Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka Ročník XV. (XXXVII.) č. 3 2011 Freska v Sázavském klášteře, na níž Břetislav I. obětuje nadační listinu kláštera na oltáři Panny Marie (k článku na straně 10).
Pyšelské muzeum představuje etnografickou a numismatickou sbírku, archeologii a historii obce a okolí (k článku na straně 15). OBSAH ČÍSLA Všivec lesní znovu nalezen v PP Částrovické rybníky (M. Klaudys)... 2 Šídlo červené znovu na Podblanicku (L. Hanel)... 5 Obnova benátské studánky ve vlašimském parku (P. Pešout, J. Nusek)... 6 Nejen davelský Remagen (2) (J. Košťák)... 8 Ukryté poklady v Sázavském klášteře sv. Prokopa (S. Matoušová)... 10 Vlašimský pěvec Jost Dworsky (J. Nusek)... 11 Z pamětní knihy Ratměřic (2) (J. Coufalík)... 12 Patnáct let stálé expozice pyšelského muzea (Z. Srnská)... 15 Z historie ochotnického divadla ve Zdislavicích (S. Rýdlová)... 17 Příloha Ze starších čísel Jak si šel Václav Vlček ze Střechova do Kácova v zimě pro liniár (2)... I Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie Mariánské údolí Pouť na Hrádku 1945 (J. Jarolímková-Lipinská)... II Regionální literatura Okres Vlašimský (J. Vlček)... III Český Merán č. 15 (V. Kovařík)... IV Zprávy a sdělení Podblanická galerie jubiluje (S. Příhoda, J. Urban)... IV Čtyřleté pátrání po významu 4P zdárně zakončeno (L. Suchanová)... VI Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy (M. Musilová)... VIII Odešel vzácný člověk (V. Zelený)... XI Do tohoto čísla přispěli... XII Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim... XIII
Vážení čtenáři, Ročník XV. (XXXVII.), číslo 3, 2011 Vlastivědný čtvrtletník Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví. První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce 1921. Po padesátileté odmlce bylo roku 1997 jeho vydávání obnoveno. Vydává Český svaz ochránců přírody Vlašim a Muzeum Podblanicka ve spolupráci s AOPK ČR, Správou Chráněné krajinné oblasti Blaník. Adresa redakce: Podblanické ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965 E-mail: vlasim@csop.cz Internet: www.csopvlasim.cz Administrace: Dagmar Tlustošová Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc. Mgr. Václav Kovařík PhDr. Jindřich Nusek Ing. Pavel Pešout (předseda) PhDr. Ivana Preislerová Slávka Rýdlová Milan Štědra Mgr. Jan Urban PhDr. Libuše Váňová Ing. Jana Zmeškalová Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice Uzávěrka tohoto čísla: 25. 7. 2011 Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97 Evidenční číslo MK ČR E 10738 ISSN 1213-1040 Cena: 18 Kč (DPH 10 %), pro členy ČSOP Vlašim zdarma Předplatné časopisu a inzerci lze objednat na adrese redakce. Název a logo Pod Blaníkem je národní ochranná známka zapsaná v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví. Časopis Pod Blaníkem a další regionální publikace lze zakoupit na následujících prodejních místech: Benešov: Knihkupectví Daniela, Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé nám.; Jankov: Smíšené zboží, Věra Houdková; Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny Macešková; Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny Hergeselová; Sázava: Infocentrum; Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek Vlašim; Knihkupectví Žížalová, Komenského ul.; Podblanické infocentrum, zámek Vlašim; Votice: Infocentrum; Zvěstov: Smíšené zboží Žák. právě otvíráte třetí číslo letošního čtvrtletníku Pod Blaníkem, i tentokrát v něm přinášíme zajímavé příspěvky o krajině pod Blaníkem a lidech v ní žijících. Rád bych Vás upozornil na tři články, které sice pojednávají o různých tématech, ale přesto mají jedno společné. První se věnuje ohroženým mokřadním loukám na Podblanicku, další odkrývání vzácných fresek v Sázavském klášteře a třetí již tradičně přináší zprávy z činnosti Záchranné stanice pro živočichy v příloze časopisu. Co že všechny tyto články spojuje? Podpora individuálních dárců. Rozvoj dárcovství, mecenášství je důležitým signálem poukazujícím na probíhající pozitivní změnu české společnosti v posledních dvaceti letech. Přestože charitativní činnosti se v minulosti věnovala řada osobností, jmenujme např. architekta Josefa Hlávku, období nacismu a komunismu zabránilo vzniku tradičních struktur občanské společnosti. Byl zlikvidován spolkový život v kontextu podpory veřejně prospěšných aktivit, po polovině dvacátého století prosazován princip obecné rovnosti a uniformity. Slovo mecenáš proto bylo v České republice znovu objevováno až po roce 1989. První mecenáši většinou pocházeli z řad restituentů a často se jednalo o osobnosti, které měly zahraniční exulantskou zkušenost a snažili se přispět k rychlé obnově občanské společnosti. Mezi takové patří např. pan Ladislav Čerych. V posledním desetiletí se situace již začíná blížit demokraciím s nepřerušeným vývojem občanské společnosti. Mecenáši jsou dnes z většiny úspěšní podnikatelé, kteří nejsou poznamenání nějakou historickou zátěží. Jedná se o bohaté občany, kteří svojí prací získali významný majetek a v momentě, kdy zjistili, že vlastní o hodně více, než potřebují pro zajištění vlastních potřeb, chtějí přispět v oblasti společenských aktivit. Příkladem může být matematik Karel Janeček. Cenné však je, že i běžní občané se rozhodnou jednorázově i pravidelně podpořit projekty v oblasti sociální, kulturní, ochrany přírody apod. Rád bych na tomto místě vzpomněl nedávno zesnulou paní Libuši Frankovou, která pravidelně přispívala nemalými finančními částkami na chod Záchranné stanice pro živočichy. Snad se již blíží doba, kdy neziskové projekty budou mnohem více spoléhat na financování soukromé, než státní. Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (4. číslo XV. ročníku) bude 12. září 2011. Uvítáme kratší i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické podobě na disketě, nebo e-mailem. Příspěvky pokud možno doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi. Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení. Pavel Pešout
