Konec roku 2016 Ukázalo se, že nápad vyšlápnout si na naší poslední letošní vycházce od vltavské kotliny, někam na hory, se ukázal více než prozíravý. Ti co zůstali doma mohou namítnout, co to je za hory Střížkov a Prosek? Ale právě těch sto metrů výškového rozdílu zařídilo, že díky inverzi, jsme si mohli vychutnávat dva dny před Silvestrem, krásný slunečný den. Vánoční svátky jsou za námi a oslavy Nového roku před námi, tak proč se nesejít pod proseckým vánočním stromem, trochu si tu sváteční dobu připomenout a vyslechnout pár přání od těch kteří se toulají po světě a nebo jsou nemocní a nemohou dnes s námi. Snad je potěší alespoň naše kronika. Střížkov i Prosek, místa kdysi hodně vzdálená za Prahou, v kronikách připomínaná již na začátku druhého tisíciletí, dnes i přes mnohá staletí, mají ještě stále co nabídnout ze své historie a samozřejmě i ze současnosti. Prosecký vánoční strom je jenom pár set metrů od památky z nejvzácnějších, kostela sv. Václava. Tato románská bazilika je tady na kopci nad Prahou nejstarší památkou a její vznik souvisí s poutní cestou do Staré Boleslavi, našeho nejstaršího poutního místa. Založení tohoto kostelíka se připisuje Boleslavu II, jemuž se prý právě při návratu ze Staré Boleslavi zjevil svatý Václav. Tedy trochu historie z Hájkovi kroniky. Jisté je ale to, že právě Prosek byl důležitou zastávkou na této poutní cestě. Dnes tudy vedou úplně jiné cesty. Prosek i Střížkov jsou již od roku 1922 připojeny k Praze a jejich 33 tisíc obyvatel se nějak musí dostat do práce, do škol i za zábavou a tak tou nejrychlejší cestou je bezesporu metro. To posloužilo i nám, abychom se k proseckému vánočnímu stromu z centra bezpečně a rychle dostali. Obě zdejší stanice metra na povrchu spojuje krásný a svým způsobem unikátní park, první cíl naší dopolední vycházky. Park s pěkným názvem Přátelství, to bylo naše první zastavení Park Přátelství byl dokončen po roce 2008 podle návrhu architekta Otakara Kuči. Pěknou přírodu doplňuje soustava rybníčků, fontán a vodotečí, propojená téměř půlkilometrovou vodní kaskádou, nejdelší v Praze. V parku je i vyhlídková restaurace nad jezírkem a spousta místa k pořádání nejrůznějších kulturních i sportovních akcí. Hodně nás zaujala jedna z těch minulých. Oslava mezinárodního dne ptačího zpěvu. Jak asi taková oslava probíhala? To by nás tedy hodně zajímalo!
Ve sluncem zalitém parku září krásná bronzová socha Jiřího Wolkera, autorů M. Šonka a J. Hanzala. I ta stojí za zastavení. Ne že bychom začali recitovat jeho balady, ale jedna z jeho básní Svatý kopeček, nás vrátila o dva roky zpět, kdy i my, stejně jako Jiří Wolker jsme se vydali na jednodenní výlet na Svatý kopeček u Olomouce Pro nás to byl krásný, zajímavý výlet, pro Wolkera inspirace k lyrické básni v níž sní svůj dětský sen o přetvoření světa. Jiřího Wolkera potkal osud všech básníků kteří zemřeli mladí (ve věku 24 let). Stal se ztělesněním jednoho směru poezie, protože jej nestačil nahradit jiným. Tak se z něj stal symbol proletářské poezie. Jiří Wolker, Prostějov 29. 3. 1900 3.1. 1924. Wolkerova socha je také takovým pomyslným předělem mezi Prosekem a Střížkovem. Opouštíme tedy park Přátelství s tím, že přátelství vždy bylo a je i dnes vzácná hodnota kterou je potřeba si chránit. Sadovými úpravami mezi nejrůznějšími typy paneláků jsme se vydali ke střížkovskému parku Václavka. Jenom naše oblečení a jinovatka naznačují že je dnes 29. prosinec
V parku Václavka na jihozápadním okraji Střížkova stojí ozdobený vánoční strom-další naše zastavení. Ani on, ani my tu nejsme úplně náhodou. Právě zde nad Prahou stával v 19 století letohrádek Šilboch neboli Ztracená varta, patřící intendantu Stavovského divadla J.K. Leibichovi. Ten o vánocích roku 1812 překvapil své přátele věcí do té doby v Čechách nevídanou. Ozdobenou jedličkou. Tak právě ze Střížkova se postupně rozšířil ten pěkný zvyk zdobení vánočních stromečků a nezůstalo jenom u jedliček. Když jsme u těch vánočních zvyků stojí za to podívat se ještě dále do minulosti, třeba do středověku. Tehdy Vánoce nebyly zas až takové potěšení jako dnes. Oslavy spočívaly hlavně v bdění a v půstu. S dárky to bylo