňovány v roce 1387, kdy byla jejich část prodána pánům z Bítova. V pozdějších stoletích patřily pánům z Pernštejna, Maříže a od roku 1639 náležely k lesonickému panství. Ve vsi je kaple patrně z roku 1885. Katastr obce byl v pravěku hustě osídlen, především v mladší době kamenné. Stopy tu zanechal lid s lineární keramikou nebo moravskou malovanou keramikou, jak svědčí doposud deset známých sídlišť. Jsou tu i nálezy kultury doby halštatské a doby slovanské. Na levém břehu řeky se nachází pozůstatky rozpadlé tvrze. Lesůňky

Lipník Lipník je poprvé připomínán roku 1237. V té době byl samostatným statkem. Tvrz je doložena naposledy roku 1535, kdy panství koupil Václav Chroustenský z Malovar. Od téhož roku náležela obec k myslibořickému panství. Domnělé zbytky hradiska jsou ve skutečnosti zbytky tvrze vladyků z Lipníka. Dominantou obce je kostel sv. Jana Křtitele, postavený již před rokem 1238. Po několika přestavbách byl jeho stavební vývoj ukončen celkovou úpravou v roce 1853. Na hřbitově můžeme vidět náhrobek JUDr. Josefa Ošmery z roku 1929 se sousoším Kristus a Marta sochaře Františka Bílka. Lipník je též rodištěm českobudějovického biskupa, theologa a spisovatele Josefa Hloucha. Okolí obce je obklopeno mnoha rybníky a převážně jehličnatými lesy.

Loukovice S Loukovicemi se setkáváme poprvé roku 1349, kdy byly z části darovány řádu křižovníků s červenou hvězdou. Obec byla rozdělena mezi několik majitelů až do roku 1614, kdy byla celá připojena k sádeckému panství. Do roku 1885, kdy se osamostatnila, patřila k městečku Čáslavice. Na škole, založené roku 1900, působil významný vlastivědný spisovatel a překladatel ze slovanských jazyků Karel Křivý, autor Popisu hejtmanství třebíčského a několika důležitých obecních kronik. Na vršku Kocapilu stával dle pověsti hrad hraběte Kocapila, který pak své sídlo přeložil na hrad Sádek. Na návsi je kaplička

Mikulovice jsou připomínány v roce 1348 ve jméně Viléma z Mikulovic. Koncem 14. století bylo mikulovické zboží zadluženo u brněnských a znojemských židovských obchodníků, od nichž ho vykoupil roku 1387 Ješek ze Svojanova. V roce 1390 patřilo zboží opět vladykům z Mikulovic a téhož roku bylo prodáno ke zboží hradu Sádek, kde zůstalo až do roku 1447, pak bylo součástí statku lesonického. Poté se v držení Mikulovic střídali majitelé převážně z moravských šlechtických rodů. Koncem 17. století zakoupila obec Anna Alžběta z Grynersberka a připojila ji ke statku slavickému. Mikulovice

První zmínka o Myslibořích je z roku 1225. Byly samostatným statkem a sídlem vladyckého rodu. Roku 1538 byla obec povýšena na městečko. V 16. století patřily Myslibořice Chroustenským z Malovar, později například Chotkům, Aichbüchlům a Sinům. Myslibořický zámek byl postaven počátkem 18. století s největší pravděpodobností podle plánů Jakuba Prandtauera, architekta jaroměřického zámku. Nyní je zde domov důchodců patřící Diakonii Československé církve evangelické. Zámek stojí v barokní zahradě, která byla později upravena na romantický park. U silnice do Hrotovic najdeme kapli sv. Tekly se studánkou, kterou sleduje hydrometeorologický ústav. V katastru obce byly nalezeny nástroje z doby kamenné, bronzové. Myslibořice

Ostašov Ostašov byl založen roku 1716 Františkem Karlem Josefem, svobodným pánem z Ostešova. Vzhledem ke své nadmořské výšce se příchozí mohou potěšit opravdu výjimečným rozhledem po dalekém okolí. Na lipenské straně lze spatřit krásné panorama Lipníka, blízkých Jaroměřic i vzdálenějších Moravských Budějovic, a při velmi příznivém počasí jsou v dáli dobře patrné i vrcholky Alp. Na opačné petrovské straně korunuje pohled na zalesněné kopce hrad Sádek. Obec je obklopena lesy, v okolí se nachází několik rybníků a na blízkém Klučovském kopci chráněné území s výskytem koniklece lučního.