Všivec lesní znovu nalezen v Přírodní památce Částrovické rybníky Všivec lesní (Pedicularis sylvatica) je nízká, do 20 cm vysoká rostlina. Hlavní lodyha je přímá, postranní větve vyrůstající při její bázi jsou obvykle delší než hlavní lodyha, poléhavé, s vystoupavým koncem. Listy jsou peřenosečné, obvykle velikosti od 1,5 do 2,5 cm, hrubě zubaté. Květy jsou seskupeny ve volném hroznovitém květenství. Pro květ je typický nafouklý dvoupyský kalich, koruna je červenofialová až růžová. Koruna má výrazný přilbovitý horní pysk, který je vpředu uťatý. Dolní korunní pysk je nazpět odstálý, zřetelně kratší než horní. Kvete od května do června. Roste od nížin po horské polohy, na vlhkých až mokrých, často zrašeliněných loukách, krátkostébelných smilkových pastvinách a vřesovištích. Je to světlomilný a konkurenčně slabý druh, při zarůstání biotopů vysokostébelnou vegetací rychle ustupuje, stejně tak jako na vysušovaných stanovištích. Patří mezi zákonem chráněné druhy (ve vyhlášce č. 395/1992 Sb. je řazen mezi druhy silně ohrožené). V Červeném seznamu (Procházka, 2001) je zařazen mezi druhy ohrožené. Historické rozšíření všivce lesního na Podblanicku shrnuje V. Zelený (1976). Všivec se vyskytuje na Podblanicku roztroušeně, směrem k východu se počet lokalit zvyšuje. Těžiště rozšíření a největší počet lokalit byl již v minulosti na Vlašimsku. Lokality na Vlašimsku jsou současně okrajem silného rozšíření všivce lesního na Vysočině. V posledních letech byl výskyt všivce ověřen na Podblanicku na lokalitách uvedených v tabulce. Lokalita Řísnické louky je pravděpodobně nejbohatší lokalitou tohoto druhu na Podblanicku. Další bohatou lokalitou jsou Mokřadní louky u Blažejovic, obě lokality leží již blízko hranice Středočeského kraje a společně s výskytem v přírodní rezervaci Údolí potoka u Dolské myslivny jsou již zmiňovaným předpolím velkého počtu lokalit všivce na Vysočině. Malá populace se vyskytuje i na lokalitě Na Kačíně. Zajímavý je i výskyt u mělkých odvodňovacích příkopů na vyvýšené planině u pomníku u Dobříčkova. Lokality všivce lesního jsou zvětšiny zařazeny do programu ČSOP Vlašim Pozemkový spolek pro přírodu a památky Podblanicka. ČSOP Vlašim zajišťuje ve spolupráci s vlastníky na lokalitách odpovídající hospodaření, lokality jsou vybaveny informačními tabulemi pro návštěvníky. Na záchranu těchto území přispívají ČSOP Vlašim mnozí sponzoři i individuální dárci. Za pomoci příspěvků drobných dárců se některé lokality podařilo i vykoupit. V přírodní památce Částrovické rybníky nalezl všivec lesní P. Pešout (1992) a nález všivce byl jedním z podpůrných důvodů vyhlášení tohoto území přírodní památkou. V pozdějších letech zde však nebyl nalezen. V letech 2007 až 2008 provedla A. Havlíčková Rešlová podrobnou inventarizaci rostlinných druhů přírodní památky Částrovické rybníky, kdy zde všivec opět nebyl zaznamenán. Louka v přírodní památce s výskytem všivce byla od roku 2001 pravidelně za podpory Správy CHKO Blaník sečena lehkou mechanizací s ohledem na zachování luční vegetace. Při letošním pravidelném monitoringu mokřadní louky v přírodní památce byl nalezen kvetoucí všivec lesní v dolní části louky na typickém stanovišti krátkostébelném trávníku v sousedství podmáčených ploch. Z dalších typických rostlin zde roste např. vítod obecný (Polygala vulgaris). Populace Lokality s ověřeným výskytem všivce na Podblanicku. Galilejský rybník (louka nad rybníkem) Pešout, 1992 Mokřadní louka u pomníku u Dobříčkova Pešout, 2009 Koušovice Zelený, 1970, Pešout, 1990 Mokřadní louky u Blažejovic Klaudys, 2006 2009, 2010 Na Kačíně Vašíček, 2004, Pešout, 2009 Přírodní památka Částrovické rybníky Pešout, 1996 Přírodní rezervace Údolí potoka u Dolské myslivny Albrecht, 1984, Sádlo, 1994 Řísnické louky Pešout, 1996, Klaudys, 2006 2009, 2010 2 Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3
všivce tvořená rozvětvenými lodyhami zde roste na ploše cca 5 m 2, s nepravidelným rozmístěním. Zjištění výskytu po řadě let lze přičíst nepravidelné seči louky v devadesátých letech minulého století, kdy rostliny pravděpodobně setrvávaly na lokalitě ve vegetativním stavu a díky své malé výšce unikaly pozornosti. Odpovídající management po vyhlášení přírodní památky vedoucí k dobrému stavu biotopu umožnil i rozvoj populace všivce lesního. Management mokřadní louky v přírodní památce Částrovické rybníky je nastaven tak, aby co nejvíce respektoval požadavky přítomných druhů rostlin a živočichů. Louka je sečena jedenkrát ročně, a to ve dvou částech (v termínu na konci června a koncem srpna). Plocha s výskytem všivce bude doplněna zvláštním managementem (dvojí seč, bude zváženo i rozrušování drnu), která zabezpečí dostatek světla a omezení konkurence vysokých bylin pro světlomilný všivec. Nález všivce lesního po řadě let ukazuje na možnost stálého výskytu i na dalších lokalitách na Podblanicku, kde nebyl v poslední době zaznamenán a kde může být pro nízký vzrůst přehlížen. Autor uvítá informace o výskytu tohoto druhu z dalších míst Podblanicka, zprávy je možné zaslat do redakce časopisu. Martin Klaudys (foto: autor) Všivec lesní detail květenství. Sečení na lokalitě Řísnické louky. Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3 3
Literatura: Albrecht J., 1984: Odborné botanické posouzení zájmových lokalit v okolí Lukavce. ms. depon in. AOPK ČR Havlíčkův Brod. Havlíčková A., 2008: Botanický průzkum PP Částrovické rybníky. ms.depon in Správa CHKO Blaník. Klaudys M., 2006 2009: Dokumentace k lokalitám v péči Pozemkového spolku pro přírodu a památky Podblanicka. ms. archiv ČSOP Vlašim. Klaudys M., 2010: Závěrečná zpráva Projektu ČSOP Ochrana biodiverzity: Řísnické louky - Monitoring lokalit v péči Pozemkového spolku pro přírodu a památky Podblanicka. Klaudys M., 2010: Závěrečná zpráva Programu ČSOP Ochrana biodiverzity: Louky u Blažejovic - Monitoring lokalit v péči Pozemkového spolku pro přírodu a památky Podblanicka. Pešout P., 1990: Nález všivce lesního v lokalitě Koušovice meliorační příkop., nepubl. údaj z botanické dokumentace ISOP, Správa CHKO Blaník. Pešout P., 1992: Ďáblík bahenní na Podblanicku. