3 Dokonale jsem si všechno připravil, včetně příchodu do třídy. Musel jsem zvolit správný krok. Sebejistý a cílevědomý. Když jsem si o víkendu nacvičoval větu: Mám rakovinu mozku, došel jsem k názoru, že potřebuju nějakou berličku, spíš pro děcka než pro sebe. Doufal jsem, že je tím odvedu od drsné pravdy, skrývající se za mojí diagnózou. Teenageři jsou citliví (uvědomuju si, že to je hodně slabé slovo) a pro spoustu mých studentů to bude první setkání s vážnou nemocí, takže to musím promyslet. Musel jsem svou nemoc pojmenovat, ale tak, abych je nevyděsil, ale ani si je neodcizil. (Žasl jsem, když jsem zjistil, kolik lidí si myslí, že rakovina je nakažlivá.) Moje rakovina se dala těžko utajit nakonec jsem věděl, co mě čeká, pokud budu mít to štěstí, že mě něco bude čekat a vedlejší účinky operací, chemoterapie a ozařování se na mně určitě podepíšou. Kromě toho jsem před děcky nikdy nic netajil. Byl jsem zaníceným obhájcem pravdy dokonce i tehdy, když byla krutá, nebo měla nepříjemné následky. Za ta léta jsem se na vlastní kůži přesvědčil, jak je otevřenost ve třídě prospěš- 24
Mělo to smysl?! ná a dává studentům pocit svobody, jaký by neměli, kdyby nemohli žít autenticky. Každý semestr po jedné z pravidelných diskusí o cti a o tom, jak k sobě být upřímní, před třídu předstoupil se svou zpovědí jeden kluk nebo holka a nikdy jsem nezaznamenal negativní reakci. Byl jsem svědkem toho, když se přiznávali k sebepoškozování řezáním nebo pálením a k řadě dalších osobních a bolestných pravd. Věděl jsem, jak to pro ně bylo těžké a jak byli stateční, že to dokázali, a viděl jsem, jak jim změnilo život, když jsem je já i jejich vrstevníci přijali se vším všudy. Viděl jsem, jak pookřáli, když z nich byla sejmuta tíha jejich tajemství, a spolu se svými spolužáky se naučili cennou životní pravdu: ruku v ruce s důvěrou přichází i respekt. Chtěl jsem, aby mí studenti poznali, že jim natolik důvěřuju, že se s nimi podělím o nejposvátnější okamžik lidského života. Smrt. Jen jsem to musel udělat tak, abych jim neublížil. Chovej se podle toho, co učíš, nabádal jsem se. Tvoje děti si zaslouží, aby o tom věděly. Budou tím muset projít s tebou. Usnadni jim to. Napadlo mě, že plyšový tučňák v klobouku připomínajícím dredy by mohl moje přiznání trochu zlehčit. Nevím, kde jsem toho tučňáka vzal; musel to být dárek od některého ze studentů. Zaradoval jsem se, když jsem ho o víkendu doma objevil. Pojmenoval jsem ho Winslow. Prostě mě to tak napadlo. Pondělí. Byl nádherný den jako na azurově modrém pohledu z Miami. Na první hodinu jsem do třídy vešel s úsměvem na tváři a Winslowem v náruči. Dobré jitro! pozdravil jsem. Jak se všichni máte? Odtáhl jsem židli od stolu 25
David Menasche a posadil na ni Winslowa. Postavil jsem se kousek za židli napravo od tučňáka. Něco vám musím říct, prohlásil jsem. Přistrčte si stolky ke mně. Děcka se začala chichotat a vrhala na sebe významné pohledy, jako bych se podle očekávání úplně zbláznil. Fajn, co se děje? chtěli vědět. Co to na náš hrajete, Menasche? Pochechtával jsem se s nimi. Když se všichni usadili, podíval jsem se na Winslowa a spustil jsem. Říkal jsem ti, že jsem se v poslední době necítil dobře, nasadil jsem žertovný tón. Winslow kývl hlavou na souhlas. Pomatuješ, jak mi zvonilo v uchu? zeptal jsem se. Tak dobrá zpráva je, že ucho mám v pořádku! Nadechl jsem se a pokračoval. Ale dali mi dělat testy a zjistili mi, že mám nádor na mozku. Vzhlédl jsem a podíval jsem se na třídu. Moje děti, které se ještě před chvilkou smály a šaškovaly, zvážněly a ztichly. Co je to nádor? zeptal se někdo. To znamená, že tam něco roste, řekl jsem. Náhlé ticho ve třídě mě mátlo. V mojí třídě to vždycky hlučelo nadšením, s jakým se studenti učili a s jakým všechno sdíleli. Ozvala se další studentka. Můj strýc měl rakovinu a umřel, pronesla a rozbrečela se. Umřete? zeptal se někdo další. Někdy jo, odpověděl jsem. Ale hned tak to nebude. Viděl jsem, jak nesnadno tu zprávu vstřebávají. Vzpomněl jsem si na bratrance Dannyho a bylo mi jasné, že se musím rychle vzchopit. No tak, oslovil jsem je. Není důvod, abyste z toho měli být špatní. Mám skvělý život! Každý má svoje trápení a mě teď postihlo tohle. Dal jsem Winslowa stranou 26
Mělo to smysl?! a začal jsem povídat o tom, že ještě nikam neodcházím, že se mě tak snadno nezbaví. A pak jsem opakoval svoji novou mantru. Nebojte, prohlásil jsem. Mám to na háku. Byla jsem v té třídě. Seděla jsem v přední řadě. Vždycky jsem seděla vepředu. Pak vešel profesor Menasche s Winslowem. Nejdřív jsem úplně nechápala, co se děje. Ale pak začal mluvit. Na začátku se zdálo, že nám bude vyprávět nějakou historku, jak měl ve zvyku na začátku hodiny. Ale pak jsem uslyšela slovo rakovina. Byla jsem šokovaná. Rozbrečela jsem se. Myslela jsem si, že druhý den už nepřijde. Připadala jsem si sama a bezmocná. Moje smůla, ale smůla i pro studenty, kteří už ho nezažijou. Byl jedním z učitelů, na které nikdy nezapomenete. Patřil k těm, co vás naučí věci, které si pamatujete dlouho potom, co vyjdete ze školy. Choval se k nám uctivě a my jsme si ho vážili. Tak třeba nám dovolil, abychom si psali při hodině dopisy. Říkal: Jsem učitel angličtiny! Tak proč bych vám měl bránit v tom, abyste si psali a četli? Ale jeho hodiny byly tak poutavé, že nás ani nenapadlo psát kamarádům. Člověk se snažil, aby mu nic neuteklo, aby se stal součástí toho všeho, aby se něco naučil. Nedokázala jsem se vyrovnat s představou, že by odešel. A co hůř, aby několik let trpěl. Nevěděla jsem, co říct, ani co udělat. Jen jsem brečela. A pak řekl něco, 27
David Menasche na co nikdy nezapomenu. Nebojte. Mám to na háku. Nikdy v životě jsem na nikoho nebyla tak hrdá. Když odešel z hodiny, srdce mi přetékalo láskou. A usmívala jsem se. Gyzelle Rodriguezová Coral Reef Senior High School, třída z roku 2008 28