Rétorika a komunikační dovednosti I. seminář Potřeba sociální interakce jsme společenští tvorové, potřebujeme komunikovat a sdělovat si to se odehrává v nějakém sociálním kontextu jsme součástí nějaké sociální skupiny, kultury a žijeme v nějakém životním prostředí. 1. Fyzické kontexty uspořádání ve třídě, tlačenice v tramvaji 2. Sociální kontexty určité mechanismy, které tvoří sociální chování Ad mechanismy: scénář určité očekávní chování role každý žijeme nějakou roli, sociální role se nám střídají a jsou buď dlouhodobé (matka,syn) anebo jsou krátkodobé (cestující v tramvaji), Role jsou vždy reciproční ve vztahu k druhému, mění se a přizpůsobují se kontextu. sociální schémata schémata rolí, rámce, které užíváme při komunikaci v sociálním kontextu, podle toho se nám také tvoří sebeschéma obrázek o tom, jací jsme sociální identita potřebujeme se identifikovat a to souvisí s dvěma podmínkami: seskupovat věci do kategorií a vyhledávat věci, které posílí naší sebeúctu umožní smýšlet o sobě dobře sociální skupina vnímání druhých ve skupinách spoluvytváří další sociální procesy jako je formování společenských norem a existence stereotypů, předsudků. 3. Kulturní kontexty etnocentrismus zkresluje způsoby vnímání, kultura ovlivňuje pojetí jáství. Já v evropském kontextu vs. já v asijských zemích.
Kulturní kontexty jáství znamenají také potřebu někam patřit církve, spolky, být součástí rodiny nebo sousedů. Kontext sociální interakce shrnutí: 1) Porozumění interakce znamená chápání scénáře, rolí, užívání sociálních schémat 2) Identifikace se skupinami spoluvytváří sebepojetí. 3) Etnocentrismus zkreslení v poznání člověka 4) Výzkum nového paradigmatu co je paradigma? Nestačí chápat jen jazyk ve smyslu verbální je třeba brát v úvahu sociální kontext reality. To dobře ilustruji modely masové komunikace. (Viz další přednáška) 5) Koncepty já v sociální psychologii existují různé modely pojetí jáství (Freud, Jung) - zdůrazňují význam sociálních faktorů pro udržení sebeúcty. 6) Mezikulturní přístupy v psychologii přišla kritika tradičního západního indivi. chápání jáství jde o to, že jáství a sociální kontext nejsou tak nezávislé, jak se dříve považovaly! Konverzace a komunikace Základem sociální interakce je KOMUNIKACE neustále komunikujeme - verbálně - neverbálně to napomáhá řeči, často ji nahrazuje, vyjadřuje naše postoje a vyjadřuje také naše emoce. Neverbální aspekty komunikace METAKOMUNIKACE V rámci komunikace vstupují naše představy o jeho sociálních znalostech a očekáváním Metakomunikace je to, co přidávám navíc, např. souhlasný tón a přitakání hm nebo naopak ironický tón v hlase, změna intonace Řečový registr - je aspektem metakomunikace,
- jsou to různé styly, které volíme při rozhovoru s různými soc. skupinami: přátelé, formální projev, např. politici v TV nedělají pomlky mezi větami, protože nechtějí být přerušeni. Neverbální signály oční kontakt řídíme jím průběh konverzace Máme 5 řečových registrů: - Deklamační formální projev konverzace, písemné sdělení - Formální určena autoritám, zvláštní slovní zásoba - Informativní s cizími, ale neformální charakter - Familiární přátelé, známí - Intimní úzký rodinný kruh, blízký přítel, partner Neverbální komunikace typy znakového chování, které slouží k přenášení významů a je možné je nějak interpretovat, ale nemají povahu jazykových. Označovány také někdy jako paralingvistické či extralingvistické. Rozvoj zkoumání neverbální komunikace souvisí právě s rétorikou. Velký mezník nastal při studiu chování zvířat a lidí (Darwin). Dnes je neverbální komunikace předmětem zájmu sociální psychologie, antropologie, sémiotiky, teorie komunikace a lingvistiky. Mezi prostředky neverbální komunikace patří to, jak se pohybujeme v prostoru, jaká používáme gesta, mimiku, pohyby očí, jak pracujeme s hlasem (výška, intonace, dynamika hlasu). Sociální psychologie zahrnuje do neverbální komunikace také ať už zámerné ši nezáměrné signály jako je velikost a tvar těla, oblečení, vůně, zdobení, způsob úpravy prostředí, ve kterém člověk žije, ale také orientaci v čase. Kinetika = gesta, postoje, pohyby těla pohyby paží a rukou používáme gestikulaci zde existují kulturní i individuální rozdíly, vnáší do komunikace větší expresivitu, pokud nesouhlasí s verbální komunikací můžeme poznat např. lež. Haptika = obličejové signály, mimika, pohledy gestikulace, doteky Proxemika = vzdálenost mezi účastníky komunikace
Atribuční teorie zkoumá, jak lidé vysvětlují vlastní jednání a jednání druhých. Atribute znamená také přisuzování. Atribuční chyby co lidé soudí o názorech druhých, kteří jednají neočekávaně, tendence přisuzovat příčiny chování povaze té které povaze a ne situační informaci. Teorie odpovídajících závěrů: Při utváření úsudku o nějakém činu je hodnocení úmyslu. Pokud usoudíme, že čin je úmyslný, vyvozujeme něco z toho o povaze a osobnosti dotyčného. Vnitřní atribuce, např., že si nedáme víno, protože nám nedělá dobře na žalůdek Situační atribuce : Nedám si víno, protože si dám knedlo zelo a to se k tomu nehodí. Dispoziční a situační příčiny výzkum vedený mezi indickými a bílými dětmi. Indické děti se řídí více situačními vlivy a americké děti spíše dispozičními. Tzn., že nezáleží jen na osobní zkušenosti a minulosti, ale i na socializaci v určité kultuře. Shrnutí : Konverzace a komunikace 1. Neverbální signály význame doplňují běžnou konverzaci. Metakomunikace, oční kontakt a gesta pomáhají v komunikaci 2. Analýza diskurzu zkoumá způsob užívání jazyka při řečových aktech se sociálním významem. Přesah prostého sdělení. 3. Atribuční teorie zkoumá důvody, na jejichž základě lidé formulují a vysvětlují události. Atribuční chybou je to, že lidé usuzují dle povahových vlastností člověka a vlastní chování přisuzují spíše situačním příčinám. 4. Teorie kovariace znaky situace jsou konzistentnost, konsenzus, charakterističnost teorie se kritizovala, protože nebere v úvahu sociální kontext a předchozí zkušenost. Podobnost v kritice účinků masové komunikace.