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 32, str. 45-48. Pešout P., 1996: Příspěvek k poznání rostlinstva Vlašimska IV.Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 36, str. 203-222. Pešout P., 2009: Nález všivce lesního v území Na Kačíně a u Dobříčkova, ústní sdělení. Procházka F. (ed.), 2001: Černý a červený seznam cévnatých rostlin České republiky (stav v roce 2000). Příroda 18, AOPK ČR, Praha. Sádlo J., 1994: Hodnocení možného vlivu plán. odběrů vody na ochranářskou hodnotu CHÚ U Dolské myslivny. Průhonice. Slavík B. (ed.), 2000: Květena České republiky 6. Academia, Praha. Vašíček J., 2004: Závěrečná textová zpráva k mapování biotopů soustavy Natura 2000 a Smaragd: Křivsoudov (A0466). Zelený V., 1970: Příspěvek k výzkumu květeny Vlašimska IV. Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 11, str. 59-66. Zelený V., 1976: Chráněné a méně známé rostliny Podblanicka. Středočeské nakladatelství a knihkupectví, Praha. 4 Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3
Šídlo červené znovu na Podblanicku Šídlo červené (Anaciaeschna isosceles) z řádu vážek (Odonata) patří mezi vzácné druhy na Podblanicku. Dá se poznat poměrně lehce podle celkově hnědého zbarvení (zadeček je bez nápadné kresby i bez modrých skvrnek), křídla jsou čirá s černou žilnatinou, oči jsou svítivě zelené. Lze ho zaměnit jedině s šídlem velkým (Aeshna grandis), které je ale větší, hnědočerveně zbarvené a jeho křídla jsou zlatavě hnědavá (žilnatina je hnědá). Šídlo červené je druhem na živiny bohatších prohřívaných stojatých vod zarostlých bažin, mokřadních luk či slepých ramen řek. Objevuje se ale i u člověkem vytvořených či jím ovlivňovaných lokalit (rybníky, pískovny, štěrkovny, zatopené příkopy). Dává přednost mělčím prosluněným a prohřívaným biotopům s bohatými porosty vegetace. Samička klade vajíčka osamoceně na plovoucí vegetaci nebo na vegetaci u břehu. Dravé larvy se ve vodě vyvíjejí 1 až 3 roky. Líhnutí dospělců probíhá od dubna do června. Létající jedince šídla červeného můžeme zastihnout kolem vod někdy až do srpna. Tento druh se v České republice objevuje jen roztroušeně. Vzhledem k jeho sporadickému výskytu je tento druh zařazen v posledním Červeném seznamu do kategorie zranitelný. Na Podblanicku bylo šídlo červené poprvé nalezeno v přírodní rezervaci Podlesí v CHKO Blaník v roce 1998. Nové nálezy byly zaznamenány na polovypuštěném rybníku u statku Skalkov jihovýchodně od Vlašimi (mapovací čtverec 6255, nadmořská výška 470 m n. m.) až v letošním roce, kdy 5. června 2011 zde byli pozorováni dva létající samečci. Dne 16. června 2011 bylo pozorováno Jiřím Pokorným sedm jedinců šídla červeného v přírodní rezervaci Podlesí u Býkovic (mapovací čtverec 6355, nadmořská výška 480 m n. m.), a to včetně tzv. tandemu, kdy sameček létá určitou dobu společně se samičkou a přidržuje si ji svými zadečkovými přívěsky. Jedná se o epigamní chování, které předchází vlastní kopulaci a pak kladení vajíček. Lze tudíž oprávněně předpokládat, že se na Podblanicku toto šídlo rozmnožuje (dříve byl tento druh v tomto regionu hodnocen jen jako migrant). Bude zajímavé v dalších letech sledovat, zda se šídlo červené stalo skutečně trvalou součástí podblanické odonatofauny. Lubomír Hanel (foto: autor) Sameček šídla červeného odchycený na rybníku u statku Skalkov u Vlašimi dne 5. 6. 2011. Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3 5
Obnova Benátské studánky ve vlašimském parku Zámecký park ve Vlašimi vynikal spojením členitého terénu a bohaté architektury. Drobné stavby vznikaly ve dvou hlavních fázích. V letech 1775 až 1800 u nich doznívalo osvícenství, ve 40. až 60. letech 19. století patřily k vrcholnému romantismu (Nusek, J. 2008a). Celý park je od roku 1994 rozsáhle rekonstruován. Obnovují se přírodní prvky i dochovaná architektura (Pešout, P. 2006). V červnu 2008 byl veřejnosti zpřístupněn Čínský pavilon a v současnosti je rekonstruována socha Samsona, přesněji Herkulův sloup, umístěný na skále nad Blanicí v zadní části parku (Pešout, P., Talavera, D. 2010). Na obnovu mnoho let čeká také tzv. Benátská studánka. Vznikla v rámci úprav parku, probíhajících od 40. let 19. století za Karla Viléma z Auerspergu. Ve stejné době byl přestavěn např. i Starý hrad a zřizovány parkové brány. Studánka, umístěná ve svahu nad Mlýnským potokem, zřejmě navázala na drobnou stavbu Minerálního pramene z konce 18. století. Podobu studánky dokládají snímky kolem roku 1900. Šlo o asi pět metrů vysokou stavbu z posázavské arkózy, bohatě novogoticky zdobenou. Podkovovitý půdorys vymezoval sokl, členěný kružbovým čtyřlistem. Po stranách navazovaly kvádrovité pilířky a z nich vyrůstaly stojky s tordovanými sloupky. Nesly hlavní štítový útvar, rámovaný články s fiálou. Obdélné pole štítu pronikal oblouk (oslí hřbet) s bohatou vrcholovou kytkou. Oblouk lemoval úponek a vyplňovala kružba s ústředním čtyřlistem a trojlisty po stranách. Zbylé pole členil šupinový vzor a čtyřlistový terčík. Vnitřní prostor zastřešovala koncha z kamenných desek. Právě typ štítu s fiálami evokoval výzdobu benátských staveb a dal studánce název. Autor projektu zůstává s otazníkem, přestože se zřejmě podílel na dalších auersperských stavbách. Do stejné linie patří i pojetí arkýře Starého hradu, tehdy přebudovávaného (Nusek, J. 2008b). Novogotická studánka se stala oblíbeným parkovým zastavením. Přes postupující erozi měkkého pískovce přežil objekt i druhou světovou válku. Přibývaly ale vandalské útoky a v padesátých letech již stálo nad pramenem jen torzo s tordovanými sloupky, narušenou deskovou stěnou, bez štítu a konchové klenby. Kolem roku 1963 zůstala pouze rozviklaná soklová základna. Rámovala vlastní studánku a v pozdějších letech byla zpevněna. Tak známe Benátskou studánku do dnešních dnů. Několik fragmentů štítu, soklového čela a klenby bylo složeno v areálu Technických služeb a roku 2007 dokumentováno Muzeem Podblanicka (Nusek, J. 2008b). Článek vrcholové kytky studánky byl objeven při rekonstrukci Vlašimské brány a najdete jej v expozici muzea. Studánka je opakovaně čistěna, naposledy letos v květnu oddílem Mladých ochránců přírody Včelojedi. Na generální obnovu však stále čeká a destrukce dochovaných částí pokračuje. Proto Český svaz ochránců přírody v roce 2010 inicioval ve spolupráci s náměstkem hejtmana prof. Zdeňkem Seidlem zpracování žádosti na její obnovu z Programu záchrany kulturního dědictví Středočeského kraje. Město Vlašim zadalo zpracování projektové dokumentace Architektonickému ateliéru 2H s. r. o. Návrh obnovy předpokládá rekonstrukci roubení studánky a soklu až do výše římsy a stavbu nového oblouku z kvádrů z božanovského pískovce. Prostor nad hladinou by měla uzavřít vodorovná mříž a původní tvar niky s konchou naznačí mříž s ozdobný- Minerální pramen na kolorované rytině z roku 1802 (kresbu provedl Antonín Pucherna, rytinu Václav Berger; Archiv ČSOP Vlašim) výřez. 6 Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3