Petrůvky. Nejmenší obec Mikroregionu Rokytná Petrůvky bývaly podle tradice samostatným statkem. Jejich majitel, postižený malomocenstvím ležel v třebíčském špitálu, kterému svůj majetek daroval. To dokládají záznamy z roku 1519 o zásobování špitálu dřevem. V období napoleonských válek měl údajně na kraji obce ležení ruský sanitární oddíl a mnoho vojáků zde bylo pohřbeno. Na návsi stojí kamenný kříž zhotovený Janem Uhlířem v Sedlejově u Telče.

Příštpo bylo založeno na levém břehu Rokytné. První zmínka je z roku 1190. Na počátku 13. století náleželo k majetku louckého kláštera, později patřilo bítovským Lichtenburkům, pánům z Hodic a po roce 1600 k panství jaroměřickému. V roce 1821 bylo centrem selského povstání. Místní sedláci vytrvali ve vzpouře nejdéle. V obci je kaplička. Nedaleko obce se nachází skála Justýnka. Do katastru obce zasahuje přírodní park Rokytná. Z chráněných rostlin se zde vyskytuje sněženka podsněžník, stulík žlutý, česnek medvědí, prvosenka vyšší a jiné. Přístpo..

Slavičky patřily ke zboží kláštera třebíčského a později k třebíčskému panství. V roce 1571 je zastavil Smil Osovský z Doubravice Šimonovi Vídeňskému z Českého Ostrova. V letech 1598 1612 byl majitelem Mikuláš Tunkl z Brníčka. Před obecním úřadem je umístěn křížový kámen z roku 1534. Také místní část Okrašovice, patřila k základním statkům třebíčského kláštera. Od roku 1632 patřily Okrašovice k třebíčskému panství. Místní část Pozďátky má na návsi obnovenou zvoničku. Místní část Dobrá Voda vznikla na místě bývalých lázní, popsaných již roku 1765. Vedle pramene sirné vody je postavena kaplička Panny Marie Sedmibolestné. Bylo zde výletní místo Třebíčanů. Slavičky

Šebkovice Obec Šebkovice vznikla v podhradí slovanského hradiště, na jehož místě se nyní nachází románský kostel sv. Maří Magdalény z 12. století. První písemná zpráva o obci se objevuje roku 1349. V letech 1386 1542 byly Šebkovice v držení pánů z Hradce, pak patřily k panství lesonickému. Jižně od obce je přírodní památka Hájky. Jedná se o zachovalý lipový háj s přirozeným podrostem bylin o rozloze 12,7 ha. V katastru obce se stékají čtyři vodní toky a řeka Rokytná zde dosahuje povodí 100 km2. V obci žije trvale kolem 500 obyvatel. V západní části obce je zbudován areál k sportovně kulturnímu vyžití obyvatel.

Výčapy. V zakládací listině kláštera třebíčského z roku 1101 jsou mezi jeho zbožím jmenovány i Výčapy. Správou statku pověřil klášter zemany, kteří po obci přijali jméno. Místo však bylo osídleno již od 6. století lidem popelnicových polí. Výčapský statek patřil například Vratislavu z Pernštějna, pánům z Valdštejna, Chroustenským z Malovar a dalším.výčapy se staly součástí sádeckého panství. Pamětihodností obce je kaple sv. Cyrila a Metoděje z roku 1885, socha sv. Floriána z roku 1754, barokní lidová kaplička z 1.poloviny 19.století a pomník padlých v 1.světové válce. Součástí obce jsou 2 km vzdálené Štěpánovice, o kterých je první zmínka z roku 1349. Náležely vladykům z Pyšela, z Hořic, Chroustenským z Malovar. Později byly součástí jaroměřického panství. V obci je kaplička z roku 1851. V okolí Štěpánovic se nacházejí vltavíny a další vzácné minerály, například rutil, chondrit aj.

Zárubice jsou poprvé zmiňovány roku 1349.Tehdy patřily částečně vladykům z Račic. Roku 1356 se v listinách vyskytuje Vikard ze Zárubic. Po roce 1364 patří obec opět několika majitelům, ale pánové ze Zárubic jsou připomínáni ještě roku 1506, i když jim obec nepatřila celá. Později patřila ves vladykům z Hofeřic a pánům z Říčan. Od roku 1531 byly Zárubice spojeny s Krhovem a spolu s ním patřily od roku 1666 k panství hrotovickému. V obci se nachází malá zvonička z roku 1846. V katastru obce je rybník Zárubický. S rozlohou 5,2 ha je největším na okrese. Zárubice