5. Zájem o sociální a skupinové atribuce. Interakce s druhými Sociální fascilitace přítomnost druhých osob zjednodušuje provedení úkolu. Např. ve třídě žáci napíšou úkol rychleji než o samotě, ale dělají více chyb. Sociální lenivost opak. lidé ve skupině jsou méně aktivní, chtějí se schovat do davu. O psychologii davů mluví i Gustav Le Bon, který zkoumá moc davů vzhledem k politické situaci. Převraty nejsou důsledkem polit změn, ale nových myšlenkových podmínek národů. Pudové jednání davů, davy špatně uvažují, ale dobře činí. Zákon duševní jednoty davů mizí induvidualita, anonymita, nezodpovědnost, davy dělíme na stejnorodé (kasty, třídy, zvyky, výchova) a nestejnorodé (demonstrace anonymní (petice) a neanonymní (porota) Davy Latinské autoritativnost, nesnášenlivost Jakobínský teror např. a davy Anglosaské pocit osobní nezávislosti. RÉTORIKA Co je rétorika? 1) Označuje nauku o řečnickém umění 2) Řečnická praxe individuální styl komunikátora např. rétorika politických stran, antická rétorika, rétorika televizní reklamy. 3) Záporné hodnocení jazykového projevu s charakteristikami jako je strojenost, nedůvěryhodnost..apod. Zabývá se fungováním jazyka ve společenské, zvláště pak veřejné komunikaci. Antické Řecko jak dosáhnout úspěšného a přesvědčivého veřejného projevu Cíl je, aby adresáti byli přesvědčeni o pravdivosti sdělení.
Rétorická pravidla vycházejí ze stylistiky (volba slov, větná stavba, funkce jednotlivých jazykových prostředků) a sociální psychologie (úroveň posluchačů, apel na jejich zkušenost, vědomí ovlivňování ) Rétorika jako nauka o přesvědčování - Aristoteles a jeho faktory, které ovlivňují úspěch přesvědčování: 1) Osobnost mluvčího 2) Uvedení publika do určitého rozpoložení 3) Důraz, že předkládaný názor je hoden zájmu. Jak správně mluvit na veřejnosti rétorika je dovednost umění. Rétorika nemůže být chápána jako samostatný obor. Souvisí s mnoha dalšími obory jako funkční lingvistika (studium funkcí projevů a výrazotvorných faktorů a prostředků) dále sémiotika (studium znakových systémů v různých kontextech) a konečně sociální psychologie ( ta však se věnovala více interpersonální a neformální komunikaci a veřejnou komunikaci nechávala na okraji zájmu. Rétorika stejně jako masová komunikace (ta je blízká sociologii) je chápána jako samostatná součást sociální komunikace a historicky těsně souvisí především s lingvistikou. Důležitá je účinnost rétoriky v daném společenském kontextu. Rétorické figury (tropy) metafora a metonymie. Metafora představuje nahrazení slova x slovem y. Obě slova se k sobě vztahují a jsou si v nějakém aspektu podobné. Např. odstartovala se další vlna vládní krize. Odstartovat závod v běhu Metonymie představuje v zásadě nahrazení slova x slovem y, přičemž skutečnost X a Y, ke kterým se obě slova vztahu, spolu věcně nebo zvykově
souvisejí (např. Bílý dům K vývoji v jihovýchodní Basře Bílý dům včera uvedl. Dále se používá přirovnání, hyperbola (nadsázka), eufemismus (náhrada výrazu neutrálního výrazem zjemňujícím) Podstatná stránka rétoriky je také její etická stránka vedle toho, jak přesvědčit je tu otázka, kde jsou limity úspěšnosti z hlediska použitých prostředků. Rétorika v tomto smyslu nastoluje problém pravdivosti a přijatelnosti argumentace. Tento pohled rozšiřuje dimenzi chápání jazyka jako fungování ve společnosti.