Stávající stav studánky (Fotoarchiv Města Vlašimi). Nákres návrhu obnovy Benátské studánky do fotografie (autor: Ing. arch. Ivan Hořejší). Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3 7
mi kovanými prvky. Dochované fragmenty stavby budou vyzvednuty z Technických služeb a po restaurování uloženy v lapidáriu Muzea Podblanicka. Podle orgánů památkové péče by měl zvolený postup umožnit, v případě budoucího rozhodnutí, přesnou rekonstrukci původní stavby. U studánky budou umístěny také lavičky, tabulka s informací o historii a opraví se mlatová cesta. Středočeský kraj Městu Vlašim dotaci ve výši 791 tisíc korun letos začátkem června udělil (celková hodnota rekonstrukce činí dle projektu téměř 880 tisíc korun). Po vyřízení nezbytných formalit a doplnění odborných průzkumů může tedy záchrana studánky naplno začít. Výsledek bude volně odkazovat na původní, architektonicky pozoruhodnou stavbu. V českých zemích nemá Benátská studánka ani mezi zaniklými objekty zatím analogii. Jako výklenková vyniká i v rámci středoevropského prostředí, kde u novogotických studánek a studní převažuje baldachýnový typ. Portálový útvar měl blízko k dobové náhrobní architektuře. Pavel Pešout, Jindřich Nusek Literatura: Nusek, J. (2008a): K sentimentální struktuře zámeckého parku ve Vlašimi. Časopis Společnosti přátel starožitností 2: 1-11. Pešout, P. (2006): Rekonstrukce vlašimského parku. Pod Blaníkem X/1:7-13. Pešout, P., Talavera, D. (2010): Obnova sochy Samsona v zámeckém parku. Pod Blaníkem XIV/1:5-6. Nusek, J. (2008b): K fragmentům parkové a zámecké architektury ve Vlašimi. Středočeský vlastivědný sborník. 92-101. NEJEN DAVELSKÝ REMAGEN (2) Znak Davle Je neobvyklý a vymyká se běžným heraldickým zvyklostem. Je totiž tvořen ozářenou hlavou sv. Jana Křtitele na podnosu, který se podobá míse. Stejný symbol tvořila a tvoří pečeť. Proč tato neobvyklost? Má souvislost s kostelem sv. Kiliána, který se nachází proti ostrovu za silnicí. K nevšednostem patří skutečnost, že na českém území neexistuje druhý kostel tohoto svatého na rozdíl od bavorské části sousedního Německa, kde jméno Kilián už tak neobvyklé není. Davelský kronikář K. Vančura to vysvětluje tím, že Kilián, původně Mullagh, byl vlastně keltský mnich. Ten se dostal do sporu s kmenovým králem kvůli tomu, že si vzal za ženu vdovu svého bratra. Stalo se tak v roce 689 a následovala jeho smrt umučením. Pak byl blahořečen a už jako sv. Kilián se stal patronem Bavorska. A z Dolního Altaichu přišli do zdejšího Ostrovského kláštera benediktini. Ale proč Jan Křtitel? V Písmu svatém připomíná evangelista Matouš podobný osud Jana Křtitele. Stalo se tak za knížete Herodese. Ten ho kritizoval Davelský znak za stejný čin, a proto byl dán do vězení. Když se však slavily Herodesovy narozeniny, jeho dcera Salome tančila před hosty. Asi skvostně. Přísahou otce a panovníka jí byla slíbena jakákoliv odměna. Na přání její matky požádala o hlavu Jana Křtitele. Herodes, ač nerad, přísahu musel splnit. Ve vězení byl Jan Křtitel popraven a jeho hlavou byla k úžasu přítomných obdarována Salome. Spolek Vltavan K těm davelsky nejznámějším patří Vltavan. V roce 1997 důstojně oslavil sto let trvání. Slavnostmi, na níž hrála vlastní hudba se stejnojmenným názvem a kapelníkem Antonínem Borovičkou, ale i vydáním téměř padesátistránkové publikace s množstvím fotografií. Stejná doba uplynula od dne, kdy na vltavském nábřeží v Davli vztyčili vlajkový stožár. K němu přibyl uctívaný znak plavců, šífařů i dělníků z místních cihelen a lomů, kteří přepravovali po vodě vše potřebné. Znaku vévodí kotva. Symbol spojení s vodou řeky Vltavy ve chvílích poctivé dřiny, okamžiků, kdy rozvodněná bere a ničí vše ve své blízkosti. Na druhé straně může připomínat i radostné okamžiky v příchodu jara a hlavně plavební sezóny parníků i všeho, co s tím souviselo. Tradice Vltavanu nezanikla. V dubnu 1996 byl vysvěcen nový vltavanský prapor. A fotografie nejmladších členů v uniformách jsou jistě zárukou pokračování spolku. 8 Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3
Davle a Sázava patří neodmyslitelně k sobě (dobová pohlednice). Davelské osobnosti Z těch již jmenovaných kapelník Antonín Borovička (1895 1968) zvaný též král české lidovky. Vyučil se poctivému řemeslu hrnčířskému, ale políbila ho hudební múza a ve svém objetí ho držela více než čtyřicet let. Jejím plodem se stal téměř stejný počet skladeb. Sláva jeho pochodů, polek a valčíků pronikla do Rakouska, Německa i Švýcarska. Za všechny jmenujme kdysi a snad i dnes oblíbené Vyhrávala kapela, Jiřinku či Havelskou. Málokdo už dnes ví, že v Davli působila rodina Vančurova. Otec Václav Vojtěch zastával 17 let správcovství v kruhové cihelně i v lomech. A syn, pozdější lékař a spisovatel, tady chodil na přelomu předminulého století do obecné školy. Žily zde však také postavy všední, a kdyby nedošlo k náhodě, zůstaly by asi bez povšimnutí. K nim patřil třeba švec Ambrož, svého času zvaný Terno. Měl souvislost s židem Kleinem. Ten zprvu obcházel okolí s pytlem a sbíral hadry, kosti, kůže i staré sklo. Než odešel snad natrvalo k vystudovanému synovi do Prahy, zařídil si malý krámek se svíčkami, provazy, tkaničkami zkrátka, jak říkali místní samými