ještě horší. Dávaly se hlavně vrchnosti a úředníkům. Podřízení obdarovávali nadřízené. Vrcholem ovšem bylo, že dárky mohly být vymáhány i násilím. Byl to zkrátka středověk. Vánoční strom v parku Václavka, není jediná jeho zajímavost. V roce 2010 vznikl Spolek pro veselejší Střížkov. Ten si dal do vínku oživovat kulturní a historické tradice-nejen Střížkova. Tak v parku v roce 2015 odhalil sochu střížkovského patrona praotce Stříže se zvoničkou Současně s odhalením uvedli divadelní hru Staré pověsti střížkovské s příchodem praotce Stříže a jeho družiny. Během celého roku zde v parku pořádají nejrůznější akce. V první adventní neděli slavnostní rozsvícení vánočního stromu, nedělní adventní koncerty, oslavy masopustu s přeletem čarodějnic nad Střížkovem i takzvané střížkovské taškařice. Uskutečnily se tu i oslavy 700 výročí narození Karla IV, ovšem po střížkovsku. Proč je součástí sochy i zvonička? Protože během moderní výstavby kolem Prahy téměř zmizely kapličky, zvoničky a podobné drobné stavby, ale hlavně, kde si může človíček jen tak sám zazvonit a přát si něco pěkného. No přeci v parku kde si přejí Veselejší Střížkov. Také jsme si zazvonili a popřáli všem, co si jistě i sami přejí: Zdraví neboť je vzácné, štěstí - neboť je krásné, lásku - neboť je jí málo a potom vše - co by za to stálo ( z vánočního přání jedné z našich seniorek)
Z parku Václavka se vydáváme k dalšímu našemu zastavení, vyhlídce Emy Destinnové. Cestou, v ulici Dvoudílné nelze přehlédnout zajímavou stavbu. Nejen Praha 1 má svůj nejužší dům. Ten střížkovský jsme objevili právě tady. Nemá sice světové parametry, zato je krásný a stojí za zhlédnutí. A jak je to s nejužšími domy ve světě? Praha 1. Anežská ulice šířka domu 2 a čtvrt metru. Amsterodam v Nizozemsku šířka domu 1 metr. Ale pozor! Brzy jim prý prvenství vyfoukne dům stavěný ve Varšavské čtvrti Wola, ten ve své nejužší části bude mít neuvěřitelných 72 centimetrů. Naše předposlední zastavení je na vyhlídce Emy Destinnové, pod námi Praha v mlžném oparu Nabízí se otázka proč je tato vyhlídka pojmenovaná po jedné z našich nejlepších operních zpěvaček, když její talent byl ceněn více v zahraničí než doma a když po skončení kariéry trávila léta na milovaném zámečku ve Stráži nad Nežárkou? Odpověď lze nalézt v méně známé skutečnosti. Poslední rok svého života bydlela Destinnová na statku u svého švagra, rytíře Bedřicha Freye a své sestry Bedřišky ve Vysočanech, ty si velmi zamilovala.
Přesto že byla již hodně nemocná, stačila zde ještě založit pěveckou školu a usilovně pracovat na deponování svého gramofonového archivu. Později za druhé světové války zničeného při spojeneckém náletu na Vysočany. Tvůrci vyhlídky tak chtěli vzdát hold této vyjímečné ženě právě v tomto místě, odkud je pěkný výhled na její milované Vysočany. Ema Destinnová, původním jménem Emilie Kittlová 1878-1930, známá jako Božská Emma, byla nejslavnější Českou operní zpěvačkou od konce 19. století až do své smrti. Pochována je na vyšehradském Slavíně. Tato vyhlídka je také vlastně vstupním místem do přírodně chráněné lokality Prosecké skály. Svažitá stezka vedoucí do skal je po včerejším celodenním dešti a nočním mrazu pro nás příliš nebezpečná a tak jsme použili nově upravenou Vyhlídkovou cestu prosecké skály. Prosecké skály jsou vlastně labyrint chodeb, jenž vznikl v důsledku těžby stavebního materiálu pískovce. Ten se zde těžil od pradávna oficiálně i na černo. Tím vznikl rozsáhlý a také nepřehledný labyrint chodeb až 2 metry vysokých a podobně širokých, pod velkou částí Proseka, údajně táhnoucí se až někam k Labi. Chodby prý dokonce sloužily za prvorepublikové krize jako obydlí chudých. Z té doby se na stěnách zachovali značky sloužící k orientaci a zbytky elektrických drátů. Dnes jsou původní vchody do skal z bezpečnostních důvodů zazděny. Do budoucna se připravuje jejich částečné zpřístupnění. Prozatím byla nad vchodem do skal postavena tato luxusní vyhlídka na Prahu, poslední naše zastavení Dobové snímky jak to tady kdysi vypadalo Na Střížkově a Proseku 29. prosince 2016. Kronika Mirek a pěkné snímky v náročných klimatických podmínkách nafotila Jiřina Žipková