šmejdy. Úředně si však zřídil lotynku. U něho se vsázelo na čtyři numera bez ohledu za kolik krejcarů. K uhodnutí stačilo štěstí, ale velkým pomocníkem byl chaldejský snář, podle něhož se sny převáděly na čísla. Klientela byla dobrá. Do ní vstoupil také jmenovaný švec. Vsadil, numera si nechal poznamenat na kousek papíru, a ten přilepil doma na dveře. Za týden nečekaně vyhrál, protože trefil terno. Žid však chtěl důkaz. Papír však držel. Vysadil dveře a přivlekl je k židovi. Už cestou vzbuzoval pozornost. Ta se znásobila po výhře. Tenkrát se o tomhle ševci dlouho po Davli mluvilo. Možná stejně zajímavě by se dalo povídat o mlynářích, ale třeba také o dr. Fr. Soukupovi z čp. 1 na Sázavě, který to dotáhl na rakouského poslance a v první republice na prvního ministra spravedlnosti. S menším státním významem se do dějin Davle zapsal J. Spilka. Plul na šífech, v zimě truhlařil, při založení spolku Vltavan pracoval v jeho výboru. Stavěl nákladní čluny o nosnosti až 170 tun. Působil ve Vltavsko-labské dopravě. Stal se zkušebním komisařem Čs. plavebního úřadu. Až do roku 1948 patřil také mezi velmi bohaté lidi zásluhou své pracovitosti a chytrosti. Nepodlehl osudu. Až do smrti ve svých 98 letech pečoval o několik kalojemů na Hořínském kanále. Jeho potomci zůstali věrni Davli a Vltavě. Jan Spilka (v pořadí třetí) byl zvolen v roce 1994 předsedou štěchovického spolku Vltavan. Ačkoliv zajímavých davelských osobností by byla ještě dlouhá řada, připomeňme si už jen zasloužilého starostu, statkáře a držitele zlatého záslužného kříže, Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3 9
a to pana Josefa Lišku. Starostenský úřad zastával 46 let, a to v letech 1867 až 1914 (s devítiletou přestávkou, kdy působil jako nájemce dvora v Lešanech). Starostování se ujal ve svých 26 letech. Jaromír Košťák Poděkování: Autor děkuje davelské knihovnici paní I. Bílkové za uvedení do problematiky a tiskové podklady. Literatura: Viz minulé číslo Pod Blaníkem. Ukryté poklady v Sázavském klášteře sv. Prokopa V roce 2007 narazili restaurátoři při restaurátorském průzkumu v přízemí křížové chodby Sázavského kláštera na více než dvě stě let zabílené fresky z doby barokního rozkvětu kláštera a částečně i z doby vlády císaře Karla IV. Bylo to brzy poté, co se tato jedinečná kulturní památka spojená s českým národním patronem sv. Prokopem po restitucích opět dostala v roce 2006 do rukou českého státu. V klenbách i po stěnách ambitu se našly náznaky výjevů ze života sv. Prokopa, a také latinské texty. Nejde o maličkost, jde pravděpodobně o dobře zachovaných tisíc metrů čtverečních maleb! Podle historických pramenů by jen v přízemí kláštera mělo být osmnáct výjevů, ale kleneb je čtyřiadvacet. Jaké obrazy z dějin Sázavského kláštera jsou na nich, zatím nikdo nemůže ani tušit. Již v roce 2007 mohli návštěvníci poprvé spatřit v nice vstupního vestibulu například tvář svaté Ludmily i tváře mužských národních patronů, o rok později byla odhalena freska zobrazující smrt sv. Prokopa, kterému dva andělé nesou bílé roucho na jeho cestu do věčného nebe. V roce 2009 restaurátoři odhalili nádhernou architektonicky i figurálně bohatou scénu, kde český kníže Břetislav I. obětuje nadační listinu kláštera na oltáři Panny Marie. Břetislav má v ruce listinu s pečetí, za ním stojí biskup Šebíř a pod ním klečí sv. Prokop. Přítomni jsou bojovníci, velmožové České země. Zajímavé je, že obraz velmi podobný této fresce, dílo jednoho z nejvýznamnějších malířů 18. století, jezuity Ignáce Raaba, visí v kostele sv. Prokopa ke křížové chodbě přiléhající. Odkrývání dějin v obrazech v Sázavském klášteře je jednou z největších priorit Středočeského Národního památkového ústavu (NPÚ), který i v období nastupující finanční krize v letech 2007 až 2009 jejich odkrývání financoval. V roce 2010 však byly rozpočty na obnovy a opravy státních památek již tak malé, že nestačily ani na řešení všech havárií. Odkrývání sázavských fresek bylo pozastaveno. Středočeský NPÚ proto ve snaze získat i jiné zdroje na odkrývání a restaurování dalších fresek vyhlásil v roce 2009 veřejnou sbírku. Je pro mě velká radost sledovat, jak z příspěvků návštěvníků seniorů, studentů, rodin s dětmi, milovníků tohoto poutního místa peněz přibývá. K dnešnímu dni už je ve sbírce 145.454 Kč. Těším se na každou další odkrytou fresku přijeďte se do Sázavy podívat i vy! Břetislav I. na fresce detail. Slávka Matoušová (foto: archiv Středočeského NPÚ) 10 Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3
Vlašimský pěvec Jost Dworsky Ve většině zahraničních lexikonů opery nechybí Jaro Dworsky, od jehož narození letos uplynulo 120 let. Bývá uváděn jako německý tenorista, obvykle ale s poznámkou, že byl synem pěvce Josta či Jaroslawa Dworskeho původem z Vlašimi. Od něj získal vrozené nadání i první hudební školení. Jost Dworsky, český mistr středoevropských scén kolem roku 1900, si zaslouží poznámku. Narodil se 5. února 1853 jako Jaroslav Dvořák v č. p. 20 v rodině Josefa Dvořáka sluhy při c. k. berničním úřadě ve Vlašimi. V prvních letech školy zažil ještě řídícího Antonína Hellera. Výborného pedagoga, hudebníka i skladatele, který jistě využil jeho nadání na kůru. V letech 1876 až 1879 studoval v Praze známou pěveckou a operní školu Františka Pivody. Jeho kolegyní-spolužačkou byla např. sopranistka Irma Reichová. Umělecky začal vystupovat jako Jaroslav Dvorský, v německém prostředí Jost či Jaroslaw Dworsky. Po začátcích v Praze a Brně nastoupil významnější angažmá v šlesvicko-holštýnském Lübecku (1884 až 1885). V sezóně 1885/86 hostoval v Metropolitní opeře v New Yorku. Uvedl se 23. listopadu 1885 rolí Šlechtice ve Wagnerově Lohengrinovi. Zažil tak třetí rok mladé scény, která se díky šéfdirigentu Leopoldu Damroschovi měnila na operu německou. Damrosch jako pruský rodák angažoval řadu středoevropských pěvců, včetně Dworskeho. Sezónu 1886/87 již prožil třiatřicetiletý pěvec v městském divadle v Olomouci. Tedy tři roky po působení Gustava Mahlera, který přivedl soubor k novému rozkvětu. Jako zralý hrdinský tenor zpívá Dworsky v pruské Vratislavi (1887/88), meklenburském Rostocku (1888/89) a pruské Poznani (1889/90). Během této části kariéry exceloval v řadě rolí, včetně Florestana v Beethovenově Fideliovi a Tamina v Mozartově Kouzelné flétně. Především ale jako Lohengrin, Tannhäuser a Siegfried ve stejnojmenných Wagnerových operách i jako Erik v jeho Bludném Holanďanu. V 90. letech se vlašimský Jost Dworsky dostává na vrchol. Jako výzvu přijímá 1. října 1890 angažmá ve východopruském Královci, kde městské divadlo zažívalo krizi souboru. Zůstal tam dva roky a 24. ledna 1891 se mu narodil syn Jaro (Jaroslaw). Na šest let (1892 až 1898) se pak vydal do Stadttheater v pobaltské Rize. Zažil tu řadu osobností, včetně kapelníků Otto Lohse a Bruno Waltera, i hudebních událostí. V únoru 1894 např. účinkoval v premiéře oratoria Hlediště divadla v Královci kolem roku 1900. Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3 11
Divadlo v Královci kolem roku 1900, působiště Josta i Jara Dworskych. Mojžíš Antona Rubinsteina. Představení dirigoval Wilhelm Bergner. Sezónu 1898/99 strávil v městském divadle v Bratislavě (Pressburgu), ale pak se vrací do Královce. Obnovuje angažmá v divadle a jako tenor s velkými zkušenostmi si otevírá pěveckou školu. První vzdělání u něj získal i syn Jaro, kterého marně přesvědčoval o jiné dráze. Jaro sice řádně vystudoval medicínu na univerzitě v Královci, ale lékařství se nikdy nevěnoval. Po otcových lekcích pokračoval ve studiu zpěvu u E. Grenzebacha a O. Daniela v Berlíně. Debutoval ve válečné sezóně 1916/17 v berlínském Deutsches Opernhaus. Vrátil se za otcem do Královce a v letech 1921 až 1922 vystupoval na jeho bývalé domovské scéně. Ještě roku 1922 přijal dvouleté angažmá v berlínské městské opeře a v letech 1924 až 1930 byl členem prestižní berlínské Staatsoper. Hostoval v Rakousku, Nizozemí či Španělsku. Jaro Dworsky vyrostl v evropskou hvězdu lyrických i dramatických rolí. Slavnými se stali jeho Ferrando v Mozartově Cosi fan tutte, Vévoda ve Verdiho Rigolettovi, Manrico ve Verdiho Trubadúrovi, Pinkerton v Pucciniho Madam Butterfly či Dimitrij v Musorgského Borisi Godunovovi. Řadu árií vydala na gramofonových deskách firma Parlophone. Za úspěchem německého tenora však stála porce české muzikality, oslavované již E. Hanslickem. Jaro byl synem a žákem Josta Dworskeho, jehož školení vedlo až k vlašimskému Antonínu Hellerovi. Jost zůstával v Královci a v českých zdrojích byl veden jako český tenorista a zpěvní pedagog v emigraci (!). Patřil k absolventům Pivodovy školy, kteří se prosadili v zahraničí. Do Prahy se vrátil v posledních letech života a 4. srpna 1935 tu zemřel. Syn Jaro prožil druhou světovou válku v Německu a až do roku 1944 hostoval na několika scénách. Po válce působil jako učitel zpěvu v Berlíně a v 50. letech jeho stopy mizí. Rok jeho úmrtí zůstává s otazníkem. Jindřich Nusek (foto: archiv S. Husena/Bildarchiv Ostpreussen) Z literatury: Flüggen, O. G.: Biographisches Bühnen-Lexikon der deutschen Theater (Bd. I). München 1892. Kutsch, K. J. Siemens, L.: Unvergängliche Stimmen. Sängerlexikon. Bern 1975. Z Pamětní knihy Ratměřic (2) V roce 1924 koupila ratměřický velkostatek a zámek s parkem Milada Kabešová, manželka Dr. Vladimíra Kabeše z Prahy, majitele továrny na letadla (a také automobily) Aero. Poté prošel ratměřický zámek a park velkými opravami. Kronikář píše, že na těchto pracích bylo zaměstnáno přes 90 lidí a že 12 Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3
První strana kroniky Sboru dobrovolných hasičů v Ratměřicích. Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3 13
denní mzda při tom činila 20 Kč. Dr. Kabeš byl pak v roce 1927 jmenován čestným občanem Ratměřic. Jeho přičiněním bylo také upraveno prostranství na návsi před kostelem, kam byla přemístěna i barokní socha sv. Jana Nepomuckého, která původně stála vedle cesty vedoucí podél kostela k bráně parku. V kronice jsou také zmínky o přípravách na stavbu železnice Plzeň Brno. K její stavbě nedošlo, a proto se dnes už málo ví o tom, že kolem Ratměřic měla vést železniční trať. V roce 1927 byla obec dotázána, čím by mohla přispět na stavbu této dráhy. Zastupitelstvo obec na základě schůze občanů odpovědělo, že by poskytlo zdarma pozemky a pokud by bylo v Ratměřicích nádraží nebo zastávka, poskytla by zdarma povozy na dopravu stavebního materiálu a kromě toho 10.000 Kč. Ještě se v té souvislosti z kroniky dovídáme, že se sešlo všechno obyvatelstvo i s malými dětmi i z okolních vesnic, aby pozdravili zástupce vlády, kteří po celé trati projektované dráhy projížděli krajinu, kudy bude dráha projektována. Přišly hasičské sbory ze Skrýšova, Odlochovic a Hrzína, které utvořily špalír od slavobrány, pak děti a obyvatelstvo. Na každém bylo viděti radost, protože se věřilo, že dráha se stavěti bude. Když se objevila auta, na kterých zástupci vlády přijeli, nastalo vzrušení, a jak se přiblížili, byli nadšeně pozdravováni, každý vůz. Přes slavobránu byl nápis: Železnice naše spása. Z popisu těchto událostí je mj. patrné, že Ratměřice tehdy zaujímaly mezi okolními obcemi vůdčí roli. V kronice nechybí popis kruté zimy 1928/29. Píše se v ní: Napadlo sněhu průměrně na půl metru. V úvalech neb místech, kde se sníh větrem hnaný zadržoval, ho bylo na metr i více. Při tom byly kruté mrazy až přes 35 stupňů. Promrzaly i zdi 60 cm silné ve světnici, kde se topilo, a stěny byly pokryty jinovatkou. Chlévy se dodatečně chránila před zimou tím, že ke zdem se přikládala sláma neb hnůj. Cestičky, proházené po návsi, které vypadaly jako by byly ohraženy zdmi od každé chalupy. Z promrzlých stěn uvnitř se pak omítka sypaly jako písek. Brambory ve sklepích promrzly. V krechtech na polích zůstaly zdravé, chránila promrznutí silná vrstva sněhu. Z přírodních událostí stojí za zmínku také prudká bouře v červenci 1929. Kronikář z ní zaznamenává i tuto příhodu, kterou mu vyprávěl Josef Tichý: Jel jsem k Žákovu pro jetel. Podívám se, na západě vyvstává ošklivý mrak a nápadně rychle se pohybuje. Nechal jsem sečení a honem naložím a jedu. U rozcestí k Žákovu mě bouře stihla. Nárazem větru jsem zavrávoral a vzápětí mně vítr převrátil vůz. Volám na ženu, která byla se mnou. Déšť lil jak z konve a v minutě jsem měl celé nohy až nahoru ve vodě. Ženu vítr vynesl do výše a nesl ji. Volala při tom: Sbohem děti, sbohem Pepíku. Vítr ji nesl asi 20 kroků a padla do žita. Na mou otázku, jak jí při tom bylo, řekla: A nic, jak jsem padla, chytla jsem se žita, hlavu jsem zamáčkla do země, ať lilo nebo hrom bil, já se nehýbala. Ze 30. let minulého století jsou v kronice třeba záznamy o budování kanalizace v obci, ale také o návštěvě presidenta Beneše a Jana Masaryka u Dr. Kabeše v Ratměřicích 20. srpna 1937 nebo asi měsíc poté o smutečním programu po úmrtí prezidenta T. G. Masaryka. V roce 1938 došlo ke změně kronikáře, stal se jím Jaroslav Opička. Ten však stačil zaznamenat budování vodovodu, několik změn ve vlastnictví usedlostí, a pak už psal: Rok 1939 nám přinesl mnoho změn. V březnu změněna státní forma. Země česká včleněna byla do prostoru Velkoněmecké říše. Rozhodnutím Vůdce a Říšského kancléře Adolfa Hitlera zaručena byla nám hospodářská i kulturní samostatnost. Jak to ve skutečnosti dopadlo, je všeobecně dobře známo. Na konci této strany kroniky je pak už jen poznámka, že podle výnosu čj. 129247/40 obecní kronika obce Ratměřic uzavřena dne 10. 12. 1940. Pak uběhlo 17 let, po která se kronika nevedla. Zápisy pokračují až v roce 1957. Třetím kronikářem byl Antonín Kotrč. Popisuje například založení JZD v roce 1958. Ve stejném roce byl v Ratměřicích založen také Čs. svaz mládeže. Zápisy pak pokračují jen do roku 1959. V roce 1966 pokračoval v zápisech již čtvrtý kronikář Jaroslav Hrbek, který se snažil zaplnit i předcházející mezeru. Popsal tak například sloučení ratměřického JZD s JZD Čestín a JZD Odlochovice v roce 1960, které pak neslo název JZD Svoboda se sídlem v Ratměřicích. Roku 1964 kronikář popsal stavbu nové prodejny potravin družstva Jednota nebo založení tělovýchovné jednoty Svoboda Ratměřice. Ze záznamů se dovídáme o výročních schůzích, o stavbě nových domů, o úmrtí občanů, o výsledcích fotbalových turnajů. Jaroslav Hrbek ukončil své zápisy v roce 1967. Zřejmě věděl, že zápisy nebudou pokračovat, protože na závěr napsal hezká slova, jimiž můžeme vhodně uzavřít naše výňatky z kroniky. Napsal: Jménem svým i jménem dřívějších kronikářů prosím o pochopení budoucí čtenáře. Všichni jsme byli jen prostí lidé. Všichni jsme rodáky naší malé vesničky, kterou tolik milujem, že jsme jí přes mno- 14 Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3
há úskalí zůstali věrní a že jsme se pro budoucí časy snažili pro Vás, budoucí obyvatele, poznat ty skromné události naší obce, abyste si mohli udělat představu o našem životě, jaké jsme měli radosti, ale i starosti. Pamětní kniha Ratměřic je dostupná širší veřejnosti na internetové adrese www.ratmerice.cz, takže i další generace budou mít z jejích záznamů stejný požitek a poučení. Jaromír Coufalík (foto: archiv autora) Patnáct let stálé expozice pyšelského muzea Původní pyšelské muzeum vzniklo roku 1938. Zakladatelem byl pan Arnošt Chvojka (bankovní úředník), ještě s několika místními obyvateli spravovali muzeum. Sbírky muzea byly různorodé, velmi početné, jak ukazuje přírůstková kniha, která se zachovala. V roce 1948 administrativním zásahem bylo muzeum v Pyšelích zrušeno a jeho sbírky rozvezeny po větších muzeích v okolí, hlavně do Říčan. Pyšelské muzeum tak nadlouho zaniklo a jeho sbírkové předměty zmizely. V létě roku 1993, po 45 letech po svém zrušení, bylo pyšelské muzeum obnoveno zřizovací listinou podle zákona České národní rady o obcích z roku 1990. Předcházela tomu snaha o znovuzřízení Pyšelského muzea několika kulturymilovnými lidmi: Michala Vitanovského, Jiřího Chvojky, pyšelských rodáků, a členky Společnosti přátel starožitností Zdeňky Srnské. Zřízení pomohlo, že v roce 1992 bylo započato se stavbou čistírny odpadních vod pro seniory pražského magistrátu umístěné v pyšelském zámku. Kolem zámku se začalo kopat a ve vyhozené zemině byly objeveny a vyzvednuty stovky zlomků historické keramiky, kamnových kachlů, skla a kovu. Muzeum bylo zřízeno, ale nemělo místo, kam uložit takové množství cenných materiálů. Tehdejší starosta Pyšel Vladimír Paclík měl pochopení pro myšlenku obnovení pyšelského muzea, a tak dal muzeu uvolněné místnosti v prvním patře domu č.p. 34 (služební byt) na náměstí T. G. Masaryka. Zde byla zřízena Část stálé expozice je věnována pyšelskému rodákovi univerzitnímu profesorovi doktoru Emanuelu Rádlovi. Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3 15
Stálou expozici doplňuje sezónní výstava, letos s názvem Krása starých výšivek a ručních prací (do konce srpna). stálá expozice Pyšelského muzea 12. října 1996, kde sídlí dodnes. Pyšelské muzeum navazuje na vlastivědný charakter původního muzea. Vzhledem k místní tradici a situaci se zaměřuje hlavně na dějiny obce a blízkého okolí. Sběratelská činnost v případě archeologie se opírá o vlastní sběry u zámku a náhodných sběrech ve výkopech v obci při zemních pracích a v těsné blízkosti obce. Etnografická sbírka, která čítá dnes již na 530 kusů, pochází z darů od občanů Pyšel a okolí a také z torza vrácených sbírek z říčanského muzea. Stejně tak sbírka numismatická, která má na 300 kusů bankovek, plaket a mincí. Sbírka historie obce obsahuje 370 kusů fotografií z Pyšel a okolí a 570 archiválií a také 260 knih starých i nových publikací. Za osmnáct let trvání muzea přibylo v přírůstkových knihách velké množství exponátů. Všechny jsou již odborně zpracovány. Například v roce 2000 kolínští archeologové nově určili pravěké kamenné nástroje z našich sbírek a zařadili je do doby neolitu (5800 až 3500 př. n. l.). Posunuli tak doložený pobyt Sezónní výstavu doplňují nástroje, které se používaly při výrobě plátna. 16 Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3
člověka v naší lokalitě o mnoho set let. Podobně Zdeněk Hazlbauer z Prahy publikoval v odborném i pyšelském tisku kompletní zpracování historických kamnových kachlů z období gotiky a renesance. Na archeologickém pracovišti AV ČR v Praze zařadil Jan Frolík další keramický střepový materiál do doby hradištní a středověké. Zvláštní pozornost si zaslouží keramika nalezená u zámku, která pochází z 15. století, neglazovaná s červeným a bílým dekorem. Tento nález byl vyhodnocen jako jediný ve středních Čechách. V historické části muzea je velmi cenná sbírka pyšelského rodáka profesora Emanuela Rádla. Exponáty z jeho pozůstalosti věnovala Pyšelskému muzeu jeho rodina. V národopisné sbírce, která je velmi četná, se nachází zemědělské a řemeslnické nářadí, předměty denní potřeby používané v domácnosti, oděvy, kroje, ale i předměty používané při sportu i oddechu. Velký dík patří těm, kteří se dokáží pozastavit a zamyslet nad tím, že ten či onen předmět může ještě zazářit ve vitríně muzea, někoho potěšit při vzpomínce na dětství nebo být pro poučení mladším generacím, že vše nebývalo tak, jako je dnes. Poslání muzea není jen historické předměty sbírat, odborně zpracovávat a ukládat, ale také je vystavovat. Pyšelské muzeum žije ve stísněných podmínkách, pouze 40 m 2 výstavní plochy. Z prostorových důvodů nelze všechny předměty vystavovat. Vystavená je jen velmi malá část. Je proto nutné pořádat výstavy mimo budovu v přízemí Městského úřadu. Takových výstav byla již celá řada, z nových přírůstků do muzea, historických fotografií a pohlednic Pyšel, k výročí muzea a Lorety. Zdeňka Srnská (foto: Jan Kostrhoun) Pyšelské muzeum Náměstí T. G. Masaryka 34 251 67 Pyšely, Tel.: 323 647 344 E-mail: urad@pysely.cz, podatelna@pysely.cz Otevírací doba muzea: duben až listopad: pátek: 10.00 12:00 h., 13.00 15.00 h., sobota: 10.00 12.00 h., 13.00 16.00 h. V případě zájmu lze termín návštěvy mimo otvírací dobu domluvit telefonicky. Ochotnické divadlo na Podblanicku XXIX. Z historie ochotnického divadla ve Zdislavicích Městys Zdislavice se nachází východně od města Vlašim pod Javornickou hůrou. První zápisy o osadě Zdislavice pocházejí z roku 1352. A sem, do tohoto starobylého městečka, nás přivedl zájem o historii ochotnického divadla v rámci projektu Ochotnické divadlo na Podblanicku. Získané poznatky pravidelně publikujeme v našem čtvrtletníku. Podle pamětníků z rodin, kde byla po několik generací zaznamenaná angažovanost v ochotnickém divadle, prý byl zájem o tento druh činnosti veliký, a to od konce 19. století. Divadelníci se sdružovali v odboru Národní jednoty pošumavské působící v obci. Až do své smrti v roce 1912 stál v čele spolku učitel Josef Vondrák, který současně působil ve funkci režiséra. Představení se konala v sále hostince U Nováků, čp. 27. V počátcích spolkové činnosti byla před hrami celovečerními dávána přednost večerům s několika jednoaktovkami, po kterých následovala taneční zábava nebo tzv. volná zábava. Z dochovaných plakátů lze usuzovat, že divadelníci nezaháleli. Například v roce 1906 byly uvedeny hned tři premiéry fraška se zpěvy F. F. Šamberka Kulatý svět, další Šamberkova hra Palackého třída 27 a Paličova dcera od J. K. Tyla. V únoru následujícího roku, pak jednoaktovky Slavnost založení (autor J. Nosek) a Boža (F. Rada). Představení se konala ve prospěch nového jeviště. Další dokument o sehraném představení pochází až z roku 1914, kdy soubor nastudoval hru Svatopluka Čecha Lešetínský kovář, v té době se často objevující v repertoáru ochotnických divadel. Po vzniku československého státu a zároveň po zániku odboru Národní jednoty Pošumavské převzala ochotnickou divadelní činnost pod svá křídla Tělocvičná jednota Sokol. Záznamy z let 1918 až 1924 o činnosti dramatického odboru Sokola však chybí. Roku 1925 kronikář uvádí, že ve vánočním čase Sbor dobrovolných hasičů sehrál hru pod názvem Sestřeničky v režii Otty Porgese. Bohatě však je zaznamenaná divadelní činnost mezi lety 1927 Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3 17
ku, Martu Ertlovou. Režisér Otto Porges s celou rodinou byl v roce 1943 zavražděn v Osvětimi. V poválečném roce 1946 se ohlásil Sokol slavnostním uvedením hry Karla Čapka Matka v režii Václava Novotného a komedií Příklady táhnou v režii Otakara Jandy. O rok později se objevuje na scéně nový režisér Antonín Novák. V jeho nastudování měli zdislavičtí diváci možnost zhlédnout hru Gabriely Preissové Její Pastorkyňa a veselohry Vypůjčená panímáma a Šťastní otcové. Rok 1948 byl opět ve znamení nového režiséra. Ladislav Salátek uvedl Posledního muže od F. X. Šaldy a Vojnarku Aloise Jiráska. V následujícím období dochází v činnosti dramatického odboru Sokola k určité stagnaci. Mezi lety 1950 a 1960 uvádí odbor v průměru pouze jednu premiéru za dva roky. Například Polibek královský Jana Říhy, Jedenácté přikázání F. Šamberka, Štolbovo Na letním bytě a lidovou hru se zpěvy V tichém domě na Čertovce. Všechny hry režíroval Václav Novotný. Plakát na frašku Kulatý svět z roku 1906 (archiv Muzea Podblanicka). a 1939. Významnou režisérskou osobností tohoto období byl pan J. Jelínek. Z hraných titulů uvádíme například Z českých mlýnů, Písmákova dcera, Obětování, Na svatém kopečku, Mlsní kocouři, Dražba na nevěstu. Tento repertoár napovídá, že šlo o hry převážně lehčího žánru. Je ale také třeba připomenout, že se členové dramatického odboru podíleli se stávajícími spolky jako Sbor dobrovolných hasičů a Agrární dorost na přípravách slavnostních programů při příležitostech státních svátků a narozenin prezidenta T. G. Masaryka. Ani období okupace nesnížilo zájem o hraní divadla. V tak těžké době touha po lidské sounáležitosti sehrála jistě svoji roli. Na jevišti se objevují historické hry, např. Jiráskova Lucerna a Krpatův Mistr ostrého meče. Veselohry, jako Chaloupky pod horami, Z českých mlýnů, Poplach z nové stanice a Pražské švadlenky, pak dávaly divákům možnost se alespoň na chvíli odpoutat od reality. Z herců, které v těchto letech bylo možné spatřit na zdislavickém jevišti, uvádíme například Ludmilu Markovou, Jiřího Kofnovce, Josefa Sattlera, Zdenu Jelínkovou, Jarmilu Votýpkovou, Františka Votýp- Plakát na hru Lešetínský kovář z roku 1914 (archiv autorky). 18 Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 3